Kariérní řád

Kariérní řád. Dvě slova, na která učitelé čekají téměř tak dlouho, jak dlouhý je můj život. Přesto si myslím, že právě můj věk je jeden z hlavních důvodů, proč se k tomu vyjádřit mohu. Proč? Protože učitelé v mém věku jsou jedním z hlavních „cílů“ kariérního řádu.

K čemu tedy má být kariérní řád? Podle mě a dokonce i podle slov politiků především k tomu, aby udržel mladé lidi ve škole a těm ještě mladším dal naději, že bude lépe a také motivaci, aby do školy vůbec nastoupili, jelikož veliká část studentů pedagogických fakult nechce učit kvůli nízkému postavení učitelů ve společnosti.

Jak to naši politici vymysleli? Kariérní řád představuje tři stupně, po kterých mají nejlepší učitele vyšplhat.

První stupeň – fakta:

Má trvat dva roky a jedná se o období, kdy si začínající učitel má zvyknout na realitu. Návrh zmiňuje i uvádějící učitele, na což jsem velmi zvědav. Celkově má toto období vypadat tak, že nový učitel, uvádějící učitel a i ředitel budou chodit na schůzky, konzultovat proběhlou výuku a radit do budoucna.

První stupeň – komentář:

Náraz nováčka i podle mých zkušeností může být dost tvrdý především pro „typické učitelky a učitele“, kteří jdou do školy zachránit svět. Ve skutečnosti žáky škola nezajímá a kolegové a kolegyně už jsou dávno vyhořelí, takže těžko skutečně pomohou při prevenci vyhoření. „Uvádějící učitel“ už funguje, ale zároveň nefunguje. Moje vlastní zkušenost byla ale nejhorší možná, proto nedokážu být objektivní. Moje uvádějící učitelka byla přesluhující učitelka, která neučila, žáky nutila číst pouze v učebnici, kontroverzní témata vynechávala a žáci nejenže nemohli projevit nic ze své osobnosti, ale když žák upustil tužku na zem, tak učitelka volala sociálku. Bez přehánění. Nikdy mě nepustila do své výuky, úmyslně vždy zvala jen na hodiny, kdy k ní někdo cizí přišel přednášet. Pro mě absolutně nefungující „institut“.

Otázkou tedy je, jak první stupeň bude fungovat a co vše bude povinné – pokud nebude povinné nic, ale budou jen doporučení, tak se nic nemění. Pokud budou povinné konzultace s uvádějícím učitelem, dalším učitelem či ředitelem, můžeme se někam posunout, pokud budou chtít všechny strany (a budou motivováni a odměněni). Začínající učitel by měl mít portfolio – co v něm bude? Nikde není konkrétně řečeno. Portfolio má dokázat kompetence učitele. Můžu se rozhodně mýlit, ale kompetenci chápu jako dovednost – jak dám dovednost na papír?

Druhy stupeň – fakta

Aby začínající učitel postoupil do druhého stupně, musí si stoupnout před komisi, která učitele vyzkouší a zhodnotí. Co se bude zkoušet? Učitel má předat doklad o „dosažených kompetencích“ v portfoliu. Do druhého stupně ale projde každý, již teď je jasné, že učitelé, kteří mají za sebou alespoň dva roky praxe, skočí rovnou do „dvojky“ hned po zahájení kariérního řádu od září 2017. A teď finance. Až projde učitel do druhého stupně, tak přejde zároveň do vyšší platové třídy.

Druhý stupeň – komentář

Opět klíčová otázka se točí kolem kompetencí. Co to znamená? Těžko říct. Jak dokáže učitel, že respektuje žáka? Jak dokáže, že umí pracovat se třídou? Jelikož v komisi je hlavní osobou ředitel, bude to jen formalita, jak již jsem psal v předchozím odstavci. Další překvapivá věc jsou ony finance. Já se dostal do vyšší platové třídy po roce. Kariérní řád to nabízí po dvou letech. Zajímavé. A skutečně motivující.

Třetí stupeň – fakta

Druhý stupeň a tedy přechod do třetího je ukončen opět před komisí, kde už je více „odborníků“ – inspektor a někdo, kdo připravuje budoucí (dnes spíše potencionální) učitele na vysoké škole. Opět z papíru bude učitel dokazovat svoje kompetence, navíc bude ukazovat „kvalitu výkonu profese učitele“. Pokud učitel projde přes komisi do třetí skupiny, dostane přidáno tři tisíce. Ale jen v případě, že bude „profesně rozvíjet“ své kolegy.

Třetí stupeň – komentář

Osobně pro mě je zajímavé, že by mě měla hodnotit školní inspekce, největší hrobníci českého školství. A mimochodem vyhořelí učitelé, kteří prostě systémem neprošli a učit nezvládli, proto to vzdali. Jejich zprávy z minulých let budou u komise také. Další na řadě – učitel z vysoké pedagogické školy. Také si představujete osmdesátiletého pána nebo paní? Příprava na praxi v průběhu vysokých škol je jeden z hlavních problémů a tito teoretici budou hodnotit, jestli jsem dostatečně kvalitní učitel v praxi? Nedává smysl.

Co když komisi budou zajímat hlouposti typu otevřené okno, správné sezení v lavici a další věci, které jsou na posledním místě v důležitosti pro kvalitu výuky (samozřejmě jsou důležité pro učení, ale pokud není zajímavá výuka, ani vynikající podmínky nic nezachrání). Nedokážu prostě pochopit, jak někomu můžu ukázat své kompetence na papíře. Nejlepší učitel opět bude ten, který bude mít nejlepší papírování.

Jak dokážu já nebo komise „kvalitu výkonu profese učitele“? Nevím. Hodnotit se bude i působení učitele mimo školu. Znamená to různá školení, nebo jestli chodím na pivo?

Zajímavé jsou opět finance. Učitel dostane přidáno ne po zkoušce, ale pokud bude „profesně rozvíjet“ své kolegy. Co to znamená? Má učitel dělat přednášky svým kolegům, jak mají správně učit? O tomhle na ministerstvu asi moc nepřemýšleli, protože si nedovedu představit, že mě někdo z kolegů bude vzdělávat poté, co skončím v půl čtvrté s výukou. A už vůbec si neumím představit, že budu já říkat starším kolegům, jak mají učit. Pokud najdeme nějaké cvičení nebo metodu, řekneme si to o přestávce. Teď budu někam zapisovat, že jsem kolegyni poradil internetové stránky s dobrým cvičením?

Další „novinky“

Pokud se dostanu na třetí úroveň, po školení se mohu stát „mentorem profesního rozvoje“ a „koordinátorem vlastního hodnocení školy“. Mentora ještě chápu, ale už jsem se k tomu vyjadřoval dříve – abych říkal kolegům, jak mají učit, není příliš realistické. Pokud je to myšleno tak, že takový učitel by jezdil na okolní školy, tak se mi to zdá rozumné a v pořádku a je to první bod, který skutečně připomíná kariérní řád. Funkci koordinátora už moc nechápu, ale je to přesně to, jak to zní. Půjdu na školení ministerstva (kde naprosto zabiju deset dní čistého času!) a pak budu vědět, jak hodnotit vlastní školu a případně změnit některé věci, odstranit vady. Skvělé. Bez školení bych určitě nevěděl, kde jsou chyby. Co když jsou u vyhořelých, špatně učících kolegů? Můžu něco udělat? Nemohu.

Kariérní řád oficiálně zavádí i „kariérového poradce“. Stačí být v druhém stupni (takže každý to může dělat) a za tuto funkci nabízí ministerstvo jeden až dva tisíce odměny. Dnes toto dělá každý třídní, bez odměny a bez dlouhých týdnů trvajících školení. Máme na to lidi z Úřadu práce a internet. Snaha byla.

Naprosto směšně na mě působí „Periodické hodnocení profesního rozvoje“, kdy si jednou za rok má učitel sednout s ředitelem a řešit svoje prohlubující kompetence. Už vidím ředitele úředníka, jak zaškrtává, které kompetence jsem získal a jak mi radí „Příště ještě musíš získat kompetence vytažení žaluzií a vyvětrat třídu“. Nehledě na to, že podobná záležitost už existuje – říká se jí hospitace, která se rozebírá detailně s hospitujícím vedoucím pracovníkem školy. U nás se odehrává také jednou do roka. Opět kariérní řád něco přejmenovává, dává tomu novou škatulka a chlubí se vynálezem.

Jak tedy kariérní řád zatím dopadl?

Výhody

  • něco se děje

  • potencionální odrazový můstek pro další změny

  • pokud bude jasná struktura a organizace při pomoci učiteli během prvních dvou let, může se snížit vysoké procento odchodů ze školství po prvních dvou letech

Nevýhody

  • něco se děje jen proto, aby se něco dělo

  • odklánění pozornosti od výuky směrem k byrokratickým funkcím („kariérový poradce“ atd.)

  • málo stupňů (učitel se dostane po deseti letech na vrchol a co pak?)

  • malé odměny (tři tisíce? Vážně? Ale je pravda, že to je vlastně za nic, protože kariérní řád nic nemění…)

  • celý návrh zní přesně jako žádost o dotace, kde se musí vyskytovat „správná“ slova jako kompetence, rozvoj, adaptace apod., která nejsou vysvětlena, a každý je může chápat jinak

  • a proto to nevypadá, že by se ve skutečnosti mělo něco změnit a kvality výuky se zvednout

  • další byrokracie pro všechny ve školství, obecně jde jen o to, kdo bude nejlepší v papírování

  • další papírování bude jen frustrovat další a další učitele, kteří zůstanou demotivováni a rezignují na kvalitu výuky

  • pokud nebudeme počítat nejmladší učitelé v prvním stupni, devadesát devět procent učitelů skončí v druhém stupni

  • celkově nechápu, co je na tomto „kariérního“ a kde je onen slibovaný „řád“ – nevidím žádné stoupání a žádná pravidla

Poslední bod vystihuje můj pohled na kariérní řád. Co chci od kariérního řádu? Stanovit jasná pravidla; stanovit, jaký má být učitel v dnešní době a tím dát cíl, čeho má učitel dosáhnout. A pokud toho dosáhne, musí stoupat. Další cíl kariérního řádu by měl být poznat skvělé učitele a od těch se učit. Vláda by měla objevit „radar“, který jim tyto učitele najde a je to opět vláda, která je musí zároveň odměnit.

Následující obrázek ukazuje o co by mělo jít v kariérním řádě – o stoupání učitele, jeho odměnování a následný větší a větší dosah a vliv na další učitele. „Náš“ kariérní řád nesplňuje bohužel ani jedno.

Career_Graphic_Note_med

(zdroj obrázku: web Opportunity Culture)

Jsme v roce 2017, můžeme použít technologie. Místo všech webů, kam se dávají různé prezentace jen kvůli tomu, že to učitel musel udělat, aby škola dostala dotace, by měl vzniknout jeden vládní web, kde by místo zkoušení ona komise „pouštěla“ cvičení a prezentace do oběhu. Konkrétní prezentace z předmětů i obecné rady a cvičení. Dobrý učitel totiž může učit i na dálku přes kameru, emaily, natočené přednášky atd. Dejme tomu, pokud by učitel na tomto vládním webu získal určité „body“, postoupil by v kariéře dále, dostal by vyšší plat a vyšší funkce. Byl by specialista. Nedělal by zbytečnosti typu kariérový poradce, ale učil by. To je to, co mu pravděpodobně půjde nejlépe. A v tom případě nastupuje to nejlepší – spolupráce mezi (neznámými) kolegy. Možno přes internet, možno objíždět okres či kraj a vzdělávat učitele. Jedině tak se posuneme a zkvalitníme výuku na českých školách.

Kariérní řád nemůže znamenat to, že učitel odejde od učení k poradenství nebo se stane ředitelem. Kariérní řád musí znamenat postup, vyhledání nejlepších učitelů, jejich odměnění a následnou možnost, aby se od nich ostatní něco naučili.

Zlobivý Winston Churchill o škole

Winstona Churchilla všichni „známe“. Nebo alespoň to, co nám předkládají učebnice. Politik, alkoholik, novinář, spisovatel. Bojovník. Antikomunista. Doutník, „V“ a tak bych mohl pokračovat. Světové dějiny ale tvořil v letech 1940 až 1941, kdy jako první dokázal odrazit Hitlera a vytvořil strategii na další úspěšné roky.

Při čtení knihy „Churchill“ od Sebastiana Haffnera jsem narazil i na jeho dětství, kde je popisováno za prvé školství v Anglii a za druhé, jak se na tento systém tvářil mladý Winston, respektive, jak na něj vzpomínal samotný Churchill.

Pár informací: Churchill se narodil roku 1874 a do školy nastoupil 1881. Pocházel ze šlechtické rodiny, čemuž odpovídaly i školy a nároky na mladého člověka v nich.

Proč tento netradiční text, který z obrovské části není vůbec můj? Každý si může udělat závěry sám. Ale anglické školství na konci 19.století velmi připomíná naše školství v 21.století. Všechno třískat do hlavy zpaměti, neposlušnost a otázky trestat. Může být dobré také se dozvědět z pohledu „zlobivých“ žáků, co je vlastně na škole nebaví, proč nesnáší učitele a proč vůbec zlobí. A taky je zajímavé, co děláme my, učitele, dneska s podobnými rebely, jakým Churchill bez pochyb byl. Myslím si, že máme dost předsudky a už vidíme podobné žáky ve vězení. A ono se tak i stane. Ale není to i zásluha učitelů? Co když jen zabíjíme jejich zvědavost a nutíme jim nesmysly, o kterých právě tito žáci vědí, že jsou to nesmysly. Právě na Churchillovi je fascinující to, jakým zloduchem v různých školách byl a jak dopadl ve svém životě. Chvílemi odpadlík, ale vždycky to bude ten, kdo zachránil svobodu a demokracii v Evropě. Kdy se změnil? Když přestal chodit do školy a stal se svobodným!

(Zajímavé také je podívat se na počet změn ve vzdělávacím systému v Anglii – například přímo uprostřed Druhé světové války proběhlo spoustu změn. 1965. 1979 a 1980. 1986. 1988. 1994. A tak dále. Někdy jen pár změn, ale celkově se systém mění. Evolučně.)

Nyní již Sebastian Haffner (překlad Jana Hrušky, vydalo nakladatelství VOTOBIA; strana 14) o tehdejším školství a zároveň našem dnešním školství:

V sedmi letech šlo dítě do prvního internátu, do přípravné školy, ve třinácti do druhého, do public school. Obě školy byly peklem co do výprasků a rájem co do kamarádství. Obě byly zcela vědomě zaměřeny na to, aby své chovance zlomily a pak je znovu slepily po svém. Když absolventi těchto proslulých anglických škol šli v osmnácti nebo devatenácti letech do Oxfordu nebo Cambridge, byli již všichni normovanými, ne nezajímavými, avšak uměle změněnými osobnostmi, něco jako přistřižené stromy ve francouzských barokních zahradách. V jedenadvaceti nebo dvaadvaceti vstupovali do života, kde vše probíhalo dobře, poznali své rodiče a byli připraveni světu imponovat, určitým způsobem jím pohrdat a při dostatku talentu jej ovládnout.

Tento výchovný systém je dávno vyzkoušen a selže jen zřídka. Jeho tlaky jsou mohutné a strašlivé, jeho sugestivní síle nemůže téměř nikdo odolat. Někoho zlomí, většina však vydrží jeho tvrdost a nechá se jím více méně ochotně a více méně bezezbytku formovat a utvářet. Později se tito lidé dívají na svá školní léta jako na nejšťastnější léta svého života.

Na stranách 14 až 16 cituje Haffner autobiografii Churchilla:

Moji učitelé měli k dispozici celou řadu donucovacích prostředků, ale vše na mně selhalo. Tam, kde nebyl vyvolán můj zájem, můj rozum nebo má fantazie, jsem se nechtěl nebo nemohl učit. Po celou dobu mých dvanácti školních let nebyl nikdo s to mě přimět napsat jedinou správnou latinskou větu. Proti latině jsem měl vrozený předsudek, který mi zřejmě zablokoval rozum.

(…) Opustili jsme pokoj ředitele a pohodlné soukromé křídlo domu a vešli do mrazivých školních a obytných prostorů chovanců. Zavedl mne do třídy, kde jsem si musel sednout do lavice. Ostatní chlapci byli všichni venku a já jsem osaměl a třídním učitelem. Vytáhl tenkou knihu v zelenohnědém obalu, která byla plná slov, vytištěných různými typy písmen.

Latinu jsi zatím ještě neměl, že ne?“ řekl.

Ne, pane.“

Toto je latinská gramatika.“ Nalistoval velmi ohmatanou stránku a ukázal na dvě řady zarámovaných slov. „Toto se musíš teď naučit,“ řekl. „Za půl hodiny přijdu a vyzkouším tě.“

Tak jsem seděl jednoho truchlivého odpoledne v truchlivé třídě s bolestí v srdci a s prvním skloňováním před sebou.

Co to, k čertu, má znamenat? Jaký to má smysl? Byla to pro mě španělská vesnice. Ale jedno jsem mohl alespoň udělat: naučit se to nazpaměť. Tak jsem se do toho pustil.

Po nějaké době se učitel vrátil.

Naučil ses to?“ otázal se.

Myslím, že to mohu odříkat,“ odpověděl jsem a lekci jsem odhrkal.

Zdálo se, že byl spokojen, a to mi dodalo odvahy se zeptat. „Co to vlastně znamená, pane?“

To, co tam stojí. Mensa – stůl. Mensa je podstatné jméno první deklinace. Je pět deklinací. Ty ses naučil singular první deklinace.“

Ale co to znamená?“ opakoval jsem otázku.“

Mensa znamená stůl,“ zněla odpověď.

Proč potom znamená mensa také: stole,“ hloubal jsem dále. „A co znamená stole?“

Mensa – stole je vokativ.“

Ale proč stole?“ Moje vrozená zvědavost mi nedala pokoj.

Stole se používá, obracíme-li se ke stolu nebo když na něj voláme.“

A protože viděl, že ho nestačím sledovat, řekl: „Použiješ ten tvar, když se stolem mluvíš.“

Ale to já nikdy nedělám,“ uklouzlo mi v upřímném údivu.

Budeš-li drzý, budeš potrestán, a to náležitě, to tě mohu ujistit,“ zněla jeho konečná odpověď.

Nenutíme taky náhodou žáky mluvit se stolem?

České školství jako totalitní režim

Pojem “totalitní režim” chápu jako politický systém, kde má být jedinec kontrolován ve všech stránkách svého života a jeho svobody a práva jsou omezovány. To zní přesně jako naše školství.

Každý z totalitních režimů má shodné prvky, které jsou navzájem společné pro každou totalitu, i když vychází z jiného základu. Mezi tyto prvky patří ideologie, byrokratický aparát, tajná policie a kontrola médií. Všechny části jsou samozřejmě propojené a jedna spolupracuje s druhou. Byrokratický aparát šíří vytvořenou ideologii, kterou dále šíří média. Pořád mi to zní jako české školství.

Jak přesně to myslím?

1) Ideologie

Myšlenky českého školství jsou dnes už většině lidí jasné. Děti přicházejí do totalitního režimu školy “prázdné”, bez vědomostí. Úkolem učitele je žáka naplnit užitečnými informacemi. Proč? Aby se naučil číst, psát a počítat. Alespoň tak to říkala Marie Terezie. Další informace se žákům předloží pomocí frontální výuky, která také naučí žáky školu nesnášet. “Proč se to musím učit?” Skutečná odpověď zní: “Protože to od tebe požaduje náš Vůdce”. A tak žáci sbírají další a další nepotřebné informace, které nikdy nebudou potřebovat a které si nepamatují ani na konci hodiny.

Cílem ideologie je vytvořit průměrného občana, který bude pracovat a platit daně. Za každou cenu musí být výsledek ideologie vytvoření masy stejných lidí, kteří poslušně odevzdají hlas za nějaký úplatek (někomu stačí balónek, jinému kobliha) a nebude si stěžovat, že sliby nebyly splněny. Pokud možno, je důležité, aby občan měl nízké sebevědomí a do ničeho nemluvil – proto mimo jiné přichází do školy, kde ho zpracují byrokraté. Pokud žák začne mluvit, kritizovat, musí přijít zákonitě trest. A kdyby přišlo to nejhorší – žák se choval jako svobodný jedinec – musí přijít pořádný trest.

2) Byrokratický aparát

Učitelé. Někteří potřebují platit nájem, tak se jen vezou s režimem a vytváří “šédou zónu”. Další se snaží něco změnit, ale jejich hlas nelze slyšet. A další jsou samozřejmě spokojeni, protože nemusí nic měnit a příliš se snažit; totalitní režim jim vlastně vyhovuje.

“Svobodní” učitelé jsou pro jistotu zavaleni zbytečným papírováním, aby jim byla práce znechucena. Většině, šedé zóně, papírování nevadí, naopak jsou to krásné chvíle, kdy nemusí učit. Síla učitelů by mohla být velká. Jdou to lidé, kteří by mohli změnit systém. Ale…

Jistotou je plnit příkazy a neotvírat pusu a neříkat svůj názor – musíme mít na paměti, že se jedná o bývalé žáky, kteří už prošli relativně úspěšně systémem a jsou plně pod vlivem ideologie, které je těžké se vzepřít. Pokud chtějí něco změnit a dělat věci “jinak”, dostanou se automaticky pod tlak svých kolegů, vedoucích, inspekce, rodičů, ale i některých žáků, kteří mají zažitý jeden způsob výuky. A bojovat? To je moc složité.

3) Tajná policie

Inspekce. Pro systém absolutně nezbytní, pro praxi extrémně zbyteční lidé. Jejich návštěvy mají vyvolat strach. Samozřejmě své “soudruhy a soudružky” v hodinách nenavštěvují. “Nepřátelé” potrestají za cokoliv, například za fialovou barvu jako výzdobu zdí, protože “fialová je barva pedofilů”.

Výuka je nezajímá, tam nemají co vytknout a nemohou trestat. Za co mohou trestat, je nevyplněné či špatně vyplněné papírování. Nepoučil jste žáky, že o Vánocích nemají skákat pod vlak? Smůla. Snad si najdete další práci mimo aparát. Při každé návštěvě kontroluje inspekce něco jiného – co nebylo podstatné minule, je důležité dnes. Chyba se vždy musí najít! Viníky je třeba potrestat, například v médiích. Je to právě inspekce, která do médií vysílá zprávy o stavu české školy.

4) Kontrola médií

Inspekce vyšle do světa zkratky o českém školství. Problémem inspekce je ten, že inspektor nepozná, co je kvalitní výuka, protože se s ní nikdy nesetkal a nevidí rozdíl mezi frontální výukou a dalšími metodami.

Dále v médiích dostávají pravidelně prostor jen skutečné “experti”. Klaus junior a jeho argumenty ve stylu “já to vím, strávil jsem za katedrou 25 let” je přesně to, co si diváci žádají a co jim dává pocit, že ten chlap tomu musí rozumět. Ve skutečnosti učil, pardon, přednášel svou jedinou metodou před nejlepšími žáky v republice na soukromém gymnáziu. Z druhé strany křičí něco Bob Kartous. Kdo? Ten, co nikdy neučil. Proto ho nelze respektovat, i když s ním třeba souhlasím. I když šíří “pravdu”, tak je to někdo, kdo je naprosto nedůležitým člověkem bez publika, a proto ho totalitní režim pouští šířit jeho bludy. Vyvolává zdání opozice a tudíž demokracie. A politici? Pro ty není vzdělání národa podstatné.

Nacismus vydržel 12 let, fašismus 20 a komunismus v Rusku 70 let. Český školský totalitní režim je tak nejdéle fungujícím totalitním systémem, protože funguje prakticky bez změn už 250 let. Dobrou zprávou je, že každý totalitní režim se dřív nebo později zhroutí. Otázkou zůstává, jestli přejdeme k autoritativním režimu nebo rovnou skočíme k demokracii.

Školství jako systém padajícího hovna

Slovní spojení „systém padajícího hovna“ ve školství lze vysvětlit nejlépa na příkladu. Vysoká škola dá do přijímacích zkoušek jméno bulharského panovníka ve vrcholném středověku. Zodpovědná gymnázia to začnou učit. Za rok je to v ŠVP. Za pár dalších let v učebnici. Na závěr to spadne nejníže – bulharský panovník se propadne až na základní školy. Kruh je uzavřen. A nutné je říct, kruh si uzavřely školy samotné. Ale…

Systém se zdá být na povrchu svobodný, ale uvnitř je to zatuchlý režim plný povinností. Ve výuce dějepisu je jen velmi málo prostoru pro vlastní tématickou (!) iniciativu. Prostě mám jako dějepisář jet pravěk, středověk, novověk a moderní dějiny. Ptám se sám sebe: “Napadlo vůbec někoho to změnit?” Co třeba tématické bloky? Život člověka. Vývoj války. Vývoj vlády a státu. Od nejjednoduššího po nejtěžší – v posledním roce by se stejně učily totalitní režimy. A v poslední době se objevuje nový požadavek, pro mě absolutně přijtelný a pochopitelný, kterým je učit “Současnost”. Teď si jen představte, co by na změnu řekla inspekce?

Například šéf naší školní gestapo inspekce je pán, který učil mé kolegyně. “Učil” v praxi znamenalo, že si dal nohy na stůl a četl noviny. Tento pán mi dnes říká, jak mám učit. Tento pán podává zprávu směrem výše, kterou pak zveřejní média (a mimochodem tak vytváří špatný obraz školství – vinu svede na neschopné učitele). Tento pán se mě po hodině zeptá, kolik mám ve třídě handicapovaných žáků a co dělám pro jejich integraci. Tento pán mi pak doporučí, že bych mohl zkusit referáty. Tento pán to tak totiž dělal, “když ještě učil”. Tento pán mi pak zkontroluje “papíry” – třídnici, zápisy z hodiny, omluvenky a podobně. Tento pán pak odejde a na základě zjištěných informací napíše zprávu o kvalitě mé výuky. Tento pán právě smrskl výuku na byrokratický zápis, v kterém vůbec nejde o výuku a vlastně ani o žáky. Tento pán je ztělesněním systému padajícího hovna a právě zajistil další žblunknutí, protože mi říká, že nejlepší učitel v systému je ten, který má nejlepé sepsané zprávy o handicapovaných žácích a který má v třídní knize varování na každý nebezpečný víkend, které mimochodem tráví žák doma, u vlastních rodičů. Tento pán posouvá hovno směrem dolů, protože ředitel se ho bojí a ředitel je další na řadě s posunutím.

Posunutí právě proběhlo pomocí porady a učitelé byli ředitelem požádani o změny. Někteří učitelé se přizpůsobí a hovno je u cíle – u žáků. Další kruh je uzavřen, tentokrát už nedobrovolně. Tento kruh už přidělává práci a dělá z učitelů cvičené opice, které mají zakázany vlastní myšlení a iniciativu v mnoha směrech. A pokud učitel riskne iniciativu, musí projít další paralelním systémem a trpí u dalších papírů, které mu pak zkontroluje další inspekce.

Otázkou tak je, jestli si “tento pán” nezaslouží spláchnutí.

Typy učitelů

Přesně před rokem jsem si chtěl odpočinout a napsal jsem text o svých žácích, které jsem, jak typické pro učitele, zaškatulkoval. Cílem bylo pobavit. Letos jsem měl v plánu učinit přesně to samé, ale o učitelích. A zdá se mi, bohužel, že výsledkem není až tak vtipný text, protože je až moc realistický. A realita českých škol je…. (doplňte si vhodné slovo).

O spoustě typů učitelů nejsou napsány jejich učitelské schopnosti, protože jednoduše převažuje jiná charakteristika. Nejde učitele generalizovat do jedné škatulky, protože se (snad) mění, sbírají zkušenosti a získávají tipy na nové metody a postupy. To znamená, stávají se lepšími a lepšími. Snad. Možná. Doufejme. Proto určitá škatulka většinou vystihuje jen jedno období a učitel může skákat z jedné kategorie do druhé.

Nejedná se pouze o moje kolegy, ale spíše o průřez učitelů, které jsem měl možnost potkat na základní a střední škole. Dnešní kolegové většinu kategorií jen potvrdili.

Princezna

Učitelka vyskytující se na prvním stupni. Ráda nosí šaty a kostýmky. Proč to nevyužít profesně? Tajné sny se tak přetaví ve školním „projektu“ typu Život v pohádce. Paní učitelka si tak sama sobě umožní hrát svou roli, původně pouhou fantazii. Nutností ale jsou samozřejmě fotografie v šatičkách zveřejněné na sociálních sítích. K čemu by to jinak bylo, než pro veřejné uznání?

Politik

Učitel, který nezvládá hypotéku a v průběhu let mu dojde, že má spoustu kontaktů (rodiče) a voličů (bývalí žáci). Rozhodnutí být starostou je na světě! Pe-ní-ze, pe-ní-ze, peníze!

Snaživka

Představte si mladou a křehkou slečnu, jak přijde do třídy plné puberťáků. Vyjukaná a naivní slečna, která mluví pouze spisovně a která je odhodlaná měnit život svých žáků k lepšímu. Má našprtanou teorii, v sešitcích podtržené metody a přístupy. Zeptá se žáků na otázku k tématu, ale oni neodpovědí a jen čumí. Nebo dokonce odpoví „nevhodně“, to znamená – vulgárně. Snaživka se zalekne, uteče a jde brečet do skříně. Postěžuje si na třídu ve sborovně a tím svůj problém prohloubí. Žalovat třídnímu? To se nedělá. Záleží jen na ní, jestli „najde“ lokty, pochlapí se a problémy bude brát jako výzvy. Nebo se změní na jiný typ učitelky – zbouchnutou. Nebo odejde na klidnější místo.

Milovník

Původní název „osahávač“ nebo také „poeta“. Líbí se mu slečny a tak má dvě možnosti – stát se učitelem češtiny a přednášet krásné básně slečnám na střední škole, nebo se stát učitelem tělocviku a legalizovat ohmatávání. Myšleno samozřejmě ve vší počestnosti!

Zbouchnutá

Učitelka, kterou někteří žáci ani nepotkají. Učí první rok a na jeho konci dostane smlouvu na dobu neurčitou. Bum a je těhotná. Ve svých třiceti letech se vrátí na zahřáté místečko ve sborovně a po dalších dvou letech jí dojde, že chce ještě další miminko…

Anarchista

Jede bez příprav. Přijde na hodinu a nějak to odvypráví. Nebo pustí video a to okomentuje. Ideální materiál pro některá gymnázia.

Model

Zcela nový typ učitele. Má instagram, na kterém sbírá „lajky“ od žáků a prezentuje zde své nejnovější nákupy z Paříže a Milána. Povinností je mít sladěné ponožky s páskem a nosit pouze značkové oblečení. Růžová už je jen bonusem. Akné rovná se týdenní nemocenská.

Zprávař

Ať učí cokoliv, je také schopen skočit kamkoliv a mimo téma povídat třicet minut. Probíráme jihovýchodní Asii? Pojďme si povídat o šikaně. Nelze se divit, že u zprávaře žáci vždy zvažují jeho mentální zdraví.

Sdílející

Zítra jdu na kolonoskopii. Držte mi palce. Pak vám vše povyprávím.

Sexy učitelka

Jo, znáte to. Chlapci zrudnou, většina se neodváží něco udělat či pronést souvislou větu. I ti největší frajeři spustí svoje prasečinky až o přestávce. Ale jakmile se paní učitelka otáčí, zírají okamžitě s tichou úctou na její zadek. A holky? Ty jí samozřejmě většinou nesnáší, protože „nechápou“, co na ní spolužáci vidí.

Ajťák

Trochu složitější kategorie, protože jsou dva typy ajťáků. První počítačům nerozumí, ale musel mít plný úvazek a výuka informatiky prostě zbyla. V takovém případě se informatika rovná serveru nabízející bezplatné hraní her. Druhý typ je naopak (extrémně) inovativní učitel, který nenápadně prostřednictvím projektů a dalších akcí supluje i jiné předměty.

Zažraný učitel

Učitel, který miluje svůj předmět a učí ho s takovou vášní, že zapomíná na jednu důležitou „věc“ ve třídě – žáky. Od zaměření učitele se pak odvíjí jeho přezdívka – učitel literatury menšího vzrůstu se těžko bude divit své přezdívce „Hobit“.

Neučitel

Učitel“, který nemá zájem o předmět a žáci jsou spíše překážkou. Ale peníze jsou třeba! Typická hodina se tak odehrává na počítačích, kde si neučitel pročítá novinky ze světa a žáci mají volno. Nadčasovou klasikou a trikem je také oprava testu přímo v hodině – vypadá to, že to dělá pro žáky, ale ve skutečnosti nemusí učit a navíc nemusí opravovat testy doma. A co teprve, když tento učitel zručně objeví stránky, na kterých lze pouštět bezplatně filmy….

Motivátor

Zařazen úmyslně hned za neučitele, protože používá částečně stejné prostředky. Žáci chodí na počítače, koukají na filmy nebo mají prostě volno. Ale to vše dělají za odměnu. Nejdříve splní úkol, pak jdou hrát hry na počítače. A samozřejmě takové odměny jsou k dispozici jen výjimečně, aby se udržela motivace dlouhodobě. Pokud bude chování žáků bez problémů celé druhé pololetí, poslední dvě hodiny se mohou koukat na film místo učení se.

Důvěrník

Učitel zaměřený na žáky. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Jednoduchá strategie – zaměřit se na vůdce třídy, získat je pro sebe tak, aby učiteli věřili a byli na stejné vlně. Z vládnoucí menšiny třídy se pak důvěra přenese na většinu třídy. Důvěrník bere žáky jako sobě rovné a co je špatné na tom vzít žáky poslední předvánoční hodinu na kávu? Pochopitelně se vyskytuje spíše na středních školách. Otázkou pak zůstává, jak vypadá druhá část „vztahu“ – výuka. Pokud i učí kvalitně, důvěra přijde sama a přirozeně a je pevná. Druhá možnost je zákeřnost – učitel výuky z určitých důvodů nezvládá a proto si třídu potřebuje získat jiným způsobem.

Diktátor

Nutně potřebuje autoritu. Přirozeně jí pochopitelně „nesežene“ už jen kvůli tomu, jak moc jí vyžaduje. Tak se jí snaží získat „uměle“. Co zvedne ruku, to trestá. Co promluví, to potrestá dvojnásobně.

Dinosaurus

Učitel, který odmítá měnit své návyky. O velké přestávce káva a tatranka. Čaj a horalka? Neé! Svět se rozpadá, nic už není takové, jak bývalo. To samé platí i o hodinách. Každý rok na stejný výlet. Každý rok stejné akce. Týden trvá rozdýchat jakékoliv netradiční novoty – například pokud se před Vánoci nejde na českou pohádku, ale na americký film.

Autorita

Zakončíme text pozitivně. Osoba, která si ani neuvědomuje, že má autoritu větší než ředitel a velký respekt i celého neškolního okolí. V jakémkoliv ročníku oblíbený učitel jak pro učitelské kvality, tak pro charakter. Vzor pro mladší kolegy, jako jsem já. Když vidíte, že každý rok deváťáci mají učitele před důchodem mezi oblíbenými učiteli, je to velmi motivující.

Čas (r)evoluce

Lze změnit české školství na úrovni základních škol? Jak?

Poslední minimálně tři roky to slýcháváme a čteme v pravidelném intervalu – české školství neslouží tak, jak by mělo; žáci se neučí myslet, ale memorovat; vzdělání nepřipravuje na život v 21.století, protože se vlastně od 19.století ani nezměnilo. Články jsou to pořád stejné, opakují se a jsou vlastně jak filmy Woodyho Allena – vykrádají samy sebe a jsou každý rok více a více povrchní. Nakonec nezbývají v těchto článcích žádná fakta, jen opakované názory někoho cizího.

Souhlasím s kritikou, ale rozhodně teď a tady nebudu kritizovat, protože už to ztratilo smysl. Lidé se vzděláním, zkušenostmi a starostmi o budoucnost (svých dětí) mají jasno a není třeba je přesvědčovat. Nutné je konečně nabídnout (státní) alternativu.

Nový systém musí mít cíle. Pokud možno by jich mělo být co nejméně, aby pozornost nebyla rozdělena na velké množství cílů, které pak není možné naplnit na sto procent. Nejsme naštěstí už součástí východního komunistického bloku, tak proč by systém a cíle měly být centralizovány? Ministerstvo stanoví návrhy, každá škola si vybere tři vlastní cíle. Kritické myšlení? Finanční gramotnost? Příprava na další život? Úspěch žáka? Zdravé sebevědomí? Prezentovat sebe a svou vlastní práci?

Největší problém jakékoliv změny ve školství by se dal prezentovat pod nadpisem “musí se chtít”. Trojice rodiče – učitelé – politici se musí shodnout. Politiky to bude stát peníze, výsledky jsou nejisté, odvaha chybí a volební hlasy na téma školství se získat nedají. Rodiče, kteří situaci ve škole vnímají jako problematickou, dají děti na soukromou školu s “novým” přístupem. Nebo si dokonce založí novou školu se svými přáteli nebo stejně smýšlejícími kolegy. Další malá část se nezajíma o školu a většině je to prostě jedno, hlavně když je klid a slušné známky. A učitelé? Nechci prvoplánově střílet do svých řad (a zad), ale nejsou oni největším problémem? Nemůžu soudit celou zemi a výzkumy snad ani neexistují. Ale fakta jsou taková, že čeští učitelé jsou starší a mladí chybí. A starší učitelé nejsou schopni se přizpůsobit požadavkům žáků a doby. Čest výjimkám, jsou tu, znám je a mám je ve sborovně. Ale chtít po nich, aby našli a zkusili novou metodu? Nepředstavitelné.

Kdy se u těchto tří skupin sejde “ano, chceme změnu?” Vážně se mi zdá, ačkoliv se tomu sám vnitřně divím, že nejvíce průchozí je to u politiků; rodičům je nutné vysvětlit výhody a učitele motivovat. Masivní školení moderních metod, následná aplikace a snad, když učitel s novou metodou zažije úspěch u svých žáků, bude chtít zažít další úspěch. Úspěch u žáků zažene motivační motor mnohem více než peníze navíc. Školení a nové metody ale neznamenají změnu systému…

Na prvním stupni neučím, takže se v něm samozřejmě nevyznám. Ale kritika nezní tak hlasitě, děti si na prvním stupni ještě hrají, smějí se a jsou bez odpoledního vyučování, takže mají čas rozvíjet na kroužcích to, co je baví. Učím dějepis, proto jen poznámka k vlastivědě a našemu jedinečnému systému, kdy se žáci učí některé téma hned třikrát – v průběhu prvního a druhého stupně, poté ještě na střední škole. Proč neučit na prvním stupni například pravěk a část středověku? Na druhém stupni by se navázalo tam, kde žáci skončili a konečně by bylo více prostoru pro moderní dějiny. Pro dějepis by to byl skok o kilometry daleko, ale pro systém jen krůček.

Jednou mě zaujal tweet o tom, jak jeho autorka musí zachraňovat na čtyřku předměty, které jí nebaví a poté už nemá čas se věnovat předmětům, které jí zajímají. Proto “moje” ideální škola by měla mít na prvním místě žáka a stejně jako sportovci nejradši vítězí, i žáci by měli zažívat úspěch. Kde jinde zažít úspěch, než v předmětech, ke kterým mají vztah?

Povinné předměty po celou školní docházku by byly jen tři – český a anglický jazyk, a matematika. A osobně mám k matematice ještě výhrady – možná by mohla být povinná jen do osmého ročníku nebo alespoň devátý ročník rozdělit podle úrovní.

Další předměty by byly povinné jen první rok na druhém stupni. V šesté třídě by tak žák měl po jeden rok předmět s názvem například “Základy fyziky”. Stejně tak chemie. Pouze do náhled do SPV (občanská výchova) – probrat téma jako škola, domov, zdraví, státní symboly apod. Rychlokurz dějepisu – co to vlastně je za předmět, proč se to učíme a pak přůřez historií – jak žili lidé ve všech dobách, jak změnila válka a jak se měnil stát. Jeden rok přírodopisu a jediné téma – člověk. Jeden rok zeměpisu – vývoj Země, složení planety a práce s mapou.

Z “relaxačních” předmětů – výtvarná, hudební a tělesná výchova – bych dal žákům povinnost vybrat si dva předměty. Je zbytečné, aby někdo, kdo nemá zájem o zpěv a neumí to, byl nucen zpívat. Stejně se to nemůže naučit! Buď je pak u špatného učitele ponižován a nucen zpívat nebo u dobrého učitelé jednoduše překáží, případně ruší.

Od sedmého ročníku si žáci volí předměty. Šestý ročník pro ně byl takovou upoutávkou, co od předmětů čekat a už vědí, co je baví více, co méně a co vůbec. Což vnáší do státního školství trochu tržního systému, protože o ně musí bojovat. Jak jinak, než zábavnou výukou? Pořád platí, že mají povinné dva jazyky a matematiku. Z šesti předmětů – přírodopis, zeměpis, fyzika, chemie, dějepis a občanská výchova, si vyberou tři předměty. Povinné předměty zaberou například dvanáct až patnáct hodin týdně. Dobrovolně vybrané předměty tvoří dalších šest hodin týdně a čtyři hodiny týdně zabere volba dvou předmětů z možností výtvarná, hudební a tělesná výchova. Jsme na dvaceti pěti hodinách týdně. To znamená, každý den pět hodin. Luxus, který nám nechává prostor pro nové předměty. Mediální výchova? Ekologie? Politika? Filmový kurz? Tvůrčí psaní? Dějiny umění? Cokoliv si vymyslí učitelé, pokud k tomu samozřejmě mají odborné předpoklady.

Samozřejmě, krátký a jednoduchý text o složité věci. Chápu takovou výtku. Ale pro vysvětlení triviálního “nápadu” si myslím, že je to dostatečné. Zároveň si nemyslím si, že by žáci v tomto systému byli více hloupí, než dnes. Jen by se věnovali tomu, k čemu mají předpoklady. Možná by se zmenšil počet propadlíků, možná by škola získala lepší status, protože by na ní žáci pořád nenadávali. Ano, naučili by se méně z některých předmětů. To ale neznamená, že by byli hloupí. Všichni ale víme, že ono méně je stejně to, co jsme hned zapomněli a co jsme nikdy k životu nepotřebovali. Jen si to konečně musíme přiznat.

Začínající učitel

Po třech letech učení na základní škole se mi zdá, že už jsem nasbíral alespoň nějaké zkušenosti, které můžu shrnout do tématu, v kterém by mělo být především to, co očekávat od prostředí školy pro nováčky. Jaké jsem udělal chyby? Co jsem se naučil? Připravila mě univerzita na vstup do školy?

Existuje kniha – První kroky učitele, která se snaží vysokoškoláky připravit a popisuje, jak se chovat ke kolegům, upozorňuje na rostoucí byrokracii, ale vše je stejně v obecné rovině typu „příprava Vám zabere čas“.

Na pedagogických fakultách se učí spoustu předmětů, ale žádný Vás nepřipraví na první hodinu. Existuje správný způsob, jak se představit a seznámit s žáky? Stále si pamatuji první hodinu a mé „řekněte mi něco o sobě; co máte rádi?“ Stydliví neříkali nic, sebevědomí vzali pozornost na sebe a jedna slečna mi prozradila, že má ráda kluky a poté mi ukázala svůj tampón. Nepoužitý. (Od té doby proto úvodní seznámení probíhá písemně a graficky.)

Následuje tedy několik chyb a následně mé vlastní poučení a napravení chyb, případně tipy pro potencionální učitele.

  1. Chyba – (ne)systém výuky

Přišel jsem a nevěděl, co čekat. Věděl jsem, že můžu udělat křížovku, abych žáky zabavil. Probereme učivo, napíšeme test. Zkoušet nebudu. A jakmile jsem začal učit, sám sebe jsem nudil. Navíc jsem vše odvyprávěl za dvacet minut a nevěděl, co s hodinou dále.

Dnes se moje ideální hodina skládá ze tří částí: práce žáků (ať už samostatná nebo skupinová, většinou jde o získávání informací jakoukoliv formou), moje práce (výklad a zápis) a opakování. Na pořadí nezáleží. Samozřejmě situace nemůže být vždy ideální, a proto mám častou rozdělenou hodinu na dvě části, kdy jedna ze tří jmenovaných částí odpadne.

Důležitá je poté motivace žáků. Pokud každou hodinu žáci něco dělají, musí následovat možnost odměny. Proto mám zavedené „plusy a mínusy“. Makáš, máš plus a za tři plusy jedničku, která je na stejné úrovni jako známka z testu. Rekord je zatím 29 plusů jedné žákyně za pololetí. Naopak nemakáš, máš mínus a za tři mínusy máš pětku. Pokud uděláš chyby, nevadí, za to mínus není.

Po třech letech už nikdo neprotestuje, když jednou za pololetí píšeme celou hodinu zápis. Nikdo neprotestuje, protože vědí, že příště nebudeme psát nic, bude nějaké cvičení.

A do třetice do systému patří pochopitelně rušení žáků a co s takovým nežádoucím chováním. Postupem času jsem i do tohoto oboru zavedl podobný systém jako plusy a mínusy. Žák ruší, napíšu ho na tabuli a dám k jménu čárku. Za tři čárky je poznámka. Pokud žák už poznámku má v probíhajícím pololetí, je zkoušen. Vyhneme se tak syndromu hysterických učitelek, které mají nepořádek v hodině, celou hodinu je ruší Jarda, a když pak v poslední minutě začne rušit Honza, paní učitelka už to nevydrží a dá poznámku Honzovi.

Nic z předchozího pochopitelně nejde „založit“ v půlce měsíce, ale nutné je začít hned od startu školního roku. A držet se toho.

  1. Chyba – domácí (ne)organizace a připravování na výuku

Jeden z mých nejhorších okamžiků byl, když jsem zjistil na začátku druhého roku, že nemám připravený žádný zápis pro žáky. Dodnes nechápu, jak jsem vlastně učil začátek mého prvního školního roku. Podle čeho? Mám na papíře body typu „Zeptat se na…“, „Udělat to…“, ale žádné zápisy. Vše jsem musel dělat znovu. Proto moje rada zní vše skladovat, zapisovat. První dva roky jsem zapisoval i téma každé hodiny – nyní mám přehled a porovnání, jakým tempem jedu a kolik mi zbývá učiva do konce roku.

Další velké téma – přípravy na výuku. Každý to má jinak, ale pro mě jsou přípravy nejdůležitější. Improvizovaná hodina může být kvalitní jedna náhodná, ale není možné to opakovat pořád dokola. Hodinu mám připravenou z domova a do práce pak už chodím jen odpočívat. Přípravy do noci nebyly v prvních dvou letech výjimkou, ale dnes už to není nutné. Najel jsem postupně na systém, kdy si všechno připravím o víkendu, případně větší nové téma nebo projekt připravuji o prázdninách. V týdnu pak mám větší klid, nakonec i přípravy o víkendu jsou bez tlaku. Výsledkem je celkově nižší hladina stresu. A není se čeho děsit, třetí rok se víkendové přípravy zmenšily na dvě až tři hodiny v sobotu a pár maličkostí, dodělávek a předělávek, v neděli.

Důležité je mít všechno, ať už papíry nebo dokumenty v počítači, srovnané do kategorií a témat. Mít připravený „katalog“ metod obecně, ale i už připravená cvičení, která jsou osvědčená. V učebnicích mám nalepené papírky, kde si sám sobě připomínám, jaká cvičení mám připravená z minulých let nebo jaká videa mám pustit.

  1. Chyba – (ne)mít odvahu

Zkoušet neustále nové věci a podstupovat riziko, o tom by měla být dnešní výuka. Zároveň je nutné mít trpělivost. Pamatuji si frustraci a imaginární hledání práce skladníka, když první cvičení a projekty nevycházely. V některých případech nebyly uspokojivé výsledky, v dalších jsme ani nezačali, protože žáci protestovali; nechápali, co po nich chci. I ty uskutečněné žáci zneužívali a měli moc volnosti, proto je důležité mít jasné instrukce a pravidla. Klíčové je vysvětlení, co budeme dělat a především proč to budeme dělat. Nutností je i motivace – ať už známky, výstava vlastních výsledků nebo například exkurze. Časem přijde pochopení a snad i ochota.

Vyhledávání nových věcí, cvičení, experimentů a projektů není s internetem problém. Zvlášť, pokud můžeme vyhledávat i v cizím jazyce.

Po třech letech ale vím, že budu muset obnovit můj repertoár cvičení a her, protože i sebevíc zábavná cvičení se časem stávají ohraná.

  1. Chyba – (ne)odpočinek

Přijít ve čtyři hodiny z práce a jít rovnou dělat přípravy na další den – chyba blázna. Přesto jsem jí první rok opakoval každý všední den. Dnes si v klidu pustím hudbu, přečtu časopis, jdu na trénink – jednoduše minimálně hodinu dělám cokoliv mimo školu. Ochrana před syndromem vyhoření. Důležité je mít vlastní zábavu. Klidně se i vyspat. Jsou totiž dvě cesty – čtyři hodiny se unaven trápit s jedním cvičením na další den, nebo si na dvě hodiny lehnout, cvičení udělat za hodinu a hodina zbyde k dobru. Lehnout si můžu s klidným svědomím, protože si věřím, že ve zbytku času úkoly zvládnu. A taky mám přípravy z víkendu. Každý má svou cestu, jak být efektivní, odpočinutý a spokojený.

  1. Chování k žákům

Možná nejsložitější problém. Ze všech rohů je slyšet „Autorita“, „Musíš mít respekt“, „Usmívej se až po Velikonocích“. A pak hlavních motto: „Vždy můžeš ubrat. Polevit. Ale na začátku musíš být zlo.“ Za zmínku stojí pak učitelé a jejich slavná věta: „Nejsem tu proto, aby mě měli děti rádi.“

Jakoby ani neexistoval jiný učitel, než autoritativní. Když jsem přišel do práce, měla mi pomáhat paní, která už přesluhovala a jejíž typickým znakem byla autorita vnucená. Děti nic nenaučila, ale měla v hodinách klid. I ti největší spratci se báli, že jim spadne tužka a paní učitelka zavolá sociálku. To byl její způsob řešení problémů. Co si děti odnesou do života? Je třeba poslouchati diktátora?

Ale vyzkoušel jsem to. Vybral jsem si třídu s tím, že na ní budu přísný. Víc než obvykle. Vydrželo mi to přesně dvacet minut. Můj největší problém je, že před dveřmi nedokážu skrýt úsměv a hrát si na „přísňáka“. Nejsem takový a proto bych to musel hrát. Ale zkuste to každý den, každou hodinu a každou minutu. Nejsem autoritativní a osobnost nezměním. Proto jsem musel volit jinou strategii.

Musel jsem jít jinou cestu. Alespoň to nás na univerzitě naučili. Kritici to nazvou „hra na kamaráda“. V pedagogických knihách o moderní výuce to ale popíšou jako způsob získání důvěry. Cílem je získat si pro sebe jádro třídy – jeden člověk, dvojice, maximálně čtyřka zlobivých. Jakmile učitel pochytí do sítě důvěry jádro, začne efekt sněhové koule a k jádru se přidají další žáci, kteří dají na přirozenou autoritu vůdců třídy, kteří jsou už ale se mnou. Slabí pochopitelně poslechnout taky. Pak už to vypadá tak, že jádro uklidňuje zbytek třídy, pokud jsou moc hluční a já to dělat nemusím.

Otázkou jsou výsledky. Autoritativní učitel fungoval dříve a na vesnici, kdy potkal matku za plotem zahrady a otce v hospodě. Jak otec, tak i matka, poděkovali za facku, který učitel dal jejich dítku předchozí den. Dnes pro něj není ve třídě místo (nejen kvůli inspekci). Děti pod jeho vedením ztrácí zájem o školu a předmět. Nic se nenaučí, protože nemají vztah k učiteli a tím pádem ani k jeho předmětu. A co chce nejvíc autoritativní učitel? Klid, a aby ho ostatní poslouchali. Dostane to? Podle mých omezených zkušeností ne. Vždy dostane přesný opak – vypukne vzpoura, protože děti už tu nenávist nevydrží a musí vybouchnout.

Výsledky „důvěry“ tu budu těžko prezentovat, když takovým stylem učím já a každý mi může vytknout neobjektivitu. Ale moje třída je bezproblémová a ostatními učiteli je chválená. V paralelních třídách proti autoritativním učitelům jsou lepší i výsledky. A o čím starší ročník se jedná, tím jsou výsledky lepší. Zatímco ve vedlejší třídě v osmém ročníku vypuká vzpoura proti autoritativnímu učiteli a v devítce už „pro něj“ všichni odmítají pracovat, my jedeme v pohodové atmosféře, půl třídy samé jedničky a můžeme dělat projekty, kde se výuka propojí se skutečným světem.

Co jsem zatím vysledoval, autoritativní učitel má i omezené metody. Jede jen výklad, zkoušení, čtení textu a celé znovu. Těžko udělá projekt a nechá děti pracovat ve skupině, protože by ve třídě nebylo absolutní ticho. Chceme absolutní ticho ve třídě? Chceme atmosfétu strachu? Chceme vůbec ve třídě autoritativního učitele?

Jeden den v kůži učitele

Ráno

Vstávám v 7:00. Za dvanáct minut vycházím. Před školou první vesničané hrají hry na mobilech a tabletech. Pozdravíme se, zasalutujeme. Rychle vytisknout přípravy a na dozor. Nyní kdykoliv do šatny přijde dospělý člověk, musím se ho zeptat, co tady dělá. Nesmí projít! Jeden vzdělaný pán v časech minulých prošel s prázdnou krabičkou v ruce až k ředitelně, kde zaklepal a prohlásil: „Prošel jsem až do posledního patra s bombou v ruce! Dělejte něco!“ Ano, i takový rodič existuje. A od té doby musím každého člověka nad 15 let složit na zem. Mezitím ke mně přicházejí ubrečení žáci z prvního stupně a řešíme různé problémy – nejde jim odemknout zámek od skříně, rozepnout bunda nebo rozvázat tkanička. Většinou jim nerozumím, komunikace je omezená na slzy a posunky. Ke konci dozoru přicházejí alespoň starší žáci a já se dozvídám, proč běhají blondýny na louce nahé. Pasou kozy.

Výuka

První hodina. 8:00. Klíčovou otázkou je: „Nechám je spát?“ Pokud budu klidný, budu mít i klidnou hodinu. A to chcete. Budu mít taky ale nudnou hodinu. A to nechcete. Pokud ale přijdu s úsměvem a dostatkem energie, přenesu to na žáky. A můžu mít ve třídě bordel. Věčné dilema první hodiny.

Velká přestávka

Nudím se. Chodím kontrolovat svou třídu. Přestávka je moc dlouhá. Nestačím se ale divit. Paní učitelka psala minulý den Pythagoriádu se svými žáky. V počítačové učebně, kde byly, světě div se, i zapnuté počítače. Ťukání kláves, oči na monitoru, ruce na myši – asi jí to nebylo divné a tak žáci opisovali výsledky z internetu. Zmínil jsem, že paní učitelka učí kromě matematiky i počítače? Jen potvrzuje moje myšlenky o tom, jak nevnímá realitu. Žáci jí říkají „od Vás to nechápu“, výsledky různých průzkumů jí říkají „máte žáky s nejlepšími výsledky v republice, ale zároveň i s jasně nejhoršími výsledky“. Inteligentní žáci by to pochopili i od opice kreslící na tabuli, ostatní to nechápou, tak proč něco měnit? Podle jejího názoru jsou děti prostě hloupé a nikdy jim to nemůže vysvětlit, protože DĚTI to nejsou schopné pochopit. Nulová sebereflexe. Nevadí jí, že žáci kvůli ní nejdou na gymnázium a obchodní akademie a že jim tím podstatně mění život? Hlavně, že má svou sušenku a kávičku. Uff, zvoní. Konečně čas na jiné myšlenky.

Poledne

Hodina v mé vlastní třídě. „Kam pojedeme na výlet? Tak to nejedu. Pane učiteli, Pepa mi vzal svačinu. Vona mě první!“ „Maruška mě strčila!“ Utečou tři minuty, než se zapne počítač a z emailu pustím prezentaci. Kolegové, kterým se nechce učit, stráví deset minut zapisováním do třídnice: číslo hodiny, téma hodiny, absence. Hodina se odvíjí od toho, kolik měli lídři třídy cukru k svačině. Buď mají spoustu energie a lítá jeden hloupý dotaz za druhým nebo mají puberťáckou depresi a nemluví se mnou. Já pak sice mluvím o Přemyslovcích, ale přemýšlím, co jsem jim zase provedl, že se mnou nekomunikují. Samozřejmě, že nic. Jen neměli ke svačině sušenku.

Další hodina. Osmáci. Každá věta se v úvodu hodiny mění v sexuální narážku. Když pak začneme nové téma – sexuální výchovu, všichni sklapnou, zčervenají a stydí se cokoliv říct.

Oběd

Hodinová pauza na oběd, která je zároveň hodinovým dozorem na chodbě. Chvíli hlídám, jestli nedorazí útočník s nožem. Když projde ředitel, jdu na oběd. Patnáct gramů masa ve třech bobulích, rýže a klasická UHO – univerzálně hnědá omáčka. Přeslazený čaj. Chvíle rozjímání se mění v peklo – děti křičí, smějí se, hádají se. Nebo pohazují s jídlem všude kolem sebe. „Teď jsem teprve naštvanej. Už abych radši učil“, říkám si. Polévku z pytlíku už nestíhám, musím dokončit dozor. Zbývá mi ještě čtyřicet pět minut hlídání prázdné chodby.

Odpolední vyučování

Druhá osmá třída. Z odpolední pauzy přicházejí s úsměvem. A kofolou v ruce. Zase ten cukr. To znamená, že hodina se může lehce vymknout z ruky. Sice z toho nebude revoluce, ale minimálně vyšší hlasitost a přeřvávání druhého. Otázky a diskusi radši ruším. Logické pravidlo – žáci ruší, musím je umlčet prací. Nejdřív uděláme zápis. Únava začíná. Potom samostatná práce a hodina v klidu končí.

Na závěr téměř třicet patnáctiletých holek ve tři hodiny odpoledne. Doba, kdy se slečnám chce povídat o botách a youtuberech. Speciálně na tuto hodinu nosím od jisté doby pokaždé několik cvičení. Pokud se nezastaví celou hodinu, nemají šanci kontrolovat mobily a kecat. Konec. Půl čtvrté. Slečny a já musíme ještě bok po boku dorazit až ke skříňkám. Po cestě zpět mě seřve uklízečka, že jsme jí pošlapali podlahu. Argument „vytírat máte po konci výuky“ jí nezajímá.

Konec výuky

Zapíši celý den do elektronické třídnice. Na deset minut se zastavím. Poté vyrážím domů. Seřve mě uklízečka, že nejsou zvednuté židle v 6.A. Odpověď, že v 6.A vůbec neučím, jí opět vůbec neobměkčí. Nadává mi. Prý jsem moc mladý. Klasický začarovaný kruh jménem „Rozhovor s uklízečkou“ se blíží ke konci, zbývá tečka: uklízečka, která neumí uklízet, uráží demokracii a dodává: „Joó, to by se za komunistů nestalo…

Doma

16:10. Poslechnu si hudbu jako formu terapie. 17:00. Testy musí být opraveny do příští hodiny a jelikož nechci být ukamenován, opravuji. Zoufalství. Třicet testů jedné třídy, dvacet pět u druhé třídy. 19:00. Hotovo a nechápu, že to šlo tak rychle. Jídlo. Sprcha. 20:30. Zapínám počítač, kontroluji email, z kterého vyplývá, že musím udělat zápisky a poslat je nemocnému žákovi. Pak píše už jen nějaký parazit, který si chce přivydělat na školství. Spisovatel, který chce přednášet o občanské válce ve Španělsku. To je podezřelé téma. Kontroluji jeho profil. Položka číslo jedna – Hálo noviny. Za zmínku také stojí, že ve válce Severu proti Jihu „straní Jihu“. Odepisuji na email: „Děkuji za zájem, ale komunistů je ve veřejném prostoru až moc. A o rasistu nemáme zájem už vůbec.“ Nechápu, že ho někdo vůbec do školy pustí.

Následuje jen lehký běh do cíle. Jelikož dělám přípravy na další týden vždy o víkendu, teď už jen kontroluji testy a prezentace na zítra. Připravím jednu soutěž. Je 21:30 a já jsem svobodný člověk.

Pohodový den je za mnou.

Inkluze – teorie a realita

Co je inkluze?

Wikipedia odpovídá následujícím způsobem:

Inkluze je praxe zařazování všech dětí do běžné školy (do tzv. hlavního vzdělávacího proudu), která je na to patřičně připravena. V inkluzivní škole se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od dětí bez nich. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, dětí cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti. Pedagog se všem dětem věnuje rovnocenně, nikomu více ani méně. Heterogenní složení kolektivu, kde se každý jedinec stává objektem individualizovaného přístupu, považuje inkluzivní přístup za přínos pro všechny žáky.

Na školu, která je inkluzivní, jsou ovšem kladeny vyšší nároky spojené s širokou heterogenitou složení jejich žáků. Jedná se především o uzpůsobení prostředí, pomůcek, využívání asistentů či externích odborníků a péči o duševní zdraví všech žáků i učitelů.“

Úmyslně jsem použil tento popis, protože přesně vystihuje hned několik zajímavých okolností inkluze.

  1. Pokud je inkluze zařazování všech dětí do klasické školy, tak už probíhá dlouhé roky. Ve škole jsou české děti i děti cizinců (Ukrajinci, Vietnamci), děti zdraví, ale i děti s handicapem (dnes už „klasické“ specifické poruchy učení, ale i Asperger, lehká mentální retardace, poruchy řeči a tak dále). Proč to vzrušení ve společnosti a v médiích? Dvacet až dvacet pět procent žáků na druhém stupni naší školy má individuální vzdělávací plán – to znamená v praxi, že mají handicap. A jen malá poznámka – to jsou pouze děti rodičů, kteří jsou schopni chodit každých čtrnáct dní do školy na konzultace právě zmíněného vzdělávacího plánu a kontrolovat, zda se jejich dítě posouvá ze vzdělávacího místa A do místa B.

  2. Problémem tedy není začátek inkluze a Bleskem vyvolaná hysterie kolem invaze mentálně retardovaných k normálním žákům. Problémem je ona „patřičná připravenost“. Roky probíhající inkluze stále ještě nezavadila o výraznější školení učitelů a ředitelů, souhru s asistentkami, peníze na pomůcky a zmíněné asistentky. Ano, školení si můžeme najít sami. Sehrát s asistentkami taky. Problémem, který učitelé nevyřeší, jsou opět (a bohužel) peníze. Nemluvě o určitých „zákonech“ třídy, o těch později.

    Jeden příklad za všechny – jeden z mých oblíbených žáků, říkejme mu A, je handicapovaný. A je šesťák o berlích, jednu nohu za sebou vyloženě tahá. Na zadní části hlavy má jizvu o velikosti golfového míčku. Ruce má v zápěstí „ohnuté“ a jeho záchvat o hodině spočívá právě v rychlých nevědomých pohybech rukou. Dalším problémem je koordinace očí – špatného zraku a mozku – A nemůže zvládnout zvednout hlavu nahoru a zapisovat. Prostě v takovém případě nevidí a písmena spolu s tabulí mu lítají rozmazaně. O všech možných „dys“ se ani nemá cenu zmiňovat. Jedny prášky „tlumí mozkovou činnosti“, aby A ve škole nedostal silný epileptický záchvat. Další prášky mozek povzbudí, aby mohl ve škole fungovat. Další čtyři prášky ničí vedlejší účinky těch předchozích. Přes vše zmíněné – žák A nemá právo na asistentku…

  1. Další věc jsem nakousl v předchozím bodě. Inkluzivní vzdělání velmi komplikuje (a Blesku nahrává) třída, v které je třicet dětí, z nichž je deset handicapovaných. Taková třída nahrává autoritativnímu učiteli, který naučí děti řevem a trestem v naprosté poslušnosti odevzdat svojí osobnost pánovi s koblihou výměnou za hlas ve volbách. Žádná zajímavá výuka – hry, skupinové práce, kritické myšlení. Jen výklad, zápis, test. V této třídě není prakticky možná žádná samostatná práce, protože když budu obcházet všechny žáky a bavit se s nimi o úkolu, zabere mi to celou hodinu. Budu kontrolovat jeden roh třídy, další tři rohy se budou nekontrolovaně bavit. Budu vysvětlovat úkol „inkluzivním“ žákům, mezitím ztratím samostatné žáky zajímající se o předmět. Tito potencionálně talentovaní žáci začnou rušit.

  2. Proč inkluze ve vzdělávání? Protože jsme si všichni rovni ve svých příležitostech a každý má právo na vzdělání. „Pedagog se všem dětem věnuje rovnocenně, nikomu více ani méně.“ Snad nejvíc zmýlený názor či fakt, pokud chcete. Přesně jako v jiných oblastech se karta obrací, pokud je „rovnost“ nařízena. Stejně jako jakékoliv kvóty znemožňují zaměstnat nejvíce kvalifikované pracovníky, i inkluze znamená, že někteří žáci budou „rovnější“ mezi rovnými. Učitel se bude věnovat mnohem více inkluzivním dětem. Taková je povinnost, takový je záměr a taková je a bude nutnost. Učitel se bude věnovat menšině. Převrácená diskriminace, kdy většina ztrácí své postavení a musí tolerovat vyšší postavení menšiny. Mizí tak cíl inkluze – rovnost, individuální přístup a názor, že inkluze bude přínosem pro všechny žáky. A menšina se může stát terčem…

  3. Psychologie. Zkusme se vcítit do hlavy žáka, případně i jeho rodičů. Žák potřebuje úspěch a motivaci. Úspěch vede k motivaci. Co když dítě, jehož rodiče donutili jít na „normální“ školu, nikdy nezažije úspěch? Co když takovému dítěti bude ubližováno? Jsme v 21.století, šikana se neodehrává stylem „dej mi peníze a svačinu“. Dnes je šikanou ignorace jedince kolektivem. Proč může inkluzivní dítě být ignorováno? Protože podle „zákonů“ se musí stát mazlíčkem učitele, kteří mají přikázáno se o něj starat na každém kroku. Z pohledu většiny – nespravedlnost, aby jeden žák dostával větší prostor, než ostatní žáci ve třídě. A ignoraci kolektivu učitel ani kdokoliv jiný nezmění. Nelze přikázat jedné žákyni, ať se kamarádí s druhou žákyní.

Rodiče se najednou budou muset snažit s domácí přípravou, budou muset chodit do školy jednou za čtrnáct dní na konzultace a přispívat k progresu dítěte. Zvládnou to VŠICHNI rodiče? Protože inkluze je přece o tom, že všichni si mají být rovni a proto by se měli stejně i všichni rodiče snažit…

Ačkoliv to nevypadá – jsem pro inkluzi. Vadí mi jen všechno kolem inkluze. Jako kdyby se mi líbila podlaha v chodbě, ale nelíbily se mi boční strany a strop.

Prvním problém je specifický a těžký vyřešit. Blesk je Blesk a celkově je v dnešním světě spousta mylných informací pokládaných za pravdu. Nelze Blesk ignorovat, čtenáře mají a mít budou. Jediná možnost je dělat opak toho, co dělá Blesk – kampaň za správné informace a mediálně vzdělávat. A taky vláda se svým monopolem na násilí musí umět srozumitelně vysvětlit takovou z jejího pohledu maličkost a samozřejmost, jako je neškodná inkluze.

Druhý problém je problém čistě vládní. Peníze, peníze a peníze. Plus zřetelně stanovená pravidla pro inkluzi. Proč jeden žák má právo na asistentku a druhý ne?

U třetího problému se pochopitelně nabízí velmi jednoduché řešení – handicapovaných žáků ve třídě smí být jen určité procento na celkový počet žáků. Pokud má mít třída větší počet handicapovaných, musí mít celkový počet dětí menší, aby měl každý rovné šance. Není možné mít deset handicapovaných ve třídě, kde je dohromady třicet žáků. Nejvíc tím trpí samotní žáci a jejich vzdělání.

Čtvrtý a pátý bod spolu souvisejí a dají se jednoduše popsat jako „dělat z komára velblouda“. Možná hlavní důvod, proč píšu tyto řádky. Proč musíme dělat z inkluze něco speciálního? Proč kolem ní musí být takový povyk a tolik „názorů“?

Přeci je naprosto jasné, že v moderní vzdělané a bohaté společnosti mají všichni děti rovný přístup ke vzdělání. Je samozřejmé, že učitel vysvětluje úkol a látku tak, aby to bylo všem srozumitelné. Kvalifikovaný učitel si zkontroluje u všech žáků, jestli je to pro ně srozumitelné. Pokud ne, vysvětlí to jiným způsobem. Pokud žák nerozumí, pomůže mu osobně.

Problémem se stává příkaz vlády, příkaz inspekce a systém padajícího hovna následně dopadne na ředitele. Po něm na učitele. Poslední jsou žáci a jejich rodiče. Proč inspekce během týdne na škole kontroluje POUZE papíry s popsanými handicapy žáků a založené individuální plány pro žáky? Proč po učitelích chce jen seznam handicapovaných žáků, kteří byli přítomni na hodině? Proč se inspekce nezabývá, já nevím, třeba tím, jak učitelé učí?

Z úřednického hlediska se něco děje jen kvůli tomu, aby se něco dělo. Jestliže dnes inspekce kontroluje handicapy na papíře, před pěti lety bylo moderní – podle mých kolegů, já ještě neučil – enviromentální prvky. Za pět let si inspekce vymyslí další téma. Inkluze už nebude podstatná.

Žáci nepotřebují štítek s názvem „inkluze“, aby si byli rovni. Žáci si rovni jsou. Teprve tím, že jim inkluze dá štítek na čelo s nápisem „handicap“, si přestávají být rovni. Stávají se terčem, stávají se menšinou. A teprve tento štítek jim ubližuje.

Jak jsem (ne)potkal inspekci

Bylo nebylo, před několika měsíci si nás učitele základní školy ředitel svolal do sborovny a oznámil: „Přijde inspekce. Připravte se, dejte všechno do pořádku.

Nic důležitého“, říkal jsem si. Inspekce pro mě představovala pár zkrachovalých bývalých učitelů, kteří to vzdali a proto mi těžko budou radit, co a jak mám učit. (Až později jsem zjistil, že hlavní inspektor učil mé kolegyně a matky žáků z mé třídy. „Učil“ je silné slovo, prostě si sedl na židli a četl si noviny.)

Překvapili ale ostatní učitelé, s dvacetiletou i třicetiletou praxí, kteří začali být nespokojení a remcali více než obvykle. Začali mít strach. Což vedlo k tomu, že někteří začali dokonce pracovat. Týden probíhal tak, že všichni učitelé probírali staré papíry, pracovali o přestávkách a připravovali se na příchod Apokalypsy.

Apokalypsa přišla. Nepředstavila se, ba dokonce ani nepozdravila. Zavřela se do místnosti s hromadou papírů, pila kávu a stěžovala si na nefungující zásuvku. Stejným způsobem probíhalo úterý.

Zahřmění přišlo ve středu ráno – v 7:50 rande s Apokalypsou, která chce promluvit před šéfy svých oborů (=předmětové komise). Bouřka přichází o velké přestávce v podobě lístku, na kterém stojí: „D., 6.hod., inspekce“.

Jdu pro inspektorku, aby věděla, kam má jít. Žáci zpozorní, inspektorka je představena. Samozřejmě, dva z aktivních žáků chybí. Jsme v sedmé třídě, kde v dějepise probíráme středověk. Sypu otázky. Píšeme dva řádky zápisu. Sypu otázky. Žáci pracují s textem. Řešíme jejich práce. Zadávám další práci – žákům jsem připravil krajinu (les, kopec, louka, rybník, vesnice…) a úkolem je (1.) strategicky umístit hrad, (2.) hrad zjednodušeně nakreslit a v obrázku popsat, co vše hrad musím mít, aby v něm mohlo žít padesát a více lidí a (3.) musí připravit obranu hradu. Obcházím žáky, vysvětluji, kontroluji, radím. Konec. Rozbor po obědě.

Jaký byl cíl hodiny?“, otázka očekáváná, odpověď nepřipravená.

Kolik je ve třídě žáků?“, nemám tušení, ale odpovídám správně 24.

Kolik z nich má SPU?“, v mysli projíždím žáky. „3“, odpovídám správně, ale žáka jsem netrefil ani jednoho.

Jste kvalifikovaný?“

Ano.“

Jste spokojený s prací?“

Ano. Neměnil bych.“

Děkuji, to je všechno.“

Vážně? Všechno?“

No, pokud můžu…chcete slyšet můj názor?“

Poslouchám“, a vážně jsem se těšil.

Podle mě jste příliš dominantní. Hodinu celou vedete Vy a je to pouze frontální výuka…“

Zničení. Slova „frontální výuka“ jsou pro mě téměř nejhorší urážkou. Jako když komunistovi nadáváte do kapitalisty a naopak.

Sama jsem stejné téma probírala nedávno, dala jsem žákům referáty…“ a dále jsem neposlouchal, vypínač otočen a mozek vypnul. Konec.

  1. Inspektorka označila hodinu, kde bylo deset minut práce s textem, dvacet minut samostatné práce (relativně kreativní, protože dané téma jsme ještě neprobírali…), pět minut otázek a deset minut výkladu jako „frontální výuku“. Jeden z nás jednoznačně nevěděl, co to frontální výuka je.

  2. Poradila mi, ať místo toho využívám referáty jako moderní výuku. Referáty nejsou frontální? Referáty žáci okopírují a následně přečtou, nic se nenaučí, posluchače to nebaví, neposlouchají a proto se ani oni nic nenaučí. Já musím rozdat pětky. Demotivující metoda pro všechny strany, kde je výsledkem pouze ztracený čas.

  3. Hlavní zjištění je, že inspekce kontroluje pouze byrokracii. Ne učitele a ne jak učí. Ale kontrolují úředníka, jak si plní papírování. Pokud jste vynikající učitel, žáci vás uznávají, ale nezapsal jste do třídnice poučení o bezpečnosti na státní svátek 28.září, jste odepsaný. A naopak – můžete být příšerný učitel, hlavní ale je, že zapíšete do třídnice, jak se žáci mají chovat v období, které tráví s rodinou. Zajímavé je, že u mé kolegyně, která musí být vyloženě nejhorší učitelka v České republice, se inspekce za čtyřicet let její praxe nikdy nestavila. Známosti.

Možná už chápu, proč má školství tak špatný obraz. Co když to není chyba učitelů a žáků, ale inspektorů, kteří nevědí, co je frontální výuka. Zprávy o stavu školství nepodávají učitelé, ale inspektoři.

Stejná inspektorka zavolala následující den v 7:55, že půjde na hodinu SPV s holkami z devátých tříd. Za pět minut. Tentokrát se už rozbor nekonal, nic mi neřekla. „Rozbor jsme už dělali včera.“ Jiný předmět, jiná třída a jiný ročník, ale…Rozbor byl včera.

Ano, toto je „obávaná“ inspekce. Nějakou práci dělat musí, ale nám a Vám, učitelům, nic neřeknou.

Další specifický problém se ukázal později, při školení pracovnice z ministerstva školství. Ministerstvo školství i Česká školní inspekce po nás něco chtějí a něco nám přikazují – jejich příkazy a požadavky jsou ale vzájemně v rozporu. Co po nás chce inspekce zároveň komentuje zástupkyně ministerstva školství jako nehoráznost.

V pátek inspekce odešla, v pondělí byla svolána mimořádná porada. Tu lze popsat jednoduše – hodinu nás ředitel kritizoval za administrativní chyby, minutu chválil za dobrou výuku. Největší chyby? Špatný školní řád, špatné rozvrhy. Ano, jistě, školní řád i rozvrhy tvořili učitelé.

Systém padajícího hovna. Vítejte v českém školství.