Osnovy, maturita a moderní dějiny

Na základní škole jsem tradičně dával žákům na konci školního roku papíry, ať zhodnotí naši společnou výuku. Co se jim líbí a nelíbí. Co by změnili, pokud něco chtějí měnit nebo čeho mám přidat, pokud jim nějaká metoda vyhovuje. Na gymplu jsem stejný úkol některým studentům (těm, které mám nejčastěji) zadal už v pololetí. Ale o tom tento článek úplně není. Ale připomínky v jedné třídě, v prvním ročníku střední školy, typu „nepřipravíte nás k maturitě“ a „víc učení, míň hraní“, mě motivovaly k tomu, abych se podíval na RVP, ŠVP a další dokumenty podstatné pro školu a výuku. A to je svým způsobem téma následujících řádků.

Důležitá věc na začátek. Osnovy neexistují. Žádné. Vůbec. Slovo „osnovy“ používají v současnosti jak média, tak inteligentní lidé s přehledem na sociálních sítích. A je to hodně symbolické. Systém se měl změnit po roce 2004, ale nepovedlo se ho překlopit a aktualizovat. Změny zůstaly jen na papíře. Přechodem z osnov (jasně dané, co se musí odučit – ano, odučit; a malé procento svobody) na Rámcový vzdělávací plán (státem určené minimum; svoboda škol vypracovat si detaily a určit, čemu se chce věnovat = Školní vzdělávací program) se modernizovalo školství z 19.století na 21.století. Nyní se nemají učit znalosti, ale dovednosti. V praxi to znamená, že učivo samozřejmě probírat budeme, ale zároveň by mělo být podstatné, jak to budeme probírat a s jakým cílem. Cílem by mělo být spíš učit se učit, než naučit se něco zpaměti. Chammurapiho zákoník je pořád důležitý, ale už ne jako samostatná „událost“, ale svým významem pro civilizaci a pro nás v roce 2019. Kontext. Příčiny. Důsledky.

Zní dobře. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsme se modernizovali vážně jen na papíře a že se za posledních patnáct let snad nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Změnit se měl přístup a hlavy učitelů. A přání změny zde nestačí. Existují na sto procent učitelé, kteří prostě nic nezměnili. Přepsalo se pár papírů, ale v hodině se pořád jede dál to stejné, co učitel říkal předchozích třicet let. Pořád ten a ten panovník, co udělal, kam jel na výlet a jaký byl zrovna rok. Ve svém vzdělávacím plánu mají školy napsáno, že používají x metod, ale používají je místní učitelé nebo jen ředitel při psaná školního vzdělávacího programu? Na papíře je, že učitelé nebudou studenty přetěžovat informacemi, ale je taková realita?

Zrovna nedávno jsem se bavil s tátou jednoho z mých studentů. Začal mi vyprávět o Zlaté bule sicilské. A jak ví, že to bylo v roce 1212. A jak už neví nic dalšího. Je důležitý rok 1212 nebo význam dokumentu? Máte v zápiscích několik významů Zlaté buly sicilské pro tehdejší český stát?

Co mě zarazilo asi nejvíc jsou maturitní otázky z dějepisu. Klasicky jich je třicet. Máme čtyři roky dějepisu, poslední o několik týdnů zkrácený kvůli maturitě. Logicky by maturitní otázky měly být rozloženy stejnou měrou do jednotlivých ročníků, to znamená například sedm otázek z učiva prvního ročníku, sedm z druhého ročníku atd. Ale ne! My jsme se modernizovali, protože se vytvořil tlak na výuku moderních dějin a proto se seznam maturitních otázek skládá rovnou ze čtrnácti otázek z dvacátého století. To je super. Problém je, že jsme se zase modernizovali jen na papíře. Na maturitní otázky se může podívat každý, jsou na stránkách školy veřejně k dispozici. Výsledek? Vypadá to dobře. Jsme moderní škola.

Problém pak ale nastává, když vezmete reálnou třídu, vzdělávací plán a zjistíme, že v prvním ročníku probíráte rok tři maturitní otázky a v posledním ročníku zkráceném o dlouhé týdny probíráte čtrnáct otázek. Není přece možné probírat detaily z Řecka a Říma čtyři měsíce, pokud je to jen jedna maturitní otázka. Je to zbytečné plýtvání času.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o maturitní otázky, to je jen zvolená jednotka času, na kterou jsem se rozhodl přepočítat výuku. Téměř polovina maturitních otázek je z dvacátého století. Věnujeme skoro polovinu času ve výuce dějepisu dvacátému století? To je klíčová otázka. A pokud přibereme i novověk, zabere to dvacet dva maturitních otázek. To jsou tři čtvrtiny. Zase musí padnout podobná otázka jako před chvíli. Věnujeme tři čtvrtiny výuky novověku a moderním dějinám? Celý rok v nastaveném systému chybí. A nebo naopak. Máme v systému rok učiva navíc. Co z předchozích dvou pohledů na jednu chybu lze jednodušším způsobem změnit?

Na papíře tedy modernizované školství máme, ale problém je jakési uzavření celé věci a přenesení moderních dokumentů do reálné výuky. Osekat učivo, končit ve třeťáku koncem druhé světové války a poslední ročník začínat dějinami po roce 1945. Osm měsíců na Studenou válku a dějiny komunistického Československa je dostačující čas a zbude čas i na devadesátá léta, září 2001 a pravděpodobně i současnost.

Escape Room 2.0

Zdá se to jako neuvěřitelně dlouhá doba, kdy jsem zkoušel „Escape room“ poprvé, i když je to pouze pár měsíců. Od té doby jsem viděl zdařilé pokusy jiných učitelů na internetu, ale také jsem byl svědkem, jak to někteří vzdali, protože je to moc náročné na přípravu. A abych byl upřímný, stejně jsem skončil já. Od prvního článku jsem metodu už nikdy nezkoušel. Zároveň s tím vidím ve statistikách na blogu, jak se lidé dostávají k mým textům vyhledáváním „jak pripravit unikovku“ a to sice v malém počtu, ale pravidelně každý týden. A tak jsem i já týdny přemýšlel, jak metodu vylepšit. Cílem byla kratší příprava, jednodušší domácí organizace a možnost učit se prostřednictvím metody ve třídě, kde je třicet studentů. První pokus je na následujících řádcích. Rád přivítám v komentářích Vaše postřehy, zkušenosti a tipy s touto metodou.

Pravděpodobně jste ale nezavadili o první článek (zde), tak si nejdříve musíme prozradit, co je vlastně Escape room. V češtině se používá pojem „únikovka“, slyšet lze dále i další anglický termín – „exit room“. V originální neučitelské verzi jde o to, že skupina lidí je uzavřena v místnosti, v které musí sehnat například heslo od zámku pomocí luštění různých kódů, hádanek a podobně. Získané heslo otevře dveře a skupina je propuštěna na svobodu. A teď jde o to, jak podobnou zkušenost přenést do klasické výuky a klasické české třídy.

První organizační úkol. Třicet lidí je strašně moc a určitě nemohou hrát jako jeden celek. Ani dva nebo více celků, protože nemám k dispozic dvě a více místností. Musíme být všichni v jedné třídě. Řešením je rozdělit studenty do skupin s tím, že každá skupina se bude pokoušet utéct ve stejných podmínkách jako všechny ostatní skupiny. Tím pádem nelze využít místnost – skryté nápovědy pod lavicí atd. Každá skupina musí hrát svou hru. Každá skupina tedy dostane svou vlastní „deskovou“ hru, na které bude získávat heslo a utíkat. Teď jen vymyslet, co na deskovou hru dát.

escape2deska

Čtyři úkoly. Ty musím vymyslet a ty taky vymyslím. Ale teď, jaký to bude mít smysl? Jaká bude organizace pro studenty? Jak se dostanou z jednoho bodu do druhého? Původní plán byl takový, že na herní desce bude bod, který se rovná zadání úkolu. A z bodu budou například tři cesty, každá z nich bude mít své iniciály podle odpovědi. První cesta 6AB, druhá 7VK, třetí 3VH. Pokud studenti odpoví správně „Václav Havel“, půjdou cestou „VH“ a zároveň získají kód do hry – 3. Pokud si budou myslet, že odpovědí je „Václav Klaus“, tak získají špatný kód (7). Což ale v tu dobu nebudou vědět a půjdou normálně dál. Mohli by tak celou dobu mít jedno (i více) špatných čísel do kódu a na konci by prostě neutekli ven ze hry. Nebo, pokud by měli čas, mohli by se vrátit zpět a opravit se. Celá hra by vlastně měla jet sama. Ale tato verze nebyla dokonalá a pořád jsem nemohl vykoumat několik maličkostí.

Nakonec jsem tedy zvolil organizačně nejlehčí verzi jak pro mě, tak i pro studenty. Já vymyslím čtyři úkoly. Žáci vyluští první úkol a ukáží mi výsledek. Pokud to bude správně, já jim dám číslo do hesla a další úkol. Pokud to bude špatně, musí se pokusit o opravu. A takhle až do konce, tedy do čtvrtého úkolu.

Jak vypadaly úkoly? Moje téma bylo starověké Řecko, konkrétně období po konci Minojské Kréty, to znamená Mykenské a Homérské období.

První úkol:

Chudý jak kostelní myš,

Homér mu daroval rýč.

Celý život kopal,

aby město našel.

Nebyl to Paris,

ani mýtus.

Druhý úkol:

374351224522

Třetí úkol:

Homér je považován za autora básní Ilias a Odysseia. Najdi tři argumenty pro jeho autorství a tři argumenty proti jeho autorství. Každému z argumentu přiděl „váhu“ (1 nejmenší, 10 největší) a rozhodni se, na kterou stranu přistoupíš.

Čtvrtý úkol:

Najdi jeden příklad spojení psychologie a starověkých řeckých mýtů a legend.

Snažil jsem o vyváženost. Abych se vyhnul stereotypu. První dva úkoly jsou pro školu a výuku relativně neklasické, ale další dva už jsou klasické vyhledávání s tím, že třetí je spojen s interpretací a svým způsobem i vlastním názorem. Druhý úkol jsou souřadnice Mykén a prvním řešením je Heinrich Schliemann.

Jak to dopadlo? Metoda byla vyrobena přímo na zakázku pro dvě kvinty. Hrálo se ve dvojicích (případně trojicích). První třída mě překvapila, jak rychle měla vyřešenou první hádanku. Ještě jsem ani nerozdal všem skupinám zadání a už se postupně hlásilo několik skupin se správným výsledkem. Naopak v druhé třídě se ukázala moje klasická chyba. V první třídě jsem dbal na to, abych vše vysvětlil pořádně. A jelikož šlo všechno výborně, tak jsem v druhé třídě už nedal takovou prioritu vysvětlování a všechny skupiny v této třídě byly trochu zmatené a moc netušily, co na začátku dělat. Což vím přímo od studentů, protože na konci měli za úkol hlásit chyby. Druhá chyba, hlášena v obou třídách a odsouhlasena velkým počtem studentům, byl druhý úkol. Respektive ne přímo druhý úkol, ale to, že byl zařazen jako druhý úkol. Pro studenty byl nejtěžší a podle nich by takový úkol měl být poslední, aby se u něj nezasekli a ani neviděli další otázky. Nejtěžší úkol tedy patří na poslední místo. Zásek uprostřed kazí celou hru.

Sám jsem večer před první zkouškou přišel na další chybu. Hrací deska vlastně naprosto postrádá smysl. Úkoly skupina dostala na papírku. Řešení pak psaly na lepící papírek. Hrací deska totiž byla plánována na výše plánovanou verzi s více cestami a s možnostmi dělat chyby. Což když jsem jedné třídě vykládal, tak se to studentům zamlouvalo a chtěli si to vyzkoušet. A tak deska byla využita čistě z organizačních důvodů – pod jednotlivé písmena symbolizující úkol skupiny lepili své odpovědi s čísly a já tak po hodině jasně viděl, kdo prošel až do konce.

Jak jsem již naznačil, na konci nám zbylo asi ještě deset minut. Část byla využita pro výše zmíněnou reflexi. Další reakce studentů byly pozitivní. Na konci jsem ještě já povídal k tématu starověkého Řecka.

Právě při psaní tohoto textu mi došlo, jak systém upravit pro příště. Bude to přesně, jak jsem popisoval. Dříve jsem myslel, že když se studenti vydají špatnou cestou, tak pro ně budu muset připravovat nový úkol, vlastně zbytečný, protože půjdou falešnou cestou. Ale je to strašně jednoduché. Z jednoho úkolu budou tři cesty, ony iniciály odpovědí s číslem. Všechny cesty skončí zase v dalším bodě, kde bude další úkol, který bude pro všechny stejný. A tam zas budou tři cesty končící ve stejném bodě. Studenti si tak jen obslouží u mého stolu a vezmou si vždy další úkol podle toho, v jakém bodě se zrovna nachází.

Zápisky z moderních dějin #2 – ženy z bloku 10 v Osvětimi

Další z textů o moderních dějinách. Minule jsem psal o životě obyčejných lidí v Sovětském svazu za vlády Stalina před Druhou světovou válku. Mezitím jsem si ujasnil sám pár pravidel, jak pokračovat dál. Zde najdete informace z knih, to zaprvé. Za druhé vynechávám základní informace, které předpokládám hodně lidí zná. A kdo nezná, toho to nezajímá a určitě nebude číst mé texty. A za třetí jsem se omezil na dvě strany v textovém editoru.

Tentokrát je text z prostředí druhé světové války a méně známé části Holocaustu a dějin Osvětimi. Konkrétně se jedná o blok 10 a osudy žen, které se tam snažily přežít několik měsíců, během kterých musely podstoupit experimenty na svém těle.

Knihu „Ženy z bloku 10“ napsal Hans-Joachim Lang.

Úvod

  • Na bloku 10 probíhaly pokusy až na jednu skupinovou výjimku pouze na ženách, protože se jednalo o „výzkum“ metod (ženské) sterilizace.

  • Z pohledu nacistů a jejich ideologie se mělo jednat o jednoduchou, levnou a rychlou metodu.

  • Nejednalo se o žádnou náhodu – nacisté v Německu už před Druhou světovou válkou spustili akci „T4“, což byl vyvražďovací program rasově nežádoucích skupin, ale především lidí, kteří byli z pohledu nacistů „přítěží“. Touto přítěží byli postižení a psychicky nemocní. Desítky tisíc z nich byli sterilizováni, aniž by o tom věděli. Zde je původ bloku 10.

  • Vše bylo z pohledu zákonů legální, od roku 1933 existoval zákon o dědičném zdraví. Sterilizováno bylo odhadem 400 000 mužů a žen, dalších 100 000 bylo ze stejných ideologických důvodů zavražděno.

  • Začátek prozrazení účelu tohoto bloku je skryt v dřívější práci autora knihy a v Norimberském procesu s lékaři – 87 lidí bylo zavražděno jen kvůli tomu, že August Hirt chtěl mít sbírku koster různých ras. Celá skupina měla společný původ, kterým je blok 10, do té doby záhadný.1280px-auschwitz_mengele_block_10

Život na bloku 10

  • Hlavní zodpovědní „doktoři“: Carl Clauberg sterilizoval injekcemi do dělohy, Horst Schumann sterilizoval rentgenem. Eduard Wirths byl jejich nadřízený, jeho zaměřením byla rakovina dělohy a i on operoval ženy.

  • Všechny zákroky proběhly bez zeptání se a bez prostředků proti bolestem.

  • Blok 10 není dnes přístupný veřejnosti.

  • Bratislava, Poprad, Prešov, Kežmarok. Známá slovenská města, odkud putovali první židé do Osvětimi a první ženy do bloku 10. Slováci za proces převozu a usmrcení zaplatili Němcům 3,6 miliónů marek. Jozef Tiso, tehdejší prezident a stále aktivní kněz k tomu prohlásil: „Nikoho není třeba přesvědčovat o tom, že židovský prvek ohrožuje Slováka na životě. Vypadalo by to ještě hůř, pokud bychom se od Židů včas neočistili. A učinili jsme tak na příkaz boží: Slováku, setřes je ze sebe, osvoboď se od svého škůdce!

  • Proč se nacisté zajímali o masovou sterilizaci? Cílem bylo obyvatele východní Evropy využít na práci a poté „biologicky zničit“.

  • Nástroje do ordinací v Osvětimi (především rentgeny) poskytla firma Siemens.

  • Kdo z žen měl kontakty v rámci Osvětimi, pokusům se snažily vyhnout i za cenu nejtěžších prací.

  • Status „zvláštních vězňů“ měly pomocnice v ordinacích, které měly v důsledku svého statusu lepší postele, více jídla a nebyla jim oholena hlava.

  • Tito „zvláštní vězni“ (mezi které patřili v určitých momentech i muži z protějšího bloku) měli informace, šířili je dál a několik vězeňkyň zachránili před přesunem do bloku 10.

  • Všechny ženy poznaly, že blok 10 je vybaven jako nemocnice, žádná z nich ale nevěděla, co se děje, protože byly zdravé; žádné informace nedostaly, nic jim podle výpovědí nedávalo smysl.

  • Pokud žena odmítla podstoupit experiment, šla rovnou do Březinky (vyhlazovací tábor vedle hlavního koncentračního tábora v Osvětimi). Březinka měla svůj jasný status a reputaci – všichni se zde báli smrti, protože věděli/tušili, co znamená onen smrad a dým…

  • Pokusy stejného charakteru se týkaly v jednom případě i mužů. Jednorázově bylo povoláno 139 mužů, kterým byly ozářeny pohlavní orgány; 33 mužů bylo postupně vykastrováno (nejdřív uříznuto jedno varle, až po čase i druhé), ostatním jedno varle zůstalo; tyto operace prováděli lékaři-vězni, například Wladyslaw Dering, největší místní „řezník“.

  • Podle žen z bloku byla nejhorší část po operaci (pokud byla). Rány se zásadně neuzavíraly, obvazy nebyly. Ženy musely týdny chodit na přepočítávání s otevřeným břichem.

  • Paradoxně byla některým židovským ženám na jiném místě odebírána krev v množstvím ohrožující život pro potřeby „árijských“ vojáků na frontě.

  • Další pokusy s krví se týkaly snášenlivosti jiných krevních skupin a vzájemných reakcí na sebe. V praxi se vzala jedné ženě krev a dala se několika jiným ženám. Následně se jen čekalo, co se stane. Poslední dva jmenované pokusy nedělali zmínění „doktoři“, ale „Ústav hygieny“ na ženách z bloku 10. Na stejném principu fungovalo i plivající komando. Šlo o nejpříjemnější experiment, v kterém se vážně jen plivaly sliny do ampulek.

  • Doktor Clauberg měl možná jediný skutečné lékařské ambice. Ženy, které se pokoušel sterilizovat injekcí, zároveň potřeboval po x týdnech kontrolovat a mít je pod dohledem. Pro ženy to znamenalo střechu a relativní klid, nudu. A beznaděj. U Clauberga byla jasná šance na přežití, pokud se žena smíří se sterilizací (což zní hrozně, ale jedná se o vyhlazovací tábor, kde zemřelo během pár měsíců milión lidí…).

  • Z neznámých důvodů bylo jedné ženě při selekci povoleno vzít si na blok malého syna (který Osvětim přežil), pravděpodobně šlo jednoduše o krásnou mladou ženu, které si někdo všiml při selekci.

  • Po večerech byly ženy na bloku samy a zavřené. Často probíhaly zábavné večery, kde na programu byly recitace, kabaret, zpěv, divadlo.

  • Mnohem větší výhody si získaly východní židovky. Západní židovky neměly tak tvrdé lokty a nebyly zvyklé na tvrdý a ne tak civilizovaný život (východní byly zvyklé na výrazný antisemitismus). Důležitou roli v Osvětimi totiž hrály intriky, lži a hry.

  • Život žen ohrožovala i zima, neměly teplé oblečení.

  • Každá vězeňkyně si prošla minimálně průjmem, vyrážkami a s vysokou pravděpodobností i dalšími nemocemi. I obyčejný chléb prošel desítkami rukou, miska byla jedna na vše (pokud žena potřebovala vykonat potřebu v noci, záchody byly zamčené..).

  • Všechny ženy musely povinně vidět popravu čtyř žen z muniční továrny, které předaly prach vězňům na zničení krematoria. Údajně nevydaly ani hlásku a s ženami z bloku 10 tato zkušenost otřásla.

Epilog

  • Pochod smrti z Osvětimi podle přeživší Renée Kramerové: „Osvětim byla zlá, ale tohle bylo ještě horší.“ Desetitisíce lidí jde pěšky, bez jídla, bez pořádných bot a v mrazivém počasí. Dostanou se do nového tábora, který je samozřejmě plný a začínají nové problémy.

  • Po návratu klasický syndrom „proč jsem přežila já?“. Všichni příbuzní a přátelé mnohdy mrtví. Přeživší ženy byly bez dokladů, bez bydliště, bez majetku, bez práce a s podlomeným zdravím. Po psychické stránce mnohdy ještě horší, kvůli hlubokým traumatům byla většina žen podle posudku „nepoužitelná pro pracovní trh“. Hodně žen trápila nespavost.

  • Průměrná váha po návratu byla 30 až 40 kilogramů.

  • Z bloku 10 se vrátilo 300 žen. Dlouhodobě se soudily o odškodné, které jim vlády nechtěly přiznat. Maximální částka byla 6000 marek, některé nedostaly nic. A některé se soudily ještě v roce 1970.

  • Clauberg byl na konci války zajat Sověty, kteří ho propustili až v roce 1955 do Západního Německa. Okamžitě byl poznán přeživší. Clauberg zemřel ještě před začátkem procesu v roce 1957.

  • Wirths spáchal sebevraždu ještě v roce 1945.

  • Schumann si žil v klidu v Německu, teprve když si v roce 1951 dělal loveckou licenci, zjistil, že je na něj vydán zatykač. Okamžitě utekl ze země. Postupně žil v Japonsku, Egyptě a Súdánu, kde byl dokonce šéf nemocnice. Právě zde byl poznán přeživší. Opět utekl, tentokrát do Ghany, kde měl ochranu prezidenta. Byl vydán po čtyřech letech v roce 1966. Proces začal roku 1970, ale Schumann byl z vězení propuštěn kvůli problémům se srdcem. Dalších 11 let před smrtí tak strávil na svobodě.