Učitelé na sociálních sítích #2 – Anna Freimannová

Představení

Jmenuji se Anna Freimannová a jsem učitelkou angličtiny. Kdykoliv se mě někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala, s oblibou říkám, že jako slepý k houslím. Můj původní záměr byl prosadit se jako grafická designérka.

Během studia na střední škole však sled událostí vedl k zjištění, že je se vzdělávacím systémem nejspíš něco špatně. Tou dobou jsem naprostým omylem získala práci jako soukromá učitelka angličtiny pro děti z přilehlého okolí a začala se na jednotlivé chyby zaměřovat o něco více. V mezičase jsem se učila učit a získala tak krásný náskok tříleté praxe v oboru. Když jsem maturovala, byla jsem už pevně rozhodnutá, co chci se svým životem dělat. Chci učit a chci změnit naše školství k lepšímu.

Po maturitě jsem tedy nastoupila na pedagogickou fakultu. V mezičase jsem nadále působila jako soukromnice a dále vedla kroužek angličtiny pro děti v naší místní školce. Peněz z toho ovšem nebyl dostatek, vysokoškolské studium je relativně nákladná záležitost, obzvlášť když si musíte všechno hradit sami. Ve druhém ročníku jsem tedy nastoupila jako učitelka na nedaleké učiliště. Byl to zážitek k nezaplacení, dá se říct, že jsem začala s tou nejobtížnější možnou variantou, a to po všech stránkách.

Když pominu fakt, že jsem musela pracovat s naprosto demotivovanými studenty z horších rodinných poměrů, vedla jsem nikdy neustávající válku s vedením školy. Do práce jsem totiž nastoupila s přesvědčením, že lze věci dělat jinak, a že angličtina může být nejen přínosná, ale zábavná a obohacující i pro budoucí mechaniky a svářeče. Vedení ovšem bylo extrémně konzervativní, mé učební metody striktně odmítalo a soustavně mi házelo klacky pod nohy. Co se mých kolegů týče, jednalo se zpravidla o vyhořelé a zkostnatělé kantory ze staré školy. Jejich postoj k práci nebyl o nic lepší než postoj samotných studentů. Mohli bychom se tu donekonečna handrkovat o to, zda byla dřív slepice nebo vejce, ale faktem je, že změna na pracovišti nebyla vítaná. Když jsem pak ohledně problematiky učňovského vzdělávání začala promlouvat v médiích, vedení se rozhodlo, že jsem pro jejich školu příliš hlučná a nepohodlná, a studenti mi někdy v půlce března oznámili, že tam údajně příští školní rok již nebudu zaměstnána.

Ačkoliv mi tuto informaci nikdo oficiálně neoznámil, a to dokonce ani v momentě, kdy do konce školního roku zbýval poslední týden, nelenila jsem a začala shánět novou práci. Zadařilo se a já po letních prázdninách putovala na základní školu se vstřícným vedením a otevřeností k novým metodám, kde působím v současnosti.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Od vstupu do školství jsem toho vlastně moc neočekávala. Ze střední jsem měla relativně dobrou představu, jak se věci asi mají. Na fakultě jsem se nic moc nového nedozvěděla, tak jsem byla zkrátka smířená s tím, že se budu učit za pochodu, stejně jako všechno. Jestli mě něco překvapilo, tak to, jak snadné bylo najít práci bez jakéhokoliv relevantního vzdělání. Neměla jsem u sebe ani potvrzení o studiu z VŠ a zda a jak jsem schopná vyučovat angličtinu nikdo nikdy neprověřoval. V podstatě mě všude přijali jen na mé dobré slovo. Neříkám, že to byla chyba, ale něco to o současném stavu vypovídá.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Jelikož vyučuji jazyk, ideální hodina pro mě vypadá tak, že řeč nestojí. Nejšťastnější jsem, když děti hodně diskutují, povídají a kladou otázky. S tím byl ze začátku problém. Většina dětí má dojem, že pokud se na něco musí zeptat a přiznat tak, že tomu úplně nerozumí, říká to o nich, že jsou hloupé. Zrovna tak se bojí odpovídat, když si nejsou zcela jisté, zda je jejich odpověď správná. Po měsíci na nové škole se mi to ale k mé velké radosti povedlo odbourat. Naučili jsme se, že učit se něco nového znamená dělat chyby, že to bez nich nejde, díky čemuž se i ti nejslabší snaží na sobě pracovat, protože vědí, že nedovolím, aby se jim někdo posmíval. To je podle mě ideální hodina – všichni se podílí na diskuzi, jeví zájem o to, co se právě děje, navzájem si pomáhají a ve třídě panuje pohodová atmosféra.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Těch negativ je poměrně hodně, mám jich celý sáhodlouhý seznam. Kdybych ale měla vybrat ty nejstěžejnější, nejvíc mi asi vadí, jak málo se systém zaměřuje na děti jakožto individuály. Je nastavený tak, že musí každý umět všechno, takových dětí si cení nejvíc – jedničkářů a premiantů. Méně prostoru se už věnuje tomu, aby si děti našly něco, co je baví, v čem jsou dobré. Něco, na co by se měly zaměřit. Automaticky se předpokládá, že se musí naučit všechno, což z nich generuje nějaký průměr, který ale následně neví, co s vlastním životem.

Dále mi vadí, jak systém vnímá učitele. Učitel může být defakto kdokoliv s tím správným papírem, ačkoliv tohle povolání představuje mnohem víc a spousta lidí, která ho dělá už dlouhé roky, by se od škol měla přitom držet na míle daleko.

S hledáním pozitiv je to o něco horší, protože jak to vidím já, je, že český vzdělávací systém je něco, co má neuvěřitelný potenciál, ale ti, co ho mají na povel, dělají všechno proto, aby zůstal nenaplněný.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím si, že výjimečný učitel je někdo, kdo nepředává jen odborné znalosti, ale také nějaké dovednosti a  hodnoty, které si děti odnesou ze školy na celý život. To se každému může povést jiným způsobem. Někdo předává přímo, jiným se to povede skrz jejich přístup k žákům a učební styl. Také je to někdo, kdo se dovede odpoutat od hranic svého předmětu a vyučovat v souvislostech, ukázat, proč je zrovna tohle důležité znát a co si z toho vzít.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatných učitelů jsem zažila víc než těch dobrých. A dokonce i víc než těch průměrných. Dokonalým odstrašujícím příkladem by mohla být moje třídní učitelka ze střední školy. Věřím, že je to v jádru moc hodná ženská a že to tehdy všechno myslela dobře, ale ke svým dětem bych někoho takového rozhodně nechtěla.

Vyučovala češtinu a literaturu, což byly do střední předměty, které jsem měla moc ráda a dodnes je považuji za krásné, pokud se vyučují dobře. Ona nicméně postrádala cosi jako učební styl, hodiny vypadaly tak, že se buď dělaly výpisky z knížky, nebo se opisovala prezentace z projektoru. Málokdy navíc cokoliv z toho vysvětlila, jen jsme psali zaklínadla, kterým nikdo nerozuměl, a kdykoliv jsem si troufla vznést dotaz na to, co že to vlastně znamená, málokdy to dovedla vysvětlit. Určitě měla ohromné množství odborných znalostí, ale při jejich čerpání tak nějak zapomínala lidskou řeč. Dávala strašlivě dlouhé testy v krátkém časovém limitu a byla neuvěřitelný pedant na to, aby každý ve třídě tiše seděl a psal jako stroj. K tomu měla sklony plést se nám neustále do osobních věcí. Lidi, co mě znají, dobře vědí, že jsem odjakživa relativně sdílná, když už se někdo ptá, s problémy se nijak netajím, ale ke svěřování se zrovna jí jsem měla vysloveně odpor, protože se stavěla do role neomylné a nezpochybnitelné autority a neměla prakticky žádné pochopení.

Špatný učitel je pro mě tedy někdo, kdo vyžaduje militantní poslušnost, ačkoliv jeho hodiny nejsou prakticky ničím zajímavé, a neplní funkci „tlumočníka,“ tedy není schopen nabyté vědomosti předat jazykem, kterému žactvo dobře porozumí.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělala?

Myslím, že moje největší selhání přišlo během práce na učilišti. Nechala jsem se příliš udolat svým okolím. Tehdy jsem za zadkem neustále měla nějakou kontrolu, protože se vědělo, že jdu svou výukou proti proudu a ještě jsem to zhoršila tím, že jsem na sebe upozornila online. Důsledkem bylo, že se na mě většina kolegů sesypala jako vosy. Byla jsem neustále pod palbou a na okamžik mě to zlomilo. Do práce jsem chodila unavená a naštvaná. Projevilo se to na výuce. Zkrátka jsem to zabalila a začala dělat, co chtějí. Knížka a nudný výklad. Bylo to jen pár měsíců a přešlo mě to v momentě, kdy mi jedním studentem bylo řečeno, že už tam od nového školního roku pracovat nebudu. Na okamžik mě to položilo, ale krátce na to jsem našla novou práci a došlo mi, že už nemám co ztratit, tak jsem se vrátila zpět do sedla. Přesto to dodnes považuji za selhání, protože mě donutili jít proti svému přesvědčení a už to nikdy nesmím opakovat, protože je to dokonalý recept na vyhoření.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Na peďáku jsem třetím rokem. Nastoupila jsem v dobré víře, že se dozvím něco užitečného. Jak být lepší, efektivnější učitelka. Pravda je ovšem taková, že jsou ty roky, které si na fakultě musím odsedět, naprostá ztráta času a peněz. Kromě toho, že si do hlavy lijeme absurdní množství faktů k naší specializaci, se o učení nedozvídáme prakticky nic. Hodin o pedagogice jako takové je naprosté minimum a lidi, co je vedou, sice mají hrubou představu o tom, jak asi vypadá dítě, ale to je asi tak všechno. Je to tak, že buď přijdete na fakultu jako někdo, kdo má určitý talent či nadání vyučovat, a to důležité se naučíte až za pochodu, nebo ho nemáte a vylezete obohaceni o pár tlustých knížek a nespočet brutálních kocovin.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministryně školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jako ministryně školství bych pravděpodobně musela vyvolat naprostý převrat. Věci se sice pomalu posouvají k lepšímu, ale většinou jen v miniaturním měřítku. Od střední si v hlavě dělám seznam toho, co všechno je naprosto postavené na hlavu, a neuplyne týden, aby mi na něj nepřibyla další položka. Z těch nejstěžejnějších změn jsou to asi následující:

1) Učitelé jako takoví. Připadá mi absurdní, že může učit prakticky každý se správným papírem. A ani to dnes vlastně neplatí. Potkala jsem nespočet lidí, kteří ve školství absolutně nemají co dělat. Ať už mě učili, nebo jsem s nimi pracovala, utvrdili mě v tom, že být učitelem není povolání pro každého. Titul před jménem je to poslední, co by mělo rozhodovat o tom, koho škola zaměstná. Při přijímacím řízení by se měly hodnotit kompetence kandidáta. Jenomže k tomu by zas někdo vymyslel nějakou nesmyslnou tabulku, která nakonec stejně o ničem nevypovídá. Řešení, které mě v tomto ohledu napadlo, je výběrová komise, složená z vedení a pracovníků školy, rodičů a klidně i žáků/studentů, ty s učitelem nakonec tráví nejvíce času.

2) Náplň učiva. Ačkoliv se od klasických osnov konečně upustilo a přešli jsme na systém RVP a ŠVP, situace stále není příznivá. Ve vzdělávacích plánech jsou věci, které jsou v jednadvacátém století úplně zbytečné. Neříkám, že by děti neměly znát žádná fakta, jen se ptám, proč tolik? Proč je raději neučíme, jak potřebné informace rychle a efektivně získat? Onehdy jsem zadala práci v osmé třídě, jednoduchý a banální úkol. Vyhledejte, jak staré děti chodí do kterých škol ve Velké Británii. Po mučivých patnácti minutách jsem zjistila, že ty děti sice vědí, co je to Google a k čemu je dobrý, ale absolutně nevědí, jak s ním pracovat. To samé platí i o internetových slovnících a překladačích. Všechny informace dnes máme prakticky na dosah ruky, ale nikdo se po nich nenatáhne. Učivo, které se pokládá za všeobecné znalosti, bych osekala zhruba na třetinu. Děti by sice měly vědět, jak vypadá žába, že je obojživelník a co to znamená, ale určitě nemusí umět popsat její trávicí soustavu, stejně jako by měly ovládat základní matematické operace, ale kvadratické rovnice, permutace a integrály to nejsou. Uvolněný prostor bych zaplnila znalostmi a schopnostmi nezbytnými pro život v jednadvacátém století – finanční gramotnost, digitální gramotnost, naprosté základy práva a hlavně věnovala čas osobnímu rozvoji. Děti, co dnes vychází ze základních škol, toho vědí strašně moc. Co ale pořádně nevědí je, kdo jsou, jaké mají vlohy a co by chtěly dělat se svým životem.

3) Maturity. Co se týče našeho systému středních škol, má veliký potenciál. Jenomže to neustále někdo kazí. Moc se mi líbí, z kolika oborů a odborností si lze vybrat. Jenže zatěžování těchto škol jednotnou maturitou tomu neuvěřitelně ubližuje. Ubírají se hodinové dotace právě na odborné předměty, které by měly být tím nejdůležitějším, a nahrazují se češtinou a matematikou kvůli nesmyslným cermatím testům. V důsledku toho sice ze škol lezou absolventi s příslušným papírem, ale ze své odbornosti téměř nic nevědí, protože se místo pěti prakticky zaměřených hodin týdně pět hodin biflovali epifory, anafory, elipsy a epizeuxy. Nevím jak vy, ale když si najmu webdesignera, budu chtít pěkný a funkční web, nikoliv literární analýzu Danteho Božské komedie. Přitom by stačilo velice málo – dát školám naprostou svobodu rozhodovat o podobě závěrečné zkoušky. Nebo alespoň zavést ve státních maturitách nějaký multilevel. Přispělo by to ke zvýšení kvality středních škol, neboť by se rychle ukázalo, kteří absolventi se lépe uplatní na trhu práce a které školy potřebují naopak zapracovat na kvalitě. Uniformace maturit, ke které došlo v posledních letech, je se současnou strukturou středních škol v ČR nejen nesmyslná, ale hlavně kontraproduktivní.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Zkušeností s rodiči popravdě moc nemám. Když jsem pracovala na učilišti, rodiče se zapojení do dění ve škole spíše vyhýbali a škola o to obecně nijak zvlášť nestála. Teď na základce je to o dost jiné, vedení má pro kontakt s rodiči velmi přísnou politiku a naopak se je snaží zapojit co nejvíc do dění. S takovým přístupem souhlasím, z mnohých škol mám pocit, že se s rodiči zbytečně staví do nějaké kontra pozice a handrkují se o to, kdo bude mít navrch, ačkoliv by obě strany měly sdílet stejný zájem.

Čas od času se mi někdo z rodičů ozve, obvykle se jedná o otázky ohledně výuky, zkoušení, nebo někdo sem tam požádá o trochu specifičtější přístup ke své ratolesti. Zatím šlo vždy o zcela rozumné požadavky – předtištěná slovíčka pro dysgrafiky a jiné úlevy pro děti s IVP, takže jsem neměla sebemenší problém vyhovět. Očekávám ale, že to takhle idylické nebude pořád.

Co ti jako učiteli dělá radost?

Největší radost mi dělá, když se mi v dětech povede probudit zájem a ukázat jim, že učit se něco nového nemá být “opruz.” Před pár lety jsem dostala k doučování třináctiletou holčinu. Byla geniální matematička a šachistka, ale jazyky k smrti nenáviděla. K angličtině měla vysloveně odpor, ale rodiče jí chtěli dotlačit do učení. Učila jsem jí rok. Je to tak půl roku, co jsem potkala její babičku a ptala se na ní. Vyprávěla mi, jak holka nakonec našla pro jazyk nadšení. Ze čtyřek se nakonec propracovala k těm nejlepším ve třídě a z angličtiny se dokonce rozhodla maturovat. Takových zážitků s bývalými žáky mívám spoustu a neskutečně mě to těší.

A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Pro mě je úspěchem, že ačkoliv se to zatím děje jen v malém měřítku, školství jako celek pomalu směřuje k modernizaci. Dnes už máme mraky osvícených škol s osvícenými vedeními, která se rozhodla, že se z té zkamenělé dinosauří éry vymaní. A i když ještě nejsou všude a zdaleka jich není dost, jsou to nezbytné první krůčky, za kterými stojí neuvěřitelné množství lidí, kteří nikdy nepřestávají pracovat na tom, aby se věci změnily k lepšímu. A každým dnem jich přibývá čím dál víc. Věřím, že pokud nepolevíme, jednou se nám to podaří.

Kritické myšlení? Jak jsme ověřovali informace od Donalda Trumpa.

Co je kritické myšlení? Hned zde mohou vzniknout spory. Ale já beru kritické myšlení v mých školních možnostech jako alespoň zpochybnění napsaného nebo řečeného. A to v dnešní době není automatické (nebo naopak jsou lidé, kteří automaticky odmítají vše, pro jistotu) u žádné generace. Pokud něco zpochybním, jsem už jen krůček od toho, abych došel k tomu důležitému – zkusit najít fakta. Pokud je to tedy možné.

V dnešním textu se ukáží mimo jiné i výhody a nevýhody sociálních sítí. Výhodou je, že je zde mnoho informací a v nich spoustu inspirace pro mě jako učitele. Nevýhodou je, že mezi informacemi je spoustu zavádějících, pochybných nebo přímo lživých informací. A takové se v internetovém prostředí šíři nejrychleji.

A tak to přišlo i v mém případě, kdy jeden pochybný tweet přiletěl až do Čech. Donald Trump – John Warner – Michal Kubal – Petr Kuthan, který pak označil mě. Přes tento řetězec lidí se ke mně dostal tweet amerického prezidenta a já věděl, že to hned musím vyzkoušet. Jak na to? Stačí materiál ke zkoumání, pár minut práce, papír a samozřejmě připojení k internetu. My postupovali při prvním pokusu ve skupinách a se zdůrazněním, že si to jen vyzkoušíme a uvidíme, jak to půjde. Slib byl jasný, pokud „schéma“ rozluští celé, byla slíbená jednička na úrovni čtvrtletní práce (kterou nepíšeme nikdy…).

Práce se rozběhla automaticky. Samozřejmě se vloudily chyby. Například první skupina měla tweet aktuální, takže se musela víc bořit do hloubky internetu a hledat skutečné statistiky. Druhá třída dostala úkol se zpožděním a měla už k dispozici celé články nebo ověřené statistiky přímo pod tweetem Trumpa (jehož finanční tým později přiznal, že šlo o tweet s chybnými informacemi).

Celkově mi přišly výsledky výborné. Samozřejmě „lepší“ byly u druhé skupiny, kdy už bylo čerpáno z odborných anglicky psaných textů. Zajímavější byly zas práce v první skupině, už jen sledovat, kam je internet zavane.

EkonomieKritickéMyšleníTrumpTweet

Informace z tweetu nejsou všechny pochopitelně pravdivé. Růst HDP sedí, stejně tak míra nezaměstnanosti. Současnost je tedy pravda. I to může být matoucí. Někdo si může ověřit jen tyto informace a odejít spokojeně. Další část je ta zavádějící. Situace popisovaná americkým prezidentem se nestala poprvé za sto let, ale mohl bych zde vypsat 22 letopočtů, kdy se dařilo americké ekonomice stejně nebo lépe. Další podstatná informace je, že statistiky se ani sto let nesbírají, což by americký prezident mohl vědět. Nejtěžší je poslední „skrytý“ úkol. Souvisí spolu vůbec informace? Neporovnává Trump jablko s jedoucím autem? Souvisí spolu vůbec míra nezaměstnanosti a růst HDP tak, jak Trump naznačuje? Je to složité. Samozřejmě spolu HDP a nezaměstnanost souvisí – pokud roste HDP, snižuje se nezaměstnanost. Ale…Za prvé, ne vždy to musí být senzační zpráva – ubývá pracovní síly, firmy hledají delší dobu kvalifikované zaměstnance. Takže čísla to jsou hezká na chlubení, ale pro podnikatele to není zas tak růžová situace. Podle zahraničních komentátorů je ale minimálně nefér taková čísla uvádět vedle sebe způsobem, jakým to udělal Donald Trump a to už jen z principu, že míra nezaměstnanosti je současný stav, zatímco míra HDP ukazuje situaci za minulý rok. Proč vůbec tento tweet Trump napsal? Jaký byl jeho záměr? I to jsou důležité otázky.

Další materiál mi poskytl náš premiér, když „citoval“ dalajlamu tak, jak se mu to hodilo a při tom vynechal důležitá slova. To je ale příliš jednoduché. Co dál? Vytvořit databázi informací k ověřování a pořád to zkoušet dál ve více třídách a s větší frekvencí. Problémem samozřejmě je takovou databázi vytvořit a pokud vytvořit, musí jít o informace, u kterých nevadí, že se budou ověřovat i za rok.

Vždy existuje možnost ověřovat informace okamžitě, ale to je poměrně složité a je náhoda, když se pochybná informace dostane až například ke mně. Jakmile dám takový úkol, nesmí být hned v prvním komentáři pod statusem řešení. Takže tento způsob práce je komplikovaný a je to běh na dlouhou trať. Navíc nemá smysl ověřovat jen politiky, ale i další statusy jiných lidí.

Nicméně to má smysl zkoušet z několika důvodů. Zpochybňování politiků a ověřování informací nás může dovést ke skutečné demokracii. A ta existuje jen tehdy, pokud se voliči nedají lehce ovlivnit lží a mají ke svému rozhodnutí dostatek informací.

Učitelé na sociálních sítích #1 – Bohuslav Hora

V dnešním příspěvku najdete netradičně dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích. Pokud se to podaří, mohlo by jít o seriál, kde dostanou svůj prostor nejen učitelé základních a středních škol, ale snad i učitelé a učitelky z mateřských škol a doufejme, že se dostane i na univerzity a pedagogické fakulty. První oběťí se dobrovolně stal Bohuslav Hora.

Představení

Jmenuji se Bohuslav Hora, učitelem jsem od roku 1994, začal jsem učit ještě před dokončením pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Od 14 let jsem pracoval jako instruktor s dětmi. To bylo v době, kdy v této zemi byla ještě totalita, takže v organizaci pionýr, ale měl jsem štěstí na pionýrskou vedoucí. Pohybovali jsme se hodně v přírodě, organizovali různé dobrodružné hry a výpravy. Maturoval jsem na Střední zemědělské škole v Chebu, táta si přál, abych měl nějaké povolání, kdybych se nedostal na vysokou školu. Věděl, že chci být učitelem, a asi se mu to moc nelíbilo, zažil jako dítě nacistickou totalitu, od roku 1948 žil v další totalitní společnosti.

Začal jsem učit na záskok dějepis na Gymnáziu v Rokycanech. Tehdy jsem byl ve 4. ročníku pedagogické fakulty. Bylo to 6 hodin týdně, ale byla to pro mě praxe, která nám už tehdy chyběla. A také to byly peníze, které se mi jako studentovi hodily. V 5. ročníku jsem nastoupil na plný úvazek na ZŠ Mikuláše z Husi v Táboře. Dokončil jsem pedagogickou fakultu, učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, aprobaci český jazyk a literatura – dějepis, stal jsem se řádným učitelem. Na tomhle místě jsem vydržel do roku 2005, a pak jsem se přesunul do ZŠ Planá nad Lužnicí, kde jsem pracoval až do srpna 2018, 12 let jako zástupce ředitele.

Od září 2018 jsem se přesunul mimo školství, ale kolega Karel Derfl, ředitel ZŠ a MŠ Chraštice, mě přivedl do jeho sboru, kde učím informatiku. Informatice se jako učitel věnuji 20 let, začal jsem ji učit už v Táboře, tehdy vznikl problém – nebyl odborný učitel, mě to zajímalo. Učil jsem se postupně na různých kurzech, hodně mě naučili moji žáci. Jeden z nich se mnou spolupracuje do současnosti.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Myslel jsem si, že všechno z oboru vím, že nejdůležitější jsou ta fakta, která se ověřovala na zkouškách. Ale velmi rychle jsem vystřízlivěl a zjistil, že důležité jsou vztahy s kolegy, se žáky, s rodiči, že když ošéfuji tohle, tak už učení půjde lépe, ale chvíli to tedy trvalo. Byl jsem mnohdy netrpělivý a musel jsem si zvyknout na to, že všechny všechno nenaučím. Že musím vybrat to, co je zajímavé a dokážu tím ovlivnit další zájem žáků. Překvapilo mě, jak pomalu to všechno jde, jak život plyne hroznou setrvačností. Možná je to dobře, ale byl jsem netrpělivý, chtěl jsem a chci hodně věcí i dneska o dost rychleji, než okolí. Některé to hodně dráždí a dávají to najevo nevybíravým způsobem.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Ideální hodina? Když žáci pracují, aniž si to uvědomují. Když se mi podaří je nadchnout, práce je zaujme, je pro ně zábavou, když přijdou a poděkují, nebo o takové hodině hovoří někde jinde a ke mně se dostane ocenění oklikou. Nebo když se po letech potkáme, poznáme, pozdravíme – obvykle si jména pamatuji, protože mi dá hodně práce zapamatovat si je – popovídáme si o životě, zasmějeme se, nebo dáme i vážnější myšlenky. A oni vzpomínají např. na konkrétní hodinu, nebo na principy naší práce. Čím jsem starší, tím víc jim dávám svobodu v závislosti na vzrůstající zodpovědnosti za jejich vzdělávání.

Jdu do takové hodiny s tím, že i přes to, že je práce náročná, určitě se nám povede a výsledek bude stát za to. Jsem nositelem pozitivního myšlení, upozorním i na možná úskalí, ptám se, co se nedařilo a nastavujeme si další cíle na základě chyb, které jsme vygenerovali.

Také jsem zjistil, že 45 minut není ideální délka hodiny. Proto si nechávám hodiny v blocích, u dějepisu i informatiky po dvou hodinách. To pak zvládneme klasickou evokaci, uvědomění i reflexi. Ta je zvláště důležitá pro stanovení dalších cílů a odhalení rizik.

Ještě mám jednu myšlenku, kterou se mi daří úspěšně motivovat žáky – přichytit je při úspěchu. Každý z nás si úspěch zaslouží, každý ho denně generujeme, málo si ho uvědomujeme pod tíhou chyb a náročných úkolů. Je třeba ho najít, pojmenovat a na tom vystavět další úspěchy.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Negativ je asi hodně. Snažím se v poslední době hledat spíš to pozitivní a od toho se odpíchnout, budovat, ne bořit a nenabízet řešení. Ptát se skupin žáků, dospělých na jejich řešení, vést je problémem, naučit je překonávat překážku, přemýšlet o vlastním posunu, učit se ho naplánovat a mít radost z toho, co se podaří. Mám pak radost z úspěchů společně se svými žáky, kolegy. Opravdovou, neskrývanou.

Ještě je mezi českými učiteli hodně kolegů, kteří to mají podobně, sdílejí svoje nápady, nenechají se otrávit neúspěchy, hledají a nalézají. Někdy je to hodně těžké. Stačí jeden negativní, který otráví velkou skupinu spolupracovníků.

Velkým negativem je neúcta společnosti ke vzdělání a vzdělávání. Říkám ale, že pokud my, jako učitelé, si nebudeme vážit ostatních povolání, jak je možné, aby si vážili nás? Snažím se nesoudit, snažím se ptát, proč se některé věci dějí, porozumět jim, pokouším se je napravit, pokud je to v mých silách.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím, že to je porozumění klientům – žákům a rodičům, porozumění kolegům. Umění naslouchat a neradit – to je hodně těžké a i mně se nedaří, obecně chci některé věci urychlit, vymlouvám se na nedostatek času a už poskytuji nevyžádané rady. Důležité je pak o takových situacích přemýšlet, vyvodit závěry, uvědomit si a příště takové chyby neopakovat. Viselo mi v kanceláři heslo z nějakého vzdělávání: „Jen blbec opakuje stále stejné chyby.“ Takže jsem to už obrátil a raději se pak ptám, abych porozuměl, co to vlastně řešíme za překážku. 🙂

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Nezájem o školu, ve které pracuje, nezájem o děti, zažil už jsem i učitele, kteří nemají vůbec rádi děti, obtěžují je. Takoví by měli odejít. Poznáte je taky podle toho, že vám řeknou, že neví, co by dělali, že nic jiného neumí. Neváží si totiž sami sebe, jak si pak mohou vážit ostatních.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Definoval bych ji jako netrpělivost, nespokojenost s výsledkem, svým i mých žáků. Oni to hned ale poznali, byl jsem podrážděný, hlasitý, ta nespokojenost ze mě tryskala. Z tohohle jsme musel rychle vycouvat, rychle bych vyhořel jako člověk, jako partner, jako otec, jako učitel. V podstatě jsem zjistil, že když budu spokojený já, bude spokojené i okolí. A ta spokojenost, že souvisí s malými drobnými cíli, které jsem se naučil definovat a plnit je. Když dosáhnu cíle, dávám si další, naučil jsem psát si plán osobního pedagogického rozvoje, pomohlo mi to i v osobním životě. Na jednom semináři mluvila Denisa Dědičová o Flow lístku – najdi si tři věci za den, které byly fajn, kdy ti bylo dobře.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Odborně určitě ano – myslím aprobačně. S pedagogikou a psychologií to už bylo horší. Nebyla to vina učitelů, kteří nás učili, ale poměrem aprobační odbornosti a pedagogicko-psychologické části, té bylo nepoměrně méně, i když právě to učitele živí. A pamatuji si některé vlídné tváře, které mi daly do profesního života i něco víc než odbornost. Byl to zájem o studenty, jejich problémy, vstřícnost, laskavost.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Určitě vím, že nemůžu zasahovat do akademických svobod, ale hodně by se mi zamlouvala změna poměru výuky na pedagogických fakultách ve prospěch praxe a pedagogicko-psychologického bloku, přijímání studentů ke studiu – aby to nebyla poslední volba alespoň nějaké vysoké školy, měl by to být výběr těch nejlepších z nás, který nejde měřit podle známek na maturitním vysvědčení. Nazval bych to pedagogickým talentem. 🙂

Pak by to byla určitě otázka platů učitelů a jejich kariérního růstu. 25 let se mluví o standardu učitele a kariérním řádu. A s tím souvisí i reforma školství, kterou jsme zahájili v roce 2007 uvedením RVP do života v podobě ŠVP – tak aby všichni pedagogové pochopili, jaké jsou cíle, co jsou strategie a proč jsou důležité kompetence. Abychom se přestali dohadovat o tom, že poznatky důležité nejsou, že upřednostňujeme kompetence. Poznatky jsou důležité proto, abychom mohli budovat kompetence, jen musíme rozpoznat, kolik jich potřebujeme a nepřehltili naše žáky. Jsou to také lidé. Naše touha předat jim všechno možné je veliká, také s tím bojuji.

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma a proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Teď se tedy pouštíme na tenký led. 🙂 Chtěl bych říct, že nemám rád konfrontace a bourání, a když už se bourá, má se nabízet nějaké jiné řešení, že by to mělo jít ruku v ruce. Viděl jsem hodně zajímavých bouracích projektů, které nenabídly řešení. Skončily zoufale. Proto se snažím i v UP pracovat jinak, ptát se na možná řešení, hledat je společně s ostatními, a pak je nabízet na těch správných místech. A tím bychom mohli i měnit. V podobném duchu diskutujeme s učiteli na diskuzních fórech.

K otázce dvou nebo více organizací bych asi odpověděl paralelou na politické strany, taky jich existuje víc. Já se buď stanu straníkem nebo sympatizantem, nebo nejdu volit, tím jsem si také zvolil. Proč bych povinně musel být v jedné organizaci. Nabízím svobodu a také ji vyžaduji od druhých. A svoboda je pro mě dodržováním dohodnutých pravidel.

Cíle učitelské platformy jsou podrobně popsány na jejím webu. Některé se nám daří naplňovat, jiné ale ne. Běžně se potkáváme s tím, že s námi lidé sympatizují, ale nevstoupí do organizace, někteří chtějí aktivně spolupracovat, jiní si počkají na výsledek, až někdo něco vybojuje, zařídí. Všichni bychom měli aktivně nabízet řešení, ne jen nadávat, že je něco špatně, že nám něco nevyhovuje. Aktivně upozorňujeme na problémy, které v českém školství vidíme, nabízíme i řešení, někdy je řešením jen otevření dané problematiky, aby se o ní začalo diskutovat, jindy komentujeme vyhlášku či zákon, který se nás ve škole přímo dotýká, vysvětlujeme politikům, jak to vlastně v praxi chodí, co vlastně nejvíc tíží české učitele. Jsme lidé z praxe a často vidíme, jak by nám navrhovaná změna prospěla či ublížila.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Je to pestré. Tak jako život sám. Rodiče mají obavu o své děti. Nedivím se jim, děti jsou jejich budoucnost, snaží se jim zajistit lepší život. Často ale děti nechtějí pracovat, učit se, a my máme být ti Bozi, kteří to mají zařídit. Jsme podobní lékařům, nejsme Bozi, nemožné nedokážeme, zázraky už vůbec ne. A někteří rodiče jsou opravdu netrpěliví. Chtěli by mít doma doktora věd už po páté třídě. Tlak na děti je pak obrovský, ony selhávají (což je normální, taky se nám vždy a všechno nedaří) a viníkem je často učitel – zasedl si na něj, neumí učit, dává úkolů moc, nedává úkoly, dává jich málo, nevyjadřují se o učitelích doma příliš uctivě apod. To hned ve škole poznáme. Ono vůbec učení je složitý proces. Učitel dokáže zajistit jen podmínky pro kvalitní učení a i to je mnohdy dost složité.

Některé rodiče vůbec jejich děti nezajímají, nepřijdou do školy na setkání. Řešíme společně až velké požáry, někdy je to hodně složité. A pak jsou rodiče parťáci. Podporují dítě i vás, všímají si úspěchů, i když jsou malé, jsou rádi za to, když je jejich potomek spokojen. A to mnohdy stačí k nastartování úspěchu. Vždycky ale k řešení potřebujeme toho, koho se to týká – dítě/žáka. Bez dohody s ním to nikdy nepůjde. V mnoha případech jsem zažil ten zázrak, že když rodič pochopil, že je to vzájemné partnerství – rodič – dítě – učitel, ulevilo se všem stranám a úspěchy se začaly dostavovat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi dělá moje rodina, moje žena je také učitelka, daří se jí. Dcera studuje architekturu na ČVUT, syn kope fotbal za FAČR v Českých Budějovicích. Radost mi dělají žáci, výuka je baví, ptají se, to je vždy důkaz, že je to zajímavé. Občas za mnou někdo z nich přijde a chce poradit s nějakou náročnou životní situací, nebo chce sdílet svou radost. Radost mi dělají bývalí žáci, se kterými se potkávám, povídají o svých úspěších, prozradí i nějaký ten neúspěch, to je život. Radost mám také z bývalých žáků, o kterých se často dozvídám, že jsou úspěšní ve svých profesích, občas se potkám s jejich rodiči, kteří mají radost, že ode mě mají pozdravovat. „To bude mít radost.“ To je věta, kterou slýchávám, když se loučíme. Radost mi dělají kolegové v různých školách, když funguje něco z toho, co jsme spolu probírali ve sborovnách, učili se na kurzech, společně jsme přemýšleli na určitá témata. Moje radost pomáhá překonávat těžkosti nejen mně, ale i lidem kolem mě. Byl bych rád, aby se radovalo ve školství víc lidí. Je to na každém z nás, jak si nastaví konkrétní den. Jdu se o to snažit.

 

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů?

Stres. Únava. Špatné známky. Jídlo během hodiny. Usínání během hodiny. Neschopnost vyjádřit se. Myšlenkami jinde. Sledování sociálních sítí během první hodiny. Co když vše popsané a spoustu dalšího má na vině jen brzké vstávání do školy? Nezapomínejme, že čím dál tím více lidí má problémy s usínáním, spánkem a jeho kvalitou. Následuje další seznam problémů a další nemoci ohrožující psychické zdraví. A pokud nejsme psychicky zdraví, nebude časem v pořádku ani naše zdraví fyzické.

Asi zde nemá smysl rozebírat důležitost spánku. Nejedná se pouze o biologickou nutnost, ale předpoklad pro duševní zdraví, správné rozhodování, dobrou paměť a „čisté“ myšlení.

A teď si představte rozvrh středoškoláka. V osm ráno nástup, často matematika nebo jazyk, kde je očekávaná plná připravenost. Nebo test z dějepisu, hned v 8:01. Škola končí například kolem třetí. Kroužky. Vlastní zájmy. Odpočinek. Čas s kamarády. S rodinou. Povinnosti do školy. Teď ještě jedna záležitost, kterou nelze popřít – podstatná část studentů musí ještě dojíždět do školy a ze školy, vstávat mnohem dřív a řídit se správnými odjezdy autobusů a vlaků. V důsledku spí průměrný středoškolák méně jak sedm hodin, zatímco biologická potřeba pro optimální výkon je osm až devět hodin (a to jsem šel ještě dolů, někteří odborníci uvádí až deset hodin).

Ve výsledku tak není absolutně možné, aby studenti podávali ve škole jakýkoliv výkon. Nezáleží, jestli chtějí nebo nechtějí, prostě nemohou. Tělo jim to nedovolí. Takže každý může nadávat na vzdělávací systém jak chce a stěžovat si na učitele nebo studenty, ale pokud se neposune čas začátku školy, neposune se ani výkon studentů.

Nedostatek spánků + špatný výkon ve škole = problémy. Krom nedostatečných výkonů ve škole a v zájmových činnostech (sport) to může být samozřejmě mnohem horší – deprese, agrese, špatné rozhodování a nedostatečná sebekontrola. Nebo si dá student radši něco na povzbuzení?

Tento text se dá strašně jednoduše zkritizovat za svou povrchnost. Samozřejmě. Vše, co je zde napsané, je staré minimálně padesát let – stačí si například vygooglit jméno „Mary Carskadon“. Samozřejmě naši komunisté se nestarali o duševní zdraví svých občanů (sami ho ničili), nestarali se produktivitu (celý systém založený na neproduktivitě), takže je pochopitelné, že se takové otázky neřešily. Museli tak přijít proradní kapitalisté, kteří otázky teoreticky vyřešili. No, ale my jsme pořád zaseknutí nejen v době komunismu, ale ještě za císaře. A v současnosti je téma školství vždy velkým tématem před volbami, posledních pár let i mimo volební období mezi nepolitiky, ale o čase začátku vyučování se nemluví z jednoduchých důvodů – máme mnohem hlubší a větší problémy. Údajně.

Pro obhajobu celého textu ale stačí porovnat vlastní vstávání v týdnu a přirozené vstávání o víkendech (v sobotu jsem vstával v osm, dnes v devět – a to nejsem středoškolák). Celkové „hodiny spánku“ jsou v moderní době posunuté a studenti mají vnitřně nastavené hodiny usínání na jedenáctou večer a později. A pokud vstávají tak, že nemají osm hodin spánku, začíná spánková deprivace a nemožnost optimálního výkonu.

Takže to vypadá, že tu máme velký střet – biologické potřeby středoškoláků VS zbytek společnosti, který má jiné zvyky a požadavky. Začátek školy je pochopitelně řízen druhou částí, protože když jdou dospělí do práce, musí jít i jejich děti do školy.

Samozřejmě proběhly různé experimenty – pár studentů si vyzkoušelo chodit do školy místo 8:30 na 7:30. Závěry jsou asi jasné – větší a větší problémy vyplývající z méně hodin strávených spaním.

Například American Academy of Pediatrics doporučuje začátek školy na 8:30 nebo později. V žádném případě dříve. Důvod? Jediný. Dát středoškolákům dostatek spánku.

Řešení v naší zemi? Vybrat pár středních škol ve všech krajích, kteří se budou chtít zapojit, dát jim pár peněz, nastavit začátek školy na dobu mezi 8:30 až 9:00, dva roky je sledovat a vyhodnotit výsledky. Pak porovnat s klasickými školami. Podivit se, napsat a podepsat pár papírů a můžeme začínat později. Pro dobro všech.

Pro zájemce nebo nevěřící dva odkazy:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4824552/

http://pediatrics.aappublications.org/content/early/2014/08/19/peds.2014-1697

Pravěk. Proč zase pravěk?

Pravěk. Proč sakra zase pravěk? Na to poslední dobou myslím, ačkoliv mě to ještě nikdy netrápilo. Nemuselo. Pro upřesnění – život člověka v pravěku, nám historicky nejvzdálenější období, se učí student minimálně třikrát (ve čtvrté a šesté třídě na základní škole, a v prváku na střední škole). Je dobré mít základní informace a přehled, to znamená znát význam jeskyně, lovu, venuše, proč lidé byli v neustálém pohybu a naopak proč se usadili, tedy vznik zemědělství a začátek zpracování kovů. A to je skutečný základ, který se lze naučit na základní škole. Učit to na střední škole znamená přidat kenyapitéka a kulturu s vypíchanou keramikou, což ale znamená učit s prominutím blbosti.

Co nám pravěk dal? Co z pravěku používáme dnes? Obdivujeme jeskyně v Lascaux a Altamiře, Venuší se posmíváme, kroutíme hlavou nad údajným tehdejším životem. Oheň. Pes. Ok. To všechno jsem učil i šesťáky. Pravěkem strávím v lepším případě dva měsíce a jsou to stejné dva měsíce, o které za čtyři roky končí dříve maturanti. V ročníku, kde se probírá nejdůležitější období pro dnešek – druhá polovina dvacátého století. A na co se vymlouvají nezodpovědní učitelé? „Chybí nám dva měsíce, poslední ročník je moc krátký.

Můžeme jít i dál. Co nám dal starověk? A ten už nám ale něco dal. Demokracii. Republiku. Architekturu. Písmo. Silnice. Olympijské hry. Divadlo. Vše důležité věci nebo myšlenky, ale zároveň vše učivo základní školy a jít do hloubky znamená opět učit nepodstatné věci, které studenti rychle ztratí z hlavy. Pokud si je vůbec zapamatují.

Středověk? Škoda každého slova. Ani si nedokážete představit ten pocit trapnosti učit Karla IV. v

sedmé třídě na základní škole. Všichni už Karla IV. znají a vy neříkáte nic nového a vidíte, jak každého otravujete. Jan Hus, Jan Žižka, Národní obrození – to samé. A pár dalších témat s nimi, to jsou témata, které žáci probírají „teprve“ podruhé, ale jsou (pochopitelně) protežována na prvním stupni a doma mezi některými rodiči.

Představte si teď studenty. Jak otravné to pro ně musí být? A víte, co je nejhorší? Je to jen můj pocit, ale právě takhle, učením (se) zbytečností, se přesně ničí alespoň trochu pozitivní vztah k historii a dějepisu. A co může být horší, než učit se zbytečnosti? Učit se zbytečnosti opakovaně. A když už se dostanete k moderním dějinám, tak už mohou mít studenti k dějepisu a dějinám negativní vztah. Ale možná budou znát kulturu s vypíchanou keramikou. A to se vyplatí…

Stačila by jediná věc. Na střední škole v prvním ročníku „sfouknout“ pravěk, starověk a středověk rychle, do Vánoc, nejpozději do konce prvního pololetí na konci ledna. Jde to? Samozřejmě. Jen se musí chtít. Stačí neprobírat obsáhle celé epochy, ale jen dvě témata a jejich proměnu v průběhu daných epoch. První téma: život obyčejných lidí. Druhé téma: forma vlády, pod kterou tito lidé žili. A pak začne novověk, kde šlo o vznik občana s právy, které získal přes revoluce a změny forem vlády. Perfektně to navazuje. A studenti tak budou držet „nit“ od začátku dějin, vše si zopakují a látka bude dávat smysl, protože je propojená a protože bude alespoň relativně užitečná.

Zároveň, pokud se bavíme o prvním ročníku, je výše popsaná změna dobrá pro učitele, může se chopit šance a poznat dovednosti žáků. Já například učím pravěk docela rád, stejně tak obecné „fungování“ středověku, a učím to právě teď. Ale vynechávám některé věci a radši trávím čas cvičeními – jednou vyzkouším samostatnou práci s textem, pak skupinovou práci na něčem jiném, pak zas nějakou grafickou metodu atd. Já se dozvím, co studenti umí a jestli jsou například schopni (a ochotni) pracovat ve skupinách, oni si mezitím (snad) zvyknou na mojí výuku a až přijdou složitější věci, budou připraveni. Obě strany vyhrají.