Jak se správně učit

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení. Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).

Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.

Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce. Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.

Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.

Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamtování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.

Zdroj informací v textu:
Název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
Autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
Nakladatelství: Jan Melvil Publishing

Reklamy

5 comments

  1. Anonymní · Září 13, 2017

    Koukám na Courseře na kurz „Learning How to Learn“. Popisuje to dost podobný postupy, zatím jsem zvládla jen první dva týdny, ale doporučuju.

    Liked by 1 osoba

    • tajnyucitel · Září 14, 2017

      Já četl i další texty na internetu s podobnými závěry. Snad to znamená, že jsou vážně platné. Za tip děkuji.

      To se mi líbí

  2. jolana88 · Září 14, 2017

    hezké – ale neměl byste nechat nějakou „práci“ i rodičům?? 😉

    To se mi líbí

    • tajnyucitel · Září 14, 2017

      Práce rodičů je nedělat mi problémy při učení dětí.:)

      (Zrovna dnes jsme se o tom s mojí kolegyní bavili – jak je učení až na posledním místě, protože nám stát/inspekce/vedení/rodiče stavějí do cesty zbytečné překážky a nám pak nezbývá čas a síla na vzdělávání dětí.

      To se mi líbí

      • jolana88 · Září 14, 2017

        hmm. tak to já jsem náročnější… Práci rodičů klidně rozšiřuji na výchovu, spolupráci se školou atd. Naopak – rovnou se přiznám, že pokud učitel páchá „chyby“ – nejsem líná a dojdu. (Matikář neovládající základní logiku mi Opravdu při výuce vadí), stejně jako přístup „hlavně, aby všichni měli klid“. Co jsem si všimla – za těch xx let, co děti posílám (nebo už chodí i samy) do různých vzdělávacích zařízení – že čím přísnější a organizovanější škola – tím lépe rodiče spolupracují (zvl. když si ji sami vybrali). Bohužel u těch vyšších stupňů to bývá i naopak …

        To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s