Pět let učitelem

Pět let je pro mě dlouhá doba. Pět let pracuji v českém školství. Pět let na základní škole. Malé město. Pět stovek žáků na celé škole. Z těchto pohledů je psán následující článek. Co mi těchto pět dalo? Co mi vzalo? Naučil jsem se něco?

Kromě toho, že učitel chodí domu ve dvanáct (i když nedávno mi došlo, že i ve škole existují směny – češtinářky mají ranní a jsou domů v jednu a pak jsme tu my ostatní, kteří máme ranní i odpolední) a má pořád prázdniny, není pravda ani to, že se všechny přípravy udělají za první dva roky a pak se už vše jen opakuje. Pořád dělám přípravy, pořád se učím a pořád zkouším něco nového. Je samozřejmě pravda, že jsem si našel svůj systém a neležím v přípravách od soboty rána až do neděle večer s tím, že mám připravené hodiny jen do středy. Největší vrchol ale pořád je pustit si seriál večer v průběhu pracovního týdne. A nebudu lhát, jednou do týdne se mi to podaří. A je to tak dobře. Jakmile povolím, vrátí se mi to. Trochu nepřipravená hodina a žáci se buď nic nenaučí, nebo zboří školu. A důležitá věc – pokud bych udělal přípravy za první dva roky a vše pak opakoval dalších čtyřicet let, šíleně bych nudil. Sám sebe. A neměl bych z toho radost. Někdy pomůže vidět špatnou praxi – když jsem byl v posledním ročníku univerzity, byl jsem na praxi, kde učitel v paralelních hodinách říkal úplně stejné věty a ve stejný čas i stejný vtip. „Tak takhle nesmím nikdy dopadnout“, řekl jsem si a přísahám, že dodnes je to pro mě velká motivace. I když to byl zábavný člověk a dobrý učitel, naučil jsem se, co nedělat. I špatná zkušenost je zkušenost, která může posouvat dále.

Prakticky všechno, co udělám, vymyslím a vytvořím, se mi pak vrací zpět – od rodičů, občas některých kolegů, občas ze sociálních sítí. A většinou od žáků.

Co mi škola vzala krom volného času, budou skutečně iluze. Například co za lidi může učit a co některým projde. Mám pocit, že české školství brzdí těch pár neschopných, kteří mají problémy s alkoholem, urážejí děti, učení je nebaví, rezignovali a chodí pozdě na hodiny (nebo nechodí vůbec). Ve školství neplatí, že i špatná reklama je pořád reklama.

Nejlepší učitel je ten, který má splněno papírování. Může o hodinách mít horečku a popírat holocaust přečtením článku z Parlamentních listů, ale pokud má zapsáno v třídnici poučení o bezpečnosti pro děti na víkend, je v pohodě. To mě ale také vede k tomu, že bude extrémně záležet na vedení školy. To vytváří atmosféru a kolem té se točí vztahy všech ve škole.

Dlouho jsem žil v tom, že na řediteli a vedení školy nezáleží, protože vlastně o ničem podstatném (=výuka) nerozhodují. První měsíce a pravděpodobně i roky tomu nasvědčovaly. Ale když už jsem začal mít čas řešit i jiné věci, než přípravu na hodiny, došlo mi pár dalších věcí. A hodně věcí mě začalo šíleně rozčilovat. Možná to vše začalo tím, když nám ředitel snad šestkrát změnil rozvrh během září a já žil v domněnce, že jediné co ředitel vlastně dělá, je rozvrh. A pokud nedokáže ani to? Některé kroky ve školství a některé další kroky vedení školy mi prostě přišly a stále přijdou nelogické. Například musím učit čtyři žákyně poslední hodinu, ale když chybí v třídě jedné třídy sedm žáků, v druhé třídě taky sedm žáků, tak jsou dvě třídy spojené do jednoho chumlu, kde je čtyřicet lidí. A mně to nedává smysl, protože i dvacet žáků v „áčku“ se mohlo normálně učit a dvacet žáků v „béčku“ se také mohlo učit. Dělá se vše, aby učitelé nemohli učit. Výsledkem spojení je pochopitelně to, že se nikdo nic nenaučí. Ale čtyři žákyně v jiný den a v jiném ročníku mám ve tři hodiny odpoledne učit.

Uklízečka. Nejdůležitější člověk ve škole. Seřve mě za bordel ve třídě, kde jsem celý den neučil. To ale nestačí. Jde si na mě stěžovat řediteli a ten mi domlouvá.

Školník. Přijde do hodiny, nezaklepe, nepozdraví a jde si do něčeho mlátit ve chvíli, kdy píšeme test.

Žáci. Zjistil jsem to, co už asi víte. Ať je dítě jakékoliv, je to práce rodičů. Ať se žák chová jakkoliv, je to vždy „jen“ reakce na něco. Ale uvědomit si to v ten daný moment a na tom místě je neuvěřitelně těžké.

Univerzita. Jen potvrzení dalšího známého faktu – absolutně mě nepřipravila. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, proč a jak jsem se stal dobrým učitelem. A proč se vlastně snažím. Já si uvědomil, že první rok jsem byl docela vláčen žáky. Následně jsem zrušil prázdniny a celé léto ležel v knihách a článcích. Druhý rok jsem začal tak, že jsem už něco věděl a začal měnit svůj systém práce, výuky a disciplíny. Vlastně jsem do sebe za dva měsíce dostal to, co mi univerzita nedala. Druhý rok byl tak ve skutečnosti mým prvním, kdy jsem byl učitel s kontrolou. Třetí rok jsem se začal formovat jako učitel. Dnes už spoustu věcí ve třídě ani nemusím říkat. Osm z deseti problémů se vyřeší oční kontaktem, gestem nebo tichem – nejmocnější nástroj.

Alternativní školy. Stav: vyléčen. První dva roky jsem snil o učení mimo systém. Dnes si přeju zakládání „jiných“ škol pro ostatní, ale sám bych na ní už učit nechtěl. Dostal jsem před pár týdny nabídku učit na škole, a pokud bych nebral v potaz fakt, že už mám podepsanou smlouvu jinde, tak bych stejně došel k závěru, že asi nemůžu učit na škole, kde se ročně platí sto tisíc za žáka. Takže žádné další sny o SCIO škole a podobných podnikatelských projektech. Projekty a zábavné hry mohu bez problémů realizovat i na státní škole. Došlo mi i to, že každý extrém je špatný a je jedno, jestli jde o učení pouze pomocí výkladu nebo učení pouze přes projekty.

Pro mě je nejlepší systém „zjisti si sám – teď ti to já vyložím a ty kontroluj a opravuj – opakování – test“. Pokud to chcete odborně, říká se tomu Kolbův učební cyklus, i když je samozřejmě trochu upraven pro mé potřeby a pro potřeby třiceti puberťáků ve třídě. A jednou za čas projekt ve skupinách, tvorba powerpointové prezentace nebo něco „úplně mimo“ jako například Escape room.

Získal jsem klid, větší trpělivost, sebevědomí a zároveň jistotu nebát se nikoho a ničeho, klidně jít do konfliktu, pokud to za to stojí. Nechápu kastování na žáci vs učitelé. Pokud má žák „pravdu“, je nutné se ho zastat i před ostatními učiteli a nedržet při sobě jen kvůli tomu, že jsme učitelé.

Jedna věc mě neuvěřitelně děsí. Kromě Václava Klause mladšího jako budoucího ministra školství, je to šílená nesvoboda některých učitelů. Systém je svobodný, učitelé si mohou dělat prakticky cokoliv ve výuce, pokud samozřejmě neporušují práva někoho jiného. Ale občas na mě odněkud vylítnou otázky: „Co říká ministerstvo na X a A? Můžu to udělat tak a tak? Musíme dělat čtenářské deníky? Nebude se inspekce zlobit, když...“. Tady teprve začíná skutečné peklo. Pokud učitel učí tak, aby se to líbilo ministerstvu a inspekci, pak jsme v koncích.

Ale osobně, a na to, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a na gymplu si myslel, že budu žít v ubytovně a kopat silnice, jsem dnes až neuvěřitelně spokojen. Mimo jiné i proto, že zatím funguje systém „tvrdá práce se vyplatí“ a já přestupuji na gymnázium, což je úroveň, na kterou mám oficiálně vzdělání. A protože mám práci, která má smysl. A stát, ať už ministerstvo nebo inspekce, to nemohou ovlivnit.

Reklamy

Paraziti

Myslím, že to trvalo dva roky – vedení si mě vždy zavolalo a zeptalo se, jestli od u dveří stojící paní nechci něco koupit (za školní peníze). Nechci, samozřejmě. Pak už se mě přestali ptát a já na stole pravidelně najdu mapy; bez diskuse, argumentů nebo alespoň oznámení. Občas tam najdu třeba plakát se státními symboly a podobně. Jako dějepisář najdu na stole mapu střední Evropy za Karla IV., mapu Evropy během Druhé světové války. K čemu to je? Jakoukoliv mapu si mohu najít na internetu a pracovat s ní. Vytisknout žákům. Dokonce na ní můžu malovat, pokud si ji vložím do Malování, Wordu nebo budu ve třídě s interaktivní tabulí. Papírová mapa nahrává akorát škole z dob Marie Terezie a frontální výuce. Mimochodem, víte, kolik taková mapa stojí? Dva a půl tisíce. Víte, co se s ní stane? Hodí se do skříně, každý rok se zaškrtne, že ji škola vlastní, ale reálně se nikdy nepoužije. Proč by se také používala? Za pár let se vyškrtne, roztrhá a hodí do popelnice.

Našel jsem na stole i mnohem dražší věci, které nikdy nikdo nevyužije.

Dnešní text je jen taková malá a zbytečná stížnost v krátkém vydání, ale je to další mozaika do reality naší školy. Možná části školství? Samozřejmě si uvědomuji, že to může být problém jen naší školy a našeho vedení. Ale někoho tento obrázek třeba bude zajímat.

Věc, která mě jako začínajícího učitele překvapila a nyní, jako lehce pokročilého učitele, mě znechucuje víc a víc. Každý den několik emailů s nabídkami, jestli chci to a to. Musím to údajně vyzkoušet. Ani už neřeším, kde na mě vzali email (se svým učitelským emailem jsem se samozřejmě nikde neregistroval a nepřihlašoval).

Základní škola je lehký terč. Roky a roky jsem se divil, co se to děje. O co jde? Žáci zaplatí peníze za něco, co vůbec nechtějí a ředitel si odškrtne kulturní, preventivní či jinou akci. Nebo ředitel něco objedná a zaplatí, zaškrtne se položka na nějakém papíře a bum, vzděláváme se a navíc jsme moderní škola, která kupuje novinky na „trhu“ a snaží se nabízet žákům lepší pomůcky a prostředí. Splněno. Na papíře to vypadá dobře, provozovatel je spokojený. Ve skutečnosti děláme vše možné, jen ne to, kvůli čemu jsme ve škole. Ano, to je učení se.

Nechápejte mě špatně. Jsou i skvělé a fungující přednášky či preventivní akce. Ale takové si učitelé najdou sami a většinou jsou zdarma. Chodí k nám gynekolog a gynekoložka na biologii – nejlepší zkušenost pro žáky. Tito lidé jsou profesionálové, dělají rádi svou práci a dělá jim i radost šířit své znalosti dál tím, že jednou za rok do školy přijdou. Ale také se mi neustále stává, že učím žáky dva týdny o poruchy příjmu potravy a za měsíc přijde paní, která udělá žákům hodinovou přednášku na stejné téma za padesát korun na hlavu. Takhle se vydělávají peníze.

Proto to různí pochybní lidé a uskupení neustále zkouší. Na školách vždy uspějí. Stačí napsat pěkný email, ředitel se nadchne a všichni jdeme povinně na žesťový koncert. Pak se nelze divit, jak to tam vypadá. Kapela zjistí, že si nedokáže večerním koncertem vydělat, tak si pozve celou školu, která prostě nemůže odmítnout. Lehce vydělané peníze. Těžko se lze divit, že žáci pak dělají bordel a nebaví je to. A především to dávají najevo. Učitelům je trapně a jsou na vážkách. Má jim být muzikantů vůbec líto? Nebo si to zaslouží? Vsadili na lehce vydělané peníze, tak ať si je trochu zaslouží. Když mají tu odvahu donutit puberťáky jít na něco podobného, musí očekávat reakci. A pokud nedokáží pracovat s davem, dostanou to, co si zaslouží.

Už jsem takto byl v divadle například na Petrovi a Lucii. S šesťáky, kteří vůbec neměli tušení, co se děje a neměli šanci tomu porozumět. Deváťáci tomu samozřejmě rozuměli více. Co mají všichni společného? Z peněženek rodičů vytáhli stokorunu a škola byla na velké kulturní akci a žáci se vzdělávali. Učitelé se o tom pro jistotu dozvěděli v půl třetí odpoledne den předtím, aby nestihli protestovat. Peníze se vybírali až po odehraném představení.

Poslední dobou chodí na email často nabídka powerpointových prezentací za desítky až stovky korun. Paní mi dokonce nabízela i testy pro žáky. Jak použiju ve své hodině cizí testy, to mi hlava nebere. „Plackohraní“ by také určitě stálo za to. Teď zrovna čtu další email. Výjimečný email. Pozvánku na „světovou novinku, interaktivní program s názvem Hledání společného rytmu“. Taky mi psal už i jeden spisovatel, jestli by nemohl udělat historickou přednášku. Dokonce se nabídl, že žákům poví i tajemství, jak se píše kniha. Za padesát korun na žáka! No neberte to. Zvládne i dohromady sto žáků ve dvou skupinách, za čtyři hodiny. Takže si vydělá za čtyři hodiny pět tisíc. Což já vydělám za pracovní týden, oficiálně čtyřicet pracovních hodin. V jeho profilu na internetových stránkách bylo mimo jiné napsáno, že je často kritizován za psaní knih z komunistického pohledu a zkreslování historických faktů. Neúspěšný člověk, který se chce nalepit na školství a začít vydělávat peníze na bezmocných. Parazit.

Přijde mi, že se minimálně na naší školu lepí neschopní lidé, kteří se nedokáží prosadit v klasickém prostřední a využívají nás. Proč to nezkusit na škole? Tam jsou dostatečně blbí….

Samozřejmě lze vše jednoduše vyřešit tím, že učitelé a vedení školy budou aktivně sami vyhledávat akce. Ale to se asi nenosí.

Největší paradoxem tak zůstává, když jsem psal nedávno několik emailů kvůli pomoci, jak učit zahraniční studentku, která neumí slovo česky ani anglicky. Nikdo mi neodepsal. Když si najdu sám nějakou akci, tak stejně vše musí jít přes vedení školy. Když jsem po první výplatě (třináct tisíc korun čistého) zjistil, že kniha Moderní vyučování od Pettyho stojí osm až devět stovek, myslíte, že mi pomohla škola? Z té knihy v budoucnu měla škola velký prospěch. Jaký prospěch má škola ze zaprášené mapy za několik tisíc?

Proto možná některé školy tak zaostávají – uzavřené věznice bez kontaktu s vnějším skutečným světem, které se nechávají hloupě využívat a pomáhají parazitům.

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Maturita? Zrušit.

K čemu maturita je? Co přináší systému? Co žákům?

Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem podobné otázky neřešil. Až když jsem ležel ve stovkách stran na čtvery státnice, začal jsem pochybovat o smyslu takové závěrečné zkoušky. K čemu je, že se musím naučit znovu něco, z čeho jsem už zkoušku udělal? Naprosto nesmyslné. A bohužel, takový názor mi už nikdo nevezme. Naprostá ztráta času. Z dějepisu to byl vážně jen seznam otázek, které jsem se musel znovu naučit. Ze společenských věd jsem měl nádhernou zkoušku – dostal jsem fenomenologii a po minutě mi došlo, že nikdo ze zkoušejících nemá absolutně tušení, o čem mluvím. Tím mám na mysli, že nevěděli, co fenomenologie je, ne že bych mluvil nesmysly (i když…). Pedagogika a státnice? Seznam nepoužitelných blbostí. Psychologie a státnice? Dobře, to už bylo použitelné, ale stále jen seznam otázek, na které jsem musel odpovědět už u jednotlivých zkoušek.

S maturitou je to pochopitelně stejné – pokud učitel nechal žáka projít jednotlivé ročníky, tak to přece musí znamenat, že něco umí. Ano, opakování je matka moudrosti, ale k čemu je, že žák za další roky projde učivo znovu, napapouškuje zpaměti látku za dlouhé roky a za týden opět zapomene? Zbytečnost pro všechny zúčastněné. Žáci se zbytečně stresují a ztrácí čas hloupostmi. Učitelé se, velké překvapení, nemohou skutečně věnovat své práci. To je učení, mimochodem. A pro některé z nich, pro svědomité učitele, to znamená opět stres, protože co když to jejich studenti nedají? Pro celý systém to znamená určitě další a další byrokracii. Pravděpodobně i peníze. Spoustu organizačních změn v průběhu zkoušení. A pak se divíme, že žáci netuší, co se stalo v roce 1968 a 1989. Já se tomu (už) nedivím, když chybí výuka posledních dvou měsíců, kde se řeší právě (zbytečné) maturity. Proč vlastně maturita probíhá v květnu a ne na konci června? Nechápu.

Celý systém maturit mi přijde, jako kdyby stát říkal: „Vy jste je za x let nic nenaučili, proto se to musí naučit sami během pár dní/týdnů.“ Maturita nedává už žádný smysl, pokud jde o žáky toužící po studiu na vysokých školách. Student často tráví čas zbytečností (=maturita), aby dostal jeden papír, a na důležitou věc, přijímací zkoušky, už mu nezbývá tolik času. Maturita dávala smysl právě tehdy, pokud to byl zároveň určující prvek přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Pokud vysoké školy mají přijímací zkoušky, je z maturity opět zbytečnost, která navíc překáží při přípravě na univerzitní přijímací zkoušky.

A pokud maturant nemíří na vysokou školu, ale do práce, firma si za sebe udělá své vlastní „přijímací zkoušky“, které nemají s maturitní zkouškou nic společného. Najednou vám je k ničemu, kdy byla Bartolomějská noc, protože se prostě musíte dobře obléknout, napsat strukturovaný životopis a umět komunikovat a dobře se prezentovat.

Nějaký závěr by pochopitelně studium na střední škole i univerzitě mělo mít. Ale jednoduché a „oborové“. Elektrikář si připraví projekt a zapojí elektrický obvod, zkoušející se ho zeptá, jak by opravil to a to, když je situace taková a taková. Truhlář si sežene materiál a postaví knihovnu. Co absolvent gymnázia nebo obchodní akademie? Napsat desetistránkovou práci na libovolné téma, připravit prezentaci a obhájit svou práci. To je to, co by člověk mířící na vysokou školu měl zvládat, protože univerzitní studium není nic jiného, než čtení odborných knih, psaní prací a dělání prezentací a vystupování před „kolegy“. K tomu je potřeba práce se zdroji, cizí jazyky, argumenty, kritické myšlení apod. Na obchodní akademii samozřejmě podobné, záleží na oboru. Další možnosti jsou samozřejmě business plán fiktivní firmy, účetnictví firmy atd.

Co tedy s maturitou? Zrušit. Neexistuje jediný důvod, proč si ji nechat v systému v současné podobě.

Peníze

Mnoho článků týkajících se školství se zároveň dotýká tématu peněz v českých školách. Zvýšit nebo nezvýšit platy učitelů? O kolik? Za jakých podmínek? Zvýšit všem učitelům?

Proč zvýšit platy učitelům? Protože v ideálním případě to nastartuje kolotoč. Zvýší se platy, to namotivuje pár jedinců, kteří nejen vystudují pedagogickou fakultu, ale zároveň se rozhodnou učit. Sebeprezentace úspěšných učitelů, lepší obraz v médiích, větší respekt učitelů. Pak se už rozjíždí efekt sněhové koule a vlna nových namotivovaných učitelů je větší a větší, úspěchy a spokojenost nabalí další vrstvu nových talentů. A bum, máme školství plné vynikajících nevyhořelých učitelů. Kvalita školství se zlepší. Teoreticky.

Další důvody jsou ze škatulky “jde o princip”. Dorovnat se dalším lidem s vysokoškolským vzděláním. Dorovnat se učitelům ze zbytku civilizovaného světa.

Jak zvýšit platy učitelům? Přidat všem učitelům je podle mě…hloupé. Koho to namotivuje? Nikoho, kdo už učí. Může to nastartovat scénář z předchozího odstavce, ale také to může nastartovat lidi ze skupiny “kdo neumí, učí”. Přidávat peníze nad určitou hranici je nesystematické. Systematické je změnit studium na pedagogických fakultách a těm, kteří změněným studiem projdou, zvýšit nástupní plat. Pro současné učitele by bylo systematické dorovnat propast v platech a pak přijmout systém pro ohodnocení učitelů a přijmout pravidla, kdo si zaslouží přidat nad rámec a kdo nikoliv. Taková pravidla by podle mě měla být dvojího charakteru. O první části osobního ohodnocení by měl(a) rozhodovat ředitel(ka), který(á) vidí práci navíc přímo na místě a přínos učitele pro školu – i tak by ale tato část měla mít jasná pravidla a bodování, za co peníze navíc budou a za co ne. O druhé části by mělo rozhodovat ministerstvo s tím, že opět bude jasné bodování. Jedná se o formální část – kurzy, školení, MOOC, sebevzdělávání. “Tohle a tohle je za tolik bodů. Splníš x bodů, dostaneš přidáno x procent.” Ne každý je ochoten toto podstoupit, mohl by se tak vytvořit tým “superučitelů”, ti by školili další učitele a tak dále.

Proč nepřidat všem učitelům? Protože jak všichni víme nebo tušíme, stále existují učitelé, kteří buď neumí učit nebo na to rezignovali. Pokud někdo hodinu tráví tak, že čte z učebnice nebo prezentace, nezaslouží si přidáno. Naopak bych mu plat ještě snížil.

Je otázkou, jaké dopady by mělo plošné zvýšení platů všem učitelům ze skutečně dlouhodobého hlediska. Probudil by se “trh”, došlo by k selekci a dobří učitelé by přirozeně nahradili špatné učitele? Nemyslím si. Zažil jsem v posledních týdnech několikrát, že ředitel se prostě špatného učitele nemůže zbavit, dokud neprovede něco skutečně závažného.

Peníze nikdy školství nezachrání. Jen změna přístupu. A s tím se musí začít na pedagogických fakultách.

Samozřejmě teď slyším argument, že jde o začarovaný kruh, protože studenty by možná namotivovaly zvýšené platy a určitá perspektiva. Jde o to nastartovat skutečnou diskuzi podloženou argumenty, zkušenostmi ze zahraničí (které mimochodem naznačují, že peníze nemají vliv na respekt učitelské profese a masivní investice do školství automaticky neznamenají zlepšení výsledků vzdělávacího procesu), možná dokonce experimenty. Dnes má učitel jen dvě možnosti – být bez rodiny nebo odejít ze školství. A to nejsou zrovna nadějné vyhlídky…

Syndrom vyhořelé sborovny

Často se mluví o syndromu vyhoření, hrozící nejen učitelům, jako o velkém strašáku, kterému se máme snažit vyhnout a věnovat se prevenci. Ale co když se syndrom vyhoření netýká v takové míře a hloubce mě, ale mých kolegů? Co když pracuji ve vyhořelém prostředí?

Co když se celá naše „loď“ jen udržuje naživu, ucpávají se díry, ale nemá schopného navigátora a nikam nemíří?

Co když naše „loď“ ani nehledá schopného navigátora a schopné pomocníky? Stačí tam jakýkoliv pracovník za podmínky, že má všechny papíry vyplněné správně.

Co když si mí kolegové neustále na něco stěžují a zároveň nikdy nic aktivně nepodniknou?

Co když kolegové odpočítávají dny, týdny, měsíce a roky, které jim zbývají do důchodů?

Co když nejsou nikdy ochotni vyzkoušet něco jiného, něco nového?

Co když jen sedí na zadku ve sborovně a nejsou ochotni udělat něco navíc?

Co když na tom zadku sedí ještě pět minut po zvonění na hodinu a přicházejí si zase sednout ještě před koncem hodiny?

Co když nesouhlasím s tím, jak ostatní učitelé trestají žáky?

Co když moji kolegové, vysokoškolsky vzdělaní lidé, dokáží hodinu řešit horoskopy a o přestávce vymýšlet argumenty, proč nechtějí bydlet vedle „cikánů“?

Co když můj kolega podporuje člověka, který popírá holocaust?

Co když kolegyně řve o přestávce na žáky, aby neřvali, ale když přijdu do sborovny, je to ona, kdo příšerně řve?

Co když kolegyně řve o přestávce na žákyně, že nemají být na chodbě, ale ve třídě?

Co když nastavená pravidla platí jen pro někoho a pro další ne?

Co když kolegyně místo učení strašně často pouští žákům film?

Co když kolegyně má ve sborovně ukryté láhve alkoholu?

Co když dopadnu stejně?

Proti vyhořelému prostředí neexistuje prevence. A vyhořelé prostředí nemůžu změnit, protože ho tvořím jen z naprosto minimálně části. Vždycky jsem si myslel, že na vedení školy nezáleží. Možná proto, že není „vidět“. Udělají rozvrh, vyplní papíry, jedou na školení. Ahhh, naivní a neznalý pan učitel. Sborovna je naprostým zrcadlem vedení školy, protože vedení školy vybírá učitele a učitelky.

Tento článek je spíše pro mé budoucí já, až mi nebude nejlépe a budu mít pochybnosti v novém městě a nové škole, abych si uvědomil a připomněl, proč jsem odešel ze své první práce na základní škole. Text byl napsán už o Vánocích 2017. Tři měsíce jsem si rozmýšlel, jestli mám odejít nebo zůstat. Pak jsme také potkal jiné vedení škol. Se svým budoucím ředitelem jsem mluvil hodinu – pečlivě si vybere učitele a nechá jim svobodu. Můj současný ředitel mi dal smlouvu, protože jsem přišel první. Podepsal jsem ji hned na místě. Za to děkuji. Ale pak přišlo poměrně dost omezování, zákazů, vyhlášek, doporučení. Vždycky ale najdu spoustu výhod pro zdržení se na místě. 95 žáků ze 100 je naprosto výborných. Město mi sedí, byt mám vyhovující a levný a tak mi zbývá spoustu peněz. Stěhování je složitá a náročná věc. Ale takové myšlenky přicházejí většinou o víkendu nebo během prázdnin. Pak přijdu do sborovny a vše jede znovu. Naštěstí mám rád výzvy.

Jak „experti“ ničí naše školství

Ničit je špatné slovo. Možná už jen kvůli tomu, že nemůžete zničit to, co už zničené je. Jedná se spíše o zpomalení změn či dokonce jejich pozastavení. Učitelé se těmto “expertům” často smějí. Nebo reagují negativními výkřiky. Přál bych vám vidět a slyšet naší sborovnu v časech čtení textů od těchto lidí. “Experti” jsou často příliš radikální ve svých požadavcích, žijí pouze ve své bublině a jejich výstupy mají své důsledky, které už samozřejmě “experty” nezajímají. Na “experty” jsou totiž naštvaní jak učitelé, tak i veřejnost. Pochopitelně každá část z jiných důvodů. Veřejnost se ale pak staví proti učitelům, protože promluvili “experti” na školství. Celé to nedává smysl, protože experti se snaží o změny (s kterými můžu klidně i souhlasit!), ale zároveň sami proti sobě staví učitelé a proti učitelům a škole veřejnost.

Pokud jste zde na blogu, pravděpodobně se zajímáte o školství. A pokud se zajímáte o školství, sledujete novinky z médií a tam vidíte stále dokola několik tváří. “Experty” na školství. Kde se vlastně vzali? Proč dostávají takový prostor? Odpověď bohužel neznám, ale to neznamená, že by mě to nezajímalo.

Téma na tento článek mám zapsán dlouho, ale dlouho jsem přemýšlel, jak ho pojmout. Jmenovat, či nejmenovat. Rozhodl jsem se, že každému “expertu” věnuji odstavec, budu je jmenovat a rozepíšu se ke každému. Ale pak jsem to změnil těsně před “uzávěrkou” s tím, že všichni mají společné znaky. Nejde o to, z jakého jsou politického spektra či jestli jsou konzervativní nebo naopak progresivní.

Všichni mají společnou klasickou věc. Nejsou to učitelé. Chápete to? Na téma školství mluví v rozhlase, televizi i novinách lidé, kteří neučí ve školách a jsou naprosto mimo realitu třídy a sborovny. Někteří neučili nikdy (!), což je typické pro člověka, který je vidět a slyšet snad nejvíce, někteří školu opustili kvůli penězům (uděláme výjimku a pozdravíme tímto pana Sárköziho, diktátora mezi „experty“, který nedokáže přijmout jiný názor a posílá mi neuvěřitelné emaily, jimiž se mě snaží lákat do NSDA…pardon, do Pedagogické komory), někteří kvůli politice. Takoví lidé mi říkají, co je špatně ve školství a jak mám svou práci dělat.

Jeden z expertů například tvrdí, že pedagogika není žádná věda, že učitel by měl znát POUZE svůj předmět. Přijdete, vypočítáte příklad, a kdo to nechápe, má smůlu, je to prostě blbec, protože “to nevidí”, nepochopil postup. Tohle tvrzení je něco neuvěřitelného a dokáže ho vyvrátit snad každý žák či student. Je hezké umět cokoliv, ale pokud to učitel neumí předat a žáky naučit, nemá smysl něco umět a otevírat pusu, protože žák se to stejně musí naučit sám. V takovém případě se jedná jen o ztrátu času a pozice “učitele” je beze smyslu. Podle mě je to naopak pochopitelně, dnes je pedagogika důležitější, než předmět, který učím. Jak učivo předat, jak vysvětlovat, jak opakovat, mít cvičení a vědět, kdy je použít, to jsou znaky kvalitního učitele. Znát svůj předmět je samozřejmost. Tento expert nikdy v životě skutečně neučil, ale přednášel na elitním gymnáziu. A přednášet, tedy mluvit do zdi, a učit, to je obří rozdíl a je to něco, co se nedá srovnávat. Učitel nepřednáší, učitel učí.

Pokud jsou “mimo realitu”, jak jsem psal výše, kde berou své názory? Zde je hlavní kámen úrazu. Z různých ročenek, hlášení, statistik. Vždycky mě dojme, když slyším, jak si vedeme v PISA testech nebo dalších srovnávacích testech. Naše škola byla součástí testování pátých a devátých ročníků. Tyto testy se psaly na počítačích. V červnu. Deváťáci, kteří mají po přijímačkách, škola je nezajímá, na vysvědčení nezáleží. A ještě jsou na počítači, opakuji podruhé. Samozřejmě, že dopadnou hůř, než žáci pátého ročníku, protože mladší žáci mají alespoň nějakou motivaci. Jediná motivací deváťáka je co nejrychleji to odklikat a jít hrát hry na počítači. Proč by ho měl zajímat výsledek? Nehraje za sebe, nehraje za školu, nehraje za předmět. Proč by měl stát o kvalitní výsledek?

Po testech přijde ohlášení výsledků, ty si vezme “expert” a začne hlásit své pravdy. Jaké to zklamání – škola nefunguje, musíme udělat změny. Hodně lidí bude zajímat, jak vlastně test a následně srovnání vypadaly, ale „expert“ si vezme to, co potřebuje. Že by mohla být chyba v testech nelze připustit, protože expert by neměl o čem psát.

Další zdroj informací pro „experta“ ve formě “fake news” jsou pochopitelně hlášení inspekce. Pravděpodobně si dokážete představit, jak vypadá škola, do které přijde inspekce. A jak se inspekce chová. Inspekce přijde na pár dní a popíše školu na základě papírů. Pokud mají v papírech nepořádek, jedná se o špatnou školu. Aby se neřeklo, někoho pošlou i do hodiny. Moje zkušenost je taková, že paní nepoznala rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou prací. A nutné je se zamyslet, kdo to vlastně je inspektor? Člověk, který buď selhal jako učitel nebo člověk, který vůbec nechtěl učit. Paráda.

Od těchto lidí a za těchto okolností se pak vytváří mediální obraz školství, který vůbec nemusí odpovídat realitě. Z tohoto mediálního obrazu se pak k společnosti dostává „pravda“ o českých školách, učitelích, ale třeba i inkluzi a dalších součástech každodenního života našich učitelů. A na základě mediálního obrazu a poptávce veřejnosti se dělá politika týkající se školství.

(Bohužel sem musím dát speciální poznámku. Prosím pana Janka Wagnera (nebo kohokoliv zodpovědného ze serveru pedagogicke.info) aby tento ani žádný jiný text v budoucnosti nekopíroval na zmíněné stránky. Taky mimochodem zajímavý úkaz – již třikrát jsem prosil, pokaždé bez odpovědi. Pan Wagner k mému článku již dokázal dát jiného autora, zasáhnout mi do textu, ale slušnost zeptat se nebo odpovědět, ta se u něj moc nenosí.)

Jako obvykle, když napíšu nějaký “kritický” text, snažím se i navrhnout řešení. I zde existuje řešení, to znamená, že existují lidé, které stojí za to poslouchat a kteří jsou z praxe, ne z vysněného světa, kde sedíte u stolu, čtete falešné informace a z nich skládáte texty. Světlo na konci tunelu je, protože existují sociální sítě a zajímavého textu či akce si může někdo všimnout.

Kdo stojí za pozornost? Za změnu pedagogických fakult bojuje Otevřeno, složeno překvapivě ze studentů pedagogických fakult po celé republice. O změnu výuky na středních školách se snaží Středoškolská unie. A o změnu se snaží i Učitelská platforma. A v poslední době se dostali do zaměřovače médií i jednotlivci, skuteční učitelé, čemuž se dá těžko uvěřit. Andrea Svobodová, učitelka z učiliště, mluví o učilištích. Překvapivá a osvěžující změna. Několik rozhovorů v poslední době poskytl i Bohuslav Hora, oceněný učitel z Global Teacher Prize. Ať se nám to líbí či nelíbí, budoucnost je v technice a v aplikacích, které budou pomáhat učení a přispívat ke kvalitním hodinám, o tento aspekt se stará například Libor Klubal a Jitka Rambousková. Už stálicí na další důležité téma – mediální výchovu, je Michal Kaderka a jeho Svět médií.

Několik odkazů:

http://otevreno.org/

https://stredoskolskaunie.cz/

https://ucitelskaplatforma.cz/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vyucovani/se-bystrych-kluku-stavaji-skladnici-spis-nezamestnani-ve-skole-ne-kaslou-rika-ucitelka-anglictiny-sou/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/ucitele/jsme-skola-na-malem-meste-nasi-konzervativni-rodice-nad-mymi-metodami-krouti-hlavou-rika-oceneny-dejepisar/

http://ipadvetride.cz/

http://www.cojsemvyzkousela.cz/

Všichni jmenovaní jsou samozřejmě aktivní na sociálních sítích. Facebook nevlastním, ale všechny organizace se tam dají sledovat i bez vlastního účtu. Jednotlivci jsou aktivní na Twitteru, kde už vám mohu pomoc:

https://twitter.com/michalkaderka

https://twitter.com/vivalafuckoff

https://twitter.com/JitkaRa

https://twitter.com/Libor_Klubal

https://twitter.com/kukuslav

https://twitter.com/ucitele

Privatizace školství

Minulé století znamenalo pro školství pokrok v tom, že nabídlo školu a vzdělání všem. V současném století je čas na to, aby bylo žákům poskytnuto kvalitní vzdělání.

Veřejné školství je dnes prospěšné v jedné věci – naučí číst, psát a počítat. Tím získá stát vzdělanější a kvalitnější pracovníky a země se může ekonomicky rozvíjet. Tato historická nutnost je ale už dávno překonaná. Je to jako vždy, když „vládne“ monopol – kvalita klesá. Státu to nevadí, ba právě naopak. Možná je právě takové zadání? Nekecáme, vládneme.

Nekvalitní veřejné školství jen zvyšuje kvalitu soukromého školství. Není to o penězích. Je to o politicích, nulových změnách s výjimkou zvyšující se byrokracie, remcání a následné pochopitelné neaktivitě učitelů ve veřejném školství, protože nemohou nic změnit.

Pokud stát nezvládá svou roli, aktivitu převezmou sami občané. Určitě ne prostřednictvím svátku demokracie s názvem volby, ale svoji vlastní aktivitou nezávislou na státu.

Určitě jste slyšeli příběhy, kdy si rodiče založili vlastní školu. A je jich čím dál tím více. Pokud jsou lidé ochotni zajít tak daleko, je zřejmé, že špatný je celý systém. Jak reaguje na trend zakládání soukromých škol stát? Nereaguje. Tak typická reakce pro přebyrokratizovaný aparát. Prostě nestíhá. Až se probudí, může být pozdě, může být více soukromých škol než veřejných. A v tom případě soukromé školy naprosto zválcují systém a veřejné školství bude odsouzeno k zániku. (I když v naší zemi se to pravděpodobně nestane, protože stát blokuje vznik nových soukromých škol.)

Nereagování státu je zarážející. Státu tím hrozí, že brzy přijde o své uniformované jedince, o svůj monopol. Na stole jsou dvě možnosti. Buď se stát vzpamatuje a bude prostřednictvím svobodných učitelů vzdělávat jedince na vyšší úrovni. Čímž ztratí lehce manipulovatelné stádo, ale udrží si většinu školních institucí. Nebo se bude chovat stejně jako do dnešních dnů. A ztratí vše.

Stačí zvýšit samostatnost školy a atmosféra se mění, i neschopná inspekce to uznává ve svých hlášeních. Zakládání soukromých škol nebo alespoň změny ve veřejném školství jsou celosvětové trendy, které nechytáme. Opět. I Švédsko, pro mnohé vzor sociálního státu, který utrácí za školství nejvíce peněz v poměru ke svému bohatství, dává žákům možnost výběru a už před deseti lety zde existovala skoro tisícovka „nezávislých škol“, které navštěvovalo přes deset procent žáků.

Přijde mi smutné, když učitel má čekat na to, až mu stát řekne, co vlastně má učit z moderních dějin a jestli může vůbec říct „Stalin byl špatný“. Přijde mi šokující, když se paní učitelka na facebooku ptá ostatních učitelů, jaký názor má inspekce na čtenářské deníky, aby se podle toho mohla zařídit. Šílená nesvoboda je nejen typická pro celý systém, ale je evidentně i v hlavách některých učitelů, kteří si bez povolení systému nedovolí ani informovat žáky o současných událostech či „zakázaných“ knihách.

Není to tak, že bych chtěl mít školství soukromé. Nebo že bych dokonce chtěl učit na soukromé škole. Jen mi vadí špatný systém, který navíc nereaguje na změny a nedělá nic pro učitele a už ještě větší nic dělá pro žáky. Jen se snažím popsat, co se děje a co se dít bude.

Častá kritika soukromých škol zní, že vychovává jen budoucí elitu. Ve skutečnosti je to naše současná politická elita, která zamyká děti v nekvalitních školách. A ano, všichni jsou si pak rovni, protože všem je nabídnutá stejná nekvalita.

Pokud chceme občanskou společnost, musíme začít ve školách. Školy musí mít svobodu, být nezávislé. Škola se nemá zodpovídat státu, ale rodičům.

Patří politika do škol?

Poslední týden se stalo hodně událostí – volby, mlácení novinářů, Babišovo urážení Emmy Smetany kvůli její matce, Okamurovo odmítání Daniely Drtinové. A i když se to nezdá, vše se nakonec odráží ve školství a samotné škole. A dnes mě tak nadzvedl text o pardubickém gymnáziu, kde byl údajně na nástěnce text vyhrožující trestem lidem se „špatným“ názorem, že jsem se nad tím trochu zamyslel.

Je jasné, že co se děje dnes v naší společnosti je jen zrcadlem našeho školství před x lety a desetiletími.

Když jsem byl já žák, na základní škole jsem o politiku nezavadil. Pochopitelně. Výuka dějepisu končila Druhou světovou válkou. Na střední jsme byli pořád bez politiky, pokud nepočítám Platóna a fyzikáře, který mlel třicet minut výuky o zkažených Američanech a jel si svoje, což ve skutečnosti nikomu nevadilo – bylo to mnohem zábavnější než se učit fyziku. To vše je o to více zarážející, že jsem chodil na gymnázium.

Můžu to dát i do dnešního kontextu, kdy se na mě nedávno obořila jedna slečna na sociální síti, že jako učitel musím být přísně apolitický a měl bych být vyhozen za to, že poukazuji na pochybnou realitu kolem Andreje Babiše a Čapího hnízda. Otázkou tedy je, jestli politika patří do škol nebo má škola být apolitická. A mě přijde nejhorší, že o tom vůbec někdo musí přemýšlet.

Oficiálně i neoficiálně samozřejmě politika do školy nejen patří, ale musí být její součástí. Oficiálně existují v Rámcovém vzdělávacím programu „Kompetence občanské“ a hlavními body jsou práva, povinnosti a respekt. Jiným slovy – demokracie a svoboda.

Chtěl bych prosím zdůraznit jednu věc – když tvrdím, že politika patří do školy, nemyslím tím propagaci té či oné strany.

Neoficiální“ část je na učiteli. Samozřejmě vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství neznamená mu podsouvat své názory a dělat agitku pro konkrétní stranu či člověka. Vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství znamená dát mu možnost získat si fakta, vytvořit si vlastní názor a argumenty, myslet kriticky a zpochybňovat vše.

Možná zde je problém. Pokud má žák zpochybňovat vše, zpochybní i učitele. A znám takové učitele, kteří to nezvládnou. A myslím, že každý takového učitele a učitelku zažil. Co kdyby náhodou měl žák jiný názor, než učitel? Co kdyby si to žák dokázal zdůvodnit a obhájit? Zažili jste to? Nezměnil učitel čistě náhodou téma? Nešel radši učit něco jiného? Nepřeskočil vás příště, když jste se hlásili?

Bohužel, stát se to může. Jistě znáte paní Semelovou, povoláním učitelku. Někteří učitelé jsou rasisté nebo antisemité. Je to špatné? Jistě. Mají být ve škole? Patří ještě rasismus a antisemitismus mezi právo mít vlastní názor? Složitá otázka. Je mi jasné, že po mně začnete házet kameny, pokud napíšu, že takoví lidé do školy nepatří, protože přece žijeme v demokracii a nemůžu ostatním brát práva či názor. Pokud (ještě) máme demokracii, samozřejmě musíme vstřebat i jiné názory. I tací učitelé tedy učí a mají na to právo. Otázkou je, jestli dokáží v hodině oddělit výuku a svůj soukromý názor a jestli se dokáží k žákovi chovat slušně i pokud mají jiný názor. (Pokud ne, nastává čas rodičů a jejich zákroku. Problém samozřejmě je, pokud jsou rodiče…“apolitičtí“.)

Jako nutnou součást výuky mám například přehled zpráv z minulého týdne, který je prezentován žáky. Získávají tím přehled, ale trénují i otázky a zpochybňují prezentující, snaží se je nachytat. Po prezentaci se bavíme. Tím samozřejmě narazíme na Okamuru a mizející peníze z účtu jeho strany i na Babiše a jeho hnízdo, které zaplatíme z daní. Není to prezentace mých názorů, není to propaganda pro určitou stranu, ale přesto je to jasně politika. Žáci se ptají, učí se dovednostem, zpochybňují, něco si myslí. Když pak žák položí otázku týkající se „vyndání“ Čapího hnízda ze seznamu dotací Evropské unie, úkol je splněn. To je podle mě správný přístup. Nic neříkáme o ideologii. Jen říkáme společně se třídou, že jeden politik možná krade a další mu to pomáhají urovnat. Je to špatně?

Každý samozřejmě může zpochybnit, že politika do školy patří. Každý může zpochybnit i mě a moje metody. Ano, pokud se mě žáci zeptají, koho jsem volil, řeknu jim to a řeknu jim proč. Oni mi řeknou, že to je blbost a já řeknu „OK, proč?“. Stejně tak jsem musel reagovat na prezidentské volby. Připravil jsem si prezentaci, kde byly zdrojem jen internetové stránky Rozhlasu a České televize. Hned se k tomu ptám žáků, proč jen tyto zdroje. „Komu patří Česká televize?“. Opět politika. Žáci dostali na začátku prostor pro vyjádření svého názoru. „Proč Miloš Zeman dostal nejvíce hlasů?“. Kdo chtěl, řekl svůj názor. Pak nastoupila moje prezentace, kde se jim buď vyvrátil nebo potvrdil jejich názor. Hotovo. V prezentaci byly jen čísla a fakta. Je to špatně?

Není to také o prezentaci skvělé nebo zkažené Evropské unie a dalších mezinárodních organizací. Je to o vyjmenování pozitiv a negativ. Vytvoření listu plusů a mínusů, protože Evropská unie skutečně má plusy i mínusy. Je to o tom, že žáci sednou k počítači a zjistí si, co by se stalo, kdybychom Evropskou unii opustili. Druhá část sedne k dalším počítačům a zjišťuje, jak je to s fungováním Evropské unie a jestli nám vážně tihle byrokrati zruší rum a banán musí být speciálně zahnutý. Následně prezentují výsledky. Pořád politika. Opět se ptám – je to špatně?

Nejlepší politická škola pro žáka? Žádná přednáška, ale praxe. „Můj“ sedmák napsal na oficiální facebook Okamury dotaz. Nejen, že nebyl zodpovězen, ale dokonce byl vymazán po pár dnech. Pochopitelně bych sem nepsal něco podobného, kdyby byl vzkaz sprostý nebo jakýmkoliv způsobem hrubý. Byla to jen kritická otázka. A následná cenzura. Kdyby se naučil za celý rok jen tohle, je to dobrá škola.

Celá historie a velká část společenských věd je jen politika. Učit moderní dějiny znamená učit historii politických vražedných teorií, které bohužel vstoupily do mnoha zemí a mnoha životů.

Pokud nebudeme učit ve školách politiku, jsme odsouzení k dělání chyb, které už jednou lidé udělali. Pokud nebudeme učit politiku, popřeme tím obrovskou část naší historie, která byla založena na politické vizi, kterou momentálně špiníme a otázkou je, jestli ji nezničíme úplně. Pokud nebudeme učit ve školách politiku, zůstaneme v Evropě osamoceni. Lidé budou dále podléhat lživým informacím a manipulacím, až jim nebudou vadit ani největší skandály a budou volit korupční politiky, kteří bojují proti korupci. Nikdo nebude chodit k volbám, protože je to prostě nebude zajímat, neuvidí v tom smysl. Nutno říct, že některé popsané situace se už odehrávají a tak stát s heslem „Pravda vítězí“ trpce zjišťuje, že na pravdě nezáleží.

Proč? Protože učitelé vylučují politiku ze školy a protože pravdu neučíme.

Učit politiku znamená jen dát prostor žákům pro debatu a nechat je říct jejich názor za použití argumentů, dát jim čas na zjištění informací a jejich prezentování. Nic víc to neobnáší a nic víc není potřeba. Jen někteří učitele musí začít být demokraté (nebo si na ně zahrát) a překousnout své mocné ego a uvědomit si, že žák může mít lepší informace. Nejlepší, co učitel může udělat, je žáka navést na tyto lepší informace a nechat žáka vyrůst v lepšího občana.

Pohádka o inkluzi

Bylo nebylo, v okolí žádné hory a řeky, jen jedno malé městečko v nížině. Žil zde Honzíček, který pracoval v místní továrně. Honzíček byl velice slušný, hodný a oblíbený v kolektivu. Ale práce mu nešla od ruky tak rychle. Nebyla to jeho chyba. Prostě se stalo a Honzíček nemohl některé věci dělat tak jednoduše, jako ostatní. Ale vždy je nakonec dokázal udělat, svoje si vždy odpracoval, protože byl velice poctivý. Některé věci dokázal i lépe a rychleji, než ostatní.

Šéfovi, a už vůbec ne jeho kamarádům, jeho pomalejší tempo tolik nevadilo. Respektovali Honzíčka i jeho práci. Přece ho nebudou nálepkovat jenom kvůli tomu, že je o něco pomalejší, ne? Každý umí něco jiného.

Ale pánové od stolu ve vládě řekli, že všichni musí pracovat stejně rychle a aby se tak stalo i v případě Honzíčka, byla mu doručena asistentka na pomoc. Znáte to, šéf firmy byl nadšen. Nejen, že platil o trochu pomalejšího Honzíčka, ale teď musel platit ještě asistentku.

Zatímco Honzíček pracoval u pásu, nová paní asistentka si sedla na židli za něj. A začala ho pozorovat, občas mu i něco řekla. „Zrychli. To musíš takhle a takhle. A napít se nechceš?“ Chodila s ním i do kavárny pro zaměstnance, kde mu nalévala čaj a připravovala svačinu.

Asistentky práce bylo zrychlit Honzíčkovu práci, ale jak toho dosáhnete? To je úkol nadlidský, Honzíček prostě zrychlit nemůže. A tak se změnila i rutina asistentky. Občas sice pořád do Honzíčka šťouchla, ale většinu času si hrála na mobilu. Někdy si dokonce i zdřímla, když už byla unavená. Stereotyp a nuda, to znamená jistotu spánku, milé děti.

Honzíček pracoval pořád stejně. Ale vztah okolí k němu se výrazně změnil. Šéf už ho tolik netoleroval, protože za něj najednou utrácel hodně peněz a jeho práce neodpovídala těmto utraceným zlaťákům. Ale o peníze, o ty přece v životě nejde, mávl nad tím rukou šéf. Zkousnul to, ale za Honzíčkem už přestal chodit na krátký pokec, který měli oba tak rádi.

Ale co bylo nejhorší? Milá paní asistentka se o Honzíčka tak moc starala, nespustila ho z očí, že mezi ním a jeho kamarády postavila zeď. Představte si to! Honzíček už svoje kamarády nevídal, vždy u něj byla asistentka a kamarádi k němu nemohli nalézt cestu. Honzíček se taky začal stydět. Sakra, říkal si, dyť jsem to celé roky zvládal sám a teď mi i tkaničky chce zavazovat tahle cizí paní.

Takhle pokračovala Honzíčkova práce dál. Byl odkázán jen na asistentku a žil si ve své malé bublině. Nikdy už nevídal své kamarády a nové také neměl šanci poznat. Hned od rána asistentka, po práci pak Honzíčka zas asistentka předala mámě.

Honzíček bohužel ještě neměl tušení, co to pro něj znamená do budoucna, ve skutečném dospěláckém světě…