„Mnichovský mýtus“ ve výuce

Už je to nějaký čas, co jsem četl recenzi na knihu „Mnichovský komplex“ od Jana Tesaře. Asi před měsícem byla na knihu poměrně velká sleva, čtyřicet procent, tak jsem neváhal. Kniha přede mě položila hodně odlišný pohled na otázky týkající se roku 1938 a 1939 v Československu, dokonce i na Moravce jako symbol kolaborace s nacistickým režimem.

625_bg

Neselhal zde dějepis obecně a pravděpodobně většina dějepisářů? Existuje dobro a zlo v rámci výuky o Mnichovské dohodě? Pokud ano, máme ho jako zodpovědní lidé za výuky učit? Máme vůbec v dějepise učit „dobro“ a „zlo“? Můžeme to hodnotit? Zeptejte se sami sebe – co se vám vybaví, když uslyšíte spojení Mnichovská dohoda? Pokud učíte dějepis, jak učíte tuto událost a období? Není to celé jen alibi a hra na vlastenectví?

Cítím zde i já své selhání. Učím Mnichovskou dohodu tradičně, zpochybňujeme její mezinárodní právní platnost, řešíme, jestli jsme měli bojovat, ale taky se pohybuju na rovnici „smlouva nám byla předložena“ a bylo to „o nás bez nás“. A samozřejmě nechybí Hlas úzkosti od Františka Halase:

„Zvoní zvoní zrady zvon zrady

zvon čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali“

stažený soubor

Ale jsou tu další nepříjemné otázky. Pokud většina společnosti zná Mnichovskou dohodu jako „zradu“ a „o nás bez nás“, nejsem povinen ji takto učit a žáky socializovat do mýtu? Když budu učit nepříjemnou pravdu, neuškodím tím vlastně studentům? K čemu jim bude „pravda“, když všichni ostatní žijí v mýtické pohádce?

mnichov1_1

Jaká byla realita? O čem píše Tesař? V čem spočívá onen mýtus? Proč Mnichov nebyl žádnou zradou? Zjednodušeně Tesař píše, že tolik chválená „první republika“ byla plná politikaření a podprůměrných lidí. Což se dá pochopit, protože to byli většinou starší pánové vychovaní a vzdělaní za jiných podmínek a demokracii se učili za pochodu. Výsledkem bylo, že Československo o budoucí válce vědělo dlouho dopředu, ale nedělalo nic pro to, aby bylo samostatně relativně schopné ustát alespoň počáteční útok na vlastní zemi a občany, aby dokázalo alespoň vystřelit jako známku hrdosti a nesouhlasu. Jako jasný důkaz neschopnosti a nepřipravenosti lze použít argumenty, že zničená Francii se na další válku začala připravovat roky před tím, než u nás vůbec padlo rozhodnutí něco dělat. To, že politici pak nedokázali hrát psychologickou hru a že vše bylo přetočeno v náš neprospěch (bude naše chyba, pokud válka začne), už je jen finální důkaz nepochopení nové reality.

Teprve v roce 1932 padlo rozhodnutí, že republika musí být nejpozději do 1937 připravena na válku s Německem. Opevnění se začalo stavět 1936… Silnice a železnice se nikam neposunuly za celých 20 let republiky. Sklady benzinu neexistovaly.

Zbraně se z Československa stále vyvážely do světa, československé armádě chyběly. Šlo o zisk. V roce 1938 NIKDO nezničil jedinou zbraň, což je opak nepsaného zákona – zničíte zbraně, aby je nedostal nepřítel. Naopak, ještě před okupací jsme zbraně prodávali Německu (!). Při německém útoku na Francii bylo 5 z 20 tankových divizí z naší země, 15 z 50 pěších divizí bylo vyzbrojeno československými zbraněmi. Další „naše“ zbraně Německo přeprodávalo svým spojencům.

Když bylo obsazeno Rakousko, naši politici nic neřekli, nic neudělali. Jasný důkaz, že politika appeasementu neublížila jen nám, naopak, my sami jsme takovou politiku vyznávali a řídili se jí. Když se rakouský scénář přihodil nám, křičeli jsme „zrada“.

Podle Tesaře šlo o vypočítavost a vytvoření sjednocujícího mýtu. Počítalo se s tím, že za nás bude Francie bojovat, že za nás budou umírat Francouzi a že to pro nás bude levnější, protože to zaplatí Francie. A když to Francie neudělala, tak je to „zrada“. Proč to všechno? Nenastala prohra a její důsledky – nerozdělil se národ, naopak se lidé sjednotili, protože „chtěli jsme bojovat, ale nemůžeme“. Měli jsme alibi. Takový mýtus zamlčel našel slabosti a sousedy dal do škatulky „nenávist“. A pomohl zdůvodnit vztah k SSSR a komunismu.

stažený soubor (1)

Pokud zpochybňujeme osm desítek let trvající „pravdu“, musíme samozřejmě být ochotní pohlížet kriticky na novou „pravdu“, konkrétně na Tesaře.

Co s tím ve výuce? Možná za pár let vymyslím konkrétní program a návod, ale teď myslím, že budou stačit otázky a možnosti, jak naložit s „mnichovskou zradou“. Na otázky lze odpovídat „pocitově“, lze ale i hledat informace. Můžeme najít a vytisknout historické texty z novin, v kterých lze hledat informace. Klasicky lze zadat do lavice, i do skupin.

  • Byla Československá republika připravena na střet s Německem? Co bychom potřebovali pro úspěšnou obranu? Měli jsme to?

  • Byli lidé připraveni se bránit? Lze najít zmínky, projevy a důkazy ochoty bojovat a bránit zemi i v jiném období, než v posledním týdnu před Mnichovskou dohodou?

  • Byla pomoc Francie a SSSR reálná? Zaručovaly nám mezinárodní smlouvy s těmito státy vojenskou pomoc? Za jakých podmínek?

  • Existoval plán na obranu? Existoval plán na vítězství? Existoval záložní plán? Co kdybychom vojensky prohráli, jaké by nám zbyly možnosti?

  • Proč se nebránit? Pokud nebudeme bojovat, co by měl stát udělat se zbraněmi a vojenským materiálem?

  • Jak se měli zachovat českoslovenští politici, když Německo zabralo sousední Rakousko? Jaké byly reálné možnosti? Pokud nic neřekneme, jaké to může mít důsledky? Pokud se ozveme, jaké to může mít důsledky? Může pomoct Rakousku vojensky?

Aktivita „Estébáci po Sametové revoluci“

Letos jsme v devítce zvládli dojít ještě dál, než k tradiční finální látce, kterou je Sametová revoluce s následnou zmínkou o privatizaci a restituci. Naopak poslední dvě zmíněná témata jsem částečně propojil prakticky s přímou současností. Nápad přišel s článkem „Všude plno rozvědčíků“, který vyšel v květnovém čísle magazínu Reportér. Autorem je Jiří Štický, který mi zároveň dal svolení šířit v tomto textu jeho materiál. Zdrojem obrazových materiálů je tak právě magazín Reportér.

O co jde? Článek vlastně popisuje složitou realitu, kterou lze jednoduše vyjádřit následovně: bývalí příslušníci tajné komunistické policie (StB), nebo alespoň Sboru národní bezpečnosti, si navzájem přihazovali různé zakázky a služby v Dopravním podniku. Každý tak měl svůj podíl na zisku a to jen kvůli tomu, že jde o složitý proces, kde je zapojeno až zbytečně moc firem. Zároveň všechno vzniklo pravděpodobně z falešného udání spolupracujícího policisty, který oznámil, že na trh přijdou falešné padělky jízdenek a je potřeba vymyslet a vytisknout nové jízdenky s novými a kvalitnějšími bezpečnostními prvky (neexistuje žádný důkaz a padělané jízdenky samozřejmě nedorazily) A kolotoč dohod se rozjíždí.

 

 

Cílem tak je krom trénování klasických dovedností i ukázat, jak funguje svět obchodu a zároveň to nejdůležitější je zjištění informací, že „estébáci“ jsou stále mezi námi, nic se jim z pohledu práva nestalo, naopak nám vládnou nejen politicky, ale i šéfují velkým firmám a institucím. Jen převlékli kabáty a soukromé podnikání a vlastnictví jim „z ničeho nic“ nevadí.

 

 

Jak pracují žáci? Žáci dostanou papír se jmény, případně jednotlivé kartičky s profily, a jejich úkolem je ve skupině zpracovat celé schéma a vytvořit obraz toho, co se stalo. Přijít na to, co měli všichni společného. Ideální metodou je „Crime board“, o které jsem psal zde. Jednoduché shrnutí metody – žáci dělají práci detektivů, kterou pravděpodobně viděli v televizi – spojují si jednotlivé jména, jejich činy, firmy, odkrývají pozadí toho, co se stalo.

Nejlepší je pak sledovat debaty o tom, kdo je kdo, co udělal, co se vlastně stalo, argumenty mezi studenty. Každý má svou verzi, kdo je „horší“, kde všechno začalo atd.

Zdálo se mi, že cvičení bylo pro studenty relativně těžké. Je to pochopitelné. Hodně jmen, která jsou navíc naprosto cizí. Ještě k tomu se jasně neobjevuje žádný zločin, což mimochodem potvrdil i soud v květnu tohoto roku. To je důležité na závěr říct a zároveň by pochopitelně nemělo padnout ani „crime board“. Zároveň jsem málo zdůraznil, že vše je reálné, každé jméno, každý čin, každá firma a nic jsem si já nevymýšlel a nejedná se o hru.

My měli daný den klasickou hodinu a ještě další suplovanou hodinu. Bylo to naprosto ideální. První hodinu jsme klasicky dobrali Sametovou revoluci a další výše zmíněná témata, a zároveň jsem vysvětlovat toho cvičení, rozdal papír s jmény a další materiál (obří papíry, lepící papírky, izolepy, provázky – jen možnosti pro studenty, nic z toho nebylo povinné). Zbylo přibližně dvacet minut z první hodiny, což byl ideální čas na seznámení s jmény a začít připravovat práci nanečisto na klasický formát papíru. Druhou hodinu už se jelo právě podle příprav z části první hodiny a schéma se přepracovávalo na větší papír. Před další hodinou (třetí; jiný den) jsem požádal studenta a proběhla zpětná vazba – co studenti zjistili, co si o tom myslí a zároveň jsme si promítli jejich práce. Samozřejmě jsem ukázal i články z médií o tom, že všichni jsou nevinní a zároveň zmínil jméno Rittiga.

Následují profily jednotlivých aktérů, které jsem rozdal studentům a které jsou zkrácené a zjednodušené oproti originálu. Původní informace zpracoval Jiří Štický.

Vladimir Abraham

Odpadl z vysoké školy, pak nastoupil do SNB. Od roku 2006 pracoval ve Státní tiskárně cenin jako bezpečnostní ředitel, kde měl pod sebou utajované informace, mimochodem i ochranné prvky na jízdenkách. V roce 2016 nastoupil do Dopravního podniku.

Michal Pčolar

Od roku 1980 pracoval pro StB, v listopadu 1989 vyšetřoval údajné úmrtí studenta Martina Šmída. Od roku 1990 pracoval ve Státní tiskárně cenin, kde získal postupně důležité postavení. Ředitelem tiskárny byl vyslán do firmy Neograph, aby tam pomohl se zabezpečením výroby.

Jiří Brož

Odpadl z vysoké školy, dal se k SNB, později se přidal k StB. Po Sametové revoluci zůstal u policie. V roce 2007 je v úvodu naší kauzy, protože poslal Státní tiskárně cenin dopis z pozice policisty, že má informace o chystané várce padělaných jízdenek MHD, s tím, že je potřeba připravit nové a více chráněné jízdenky. Vlna padělků nikdy nedorazila.

Michal Musil

V sedmdesátých letech začal jako tiskařský dělník. V roce 1974 nastoupil do SNB, kde později začal zkoumat padělky. Po revoluci působil jako soudní znalec v oblasti cenin a padělků. Doporučil nové prvky na jízdenky a doporučil konkrétní firmy, které je dokáží zpracovat a vyrobit – Neograph a Státní tiskárna cenin.

Peter Kmeť

Vystudoval v Moskvě, poté agentem StB například v New Yorku. Pár dní po policistovi Brožovi přichází do Dopravního podniku a nabízí řešení – jízdenky vyrobí Neograph a nebude potřeba výběrové řízení. Za toto doporučení šlo jeho firmě v zahraničí (Cokeville Assets) sedmnáct haléřů z každé zakoupené jízdenky firmě Neograph.

Antonín Vilímec

Agent a spolupracovník československé lidové armády. V kauze vystupuje jako zástupce společnosti Crowsnet, která vyráběla pro Dopravní podnik elektronické jízdenky.

Pavel Švarc

Kariéra v SNB a později StB. Zástupce společnosti Cross Point, která dostala zakázku na prodej papírových jízdenek ve vestibulu metra.

Petr Oumrt

Práce pro StB. V Dopravním podniku se stal vedoucím, který měl na starosti zásobování a veřejné zakázky. Jednal s Neographem o všem, co se týkalo jízdenek. Spolužákem Jana Janků v kurzu StB a spolupracovníkem Sitty v StB.

Jan Janků

Vystudoval v Moskvě, v rodině měl vysoce postavené členy StB, kde sám později pracoval. Po revoluci se stal polovičním vlastníkem firmy Neograph. S celým nápadem na jízdenky za ním údajně přišel Peter Kmeť.

Vladimír Sitta starší

Začínal v papírnách, v osmdesátých letech se dal k SNB a později StB. Po revoluci začal podnikat, stal se polovičním vlastníkem Neographu.

Diplomatický „poker“ – simulace Pařížské mírové konference po první světové válce

Hned na začátek musím sdělit, že pokeru vůbec nerozumím a vím o něm absolutní nic. Ale ze zkušeností vím, že to je nejlepší vysvětlení pro studenty při následujícím cvičení. Jde totiž o to, že každý dostane kartičku s pokyny, které je klíčové udržet v tajnosti a pokud se ji dozví oponent, hra ztrácí smysl.

Jedna situace a jedna hra je právě zde představovaná Pařížská mírová konference po první světové válce, ale lze podobnou aktivitu použít při dalších válkách, při dalších akcích a především i v dalších předmětech. Můžete mít jednání NATO a dalších organizací, OPEC a jeho handrkování o ceně ropy. V literatuře můžeme nechat studenty shodnout se, kdo dostane Nobelovu cenu za literaturu. Nebo o nejlepšího českého spisovatele. Můžeme mít samozřejmě politiky při prosazování jakéhokoliv zákona. Myslím, že každého učitele napadne příklad pro svůj předmět.

Vyrobit kartičky zabere pár minut a výborná věc je na světě. Jde vlastně o to, že student musí prosadit svou, respektive přiřazený názor, což je taky potřebná dovednost a nutí vymýšlet argumenty, nebo alespoň ničit argumenty druhé strany. Zatím se mi cvičení vždy osvědčilo, v hodině zabere patnáct až dvacet minut. Ideální pak samozřejmě je cvičení „vyřešit“, to znamená, pokud se jedná o reálnou situaci, tak vysvětlit, jak to skutečně proběhlo, jaké byly argumenty apod.

O co konkrétně jde v mé verzi cvičení? Končí první světová válka a u jednoho stolu se schází hlavní válečné státy: Německo, Francie, Velká Británie a Spojené státy americké. Každý student představuje jeden stát, musíme tedy hrát ve čtyřčlenných týmech (ale samozřejmě za každý stát může bojovat více studentů, to už záleží na výběru učitele). Cílem je podepsat mír, s kterým každý souhlasí a každý ze studentů papír dobrovolně podepíše. Pokud se papír se čtyřmi podpisy dostane k učiteli a zároveň splní požadavky, přichází domluvená odměna. Zákeřné pochopitelně je, že studenti na kartičkách mají protichůdné pokyny k tomu, jak se mají chovat. Musí přesně odhalit, kdo co chce, na čí straně reálně je a s jakou „kartou hraje“, i když samozřejmě karty neviděl a tehdejší diplomacii jiných států pravděpodobně nezná. Bude riskovat a prosazovat svou? Nebo se spokojí s málem?

Jde o dějepis. Samozřejmě. Ale na druhou stranu je zde taktizování, kompromis, komunikace, schopnosti argumentace a prosazování svých požadavků, čtení situace a spoustu další dovedností.

V další části nabízím mé konkrétní kartičky, které okopírované dávám studentům. Samozřejmě je nutné zvolit správně, komu jakou kartičku předáte. Nezdá se mi rozumné to nechávat náhodě. Německo musí mít někdo, kdo tu situace snese a bude se bránit.

Kartičky pro studenty:

Německo

Největším nepřítelem je Francie, která byla za války zničena. Jsi považován za hlavního viníka války a ostatní budou chtít, aby si platil(a). Dej si pozor, máš prázdnou kasu, i deset miliard marek zaplacených ostatním tě zničí. Důležité je tvoje území na hranicích s Francií, máš tam hlavní průmyslovou oblast. Zkus jednání mířit na USA a Velkou Británii.

Francie

Tvoje země za války trpěla. A nyní, po válce, je naprosto zničená. Za všechno může Německo. Co s tím? Jednoznačně chtěj peníze, aby si mohl(a) zaplatit škody a postavit znovu svou zemi. Chtěj minimálně deset miliard marek pouze pro sebe a čím více budou chtít tvoji spojenci, tím lépe pro tebe. Tvým cílem je zařídit, aby tě Německo už nikdy nemohlo napadnout. Zkus se dohodnout se spojenci a zařídit, aby Německo ztratilo svou vojenskou techniku a taky, aby na hranicích s tvou zemí zůstali po několik let vaši vojáci a nebyli tam žádní němečtí vojáci. Nebylo by špatné toto území získat pro sebe – nachází se tam velké zásoby úhlí.

Velká Británie

Německo je pro tebe hlavní viník války, ale vůbec tě neohrožuje – není tvůj soused. Na tvém území se vůbec neválčilo. Ale pozor, hlídej Francii, ta je tvůj hlavní konkurent a nemůžeš dovolit, aby Francie byla moc silná. I proto nemůžeš nechat Německo padnout na úplné dno, Německo potřebuješ, aby vyrovnávalo svou politickou silou vliv Francie.

USA

Ležíš za mořem, tak proč se starat o Evropu? Válka k tobě nedoletěla ani nedoplavala. Ale víš, že tě poradci varovali – pokud bude Německo příliš poškozené a bude platit moc, z obyvatel se stanou radikálové a Německo se opět stane válečnou zónou a kdo ví, možná začne další válku. Tvým konkurentem je Velká Británie, dobře ji hlídej.

„Dějepis má problém“

V pátek zveřejnil youtuber Kovy video s názvem „Dějepis má problém“. Úctyhodná práce se podobným tématem zabývat, už jen proto, že to nebude video, které přitáhne masy lidí a „lajků“. Ve videu dostali prostor různí lidé, od studentů až po učitele, kteří se vyjadřovali k výzvě, kterou Kovy zveřejnil na Instagramu. Hlavní myšlenky jsou „nezbývá čas na moderní dějiny“ a „pravěk se učíme čtyřikrát“.

Na video se můžete podívat zde:

Zajímavý je názor učitele, který je zveřejněn v čase 3:40. Přepis: „Jako učitel vím, že na moderní dějiny se bohužel nedostává, našemu sboru se to nelíbí a i přes to, že toto učivo není v plánu, tak ho tam stejně nějak narveme. Kdyby na to alr inspekce přišla, nelíbilo by se jí to, na úkor starých dějin totiž učíme dějiny moderní. Celé školství je na tom fakt bídně, vystudoval jsem vejšku minulý rok a učitel je otrokem administrativy a norem.

Hlavní věc, kterou bych chtěl napsat je, že (ne)výuka moderních dějin není chyba státu či ministerstva. Neexistují centrální osnovy. A to už patnáct let. Fakt, který by se měl zveřejnit tak, aby si ho lidé konečně uvědomili. Existuje rámcový vzdělávací program (RVP) a jak už název napovídá, RVP stanovuje jen rámec, který mají učitelé splnit, ale uvnitř je vážně minimum látky. Třeba pro starověký svět mám studenty naučit jen odkaz pro dnešek, nejslavnější památky a jak souvisí přírodní podmínky se vznikem státu. Když to vezmu prakticky, tak starověký Egypt podle požadavku ministerstva odučím za jednu hodinu. Na RVP pak navazuje Školní vzdělávací program (ŠVP), kde škola upřesní, co se bude na škole učit v daném předmětu. Vychází z RVP, to minimum je tedy povinné, ale dál má škola svobodu. Dokonce ministerstvo ani neříká, kdy mám co učit, ani jak to mám učit. To znamená, že pokud chci v šesté třídě učit moderní dějiny, mohu. Není to žádný problém. (Tady spíš bude překážka u rodičů, ředitelů a předpokládám, že i dětí.)

Stačí kliknout na odkaz na konci textu a každý má šanci zjistit, že podle RVP by se moderním dějinám měla věnovat téměř polovina času výuky dějepisu, pokud bereme jednotlivé „rámečky“ a výstupy v nich.

Kde je tedy problém? Rozhodně (a pouze) u učitelů. Mluvíme o tom v naší bublině na sociálních sítích už delší dobu a jednoduše napsáno – někteří učitelé prostě nepřešli z osnov na RVP. Jen se z povinnosti přepsalo pár papírů, ale někteří učitelé učí pořád stejně, jako kdyby se nic nezměnilo. To znamená, stále se učí věci navíc, které se učit nemusí a které jsou škodlivé už jen kvůli tomu, že zabírají zbytečné místo ve výuce, ale případně i v hlavách studentů. Pak to končí tak, že se dnes, na konci dubna, někde ještě učí druhá světová válka.

Posledních pět let jsem došel vždy k Sametové revoluci, letos jsem momentálně v roce 1968 v naší zemi, což by neměl být problém dotáhnout do konce i přes odpadající hodiny v následujících týdnech. Ale abych byl upřímný, ne vždy jsem stihl v devítce probrat válku v Afghánistánu, protože proberu obecně Studenou válku, dáme Berlínskou krizi jako příklad události v rámci Studené války a pak skáču do Československa (1945-1989), to je priorita, a teprve poté se vracím zpět do světa.

Extrémně mě zaráží pan učitel ve videu s tvrzením, že moderní dějiny nejsou v plánu. Jak už jsem psal – ve státním plánu (RVP) jsou, tím pádem musí být i ve školním plánu (ŠVP). Nevím, jestli se jedná o nevzdělanost daného člověka v oboru, nebo si hraje na „odboj“, každopádně jeho příspěvek je zoufale hloupý a nepravdivý. Mimochodem, i inspekce poslední roky podporuje výuku moderních dějin a zoufá nad stavem některých škol, kde se dvacáté století nestíhá. Výuka moderních dějin tak není „nic navíc“. Pokud se na škole neučí dějepis alespoň do roku 1989, je to vážně chyba pouze učitele a jeho nezodpovědnost. Mimochodem, stačí se podívat do učebnice (!), které jsou až do 11.září 2001.

Aby to nebylo jen o mých názorech, zpráva České školní inspekce z roku 2016 říká v závěru:

Výuka soudobých dějin je nejčastěji dovedena do 90. let 20. století, což je jistý posun oproti výuce před 10–15 lety. Postupně se zvyšuje podíl učitelů, kteří dovedou výuku soudobých dějin do 1. desetiletí 21. století nebo až do současnosti.

Na začátku stejného dokumentu zmínka o důležitosti soudobých dějin, které na jiném místě inspekce definuje jako dějiny po roce 1945:

Výuka dějepisu a zejména soudobých dějin na základních a středních školách je velmi důležitou součástí vzdělávání žáků. (..) Důležité je zejména poznávání dějů, skutků a jevů, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj společnosti a promítly se do obrazu naší současnosti. Důraz je kladen především na dějiny 19. a 20. století, kde leží kořeny většiny současných společenských jevů.

V závěru zprávy zazní i další, možná nečekaně, pozitiva:

Ve výuce dějepisu a soudobých dějin naprostá většina učitelů dějepisu učí žáky vyhledávat, zpracovávat a vyhodnocovat informace, obhajovat vlastní názor žáků a vést dialog pomocí argumentovaných úsudků. Dále učí žáky oddělovat výklad historie od propagandy a mýtů a utvářet jejich historické vědomí.

Při výuce soudobých dějin využívají učitelé široké spektrum metod a forem. Kromě nejčastěji využívaného výkladu a vysvětlování používají i metody, které ve větší míře zapojují žáky do výuky (řízená diskuze, skupinová a kooperativní výuka, samostatná práce žáků, besedy a exkurze). Velmi vhodné je využívání různých výukových materiálů, nejčastěji jde o dokumentární filmy, učebnice, fotografie, dobové a současné hrané filmy, metodické materiály vlastní či od jiných subjektů a odborné publikace. Využití různých materiálů obohacuje výuku a aktivizuje myšlení žáků.

Samozřejmě inspekce popisuje i slabé stránky. Ale slabou stránku jsou podle inspekce především nekvalifikovaní učitelé dějepisu (28 % učitelů na základní škole a 11 % učitelů na střední škole nestudovalo dějepis na vysoké škole). A druhý hlavní problém je podle ČŠI nezajímavý způsob výuky, což tvrdilo 50 % žáků základních škol a 60 % středoškoláků. Nevýhody se podle mě zdají být spojeny čistě s charakterem jednotlivých lidí, v žádném případě se systémem.

Má tedy dějepis problém?

Jak zazní na konci videa, tématu se bude věnovat Kovy ve spolupráci s Českou televizí dlouhodobě a je to součást projektu o moderních dějinách, proto lze psát na email kovy@ceskatelevize.cz své zkušenosti, především studenti středních škol ve třetím a čtvrtém ročníku.

V kratší a formální podobě jsem odeslal i tento text. Pokud pošlete svůj názor, je určitě větší šance získat reálnější obraz výuky moderních dějin a třeba i něco změnit.

Odkaz na zprávu ČŠI:

https://www.csicr.cz/cz/Dokumenty/Tematicke-zpravy/Tematicka-zprava-%E2%80%93-Vyuka-soudobych-dejin-na-2-stup

Odkaz na Rámcový vzdělávací program:

http://www.nuv.cz/t/rvp-pro-zakladni-vzdelavani

Zápisky z moderních dějin #3 – pyramida nenávisti

Formátem i obsahem odlišný článek v porovnání s předchozími texty o moderních dějinách. Nejedná se o suché výpisky z knihy, ale prakticky o jeden obrázek, který je klíčový pro celé dvacáté století a mám takový pocit, že i pro současnost. Bohužel.

Pyramida nenávisti. Aneb od malých kroků k vyvraždění celé skupiny lidí. Tolik typické pro dvacáté století. Nacismus i komunismus si vždy našly své nepřátelé, které odlidštily, označily a zavraždily. Rudí khmérové, genocida ve Rwandě či arménská genocida – vždy stejný vzorec. Jak mohlo dojít k vyvraždění miliónů židů? Proč ve Rwandě vraždili své sousedy? Proč tomu nikdo nezabránil, když to vypadalo tak jasně a naplánovaně?

the-pyramid-of-hate-n

Přesně na to odpovídá pyramida nenávisti. A začíná vtipem. Třeba rasistickým. Ale taky třeba vtipem, který obviňuje ze složitého společenského problému „jinou“ skupinu lidí, než jsme „my“. Jakmile tyto vtipy nikdo nezastaví, nikdo nereaguje a nikdo se neozve s námitkou nevhodnosti, jsme připraveni na druhou úroveň.

nazi_propaganda_poster

Druhý stupeň pyramidy je, že ony vtipy přejdou v nadávky. Pro skupinu z vtipů se vyrobí „nálepky“, čímž vzniká stereotyp o určité skupině obyvatel. Propaganda spouští svůj kolotoč a stokrát opakovaná lež se stává pravdou, protože občané vypínají kritické myšlení a rozhodují se na základě emocí. Někomu se začnete vyhýbat, s někým přestaneme mluvit.

Pokud pro vás nebylo druhé patro vážné, třetí už snad bude dostatečně vážné. Tam začíná diskriminace. Skupinu lidí, pro které se v předchozí fázi vymyslely přezdívky, začne část společnosti utiskovat a další část společnosti je utiskovat nechá. Přihlíží. Volí si cestu komfortu. Přímá podpora není potřeba.

Hospodský odmítne nalít „těm švábům“ (nálepka pro skupinu Tutsijů ve Rwandě), další jen přihlížejí. Nemusí se jednat o oficiální státní diskriminaci, stačí jednotlivé a individuální akty diskriminace. Nepronajmu byt někomu jen kvůli tomu, že patří ke „švábům“. A samozřejmě už vůbec ho nezaměstnám ve své firmě. I když je nejvíce kvalifikovaný.

3

Tolik typické pro Německo třicátých let bylo načmárání urážlivého nápisu na majetek židů či jen nápis s vybídnutím, aby u „toho žida nenakupovali“.

Krok od genocidy je čtvrté patro, kde se skrývá násilí. Stačí jen výhrůžky a urážky, to je mezistupeň ke skutečnému použití násilí. Násilí se týká i majetku.

1389.8 Holocaust C

Poslední stupeň je systematické vyvraždění skupiny lidí jen kvůli tomu, že patří k určité skupině. Vše začalo u vtípků…

5

Na jakém místě pyramidy je současná Česká republika?

lubomirc_facebook_180326-112313_rez

Moderní dějiny a pamětníci – I Witness

IWitness jsou internetové stránky, které shromažďují tisíce videí pamětníků a zároveň samozřejmě tisíce hodin informací z dějin dvacátého století na různá témata, ale hlavní jsou genocidy (Holocaust, Rwanda) a vztahy k menšinám či skupinám lidí, kteří se odlišují a byli proto diskriminováni.

Po zaregistrování je hned několik možností, jak začít s prací. Stačí například kliknout na „Watch“ a svět pamětníků je otevřen. Poté už jen kliknout na téma. Pokud je hodina dějepisu, pravděpodobně si zvolíme omezení, což znamená, že přepneme na svědectví pouze v češtině. Ale samozřejmě není důvod, proč bych nemohl svědectví pouštět v angličtině či dalším jazyce.

Witness1

Ale hlavní vychytávka IWitness je, že nejde jen o videa, kde hovoří pamětníci. Hlavní plus je, že na práci s videem lze založit celou hodinu, projekty a aktivity. Některé z nich jsou už připravené, jak lze vidět na přiloženém obrázku. Stejně tak si mohu připravit sám svou aktivitu a používat ji následující roky.

Witness2

Ve třídě se dá s stránkami IWitness také pracovat několika způsoby. Samozřejmě klasicky puštěním videa a zodpovídáním otázek, ať už individuálně nebo ve skupinách. Lze psát i svůj názor. Ale k čemu IWitness míří je samostatná práce každého žáka na svém vlastním přístroji, tabletu či počítači. Takový způsob práce se hodí na seminář nebo dvouhodinovku. Ale učitelé, kteří s IWitness už pracují dlouhodobě, nabízí žákům „výměnu“. Za pololetí si splní jakékoliv cvičení na IWitness a za odměnu si vyberou test během stejného pololetí, který nemusí psát. Cvičení si pak samozřejmě plní doma. Tento způsob funguje poměrně jednoduše – vytvoříte skupinu, rozešlete úkol a jen vidíte, jak jednotlivci ze skupiny postupují a máte tedy přehled, kdo, jestli a jak úkol plní.

IWitness3

Jaké jsou výhody IWitness a proč používat právě tyto stránky a svědectví, když jich na internetu je zahlcující množství? Za prvé, i na IWitness je velké množství záznamů. Dokonce nemusím projíždět hodiny a hodiny záznamů, protože už to někdo udělal za mě. Stačí zadat klíčové slovo, například „Liberec“, a objeví se všechny výpovědi pamětníků přesně v minutě, kdy lze slyšet slovo „Liberec“. IWitness už má připravené hodiny, stačí jen sebrat odvahu, rozhodnout se a věnovat cvičení čas v hodině. Další výhodou je možnost připravit si vlastní hodiny, k čemuž máte na stránkách IWitness výborné pomůcky a podmínky. Jako třeba vlastní integrovaný program na stříhání videí. Celý systém připravených hodin není založený na pouhých odpovědích, ale na konstruktivistických prvcích výuky („consider – collect – construct – communicate“), žáci tak mají možnost projevit nejen svoje znalosti, ale i názory.

Ukažme si jednu lekci, hned tu historicky první v českém jazyce. Téma je genocida obecně a rwandská genocida konkrétně. Na obrázcích lze vidět, jak vypadá prostředí. První fáze je seznámení s tématem, počáteční informace, jejich zisk a teprve v dalších fázích jde o jejich zpracování a konstruktování vlastního názoru. V určitě fázi si žák může vybrat, jaké téma ho zajímá víc, například se tak zaměří na propagandu v rámci tématu genocidy ve Rwandě. V dalších fázích volí klíčová slova, citát od pamětníků a vybírá z množství informací ty naprosto zásadní, které tvoří pojem genocida. Na konkrétním příkladě se tak žák dozví nejen co genocida je, ale i jak genocida „funguje“, jaké má stupně, jak začíná a co umožňuje vzestup jedné skupiny nad druhou skupinu lidí. Všechny informace samozřejmě získává od pamětníků konkrétních událostí.

IWitness nabízí více možností, více detailů, ale cílem dnešního textu bylo jen představení, protože se mi stránky zdají užitečné, ale na druhou stranu relativně neznámé.

Zápisky z moderních dějin #2 – ženy z bloku 10 v Osvětimi

Další z textů o moderních dějinách. Minule jsem psal o životě obyčejných lidí v Sovětském svazu za vlády Stalina před Druhou světovou válku. Mezitím jsem si ujasnil sám pár pravidel, jak pokračovat dál. Zde najdete informace z knih, to zaprvé. Za druhé vynechávám základní informace, které předpokládám hodně lidí zná. A kdo nezná, toho to nezajímá a určitě nebude číst mé texty. A za třetí jsem se omezil na dvě strany v textovém editoru.

Tentokrát je text z prostředí druhé světové války a méně známé části Holocaustu a dějin Osvětimi. Konkrétně se jedná o blok 10 a osudy žen, které se tam snažily přežít několik měsíců, během kterých musely podstoupit experimenty na svém těle.

Knihu „Ženy z bloku 10“ napsal Hans-Joachim Lang.

Úvod

  • Na bloku 10 probíhaly pokusy až na jednu skupinovou výjimku pouze na ženách, protože se jednalo o „výzkum“ metod (ženské) sterilizace.

  • Z pohledu nacistů a jejich ideologie se mělo jednat o jednoduchou, levnou a rychlou metodu.

  • Nejednalo se o žádnou náhodu – nacisté v Německu už před Druhou světovou válkou spustili akci „T4“, což byl vyvražďovací program rasově nežádoucích skupin, ale především lidí, kteří byli z pohledu nacistů „přítěží“. Touto přítěží byli postižení a psychicky nemocní. Desítky tisíc z nich byli sterilizováni, aniž by o tom věděli. Zde je původ bloku 10.

  • Vše bylo z pohledu zákonů legální, od roku 1933 existoval zákon o dědičném zdraví. Sterilizováno bylo odhadem 400 000 mužů a žen, dalších 100 000 bylo ze stejných ideologických důvodů zavražděno.

  • Začátek prozrazení účelu tohoto bloku je skryt v dřívější práci autora knihy a v Norimberském procesu s lékaři – 87 lidí bylo zavražděno jen kvůli tomu, že August Hirt chtěl mít sbírku koster různých ras. Celá skupina měla společný původ, kterým je blok 10, do té doby záhadný.1280px-auschwitz_mengele_block_10

Život na bloku 10

  • Hlavní zodpovědní „doktoři“: Carl Clauberg sterilizoval injekcemi do dělohy, Horst Schumann sterilizoval rentgenem. Eduard Wirths byl jejich nadřízený, jeho zaměřením byla rakovina dělohy a i on operoval ženy.

  • Všechny zákroky proběhly bez zeptání se a bez prostředků proti bolestem.

  • Blok 10 není dnes přístupný veřejnosti.

  • Bratislava, Poprad, Prešov, Kežmarok. Známá slovenská města, odkud putovali první židé do Osvětimi a první ženy do bloku 10. Slováci za proces převozu a usmrcení zaplatili Němcům 3,6 miliónů marek. Jozef Tiso, tehdejší prezident a stále aktivní kněz k tomu prohlásil: „Nikoho není třeba přesvědčovat o tom, že židovský prvek ohrožuje Slováka na životě. Vypadalo by to ještě hůř, pokud bychom se od Židů včas neočistili. A učinili jsme tak na příkaz boží: Slováku, setřes je ze sebe, osvoboď se od svého škůdce!

  • Proč se nacisté zajímali o masovou sterilizaci? Cílem bylo obyvatele východní Evropy využít na práci a poté „biologicky zničit“.

  • Nástroje do ordinací v Osvětimi (především rentgeny) poskytla firma Siemens.

  • Kdo z žen měl kontakty v rámci Osvětimi, pokusům se snažily vyhnout i za cenu nejtěžších prací.

  • Status „zvláštních vězňů“ měly pomocnice v ordinacích, které měly v důsledku svého statusu lepší postele, více jídla a nebyla jim oholena hlava.

  • Tito „zvláštní vězni“ (mezi které patřili v určitých momentech i muži z protějšího bloku) měli informace, šířili je dál a několik vězeňkyň zachránili před přesunem do bloku 10.

  • Všechny ženy poznaly, že blok 10 je vybaven jako nemocnice, žádná z nich ale nevěděla, co se děje, protože byly zdravé; žádné informace nedostaly, nic jim podle výpovědí nedávalo smysl.

  • Pokud žena odmítla podstoupit experiment, šla rovnou do Březinky (vyhlazovací tábor vedle hlavního koncentračního tábora v Osvětimi). Březinka měla svůj jasný status a reputaci – všichni se zde báli smrti, protože věděli/tušili, co znamená onen smrad a dým…

  • Pokusy stejného charakteru se týkaly v jednom případě i mužů. Jednorázově bylo povoláno 139 mužů, kterým byly ozářeny pohlavní orgány; 33 mužů bylo postupně vykastrováno (nejdřív uříznuto jedno varle, až po čase i druhé), ostatním jedno varle zůstalo; tyto operace prováděli lékaři-vězni, například Wladyslaw Dering, největší místní „řezník“.

  • Podle žen z bloku byla nejhorší část po operaci (pokud byla). Rány se zásadně neuzavíraly, obvazy nebyly. Ženy musely týdny chodit na přepočítávání s otevřeným břichem.

  • Paradoxně byla některým židovským ženám na jiném místě odebírána krev v množstvím ohrožující život pro potřeby „árijských“ vojáků na frontě.

  • Další pokusy s krví se týkaly snášenlivosti jiných krevních skupin a vzájemných reakcí na sebe. V praxi se vzala jedné ženě krev a dala se několika jiným ženám. Následně se jen čekalo, co se stane. Poslední dva jmenované pokusy nedělali zmínění „doktoři“, ale „Ústav hygieny“ na ženách z bloku 10. Na stejném principu fungovalo i plivající komando. Šlo o nejpříjemnější experiment, v kterém se vážně jen plivaly sliny do ampulek.

  • Doktor Clauberg měl možná jediný skutečné lékařské ambice. Ženy, které se pokoušel sterilizovat injekcí, zároveň potřeboval po x týdnech kontrolovat a mít je pod dohledem. Pro ženy to znamenalo střechu a relativní klid, nudu. A beznaděj. U Clauberga byla jasná šance na přežití, pokud se žena smíří se sterilizací (což zní hrozně, ale jedná se o vyhlazovací tábor, kde zemřelo během pár měsíců milión lidí…).

  • Z neznámých důvodů bylo jedné ženě při selekci povoleno vzít si na blok malého syna (který Osvětim přežil), pravděpodobně šlo jednoduše o krásnou mladou ženu, které si někdo všiml při selekci.

  • Po večerech byly ženy na bloku samy a zavřené. Často probíhaly zábavné večery, kde na programu byly recitace, kabaret, zpěv, divadlo.

  • Mnohem větší výhody si získaly východní židovky. Západní židovky neměly tak tvrdé lokty a nebyly zvyklé na tvrdý a ne tak civilizovaný život (východní byly zvyklé na výrazný antisemitismus). Důležitou roli v Osvětimi totiž hrály intriky, lži a hry.

  • Život žen ohrožovala i zima, neměly teplé oblečení.

  • Každá vězeňkyně si prošla minimálně průjmem, vyrážkami a s vysokou pravděpodobností i dalšími nemocemi. I obyčejný chléb prošel desítkami rukou, miska byla jedna na vše (pokud žena potřebovala vykonat potřebu v noci, záchody byly zamčené..).

  • Všechny ženy musely povinně vidět popravu čtyř žen z muniční továrny, které předaly prach vězňům na zničení krematoria. Údajně nevydaly ani hlásku a s ženami z bloku 10 tato zkušenost otřásla.

Epilog

  • Pochod smrti z Osvětimi podle přeživší Renée Kramerové: „Osvětim byla zlá, ale tohle bylo ještě horší.“ Desetitisíce lidí jde pěšky, bez jídla, bez pořádných bot a v mrazivém počasí. Dostanou se do nového tábora, který je samozřejmě plný a začínají nové problémy.

  • Po návratu klasický syndrom „proč jsem přežila já?“. Všichni příbuzní a přátelé mnohdy mrtví. Přeživší ženy byly bez dokladů, bez bydliště, bez majetku, bez práce a s podlomeným zdravím. Po psychické stránce mnohdy ještě horší, kvůli hlubokým traumatům byla většina žen podle posudku „nepoužitelná pro pracovní trh“. Hodně žen trápila nespavost.

  • Průměrná váha po návratu byla 30 až 40 kilogramů.

  • Z bloku 10 se vrátilo 300 žen. Dlouhodobě se soudily o odškodné, které jim vlády nechtěly přiznat. Maximální částka byla 6000 marek, některé nedostaly nic. A některé se soudily ještě v roce 1970.

  • Clauberg byl na konci války zajat Sověty, kteří ho propustili až v roce 1955 do Západního Německa. Okamžitě byl poznán přeživší. Clauberg zemřel ještě před začátkem procesu v roce 1957.

  • Wirths spáchal sebevraždu ještě v roce 1945.

  • Schumann si žil v klidu v Německu, teprve když si v roce 1951 dělal loveckou licenci, zjistil, že je na něj vydán zatykač. Okamžitě utekl ze země. Postupně žil v Japonsku, Egyptě a Súdánu, kde byl dokonce šéf nemocnice. Právě zde byl poznán přeživší. Opět utekl, tentokrát do Ghany, kde měl ochranu prezidenta. Byl vydán po čtyřech letech v roce 1966. Proces začal roku 1970, ale Schumann byl z vězení propuštěn kvůli problémům se srdcem. Dalších 11 let před smrtí tak strávil na svobodě.

Zápisky z moderních dějin #1 – život v SSSR za Stalina

Další pokus o rozšíření blogu, v zásadě se jedná o pomoc začínajícím učitelům dějepisu. Když jsem byl na praxi nebo když jsem začínal učit, tak mi chybělo něco, co dnes nazývám „válečné historky“ (a vím, že i dalším učitelům něco podobného chybělo). Jedná se o fakta, která nejsou v učebnici a běžně ani na internetu, ale dobře mohou doplnit výuku. Žádná teorie, jen praktické příklady. Zajímavosti. A ty se právě teď pokusím šířit dál. Zkusím pár dílů, pokud bude poptávka, tak budu pokračovat. Pokud nebude zájem, tak skončím. Jednoduché. A pokud by se někdo chtěl zapojit a napsat podobný text na jiné téma, rád mu to umožním. Ne všichni mají čas nebo zájem číst objemné knihy, proto by mohla tato rubrika trochu pomoc. Samozřejmě pokud texty bude číst někdo jen z vlastního zájmu, zlobit se nebudu. Postupně se zde objeví další témata a události z dějin 20.století, která vychází čistě z knih – jedná se tedy o ověřená fakta, žádné soukromé názory.

Text samozřejmě vynechává naprosto základní fakta, která jsou v každé učebnici dějepisu.

První téma je každodenní život v Sovětském svazu za vlády Stalina. Informace pochází z knihy Každodenní stalinismus od Sheily Fitzpatrick. Samozřejmě výběr je čistě subjektivní a navíc jsem sám sebe omezil na dvě strany informací (kniha má 500 stránek…).

b19f123b2f508088d46e089b10b1a2b45aee633c

Život v Stalinové Sovětském svazu:

  • Urychlená industrializace a kolektivizace znamenaly, že milióny lidí změnilo bydliště a zaměstnání. Ke všemu byly potřebné obří investice, což se muselo projevit jinde (viz další bod).

  • Typickým prvkem pro novou komunistickou společnost byl nedostatek. Proto se občané SSSR stali novodobými lovci a sběrači, kdy museli ztrácet čas hledáním zboží ve městě.

  • Stát měl na starosti všechno zboží, stát byl jediným zaměstnavatelem a stát měl právo zasáhnout do života obyčejných lidí  tím nejzbytečnějším způsobem.

  • Ke kolektivizaci nebyly vydány žádné instrukce, jak má probíhat.

  • Zmatky se smrtelnými důsledky se netýkaly jen kolektivizace, ale i cenzury. Některé zprávy se šířily v tajném režimu – například politbyro sdělilo ministerstvu kultury, že hra Dny Turbinových od Bulgakova může být uvedena v divadle, ale jelikož to byla tajná zpráva, nikdo to neposlal dál a úředníci a pracovníci divadel se dlouhé týdny přeli.

  • Postupně času si i komunisté uvědomovali, že vše nejde podle plánu. Vždy se to vysvětlilo existujícím spiknutím lidí, kteří nesnášeli Sovětský svaz.

  • Nejoblíbenější technikou Stalina, jak si udržet moc a poslušnost okolí, bylo vyhrožování rodinným příslušníkům. Jakmile byl někdo z hlavních komunistů „vyvržen“ z rozhodovacích procesů, bylo nepsaným pravidlem, že všichni ostatní důležití komunisté s touto osobou přeruší všechen kontakt.

  • Velkým paradoxem je, že k revoluci došlo teoreticky kvůli tomu, aby dělníci nebyli vykořisťování podnikateli. V sovětské společnosti všechny firmy vlastnil stát a tak stát nahradil podnikatele a byla to přímo vláda původně stěžující si na vykořisťování, která vykořisťovala všechny občany.

  • Propaganda 20. a 30. let se vždy točila kolem jednoho příběhu – dnešek si žádá oběti, musíme se mít špatně, ale jen kvůli tomu, abychom se v budoucnosti měli lépe, než občané jiných států. Dnes oběť a strádání, zítra odměna. Další téma propagandy bylo „pryč se zaostalostí“ – což bylo mířeno na carský režim a jeho ekonomickou a především vojenskou zaostalost (prohra s Japonskem a První světová válka). „Kejklíř z východu…Zasadil pecky švestek v neděli, a z těch vyrostly paláce v pondělí.

  • Nejhorší byl rok 1933. Průměrný dělník s rodinou si musel vystačit s méně než polovinou množství chleba a mouky než průměrný dělník s rodinou na začátku 20.století. Spotřeba masa a ryb klesla na pětinu v porovnání se začátkem století. Lidé často čekali na chléb od půlnoci jen kvůli tomu, aby ráno žádný chléb nedorazil. Tisíce lidí cestovalo pro chléb 200 kilometrů a více a tisíce lidí umrzlo ve frontě.

  • Mezi lety 1926 až 1933 se zvedl počet lidí žijících ve městech o 60 procent.

  • Nejdůležitějším produktem byla vodka. Na státní příjmech se podílela pětinou.

  • V roce 1931 stát zakázal řemeslnou výrobu obuvi.

  • Na jednoho obyvatele v Moskvě připadalo 5,5 metrů čtverečních obytné plochy (1930). V roce 1940 už to byly jen 4 metry čtvereční. Například Molotovovi přišel dopis od dělníka, který bydlel 5 let na chodbě. Další v knize zveřejněný dopis byl od šesti dětí žijících ve „výklenku“ na chodbě. Obvyklé bylo spolubydlení s cizími lidmi, které vám do bytu „přinesl“ stát.

  • Města byla v příšerném stavu. Například Stalingrad neměl v roce 1938 kanalizaci. Lidé neměli v bytech koupelny, proto se chodili mýt do městských lázní, kterých byl ale dostatek pouze v Moskvě. Velká města pak trápilo chuligánství.

  • Dvě třetiny lidí (Moskva a Petrohrad) se stravovaly ve veřejných jídelnách. Zrušení trhu a nahrazení novou distribucí potravin bylo naprosté selhání.

  • Torgsin (1930-1936) byl obchod, kde bylo dostatek zboží. Ale platilo se zde zahraniční měnou nebo cennostmi (zlato, stříbro), což bylo nemožné pro obyčejný lid, i když ceny zde byly paradoxně menší než v jiných státních obchodech. Cílem obchodu bylo získat kapitál na nákup nástrojů ze zahraničí pro industrializaci.

  • Stát měl pro občany klasifikační systém, rozdělení na třídy, což dokonce bylo zapsáno v občanském průkazu. Každá třída měla jiná práva a povinnosti. Samozřejmě stranická šlechta měla privilegia a měla přístup tam, kam se normální člověk nedostal (například do Torgsinu).

  • Kriminálník mohl být převychován. Člověk špatného původu nikoliv, ten byl rovnou zavržen státem a následně společností, ztratil práva a musel si poradit sám (nedostával ani potravinové lístky).

  • Komunistická strana si dělala své „průzkumy“ (například přes agenty a jejich donašeče) a vždy zjistila, že jejich vlastní názor na kolektivizaci a další prvky nové společnosti jsou přijímány pouze menšinou společnosti. Ale byli si jistí, že jsou to oni, kdo je intelektuálně na výši úrovni a šli proti zbytku společnosti i násilím.

  • Od roku 1932 existovala vnitřní pasová povinnost. To znamená, že pokud jste chtěli jet z Moskvy do Petrohradu, museli jste mít v pase povolení od úředníka.

  • Celá mocenská struktura fungovala jako středověké léno.

  • Byrokracie fungovala samostatně, nejednala podle zákona. Ovlivnit se dala jen osobními konexemi (leník a šlechtic).

  • Mnoho úředníků odmítalo povýšení. Povýšení znamenalo větší zodpovědnost a to znamenalo větší šanci na „odhalení“ v rámci spiknutí.

  • Celý systém byl pak založený na absurdních rozhodnutích úředníků. Například pokud přímo v továrně vzniklo kadeřnictví, všichni se tam museli chodit stříhat a holit. Pokud se pán oholil doma, měl být napráskán a odveden k soudu. Pokuta byla udělena například i za neumytou podlahu ve své vlastní chatrči nebo za nošení klobouku ve městě.

  • Celý systém nemohl fungovat bez nelegální činnosti (zásobování, byrokracie…).

  • Domácí služebnictvo, obvyklé pro vysoko postavené komunisty, nebylo chápáno jako vykořisťování.

  • Auto nemohlo být soukromým vlastnictví. Nešlo koupit, jen dostat za služby pro stát. V roce 1937 bylo v Moskvě 400 automobilů. (Ani komunisté nic nevlastnili – všechny obrazy a luxusní ubytováni patřily státu.)

  • Volební právo bylo ústavou odebráno „osobám, které využívají práci k dosažení zisku“; osobám žijící z úroků; soukromí obchodníci a komerční zprostředkovatelé také nemohli volit, bez nároku byli i mniši a duchovní, zaměstnanci bývalé policie a všichni Romanovci (než byli vyvražděni).

  • Děti lidí bez volebního práva bylo vyloučeni ze škol. Lidé bez volebního práva byli vyhozeni z nemocnic. Tito lidé postupně ztratili i možnost zapsat se na úřad práce.

  • Zatýkalo se podle kvót. Například zátah z 2.července 1937 měl kvótu 70 000 popravených a 200 000 odvlečených do gulagů.

  • Samostatnou kapitolou jsou stigmatizované rodiny nebo opuštěné ženy. Na lidi se „špatným původem“ bylo jednoduše nahlíženo jako na největší vrahy a jen málokteré rodiny vydržely toto peklo přetrpět spolu. Proto docházelo k veřejnému odcizení, rozvodům a opuštěním rodiny.

  • Dalším paradoxem systému bylo, že lidé nesměli říkat své soukromé názory na veřejné záležitosti. Ale režim strašně chtěl vědět, co si lidé myslí. Byly dva způsoby, jak to zjistit. První byl přes tajné agenty a druhý dopisy vrcholným komunistům – ano, i takoví odvážlivci se našli. A systém dopisování s úřady fungoval. Nejen, že se dopisy četly, ale bylo na ně často i odpovídáno. Tehdy to byl nejlepší způsob komunikace a způsob, jak se dozvědět, co se děje mezi obyčejnými lidmi. Dopisy sloužily pochopitelně i k udávání a bylo pravděpodobně, že stát se přikloní na stranu udavače.

  • Samozřejmě když pak byl jeden z dělníků pokárán za půlhodinové zpoždění při příchodu do práce a postěžoval si soukromě, že je to „utlačování dělníků jako za kapitalismu“, šel na tři roky do vězení.

  • Odposlouchávání vedlo také k tomu, že úředníci zjistili a následně přepisovali vtipy a různé komentáře mířící na režim a jeho představitele. Například zkratka SSSR se četla jako Smrt Stalina Spasí Rusko. Zkratka tajné policie OGPU po přeložení do češtiny znamenala pro lid „Ó Hospodine! Pomoc nám utéct!“ Nebo pozpátku: „Když utečeš, chytí tě a uříznou ti hlavu!“ Po Ukrajině zas kolovalo: „Lenin bránil naší třídu, netřeli jsme nikdy bídu. Stalin nás všechny zamordoval, na hřbitově zakopal.“ Docházelo i k další situacím, třeba v regionálním tisku se u fotografie členů politbyra objevil komentář „Celkový stav dobytka v SSSR„. Hned vedle byly hospodářské statistiky.

  • Volby probíhaly. Ale probíhaly do parlamentu, který neměl žádnou moc. A probíhaly pomocí jednotné kandidátky, na které byli jen komunisté.

Kritické myšlení? Jak jsme ověřovali informace od Donalda Trumpa.

Co je kritické myšlení? Hned zde mohou vzniknout spory. Ale já beru kritické myšlení v mých školních možnostech jako alespoň zpochybnění napsaného nebo řečeného. A to v dnešní době není automatické (nebo naopak jsou lidé, kteří automaticky odmítají vše, pro jistotu) u žádné generace. Pokud něco zpochybním, jsem už jen krůček od toho, abych došel k tomu důležitému – zkusit najít fakta. Pokud je to tedy možné.

V dnešním textu se ukáží mimo jiné i výhody a nevýhody sociálních sítí. Výhodou je, že je zde mnoho informací a v nich spoustu inspirace pro mě jako učitele. Nevýhodou je, že mezi informacemi je spoustu zavádějících, pochybných nebo přímo lživých informací. A takové se v internetovém prostředí šíři nejrychleji.

A tak to přišlo i v mém případě, kdy jeden pochybný tweet přiletěl až do Čech. Donald Trump – John Warner – Michal Kubal – Petr Kuthan, který pak označil mě. Přes tento řetězec lidí se ke mně dostal tweet amerického prezidenta a já věděl, že to hned musím vyzkoušet. Jak na to? Stačí materiál ke zkoumání, pár minut práce, papír a samozřejmě připojení k internetu. My postupovali při prvním pokusu ve skupinách a se zdůrazněním, že si to jen vyzkoušíme a uvidíme, jak to půjde. Slib byl jasný, pokud „schéma“ rozluští celé, byla slíbená jednička na úrovni čtvrtletní práce (kterou nepíšeme nikdy…).

Práce se rozběhla automaticky. Samozřejmě se vloudily chyby. Například první skupina měla tweet aktuální, takže se musela víc bořit do hloubky internetu a hledat skutečné statistiky. Druhá třída dostala úkol se zpožděním a měla už k dispozici celé články nebo ověřené statistiky přímo pod tweetem Trumpa (jehož finanční tým později přiznal, že šlo o tweet s chybnými informacemi).

Celkově mi přišly výsledky výborné. Samozřejmě „lepší“ byly u druhé skupiny, kdy už bylo čerpáno z odborných anglicky psaných textů. Zajímavější byly zas práce v první skupině, už jen sledovat, kam je internet zavane.

EkonomieKritickéMyšleníTrumpTweet

Informace z tweetu nejsou všechny pochopitelně pravdivé. Růst HDP sedí, stejně tak míra nezaměstnanosti. Současnost je tedy pravda. I to může být matoucí. Někdo si může ověřit jen tyto informace a odejít spokojeně. Další část je ta zavádějící. Situace popisovaná americkým prezidentem se nestala poprvé za sto let, ale mohl bych zde vypsat 22 letopočtů, kdy se dařilo americké ekonomice stejně nebo lépe. Další podstatná informace je, že statistiky se ani sto let nesbírají, což by americký prezident mohl vědět. Nejtěžší je poslední „skrytý“ úkol. Souvisí spolu vůbec informace? Neporovnává Trump jablko s jedoucím autem? Souvisí spolu vůbec míra nezaměstnanosti a růst HDP tak, jak Trump naznačuje? Je to složité. Samozřejmě spolu HDP a nezaměstnanost souvisí – pokud roste HDP, snižuje se nezaměstnanost. Ale…Za prvé, ne vždy to musí být senzační zpráva – ubývá pracovní síly, firmy hledají delší dobu kvalifikované zaměstnance. Takže čísla to jsou hezká na chlubení, ale pro podnikatele to není zas tak růžová situace. Podle zahraničních komentátorů je ale minimálně nefér taková čísla uvádět vedle sebe způsobem, jakým to udělal Donald Trump a to už jen z principu, že míra nezaměstnanosti je současný stav, zatímco míra HDP ukazuje situaci za minulý rok. Proč vůbec tento tweet Trump napsal? Jaký byl jeho záměr? I to jsou důležité otázky.

Další materiál mi poskytl náš premiér, když „citoval“ dalajlamu tak, jak se mu to hodilo a při tom vynechal důležitá slova. To je ale příliš jednoduché. Co dál? Vytvořit databázi informací k ověřování a pořád to zkoušet dál ve více třídách a s větší frekvencí. Problémem samozřejmě je takovou databázi vytvořit a pokud vytvořit, musí jít o informace, u kterých nevadí, že se budou ověřovat i za rok.

Vždy existuje možnost ověřovat informace okamžitě, ale to je poměrně složité a je náhoda, když se pochybná informace dostane až například ke mně. Jakmile dám takový úkol, nesmí být hned v prvním komentáři pod statusem řešení. Takže tento způsob práce je komplikovaný a je to běh na dlouhou trať. Navíc nemá smysl ověřovat jen politiky, ale i další statusy jiných lidí.

Nicméně to má smysl zkoušet z několika důvodů. Zpochybňování politiků a ověřování informací nás může dovést ke skutečné demokracii. A ta existuje jen tehdy, pokud se voliči nedají lehce ovlivnit lží a mají ke svému rozhodnutí dostatek informací.

Pravěk. Proč zase pravěk?

Pravěk. Proč sakra zase pravěk? Na to poslední dobou myslím, ačkoliv mě to ještě nikdy netrápilo. Nemuselo. Pro upřesnění – život člověka v pravěku, nám historicky nejvzdálenější období, se učí student minimálně třikrát (ve čtvrté a šesté třídě na základní škole, a v prváku na střední škole). Je dobré mít základní informace a přehled, to znamená znát význam jeskyně, lovu, venuše, proč lidé byli v neustálém pohybu a naopak proč se usadili, tedy vznik zemědělství a začátek zpracování kovů. A to je skutečný základ, který se lze naučit na základní škole. Učit to na střední škole znamená přidat kenyapitéka a kulturu s vypíchanou keramikou, což ale znamená učit s prominutím blbosti.

Co nám pravěk dal? Co z pravěku používáme dnes? Obdivujeme jeskyně v Lascaux a Altamiře, Venuší se posmíváme, kroutíme hlavou nad údajným tehdejším životem. Oheň. Pes. Ok. To všechno jsem učil i šesťáky. Pravěkem strávím v lepším případě dva měsíce a jsou to stejné dva měsíce, o které za čtyři roky končí dříve maturanti. V ročníku, kde se probírá nejdůležitější období pro dnešek – druhá polovina dvacátého století. A na co se vymlouvají nezodpovědní učitelé? „Chybí nám dva měsíce, poslední ročník je moc krátký.

Můžeme jít i dál. Co nám dal starověk? A ten už nám ale něco dal. Demokracii. Republiku. Architekturu. Písmo. Silnice. Olympijské hry. Divadlo. Vše důležité věci nebo myšlenky, ale zároveň vše učivo základní školy a jít do hloubky znamená opět učit nepodstatné věci, které studenti rychle ztratí z hlavy. Pokud si je vůbec zapamatují.

Středověk? Škoda každého slova. Ani si nedokážete představit ten pocit trapnosti učit Karla IV. v

sedmé třídě na základní škole. Všichni už Karla IV. znají a vy neříkáte nic nového a vidíte, jak každého otravujete. Jan Hus, Jan Žižka, Národní obrození – to samé. A pár dalších témat s nimi, to jsou témata, které žáci probírají „teprve“ podruhé, ale jsou (pochopitelně) protežována na prvním stupni a doma mezi některými rodiči.

Představte si teď studenty. Jak otravné to pro ně musí být? A víte, co je nejhorší? Je to jen můj pocit, ale právě takhle, učením (se) zbytečností, se přesně ničí alespoň trochu pozitivní vztah k historii a dějepisu. A co může být horší, než učit se zbytečnosti? Učit se zbytečnosti opakovaně. A když už se dostanete k moderním dějinám, tak už mohou mít studenti k dějepisu a dějinám negativní vztah. Ale možná budou znát kulturu s vypíchanou keramikou. A to se vyplatí…

Stačila by jediná věc. Na střední škole v prvním ročníku „sfouknout“ pravěk, starověk a středověk rychle, do Vánoc, nejpozději do konce prvního pololetí na konci ledna. Jde to? Samozřejmě. Jen se musí chtít. Stačí neprobírat obsáhle celé epochy, ale jen dvě témata a jejich proměnu v průběhu daných epoch. První téma: život obyčejných lidí. Druhé téma: forma vlády, pod kterou tito lidé žili. A pak začne novověk, kde šlo o vznik občana s právy, které získal přes revoluce a změny forem vlády. Perfektně to navazuje. A studenti tak budou držet „nit“ od začátku dějin, vše si zopakují a látka bude dávat smysl, protože je propojená a protože bude alespoň relativně užitečná.

Zároveň, pokud se bavíme o prvním ročníku, je výše popsaná změna dobrá pro učitele, může se chopit šance a poznat dovednosti žáků. Já například učím pravěk docela rád, stejně tak obecné „fungování“ středověku, a učím to právě teď. Ale vynechávám některé věci a radši trávím čas cvičeními – jednou vyzkouším samostatnou práci s textem, pak skupinovou práci na něčem jiném, pak zas nějakou grafickou metodu atd. Já se dozvím, co studenti umí a jestli jsou například schopni (a ochotni) pracovat ve skupinách, oni si mezitím (snad) zvyknou na mojí výuku a až přijdou složitější věci, budou připraveni. Obě strany vyhrají.