„Dějepis má problém“

V pátek zveřejnil youtuber Kovy video s názvem „Dějepis má problém“. Úctyhodná práce se podobným tématem zabývat, už jen proto, že to nebude video, které přitáhne masy lidí a „lajků“. Ve videu dostali prostor různí lidé, od studentů až po učitele, kteří se vyjadřovali k výzvě, kterou Kovy zveřejnil na Instagramu. Hlavní myšlenky jsou „nezbývá čas na moderní dějiny“ a „pravěk se učíme čtyřikrát“.

Na video se můžete podívat zde:

Zajímavý je názor učitele, který je zveřejněn v čase 3:40. Přepis: „Jako učitel vím, že na moderní dějiny se bohužel nedostává, našemu sboru se to nelíbí a i přes to, že toto učivo není v plánu, tak ho tam stejně nějak narveme. Kdyby na to alr inspekce přišla, nelíbilo by se jí to, na úkor starých dějin totiž učíme dějiny moderní. Celé školství je na tom fakt bídně, vystudoval jsem vejšku minulý rok a učitel je otrokem administrativy a norem.

Hlavní věc, kterou bych chtěl napsat je, že (ne)výuka moderních dějin není chyba státu či ministerstva. Neexistují centrální osnovy. A to už patnáct let. Fakt, který by se měl zveřejnit tak, aby si ho lidé konečně uvědomili. Existuje rámcový vzdělávací program (RVP) a jak už název napovídá, RVP stanovuje jen rámec, který mají učitelé splnit, ale uvnitř je vážně minimum látky. Třeba pro starověký svět mám studenty naučit jen odkaz pro dnešek, nejslavnější památky a jak souvisí přírodní podmínky se vznikem státu. Když to vezmu prakticky, tak starověký Egypt podle požadavku ministerstva odučím za jednu hodinu. Na RVP pak navazuje Školní vzdělávací program (ŠVP), kde škola upřesní, co se bude na škole učit v daném předmětu. Vychází z RVP, to minimum je tedy povinné, ale dál má škola svobodu. Dokonce ministerstvo ani neříká, kdy mám co učit, ani jak to mám učit. To znamená, že pokud chci v šesté třídě učit moderní dějiny, mohu. Není to žádný problém. (Tady spíš bude překážka u rodičů, ředitelů a předpokládám, že i dětí.)

Stačí kliknout na odkaz na konci textu a každý má šanci zjistit, že podle RVP by se moderním dějinám měla věnovat téměř polovina času výuky dějepisu, pokud bereme jednotlivé „rámečky“ a výstupy v nich.

Kde je tedy problém? Rozhodně (a pouze) u učitelů. Mluvíme o tom v naší bublině na sociálních sítích už delší dobu a jednoduše napsáno – někteří učitelé prostě nepřešli z osnov na RVP. Jen se z povinnosti přepsalo pár papírů, ale někteří učitelé učí pořád stejně, jako kdyby se nic nezměnilo. To znamená, stále se učí věci navíc, které se učit nemusí a které jsou škodlivé už jen kvůli tomu, že zabírají zbytečné místo ve výuce, ale případně i v hlavách studentů. Pak to končí tak, že se dnes, na konci dubna, někde ještě učí druhá světová válka.

Posledních pět let jsem došel vždy k Sametové revoluci, letos jsem momentálně v roce 1968 v naší zemi, což by neměl být problém dotáhnout do konce i přes odpadající hodiny v následujících týdnech. Ale abych byl upřímný, ne vždy jsem stihl v devítce probrat válku v Afghánistánu, protože proberu obecně Studenou válku, dáme Berlínskou krizi jako příklad události v rámci Studené války a pak skáču do Československa (1945-1989), to je priorita, a teprve poté se vracím zpět do světa.

Extrémně mě zaráží pan učitel ve videu s tvrzením, že moderní dějiny nejsou v plánu. Jak už jsem psal – ve státním plánu (RVP) jsou, tím pádem musí být i ve školním plánu (ŠVP). Nevím, jestli se jedná o nevzdělanost daného člověka v oboru, nebo si hraje na „odboj“, každopádně jeho příspěvek je zoufale hloupý a nepravdivý. Mimochodem, i inspekce poslední roky podporuje výuku moderních dějin a zoufá nad stavem některých škol, kde se dvacáté století nestíhá. Výuka moderních dějin tak není „nic navíc“. Pokud se na škole neučí dějepis alespoň do roku 1989, je to vážně chyba pouze učitele a jeho nezodpovědnost. Mimochodem, stačí se podívat do učebnice (!), které jsou až do 11.září 2001.

Aby to nebylo jen o mých názorech, zpráva České školní inspekce z roku 2016 říká v závěru:

Výuka soudobých dějin je nejčastěji dovedena do 90. let 20. století, což je jistý posun oproti výuce před 10–15 lety. Postupně se zvyšuje podíl učitelů, kteří dovedou výuku soudobých dějin do 1. desetiletí 21. století nebo až do současnosti.

Na začátku stejného dokumentu zmínka o důležitosti soudobých dějin, které na jiném místě inspekce definuje jako dějiny po roce 1945:

Výuka dějepisu a zejména soudobých dějin na základních a středních školách je velmi důležitou součástí vzdělávání žáků. (..) Důležité je zejména poznávání dějů, skutků a jevů, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj společnosti a promítly se do obrazu naší současnosti. Důraz je kladen především na dějiny 19. a 20. století, kde leží kořeny většiny současných společenských jevů.

V závěru zprávy zazní i další, možná nečekaně, pozitiva:

Ve výuce dějepisu a soudobých dějin naprostá většina učitelů dějepisu učí žáky vyhledávat, zpracovávat a vyhodnocovat informace, obhajovat vlastní názor žáků a vést dialog pomocí argumentovaných úsudků. Dále učí žáky oddělovat výklad historie od propagandy a mýtů a utvářet jejich historické vědomí.

Při výuce soudobých dějin využívají učitelé široké spektrum metod a forem. Kromě nejčastěji využívaného výkladu a vysvětlování používají i metody, které ve větší míře zapojují žáky do výuky (řízená diskuze, skupinová a kooperativní výuka, samostatná práce žáků, besedy a exkurze). Velmi vhodné je využívání různých výukových materiálů, nejčastěji jde o dokumentární filmy, učebnice, fotografie, dobové a současné hrané filmy, metodické materiály vlastní či od jiných subjektů a odborné publikace. Využití různých materiálů obohacuje výuku a aktivizuje myšlení žáků.

Samozřejmě inspekce popisuje i slabé stránky. Ale slabou stránku jsou podle inspekce především nekvalifikovaní učitelé dějepisu (28 % učitelů na základní škole a 11 % učitelů na střední škole nestudovalo dějepis na vysoké škole). A druhý hlavní problém je podle ČŠI nezajímavý způsob výuky, což tvrdilo 50 % žáků základních škol a 60 % středoškoláků. Nevýhody se podle mě zdají být spojeny čistě s charakterem jednotlivých lidí, v žádném případě se systémem.

Má tedy dějepis problém?

Jak zazní na konci videa, tématu se bude věnovat Kovy ve spolupráci s Českou televizí dlouhodobě a je to součást projektu o moderních dějinách, proto lze psát na email kovy@ceskatelevize.cz své zkušenosti, především studenti středních škol ve třetím a čtvrtém ročníku.

V kratší a formální podobě jsem odeslal i tento text. Pokud pošlete svůj názor, je určitě větší šance získat reálnější obraz výuky moderních dějin a třeba i něco změnit.

Odkaz na zprávu ČŠI:

https://www.csicr.cz/cz/Dokumenty/Tematicke-zpravy/Tematicka-zprava-%E2%80%93-Vyuka-soudobych-dejin-na-2-stup

Odkaz na Rámcový vzdělávací program:

http://www.nuv.cz/t/rvp-pro-zakladni-vzdelavani

Učitelé na sociálních sítích #6 – Jitka Rambousková

Představení

Jmenuji se Jitka Rambousková. Od malička mi všichni prorokovali, že budu učitelka. Určitě i proto, že moje maminka je učitelka. Ta se taky postarala o to, že jsem pedagogickou fakultu nešla studovat. Někdy ve třeťáku na gymplu mi řekla: “Vystuduj cokoliv jiného. Když budeš chtít, tak klidně můžeš jít učit a doděláš si vzdělání”. Tak jsem vystudovala obor, který byl docela nový – informatiku na (tehdy) přírodovědecké fakultě v Brně. A pak začal normální život, práce, děti a pak se začaly “počítače” učit na školách a škola byla tak blízko… Prostě jsem najednou učila. Vzdělání jsem doplnila na pedagogické fakultě v Praze. Takže máti měla úplnou pravdu. A doteď jsem nelitovala – ani té klikatější cesty k učení, ani toho, že nejsem programátor, ale učitelka.

Jak vypadá Vaše ideální hodina? Hodina, po které cítíte, že se povedla.

Taková hodina by ideálně měla končit hláškou ze třídy “To už zvoní? To je škoda” nebo by to zvonění pro pracovní zápal a zájem neměli žáci vnímat. A současně měla by mít smysl – měla bych mít jistotu, že se žáci někam posunuli, protože “škoda, že zvoní” se dá říct i na nedokoukaný horor.

Jaká jsou podle Vás největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

To je jednoduché – lidé. Jedni jsou pozitivem a jedni negativem. A od toho se všechno odvíjí.

Co podle Vás dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Nevím. Nejdřív bych potřebovala vědět, jak se pozná ten dobrý. Je dobrý ten, kdo naučí žáky opravdu hodně a jeho žáci mají jedničky? Je dobrý ten, kdo se jim věnuje i po škole? Je dobrý ten, kdo zvládá s dětmi projekty? Je dobrý ten, kdo dětem naslouchá a ony mu věří? Dá se vůbec ten dobrý určit?

Naopak, co si myslíte, že definuje špatného učitele?

Tady je odpověď mnohem jednodušší. Pro špatného učitele je v případě problémů chyba vždy na straně žáka či rodiče, protože on = učitel chyby nedělá a má vždy pravdu. Každá minuta ve škole po zvonění je pro něj utrpení. Charakterizuje ho i neochota učit se nové věci a také neochota se podělit o zkušenosti, jen čeká s otevřenou dlaní, co mu kdo nachystá. A ještě si pořád stěžuje na plat a tváří se jako chudák. A skončí to tak, že se žáci diví, že učitelé letí na dovolenou k moři, protože z jejich řečí mají dojem, že si zaplatí tak maximálně na výlet k místnímu rybníku.

Teď bych vlastně mohla odpovědět na tu předchozí otázku. Dobrý učitel je ten, který není špatný 🙂 A výjimečný má v sobě navíc ještě určité kouzlo, které se ale nedá naučit, určitý talent, se kterým se narodil a který navíc rozvíjí a používá ve prospěch svých žáků

Představte si situaci, kdy se stanete ministryní školství. Pokud se rozhodnete něco změnit, co to bude?

Za prvé si to raději ani nepředstavuji, protože úřadování je pro mne černá můra a za druhé školství vidím z pohledu učitele základní školy, a to je jen malý kousek problematiky.

Takže bych funkci někomu ráda přenechala a za to po něm chtěla, aby nějakým kouzlem sladil celou naší vzdělávací soustavu – podle mne každý stupeň hodně žije ve své bublině a jen si stěžuje, co jim ten druhý posílá za žáky.

Kvalitní školy potřebují kvalitní ředitele. Ale co je ředitel? Učitel, co si po odučené hodině odskakuje řídit firmu s milionovým rozpočtem a desítkami až stovkami zaměstnanců? Manažer a ekonom, co občas sundá kravatu a jde učit žáky třeba zeměpis? Tohle fakt úplně nechápu. Vůbec tok peněz školstvím je asi jedna velká podivnost.

Zatím mne osobně obchází inkluze – momentálně takového žáka neučím, ale co vidím a slyším kolem sebe mi úplně stačí. Co jsme to některým dětem provedli? Jak se asi cítí žák 6. třídy, který skoro nečte a počítá do 20, když kolem něj řeší v matice desetinná čísla? Pociťuje úspěch? Co asi může dělat ve fyzice nebo zeměpise? Další příběhy tu asi nemusím uvádět, to všichni kolem sebe znají. Před pár lety jsem měla jsem třídu, kde byli dva kluci s Aspergerem – nikdo to extra neřešil, nikdo je neposílal do speciální školy, nebyl důvod a zvládli jsme to v pohodě, v souběžném třídě byl kluk se zbytky sluchu – totéž, bylo jasné, že prostě bude chodit na normální základku a nikdo z toho nedělal problém. Tenhle způsob inkluze je úplně OK a většina škol to tak brala a bere, ale dosazovat do běžných základek některé děti je přímo zločin – pro ně i pro kolektiv třídy. Takže bych poprosila o používání zdravého rozumu.

Co Vám jako učitelce dělá radost? A co se podle Vás za posledních x let povedlo?

Myslím, že v tomhle povolání radost souvisí především se žáky. Když se i po letech hlásí, když chtějí, abych učila jejich děti (jojo, i to se mi už povedlo), když prostě naše potkávání se ve škole úplně nevyšumí a něco ve svých žácích zanechám.

Někdy je ovšem úplně neskutečné, co jim v hlavách zůstane. Na jednom srazu bývalé třídy mi vyprávěl žák, jak jsem jim v výchově ke zdraví řekla, že když moc solí a sladí, že potlačují ostatní chutě a že se od té doby tím prý řídí. A to jsem matikář! Prostě každá naše věta je vlastně hrozně důležitá a může mít nečekané dopady.

Co se povedlo? Obecně? Hodně se mi v poslední době líbí různé komunity učitelů, které se snaží školství a školy někam posunout, změnit a hlavně jsou otevřené a díky technologiích dostupné všem, kteří mají zájem.

Chtěl bych se zeptat na Váš blog. S jakými úmysly jste ho zakládala a jsou tyto myšlenky pořád stejné?

Že bych si pořídila blog vlastně nenapadlo mne. Napadlo to Pavlínu Hublovou. Psala jsem několik příspěvků na její blog Pepoušův nápadník a tak nějak mne popostrčila a přesvědčila. Jsem ji za to dodnes vděčná.

Myšlenka při založení byla vlastně jediná – že si povedu takový stručný záznamník toho, co se jsem opravdu vyzkoušela, co se povedlo nebo taky nepovedlo, abych se měla k čemu vracet. A vlastně se to dodnes skoro nezměnilo, jen bych asi řekla, že si zakládám portfolio. Některé články píšu delší a podrobnější než bych psala jen pro sebe a své známé, protože jsem si vědoma, že to dnes už nepíšu jen pro sebe a kamarády.

Jen pro zajímavost – web jsem začínala na službě Posterous, což byla služba na mikroblogging  a úplně první článek jsem publikovala 11. 12. 2010. Že budu psát ještě dnes by mne nenapadlo ani ve snu.

Jakou máte zpětnou vazbu na Vaše příspěvky a obecně blog? Když se mě jeden kolega ptal na Kahoot a Socrative, tak jsem mu nakonec ještě emailem doporučoval Váš blog, ale dozvěděl jsem, že kolega je Váš čtenář. Stejně tak na předchozí škole naše matikářka a učitelka informatiky Vaše jméno znala. Jaké máte s blogem plány do budoucna?

Děkuji moc. Tohle je převládající zpětná vazba, že se občas dozvím, že mne někdo čte, někdy na živo slyším “Vy jste ta pančelka s tím webem Co mne trklo?” Občas mám na webu nějaký komentář, třeba co to jsem za učitelku, když mám v článku hrubku.

S webem žádné velké změny momentálně neplánuji. Vždycky říkám, že jsem si na sebe upletla bič v podobě pravidelnosti nových článků. Nutí mne to aktivněji vyhledávat a zapojovat novinky do hodin, aplikace,… a to mi momentálně úplně stačí.

Věnujete se i učení učitelů a vystupujete na různých akcích. Pokud byste nám měla doporučit nějakou vzdělávací akci, která by to byla?

A zase těžká otázka. Jasně, že mám srdcovku EDUStaňkov, kde se podílím i na organizaci, ale těch akcí, které se konají je opravdu spousta a mají nejrůznější zaměření.

Úplně nejdůležitější je občas se zvednout, třeba i obětovat trochu volného času a na nějakou akci prostě vyrazit. Pak už to každý rozhodne sám, která je ta jeho nej.

 

BLOG Jitky Rambouskové najdete zde.

 

Jedna metoda do všech předmětů – Squash card(s)

Častý pracovní příběh – hledal jsem jednu věc, ale skončil jsem u něčeho jiného, co jsem musel okamžitě vyzkoušet. V tomto konkrétním případě jsem hledal, jak na lapbook(y) a narazil jsem na něco, co lze použít v rámci jedné hodiny a snad do každého předmětu a stupně školy. A vypadalo to pěkně a zábavně. Název „squash cards“ si nedovolím překládat.

O co jde? O grafickou formu opakování, kde lze využít malování nebo fotografie.

Jak to vypadá? Podívat se můžete na naše dva hotové výrobky v přiloženém krátkém videu:

Co budete potřebovat? Papír. Musí být čtvercový, doporučené rozměry jsou patnáct krát patnáct centimetrů. V papírnictví jsem nesehnal, tak jsme si je museli sami vyrobit. Nůžky a lepidlo (nebo lepící pásku). A pak už jen ruce a mozek.

Můžete žákům ukazovat, co mají dělat s vlastním papírem v ruce. Jednou se papír přeloží z jedné strany, podruhé z druhé strany a pak „na trojúhelník“. Stejný proces zopakujeme ještě dvakrát. Následně tři papíry jen přilepíme k sobě a je hotovo. Samozřejmě je možné (a pravděpodobně lepší) pustit žákům „tutorial“, který se dá i zpomalit. Jedno z videí je například zde:

My jsme použili squash cards pro opakování první poloviny dvacátého století. První částí bylo rozhodnout se pro čtyři klíčové události, které definovaly období od 1914 do 1948. „Které události měly podle tebe největší dopad na tehdejší dobu, svět a jeho fungování? Co charakterizovalo toto období?“ Pátý obrázek je ideální využít na obálku celé aktivity, celé squash card. Další aktivitou je samozřejmě najít vhodné obrázky a následně se rozhodnout, jak ovlivnily dějiny a krátce pomocí vlastních slov toto vepsat do kartiček.

Aktivitu jsem použil během suplované hodiny dějepisu v kvartě a nikdo mým směrem nic nehodil, což je klíčové. Bylo to něco odlišného a všichni to přežili. Problém, o kterém jsem věděl, že problémem bude, bylo řešení hledání fotografií a následně vytištění. Samozřejmě, pokud můžete jít do učebny počítačů a tisknout přímo tam, problém neexistuje. Ale v klasické třídě je to složitější, studenti si sice mohou najít fotografie na mobilu, ale horší je to s tiskem. A pokud nelze využít mobily, budete muset kreslit nebo obrázky zpracovávat doma. U nás to proběhlo tak, že jsme během hodiny zpracovali papír do potřebného formátu, vybrali události, někteří připravili text a fotografie část studentů tiskla doma, část je poslala po domluvě na můj email a já je přinesl vytištěné na příští hodinu. Práce se tedy neodevzdávala na konci hodiny, ale na začátku další hodiny. Někteří obrázky kreslili nebo kombinovali fotografie s vlastním dílem.

A lapbooky na druhém stupni, ty snad budou zas někdy příště.