Zápisky z moderních dějin #2 – ženy z bloku 10 v Osvětimi

Další z textů o moderních dějinách. Minule jsem psal o životě obyčejných lidí v Sovětském svazu za vlády Stalina před Druhou světovou válku. Mezitím jsem si ujasnil sám pár pravidel, jak pokračovat dál. Zde najdete informace z knih, to zaprvé. Za druhé vynechávám základní informace, které předpokládám hodně lidí zná. A kdo nezná, toho to nezajímá a určitě nebude číst mé texty. A za třetí jsem se omezil na dvě strany v textovém editoru.

Tentokrát je text z prostředí druhé světové války a méně známé části Holocaustu a dějin Osvětimi. Konkrétně se jedná o blok 10 a osudy žen, které se tam snažily přežít několik měsíců, během kterých musely podstoupit experimenty na svém těle.

Knihu „Ženy z bloku 10“ napsal Hans-Joachim Lang.

Úvod

  • Na bloku 10 probíhaly pokusy až na jednu skupinovou výjimku pouze na ženách, protože se jednalo o „výzkum“ metod (ženské) sterilizace.

  • Z pohledu nacistů a jejich ideologie se mělo jednat o jednoduchou, levnou a rychlou metodu.

  • Nejednalo se o žádnou náhodu – nacisté v Německu už před Druhou světovou válkou spustili akci „T4“, což byl vyvražďovací program rasově nežádoucích skupin, ale především lidí, kteří byli z pohledu nacistů „přítěží“. Touto přítěží byli postižení a psychicky nemocní. Desítky tisíc z nich byli sterilizováni, aniž by o tom věděli. Zde je původ bloku 10.

  • Vše bylo z pohledu zákonů legální, od roku 1933 existoval zákon o dědičném zdraví. Sterilizováno bylo odhadem 400 000 mužů a žen, dalších 100 000 bylo ze stejných ideologických důvodů zavražděno.

  • Začátek prozrazení účelu tohoto bloku je skryt v dřívější práci autora knihy a v Norimberském procesu s lékaři – 87 lidí bylo zavražděno jen kvůli tomu, že August Hirt chtěl mít sbírku koster různých ras. Celá skupina měla společný původ, kterým je blok 10, do té doby záhadný.1280px-auschwitz_mengele_block_10

Život na bloku 10

  • Hlavní zodpovědní „doktoři“: Carl Clauberg sterilizoval injekcemi do dělohy, Horst Schumann sterilizoval rentgenem. Eduard Wirths byl jejich nadřízený, jeho zaměřením byla rakovina dělohy a i on operoval ženy.

  • Všechny zákroky proběhly bez zeptání se a bez prostředků proti bolestem.

  • Blok 10 není dnes přístupný veřejnosti.

  • Bratislava, Poprad, Prešov, Kežmarok. Známá slovenská města, odkud putovali první židé do Osvětimi a první ženy do bloku 10. Slováci za proces převozu a usmrcení zaplatili Němcům 3,6 miliónů marek. Jozef Tiso, tehdejší prezident a stále aktivní kněz k tomu prohlásil: „Nikoho není třeba přesvědčovat o tom, že židovský prvek ohrožuje Slováka na životě. Vypadalo by to ještě hůř, pokud bychom se od Židů včas neočistili. A učinili jsme tak na příkaz boží: Slováku, setřes je ze sebe, osvoboď se od svého škůdce!

  • Proč se nacisté zajímali o masovou sterilizaci? Cílem bylo obyvatele východní Evropy využít na práci a poté „biologicky zničit“.

  • Nástroje do ordinací v Osvětimi (především rentgeny) poskytla firma Siemens.

  • Kdo z žen měl kontakty v rámci Osvětimi, pokusům se snažily vyhnout i za cenu nejtěžších prací.

  • Status „zvláštních vězňů“ měly pomocnice v ordinacích, které měly v důsledku svého statusu lepší postele, více jídla a nebyla jim oholena hlava.

  • Tito „zvláštní vězni“ (mezi které patřili v určitých momentech i muži z protějšího bloku) měli informace, šířili je dál a několik vězeňkyň zachránili před přesunem do bloku 10.

  • Všechny ženy poznaly, že blok 10 je vybaven jako nemocnice, žádná z nich ale nevěděla, co se děje, protože byly zdravé; žádné informace nedostaly, nic jim podle výpovědí nedávalo smysl.

  • Pokud žena odmítla podstoupit experiment, šla rovnou do Březinky (vyhlazovací tábor vedle hlavního koncentračního tábora v Osvětimi). Březinka měla svůj jasný status a reputaci – všichni se zde báli smrti, protože věděli/tušili, co znamená onen smrad a dým…

  • Pokusy stejného charakteru se týkaly v jednom případě i mužů. Jednorázově bylo povoláno 139 mužů, kterým byly ozářeny pohlavní orgány; 33 mužů bylo postupně vykastrováno (nejdřív uříznuto jedno varle, až po čase i druhé), ostatním jedno varle zůstalo; tyto operace prováděli lékaři-vězni, například Wladyslaw Dering, největší místní „řezník“.

  • Podle žen z bloku byla nejhorší část po operaci (pokud byla). Rány se zásadně neuzavíraly, obvazy nebyly. Ženy musely týdny chodit na přepočítávání s otevřeným břichem.

  • Paradoxně byla některým židovským ženám na jiném místě odebírána krev v množstvím ohrožující život pro potřeby „árijských“ vojáků na frontě.

  • Další pokusy s krví se týkaly snášenlivosti jiných krevních skupin a vzájemných reakcí na sebe. V praxi se vzala jedné ženě krev a dala se několika jiným ženám. Následně se jen čekalo, co se stane. Poslední dva jmenované pokusy nedělali zmínění „doktoři“, ale „Ústav hygieny“ na ženách z bloku 10. Na stejném principu fungovalo i plivající komando. Šlo o nejpříjemnější experiment, v kterém se vážně jen plivaly sliny do ampulek.

  • Doktor Clauberg měl možná jediný skutečné lékařské ambice. Ženy, které se pokoušel sterilizovat injekcí, zároveň potřeboval po x týdnech kontrolovat a mít je pod dohledem. Pro ženy to znamenalo střechu a relativní klid, nudu. A beznaděj. U Clauberga byla jasná šance na přežití, pokud se žena smíří se sterilizací (což zní hrozně, ale jedná se o vyhlazovací tábor, kde zemřelo během pár měsíců milión lidí…).

  • Z neznámých důvodů bylo jedné ženě při selekci povoleno vzít si na blok malého syna (který Osvětim přežil), pravděpodobně šlo jednoduše o krásnou mladou ženu, které si někdo všiml při selekci.

  • Po večerech byly ženy na bloku samy a zavřené. Často probíhaly zábavné večery, kde na programu byly recitace, kabaret, zpěv, divadlo.

  • Mnohem větší výhody si získaly východní židovky. Západní židovky neměly tak tvrdé lokty a nebyly zvyklé na tvrdý a ne tak civilizovaný život (východní byly zvyklé na výrazný antisemitismus). Důležitou roli v Osvětimi totiž hrály intriky, lži a hry.

  • Život žen ohrožovala i zima, neměly teplé oblečení.

  • Každá vězeňkyně si prošla minimálně průjmem, vyrážkami a s vysokou pravděpodobností i dalšími nemocemi. I obyčejný chléb prošel desítkami rukou, miska byla jedna na vše (pokud žena potřebovala vykonat potřebu v noci, záchody byly zamčené..).

  • Všechny ženy musely povinně vidět popravu čtyř žen z muniční továrny, které předaly prach vězňům na zničení krematoria. Údajně nevydaly ani hlásku a s ženami z bloku 10 tato zkušenost otřásla.

Epilog

  • Pochod smrti z Osvětimi podle přeživší Renée Kramerové: „Osvětim byla zlá, ale tohle bylo ještě horší.“ Desetitisíce lidí jde pěšky, bez jídla, bez pořádných bot a v mrazivém počasí. Dostanou se do nového tábora, který je samozřejmě plný a začínají nové problémy.

  • Po návratu klasický syndrom „proč jsem přežila já?“. Všichni příbuzní a přátelé mnohdy mrtví. Přeživší ženy byly bez dokladů, bez bydliště, bez majetku, bez práce a s podlomeným zdravím. Po psychické stránce mnohdy ještě horší, kvůli hlubokým traumatům byla většina žen podle posudku „nepoužitelná pro pracovní trh“. Hodně žen trápila nespavost.

  • Průměrná váha po návratu byla 30 až 40 kilogramů.

  • Z bloku 10 se vrátilo 300 žen. Dlouhodobě se soudily o odškodné, které jim vlády nechtěly přiznat. Maximální částka byla 6000 marek, některé nedostaly nic. A některé se soudily ještě v roce 1970.

  • Clauberg byl na konci války zajat Sověty, kteří ho propustili až v roce 1955 do Západního Německa. Okamžitě byl poznán přeživší. Clauberg zemřel ještě před začátkem procesu v roce 1957.

  • Wirths spáchal sebevraždu ještě v roce 1945.

  • Schumann si žil v klidu v Německu, teprve když si v roce 1951 dělal loveckou licenci, zjistil, že je na něj vydán zatykač. Okamžitě utekl ze země. Postupně žil v Japonsku, Egyptě a Súdánu, kde byl dokonce šéf nemocnice. Právě zde byl poznán přeživší. Opět utekl, tentokrát do Ghany, kde měl ochranu prezidenta. Byl vydán po čtyřech letech v roce 1966. Proces začal roku 1970, ale Schumann byl z vězení propuštěn kvůli problémům se srdcem. Dalších 11 let před smrtí tak strávil na svobodě.

Reklamy

10 (+1) grafických metod do výuky

Po extrémně dlouhé době skutečně učitelský a snad praktický článek pro další učitele, v kterém jsou tipy na metody. Všechny mají společné využití ve více předmětech a učení či myšlenky v nich jsou znázorněny graficky. Do výuky se tyto metody vyplatí zařadit minimálně ze dvou důvodů. Prvním je pestrost výuky. Druhým je, že pokud je něco znázorněno graficky, lépe se to učí a je větší šance na dlouhodobé uskladnění v paměti.

Myšlenková mapa

Nejjednodušší. Na vysvětlení, pochopení i vyrobení. Existuje spoustu možností, jak s myšlenkovou mapou pracovat. Na konci hodiny i na začátku; opakování nebo jako brainstorming na úvod tématu i hodiny. Svobodně nebo lze zadat strukturu („příčiny, průběh, důsledky“). Individuálně nebo ve skupinách. Může být i součástí projektu. Zvládnou šesťáci i senioři.

Pokud by někdo nevěděl, jak s myšlenkovou mapou pracovat, uvedu příklad. Dejme tomu, že mám v sedmé třídě probrat Sámovu říši. Existuje jediný zdroj, v kterém se o Sámovi a Slovanech píše – Fredegarova kronika. Zmínka o pro nás důležité části dějin má jen jednu stranu, kterou lze vytisknout a rozdat žákům. Žáci dostanou ještě prázdný papír, do jehož středu si napíší „Sámo“ a jméno dají do obdélníku. Pak už mají do dalších obdélníků psát, co o Sámovi zjistili. Další údaje postupně pojí pomocí šipek, nejen směrem od středu, ale i od jiných obdélníků, které se mohou různě větvit.

„Mapa“

Náhodně vymyšlená metoda. Až teď jsem si uvědomil, že není moc logické pojmenovat ji „mapa“ a zařadit ji po myšlenkové mapě. Ale jednou mě toto cvičení napadlo, studenti a studentky pochopili a výsledky byly výborné. Tehdejší zadání bylo jednoduché – udělat na jednom konci papíru bod pro začátek pravěku, na druhé straně konec pravěku. A mezitím? Naprostá svoboda. Jen spojit oba dva body. Někdo psal, někdo kreslil, někdo to namíchal. Někdo to zpracoval jako tekoucí řeku; další jako prsty ruky, kde články byly ty největší změny v daném období. Se svobodou přichází zodpovědnost a kreativita, takže tuto metodu bych asi nezkoušel u nejmladších dětí nebo studentů, kteří zažívali doposud jen výklad. Časová osa bez času, dá se možná říct. A když si teď vzpomenu na výsledky minulého použití, tak mám chuť metodu používat hned i v jiných třídách. Lze použít i jako životní mapu určité osobnosti i s chybami jako slepé cesty apod.

Sketchnoting

Jedna z mých oblíbených metod, která už dorazila i do češtiny a lze o ní najít i články v našem jazyce. Stačí si ale vyhledat obrázky. Metoda se poměrně složitě vysvětluje (také je o ní celá kniha…), proto vždy ukazuji obrázky pro lepší a především rychlejší pochopení. Metoda spojuje předchozí metody s dalšími, například koláží. Maluje se zde, píše, spojuje, zvýrazňuje – každý si najde svůj styl, pokud to párkrát vyzkouší. Barvy mohou být, ale nemusí. Metoda je dobrá opět jako opakování, ale původně vznikla jako výhodné dělání si zápisu z přednášky – místo slohové práce jen určité symboly a obrázky, které se zároveň lépe pamatovaly. Použil jsem nedávno při suplování v primě u žáků, které jsem viděl poprvé v životě a šlapalo to. To je velká výhoda metody – přišel jsem do třídy suplovat, o čemž jsem se dozvěděl pár minut předem a hned jsem věděl, co budu dělat. Opakování látky prvních tří měsíců pomocí metody sketchnoting; je to zajímavé, zabralo to u primánů celou hodinu a všichni byli spokojení. U starších studentů jde čas dolů, ale minimálně patnáct minut čistého času bude potřeba. Často povoluji sešit (i u dalších zde vyjmenovaných metod), aby se studenti učili tam, kde mají – ve škole, a doma si mohli dělat cokoliv chtějí a uznají za vhodné.

Koláž

Asi si každý z nás představíme pod tímto pojmem podobnou věc – několik obrázků na stejné téma. Klasické malování, scénky, postavy, symboly, piktogramy, to vše lze použít. Hodí se podle mě pro opakování, alespoň tak jsem koláž vždy používal. A zároveň vždy na větší obnos učiva, ať je z čeho vybírat – pravěk, starověk, Egypt, „Německo“ mezi roky 1918-1938. U několika jedinců vždy vládne strach, protože prý neumí kreslit. Nutné zdůraznit, že o to nejde. Nemáme výtvarnou výchovu a kvalita obrázků není předmětem hodnocení. Jde o opakování dějepisu (v mém případě). Proto se počítá s tím, že postava bude mít jednu čáru jako trup, dvě čáry jako nohy, další dvě čáry jako ruce a velkou kouli jako hlavu. Jde o myšlenky. To samé platí pro všechny metody zde zmíněné, ale především pro koláž a další metodu v seznamu.

Komiks

Když jsem byl na Slovensku a chtěl jsem tam kolegům domluvit, abychom netvořili nudné pracovní listy, ale třeba kreativnější komiks, koukali na mě dost překvapivě. Komiks brali jako dlouhodobý projekt, který musí být krásný, detailní, barevný a především jako něco, co nelze použít v rámci jedné hodiny. Nebo dokonce jako cvičení na 25 minut. Nechci zde zase detaily ani barvy. Komiks používám vždy na nějaké velké příběhy (našich) dějin, u kterých mi přijde vhodné znát větší detaily. A proto obvykle dávám žákům za úkol i číst text a získat si samostatně informace pro tvorbu komiksu. Platí klasická pravidla komiksu – obdélníky s příběhem, jednoduché kresby, bubliny, posouvání děje („o x let později“). Konkrétní příklad? Třeba příběh Konstantina a Metoděje. Komiksy se mohou klidně vystavit nebo poslat po třídě další hodinu, to už záleží na každém učiteli. Lze práci i omezit, třeba lze stanovit maximální počet rámečků pro komiks. Nebo každý může zpracovat jinou část příběhů.

Stránka učebnice

Název říká vše – žáci mají za úkol navrhnout jednu stránku učebnice, nejen textem, který slouží jako opakování látky, ale i grafickým návrhem. Lze to brát i tak, že se tím učitel dozví, jaká učebnice by teoreticky žákům pravděpodobně vyhovovala. Problém může být v tom, že žáci o své ideální učebnici samozřejmě nepřemýšlí a jsou „zaseknutí“ v systému a vypracují prakticky stejnou stránku v porovnání s reálnou učebnicí. Zvyk má velkou sílu, ať je učebnice jakékoliv pochybné kvality. Například já jsem tuto metodu použil, protože jsem otevřel učebnici dějepisu, která mi extrémně nevyhovovala. A studenti to měli napravit. Často to dokázali a do jejich učebnic bych investoval – QR kódy, odkazy, úkoly, texty, zamyšlení či dokonce hudební playlist k učení. Kreativitě nemá cenu stát v cestě.

Prezentace

Po žácích na základní škole jsem chtěl, aby časem dokázali tvořit bez problémů kvalitní powerpointovou prezentaci a vždy v každém ročníku jednu za 45 minut vyrobili na mnou vybrané téma. Jak vypadá u mě „správná“ prezentace? Zdroje na konci, úvod na začátku. Obrázky. Co možná nejkratší text psaný vlastními slovy. Ale pokaždé, než jsme šli na počítače, jsem jim nejdříve dal vyrobit „falešnou“ prezentaci na papír. Bílý čistý papír, dvakrát přeložen, vrácen zpět do původního stavu a mám čtyři „slajdy“ prezentace. Pravidla stejná – jeden ze čtyř „slajdů“ je úvod, tři zbývají na prezentaci. Obrázky lze kreslit (zjednodušeně) nebo jen naznačit (stačí nakreslit rámeček a do něj napsat „fotografie von Bismarcka“). A zdrojem u mě byla vždy učebnice. To je vše. Jde samozřejmě o úpravu a jak vše vypadá, proto je ve výčtu grafických metod. Vždy jsem používal na nové téma, o kterém si žáci nejdřív museli informace najít.

Profilové kartičky

Jednoduché, ale strašně dobrý materiál pro učení. Můžeme začít stejným postupem jako u komiksu – čistý papír, žáci dvakrát přehnou a mají čtyři části. Nebo taky čtyři kartičky. Na každou kartičku patří (například) jeden panovník – jméno, obrázek a základní informace. Mimo samostatnou práci a nezáměrného učení je kartička dobrá i pro opakování a lze vymyslet několik her a způsobů upevnění látky. V praxi používám například pro česká přemyslovská knížata nebo římské císaře (nechci je do detailů učit a vytvářet seznam nedůležitých osob k memorování; právě místo toho děláme kartičky). Jméno je jasné. Obrázek. Zažil jsem šesťáky, kteří dělali výborné karikatury římských císařů. Tudíž obrázky pro mě neznamená povinně kreslit přesnou podobu panovníka. Císař byl v učebnici, žáci jim udělali obří hlavu a všichni byli spokojeni. Karikatura, reálný obrázek, svůj naprosto vlastní osobitý styl nebo komiksový styl, to vše je možné a zažil jsem u žáků. A pokud není k dispozici obrázek obličeje, stačí nakreslit jiný výtvor, který vystihuje vládu daného člověka. Když Břetislav nechal sepsat první český zákoník, lze nakreslit symbol pro zákoník. A poslední částí jsou informace. Důležitá část, protože žáci sami zjišťují, zkracují a zapisují. Co nejstručněji, žádný sloh. Vlastní slova. A podpora kreativity. Byli žáci, kteří místo klasického zápisu volili informace vhodné pro skutečné karty, jen škatulky typu inteligence, peníze, boj apod., a v těchto kategoriích všechny panovníky zhodnotili. Geniální. Minulý týden jsem viděl kartičky českých knížat a králů ve stylu Instagramu.

Plakát

Probereme příběh svatého Vojtěcha a žáci mají udělat filmový plakát na filmový trhák o životě tohoto Slavníkovce. Pokud je čas, mohou udělat i imaginární herecké obsazení, obsadit režisérské křeslo. A nebo mohou dělat obal DVD, kde je na druhé straně krátce i děj budoucího oscarového hitu. A nebo pochopitelně nemusí vůbec jít o film, ale o klasický plakát na něco upozorňující. Nebo v zeměpise jen plakát na určitou zemi, v biologii na zvíře. V dějepise například na vynález. Zase se dá různě pohrát s nápadem na plakát a nabízí se spoustu možností.

Crime Board

Určitě jste viděli nějaký seriál nebo film, který řešil vraždu nebo jiný zločin. Policisté na obrazovce si dělají na tabuli seznam možných pachatelů, jejich motivů, míst a dalších spojitostí s případem. A tvorba takové tabule je další metoda. Už je potřeba více pomůcek (ale jako obvykle záleží na učiteli) – větší papír nebo nástěnná tabule, lepící papírky, izolepa, provázek, připínáčky, internet a tiskárna (pokud někdo bude chtít vytisknout něco). Také je potřeba zvolit správně téma – nejlépe mi zatím fungovala zadat skupinám jen jméno Gavrilo Princip, tedy jméno pachatele. Oběť je pochopitelně taky možná – JFK například. Metodě jsem věnoval celý text, který najdete zde.

Google Doodle

O této metodě jsem už také jednou psal, proto vykradu sám sebe:

Pokud víte, co Google Doodle je, nemusím vám cvičení představovat. Google Doodle je upravené logo k důležitým výročím. Místo klasického barevného loga „Google“ se tak objeví 17.listopadu logo „Google“ jen v červené a modré a mezi písmeny budou klíče, které zvonily na konci roku 1989 a společnost Google nám tím připomíná výročí Sametové revoluce. Úkol žáků je úplně stejný. Samozřejmě může jít o výročí, které právě probíhá, ale taky jsem říkal žákům, ať si představí, že „dnes je výročí nástupu Hitlera k moci“. Pak v písmeně „G“ byly oči a knírek, v „O“ hákový kříž, v druhém „O“ přeškrtnutá šesticípá hvězda atd.

Přichází zachránkyně školství – totalitní Pedagogická komora

Chtěl jsem si dnes připravit „old school“ (na papír) nový článek o metodách (konečně!). Ale zaujal mě další pokus o záchranu českého školství. Tentokrát od spolku s názvem Pedagogická komora. A proč se nepodělit o zkušenosti především s lidmi mimo školství, že? Kdo se to vlastně snaží zachránit české školství?

Moje první zkušenost s Pedagogickou komorou je starší pochopitelně. Pravidelně mi od nich chodily nevyžádané emaily. Zajímavé by to bylo dnes probrat s expertem na média, jestli se vlastně nejednalo o hoaxy. Pár prvků bylo určitě společných – strašení (stejně v dnešním textu tvrdí, že školství je „na pokraji kolapsu“) a především prosby o sdílení a šíření. Pokud ne hoaxy, tak nevyžádaná reklama?

Proč si někdo založil učitelský spolek? „V současnosti není hlas učitelů jasně slyšet a na jejich zkušenosti není brán zřetel při rozhodování o školství. Učitelé nemají reprezentativní organizaci, která by jednala s ministerstvem školství o chystaných změnách a jejíž zástupci by se účastnili diskuzí v médiích. Často se tak rozhoduje o nás bez nás. Chceme to napravit, a proto zakládáme pedagogickou komoru. Čím více členů bude mít, tím větší váhu získáme. Proto neváhejte a aktivně se zapojte do příprav. Ukažme, že se dokážeme domluvit.

S jakými cíli? „Zvyšuje prestiž učitelského povolání. Reprezentuje všechny pedagogy MŠ, ZŠ, SŠ a VOŠ jakožto společensky významnou profesi. Pečuje o kvalitu pedagogické obce (etický kodex učitele, zlepšení podmínek k práci, navýšení prostředků na vzdělávání…). Organizuje diskuze uvnitř komory o tématech, které považují učitelé za důležité.

Přečtěte si prosím předchozí dva odstavce ještě jednou. Za prvé, i kdyby se všechno splnilo, jde zase jen o záležitosti nepedagogické, ba byrokratické. Zase jen peníze a nepromyšlené změny, které v důsledky nic nezmění. Peníze jsou nutné a pomohou, ale rozhodně nejsou jedinou nutnou změnou.

Za druhé. Pedagogická komora má hlavní platformu k diskusi a řešení otázek skupinu na sociální síti Facebook. Uzavřenou. Takže musím projít lustrací, abych vůbec byl do skupiny vpuštěn. To je ta „reprezentativní organizace“? Proč musí být uzavřená? Pokud chce něco měnit, musí inspirovat. A za zavřenými dveřmi bude těžko inspirovat. „Učitelé nemají reprezentativní organizaci, která by jednala s ministerstvem“ a „rozhoduje se o nás bez nás“. A kdo nás tedy zastupuje v Pedagogické komoře? Pan Sárközi, který přestal učit, protože mu nestačily peníze. Skutečně mi takové jednání mluví ze srdce a motivuje mě, abych se stal lepším učitele. A především lepší osobností s neposkvrněným charakterem. Opět nás tedy zastupuje neučitel (i když, abych nebyl nefér – děti kdysi potkal a ve škole skutečně učil). I Kápo má svého „Faltýnka“, ale to by bylo na dlouho. Zase neučitel, mimochodem, není to tak?

Ukažme, že se dokážeme domluvit.“ „Reprezentuje všechny pedagogy.“ „Organizuje diskuze uvnitř komory.“ Krása, že? Ale má to háček. Pokud projdete lustrací a dostanete se dovnitř skupiny, musíte být jednotní, neoriginální a souhlasit s Kápem. Jakmile projevíte svůj vlastní názor, nebo dokonce nesouhlas s vedením Pedagogické komory, okamžitě ve skupině končíte, dostane blok a „dopis“ na rozloučenou. Víte, kde to funguje stejným způsobem? Na Facebooku Okamury. Ale ten má alespoň tu slušnost, že má nedemokratickou stránku demokraticky otevřenou.

Ano, vím, článek působí jak hádky mezi dětmi. Ale přijde mi, že zájemci z řad učitelů nebo i mimoškolská veřejnost by neměla naletět hezkým slovům. Nemám s Pedagogickou komorou ani žádnou skupinou nebo organizací nic společného. Jsem tu sám za sebe. Možná se jen snažím naznačit, že tato skupina mě rozhodně nezastupuje. Ani kdyby mi vyjednala o deset tisíc korun měsíčně navíc. Jedná se o falešně znějící nedemokratické hnutí, které se snaží získat legitimitu chlubením se o zastupování nejvíce učitelů (jako Zeman voličů), které navíc získalo na hystericky podaných a nevysvětlených tématech (kariérní řád a inkluze); vystupuje pouze prostřednictvím jedné osoby (Kápo), který jediný má správný názor; a chce krásné nesplnitelné cíle. Co mi to jen připomíná? Největší korupčníci vždy slibují, že zametou s korupcí; největší zachránci demokracie vždy demokracii utopí. Stejné je to s Pedagogickou komorou. Takovou skupinku šéfa a věrných už tady máme a demokracie nám pomalu mizí. Nemilá Pedagogická komoro, neničte naše školství a neničte už tak pošramocenou reputaci nás, skutečných učitelů. Děkuji.

Zápisky z moderních dějin #1 – život v SSSR za Stalina

Další pokus o rozšíření blogu, v zásadě se jedná o pomoc začínajícím učitelům dějepisu. Když jsem byl na praxi nebo když jsem začínal učit, tak mi chybělo něco, co dnes nazývám „válečné historky“ (a vím, že i dalším učitelům něco podobného chybělo). Jedná se o fakta, která nejsou v učebnici a běžně ani na internetu, ale dobře mohou doplnit výuku. Žádná teorie, jen praktické příklady. Zajímavosti. A ty se právě teď pokusím šířit dál. Zkusím pár dílů, pokud bude poptávka, tak budu pokračovat. Pokud nebude zájem, tak skončím. Jednoduché. A pokud by se někdo chtěl zapojit a napsat podobný text na jiné téma, rád mu to umožním. Ne všichni mají čas nebo zájem číst objemné knihy, proto by mohla tato rubrika trochu pomoc. Samozřejmě pokud texty bude číst někdo jen z vlastního zájmu, zlobit se nebudu. Postupně se zde objeví další témata a události z dějin 20.století, která vychází čistě z knih – jedná se tedy o ověřená fakta, žádné soukromé názory.

Text samozřejmě vynechává naprosto základní fakta, která jsou v každé učebnici dějepisu.

První téma je každodenní život v Sovětském svazu za vlády Stalina. Informace pochází z knihy Každodenní stalinismus od Sheily Fitzpatrick. Samozřejmě výběr je čistě subjektivní a navíc jsem sám sebe omezil na dvě strany informací (kniha má 500 stránek…).

b19f123b2f508088d46e089b10b1a2b45aee633c

Život v Stalinové Sovětském svazu:

  • Urychlená industrializace a kolektivizace znamenaly, že milióny lidí změnilo bydliště a zaměstnání. Ke všemu byly potřebné obří investice, což se muselo projevit jinde (viz další bod).

  • Typickým prvkem pro novou komunistickou společnost byl nedostatek. Proto se občané SSSR stali novodobými lovci a sběrači, kdy museli ztrácet čas hledáním zboží ve městě.

  • Stát měl na starosti všechno zboží, stát byl jediným zaměstnavatelem a stát měl právo zasáhnout do života obyčejných lidí  tím nejzbytečnějším způsobem.

  • Ke kolektivizaci nebyly vydány žádné instrukce, jak má probíhat.

  • Zmatky se smrtelnými důsledky se netýkaly jen kolektivizace, ale i cenzury. Některé zprávy se šířily v tajném režimu – například politbyro sdělilo ministerstvu kultury, že hra Dny Turbinových od Bulgakova může být uvedena v divadle, ale jelikož to byla tajná zpráva, nikdo to neposlal dál a úředníci a pracovníci divadel se dlouhé týdny přeli.

  • Postupně času si i komunisté uvědomovali, že vše nejde podle plánu. Vždy se to vysvětlilo existujícím spiknutím lidí, kteří nesnášeli Sovětský svaz.

  • Nejoblíbenější technikou Stalina, jak si udržet moc a poslušnost okolí, bylo vyhrožování rodinným příslušníkům. Jakmile byl někdo z hlavních komunistů „vyvržen“ z rozhodovacích procesů, bylo nepsaným pravidlem, že všichni ostatní důležití komunisté s touto osobou přeruší všechen kontakt.

  • Velkým paradoxem je, že k revoluci došlo teoreticky kvůli tomu, aby dělníci nebyli vykořisťování podnikateli. V sovětské společnosti všechny firmy vlastnil stát a tak stát nahradil podnikatele a byla to přímo vláda původně stěžující si na vykořisťování, která vykořisťovala všechny občany.

  • Propaganda 20. a 30. let se vždy točila kolem jednoho příběhu – dnešek si žádá oběti, musíme se mít špatně, ale jen kvůli tomu, abychom se v budoucnosti měli lépe, než občané jiných států. Dnes oběť a strádání, zítra odměna. Další téma propagandy bylo „pryč se zaostalostí“ – což bylo mířeno na carský režim a jeho ekonomickou a především vojenskou zaostalost (prohra s Japonskem a První světová válka). „Kejklíř z východu…Zasadil pecky švestek v neděli, a z těch vyrostly paláce v pondělí.

  • Nejhorší byl rok 1933. Průměrný dělník s rodinou si musel vystačit s méně než polovinou množství chleba a mouky než průměrný dělník s rodinou na začátku 20.století. Spotřeba masa a ryb klesla na pětinu v porovnání se začátkem století. Lidé často čekali na chléb od půlnoci jen kvůli tomu, aby ráno žádný chléb nedorazil. Tisíce lidí cestovalo pro chléb 200 kilometrů a více a tisíce lidí umrzlo ve frontě.

  • Mezi lety 1926 až 1933 se zvedl počet lidí žijících ve městech o 60 procent.

  • Nejdůležitějším produktem byla vodka. Na státní příjmech se podílela pětinou.

  • V roce 1931 stát zakázal řemeslnou výrobu obuvi.

  • Na jednoho obyvatele v Moskvě připadalo 5,5 metrů čtverečních obytné plochy (1930). V roce 1940 už to byly jen 4 metry čtvereční. Například Molotovovi přišel dopis od dělníka, který bydlel 5 let na chodbě. Další v knize zveřejněný dopis byl od šesti dětí žijících ve „výklenku“ na chodbě. Obvyklé bylo spolubydlení s cizími lidmi, které vám do bytu „přinesl“ stát.

  • Města byla v příšerném stavu. Například Stalingrad neměl v roce 1938 kanalizaci. Lidé neměli v bytech koupelny, proto se chodili mýt do městských lázní, kterých byl ale dostatek pouze v Moskvě. Velká města pak trápilo chuligánství.

  • Dvě třetiny lidí (Moskva a Petrohrad) se stravovaly ve veřejných jídelnách. Zrušení trhu a nahrazení novou distribucí potravin bylo naprosté selhání.

  • Torgsin (1930-1936) byl obchod, kde bylo dostatek zboží. Ale platilo se zde zahraniční měnou nebo cennostmi (zlato, stříbro), což bylo nemožné pro obyčejný lid, i když ceny zde byly paradoxně menší než v jiných státních obchodech. Cílem obchodu bylo získat kapitál na nákup nástrojů ze zahraničí pro industrializaci.

  • Stát měl pro občany klasifikační systém, rozdělení na třídy, což dokonce bylo zapsáno v občanském průkazu. Každá třída měla jiná práva a povinnosti. Samozřejmě stranická šlechta měla privilegia a měla přístup tam, kam se normální člověk nedostal (například do Torgsinu).

  • Kriminálník mohl být převychován. Člověk špatného původu nikoliv, ten byl rovnou zavržen státem a následně společností, ztratil práva a musel si poradit sám (nedostával ani potravinové lístky).

  • Komunistická strana si dělala své „průzkumy“ (například přes agenty a jejich donašeče) a vždy zjistila, že jejich vlastní názor na kolektivizaci a další prvky nové společnosti jsou přijímány pouze menšinou společnosti. Ale byli si jistí, že jsou to oni, kdo je intelektuálně na výši úrovni a šli proti zbytku společnosti i násilím.

  • Od roku 1932 existovala vnitřní pasová povinnost. To znamená, že pokud jste chtěli jet z Moskvy do Petrohradu, museli jste mít v pase povolení od úředníka.

  • Celá mocenská struktura fungovala jako středověké léno.

  • Byrokracie fungovala samostatně, nejednala podle zákona. Ovlivnit se dala jen osobními konexemi (leník a šlechtic).

  • Mnoho úředníků odmítalo povýšení. Povýšení znamenalo větší zodpovědnost a to znamenalo větší šanci na „odhalení“ v rámci spiknutí.

  • Celý systém byl pak založený na absurdních rozhodnutích úředníků. Například pokud přímo v továrně vzniklo kadeřnictví, všichni se tam museli chodit stříhat a holit. Pokud se pán oholil doma, měl být napráskán a odveden k soudu. Pokuta byla udělena například i za neumytou podlahu ve své vlastní chatrči nebo za nošení klobouku ve městě.

  • Celý systém nemohl fungovat bez nelegální činnosti (zásobování, byrokracie…).

  • Domácí služebnictvo, obvyklé pro vysoko postavené komunisty, nebylo chápáno jako vykořisťování.

  • Auto nemohlo být soukromým vlastnictví. Nešlo koupit, jen dostat za služby pro stát. V roce 1937 bylo v Moskvě 400 automobilů. (Ani komunisté nic nevlastnili – všechny obrazy a luxusní ubytováni patřily státu.)

  • Volební právo bylo ústavou odebráno „osobám, které využívají práci k dosažení zisku“; osobám žijící z úroků; soukromí obchodníci a komerční zprostředkovatelé také nemohli volit, bez nároku byli i mniši a duchovní, zaměstnanci bývalé policie a všichni Romanovci (než byli vyvražděni).

  • Děti lidí bez volebního práva bylo vyloučeni ze škol. Lidé bez volebního práva byli vyhozeni z nemocnic. Tito lidé postupně ztratili i možnost zapsat se na úřad práce.

  • Zatýkalo se podle kvót. Například zátah z 2.července 1937 měl kvótu 70 000 popravených a 200 000 odvlečených do gulagů.

  • Samostatnou kapitolou jsou stigmatizované rodiny nebo opuštěné ženy. Na lidi se „špatným původem“ bylo jednoduše nahlíženo jako na největší vrahy a jen málokteré rodiny vydržely toto peklo přetrpět spolu. Proto docházelo k veřejnému odcizení, rozvodům a opuštěním rodiny.

  • Dalším paradoxem systému bylo, že lidé nesměli říkat své soukromé názory na veřejné záležitosti. Ale režim strašně chtěl vědět, co si lidé myslí. Byly dva způsoby, jak to zjistit. První byl přes tajné agenty a druhý dopisy vrcholným komunistům – ano, i takoví odvážlivci se našli. A systém dopisování s úřady fungoval. Nejen, že se dopisy četly, ale bylo na ně často i odpovídáno. Tehdy to byl nejlepší způsob komunikace a způsob, jak se dozvědět, co se děje mezi obyčejnými lidmi. Dopisy sloužily pochopitelně i k udávání a bylo pravděpodobně, že stát se přikloní na stranu udavače.

  • Samozřejmě když pak byl jeden z dělníků pokárán za půlhodinové zpoždění při příchodu do práce a postěžoval si soukromě, že je to „utlačování dělníků jako za kapitalismu“, šel na tři roky do vězení.

  • Odposlouchávání vedlo také k tomu, že úředníci zjistili a následně přepisovali vtipy a různé komentáře mířící na režim a jeho představitele. Například zkratka SSSR se četla jako Smrt Stalina Spasí Rusko. Zkratka tajné policie OGPU po přeložení do češtiny znamenala pro lid „Ó Hospodine! Pomoc nám utéct!“ Nebo pozpátku: „Když utečeš, chytí tě a uříznou ti hlavu!“ Po Ukrajině zas kolovalo: „Lenin bránil naší třídu, netřeli jsme nikdy bídu. Stalin nás všechny zamordoval, na hřbitově zakopal.“ Docházelo i k další situacím, třeba v regionálním tisku se u fotografie členů politbyra objevil komentář „Celkový stav dobytka v SSSR„. Hned vedle byly hospodářské statistiky.

  • Volby probíhaly. Ale probíhaly do parlamentu, který neměl žádnou moc. A probíhaly pomocí jednotné kandidátky, na které byli jen komunisté.

Zápisky ze střední #3

Den 36

Nižší nebo vyšší gympl? Toť otázka. Šel jsem na gymnázium, abych mohl učit na střední, takže jsem neměl velkou radost, že budu učit i na nižším gymplu. Ale vzal jsem to jako výhodu – už mám přípravy a mám základní představu. A výhoda je to i nyní, když už jsem v procesu. Ale zároveň jsou ty hodiny i zábavné a baví mě. Na vyšším gymplu to zatím moc „neumím“, nejsem si jistý, co si můžu dovolit, co nemůžu, kde je hranice. Na druhou stranu věc, kterou jsem už zmiňoval; na vyšším gymplu mám systémový problém – učit znovu ta samá dějepisná témata, která už studenti jednou nebo dokonce dvakrát probírali. A jelikož nechci tu a tu kulturu na našem území v pravěku probírat, neučím tam nějak extrémně odborně a k moderním dějinám mě zatím u starších nepustí. Na druhou stranu mě tam baví společenské vědy, protože mi přijde smysluplné tam naopak přidat větší odbornost v porovnání na základní škole. Takže dějepis na nižším gymplu a společenské vědy na vyšším gymplu?

Den 38

Věčné téma zápisků – seminář. Konečně proběhly normálně dvě hodiny. Prezentace studentů, moje doplnění, mezitím pár otázek, krátká videa. Na konci jsem dal prostor kritice, ale všichni říkali, že takhle je to v pohodě a lepší, než jen nudný výklad. Dám tam ještě nějaké cvičení a bude z toho moje klasická hodina, což může znít špatně, ale jelikož ani „moje klasická hodina“ není zaplněná výkladem, bude to snad v pořádku.

Den 45

Týden, kdy jsem byl odhalen! Alespoň ve větší míře. Studenti mě sledují na Twitteru a možná někdo čte i tyto řádky. A upřímně? Asi se nic nezměnilo, nic se nestalo (až na to, že právě text(y) zápisky na střední jsem přestal psát detailně a vydávám jen třetí závěrečný díl). Nechce se mi nikoho blokovat už jen z principu, znáte to, demokracie, svoboda a podobný věci (blokuji jen jednu studentku, která by podle věku ještě Twitter neměla mít). Nemám nikde žádné fotky nebo příliš osobní informace. Stejně je Twitter a tento blog jen další učitelská „věc“, která studenty časem přestane zajímat. Možná mi to pomůže v určité sebekontrole, víc si rozmyslím, co budu psát. Zatím jsem kvůli tomu nenapsal dva tweety. Samozřejmě to trochu divný je, protože se musím ptát sám sebe, proč někoho zajímá vlastní učitel, který navíc je i na sociálních sítích zase a opět jen učitel. Ale je to zatím v klidu (a to i v den číslo 99), proběhlo jen pár spikleneckých úsměvů a snad všichni chápou, že je školní život a život po škole.

Den 49

Napsala mi bývalá žákyně, která bude tento školní rok maturovat. A chce se stát učitelkou a jít po maturitě studovat pedagogickou fakultu do Brna, obor čeština a dějepis. A já myslím jen na to, co mladé lidi vede k tomu, že si vyberou právě pozici učitele a učitelky. Přece musí vidět realitu kolem sebe – ať už spolužáky či bývalé spolužáky na základce, politiky, rodiče, komentáře na internetu. A stejně do toho jdou. Stres. Zodpovědnost. Po nocích se připravujete, snažíte se o něco, pak si chcete vzít slovo jen na patnáct minut a stejně vám do toho někdo bude kecat. Nebo tohle mizí a v osmnácti prostě vidí jen tu hezkou stránku?

Den 50

Ta naše sociální bublina je něco neuvěřitelného. V neděli jsem vydal text na téma spánku v souvislosti se školou a s pár argumenty, proč by se mělo minimálně diskutovat o pozdějším začátku školy. Dnes mi nečekaně přišla kniha „Proč spíme?“ od jiného učitele, která řeší můj povrchní text na vědecké úrovni. Už jsem to psal, ale pořád si za tím stojím – věřím, že se povede školství reformovat právě díky několika málo učitelům a učitelkám a organizacím, v kterých jsou spojeni. Je to efekt sněhové koule – nabalují se noví a noví lidé, nová generace učitelů, některým zkušenějším se taky rozsvítí. Věděli jste, že jsme mohli mít ministra školství, kterému je pouhých 25 let? Ondřej Kania. To by byl teprve průstřel bubliny. Jen se nezastavit, dál trpělivě bojovat.

Den 75

Skoro měsíc jsem nenapsal ani čárku. Jen práce. Naštěstí mě to baví. Systém výuky už se zajel a já stihnu i dvě cvičení za hodinu. Což je ideální – místo toho, abych více času v hodině využil na více výkladu (nebo jeho větší hloubku), můžeme opakovat a procvičovat dovednosti. Tím pádem můžu pomalu začít myslet i na složitější věci, například úplně nové a zatím nevyzkoušené metody nebo projekty. S tím je ale spojen i další problém, který jsem tu už pravděpodobně zmínil. Omezený kopírování. K většině cvičení potřebuji kopírovat. Je začátek listopadu a já mám už utracenou půl svého kreditu. Chtěl jsem kopírovat obrázky do skupin, které musí být barevné (jednalo se o mapu okresů naší země, výsledky voleb, spokojenost v životě a podobné statistiky – tzn., že jsem vážně potřeboval barvy) a ty by mě vyšly na 560 kreditů. Tohle vážně skončí kampaní na hithit.cz.

Rozjíždí se i další věci, mimo výukové. Velký projekt, výstava pro Muzeum komunismu a soutěž o výlet do Berlína. Pořádání ekonomické olympiády. Alespoň pokus o dostání oblíbených tříd do Itálie. Hecování s nerozumnými studenty, kteří fandí Viktorce Plzeň nebo Spartě (fuj a fuj).

Všechno ale není jen veselé. Na nové škole mě potkala i zatím nejhorší událost během mého učitelování. Když se něco takového stane přímo ve vašem okolí, něco to změní. Všechny problémy jsou najednou nedůležité. Protože to nejsou skutečné problémy. Tak brutálně jednoduché to je. Špatná známka. Rozchod. Sportovní prohra. Poznámka. Dostat zaracha. Nemůžete jít večer ven. Rodiče vás nepustí do zahraničí. Nemáte peníze na šaty. Nemůžete najít správné kalhoty. Nic.

Učitel není důležitý a nemá takové slovo, aby někoho zastavil. Co znamenají „moudra“ učitelů pro někoho mladého? Pravděpodobně vůbec nic. Protože učitel je často automaticky nepřítel a „neví, o čem mluví“. A ano, vím, že někteří učitelé na některých školách jsou ******* a některé učitelky jsou *****, ale určitě se najde někdo normální na každé škole v republice, kdo je spolehlivý a komu se dá věřit. Samozřejmě, že učitel nic nevyřeší v daný moment, ale je to začátek. Sdílení pocitů a problémů, to je řešení.

Den 82

Končím jedno téma a začínám nové. V prváku skáču z Mezopotámie do Egypta. To znamená, že pro jistotu koukám do učebnice, abych věděl, co mám učit. Jedná se o takový kontrolní mechanismus. Samozřejmě už mám nějaké zkušenosti a vím, co bych chtěl naučit, ale jsem v novém prostředí, v nové lize, tak dělám kompromis mezi mými požadavky a požadavky systému. Učebnice je ale příšerná. Koukám na RVP a ŠVP a docela mě to zarazí. Vážně čumím. Stát chce prakticky (v případě Mezopotámie i Egypta) po studentech jen znalosti týkající se přínosu civilizace pro evropskou kulturu. Škola chce spojit vznik dané civilizace s přírodními podmínkami. Přidává „kulturní odkaz, památky“. To je konec. Navíc se stát nezajímá o to, jakým způsobem učíte. Učitel má svobodu. A žádné argumenty typu „to musíte vědět“ v případě Nabukadnezara, „je toho moc, nestíháme“ kdykoliv a kdekoliv, prostě neplatí. Samozřejmě tím narážím na moderní dějiny a fakt, že je stále někdo nestíhá. Vážně nechápu, co vlastně někteří učitelé o hodinách dělají, že nestíhají. O čem pořád mluví? A že to jsou zrovna učitelé, kteří mluví 40 minut v kuse. Těch 5 minut je káva ve sborovně. To jsou ti první, kteří by neměli mít problémy dostat se do roku 1989, pokud používají jen výklad a nemusí se zdržovat cvičeními. Na konci prváku budu hluboko ve středověku, na konci třeťáku budu mít probrané totalitní režimy po První světové válce. Bez výmluv. To mi za vynechaného Nabukadnezara stojí a doufám, že to studenti pochopí.

Den 91

Trochu volného času mi způsobilo pocit nostalgie. Ano, vzpomněl jsem si na starou školu a podíval jsem se na její sociální sítě. A vidím senzační projekty k výročí republiky a k výročí školy (starší než naše republika). Krásně to vypadá. Žáci po skupinách různých věkových kategorií chodí po různých dílnách, zkouší si věci na vlastní kůži. A pak mi dojde, že takhle by to mělo být každou hodinu. Trochu víc myslet na zákazníky. Tak jsem zavolal kolegovi a jen jsem slyšel horor o jiném kolegovi, jeho chování k žákům, stížnostech rodičů a jednání s ředitelem a byl jsem vyléčen z nostalgie. Ale obraz vytvořený na sociální síti byl hezký. No, všude je to stejné – musíte vypadat krásně, ale realita je jiná. Na stránkách bývalé školy, tady na blogu…

Den 100

Doba hájení skončila.

Všechno se zdá v pořádku. Snad nikoho moc nestresuji, hlavně když vidím, že každý už ve stresu je z každodenních testů a zkoušení. Snad jsem zatím nikomu neublížil, hlavně když vidím, jak učitelé mohou ublížit. Dokonce jsem zjistil, že existuje psychologický pojem „school anxiety“. Naučil jsem něco někoho? Upřímně? Těžko říct. Ale snažím se a snažit se budu dál. A „problém“ taky je, že toho už všichni poměrně dost ví a umí.

Čas na celkové hodnocení, SWOT analýzu.

Negativa

  • omezeno kopírování, ale velkou novinkou je, a teď přecházím od mínusu k příležitostem, že ředitel nemá žádné problémy s přidáním kreditů na můj účet

  • škola si zvyká na Bakaláře, takže zatím „divně“ zapisujeme známky na čtvrtletí a studenti nevidí známky, které dostávají z testů (což je velký problém, pokud chybí a obecně problém v tom, že prostě nevidí známky..)

  • v některých třídách chybí projektor

Pozitiva

  • absolutní svoboda

  • pohoda

  • pohoda s kolegy, s kterými se potkáváme a spolupracujeme

  • inteligentní studenti

  • díky tomu i rychlejší tempo hodiny, což znamená více cvičení a méně přednášení

  • nemusím (většinou) řešit blbosti během hodin (=vyrušování)

  • snad si studenti už zvykli; já určitě

  • v porovnání s minulou školou lépe zvládnutý systém suplování

  • v porovnání s minulou školou méně byrokracie (nemusím trapně zapisovat svoje příchody a odchody a nikdo nekontroluje, kdy přicházím; nemusím kontrolovat a zapisovat kdy a kde učím a pak to psát do výkazu práce…)

Hrozby

  • neprodloužení smlouvy

  • kvintáni mě příští pondělí zas vypráší ve fotbálku

Příležitosti

  • zapeklitost seminářů – jen přednášet je špatné, jen cvičení je taky špatné a na kompromis se mi zatím nepodařilo najet, ale je mi jasné, že musíme jen v módu teorie – příklad. Ale v hlavě mám nápad na „dokonalý“ seminář, který spočívá v tom, že máme několik seminářů společenských věd a super by bylo, kdyby u jednoho byla poznámka „příprava na maturitu“ a já bych mohl mít druhý seminář, u kterého by bylo jasně dáno, že přímo na maturitu nepřipravuje, ale věnuje se aktualitám, očekává se aktivní práce, témata jednou za měsíc vybírají studenti, bude se diskutovat a nepíšou se testy. Jo, sny musí být.

Učitelé na sociálních sítích #4 – Libor Klubal

Představení

Jmenuji se Libor Klubal a věcem kolem učení se věnuji vlastně už od gymnázia. Už někdy kolem roku 1990 jsem začal vést kroužek informatiky na jedné základní škole a tam jsem zjistil, že mě ta práce strašně baví. Postupně jsem se propracoval studiem matematické informatiky, pak učitelstvím matematiky a výpočetní techniky pro základní školy a aprobaci informatika jsem si pak rozšířil i na další typy škol. A protože vzdělávat se má člověk pořád, dokončuji momentálně doktorské studium na Pedagogické fakultě v Ostravě v oboru Specializace v pedagogice – Informační a komunikační technologie ve vzdělávání.

Za svou učitelskou kariéru jsem si vyzkoušel více typů škol. Začínal jsem na Základní škole ve Vítkově, ale brzy jsem utekl na Wichterlovo gymnázium. A tam jsem přes 12 let učil matematiku, informatiku a programování a 8 let také působil jako zástupce ředitele. A protože člověk má stále zkoušet něco nového, působím v posledních několika letech jako odborný asistent na Katedře informačních a komunikačních technologiích na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Od učení dětí jsem však neutekl, půl úvazku mám na Základní škole ve Štítině, kde si díky skvělému technickému vybavení užívám výuky matematiky s iPady téměř v každé hodině.

Další aktivitou, která mě v posledních letech velmi naplňuje, je lektorování. Snažím se kolegům učitelům ukázat možnosti IT techniky ve výuce. Učím je, jak si pomocí tabletů a počítačů mohou zjednodušit práci, udělat výuku zajímavější pro ně i pro žáky, jak přiblížit žákům reálný svět. Organizujeme společně s dalšími učiteli Letní školu s iPady.

Jaká byla Vaše očekávání před nástupem do školství? Překvapilo Vás něco?

Začnu trochu zeširoka. Patřím ke generaci mužů, která ještě musela povinně absolvovat vojenskou službu. Já si tehdy vybral tzv. civilní službu, kdy jsem nemusel „narukovat do zbraně“, ale věnoval jsem se obecně prospěšné práci. Rok a půl jsem byl osobním asistentem žáka s tělesným postižením a absolvoval jsem s ním celou devátou třídu. Z hlediska mé budoucí profese to byla úžasná škola. Absolvoval jsem vlastně obrovské množství náslechů v roli žáka. Viděl mnoho různých přístupů učitelů, vyzkoušel si podle nich dělat zápisy do sešitu, pomáhal jsem plnit jejich zadání a úkoly, … Měl jsem za sebou čerstvě dokončenou pedagogickou fakultu a tak jsem mohl hodně srovnávat teorii s praxí. Žádná velká očekávání jsem vlastně neměl. Jen jsem si potvrdil, že jednat s žáky jako sobě rovnými a být jim partnerem je asi ten nejlepší recept na dobrou hodinu.

Jak vypadá Vaše ideální hodina? Hodina, po které cítíte, že se povedla.

Tady se vlastně budu opakovat. Z ideální hodiny odcházím s pocitem, že jsme byli s žáky „na jedné lodi“. Chci dělat práci, která mě baví. Nechci s žáky bojovat, trestat známkou, nastavovat zbytečně formální pravidla. Chci s nimi strávit nějaký čas, kdy si popovídáme o matematice, robotech, nebo klidně i o něčem úplně jiném. Chci, aby si uvědomili, že bez vzdělání nám nikomu nebude dobře. Asi jsem nepopsal návod na ideální hodinu, ale obávám se, že recept neexistuje.

Jaká jsou podle Vás největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

I když se mnou možná nebude hodně kolegů souhlasit, máme ve škole spoustu svobody. Jako učitel si můžu vést hodinu podle sebe, nastavit si vlastní postupy, využívat libovolné materiály. To považuji za obrovské pozitivum. Je to také velmi zavazující a odpovědný učitel si vždy musí uvědomit, co je jeho cílem.

A negativa? Já jsem spíše pozitivní člověk a ve všem hledám to lepší. Jestli mi ale něco opravdu vadí, tak je to přílišné nastavení na výkon. Neumíme žáka hodnotit jinak než známkou, nebo body. Voláme po nových postupech, dovednostech, kompetencích. Jak ale nakonec vypadají rozhodující okamžiky ve škole? Na přijímacích zkouškách je zavřeme do izolované místnosti, sebereme veškeré pomůcky a testujeme výhradně znalost. Maturita je velmi podobná. A to je špatně. A ještě jedna věc. Příliš trestáme chybu. Z chyb se máme poučit, ne ji okamžitě ohodnotit špatnou známkou. Nesmíme se pak divit, že se žáci bojí projevit.

Co podle Vás dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Asi zapálení pro věc. Že hodně přemýšlí nad tím co dělá. Že jeho opravdovým cílem je ukázat dětem cestu. Nevím. Kde je hranice mezi dobrý a výjimečný?

Naopak, co si myslíte, že definuje špatného učitele?

Za mě je to takový učitel, který do školy chodí jen „do práce“. Postaví se za katedru, odmluví si svoje, dá test, ohodnotí a další hodinu stejně. A vůbec nevnímá rozdílnost žáků ve třídě. A taky učitel, který se nechce dále vzdělávat. Pedagogika i didaktika se vyvíjí. A bohužel spousta učitelů zůstává u metod, které se naučili před desítkami let. Například vůbec nevnímají možnosti technologií. Vždy dávám příměr, že kdyby se takto chovali lékaři, polovina z nás tu není.

Jaká je Vaše největší chyba, kterou jste během práce ve školství udělal?

Jak se už jsem říkal, chybami se člověk učí. A bylo jich hodně. Příliš vysoké nároky na výsledek, netrpělivost, sklouznutí do stereotypu, nevhodně zvolené slovo… Ale největší? Snad to, že jsem v počátku své učitelské kariéry přebíral špatné vzory a nepoznal jsem to.

Myslíte si, že Vás pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Z hlediska didaktiky a pedagogiky skoro vůbec. Já už během studia učil a znal jsem tak realitu školy. Navíc jsem z učitelské rodiny, takže jsem mohl spoustu věcí řešit doma. A tak jsem brzy poznal, že v předmětech pedagogicko-psychologického základu naprosto chybí praktický pohled. Jakákoliv snaha o komunikaci byla marná. Brzy jsem na to rezignoval a předměty prostě jen absolvoval. A to asi taky byla chyba.

Představte si situaci, kdy se z Vás stává ministr školství. Pokud se rozhodnete něco změnit, co to bude?

Rozhodně bych se snažil o větší propojení akademické sféry a praxe. Nechci házet všechny pedagogické fakulty do jednoho pytle, ale v obecné rovině je výuka na fakultách hodně teoretická a absolvent není dobře připraven. Viděl jsem to i z pozice vedení školy při přijímání nových učitelů. Po odborné stránce to bylo vše ok, ale pedagogika, nebo třeba i základní orientace v legislativě – to je pro absolventy pedagogických fakult velký problém. Nakonec i to byl jeden z důvodů, proč jsem začal na VŠ učit. Snažím se do výuky zvát učitele z praxe, více zapojovat studenty do aktivit ve školách. Je špatně, že se student – budoucí učitel – dostane před žáky například až po 3 letech studia. Mnohdy teprve zde zjistí, že se na tu práci nehodí. Systém vzdělávání budoucích učitelů se určitě musí změnit.

A další věc, která mě trápí, je už dříve zmíněná orientace na měřitelný výkon. Ale chápu, že taková změna je velmi obtížná a hodnotit úroveň dovedností je velmi obtížné.

Jaké jsou Vaše zkušenosti s rodiči žáků?

Hodně se liší přístup rodičů na základní a střední škole. U základní školy mám někdy pocit, že část rodičů vnímá školu jen jako místo k hlídání na dopoledne. Rodiče středoškoláků už mají vetší představu o tom, co od školy očekávají.

Myslím si, že by školy měly více dávat najevo svůj vzdělávací záměr. Vysvětlit proč, jak a co dělají. A musí si rodiče získat jako partnery. Když bude rodič v rozporu s tím, co ve škole dělá, nemůže vzdělávání jeho dítěte fungovat. Pokud rodič s něčím nesouhlasí, měl by si o tom rozumně popovídat s vedením školy a učitelem. To často nefunguje. Jsou rodiče, kteří jdou hned do sporu a nechtějí slyšet argumenty. To ale souvisí s nízkou společenskou prestiží učitelů a školství obecně.

Teď to vypadá, že nemám rodiče rád. Ale jedna špatná zkušenost přebije 100 dobrých. Takže jinak – mám rád rodiče, kteří se se mnou přijdou popovídat o tom, co ve škole děláme. A takových je hodně.

Co Vám jako učiteli dělá radost? A co se podle Vás za posledních x let povedlo?

Mám radost z malých věcí. Když se na Instagramu mých žáků objeví „dobrá hodina“. Když se děti spontánně rozesmějí, když nečekají, kdy už konečně bude konec hodiny, když se za mnou přijdou kolegové poradit, jak udělat na iPadech tu hru, jak u toho byl minule takový řev (rozuměj Kahoot). Když si na odchodu žáci instalují do svých telefonů výukovou aplikaci. A pak jsou velké radosti, když Vám přijde pohled z americké VŠ s poděkováním bývalých studentů za to, co jste je naučil.

A co se povedlo? Mám radost z toho, že se mi daří ovlivňovat učitele na školeních k tomu, aby uvažovali o nových věcech a také o tom, jak udělat svou výuku zajímavější. Není to jednoduché, ale když mi pak někdo napíše, že to zafungovalo, těší mě to.

Ze světa internetu Vás znám především jako lektora. Můžete to ještě rozebrat? Dá se například zobecnit, jaká škola si Vás pozve na školení? Jde jen o osobu ředitele nebo ředitelky a jejich vlastní aktivitu a přání? Dále by mě více zajímalo i Vaše působení na univerzitě. Je to cesta, jak osobně něco změnit v rámci celého systému?

Já s lektorováním začal asi trochu neobvykle. Celé se to váže k využívání iPadů, které mě prostě před lety nadchlo a jejich využití ve škole mi obrovsky dávalo smysl. Začal jsem se účastnit různých popularizačních konferencí, kde jsem předával zkušenosti a nápady, jak se dá s iPady ve třídě pracovat. A právě tady mě začaly oslovovat různé školy, zda bych pro ně neuspořádal nějaký workshop nebo školení. Začal jsem tehdy také tvořit stránky iPadvetride.cz a i přes tyto stránky mám poměrně velké množství ohlasů a požadavků. A o jaké školy se jedná? Úplně všechny. Jednou je to malotřídka na vesnici, jednou velká sídlištní škola, jindy zase gymnázium. Vedení školy má na celkovém výsledku školení hodně velký podíl. Naprosto ideální je situace, kdy o školení mají zájem samotní učitele a vedení je v jejich nadšení podporuje. Pak ani není problém dobudovat wifi, nakoupit aplikace atp. Z takových škol mám velmi často i zpětnou vazbu a výsledky jejich práce se objevují i na Twitteru či Facebooku. Někdy se ale objeví školy, kde ředitel do využívání tabletu jen „tlačí“, nemá vlastně ani představu o tom, co od toho očekává a učitelé jdou na školení z přinucení. Ono to totiž není jen o tom, že dám učiteli tablet a on jako zázrakem bude mít naprosto úžasné hodiny. Žádná technika tohle nedokáže. Je to o tom změnit svoje uvažování, o tom, čeho chci dosáhnout, chtít se naučit nové metody a používat je. To je ale běh na dlouho trať. To se jedno nebo dvě školení úplně zvládnout nedá. Proto se dnes již spíše staráme o určitou skupinu škol, kterým pomáháme v integraci technologií, ve zkoušení nových metod a forem výuky, s výměnou zkušeností atp.

No a tady se vlastně dostávám ke svému působení na VŠ. Začal jsem asi před pěti lety jen s výukou předmětu Informační technologie ve vzdělávání a postupně jsem poznával zevnitř systém vzdělávání učitelů. Nyní jsem na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity interním pedagogem a snažím se ovlivňovat obsah spousty dalších předmětů. Podařilo se nám vytvořit předměty Mobilní technologie, Webové aplikace pro výuku, Management digitální třídy, Edukační robotika, Digitální gramotnost a spoustu dalších. Snažíme se ukazovat budoucím učitelům příklady z praxe. Změnili jsme také způsob profesních praxí, testujeme model, kdy mají studenti po dobu dvou let „svou“ školu a učitele, se kterým absolvují vždy jednou za 14 dní celý školní den. Mnohem lépe tak poznají realitu školy. Chceme více propojit teoretickou výuku s praxí, proto do výuky zveme aktivní učitele. Na 9. března 2019 jsme také naplánovali velkou workshopovou konferenci, kde budou opět učitelé z praxe představovat své zkušenosti a praktické ukázky z výuky.

Možná jsem velký optimista, ale věřím tomu, že jsme schopni věci změnit. Že jako učitel trochu zapřemýšlím nad tím jak učím, že jako lektor předám nějaké zkušenosti a ukážu možnost změny, že jako pedagog na VŠ „vypustím“ do škol připravené učitele …

Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí. Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky? Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsalo daný bod):

    • použití tématických videoukázek – 56

    • skupinové práce – 34

    • pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31

    • přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29

    • učení na příkladech – 17

    • výlety, exkurze – 17

    • srozumitelnost výkladu – 10

    • krátké opakování na začátku hodiny – 9

    • občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7

    • technické vybavení na určité úrovni – 7

    • znalosti učitele – 7

    • ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.

    • jen výklad a zapisování – 48

        • k tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad

    • ústní zkoušení před tabulí – 46

    • domácí úkoly – 33

    • nehlášené testy – 14

    • přetahování hodiny do přestávky – 13

    • moc věcí a jejich nepodstatnost – 11

    • stres způsobený učiteli – 9

    • neobjektivnost učitelů – 7

    • jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7

    • monotónnost – 6

    • velký důraz na známky 4

    • nemožnost vybrat si předměty 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi studenty? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí, je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

original

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

136

Učitelé na sociálních sítích #3 – Daniel Pražák

Představení

Jmenuji se Daniel Pražák, mám rád dobré jídlo a víno, životní výzvy a špatný humor. Jsem jedno z prvních dětí, které bylo v ČR v domácím vzdělávání (4. a 5. třída). Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem absolvoval školu snů – Gymnázium Přírodní škola. Tam jsem se také poprvé postavil před katedru, protože každý student musel do oktávy odučit minimálně 10 hodin v nižších třídách jako lektorskou práci. Tady jsem potkal učitelské osobnosti takového kalibru, že „když jsem se rozhodoval co chci dělat, kantořina byla jasná volba“. Přírodní škola mě naučila několik důležitých věcí – kromě faktů a znalostí taky schopnost zachránit život, umět si zorganizovat svůj čas (zkušební systém je tam velmi blízký tomu na VŠ) a především mi dala do vínku neschopnost přejít mávnutím ruky věci co mě štvou. Jako příklad bych uvedl to, když tehdejší hejtman David Rath usiloval o zrušení Dětského domova v Pyšelích, kam jsme se školou několikrát do roka jezdili (a jezdíme stále) dělat programy pro děti. Tehdy jsme se postavili proti, záměr medializovali, psali tiskové zprávy, vyjednávali na zastupitelstvech a nakonec se podařilo DD zachránit. Tehdy jsem se naučil, že pokud člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho co může, tak se to taky podaří (zní to jako z nějaké Disneyovky a myslím, že to v nějaké i bylo… ale je to tak).

Proto jsem také na PedF UK založil nejdřív Studentskou oborovou radu katedry biologie, později s partou skvělých aktivních studentů spolek Drosophila a nakonec se s vděčností připojil k myšlence Otevřena (iniciativy usilující o proměnu přípravy učitelů „zevnitř“ – prostřednictvím působení na pedagogických fakultách).

Půl roku po maturitě jsem pomáhal jako suplent na Gymnáziu Přírodní škole, kde s přestávkami a v měnící se formě působím dodnes. Kromě toho jsem učil na Střední škole, základní škole a mateřské škole Da Vinci v Dolních Břežanech, krátce na ZŠ Letohradská ve třídách s programem intuitivní pedagogiky a v současnosti učím přírodopis a angličtinu na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Pedagogické zkušenosti jsem v oblasti neformálního vzdělávání sbíral, kromě děcáku, ve vyloučených lokalitách v ČR, při výuce dětí ulice v Kongu. Vtipnou zkušeností bylo, že jsem – rok před dosažením Bc. – učil v rámci Výzvy 51 učitele, jak učit s tablety.

Před měsícem jsem dosáhl pedagogické kvalifikace s kombinací biologie – dějepis a v současnosti jsem doktorandem na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK.

Baví mě cestování, focení, prohrávání proti dětem v League of Legends a vzdělávací politika. Mám úžasnou přítelkyni, která je taky učitelka.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Mám problém s vymezením „před nástupem do školství“. Některá překvapení byla už při „lektorských praxích“ a následně jsem do školství spíše difundoval, než nastupoval – jako kvalifikovaný-legální učitel učím teprve dva měsíce. Překvapilo mě každopádně, jak málo jsou (byli) učitelé propojení. Často jsem viděl učitele, kteří naprosto netuší o skvělých metodách, co používá jejich kolegyně ve stejném kabinetu. To mi přišlo naprosto šílené. Každý svojí přihrádku, svůj metr čtvereční. Na mé nynější škole mám naprosto odlišnou zkušenost.

Dalším opakujícím se překvapením pro mě je, jak má naše společnost vzdělávání a školství „na salámu“. Nechci mluvit o platech a o tom, jak je to téma jenom před volbami a pak nic… Naprosto mě šokovalo, že se nezvedl žádný rodičovský odpor proti jednotným přijímacím zkouškám, které brutálním způsobem (ve své nynější podobě) zasáhnou do života jejich dětí. Jeden standardizovaný test v jedno datum, který prostě potopí ty, kteří nejsou dobří ve vyplňování testů, nebo nejsou z prostředí, kde by jim s přípravou pomohla rodina.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

„Něco“ se tam stane. Žáci netuší, že se učí a ve třídě panuje kreativní atmosféra. Je v ní hluk a pohyb. Hodina, kdy se povede nějaký pokus. Byla to třeba hodina, kdy jsme propojili dějepis a angličtinu a pracovali s textem powermetalové skupiny Sabaton 1648, kde se zpívá o dobývání Prahy Švédy na konci 30leté války. Bonusem bylo, že vedle zrovna učil zástupce ředitele a my dali žákovský bluetooth reprák naplno.

Fakt mě baví, když si žáci dobrovolně připraví aktivitu a část hodiny. Baví mě, když zjistí, že jsou v něčem fakt dobří, i když si to o sobě nemysleli.

Jaké jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

  • Máme RVP. Máme jako učitelé (pokud učíme na fajn škole… a v Praze a Středočeském kraji se učitel snad ani nemůže vymlouvat, že takovou školu v okolí nemá) neuvěřitelnou svobodu v tom kdy, co a jak učit. Jeden z důvodů dobrovolného přechodu na státní školu (po třech soukromých) byl, že chci tohle ověřit. A našem jsem školu, která mi maximálně vychází vstříc v tom, jak a co učím (alespoň nakolik mohu po dvou měsících soudit). Nikdo mi jako učiteli nevnucuje učit systematiku protist (která dávno neexistuje a během mého VŠ studia se změnila dvakrát), je to jenom na mně. Chápu ale, že to není pro každého a nevím, jestli bych dokázal takhle učit i při plném úvazku. Je to podstatně těžší, než jet podle učebnice.

  • Vzdělání není priorita. Prostě není. To se projevuje i tak, že se ministři školství střídají stejně rychle, jako učitelé obrany proti černé magii v Harrym Potterovi. Tím pádem chybí koncepce a tak nějak nevíme, co vlastně chceme. Kvůli tomu zároveň máme RVP a společné vzdělávání a k tomu státní maturity a jednotné přijímačky. To na prvním místě. Na druhém, protože je to nutně podřazený bod, je samozřejmě obligátní nedostatek peněz, které na vzdělávání dáváme jako společnost. Naše postavení v žebříčku zemí OECD (kam asi chceme patřit i do budoucna, ne?) je tristní a to dlouhodobě.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Když si představím pantheon mých „best of“, tak musím použít slovo sebeobětování. Výjimečný učitel dává škole maximum. Upřímně si nedokážu představit, že bych třeba trávil s dětmi ze své školy každý víkend, že bych dal přednost doučování lemplů (já byl jeden z nich, takže to snad můžu napsat) den před svým posledním termínem státnic. A z toho jednoduššího 🙂 : učitel musí žáky respektovat a jít příkladem. Zároveň by měl na sobě dál pracovat – neznám žádného skvělého učitele, který se dál nerozvíjí. Často zaznívá, že učitel by měl být hlavně sám sebou. S tím mám trochu problém – pokud jsem totiž běžně sarkastická bestie, nemyslím si, že bych měl být takový i ve škole a osobně se snažím sarkasmu v hodině vyvarovat.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Apatie, stereotyp, vynucování autority. Četl jsem nádhernou větu: „Dnešní žáci neuznávají autoritu a ani tu přirozenou!“ – to mi přijde naprosto geniální.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Nevím tu největší… Ale jedna věc se mi poslední dobou hodně vrací. Protože jsem učil při studiu, tak učitelování nebylo to nejdůležitější a nebyl jsem na učitelském místě závislý co do obživy, tak jsem ve chvíli konfliktu s vedením jedné ze škol prostě pokrčil rameny a šel (snažil jsem se situaci nějak s vedením reflektovat, ale tahle snaha nebyla vyslyšena). Myslím, že jsem se tím připravil o hodně a nechci tohle opakovat. Taky se mi úplně nepovedlo to, že jsem nastoupil na školu, kde bylo všechno hodně volné a v té době jsem spíš potřeboval pevné vedení a ukázání jak a kudy. Tady jsem byl svým pánem, což by bylo fajn spíš pro zkušenějšího učitele. Ze spousty chyb jsem ale následně reflexí získal hodně pro sebe a tak jsem za ně rád.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Ta otázka je sama o sobě nefér a byla by na několik A4 textu. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Je hodně jednoduché říct: „Ne. Ani nemohla,“ – a bude to svým způsobem pravda. Zatímco svět se mění, žáci se mění, díky Bohu se mění i styly výuky, tak svět univerzit a tím pádem i fakult je dělaný spíš na pomalé změny, pokud nějaké. Potkal jsem ale na fakultě hodně inspirativních osobností a třeba teď hodně těžím z toho, že mě fakulta naučila systém reflektování hodin – byť v té nejzákladnější formě.

Hodně tuhle otázku dostávám a hodně se s ní peru. Na druhou stranu neznám žádnou firmu, která si svoje zaměstnance – ať už mají jakékoliv vzdělání – dál nevychovává a netrénuje.

Analogicky se můžu zeptat: „Připravila tě autoškola na jízdu po D1 v pátek večer?“ Tyjo, jasně, že ne! Naučil ses tam rozjet se, nenabourat do ostatních, naučil se základy bezpečné jízdy. Ale určitě tě autoškola nepřipraví na agresivní řidiče, nenadálé události, nečekané objížďky.

To co se třeba teď na peďácích děje spolu s reakreditací studijních plánů, to je obrovská revoluce – před pár lety bylo skoro nemyslitelné, aby se student bakalářského studia dostal k dětem a páchal tam nějakou praxi. To se v současnosti stává celkem normou. Té praxe je sice pořád málo (ale pořád nesrovnatelně víc se situací před pár lety zpět), ale já jsem rád i za tohle a tleskám.

Představ si situaci, kdy se staneš ministrem školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Já bych teď ani nechtěl. Prsty se brání to o někom z ANO napsat, ale jsem fakt rád, že tam pan ministr Plaga je. A pokud bych se stal ministrem, chtěl bych dělat na začátku svého působení přesně to, co on. Viditelně nic. Zní to možná absurdně, jenže je to hrozně dobře. Každý ministr za posledních 10 let měl nutnou potřebu přijít s něčím revolučním, co bude stát jako pomník jeho geniality. Teď tedy čekáme, jak dopadne reforma financování regionálních škol, ale to popravdě není „jeho“ novinka. Rozhodně bych ale tlačil na NÚV (Národní ústav vzdělávání, má na starosti například revizi RVP a předtím zavedení RVP), aby podstatně lépe komunikoval s učitelskou, odbornou a širokou veřejností. Snažil bych se ukazovat víc a víc na příklady skvělých učitelů a skvělých věcí, co v našem školství jsou. Snažil bych zvrátit trend posledních dvou let, kdy je stále těžší založit soukromou školu. Určitě bych otevřel diskuzi o přípravě učitelů a vstupu do profese, případně její prostupnosti a každopádně bych znovu otevřel téma státních maturit a jednotných přijímacích zkoušek a podporoval diskuzi jestli je to to, co chceme a jestli je to užitečné. Vlastně by toho bylo na čtyři roky docela dost…

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma? Proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro nás obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Celá situace mě velmi mrzí, hlavně v tom smyslu, že pokud se opravdu podaří sjednotit hlas učitelů, ať už v komoře, nebo v platformě, tak to s sebou ponese tíhu toho, jak se to stalo. Tedy s osočováním, dštěním síry a dělání zlé krve. Myslím si ale, že teď se situace stabilizovala a ukazuje se, že vedle sebe tyto organizace existoval snad mohou.

Učitelská platforma se stala cenným partnerem jak pro orgány MŠMT, tak například pro média – díky kontaktům UP mohou novináři získávat nové expertní názory, daří se komunikovat do veřejného prostoru pohled běžných učitelů a to je samo o sobě pro mě dobrou věcí. UP se skrze připomínkovací řízení věnovala legislativě a to je další plus – do procesu tvorby tak více než kdy předtím vstoupil hlas učitelů.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s rodiči žáků?

Vlastně zatím pouze skvělé. Měl jsem jediný vážnější problém a to bylo s maminkou-ředitelkou školy. Tam mi vadilo, že se sloučila role maminky a ředitelky a situace nebyla dál reflektovaná právě z role vedení školy. Na nové škole mám za sebou zatím jedny třídní schůzky a byl jsem mile překvapen zájmem rodičů a jejich dotazy například na styl výuky. Přišlo mi skvělé, že se zajímali, jaký že bude ten nový učitel přírodopisu a co budou jejich děti v hodinách dělat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi udělá, když zkusím něco nového a zafunguje to. Když se mi podaří vytvořit ve třídě takové klima, že se zapojí všichni a když i ti, kteří si tolik nevěří, zažívají úspěch. Možná to zní jako klišé, ale nenapadá mě lepší popis. Radost mi také dělají dozory. Vážně. Je to chvíle, kdy se zase o trošičku mění role a mizí jeden z prvků vnější autority. Najednou jsme na té chodbě jako dva lidi a můžeme si povídat o něčem úplně jiném – anebo o tom, co bylo v hodině. To mě pak potěší dvojnásob, když mají žáci i po vyučování chuť to dál řešit.

Celkem chápu, že na řadu učitelů působí EDUin jako červený hadr na býka. První věc co mě ale napadne, když mám říct co se za posledních X let povedlo, je právě jejich práce. Sluší se připomenout, že před 10-12 lety nebylo vzdělávání zdaleka takové téma ve veřejném prostoru (nebo jenom nárazově), redakce neměly vlastního člověka pro školství a obecně to moc nikoho mimo profesi nezajímalo. To EDUin změnil a přijde mi to skvělé a důležité.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Učitelé na sociálních sítích #2 – Anna Freimannová

Představení

Jmenuji se Anna Freimannová a jsem učitelkou angličtiny. Kdykoliv se mě někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala, s oblibou říkám, že jako slepý k houslím. Můj původní záměr byl prosadit se jako grafická designérka.

Během studia na střední škole však sled událostí vedl k zjištění, že je se vzdělávacím systémem nejspíš něco špatně. Tou dobou jsem naprostým omylem získala práci jako soukromá učitelka angličtiny pro děti z přilehlého okolí a začala se na jednotlivé chyby zaměřovat o něco více. V mezičase jsem se učila učit a získala tak krásný náskok tříleté praxe v oboru. Když jsem maturovala, byla jsem už pevně rozhodnutá, co chci se svým životem dělat. Chci učit a chci změnit naše školství k lepšímu.

Po maturitě jsem tedy nastoupila na pedagogickou fakultu. V mezičase jsem nadále působila jako soukromnice a dále vedla kroužek angličtiny pro děti v naší místní školce. Peněz z toho ovšem nebyl dostatek, vysokoškolské studium je relativně nákladná záležitost, obzvlášť když si musíte všechno hradit sami. Ve druhém ročníku jsem tedy nastoupila jako učitelka na nedaleké učiliště. Byl to zážitek k nezaplacení, dá se říct, že jsem začala s tou nejobtížnější možnou variantou, a to po všech stránkách.

Když pominu fakt, že jsem musela pracovat s naprosto demotivovanými studenty z horších rodinných poměrů, vedla jsem nikdy neustávající válku s vedením školy. Do práce jsem totiž nastoupila s přesvědčením, že lze věci dělat jinak, a že angličtina může být nejen přínosná, ale zábavná a obohacující i pro budoucí mechaniky a svářeče. Vedení ovšem bylo extrémně konzervativní, mé učební metody striktně odmítalo a soustavně mi házelo klacky pod nohy. Co se mých kolegů týče, jednalo se zpravidla o vyhořelé a zkostnatělé kantory ze staré školy. Jejich postoj k práci nebyl o nic lepší než postoj samotných studentů. Mohli bychom se tu donekonečna handrkovat o to, zda byla dřív slepice nebo vejce, ale faktem je, že změna na pracovišti nebyla vítaná. Když jsem pak ohledně problematiky učňovského vzdělávání začala promlouvat v médiích, vedení se rozhodlo, že jsem pro jejich školu příliš hlučná a nepohodlná, a studenti mi někdy v půlce března oznámili, že tam údajně příští školní rok již nebudu zaměstnána.

Ačkoliv mi tuto informaci nikdo oficiálně neoznámil, a to dokonce ani v momentě, kdy do konce školního roku zbýval poslední týden, nelenila jsem a začala shánět novou práci. Zadařilo se a já po letních prázdninách putovala na základní školu se vstřícným vedením a otevřeností k novým metodám, kde působím v současnosti.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Od vstupu do školství jsem toho vlastně moc neočekávala. Ze střední jsem měla relativně dobrou představu, jak se věci asi mají. Na fakultě jsem se nic moc nového nedozvěděla, tak jsem byla zkrátka smířená s tím, že se budu učit za pochodu, stejně jako všechno. Jestli mě něco překvapilo, tak to, jak snadné bylo najít práci bez jakéhokoliv relevantního vzdělání. Neměla jsem u sebe ani potvrzení o studiu z VŠ a zda a jak jsem schopná vyučovat angličtinu nikdo nikdy neprověřoval. V podstatě mě všude přijali jen na mé dobré slovo. Neříkám, že to byla chyba, ale něco to o současném stavu vypovídá.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Jelikož vyučuji jazyk, ideální hodina pro mě vypadá tak, že řeč nestojí. Nejšťastnější jsem, když děti hodně diskutují, povídají a kladou otázky. S tím byl ze začátku problém. Většina dětí má dojem, že pokud se na něco musí zeptat a přiznat tak, že tomu úplně nerozumí, říká to o nich, že jsou hloupé. Zrovna tak se bojí odpovídat, když si nejsou zcela jisté, zda je jejich odpověď správná. Po měsíci na nové škole se mi to ale k mé velké radosti povedlo odbourat. Naučili jsme se, že učit se něco nového znamená dělat chyby, že to bez nich nejde, díky čemuž se i ti nejslabší snaží na sobě pracovat, protože vědí, že nedovolím, aby se jim někdo posmíval. To je podle mě ideální hodina – všichni se podílí na diskuzi, jeví zájem o to, co se právě děje, navzájem si pomáhají a ve třídě panuje pohodová atmosféra.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Těch negativ je poměrně hodně, mám jich celý sáhodlouhý seznam. Kdybych ale měla vybrat ty nejstěžejnější, nejvíc mi asi vadí, jak málo se systém zaměřuje na děti jakožto individuály. Je nastavený tak, že musí každý umět všechno, takových dětí si cení nejvíc – jedničkářů a premiantů. Méně prostoru se už věnuje tomu, aby si děti našly něco, co je baví, v čem jsou dobré. Něco, na co by se měly zaměřit. Automaticky se předpokládá, že se musí naučit všechno, což z nich generuje nějaký průměr, který ale následně neví, co s vlastním životem.

Dále mi vadí, jak systém vnímá učitele. Učitel může být defakto kdokoliv s tím správným papírem, ačkoliv tohle povolání představuje mnohem víc a spousta lidí, která ho dělá už dlouhé roky, by se od škol měla přitom držet na míle daleko.

S hledáním pozitiv je to o něco horší, protože jak to vidím já, je, že český vzdělávací systém je něco, co má neuvěřitelný potenciál, ale ti, co ho mají na povel, dělají všechno proto, aby zůstal nenaplněný.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím si, že výjimečný učitel je někdo, kdo nepředává jen odborné znalosti, ale také nějaké dovednosti a  hodnoty, které si děti odnesou ze školy na celý život. To se každému může povést jiným způsobem. Někdo předává přímo, jiným se to povede skrz jejich přístup k žákům a učební styl. Také je to někdo, kdo se dovede odpoutat od hranic svého předmětu a vyučovat v souvislostech, ukázat, proč je zrovna tohle důležité znát a co si z toho vzít.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatných učitelů jsem zažila víc než těch dobrých. A dokonce i víc než těch průměrných. Dokonalým odstrašujícím příkladem by mohla být moje třídní učitelka ze střední školy. Věřím, že je to v jádru moc hodná ženská a že to tehdy všechno myslela dobře, ale ke svým dětem bych někoho takového rozhodně nechtěla.

Vyučovala češtinu a literaturu, což byly do střední předměty, které jsem měla moc ráda a dodnes je považuji za krásné, pokud se vyučují dobře. Ona nicméně postrádala cosi jako učební styl, hodiny vypadaly tak, že se buď dělaly výpisky z knížky, nebo se opisovala prezentace z projektoru. Málokdy navíc cokoliv z toho vysvětlila, jen jsme psali zaklínadla, kterým nikdo nerozuměl, a kdykoliv jsem si troufla vznést dotaz na to, co že to vlastně znamená, málokdy to dovedla vysvětlit. Určitě měla ohromné množství odborných znalostí, ale při jejich čerpání tak nějak zapomínala lidskou řeč. Dávala strašlivě dlouhé testy v krátkém časovém limitu a byla neuvěřitelný pedant na to, aby každý ve třídě tiše seděl a psal jako stroj. K tomu měla sklony plést se nám neustále do osobních věcí. Lidi, co mě znají, dobře vědí, že jsem odjakživa relativně sdílná, když už se někdo ptá, s problémy se nijak netajím, ale ke svěřování se zrovna jí jsem měla vysloveně odpor, protože se stavěla do role neomylné a nezpochybnitelné autority a neměla prakticky žádné pochopení.

Špatný učitel je pro mě tedy někdo, kdo vyžaduje militantní poslušnost, ačkoliv jeho hodiny nejsou prakticky ničím zajímavé, a neplní funkci „tlumočníka,“ tedy není schopen nabyté vědomosti předat jazykem, kterému žactvo dobře porozumí.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělala?

Myslím, že moje největší selhání přišlo během práce na učilišti. Nechala jsem se příliš udolat svým okolím. Tehdy jsem za zadkem neustále měla nějakou kontrolu, protože se vědělo, že jdu svou výukou proti proudu a ještě jsem to zhoršila tím, že jsem na sebe upozornila online. Důsledkem bylo, že se na mě většina kolegů sesypala jako vosy. Byla jsem neustále pod palbou a na okamžik mě to zlomilo. Do práce jsem chodila unavená a naštvaná. Projevilo se to na výuce. Zkrátka jsem to zabalila a začala dělat, co chtějí. Knížka a nudný výklad. Bylo to jen pár měsíců a přešlo mě to v momentě, kdy mi jedním studentem bylo řečeno, že už tam od nového školního roku pracovat nebudu. Na okamžik mě to položilo, ale krátce na to jsem našla novou práci a došlo mi, že už nemám co ztratit, tak jsem se vrátila zpět do sedla. Přesto to dodnes považuji za selhání, protože mě donutili jít proti svému přesvědčení a už to nikdy nesmím opakovat, protože je to dokonalý recept na vyhoření.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Na peďáku jsem třetím rokem. Nastoupila jsem v dobré víře, že se dozvím něco užitečného. Jak být lepší, efektivnější učitelka. Pravda je ovšem taková, že jsou ty roky, které si na fakultě musím odsedět, naprostá ztráta času a peněz. Kromě toho, že si do hlavy lijeme absurdní množství faktů k naší specializaci, se o učení nedozvídáme prakticky nic. Hodin o pedagogice jako takové je naprosté minimum a lidi, co je vedou, sice mají hrubou představu o tom, jak asi vypadá dítě, ale to je asi tak všechno. Je to tak, že buď přijdete na fakultu jako někdo, kdo má určitý talent či nadání vyučovat, a to důležité se naučíte až za pochodu, nebo ho nemáte a vylezete obohaceni o pár tlustých knížek a nespočet brutálních kocovin.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministryně školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jako ministryně školství bych pravděpodobně musela vyvolat naprostý převrat. Věci se sice pomalu posouvají k lepšímu, ale většinou jen v miniaturním měřítku. Od střední si v hlavě dělám seznam toho, co všechno je naprosto postavené na hlavu, a neuplyne týden, aby mi na něj nepřibyla další položka. Z těch nejstěžejnějších změn jsou to asi následující:

1) Učitelé jako takoví. Připadá mi absurdní, že může učit prakticky každý se správným papírem. A ani to dnes vlastně neplatí. Potkala jsem nespočet lidí, kteří ve školství absolutně nemají co dělat. Ať už mě učili, nebo jsem s nimi pracovala, utvrdili mě v tom, že být učitelem není povolání pro každého. Titul před jménem je to poslední, co by mělo rozhodovat o tom, koho škola zaměstná. Při přijímacím řízení by se měly hodnotit kompetence kandidáta. Jenomže k tomu by zas někdo vymyslel nějakou nesmyslnou tabulku, která nakonec stejně o ničem nevypovídá. Řešení, které mě v tomto ohledu napadlo, je výběrová komise, složená z vedení a pracovníků školy, rodičů a klidně i žáků/studentů, ty s učitelem nakonec tráví nejvíce času.

2) Náplň učiva. Ačkoliv se od klasických osnov konečně upustilo a přešli jsme na systém RVP a ŠVP, situace stále není příznivá. Ve vzdělávacích plánech jsou věci, které jsou v jednadvacátém století úplně zbytečné. Neříkám, že by děti neměly znát žádná fakta, jen se ptám, proč tolik? Proč je raději neučíme, jak potřebné informace rychle a efektivně získat? Onehdy jsem zadala práci v osmé třídě, jednoduchý a banální úkol. Vyhledejte, jak staré děti chodí do kterých škol ve Velké Británii. Po mučivých patnácti minutách jsem zjistila, že ty děti sice vědí, co je to Google a k čemu je dobrý, ale absolutně nevědí, jak s ním pracovat. To samé platí i o internetových slovnících a překladačích. Všechny informace dnes máme prakticky na dosah ruky, ale nikdo se po nich nenatáhne. Učivo, které se pokládá za všeobecné znalosti, bych osekala zhruba na třetinu. Děti by sice měly vědět, jak vypadá žába, že je obojživelník a co to znamená, ale určitě nemusí umět popsat její trávicí soustavu, stejně jako by měly ovládat základní matematické operace, ale kvadratické rovnice, permutace a integrály to nejsou. Uvolněný prostor bych zaplnila znalostmi a schopnostmi nezbytnými pro život v jednadvacátém století – finanční gramotnost, digitální gramotnost, naprosté základy práva a hlavně věnovala čas osobnímu rozvoji. Děti, co dnes vychází ze základních škol, toho vědí strašně moc. Co ale pořádně nevědí je, kdo jsou, jaké mají vlohy a co by chtěly dělat se svým životem.

3) Maturity. Co se týče našeho systému středních škol, má veliký potenciál. Jenomže to neustále někdo kazí. Moc se mi líbí, z kolika oborů a odborností si lze vybrat. Jenže zatěžování těchto škol jednotnou maturitou tomu neuvěřitelně ubližuje. Ubírají se hodinové dotace právě na odborné předměty, které by měly být tím nejdůležitějším, a nahrazují se češtinou a matematikou kvůli nesmyslným cermatím testům. V důsledku toho sice ze škol lezou absolventi s příslušným papírem, ale ze své odbornosti téměř nic nevědí, protože se místo pěti prakticky zaměřených hodin týdně pět hodin biflovali epifory, anafory, elipsy a epizeuxy. Nevím jak vy, ale když si najmu webdesignera, budu chtít pěkný a funkční web, nikoliv literární analýzu Danteho Božské komedie. Přitom by stačilo velice málo – dát školám naprostou svobodu rozhodovat o podobě závěrečné zkoušky. Nebo alespoň zavést ve státních maturitách nějaký multilevel. Přispělo by to ke zvýšení kvality středních škol, neboť by se rychle ukázalo, kteří absolventi se lépe uplatní na trhu práce a které školy potřebují naopak zapracovat na kvalitě. Uniformace maturit, ke které došlo v posledních letech, je se současnou strukturou středních škol v ČR nejen nesmyslná, ale hlavně kontraproduktivní.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Zkušeností s rodiči popravdě moc nemám. Když jsem pracovala na učilišti, rodiče se zapojení do dění ve škole spíše vyhýbali a škola o to obecně nijak zvlášť nestála. Teď na základce je to o dost jiné, vedení má pro kontakt s rodiči velmi přísnou politiku a naopak se je snaží zapojit co nejvíc do dění. S takovým přístupem souhlasím, z mnohých škol mám pocit, že se s rodiči zbytečně staví do nějaké kontra pozice a handrkují se o to, kdo bude mít navrch, ačkoliv by obě strany měly sdílet stejný zájem.

Čas od času se mi někdo z rodičů ozve, obvykle se jedná o otázky ohledně výuky, zkoušení, nebo někdo sem tam požádá o trochu specifičtější přístup ke své ratolesti. Zatím šlo vždy o zcela rozumné požadavky – předtištěná slovíčka pro dysgrafiky a jiné úlevy pro děti s IVP, takže jsem neměla sebemenší problém vyhovět. Očekávám ale, že to takhle idylické nebude pořád.

Co ti jako učiteli dělá radost?

Největší radost mi dělá, když se mi v dětech povede probudit zájem a ukázat jim, že učit se něco nového nemá být “opruz.” Před pár lety jsem dostala k doučování třináctiletou holčinu. Byla geniální matematička a šachistka, ale jazyky k smrti nenáviděla. K angličtině měla vysloveně odpor, ale rodiče jí chtěli dotlačit do učení. Učila jsem jí rok. Je to tak půl roku, co jsem potkala její babičku a ptala se na ní. Vyprávěla mi, jak holka nakonec našla pro jazyk nadšení. Ze čtyřek se nakonec propracovala k těm nejlepším ve třídě a z angličtiny se dokonce rozhodla maturovat. Takových zážitků s bývalými žáky mívám spoustu a neskutečně mě to těší.

A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Pro mě je úspěchem, že ačkoliv se to zatím děje jen v malém měřítku, školství jako celek pomalu směřuje k modernizaci. Dnes už máme mraky osvícených škol s osvícenými vedeními, která se rozhodla, že se z té zkamenělé dinosauří éry vymaní. A i když ještě nejsou všude a zdaleka jich není dost, jsou to nezbytné první krůčky, za kterými stojí neuvěřitelné množství lidí, kteří nikdy nepřestávají pracovat na tom, aby se věci změnily k lepšímu. A každým dnem jich přibývá čím dál víc. Věřím, že pokud nepolevíme, jednou se nám to podaří.