Nahodilé poznámky k výuce za časů koronaviru

Přibylo práce. Všiml jsem si, že opravuju v Google Classroom, každou chvíli mi přijde nový email, na který rozhodně musím odepsat, tak si odskočím od opravování. Mezitím mi přijdou reakce na komentáře, které jsem zanechal u opravených prací. Hodina pryč, a já nevím, jak se to stalo. Co ale vím, že musím zadat novou práci do kurzu. Pak vymyslet další práci. Připravit ji. Odepsat na email. Opravovat. A takhle vypadá nový pracovní kolotoč, který nahradil klasický režim.

Na druhou stranu, je tady určitá nová pohoda a pocit větší svobody. Nemusím čekat s učením, až přijdu do třídy. Můžu snídat a zároveň pracovat. Nebo snídat, podívat se na seriál, vrátit se do postele a teprve poté začít něco dělat. A nebudeme si lhát, odpadá pracovní stres. Nedokážu přesně popsat, čím to je. Možná, že veškerá zodpovědnost neleží na mně? Jedu sám, bez lidí, může to hrát roli? Nikdo mě neruší a mám klid na výuku?

Je mnohem zřetelnější, jak nelze uspokojit každého a různým studentům vyhovuje různá výuka. Začal jsem dávat úkoly, které většinou obsahovaly zadání nalézt informací a ne přímo udělat zápis, ale spíš zhodnotit nalezené informace. Typicky třeba napsat pět kladných věcí a pět negativních věcí o Lincolnovi, nebo najít tři příklady rozpadů demokracie a vytvořit závěr na otázku „jak končí demokracie?“, i když samozřejmě jsem dal i udělat zápis, ale pouze maturantům. Po prvním týdnu jsem měl jen pozitivní zpětnou vazbu, žádné nadšení, ale hodnocení „docela dobrý“ mi stačí. Když ale byly úkoly podobné i druhý týden, navíc se přidal i nějaký zápis, objevily se kritické připomínky, musím dodat, že slušné a férové. Práce na internetu ne všechny baví, vládne nejistota kolem zdrojů, stejně tak kolem správného pochopení látky. A co když si udělají špatný zápis? To jsou hlavní body. Zároveň všichni víme, že právě tohle je taky učení. Ale došel jsem k tomu, že jako úlevu musím dát studentům i jen mou prezentaci s pokynem „prostě se na to nauč“. Není to vhodné, ale střídání stylů mi přijde ok, každý si tak něco najde. A jak jsem psal, je to vhodné i pro relativní odpočinek.

Dále jsem časem přišel, že studenti chtějí spíše než postupné zadávání úkolů na kratší období (v pondělí jeden úkol na čtvrtek, ze čtvrtka druhý úkol na pondělí) zadat v jeden den úkol, klidně víc úkolů, a mít na to třeba týden. Špatná je podle mých studentů nejistota, že neví, kdy přijde další úkol a je pak těžké se rychle přizpůsobit a zorganizovat si další povinnosti. A pokud se pojede například stylem neděle zadání, další neděle odevzdání, tak krom jistoty to studentům pomůže i v organizaci, protože sami se sebou dají dohodu, že v pondělí udělají chemii, v úterý přírodopis a tak dále. Což je pro mě zajímavý bod a rád bych věděl, kolika studentům to vyhovuje stejným způsobem. Představte si, kdyby se tím inspirovala reálná škola…

Abych byl upřímný, poslední body mě překvapily. Myslel jsem si, že většina studentů bude i doma předměty střídat, že to pro ně bude zábavnější. Ale mít na předmět týden, sednout si k tomu na dvě hodiny a mít hotovo je samozřejmé výhodné, logické a praktické. „Jeden předmět odškrtnut“ je dobrá motivace jak do další práce, tak i k odpočinku a psychické pohodě.

Pro poslední vysledovaný bod se hodí slovo „ambivalence“, je v něm spoustu pozitiv, ale zároveň v tom vidím skryté špatné stránky. Prakticky jsem přestal chodit na učitelské servery, především jsem každý den několikrát kontrolovat Učitelé + na Facebooku, a počítám s tím, že se tam vrátím, protože je to skupina, která bez pochyb posouvá školství pozitivním směrem a to fascinujícím způsobem „učitelé pro učitele“. Je to stránka, která nabízí velkou dávku inspirace, proto se tam přidalo spoustu nových lidí a každý den se tam objevují stejné dotazy. V pátek se přidá Honza, zeptá se, jak učit dějepis na dálku. V neděli se přidá Zdenka a má stejný dotaz. A takhle pořád dokola, každý den několikrát, desítky lidí. Což, jak jistě chápete, je strašně super – učitelé drží spolu, pomáhají se, inspirují se a můžeme být spokojení. Navíc, třeba se učitelé začnou o metody zajímat i v situaci, kdy škola bude fungovat běžně. Ale na druhou stranu se ukazuje negramotnost učitelů, kdy si nedokážou přečíst příspěvky a diskusi a hned se ptají na svůj dotaz, aniž by zkontrolovali, jestli stejný dotaz nebyl položen před hodinou. Plus – ti učitelé se začali zajímat až teď, jak mají správně učit…

S poslední odstavcem souvisí i určité rozptýlení – najednou je všude spoustu zdrojů a je těžké si vybrat základní porci nástrojů, kterou budu používat, protože všechno je tak lákvé a skvělé. Navíc příliš mnoho experimentů s novými zdroji a nápady je špatná adaptace na novou situaci i pro studenty. Takhle jsem si chvíli ocitl v roli Buridanova osla, který si má vybrat mezi stejnými kupkami sena, nedokáže se rozhodnout, kterou vybrat a nakonec umírá. Já jsem sice neumřel, ale na dva dny jsem se zasekl.

Čas probuzení – osnovy neexistují

Už nějaký ten pátek jsem měl v plánu napsat článek a zároveň výzvu s jasným obsahem: „Lidi, sakra, osnovy už neexistují!“ Ale realita předčila obrazy v mé hlavě. Zadal jsem klíčové slovo „osnovy“ a vždy jedno české médium – iDNES, Lidovky, DVTV a Českou televizi (další už jsem pak radši ani nevyhledával…). Všechna použila v poslední letech slovo osnovy ve spojení s českým školstvím, mnohdy v roce 2019, Česká televize například v souvislosti s výukou o Janu Palachovi.

Co se stalo? Proč to tak je? Píší texty pouze starší lidé, kteří mají v hlavách tolik zaryté slovo osnovy, že ho používají v kontextu, kam už dávno nepatří?

Text tak slouží spíše neučitelům, kteří by po patnácti letech měli zjistit, že osnovy už neexistují a byly nahrazeny Rámcovým a školními vzdělávacími programy. Co to je? Jaký je rozdíl mezi osnovami a novými programy?

Osnovy byly papíry a systém, kdy stát určil obsah učiva, které se pak muselo odučit ve třídách. A důraz je vážně kladen na spojení „odučit“. Šlo o klasickou centralizaci a v dobách minulých i o propagandu a vychování socialistických občanů už od raného věku. Výhodou pochopitelně bylo, pokud žák přešel z jedné školy na druhou, neměl mít problémy s adaptací z pohledu učiva, protože všechny školy probíraly to samé zhruba ve stejný čas. V září revoluci v Rusku, v březnu „osvobození“ Prahy sovětskou armádu a v červnu bratrskou pomoc…

Co máme místo osnov? Stát zmenšil svou úlohu a nyní máme dvě úrovně dokumentů – státní a školní. Státní pokrývá Rámcový vzdělávací program a školní úroveň školní vzdělávací program konkrétní školy (častěji se používají zkratky RVP a ŠVP). Celý systém je zpracován tak, že stát určí minimum, které škola musí zvládnout naučit, zbytek si škola může doplnit podle sebe. Navíc stát neurčuje témata, ale výstupy v podobě kompetencí. Nikde tak není napsáno, co má učitel učit, ale jaké dovednost má žák mít. Jak k tomu učitel dojde je čistě soukromá věc. Některé téma je tak možné naprosto osekat, abych se mohl věnovat tématu s podle mě vyšší prioritou. Dokonce není problém přeházet učivo a to nejen například z konce ročníku na listopad, ale dokonce mezi jednotlivými ročníky. V praxi znamená, že jsem to já, kdo rozhodne, co se budou učit šesťáci a můžu jim do šestého ročníku dát učivo, které bylo v osnovách klidně až pro osmý ročník.

Pravěk, nejdelší období lidských dějin, má tak tři výstupy pro úroveň základní školy. Jeden z nich například zní „charakterizuje život pravěkých sběračů a lovců, jejich materiální a duchovní kulturu“. A to, pokud budu chtít, zvládnu za jednu hodinu s tím, že stihnu dát studentům samostatnou práci na patnáct minut. U starověku nenajdete nic o Sýrii, Mezopotámii a dalších státních útvarech. Co mám žáky naučit? Žák „rozpozná souvislost mezi přírodními podmínkami a vznikem prvních velkých zemědělských civilizací“. Kam tím mířím? Za prvé, pokud učitel chce, může učit moderní dějiny v šestce nebo v prváku na střední škole, a učit pozpátku, to znamená jít od moderních dějin k pravěku. Nebo za druhé, a to je důležité, nemůže se vymlouvat, že nestíhá a na moderní dějiny nezbývá čas, protože je toho „v osnovách hodně“. Úkolem je postupovat tak, abych  stihl to podstatné = moderní dějiny. Protože pravěk, starověk a velkou část středověku může stihnout v jednom roce. Stačí chtít. A myslet.

Mohl bych psát dál o kompetencích, mezipředmětových vztazích, ale nechci nikoho zahltit příklady a informacemi na první pohled zbytečnými. Jde především o základní a jednoduché informace, které jsem se pokusil vysvětlit.

Jednoduché shrnutí:

    • osnovy neexistují přes patnáct let

    • stát určuje přes RVP pouze povinné minimum v podobě dovedností, které má žák umět

    • každá škola má dále svobodu udělat si na základě RVP svůj vlastní plán, profilovat se

    • učitel je v současném systému svobodný jedinec, který může volit jakékoliv metody, může přidávat témata, přeskakovat je, rozhodne co a kdy bude učit

Jak jsem zrušil známky – formativní hodnocení I.

Na začátku školního roku se naskytla ideální šance – dostal jsem ekonomický seminář pro čtvrtý ročník, který nemá daný obsah. Zároveň jsem o letních prázdninách přečetl knihu o zavádění formativního hodnocení a tak jsem spojil dvě věci a rozhodl se, že ekonomický seminář je ideální místo pro „experiment“. Seminář je dvouhodinovka, je pro maturanty, není to předmět, který by měl vysoký profil, což znamená, že by někdo od něj něco očekával a někdo by ho sledoval či kontroloval. A studenti maturitního ročníku budou rádi, že se věci trochu změní, uvolní a nebudou muset dělat tolik věcí. I když poslední část je trochu zavádějící. Alespoň kvůli známkám se nebudou muset stresovat. Ve vysvětlení totiž padlo, že nebudou známky. A to většinu nalákalo, zrušení známek a na druhé straně zavedení formativního hodnocení si studenti odhlasovali. To byl krok první. Jak vše probíhalo? Jaké byly představy? Plány? Jak vše vypadá po třech měsících?

Ale na startu musí stát otázka: „co je formativní hodnocení?“ Za prvé, je to v realitě docela složitý proces. Definice: „průsečík tří procesu“ – kde je žák teď, kam se ubírá a jak se tam dostane, vám nedá praktický postup. A to je nejhorší na formativním hodnocení, nikde není jasně stanovené, jak máte postupovat, co k tomu používat, čím skončit atd. A nejtěžší je samozřejmě odhodlat se ke změně, už jen právě kvůli tomu, že sami nevíte, jak začít, a úspěch rozhodně není zaručený. Další složitý problém je vysvětlit vše studentům a vyrovnat se s (sebe)kritikou, možnou vzpourou studentů a vlastními pochybami.

asfsdf

Dylan Wiliams a Siobhán Leahy stanovili v knize Zavádění formativního hodnocení pět základních bodů, od kterých se lze odrazit a které znamenají formativní hodnocení v praxi.

  • Začít od konce, to znamená stanovit si cíle, kritéria, které znamenají úspěch studenta.
  • Teprve poté zjistit, kde se student nachází, získat pro to důkazy a odtud se odrazit k formování k cíli.
  • Po druhém bodě musí následovat zpětná vazba od učitele ke studentům, kteří se mají dozvědět, jak na tom jsou a co udělat, aby se dozvěděli více, byli úspěšní. Jinými slovy, aby došlo k formování.
  • Následně jde o vzájemný proces mezi studenty, mezi učitelem a studenty, kteří by se měli navzájem podporovat při učení, vzájemně se hodnotit a vzájemně se obohacovat a zlepšovat se.
  • Hlavní cíl je podle autorů knihy dosáhnout jakési autonomie studenta, samostatnosti.

Jak vypadalo moje převedení této teorie do reality výuky na gymnáziu?

Krok první. Stanovit si cíle. Co žáci mají umět? To musí být dopředu jasné a zveřejněné pro studenty. Což je trochu problém u předmětu, kde to není určené a vy ho učíte poprvé. Ale na x hodin jsem podobné body vypracoval.

oba

Další věc. Určitě jsem věděl, že k výuce vedené formativním hodnocením patří portfolio. Nakoupil jsem tak „obaly“, desky a rozdal je studentům. Vysvětlil jejich účel – „budeme dělat hodně cvičení, portfolio je místo, kam si budete práce zakládat, já je budu kontrolovat a psát  k tomu komentáře, vy případně opravovat a upravovat“. Jinými slovy, budu si průběžně zjišťovat, jak na tom jsou. Zároveň jsme první hodinu vyplňovali dva testy finanční gramotnosti, abych věděl, k čemu všemu se vrátit, jaké mají či nemají studenti základy (jestli například mám probírat RPSN).

Testy. Psát se budou, ale nebudou z nich známky, jen body. Pokud student něco nebude mít, nebude vědět, tak si to připraví na jednu z dalších hodin, doučí se, případně požádá o pomoc a znovu vysvětlení, pak už zbývá jen domluva, jakou formu mi dá vědět, že to skutečně umí a chápe látku.

Zpětná vazba je další podstatná věc (nejen pro formativní hodnocení). Sami studenti už mají body, které mají umět a mohou se kontrolovat, jestli je zvládají. Pak samozřejmě já občas zkontroluji přes různá cvičení, jestli látku ovládají. Portfolia si dvakrát za pololetí vyberu, napíšu komentář, poskytnu ke všemu zpětnou vazbu. Cvičení v hodinách chvíli zaberou, mám tak čas každého obejít, poradit, zkonzultovat, zeptat se. A poslední část zpětné vazby samozřejmě je, že studenti mohou kdykoliv hodnotit mě, hodinu, téma a mohou zasahovat do výuky. Dále dostanou za určitý čas papír, kde mohou anonymně hodnotit seminář, výuku a mě jako učitele.

Jak to funguje v realitě? Není to asi úplný „fail“, chyba, ale taky to není vyložený úspěch. Zatím. Respektive výuka je i podle hodnocení studentů v pohodě, ale otázka je, jestli k tomu přispívá formativní hodnocení a metody s ním spojené. Problém je v tom, že neexistuje žádný jednoduchý a jasný návod, jak formativní hodnocení aplikovat, takže je realita výuky zúžená na zrušení známek a „nějaká divná porfolia“. U portfolia je problém, že čtvrťáci se pochopitelně nebudou nijak extrémně vyvíjet během osmi měsíců ve škole, nedojde k velkým změnám a vývoji. Což je možná celkový problém – má smysl zkoušet formativní hodnocení u osmnáctiletých studentů, kteří se už tolik neformují?

Totální neúspěch jsou testy, kdy sice devět z deseti studentů by mělo jedničky (kdyby se známkovalo), ale nikdo nepodstoupil znovu vyzkoušení a nikdo si neopravil chyby (třeba i jen tu jednu malou věc, kterou neznali nebo si spletli), takže opět nedochází k žádnému formování a celá metoda pak postrádá smysl.

Otázkou tak je, jak moc se hodina vlastně liší od klasické hodiny?

Přes prázdniny budu muset načerpat energii, sílu a především inspiraci z internetu, stejně tak si budu muset opět přečíst knihu o formativním hodnocení, protože ekonomický seminář je super, ale formativní hodnocení v něm úplně nezáří, není jasně viditelná a nezanechává stopy.

Finální hodnocení pokusu o zavedení formativního hodnocení na semináři najdete tedy až v druhém díle, na konci školního roku.

 

Učitelé na sociálních sítích #7 – Pavel Hodál

Představení

Ahoj, jmenuji se Pavel Hodál a už 19 let přemýšlím nad tím, co učit a jak to učit. Řešil jsem to jako žák, později jako student a nyní jako učitel. Je to podle mě nekonečný proces. A díky tomu, že je nekonečný, mě stále ještě i po těch mnoha letech baví.

Někdy před osmi lety jsem si omylem smazal z disku všechny přípravy, prezentace, písemky. Prostě vše. Celý můj dosavadní učitelský život odešel do virtuálního koše.

Ano, mohl jsem si vše obnovit ze zálohy. Ale neudělal jsem to a bylo to jedno z nejlepších profesních rozhodnutí. Byla to ideální příležitost začít znovu a jinak. Podívat se na vše z jiného úhlu pohledu. Takže bych mohl říct, že mým životním krédem je “učitelský vývoj, změna, nové podněty”.

Když už se tu tak představuji, musím zmínit i druhé mé důležité heslo. Tvrdím, že pracuji doma a bavím se v práci. Více či méně se mi to daří. Někdy je více té zábavy a jindy zase práce a povinností. V obou oblastech. Učitel je jen člověk jako každý jiný. Proto je velmi důležité vybalancovat osobní a pracovní život. Najít určitou rovnováhu.

Myslím, že třetím bodem, který mě charakterizuje, je cestování. Kdysi dávno jsem ještě jako student objel Evropu a pak se vydal do Indie. Prostě jsme v Brně sedli na autobus a po deseti dnech a mnoha busech, vlacích a taxících překročili indickou hranici. Takovou cestu po zemi jsem pak absolvoval ještě dvakrát. Indie mě chytala a už nepustila. Létal jsem tam každý rok. Následovalo přerušení práce a téměř dvouletá cesta kolem světa. Od té doby jezdím jen do Indie. Příští prázdniny už to bude 25 let.

Baví mě i publikování na webu. Na svých stránkách https://www.tybrdo.cz píšu o tom, co se mi osvědčilo ve škole a také sepisuji tipy, zážitky a návody pro cestování po Indii. Někdy mám víc náladu psát o Indii a jindy zase o výuce a školství. To je dost šílený mix. Ale rozdělovat to nechci.

Jaké bylo tvoje očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Očekávání? Je to už dlouho, moc si nevzpomínám. Ale troufám si říct, že asi žádná. Já nastoupil do školství po roce práce v soukromém sektoru a po téměř dvouleté a úžasně svobodné cestě kolem světa.

Ve škole jsem tedy začal totálně odpočatý a s nadhledem. Nebyl jsem typický student hned po státnicích. Ta chuť něco tvořit, dělat, učit… byla po dlouhém “cestovatelském nicnedělání” tak silná, že přehlušila všechny ostatní negativa. Šel jsem tehdy oproti soukromé sféře s platem o polovinu dolů a ocitl se okamžitě na hraně materiálního přežití. Čekal jsem to, ale bylo to těžší než jsem si kdy dokázal představit. Za garsonku v Brně se v té době platily 4 tisíce a mně na účet přišlo 5 700 Kč čistého.

Překvapilo mě tehdy složení učitelského sboru. Většinu tvořily důchodkyně a nebo učitelky těsně před důchodem. Muži žádní. Tomu bohužel také odpovídala témata hovorů ve sborovně, způsob komunikace s žáky, celková energie a nastavení školy. Nebylo to vždy příjemné. Pozitivní ostrůvky tu ale existovaly. Mladé kolegyně byly ve velké menšině, ale přeci jen se jich tu pár vyskytovalo. Jednu z nich jsem si pak vzal za manželku. Občas vtipkuji, že v tom davu důchodkyň vlastně neměla konkurenci 🙂

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla. 

Ideální hodina je taková, která má přesah. Neskončí zvoněním a hranicí jednoho předmětu. Když se mi podaří propojit přírodopis, zeměpis, chemii, článek z internetu, který četli, nebo třeba televizní dokument. Když se v očích žáka objeví takové to “AHA”.

Mě v tu chvíli stačí jeden takový žák ze třídy. Občas se totiž stane, že ten “aha” okamžik přijde u ostatních se zpožděním. Dříve nebo později ale přijde. Já jako učitel u toho už možná nebudu, ale věřím, že ten okamžik nastane.

Jedna žákyně mi poslala po prázdninách pohled z cest. Píše v něm doslova: “Drahý pane učiteli, posílám pozdrav z rozhraní dvou litosférických desek… Úplně si vás tady dokážu představit, jak se rozplýváte nad krásou země a hlavně nad geologií… Děkuji za cenné informace, které tu využiji.”

Takže ta ideální hodina (kterou jsem tak tehdy nevnímal), měla dohru o půl roku později.

Ideální hodina je také taková, kdy neodcházím vyčerpaný a s unaveným hlasem. Je to hodina, kdy žáci pracují více sami a já jsem jen jejich průvodcem.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Začnu těmi pozitivy. Mezi ně řadím v prvé řadě obrovské množství nadšených kolegů učitelů. Mám je kolem sebe a potkávám je na kurzech. Sám jsem v rámci různých projektů školil na rozmanitých školách. Potkal jsem úžasné lidi, kteří byli nadšení do své práce. Bylo poznat, že mají žáky rádi a také, že rádi učí. Co učitel, to originál.

Stačilo se projít po třídě, chvíli si s nimi povídat… a hned člověk získal obrovskou zásobu inspirace a elánu. Nemyslím, že bych to mohl a dokázal využít. Neznamená to, že musím hned převzít jejich nápady. Byli to často učitelé prvního stupně nebo mně vzdálených oborů. Ale jako inspirace a na dobití mých “učitelských baterek” to stačí. Myslím, si, že i přes negativní obraz v médiích, je takových většina. Data k tomu ale nemám.

Mezi ta negativa patří podobná setkání. Ale bohužel s úplně opačnou polaritou. Projel jsem různé školy nebo byli takoví jedinci násilím vysláni na má školení. Otrávení, naštvaní. S názory a metodami, které se už desetiletí nezměnily. Bohužel i takových jsem hodně potkal a nebylo to příjemné.

Dřív mi to bylo skoro jedno, ale od té doby, co mám vlastní děti, to řeším poněkud víc. Co kdyby takový jedinec měl učit mé dítě? Co s tím? Někdy mi připadá, že Český stát se chová jako takový nezodpovědný rodič, kterému nezáleží na tom, kdo a jak jejich děti učí.

O tom, co učit a jak to učit se vedou spory. Nebo ještě hůře ani se o tom nemluví. Chybí koncepce, chybí systematická podpora a chybí hluboký zájem. Ano, můžete namítnout, že tu máme učitelské komunity, konference, různé projekty… Jenže to je podle mě jen takové plácnutí. Ostrůvky pozitivní deviace. Ale systematická kvalitní vize školství chybí. Možná právě proto jsem rád za všechna ta pozitivní setkání s učiteli, kteří dělají svou práci dobře a s láskou. Takže abych to shrnul na závěr – za největší negativum českého školství považuji to, že stojí pouze na nadšených individualistech nebo výjimečných školách (jejich ředitelích).

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným?

Výjimečný učitel je podle mě osobnost. Učí přirozeně a žák mu věří to, co říká a prezentuje. Vyvolává touhu také to zkusit, zkoumat, jít víc do hloubky. Jde příkladem.

Myslím, že my všichni máme někde ve své minulosti nějaké učitelské vzory, které nás v průběhu dětství nebo dospívání ovlivnily. Potkali jsme je v určitém životním stádiu a v určitém osobním rozpoložení. Výjimečného učitele máme tedy každý jiného. Je náš osobní “úžasný učitel”.

To, že mě kdysi na gymplu zaujal biolog pro svůj předmět nebo angličtinářka se stala vzorem, ještě neznamená, že byli zároveň výjimeční i pro mé spolužáky. Jinak by tu dnes bylo dalších 30 učitelů biologie, že?!

V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele? Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatný učitel neučí. Špatný učitel přednáší. Pouze diktuje a nezáleží mu na tom, zda jeho žáci látku chápou. Špatný učitel neposkytuje zpětnou vazbu.

Špatný učitel se dále nevzdělává a učí tak, jak je už 20 a víc let zvyklý.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Jako každý začátečník jsem možná měl přehnanou představu, že můžu každého něco naučit. A že o to také žáci stojí. Brzy jsem vystřízlivěl. Dodnes si pamatuji na jednu moji žákyni, která mi v 9. třídě nedokázala na mapě ukázat Atlantik. Nevěděla, netušila, nechápala, co po ní chci. A bylo jí to jedno. Já z toho tehdy šílel. Nechápal jsem tu situaci.

Dnes je dospělá a občas se potkáme. Přitom si pěkně popovídáme. O všem jiném než o škole. Je spokojená, má rodinu a pracuje. Takže to vlastně dobře dopadlo, že?!

Za největší chybu tedy považuji přílišné soustředění na obsah konkrétního předmětu a chybějící nadhled. Když jsem jej (aspoň částečně) získal, ulevilo se mi.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Naprosto nepřipravila. Selhala jak odborně tak i v didaktické rovině. Vidím v tom jeden obrovský průšvih.

Asi bych měl zřejmě vysvětlit, jak to s mým studiem vlastně bylo. Já vystudoval učitelství biologie-zeměpis-geologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. To byla pro mě opravdová kombinace snů. Velký dík patří mnoha nadšeným učitelům, kteří byli zapálení pro svůj obor a dokázali nám zprostředkovat své znalosti. Přednášky i cvičení byly téměř bez výjimky velmi kvalitní a oni odvedli dobrou práci ve svém oboru.

Jenže žádný z nich nebyl učitel ani didaktik. Mluvili o buňce a horninách, mapách a rostlinách… prostě o svých oborech. V tom byli dobří. Jak to naučit, to je nezajímalo. I když bylo součástí studia pedagogické minimum, nikdo se nám, až na pár výjimek, v tom nijak nevěnoval. Občas na Přírodovědě zaskakovali lidé z brněnského Pajdáku a to pak byla velká bída. Lidsky i odborně.

Třeba taková didaktika geologie – ten předmět jsme měli v indexu ale ne v rozvrhu. Nikdo to totiž nechtěl učit. Tak jsme ten předmět vůbec neabsolvovali. Nikdo si toho nevšiml. Jenže pak jsme z toho státnicovali. Cekem úsměvné, že?

Později jsem si dodělával studium informatiky na Pedagogické fakultě v Brně. Měl jsem už za sebou šest let práce ve školství. A to, co jsem na “Pajdáku” viděl, mě znechutilo a odradilo. Učili nás lidé, kteří na přednášky chodili naprosto nepřipravení a vůbec netušili, jak to v reálné škole a v hodině probíhá. Třeba jednou přišel vyučující a dvě hodiny nám vysvětloval, jak ve Wordu formátovat odstavce, jak nastavit tučné písmo a podobně. Ozvali jsme se, že jsme všichni učitelé informatiky, že to sami umíme a učíme. Jeho to nezajímalo a mlel dál svou. Takových tam bylo hodně.

Někteří přednášející ale zájem měli a ptali se nás, svých studentů s praxí, co a jak ve škole děláme. Tak proběhly i některé přednášky a zkoušky. Původně jsem šel na studia pro nové informace já sám. Ale bývalo to naopak. Já vysvětloval zkoušejícímu, jaký software se ve škole používá, jaké jsou alternativy, co v něm žáci dokážou. On jen překvapeně doplňoval “aha!, to je zajímavé, to jsem netušil”. Pak mi zapsal jedničku a šel jsem domů. Jen tak mimochodem, za to studium jsem platil 🙂

Často jsme tam seděli s otevřenou pusou a nevěřili svým uším, jaké bludy, nepřesnosti s neznalostí školské reality nám páni docenti vyprávěli. Vůbec netušili, co je obsahem studia ZŠ a co patří na střední školu. Ti lidé tam učí dodnes. A připravují budoucí učitele.

Vlastně jsme všichni v kruhu (všichni učitelé s praxí) po prvním semestru naznali, že to nemá cenu a že to tam jen musíme odsedět a získat závěrečný papír s razítkem.

Nechci jim všem křivdit. Je to přeci jen už pár let zpět a situace se mohla změnit. Když se ale podívám na web těch kateder, kterými jsem na Pajdáku prošel, vidím stále stejná jména.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Mám rád techniku a rád ji využívám při výuce. Nemyslím si ale, že technika ve školství by měla být samoúčelná. Vždy by měla plnit roli podpůrného prostředku pro vlastní cíl výuky.

Technika není špatná a neměli bychom ji vinit za to, že ji žáci mají rádi. Mobil, tablet, internet – to jsou jen nástroje. Je to kladivo, které použiji ve správnou chvíli na správném místě. Nic víc. Je to jen prostředek, díky kterému může být hodina zajímavější, živější. Nezapomenutelná. Odlišná, efektivnější… vyberte si, co vám vyhovuje. Použijte správné kladivo na správném místě a nezatloukejte hřebík dlaní. Žáci to ocení. To mi dělá radost. Když se mi podaří díky technice efektivněji dosáhnout cíle hodiny.

Radost mi dělá také zpětná vazba od žáků, od rodičů, od kolegů. Nemusí být zrovna hned pozitivní. Stačí jakákoliv. Je totiž projevem zájmu. A to někdy stačí. Radost mi udělají absolventi, když se po půl roce staví a vypráví, že se jim daří. Že třeba zpětně ocenili, že jsem na ně byl víc náročný, než tehdy čekali, a že se jim to nyní v dobrém vrátilo.

Radost mi dělá i ta neustálá změna, kterou procházím já jako učitel. Stačí se podívat na mé starší metody práce a přípravy do hodin před dvěma třemi lety. Vidím u sebe posun a mohu srovnávat. Neznamená to, že jsou ty metody lepší. To netvrdím. Jsou jen jiné. A pro mě osobně je to znamení, že nestagnuji a pořád ještě si hraju v práci a pak pracuji doma.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jsem učitel a ne úředník. Byl bych špatný úředník a ještě horší ministr. Takže díky, nechci.

Co bych řešil? Finance? RVP? Různé “strategie”, inkluzi? Víceletá gymnázia? Stárnutí učitelské populace? Systém přípravy nových učitelů? Je toho hodně a zabývají se tím různé profesní skupiny. Pak se všichni pohádají a osočují se navzájem v médiích. Za ty roky, co to čtu, jsem ztratil iluze, že řešení existuje.

Panu ministrovi školství bych tedy přál silný mandát. Prostě jasné zadání a vizi od vlády směrem ke školství. Veškerou možnou podporu od vlády. Jasné slovo o prioritách podpořené konkrétními skutky a ne jen planými sliby. K tomu dobrý tým, který to dokáže zrealizovat.

Pokud bych přeci jen mohl něco navrhnout, něco z říše pohádek… Myslím si, že učitelům by někdy prospělo vyjít ze svého skleníkového prostředí do reality pracovního trhu. Hned by se na mnohé problémy koukali jinak 🙂

No a veřejnost, zejména různé rozumbrady z diskuzí, bych nechal rok učit. Se vším všudy. Možná by jim to také změnilo pohled na věc.

Organizoval jsi konferenci BUMeeting. Proč a jak tě napadlo něco podobného udělat? 

Učitelských konferencí a různých školení je celkem dost. Velkou řadu z nich jsem absolvoval jako účastník. Postupně mi ale docházelo, že se na nich setkává podobná skupina lidí. Většina z těch akcí je totiž zaměřená oborově. Třeba jen na technologie ve vzdělávání nebo na matematiku či jednu konkrétní platformu. Na tom není nic špatného, určitě je potřeba jít ve svém oboru do hloubky a dál se vzdělávat.

Jenže tomu někdy chybí ten přesah. Inspirace odjinud. Dokud jako učitel informatiky, přírodopisu a zeměpisu nepůjdu na přednášku o hudbě, nemám šanci zjistit, jak by mi pohled učitele hudebky mohl rozšířit obzory. Možná právě proto se mottem prvního ročníku BUMeetingu stala vzájemná inspirace:

  • Dějepisář zvládne programovat roboty.

  • Ajťák naučí přírodopis.

  • Hudebkářka se dozví o fakenews.

  • Mediální výchova zaujme všechny učitele.

Druhým podstatným důvodem bylo, že podobná velká akce v Brně chyběla. Ono jezdit z Moravy na konference do Prahy nebo do Plzně je prima. Jen to pro nás znamená velmi brzké vstávání, dopravu na druhou stranu republiky, případně hledání ubytování. Prostě samé komplikace.

Pro konferenci potřebuješ tým lidí, kteří se toho ujmou, vhodné prostory a chuť do toho dát čas a energii. To vše se v danou chvíli na daném místě splnilo. Tak vznikl Brněnský Učitelský Meeting.

Jaké to bylo po organizační stránce, vyskytly se nějaké problémy? 

Tým lidí se dal dohromady celkem snadno. Stačilo jen naťuknout a hned jsme chrlili nápady.

Problémy nastaly s účastníky. Asi bych to neměl nazývat přímo “problémy”. Bylo to vlastně příjemné. Zájem mezi učitelskou veřejností byl vyšší, než jsme čekali a než jsme byli schopni v daných podmínkách zvládnout. To je určitě sen každého organizátora akcí.

Když jsme konferenci plánovali, počítali jsme, že možná přijde až 60 lidí. Přeci jen akce je nová, nemá historii, reference, pověst… Ale plánovanou kapacitu jsme dosáhli už během prvního týdne a po pár dalších dnech jsme byli na stovce přihlášených. A to už byla krize. Sice příjemná, ale krize. Ty učitele je potřeba někam umístit, zajistit židličky, jídlo, více workshopů a tím pádem i více lektorů…

Když jsme byli někde na pozici 130 přihlášených, museli jsme vyhlásit stopstav a ostatní už odmítat. I přesto jsme v den zahájení akce měli desítky náhradníků. Proto největším problémem bylo odpovídat na e-maily a sdělovat, že to letos opravdu nejde, že musí počkat, jestli se neuvolní místo.

Můžeš BUMeeting s odstupem nějak zhodnotit? 

Chtěli jsme vzájemnou inspiraci a dostali jsme ji.

Prohlížel jsem si, jaké workshopy si jednotliví účastníci vybrali, a všiml si, že skutečně se naplnil náš předpoklad a oni si namixovali rozmanitou směs. Technici navštívili didaktické workshopy vedené učitelkami prvního stupně, humanitně zaměření účastníci si vyzkoušeli práci s roboty. V tomto ohledu se zřejmě cíl akce opravdu vyplnil.

Shrnul to jeden z mých kamarádů. Ptal jsem se jej, co absolvoval. Prý že už má dost toho svého technického oboru a tak si rád vyzkoušel papírové skládačky a bubnování. U tématu, které vůbec nesouviselo s jeho prací, si odpočal a získal nápady pro práci s vlastními dětmi.

Určitě nejen mě zajímá, jestli bude další ročník. Takže bude? 

Když jsme se ptali na závěr letošní akce účastníků, jestli by přijeli i příští rok, tvrdili, že ano. A také nesmíme zklamat všechny ty náhradníky, kteří se na první ročník nedostali.

Stálo nás to obrovské množství času, stálo nás to energii a nervy. Jenže – i v průběhu tohoto rozhovoru jsem několikrát mluvil o vzájemné inspiraci učitelů. To stejné platí i pro organizátory. Je příjemné mít kolem sebe šikovné a nadšené kolegy. Každý z nich umí to své a rád jsem se přiučil. Pokud se domluvíme, šel bych do toho znovu.

7 (+1) otázek ke stávce učitelů

„O nás bez nás“

Stávku vyhlásily odbory. Kdo jsou odbory? Kdo je vybral? Koho vlastně zastupují? Nezastupují jen své zájmy a nejde jim jen o zviditelnění? Samozřejmě o stávce si má rozhodovat škola hlasováním mezi učiteli. Složitější na vyjádření, ale jde mi o to, že se o stávce rozhoduje „nahoře“, někdo, kdo nestojí před studenty a kdo si hraje za sebe a pro sebe; stávka byla měla pocházet „zezdola“, od samotných učitelů a s více body a požadavky, než pouhé peníze. Zároveň by měla být masová a měla by být provázena demonstracemi. Vyhlašovat stávku bez zajištěné podpory všech učitelů je hloupost.

Učitel

Co budou dělat učitelé ve středu? Půjdou na demonstraci? Budou někde vidět? Nebo se prostě vyspí, dají si oběd a odpočinou si? Má to smysl, pokud nebude plný Václavák? Jaký je teda smysl stávky?

Prospěch

Komu celá akce prospěje? Učitelům určitě ne, protože budou zase kritizováni za zbytečnou akci. Studenti budou mít radost, protože nemusí do školy. Rodiče budou jen naštvaní, že se jim škola nestará o děti a budou remcat, že učitelé mají dva měsíce prázdniny a zas by něco chtěli.

„Zase dostali přidáno“

Už vidím ty komentáře o tom, jak učitelé nic nedělají a chtějí za to víc a víc peněz, i když už přidáno dostali. A přiznejme si, že přidáno učitelé dostanou; dostali přidáno nedávno a je to v plánu i na další roky. A stěžovat si v situaci, kdy dostáváme pravidelně přidáno, mi nepřijde úplně rozumné a nepřispívá to dobré reputaci českých učitelů. Takže je otázkou, proč je stávka zrovna teď? Co sakra dělali učitelé za předchozích třicet let?

Paradox

Není trochu zvláštní, že si mám stěžovat na nedostatek peněz tím, že přijdu o denní mzdu? I když vím, že přidáno více, než mi bylo slíbeno, už nedostanu.

Tarif

Co je špatného na tom, že část peněz navíc půjde řediteli a ten bude mít svobodu, komu přidá? Za podmínek, že peníze skutečně přijdou, je to pozitivní věc. Peníze teoreticky dostanou ti, kterým skutečně patří.

Důstojnost

Vážně se musíme hádat o dvě procenta?

Bonus

Praktická věc – o stávce se rozhodne v pondělí a má se konat ve středu. Odbory ukazují své skvělé manažerské schopnosti. O stávce totiž musí být včas informováni rodiče a je otázkou, jestli je reálné vše stihnout. V pondělí se rozhodne, v úterý se pošlou informace a teď ten detail – kdo rozsoudí, jestli pár hodin před stávkou je „dostatečný časový předstih“?

K čemu tedy stávka je? Proč právě teď? Proč ve středu? Proč jen jeden den? Jaké bude mít stávka důsledky?

Učitelé nedostanou víc peněz, to je jasné. Naopak přijdou o část mzdy tím, že půjdou do stávky. Reálným důsledkem tak pravděpodobně bude jen další odpor veřejnosti vůči učitelům. Veřejnost si bude stěžovat na učitele, ne na Babiše a jeho vládu, a dále budou pokračovat negativní komentáře směrem k učitelům od určité části společnosti. Jedinou výhodou tak je, že si studenti odpočinou a budou se věnovat svým životům.

Desatero Nejvyššího Václava, aneb až bude Klaus ministrem školství

Václav Klaus mladší, v posledních letech politik, ale také bývalý ředitel „elitního“ soukromého gymnázia, který oslovoval pravidelně stovky tisíc čtenářů svými texty na serveru novinky.cz. Kdo jiný by měl být kandidát na ministra školství? I přes lži, manipulace a neodpovídajícímu soukromému statutu „tradiční rodiny“ (již dva rozvody), má vysokou podporu a určitě se najdou i učitelé, kteří by tuto možnost přivítali. Jak by naše školství vypadalo? Jakým změnám by podlehlo? Podívejme se na to v pár bodech.

Vítejte u Desatera Nejvyššího Václava.

1)

Žena bude patřit znovu za plotýnku a muž bude vydělávat. Jasně rozdělené sociální role. Žádné zmatky. Zapomeňte na rovnost! Ženy budou chodit opět na vaření a vyšívání, muži na dílny a přípravu vlastního piva. To vše se usnadní zrušením předmětu občanská výchova či společenské vědy, protože ten většinou učí sluníčkoidní multikulti feministicky-genderově vyšinutí fašisti. Klausovo hnutí ještě bude muset probrat, jestli se ziskem většího vlivu nezruší volební právo pro ženy.

2)

K tomu patří i další bod – povinné sukně pro Vás, vážené paní učitelky.

3)

Věda a vědci do školy nepatří. Pouze člen hnutí Trikolóra vám a vašim studentům vysvětlí, že žádné klimatické změny neexistují, nic se neděje a vše je jen zbytečná hysterie nepoučitelných fašistů.

Klaus

4)

Dál bude platit zákaz propagace politických stran ve školách, ale bude uzákoněna výjimka pro Klausovo hnutí. A hlavně žádné neziskovky do škol, jo? Člověk v tísni je jen parazit na státu, který propaguje feminismus, multikulti agendu a politickou korektnost. Tahle šílenost musí skončit.

5)

Prázdniny se zkrátí, protože jsou „pekelně dlouhé“ a podle Klause byly zavedeny jen kvůli hospodářským potřebám v 18.století.

6)

Vrátí se osnovy s předepsaným učivem pro všechny školy. Žádné rozdíly, žádná svoboda pro učitele. Ve všech předmětech bude především „národní akcent a konzervativní hodnoty“. Učivo o Evropské unii bude se stejných nádechem jako se nyní učíme o hrůzách totalitních režimů, protože Evropská unie je „nefunkční, nedemokratický a socialistický systém omezující demokracii členských států“.

Přímo v osnovách mají být dokonce i předepsané učebnice, které projdou kontrolou samotného nejvyššího Václava a které budou schválené. Hlavně žádná „globální rozvojová témata“ a podobné ideologické blbosti, kde se dozvíte, jak funguje svět a že existují i jiné národnosti, nebo dokonce, že existují i horší věci, než je prohnaná Evropská unie, která nám zakázala rum. A nezlobte se, ale škola má učit znalosti, žádné kompetence k celoživotnímu učení. Škola byla totiž nejlepší za komunismu, kde „to fungovalo a systém byl silný“.

7)

Zrušená bude jakákoliv moderní výuka – projekty, skupinové práce, četba primárních pramenů a podobné metody, protože ty vyučují pouze „alternativní magoři“. Samozřejmostí je, že nebudou existovat žádné mezipředmětové vztahy a průřezová témata, žádné kompetence, žádné dovednosti, a především ne komunikace, kreativita a kritické myšlení. Předmět mediální výchova bude zakázán pod přísným trestem.

8)

Samozřejmostí je povinná maturita z matematiky, kterou bude sám nejvyšší Václav opravovat.

9)

Tělocvikáři budou muset mít předepsaný vzhled, váhu a svalovou hmotu, protože „tlustí a líní tělocvikáři (a že jich je) – jsou mor„.

10)

Žáci budou mít v důležitých momentech svého vzdělávání předepsanou milou povinnost – napsal učiteli pochvalný dopis. Řekněme, že za důležité momenty bude považován pouze konec první třídy, konec prvního stupně, konec devátého ročníku, konec prváku na střední škole a konec střední školy. Vysoké vzdělání už nebude podporováno, protože máme moc vysokoškoláků a my potřebujeme hlavně řemeslníky a dělníky, pouze tyto skupiny jsou Hnutím považovány za skutečně poctivé lidi.

A teď se přiznejte, upřímně, kolik odstavců jsem si podle vás vymyslel a kolik z nich je hloupý pokus o vtip?

Pravda je taková, že vše jsou reálné názory Václava Klause mladšího, o kterých se nebál rozepsat nebo rozpovídat.

Níže jsou zdroje.

https://www.novinky.cz/komentare/clanek/komentar-dobri-ucitele-vaclav-klaus-ml-40067359

https://www.expres.cz/zpravy/politicka-korektnost-skolstvi-vaclav-klaus-mladsi.A160422_172851_dx-zpravy_pali

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Udej-sveho-ucitele-ze-odbyva-globalne-rozvojova-temata-Skolstvi-se-vraci-do-osmdesatych-let-vladnou-ideologicti-komisari-varoval-Klaus-mladsi-pred-uciteli-482553

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/musim-trosku-prehanet-aby-mi-lide-rozumeli-rika-klaus/r~bde6f83ceeb511e99d020cc47ab5f122/

https://www.novinky.cz/komentare/clanek/komentar-konec-demokracie-nebo-konec-vladnuti-vaclav-klaus-ml-40054448

Bonusový odkaz, abychom se nehádali, jestli Václav Klaus mladší lže a manipuluje.

https://manipulatori.cz/nesnesitelna-lehkost-lhani-vaclava-klause-ml/

Jeden rok a jeden měsíc na gymplu

Srpen 2018. Nastupuji na gymnázium a zároveň si píšu text plný očekávání, protože si vlastně nejsem jist, co mám očekávat, gymnázia mají často svou reputaci danou, stejně tak „gympláci“. Po roce a skoro dvou měsících se k původnímu textu vracím a zkouším si odpovídat na tehdejší otázky, reflektovat situace a vyřešit, kam jsem se to dostal. Původní text najdete zde.

V původním textu jsem začínal učiteli a abych byl upřímný, moc se mi do toho teď nechce. Asi chápeme. Ale každopádně výhodou je kabinet. Jak kabinet coby místnost, tak kabinet plný učitelek, které jsou v pohodě. Oproti sborovně na základní škole, kde jsem musel přijít v 7:30 a poslouchat různé zajímavosti směrem od kolegů a kolegyň, což znamenalo mít sluchátka a poslouchat hudbu, je to velký pokrok a sluchátka sundávám hned po příchodu do kabinetu. V kabinetu vědí, co dělá Babiš, jak se chová Okamura, i to, že homosexualita není nemoc, která by se měla léčit. Pokrok.

Samozřejmě je zvykem oslovovat učitele „profesore“, ale otázkou je, jak na tom kdo trvá. Je to spíše zvyk. S většinou učitelů, i když se ke mně dostalo několik jejich narážek na mou osobu užitých během jejich hodin, se neznáme. A znát asi ani nebudeme. Učitelů je na škole snad přes padesát. A většina z nich následující roky odejde do důchodu. Bude hodně zajímavé sledovat proměnu prakticky celého sboru, samozřejmě za předpokladu, že u toho budu. Smlouva mi končí v červnu, tak abych nebyl první, kdo bude odejit.

Asi se dá podotknout, že nejsme ničím výjimečná škola – někteří učitelé jsou v pohodě, někteří patří do armády, další spíš do banky. Někteří učí rádi, další neradi. Někteří se snaží něco vymyslet, další jen odučí, propustí studenty každý den o patnáct minut dřív a mizí pryč.

Střet učitelských kultur asi musel nastat. Narazil jsem třeba na situaci, že studenti nemohou mít tak dobré známky, protože x procent musí mít čtyřku, x procent trojku, pár lidí dvojku a jen výjimečně může být jednička. Existují ale i spřízněné duše. Ale zároveň jsem si uvědomil, proč víc učitelů nehledá po večerech na internetu nové věci, nové metody – mají rodinu. A ta je na prvním místě. A to se dá pochopit.

Neexistují žádné hospitace. Nemám nikoho za zády, kdo by mě kontroloval. Nebo kdo by mi říkal, jak mám dělat svou práci. Relativní svoboda. Relativní protože jsem zjistil, že jsem svobodný jen tehdy, když „správně“ zapíšu do třídnice. Čas od času se proto objeví nevyžádaná rada. Jednou na mě byla dokonce poslaná kontrola, ale na hodinu dějepisu se mi přišel podívat kolega dějepisář, který je modernější než já, takže mi kryl záda a podpořil mě.

O studentech jsem napsal: „Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost.“ A to se splnilo. Nejlepší práce jsou pochopitelně úplně jinde, než byly na základní škole. I ty průměrné práce. Studentů, kterým se vážně nic nechce, je minimum. Najdou se studenti s hlubokými znalostmi, obřím přehledem, i kreativitou, argumenty a kritickým myšlením. Samozřejmě ne všichni byli zvyklí na nějaká cvičení, ale zas to nebylo spojeno s nějakými složitými problémy. Ano, někomu to pořád vadí, někde je vyloženě nutné přemlouvat, ale většinou se dostaneme k pochopení situace.

Neobjevili se žádní experti, kteří by se ptali úmyslně na blbosti. Dotazy jsou buď kreativní a vtipné, nebo k doplnění výkladu. Když nevím, tak odpověď najdu, s tím se taky možná někteří setkali poprvé.

Skutečně ubylo řešení blbostí jménem „moderní hračky“, ale samozřejmě vyrušování pokračuje. Problém je, že mě nebaví přesvědčovat dospělého člověka, že by jako neměl asi rušit takovým způsobem, jakým to dělá. Ale vždy je to ještě v takové míře, že se to dá přežít.

Mnohem víc se ale objevují jiné problémy u studentů – únava, nevyspalost, problémy s psychikou spojené mimo jiné i s týráním od učitelů. Moc prací, moc testů v úzkém období, vyžadování blbostí a jejich šprtání, to se samozřejmě někde odrazit musí. Někteří systém „prokouknou“ a spokojí se se čtyřkami. Za zachování duševního zdraví to (asi) stojí.

Dobře je, že jsem nezačal víc přednášet, naopak čas od času vyzkouším něco nového, něco jiného. Přednášet určitě nezačnu ani na gymplu, ani kvůli maturitě. Čím větší je tlak na výklad, tím víc jdu do prací ve skupinách. Čím víc se ve třídě ruší, tím víc práce zadávám.

Během minulého školního roku proběhla změna v ŠVP směrem k „dobru“. Nejdřív se změnily přímo plány výuky dějepisu směrem k moderním dějinám, poté se změnily i dějepisné maturitní otázky. Pořád však škola vypadá extrémně moderně jen na papíře, ředitel dokonce na první stránce ročenky zkritizoval moderní výuky a „zábavné metody“. Pochopitelně se jede především na statistiku úspěšně odmaturovaných studentů a nic jiného není podstatného. A k vynikajícímu výkonu vede cesta jen formou výkladu, což znamená, že studenti se musí na maturitu vše naučit sami a zpaměti, protože v hodinách je to nikdo nenaučí.

Zajímavostí je pořádání různých akcí, výletů a exkurzí. Za prvé – akcí je strašně moc. Za druhé – pokud si něco vymyslím, vyargumentuji a projdu si složitým procesem, akce je mi povolena. Ale za třetí, je to vážně strašně složité. V podstatě bych měl vědět o akci rok dopředu, nechat si ji schválit od šéfů předmětu, zapsat ji do oficiálních dokumentů a pak teprve vyjet. Takže když jsem chtěl s prváky v rámci dějepisu jet do Itálie (antika – dějepis – exkurze) na pět dní asi za šest tisíc jako konkurenční akci dalším červnovým akcím – koupání se ve Španělsku za cenu přesahující dvacet tisíc a Francii snad za patnáct tisíc, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, ale až za rok a navíc, jelikož už je hodně akcí, musí se v tomto ročníku nějaká akce vyhodit a z mé akce se musí stát povinná akce, na kterou se bude jezdit každý rok. Poučen jsem uspořádal za rok už jen dvě akce – v Praze jsme navštívili Seznam zprávy a pak ještě regionální pobočku České televize. U obou akcí jsem musel slíbit, že se jedná o jednorázovou akci, na kterou už nikdy nepojedu.

Byrokracie. Neexistuje. Na základní škole jsem nechápal, proč na konci měsíce musím já dohledávat den po dni, kolik hodin jsem odučil, kolik odsuploval a kolik dní jsem měl samostudium. Na současné školu jen podepíšu papír, který je mi předložen až pod ruku. Nejsem třídní, takže žádné omluvenky, žádné individuální plány, nic. A pokud někdy třídní budu, tak se bude jednat vážně jen o omluvenky, z pochopitelných důvodů na gymplu zrovna nejede různé papírování plynoucí z inkluze.

Celkově vzato – největším plusem jsou zatím studenti, kteří jsou většinou super jak z pohledu výuky, tak často i mimo výuku. Dalším plusem je svoboda v rámci výuky a posun ŠVP k moderním dějinám, což se ale projeví až za roky. Půl na půl je bod s iniciativou a pořádáním akcí, což je složitější a pochopitelný – velká škola, hodně učitelů, každý si chce někoho pozvat nebo jet na výlet, proto existuje složitější systém a ne každá akce je schválena. Je to logické. Klasickým problémem je ve vysoké míře převládající výklad a především pocit, že to tak musí být kvůli maturitě a jinak to nejde. Že si studenti po letech nic nepamatují a stejně si musí koupit zpracované maturitní otázky, to už nikoho nezajímá.

Pozitivní je, že se snad blíží ještě lepší časy – připraveni jsou dohodnutí hosté na besedu (možná přijede i Jaroslav Kmenta!), připraven je studentský tým novinářů (čekáme jen na web) a zároveň si studenti snad už zvykají, že výklad nemusí být celou výukovou hodinu.

Roční volno pro učitele

Před několika týdny začalo hnutí STAN mluvit o (studijním) volnu pro učitele (zde). Je to dobré téma k diskusi, ale následující text nebude tolik o mém názoru, protože to moc nemá smysl, ale spíše o zkušenostech a podmínkách ročního volna pro učitele v zahraničí. Proč nemá smysl psát svůj názor? Protože se jedná o hezkou myšlenku, ale je prakticky neproveditelná v naší zemi. A to hned z několika důvodů. Jako první jmenujme nedostatečný počet učitelů. Pokud máme málo učitelů, asi těžko budeme další stovky až tisíce pouštět na dovolenou. Další je pochopitelně nedostatek financí, protože i učitelé na ročním volnu jsou placení a my potřebujeme například dotovat jízdné, ne vzdělávat lidi. Otázkou je, co by po prosazení sabatiklu, jak se nazývá roční studijní volno, dělaly malé školy? Těžko budou moct pustit dva učitele ve stejnou dobu. Zvládnou pustit jednoho učitele každý rok? Zajímavé by bylo řešit i jaké by byly podmínky pro roční volno a co by se teoreticky stalo, když podmínky nebudou dodrženy.

Myšlenka ročního volna má vlastně jednoduchý důvod. Jde o snahu zmírnit stres, o prevenci před vyhořením. O motivaci do další práce. Všechny důvody potvrzují i výzkumy, stejně tak výsledky ročního volna.

Jaké jsou tedy zkušenosti ze zahraničí? Za jakých podmínek si mohou učitelé vzít roční volno? Jaké jsou finanční podmínky? Začněme s Anglii, kde sabatikl ještě není právně zakotven, ale právě probíhá diskuse a padají první návrhy.

Anglie

Jak jsem psal výše, jedná se pouze o návrh. Učitelé mají dostat rok placeného volna s hlavním cílem udržet zkušené učitele ve třídách. Vládu vystrašil průzkum, v kterém se přes osmdesát procent učitelů přihlásilo k možnosti „uvažuji o změně povolání“, zároveň nastoupilo méně nových učitelů, než se předpokládalo. Jen polovina britských učitelů si myslí, že budou za deset let stále učit.

První podmínkou je mít odpracováno deset let. Druhou je dokázat, že z toho učitelova výuka bude těžit po návratu z volna. Možnosti jsou studování nebo práce v oboru, který souvisí s výukovým předmětem učitele.

Zdroj

Nový Zéland

Asi jediný stát, který má v systému volna pro učitele jiné podmínky. Tou první je, že se jedná pouze o deset týdnů. Zároveň člověk, který chce dosáhnout na toto volno, musí být zaměstnán ve státní škole, pracovat alespoň pět let jako učitel (a minimálně tři roky na státní škole). Tak jako i v ostatních zemích jsou potřeba formální věci, jako souhlas ředitele, mít vystudováno, vyplnit formulář apod.

Zajímavé je, že je to vážně jen pro studijní účely, dlouhodobé školení či práci pro školu. Lze se proklikat ke zprávám jednotlivých učitelů a najít si, že například John Allpress z Green Bay High School si vzal volno, aby nastudoval historii určité školy a vše převedl do online podoby pro komunitu školy. Učitelé si vážně berou volno, aby připravili určité projekty či metody. Martin Burden třeba jen zjišťoval, jak fungují další vzdělávací systémy po světě.

Zdroj

USA (New York)

Ve státě New York existují oficiálně tři důvody pro volno: zlepšit si učitelské dovednosti, zlepšit si zdraví, získat certifikáty. Podmínky jsou z mého pohledu docela rozumné – samozřejmě musíte dodat certifikáty či jakékoliv další „papíry“ ze školení, v prvním případě se odevzdává i určitá závěrečná práce. Pokud chci jít na zdravotní volno, musím mít papíry od lékaře. (Jsou zde i další detailní podmínky týkající se braní si volna před odchodem do důchodu.) Každý učitel, který chce využít možnost volna, musí být členem odborů (UFT).

Výjimkou v New Yorku je časové období, po jaké si může učitel zažádat o volno – jeden rok po čtrnácti letech (jsou zde ale další možnosti, například na zdravotní sabatikl lze jít na jeden semestr už po sedmi letech). Při zdravotním sabatiklu dostávají učitelé sedmdesát procent platu, pokud trvá celý rok, a šedesát procent platu, pokud volno trvá šest měsíců. U studijní volna je to vždy sedmdesát procent platu.

Zdroj

Německo

U sousedů nemají volno pouze pro učitele, ale i úředníky. Hlavní motivací byly výzkumy, které potvrzovaly nutnost rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, správný poměr způsobuje větší motivaci pracovníků. V Německu se nejedná o žádnou převratnou novinku, studijní volno umožňuje zákon z roku 1998 o „sociální ochraně pružné pracovní doby“ a další úpravy z roku 2001 v zákonech o částečném úvazku a pracovních smlouvách, které dávají tuto možnost také. Není to ale povinnost ze zákona. Musí souhlasit zaměstnavatel, takže to může být těžké. Pokud nevyjde volno, má jít zkrácení úvazku.

Naši německy mluvící sousedé nemají jen jednu možnost sabatiklu, ale mají více variant, aby si každý mohl vybrat takovou, která mu bude nejvíce svědčit. Takže například můžete pracovat dva roky na plný úvazek s tím, že další půl rok budete pracovat jen na nižší úvazek, ale plat zůstává stoprocentní. Roky lze i zdvojnásobit – to znamená práce na plný úvazek po čtyři roky a roční volno, zde ale musíte souhlasit s tím, že budete mít ony čtyři roky snížený plat, který vám ale zůstane i během ročního volna. Promyšlené. Ale je jasné, že tohle obnáší už detailní plánování do budoucna a dohoda musí být vyjednána dost předčasně.

Pro Německo je typické, že existuje velké množství variant, které jsou navíc v každé části státu rozdílné. Každý stát má svá pravidla pro rok volna. Ale evidentně to není problém, v Německu má sabatikl už tradici.

Zdroj

Rakousko

Rakousko má samozřejmě dost podmínek pro sabatikl společných s Německem, ale například nemá žádné zákony, vždy se jedná jen o dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem s tím, že šéf(ka) může vždy odmítnout a nebude mít nějaké problémy se zákonem nebo odbory.

Jelikož volno není omezeno jen pro učitele, existuje více důvodů, proč mít volno – další vzdělání, ale i dostavba baráku čí více času pro děti.

Ačkoliv jde o individuální dohodu, chytly se v Rakousku dva hlavní modely ročního volna. První možností je pobírání stejného platu během volna, což ale znamená, že v předchozím období musíte pracovat „přesčasy“ a na volno si napracovat a vydělat dopředu. Druhá varianta samozřejmě počítá se sníženým platem.

Zajímavostí je, že v Rakousku neexistují žádné oficiální podmínky pro to, kdo a kdy může žádat o sabatikl.

Zdroj

Je evidentní, že máme odkud čerpat informace a praktické zkušenosti a ani nemusíme jezdit daleko. Pro mě překvapivě mají sousedé liberální podmínky a naopak USA mají poměrně dost podmínek, formulářů, certifikátů apod., a zároveň New York nabízí volno až po čtrnácti letech, což už asi těžko zachrání učitele, protože vyhoří dřív. Ale jak jsem psal v úvodu, nepřijde mi to jako téma, které by se mělo řešit v České republice, spíš to odnáší pozornost od mnoha jiných a především skutečných problémů.

Po maturitě

Když jsem napsal text „Před maturitou“, cítím povinnost napsat i pár řádků po maturitách. Připomínám, že šlo o mou první zkušenost a byl jsem pouze přísedící.

Zároveň nepočítejte s nějakou koncepcí a velkými závěry, jedná se spíše o nahodilé komentáře a otázky.

Pozitivně mě určitě překvapila atmosféra. Všichni byli najednou pozitivně naladěni, usměvaví, ať už učitelé nebo i předsedové, kteří nedělali problémy a moc se neptali. Radši. Občas proběhly dokonce i vtípky během zkoušky.

Otázka je, jestli všechno musí být tak, slovy studentky, „naškrobený“. Ale pravděpodobně má svou hodnotu jednou za čas se obléknout na důležitou společenskou událost. Co je ale důležitější? Oblek nebo znalosti? Osobně mi přijde, že „přijít slušně oblečen“ je na prvním místě a je to něco, kde se chyby neodpouští, na rozdíl od zkoušení.

Pořád mi přijde špatné, že škola je ukončena patnáct minut dlouhou zkouškou a na předchozích letech prakticky nezáleží. Někdo se rozklepe a je po čtyřleté práci. Ono je to v pořádku, pokud se studenti čtyři roky učí učit se, vystupovat před lidmi, mluvit, a pracovat s vlastním sebevědomím. Děje se to u vás na škole? Pokud ne, tak je to jen další selhání školy ve vytváření rovných podmínek pro všechny studenty.

Někdo prostě chodí s nosem nahoru, působí sebevědomě, zkoušejícímu všechno odkývá, doplní poslední slovo z odpovědi a je hotovo. Druhý člověk se kouká směrem na zem, stydí se, bojí se chyby. Znalosti budou stejné, bude stejná známka?

Prodat sebe, skvělá a důležitá vlastnost i mimo školu, a nejen do budoucího pracovního života, ale i osobního. Učíme to studenty? Jak může někdo prodat sám sebe v patnácti minutách, když mu učitel čtyři roky pravidelně opakuje, že na to nemá?

Další bod se těžko vysvětluje. Ale dejme tomu, že jsem slyšel příběhy, jak to po x letech učitel u maturity raději vzdá a nedělá problémy, stačí mu méně a méně. Škola, alespoň prakticky každé gymnázium, musí mít co možná největší procento úspěšných maturantů, aby zvenčí škola dobře vypadala, aby o školu byl zájem a pochopitelně, aby se hlásili další studenti, na kterých je každá škola závislá.

Tradiční věc na všech stupních škol, která souvisí částečně s předchozím bodem, jsou falešný autority. Pořád a pořád musíme mít nad sebou autority, které nás roky ničí, ale pak se na nás jednou usmějí po čtyřech letech a všechno je v pohodě. Nejdůležitější je pustit studenty od maturity. Když jsem slyšel od studentek, jak jim to takhle přesně vyhovuje – čtyři roky brutální přísnost, mučení a pak jednou úsměv a milost, tak mě to strašně mrzelo. „Hlavní je, aby nám pak dal(a) maturitu a poradil(a)!

Když si to shrnu pro sebe, tak máme maturitu, kde se studenti učí velké množství informací, část studentů je v obřím stresu a ne všichni učitelé k ní přistupují jako k skutečnému zkoušení, ale jako k nutné propustce ze střední školy, ke které stačí dostavit se v šatech a obleku. A dodejme, že se obecně jedná o kus papíru, který v dnešním světě nic neznamená.

Otázka pak je, jestli to je správně. To už si každý musí obhájit sám.

Před maturitou

Zítra začíná maturita na naší škole, v úterý začíná i pro mě osobně. Nový zážitek, nová zkušenost. Přehodnotím svůj názor na maturitu? Pravděpodobně. Už jsem jeden text o maturitě napsal (zde), ale člověk čte cizí texty, získává zkušenosti, poslouchá příběhy dalších lidí a proto i mění názory.

Poprvé se něco pohnulo, když jsem si přečetl názor studenta na maturity na stránkách „Rodiče vítáni“ (zde). Od té doby jsem na názoru, že maturita smysl dávat může za určitých předpokladů. Například slohová práce jako součást maturitní zkoušky má smysl. Dokonce perfektní smysl. Maturant by určitě měl být schopný napsat různé texty, poradit si s formátem textu, formalitami apod. Ale i tak je současná verze pochybná. Pro mě především omezením počtu slov (strašně krátké) a tím, že se píše ručně, čímž opět škola ukazuje, jak je odříznutá od reality.

Jelikož nemám s maturitou z pohledu učitele konkrétní zkušenost(i), zeptal jsem se tentokrát na sociální síti Twitter na názor dalších lidí. Zde se ve spojitosti s maturitní slohovou prací objevují i slova jako hodnocení a Cermat.

Což kopíruje názor několika studentů, které jsem potkal. Maturita je rozložená do měsíce a stejně nevíte celou dobu, jak jste dopadli. Mimochodem, datum maturity některých studentů se muselo měnit, protože ve stejný den byly přijímací zkoušky. České školství pro studenty, hej?

Další věc mi přijde vážně neuvěřitelná. Člověk, který se prostě špatně vyspí, bude mít hlad, bude mu zrovna nepříjemně v oblečení, bude se stresovat, může neuspět jen kvůli patnácti minutám, i když byl čtyři roky nejlepším studentem na škole. A pak přijde jiný člověk, který sotva prolézal, ale náhodně si vybere jednoduchou otázku. Nebo ho třídní učitelka nechá losovat víckrát. Nebo mu při testu někdo poradí. Všechny příklady se staly. Patnáct minut rozhoduje. K čemu chodit do školy čtyři roky?

A nejde o žádnou maličkost, nebo nedůležitou hloupost. Jde o budoucí studium na vysoké škole.

Praktický příklad může poskytnout i moje maturita z dějepisu. A možná už víte, že dějepis učím. Na základní, střední i vysoké škole jsem nikdy nedostal horší známku, než je dvojka, a to některé zkoušky na univerzitě byly vážně rozsáhlé a složité. Ale u maturity jsem dostal vývoj křesťanství. A trojjedinost boží mi letos nevysvětlili ani studenti teologické fakulty, nemluvě o faráři, ten už vůbec neměl tušení. Ale zkrátka mám trojku z maturity.

O čem je vlastně současná maturita? Jen o schopnosti naučit se hromadu informací na jeden den a následující je zapomenout. Nic jiného. Proto by se maturita měla změnit do praktičtější a smysluplnější podoby.

Co se za poslední rok nezměnilo, je můj názor, jak by maturita mohla vypadat. Víc prakticky zaměřená a bez šprtání. Nejvýhodnější by mi přišlo napsat odbornou práci z předmětu, který (pravděpodobně) půjde student(ka) studovat na vysokou školu. Práci shrnout a obhájit před komisí, vysvětlit to i učitelům, kteří učí jiný předmět a tudíž danému problému tolik nemusí rozumět. Taková verze maturita by mi dávala smysl. Především proto, že testuje dovednosti a to dovednosti, které jsou důležité pro studium na vysoké škole – napsat samostatně práci s pomocí odborné literatury, ale zároveň komunikovat se svým učitelem, stoupnout si před lidi a o své vlastní práci mluvit, vytvořit prezentaci a odpovědět na kritické dotazy, sebereflexe. Co jiného znamená studium na vysoké škole, když ne předchozí dovednosti?

Klidně i řešit víc praktické úkoly. Klidně s internetem. Na obchodní akademii dostane student firmu a má za určitý čas udělat účetnictví. Na střední pedagogické napsat práci, představit pár metod a způsob učení tématu. A tak dále.

Uvidím, jestli naberu nové poznatky a za čtrnáct dní se zde objeví i článek s názvem „Po maturitě“.