Zoologická zahrada a jednodenní syndrom vyhoření

Zvláštní, ale stává se to pravidelně. Stane se to každý rok. Jeden den, kdy se můj stav nedá ani popsat slovem “rozčílení”. Spíše zoufalství a smutek, neschopnost reagovat, naprosté profesní dno, kdy pro mě práce učitele ztratila svůj veškerý smysl a popřela všechnu radost. Tady začínám chápat, proč si někdo může dát po práci alkohol. Tehdy chápu, proč si dospělý člověk dokáže sednout do rohu pokoje a brečet. Tehdy chápu, proč si někdo může relativně z ničeho vzít život.

Můj první rok přišly podobné dny dvakrát, relativně za sebou. Na jaře. Absolutní chuť dát výpověď, přestěhovat se a prostě zmizet. Začít od nuly, znovu. Klidně v jiném povolání. Klidně v jiné zemi. Ano, přesně takový den a přesně stejné pocity mě “navštívily” dnes.

Začíná to jednoduše. Plíživě. Kolega či kolegyně ukážou svou neschopnost či něco řeknou. Všechny ovce ve škole mají v ruce novou hračku, kterou točí dokola. A mimochodem také hračku, kterou před týdnem neznaly, která je k ničemu a která stojí dvě stovky. První hodina. Čtyřikrát vysvětlím, co mají žáci dělat a stejně jich pár přijde a zeptá se, co mají dělat. Další hodinu puberťáci mávnou rukou nad připraveným cvičením, to už letos jednou dělali a nemají na to náladu – jsou líní a radši chtějí suchý výklad, zapsat zápisky a jít o třídu dál. Nic vážného, každodenní problémky učitele. Pak přijde skutečná zoologická zahrada. V sedmé třídě si jednotlivci jen tak libovolně hrají na zvířátka, dělají opičáky, do ticha začnou řvát různé skřeky. Nebo napodobují handicapovaného žáka, který například “tleská” a má další “tiky”. Poznámka? Rodiče to nezajímá, akorát z toho budu mít problémy, až zavolají inspekci, protože já jsem situaci špatně vyřešil. Inspekce se mě bude ptát, jestli jsem zajistil třídu o třiceti žácích tak, aby měli všichni stejné podmínky a tak, aby se všichni chovali tak, jak mají. “A než jste otevřel okno, zkontroloval jste pylové zpravodajství?” To je inspekce, bez ironie, sarkasmu či jakékoliv srandy. Test a špatná známka? To žáky nezajímá. Problém a že to bude “ten den..” si pořád neuvědomuji. Včera jsem měl pouze perfektní hodiny. Další hodina je prostě další hodina – snažím se ze začátku vykládat, patnáct minut, nikoho to vlastně nezajímá. Proč tam jsem? Zbytečnost. Tak dáme zábavné cvičení? Ok. Žáci to využijí jen ke kecání. A teprve po cestě domů mě ona nálada dostává.

Už teď, dvě hodiny po příchodu “vyhoření” a při čtení svého textu si říkám, jaké to jsou hlouposti. Možná pro mě netradiční řešení vypsat se z toho asi pomáhá. Přesto si myslím, že téma je to důležité. Představte si několik podobných dní za sebou. A nebo další, pro práci relativně vedlejší, osobní problémy. A také – každý má jinou trpělivost a obecně osobnost. Každý je jinak citlivý.

Co s mým jednodenním vyhořením udělám já? Nebo jinak – jak je možný, že vyhoření bude jen na jeden den? Jak jsem psal, už jsem “tam” byl a myslím, že situaci ustojím a zvládnu. Praštit jsem nikoho nemohl, když už jsem byl naštvaný. Výpověď? Na tu jsem asi moc zodpovědný a nechci to udělat svým osmákům, respektive jejich rodičům. A tak to zatím dopadlo vždy stejně. Klid a hudba, to je můj základ pro zvednutí se ze dna. A pak už jen tvrdá práce. Mým řešením je vrátit se na místo činu a připravit neprůstřelnou dokonalou hodinu, kde není čas na žádné kecání a hraní si v pavilonu opic.

Role učitele v roce 2017

Jaká je role učitele v době, kdy existuje internet, wifi pokrytí po celé republice a smartphony? Role učitele se samozřejmě mění a těžko předpokládat, jaká bude role učitele za padesát let. Ovšem je jasné, jaká byla role učitele v minulosti. A bohužel je úplně jedno, jestli tím myslím před padesáti nebo před sto padesáti lety.

Role učitele a vztah k žákům v minulosti byl jasný – žák je “prázdný” a učitel ho proto musí co nejvíce “naplnit”. Metoda k tomu existovala většinou jen jedna – učitel mluví, žák poslouchá. Následně vyzkoušet a zkontrolovat, zda něco v hlavě žáka zůstalo. Klíčová byla samozřejmě poslušnost.

Dnes? Samozřejmě stále existují učitelé chodící temnými stíny minulosti a učí stejným způsobem, jakým byli učeni. Nepsal bych tento text, kdybych s tímto režimem souhlasil.

Když jsem s žáky osmé třídy nedávno psal dvě hodiny po sobě čtyři “slidy” powerpointové prezentace (každý po třech až čtyřech řádcích), sám sobě jsem si nadával, co to zas dělám a proč tu hodinu sám kazím. Žáci nic nenamítali. Ale já jsem věděl, že jsem zase selhal a říkal jsem si, k čemu jim sakra je postup Bismarcka k sjednocení Německa? Nestačí jim jen věta “Německo se sjednotilo”?

Ale nemohl bych učit, kdybych každý problém nebral jako výzvu. Z krize jde cesta jen nahoru. Alespoň pro mě. Jen jsem si znovu uvědomil, jaká je moje role učitele. Musím být filtr.

Filtr na několik způsobů. Jasný je první způsob – k žákům musím dostat jen to nejpodstatnější. Pokud historii dáme na papír, který bude dlouhý sto kilometrů, můj úkol je žákům předložit jen pět klíčových kilometrů.

Další úkol a další filtr, pro mě se stal časem mnohem důležitější než první a nemůžu si pomoc, že by to tak mělo být u každého učitele na základní škole, je, jak těchto profiltrovaných pět kilometrů žákům předložit. Jinými slovy přiřadit správné metody k určitým tématům tak, aby se žáci neunudili k smrti a zároveň se něco naučili.

Třetí způsob filtrování je v současnosti plný otevřených možností. Spočívá v tom, že si učitel metody sám najde. Na internetu je neuvěřitelné množství cvičení, videí, obrázků, metod apod. Sám mám vypsaných přes 190 metod, které můžu hodit do každé hodiny. A teď ještě to velké množství cvičení na konkrétní témata. Je to jen o tom, najít si správné sociální sítě a internetové stránky a pak už jen být odvážný zkoušet neustále nové věci a opět filtrovat – nechat ty efektní a efektivní metody a cvičení. Problémem už nejsou jazyky. Kdo je neumí, použije překladač. Jediné, co brání učitelům najít nové, žáky aktivizující metody, je jen lenost nebo nezájem. Žádná metoda samozřejmě nespasí školství, ale pokud jich bude hodně v rukou a hlavách většího množství učitelů, situace se změnit může. Jen se ukazuje, jak klíčová je postava učitele pro vzdělání.

Žáky tvořené zpravodajství do občanské výchovy

Občanská výchova nebo základy společenských věd, tak se u nás nejčastěji nazývá předmět, který se snad časem stane důležitým, neboť ředitelé a učitelé pochopí, k čemu slouží. Demokracie a lidská práva. Ekonomie. Právo. Psychologie. Nebo média. To jsou jen v krátkosti témata, kterými by měli žáci projít. Často se stávalo a pořád se to stává, že místo ekonomických otázek se v hodinách „občanky“ řeší otázka, kam třída pojede na výlet a podobné třídnické záležitosti. Poslední dva roky se ale daly věci do pohybu, předmět vzhledem k aktuálnímu dění nabírá na důležitosti, vznikla například „organizace“ Občankáři, na internetu koloval článek o předmětu „Současnost“ a důležitosti takového předmětu a nejvíce se v současnosti hovoří o mediální výchově.

Přímo o tématu a cvičením k mediální výchově se budu určitě věnovat jindy. Ale kousek mediální výchovy mám s žáky každý týden po celý rok. Žáci totiž do hodin nosí prezentace, kde ostatním žákům ve třídě sdělují, co se stalo za důležité události. Po třech letech od „založení“ už je to automatismus, žáci se ptají „Kdo má příště zprávy?“ a když jednu z mých tříd převzala jiná učitelka na občanku v devítce, řekli si o zprávy i u ní.

Screenshot from 2017-04-11 17:57:48

Jak to přesně funguje?

  1. Dvojice žáků vytváří powerpointovou prezentaci na zprávy právě uplynulého týdne (to znamená, v pondělí 24.4. do školy přinesou zprávy od minulého pondělí do neděle, to je od 17.4. do 23.4.).

  2. V powerpointové prezentaci mohou být pouze obrázky (grafy, schéma, mapy…).

  3. Prezentace musí obsahovat osm zpráv – dvě z České republiky, dvě ze zahraničí, jednu ze sportu, kultury, ekonomiky a jednu i z oblasti kriminality (či „bezpečnosti“).

  4. Zprávy by měly být relativně krátké, celá prezentace nemůže zabrat více jak 10 minut.

  5. Dotazy a kritika. Nezbytně důležitou součástí jsou dotazy spolužáků po prezentaci, určitá „kritika“ (nehodící se barva prezentace, pozadí, obrázky, zadrhávání v řeči, nesrozumitelnost sdělené zprávy apod.), zpochybňování řečeného. Pokud žák přinese nesmyslnou zprávu nebo nedokáže něco obhájit, ztrácí body. Stačí i mluvit o něčem jiném, než je na obrázku v prezentaci – objevit to, je úkol sledujících žáků (například mluví se o nové dálnici, ale na obrázku je pouze silnice).

    Screenshot from 2017-04-11 17:57:08

Proč je přehled zpráv nutností do hodin občanky?

  1. Žáci si vytváří přehled o dění kolem nás. Je to i tom, že zjistí, co má na starosti ministr vnitra; pokud jde do kin film o Krejčířovi, povídáme si o něm; Elon Musk? Toho s osmáky už dávno známe; spadla lavina? Ok, pustíme si z toho video a budeme se bavit o tom, jak se chovat, pokud na nás padá lavina atd.

  2. Žáci se učí vyhledávat informace. A nebo taky jinak – žáci se učí vyhledávat informace ze spolehlivých zdrojů a informace skutečně relevantní. Musí kontrolovat, jestli obrázek skutečně patří k tématu (nemohou povídat o Klausovi a mít v prezentaci obrázek Havla) a celkově, jestli je zpráva „skutečná“.

  3. Žáci se učí tvořit „správnou“ prezentaci (správná prezentace je pro mě taková, která není přehlcena textem, ba přímo naopak – textu je v ní co nejméně).

  4. Žáci se učí prezentovat jak téma, tak sami sebe. Zvyšují si sebevědomí.

Tento text například píšu poté, co mi jedna osmačka naprosto vytřela zrak. Původně kuňkající nervózní slečna, která nedokázala vymyslet odpověď na žádnou doplňující otázku. Najednou přede mnou stála holka, která si bez pomůcek a sebejistě a samostatně poradila s prezentací, mluvením, ale třeba i otázkami typu jaká jsou „další alternativní paliva do auta?“.

Zatím vždycky se zprávami začínám až v osmičce (ale vážně přemýšlím o snížení hranice). Záleží na velikosti třídy, ale jelikož se žáci a prezentace točí pořád dokola, každý žák má během roku minimálně tři prezentace. Za rok jsou vážně vidět posuny. Za prvé, jak už jsem zmínil – v sebevědomí, a tím pádem i schopnosti zanechat lepší dojem. Pochopitelně další věcí je argumentace a schopnost „vyhrát hádku“ a obhájit vlastní prezentaci. Jestli se na začátku v každé třídě objevují nesmyslné zprávy typu „kočku vysvobozovali hasiči ze stromu“, v průběhu roku se to už nestane, protože zbytek třídy jednoduše reaguje na podobné zprávy.

Jak začít?

  1. Vysvětlit žákům o co jde, jaká jsou pravidla. Jak a za co budou hodnoceni.

  2. Vytvořit a představit žákům ideální vzorovou prezentaci na ukázku. Jednoduše učitel(ka) je první v pořadí s tvorbou prezentace a přednesením zpráv.

  3. Vytvořit seznam dat během školního roku, v kterém se budou zprávy prezentovat. Následně nechat žáky zapisovat se k datům, které si zvolí.

Neoficiálně časem vznikla i další pravidla, která všichni ve třídách respektujeme. Pokud někdo na prezentaci zapomene, má druhou a poslední šanci další hodinu v daném týdnu (možné pochopitelně jen pro ty, kdo má dvě hodiny občanky; pokud druhá hodina není například z důvodu státního svátku, má žák či žáci bohužel smůlu). Žáci mají povolenou pomůcku – papírek, na kterém mohou mít napsaná jména, značky, čísla apod., protože pochopitelně není smyslem, aby se zprávy učili podobným způsobem, jako básničku. Žák, který nemá počítač nebo internet, může vystoupit bez prezentace. Samozřejmostí je, že pokud má žák problémy s řečí, tak je hodnocen mírněji.

Celkově se už jedná o nepostradatelnou pomůcku, která má mnoho výhod a která žáky učí hodně předností a rozvíjí jejich dovednosti nenásilně a nenuceně.

Přikládám pro zájemce hodnocení, které žáci dostávají, aby věděli, do čeho jdou a co se hodnotí. (Pravda je ale taková, že je to jen oficialita, kterou prakticky nepoužívám. Už se vytvořily určité automaty – žák čte, má dvojku apod.)

Hodnocení:

  • Obsah

5 bodů – vhodné a hodící se obrázky, důležité zprávy, správný počet událostí

3 body – některé z obrázků jsou špatné, některé ze zpráv nejsou vybrány vhodně (nejsou důležité), nesprávný počet zpráv

1 bod – většina obrázku patří k jiným událostem, většina vybraných zpráv není vůbec důležitá, prezentace obsahuje příliš málo událostí

  • Prezentace

5 bodů – prezentace se dá bez problémů číst, to znamená, že je použito správné pozadí, správné písmo, správná velikost obrázků

3 body – některé části prezentace jsou špatně čitelné, to znamená, že je použito buď špatné pozadí, špatné písmo, nebo jsou vybrány obrázky špatné kvality a v malém rozlišení

1 bod – většina snímků prezentace je nečitelná

  • Mluvení

5 bodů – oba žáci mají výborný plynulý projev, nic nečtou, prezentaci a obrázky v ní používají jako svůj tahák pro mluvenou část prezentace

3 body – žáci mají váhavý projev, některé události zapomenou, zasekávají se

1 bod – žáci nejsou schopni plynule mluvit o své prezentaci

  • Pochopení událostí a reakce

5 bodů – oba žáci jsou si jistí, vědí o čem mluví, v případě dotazů žáků nebo učitele reagují vhodným způsobem

3 body – žákům chybí informace o některé z událostí a nejsou schopni improvizovat

1 bod – žáci působí nejistě, protože nemají tušení, o čem mluví, jen se naučili zpaměti “básničku”, absolutně nejsou schopni reagovat na dotazy

Celkové hodnocení:

  • 20 až 16 bodů – 1; 15 až 11 bodů – 2; 10 až 6 bodů – 3; 5 až 0 bodů – 4

Svět, v kterém se platí za státní školu

Samozřejmě chápu a vím, že státní škola není ve skutečnosti zdarma. Jsou potřeba pomůcky a další věci, které je nutno financovat (výlety, akce, dojíždění…). A pochopitelně další věcí je, že my normální lidé, kteří se nejmenujeme Babiš, platíme daně.

Teď už ona kacířská myšlenka z titulku – co kdyby se ještě navíc platil další poplatek? Cílem poplatku je pochopitelně dostat do školy více peněz. Ale to je až druhořadý cíl. Hlavním cílem je, že peníze by se mohly stát prostředkem pro větší zapojení všech účastníků do procesu vzdělávání.

Příklad: bude se platit 2000 korun ročně. Rovnou si řekněme, že například rodinám s čístým ročním příjmem pod 200 000, bude poplatek odpouštěn a zaplatí jej za ně stát nebo obec. Další pravidlo – peníze jdou přímo učitelům. Samozřejmostí by bylo možnost rozložit poplatek na splátky.

Celý školní proces je trojúhelníkem, kde na vrcholu stojí žák, jehož základnou jsou ale rodiče a učitelé. Jaké by byly možné důsledky placení poplatku?

1

Vrchol pyramidy – žák, by pravděpodobně moc nereagoval, ale možná by cítil, že škola už není zdarma a když platí, měl by si něco odnést. Jednoduše za svoje peníze něco bude chtít.

Nejdůležitější roli by ale hráli samozřejmě rodiče a jejich potenciální argument “když už to platím, tak ať dítě něco umí”. Alespoň trochu rozumný rodič by vytvářel tlak na dítě, ať se učí. A kdo ví, třeba ať nedělá “bordel” (já taky nebudu dělat nepořádek na školení, které jsem si platil). Dále by rodič chtěl za své peníze výsledky a za ty je pochopitelně zodpovědný učitel. Menší tlak by rodič mohl vytvářet na své dítě, ale větší tlak by musel vytvářet na učitele, ať opravdu učí, vzdělává se a své peníze si zaslouží. Učitel by se už tak stal skutečně zodpovědným a nové peníze by ho na jedné straně měly motivovat a v případě problémů naopak,  peníze by měly být učiteli odepřeny.

Vypadá to, že učitel to zas všechno “schytá”. V dlouhodobém horizontu by to ale mohlo pomoc vyššímu respektu ze strany společnosti. Vysvětlovat vše rodičům by každého učitele naučilo pořádné komunikaci s rodiči a žáky jako sobě rovnými partnery, kteří ale také přebírají část zodpovědnosti za výuku.

Přivítám jiné názory, protože samozřejmě jsem teď uzavřen ve své bublině a nejsem schopen vidět žádné nevýhody placení za státní školu, pokud se bude jednat o relativně symbolickou částku. Učitel by mohl být spokojený, protože může mít peníze navíc. Rodič by sice platil peníze navíc, ale existuje možnost, že ve spolupráci s učitelem by dosáhl lepších výsledků svého dítěte a tím snad i větší spokojenosti. Pro některé rodiče by byl důsledek obrovský problém – museli by se začít starat. Pokud by to bylo správně uchopeno, žáci by z toho mohli vyjít s lepšími výsledky, ale i s určitou změnou prostředí.

V tomto imaginárním světě by bylo extrémně důležité chování učitele – musel by mít zdravé sebevědomí a dokázat si dupnout na rodiče a především jim vše vysvětlit a mít připravené správné argumenty, aby v komunikaci došlo k vzájemnému porozumění. Pak si může dupnout i na žáky a nenechat si od nich nic dovolit, protože samozřejmě nesmí podlehnout rčení “zákazník má vždycky pravdu”.

Šprti

Varování – následující text obsahuje nadměrně škatulkování žáků. Omlouvám se všem, kteří nepracují ve škole, ale v neziskovém sektoru a snaží se vzdělávat učitele v teorii.

Dlouhodobě obchází naší zemi velký počet strašidel – strašidla, které nazýváme “šprti”.

Štvanici na šprty ale nikdo nepořádá. Kdo je to šprt? Žák, který má většinou samé jedničky a který je (opět většinou) ze slušné rodiny. Někteří učitelé si tyto žáky hýčkají jako své oblíbené mazlíčky. Šprti se do našeho školského systému hodí, respektive jsou jeho perfektním produktem vyrobeným v průběhu prvního stupně. Šprt neklade odpor, neptá se. “Nevadí, že to nechápu, nebudu rušit, naučím se to doma.

Podle popisu zní popis šprta jako popis výborného žáka, kterého přece každý učitel musí mít rád ve své třídě. Už asi chápete, že se mezi tyto učitele neřadím. Proč? Protože absolutně nesnáším, když v testu najdu úplně stejné věty, kteté jsem napsal do prezentace a žák si je přepsal do sešitu jako své zápisky. Přemýšlím, že bych zkusil experiment – napsat do prezentace úmyslně chybu, například “nacysté…” a pak už jen čekat, až se mi to od šprta bezmyšlenkovitě objeví v testu. Proč zrovna toto tak nesnáším? Protože to znamená, že žák nic nechápe. Protože to znamená, že zítra to už zapomene. Dalším problémem je nulový přínos do hodiny. “Král ví, že příští rok na jaře přijde útok na jeho zemi. Co udělá?” Nic, žádná reakce. Šprt se ani nepokusí nic říct, protože říct chybnou odpověď by ho ztrapnilo. “Potřebuje armádu. Kde na ní sežene peníze?” Opět bez reakce. Proč? Protože jsme se to zatím neučili. Protože to nemáme v sešitě. Nebo hůř – protože není před testem a šprt se učí jen na test. Jakmile opakujeme a soutěžíme mimo testovou “sezónu”, výsledky šprta padají do hlubokého podprůměru. Nulový přehled, nulová aktivita, žádné myšlení.

Jediný rozdíl mezi například “inteligentním trojkařem” a “šprtem jedničkářem” je v domácím prostředí. Podle mých zkušeností má spoustu přirozeně inteligentních žáků domácí problémy a nikdo je nepodporuje. Bez učení dosáhnou dobrých výsledků, protože jsou chytří, ale ne výborných, protože jim chybí motivace. (Samozřejmě existuje i žák, který je šprt a zároveň inteligentní.)

Řešení? Aktivní výuka. Cvičení. Jakákoliv činnost v hodině. Šprti se tim budou šprtat už o hodině a inteligent se tím naučí to, co by se normálně vůbec nenaučil nebo připomene to, co by mu doma nikdo nepřipomenul.

Kariérní řád

Kariérní řád. Dvě slova, na která učitelé čekají téměř tak dlouho, jak dlouhý je můj život. Přesto si myslím, že právě můj věk je jeden z hlavních důvodů, proč se k tomu vyjádřit mohu. Proč? Protože učitelé v mém věku jsou jedním z hlavních „cílů“ kariérního řádu.

K čemu tedy má být kariérní řád? Podle mě a dokonce i podle slov politiků především k tomu, aby udržel mladé lidi ve škole a těm ještě mladším dal naději, že bude lépe a také motivaci, aby do školy vůbec nastoupili, jelikož veliká část studentů pedagogických fakult nechce učit kvůli nízkému postavení učitelů ve společnosti.

Jak to naši politici vymysleli? Kariérní řád představuje tři stupně, po kterých mají nejlepší učitele vyšplhat.

První stupeň – fakta:

Má trvat dva roky a jedná se o období, kdy si začínající učitel má zvyknout na realitu. Návrh zmiňuje i uvádějící učitele, na což jsem velmi zvědav. Celkově má toto období vypadat tak, že nový učitel, uvádějící učitel a i ředitel budou chodit na schůzky, konzultovat proběhlou výuku a radit do budoucna.

První stupeň – komentář:

Náraz nováčka i podle mých zkušeností může být dost tvrdý především pro „typické učitelky a učitele“, kteří jdou do školy zachránit svět. Ve skutečnosti žáky škola nezajímá a kolegové a kolegyně už jsou dávno vyhořelí, takže těžko skutečně pomohou při prevenci vyhoření. „Uvádějící učitel“ už funguje, ale zároveň nefunguje. Moje vlastní zkušenost byla ale nejhorší možná, proto nedokážu být objektivní. Moje uvádějící učitelka byla přesluhující učitelka, která neučila, žáky nutila číst pouze v učebnici, kontroverzní témata vynechávala a žáci nejenže nemohli projevit nic ze své osobnosti, ale když žák upustil tužku na zem, tak učitelka volala sociálku. Bez přehánění. Nikdy mě nepustila do své výuky, úmyslně vždy zvala jen na hodiny, kdy k ní někdo cizí přišel přednášet. Pro mě absolutně nefungující „institut“.

Otázkou tedy je, jak první stupeň bude fungovat a co vše bude povinné – pokud nebude povinné nic, ale budou jen doporučení, tak se nic nemění. Pokud budou povinné konzultace s uvádějícím učitelem, dalším učitelem či ředitelem, můžeme se někam posunout, pokud budou chtít všechny strany (a budou motivováni a odměněni). Začínající učitel by měl mít portfolio – co v něm bude? Nikde není konkrétně řečeno. Portfolio má dokázat kompetence učitele. Můžu se rozhodně mýlit, ale kompetenci chápu jako dovednost – jak dám dovednost na papír?

Druhy stupeň – fakta

Aby začínající učitel postoupil do druhého stupně, musí si stoupnout před komisi, která učitele vyzkouší a zhodnotí. Co se bude zkoušet? Učitel má předat doklad o „dosažených kompetencích“ v portfoliu. Do druhého stupně ale projde každý, již teď je jasné, že učitelé, kteří mají za sebou alespoň dva roky praxe, skočí rovnou do „dvojky“ hned po zahájení kariérního řádu od září 2017. A teď finance. Až projde učitel do druhého stupně, tak přejde zároveň do vyšší platové třídy.

Druhý stupeň – komentář

Opět klíčová otázka se točí kolem kompetencí. Co to znamená? Těžko říct. Jak dokáže učitel, že respektuje žáka? Jak dokáže, že umí pracovat se třídou? Jelikož v komisi je hlavní osobou ředitel, bude to jen formalita, jak již jsem psal v předchozím odstavci. Další překvapivá věc jsou ony finance. Já se dostal do vyšší platové třídy po roce. Kariérní řád to nabízí po dvou letech. Zajímavé. A skutečně motivující.

Třetí stupeň – fakta

Druhý stupeň a tedy přechod do třetího je ukončen opět před komisí, kde už je více „odborníků“ – inspektor a někdo, kdo připravuje budoucí (dnes spíše potencionální) učitele na vysoké škole. Opět z papíru bude učitel dokazovat svoje kompetence, navíc bude ukazovat „kvalitu výkonu profese učitele“. Pokud učitel projde přes komisi do třetí skupiny, dostane přidáno tři tisíce. Ale jen v případě, že bude „profesně rozvíjet“ své kolegy.

Třetí stupeň – komentář

Osobně pro mě je zajímavé, že by mě měla hodnotit školní inspekce, největší hrobníci českého školství. A mimochodem vyhořelí učitelé, kteří prostě systémem neprošli a učit nezvládli, proto to vzdali. Jejich zprávy z minulých let budou u komise také. Další na řadě – učitel z vysoké pedagogické školy. Také si představujete osmdesátiletého pána nebo paní? Příprava na praxi v průběhu vysokých škol je jeden z hlavních problémů a tito teoretici budou hodnotit, jestli jsem dostatečně kvalitní učitel v praxi? Nedává smysl.

Co když komisi budou zajímat hlouposti typu otevřené okno, správné sezení v lavici a další věci, které jsou na posledním místě v důležitosti pro kvalitu výuky (samozřejmě jsou důležité pro učení, ale pokud není zajímavá výuka, ani vynikající podmínky nic nezachrání). Nedokážu prostě pochopit, jak někomu můžu ukázat své kompetence na papíře. Nejlepší učitel opět bude ten, který bude mít nejlepší papírování.

Jak dokážu já nebo komise „kvalitu výkonu profese učitele“? Nevím. Hodnotit se bude i působení učitele mimo školu. Znamená to různá školení, nebo jestli chodím na pivo?

Zajímavé jsou opět finance. Učitel dostane přidáno ne po zkoušce, ale pokud bude „profesně rozvíjet“ své kolegy. Co to znamená? Má učitel dělat přednášky svým kolegům, jak mají správně učit? O tomhle na ministerstvu asi moc nepřemýšleli, protože si nedovedu představit, že mě někdo z kolegů bude vzdělávat poté, co skončím v půl čtvrté s výukou. A už vůbec si neumím představit, že budu já říkat starším kolegům, jak mají učit. Pokud najdeme nějaké cvičení nebo metodu, řekneme si to o přestávce. Teď budu někam zapisovat, že jsem kolegyni poradil internetové stránky s dobrým cvičením?

Další „novinky“

Pokud se dostanu na třetí úroveň, po školení se mohu stát „mentorem profesního rozvoje“ a „koordinátorem vlastního hodnocení školy“. Mentora ještě chápu, ale už jsem se k tomu vyjadřoval dříve – abych říkal kolegům, jak mají učit, není příliš realistické. Pokud je to myšleno tak, že takový učitel by jezdil na okolní školy, tak se mi to zdá rozumné a v pořádku a je to první bod, který skutečně připomíná kariérní řád. Funkci koordinátora už moc nechápu, ale je to přesně to, jak to zní. Půjdu na školení ministerstva (kde naprosto zabiju deset dní čistého času!) a pak budu vědět, jak hodnotit vlastní školu a případně změnit některé věci, odstranit vady. Skvělé. Bez školení bych určitě nevěděl, kde jsou chyby. Co když jsou u vyhořelých, špatně učících kolegů? Můžu něco udělat? Nemohu.

Kariérní řád oficiálně zavádí i „kariérového poradce“. Stačí být v druhém stupni (takže každý to může dělat) a za tuto funkci nabízí ministerstvo jeden až dva tisíce odměny. Dnes toto dělá každý třídní, bez odměny a bez dlouhých týdnů trvajících školení. Máme na to lidi z Úřadu práce a internet. Snaha byla.

Naprosto směšně na mě působí „Periodické hodnocení profesního rozvoje“, kdy si jednou za rok má učitel sednout s ředitelem a řešit svoje prohlubující kompetence. Už vidím ředitele úředníka, jak zaškrtává, které kompetence jsem získal a jak mi radí „Příště ještě musíš získat kompetence vytažení žaluzií a vyvětrat třídu“. Nehledě na to, že podobná záležitost už existuje – říká se jí hospitace, která se rozebírá detailně s hospitujícím vedoucím pracovníkem školy. U nás se odehrává také jednou do roka. Opět kariérní řád něco přejmenovává, dává tomu novou škatulka a chlubí se vynálezem.

Jak tedy kariérní řád zatím dopadl?

Výhody

  • něco se děje

  • potencionální odrazový můstek pro další změny

  • pokud bude jasná struktura a organizace při pomoci učiteli během prvních dvou let, může se snížit vysoké procento odchodů ze školství po prvních dvou letech

Nevýhody

  • něco se děje jen proto, aby se něco dělo

  • odklánění pozornosti od výuky směrem k byrokratickým funkcím („kariérový poradce“ atd.)

  • málo stupňů (učitel se dostane po deseti letech na vrchol a co pak?)

  • malé odměny (tři tisíce? Vážně? Ale je pravda, že to je vlastně za nic, protože kariérní řád nic nemění…)

  • celý návrh zní přesně jako žádost o dotace, kde se musí vyskytovat „správná“ slova jako kompetence, rozvoj, adaptace apod., která nejsou vysvětlena, a každý je může chápat jinak

  • a proto to nevypadá, že by se ve skutečnosti mělo něco změnit a kvality výuky se zvednout

  • další byrokracie pro všechny ve školství, obecně jde jen o to, kdo bude nejlepší v papírování

  • další papírování bude jen frustrovat další a další učitele, kteří zůstanou demotivováni a rezignují na kvalitu výuky

  • pokud nebudeme počítat nejmladší učitelé v prvním stupni, devadesát devět procent učitelů skončí v druhém stupni

  • celkově nechápu, co je na tomto „kariérního“ a kde je onen slibovaný „řád“ – nevidím žádné stoupání a žádná pravidla

Poslední bod vystihuje můj pohled na kariérní řád. Co chci od kariérního řádu? Stanovit jasná pravidla; stanovit, jaký má být učitel v dnešní době a tím dát cíl, čeho má učitel dosáhnout. A pokud toho dosáhne, musí stoupat. Další cíl kariérního řádu by měl být poznat skvělé učitele a od těch se učit. Vláda by měla objevit „radar“, který jim tyto učitele najde a je to opět vláda, která je musí zároveň odměnit.

Následující obrázek ukazuje o co by mělo jít v kariérním řádě – o stoupání učitele, jeho odměnování a následný větší a větší dosah a vliv na další učitele. „Náš“ kariérní řád nesplňuje bohužel ani jedno.

Career_Graphic_Note_med

(zdroj obrázku: web Opportunity Culture)

Jsme v roce 2017, můžeme použít technologie. Místo všech webů, kam se dávají různé prezentace jen kvůli tomu, že to učitel musel udělat, aby škola dostala dotace, by měl vzniknout jeden vládní web, kde by místo zkoušení ona komise „pouštěla“ cvičení a prezentace do oběhu. Konkrétní prezentace z předmětů i obecné rady a cvičení. Dobrý učitel totiž může učit i na dálku přes kameru, emaily, natočené přednášky atd. Dejme tomu, pokud by učitel na tomto vládním webu získal určité „body“, postoupil by v kariéře dále, dostal by vyšší plat a vyšší funkce. Byl by specialista. Nedělal by zbytečnosti typu kariérový poradce, ale učil by. To je to, co mu pravděpodobně půjde nejlépe. A v tom případě nastupuje to nejlepší – spolupráce mezi (neznámými) kolegy. Možno přes internet, možno objíždět okres či kraj a vzdělávat učitele. Jedině tak se posuneme a zkvalitníme výuku na českých školách.

Kariérní řád nemůže znamenat to, že učitel odejde od učení k poradenství nebo se stane ředitelem. Kariérní řád musí znamenat postup, vyhledání nejlepších učitelů, jejich odměnění a následnou možnost, aby se od nich ostatní něco naučili.

Zlobivý Winston Churchill o škole

Winstona Churchilla všichni „známe“. Nebo alespoň to, co nám předkládají učebnice. Politik, alkoholik, novinář, spisovatel. Bojovník. Antikomunista. Doutník, „V“ a tak bych mohl pokračovat. Světové dějiny ale tvořil v letech 1940 až 1941, kdy jako první dokázal odrazit Hitlera a vytvořil strategii na další úspěšné roky.

Při čtení knihy „Churchill“ od Sebastiana Haffnera jsem narazil i na jeho dětství, kde je popisováno za prvé školství v Anglii a za druhé, jak se na tento systém tvářil mladý Winston, respektive, jak na něj vzpomínal samotný Churchill.

Pár informací: Churchill se narodil roku 1874 a do školy nastoupil 1881. Pocházel ze šlechtické rodiny, čemuž odpovídaly i školy a nároky na mladého člověka v nich.

Proč tento netradiční text, který z obrovské části není vůbec můj? Každý si může udělat závěry sám. Ale anglické školství na konci 19.století velmi připomíná naše školství v 21.století. Všechno třískat do hlavy zpaměti, neposlušnost a otázky trestat. Může být dobré také se dozvědět z pohledu „zlobivých“ žáků, co je vlastně na škole nebaví, proč nesnáší učitele a proč vůbec zlobí. A taky je zajímavé, co děláme my, učitele, dneska s podobnými rebely, jakým Churchill bez pochyb byl. Myslím si, že máme dost předsudky a už vidíme podobné žáky ve vězení. A ono se tak i stane. Ale není to i zásluha učitelů? Co když jen zabíjíme jejich zvědavost a nutíme jim nesmysly, o kterých právě tito žáci vědí, že jsou to nesmysly. Právě na Churchillovi je fascinující to, jakým zloduchem v různých školách byl a jak dopadl ve svém životě. Chvílemi odpadlík, ale vždycky to bude ten, kdo zachránil svobodu a demokracii v Evropě. Kdy se změnil? Když přestal chodit do školy a stal se svobodným!

(Zajímavé také je podívat se na počet změn ve vzdělávacím systému v Anglii – například přímo uprostřed Druhé světové války proběhlo spoustu změn. 1965. 1979 a 1980. 1986. 1988. 1994. A tak dále. Někdy jen pár změn, ale celkově se systém mění. Evolučně.)

Nyní již Sebastian Haffner (překlad Jana Hrušky, vydalo nakladatelství VOTOBIA; strana 14) o tehdejším školství a zároveň našem dnešním školství:

V sedmi letech šlo dítě do prvního internátu, do přípravné školy, ve třinácti do druhého, do public school. Obě školy byly peklem co do výprasků a rájem co do kamarádství. Obě byly zcela vědomě zaměřeny na to, aby své chovance zlomily a pak je znovu slepily po svém. Když absolventi těchto proslulých anglických škol šli v osmnácti nebo devatenácti letech do Oxfordu nebo Cambridge, byli již všichni normovanými, ne nezajímavými, avšak uměle změněnými osobnostmi, něco jako přistřižené stromy ve francouzských barokních zahradách. V jedenadvaceti nebo dvaadvaceti vstupovali do života, kde vše probíhalo dobře, poznali své rodiče a byli připraveni světu imponovat, určitým způsobem jím pohrdat a při dostatku talentu jej ovládnout.

Tento výchovný systém je dávno vyzkoušen a selže jen zřídka. Jeho tlaky jsou mohutné a strašlivé, jeho sugestivní síle nemůže téměř nikdo odolat. Někoho zlomí, většina však vydrží jeho tvrdost a nechá se jím více méně ochotně a více méně bezezbytku formovat a utvářet. Později se tito lidé dívají na svá školní léta jako na nejšťastnější léta svého života.

Na stranách 14 až 16 cituje Haffner autobiografii Churchilla:

Moji učitelé měli k dispozici celou řadu donucovacích prostředků, ale vše na mně selhalo. Tam, kde nebyl vyvolán můj zájem, můj rozum nebo má fantazie, jsem se nechtěl nebo nemohl učit. Po celou dobu mých dvanácti školních let nebyl nikdo s to mě přimět napsat jedinou správnou latinskou větu. Proti latině jsem měl vrozený předsudek, který mi zřejmě zablokoval rozum.

(…) Opustili jsme pokoj ředitele a pohodlné soukromé křídlo domu a vešli do mrazivých školních a obytných prostorů chovanců. Zavedl mne do třídy, kde jsem si musel sednout do lavice. Ostatní chlapci byli všichni venku a já jsem osaměl a třídním učitelem. Vytáhl tenkou knihu v zelenohnědém obalu, která byla plná slov, vytištěných různými typy písmen.

Latinu jsi zatím ještě neměl, že ne?“ řekl.

Ne, pane.“

Toto je latinská gramatika.“ Nalistoval velmi ohmatanou stránku a ukázal na dvě řady zarámovaných slov. „Toto se musíš teď naučit,“ řekl. „Za půl hodiny přijdu a vyzkouším tě.“

Tak jsem seděl jednoho truchlivého odpoledne v truchlivé třídě s bolestí v srdci a s prvním skloňováním před sebou.

Co to, k čertu, má znamenat? Jaký to má smysl? Byla to pro mě španělská vesnice. Ale jedno jsem mohl alespoň udělat: naučit se to nazpaměť. Tak jsem se do toho pustil.

Po nějaké době se učitel vrátil.

Naučil ses to?“ otázal se.

Myslím, že to mohu odříkat,“ odpověděl jsem a lekci jsem odhrkal.

Zdálo se, že byl spokojen, a to mi dodalo odvahy se zeptat. „Co to vlastně znamená, pane?“

To, co tam stojí. Mensa – stůl. Mensa je podstatné jméno první deklinace. Je pět deklinací. Ty ses naučil singular první deklinace.“

Ale co to znamená?“ opakoval jsem otázku.“

Mensa znamená stůl,“ zněla odpověď.

Proč potom znamená mensa také: stole,“ hloubal jsem dále. „A co znamená stole?“

Mensa – stole je vokativ.“

Ale proč stole?“ Moje vrozená zvědavost mi nedala pokoj.

Stole se používá, obracíme-li se ke stolu nebo když na něj voláme.“

A protože viděl, že ho nestačím sledovat, řekl: „Použiješ ten tvar, když se stolem mluvíš.“

Ale to já nikdy nedělám,“ uklouzlo mi v upřímném údivu.

Budeš-li drzý, budeš potrestán, a to náležitě, to tě mohu ujistit,“ zněla jeho konečná odpověď.

Nenutíme taky náhodou žáky mluvit se stolem?

3 metody, u kterých musí žáci myslet

Často slýchávám, že žáci by v dnešní škole měli být aktivní, spíše přemýšlet a tvořit, než jen poslouchat a zapisovat si poznámky. Ještě nikdy jsem ale neslyšel, že je to poměrně problém. Ne kvůli učitelům, ale protože část žáků prostě myslet nechce. Jsou dokonce žáci, u kterých trvalo celé dva roky, než něco skutečně vymysleli. Radši psát tupě zápisky, než něco vymýšlet. Výborně umí probranou látku, mají excelentní znalosti a odpovídající známky. Ale kreativita? Nulová. Až je to zarážející. Ale jelikož s prvním názorem na začátku odstavce souhlasím, pořád kladu žákům otázky a stále jim dávám úkoly, kde musí být kreativní. Za ten boj to stojí a jsem optimista – kreativita se dá probudit. Lze se snažit pomocí tvorby textů, prezentací, obrázků, ale dnes jsem sepsal text o metodách, které lehce zapadnou do hodin – jejich vysvětlení zabere málo času, stejně tak práce žáků trvá od pěti do patnácti minut.

SWOT Analýza

Používá se v ekonomii. Obvykle. Respektive lze jí použít při podnikání jako součást svého podnikatelského záměru, ale spíše v situaci, kdy už je firma moc velká a může být „zkostnatělá“. Cílem metody je jednoduše analyzovat firmu a její činnost. Může jí pochopitelně využít i každé pracoviště – naše škola také podstoupila SWOT analýzu a určitě by ji měl podstupovat každý státní úřad. Je to ale také výborná metoda do výuky.

Co znamená SWOT? „S“ v názvu znamená po překladu z angličtiny silné stránky („strengths“). „W“ znamená slabé stránky („weaknesses“). „O“ jsou příležitosti („opportunities“), šance. A „T“ jako „threats“, tedy hrozby. „S“ a „W“ analyzují přítomnost, „O“ a „T“ se snaží předpovídat budoucnost.

swot_analyza

Jak lze SWOT analýzu použít ve škole? Jednoduše. Úplně stejné významy anglický slov v termínu SWOT lze přenést do výuky a analyzovat tím prakticky cokoliv. Žáky nutí metoda opakovat, ale i přemýšlet. Představte si, že si buď sami získají informace o počátku vlády Jiřího z Poděbrad, nebo jim je předám jako učitel. Právě v tento moment po nich budu chtít SWOT analýzu vlády Jiřího z Poděbrad. Kvůli „hrozbám“ a „příležitostem“ by samozřejmě výklad neměl být zcela dokončen. Samozřejmě lze si s metodou více prohrát – žáci mohou dělat SWOT analýzu pro vládu Jiřího z Poděbrad a zároveň Vladislava Jagellonského. Stejně tak je lze rozdělit do skupin apod.

Žáci mohou začít pracovat. Silné stránky lze najít v učebnici nebo pojmout jako opakování, například Jiří z Poděbrad byl husita, proto oblíbený u velké části země. Slabá stránka: nebyl z žádného královského rodu, a proto pro část tehdejší společnosti bylo těžké ho respektovat jako zástupce Boha na Zemi. A nyní k tomu hlavnímu – přemýšlení žáků. Jako příležitost lze samozřejmě napsat, že se mu podaří situaci uklidnit, pokud splní to, že bude vážně král dvojího lidu, jak zní jeho přízvisko. Hrozba může být spjata s tím, že je husita a proto na něj Evropa bude nahlížet jako kacíře a bude proti němu vyhlášena další křížová výprava… A tak dále. Do každé kolonky SWOT analýzy by žáci měli samozřejmě přispět alespoň dvěma příklady.

Zdá se mi, že SWOT analýzu lze použít pro více předmětů a témat. Už jsem ukázal, jak jí použít u krále a historické osobnosti. Pravidelně používám tuto metodu pro analýzu nacismu, fašismu a komunismu. Stejně tak jí může použít učitel SPV („občanka“) pro prakticky cokoliv – typy osobnosti v psychologii, druhy států v politologii, ekonomické systémy a spoustu dalších. Učitel zeměpisu může využít SWOT analýzu pro celé regiony či hospodářství států. Učitel přírodopisu pravděpodobně pro různá zvířata.

Levels of Questions

Nedovoluji si překládat, proto jsem ponechal originální název. Ale neoficiální překlad by mohl znít například „Úrovně otázek“. Metoda, která podle mého názoru perfektně splňuje představy o moderní výuce a alespoň částečně plní požadavky v určitý učební cyklus, který mají žáci podstoupit k pochopení látky.

Za prvé, žáci si při metodě musí zjistit informace. Záleží na učiteli, jestli na internetu, z učebnice nebo jiného textu. Za druhé, žáci musí zjištěné interpretovat. Opět je spoustu možností, například je možné použít graf, schéma, obrázek a pochopitelně opět jakýkoliv text. Za třetí, žáci si mají pomoci zjištěného a interpretovaného vytvořit vlastní názor na téma či problematiku. Zde je jedna klíčová poznámka, kterou žáci buď zapomínají, nebo nechápou. Nebo nechtějí chápat. Onou poznámku je, že žáci tíhnou na otázku v této poslední úrovni odpovídat „ano“ nebo „ne“. Tím skončí. Je tedy úkolem učitele vysvětlit, že taková odpověď je neplatná a musí předložit argument, vymyslet odpověď na „Proč?“.

A to je celá metoda. Do každé úrovně vložím dvě otázky. Následující příklad jsem zrovna minulý týden použil v sedmé třídě. Informace čerpali žáci z učebnice.

Téma: Papežské schizma a problémy církve

(První úroveň, žáci slyší a vidí téma a pojmy poprvé, nikdy jsme si o nich nepovídali, proto musí jít hledat do učebnice.)

1a) Co znamená „papežské schizma“?

1b) Co byl odpustek?

(Druhá úroveň. Odpovědi žáci už nenajdou přímo v učebnici, ale musí číst mezi řádky.)

2a) Proč lidem ve své době odpustky vadily?

2b) Byli si všichni křesťané rovni? Proč?

(Třetí úroveň. Žáci nemají žádnou šanci odpověď najít, musí ji vymyslet jen pomocí své hlavy.)

3a) Myslíš, že dnes si lidé jsou rovni? Proč?

3b) Měli by si lidé být rovni? Proč?

Pochopitelně ve třídě musí učitel udělat takovou atmosféru, aby bylo jasné, že žádný názor v třetí úrovni není špatný. Pokud bude přiložen argument, přijde i odměna a cvičení je splněno.

Po odevzdání papírů s úkolem následuje reflexe. Nejdříve kontrola odpovědí na otázky z učebnice a nakonec vyvolávám pár lidí, aby nám řekli, co napsali do třetí úrovně. V tomto konkrétním případě se připojím já s poznámkou, že je více typů rovnosti.

Vennův diagram

Matematika, množiny a podobné věci…Pokud jste matematik, tak se omlouvám za následující neodborné vysvětlení. Jde pro učitele o nenáročnou metodu, kde se z dvou témat vybírá to, co mají společného. Dva kruhy spojené do sebe, čímž vytvoří uprostřed další třetí část.

vennuv-diagram

Komunismus a nacismus. V levém kruhu žák píše pojmy, které patří ke komunismu. Do pravého kruhu píše názvy a jména spojená s nacismem. A uprostřed? Tam je místo pro věci, které mají komunismus a nacismus společné. Něco, co sdílejí. Například oba režimy používají tajnou policii, cenzurují, mají jednoho vůdce, porušují lidská práva atd.

Výhodou je, že metodu lze opět použít jako opakování, kdy jsme právě skončili látku totalitních režimů, ale samozřejmě mohou žáci pracovat samostatně či ve skupinách a informace teprve vyhledávat. Mohou pracovat na papíře, kam si překreslí Vennův diagram; stejně tak ale mohou pracovat na počítači, tabletu. Naprosto bez pochyb lze použít tuto metodu i pro samostatnou výrobu zápisu.

Příprava pro učitele je tedy naprosto jednoduchá, vlastně se točí jen kolem výběru tématu. Opět můžeme použít v dějepise (proč neporovnat například Jana Lucemburského se synem Karla IV.?), přírodopise (porovnání určitých zvířat), zeměpise (opět státy a regiony) a předpokládám, že využití najít i v dalších předmětech.

Nejsem si jistý proč, ale Vennův diagram je pro některé žáky (zatím) příliš složitý. Může to být i to, že metodu používám krátce, zatímco předchozí dvě se mnou žijí už roky. Ale když žáci vidí v učebnici u komunismu „levicová ideologie“ a u nacismu „pravicová ideologie“, tak zapíší levice a pravice do svých rohů, ale už nenapíší do středu „ideologie“. Ale procvičováním se samozřejmě tento nedostatek brzy odstraní.

České školství jako totalitní režim

Pojem “totalitní režim” chápu jako politický systém, kde má být jedinec kontrolován ve všech stránkách svého života a jeho svobody a práva jsou omezovány. To zní přesně jako naše školství.

Každý z totalitních režimů má shodné prvky, které jsou navzájem společné pro každou totalitu, i když vychází z jiného základu. Mezi tyto prvky patří ideologie, byrokratický aparát, tajná policie a kontrola médií. Všechny části jsou samozřejmě propojené a jedna spolupracuje s druhou. Byrokratický aparát šíří vytvořenou ideologii, kterou dále šíří média. Pořád mi to zní jako české školství.

Jak přesně to myslím?

1) Ideologie

Myšlenky českého školství jsou dnes už většině lidí jasné. Děti přicházejí do totalitního režimu školy “prázdné”, bez vědomostí. Úkolem učitele je žáka naplnit užitečnými informacemi. Proč? Aby se naučil číst, psát a počítat. Alespoň tak to říkala Marie Terezie. Další informace se žákům předloží pomocí frontální výuky, která také naučí žáky školu nesnášet. “Proč se to musím učit?” Skutečná odpověď zní: “Protože to od tebe požaduje náš Vůdce”. A tak žáci sbírají další a další nepotřebné informace, které nikdy nebudou potřebovat a které si nepamatují ani na konci hodiny.

Cílem ideologie je vytvořit průměrného občana, který bude pracovat a platit daně. Za každou cenu musí být výsledek ideologie vytvoření masy stejných lidí, kteří poslušně odevzdají hlas za nějaký úplatek (někomu stačí balónek, jinému kobliha) a nebude si stěžovat, že sliby nebyly splněny. Pokud možno, je důležité, aby občan měl nízké sebevědomí a do ničeho nemluvil – proto mimo jiné přichází do školy, kde ho zpracují byrokraté. Pokud žák začne mluvit, kritizovat, musí přijít zákonitě trest. A kdyby přišlo to nejhorší – žák se choval jako svobodný jedinec – musí přijít pořádný trest.

2) Byrokratický aparát

Učitelé. Někteří potřebují platit nájem, tak se jen vezou s režimem a vytváří “šédou zónu”. Další se snaží něco změnit, ale jejich hlas nelze slyšet. A další jsou samozřejmě spokojeni, protože nemusí nic měnit a příliš se snažit; totalitní režim jim vlastně vyhovuje.

“Svobodní” učitelé jsou pro jistotu zavaleni zbytečným papírováním, aby jim byla práce znechucena. Většině, šedé zóně, papírování nevadí, naopak jsou to krásné chvíle, kdy nemusí učit. Síla učitelů by mohla být velká. Jdou to lidé, kteří by mohli změnit systém. Ale…

Jistotou je plnit příkazy a neotvírat pusu a neříkat svůj názor – musíme mít na paměti, že se jedná o bývalé žáky, kteří už prošli relativně úspěšně systémem a jsou plně pod vlivem ideologie, které je těžké se vzepřít. Pokud chtějí něco změnit a dělat věci “jinak”, dostanou se automaticky pod tlak svých kolegů, vedoucích, inspekce, rodičů, ale i některých žáků, kteří mají zažitý jeden způsob výuky. A bojovat? To je moc složité.

3) Tajná policie

Inspekce. Pro systém absolutně nezbytní, pro praxi extrémně zbyteční lidé. Jejich návštěvy mají vyvolat strach. Samozřejmě své “soudruhy a soudružky” v hodinách nenavštěvují. “Nepřátelé” potrestají za cokoliv, například za fialovou barvu jako výzdobu zdí, protože “fialová je barva pedofilů”.

Výuka je nezajímá, tam nemají co vytknout a nemohou trestat. Za co mohou trestat, je nevyplněné či špatně vyplněné papírování. Nepoučil jste žáky, že o Vánocích nemají skákat pod vlak? Smůla. Snad si najdete další práci mimo aparát. Při každé návštěvě kontroluje inspekce něco jiného – co nebylo podstatné minule, je důležité dnes. Chyba se vždy musí najít! Viníky je třeba potrestat, například v médiích. Je to právě inspekce, která do médií vysílá zprávy o stavu české školy.

4) Kontrola médií

Inspekce vyšle do světa zkratky o českém školství. Problémem inspekce je ten, že inspektor nepozná, co je kvalitní výuka, protože se s ní nikdy nesetkal a nevidí rozdíl mezi frontální výukou a dalšími metodami.

Dále v médiích dostávají pravidelně prostor jen skutečné “experti”. Klaus junior a jeho argumenty ve stylu “já to vím, strávil jsem za katedrou 25 let” je přesně to, co si diváci žádají a co jim dává pocit, že ten chlap tomu musí rozumět. Ve skutečnosti učil, pardon, přednášel svou jedinou metodou před nejlepšími žáky v republice na soukromém gymnáziu. Z druhé strany křičí něco Bob Kartous. Kdo? Ten, co nikdy neučil. Proto ho nelze respektovat, i když s ním třeba souhlasím. I když šíří “pravdu”, tak je to někdo, kdo je naprosto nedůležitým člověkem bez publika, a proto ho totalitní režim pouští šířit jeho bludy. Vyvolává zdání opozice a tudíž demokracie. A politici? Pro ty není vzdělání národa podstatné.

Nacismus vydržel 12 let, fašismus 20 a komunismus v Rusku 70 let. Český školský totalitní režim je tak nejdéle fungujícím totalitním systémem, protože funguje prakticky bez změn už 250 let. Dobrou zprávou je, že každý totalitní režim se dřív nebo později zhroutí. Otázkou zůstává, jestli přejdeme k autoritativním režimu nebo rovnou skočíme k demokracii.

10 metod, kterými začít a ukončit hodinu

Podle mého názoru je začátek hodiny extrémně důležitý. Když se učiteli nepovede děti přenést z přestávky do hodiny, nic se nenaučí. Když je dobře „nenaladí“, výsledek bude stejný, protože prostě celou dobu budou špatně „hrát“. Konec hodiny má v ideálním případě sloužit k tomu, aby si žák uvědomil, co se během hodiny dělo, co se probralo a pokud možno, aby si něco z toho zapamatoval.

Následující cvičení slouží výše popsanému účelu. Nerozlišuji je na ty, kterými začínám, nebo kterými končím. Mají společnou minimálně jednu věc – jsou jednoduchá a tím pádem trvají pár minut. Když už žáci vědí, co po nich chcete a nemusíte jim to vysvětlovat, nezabere žádná z metod více jak 10 minut.

Zároveň mají cvičení další hodnotu – pokud se něco stane, technický problém, žák nepřinese referát nebo prostě máme čas navíc, přichází nemilý čas improvizovat. Tyto metody mě ale vždy zachrání a tak se nemusím strachovat.

Snad většinu metod lze použít i v dalších předmětech (SPV, zeměpis, cizí jazyky, literatura…).

Žádnou z uvedených metod jsem nevymyslel, jen jsem si je dokázal najít. Pětilístek byl na českém internetu, všechny ostatní jsou z anglicky psaných učitelských serverů.

Pětilístek

Užitečná metoda. Cílem je zopakovat osobnost nebo událost. Pětilístek má 5 řádků. Na první je jméno osobnosti. Na druhém jsou dvě vlastnosti této osoby v podobě přídavných jmen. Na třetím tři slovesa, které daná osobnost „provozovala“. Na čtvrtém věta o osobnosti, která má však pouze čtyři slova. Na posledním řádku je jedno slovo, jakýkoliv slovní druh, které je synonymum prvního řádku nebo osobnost shrne. Pár pětilístků si samozřejmě přímo v hodině musíme přečíst.

Příklad:

Karel IV.

Moudrý Bohatý

Vládnout Stavět Cestovat

Karel IV. měl čtyři manželky.

Císař

3-2-1

Metoda vhodná k jakékoliv aktivitě – videu, textu, obrázku, opakování. Úkolem žáka je napsat tři věci, které si pamatuje z látky. Dvě otázky, které vytvoří ze stejné látky pro spolužáky. A jednu doplňující otázku pro učitele, co ho z tématu ještě zajímá. Nebo klidně jednu věc, která přijde danému žákovi zajímavá.

Lze zase měnit, jak se hodí učiteli: tři stejné věci, dva rozdíly a jedna otázka.

10 slov

Extrémně jednoduchá. Pro mě i extrémně užitečná. Žáci se prostě musí vyjádřit jen v 10 slovech. Zadání by mohlo znít třeba následujícím způsobem: „Váš úkol je si napsat nadpis Průmyslová revoluce, a pod to pomocí odrážek udělat zápis, který ale může mít jen deset slov. Ne jedenáct, ne devět.“ Překvapivě funguje u žáků, které to baví. Pro mě jako učitele to má několik smyslů – cvičí výrobu smysluplných zápisů, opakují, učí se vyjadřovat stručně. Žáci splní za tři minuty a dalších pět minut si můžete číst jejich díla. Zábavnější může být, pokud mají žáci udělat to samé, ale použít patnáct slov. Hned jak to dodělají, to samé, ale jen deset slov. A nakonec pět slov. To je donutí jít naprosto na dřeň a najít to nejdůležitější z látky.

Kiplingova analýza

Držím si dobrých sluhů šestero, ti pečují o mne výborně tak, že jejich jména řeknu vám: Co, Proč, Kdo, a světe div se, Kdy a Kde a Jak.“ Kipling je samozřejmě „ten Kipling“, spisovatel. Tuto básničku napsal a já jí používám ve výuce. Žáci dostanou téma právě končící hodiny (nebo minulé) a musí odpovědět na otázky: Co? Proč? Kdo? Kdy? Kde? Jak? Opět jim to pomůže systematizovat jejich poznatky z hodiny do celku, který jim bude dávat větší smysl a je větší šance, že si něco zapamatují.

Tahák

Opět jednoduché. Možná zábavné. A určitě překvapující. Žáci dostanou malý otrhaný papírek a mají na něj napsat téma, které se zrovna opakuje. Opět přečteme po skončení práce několik výtvorů. Pokud nic jiného, alespoň se žáci naučí napsat pořádné taháky a navíc rukou, k čemuž jsou učiteli shovívavější, pokud je najdou.

Záplava slov

Ani asi už nemusím psát „jednoduché“. Žáci dostanou několik slov – na druhém stupni základní školy například 6-8. Jejich úkolem je slova propojit za prvé tak, aby dávala smysl. Za druhé tak, aby vytvořený text odpovídal tématu. Slova tak mohou být například – Anglie – parní – James – špatné – dobré – zisk. Čím méně vět vytvoří, tím lépe.

Žák vytvoří text, například: Průmyslová revoluce začala v Anglii, kde James Watt zdokonalil parní stroj. Stroje se rychle šířily a svým majitelům přinášely velký zisk, dělníci to však odnášeli špatnými životními podmínkami. Dobré však bylo, že lidé mohli začít cestovat.

Dopis

V závěrečné desetiminutovce žáci píší dopis žákovi, který na danou hodinu chyběl. V dopise mají popsat, co se o hodině dělo a především, popsat probíranou látku, čímž si ji pochopitelně sami zopakují.

Logický řetězec

Metoda jednoduchá, ale cvičení už pro žáky složitější. Cílem je seřadit určité události, díky kterým se mohlo „něco“ odehrát. Jedna věc způsobí druhou, druhá způsobí třetí atd. Lze použít na začátku, kdy se téma ani nezačalo probírat a tudíž žáci musí dostat možnosti k řazení. Pochopitelně lze použít i k opakování. Osobně používám jen v prvním případě – vždy, když jsme látku ještě neprobírali, protože žáci musí extrémně přemýšlet.

Opět příklad: nedostatek půdy v Řecku – lidé upadají do dlužního otroctví – zisk nového území – nevyplatí se pěstovat obilí – příliv levného obilí.

Žáci jen události seřadí – jednoduše k nim napíší číslo. (Skutečné zjednodušené řešení bylo: nejdřív v Řecku nebyl dostatek půdy a úrody, proto museli získat nové území. Z nového území šlo do Řecka levné obilí, a proto se lidem nevyplatilo už obilí pěstovat. Když chtěli začít podnikat v jiném oboru, tak se zadlužili a upadli do otroctví.)

Tenis

Žáci si v rychlosti připraví dvě až tři otázky na probírané téma. Učitel rozdělí třídu na dvě části, které jsou rozděleny imaginární sítí. Následně učitel určí, kdo bude první „podávat“, to znamená – pokládat otázku. Tenista míří, proto i žák míří – vybírá si žáka z druhé strany za sítí, kterému dává otázku. Pokud žák správně odpoví, má jeho strana bod. Pokud neodpoví, má bod strana, která se ptala. Na další otázku se ptá žák, na kterého byla mířena předchozí otázka. A tímto způsobem pokračujeme, dokud nedojde čas. Vůbec nevadí, pokud se otázka opakuje, alespoň se pozná, kdo dává pozor.

Obal knihy

Žák má téma dnešní hodiny namalovat, jako kdyby šlo o obal knihy. Samozřejmě nejde o kvalitu malby, což musí učitel říct hned, protože půlka třídy si vždy stěžuje, že neumí malovat. Jde o myšlenku, nápad. Pokud bylo téma Řecká kolonizace, nakreslí obal, kde bude například mapa s šipkami, kam Řekové pluli a co obsadili. Pokud bude téma Průmyslová revoluce, nakreslí parní stroj nebo komíny z továren. Obal má samozřejmě ještě jméno autora a název knihy.