Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí. Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky? Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsalo daný bod):

    • použití tématických videoukázek – 56

    • skupinové práce – 34

    • pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31

    • přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29

    • učení na příkladech – 17

    • výlety, exkurze – 17

    • srozumitelnost výkladu – 10

    • krátké opakování na začátku hodiny – 9

    • občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7

    • technické vybavení na určité úrovni – 7

    • znalosti učitele – 7

    • ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.

    • jen výklad a zapisování – 48

        • k tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad

    • ústní zkoušení před tabulí – 46

    • domácí úkoly – 33

    • nehlášené testy – 14

    • přetahování hodiny do přestávky – 13

    • moc věcí a jejich nepodstatnost – 11

    • stres způsobený učiteli – 9

    • neobjektivnost učitelů – 7

    • jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7

    • monotónnost – 6

    • velký důraz na známky 4

    • nemožnost vybrat si předměty 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi studenty? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí, je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

original

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

136

Reklamy

Učitelé na sociálních sítích #3 – Daniel Pražák

Představení

Jmenuji se Daniel Pražák, mám rád dobré jídlo a víno, životní výzvy a špatný humor. Jsem jedno z prvních dětí, které bylo v ČR v domácím vzdělávání (4. a 5. třída). Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem absolvoval školu snů – Gymnázium Přírodní škola. Tam jsem se také poprvé postavil před katedru, protože každý student musel do oktávy odučit minimálně 10 hodin v nižších třídách jako lektorskou práci. Tady jsem potkal učitelské osobnosti takového kalibru, že „když jsem se rozhodoval co chci dělat, kantořina byla jasná volba“. Přírodní škola mě naučila několik důležitých věcí – kromě faktů a znalostí taky schopnost zachránit život, umět si zorganizovat svůj čas (zkušební systém je tam velmi blízký tomu na VŠ) a především mi dala do vínku neschopnost přejít mávnutím ruky věci co mě štvou. Jako příklad bych uvedl to, když tehdejší hejtman David Rath usiloval o zrušení Dětského domova v Pyšelích, kam jsme se školou několikrát do roka jezdili (a jezdíme stále) dělat programy pro děti. Tehdy jsme se postavili proti, záměr medializovali, psali tiskové zprávy, vyjednávali na zastupitelstvech a nakonec se podařilo DD zachránit. Tehdy jsem se naučil, že pokud člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho co může, tak se to taky podaří (zní to jako z nějaké Disneyovky a myslím, že to v nějaké i bylo… ale je to tak).

Proto jsem také na PedF UK založil nejdřív Studentskou oborovou radu katedry biologie, později s partou skvělých aktivních studentů spolek Drosophila a nakonec se s vděčností připojil k myšlence Otevřena (iniciativy usilující o proměnu přípravy učitelů „zevnitř“ – prostřednictvím působení na pedagogických fakultách).

Půl roku po maturitě jsem pomáhal jako suplent na Gymnáziu Přírodní škole, kde s přestávkami a v měnící se formě působím dodnes. Kromě toho jsem učil na Střední škole, základní škole a mateřské škole Da Vinci v Dolních Břežanech, krátce na ZŠ Letohradská ve třídách s programem intuitivní pedagogiky a v současnosti učím přírodopis a angličtinu na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Pedagogické zkušenosti jsem v oblasti neformálního vzdělávání sbíral, kromě děcáku, ve vyloučených lokalitách v ČR, při výuce dětí ulice v Kongu. Vtipnou zkušeností bylo, že jsem – rok před dosažením Bc. – učil v rámci Výzvy 51 učitele, jak učit s tablety.

Před měsícem jsem dosáhl pedagogické kvalifikace s kombinací biologie – dějepis a v současnosti jsem doktorandem na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK.

Baví mě cestování, focení, prohrávání proti dětem v League of Legends a vzdělávací politika. Mám úžasnou přítelkyni, která je taky učitelka.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Mám problém s vymezením „před nástupem do školství“. Některá překvapení byla už při „lektorských praxích“ a následně jsem do školství spíše difundoval, než nastupoval – jako kvalifikovaný-legální učitel učím teprve dva měsíce. Překvapilo mě každopádně, jak málo jsou (byli) učitelé propojení. Často jsem viděl učitele, kteří naprosto netuší o skvělých metodách, co používá jejich kolegyně ve stejném kabinetu. To mi přišlo naprosto šílené. Každý svojí přihrádku, svůj metr čtvereční. Na mé nynější škole mám naprosto odlišnou zkušenost.

Dalším opakujícím se překvapením pro mě je, jak má naše společnost vzdělávání a školství „na salámu“. Nechci mluvit o platech a o tom, jak je to téma jenom před volbami a pak nic… Naprosto mě šokovalo, že se nezvedl žádný rodičovský odpor proti jednotným přijímacím zkouškám, které brutálním způsobem (ve své nynější podobě) zasáhnou do života jejich dětí. Jeden standardizovaný test v jedno datum, který prostě potopí ty, kteří nejsou dobří ve vyplňování testů, nebo nejsou z prostředí, kde by jim s přípravou pomohla rodina.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

„Něco“ se tam stane. Žáci netuší, že se učí a ve třídě panuje kreativní atmosféra. Je v ní hluk a pohyb. Hodina, kdy se povede nějaký pokus. Byla to třeba hodina, kdy jsme propojili dějepis a angličtinu a pracovali s textem powermetalové skupiny Sabaton 1648, kde se zpívá o dobývání Prahy Švédy na konci 30leté války. Bonusem bylo, že vedle zrovna učil zástupce ředitele a my dali žákovský bluetooth reprák naplno.

Fakt mě baví, když si žáci dobrovolně připraví aktivitu a část hodiny. Baví mě, když zjistí, že jsou v něčem fakt dobří, i když si to o sobě nemysleli.

Jaké jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

  • Máme RVP. Máme jako učitelé (pokud učíme na fajn škole… a v Praze a Středočeském kraji se učitel snad ani nemůže vymlouvat, že takovou školu v okolí nemá) neuvěřitelnou svobodu v tom kdy, co a jak učit. Jeden z důvodů dobrovolného přechodu na státní školu (po třech soukromých) byl, že chci tohle ověřit. A našem jsem školu, která mi maximálně vychází vstříc v tom, jak a co učím (alespoň nakolik mohu po dvou měsících soudit). Nikdo mi jako učiteli nevnucuje učit systematiku protist (která dávno neexistuje a během mého VŠ studia se změnila dvakrát), je to jenom na mně. Chápu ale, že to není pro každého a nevím, jestli bych dokázal takhle učit i při plném úvazku. Je to podstatně těžší, než jet podle učebnice.

  • Vzdělání není priorita. Prostě není. To se projevuje i tak, že se ministři školství střídají stejně rychle, jako učitelé obrany proti černé magii v Harrym Potterovi. Tím pádem chybí koncepce a tak nějak nevíme, co vlastně chceme. Kvůli tomu zároveň máme RVP a společné vzdělávání a k tomu státní maturity a jednotné přijímačky. To na prvním místě. Na druhém, protože je to nutně podřazený bod, je samozřejmě obligátní nedostatek peněz, které na vzdělávání dáváme jako společnost. Naše postavení v žebříčku zemí OECD (kam asi chceme patřit i do budoucna, ne?) je tristní a to dlouhodobě.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Když si představím pantheon mých „best of“, tak musím použít slovo sebeobětování. Výjimečný učitel dává škole maximum. Upřímně si nedokážu představit, že bych třeba trávil s dětmi ze své školy každý víkend, že bych dal přednost doučování lemplů (já byl jeden z nich, takže to snad můžu napsat) den před svým posledním termínem státnic. A z toho jednoduššího 🙂 : učitel musí žáky respektovat a jít příkladem. Zároveň by měl na sobě dál pracovat – neznám žádného skvělého učitele, který se dál nerozvíjí. Často zaznívá, že učitel by měl být hlavně sám sebou. S tím mám trochu problém – pokud jsem totiž běžně sarkastická bestie, nemyslím si, že bych měl být takový i ve škole a osobně se snažím sarkasmu v hodině vyvarovat.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Apatie, stereotyp, vynucování autority. Četl jsem nádhernou větu: „Dnešní žáci neuznávají autoritu a ani tu přirozenou!“ – to mi přijde naprosto geniální.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Nevím tu největší… Ale jedna věc se mi poslední dobou hodně vrací. Protože jsem učil při studiu, tak učitelování nebylo to nejdůležitější a nebyl jsem na učitelském místě závislý co do obživy, tak jsem ve chvíli konfliktu s vedením jedné ze škol prostě pokrčil rameny a šel (snažil jsem se situaci nějak s vedením reflektovat, ale tahle snaha nebyla vyslyšena). Myslím, že jsem se tím připravil o hodně a nechci tohle opakovat. Taky se mi úplně nepovedlo to, že jsem nastoupil na školu, kde bylo všechno hodně volné a v té době jsem spíš potřeboval pevné vedení a ukázání jak a kudy. Tady jsem byl svým pánem, což by bylo fajn spíš pro zkušenějšího učitele. Ze spousty chyb jsem ale následně reflexí získal hodně pro sebe a tak jsem za ně rád.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Ta otázka je sama o sobě nefér a byla by na několik A4 textu. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Je hodně jednoduché říct: „Ne. Ani nemohla,“ – a bude to svým způsobem pravda. Zatímco svět se mění, žáci se mění, díky Bohu se mění i styly výuky, tak svět univerzit a tím pádem i fakult je dělaný spíš na pomalé změny, pokud nějaké. Potkal jsem ale na fakultě hodně inspirativních osobností a třeba teď hodně těžím z toho, že mě fakulta naučila systém reflektování hodin – byť v té nejzákladnější formě.

Hodně tuhle otázku dostávám a hodně se s ní peru. Na druhou stranu neznám žádnou firmu, která si svoje zaměstnance – ať už mají jakékoliv vzdělání – dál nevychovává a netrénuje.

Analogicky se můžu zeptat: „Připravila tě autoškola na jízdu po D1 v pátek večer?“ Tyjo, jasně, že ne! Naučil ses tam rozjet se, nenabourat do ostatních, naučil se základy bezpečné jízdy. Ale určitě tě autoškola nepřipraví na agresivní řidiče, nenadálé události, nečekané objížďky.

To co se třeba teď na peďácích děje spolu s reakreditací studijních plánů, to je obrovská revoluce – před pár lety bylo skoro nemyslitelné, aby se student bakalářského studia dostal k dětem a páchal tam nějakou praxi. To se v současnosti stává celkem normou. Té praxe je sice pořád málo (ale pořád nesrovnatelně víc se situací před pár lety zpět), ale já jsem rád i za tohle a tleskám.

Představ si situaci, kdy se staneš ministrem školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Já bych teď ani nechtěl. Prsty se brání to o někom z ANO napsat, ale jsem fakt rád, že tam pan ministr Plaga je. A pokud bych se stal ministrem, chtěl bych dělat na začátku svého působení přesně to, co on. Viditelně nic. Zní to možná absurdně, jenže je to hrozně dobře. Každý ministr za posledních 10 let měl nutnou potřebu přijít s něčím revolučním, co bude stát jako pomník jeho geniality. Teď tedy čekáme, jak dopadne reforma financování regionálních škol, ale to popravdě není „jeho“ novinka. Rozhodně bych ale tlačil na NÚV (Národní ústav vzdělávání, má na starosti například revizi RVP a předtím zavedení RVP), aby podstatně lépe komunikoval s učitelskou, odbornou a širokou veřejností. Snažil bych se ukazovat víc a víc na příklady skvělých učitelů a skvělých věcí, co v našem školství jsou. Snažil bych zvrátit trend posledních dvou let, kdy je stále těžší založit soukromou školu. Určitě bych otevřel diskuzi o přípravě učitelů a vstupu do profese, případně její prostupnosti a každopádně bych znovu otevřel téma státních maturit a jednotných přijímacích zkoušek a podporoval diskuzi jestli je to to, co chceme a jestli je to užitečné. Vlastně by toho bylo na čtyři roky docela dost…

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma? Proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro nás obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Celá situace mě velmi mrzí, hlavně v tom smyslu, že pokud se opravdu podaří sjednotit hlas učitelů, ať už v komoře, nebo v platformě, tak to s sebou ponese tíhu toho, jak se to stalo. Tedy s osočováním, dštěním síry a dělání zlé krve. Myslím si ale, že teď se situace stabilizovala a ukazuje se, že vedle sebe tyto organizace existoval snad mohou.

Učitelská platforma se stala cenným partnerem jak pro orgány MŠMT, tak například pro média – díky kontaktům UP mohou novináři získávat nové expertní názory, daří se komunikovat do veřejného prostoru pohled běžných učitelů a to je samo o sobě pro mě dobrou věcí. UP se skrze připomínkovací řízení věnovala legislativě a to je další plus – do procesu tvorby tak více než kdy předtím vstoupil hlas učitelů.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s rodiči žáků?

Vlastně zatím pouze skvělé. Měl jsem jediný vážnější problém a to bylo s maminkou-ředitelkou školy. Tam mi vadilo, že se sloučila role maminky a ředitelky a situace nebyla dál reflektovaná právě z role vedení školy. Na nové škole mám za sebou zatím jedny třídní schůzky a byl jsem mile překvapen zájmem rodičů a jejich dotazy například na styl výuky. Přišlo mi skvělé, že se zajímali, jaký že bude ten nový učitel přírodopisu a co budou jejich děti v hodinách dělat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi udělá, když zkusím něco nového a zafunguje to. Když se mi podaří vytvořit ve třídě takové klima, že se zapojí všichni a když i ti, kteří si tolik nevěří, zažívají úspěch. Možná to zní jako klišé, ale nenapadá mě lepší popis. Radost mi také dělají dozory. Vážně. Je to chvíle, kdy se zase o trošičku mění role a mizí jeden z prvků vnější autority. Najednou jsme na té chodbě jako dva lidi a můžeme si povídat o něčem úplně jiném – anebo o tom, co bylo v hodině. To mě pak potěší dvojnásob, když mají žáci i po vyučování chuť to dál řešit.

Celkem chápu, že na řadu učitelů působí EDUin jako červený hadr na býka. První věc co mě ale napadne, když mám říct co se za posledních X let povedlo, je právě jejich práce. Sluší se připomenout, že před 10-12 lety nebylo vzdělávání zdaleka takové téma ve veřejném prostoru (nebo jenom nárazově), redakce neměly vlastního člověka pro školství a obecně to moc nikoho mimo profesi nezajímalo. To EDUin změnil a přijde mi to skvělé a důležité.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Učitelé na sociálních sítích #2 – Anna Freimannová

Představení

Jmenuji se Anna Freimannová a jsem učitelkou angličtiny. Kdykoliv se mě někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala, s oblibou říkám, že jako slepý k houslím. Můj původní záměr byl prosadit se jako grafická designérka.

Během studia na střední škole však sled událostí vedl k zjištění, že je se vzdělávacím systémem nejspíš něco špatně. Tou dobou jsem naprostým omylem získala práci jako soukromá učitelka angličtiny pro děti z přilehlého okolí a začala se na jednotlivé chyby zaměřovat o něco více. V mezičase jsem se učila učit a získala tak krásný náskok tříleté praxe v oboru. Když jsem maturovala, byla jsem už pevně rozhodnutá, co chci se svým životem dělat. Chci učit a chci změnit naše školství k lepšímu.

Po maturitě jsem tedy nastoupila na pedagogickou fakultu. V mezičase jsem nadále působila jako soukromnice a dále vedla kroužek angličtiny pro děti v naší místní školce. Peněz z toho ovšem nebyl dostatek, vysokoškolské studium je relativně nákladná záležitost, obzvlášť když si musíte všechno hradit sami. Ve druhém ročníku jsem tedy nastoupila jako učitelka na nedaleké učiliště. Byl to zážitek k nezaplacení, dá se říct, že jsem začala s tou nejobtížnější možnou variantou, a to po všech stránkách.

Když pominu fakt, že jsem musela pracovat s naprosto demotivovanými studenty z horších rodinných poměrů, vedla jsem nikdy neustávající válku s vedením školy. Do práce jsem totiž nastoupila s přesvědčením, že lze věci dělat jinak, a že angličtina může být nejen přínosná, ale zábavná a obohacující i pro budoucí mechaniky a svářeče. Vedení ovšem bylo extrémně konzervativní, mé učební metody striktně odmítalo a soustavně mi házelo klacky pod nohy. Co se mých kolegů týče, jednalo se zpravidla o vyhořelé a zkostnatělé kantory ze staré školy. Jejich postoj k práci nebyl o nic lepší než postoj samotných studentů. Mohli bychom se tu donekonečna handrkovat o to, zda byla dřív slepice nebo vejce, ale faktem je, že změna na pracovišti nebyla vítaná. Když jsem pak ohledně problematiky učňovského vzdělávání začala promlouvat v médiích, vedení se rozhodlo, že jsem pro jejich školu příliš hlučná a nepohodlná, a studenti mi někdy v půlce března oznámili, že tam údajně příští školní rok již nebudu zaměstnána.

Ačkoliv mi tuto informaci nikdo oficiálně neoznámil, a to dokonce ani v momentě, kdy do konce školního roku zbýval poslední týden, nelenila jsem a začala shánět novou práci. Zadařilo se a já po letních prázdninách putovala na základní školu se vstřícným vedením a otevřeností k novým metodám, kde působím v současnosti.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Od vstupu do školství jsem toho vlastně moc neočekávala. Ze střední jsem měla relativně dobrou představu, jak se věci asi mají. Na fakultě jsem se nic moc nového nedozvěděla, tak jsem byla zkrátka smířená s tím, že se budu učit za pochodu, stejně jako všechno. Jestli mě něco překvapilo, tak to, jak snadné bylo najít práci bez jakéhokoliv relevantního vzdělání. Neměla jsem u sebe ani potvrzení o studiu z VŠ a zda a jak jsem schopná vyučovat angličtinu nikdo nikdy neprověřoval. V podstatě mě všude přijali jen na mé dobré slovo. Neříkám, že to byla chyba, ale něco to o současném stavu vypovídá.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Jelikož vyučuji jazyk, ideální hodina pro mě vypadá tak, že řeč nestojí. Nejšťastnější jsem, když děti hodně diskutují, povídají a kladou otázky. S tím byl ze začátku problém. Většina dětí má dojem, že pokud se na něco musí zeptat a přiznat tak, že tomu úplně nerozumí, říká to o nich, že jsou hloupé. Zrovna tak se bojí odpovídat, když si nejsou zcela jisté, zda je jejich odpověď správná. Po měsíci na nové škole se mi to ale k mé velké radosti povedlo odbourat. Naučili jsme se, že učit se něco nového znamená dělat chyby, že to bez nich nejde, díky čemuž se i ti nejslabší snaží na sobě pracovat, protože vědí, že nedovolím, aby se jim někdo posmíval. To je podle mě ideální hodina – všichni se podílí na diskuzi, jeví zájem o to, co se právě děje, navzájem si pomáhají a ve třídě panuje pohodová atmosféra.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Těch negativ je poměrně hodně, mám jich celý sáhodlouhý seznam. Kdybych ale měla vybrat ty nejstěžejnější, nejvíc mi asi vadí, jak málo se systém zaměřuje na děti jakožto individuály. Je nastavený tak, že musí každý umět všechno, takových dětí si cení nejvíc – jedničkářů a premiantů. Méně prostoru se už věnuje tomu, aby si děti našly něco, co je baví, v čem jsou dobré. Něco, na co by se měly zaměřit. Automaticky se předpokládá, že se musí naučit všechno, což z nich generuje nějaký průměr, který ale následně neví, co s vlastním životem.

Dále mi vadí, jak systém vnímá učitele. Učitel může být defakto kdokoliv s tím správným papírem, ačkoliv tohle povolání představuje mnohem víc a spousta lidí, která ho dělá už dlouhé roky, by se od škol měla přitom držet na míle daleko.

S hledáním pozitiv je to o něco horší, protože jak to vidím já, je, že český vzdělávací systém je něco, co má neuvěřitelný potenciál, ale ti, co ho mají na povel, dělají všechno proto, aby zůstal nenaplněný.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím si, že výjimečný učitel je někdo, kdo nepředává jen odborné znalosti, ale také nějaké dovednosti a  hodnoty, které si děti odnesou ze školy na celý život. To se každému může povést jiným způsobem. Někdo předává přímo, jiným se to povede skrz jejich přístup k žákům a učební styl. Také je to někdo, kdo se dovede odpoutat od hranic svého předmětu a vyučovat v souvislostech, ukázat, proč je zrovna tohle důležité znát a co si z toho vzít.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatných učitelů jsem zažila víc než těch dobrých. A dokonce i víc než těch průměrných. Dokonalým odstrašujícím příkladem by mohla být moje třídní učitelka ze střední školy. Věřím, že je to v jádru moc hodná ženská a že to tehdy všechno myslela dobře, ale ke svým dětem bych někoho takového rozhodně nechtěla.

Vyučovala češtinu a literaturu, což byly do střední předměty, které jsem měla moc ráda a dodnes je považuji za krásné, pokud se vyučují dobře. Ona nicméně postrádala cosi jako učební styl, hodiny vypadaly tak, že se buď dělaly výpisky z knížky, nebo se opisovala prezentace z projektoru. Málokdy navíc cokoliv z toho vysvětlila, jen jsme psali zaklínadla, kterým nikdo nerozuměl, a kdykoliv jsem si troufla vznést dotaz na to, co že to vlastně znamená, málokdy to dovedla vysvětlit. Určitě měla ohromné množství odborných znalostí, ale při jejich čerpání tak nějak zapomínala lidskou řeč. Dávala strašlivě dlouhé testy v krátkém časovém limitu a byla neuvěřitelný pedant na to, aby každý ve třídě tiše seděl a psal jako stroj. K tomu měla sklony plést se nám neustále do osobních věcí. Lidi, co mě znají, dobře vědí, že jsem odjakživa relativně sdílná, když už se někdo ptá, s problémy se nijak netajím, ale ke svěřování se zrovna jí jsem měla vysloveně odpor, protože se stavěla do role neomylné a nezpochybnitelné autority a neměla prakticky žádné pochopení.

Špatný učitel je pro mě tedy někdo, kdo vyžaduje militantní poslušnost, ačkoliv jeho hodiny nejsou prakticky ničím zajímavé, a neplní funkci „tlumočníka,“ tedy není schopen nabyté vědomosti předat jazykem, kterému žactvo dobře porozumí.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělala?

Myslím, že moje největší selhání přišlo během práce na učilišti. Nechala jsem se příliš udolat svým okolím. Tehdy jsem za zadkem neustále měla nějakou kontrolu, protože se vědělo, že jdu svou výukou proti proudu a ještě jsem to zhoršila tím, že jsem na sebe upozornila online. Důsledkem bylo, že se na mě většina kolegů sesypala jako vosy. Byla jsem neustále pod palbou a na okamžik mě to zlomilo. Do práce jsem chodila unavená a naštvaná. Projevilo se to na výuce. Zkrátka jsem to zabalila a začala dělat, co chtějí. Knížka a nudný výklad. Bylo to jen pár měsíců a přešlo mě to v momentě, kdy mi jedním studentem bylo řečeno, že už tam od nového školního roku pracovat nebudu. Na okamžik mě to položilo, ale krátce na to jsem našla novou práci a došlo mi, že už nemám co ztratit, tak jsem se vrátila zpět do sedla. Přesto to dodnes považuji za selhání, protože mě donutili jít proti svému přesvědčení a už to nikdy nesmím opakovat, protože je to dokonalý recept na vyhoření.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Na peďáku jsem třetím rokem. Nastoupila jsem v dobré víře, že se dozvím něco užitečného. Jak být lepší, efektivnější učitelka. Pravda je ovšem taková, že jsou ty roky, které si na fakultě musím odsedět, naprostá ztráta času a peněz. Kromě toho, že si do hlavy lijeme absurdní množství faktů k naší specializaci, se o učení nedozvídáme prakticky nic. Hodin o pedagogice jako takové je naprosté minimum a lidi, co je vedou, sice mají hrubou představu o tom, jak asi vypadá dítě, ale to je asi tak všechno. Je to tak, že buď přijdete na fakultu jako někdo, kdo má určitý talent či nadání vyučovat, a to důležité se naučíte až za pochodu, nebo ho nemáte a vylezete obohaceni o pár tlustých knížek a nespočet brutálních kocovin.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministryně školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jako ministryně školství bych pravděpodobně musela vyvolat naprostý převrat. Věci se sice pomalu posouvají k lepšímu, ale většinou jen v miniaturním měřítku. Od střední si v hlavě dělám seznam toho, co všechno je naprosto postavené na hlavu, a neuplyne týden, aby mi na něj nepřibyla další položka. Z těch nejstěžejnějších změn jsou to asi následující:

1) Učitelé jako takoví. Připadá mi absurdní, že může učit prakticky každý se správným papírem. A ani to dnes vlastně neplatí. Potkala jsem nespočet lidí, kteří ve školství absolutně nemají co dělat. Ať už mě učili, nebo jsem s nimi pracovala, utvrdili mě v tom, že být učitelem není povolání pro každého. Titul před jménem je to poslední, co by mělo rozhodovat o tom, koho škola zaměstná. Při přijímacím řízení by se měly hodnotit kompetence kandidáta. Jenomže k tomu by zas někdo vymyslel nějakou nesmyslnou tabulku, která nakonec stejně o ničem nevypovídá. Řešení, které mě v tomto ohledu napadlo, je výběrová komise, složená z vedení a pracovníků školy, rodičů a klidně i žáků/studentů, ty s učitelem nakonec tráví nejvíce času.

2) Náplň učiva. Ačkoliv se od klasických osnov konečně upustilo a přešli jsme na systém RVP a ŠVP, situace stále není příznivá. Ve vzdělávacích plánech jsou věci, které jsou v jednadvacátém století úplně zbytečné. Neříkám, že by děti neměly znát žádná fakta, jen se ptám, proč tolik? Proč je raději neučíme, jak potřebné informace rychle a efektivně získat? Onehdy jsem zadala práci v osmé třídě, jednoduchý a banální úkol. Vyhledejte, jak staré děti chodí do kterých škol ve Velké Británii. Po mučivých patnácti minutách jsem zjistila, že ty děti sice vědí, co je to Google a k čemu je dobrý, ale absolutně nevědí, jak s ním pracovat. To samé platí i o internetových slovnících a překladačích. Všechny informace dnes máme prakticky na dosah ruky, ale nikdo se po nich nenatáhne. Učivo, které se pokládá za všeobecné znalosti, bych osekala zhruba na třetinu. Děti by sice měly vědět, jak vypadá žába, že je obojživelník a co to znamená, ale určitě nemusí umět popsat její trávicí soustavu, stejně jako by měly ovládat základní matematické operace, ale kvadratické rovnice, permutace a integrály to nejsou. Uvolněný prostor bych zaplnila znalostmi a schopnostmi nezbytnými pro život v jednadvacátém století – finanční gramotnost, digitální gramotnost, naprosté základy práva a hlavně věnovala čas osobnímu rozvoji. Děti, co dnes vychází ze základních škol, toho vědí strašně moc. Co ale pořádně nevědí je, kdo jsou, jaké mají vlohy a co by chtěly dělat se svým životem.

3) Maturity. Co se týče našeho systému středních škol, má veliký potenciál. Jenomže to neustále někdo kazí. Moc se mi líbí, z kolika oborů a odborností si lze vybrat. Jenže zatěžování těchto škol jednotnou maturitou tomu neuvěřitelně ubližuje. Ubírají se hodinové dotace právě na odborné předměty, které by měly být tím nejdůležitějším, a nahrazují se češtinou a matematikou kvůli nesmyslným cermatím testům. V důsledku toho sice ze škol lezou absolventi s příslušným papírem, ale ze své odbornosti téměř nic nevědí, protože se místo pěti prakticky zaměřených hodin týdně pět hodin biflovali epifory, anafory, elipsy a epizeuxy. Nevím jak vy, ale když si najmu webdesignera, budu chtít pěkný a funkční web, nikoliv literární analýzu Danteho Božské komedie. Přitom by stačilo velice málo – dát školám naprostou svobodu rozhodovat o podobě závěrečné zkoušky. Nebo alespoň zavést ve státních maturitách nějaký multilevel. Přispělo by to ke zvýšení kvality středních škol, neboť by se rychle ukázalo, kteří absolventi se lépe uplatní na trhu práce a které školy potřebují naopak zapracovat na kvalitě. Uniformace maturit, ke které došlo v posledních letech, je se současnou strukturou středních škol v ČR nejen nesmyslná, ale hlavně kontraproduktivní.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Zkušeností s rodiči popravdě moc nemám. Když jsem pracovala na učilišti, rodiče se zapojení do dění ve škole spíše vyhýbali a škola o to obecně nijak zvlášť nestála. Teď na základce je to o dost jiné, vedení má pro kontakt s rodiči velmi přísnou politiku a naopak se je snaží zapojit co nejvíc do dění. S takovým přístupem souhlasím, z mnohých škol mám pocit, že se s rodiči zbytečně staví do nějaké kontra pozice a handrkují se o to, kdo bude mít navrch, ačkoliv by obě strany měly sdílet stejný zájem.

Čas od času se mi někdo z rodičů ozve, obvykle se jedná o otázky ohledně výuky, zkoušení, nebo někdo sem tam požádá o trochu specifičtější přístup ke své ratolesti. Zatím šlo vždy o zcela rozumné požadavky – předtištěná slovíčka pro dysgrafiky a jiné úlevy pro děti s IVP, takže jsem neměla sebemenší problém vyhovět. Očekávám ale, že to takhle idylické nebude pořád.

Co ti jako učiteli dělá radost?

Největší radost mi dělá, když se mi v dětech povede probudit zájem a ukázat jim, že učit se něco nového nemá být “opruz.” Před pár lety jsem dostala k doučování třináctiletou holčinu. Byla geniální matematička a šachistka, ale jazyky k smrti nenáviděla. K angličtině měla vysloveně odpor, ale rodiče jí chtěli dotlačit do učení. Učila jsem jí rok. Je to tak půl roku, co jsem potkala její babičku a ptala se na ní. Vyprávěla mi, jak holka nakonec našla pro jazyk nadšení. Ze čtyřek se nakonec propracovala k těm nejlepším ve třídě a z angličtiny se dokonce rozhodla maturovat. Takových zážitků s bývalými žáky mívám spoustu a neskutečně mě to těší.

A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Pro mě je úspěchem, že ačkoliv se to zatím děje jen v malém měřítku, školství jako celek pomalu směřuje k modernizaci. Dnes už máme mraky osvícených škol s osvícenými vedeními, která se rozhodla, že se z té zkamenělé dinosauří éry vymaní. A i když ještě nejsou všude a zdaleka jich není dost, jsou to nezbytné první krůčky, za kterými stojí neuvěřitelné množství lidí, kteří nikdy nepřestávají pracovat na tom, aby se věci změnily k lepšímu. A každým dnem jich přibývá čím dál víc. Věřím, že pokud nepolevíme, jednou se nám to podaří.

Kritické myšlení? Jak jsme ověřovali informace od Donalda Trumpa.

Co je kritické myšlení? Hned zde mohou vzniknout spory. Ale já beru kritické myšlení v mých školních možnostech jako alespoň zpochybnění napsaného nebo řečeného. A to v dnešní době není automatické (nebo naopak jsou lidé, kteří automaticky odmítají vše, pro jistotu) u žádné generace. Pokud něco zpochybním, jsem už jen krůček od toho, abych došel k tomu důležitému – zkusit najít fakta. Pokud je to tedy možné.

V dnešním textu se ukáží mimo jiné i výhody a nevýhody sociálních sítí. Výhodou je, že je zde mnoho informací a v nich spoustu inspirace pro mě jako učitele. Nevýhodou je, že mezi informacemi je spoustu zavádějících, pochybných nebo přímo lživých informací. A takové se v internetovém prostředí šíři nejrychleji.

A tak to přišlo i v mém případě, kdy jeden pochybný tweet přiletěl až do Čech. Donald Trump – John Warner – Michal Kubal – Petr Kuthan, který pak označil mě. Přes tento řetězec lidí se ke mně dostal tweet amerického prezidenta a já věděl, že to hned musím vyzkoušet. Jak na to? Stačí materiál ke zkoumání, pár minut práce, papír a samozřejmě připojení k internetu. My postupovali při prvním pokusu ve skupinách a se zdůrazněním, že si to jen vyzkoušíme a uvidíme, jak to půjde. Slib byl jasný, pokud „schéma“ rozluští celé, byla slíbená jednička na úrovni čtvrtletní práce (kterou nepíšeme nikdy…).

Práce se rozběhla automaticky. Samozřejmě se vloudily chyby. Například první skupina měla tweet aktuální, takže se musela víc bořit do hloubky internetu a hledat skutečné statistiky. Druhá třída dostala úkol se zpožděním a měla už k dispozici celé články nebo ověřené statistiky přímo pod tweetem Trumpa (jehož finanční tým později přiznal, že šlo o tweet s chybnými informacemi).

Celkově mi přišly výsledky výborné. Samozřejmě „lepší“ byly u druhé skupiny, kdy už bylo čerpáno z odborných anglicky psaných textů. Zajímavější byly zas práce v první skupině, už jen sledovat, kam je internet zavane.

EkonomieKritickéMyšleníTrumpTweet

Informace z tweetu nejsou všechny pochopitelně pravdivé. Růst HDP sedí, stejně tak míra nezaměstnanosti. Současnost je tedy pravda. I to může být matoucí. Někdo si může ověřit jen tyto informace a odejít spokojeně. Další část je ta zavádějící. Situace popisovaná americkým prezidentem se nestala poprvé za sto let, ale mohl bych zde vypsat 22 letopočtů, kdy se dařilo americké ekonomice stejně nebo lépe. Další podstatná informace je, že statistiky se ani sto let nesbírají, což by americký prezident mohl vědět. Nejtěžší je poslední „skrytý“ úkol. Souvisí spolu vůbec informace? Neporovnává Trump jablko s jedoucím autem? Souvisí spolu vůbec míra nezaměstnanosti a růst HDP tak, jak Trump naznačuje? Je to složité. Samozřejmě spolu HDP a nezaměstnanost souvisí – pokud roste HDP, snižuje se nezaměstnanost. Ale…Za prvé, ne vždy to musí být senzační zpráva – ubývá pracovní síly, firmy hledají delší dobu kvalifikované zaměstnance. Takže čísla to jsou hezká na chlubení, ale pro podnikatele to není zas tak růžová situace. Podle zahraničních komentátorů je ale minimálně nefér taková čísla uvádět vedle sebe způsobem, jakým to udělal Donald Trump a to už jen z principu, že míra nezaměstnanosti je současný stav, zatímco míra HDP ukazuje situaci za minulý rok. Proč vůbec tento tweet Trump napsal? Jaký byl jeho záměr? I to jsou důležité otázky.

Další materiál mi poskytl náš premiér, když „citoval“ dalajlamu tak, jak se mu to hodilo a při tom vynechal důležitá slova. To je ale příliš jednoduché. Co dál? Vytvořit databázi informací k ověřování a pořád to zkoušet dál ve více třídách a s větší frekvencí. Problémem samozřejmě je takovou databázi vytvořit a pokud vytvořit, musí jít o informace, u kterých nevadí, že se budou ověřovat i za rok.

Vždy existuje možnost ověřovat informace okamžitě, ale to je poměrně složité a je náhoda, když se pochybná informace dostane až například ke mně. Jakmile dám takový úkol, nesmí být hned v prvním komentáři pod statusem řešení. Takže tento způsob práce je komplikovaný a je to běh na dlouhou trať. Navíc nemá smysl ověřovat jen politiky, ale i další statusy jiných lidí.

Nicméně to má smysl zkoušet z několika důvodů. Zpochybňování politiků a ověřování informací nás může dovést ke skutečné demokracii. A ta existuje jen tehdy, pokud se voliči nedají lehce ovlivnit lží a mají ke svému rozhodnutí dostatek informací.

Učitelé na sociálních sítích #1 – Bohuslav Hora

V dnešním příspěvku najdete netradičně dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích. Pokud se to podaří, mohlo by jít o seriál, kde dostanou svůj prostor nejen učitelé základních a středních škol, ale snad i učitelé a učitelky z mateřských škol a doufejme, že se dostane i na univerzity a pedagogické fakulty. První oběťí se dobrovolně stal Bohuslav Hora.

Představení

Jmenuji se Bohuslav Hora, učitelem jsem od roku 1994, začal jsem učit ještě před dokončením pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Od 14 let jsem pracoval jako instruktor s dětmi. To bylo v době, kdy v této zemi byla ještě totalita, takže v organizaci pionýr, ale měl jsem štěstí na pionýrskou vedoucí. Pohybovali jsme se hodně v přírodě, organizovali různé dobrodružné hry a výpravy. Maturoval jsem na Střední zemědělské škole v Chebu, táta si přál, abych měl nějaké povolání, kdybych se nedostal na vysokou školu. Věděl, že chci být učitelem, a asi se mu to moc nelíbilo, zažil jako dítě nacistickou totalitu, od roku 1948 žil v další totalitní společnosti.

Začal jsem učit na záskok dějepis na Gymnáziu v Rokycanech. Tehdy jsem byl ve 4. ročníku pedagogické fakulty. Bylo to 6 hodin týdně, ale byla to pro mě praxe, která nám už tehdy chyběla. A také to byly peníze, které se mi jako studentovi hodily. V 5. ročníku jsem nastoupil na plný úvazek na ZŠ Mikuláše z Husi v Táboře. Dokončil jsem pedagogickou fakultu, učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, aprobaci český jazyk a literatura – dějepis, stal jsem se řádným učitelem. Na tomhle místě jsem vydržel do roku 2005, a pak jsem se přesunul do ZŠ Planá nad Lužnicí, kde jsem pracoval až do srpna 2018, 12 let jako zástupce ředitele.

Od září 2018 jsem se přesunul mimo školství, ale kolega Karel Derfl, ředitel ZŠ a MŠ Chraštice, mě přivedl do jeho sboru, kde učím informatiku. Informatice se jako učitel věnuji 20 let, začal jsem ji učit už v Táboře, tehdy vznikl problém – nebyl odborný učitel, mě to zajímalo. Učil jsem se postupně na různých kurzech, hodně mě naučili moji žáci. Jeden z nich se mnou spolupracuje do současnosti.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Myslel jsem si, že všechno z oboru vím, že nejdůležitější jsou ta fakta, která se ověřovala na zkouškách. Ale velmi rychle jsem vystřízlivěl a zjistil, že důležité jsou vztahy s kolegy, se žáky, s rodiči, že když ošéfuji tohle, tak už učení půjde lépe, ale chvíli to tedy trvalo. Byl jsem mnohdy netrpělivý a musel jsem si zvyknout na to, že všechny všechno nenaučím. Že musím vybrat to, co je zajímavé a dokážu tím ovlivnit další zájem žáků. Překvapilo mě, jak pomalu to všechno jde, jak život plyne hroznou setrvačností. Možná je to dobře, ale byl jsem netrpělivý, chtěl jsem a chci hodně věcí i dneska o dost rychleji, než okolí. Některé to hodně dráždí a dávají to najevo nevybíravým způsobem.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Ideální hodina? Když žáci pracují, aniž si to uvědomují. Když se mi podaří je nadchnout, práce je zaujme, je pro ně zábavou, když přijdou a poděkují, nebo o takové hodině hovoří někde jinde a ke mně se dostane ocenění oklikou. Nebo když se po letech potkáme, poznáme, pozdravíme – obvykle si jména pamatuji, protože mi dá hodně práce zapamatovat si je – popovídáme si o životě, zasmějeme se, nebo dáme i vážnější myšlenky. A oni vzpomínají např. na konkrétní hodinu, nebo na principy naší práce. Čím jsem starší, tím víc jim dávám svobodu v závislosti na vzrůstající zodpovědnosti za jejich vzdělávání.

Jdu do takové hodiny s tím, že i přes to, že je práce náročná, určitě se nám povede a výsledek bude stát za to. Jsem nositelem pozitivního myšlení, upozorním i na možná úskalí, ptám se, co se nedařilo a nastavujeme si další cíle na základě chyb, které jsme vygenerovali.

Také jsem zjistil, že 45 minut není ideální délka hodiny. Proto si nechávám hodiny v blocích, u dějepisu i informatiky po dvou hodinách. To pak zvládneme klasickou evokaci, uvědomění i reflexi. Ta je zvláště důležitá pro stanovení dalších cílů a odhalení rizik.

Ještě mám jednu myšlenku, kterou se mi daří úspěšně motivovat žáky – přichytit je při úspěchu. Každý z nás si úspěch zaslouží, každý ho denně generujeme, málo si ho uvědomujeme pod tíhou chyb a náročných úkolů. Je třeba ho najít, pojmenovat a na tom vystavět další úspěchy.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Negativ je asi hodně. Snažím se v poslední době hledat spíš to pozitivní a od toho se odpíchnout, budovat, ne bořit a nenabízet řešení. Ptát se skupin žáků, dospělých na jejich řešení, vést je problémem, naučit je překonávat překážku, přemýšlet o vlastním posunu, učit se ho naplánovat a mít radost z toho, co se podaří. Mám pak radost z úspěchů společně se svými žáky, kolegy. Opravdovou, neskrývanou.

Ještě je mezi českými učiteli hodně kolegů, kteří to mají podobně, sdílejí svoje nápady, nenechají se otrávit neúspěchy, hledají a nalézají. Někdy je to hodně těžké. Stačí jeden negativní, který otráví velkou skupinu spolupracovníků.

Velkým negativem je neúcta společnosti ke vzdělání a vzdělávání. Říkám ale, že pokud my, jako učitelé, si nebudeme vážit ostatních povolání, jak je možné, aby si vážili nás? Snažím se nesoudit, snažím se ptát, proč se některé věci dějí, porozumět jim, pokouším se je napravit, pokud je to v mých silách.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím, že to je porozumění klientům – žákům a rodičům, porozumění kolegům. Umění naslouchat a neradit – to je hodně těžké a i mně se nedaří, obecně chci některé věci urychlit, vymlouvám se na nedostatek času a už poskytuji nevyžádané rady. Důležité je pak o takových situacích přemýšlet, vyvodit závěry, uvědomit si a příště takové chyby neopakovat. Viselo mi v kanceláři heslo z nějakého vzdělávání: „Jen blbec opakuje stále stejné chyby.“ Takže jsem to už obrátil a raději se pak ptám, abych porozuměl, co to vlastně řešíme za překážku. 🙂

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Nezájem o školu, ve které pracuje, nezájem o děti, zažil už jsem i učitele, kteří nemají vůbec rádi děti, obtěžují je. Takoví by měli odejít. Poznáte je taky podle toho, že vám řeknou, že neví, co by dělali, že nic jiného neumí. Neváží si totiž sami sebe, jak si pak mohou vážit ostatních.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Definoval bych ji jako netrpělivost, nespokojenost s výsledkem, svým i mých žáků. Oni to hned ale poznali, byl jsem podrážděný, hlasitý, ta nespokojenost ze mě tryskala. Z tohohle jsme musel rychle vycouvat, rychle bych vyhořel jako člověk, jako partner, jako otec, jako učitel. V podstatě jsem zjistil, že když budu spokojený já, bude spokojené i okolí. A ta spokojenost, že souvisí s malými drobnými cíli, které jsem se naučil definovat a plnit je. Když dosáhnu cíle, dávám si další, naučil jsem psát si plán osobního pedagogického rozvoje, pomohlo mi to i v osobním životě. Na jednom semináři mluvila Denisa Dědičová o Flow lístku – najdi si tři věci za den, které byly fajn, kdy ti bylo dobře.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Odborně určitě ano – myslím aprobačně. S pedagogikou a psychologií to už bylo horší. Nebyla to vina učitelů, kteří nás učili, ale poměrem aprobační odbornosti a pedagogicko-psychologické části, té bylo nepoměrně méně, i když právě to učitele živí. A pamatuji si některé vlídné tváře, které mi daly do profesního života i něco víc než odbornost. Byl to zájem o studenty, jejich problémy, vstřícnost, laskavost.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Určitě vím, že nemůžu zasahovat do akademických svobod, ale hodně by se mi zamlouvala změna poměru výuky na pedagogických fakultách ve prospěch praxe a pedagogicko-psychologického bloku, přijímání studentů ke studiu – aby to nebyla poslední volba alespoň nějaké vysoké školy, měl by to být výběr těch nejlepších z nás, který nejde měřit podle známek na maturitním vysvědčení. Nazval bych to pedagogickým talentem. 🙂

Pak by to byla určitě otázka platů učitelů a jejich kariérního růstu. 25 let se mluví o standardu učitele a kariérním řádu. A s tím souvisí i reforma školství, kterou jsme zahájili v roce 2007 uvedením RVP do života v podobě ŠVP – tak aby všichni pedagogové pochopili, jaké jsou cíle, co jsou strategie a proč jsou důležité kompetence. Abychom se přestali dohadovat o tom, že poznatky důležité nejsou, že upřednostňujeme kompetence. Poznatky jsou důležité proto, abychom mohli budovat kompetence, jen musíme rozpoznat, kolik jich potřebujeme a nepřehltili naše žáky. Jsou to také lidé. Naše touha předat jim všechno možné je veliká, také s tím bojuji.

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma a proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Teď se tedy pouštíme na tenký led. 🙂 Chtěl bych říct, že nemám rád konfrontace a bourání, a když už se bourá, má se nabízet nějaké jiné řešení, že by to mělo jít ruku v ruce. Viděl jsem hodně zajímavých bouracích projektů, které nenabídly řešení. Skončily zoufale. Proto se snažím i v UP pracovat jinak, ptát se na možná řešení, hledat je společně s ostatními, a pak je nabízet na těch správných místech. A tím bychom mohli i měnit. V podobném duchu diskutujeme s učiteli na diskuzních fórech.

K otázce dvou nebo více organizací bych asi odpověděl paralelou na politické strany, taky jich existuje víc. Já se buď stanu straníkem nebo sympatizantem, nebo nejdu volit, tím jsem si také zvolil. Proč bych povinně musel být v jedné organizaci. Nabízím svobodu a také ji vyžaduji od druhých. A svoboda je pro mě dodržováním dohodnutých pravidel.

Cíle učitelské platformy jsou podrobně popsány na jejím webu. Některé se nám daří naplňovat, jiné ale ne. Běžně se potkáváme s tím, že s námi lidé sympatizují, ale nevstoupí do organizace, někteří chtějí aktivně spolupracovat, jiní si počkají na výsledek, až někdo něco vybojuje, zařídí. Všichni bychom měli aktivně nabízet řešení, ne jen nadávat, že je něco špatně, že nám něco nevyhovuje. Aktivně upozorňujeme na problémy, které v českém školství vidíme, nabízíme i řešení, někdy je řešením jen otevření dané problematiky, aby se o ní začalo diskutovat, jindy komentujeme vyhlášku či zákon, který se nás ve škole přímo dotýká, vysvětlujeme politikům, jak to vlastně v praxi chodí, co vlastně nejvíc tíží české učitele. Jsme lidé z praxe a často vidíme, jak by nám navrhovaná změna prospěla či ublížila.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Je to pestré. Tak jako život sám. Rodiče mají obavu o své děti. Nedivím se jim, děti jsou jejich budoucnost, snaží se jim zajistit lepší život. Často ale děti nechtějí pracovat, učit se, a my máme být ti Bozi, kteří to mají zařídit. Jsme podobní lékařům, nejsme Bozi, nemožné nedokážeme, zázraky už vůbec ne. A někteří rodiče jsou opravdu netrpěliví. Chtěli by mít doma doktora věd už po páté třídě. Tlak na děti je pak obrovský, ony selhávají (což je normální, taky se nám vždy a všechno nedaří) a viníkem je často učitel – zasedl si na něj, neumí učit, dává úkolů moc, nedává úkoly, dává jich málo, nevyjadřují se o učitelích doma příliš uctivě apod. To hned ve škole poznáme. Ono vůbec učení je složitý proces. Učitel dokáže zajistit jen podmínky pro kvalitní učení a i to je mnohdy dost složité.

Některé rodiče vůbec jejich děti nezajímají, nepřijdou do školy na setkání. Řešíme společně až velké požáry, někdy je to hodně složité. A pak jsou rodiče parťáci. Podporují dítě i vás, všímají si úspěchů, i když jsou malé, jsou rádi za to, když je jejich potomek spokojen. A to mnohdy stačí k nastartování úspěchu. Vždycky ale k řešení potřebujeme toho, koho se to týká – dítě/žáka. Bez dohody s ním to nikdy nepůjde. V mnoha případech jsem zažil ten zázrak, že když rodič pochopil, že je to vzájemné partnerství – rodič – dítě – učitel, ulevilo se všem stranám a úspěchy se začaly dostavovat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi dělá moje rodina, moje žena je také učitelka, daří se jí. Dcera studuje architekturu na ČVUT, syn kope fotbal za FAČR v Českých Budějovicích. Radost mi dělají žáci, výuka je baví, ptají se, to je vždy důkaz, že je to zajímavé. Občas za mnou někdo z nich přijde a chce poradit s nějakou náročnou životní situací, nebo chce sdílet svou radost. Radost mi dělají bývalí žáci, se kterými se potkávám, povídají o svých úspěších, prozradí i nějaký ten neúspěch, to je život. Radost mám také z bývalých žáků, o kterých se často dozvídám, že jsou úspěšní ve svých profesích, občas se potkám s jejich rodiči, kteří mají radost, že ode mě mají pozdravovat. „To bude mít radost.“ To je věta, kterou slýchávám, když se loučíme. Radost mi dělají kolegové v různých školách, když funguje něco z toho, co jsme spolu probírali ve sborovnách, učili se na kurzech, společně jsme přemýšleli na určitá témata. Moje radost pomáhá překonávat těžkosti nejen mně, ale i lidem kolem mě. Byl bych rád, aby se radovalo ve školství víc lidí. Je to na každém z nás, jak si nastaví konkrétní den. Jdu se o to snažit.

 

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů?

Stres. Únava. Špatné známky. Jídlo během hodiny. Usínání během hodiny. Neschopnost vyjádřit se. Myšlenkami jinde. Sledování sociálních sítí během první hodiny. Co když vše popsané a spoustu dalšího má na vině jen brzké vstávání do školy? Nezapomínejme, že čím dál tím více lidí má problémy s usínáním, spánkem a jeho kvalitou. Následuje další seznam problémů a další nemoci ohrožující psychické zdraví. A pokud nejsme psychicky zdraví, nebude časem v pořádku ani naše zdraví fyzické.

Asi zde nemá smysl rozebírat důležitost spánku. Nejedná se pouze o biologickou nutnost, ale předpoklad pro duševní zdraví, správné rozhodování, dobrou paměť a „čisté“ myšlení.

A teď si představte rozvrh středoškoláka. V osm ráno nástup, často matematika nebo jazyk, kde je očekávaná plná připravenost. Nebo test z dějepisu, hned v 8:01. Škola končí například kolem třetí. Kroužky. Vlastní zájmy. Odpočinek. Čas s kamarády. S rodinou. Povinnosti do školy. Teď ještě jedna záležitost, kterou nelze popřít – podstatná část studentů musí ještě dojíždět do školy a ze školy, vstávat mnohem dřív a řídit se správnými odjezdy autobusů a vlaků. V důsledku spí průměrný středoškolák méně jak sedm hodin, zatímco biologická potřeba pro optimální výkon je osm až devět hodin (a to jsem šel ještě dolů, někteří odborníci uvádí až deset hodin).

Ve výsledku tak není absolutně možné, aby studenti podávali ve škole jakýkoliv výkon. Nezáleží, jestli chtějí nebo nechtějí, prostě nemohou. Tělo jim to nedovolí. Takže každý může nadávat na vzdělávací systém jak chce a stěžovat si na učitele nebo studenty, ale pokud se neposune čas začátku školy, neposune se ani výkon studentů.

Nedostatek spánků + špatný výkon ve škole = problémy. Krom nedostatečných výkonů ve škole a v zájmových činnostech (sport) to může být samozřejmě mnohem horší – deprese, agrese, špatné rozhodování a nedostatečná sebekontrola. Nebo si dá student radši něco na povzbuzení?

Tento text se dá strašně jednoduše zkritizovat za svou povrchnost. Samozřejmě. Vše, co je zde napsané, je staré minimálně padesát let – stačí si například vygooglit jméno „Mary Carskadon“. Samozřejmě naši komunisté se nestarali o duševní zdraví svých občanů (sami ho ničili), nestarali se produktivitu (celý systém založený na neproduktivitě), takže je pochopitelné, že se takové otázky neřešily. Museli tak přijít proradní kapitalisté, kteří otázky teoreticky vyřešili. No, ale my jsme pořád zaseknutí nejen v době komunismu, ale ještě za císaře. A v současnosti je téma školství vždy velkým tématem před volbami, posledních pár let i mimo volební období mezi nepolitiky, ale o čase začátku vyučování se nemluví z jednoduchých důvodů – máme mnohem hlubší a větší problémy. Údajně.

Pro obhajobu celého textu ale stačí porovnat vlastní vstávání v týdnu a přirozené vstávání o víkendech (v sobotu jsem vstával v osm, dnes v devět – a to nejsem středoškolák). Celkové „hodiny spánku“ jsou v moderní době posunuté a studenti mají vnitřně nastavené hodiny usínání na jedenáctou večer a později. A pokud vstávají tak, že nemají osm hodin spánku, začíná spánková deprivace a nemožnost optimálního výkonu.

Takže to vypadá, že tu máme velký střet – biologické potřeby středoškoláků VS zbytek společnosti, který má jiné zvyky a požadavky. Začátek školy je pochopitelně řízen druhou částí, protože když jdou dospělí do práce, musí jít i jejich děti do školy.

Samozřejmě proběhly různé experimenty – pár studentů si vyzkoušelo chodit do školy místo 8:30 na 7:30. Závěry jsou asi jasné – větší a větší problémy vyplývající z méně hodin strávených spaním.

Například American Academy of Pediatrics doporučuje začátek školy na 8:30 nebo později. V žádném případě dříve. Důvod? Jediný. Dát středoškolákům dostatek spánku.

Řešení v naší zemi? Vybrat pár středních škol ve všech krajích, kteří se budou chtít zapojit, dát jim pár peněz, nastavit začátek školy na dobu mezi 8:30 až 9:00, dva roky je sledovat a vyhodnotit výsledky. Pak porovnat s klasickými školami. Podivit se, napsat a podepsat pár papírů a můžeme začínat později. Pro dobro všech.

Pro zájemce nebo nevěřící dva odkazy:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4824552/

http://pediatrics.aappublications.org/content/early/2014/08/19/peds.2014-1697

Pravěk. Proč zase pravěk?

Pravěk. Proč sakra zase pravěk? Na to poslední dobou myslím, ačkoliv mě to ještě nikdy netrápilo. Nemuselo. Pro upřesnění – život člověka v pravěku, nám historicky nejvzdálenější období, se učí student minimálně třikrát (ve čtvrté a šesté třídě na základní škole, a v prváku na střední škole). Je dobré mít základní informace a přehled, to znamená znát význam jeskyně, lovu, venuše, proč lidé byli v neustálém pohybu a naopak proč se usadili, tedy vznik zemědělství a začátek zpracování kovů. A to je skutečný základ, který se lze naučit na základní škole. Učit to na střední škole znamená přidat kenyapitéka a kulturu s vypíchanou keramikou, což ale znamená učit s prominutím blbosti.

Co nám pravěk dal? Co z pravěku používáme dnes? Obdivujeme jeskyně v Lascaux a Altamiře, Venuší se posmíváme, kroutíme hlavou nad údajným tehdejším životem. Oheň. Pes. Ok. To všechno jsem učil i šesťáky. Pravěkem strávím v lepším případě dva měsíce a jsou to stejné dva měsíce, o které za čtyři roky končí dříve maturanti. V ročníku, kde se probírá nejdůležitější období pro dnešek – druhá polovina dvacátého století. A na co se vymlouvají nezodpovědní učitelé? „Chybí nám dva měsíce, poslední ročník je moc krátký.

Můžeme jít i dál. Co nám dal starověk? A ten už nám ale něco dal. Demokracii. Republiku. Architekturu. Písmo. Silnice. Olympijské hry. Divadlo. Vše důležité věci nebo myšlenky, ale zároveň vše učivo základní školy a jít do hloubky znamená opět učit nepodstatné věci, které studenti rychle ztratí z hlavy. Pokud si je vůbec zapamatují.

Středověk? Škoda každého slova. Ani si nedokážete představit ten pocit trapnosti učit Karla IV. v

sedmé třídě na základní škole. Všichni už Karla IV. znají a vy neříkáte nic nového a vidíte, jak každého otravujete. Jan Hus, Jan Žižka, Národní obrození – to samé. A pár dalších témat s nimi, to jsou témata, které žáci probírají „teprve“ podruhé, ale jsou (pochopitelně) protežována na prvním stupni a doma mezi některými rodiči.

Představte si teď studenty. Jak otravné to pro ně musí být? A víte, co je nejhorší? Je to jen můj pocit, ale právě takhle, učením (se) zbytečností, se přesně ničí alespoň trochu pozitivní vztah k historii a dějepisu. A co může být horší, než učit se zbytečnosti? Učit se zbytečnosti opakovaně. A když už se dostanete k moderním dějinám, tak už mohou mít studenti k dějepisu a dějinám negativní vztah. Ale možná budou znát kulturu s vypíchanou keramikou. A to se vyplatí…

Stačila by jediná věc. Na střední škole v prvním ročníku „sfouknout“ pravěk, starověk a středověk rychle, do Vánoc, nejpozději do konce prvního pololetí na konci ledna. Jde to? Samozřejmě. Jen se musí chtít. Stačí neprobírat obsáhle celé epochy, ale jen dvě témata a jejich proměnu v průběhu daných epoch. První téma: život obyčejných lidí. Druhé téma: forma vlády, pod kterou tito lidé žili. A pak začne novověk, kde šlo o vznik občana s právy, které získal přes revoluce a změny forem vlády. Perfektně to navazuje. A studenti tak budou držet „nit“ od začátku dějin, vše si zopakují a látka bude dávat smysl, protože je propojená a protože bude alespoň relativně užitečná.

Zároveň, pokud se bavíme o prvním ročníku, je výše popsaná změna dobrá pro učitele, může se chopit šance a poznat dovednosti žáků. Já například učím pravěk docela rád, stejně tak obecné „fungování“ středověku, a učím to právě teď. Ale vynechávám některé věci a radši trávím čas cvičeními – jednou vyzkouším samostatnou práci s textem, pak skupinovou práci na něčem jiném, pak zas nějakou grafickou metodu atd. Já se dozvím, co studenti umí a jestli jsou například schopni (a ochotni) pracovat ve skupinách, oni si mezitím (snad) zvyknou na mojí výuku a až přijdou složitější věci, budou připraveni. Obě strany vyhrají.

Zápisky ze střední #2

Den 12

Začal víkend a najednou už je konec. Vážně urychleně. Přijde mi, že jsem celý víkend  propracoval. Připravuji se na pondělí, které mám docela zajímavý – učím osm hodin. A samotnému je mi to překvapením, ale beru to jako pozitivum. Na tak těžký den se mohu dobře připravit v neděli a učit osm hodin v pondělí znamená, že mám za sebou skoro čtyřicet procent svých hodin během prvního dne v týdnu.

Den 13

Učím prváky. Mluvím, ale ve skutečnosti přemýšlím, jestli to není úplně zbytečný – tím myslím učit je o pramenech, o pravěku. S vysokou pravděpodobností už to probírají potřetí. Představte si, kdyby se dějepis na víceletém gymplu rozsekal například na šest let. Bylo by spoustu prostoru jak pro dějepis, tak pro rozvíjení schopností (komunikace, týmová práce…). A ve zbývajících dvou letech? Čas na matiku, češtinu, angličtinu. A pro zájemce samozřejmě dějepisný seminář.

Den 15

Zvykám si na kabinet. Je to pozitivní a výhodné. Výhodné pro reálný život. Ale v důsledku života v kabinetě mám problém s komunikací virtuální s kolegy mimo můj kabinet. Že je vůbec neznám a některé jsem neviděl od prvního dne, to mi ani nevadí. Nepotřebuji je pro práci nebo život. Ale mrzí mě, že dostávám banální emaily typu „chybí Vám číslo hodiny u mé třídy“, ale když jsem prosil o výměnu třídy kvůli projektoru, ozval se jen jeden kolega z IT kabinetu s tím, že chce vědět, jestli mi někdo odpověděl. Padesát učitelů, ani jedna skutečná odpověď! A nebo když jsem psal jednomu třídnímu s dotazem na jeho žákyni (která vznesla určité požadavky na přístup k ní), odpověděl mi, „že to nechce řešit“.

Den 16

Od pondělí jsem nemusel nikoho napomínat. Zvláštní. Zvykám si na to, ale zároveň mě pak překvapí, když už někdo vyrušuje. Začínám pohodlnět. Dnes jsem šel do třídy s tím, že jsou v pohodě. A oni skutečně jsou. Mají relativně zájem, vždy někdo odpoví, vůbec nikdo neruší. A já si během hodiny uvědomil, že právě kvůli té pohodě ztrácím na ostražitosti. Hodinu jsem měl připravenou, ale neměl jsem žádnou „pecku“ cvičení. Povídám, ptám se. Krátký klip, otázky. Práce na dvě minuty, řešení. Zápis, otázky, odpovědi. Zápis. Šílená nuda. Alespoň mám motivaci příště to napravit a nepolevovat jen kvůli tomu, že stojím před super třídou.

Den 17

Seminář. Myslel jsem si, jak si to budu užívat, jak bude prostor pro cvičení a diskuse. A na aktuální dění. Místo toho studenti chtějí připravovat na maturitu. Což chápu. Ale oni jsou dokonce ochotni jet devadesát minut bez přestávky a poslouchat výklad, co napsal v té a té knize Aristoteles a co zas jinde napsal Tomáš Akvinský. Ale jo, i tohle chápu – chtějí mít vypracované otázky. To jim rovnou mohu poslat na email a v hodinách dělat něco zajímavého, ne? Vyjde to stejně – nebudou momentálně nic umět, ale budou mít zápis potřebný za rok a půl. Tohle je přesně onen „systém padajícího hovna“, o kterém jsem už psal – vysoká škola se učí X, dá si X do přijímaček, proto se z toho začne maturovat a když se z toho maturuje, musí se to učit. Učitelé to tím pádem považují za základ, no a když je to základ učiva, tak se to musí učit i na základce, ne?

Den 19

Směju se při pohledu na komentář k textu Dana Pražáka o začínajících učitelích. Je to něco ve smyslu „co na tom může být tak těžkého? Připravit si hodinu?“. No, nic, jdu dokončit a zkontrolovat včera dělané přípravy.

Den 21

Večer si vyměním pár zpráv s bývalou kolegyní, kamarádkou, která byla „vyhozena“, protože neměla pedagogické vzdělání. Mezitím vystudovala speciální pedagogiku a od září má speciální třídu se čtyřmi žáky. Asistentku si vybojovala až na začátku září. Její zpráva je voláním o pomoc, kde mimo jasně říká, že má problémy zajistit bezpečnost nejen dětem, ale i sobě. Systém selhává, „experti“ vystupují v médiích, ale když má kamarádka volá a zkouší desítkami hovorů týdně přivolat pomoc, nikdo jí nepomůže. Proč? Protože není nikdo schopen pomoci. Nikdo neví, jak v praxi pomoc. Poslední kapka, ponížení, zavolat na fakultu speciální pedagogiky UK a požádat o pomoc. Nic! Rána penálem do hlavy, hozená bačkora po učitelce, útok v družině. Zhroucení asistentky, protože ji dítě pokousalo. Naštvání na systém. To je jen jeden týden. Jedno dítě ze čtyř. Proč o tom píšu já? Teď a tady? Protože je to neuvěřitelný rozdíl – stejný den na gymplu ověřuje třída Trumpův tweet a stejnou hodinu dostali všichni bez výjimky za jedna z testu. Zatímco já si žiju na zámku, kamarádka kolegyně je ve sklepě, kde ji nikdo nevidí a neslyší…

Den 22

V kabinetě, myslím, jsme si lidsky sedli. Kolegyně mi pomáhaly od začátku, ale ve své sekci se shodneme nejen lidsky, ale i pedagogicky a politicky. Samozřejmě brzy hodnotit. A jak jsme se bavili, kolegyně začala mluvit o myšlence, kterou jsem řešil včera a trochu i na začátku září. Přijde mi, že jsem si na nové škole strašně rychle zvykl a říkám si kacířskou větu „co dál?“. Jde o to, že gympl je „nejvíc“, ve smyslu, kam se lze dostat, z mého pohledu. Pár let se budu snažit zlepšovat, ale co pak? Co pak, aby se ze mě nestala frustrovaná apatická konzerva? Vím, je to divný, mám smlouvu na dobu určitou a řeším takové věci. Ale tohle mě prostě skutečně napadá. Jak růst dál? Když jsem byl na základce, tak jsem se snažil, abych něco uměl a mohl jít na gympl. A co dál, když už jsem na gymplu?

Den 24

Semináře. Pořád s tím mám problém a pořád nevím, jak to uspořádat. Dnes byla většina studentů a studentek na exkurzi a v semináři nás zbyla jen třetina. Většina času práce ve dvojicích a prezentace výsledků, ale stejně mi to přišlo „mrtvý“. Pořád čekám na „normální“ seminář – byl úvodní, pak výklad, teď nás zase hodně chybělo. A příští pátek je svátek. Snad se do toho časem dostaneme tak, aby byly obě strany spokojeny.

Den 27

Docela náraz. Prakticky každá z osmi hodin mě něčím štvala, vždycky se našel někdo, kdo mě rušil ve chvíli, kdy neměl. Zase to možná souvisí s očekáváním. Moje chyba? Jejich chyba? Nevím. Vím, že se to spraví a že mě to překvapilo. Normální klasika, jako na základce – trávil jsem pět minut z každé hodiny napomínáním. Alespoň mi to tak přišlo.

Den 28

Poprvé za šest let ve školství mi někdo dovolil, abych se šel podívat na jeho hodinu. Výborná hodina, kvalitní učitel. A trochu uklidňující, že i kolegovi studenti v některých chvílích rušili, dokonce ti nejstarší na celé škole. Ale on to prostě vůbec neřešil, věnoval svou pozornost těm, kteří věnovali pozornost jemu. Taky je otázka, jestli studenti (jemu i mně) nerušili kvůli tomu, že máme evidentně „svobodnější“ výuku, žáci mají za úkol bavit se ve skupinách, a pak se už nevrátí do základní „tiché“ pozice. Kolega dokonce při prvním cvičení povzbuzoval studenty, ať opustí svá místa, pokud nevědí odpověď – správnou mají najít od spolužáků ve třídě. Není rušení jen daň za opuštění frontálního výkladu?

Den 29

Žáci na malém gymplu jsou vážně strašně nadupaní. Je neuvěřitelné, jak strašně moc chtějí vědět něco nového, něco se naučit. Kde a kdy se to ztratí?

Den 30

Týden končím v naprosté pohodě. Úplně všechny hodiny po pondělí proběhly ideálně. Kolegyni jsem půjčoval Tyranii od Snydera a budu půjčovat Opuštěnou společnost – což je pro mě něco nevídaného, že takové knihy mohu šířit dál. Další kolegyně šla kolem mého stolu, kde zrovna ležely studentské SWOT analýzy, a projevila zájem. Další chvíle, na které zatím nejsem zvyklý. Naprosto jiné prostředí.

Odsun Němců ve výuce

Nedávno jsem četl článek, v kterém zaznělo, že pro část učitelů dějepisu je nejsložitější téma k učení Odsun Němců. Pro mě je to naopak. Je to pochopitelně kontroverzní (politické) téma, ale čistě z pohledu výuky dějin je to téma výborné – má příčiny (které ale nejsou úplně pochopitelné dnes, proto je nutné vžít se do tehdejší doby), má důsledky, má příběhy a emoce. Ideální látka pro zajímavou výuku. Samozřejmě mohou nastat problémy, je tenká hranice mezi skutečným uznáním kolektivní viny Němců a naopak pouhým kritizováním Čechů za to, že se Němcům vyrovnali. A to po Válce, v době míru, zatímco Němci páchali zločiny během Války. „Taková byla doba…

Tento text jsem chtěl napsat už nějakou dobu, ale rozhodl jsem se ho spojit s minulým tématem. Žáci mají nějaké představy, nejsou prázdní, něco si myslí a měli by být podporováni v tom, aby se pokusili něco říct, i když to bude „chyba“. Minule jsem zmínil cyklus učení o čtyřech fázích, kde je prostor pro skutečné učení (což znamená chybovat a opravení chyb), dnešní téma zasadím právě do tohoto rámce.

Fáze 1

Můžeme lehce uvést atmosféru, zeptat se na konec Druhé světové války, na Protektorát Čechy a Morava. A na představy žáků, co se u nás asi dělo po Válce. Po odpovědích pouštím vždy následující obrázek.

1

Co tento obrázek představuje? Jaký je jeho význam? Opět po pár odpovědích následuje důležitá otázka: „Proč byli Němci vyhnáni?“ Případně: „Museli být Němci vyhnáni? Proč?

Poslední otázka je samozřejmě pochybná, ale směřuje k další práci. K práci s videoukázkou z jednoho českého a jednoho československého filmu. Obě ukázky jsou na DVD, který zasílal na každou školu Ústav pro studium totalitních režimů. A zázrakem je k dispozici (spolu s dalšími ukázkami k tématu) online zde. 

První ukázka je z filmu „Nástup“ od Otakara Vávry. Zachycuje vlastně poklidný odchod Němců z vesnice, kde Němci jen nahlásili své jméno a odešli. A jediným složitým momentem je zvýšení hlasů. Samozřejmě zde nejde jen o dějepis a odsun Němců, ale i o zobrazení události ve filmu, který nějakým způsobem interpretuje dějiny a dělá to tak pro jiné dějiny. Je dobré začít jednoduše tím, co se v ukázce stalo. Jak se chovají Němci, jak se chovají Češi? A otázka musí mířit i na pány v pozadí. Komunisty. Jaká byla asi jejich role? Ukázka vyznívá pochopitelně ve prospěch komunistů, kteří dokázali Němce v klidu vyházet ze země a byli garantem bezpečnosti a zlepšení situace a jedinými zachránci před „nacisty“.

Druhá ukázka už je moderní – „Krev zmizelého“ od Milana Cieslera. Opět by žáci měli být schopni popsat obsah ukázky, ale zároveň míříme hlavně za tím, aby byli schopni popsat rozdíly mezi ukázkami. Ale to nestačí – musíme se společně dostat i k tomu, proč jsou ukázky tak rozdílné. Proč je novější film násilný? Proč ukazuje Čechy jako vrahy? Proč to by první ukázka nedělala?

Fáze 2

Výklad, zápis, obrázky a příběhy. Zápisky pro žáky nabízím v galerii.

Nutností je podle mě spojit zápis i s fotografiemi:

Příběhy lze pravděpodobně najít i lokální, podle toho, kde se škola nachází. Za všechny ale doporučuji přerovský masakr a Karola Pazúra. Bez příkazů, „jen“ z vlastní iniciativy nechal povraždit kolem 250 osob, mezi nimiž byl velký počet dětí a žen. A to jen proto, že je potkal po cestě. Zajímavá je i další věc – Pazúr stihl být odsouzen, ale po svém nástupu k moci ho komunisté osvobodili a začali s nim spolupracovat. Bližší informace například zde.

Další známou akcí ukazující tehdejší atmosféru je masakr v Ústí nad Labem. Zde došlo k výbuchu v továrně a automaticky se šlo na Němce. Němci byli například házeni z mostu, na březích stáli připraveni muži, kteří po Němcích stříleli, pokud přežili strčení do vody. V okolí řádili lidé z Revolučních gard. Ústecký masakr, na rozdíl od přerovského, byl veřejný a vzbuzující emoce hned od počátku, proto se v Ústí objevili i vysocí představitelé tehdejšího státu. Mimochodem, ústecký historik Kaiser vydal knihu, v které obviňuje z výbuchu v továrně komunisty. Cíl? Urychlit vysídlení Němců. Další informace zde.

Do třetice všeho špatného – Žatec, Postoloprty. Tentokrát velký masový hrob, který vláda radši nechala v utajení, protože by ohrozil vývoj země. Přes sedm stovek lidí. Informace zde.

Fáze 3

Celková reflexe, pokus zachytit tehdejší dobu. A vytvořit si názor. Především s tímto cílem pořádám simulaci soudu. Takový soud může probíhat různými způsoby. Může být soudce, porota, obžaloba a obhajoba. V mém případě vždy záleží, jak na tom jsme časově – věnoval jsem tomu celou hodinu, ale taky jen dvacet minut. To znamená, že jsem měl soud se vším všudy, ale taky jednoduše, kdy půl třídy byla obhajoba a půl třídy obžaloba. Jelikož jsem nechtěl, aby se někomu nadávalo, aby se někomu dávala kvůli mé hodiny nová škatulka, vždy jsem hrál „Němce“ já. Vyprávím svůj příběh. Vybraní žáci ze skupin pak přednesou obhajobu a obžalobu. Skupiny by se měly prohodit v druhém případě. Pokud je soudce (soudci, případně porota), tak samozřejmě vynáší rozsudek.

Používám dva reálně příběhy, oba jsem našel v časopise Reflex (číslo 19, z roku 2013). Citace jsou z textu „Třísky z českého lesa“ od Dana Hrubého.

Případ první – Zdeněk Sternberg. Jak jsem pal výše, příběh vyprávím já, uvedu to zde ve stejné podobě.

Pocházím ze šlechtické rodiny. Rok 1938 jsem prožíval studiem gymnázia v Praze. Jakmile přišli Němci, byl otci zabaven hrad Šternberk, ocitli jsme se bez peněz. Já musel přerušit studium a pracovat na Václaváku ve Svazu řemesel. V tom přišel květen 1945: „Najednou vtrhl do mé kanceláře asi osmnáctiletý kluk v německé uniformě. Ještě neměl vousy, jen takové chmýří. Byl strašně vyděšený, nemohl ani mluvit, jen koktal. Tak jsem ho uklidňoval, mluvil jsem na něj německy: odkud je a kde se tu vzal. Byl odněkud z Bavorska. Honili po ho Václaváku a on vletěl do pasáže pod Palácem Koruna, zahnul na první schodiště, na které narazil, a teď mi podával nějakou konzervu ze zásob Wehrmachtu jako to nejcennější, co má…“ Chlapce jsme převlékli, skryli a později šli před Prahu. „Věděl, že nesmí promluvit – to by znamenalo rozsudek smrti. Šel mezi námi a my se hlasitě bavili česky. Tak jsme se dostali až na smíchovské nádraží, odkud jezdily vlaky na Plzeň, kde už byli v té chvíli Američané. Na nádraží panoval strašný zmatek, ale stál tam vlak s otevřenými vagóny naplněnými uhlím, který se chystal západním směrem. Chlapec vylezl na jeden z nich a v uhlí si vyhrabal takové hnízdo, aby na něj nebylo vidět.

Byl Zdeněk Sternberg zrádce? Zaslouží si trest? To mají rozhodnout žáci.

Případ druhý – Otto Rzach, který byl Němec z Prahy. Hodiny po osvobození byl zatčen a převezen do tábora. Byl na seznamu pro odsun. Byl mu zabaven byt, byl naprosto bez majetku. Neměl české občanství. Text je psaný právě z tábora, kde byl zadržen.

Jsme děti univerzitního profesora Dr. Aloise Rzacha, vysokoškolského rektora a děkana zdejší univerzity, který v Praze učil plných 120 semestrů a těšil se obecné vážnosti a oblibě v českých kruzích, také byl ve zvlášť přátelském poměru se zemským prezidentem osvoboditelem T. G. Masarykem a jeho častým hostem. Dále se sluší poznamenat, že ze strany matky pocházíme z rodiny Ferdinandiové, kterážto rodina původu španělsko-italského se usadila v Čechách před 300 lety, ze kteréžto rodiny pochází druhá choť Bedřicha Smetany (sestra naší babičky). Tato tradice naší rodiny způsobila, že jsme byli v nejpřátelštějších stycích s nejčelnějšími představiteli českého kulturního a politického života (…). Dnes ovšem jsme již staří, já, Ing. Otto Rzach, přes 70 let, (…) a toto naše stáří a churavost způsobily, že jsme samozřejmě nemohli se nijak aktivně zúčastnit odboje, ačkoliv můžeme osvědčit celou řadu okolností, jež by za takovou aktivní účast považovány býti mohly. Žádáme proto uctivě, aby naší žádosti o vynětí z odsunu bylo vyhověno.

První svědek, Rzachova hospodyně Marie Růžičková: „Když nás němci zabrali, tak jsme nadávali, a když studenty zavírali a naše lidi mučili, tak jsme říkali, že odplata přijde na němce. Chodila jsem k němu též poslouchat cizí rozhlas.

Kuchařka Růžena Buriánová: „Když nás němci zabrali, tak nás jen těšil a posiloval a varoval, abychom byli velmi opatrní, nenadávali veřejně na němce, jako se tomu dělo u něho v bytě.

Soused o první měsících Války, kdy byli Němci neporazitelní: „Událost stíhala jedna druhou. Ale Ing. Rzach při rozmluvách nijak necenil tehdejší válečné úspěchy němců. Naopak odsuzoval nacismus a Hitlera stejně jako předtím. Huboval na vše právě tak jako já, když jsem již bez bázně před ním němcům spílal. Mluvili jsme česky a nikdo by byl netušil, kdyby nás slyšel, že jeden z nás je němec.

Pokud je čas a chuť, pokračujeme s třetím fiktivním příběhem, který je ale inspirován příběhem hlavním postavy z knihy Smrt je mým řemeslem (Robert Merle).

„Jmenuji se Karl Hermann Gertrud. Jako mladý jsem sloužil už v První světové válce. Po jejím konci nebyla žádná práce, dělal jsem občas kopáče, ale nebavilo mě to a peníze za to taky nebyly. Tak jsem si našel něco jiného. Uměl jsem jednu věc – střílet, a podle toho jsem se zařídil. Pohyboval jsem se v různých polovojenských jednotkách. Tak jsem se dostal i do SS. Dostal jsem statek, árijskou ženu a byl jsem spokojen. O politiku jsem se nezajímal, jen jsem dělal svou práci a plnil rozkazy. Postupně jsem stoupal z okresní až na národní úroveň. Pak jsem dostal úkol, tak jsem ho splnil. Jednalo o stavbu tábora pro naše nepřátelé. Podle mého modelového tábora Dachau se pak stavěly další tábory. V roce 1941 si mě Reinhard Heydrich vzal do Čech. Rozkazem jsem dostal upravit město Terezín na ghetto a tranzitní tábor, postavit pece pro spalovaní, a obecně zařídit chod Terezína. Při pokusu o útěk jsem byl chycen u Litoměřic.“

Fáze 4

Určitě by měla být nějaká forma debaty o soudu, jeho reflexe. Proč byla situace taková, jaká byla. Co si myslí žáci o principu kolektivní viny. Zhodnotit, jestli Němci byli odsunuti právem, spravedlivě. Muselo se to stát? Předchozí dvě fáze jsou dvě hodiny, z kterých se těžko bude psát test. Ale spolu s další látkou samozřejmě patří do testu, což je uzavření tématu.