Pět let učitelem

Pět let je pro mě dlouhá doba. Pět let pracuji v českém školství. Pět let na základní škole. Malé město. Pět stovek žáků na celé škole. Z těchto pohledů je psán následující článek. Co mi těchto pět dalo? Co mi vzalo? Naučil jsem se něco?

Kromě toho, že učitel chodí domu ve dvanáct (i když nedávno mi došlo, že i ve škole existují směny – češtinářky mají ranní a jsou domů v jednu a pak jsme tu my ostatní, kteří máme ranní i odpolední) a má pořád prázdniny, není pravda ani to, že se všechny přípravy udělají za první dva roky a pak se už vše jen opakuje. Pořád dělám přípravy, pořád se učím a pořád zkouším něco nového. Je samozřejmě pravda, že jsem si našel svůj systém a neležím v přípravách od soboty rána až do neděle večer s tím, že mám připravené hodiny jen do středy. Největší vrchol ale pořád je pustit si seriál večer v průběhu pracovního týdne. A nebudu lhát, jednou do týdne se mi to podaří. A je to tak dobře. Jakmile povolím, vrátí se mi to. Trochu nepřipravená hodina a žáci se buď nic nenaučí, nebo zboří školu. A důležitá věc – pokud bych udělal přípravy za první dva roky a vše pak opakoval dalších čtyřicet let, šíleně bych nudil. Sám sebe. A neměl bych z toho radost. Někdy pomůže vidět špatnou praxi – když jsem byl v posledním ročníku univerzity, byl jsem na praxi, kde učitel v paralelních hodinách říkal úplně stejné věty a ve stejný čas i stejný vtip. „Tak takhle nesmím nikdy dopadnout“, řekl jsem si a přísahám, že dodnes je to pro mě velká motivace. I když to byl zábavný člověk a dobrý učitel, naučil jsem se, co nedělat. I špatná zkušenost je zkušenost, která může posouvat dále.

Prakticky všechno, co udělám, vymyslím a vytvořím, se mi pak vrací zpět – od rodičů, občas některých kolegů, občas ze sociálních sítí. A většinou od žáků.

Co mi škola vzala krom volného času, budou skutečně iluze. Například co za lidi může učit a co některým projde. Mám pocit, že české školství brzdí těch pár neschopných, kteří mají problémy s alkoholem, urážejí děti, učení je nebaví, rezignovali a chodí pozdě na hodiny (nebo nechodí vůbec). Ve školství neplatí, že i špatná reklama je pořád reklama.

Nejlepší učitel je ten, který má splněno papírování. Může o hodinách mít horečku a popírat holocaust přečtením článku z Parlamentních listů, ale pokud má zapsáno v třídnici poučení o bezpečnosti pro děti na víkend, je v pohodě. To mě ale také vede k tomu, že bude extrémně záležet na vedení školy. To vytváří atmosféru a kolem té se točí vztahy všech ve škole.

Dlouho jsem žil v tom, že na řediteli a vedení školy nezáleží, protože vlastně o ničem podstatném (=výuka) nerozhodují. První měsíce a pravděpodobně i roky tomu nasvědčovaly. Ale když už jsem začal mít čas řešit i jiné věci, než přípravu na hodiny, došlo mi pár dalších věcí. A hodně věcí mě začalo šíleně rozčilovat. Možná to vše začalo tím, když nám ředitel snad šestkrát změnil rozvrh během září a já žil v domněnce, že jediné co ředitel vlastně dělá, je rozvrh. A pokud nedokáže ani to? Některé kroky ve školství a některé další kroky vedení školy mi prostě přišly a stále přijdou nelogické. Například musím učit čtyři žákyně poslední hodinu, ale když chybí v třídě jedné třídy sedm žáků, v druhé třídě taky sedm žáků, tak jsou dvě třídy spojené do jednoho chumlu, kde je čtyřicet lidí. A mně to nedává smysl, protože i dvacet žáků v „áčku“ se mohlo normálně učit a dvacet žáků v „béčku“ se také mohlo učit. Dělá se vše, aby učitelé nemohli učit. Výsledkem spojení je pochopitelně to, že se nikdo nic nenaučí. Ale čtyři žákyně v jiný den a v jiném ročníku mám ve tři hodiny odpoledne učit.

Uklízečka. Nejdůležitější člověk ve škole. Seřve mě za bordel ve třídě, kde jsem celý den neučil. To ale nestačí. Jde si na mě stěžovat řediteli a ten mi domlouvá.

Školník. Přijde do hodiny, nezaklepe, nepozdraví a jde si do něčeho mlátit ve chvíli, kdy píšeme test.

Žáci. Zjistil jsem to, co už asi víte. Ať je dítě jakékoliv, je to práce rodičů. Ať se žák chová jakkoliv, je to vždy „jen“ reakce na něco. Ale uvědomit si to v ten daný moment a na tom místě je neuvěřitelně těžké.

Univerzita. Jen potvrzení dalšího známého faktu – absolutně mě nepřipravila. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, proč a jak jsem se stal dobrým učitelem. A proč se vlastně snažím. Já si uvědomil, že první rok jsem byl docela vláčen žáky. Následně jsem zrušil prázdniny a celé léto ležel v knihách a článcích. Druhý rok jsem začal tak, že jsem už něco věděl a začal měnit svůj systém práce, výuky a disciplíny. Vlastně jsem do sebe za dva měsíce dostal to, co mi univerzita nedala. Druhý rok byl tak ve skutečnosti mým prvním, kdy jsem byl učitel s kontrolou. Třetí rok jsem se začal formovat jako učitel. Dnes už spoustu věcí ve třídě ani nemusím říkat. Osm z deseti problémů se vyřeší oční kontaktem, gestem nebo tichem – nejmocnější nástroj.

Alternativní školy. Stav: vyléčen. První dva roky jsem snil o učení mimo systém. Dnes si přeju zakládání „jiných“ škol pro ostatní, ale sám bych na ní už učit nechtěl. Dostal jsem před pár týdny nabídku učit na škole, a pokud bych nebral v potaz fakt, že už mám podepsanou smlouvu jinde, tak bych stejně došel k závěru, že asi nemůžu učit na škole, kde se ročně platí sto tisíc za žáka. Takže žádné další sny o SCIO škole a podobných podnikatelských projektech. Projekty a zábavné hry mohu bez problémů realizovat i na státní škole. Došlo mi i to, že každý extrém je špatný a je jedno, jestli jde o učení pouze pomocí výkladu nebo učení pouze přes projekty.

Pro mě je nejlepší systém „zjisti si sám – teď ti to já vyložím a ty kontroluj a opravuj – opakování – test“. Pokud to chcete odborně, říká se tomu Kolbův učební cyklus, i když je samozřejmě trochu upraven pro mé potřeby a pro potřeby třiceti puberťáků ve třídě. A jednou za čas projekt ve skupinách, tvorba powerpointové prezentace nebo něco „úplně mimo“ jako například Escape room.

Získal jsem klid, větší trpělivost, sebevědomí a zároveň jistotu nebát se nikoho a ničeho, klidně jít do konfliktu, pokud to za to stojí. Nechápu kastování na žáci vs učitelé. Pokud má žák „pravdu“, je nutné se ho zastat i před ostatními učiteli a nedržet při sobě jen kvůli tomu, že jsme učitelé.

Jedna věc mě neuvěřitelně děsí. Kromě Václava Klause mladšího jako budoucího ministra školství, je to šílená nesvoboda některých učitelů. Systém je svobodný, učitelé si mohou dělat prakticky cokoliv ve výuce, pokud samozřejmě neporušují práva někoho jiného. Ale občas na mě odněkud vylítnou otázky: „Co říká ministerstvo na X a A? Můžu to udělat tak a tak? Musíme dělat čtenářské deníky? Nebude se inspekce zlobit, když...“. Tady teprve začíná skutečné peklo. Pokud učitel učí tak, aby se to líbilo ministerstvu a inspekci, pak jsme v koncích.

Ale osobně, a na to, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a na gymplu si myslel, že budu žít v ubytovně a kopat silnice, jsem dnes až neuvěřitelně spokojen. Mimo jiné i proto, že zatím funguje systém „tvrdá práce se vyplatí“ a já přestupuji na gymnázium, což je úroveň, na kterou mám oficiálně vzdělání. A protože mám práci, která má smysl. A stát, ať už ministerstvo nebo inspekce, to nemohou ovlivnit.

Paraziti

Myslím, že to trvalo dva roky – vedení si mě vždy zavolalo a zeptalo se, jestli od u dveří stojící paní nechci něco koupit (za školní peníze). Nechci, samozřejmě. Pak už se mě přestali ptát a já na stole pravidelně najdu mapy; bez diskuse, argumentů nebo alespoň oznámení. Občas tam najdu třeba plakát se státními symboly a podobně. Jako dějepisář najdu na stole mapu střední Evropy za Karla IV., mapu Evropy během Druhé světové války. K čemu to je? Jakoukoliv mapu si mohu najít na internetu a pracovat s ní. Vytisknout žákům. Dokonce na ní můžu malovat, pokud si ji vložím do Malování, Wordu nebo budu ve třídě s interaktivní tabulí. Papírová mapa nahrává akorát škole z dob Marie Terezie a frontální výuce. Mimochodem, víte, kolik taková mapa stojí? Dva a půl tisíce. Víte, co se s ní stane? Hodí se do skříně, každý rok se zaškrtne, že ji škola vlastní, ale reálně se nikdy nepoužije. Proč by se také používala? Za pár let se vyškrtne, roztrhá a hodí do popelnice.

Našel jsem na stole i mnohem dražší věci, které nikdy nikdo nevyužije.

Dnešní text je jen taková malá a zbytečná stížnost v krátkém vydání, ale je to další mozaika do reality naší školy. Možná části školství? Samozřejmě si uvědomuji, že to může být problém jen naší školy a našeho vedení. Ale někoho tento obrázek třeba bude zajímat.

Věc, která mě jako začínajícího učitele překvapila a nyní, jako lehce pokročilého učitele, mě znechucuje víc a víc. Každý den několik emailů s nabídkami, jestli chci to a to. Musím to údajně vyzkoušet. Ani už neřeším, kde na mě vzali email (se svým učitelským emailem jsem se samozřejmě nikde neregistroval a nepřihlašoval).

Základní škola je lehký terč. Roky a roky jsem se divil, co se to děje. O co jde? Žáci zaplatí peníze za něco, co vůbec nechtějí a ředitel si odškrtne kulturní, preventivní či jinou akci. Nebo ředitel něco objedná a zaplatí, zaškrtne se položka na nějakém papíře a bum, vzděláváme se a navíc jsme moderní škola, která kupuje novinky na „trhu“ a snaží se nabízet žákům lepší pomůcky a prostředí. Splněno. Na papíře to vypadá dobře, provozovatel je spokojený. Ve skutečnosti děláme vše možné, jen ne to, kvůli čemu jsme ve škole. Ano, to je učení se.

Nechápejte mě špatně. Jsou i skvělé a fungující přednášky či preventivní akce. Ale takové si učitelé najdou sami a většinou jsou zdarma. Chodí k nám gynekolog a gynekoložka na biologii – nejlepší zkušenost pro žáky. Tito lidé jsou profesionálové, dělají rádi svou práci a dělá jim i radost šířit své znalosti dál tím, že jednou za rok do školy přijdou. Ale také se mi neustále stává, že učím žáky dva týdny o poruchy příjmu potravy a za měsíc přijde paní, která udělá žákům hodinovou přednášku na stejné téma za padesát korun na hlavu. Takhle se vydělávají peníze.

Proto to různí pochybní lidé a uskupení neustále zkouší. Na školách vždy uspějí. Stačí napsat pěkný email, ředitel se nadchne a všichni jdeme povinně na žesťový koncert. Pak se nelze divit, jak to tam vypadá. Kapela zjistí, že si nedokáže večerním koncertem vydělat, tak si pozve celou školu, která prostě nemůže odmítnout. Lehce vydělané peníze. Těžko se lze divit, že žáci pak dělají bordel a nebaví je to. A především to dávají najevo. Učitelům je trapně a jsou na vážkách. Má jim být muzikantů vůbec líto? Nebo si to zaslouží? Vsadili na lehce vydělané peníze, tak ať si je trochu zaslouží. Když mají tu odvahu donutit puberťáky jít na něco podobného, musí očekávat reakci. A pokud nedokáží pracovat s davem, dostanou to, co si zaslouží.

Už jsem takto byl v divadle například na Petrovi a Lucii. S šesťáky, kteří vůbec neměli tušení, co se děje a neměli šanci tomu porozumět. Deváťáci tomu samozřejmě rozuměli více. Co mají všichni společného? Z peněženek rodičů vytáhli stokorunu a škola byla na velké kulturní akci a žáci se vzdělávali. Učitelé se o tom pro jistotu dozvěděli v půl třetí odpoledne den předtím, aby nestihli protestovat. Peníze se vybírali až po odehraném představení.

Poslední dobou chodí na email často nabídka powerpointových prezentací za desítky až stovky korun. Paní mi dokonce nabízela i testy pro žáky. Jak použiju ve své hodině cizí testy, to mi hlava nebere. „Plackohraní“ by také určitě stálo za to. Teď zrovna čtu další email. Výjimečný email. Pozvánku na „světovou novinku, interaktivní program s názvem Hledání společného rytmu“. Taky mi psal už i jeden spisovatel, jestli by nemohl udělat historickou přednášku. Dokonce se nabídl, že žákům poví i tajemství, jak se píše kniha. Za padesát korun na žáka! No neberte to. Zvládne i dohromady sto žáků ve dvou skupinách, za čtyři hodiny. Takže si vydělá za čtyři hodiny pět tisíc. Což já vydělám za pracovní týden, oficiálně čtyřicet pracovních hodin. V jeho profilu na internetových stránkách bylo mimo jiné napsáno, že je často kritizován za psaní knih z komunistického pohledu a zkreslování historických faktů. Neúspěšný člověk, který se chce nalepit na školství a začít vydělávat peníze na bezmocných. Parazit.

Přijde mi, že se minimálně na naší školu lepí neschopní lidé, kteří se nedokáží prosadit v klasickém prostřední a využívají nás. Proč to nezkusit na škole? Tam jsou dostatečně blbí….

Samozřejmě lze vše jednoduše vyřešit tím, že učitelé a vedení školy budou aktivně sami vyhledávat akce. Ale to se asi nenosí.

Největší paradoxem tak zůstává, když jsem psal nedávno několik emailů kvůli pomoci, jak učit zahraniční studentku, která neumí slovo česky ani anglicky. Nikdo mi neodepsal. Když si najdu sám nějakou akci, tak stejně vše musí jít přes vedení školy. Když jsem po první výplatě (třináct tisíc korun čistého) zjistil, že kniha Moderní vyučování od Pettyho stojí osm až devět stovek, myslíte, že mi pomohla škola? Z té knihy v budoucnu měla škola velký prospěch. Jaký prospěch má škola ze zaprášené mapy za několik tisíc?

Proto možná některé školy tak zaostávají – uzavřené věznice bez kontaktu s vnějším skutečným světem, které se nechávají hloupě využívat a pomáhají parazitům.

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.