Loučení a proslov

Následující řádky obsahují proslov, který jsem přečetl při vyřazování svých deváťáků v divadle za přítomnosti učitelů, vedení školy, rodičů a příbuzných. Byl jsem o jeho zveřejnění požádán a jelikož jsem proslov měl napsaný na počítači, tak to není problém. Kurzívou jsou pochopitelně určitá vysvětlení. Samozřejmě pár věcí jsou vnitřní záležitosti, které mohou být nepochopitelné bez širšího kontextu.

Dobrý den.
Rád bych začal rovnou omluvou všem, kterým jsem za poslední čtyři, pět let ublížil, za všechny chyby, které jsem udělal, za všechny hlouposti, které jsem řekl, ne všechno jsem myslel vážně. To platí k našim mladším přítomným, které jsem učil. Co se týká dospělých, tak se omlouvám také za slova, která někomu mohla ublížit. Zde už byla ale většina myšlena vážně.

Každý rok zde probíhá stejná slavnost, každý rok posloucháme prakticky stejná slova. Jednou jsou pravdivá, podruhé se opakují jen jako fraška. Minulý rok jsem přišel na recepci, jeden žák mě pozdravil hajlováním, druhý mi řekl „Čau vole“. Ale pochvala stejně byla. Další moje omluva tedy je za porušení nepsaných pravidel při řečnění, které má být pouze oslavné. Nemám rád lhaní a lhát v důležitých momentech nezačnu ani teď.

V první řadě bych chtěl poděkovat rodičům. Skutečně poděkovat. Samozřejmě netuším, co jste si říkali doma, co si myslíte, ale směrem ke mně jste se chovali vždy tak, že jsem se mohl starat jen o svou práci a nemusel řešit nic vedlejšího. Pět let jsem sledoval kolegy, jak píší zprávy pro soud, někteří soudy i navštěvovali. Nebo dokonce chodili na výslechy k policii. Všechno kvůli rodičům. Učitel se pak nesoustředí, je ve stresu a to dopadá zpět na žáky. Bez srandy a zveličování – moji kolegové mi záviděli, jaké mám rodiče žáků. Při tom by stačilo z Vašeho pohledu málo, pokud Vám něco vadilo – přijít za panem ředitelem, stěžovat si a vše by bylo v mžiku vyřešeno. Na učitelích ve skutečnosti tolik nezáleží. Vedení školy – rodiče – žáci – uklízečky – učitelé – taková je pyramida důležitosti na naší škole. Vy jste mě a naší třídu vždy podporovali a za to Vám ještě jednou děkuji. Dokonce jste se mnou pustili své děti i na víkend. To už něco musí znamenat. Možná to znamená, že jste se jich chtěli zbavit a trochu si odpočinout…

Jelikož se s naší školou a městem po pěti letech loučím, chtěl bych pár vět věnovat i kolegům a kolegyním. Snad se neurazí, ale někteří se stali mými náhradními rodiči. Pokud jsem požádal, vždy pomohli. Od věcí souvisejících s bydlením a situací, kdy jsem rozbil klíče a hledal někoho, kdo vyrazí dveře, až po problematiku „jakou část králíka si mám koupit k večeři“. Samozřejmě mi museli pomáhat i se školou, protože přiznejme si fakt, že absolvent pedagogické fakulty neumí nic, co by se hodilo do reality školní třídy.

Děkuji pochopitelně všem, kteří mi kdy pomohli. Jmenovat musím paní učitelku A, B, C, D a E. Paní E, tehdy ještě slečna Svobodná, dorazila do školy ve stejný moment jako já. Ve dveřích sborovny nám beze slov dali skleničku alkoholu (bohužel to už se pak nikdy neopakovalo) a tím začala naše spolupráce. Stejné radosti, stejné problémy, stejné rozčilování nad zbytečnými papíry. A dokud nám je nepřesunuli, tak i dvě stejná křesla, na která si sedneme znovu za asi 36 let. Děkuji, E.

Poslední jmenovaný člověk, nikoliv však v pořadí významu, je člověk, který je neskutečná autorita, aniž by o tom možná tušil. Pohodový, neuvěřitelně trpělivý (to vážně nechápu), vždy pomůže se vším a dokáže zachovat klidnou hlavu. Nedosažitelná modla v učení. Když jsem přišel na naší školu, na konci školního roku udělali žáci prezentace, kde každý jmenoval své oblíbené učitele. Na velkém množství prezentací bylo JEHO jméno. Cože, říkal jsem si sám pro sebe, dyť učí chemii a matiku. To musí být vážně borec. Samozřejmě během dalších let jsem pochopil, v čem je kouzlo pana učitele F, takže F, děkuji, že jsem se mohl učit, jak se v budoucnu stát učitelem, právě vedle tebe.

Samozřejmě ne všechno je růžové, ne všichni lidé mají charakter a morálku a ne všichni lidé jsou skuteční kolegové. Představte si, že máte nehodu na dálnici a Váš kolega, říkejme mu B (zde není jméno upraveno kvůli blogu, B byl „B“ i při proslovu), běží za ředitelem pět minut po začátku hodiny, aby žaloval, že chybíte a nejste v práci. Radši by převzal Vaší práci, potřebuje větší úvazek. Kdyby však B dodržoval pravidla a přišel do práce včas, jako všichni ostatní, ne pět minut před vyučováním, věděl by o nehodě, která se řešila hned po příchodu do práce ve sborovně. Takže děkuji dalšímu kolegovi, tentokrát za to, že mi ukázal dno, kam je až člověk schopen zajít.

Teď se už konečně dostáváme k hlavním osobnostem dnešního dne. Říká se, že na první třídu se nikdy nezapomíná. To budu moct potvrdit až za další roky. Je pravda, že čtyři roky jsou dlouhá doba. Navíc jsme měli ještě jeden společný rok v pátém ročníku, kdy jsem neměl absolutně tušení, co u vás vlastně dělám. Ale přežili jste všichni, to je první úspěch. Přežili jste všechny deštivé výlety, výšlapy, dokonce i rozlučka se obešla bez sanitky a policie. Údajně. Můžu jen doufat, že jste se za těch pár let něco naučili. Možná bude nakonec důležitější, jestli se naučili něco o sobě a ostatních lidech, než co byla Zlatá bula sicilská. Já se od vás určitě naučil spoustu věcí. Pár tanečních kroků, které ale radši nebudu předvádět. Na burze škol jsem se díky vám naučil, že se nemám koukat na jmenovky, pokud jsou připíchnuté na poprsí slečen. Viděl jsem nové seriály a filmy, četl „moderní“ knížky, takže jsem se ocitl v 21.století a navíc jsem se trochu vzepřel kalendáři, znáte to, jen mládí, nikdy stáří, být stále mlád zkouším i přes ty známky času ve své tváři. Jde o to, že si nepřestáváme hrát, protože stárneme, ale stárneme, protože si přestáváme hrát, abych vykradl kromě textu písničky i jeden film. Akorát pořád nedokážu ocenit moderní písničky, to jste mě nezvládli naučit. Co jsem se ale naučil je, že nemám nikoho napodobovat, jak hází míčkem, protože to skončí tím, že vyhodím míček z otevřeného okna během hodiny. Z tohoto památného činu vznikla i básnička, kterou vám teď, ještě před oficiálním zveřejněním a oceněním, přečtu. Ale recitovat mě nikdo z vás nenaučil, takže se omlouvám: (Opsáno tak, jak bylo napsáno žáky.)

Naše škola
Naše škola je ta nej,
zábavu si užijem!
Učíme se, hrajeme si, zpíváme si
s našimi učitely.
Kteří hází křídy
z okna ven a
děti pro ně běhají
rychle ven!
Učitelé se vztekají
když tak blbě děti házejí.
A nakonec to všechno dobře dopadlo
i křída už je na světě. Hejj.

Někteří už zívají, takže poslední část. Žádná velká moudra, protože vím, že by se začal ozývat pískot a ironické poznámky. Mohl bych vás samozřejmě poprosit, ať za pár let neměníte svůj hlas za koblihu, ale ve skutečnosti je to naprosto vaše věc, protože žijeme ve svobodné zemi. Zatím. A třeba vám koblihy chutnají. Jediné, co vám můžu popřát, je hodně úspěchů. A ty vám skutečně přeji, a je úplně jedno, jestli to znamená, že z vás bude první prezidentka naší země, řemeslník vydělávající dvojnásobek mého platu, zubařka nebo právník.

V tento moment jsem oznámil, že jsem našel papírky, kde byly napsané sny a cíle žáků napsané v šesté třídě. Všechny papíry jsem přečetl a každému z žáků dal malý dárek, který nějakým způsobem patřil k onomu přečtenému cíli. Žákovi, který chtěl mít hodně peněz jsem vytiskl zimbabwský dolar z dob hyperinflace, veterinářce jsem dal plyšového medvídka na první operaci s radou, že se má prát na třicet stupňů, až poteče krev. Budoucímu chirurgovi doktorskou soupravičku pro malé děti. Budoucí prezidentce papír, na kterém byly fotografie tří prezidentů České republiky – čtvrtá fotografie byla oné žačky. Jedna žákyně měla na papíře přeškrtnuto přání mít bohatého manžela a místo toho napsala, že by chtěla být ona bohatá – dostala známý plakát na téma emancipace žen. A tak dále.

Cokoliv se stane, hlavně ať vás to baví. Nemá smysl dělat práci, která vám nedává smysl a která vás nebaví. Peníze podle mě nic nezachrání. Pokud budete vydělávat sto tisíc měsíčně a budete jezdit z práce v deset večer, k čemu vám bude těch sto tisíc? Ale mám pro některé z vás špatnou zprávu. Úspěch nepřijde sám, ani největší talent nebude stačit. Úspěch znamená mít cíl, tvrdě pracovat, dělat chyby a mít odvahu. To, že děláte chyby, znamená, že se o něco snažíte a jen nesedíte a nečumíte do zdi. Po cestě za cílem uděláte určitě spoustu chyb a stane se hodně špatných věcí, ale důležité je zase se zvednout a pokračovat. Právě to, jak rychle se otřepete ve špatných dnech a jestli se poučíte z chyb, takové momenty určí, co budete za člověka a jestli budete úspěšní. Abych si byl jistý, že si rozumíme a že se pochopíme, tak mám pro vás poslední úkol. A přemýšlím, jestli náhodou není i první. Vím totiž, že vše, co jsem teď řekl, do večera zapomenete. Proto večer, až budete mít čas, zadejte do googlu „svět patří těm“ a počkejte, co na vás vyjede. A nezapomeňte to.

Reklamy

Pět let učitelem

Pět let je pro mě dlouhá doba. Pět let pracuji v českém školství. Pět let na základní škole. Malé město. Pět stovek žáků na celé škole. Z těchto pohledů je psán následující článek. Co mi těchto pět dalo? Co mi vzalo? Naučil jsem se něco?

Kromě toho, že učitel chodí domu ve dvanáct (i když nedávno mi došlo, že i ve škole existují směny – češtinářky mají ranní a jsou domů v jednu a pak jsme tu my ostatní, kteří máme ranní i odpolední) a má pořád prázdniny, není pravda ani to, že se všechny přípravy udělají za první dva roky a pak se už vše jen opakuje. Pořád dělám přípravy, pořád se učím a pořád zkouším něco nového. Je samozřejmě pravda, že jsem si našel svůj systém a neležím v přípravách od soboty rána až do neděle večer s tím, že mám připravené hodiny jen do středy. Největší vrchol ale pořád je pustit si seriál večer v průběhu pracovního týdne. A nebudu lhát, jednou do týdne se mi to podaří. A je to tak dobře. Jakmile povolím, vrátí se mi to. Trochu nepřipravená hodina a žáci se buď nic nenaučí, nebo zboří školu. A důležitá věc – pokud bych udělal přípravy za první dva roky a vše pak opakoval dalších čtyřicet let, šíleně bych nudil. Sám sebe. A neměl bych z toho radost. Někdy pomůže vidět špatnou praxi – když jsem byl v posledním ročníku univerzity, byl jsem na praxi, kde učitel v paralelních hodinách říkal úplně stejné věty a ve stejný čas i stejný vtip. „Tak takhle nesmím nikdy dopadnout“, řekl jsem si a přísahám, že dodnes je to pro mě velká motivace. I když to byl zábavný člověk a dobrý učitel, naučil jsem se, co nedělat. I špatná zkušenost je zkušenost, která může posouvat dále.

Prakticky všechno, co udělám, vymyslím a vytvořím, se mi pak vrací zpět – od rodičů, občas některých kolegů, občas ze sociálních sítí. A většinou od žáků.

Co mi škola vzala krom volného času, budou skutečně iluze. Například co za lidi může učit a co některým projde. Mám pocit, že české školství brzdí těch pár neschopných, kteří mají problémy s alkoholem, urážejí děti, učení je nebaví, rezignovali a chodí pozdě na hodiny (nebo nechodí vůbec). Ve školství neplatí, že i špatná reklama je pořád reklama.

Nejlepší učitel je ten, který má splněno papírování. Může o hodinách mít horečku a popírat holocaust přečtením článku z Parlamentních listů, ale pokud má zapsáno v třídnici poučení o bezpečnosti pro děti na víkend, je v pohodě. To mě ale také vede k tomu, že bude extrémně záležet na vedení školy. To vytváří atmosféru a kolem té se točí vztahy všech ve škole.

Dlouho jsem žil v tom, že na řediteli a vedení školy nezáleží, protože vlastně o ničem podstatném (=výuka) nerozhodují. První měsíce a pravděpodobně i roky tomu nasvědčovaly. Ale když už jsem začal mít čas řešit i jiné věci, než přípravu na hodiny, došlo mi pár dalších věcí. A hodně věcí mě začalo šíleně rozčilovat. Možná to vše začalo tím, když nám ředitel snad šestkrát změnil rozvrh během září a já žil v domněnce, že jediné co ředitel vlastně dělá, je rozvrh. A pokud nedokáže ani to? Některé kroky ve školství a některé další kroky vedení školy mi prostě přišly a stále přijdou nelogické. Například musím učit čtyři žákyně poslední hodinu, ale když chybí v třídě jedné třídy sedm žáků, v druhé třídě taky sedm žáků, tak jsou dvě třídy spojené do jednoho chumlu, kde je čtyřicet lidí. A mně to nedává smysl, protože i dvacet žáků v „áčku“ se mohlo normálně učit a dvacet žáků v „béčku“ se také mohlo učit. Dělá se vše, aby učitelé nemohli učit. Výsledkem spojení je pochopitelně to, že se nikdo nic nenaučí. Ale čtyři žákyně v jiný den a v jiném ročníku mám ve tři hodiny odpoledne učit.

Uklízečka. Nejdůležitější člověk ve škole. Seřve mě za bordel ve třídě, kde jsem celý den neučil. To ale nestačí. Jde si na mě stěžovat řediteli a ten mi domlouvá.

Školník. Přijde do hodiny, nezaklepe, nepozdraví a jde si do něčeho mlátit ve chvíli, kdy píšeme test.

Žáci. Zjistil jsem to, co už asi víte. Ať je dítě jakékoliv, je to práce rodičů. Ať se žák chová jakkoliv, je to vždy „jen“ reakce na něco. Ale uvědomit si to v ten daný moment a na tom místě je neuvěřitelně těžké.

Univerzita. Jen potvrzení dalšího známého faktu – absolutně mě nepřipravila. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, proč a jak jsem se stal dobrým učitelem. A proč se vlastně snažím. Já si uvědomil, že první rok jsem byl docela vláčen žáky. Následně jsem zrušil prázdniny a celé léto ležel v knihách a článcích. Druhý rok jsem začal tak, že jsem už něco věděl a začal měnit svůj systém práce, výuky a disciplíny. Vlastně jsem do sebe za dva měsíce dostal to, co mi univerzita nedala. Druhý rok byl tak ve skutečnosti mým prvním, kdy jsem byl učitel s kontrolou. Třetí rok jsem se začal formovat jako učitel. Dnes už spoustu věcí ve třídě ani nemusím říkat. Osm z deseti problémů se vyřeší oční kontaktem, gestem nebo tichem – nejmocnější nástroj.

Alternativní školy. Stav: vyléčen. První dva roky jsem snil o učení mimo systém. Dnes si přeju zakládání „jiných“ škol pro ostatní, ale sám bych na ní už učit nechtěl. Dostal jsem před pár týdny nabídku učit na škole, a pokud bych nebral v potaz fakt, že už mám podepsanou smlouvu jinde, tak bych stejně došel k závěru, že asi nemůžu učit na škole, kde se ročně platí sto tisíc za žáka. Takže žádné další sny o SCIO škole a podobných podnikatelských projektech. Projekty a zábavné hry mohu bez problémů realizovat i na státní škole. Došlo mi i to, že každý extrém je špatný a je jedno, jestli jde o učení pouze pomocí výkladu nebo učení pouze přes projekty.

Pro mě je nejlepší systém „zjisti si sám – teď ti to já vyložím a ty kontroluj a opravuj – opakování – test“. Pokud to chcete odborně, říká se tomu Kolbův učební cyklus, i když je samozřejmě trochu upraven pro mé potřeby a pro potřeby třiceti puberťáků ve třídě. A jednou za čas projekt ve skupinách, tvorba powerpointové prezentace nebo něco „úplně mimo“ jako například Escape room.

Získal jsem klid, větší trpělivost, sebevědomí a zároveň jistotu nebát se nikoho a ničeho, klidně jít do konfliktu, pokud to za to stojí. Nechápu kastování na žáci vs učitelé. Pokud má žák „pravdu“, je nutné se ho zastat i před ostatními učiteli a nedržet při sobě jen kvůli tomu, že jsme učitelé.

Jedna věc mě neuvěřitelně děsí. Kromě Václava Klause mladšího jako budoucího ministra školství, je to šílená nesvoboda některých učitelů. Systém je svobodný, učitelé si mohou dělat prakticky cokoliv ve výuce, pokud samozřejmě neporušují práva někoho jiného. Ale občas na mě odněkud vylítnou otázky: „Co říká ministerstvo na X a A? Můžu to udělat tak a tak? Musíme dělat čtenářské deníky? Nebude se inspekce zlobit, když...“. Tady teprve začíná skutečné peklo. Pokud učitel učí tak, aby se to líbilo ministerstvu a inspekci, pak jsme v koncích.

Ale osobně, a na to, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a na gymplu si myslel, že budu žít v ubytovně a kopat silnice, jsem dnes až neuvěřitelně spokojen. Mimo jiné i proto, že zatím funguje systém „tvrdá práce se vyplatí“ a já přestupuji na gymnázium, což je úroveň, na kterou mám oficiálně vzdělání. A protože mám práci, která má smysl. A stát, ať už ministerstvo nebo inspekce, to nemohou ovlivnit.

Paraziti

Myslím, že to trvalo dva roky – vedení si mě vždy zavolalo a zeptalo se, jestli od u dveří stojící paní nechci něco koupit (za školní peníze). Nechci, samozřejmě. Pak už se mě přestali ptát a já na stole pravidelně najdu mapy; bez diskuse, argumentů nebo alespoň oznámení. Občas tam najdu třeba plakát se státními symboly a podobně. Jako dějepisář najdu na stole mapu střední Evropy za Karla IV., mapu Evropy během Druhé světové války. K čemu to je? Jakoukoliv mapu si mohu najít na internetu a pracovat s ní. Vytisknout žákům. Dokonce na ní můžu malovat, pokud si ji vložím do Malování, Wordu nebo budu ve třídě s interaktivní tabulí. Papírová mapa nahrává akorát škole z dob Marie Terezie a frontální výuce. Mimochodem, víte, kolik taková mapa stojí? Dva a půl tisíce. Víte, co se s ní stane? Hodí se do skříně, každý rok se zaškrtne, že ji škola vlastní, ale reálně se nikdy nepoužije. Proč by se také používala? Za pár let se vyškrtne, roztrhá a hodí do popelnice.

Našel jsem na stole i mnohem dražší věci, které nikdy nikdo nevyužije.

Dnešní text je jen taková malá a zbytečná stížnost v krátkém vydání, ale je to další mozaika do reality naší školy. Možná části školství? Samozřejmě si uvědomuji, že to může být problém jen naší školy a našeho vedení. Ale někoho tento obrázek třeba bude zajímat.

Věc, která mě jako začínajícího učitele překvapila a nyní, jako lehce pokročilého učitele, mě znechucuje víc a víc. Každý den několik emailů s nabídkami, jestli chci to a to. Musím to údajně vyzkoušet. Ani už neřeším, kde na mě vzali email (se svým učitelským emailem jsem se samozřejmě nikde neregistroval a nepřihlašoval).

Základní škola je lehký terč. Roky a roky jsem se divil, co se to děje. O co jde? Žáci zaplatí peníze za něco, co vůbec nechtějí a ředitel si odškrtne kulturní, preventivní či jinou akci. Nebo ředitel něco objedná a zaplatí, zaškrtne se položka na nějakém papíře a bum, vzděláváme se a navíc jsme moderní škola, která kupuje novinky na „trhu“ a snaží se nabízet žákům lepší pomůcky a prostředí. Splněno. Na papíře to vypadá dobře, provozovatel je spokojený. Ve skutečnosti děláme vše možné, jen ne to, kvůli čemu jsme ve škole. Ano, to je učení se.

Nechápejte mě špatně. Jsou i skvělé a fungující přednášky či preventivní akce. Ale takové si učitelé najdou sami a většinou jsou zdarma. Chodí k nám gynekolog a gynekoložka na biologii – nejlepší zkušenost pro žáky. Tito lidé jsou profesionálové, dělají rádi svou práci a dělá jim i radost šířit své znalosti dál tím, že jednou za rok do školy přijdou. Ale také se mi neustále stává, že učím žáky dva týdny o poruchy příjmu potravy a za měsíc přijde paní, která udělá žákům hodinovou přednášku na stejné téma za padesát korun na hlavu. Takhle se vydělávají peníze.

Proto to různí pochybní lidé a uskupení neustále zkouší. Na školách vždy uspějí. Stačí napsat pěkný email, ředitel se nadchne a všichni jdeme povinně na žesťový koncert. Pak se nelze divit, jak to tam vypadá. Kapela zjistí, že si nedokáže večerním koncertem vydělat, tak si pozve celou školu, která prostě nemůže odmítnout. Lehce vydělané peníze. Těžko se lze divit, že žáci pak dělají bordel a nebaví je to. A především to dávají najevo. Učitelům je trapně a jsou na vážkách. Má jim být muzikantů vůbec líto? Nebo si to zaslouží? Vsadili na lehce vydělané peníze, tak ať si je trochu zaslouží. Když mají tu odvahu donutit puberťáky jít na něco podobného, musí očekávat reakci. A pokud nedokáží pracovat s davem, dostanou to, co si zaslouží.

Už jsem takto byl v divadle například na Petrovi a Lucii. S šesťáky, kteří vůbec neměli tušení, co se děje a neměli šanci tomu porozumět. Deváťáci tomu samozřejmě rozuměli více. Co mají všichni společného? Z peněženek rodičů vytáhli stokorunu a škola byla na velké kulturní akci a žáci se vzdělávali. Učitelé se o tom pro jistotu dozvěděli v půl třetí odpoledne den předtím, aby nestihli protestovat. Peníze se vybírali až po odehraném představení.

Poslední dobou chodí na email často nabídka powerpointových prezentací za desítky až stovky korun. Paní mi dokonce nabízela i testy pro žáky. Jak použiju ve své hodině cizí testy, to mi hlava nebere. „Plackohraní“ by také určitě stálo za to. Teď zrovna čtu další email. Výjimečný email. Pozvánku na „světovou novinku, interaktivní program s názvem Hledání společného rytmu“. Taky mi psal už i jeden spisovatel, jestli by nemohl udělat historickou přednášku. Dokonce se nabídl, že žákům poví i tajemství, jak se píše kniha. Za padesát korun na žáka! No neberte to. Zvládne i dohromady sto žáků ve dvou skupinách, za čtyři hodiny. Takže si vydělá za čtyři hodiny pět tisíc. Což já vydělám za pracovní týden, oficiálně čtyřicet pracovních hodin. V jeho profilu na internetových stránkách bylo mimo jiné napsáno, že je často kritizován za psaní knih z komunistického pohledu a zkreslování historických faktů. Neúspěšný člověk, který se chce nalepit na školství a začít vydělávat peníze na bezmocných. Parazit.

Přijde mi, že se minimálně na naší školu lepí neschopní lidé, kteří se nedokáží prosadit v klasickém prostřední a využívají nás. Proč to nezkusit na škole? Tam jsou dostatečně blbí….

Samozřejmě lze vše jednoduše vyřešit tím, že učitelé a vedení školy budou aktivně sami vyhledávat akce. Ale to se asi nenosí.

Největší paradoxem tak zůstává, když jsem psal nedávno několik emailů kvůli pomoci, jak učit zahraniční studentku, která neumí slovo česky ani anglicky. Nikdo mi neodepsal. Když si najdu sám nějakou akci, tak stejně vše musí jít přes vedení školy. Když jsem po první výplatě (třináct tisíc korun čistého) zjistil, že kniha Moderní vyučování od Pettyho stojí osm až devět stovek, myslíte, že mi pomohla škola? Z té knihy v budoucnu měla škola velký prospěch. Jaký prospěch má škola ze zaprášené mapy za několik tisíc?

Proto možná některé školy tak zaostávají – uzavřené věznice bez kontaktu s vnějším skutečným světem, které se nechávají hloupě využívat a pomáhají parazitům.

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Maturita? Zrušit.

K čemu maturita je? Co přináší systému? Co žákům?

Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem podobné otázky neřešil. Až když jsem ležel ve stovkách stran na čtvery státnice, začal jsem pochybovat o smyslu takové závěrečné zkoušky. K čemu je, že se musím naučit znovu něco, z čeho jsem už zkoušku udělal? Naprosto nesmyslné. A bohužel, takový názor mi už nikdo nevezme. Naprostá ztráta času. Z dějepisu to byl vážně jen seznam otázek, které jsem se musel znovu naučit. Ze společenských věd jsem měl nádhernou zkoušku – dostal jsem fenomenologii a po minutě mi došlo, že nikdo ze zkoušejících nemá absolutně tušení, o čem mluvím. Tím mám na mysli, že nevěděli, co fenomenologie je, ne že bych mluvil nesmysly (i když…). Pedagogika a státnice? Seznam nepoužitelných blbostí. Psychologie a státnice? Dobře, to už bylo použitelné, ale stále jen seznam otázek, na které jsem musel odpovědět už u jednotlivých zkoušek.

S maturitou je to pochopitelně stejné – pokud učitel nechal žáka projít jednotlivé ročníky, tak to přece musí znamenat, že něco umí. Ano, opakování je matka moudrosti, ale k čemu je, že žák za další roky projde učivo znovu, napapouškuje zpaměti látku za dlouhé roky a za týden opět zapomene? Zbytečnost pro všechny zúčastněné. Žáci se zbytečně stresují a ztrácí čas hloupostmi. Učitelé se, velké překvapení, nemohou skutečně věnovat své práci. To je učení, mimochodem. A pro některé z nich, pro svědomité učitele, to znamená opět stres, protože co když to jejich studenti nedají? Pro celý systém to znamená určitě další a další byrokracii. Pravděpodobně i peníze. Spoustu organizačních změn v průběhu zkoušení. A pak se divíme, že žáci netuší, co se stalo v roce 1968 a 1989. Já se tomu (už) nedivím, když chybí výuka posledních dvou měsíců, kde se řeší právě (zbytečné) maturity. Proč vlastně maturita probíhá v květnu a ne na konci června? Nechápu.

Celý systém maturit mi přijde, jako kdyby stát říkal: „Vy jste je za x let nic nenaučili, proto se to musí naučit sami během pár dní/týdnů.“ Maturita nedává už žádný smysl, pokud jde o žáky toužící po studiu na vysokých školách. Student často tráví čas zbytečností (=maturita), aby dostal jeden papír, a na důležitou věc, přijímací zkoušky, už mu nezbývá tolik času. Maturita dávala smysl právě tehdy, pokud to byl zároveň určující prvek přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Pokud vysoké školy mají přijímací zkoušky, je z maturity opět zbytečnost, která navíc překáží při přípravě na univerzitní přijímací zkoušky.

A pokud maturant nemíří na vysokou školu, ale do práce, firma si za sebe udělá své vlastní „přijímací zkoušky“, které nemají s maturitní zkouškou nic společného. Najednou vám je k ničemu, kdy byla Bartolomějská noc, protože se prostě musíte dobře obléknout, napsat strukturovaný životopis a umět komunikovat a dobře se prezentovat.

Nějaký závěr by pochopitelně studium na střední škole i univerzitě mělo mít. Ale jednoduché a „oborové“. Elektrikář si připraví projekt a zapojí elektrický obvod, zkoušející se ho zeptá, jak by opravil to a to, když je situace taková a taková. Truhlář si sežene materiál a postaví knihovnu. Co absolvent gymnázia nebo obchodní akademie? Napsat desetistránkovou práci na libovolné téma, připravit prezentaci a obhájit svou práci. To je to, co by člověk mířící na vysokou školu měl zvládat, protože univerzitní studium není nic jiného, než čtení odborných knih, psaní prací a dělání prezentací a vystupování před „kolegy“. K tomu je potřeba práce se zdroji, cizí jazyky, argumenty, kritické myšlení apod. Na obchodní akademii samozřejmě podobné, záleží na oboru. Další možnosti jsou samozřejmě business plán fiktivní firmy, účetnictví firmy atd.

Co tedy s maturitou? Zrušit. Neexistuje jediný důvod, proč si ji nechat v systému v současné podobě.

Zázračná metoda – Crime Board

Od prvního pohledu to byla láska, teď už je to s prvním pokusem dokonce manželství.

O co jde? Netroufám si na překlad, to by se vyrojilo kritiků. Ale jde samozřejmě o zmapování zločinu. (Pochopitelně jde jen o záminku a vůbec nemusí jít o žádný zločin.) Inspirací jsou tabule kriminalistů, na kterých propojují podezřelé, svědky, související události, mapy, alibi a tak dále.

To samé dělají žáci. Propojují souvislosti, hledají „větší obrázek“. Metoda velmi podporuje dějepisné myšlení v rovině příčina – důsledek, či akce – reakce, chcete-li. Analýza. Myšlení. Můžeme přidat i kritické myšlení směrem ke zdrojům. Argumentování, co je důležité. Byl jsem vážně překvapen, jak žáci pracovali.

Dokonce i jak reagovali na zadání. Hodinu předem jsem si vyčlenil pět minut na vysvětlení, abych nemusel při TÉ hodině ztrácet čas vysvětlováním. Za minutu bylo hotovo, stačil jediný pokus. Stačilo nadhodit téma televizních seriálů, filmů a vyšetřujících policistů, kteří mají svou tabuli a jen propojují věci a osoby, které spolu souvisí. Na práci měli žáci jednu vyučovací hodinu.

Co zajistí učitel? Téma. A pak pomůcky – sháněl jsem skutečné nástěnky, do kterých bychom mohli píchat připínáčky nebo spojovat pomocí nitě. Ale to se mi nepovedlo, takový luxus u nás nemáme. Nicméně jsem sehnal obří papíry, které jsem použil. Pak už jsem obstaral jen klasické lepící barevné papírky, na které si píšeme poznámky typu „nezapomeň zaplatit obědy“ a izolepy. V případě naší školy jsem musel jít na počítače, kde si žáci vyhledávali informace. Což samozřejmě může být řešeno jinak, ale můj cíl byl i vyhledávání a tisk obrázků, což mi přijde i zajímavější pro žáky. A samozřejmě rozdělení žáků do skupin, já měl skupiny po čtyřech, maximálně pěti žácích.

Není nic lepšího, než vidět žáky sedící na zemi, jak spolupracují, jak spolu mluví, plánují, klidně se i hádají, ale pracují a učí se, aniž by si toho byli skutečně vědomi. Každý si najde své. Někdo má „oko“ a vezme si na starosti vzhled, další propojuje příčiny a důsledky, další hledá na internetu informace a fotografie. Spolupráce. Ta je vedlejším produktem. I proto jsem snad poprvé skupiny vybral (skutečně) náhodně já, jediné pravidlo pro mě bylo střídat při výběru holku s klukem.

Výhoda metody je, že je snad vážně použitelná do všech předmětů. Dějepis je jasný. Je založen na politice a násilí, proto není těžké najít nějaký trestný čin a hledat spojitosti. Už přemýšlím, jestli devítkám dám zpracovat spíš atentát na Kennedyho nebo Luthera. Zde jen poznámka o výhodách metody. Pokud jim dám Kennedyho, objeví žáci spoustu nejasností, konstruktů a teorií, proto budou muset hodně kriticky myslet, co na svou tabuli dají. Jsou ve skupině, budou argumentovat, co je podstatné a co není. A pokud jim dám Luthera, objeví se jim mimo jiné celé velké pozadí malých velkých dějin – rasová segregace ve Spojených státech amerických. Samozřejmě, teď už je jasné, že rozdělím mezi skupiny oba pány. A pochopitelně je lepší zadat jméno atentátníka, žákům to za prvé strukturuje téma (Luther nebo Kennedy je téma moc široké a pak z toho spíše bude myšlenková mapa, brainstorming a seznam věcí, které vykonali), vědí, kam míří, a za druhé předpokládám, že jméno Kennedyho znají, ale neznají jméno atentátníka. Zajímavější začátek, který víc připoutá žáky k cílům hodiny.

Nejvíc mě na tom baví, že se můžu věnovat slavným „velkým“ dějinám, ale můžu se věnovat i malým dějinám obyčejných lidí. Stačí mít nápad. A nástěnka ideální zobrazí delší dějiny, celý kontext událostí. Pokud dám žákům jména vrahů Caesara, objeví se jim celá krize republiky. Výjimečné.

Jak jsem již psal výše, nemusí jít o žádný zločin. Dejme tomu, že budu chtít použít tuto metodu v matematice. Zadám Thaletovu kružnici. Žáci téma ještě neznají, první spoje se tedy budou věnovat pravděpodobně tomu, co to je a kdo to byl Thales. Ale další, „hlubší“ spoje, by se už mohly věnovat využití Thaletovy kružnice v reálném životě.

Možná nejzajímavější použití mě napadá ve fyzice a chemii. Samozřejmě to není můj obor, takže nebudu konkrétní, ale představte si, že žákům zadáte nějaký malý objev, pokus, který vedl až k neskutečným důsledkům pro celé lidstvo. Od starověkého Řecka až po Oppenheimera. Od Turinga až po mobil žáků. Nebo například Curie-Sklodowská, na pozadí se šikovným žákům objeví emancipace žen.

Literatura. Za prvé tam můžeme dát zajímavé spisovatele a spisovatelky, rozdělit například nástěnku na dvě části a zajímat se o to, jak život autora či autorky ovlivnil jeho či její dílo. A pochopitelně můžeme stejně rozebírat samotné literární postavy a jejich činy. Vraždu v Zločinu a trestu. Kafka a Proces. Ahhh, Kafka a Zámek, snad ještě lepší. Můžeme takto analyzovat každou literární postavu a každý její čin.

Nejtěžší je vždy vymyslet případy využití metody pro matematiku, fyziku a chemii, proto si myslím, že například o občanské výchově a zeměpise se nemusím rozepisovat. Například naprosto jasně před sebou vidím detektivní práci, jak žáci odhalují hoax…

Jakmile je hotovo, je dobré práci žáků zhodnotit, reflektovat tedy nejen téma, ale i jejich práci. Klidně lze použít SWOT analýzu na rozebrání práce a metody. Teprve poté by podle mě měl nastoupit výklad a zápis.

Mým žákům šla práce neskutečně. Jedna výuková hodina byla naprosto ideální – práce šla rychle, byl tam určitý tlak a stres, aby byla práce odevzdána včas, což podle mě jednou za čas nemůže uškodit. Všichni končili se zvoněním, ale všichni s hotovou prací. Nebyl čas na rušení a žádné jiné způsoby narušování výuky.

Nebyl to závod na čas, ani na body. Každá skupina má svou práci a každá skupina se stará jen o sebe. Cílem není porazit spolužáky. Naopak když žáci viděli další nástěnky, tak práce vždy chválili, což není zvyk ani slušnost. Já jsem jen chodil dokola a jediné, do čeho jsem zasahoval, bylo vracení izolepy na můj stůl, aby byla dostupná i pro další skupiny.

Určitě mě napadá i jiný způsob využití metody. Můžeme dát každé skupině jiné téma a vytvořit jednu velkou tabuli. Může to být delší proces, nejen na jednu hodinu. Může to probíhat hromadně, formou brainstormingu, kdy žáci chodí k tabuli a spojují události před zraky všech žáků a musí argumentovat, proč to má být zrovna tímto způsobem. Zbytek třídy souhlasí nebo nesouhlasí. Můžeme čas strávený s metodou i zkrátit, zjednodušit, protože ne každému vyhovuje nechat žáky pracovat jednu celou hodinu. Pokud budou mít žáci materiály a zmenšíme skupiny, není důvod, proč by to nemohli stihnout za dvacet až třicet minut. Jakékoli použití metody bude určitě lepší, než výklad.

Tři metody pro lepší výuku

Zatím jsem pokaždé metody rozděloval do skupin. Například opakování pro skupiny, metody na přemýšlení, metody na začátek a konec hodin. Dnešní text je pouze o třech metodách, jsou ale podle mě tak vynikající (samozřejmě všechny dostatečně vyzkoušené ve skutečných třídách), že jsem je sem musel dát hned. Poslouží ve více předmětech a při více situacích. Jsou opět pár minut trvající s tím, že žáci mohou opakovat, ale i získávat nové informace. A bude je to bolet, protože budou muset přemýšlet.

Hexagon

Podle mě geniální metoda, která se hned zařadila mezi mé nejoblíbenější. Překvapivě rychle se s ní dokázali vypořádat i žáci.

Cvičení, které má spoustu výhod. Může sloužit k opakování, ale i k zápisu nových informací. Záleží na využití, ale za deset minut může být hotovo. Lze s ní pracovat individuálně, ale i ve skupinách. Použití je samozřejmě v dějepise, ale vidím ho jednoduše i v zeměpise, literatuře, jazycích, občance a pravděpodobně dalších předmětech.

Hexagondf

O co jde? Hlavní cíl je analýza, proč se něco stalo. Srovnání příčin a vyvozování důsledků. Akce a reakce. Zařazení událostí do širšího kontextu, vytvoření celého obrázku, seřazení prioritních důvodů pro nějakou událost. „Proč a jak?“ jsou dvě otázky patřící k této metodě. Proč byly Čechy ve čtrnáctém století evropskou velmocí? Proč byly už v půlce století následujícího Čechy na dně? Proč a jak se rozpadl Řím? Proč a jak se komunisté ujali moci během roku 1948? Proč je v Praze největší průměrná mzda? Jak se k moci dostal Babiš? Proč vyhrál Hitler volby? Poslední dvě otázky jsou za sebou čistě náhodně a nemají žádnou souvislost…

Do prostředního pole celého pracovního listu se tedy napíše hlavní téma či otázka, na kterou žáci hledají odpověď. Ze všech stran mají jít šipky do středu. Všechny pole mají být vyplněny tak, aby měly spojení na střed. Pokud je ve středu „Proč byl Karel IV. největší borec?“ , tak v poli před tím bude například „hodně peněz“ a před „hodně peněz“ bude „doly v Kutné Hoře“. Všechno je propojené a všechno souvisí se vším.

Je několik možností, jak s hexagonem naložit. Můžete dát žákům prázdný hexagon, zadat téma a nechat žáky pracovat. Také ale můžeme zvolit různé kategorie, nadpisy, a tím žákům pracovní list strukturovat a zaměřit chtěným směrem. A specialitou je obrazový hexagon – tvořen ať už skutečnými fotografiemi a tedy vypracován na počítači, nebo tvořen ručním malováním. Cíl zůstává stejný – analýza, řazení, souvislosti, kontext.

Processed with Moldiv

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://jivespin.wordpress.com/2015/03/21/visual-hexagons/)

Další možností je dát žákům hexagon vyplněný, rozstříhaný a úkol žáků je události správně seřadit, spojit, vymyslet kategorie apod.

Generátor hexagonu, pokud by někdo chtěl žákům některá pole předvyplnit, se nachází zde:

https://www.classtools.net/hexagon/

(Bohužel nefunguje česká diakritika.)

Prázdný hexagon lze stáhnout zde:

http://www.activehistory.co.uk/Miscellaneous/menus/A_Level/Late_Modern/Stalin_Rise/hexagons/3.docx

Kdo jsem?

Upravená verze tradičního „Kdo jsem?“

Byl jsem „doktor“, který dělal neuvěřitelné věci v koncentračních táborech. Například jsem sešil k sobě dvojčata.“ Jsem Mengele. Nemožné tímhle zabavit žáky. A skutečně nemožné zabavit tímhle třídu plnou žáků.

V upravené verzi je pět úrovní a pět druhů nápověď. V první je historické téma, něco velmi obecného, aby bylo prakticky nemožné uhádnout jméno osobnosti. Například „Druhá světová válka“ nebo „Holocaust“ v případě Mengeleho. Druhá nápověda by se měla už točit kolem něčeho důležitého, co daná osobnost vykonala. „Jsem důležitý, protože jsem jeden z největších válečných zločinců.“ Třetí nápověda by měla být nějaká myšlenka nebo názor dané osobnosti. „Můj názor byl, že můžu dělat nelidské pokusy na nevinných lidech, pokud to zachrání alespoň jeden árijský život.“ Čtvrtá nápověda je nejdůležitější moment dané osobnosti. U zločince typu Mengeleho složité. „Poslal jsem 400 000 lidí do plynu.“ Nebo spíše: „Po Druhé světové válce se mi povedlo utéct a žil jsem si v klidu ještě dalších třicet let.“ Poslední pátá nápověda je libovolná, bez zadání. Už by samozřejmě měla být hodně napovídající.

Co teď s tím? Za prvé. Tyhle nápovědy by měli už vyrábět samotní žáci. Dostanou malý papírek, na kterém může být předepsán charakter nápovědy, kterou mají vyplnit:

  1. Historické téma, se kterým souvisím:

  2. Jsem důležitý, protože:

  3. Řekl jsem: ; Můj názor byl:

  4. Můj nejdůležitější moment:

Každý žák jich vypracuje několik, učitel jen později zkontroluje. Další hodinu mám připraveno desítky kartiček a čtu nápovědy. Hru jsem hrál po řadách. Odpovídat může kdokoliv z dané řady. Jen by žák neměl vykřiknout a zkazit kolo celému týmu, proto doporučuji přihlásit se a poradit se s někým kolem sebe.

Jak postupovat a jaká jsou pravidla? Během jednoho kola má tým jen jednu šanci. Pokud odpoví správně, má body a je konec kola. Pokud odpoví špatně, v daném kole už skončila celá řada. Pokud někdo odpoví už při první nápovědě správně, tým dostane padesát bodů. Pokud při druhé nápovědě, dostane tým čtyřicet bodů. A tak dále. Dejme tomu, že začíná řada u dveří. Sdělím jim první nápovědu. Pokud nevědí, jdu k prostřední řadě a pak k řadě u okna. Nikdo neodpověděl, tak dám další, druhou, nápovědu. Opět jdu od řady u dveří. Takhle pořád dokola, dokud někdo odpoví správně. Pokud odpoví někdo špatně, tak už nemá další možnost hádat, jak jsem psal výše. Na tabuli píšu skóre. Jakmile je hotovo, kartu zahodím a beru další. Tentokrát dám první nápovědu řadě uprostřed. Pokud nikdo neodpoví, tak prostřední řada dostane i druhou nápovědu jako první v pořadí. Ve třetím kole směřuji první nápovědu řadě u okna. A takhle pořád dokola.

Evolučně, pomocí metody pokus-omyl, jsem došel k vylepšením:

  1. Žáci si papírky podepíší svým jménem z druhé strany. Daný žák a většinou spolusedící v lavici poté nesmí hádat, pokud se hraje jeho/její karta.

  2. A nejlepší by samozřejmě bylo, pokud vezmu karty vyrobené 7.A a dám je 7.B k hraní. A naopak pochopitelně.

Někteří žáci nedělali jen osobnosti, ale i věci či události. Typicky třeba Protektorát Čechy a Morava nebo gulag. Těžší na vyjádření názoru v trojce, ale dá se to a je to pak složitější. Což ale dělá celou hru zábavnější.

Výhoda metody je, že pokud si upravíte jednotlivé úrovně, tak můžete krásně hádat města, řeky, státy nebo třeba například i kosti, savce a podobně. Učitel jazyků taky určitě něco dokáže vymyslet.

Kolo života

Jednoduchá metoda, v které žáci hodnotí osobnost. Problém pro ně je, že si zároveň musí sami vyrobit osm kategorií, podle kterých budou osobnosti hodnotit. Na pracovním listě pouze napíší jméno osobnosti, do rámečku název kategorie a pak jednoduše pomocí čísel na ose hodnotí. Deset nejvyšší, nula nejmenší. Čím silnější střed, tím lepší panovník, například. Vhodná je další hodina určitá reflexe.

photo-dec-07-2-28-24-pm

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://engagetheirminds.com/2016/12/08/tuck-everlasting-and-the-wheel-of-life/)

Pochopitelně jsou možné úpravy. Například doplnit kategorie pro žáky. Já ještě nutím rychlejší žáky, aby vysvětlovali jednotlivé body. To znamená, proč dali Jiřímu z Poděbrad hodně bodů za „řešení problémů“ například.

Opět nebude problém zařadit metody do jiných předmětů. Opět zeměpis a hodnocení průmyslu, regionů, státu. Na vyšší úrovni, než je základní škola, vidím srovnání politických systému. Opět si myslím, že každý učitel si dokáže jednoduše vymyslet cvičení pro svůj předmět.

Pracovní list (template) ke stažení zde:

http://www.classtools.net/blog/wp-content/uploads/2015/01/Wheel_of_Life.doc

Holocaust ve výuce

Zadání:

Místo testu na téma Holocaust napsat příběh na stejné téma. Malé dějiny na pozadí velkých dějin. Smyšlený příběh, který ale bude mít reálné pozadí. Psát během přibližně dvaceti pěti minut o hodině. Některé žákyně si text vzaly domů, protože to chtěly mít na úrovni. To jsem povolil, protože přece nebudu bránit snaze a vlastní iniciativě.

Téma jsme probírali snad pět hodin. První dvě hodiny jen obrázky, které zobrazovaly cestu lidí od nástupu Hitlera k moci až do plynové komory. Další hodiny kontext – jména zodpovědných, co je Holocaust, proč se to nazývá Holocaust, jaký je rozdíl mezi Holocaustem a genocidou. Dále popírání Holocaustu, Spravedlivé mezi národy. Dostalo se i na filmová doporučení.

O co jde v tomhle textu:

V únoru jsem napsal na sociální sítě, že jsme místo testu psali příběh. A že jsem právě četl to nejhorší z lidstva, ale to nejlepší z práce mých žáků. Pár lidí si chtělo text přečíst a zajímali je detaily. Onen vybraný příběh je hlavní část tohoto příspěvku. Autorka k jeho zveřejnění dala svolení. Berte na vědomí několik věcí, prosím. Je to pořád práce žákyně základní školy. Sama žákyně text označila jako „kýč“. Zveřejněno je tak, jak bylo napsáno, neopravoval jsem žádné chyby.

—————————————————————————————————————–

Stál jsem tam a mlčel

10.den

Už 8 dní jsem je neviděl. 8 dní – nikdy jsem od nich nebyl takhle dlouho. Chci vědět, jak se mým holčičkám vede. Chci si s nimi promluvit a sevřít je v obětí a už nikdy nepustit. První dva dny, když jsme do tohohle místa hrůzy přijeli, jsme jen seděli a čekali. Ve vlaku Avi brečela a Salome ji držela za ruku. Nebyl to ani tak projev lásky nebo útěchy, spíše strachu, že Avi v tom chumlu lidí ztratíme. Salome ji držela tak pevně, až si Avi chvilkami stěžovala, že ji to bolí. Salome však stisk nepovolila.

Už přes týden jsem se neumyl a soudě podle okolí nejsem sám. Pořád nám jen něco slibují: „Zítra už dostanete své kufry. Čekáme jen na rozřazení.“ Nebo „Večer už se půjdete umýt, pokud opraví vodu“. Někdy pár lidí taky jen tak zmizí a nikdo neví kam. Asi se vrátím domů. Kam jinam, ne? Šťastlivci.

16.den

Kaše. Už zase kaše. S každou další lžicí je mi hůř a hůř, ale jíst musím. Všichni začínáme mít podezření, že ti lidé, co mizí, se nevracejí domů. A proto musím jíst a snažit se. Musím totiž odsud moje holčičky dostat. Za každou cenu. Nedovolím, aby se jim něco stalo.

Z mého myšlení mě vytrhne mužský hlas. Zvednu hlavu a pohlédnu na majitele toho hlasu – Abraham. Sedíme naproti sobě při obědě a je jeden z mála lidí s kterými jsem tu zatím mluvil. „Hej. Pst!“, snaží se přilákat mojí pozornost. „Měl bych pro tebe práci. Nabídl mi ji tchán mého kamaráda z domova.“ Šeptá. Takhle on vždycky mluví. Nikdy mi neřekl odkud je. Říká pouze: „Domov, domov.“Mohl bych to jít dělat sám, ale vím, že ty si kvůli dcerkám potřebuješ přilepšit, tak to nabízím tobě.“ Šeptá čím dál tím tišeji, že ho skoro neslyším. „A proč by jsi to dělal?“, ptám se udiveně. Většina lidí tady se stará jako sobecká zvířata, která chtějí jenom přežít. A já jim to nevyčítám. „Jak jsem řekl. Pomůže ti to s tvými dcerami. Já už nemám, kromě sebe, pro koho bych to dělal a tak to nechám někomu, kdo to více potřebuje“, řekne a já žasnu. Kolem sebe vidím spoustu lidí, ale tady přede mnou sedí poslední živý člověk na kilometry daleko. „Tak já to beru. O co by šlo?“ vyhrknu.

17.den

7316?“ poklepe mi někdo na rameno. Položím lžíci plnou kaše a otočím se. Za mnou stojí upravený muž v uniformě, v ruce má zbraň. Vystrašeně se otočím na Abrahama a ten jen s klidem kývne. Z toho nabudu dojmu, že ví, o co jde. „Ano, to jsem já.“, řeknu a snažím se znít snad co nejvíce sebejistě. „Půjdete se mnou.“, oznámí. Vstanu a on mě chytne za paži a vede mě neznámo kam. Vyjdeme z haly a projdeme přes dvůr. Blížíme se k velké budově. Nemá skoro žádná okna, ale zato velký komín a čím blíže, tím více cítím ten puch. Není to smrad nemytých těl, který je zde na denním pořádku. Ne, tenhle je jiný. Smrad, z kterého máte spíše husí kůži než pocit „blížících se zvratků“, jak by řekl Abraham. „Tak jsme tady“, řekne a otevře dveře.

Všechno mi řekl. Je to šílené. Zvrácené. Tolik lidí, za kterými zavřu nadobro dveře. „Teď půjdete za švadlenami. Dají vám nějaké lepší oblečení. Nemůžete chodit v tomhle“, pohlédne na mě zhnuseně a uchechtne se. Jako by mi chtěl připomenout, že pořád patřím mezi špínu. A já si tak připadám. Připadám si ještě horší než jsem na tu práci kývnul.

Zavede mě za švadlenami. Pohled na místnost plnou žen mě rozhodí. Kdy naposled jsem viděl nějakou ženu? Týden? Dva? „Tati? Jsi to ty?“, ozve se. Němcův tlak na mé paži zesílí. Otočím se a konečně ji spatřím – Salome. Moje holčička žije. „Salome!“, vykřiknu a pokusím se za ní běžet. Jenže Němec mě drží silně a nevypadá, že by mě hodlal pustit. Nechá nás však si spolu rychle promluvit. Moc toho spolu nestihneme probrat, ale stihnu zjistit, že Avi je také v pořádku. A pak už mě Němec táhne pryč. Vrazí mi do ruky pruhovaný mundur a řekne: „Tohle si oblečte a zítra se pro vás ráno přijdeme.“ Ten večer jsem usínal lépe než obvykle.

31.den

Klap a dveře se zavřou. Klap a tisíce lidí mrtvých. Klap a moje svědomí mizí. „Pomoc! Pomozte nám!“, křičí, ale já je neslyším. Mým jediným úkolem je držet dveře. Stojí to za to. Salome s Avi tajně vídám jednou za dva týdny a stojí to za to. Jednou jsem řekl, že pro ně udělám cokoli a to platí, ale dělám tohle spíše pro sebe nebo pro ně?

56.den

Cítil jsem dotek na své noze. „Hej! Vstávejte!“, šeptal kdosi. Otevřel jsem oči, ale v té tmě jsem nic neviděl. Neznámý mě vzal za ruku a vložil mi do dlaně zmuchlaný papír. „Tady máte. Přečtěte si to až budete sám.“ A pak najednou nebyl. Slyšel jsem pouze oddalující se kroky. Klap, klap, klap. V tom šeru jsem to nemohl přečíst, musel jsem počkat až do rána.

Tu noc jsem nespal. Čekal jsem do rána a když už bylo trošku vidět a všichni zatím spali, vytáhl jsem kousek zmuchlaného papíru a začal číst.

Tatínku, Avi má hlad. Předevčírem jí někdo v noci

ukradl misku. Prosím, pomoc. Zítra v noci.

Moje holčička. Moje malá holčička má hlad. A já jí musím pomoct. Otočil jsem a viděl Abrahama, který svíral svojí misku tak silně, že to vypadalo, jakoby měla každou chvílí prasknout. Neměl jsem na vybranou – dopis sice nebyl dopsaný, ale mohl jsem si domyslet, co se stane zítra v noci.

Den byl jako každý jiný. Kaše, zavírání dveří, kaše, zavírání dveří. Večer jsem počkal až všichni usnou. Abraham jakoby tušil mojí zradu a byl více výřečný než obvykle. Trvalo hodiny než domluvil a usnul. Musel jsem to udělat. Neměl jsem na vybranou. Vyrval jsem mu misku z rukou a strčil mu tam místo ní polínko, které jsem dnes ukradl u spalovny. O pár hodin později jsem opět slyšel kroky. V té tmě jsem ho neviděl, ale cítil jsem, že stojí blízko mě. „Tak co?“, zeptal se tišeji než včera. „Tady. Předejte to prosím Avi.“, podal jsem mu misku. Rychle ji čapl a utekl. Nevím, kdo to byl a jestli jí to předá, ale jinou možnost jsem neměl.

58.den

Abraham mě silně drží za ruku. Sípe a je ještě více pohublý než před pár dny. Myslím, že umírá. Snažím se přivolat pomoc, ale oni jako by byli spíše rádi a měli radost, že zmizí další lidský život. Leží na posteli, pokud se tomu tak dá říkat a zrychleně dýchá. A já tu jenom stojím a mlčím. On nic netuší. Netuší, že to já jsem vlastně jeho vrah. Pak se mi zadívá do očí a usměje se. A pak si jen tak umře.

83.den

Zahlédl jsem je v davu. Moje malá Avi žije. Poslední týdny jsem od nich nedostal žádnou zprávu. Bál jsem se, že ten cizinec misku nepředal a Avi to nezvládla, ale moje srdnatá dcerka to zvládla a přežila. Tedy zatím.

110.den

Ráno mě probudí paprsky slunce. Pokusím se zvednout, ale ze sevřené dlaně mi vypadne zmuchlaná koule z papíru. Všichni ostatní ještě spí. Papír se pokusím srovnat. Je to dopis. Písmo je rozmáchlé ale čitelné.

Salome je na tom zle. Už nešije a Němci jakoby

vytušili nevyhnutelné a zmenšili jí porce.

Moje Salome je na tom zle. Nevím, kdo dopis psal nebo mi ho donesl. To je v tuhle chvíli jedno. Co teď budu dělat?

113.den

Další!“, křičí Eugen – můj spolupracovník u dveří. On mluví a já zavírám. Poslední tělo v místnosti vynesu a hodím do spalovny. A pak už se hrnou. Hlouček lidí se rozejde do komory. Vevnitř je tolik lidí, že někteří musí těm druhým vylézt na záda. Slyším pláč a křik. Začnu zavírat dveře, ale ten křik, ten křik znám. Patří dívce. Znám jí, je to moje dcera. „Tati! Tatínku!“, škubnu hlavou. Snaží se za mnou tím davem prodrat a za sebou táhne malou Avi. „Zavřete! Zavřete ty dveře!“, zařve za mnou někdo německy. Pustím dveře a snažím se za nimi do toho chumle vběhnout. „Vytáhněte ho!“, chopí se mě dvě ruce a u hlavy cítím zbraň. „A teď půjdeš se mnou!“, zašeptá mi Němec do ucha. „Tati! Pomoc nám!“, ječí Avia, po tváři jí začnou téct slzy jako korále. Tlak zbraně u mojí hlavy neustával. Němec mě postavil před dveře a šeptá mi do ucha „Teď půjdeš a zavřeš ty dveře.“ Stojím tam a dívám se na svoje dcery stojící uvnitř toho zvířete. Z korálů slz jsou teď potoky. Co jsem to udělal. Všechno to bylo zbytečné – Abraham, ta miska i tohle všechno. Udělám krok ke dveřím a zavřu.

X.den

Jmenuji se Shirah Konezis. Je mi 43 let. Měřím 186 cm a vážím 89 kilo. Mám manželku Enezis a dvě nádherné dcery Salome a Avi. Jmenuji se Shirah Konezis. Jmenuji se Shirah. Mám dvě dcery a manželku.

Peníze

Mnoho článků týkajících se školství se zároveň dotýká tématu peněz v českých školách. Zvýšit nebo nezvýšit platy učitelů? O kolik? Za jakých podmínek? Zvýšit všem učitelům?

Proč zvýšit platy učitelům? Protože v ideálním případě to nastartuje kolotoč. Zvýší se platy, to namotivuje pár jedinců, kteří nejen vystudují pedagogickou fakultu, ale zároveň se rozhodnou učit. Sebeprezentace úspěšných učitelů, lepší obraz v médiích, větší respekt učitelů. Pak se už rozjíždí efekt sněhové koule a vlna nových namotivovaných učitelů je větší a větší, úspěchy a spokojenost nabalí další vrstvu nových talentů. A bum, máme školství plné vynikajících nevyhořelých učitelů. Kvalita školství se zlepší. Teoreticky.

Další důvody jsou ze škatulky “jde o princip”. Dorovnat se dalším lidem s vysokoškolským vzděláním. Dorovnat se učitelům ze zbytku civilizovaného světa.

Jak zvýšit platy učitelům? Přidat všem učitelům je podle mě…hloupé. Koho to namotivuje? Nikoho, kdo už učí. Může to nastartovat scénář z předchozího odstavce, ale také to může nastartovat lidi ze skupiny “kdo neumí, učí”. Přidávat peníze nad určitou hranici je nesystematické. Systematické je změnit studium na pedagogických fakultách a těm, kteří změněným studiem projdou, zvýšit nástupní plat. Pro současné učitele by bylo systematické dorovnat propast v platech a pak přijmout systém pro ohodnocení učitelů a přijmout pravidla, kdo si zaslouží přidat nad rámec a kdo nikoliv. Taková pravidla by podle mě měla být dvojího charakteru. O první části osobního ohodnocení by měl(a) rozhodovat ředitel(ka), který(á) vidí práci navíc přímo na místě a přínos učitele pro školu – i tak by ale tato část měla mít jasná pravidla a bodování, za co peníze navíc budou a za co ne. O druhé části by mělo rozhodovat ministerstvo s tím, že opět bude jasné bodování. Jedná se o formální část – kurzy, školení, MOOC, sebevzdělávání. “Tohle a tohle je za tolik bodů. Splníš x bodů, dostaneš přidáno x procent.” Ne každý je ochoten toto podstoupit, mohl by se tak vytvořit tým “superučitelů”, ti by školili další učitele a tak dále.

Proč nepřidat všem učitelům? Protože jak všichni víme nebo tušíme, stále existují učitelé, kteří buď neumí učit nebo na to rezignovali. Pokud někdo hodinu tráví tak, že čte z učebnice nebo prezentace, nezaslouží si přidáno. Naopak bych mu plat ještě snížil.

Je otázkou, jaké dopady by mělo plošné zvýšení platů všem učitelům ze skutečně dlouhodobého hlediska. Probudil by se “trh”, došlo by k selekci a dobří učitelé by přirozeně nahradili špatné učitele? Nemyslím si. Zažil jsem v posledních týdnech několikrát, že ředitel se prostě špatného učitele nemůže zbavit, dokud neprovede něco skutečně závažného.

Peníze nikdy školství nezachrání. Jen změna přístupu. A s tím se musí začít na pedagogických fakultách.

Samozřejmě teď slyším argument, že jde o začarovaný kruh, protože studenty by možná namotivovaly zvýšené platy a určitá perspektiva. Jde o to nastartovat skutečnou diskuzi podloženou argumenty, zkušenostmi ze zahraničí (které mimochodem naznačují, že peníze nemají vliv na respekt učitelské profese a masivní investice do školství automaticky neznamenají zlepšení výsledků vzdělávacího procesu), možná dokonce experimenty. Dnes má učitel jen dvě možnosti – být bez rodiny nebo odejít ze školství. A to nejsou zrovna nadějné vyhlídky…

Syndrom vyhořelé sborovny

Často se mluví o syndromu vyhoření, hrozící nejen učitelům, jako o velkém strašáku, kterému se máme snažit vyhnout a věnovat se prevenci. Ale co když se syndrom vyhoření netýká v takové míře a hloubce mě, ale mých kolegů? Co když pracuji ve vyhořelém prostředí?

Co když se celá naše „loď“ jen udržuje naživu, ucpávají se díry, ale nemá schopného navigátora a nikam nemíří?

Co když naše „loď“ ani nehledá schopného navigátora a schopné pomocníky? Stačí tam jakýkoliv pracovník za podmínky, že má všechny papíry vyplněné správně.

Co když si mí kolegové neustále na něco stěžují a zároveň nikdy nic aktivně nepodniknou?

Co když kolegové odpočítávají dny, týdny, měsíce a roky, které jim zbývají do důchodů?

Co když nejsou nikdy ochotni vyzkoušet něco jiného, něco nového?

Co když jen sedí na zadku ve sborovně a nejsou ochotni udělat něco navíc?

Co když na tom zadku sedí ještě pět minut po zvonění na hodinu a přicházejí si zase sednout ještě před koncem hodiny?

Co když nesouhlasím s tím, jak ostatní učitelé trestají žáky?

Co když moji kolegové, vysokoškolsky vzdělaní lidé, dokáží hodinu řešit horoskopy a o přestávce vymýšlet argumenty, proč nechtějí bydlet vedle „cikánů“?

Co když můj kolega podporuje člověka, který popírá holocaust?

Co když kolegyně řve o přestávce na žáky, aby neřvali, ale když přijdu do sborovny, je to ona, kdo příšerně řve?

Co když kolegyně řve o přestávce na žákyně, že nemají být na chodbě, ale ve třídě?

Co když nastavená pravidla platí jen pro někoho a pro další ne?

Co když kolegyně místo učení strašně často pouští žákům film?

Co když kolegyně má ve sborovně ukryté láhve alkoholu?

Co když dopadnu stejně?

Proti vyhořelému prostředí neexistuje prevence. A vyhořelé prostředí nemůžu změnit, protože ho tvořím jen z naprosto minimálně části. Vždycky jsem si myslel, že na vedení školy nezáleží. Možná proto, že není „vidět“. Udělají rozvrh, vyplní papíry, jedou na školení. Ahhh, naivní a neznalý pan učitel. Sborovna je naprostým zrcadlem vedení školy, protože vedení školy vybírá učitele a učitelky.

Tento článek je spíše pro mé budoucí já, až mi nebude nejlépe a budu mít pochybnosti v novém městě a nové škole, abych si uvědomil a připomněl, proč jsem odešel ze své první práce na základní škole. Text byl napsán už o Vánocích 2017. Tři měsíce jsem si rozmýšlel, jestli mám odejít nebo zůstat. Pak jsme také potkal jiné vedení škol. Se svým budoucím ředitelem jsem mluvil hodinu – pečlivě si vybere učitele a nechá jim svobodu. Můj současný ředitel mi dal smlouvu, protože jsem přišel první. Podepsal jsem ji hned na místě. Za to děkuji. Ale pak přišlo poměrně dost omezování, zákazů, vyhlášek, doporučení. Vždycky ale najdu spoustu výhod pro zdržení se na místě. 95 žáků ze 100 je naprosto výborných. Město mi sedí, byt mám vyhovující a levný a tak mi zbývá spoustu peněz. Stěhování je složitá a náročná věc. Ale takové myšlenky přicházejí většinou o víkendu nebo během prázdnin. Pak přijdu do sborovny a vše jede znovu. Naštěstí mám rád výzvy.