Před pěti lety, v čase, kdy jsem končil na základní škole a přecházel jsem na gymnázium, jsem napsal text Pět let učitelem. Pět let uteklo a tak je tu čas na další rekapitulaci, zamyšlení a reflexi.

Začněme tím nejhorším, co se může stát, to nepatří někam na náhodné místo uprostřed textu. Za minulých pět let „mi“ zemřeli dva studenti. Student a studentka. Nehoda a sebevražda. Nic, na co se lze připravit. Nic, na co lze zapomenout a vymazat. Studentku jsem bohužel nestihl poznat. Se studentem, Tondou, jsme si rozuměli. Extrémně slušný, milý, chytrý člověk, který rád sportoval. Například jsme se potkali na hokeji a Tonda pak zařídil, aby mě jeho taťka vzal domů s nimi (což vůbec nemusel dělat, měl jsem normálně koupenou jízdenku na vlak, nešlo o nějaký průšvih, který byl potřeba řešit). Byl to právě Tondův táta, který mi osobně napsal v pro mě nepředstavitelném období ještě před pohřbem e-mail o Tondově smrti a jak o mně doma Tonda mluvil. Tondovu fotku mám doma, abych na něj nezapomněl.

—

Vyhoření?

Měl jsem minulý (devátý) školní rok vyhoření? Možná. Pravděpodobně. Zajímavý je, že to vyšlo na období, na které by podle zkušeností ze světa a různých výzkumů ideálně seděl rok učitelského volna (sabatikl), aby se předešlo „únavě materiálu“. Osmý až desátý rok. Hlavně leden až červen (2022) beru zpětně jako kritický a vím, že jsem to vnímal stejně už v dané době. Podrážděnost, špatná nálada, nic moc se mi nechtělo vymýšlet. Do hluboké díry mě stáhlo, že jsem se těšil, až budu mít volnější program po odchodu maturantů a zvládnu se už během školního roku zregenerovat. Ale nakonec jsem skončil s tím, že jsem měl ještě větší úvazek a učil jsem cizí žáky na malém gymplu. Určitě hrály roli i osobní věci. Neměl jsem z ničeho radost. Nedělal jsem nic navíc. Nepořádal žádné akce. I někteří studenti se ptali, co se děje a měli starosti. Dodnes mi to připomínají. Na konci školního roku jsem skončil v kavárně a „plánoval život“, co teď, jak se z toho dostanu. Dal jsem si rok. Pokud to nebude na konci dalšího (letošního) června lepší, tak to balím. I během „co se životem“ v kavárně si mě našli studenti, kteří měli svou vlastní pomaturitní schůzku, dodnes určitě ani netuší, jak mě svým způsobem zachránili.

O rok později. I když zrovna teď na mě jdou zase chmury, tak vím, že jsem na mnohem lepším místě, je mi lépe, spoustu situací zvládám lépe, jsem chytřejší, zkušenější, „udržitelnější“, snad se víc usmívám a mám obecně a častěji lepší náladu, doufám, že mám trochu i lepší komunikaci, na které pořád pracuji a budu i dále pracovat. Pomáhá cestování, vaření, hodně hudby, rituály, vztah se studenty.

Poučení

Konečně jsem pochopil rady moudřejších učitelů a učitelek a, představte si to, začínám víc odpočívat. Začínám používat pravidlo „zaplať jako prvnímu sám sobě“, což je sice ekonomický princip, ale já ho přeneseně používám pro práci. Znamená to dost jednoduchou věc, nejdřív jsem já, pak práce. Nic převratného pro brutální většinu lidí, ale velký přelom pro mě. Nejdřív si po práci uvařím dobrý jídlo, poslechnu hudbu, podcast, kouknu na Youtube a Twitter, pak teprve přesouvám pozornost na práci a další pracovní den. Večer už žádná práce a neexistuje, abych po deváté večer kontroloval pracovní e-mail.

Největší lekce? Myslím, že jsem se konečně naučil nebrat si věci osobně. Vždy jsem chápal, že ne všichni budou milovat dějepis nebo občanku, nebo je nemusí bavit konkrétní téma. Dalším budu nesympatický já, to je přirozené. To jsem chápal od prvního roku. Ale cítím, že až poslední rok jsem vážně  pochopil, že „nezájem“ studentů nemusí být vůbec osobní, jen mohou být unavení, nemocní, mohou mít osobní či rodinné problémy, nebo se prostě jedná o sedmou hodinu za sebou, kterou člověk absolvuje. A už je čtvrtek. Zní vše samozřejmě. Jasně. Vždy jsem si touto cestou vysvětlil „problémy“ později, doma, to jsem dokázal, a šel jsem dál. Ale stejně jsem měl tendenci brát si to osobně ve smyslu, že jsem měl hodinu lépe připravit, počítat s tím, že sedmou hodinu budou už všichni unaveni, a proto musím příště něco změnit. Teď už si to dokážu přebrat během hodiny, zvládnout to, vzít to s pochopením a úsměvem. Zítra je taky den. Hodina nemusí být vždy perfektní nebo zábavná. Někdy stačí, aby hodina byla „středně“ příjemná, stačí s úsměvem a v pohodě zvládnout cvičení nebo projet krátký výklad. Nemusí být extra komplikovaná cvičení s dechberoucími závěry a pochvalami.

Pozitiva

Poslední rok se myslím povedlo dost věcí. Přijde mi, že jsem měl lepší a stabilnější náladu, jelikož si vedu nově deník, tak vím, že jsem se naštval jen jednou v souvislosti s výukou. Mám rád všechny třídy, do každé třídy se mi chodí dobře a těším se tam, osobně nemám žádné problémy s někým. Konečně, na třetí pokus, se nám povedl spustit studentský blog, vydrželi jsme celý rok a chystáme se i na rok druhý, snad se nám podaří rozšířit tým i naše aktivity. Na tento rok jsem chystal spoustu akcí a hostů ve škole, realita mě vrátila zpátky na zem, když mi byly během dvou měsíců zamítnuty vedením tři akce, ale nakonec se něco povedlo a možná se povedlo i prozřít, když jsem pozval hosta pro studenty mimo výuku a stejně přišlo asi 70 lidí. Bonusem je, že takovou akci mi nikdo nemůže zakázat, protože nezasahuje do výuky. Uvidíme, jestli se to dokáže zopakovat a opět rozšířit, zavést pravidelnost. I když z chvály Prezentiády jsem letos vystřízlivěl, opět se nám podařily úspěchy. První rok jsem letos učil dvouletý seminář dějin po roce 1945, který jsem si i sám vymyslel. Poprvé se studenti na dalším semináři, tentokrát ze společenských věd, rozhodli neprobírat maturitní otázky, ale vybrat si a odhlasovat si témata, která je zajímají. To byl pokrok. Dál se divím, co všechno studenti dokážou, co všechno znají, jak dokáží komunikovat, co zvládnou s technologiemi, jak jsou v obraze a jaký mají přehled. Mám radost, že se konečně našli i studenti, kteří zkouší nové těžké věci, mají odvahu, nebojí se chyb a neúspěchu, prostě to zkusí risknout. A dokáží dotáhnout věci do konce.

Cítím se extrémně dobře finančně ohodnocen. Což je trochu past, protože cítím, že jsem si na to zvykl a rozhodně nejsem ochoten jít finančně dolů a tak si mě jiná škola „nemůže dovolit“ (vím, zní to hrozně…), ale na druhou stranu mi to dává v mnoha ohledech pozitivní pocity, svobodu a prostor pro rozvoj (mohu si dovolit jezdit do divadla, kupovat knihy, platit si vzdělávací akce, investovat do sebe i skutečně investovat v pravém slova smyslu) a relax (cestování, což je pro mě stejně největší odpočinek od všeho). Ačkoliv se nevyhneme jiným pohledům na některé věci s vedením školy, tak mám svobodu, nikdo mě ve výuce nekontroluje a nesnaží se mě ovlivňovat jiným směrem, než jakým osobně mířím, čehož si vážím. Chce to trochu zvyku a přizpůsobení se na nastavení, jak škola a ředitel fungují. Chybí mi svoboda v mimoškolních akcích, ale i to se podle mě dá vykomunikovat, pokud na sobě v tomto ohledu zapracuji.

Co mě čeká další rok? Brutální škrtání. Nevím, jestli dostanu první ročníky, ale v dějepise musím škrtat pořádně a konečně se odhodlat k výraznému proškrtání starověkého Říma a Řecka, všechno už jsem proškrtat dokázal, ale tady jsem zatím nedokázal „vyhrát“. Škrtat budu dál a dál, i když na tom s dějepisem nejsem nějak tragicky, chci na tom být ještě lépe a už to musím udělat. To je výzva, která přede mnou stojí. Zároveň pokud dostanu prváky i na společenské vědy, budu si muset poradit s tím, že psychologii, kterou probíráme v prváku, budu muset taky zkrátit a to již ze zkrácené verze, protože jdeme z 1 a půl hodiny týdně na jednu hodinu týdně kvůli nové informatice. Zatímco se v naší bublině řeší duševní stav, úzkosti a další duševní poruchy, stres a well-being, my budeme rušit hodinu psychologie.

Jaké jsou další plány? Už jsem to v podstatě zmiňoval výše. Pořád nemám hotovo, pořád se vše mění, cílem je tedy pochopitelně dál zlepšovat výuku. Ale mezi hlavní plán patří dělat pro studenty víc akcí mimo výuku, nejradši bych zavedl režim každý měsíc jeden zajímavý host, ale to pak samozřejmě narazí na realitu. Ale za pokus to stojí. Mám v hlavě naivní představu, že gymnázium na malém městě by mělo být centrem lokálního dění, dělat akce i pro veřejnost, což bych chtěl ve spolupráci se studenty vyzkoušet. Osobně chci vyzkoušet i další akce, projekty a produkty, ale to je víc zaměřené směrem ven, mimo školu, pro učitelskou veřejnost. Pokud se to povede, tak budu informovat.

Chyby

Co se nepovedlo, v čem jsem selhal? V komunikaci jsem propadl. Jak v osobní rovině, tak i ve škole. Propadl jsem občas v (ne)asertivitě, (ne)trpělivosti a nedostatečné snaze pochopit druhou stranu. Mám pocit, že občas se dělají věci jen proto, aby se dělaly, nebo se dělají způsobem, jakým se dělaly vždy a to je i argument pro jejich pokračování. A nedokážu to „zbořit“ komunikací a postavit znovu. Pak jednám zkratkovitě a to rovnou směrem k řediteli školy. A ještě k tomu po e-mailu. Začátečnické chyby. Ředitel školy má otevřené dveře, kdybych přišel, pochopil bych jeho úhel pohledu a některé věci mohly být jinak.

Měl jsem takový „sranda plán“ – pět let na základní škole, pět let na gymnáziu a pak začít učit na univerzitě, jen jako vedlejšák na jeden den, ale to se samozřejmě nepovede a nic jsem pro to neudělal, ani upřímně nevím, co bych pro to udělat měl a studovat kvůli tomu doktorát se mi nechce. Ale jak jsem psal, byl to sranda plán, proto je to samozřejmě „selhání“ s úsměvem.

Společnost a politika

Víc a víc si uvědomuji nerovnosti, nejen v celé společnosti pochopitelně, ale především ve škole. V první pětiletce mě nenapadlo, že v našem státě existuje něco jako segregace dětí, ale podle dat tomu tak je. A i na vlastní oči občas vidím to, že někdo doma podporu má, jiný ji nemá a jak rozdílné pak jsou výsledky. Je to přirozené? Možná. Těžko říct. Každopádně je to něco, co mě mrzí, když to vidím.

Stále mě udivuje, čeho jsou učitelé schopní. V dobrém i zlém. Objevilo se větší množství skvělých učitelů, ale zároveň jsou tu stále učitelé, kteří nemají ve školách co dělat. Teď nemám na mysli učitelské kvality či nekvality týkající se přímo výuky předmětu, ale neslušné a nerespektující chování, podléhání dezinformacím a dokonce celým konspiračním teoriím (což je samozřejmě problém celé společnosti). Co je čistě pozitivní, to jsou budoucí učitelky a učitelé, kteří prošli za posledních pět let naším kabinetem, měli vymakaný systém, učili moderně, měli odvahu, měli například i svou podpůrnou skupinu na internetu složenou z univerzitních spolužáků a společně si radili a sdíleli. Během pěti let se i výrazně zvýšil počet našich studentů mířících za učitelskou kariérou.

Pokud se podíváme na veřejnost, přijde mi, že se nic nezměnilo. Je to extrémně subjektivní, jsou to jen pocity, žádná data, ale nepochopení se podle mě jen prohloubilo, zatímco ve školství se něco děje, zaznívají hlasy změny a lze cítit i pozitivitu, jáma se jen prohlubuje, školství volá po změně, hlasitá část veřejnosti po tradicích.

Politicky někam míříme, ale špatné zkušenosti velí kriticky se ptát, jestli to dopadne tak, jak má a jestli míříme správným směrem. A pokud míříme správným směrem, nebude tento směr za deset let opět zastaralý a nebudeme se neustále točit v kruhu opožděných pokusů o změny? Stihne se to? Nebo to radši rovnou přeformulujme – jak moc velké zpoždění budeme mít? Dokáže všechny změny ministerstvo vykomunikovat? Nestane se to samé, co v případě rušení osnov a zavádění Rámcových a školních vzdělávacích programů, kdy se „něco“ přepsalo z jednoho formuláře do druhého a nic se prakticky nezměnilo?

Závěr

Skvělý pocit je se na začátku června už těšit na začátek dalšího školního roku. Většinu rozvrhu budu (snad; úvazek zatím nemám) mít studenty již čtvrtý rok za sebou, takže nás čeká maturita. Sice se budeme bohužel i loučit, ale určitě to bude stát za to. Čeká nás druhý rok studentského blogu, což bude mnohem těžší než rok první. Snad nás čeká i spoustu akcí a zkoušení nových věcí, snad se nám podaří zorganizovat něco skvělého. Osobně bych se rád pustil do dalších výzev, na podzim budu poprvé školit učitele, podle toho, jaké to bude, je možné, že začnu nabízet i pár (drahých) školení za rok. Pokud najdu odvahu, tak budu od září nabízet i další nové služby. Možná se to neujme, možná na to nemám, možná nejsem ten správný člověk, možná o to nebude zájem, ale zkusit to chci.

Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.