Následující řádky obsahují proslov, který jsem přečetl při vyřazování svých deváťáků v divadle za přítomnosti učitelů, vedení školy, rodičů a příbuzných. Byl jsem o jeho zveřejnění požádán a jelikož jsem proslov měl napsaný na počítači, tak to není problém. Kurzívou jsou pochopitelně určitá vysvětlení. Samozřejmě pár věcí jsou vnitřní záležitosti, které mohou být nepochopitelné bez širšího kontextu.

Dobrý den.
Rád bych začal rovnou omluvou všem, kterým jsem za poslední čtyři, pět let ublížil, za všechny chyby, které jsem udělal, za všechny hlouposti, které jsem řekl, ne všechno jsem myslel vážně. To platí k našim mladším přítomným, které jsem učil. Co se týká dospělých, tak se omlouvám také za slova, která někomu mohla ublížit. Zde už byla ale většina myšlena vážně.

Každý rok zde probíhá stejná slavnost, každý rok posloucháme prakticky stejná slova. Jednou jsou pravdivá, podruhé se opakují jen jako fraška. Minulý rok jsem přišel na recepci, jeden žák mě pozdravil hajlováním, druhý mi řekl „Čau vole“. Ale pochvala stejně byla. Další moje omluva tedy je za porušení nepsaných pravidel při řečnění, které má být pouze oslavné. Nemám rád lhaní a lhát v důležitých momentech nezačnu ani teď.

V první řadě bych chtěl poděkovat rodičům. Skutečně poděkovat. Samozřejmě netuším, co jste si říkali doma, co si myslíte, ale směrem ke mně jste se chovali vždy tak, že jsem se mohl starat jen o svou práci a nemusel řešit nic vedlejšího. Pět let jsem sledoval kolegy, jak píší zprávy pro soud, někteří soudy i navštěvovali. Nebo dokonce chodili na výslechy k policii. Všechno kvůli rodičům. Učitel se pak nesoustředí, je ve stresu a to dopadá zpět na žáky. Bez srandy a zveličování – moji kolegové mi záviděli, jaké mám rodiče žáků. Při tom by stačilo z Vašeho pohledu málo, pokud Vám něco vadilo – přijít za panem ředitelem, stěžovat si a vše by bylo v mžiku vyřešeno. Na učitelích ve skutečnosti tolik nezáleží. Vedení školy – rodiče – žáci – uklízečky – učitelé – taková je pyramida důležitosti na naší škole. Vy jste mě a naší třídu vždy podporovali a za to Vám ještě jednou děkuji. Dokonce jste se mnou pustili své děti i na víkend. To už něco musí znamenat. Možná to znamená, že jste se jich chtěli zbavit a trochu si odpočinout…

Jelikož se s naší školou a městem po pěti letech loučím, chtěl bych pár vět věnovat i kolegům a kolegyním. Snad se neurazí, ale někteří se stali mými náhradními rodiči. Pokud jsem požádal, vždy pomohli. Od věcí souvisejících s bydlením a situací, kdy jsem rozbil klíče a hledal někoho, kdo vyrazí dveře, až po problematiku „jakou část králíka si mám koupit k večeři“. Samozřejmě mi museli pomáhat i se školou, protože přiznejme si fakt, že absolvent pedagogické fakulty neumí nic, co by se hodilo do reality školní třídy.

Děkuji pochopitelně všem, kteří mi kdy pomohli. Jmenovat musím paní učitelku A, B, C, D a E. Paní E, tehdy ještě slečna Svobodná, dorazila do školy ve stejný moment jako já. Ve dveřích sborovny nám beze slov dali skleničku alkoholu (bohužel to už se pak nikdy neopakovalo) a tím začala naše spolupráce. Stejné radosti, stejné problémy, stejné rozčilování nad zbytečnými papíry. A dokud nám je nepřesunuli, tak i dvě stejná křesla, na která si sedneme znovu za asi 36 let. Děkuji, E.

Poslední jmenovaný člověk, nikoliv však v pořadí významu, je člověk, který je neskutečná autorita, aniž by o tom možná tušil. Pohodový, neuvěřitelně trpělivý (to vážně nechápu), vždy pomůže se vším a dokáže zachovat klidnou hlavu. Nedosažitelná modla v učení. Když jsem přišel na naší školu, na konci školního roku udělali žáci prezentace, kde každý jmenoval své oblíbené učitele. Na velkém množství prezentací bylo JEHO jméno. Cože, říkal jsem si sám pro sebe, dyť učí chemii a matiku. To musí být vážně borec. Samozřejmě během dalších let jsem pochopil, v čem je kouzlo pana učitele F, takže F, děkuji, že jsem se mohl učit, jak se v budoucnu stát učitelem, právě vedle tebe.

Samozřejmě ne všechno je růžové, ne všichni lidé mají charakter a morálku a ne všichni lidé jsou skuteční kolegové. Představte si, že máte nehodu na dálnici a Váš kolega, říkejme mu B (zde není jméno upraveno kvůli blogu, B byl „B“ i při proslovu), běží za ředitelem pět minut po začátku hodiny, aby žaloval, že chybíte a nejste v práci. Radši by převzal Vaší práci, potřebuje větší úvazek. Kdyby však B dodržoval pravidla a přišel do práce včas, jako všichni ostatní, ne pět minut před vyučováním, věděl by o nehodě, která se řešila hned po příchodu do práce ve sborovně. Takže děkuji dalšímu kolegovi, tentokrát za to, že mi ukázal dno, kam je až člověk schopen zajít.

Teď se už konečně dostáváme k hlavním osobnostem dnešního dne. Říká se, že na první třídu se nikdy nezapomíná. To budu moct potvrdit až za další roky. Je pravda, že čtyři roky jsou dlouhá doba. Navíc jsme měli ještě jeden společný rok v pátém ročníku, kdy jsem neměl absolutně tušení, co u vás vlastně dělám. Ale přežili jste všichni, to je první úspěch. Přežili jste všechny deštivé výlety, výšlapy, dokonce i rozlučka se obešla bez sanitky a policie. Údajně. Můžu jen doufat, že jste se za těch pár let něco naučili. Možná bude nakonec důležitější, jestli se naučili něco o sobě a ostatních lidech, než co byla Zlatá bula sicilská. Já se od vás určitě naučil spoustu věcí. Pár tanečních kroků, které ale radši nebudu předvádět. Na burze škol jsem se díky vám naučil, že se nemám koukat na jmenovky, pokud jsou připíchnuté na poprsí slečen. Viděl jsem nové seriály a filmy, četl „moderní“ knížky, takže jsem se ocitl v 21.století a navíc jsem se trochu vzepřel kalendáři, znáte to, jen mládí, nikdy stáří, být stále mlád zkouším i přes ty známky času ve své tváři. Jde o to, že si nepřestáváme hrát, protože stárneme, ale stárneme, protože si přestáváme hrát, abych vykradl kromě textu písničky i jeden film. Akorát pořád nedokážu ocenit moderní písničky, to jste mě nezvládli naučit. Co jsem se ale naučil je, že nemám nikoho napodobovat, jak hází míčkem, protože to skončí tím, že vyhodím míček z otevřeného okna během hodiny. Z tohoto památného činu vznikla i básnička, kterou vám teď, ještě před oficiálním zveřejněním a oceněním, přečtu. Ale recitovat mě nikdo z vás nenaučil, takže se omlouvám: (Opsáno tak, jak bylo napsáno žáky.)

Naše škola
Naše škola je ta nej,
zábavu si užijem!
Učíme se, hrajeme si, zpíváme si
s našimi učitely.
Kteří hází křídy
z okna ven a
děti pro ně běhají
rychle ven!
Učitelé se vztekají
když tak blbě děti házejí.
A nakonec to všechno dobře dopadlo
i křída už je na světě. Hejj.

Někteří už zívají, takže poslední část. Žádná velká moudra, protože vím, že by se začal ozývat pískot a ironické poznámky. Mohl bych vás samozřejmě poprosit, ať za pár let neměníte svůj hlas za koblihu, ale ve skutečnosti je to naprosto vaše věc, protože žijeme ve svobodné zemi. Zatím. A třeba vám koblihy chutnají. Jediné, co vám můžu popřát, je hodně úspěchů. A ty vám skutečně přeji, a je úplně jedno, jestli to znamená, že z vás bude první prezidentka naší země, řemeslník vydělávající dvojnásobek mého platu, zubařka nebo právník.

V tento moment jsem oznámil, že jsem našel papírky, kde byly napsané sny a cíle žáků napsané v šesté třídě. Všechny papíry jsem přečetl a každému z žáků dal malý dárek, který nějakým způsobem patřil k onomu přečtenému cíli. Žákovi, který chtěl mít hodně peněz jsem vytiskl zimbabwský dolar z dob hyperinflace, veterinářce jsem dal plyšového medvídka na první operaci s radou, že se má prát na třicet stupňů, až poteče krev. Budoucímu chirurgovi doktorskou soupravičku pro malé děti. Budoucí prezidentce papír, na kterém byly fotografie tří prezidentů České republiky – čtvrtá fotografie byla oné žačky. Jedna žákyně měla na papíře přeškrtnuto přání mít bohatého manžela a místo toho napsala, že by chtěla být ona bohatá – dostala známý plakát na téma emancipace žen. A tak dále.

Cokoliv se stane, hlavně ať vás to baví. Nemá smysl dělat práci, která vám nedává smysl a která vás nebaví. Peníze podle mě nic nezachrání. Pokud budete vydělávat sto tisíc měsíčně a budete jezdit z práce v deset večer, k čemu vám bude těch sto tisíc? Ale mám pro některé z vás špatnou zprávu. Úspěch nepřijde sám, ani největší talent nebude stačit. Úspěch znamená mít cíl, tvrdě pracovat, dělat chyby a mít odvahu. To, že děláte chyby, znamená, že se o něco snažíte a jen nesedíte a nečumíte do zdi. Po cestě za cílem uděláte určitě spoustu chyb a stane se hodně špatných věcí, ale důležité je zase se zvednout a pokračovat. Právě to, jak rychle se otřepete ve špatných dnech a jestli se poučíte z chyb, takové momenty určí, co budete za člověka a jestli budete úspěšní. Abych si byl jistý, že si rozumíme a že se pochopíme, tak mám pro vás poslední úkol. A přemýšlím, jestli náhodou není i první. Vím totiž, že vše, co jsem teď řekl, do večera zapomenete. Proto večer, až budete mít čas, zadejte do googlu „svět patří těm“ a počkejte, co na vás vyjede. A nezapomeňte to.

Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.