Další “maličkost” do sbírky “co mi na univerzitě neřekli” se týká třídnictví. Vlastně dokud jsem byl mimo školství, nebral jsem to jako něco významného a jediný rozdíl moje třída versus jiná třída, kde také učím, byly školní výlety. Alespoň v mé hlavě. Jen kolegové přikládali třídnictví velkou důležitost.

Následující článek je mix teorie a praxe. Server Edutopia udělal anketu, sedm stovek učitelů odpovědělo a vyšel jasný vzorec. Vyšlo jakýchsi pět zákonů třídnictví. V podstatě beru těchto pět nadpisů, protože se mi zalíbily a souhlasím s nimi, a rozepisuji je z vlastních zkušeností a názorů. Originální text v angličtině najdete zde.

Kdyby to viděli moji žáci, určitě by se smáli. Proto upozorňuji, že jde o nějaký ideál, na který mistři učitelé dosáhli, ale já nikoliv. Zatím. Jde spíše o to, že když jsem začínal, tak jsem byl po této stránce na nule procent, teď jsem na šedesáti a v budoucnosti snad půjdu ještě výše.

1. “Já”

Tento bod je naprosto jasný – aby byli žáci spokojeni, musím být já spokojen. Odpočinout si, spát, udělat si jednou za čas radost, jet na výlet, jít do kina, užívat si. Pak můžu poctivě pracovat. Teprve se zkušenostmi mi došlo, že když jsem unaven, nemá cenu čtyři hodiny pracovat a prakticky nic neudělat. Radši si po práci na dvě hodiny lehnu a za další hodinu mám odpracováno. Ve výsledku toho udělám víc za kratší čas a jsem spokojen.

Musím chodit do práce dobře naladěn, pokud možno. Každý zažil situaci, kdy přijde učitel do třídy už evidentně nasrán a zlobu dál rozesílá kolem sebe na nevinné žáky, kteří ve skutečnosti za nic nemohou. Klasika. Učitel by proto měl mít naprosto stabilní domácí prostředí, vyjasněné vztahy a pokud jsou problémy, netahat si je do školy. To se jednoduše napíše, hůř provede.

Já mám v tomhle naprosto čisté svědomí a doma žádné problémy nemám. Ale občas se stane, že mě naštve kolega či kolegyně, nebo vedení školy, a do třídy nejdu v optimální náladě na rozdávání znalostí. V nejhorších situacích se mi vážně osvědčila nečekaná věc – řeknu žákům, že mám vážně blbou náladu, ať to ještě nezhorší a chovají se extrémně slušně a pracují. Přísahám, že zatím pokaždé žáci situaci pochopili a vlastně mi dokázali zlepšit náladu. Už od svých prvních zkušeností ve třídách jsem si všiml, že žáci na druhém stupni základní školy mají pro toto šestý smysl a dokážou vycítit náladu učitele – když přijdu s extrémně dobrou náladou, přeleje se to i na ně, víc si dovolí a nakonec z toho je většinou bordel. Takže úsměv, pohoda, vtípek, ale nepřehánět to. A hlavně vždy začít hodinu prací žáků.

Jakási pohodová stabilní atmosféra pomáhá jak žákům, tak i učiteli. Výsledkem je pochopitelně nejlepší možné prostředí pro učení z obou stran.

2. Vztah s žáky

“Já jsem viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.” Stalo se před čtyřmi roky a pořád si to pamatuji. Jedna maminka se topila v synových problémech a házela kolem sebe klacky. Je to už i zde na blogu několikrát řešené téma, jak se chovat k žákům. Jestli si hrát na přísného vojáka, autoritu nebo situaci nechat plynout a nemít respekt.

Já to samozřejmě neřeším, snažím se zaujmout metodami a znalostmi a proto na řešení respektu není čas – žáci totiž pořád pracují a za hodinu dělají i několik cvičení. Kdy mají stihnout rušit? Naopak jsem toho názoru, že autoritativní učitelé proti sobě poštvávají žáky, kteří proti nim jsou logicky v odboji a dělají čím dál tím horší věci.

Zkrátka není důvod, proč si nepokecat ve volném čase s žákyní o seriálu a s žákem o fotbale. Skutečný zájem žáci ocení, a pokud učitel bude vědět o žácích něco navíc, určitě pochopí, proč se v některých situacích chovají tak, jak se chovají. Takhle jednoduché to je. Pro koho asi žáci udělají něco navíc nebo se “podvolí” nějaké žádosti? Pro učitele, proti kterému bojují v zákopech? Nemyslím si. Pro učitele, ke kterému mají nějaký vztah. Vše je o komunikaci a rozumně nastavených pravidlech, vynechání řešení neuvěřitelných blbostí, na kterých někteří učitelé bazírují či se až příliš podřizují inspekci či vedení.

Mám pravidlo, že každý test oznamuji týden dopředu. Zrovna minulý týden jsem ve středu požádal žáky, jestli hned ve čtvrtek nemůžeme psát test. V pěti minutách vyřešeno a demokraticky odhlasováno „ano“, napíšeme si test hned zítra, i když píšeme další tři testy v ten den. Nepřikázal jsem. Požádal jsem. Dal jsem argumenty. Čas na rozmyšlenou. Nechal jsem žáky hlasovat. A dopadlo tak, jak jsem chtěl.

Plácnout si s žákem “high-five” nebo, ach, nedej bože, pozdravit první, není žádné ponížení ani prosba o pozornost. Je to vytváření důvěry.

3. Pravidla, hranice, očekávání

Extrémně důležitý bod. Jako naivní mladý blbec jsem si myslel, že dám žákům svobodu a oni mi to vrátí poctivou prací (ano, taky se tomu teď směju). Dokonce jsem jedno pololetí zkoušel, aby osmáci fungovali podle vlastních pravidel a trestů. Znáte to, všichni učitelé se něčím podobným chlubí, prezentují to jako zázrak, který ve skutečnosti funguje. Co už vám často neřeknou, že je to v druhé třídě a druháčkům stejně ty pravidla nadiktovala paní učitelka a schválila je. Můj experiment v osmé třídě skončil po jednom pololetí, jednoduše jsem ho zrušil a zavedl jasná pravidla.

Přesto si myslím, že u mě mají žáci relativně dost svobody. Určuji jen velký rámec, v kterém si smí dělat prakticky to, co chtějí, ale nesmí z rámce ven. Kdo a za co dostane poznámku, to musí být předem dáno, stejně tak horší kázeňská opatření. Za jakých podmínek dostane žák pětku, je také určeno. Co je důležité pro učitele, na čem záleží v hodinách, a tedy podle čeho budou dlouhodobě hodnoceni. Co se bude probírat o hodině, jaká jsou pravidla cvičení. To vše je pro žáky důležité, aniž by o tom možná věděli. A i kdyby nebylo, předchází se tím sporům jak s žákem, tak i rodiči.

Nejlepší je, pokud to vypadá jako demokracie, ale skutečně úplná demokracie to není. Výběr výletu. Žáci vybírají, navrhují, hlasují. Výběr trička v deváté třídě. Začínáme probírat Druhou světovou válku. „Napište mi na papírek, pokud chcete, abychom se něčemu nebo někomu věnovali víc, než je obvyklé a já si pro Vás připravím speciální prezentaci.“ Ve skutečnosti je to taková učitelem řízená demokracie a prakticky vždy se dostaneme tam, kam chci, nebo tam, kam to schvaluji. A ano, jednou jsem musel jako slávista dělat prezentaci na téma Sparta za Protektorátu a podruhé jsem dělal prezentaci na historii Humpolce. Mimochodem, v prvním případě jsem prezentoval, jak Sparta málem sestoupila a musel ji zachraňovat hráč půjčený ze Slavie. V druhém jsem dostal extrémní aplaus.

4. Získat si složité žáky

Pedagogickou fakultu jen kritizuji, ale tuto teorii a výjimečně i praxi mě naučila právě ona. Existuje spousta způsobu, jak “vládnout” třídě (nebo i nevládnout – říká se tomu překvapivě „učitel anarchista“).

Jeden z nich je najít klíčové žáky, získat si jejich důvěru, ale ne podlým způsobem či jakoukoliv formou „podplácení“ nebo dokonce lezení do zadku („abych byl oblíben, nebudu po nich nic chtít; půjdeme na počítače hrát hry; místo hodiny ven;“ atd. atd.). Většinou je ve třídě žák či žákyně, jeden nebo dva, kteří patří do kolonky „přirozený lídr“. Většina problémů nebo naopak pozitivně výjimečných momentů začíná u tohoto lídra. Jak se chová on či ona, chová se i zbytek třídy. A to jak vědomě, tak i nevědomě. Když si lídr dovolí, dovolí si i další dva žáci a pak pochopitelně i další a další. Pokud je v negativním smyslu, žák na sebe pochopitelně upozorňuje z nějakých důvodů. A tady je právě prostor pro učitele a ono získání důvěry. Nemám a pravděpodobně ani neexistuje nějaká univerzální rada, protože podobní žáci mají pokaždé jiný problémy, ale zároveň to z mých zkušeností vždy pramení z rodičů a obecně rodinné situace.

Už se mi stalo, že jsem vedl doslova válku s žákem (pochopitelně to bylo v období prvních dvou let, když jsem netušil NIC). Jednalo se o dlouhodobé problémy s jedním žákem, což narušovalo celý proces učení. Známky ho moc nezajímaly, poznámky už vůbec ne. Vždy jsem se musel uklidňovat až doma, a až doma vymýšlet strategii, jak to zahraju příště. Na každou hodinu jsem byl připraven. Postupně jsem byl víc a víc chápající a víc a víc trpělivý. Mluvil jsem s žákem o přestávkách, až se situace uklidnila zrovna v druhé pololetí deváté třídy a my se mohli bavit jako lidi.

Jakmile je získaná důvěra, tito lídři už pak “lobují” za učitele ve zbytku třídě a získají pro ně zbylé žáky. Nebo jednoduše jakmile mlčí lídr, mlčí i ostatní. Show se nekoná. Ve výsledku je opět vytvořeno žádoucí prostředí pro učení.

5. Rodiče

Nejhorší věc, která se může stát učiteli – rodič, který jde přímo proti učiteli nebo poštvává své dítě proti učiteli. Osobně se mi nestalo v mé třídě, alespoň ne přímo a nějakým způsobem, o kterém bych věděl. Se „svými“ rodiči mám vynikající zkušenosti, takže tu nebude nic objevovat.

Rodiče moji třídy na mě mají email, mají na mě soukromý telefon a mohou zavolat, pokud mají problém či omluvit dítě zprávou. Jednoduché. Asi to tak má většina učitelů. Funguje to samozřejmě i obráceně a několikrát se mi to stalo – místo nic neříkající poznámky prostě napíšu zprávu či zavolám a problém je vyřešen. Žák či žákyně se prostě přestali chovat nevhodným způsobem.

Všechno jsme si vždy vysvětlili, všechno byly „transparentní“, takže nikdo z rodičů nemá problém mi svěřit svoje děti na víkend, kdy jsme byli a opět pojedeme na třídní výlet.