Dopis pro ministra školství

Vážený pane ministře,

vzhledem k Vaší dosavadní (ne)činnosti na postu ministra školství České republiky jsem se rozhodl Vám napsat tento dopis. Ačkoliv se jedná o velmi naivní pokus, myslím, že je čas změnit „pravidla“. Pomalu nastává čas občanské neposlušnosti.

Ve funkci ministra školství jste ve velmi krátké době stihl již několikrát selhat, ale také ukázat mimořádnou aroganci a neschopnost vnímat a především pochopit realitu. Místo toho, abyste vzal na vědomí hlas učitelů a navázal s nimi tolik potřebný dialog, nazval jste přes dvacet tisíc učitelů negramotnými a v další fázi jste to omlouval tím, že jsou to učitelé, kteří nechápou realitu. Svou chybu a svou zodpovědnost přenášíte na jiné – opět nechápete, že Vy jste politik a Vy tu jste pro učitele a pro občany České republiky, kterým máte sloužit.

Dále nejste schopen bránit učitele, což jste ukázal nulovou snahou během závěrečných jednání kolem kariérního řádu, ať už v něm byly jakékoliv chyby.

Ano, pravděpodobně dostanou učitelé přidáno značný finanční obnos. O atmosféře ve školství ale mluví i to, že učitelé tomu ve velké míře neuvěří, dokud to nepoznají na vlastním účtu. Ale upřímně? Do jaké míry je to Vaše zásluha? Jedná se jen o sprosté kupování hlasů těsně před volbami.

Chápu, že argument „těsně před volbami“ může být použit i pro Váš nezájem o resort, jen jste z nouze přijmul pozici, o kterou nemáte zájem, ale bude to jen na chvíli, do voleb. Což je nejen ukázka špatného charakteru Vaší osobnosti, ale chyba celé strany ČSSD. Několik měsíců ve funkci a vládě a kde je nějaká koncepce školství?

Pokud žijeme v demokratické vyspělé společnosti, měl byste automaticky ztratit právo na veřejnou funkci už jen tím, že jste byl v Komunistické straně Československa. A to v situaci, kdy jste zažil srpnovou okupaci v roce 1968, kdy jste byl dospělý a kdy už jste měl tituly z vysokých škol.

I vzhledem k působení v politické straně, která neváhala zabíjet občany své vlastní země za jiný názor, bych Vám rád současnou situaci vysvětlil jinak. Pro naše školství jste „Brežněv“ a to v atmosféře naděje, kdy doufáme ve změny. My potřebujeme „Gorbačova“, který ať už vědomě či nevědomě, systém našeho školství změní. Sám dobře víte, že tento „Gorbačov“ přijde a na Vás vůbec nezáleží. Jen to můžete urychlit, než naše země a naše školství začne zaostávat ještě více za zbytkem vyspělého světa.

Všechny výše jmenované důvody by měly vést k Vaší demisi na post ministra školství České republiky nebo alespoň k dalšímu nezdržování se ve školství po volbách. Stejně tak by měla po volbách opustit resort školství Vaše současná strana a uvolnit místo politické straně, která je ochotná k změnám. Udělejte to pro svou zemi a její občany.

Reklamy

3 kroky pro kvalitnější školství

1. Pedagogické fakulty

Na pedagogických fakultách jsou podle mě dva hlavní problémy. Nedostatek praxe a vyprávění dinosaurů. Jako „dinosaury“ v žádném případě neoznačuji starší vyučující, ale učitele, kteří jsou zaseklí pravděpodobně někde v osmdesátých letech, kdy načerpali studiem znalosti z let padesátých. Kolotoč přednášek se míjí účinkem. Z osobní zkušenosti jsme jen v jednom předmětu (Didaktika dějepisu!) se spolužáky řešili realitu – od věcí jako je zasedací pořádek, způsob výuky, zlobení žáků, jednání s rodiči apod. Ostatní učitelé řešili v tolika předmětech vždy stejné teoretické věci. Všechny neužitečné. Měl jsem vůbec nějakou pedagogiku na pedagogické fakultě? Vlastně netuším, ale určitě jsem neměl skutečnou pedagogiku, kterou bych potřeboval.

Co si ale pamatuji, jsou různé předměty z psychologie, kde jsem měl učitele, kteří byli dva dny na fakultě a zbytek pracovního týdne pracovali ve vězení, v poradnách apod. Byli z praxe. Vyprávěli příběhy z praxe a tušili, s čím se můžeme setkat. Zatímco naši pedagogové nikdy neučili. Když si to uvědomíte, je to vážně smutné. Přednášení na vysoké škole a UČENÍ je něco absolutně jiného. A je to o to horší, když přednášíte, jak učit. Na pedagogických fakultách jsou nutné předměty jako moderní výuka, využívání technologií, motivace a „systém“ výuky, anglický jazyk, jednání s žáky a rodiči se také musí někde zmínit.

A pak to přijde. Zatímco student má plnou hlavu „druhů“ učitelů a „druhů“ žáků, přichází do praxe, kde odučí několik hodin. A ano, platí rozhodně odučí, nikoliv naučí. Zde se to stane. Najednou student zjistí, že nic neumí. Například pro mě bylo nejhorší, že jsem měl všechno krásně odvyprávěno za dvacet minut. Co pak? Byl jsem připraven výborně z mých předmětů, ale dnes už vím, že to není tak důležité. Můj hlavní předmět není dějepis nebo občanská výchova, ale pedagogika. Před nástupem na praxi jsem nikdy nepřemýšlel o nějakých cvičeních pro osmnáctileté studenty na gymnáziu a křížovka by je určitě strašně zajímala. Učitel, který vám má pomoci s praxí, není motivován, aby vám skutečně pomohl a to i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, že za pět týdnů práce se studentem dostane asi osm set korun. I tak pro mě praxe byla výbornou zkušeností – od učitelů, kteří mi měli pomoc, jsem se naučil, jaký nechci být učitel a jak nechci dopadnout a sám od sebe jsem se dozvěděl, jak nemá výuka vypadat. Celý systém toho, co jsem viděl, se mi zdál zkažený.

Nemůžu si pomoc, ale řešení se mi zdá strašně jednoduché. Najít školu, chodit na praxi pravidelně minimálně tři roky například jeden den v týdnu. Klidně se starat o výuku předmětu pouze v jedné třídě. Vidět, jak se zapisuje do třídní knihy. Jít pozorovat rodičovské sdružení. Jít vyzvídat na poradu. Jet se třídou na výlet, během dalšího roku výlet sám zařídit a zorganizovat. Psát známky na vysvědčení. To je praxe učitele. (Navíc by to bylo docela praktické vzhledem k tomu, kolik studentů dojíždí – vždy v pondělí nebo pátek by jednoduše chodili pracovat do své „domácké“ základní školy.)

2. Peníze

Tak to určitě nikdo nečekal…Podle mého se nemá cenu moc rozepisovat o finančních problémech, protože každý už nějaký argument četl nebo slyšel. Začínat na šestnácti tisících čistého není jednoduše atraktivní a posun na devatenáct tisíc za pět let taky pravděpodobně nikoho nevytrhne (a to počítám do čisté výplaty i suplované hodiny). Za tolik práce a vysokou míru (společenské) zodpovědnosti je to pochopitelně málo, stejně tak pro vysokoškolsky vzdělaného člověka. Nízké mzdy jsou jednoduše demotivující, ba dokonce odstrašující, pro spoustu talentovaných lidí a i statisticky v porovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými lidmi vychází z porovnání učitelé velmi špatně, nehledě na ostatní civilizované země.

Ale zvýšit plat učitelům o deset tisíc korun skokově není řešením, protože by se svezli i „nepracující“ učitelé a efekt by mohl být přesně opačný – do školství by se s výbornými mladými učiteli mohli svézt i mladí lemplové, kteří chtějí peníze za nic. Jakýkoliv skok v platech za nic také není motivující, alespoň ne pro všechny.

Proto je prvním krokem nejdříve nalezení učitelů, kteří jsou výborní a kteří jsou hodni odměňování. Osobně by se mi líbil systém dlouhodobého vzdělávání, kde by se učitelé dál vzdělávali a za své „nové“ vzdělávání by dostali pár procent mzdy navíc (například za každý kurz by dostal učitel pět bodů a za třicet bodů by mu byly přidány dvě procenta současné mzdy; samozřejmě jsou tam další podmínky a školení by musela být mnohem „tvrdší“ a učitel prokázat, že se něco naučil). „Novým vzděláním“ mohou být zahraniční online kurzy, školení v České republice od vzdělaných odborníků (ne parazitů, kterých je skutečně moc) a jsme v roce 2017, takže není důvod, proč by do Prahy nemohli přijet experti ze zahraničí a školit české učitele v angličtině, jak učit moderně. A pořádně.

V poslední době se často připomíná také další věc týkající se platů a to, že rozpočet ministerstva už je obrovský, ale peníze nejdou učitelům, nýbrž jiným směrem…

3. Inspekce

Všechny tři změny by do sebe teoreticky měly zapadat – na fakultě vychováte vynikající učitele, kteří jsou i penězi motivování skutečně do školy nastoupit a dál se vzdělávat. A pokud máte vynikající sebevzdělávací odborníky, k čemu je inspekce? Úkol inspekce je „evaluovat a kontrolovat“. Pokud systém funguje, učitel rozhodně nepotřebuje kontrolu (od toho má vedení školy a sám učitel je výborně vzdělaný, proto má určitě i sebereflexi) a už vůbec ne hodnotit od úředníků (hodnotí studenti, rodiče, kolegové, vedení školy). Nejhorší zde je, že inspekce kontroluje barvu výzdoby v třídách a hodnotí výuku, aniž by tomu rozuměla, alespoň ta „moje“, středočeská. Inspektor, který nepozná rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou práci, poté vysílá do médií zprávu o stavu českého školství (!). Zeptejte se sami sebe, kdo vlastně dělá školského inspektora? Naši páni inspektoři si za svých starých učitelských časů dali nohy na stůl, řekli žákům, ať jsou ticho a šli si číst noviny (skutečný příběh). Absolutně zbytečná součást vzdělávacího systému. Pokud nerušit tento odpad, tak alespoň změnit celou strukturu a funkci tak, aby inspektoři neměli právo na učitele vůbec mluvit a doporučovat jim, že vhodným a moderním doplněním výuky jsou referáty (skutečný příběh). Možná by se inspektoři mohli věnovat určitým problémům, jako je šikana a kontrola školních financí, ale to opět může dělat někdo jiný. Než se inspekce zruší, tak nás tito frustrovaní úředníci budou neustále šikanovat a po večerech radit rodičům, jejichž dítě ukradlo mobil za patnáct tisíc korun, jak na školu vyzrát a jak zrušit důtku za odcizení mobilu (věřte tomu, že stačí, aby nebylo podáno trestní oznámení slušnou matkou okradeného dítěte, která nechce dělat problém dětskému zloději – skutečný příběh).

Předpoklady pro práci učitele

V naší zemi není žádným tajemstvím, že absolventi pedagogických fakult přicházejí do škol naprosto nepřipraveni. Ať už prospěli s jakýmkoliv prospěchem, vždy je to náraz do zdi. Pochopitelně jsem nebyl žádnou výjimkou. Proto jsem dal dohromady 6 (+1) věcí, které mě zarazily, s kterým jsem bojoval či bojuji, ale zároveň se s nimi učitel musí smířit a akceptovat je jako součást práce učitele v České republice.

1) Tvrdá a náročná práce. Je naprosto nutné přijmout fakt, že z univerzity nic neumíte (respektive umíte teoretické věci, které nemají s realitou nic společného) a potrvá vám minimálně dva roky, než se něco naučíte v praxi. Je to jen o vaší práci a neustálém sebevzdělávání – tedy pokud chcete žákům něco předat do života a být jako učitel úspěšný. „Typické učitelky“, s kterými jsem studoval, brečely a utíkaly i z cvičných hodin na univerzitě. Něco jako „talent“ na učení neexistuje. Existuje jen tvrdá práce. A tím přecházíme k dalšímu bodu…

2) Klid a trpělivost. Připravte se, že všechno půjde špatně. Nebudete stíhat jak o hodinách, tak učivo na celý rok (protože kdo vás tohle na škole naučí?). Do toho budou žáci rušit a vůbec vám to neusnadní (na to na pedagogických fakultách připravují..?). Připravíte si hodinu, ale žáci to nepochopí. Připravíte si projekt a školník si přijde pro třídu, aby mu pomohla odnést lavice a židle. Nevadí. Některé věci prostě neovlivníte. Žáci se vás budou snažit naštvat, bezdůvodně, musí to zkusit. Pokud se naštvete, vyhrají žáci. Co musíte zvládnout? Vždy se usmívejte, řešte věci s klidem a nikdy se nerozčilujte. Nekřičte. A nepráskejte na žáky ve sborovně. Pokud jste je ještě nenalezli, tak si najděte své zvyky, při kterých se uklidníte a pokud možno si odpočinete.

3) Veřejnost, rodiče a vaše „neschopnost“. Další věc, kterou musíte přijmout je, že v očích většiny lidí děláte svou práci špatně a oni vědí nejlépe, jak vzdělávat puberťáky. Nezaměstnaná matka s vzděláním ze zvláštní školy vám bude vysvětlovat, co všechno děláte špatně. A pokud přijde jiná matka, která bohužel pro vás je zaměstnaná – to logicky znamená, že má větší plat než vy, zvykněte si, že bude vyhrožovat žalobou nebo minimálně inspekcí. Zásadně se musíte naučit další věc – nečíst komentáře pod články o školství: „pracují čtyři hodiny denně, tři měsíce prázdniny a ještě chtějí, abych se doma učil s tím svým děckem.“

4) Neviditelný Superhrdina. Můžete zachránit svou výukou (a výchovou) spoustu žáků, ať už před nástupem do vězení nebo některým „pouze“ pomoci k úspěšnému podnikání. Ale prosím vás, smiřte se s tím, že vás prakticky nikdo neocení a nikdo vám nepoděkuje. Je to efekt tajné policie v demokratické zemi – příslušník takové policie může dělat divy, zachránit nás před teroristickým útokem, ale my se to nesmíme dozvědět a on se nesmí chlubit. Vaše práce může být záslužná, ale zůstane neviditelná.

5) (Ne)Podpora. Snést musíte nejen to, že jen těžko někdo ocení vaši práci, ale zároveň vás nikdo velice pravděpodobně nepodpoří. Vedení školy musí dát přednost žákovi. Pak ještě dostane přednost rodič, inspekce, obec a ministerstvo. Nezapomeňte na uklízečky a školníka, bez nich by škola nefungovala. A pak jste vy, učitel, na posledním místě. Při řešení „problémů“ se vždy musí brát ohled na ostatní a jejich zájmy. Vy nikoho nezajímáte. Jeden rodič z tisíce vás může kritizovat doma a zbytek vás v klidu doma chválí. Kdo bude více slyšet a především, kdo se ozve? Samozřejmě jen ten jeden nespokojený rodič. Žáci…Nakonec jsou to vlastně žáci, kteří vás nejvíce podpoří. Když se usmějí. Když pracují o hodině. Když je to baví, poznáte to. Dokonce se může stát, že něco pozitivního i řeknou (největší kompliment, který se vám od žáků může dostat, zní: „Vy jste takovej…normální.“). Ale pozor! Má to veliký háček. V naší zemi není „cool“ chválit učitele nebo je dokonce mít rád, a proto vám žák sdělí pochvalu soukromě, ale ve skupině na večírku nebo na facebooku vám ten samý žák bude ubližovat pomlouváním a kritikou. To je „cool“ a to je cesta, jak zapadnou do kolektivu. Pro žáka. Smiřte se s tím. Tak funguje svět.

6) Byrokracie. Připravte se, že tak průměrně osm až deset hodin měsíčně budete trávit byrokracií. A ne, tím nemyslím opravování testů. I když psát si známky k sobě, žákům do žákovské a pak ještě je „házet“ na internet pro rodiče je velká zábava. Ale mor českého školství je zapisovat, že děláte věci, které vůbec neděláte, jen proto, aby inspekce četla a věřila, že je děláte. Skončí to tak, že budeme zapisovat i to, jak jsme poučili v pátek žáky, aby se o víkendu chovali bezpečně. A pak ještě různé komise, hlášení, výlety, potvrzení…

7) Peníze. Nedávno jsem četl pod článkem o penězích pro učitele, že „věděli, do čeho jdou“. Takže, dámy a pánové, tady to je – čistý plat vysokoškolsky vzdělaného učitele v České republice je 16 000 čistého.

Teď jste připraveni.

Inkluze – rok poté

Za prvé. Pokud někdo žije v hyperkorektním světě, nebude tohle ideální text, protože bude popisovat realitu. A navíc, bude se škatulkovat.

Za druhé. „Rok poté“ je mediální zkratka. Inkluze nezačala na startu školního roku 2016/2017, ale dávno před ním. Důkazem jsou žáci, které učím už několik let. Na začátku školního roku k nám přišla nula „inkluzivních“ dětí. Zajímavé a aktuální téma by bylo jiné – kolik dětí k nám přišlo z rozbitých rodin po těžkých rozvodech a několikaletých tahanicích rodičů o dítě. Takové dítě je naprosto psychické zničené a po emoční i sociální stránce „nepoužitelné“. Ale…

Bylo naprosto nemožné nevysledovat určité typické znaky pro podobné handicapy, ale také pro handicapované s asistentkou nebo bez asistentky. Všechny žáky učím alespoň dvě hodiny týdně, minimálně jeden rok, maximálně tři roky.

Jak vypadá inkluzivní třída?

Žák D (osmá třída) a žákyně N (šestá třída) mají oba asistentky. Oba mají (samozřejmě) všechny možné „dys“ a společné mají i problémy s chůzí a celkově pohybem končetin a motorikou. Ze schodů sami nemohou. Psaní jim činí problémy.

Asistentky jim pomáhají v hodinách, s chůzí a s dalšími záležitostmi. Tím je drží v ochranném kruhu, v zóně komfortu. Pokud tito žáci nechtějí nic dělat, nemusí, asistentky jim zápis zapíšou. Ochranný kruh také ale znamená, že k žákům se nedostane žádný jiný spolužák. Naprostá izolace, bez přátel a bez spolužáků, kteří by pomáhali. Nebo jednoduše, kteří by s nimi pokecali jako normální spolužák bez ohledu na handicap. Avšak žádná komunikace se spolužáky se nekoná a tedy nevím, jestli to chápu správně, ale vlastně ani žádná inkluze. Handicapovaní žáci v třídě jsou fyzicky, ale nikoli sociálně či mentálně. Nikdo si jich nevšímá – jak v dobrém (nikdo je nešikanuje), tak ve zlém (nikdo s nimi nechce spolupracovat a proto je nelze zapojit přes skupinové práce). Na výlety a jakékoliv akce nejezdí, protože jim překáží handicap.

Menší práci v hodině zvládnou, testy na dvojky a horší známky. Problém propadnutí zatím nehrozí.

*

Žák S (sedmá třída) brečí na prázdné chodbě. Snažím se mu pomoct. Ptám se, co se stalo. Žák se po mně agresivně ohání a vyhání mě pryč. Odcházím tedy jinam a situaci pro jistotu sleduji z dálky. Nakonec jsem zjistil, že si z S dělali kluci ve třídě srandu a S se „zhroutil“, protože je to pořád to samé. Už několikrát měl záchvat – sekne se, je agresivní, neposlouchá, nevnímá a jede si svoje – většinou to znamená někoho udeřit.

S nemá asistentku (i když třídní učitel o ní už dva roky bojuje a od září, do osmé třídy, snad konečně přijde) a to znamená jednu věc – je zapojen do kolektivu. Bohužel zapojení do kolektivu vypadá tak, že se ostatní žáci S posmívají a během dvou let už bylo několik rvaček. Kdo asi vyhraje? Žák má určité „tiky“, kdy začne tleskat. Spolužáci to pak napodobují.

Během hodin kvůli špatnému zraku nemůže číst z tabule ani prezentace, proto nedává pozor, většinou si čte z učebnice úplně jiné téma. Pak zápisky dostane, aniž by si je přečetl. Takže téma neslyší, nevidí, nečte a pak se ho nadrtí na test. Kromě „dys“ má i problémy s nohou, ale nepoužívá žádnou hůl.

Druhý podobný případ je žák F v šesté třídě. Opět bez asistentky. Opět zapojený v kolektivu. Během šesté třídy se ukázal velký rozdíl ve znalostech a dovednostech v porovnání se zbytkem třídy. A to je už cítit v třídě jiná atmosféra – všichni vědí, že žák F dostane pětku, že nebude vědět odpověď. Tím, že je bez asistentky, nemá ani sešit, učebnici a další pomůcky. Nejen že nemůže psát zápis, protože nemá sešit, ale F nemá ani tužku (samozřejmě negativní roli tu hraje i rodina). Většinu hodiny je naprosto mimo. Hodinu jsme si říkali, co je reklama. Ukazovali jsme si videa, koukali na plakáty. Stejně jsem se na konci hodiny nedozvěděl, co reklama je. Ani naznačeno, ani slovo. Výsledkem je totální propadnutí, které jsem ještě nezažil – pravděpodobně pět nebo šest nedostatečných na vysvědčení.

Kde je chyba? V žákovi? Učiteli? Podle mě za podobný zásek v šesté třídě a totální krach mohou učitelky z prvního stupně, které aby nebyly za zlé, tak nechaly F projít vždy dál. Když mu chybí základy z prvního stupně, už nemá šanci je někdy dohnat a je odsouzen k tomu vždy být nejhorší. Takový je výsledek inkluze. Sice je ve třídě zdravých žáků, ale nikdy nezažije úspěch.

Oba žáci nevymyslí nebo nestíhají o hodinách vůbec nic. Pro představu, pokud dám žákům, aby vymysleli křížovku pro spolužáky, nedočkám se vůbec ničeho.

Další řádky jsou možná nejhorší. Kvůli posmívání S bylo několik žáků předvoláno před výchovnou komisi, kde prostě všem do očí řekli, co si myslí. Takový žák nemá na naší škole co dělat a patří do nějakého ústavu, jejich slova. A samozřejmě i samotný žák S si bolestně uvědomuje, že je jiný a že do třídy nepatří. Jak se asi cítí? Přemýšleli o tom úředníci, když chystali plány na inkluzi? Druhý žák, F, dostal od spolužáka botou do hlavy. Oplácel a žáka strčil. Bohužel, postrčený žák spadl na topení a rozbil si hlavu. Přišla matka a opět argumentovala stejně – „takový žák na normální školu nepatří.“ „Normální“ žáci se mezi „inkluzivními“ děti necítí dobře. Naopak dost dobře cítí, že dostávají speciální pozornost a pak, následuje velké překvapení, tvrdí, že jim všichni učitelé nadržují a neplatí stejná pravidla pro ně, jako pro handicapované.

*

Abych nepsal jen o extrémech. Existuje spoustu žáků pouze s „dys“ nebo poruchou pozornosti. V takovém případě záleží extrémně na rodičích. Jsou příklady, kdy si podobného problému učitel ani nevšimne a navíc vše skončí jedničkou. Když se dozvím o některých žácích, jaké by měli mít problémy, tak vůbec nechápu. Dnes je módou mít papír na poruchu a ve škole individuální vzdělávací plán. Máme ve škole třídu, v které je třicet dětí a deset z nich má „papíry“. To znamená, mají potvrzení na poruchu a často individuální vzdělávací plán. Jediné, co začalo v září 2016 je právě móda IVP – individuálních vzdělávacích plánů. Na celkově čtyři sta žáků na obou stupních jich máme nově během školního roku čtyřicet. Jsou žáci a rodiče, kteří specifické poruchy učení ne zcela chápou a používají to jako výmluvu, aniž by něco udělali. Chápou to tak, že dítě má poruchu, škola mu sníží požadavky a dítě pak nemůže propadnout. „Paní z poradny říkala, že Honza nemůže propadnout, nemůže dostat pětku a měl by nejhůř dostat jen trojku.“ Takové matky spoléhají vyloženě jen na papír a už nechápou druhou stranu – oni se musí doma věnovat svým dětem s extrémní pečlivostí a trpělivostí a být pro ně oporou. Podle individuálních vzdělávacích plánů mají rodiče žáků s plány chodit každých čtrnáct dní do školy. Nemusím to rozvádět – rodiče prostě nechodí a tím selhávají v něčem, co sami vyžadovali.

*

Pokud má žák asistentku, dokáže základní školou určitě projít. Ale bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Pokud je bez asistentky, má šanci projít základní školu rozhodně menší a navíc si žáci prochází těžkým prostředím, kde nezažijí úspěch a kde jsou neustále odmítáni.

Inkluze sama o sobě není špatný nápad, ale nemá jasná pravidla nebo má prostě špatná pravidla. Za všechny jmenujme v praxi nesmyslné rozhodování, kdo právo na asistentku má a kdo nemá. Druhý největším problémem podle mě je, že není stanoven maximální počet inkluzivních dětí na počet neinkluzivních dětí. Pokud máte ve třídě třicet dětí v pubertě, z nich je deset inkluzivních, nemáte jako učitel šanci. A kdo pyká? Nejlepší děti nestihnou probrat látku potřebnou na přijímací zkoušky. Některé děti nikdy nezažijí úspěch. Některé děti nikdy nepromluví a nebudou mít kamarády. Pykají všichni. Ale nejvíce ti chytří a se zájmem, protože jejich ambice jsou zkaženy. A pak nejvíce jsou trestáni ty děti, které měla inkluze zachránit.

Mám už nezvratitelný pocit, že inkluze nejvíc škodí samotným handicapovaným, protože jim inkluze dává pocítit, že jsou jiní a proto ve svých vlastních očích na takovou školu nepatří. Čím starší takové dítě bude, tím víc se tak bude cítit a tím víc vyloučenou bude.

Ačkoliv jsem byl a v některých případech jsem inkluzi nakloněn, v našem českém případě je to zpackaná práce několika úředníků, která dopadá jako každý jiný státní zásah – zásah jde vedle a přináší neočekáváné a většinou i zcela opačné výsledky a důsledky.

Zoologická zahrada a jednodenní syndrom vyhoření

Zvláštní, ale stává se to pravidelně. Stane se to každý rok. Jeden den, kdy se můj stav nedá ani popsat slovem “rozčílení”. Spíše zoufalství a smutek, neschopnost reagovat, naprosté profesní dno, kdy pro mě práce učitele ztratila svůj veškerý smysl a popřela všechnu radost. Tady začínám chápat, proč si někdo může dát po práci alkohol. Tehdy chápu, proč si dospělý člověk dokáže sednout do rohu pokoje a brečet. Tehdy chápu, proč si někdo může relativně z ničeho vzít život.

Můj první rok přišly podobné dny dvakrát, relativně za sebou. Na jaře. Absolutní chuť dát výpověď, přestěhovat se a prostě zmizet. Začít od nuly, znovu. Klidně v jiném povolání. Klidně v jiné zemi. Ano, přesně takový den a přesně stejné pocity mě “navštívily” dnes.

Začíná to jednoduše. Plíživě. Kolega či kolegyně ukážou svou neschopnost či něco řeknou. Všechny ovce ve škole mají v ruce novou hračku, kterou točí dokola. A mimochodem také hračku, kterou před týdnem neznaly, která je k ničemu a která stojí dvě stovky. První hodina. Čtyřikrát vysvětlím, co mají žáci dělat a stejně jich pár přijde a zeptá se, co mají dělat. Další hodinu puberťáci mávnou rukou nad připraveným cvičením, to už letos jednou dělali a nemají na to náladu – jsou líní a radši chtějí suchý výklad, zapsat zápisky a jít o třídu dál. Nic vážného, každodenní problémky učitele. Pak přijde skutečná zoologická zahrada. V sedmé třídě si jednotlivci jen tak libovolně hrají na zvířátka, dělají opičáky, do ticha začnou řvát různé skřeky. Nebo napodobují handicapovaného žáka, který například “tleská” a má další “tiky”. Poznámka? Rodiče to nezajímá, akorát z toho budu mít problémy, až zavolají inspekci, protože já jsem situaci špatně vyřešil. Inspekce se mě bude ptát, jestli jsem zajistil třídu o třiceti žácích tak, aby měli všichni stejné podmínky a tak, aby se všichni chovali tak, jak mají. “A než jste otevřel okno, zkontroloval jste pylové zpravodajství?” To je inspekce, bez ironie, sarkasmu či jakékoliv srandy. Test a špatná známka? To žáky nezajímá. Problém a že to bude “ten den..” si pořád neuvědomuji. Včera jsem měl pouze perfektní hodiny. Další hodina je prostě další hodina – snažím se ze začátku vykládat, patnáct minut, nikoho to vlastně nezajímá. Proč tam jsem? Zbytečnost. Tak dáme zábavné cvičení? Ok. Žáci to využijí jen ke kecání. A teprve po cestě domů mě ona nálada dostává.

Už teď, dvě hodiny po příchodu “vyhoření” a při čtení svého textu si říkám, jaké to jsou hlouposti. Možná pro mě netradiční řešení vypsat se z toho asi pomáhá. Přesto si myslím, že téma je to důležité. Představte si několik podobných dní za sebou. A nebo další, pro práci relativně vedlejší, osobní problémy. A také – každý má jinou trpělivost a obecně osobnost. Každý je jinak citlivý.

Co s mým jednodenním vyhořením udělám já? Nebo jinak – jak je možný, že vyhoření bude jen na jeden den? Jak jsem psal, už jsem “tam” byl a myslím, že situaci ustojím a zvládnu. Praštit jsem nikoho nemohl, když už jsem byl naštvaný. Výpověď? Na tu jsem asi moc zodpovědný a nechci to udělat svým osmákům, respektive jejich rodičům. A tak to zatím dopadlo vždy stejně. Klid a hudba, to je můj základ pro zvednutí se ze dna. A pak už jen tvrdá práce. Mým řešením je vrátit se na místo činu a připravit neprůstřelnou dokonalou hodinu, kde není čas na žádné kecání a hraní si v pavilonu opic.

Role učitele v roce 2017

Jaká je role učitele v době, kdy existuje internet, wifi pokrytí po celé republice a smartphony? Role učitele se samozřejmě mění a těžko předpokládat, jaká bude role učitele za padesát let. Ovšem je jasné, jaká byla role učitele v minulosti. A bohužel je úplně jedno, jestli tím myslím před padesáti nebo před sto padesáti lety.

Role učitele a vztah k žákům v minulosti byl jasný – žák je “prázdný” a učitel ho proto musí co nejvíce “naplnit”. Metoda k tomu existovala většinou jen jedna – učitel mluví, žák poslouchá. Následně vyzkoušet a zkontrolovat, zda něco v hlavě žáka zůstalo. Klíčová byla samozřejmě poslušnost.

Dnes? Samozřejmě stále existují učitelé chodící temnými stíny minulosti a učí stejným způsobem, jakým byli učeni. Nepsal bych tento text, kdybych s tímto režimem souhlasil.

Když jsem s žáky osmé třídy nedávno psal dvě hodiny po sobě čtyři “slidy” powerpointové prezentace (každý po třech až čtyřech řádcích), sám sobě jsem si nadával, co to zas dělám a proč tu hodinu sám kazím. Žáci nic nenamítali. Ale já jsem věděl, že jsem zase selhal a říkal jsem si, k čemu jim sakra je postup Bismarcka k sjednocení Německa? Nestačí jim jen věta “Německo se sjednotilo”?

Ale nemohl bych učit, kdybych každý problém nebral jako výzvu. Z krize jde cesta jen nahoru. Alespoň pro mě. Jen jsem si znovu uvědomil, jaká je moje role učitele. Musím být filtr.

Filtr na několik způsobů. Jasný je první způsob – k žákům musím dostat jen to nejpodstatnější. Pokud historii dáme na papír, který bude dlouhý sto kilometrů, můj úkol je žákům předložit jen pět klíčových kilometrů.

Další úkol a další filtr, pro mě se stal časem mnohem důležitější než první a nemůžu si pomoc, že by to tak mělo být u každého učitele na základní škole, je, jak těchto profiltrovaných pět kilometrů žákům předložit. Jinými slovy přiřadit správné metody k určitým tématům tak, aby se žáci neunudili k smrti a zároveň se něco naučili.

Třetí způsob filtrování je v současnosti plný otevřených možností. Spočívá v tom, že si učitel metody sám najde. Na internetu je neuvěřitelné množství cvičení, videí, obrázků, metod apod. Sám mám vypsaných přes 190 metod, které můžu hodit do každé hodiny. A teď ještě to velké množství cvičení na konkrétní témata. Je to jen o tom, najít si správné sociální sítě a internetové stránky a pak už jen být odvážný zkoušet neustále nové věci a opět filtrovat – nechat ty efektní a efektivní metody a cvičení. Problémem už nejsou jazyky. Kdo je neumí, použije překladač. Jediné, co brání učitelům najít nové, žáky aktivizující metody, je jen lenost nebo nezájem. Žádná metoda samozřejmě nespasí školství, ale pokud jich bude hodně v rukou a hlavách většího množství učitelů, situace se změnit může. Jen se ukazuje, jak klíčová je postava učitele pro vzdělání.

Svět, v kterém se platí za státní školu

Samozřejmě chápu a vím, že státní škola není ve skutečnosti zdarma. Jsou potřeba pomůcky a další věci, které je nutno financovat (výlety, akce, dojíždění…). A pochopitelně další věcí je, že my normální lidé, kteří se nejmenujeme Babiš, platíme daně.

Teď už ona kacířská myšlenka z titulku – co kdyby se ještě navíc platil další poplatek? Cílem poplatku je pochopitelně dostat do školy více peněz. Ale to je až druhořadý cíl. Hlavním cílem je, že peníze by se mohly stát prostředkem pro větší zapojení všech účastníků do procesu vzdělávání.

Příklad: bude se platit 2000 korun ročně. Rovnou si řekněme, že například rodinám s čístým ročním příjmem pod 200 000, bude poplatek odpouštěn a zaplatí jej za ně stát nebo obec. Další pravidlo – peníze jdou přímo učitelům. Samozřejmostí by bylo možnost rozložit poplatek na splátky.

Celý školní proces je trojúhelníkem, kde na vrcholu stojí žák, jehož základnou jsou ale rodiče a učitelé. Jaké by byly možné důsledky placení poplatku?

1

Vrchol pyramidy – žák, by pravděpodobně moc nereagoval, ale možná by cítil, že škola už není zdarma a když platí, měl by si něco odnést. Jednoduše za svoje peníze něco bude chtít.

Nejdůležitější roli by ale hráli samozřejmě rodiče a jejich potenciální argument “když už to platím, tak ať dítě něco umí”. Alespoň trochu rozumný rodič by vytvářel tlak na dítě, ať se učí. A kdo ví, třeba ať nedělá “bordel” (já taky nebudu dělat nepořádek na školení, které jsem si platil). Dále by rodič chtěl za své peníze výsledky a za ty je pochopitelně zodpovědný učitel. Menší tlak by rodič mohl vytvářet na své dítě, ale větší tlak by musel vytvářet na učitele, ať opravdu učí, vzdělává se a své peníze si zaslouží. Učitel by se už tak stal skutečně zodpovědným a nové peníze by ho na jedné straně měly motivovat a v případě problémů naopak,  peníze by měly být učiteli odepřeny.

Vypadá to, že učitel to zas všechno “schytá”. V dlouhodobém horizontu by to ale mohlo pomoc vyššímu respektu ze strany společnosti. Vysvětlovat vše rodičům by každého učitele naučilo pořádné komunikaci s rodiči a žáky jako sobě rovnými partnery, kteří ale také přebírají část zodpovědnosti za výuku.

Přivítám jiné názory, protože samozřejmě jsem teď uzavřen ve své bublině a nejsem schopen vidět žádné nevýhody placení za státní školu, pokud se bude jednat o relativně symbolickou částku. Učitel by mohl být spokojený, protože může mít peníze navíc. Rodič by sice platil peníze navíc, ale existuje možnost, že ve spolupráci s učitelem by dosáhl lepších výsledků svého dítěte a tím snad i větší spokojenosti. Pro některé rodiče by byl důsledek obrovský problém – museli by se začít starat. Pokud by to bylo správně uchopeno, žáci by z toho mohli vyjít s lepšími výsledky, ale i s určitou změnou prostředí.

V tomto imaginárním světě by bylo extrémně důležité chování učitele – musel by mít zdravé sebevědomí a dokázat si dupnout na rodiče a především jim vše vysvětlit a mít připravené správné argumenty, aby v komunikaci došlo k vzájemnému porozumění. Pak si může dupnout i na žáky a nenechat si od nich nic dovolit, protože samozřejmě nesmí podlehnout rčení “zákazník má vždycky pravdu”.

Kariérní řád

Kariérní řád. Dvě slova, na která učitelé čekají téměř tak dlouho, jak dlouhý je můj život. Přesto si myslím, že právě můj věk je jeden z hlavních důvodů, proč se k tomu vyjádřit mohu. Proč? Protože učitelé v mém věku jsou jedním z hlavních „cílů“ kariérního řádu.

K čemu tedy má být kariérní řád? Podle mě a dokonce i podle slov politiků především k tomu, aby udržel mladé lidi ve škole a těm ještě mladším dal naději, že bude lépe a také motivaci, aby do školy vůbec nastoupili, jelikož veliká část studentů pedagogických fakult nechce učit kvůli nízkému postavení učitelů ve společnosti.

Jak to naši politici vymysleli? Kariérní řád představuje tři stupně, po kterých mají nejlepší učitele vyšplhat.

První stupeň – fakta:

Má trvat dva roky a jedná se o období, kdy si začínající učitel má zvyknout na realitu. Návrh zmiňuje i uvádějící učitele, na což jsem velmi zvědav. Celkově má toto období vypadat tak, že nový učitel, uvádějící učitel a i ředitel budou chodit na schůzky, konzultovat proběhlou výuku a radit do budoucna.

První stupeň – komentář:

Náraz nováčka i podle mých zkušeností může být dost tvrdý především pro „typické učitelky a učitele“, kteří jdou do školy zachránit svět. Ve skutečnosti žáky škola nezajímá a kolegové a kolegyně už jsou dávno vyhořelí, takže těžko skutečně pomohou při prevenci vyhoření. „Uvádějící učitel“ už funguje, ale zároveň nefunguje. Moje vlastní zkušenost byla ale nejhorší možná, proto nedokážu být objektivní. Moje uvádějící učitelka byla přesluhující učitelka, která neučila, žáky nutila číst pouze v učebnici, kontroverzní témata vynechávala a žáci nejenže nemohli projevit nic ze své osobnosti, ale když žák upustil tužku na zem, tak učitelka volala sociálku. Bez přehánění. Nikdy mě nepustila do své výuky, úmyslně vždy zvala jen na hodiny, kdy k ní někdo cizí přišel přednášet. Pro mě absolutně nefungující „institut“.

Otázkou tedy je, jak první stupeň bude fungovat a co vše bude povinné – pokud nebude povinné nic, ale budou jen doporučení, tak se nic nemění. Pokud budou povinné konzultace s uvádějícím učitelem, dalším učitelem či ředitelem, můžeme se někam posunout, pokud budou chtít všechny strany (a budou motivováni a odměněni). Začínající učitel by měl mít portfolio – co v něm bude? Nikde není konkrétně řečeno. Portfolio má dokázat kompetence učitele. Můžu se rozhodně mýlit, ale kompetenci chápu jako dovednost – jak dám dovednost na papír?

Druhy stupeň – fakta

Aby začínající učitel postoupil do druhého stupně, musí si stoupnout před komisi, která učitele vyzkouší a zhodnotí. Co se bude zkoušet? Učitel má předat doklad o „dosažených kompetencích“ v portfoliu. Do druhého stupně ale projde každý, již teď je jasné, že učitelé, kteří mají za sebou alespoň dva roky praxe, skočí rovnou do „dvojky“ hned po zahájení kariérního řádu od září 2017. A teď finance. Až projde učitel do druhého stupně, tak přejde zároveň do vyšší platové třídy.

Druhý stupeň – komentář

Opět klíčová otázka se točí kolem kompetencí. Co to znamená? Těžko říct. Jak dokáže učitel, že respektuje žáka? Jak dokáže, že umí pracovat se třídou? Jelikož v komisi je hlavní osobou ředitel, bude to jen formalita, jak již jsem psal v předchozím odstavci. Další překvapivá věc jsou ony finance. Já se dostal do vyšší platové třídy po roce. Kariérní řád to nabízí po dvou letech. Zajímavé. A skutečně motivující.

Třetí stupeň – fakta

Druhý stupeň a tedy přechod do třetího je ukončen opět před komisí, kde už je více „odborníků“ – inspektor a někdo, kdo připravuje budoucí (dnes spíše potencionální) učitele na vysoké škole. Opět z papíru bude učitel dokazovat svoje kompetence, navíc bude ukazovat „kvalitu výkonu profese učitele“. Pokud učitel projde přes komisi do třetí skupiny, dostane přidáno tři tisíce. Ale jen v případě, že bude „profesně rozvíjet“ své kolegy.

Třetí stupeň – komentář

Osobně pro mě je zajímavé, že by mě měla hodnotit školní inspekce, největší hrobníci českého školství. A mimochodem vyhořelí učitelé, kteří prostě systémem neprošli a učit nezvládli, proto to vzdali. Jejich zprávy z minulých let budou u komise také. Další na řadě – učitel z vysoké pedagogické školy. Také si představujete osmdesátiletého pána nebo paní? Příprava na praxi v průběhu vysokých škol je jeden z hlavních problémů a tito teoretici budou hodnotit, jestli jsem dostatečně kvalitní učitel v praxi? Nedává smysl.

Co když komisi budou zajímat hlouposti typu otevřené okno, správné sezení v lavici a další věci, které jsou na posledním místě v důležitosti pro kvalitu výuky (samozřejmě jsou důležité pro učení, ale pokud není zajímavá výuka, ani vynikající podmínky nic nezachrání). Nedokážu prostě pochopit, jak někomu můžu ukázat své kompetence na papíře. Nejlepší učitel opět bude ten, který bude mít nejlepší papírování.

Jak dokážu já nebo komise „kvalitu výkonu profese učitele“? Nevím. Hodnotit se bude i působení učitele mimo školu. Znamená to různá školení, nebo jestli chodím na pivo?

Zajímavé jsou opět finance. Učitel dostane přidáno ne po zkoušce, ale pokud bude „profesně rozvíjet“ své kolegy. Co to znamená? Má učitel dělat přednášky svým kolegům, jak mají správně učit? O tomhle na ministerstvu asi moc nepřemýšleli, protože si nedovedu představit, že mě někdo z kolegů bude vzdělávat poté, co skončím v půl čtvrté s výukou. A už vůbec si neumím představit, že budu já říkat starším kolegům, jak mají učit. Pokud najdeme nějaké cvičení nebo metodu, řekneme si to o přestávce. Teď budu někam zapisovat, že jsem kolegyni poradil internetové stránky s dobrým cvičením?

Další „novinky“

Pokud se dostanu na třetí úroveň, po školení se mohu stát „mentorem profesního rozvoje“ a „koordinátorem vlastního hodnocení školy“. Mentora ještě chápu, ale už jsem se k tomu vyjadřoval dříve – abych říkal kolegům, jak mají učit, není příliš realistické. Pokud je to myšleno tak, že takový učitel by jezdil na okolní školy, tak se mi to zdá rozumné a v pořádku a je to první bod, který skutečně připomíná kariérní řád. Funkci koordinátora už moc nechápu, ale je to přesně to, jak to zní. Půjdu na školení ministerstva (kde naprosto zabiju deset dní čistého času!) a pak budu vědět, jak hodnotit vlastní školu a případně změnit některé věci, odstranit vady. Skvělé. Bez školení bych určitě nevěděl, kde jsou chyby. Co když jsou u vyhořelých, špatně učících kolegů? Můžu něco udělat? Nemohu.

Kariérní řád oficiálně zavádí i „kariérového poradce“. Stačí být v druhém stupni (takže každý to může dělat) a za tuto funkci nabízí ministerstvo jeden až dva tisíce odměny. Dnes toto dělá každý třídní, bez odměny a bez dlouhých týdnů trvajících školení. Máme na to lidi z Úřadu práce a internet. Snaha byla.

Naprosto směšně na mě působí „Periodické hodnocení profesního rozvoje“, kdy si jednou za rok má učitel sednout s ředitelem a řešit svoje prohlubující kompetence. Už vidím ředitele úředníka, jak zaškrtává, které kompetence jsem získal a jak mi radí „Příště ještě musíš získat kompetence vytažení žaluzií a vyvětrat třídu“. Nehledě na to, že podobná záležitost už existuje – říká se jí hospitace, která se rozebírá detailně s hospitujícím vedoucím pracovníkem školy. U nás se odehrává také jednou do roka. Opět kariérní řád něco přejmenovává, dává tomu novou škatulka a chlubí se vynálezem.

Jak tedy kariérní řád zatím dopadl?

Výhody

  • něco se děje

  • potencionální odrazový můstek pro další změny

  • pokud bude jasná struktura a organizace při pomoci učiteli během prvních dvou let, může se snížit vysoké procento odchodů ze školství po prvních dvou letech

Nevýhody

  • něco se děje jen proto, aby se něco dělo

  • odklánění pozornosti od výuky směrem k byrokratickým funkcím („kariérový poradce“ atd.)

  • málo stupňů (učitel se dostane po deseti letech na vrchol a co pak?)

  • malé odměny (tři tisíce? Vážně? Ale je pravda, že to je vlastně za nic, protože kariérní řád nic nemění…)

  • celý návrh zní přesně jako žádost o dotace, kde se musí vyskytovat „správná“ slova jako kompetence, rozvoj, adaptace apod., která nejsou vysvětlena, a každý je může chápat jinak

  • a proto to nevypadá, že by se ve skutečnosti mělo něco změnit a kvality výuky se zvednout

  • další byrokracie pro všechny ve školství, obecně jde jen o to, kdo bude nejlepší v papírování

  • další papírování bude jen frustrovat další a další učitele, kteří zůstanou demotivováni a rezignují na kvalitu výuky

  • pokud nebudeme počítat nejmladší učitelé v prvním stupni, devadesát devět procent učitelů skončí v druhém stupni

  • celkově nechápu, co je na tomto „kariérního“ a kde je onen slibovaný „řád“ – nevidím žádné stoupání a žádná pravidla

Poslední bod vystihuje můj pohled na kariérní řád. Co chci od kariérního řádu? Stanovit jasná pravidla; stanovit, jaký má být učitel v dnešní době a tím dát cíl, čeho má učitel dosáhnout. A pokud toho dosáhne, musí stoupat. Další cíl kariérního řádu by měl být poznat skvělé učitele a od těch se učit. Vláda by měla objevit „radar“, který jim tyto učitele najde a je to opět vláda, která je musí zároveň odměnit.

Následující obrázek ukazuje o co by mělo jít v kariérním řádě – o stoupání učitele, jeho odměnování a následný větší a větší dosah a vliv na další učitele. „Náš“ kariérní řád nesplňuje bohužel ani jedno.

Career_Graphic_Note_med

(zdroj obrázku: web Opportunity Culture)

Jsme v roce 2017, můžeme použít technologie. Místo všech webů, kam se dávají různé prezentace jen kvůli tomu, že to učitel musel udělat, aby škola dostala dotace, by měl vzniknout jeden vládní web, kde by místo zkoušení ona komise „pouštěla“ cvičení a prezentace do oběhu. Konkrétní prezentace z předmětů i obecné rady a cvičení. Dobrý učitel totiž může učit i na dálku přes kameru, emaily, natočené přednášky atd. Dejme tomu, pokud by učitel na tomto vládním webu získal určité „body“, postoupil by v kariéře dále, dostal by vyšší plat a vyšší funkce. Byl by specialista. Nedělal by zbytečnosti typu kariérový poradce, ale učil by. To je to, co mu pravděpodobně půjde nejlépe. A v tom případě nastupuje to nejlepší – spolupráce mezi (neznámými) kolegy. Možno přes internet, možno objíždět okres či kraj a vzdělávat učitele. Jedině tak se posuneme a zkvalitníme výuku na českých školách.

Kariérní řád nemůže znamenat to, že učitel odejde od učení k poradenství nebo se stane ředitelem. Kariérní řád musí znamenat postup, vyhledání nejlepších učitelů, jejich odměnění a následnou možnost, aby se od nich ostatní něco naučili.

Zlobivý Winston Churchill o škole

Winstona Churchilla všichni „známe“. Nebo alespoň to, co nám předkládají učebnice. Politik, alkoholik, novinář, spisovatel. Bojovník. Antikomunista. Doutník, „V“ a tak bych mohl pokračovat. Světové dějiny ale tvořil v letech 1940 až 1941, kdy jako první dokázal odrazit Hitlera a vytvořil strategii na další úspěšné roky.

Při čtení knihy „Churchill“ od Sebastiana Haffnera jsem narazil i na jeho dětství, kde je popisováno za prvé školství v Anglii a za druhé, jak se na tento systém tvářil mladý Winston, respektive, jak na něj vzpomínal samotný Churchill.

Pár informací: Churchill se narodil roku 1874 a do školy nastoupil 1881. Pocházel ze šlechtické rodiny, čemuž odpovídaly i školy a nároky na mladého člověka v nich.

Proč tento netradiční text, který z obrovské části není vůbec můj? Každý si může udělat závěry sám. Ale anglické školství na konci 19.století velmi připomíná naše školství v 21.století. Všechno třískat do hlavy zpaměti, neposlušnost a otázky trestat. Může být dobré také se dozvědět z pohledu „zlobivých“ žáků, co je vlastně na škole nebaví, proč nesnáší učitele a proč vůbec zlobí. A taky je zajímavé, co děláme my, učitele, dneska s podobnými rebely, jakým Churchill bez pochyb byl. Myslím si, že máme dost předsudky a už vidíme podobné žáky ve vězení. A ono se tak i stane. Ale není to i zásluha učitelů? Co když jen zabíjíme jejich zvědavost a nutíme jim nesmysly, o kterých právě tito žáci vědí, že jsou to nesmysly. Právě na Churchillovi je fascinující to, jakým zloduchem v různých školách byl a jak dopadl ve svém životě. Chvílemi odpadlík, ale vždycky to bude ten, kdo zachránil svobodu a demokracii v Evropě. Kdy se změnil? Když přestal chodit do školy a stal se svobodným!

(Zajímavé také je podívat se na počet změn ve vzdělávacím systému v Anglii – například přímo uprostřed Druhé světové války proběhlo spoustu změn. 1965. 1979 a 1980. 1986. 1988. 1994. A tak dále. Někdy jen pár změn, ale celkově se systém mění. Evolučně.)

Nyní již Sebastian Haffner (překlad Jana Hrušky, vydalo nakladatelství VOTOBIA; strana 14) o tehdejším školství a zároveň našem dnešním školství:

V sedmi letech šlo dítě do prvního internátu, do přípravné školy, ve třinácti do druhého, do public school. Obě školy byly peklem co do výprasků a rájem co do kamarádství. Obě byly zcela vědomě zaměřeny na to, aby své chovance zlomily a pak je znovu slepily po svém. Když absolventi těchto proslulých anglických škol šli v osmnácti nebo devatenácti letech do Oxfordu nebo Cambridge, byli již všichni normovanými, ne nezajímavými, avšak uměle změněnými osobnostmi, něco jako přistřižené stromy ve francouzských barokních zahradách. V jedenadvaceti nebo dvaadvaceti vstupovali do života, kde vše probíhalo dobře, poznali své rodiče a byli připraveni světu imponovat, určitým způsobem jím pohrdat a při dostatku talentu jej ovládnout.

Tento výchovný systém je dávno vyzkoušen a selže jen zřídka. Jeho tlaky jsou mohutné a strašlivé, jeho sugestivní síle nemůže téměř nikdo odolat. Někoho zlomí, většina však vydrží jeho tvrdost a nechá se jím více méně ochotně a více méně bezezbytku formovat a utvářet. Později se tito lidé dívají na svá školní léta jako na nejšťastnější léta svého života.

Na stranách 14 až 16 cituje Haffner autobiografii Churchilla:

Moji učitelé měli k dispozici celou řadu donucovacích prostředků, ale vše na mně selhalo. Tam, kde nebyl vyvolán můj zájem, můj rozum nebo má fantazie, jsem se nechtěl nebo nemohl učit. Po celou dobu mých dvanácti školních let nebyl nikdo s to mě přimět napsat jedinou správnou latinskou větu. Proti latině jsem měl vrozený předsudek, který mi zřejmě zablokoval rozum.

(…) Opustili jsme pokoj ředitele a pohodlné soukromé křídlo domu a vešli do mrazivých školních a obytných prostorů chovanců. Zavedl mne do třídy, kde jsem si musel sednout do lavice. Ostatní chlapci byli všichni venku a já jsem osaměl a třídním učitelem. Vytáhl tenkou knihu v zelenohnědém obalu, která byla plná slov, vytištěných různými typy písmen.

Latinu jsi zatím ještě neměl, že ne?“ řekl.

Ne, pane.“

Toto je latinská gramatika.“ Nalistoval velmi ohmatanou stránku a ukázal na dvě řady zarámovaných slov. „Toto se musíš teď naučit,“ řekl. „Za půl hodiny přijdu a vyzkouším tě.“

Tak jsem seděl jednoho truchlivého odpoledne v truchlivé třídě s bolestí v srdci a s prvním skloňováním před sebou.

Co to, k čertu, má znamenat? Jaký to má smysl? Byla to pro mě španělská vesnice. Ale jedno jsem mohl alespoň udělat: naučit se to nazpaměť. Tak jsem se do toho pustil.

Po nějaké době se učitel vrátil.

Naučil ses to?“ otázal se.

Myslím, že to mohu odříkat,“ odpověděl jsem a lekci jsem odhrkal.

Zdálo se, že byl spokojen, a to mi dodalo odvahy se zeptat. „Co to vlastně znamená, pane?“

To, co tam stojí. Mensa – stůl. Mensa je podstatné jméno první deklinace. Je pět deklinací. Ty ses naučil singular první deklinace.“

Ale co to znamená?“ opakoval jsem otázku.“

Mensa znamená stůl,“ zněla odpověď.

Proč potom znamená mensa také: stole,“ hloubal jsem dále. „A co znamená stole?“

Mensa – stole je vokativ.“

Ale proč stole?“ Moje vrozená zvědavost mi nedala pokoj.

Stole se používá, obracíme-li se ke stolu nebo když na něj voláme.“

A protože viděl, že ho nestačím sledovat, řekl: „Použiješ ten tvar, když se stolem mluvíš.“

Ale to já nikdy nedělám,“ uklouzlo mi v upřímném údivu.

Budeš-li drzý, budeš potrestán, a to náležitě, to tě mohu ujistit,“ zněla jeho konečná odpověď.

Nenutíme taky náhodou žáky mluvit se stolem?

České školství jako totalitní režim

Pojem “totalitní režim” chápu jako politický systém, kde má být jedinec kontrolován ve všech stránkách svého života a jeho svobody a práva jsou omezovány. To zní přesně jako naše školství.

Každý z totalitních režimů má shodné prvky, které jsou navzájem společné pro každou totalitu, i když vychází z jiného základu. Mezi tyto prvky patří ideologie, byrokratický aparát, tajná policie a kontrola médií. Všechny části jsou samozřejmě propojené a jedna spolupracuje s druhou. Byrokratický aparát šíří vytvořenou ideologii, kterou dále šíří média. Pořád mi to zní jako české školství.

Jak přesně to myslím?

1) Ideologie

Myšlenky českého školství jsou dnes už většině lidí jasné. Děti přicházejí do totalitního režimu školy “prázdné”, bez vědomostí. Úkolem učitele je žáka naplnit užitečnými informacemi. Proč? Aby se naučil číst, psát a počítat. Alespoň tak to říkala Marie Terezie. Další informace se žákům předloží pomocí frontální výuky, která také naučí žáky školu nesnášet. “Proč se to musím učit?” Skutečná odpověď zní: “Protože to od tebe požaduje náš Vůdce”. A tak žáci sbírají další a další nepotřebné informace, které nikdy nebudou potřebovat a které si nepamatují ani na konci hodiny.

Cílem ideologie je vytvořit průměrného občana, který bude pracovat a platit daně. Za každou cenu musí být výsledek ideologie vytvoření masy stejných lidí, kteří poslušně odevzdají hlas za nějaký úplatek (někomu stačí balónek, jinému kobliha) a nebude si stěžovat, že sliby nebyly splněny. Pokud možno, je důležité, aby občan měl nízké sebevědomí a do ničeho nemluvil – proto mimo jiné přichází do školy, kde ho zpracují byrokraté. Pokud žák začne mluvit, kritizovat, musí přijít zákonitě trest. A kdyby přišlo to nejhorší – žák se choval jako svobodný jedinec – musí přijít pořádný trest.

2) Byrokratický aparát

Učitelé. Někteří potřebují platit nájem, tak se jen vezou s režimem a vytváří “šédou zónu”. Další se snaží něco změnit, ale jejich hlas nelze slyšet. A další jsou samozřejmě spokojeni, protože nemusí nic měnit a příliš se snažit; totalitní režim jim vlastně vyhovuje.

“Svobodní” učitelé jsou pro jistotu zavaleni zbytečným papírováním, aby jim byla práce znechucena. Většině, šedé zóně, papírování nevadí, naopak jsou to krásné chvíle, kdy nemusí učit. Síla učitelů by mohla být velká. Jdou to lidé, kteří by mohli změnit systém. Ale…

Jistotou je plnit příkazy a neotvírat pusu a neříkat svůj názor – musíme mít na paměti, že se jedná o bývalé žáky, kteří už prošli relativně úspěšně systémem a jsou plně pod vlivem ideologie, které je těžké se vzepřít. Pokud chtějí něco změnit a dělat věci “jinak”, dostanou se automaticky pod tlak svých kolegů, vedoucích, inspekce, rodičů, ale i některých žáků, kteří mají zažitý jeden způsob výuky. A bojovat? To je moc složité.

3) Tajná policie

Inspekce. Pro systém absolutně nezbytní, pro praxi extrémně zbyteční lidé. Jejich návštěvy mají vyvolat strach. Samozřejmě své “soudruhy a soudružky” v hodinách nenavštěvují. “Nepřátelé” potrestají za cokoliv, například za fialovou barvu jako výzdobu zdí, protože “fialová je barva pedofilů”.

Výuka je nezajímá, tam nemají co vytknout a nemohou trestat. Za co mohou trestat, je nevyplněné či špatně vyplněné papírování. Nepoučil jste žáky, že o Vánocích nemají skákat pod vlak? Smůla. Snad si najdete další práci mimo aparát. Při každé návštěvě kontroluje inspekce něco jiného – co nebylo podstatné minule, je důležité dnes. Chyba se vždy musí najít! Viníky je třeba potrestat, například v médiích. Je to právě inspekce, která do médií vysílá zprávy o stavu české školy.

4) Kontrola médií

Inspekce vyšle do světa zkratky o českém školství. Problémem inspekce je ten, že inspektor nepozná, co je kvalitní výuka, protože se s ní nikdy nesetkal a nevidí rozdíl mezi frontální výukou a dalšími metodami.

Dále v médiích dostávají pravidelně prostor jen skutečné “experti”. Klaus junior a jeho argumenty ve stylu “já to vím, strávil jsem za katedrou 25 let” je přesně to, co si diváci žádají a co jim dává pocit, že ten chlap tomu musí rozumět. Ve skutečnosti učil, pardon, přednášel svou jedinou metodou před nejlepšími žáky v republice na soukromém gymnáziu. Z druhé strany křičí něco Bob Kartous. Kdo? Ten, co nikdy neučil. Proto ho nelze respektovat, i když s ním třeba souhlasím. I když šíří “pravdu”, tak je to někdo, kdo je naprosto nedůležitým člověkem bez publika, a proto ho totalitní režim pouští šířit jeho bludy. Vyvolává zdání opozice a tudíž demokracie. A politici? Pro ty není vzdělání národa podstatné.

Nacismus vydržel 12 let, fašismus 20 a komunismus v Rusku 70 let. Český školský totalitní režim je tak nejdéle fungujícím totalitním systémem, protože funguje prakticky bez změn už 250 let. Dobrou zprávou je, že každý totalitní režim se dřív nebo později zhroutí. Otázkou zůstává, jestli přejdeme k autoritativním režimu nebo rovnou skočíme k demokracii.