Roční volno pro učitele

Před několika týdny začalo hnutí STAN mluvit o (studijním) volnu pro učitele (zde). Je to dobré téma k diskusi, ale následující text nebude tolik o mém názoru, protože to moc nemá smysl, ale spíše o zkušenostech a podmínkách ročního volna pro učitele v zahraničí. Proč nemá smysl psát svůj názor? Protože se jedná o hezkou myšlenku, ale je prakticky neproveditelná v naší zemi. A to hned z několika důvodů. Jako první jmenujme nedostatečný počet učitelů. Pokud máme málo učitelů, asi těžko budeme další stovky až tisíce pouštět na dovolenou. Další je pochopitelně nedostatek financí, protože i učitelé na ročním volnu jsou placení a my potřebujeme například dotovat jízdné, ne vzdělávat lidi. Otázkou je, co by po prosazení sabatiklu, jak se nazývá roční studijní volno, dělaly malé školy? Těžko budou moct pustit dva učitele ve stejnou dobu. Zvládnou pustit jednoho učitele každý rok? Zajímavé by bylo řešit i jaké by byly podmínky pro roční volno a co by se teoreticky stalo, když podmínky nebudou dodrženy.

Myšlenka ročního volna má vlastně jednoduchý důvod. Jde o snahu zmírnit stres, o prevenci před vyhořením. O motivaci do další práce. Všechny důvody potvrzují i výzkumy, stejně tak výsledky ročního volna.

Jaké jsou tedy zkušenosti ze zahraničí? Za jakých podmínek si mohou učitelé vzít roční volno? Jaké jsou finanční podmínky? Začněme s Anglii, kde sabatikl ještě není právně zakotven, ale právě probíhá diskuse a padají první návrhy.

Anglie

Jak jsem psal výše, jedná se pouze o návrh. Učitelé mají dostat rok placeného volna s hlavním cílem udržet zkušené učitele ve třídách. Vládu vystrašil průzkum, v kterém se přes osmdesát procent učitelů přihlásilo k možnosti „uvažuji o změně povolání“, zároveň nastoupilo méně nových učitelů, než se předpokládalo. Jen polovina britských učitelů si myslí, že budou za deset let stále učit.

První podmínkou je mít odpracováno deset let. Druhou je dokázat, že z toho učitelova výuka bude těžit po návratu z volna. Možnosti jsou studování nebo práce v oboru, který souvisí s výukovým předmětem učitele.

Zdroj

Nový Zéland

Asi jediný stát, který má v systému volna pro učitele jiné podmínky. Tou první je, že se jedná pouze o deset týdnů. Zároveň člověk, který chce dosáhnout na toto volno, musí být zaměstnán ve státní škole, pracovat alespoň pět let jako učitel (a minimálně tři roky na státní škole). Tak jako i v ostatních zemích jsou potřeba formální věci, jako souhlas ředitele, mít vystudováno, vyplnit formulář apod.

Zajímavé je, že je to vážně jen pro studijní účely, dlouhodobé školení či práci pro školu. Lze se proklikat ke zprávám jednotlivých učitelů a najít si, že například John Allpress z Green Bay High School si vzal volno, aby nastudoval historii určité školy a vše převedl do online podoby pro komunitu školy. Učitelé si vážně berou volno, aby připravili určité projekty či metody. Martin Burden třeba jen zjišťoval, jak fungují další vzdělávací systémy po světě.

Zdroj

USA (New York)

Ve státě New York existují oficiálně tři důvody pro volno: zlepšit si učitelské dovednosti, zlepšit si zdraví, získat certifikáty. Podmínky jsou z mého pohledu docela rozumné – samozřejmě musíte dodat certifikáty či jakékoliv další „papíry“ ze školení, v prvním případě se odevzdává i určitá závěrečná práce. Pokud chci jít na zdravotní volno, musím mít papíry od lékaře. (Jsou zde i další detailní podmínky týkající se braní si volna před odchodem do důchodu.) Každý učitel, který chce využít možnost volna, musí být členem odborů (UFT).

Výjimkou v New Yorku je časové období, po jaké si může učitel zažádat o volno – jeden rok po čtrnácti letech (jsou zde ale další možnosti, například na zdravotní sabatikl lze jít na jeden semestr už po sedmi letech). Při zdravotním sabatiklu dostávají učitelé sedmdesát procent platu, pokud trvá celý rok, a šedesát procent platu, pokud volno trvá šest měsíců. U studijní volna je to vždy sedmdesát procent platu.

Zdroj

Německo

U sousedů nemají volno pouze pro učitele, ale i úředníky. Hlavní motivací byly výzkumy, které potvrzovaly nutnost rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, správný poměr způsobuje větší motivaci pracovníků. V Německu se nejedná o žádnou převratnou novinku, studijní volno umožňuje zákon z roku 1998 o „sociální ochraně pružné pracovní doby“ a další úpravy z roku 2001 v zákonech o částečném úvazku a pracovních smlouvách, které dávají tuto možnost také. Není to ale povinnost ze zákona. Musí souhlasit zaměstnavatel, takže to může být těžké. Pokud nevyjde volno, má jít zkrácení úvazku.

Naši německy mluvící sousedé nemají jen jednu možnost sabatiklu, ale mají více variant, aby si každý mohl vybrat takovou, která mu bude nejvíce svědčit. Takže například můžete pracovat dva roky na plný úvazek s tím, že další půl rok budete pracovat jen na nižší úvazek, ale plat zůstává stoprocentní. Roky lze i zdvojnásobit – to znamená práce na plný úvazek po čtyři roky a roční volno, zde ale musíte souhlasit s tím, že budete mít ony čtyři roky snížený plat, který vám ale zůstane i během ročního volna. Promyšlené. Ale je jasné, že tohle obnáší už detailní plánování do budoucna a dohoda musí být vyjednána dost předčasně.

Pro Německo je typické, že existuje velké množství variant, které jsou navíc v každé části státu rozdílné. Každý stát má svá pravidla pro rok volna. Ale evidentně to není problém, v Německu má sabatikl už tradici.

Zdroj

Rakousko

Rakousko má samozřejmě dost podmínek pro sabatikl společných s Německem, ale například nemá žádné zákony, vždy se jedná jen o dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem s tím, že šéf(ka) může vždy odmítnout a nebude mít nějaké problémy se zákonem nebo odbory.

Jelikož volno není omezeno jen pro učitele, existuje více důvodů, proč mít volno – další vzdělání, ale i dostavba baráku čí více času pro děti.

Ačkoliv jde o individuální dohodu, chytly se v Rakousku dva hlavní modely ročního volna. První možností je pobírání stejného platu během volna, což ale znamená, že v předchozím období musíte pracovat „přesčasy“ a na volno si napracovat a vydělat dopředu. Druhá varianta samozřejmě počítá se sníženým platem.

Zajímavostí je, že v Rakousku neexistují žádné oficiální podmínky pro to, kdo a kdy může žádat o sabatikl.

Zdroj

Je evidentní, že máme odkud čerpat informace a praktické zkušenosti a ani nemusíme jezdit daleko. Pro mě překvapivě mají sousedé liberální podmínky a naopak USA mají poměrně dost podmínek, formulářů, certifikátů apod., a zároveň New York nabízí volno až po čtrnácti letech, což už asi těžko zachrání učitele, protože vyhoří dřív. Ale jak jsem psal v úvodu, nepřijde mi to jako téma, které by se mělo řešit v České republice, spíš to odnáší pozornost od mnoha jiných a především skutečných problémů.

Skupinová práce – učitel VS student

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.

Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).

Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.

Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).

Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.

Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.

Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.

Jedna metoda do všech předmětů – Squash card(s)

Častý pracovní příběh – hledal jsem jednu věc, ale skončil jsem u něčeho jiného, co jsem musel okamžitě vyzkoušet. V tomto konkrétním případě jsem hledal, jak na lapbook(y) a narazil jsem na něco, co lze použít v rámci jedné hodiny a snad do každého předmětu a stupně školy. A vypadalo to pěkně a zábavně. Název „squash cards“ si nedovolím překládat.

O co jde? O grafickou formu opakování, kde lze využít malování nebo fotografie.

Jak to vypadá? Podívat se můžete na naše dva hotové výrobky v přiloženém krátkém videu:

Co budete potřebovat? Papír. Musí být čtvercový, doporučené rozměry jsou patnáct krát patnáct centimetrů. V papírnictví jsem nesehnal, tak jsme si je museli sami vyrobit. Nůžky a lepidlo (nebo lepící pásku). A pak už jen ruce a mozek.

Můžete žákům ukazovat, co mají dělat s vlastním papírem v ruce. Jednou se papír přeloží z jedné strany, podruhé z druhé strany a pak „na trojúhelník“. Stejný proces zopakujeme ještě dvakrát. Následně tři papíry jen přilepíme k sobě a je hotovo. Samozřejmě je možné (a pravděpodobně lepší) pustit žákům „tutorial“, který se dá i zpomalit. Jedno z videí je například zde:

My jsme použili squash cards pro opakování první poloviny dvacátého století. První částí bylo rozhodnout se pro čtyři klíčové události, které definovaly období od 1914 do 1948. „Které události měly podle tebe největší dopad na tehdejší dobu, svět a jeho fungování? Co charakterizovalo toto období?“ Pátý obrázek je ideální využít na obálku celé aktivity, celé squash card. Další aktivitou je samozřejmě najít vhodné obrázky a následně se rozhodnout, jak ovlivnily dějiny a krátce pomocí vlastních slov toto vepsat do kartiček.

Aktivitu jsem použil během suplované hodiny dějepisu v kvartě a nikdo mým směrem nic nehodil, což je klíčové. Bylo to něco odlišného a všichni to přežili. Problém, o kterém jsem věděl, že problémem bude, bylo řešení hledání fotografií a následně vytištění. Samozřejmě, pokud můžete jít do učebny počítačů a tisknout přímo tam, problém neexistuje. Ale v klasické třídě je to složitější, studenti si sice mohou najít fotografie na mobilu, ale horší je to s tiskem. A pokud nelze využít mobily, budete muset kreslit nebo obrázky zpracovávat doma. U nás to proběhlo tak, že jsme během hodiny zpracovali papír do potřebného formátu, vybrali události, někteří připravili text a fotografie část studentů tiskla doma, část je poslala po domluvě na můj email a já je přinesl vytištěné na příští hodinu. Práce se tedy neodevzdávala na konci hodiny, ale na začátku další hodiny. Někteří obrázky kreslili nebo kombinovali fotografie s vlastním dílem.

A lapbooky na druhém stupni, ty snad budou zas někdy příště.

Osnovy, maturita a moderní dějiny

Na základní škole jsem tradičně dával žákům na konci školního roku papíry, ať zhodnotí naši společnou výuku. Co se jim líbí a nelíbí. Co by změnili, pokud něco chtějí měnit nebo čeho mám přidat, pokud jim nějaká metoda vyhovuje. Na gymplu jsem stejný úkol některým studentům (těm, které mám nejčastěji) zadal už v pololetí. Ale o tom tento článek úplně není. Ale připomínky v jedné třídě, v prvním ročníku střední školy, typu „nepřipravíte nás k maturitě“ a „víc učení, míň hraní“, mě motivovaly k tomu, abych se podíval na RVP, ŠVP a další dokumenty podstatné pro školu a výuku. A to je svým způsobem téma následujících řádků.

Důležitá věc na začátek. Osnovy neexistují. Žádné. Vůbec. Slovo „osnovy“ používají v současnosti jak média, tak inteligentní lidé s přehledem na sociálních sítích. A je to hodně symbolické. Systém se měl změnit po roce 2004, ale nepovedlo se ho překlopit a aktualizovat. Změny zůstaly jen na papíře. Přechodem z osnov (jasně dané, co se musí odučit – ano, odučit; a malé procento svobody) na Rámcový vzdělávací plán (státem určené minimum; svoboda škol vypracovat si detaily a určit, čemu se chce věnovat = Školní vzdělávací program) se modernizovalo školství z 19.století na 21.století. Nyní se nemají učit znalosti, ale dovednosti. V praxi to znamená, že učivo samozřejmě probírat budeme, ale zároveň by mělo být podstatné, jak to budeme probírat a s jakým cílem. Cílem by mělo být spíš učit se učit, než naučit se něco zpaměti. Chammurapiho zákoník je pořád důležitý, ale už ne jako samostatná „událost“, ale svým významem pro civilizaci a pro nás v roce 2019. Kontext. Příčiny. Důsledky.

Zní dobře. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsme se modernizovali vážně jen na papíře a že se za posledních patnáct let snad nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Změnit se měl přístup a hlavy učitelů. A přání změny zde nestačí. Existují na sto procent učitelé, kteří prostě nic nezměnili. Přepsalo se pár papírů, ale v hodině se pořád jede dál to stejné, co učitel říkal předchozích třicet let. Pořád ten a ten panovník, co udělal, kam jel na výlet a jaký byl zrovna rok. Ve svém vzdělávacím plánu mají školy napsáno, že používají x metod, ale používají je místní učitelé nebo jen ředitel při psaná školního vzdělávacího programu? Na papíře je, že učitelé nebudou studenty přetěžovat informacemi, ale je taková realita?

Zrovna nedávno jsem se bavil s tátou jednoho z mých studentů. Začal mi vyprávět o Zlaté bule sicilské. A jak ví, že to bylo v roce 1212. A jak už neví nic dalšího. Je důležitý rok 1212 nebo význam dokumentu? Máte v zápiscích několik významů Zlaté buly sicilské pro tehdejší český stát?

Co mě zarazilo asi nejvíc jsou maturitní otázky z dějepisu. Klasicky jich je třicet. Máme čtyři roky dějepisu, poslední o několik týdnů zkrácený kvůli maturitě. Logicky by maturitní otázky měly být rozloženy stejnou měrou do jednotlivých ročníků, to znamená například sedm otázek z učiva prvního ročníku, sedm z druhého ročníku atd. Ale ne! My jsme se modernizovali, protože se vytvořil tlak na výuku moderních dějin a proto se seznam maturitních otázek skládá rovnou ze čtrnácti otázek z dvacátého století. To je super. Problém je, že jsme se zase modernizovali jen na papíře. Na maturitní otázky se může podívat každý, jsou na stránkách školy veřejně k dispozici. Výsledek? Vypadá to dobře. Jsme moderní škola.

Problém pak ale nastává, když vezmete reálnou třídu, vzdělávací plán a zjistíme, že v prvním ročníku probíráte rok tři maturitní otázky a v posledním ročníku zkráceném o dlouhé týdny probíráte čtrnáct otázek. Není přece možné probírat detaily z Řecka a Říma čtyři měsíce, pokud je to jen jedna maturitní otázka. Je to zbytečné plýtvání času.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o maturitní otázky, to je jen zvolená jednotka času, na kterou jsem se rozhodl přepočítat výuku. Téměř polovina maturitních otázek je z dvacátého století. Věnujeme skoro polovinu času ve výuce dějepisu dvacátému století? To je klíčová otázka. A pokud přibereme i novověk, zabere to dvacet dva maturitních otázek. To jsou tři čtvrtiny. Zase musí padnout podobná otázka jako před chvíli. Věnujeme tři čtvrtiny výuky novověku a moderním dějinám? Celý rok v nastaveném systému chybí. A nebo naopak. Máme v systému rok učiva navíc. Co z předchozích dvou pohledů na jednu chybu lze jednodušším způsobem změnit?

Na papíře tedy modernizované školství máme, ale problém je jakési uzavření celé věci a přenesení moderních dokumentů do reálné výuky. Osekat učivo, končit ve třeťáku koncem druhé světové války a poslední ročník začínat dějinami po roce 1945. Osm měsíců na Studenou válku a dějiny komunistického Československa je dostačující čas a zbude čas i na devadesátá léta, září 2001 a pravděpodobně i současnost.

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů?

Stres. Únava. Špatné známky. Jídlo během hodiny. Usínání během hodiny. Neschopnost vyjádřit se. Myšlenkami jinde. Sledování sociálních sítí během první hodiny. Co když vše popsané a spoustu dalšího má na vině jen brzké vstávání do školy? Nezapomínejme, že čím dál tím více lidí má problémy s usínáním, spánkem a jeho kvalitou. Následuje další seznam problémů a další nemoci ohrožující psychické zdraví. A pokud nejsme psychicky zdraví, nebude časem v pořádku ani naše zdraví fyzické.

Asi zde nemá smysl rozebírat důležitost spánku. Nejedná se pouze o biologickou nutnost, ale předpoklad pro duševní zdraví, správné rozhodování, dobrou paměť a „čisté“ myšlení.

A teď si představte rozvrh středoškoláka. V osm ráno nástup, často matematika nebo jazyk, kde je očekávaná plná připravenost. Nebo test z dějepisu, hned v 8:01. Škola končí například kolem třetí. Kroužky. Vlastní zájmy. Odpočinek. Čas s kamarády. S rodinou. Povinnosti do školy. Teď ještě jedna záležitost, kterou nelze popřít – podstatná část studentů musí ještě dojíždět do školy a ze školy, vstávat mnohem dřív a řídit se správnými odjezdy autobusů a vlaků. V důsledku spí průměrný středoškolák méně jak sedm hodin, zatímco biologická potřeba pro optimální výkon je osm až devět hodin (a to jsem šel ještě dolů, někteří odborníci uvádí až deset hodin).

Ve výsledku tak není absolutně možné, aby studenti podávali ve škole jakýkoliv výkon. Nezáleží, jestli chtějí nebo nechtějí, prostě nemohou. Tělo jim to nedovolí. Takže každý může nadávat na vzdělávací systém jak chce a stěžovat si na učitele nebo studenty, ale pokud se neposune čas začátku školy, neposune se ani výkon studentů.

Nedostatek spánků + špatný výkon ve škole = problémy. Krom nedostatečných výkonů ve škole a v zájmových činnostech (sport) to může být samozřejmě mnohem horší – deprese, agrese, špatné rozhodování a nedostatečná sebekontrola. Nebo si dá student radši něco na povzbuzení?

Tento text se dá strašně jednoduše zkritizovat za svou povrchnost. Samozřejmě. Vše, co je zde napsané, je staré minimálně padesát let – stačí si například vygooglit jméno „Mary Carskadon“. Samozřejmě naši komunisté se nestarali o duševní zdraví svých občanů (sami ho ničili), nestarali se produktivitu (celý systém založený na neproduktivitě), takže je pochopitelné, že se takové otázky neřešily. Museli tak přijít proradní kapitalisté, kteří otázky teoreticky vyřešili. No, ale my jsme pořád zaseknutí nejen v době komunismu, ale ještě za císaře. A v současnosti je téma školství vždy velkým tématem před volbami, posledních pár let i mimo volební období mezi nepolitiky, ale o čase začátku vyučování se nemluví z jednoduchých důvodů – máme mnohem hlubší a větší problémy. Údajně.

Pro obhajobu celého textu ale stačí porovnat vlastní vstávání v týdnu a přirozené vstávání o víkendech (v sobotu jsem vstával v osm, dnes v devět – a to nejsem středoškolák). Celkové „hodiny spánku“ jsou v moderní době posunuté a studenti mají vnitřně nastavené hodiny usínání na jedenáctou večer a později. A pokud vstávají tak, že nemají osm hodin spánku, začíná spánková deprivace a nemožnost optimálního výkonu.

Takže to vypadá, že tu máme velký střet – biologické potřeby středoškoláků VS zbytek společnosti, který má jiné zvyky a požadavky. Začátek školy je pochopitelně řízen druhou částí, protože když jdou dospělí do práce, musí jít i jejich děti do školy.

Samozřejmě proběhly různé experimenty – pár studentů si vyzkoušelo chodit do školy místo 8:30 na 7:30. Závěry jsou asi jasné – větší a větší problémy vyplývající z méně hodin strávených spaním.

Například American Academy of Pediatrics doporučuje začátek školy na 8:30 nebo později. V žádném případě dříve. Důvod? Jediný. Dát středoškolákům dostatek spánku.

Řešení v naší zemi? Vybrat pár středních škol ve všech krajích, kteří se budou chtít zapojit, dát jim pár peněz, nastavit začátek školy na dobu mezi 8:30 až 9:00, dva roky je sledovat a vyhodnotit výsledky. Pak porovnat s klasickými školami. Podivit se, napsat a podepsat pár papírů a můžeme začínat později. Pro dobro všech.

Pro zájemce nebo nevěřící dva odkazy:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4824552/

http://pediatrics.aappublications.org/content/early/2014/08/19/peds.2014-1697

Desatero

Během pěti let jsem zjistil, co jako učitel potřebuji a vytvořil si určité návyky, způsoby práce, závislosti apod. Učitelskou rutinou se zřejmě můžeme nazvat. Jakoukoliv rutinu nemám rád, ale v souvislosti s prací ji vytvářím a jsem za ní rád, protože mi ulehčuje práci a šetří čas. Mezi takový návyk a způsob práce patří i to, že mám rád někde uložený přehled všech metod, které používám. Stejně jako mám rád sepsaná určitá pravidla. První rok jsem si napsal na papír jen „NEKŘIČET!“ a nalepil jsem si ho na dveře bytu. Potřeboval jsem se uklidnit, uvědomit si, kde je problém a problém vyřešit – tedy nekřičet v hodinách. Následující měsíce a roky přibývalo nápisů, až byl papír popsán celý, stejně jako celá nejrozlehlejší zeď bytu byla polepená papíry s metodami. Ale musel jsem se přestěhovat, vše odlepit a strhnout, a proto i sepsat si nově aktualizovaná uklidňující pravidla, díky kterým dokážu přežít slabé chvíle. Jsou to tedy pravidla napsaná mnou pro mě. Ale třeba někomu pomohou, třeba se někdo podělí o svá pravidla.

Nepohoříš, buď v klidu

A proto musíš odpočívat. A cestovat, chodit do lesa, hrát šachy, poslouchat hudbu – cokoliv tě baví. Bez koníčku vyhoříš. Ale zároveň musí být spokojenost ve škole, proto v práci vyzkoušej každý měsíc novou metodu a každé pololetí nový projekt v rámci prevence vyhoření. Nerozčiluj se. Tahej práci domů, ale nikdy netahej domov do školy. Na žáky se neřve. Při každém takovém řvaní jsou to žáci, kdo „vyhrává“. Jakmile se rozčiluješ, zkus se vrátit k dalším bodům v desateru.

Zpětná vazba a opakování

Dobrý prostředek pro tebe i pro tvé žáky. Pokud se nenecháš od žáků férově zhodnotit a zkritizovat, nikdy nebudeš lepší učitel. To samé platí směrem od tebe k žákům. Opakuj a opakuj. Doma to bude bolet při přípravách a opravách, ale budou hlubší znalosti, lepší známky, lepší zpětná vazba a větší šance na klid a nevyhoření. A nezapomeň – vždy opakuj téma, stanov záchytné body a vysvětli, kde se zrovna nacházíme v látce, ať žáci vědí, kde jsme a téma jim dává smysl.

Nebuď posera

Zkoušej nové věci. Pokud se bojíš, vysvětli žákům, že jde o první pokus a je na nich, aby pokus opravili či vylepšili. Evoluční proces. Zkus s žáky jezdit na nová místa a ne pořád dokola na ty samé lokace. Zkus učit téma jiným způsobem, než minulý rok. Vyzkoušej technologie; pokud nevíš jak, požádej o pomoc. Zkus projekty, připrav si Escape room. Zapoj lidi z jiných škol a z jiných oborů.

Emoce

Radost, strach, smutek – hlavně, když si to žáci zapamatují bez šprtání. Pokud to jde, využívej příběhy. Pokud žáci jdou z hodiny a řeší před chvíli probrané téma a příběh, jedná se o výjimečnou hodinu.

Nech žáky chybovat

Chybami se člověk učí. A ty pro to musíš vyrobit vhodné prostředí a atmosféru.

Buď realista

Neočekávej od žáků zázraky. Základy učiva pro život stačí, ne každý je génius. Oceň každou snahu a každý malý úspěch. To samé platí pro tebe – neočekávej od sebe zázraky. „Kdo zachrání jednoho, zachrání celý svět.

Buď připraven

Technika zklame. Je důležité mít v záloze vždy náhradní cvičení, aktivity, aktuality, mezipředmětové vztahy.

Aktivní učení

V hodinách nech co nejčastěji práci na žácích. Spoustu se tím naučí.

Pravidla

Oznámit a vysvětlit vždy na začátku roku, první hodinu. Jasně a zřetelně. A vždy se jich důsledně držet. Neexistují výjimky. Oblíbený či neoblíbený žák, odměna nebo trest musí být vždy stejný.

Motivace

Pro tebe i pro žáky je motivace důležitá. Pokud tě práce nebaví, nemáš v ní cíle a nevidíš v ní smysl, proč marnit čas? Pokud nejsou žáci motivováni a ty je motivovat nedokážeš, proč marnit jejich čas? Pokud není vnitřní motivace, musí nastoupit vnější. A vnější motivace se během delší doby má stát vnitřní motivací.

Babišova výchova občanů

Vláda chce připravovat aktivní a zodpovědné občany, což na základě materiálů od vlády popisuje ČTK jako porozuměnísociálním, ekonomickým, právním a politickým pojmům a strukturám či mediální gramotnost“.

Pokud pomineme otázku, jestli zodpovědný a aktivní občan opisuje nebo kupuje diplomovou práci, tak je zarážející, že právě tuto oblast a tuto problematiku „zaštiťuje premiér Andrej Babiš“, jehož diplomovou práci nemůžeme najít a ani ji nikdy neuvidíme. Není to ale samozřejmě jen o Babišovi, je to o vládě, která se zapíše do historie nejen svými opsanými diplomovými prácemi, ale i způsobem svého vzniku. A právě tito nekompetentní občané chtějí rozhodnout o tom, jak mám já ve svých hodinách vychovávat budoucí občany. A především, co to znamená být občanem.

00jewishED6

Podívejme se na výše zmíněné jednotlivé body patřící k popisu „aktivního a zodpovědného občana“ a porovnejme s činy premiéra Babiše. Začneme od konce – mediální gramotnost a premiér Babiš. Pamatujete Marka Přibila? Marek Přibil je bývalý novinář MF Dnes, kterému bylo na nahrávkách řečeno Babišem, kdy a jaké články má vypustit do světa, aby to co nejvíce zasáhlo konkurenty Babišova hnutí ANO. Zneužívání médií politiky pro své hry patří do nedemokratické společnosti. Nehledě na to, jak se premiér Babiš chová k dalším novinářům, neodpovídá na jejich dotazy a uráží je. A lže.

Politické pojmy. Tady asi nemá cenu lhát – nikdo nebude rozumět politickým pojmům lépe, než Babiš. Většina lidí kolem něj se chová jako příslušníci sekty, což popisoval například Jaroslav Kmenta v magazínu Reportér na příkladě odpadlíků od „víry“. Sám Babiš rozhoduje ve své straně a musí být zvolen velmi přesvědčivě, ale zas ne sto procenty, protože to pak vypadá „divně“ a připomíná to nedemokratickou minulost. Že je ANO nedemokratické hnutí nemusím moc rozhlašovat, protože je to jasné a sám Babiš to nepopírá. Demokracie je pomalá a Babiš potřebuje „makat“. Kdokoliv nejede podle jeho linie, je odstraněn z volební kandidátky či politického života. Na to, jak propaguje heslo „makáme“, tak docela často chybí ve sněmovně. Pamatujete, jak byl údajně nemocný a nemohl do sněmovny, ale dělat volební kampaň mohl? Jo, komunista za minulého režimu a soudem potvrzený spolupracovník StB, kdo jiný by měl lépe rozumět skutečné politice? A hlavně politické struktuře naší země…

Politické struktury. Je opět správný příklad Babiš? Je ideální mít na každého oponenta nějaké kompromitující materiály? Mít ve své firmě vlastní bezpečností sekci složenou z bývalých agentů StB? Propojovat média a politiku? Propojit média, politiku a bezpečnostní složky? Demokratická ústava, do této kolonky naše ústava stále patří, rozlišuje mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složkou. Tyto složky mají být nezávislé, jinými slovy, nemají být propojené. Pro Babiše jen překážka, kterou musí odstranit a proto obsazuje důležitá místa svými lidmi. Opět se tedy ukazuje, že na danou oblast je Babiš skutečným expertem. Bohužel expertem na rušení či minimálně poškozování demokratických politických struktur. (Nedávno se například ukázalo, že nově dosazený šéf GIBS, Babišův kůň pochopitelně, požádal vydavatelský dům o data k online textům o skupině Šuman a chtěla tak detailní informace o velkém množství lidí. Uvidíme, jak dopadnu já, když jsem si kontroloval, abych měl správné informace pro tento text…)

Právní pojmy. Trestně stíháný premiér bude učitelům říkat, jak učit právo? To je výsměch, který by měl aktivní a zodpovědné občany vyhnat do ulic. Dále nesmíme zapomínat, že Babiš neustále odmítá uznat závěry slovenských soudů a bude se soudit se Slovenskem o tom, jestli byl či nebyl v StB, i když nekolikrát bylo jasně rozhodnuto.

Ekonomické pojmy. Babišův Agrofert loni získal 2100 miliónů korun na dotacích, ale na daních zaplatil jen 739 miliónů korun. Což není zrovna vzor pro zodpovědné občany – vyhýbat se placení daní, hledat různé finty, aby se daně nemusely platit. Ekonomickým pojmem jsou také korunové dluhopisy. Právní pojem je využití mezery v zákoně a trestní stíhání za krácení daní. Opět vše patří k našemu hlavnímu komisaři na výchovu nových občanů. Miliarda a půl dluhopisů, abych nemusel platit daně? Za těch devadsát miliónů korun ročně to asi stojí. Ale dělat to uvnitř vlastní firmy…

Sociální. Babišova rodina si pravděpodobně účelně přepisovala akcie, aby znepřehlednila majetkové struktury. Zajímavé je, že zatímco Babiš má imunitu, jeho rodinní příslušníci nikoliv. Takže zatímco Babiš se vězení může vyhnout, členové rodiny ne. Zatáhnout rodinu do svých podezřelých aktivit na hraně zákona. To se vážně dělá rodině? Vzor pro všechny občany.

Tento článek by mohl být dlouhý několik stran. Jedná se však jen o krátký přehled, proč současná vláda (a je otázka, jestli by vůbec nějaká vláda mělo něco podobného zkoušet) nemůže určovat nejen to, co učit ve školách na téma „občanství“ a „demokracie“, ale ani co jmenované pojmy znamenají, protože o tom mají velice zkreslené představy. Nebo to možná vědí, ale rozhodně se podle toho nechovají.

29A4BFE300000578-0-Germans_who_grew_up_with_Nazi_propaganda_at_school_are_still_mor-a-2_1434384213492

Současná vláda a současný premiér nemohou v žádném případě představovat morální kompas, ke kterému by mohl někdo mladý vzhlížet.

Už jen pokus o vydání dokumentů podobného typu by měl být v současné situaci v naší zemi důvod pro občanskou neposlušnost.

Zdroje:

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/vlada-ma-plan-jak-vychovat-aktivni-obcany-koncepci-vzdelavani_490124.html

https://zpravy.idnes.cz/babis-trestni-oznameni-kraceni-dani-d6h-/domaci.aspx?c=A170104_143423_domaci_hro

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/andrej-babis-stb-slovensko-nejvyssi-soud_1806080720_ako

https://www.lidovky.cz/babis-vlozil-akcie-svych-firem-do-sverenskych-fondu-fh5-/zpravy-domov.aspx?c=A170203_121839_ln_domov_ELE

https://archiv.ihned.cz/c1-66202310-agrofertu-pritekly-rekordni-dotace-firma-z-nich-loni-ziskala-vice-penez-nez-zaplatila-na-danich

https://echo24.cz/a/w7PXm/jak-babis-a-jeho-firmy-plati-dane-davame-mu-vic-nez-odvede-statu

https://hlidacipes.org/kdo-je-marek-pribil-z-babisovy-nahravky-nekolikrat-ze-lzi-usvedceny-novinar-muz-na-cernou-praci/

http://www.reflex.cz/clanek/volby-volby-2017/81237/podle-policie-babis-lze-volici-by-to-konecne-meli-pochopit-take.html

https://demagog.cz/politici/183

https://echo24.cz/a/wjakS/9-minut-10-lzi-babis-mel-tiskovku

https://www.euportal.cz/Articles/18728-lzi-a-podvody-andreje-babise-zde-je-mate-prehledne.aspx

https://reportermagazin.cz/a/iyrrg/svedkove-babisovi

https://echo24.cz/a/wi4j4/babis-sverazne-o-demokracii-proc-soutezit-aby-to-bylo-v-rozkladu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanecke-absence-hlasovani-poslanci-andrej-babis-karel-schwarzenberg_1806040600_hm

https://echo24.cz/a/ixuP9/babis-se-zazracne-uzdravil-poslancum-se-omluvil-na-vse-prisel

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exkluzivne-policiste-sbirali-kompro-materialy-na-chovance-a-tuheho-predavali-je_1706290750_ako

https://reportermagazin.cz/a/w2Q2T/babisuv-gibs-vydejte-nam-data-tisicu-ctenaru

https://zpravy.idnes.cz/zadost-o-vydani-babis-faltynek-capi-hnizdo-detaily-fwf-/domaci.aspx?c=A170816_093408_domaci_jkk

Pět let učitelem

Pět let je pro mě dlouhá doba. Pět let pracuji v českém školství. Pět let na základní škole. Malé město. Pět stovek žáků na celé škole. Z těchto pohledů je psán následující článek. Co mi těchto pět dalo? Co mi vzalo? Naučil jsem se něco?

Kromě toho, že učitel chodí domu ve dvanáct (i když nedávno mi došlo, že i ve škole existují směny – češtinářky mají ranní a jsou domů v jednu a pak jsme tu my ostatní, kteří máme ranní i odpolední) a má pořád prázdniny, není pravda ani to, že se všechny přípravy udělají za první dva roky a pak se už vše jen opakuje. Pořád dělám přípravy, pořád se učím a pořád zkouším něco nového. Je samozřejmě pravda, že jsem si našel svůj systém a neležím v přípravách od soboty rána až do neděle večer s tím, že mám připravené hodiny jen do středy. Největší vrchol ale pořád je pustit si seriál večer v průběhu pracovního týdne. A nebudu lhát, jednou do týdne se mi to podaří. A je to tak dobře. Jakmile povolím, vrátí se mi to. Trochu nepřipravená hodina a žáci se buď nic nenaučí, nebo zboří školu. A důležitá věc – pokud bych udělal přípravy za první dva roky a vše pak opakoval dalších čtyřicet let, šíleně bych nudil. Sám sebe. A neměl bych z toho radost. Někdy pomůže vidět špatnou praxi – když jsem byl v posledním ročníku univerzity, byl jsem na praxi, kde učitel v paralelních hodinách říkal úplně stejné věty a ve stejný čas i stejný vtip. „Tak takhle nesmím nikdy dopadnout“, řekl jsem si a přísahám, že dodnes je to pro mě velká motivace. I když to byl zábavný člověk a dobrý učitel, naučil jsem se, co nedělat. I špatná zkušenost je zkušenost, která může posouvat dále.

Prakticky všechno, co udělám, vymyslím a vytvořím, se mi pak vrací zpět – od rodičů, občas některých kolegů, občas ze sociálních sítí. A většinou od žáků.

Co mi škola vzala krom volného času, budou skutečně iluze. Například co za lidi může učit a co některým projde. Mám pocit, že české školství brzdí těch pár neschopných, kteří mají problémy s alkoholem, urážejí děti, učení je nebaví, rezignovali a chodí pozdě na hodiny (nebo nechodí vůbec). Ve školství neplatí, že i špatná reklama je pořád reklama.

Nejlepší učitel je ten, který má splněno papírování. Může o hodinách mít horečku a popírat holocaust přečtením článku z Parlamentních listů, ale pokud má zapsáno v třídnici poučení o bezpečnosti pro děti na víkend, je v pohodě. To mě ale také vede k tomu, že bude extrémně záležet na vedení školy. To vytváří atmosféru a kolem té se točí vztahy všech ve škole.

Dlouho jsem žil v tom, že na řediteli a vedení školy nezáleží, protože vlastně o ničem podstatném (=výuka) nerozhodují. První měsíce a pravděpodobně i roky tomu nasvědčovaly. Ale když už jsem začal mít čas řešit i jiné věci, než přípravu na hodiny, došlo mi pár dalších věcí. A hodně věcí mě začalo šíleně rozčilovat. Možná to vše začalo tím, když nám ředitel snad šestkrát změnil rozvrh během září a já žil v domněnce, že jediné co ředitel vlastně dělá, je rozvrh. A pokud nedokáže ani to? Některé kroky ve školství a některé další kroky vedení školy mi prostě přišly a stále přijdou nelogické. Například musím učit čtyři žákyně poslední hodinu, ale když chybí v třídě jedné třídy sedm žáků, v druhé třídě taky sedm žáků, tak jsou dvě třídy spojené do jednoho chumlu, kde je čtyřicet lidí. A mně to nedává smysl, protože i dvacet žáků v „áčku“ se mohlo normálně učit a dvacet žáků v „béčku“ se také mohlo učit. Dělá se vše, aby učitelé nemohli učit. Výsledkem spojení je pochopitelně to, že se nikdo nic nenaučí. Ale čtyři žákyně v jiný den a v jiném ročníku mám ve tři hodiny odpoledne učit.

Uklízečka. Nejdůležitější člověk ve škole. Seřve mě za bordel ve třídě, kde jsem celý den neučil. To ale nestačí. Jde si na mě stěžovat řediteli a ten mi domlouvá.

Školník. Přijde do hodiny, nezaklepe, nepozdraví a jde si do něčeho mlátit ve chvíli, kdy píšeme test.

Žáci. Zjistil jsem to, co už asi víte. Ať je dítě jakékoliv, je to práce rodičů. Ať se žák chová jakkoliv, je to vždy „jen“ reakce na něco. Ale uvědomit si to v ten daný moment a na tom místě je neuvěřitelně těžké.

Univerzita. Jen potvrzení dalšího známého faktu – absolutně mě nepřipravila. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, proč a jak jsem se stal dobrým učitelem. A proč se vlastně snažím. Já si uvědomil, že první rok jsem byl docela vláčen žáky. Následně jsem zrušil prázdniny a celé léto ležel v knihách a článcích. Druhý rok jsem začal tak, že jsem už něco věděl a začal měnit svůj systém práce, výuky a disciplíny. Vlastně jsem do sebe za dva měsíce dostal to, co mi univerzita nedala. Druhý rok byl tak ve skutečnosti mým prvním, kdy jsem byl učitel s kontrolou. Třetí rok jsem se začal formovat jako učitel. Dnes už spoustu věcí ve třídě ani nemusím říkat. Osm z deseti problémů se vyřeší oční kontaktem, gestem nebo tichem – nejmocnější nástroj.

Alternativní školy. Stav: vyléčen. První dva roky jsem snil o učení mimo systém. Dnes si přeju zakládání „jiných“ škol pro ostatní, ale sám bych na ní už učit nechtěl. Dostal jsem před pár týdny nabídku učit na škole, a pokud bych nebral v potaz fakt, že už mám podepsanou smlouvu jinde, tak bych stejně došel k závěru, že asi nemůžu učit na škole, kde se ročně platí sto tisíc za žáka. Takže žádné další sny o SCIO škole a podobných podnikatelských projektech. Projekty a zábavné hry mohu bez problémů realizovat i na státní škole. Došlo mi i to, že každý extrém je špatný a je jedno, jestli jde o učení pouze pomocí výkladu nebo učení pouze přes projekty.

Pro mě je nejlepší systém „zjisti si sám – teď ti to já vyložím a ty kontroluj a opravuj – opakování – test“. Pokud to chcete odborně, říká se tomu Kolbův učební cyklus, i když je samozřejmě trochu upraven pro mé potřeby a pro potřeby třiceti puberťáků ve třídě. A jednou za čas projekt ve skupinách, tvorba powerpointové prezentace nebo něco „úplně mimo“ jako například Escape room.

Získal jsem klid, větší trpělivost, sebevědomí a zároveň jistotu nebát se nikoho a ničeho, klidně jít do konfliktu, pokud to za to stojí. Nechápu kastování na žáci vs učitelé. Pokud má žák „pravdu“, je nutné se ho zastat i před ostatními učiteli a nedržet při sobě jen kvůli tomu, že jsme učitelé.

Jedna věc mě neuvěřitelně děsí. Kromě Václava Klause mladšího jako budoucího ministra školství, je to šílená nesvoboda některých učitelů. Systém je svobodný, učitelé si mohou dělat prakticky cokoliv ve výuce, pokud samozřejmě neporušují práva někoho jiného. Ale občas na mě odněkud vylítnou otázky: „Co říká ministerstvo na X a A? Můžu to udělat tak a tak? Musíme dělat čtenářské deníky? Nebude se inspekce zlobit, když...“. Tady teprve začíná skutečné peklo. Pokud učitel učí tak, aby se to líbilo ministerstvu a inspekci, pak jsme v koncích.

Ale osobně, a na to, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a na gymplu si myslel, že budu žít v ubytovně a kopat silnice, jsem dnes až neuvěřitelně spokojen. Mimo jiné i proto, že zatím funguje systém „tvrdá práce se vyplatí“ a já přestupuji na gymnázium, což je úroveň, na kterou mám oficiálně vzdělání. A protože mám práci, která má smysl. A stát, ať už ministerstvo nebo inspekce, to nemohou ovlivnit.

Maturita? Zrušit.

K čemu maturita je? Co přináší systému? Co žákům?

Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem podobné otázky neřešil. Až když jsem ležel ve stovkách stran na čtvery státnice, začal jsem pochybovat o smyslu takové závěrečné zkoušky. K čemu je, že se musím naučit znovu něco, z čeho jsem už zkoušku udělal? Naprosto nesmyslné. A bohužel, takový názor mi už nikdo nevezme. Naprostá ztráta času. Z dějepisu to byl vážně jen seznam otázek, které jsem se musel znovu naučit. Ze společenských věd jsem měl nádhernou zkoušku – dostal jsem fenomenologii a po minutě mi došlo, že nikdo ze zkoušejících nemá absolutně tušení, o čem mluvím. Tím mám na mysli, že nevěděli, co fenomenologie je, ne že bych mluvil nesmysly (i když…). Pedagogika a státnice? Seznam nepoužitelných blbostí. Psychologie a státnice? Dobře, to už bylo použitelné, ale stále jen seznam otázek, na které jsem musel odpovědět už u jednotlivých zkoušek.

S maturitou je to pochopitelně stejné – pokud učitel nechal žáka projít jednotlivé ročníky, tak to přece musí znamenat, že něco umí. Ano, opakování je matka moudrosti, ale k čemu je, že žák za další roky projde učivo znovu, napapouškuje zpaměti látku za dlouhé roky a za týden opět zapomene? Zbytečnost pro všechny zúčastněné. Žáci se zbytečně stresují a ztrácí čas hloupostmi. Učitelé se, velké překvapení, nemohou skutečně věnovat své práci. To je učení, mimochodem. A pro některé z nich, pro svědomité učitele, to znamená opět stres, protože co když to jejich studenti nedají? Pro celý systém to znamená určitě další a další byrokracii. Pravděpodobně i peníze. Spoustu organizačních změn v průběhu zkoušení. A pak se divíme, že žáci netuší, co se stalo v roce 1968 a 1989. Já se tomu (už) nedivím, když chybí výuka posledních dvou měsíců, kde se řeší právě (zbytečné) maturity. Proč vlastně maturita probíhá v květnu a ne na konci června? Nechápu.

Celý systém maturit mi přijde, jako kdyby stát říkal: „Vy jste je za x let nic nenaučili, proto se to musí naučit sami během pár dní/týdnů.“ Maturita nedává už žádný smysl, pokud jde o žáky toužící po studiu na vysokých školách. Student často tráví čas zbytečností (=maturita), aby dostal jeden papír, a na důležitou věc, přijímací zkoušky, už mu nezbývá tolik času. Maturita dávala smysl právě tehdy, pokud to byl zároveň určující prvek přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Pokud vysoké školy mají přijímací zkoušky, je z maturity opět zbytečnost, která navíc překáží při přípravě na univerzitní přijímací zkoušky.

A pokud maturant nemíří na vysokou školu, ale do práce, firma si za sebe udělá své vlastní „přijímací zkoušky“, které nemají s maturitní zkouškou nic společného. Najednou vám je k ničemu, kdy byla Bartolomějská noc, protože se prostě musíte dobře obléknout, napsat strukturovaný životopis a umět komunikovat a dobře se prezentovat.

Nějaký závěr by pochopitelně studium na střední škole i univerzitě mělo mít. Ale jednoduché a „oborové“. Elektrikář si připraví projekt a zapojí elektrický obvod, zkoušející se ho zeptá, jak by opravil to a to, když je situace taková a taková. Truhlář si sežene materiál a postaví knihovnu. Co absolvent gymnázia nebo obchodní akademie? Napsat desetistránkovou práci na libovolné téma, připravit prezentaci a obhájit svou práci. To je to, co by člověk mířící na vysokou školu měl zvládat, protože univerzitní studium není nic jiného, než čtení odborných knih, psaní prací a dělání prezentací a vystupování před „kolegy“. K tomu je potřeba práce se zdroji, cizí jazyky, argumenty, kritické myšlení apod. Na obchodní akademii samozřejmě podobné, záleží na oboru. Další možnosti jsou samozřejmě business plán fiktivní firmy, účetnictví firmy atd.

Co tedy s maturitou? Zrušit. Neexistuje jediný důvod, proč si ji nechat v systému v současné podobě.

Peníze

Mnoho článků týkajících se školství se zároveň dotýká tématu peněz v českých školách. Zvýšit nebo nezvýšit platy učitelů? O kolik? Za jakých podmínek? Zvýšit všem učitelům?

Proč zvýšit platy učitelům? Protože v ideálním případě to nastartuje kolotoč. Zvýší se platy, to namotivuje pár jedinců, kteří nejen vystudují pedagogickou fakultu, ale zároveň se rozhodnou učit. Sebeprezentace úspěšných učitelů, lepší obraz v médiích, větší respekt učitelů. Pak se už rozjíždí efekt sněhové koule a vlna nových namotivovaných učitelů je větší a větší, úspěchy a spokojenost nabalí další vrstvu nových talentů. A bum, máme školství plné vynikajících nevyhořelých učitelů. Kvalita školství se zlepší. Teoreticky.

Další důvody jsou ze škatulky “jde o princip”. Dorovnat se dalším lidem s vysokoškolským vzděláním. Dorovnat se učitelům ze zbytku civilizovaného světa.

Jak zvýšit platy učitelům? Přidat všem učitelům je podle mě…hloupé. Koho to namotivuje? Nikoho, kdo už učí. Může to nastartovat scénář z předchozího odstavce, ale také to může nastartovat lidi ze skupiny “kdo neumí, učí”. Přidávat peníze nad určitou hranici je nesystematické. Systematické je změnit studium na pedagogických fakultách a těm, kteří změněným studiem projdou, zvýšit nástupní plat. Pro současné učitele by bylo systematické dorovnat propast v platech a pak přijmout systém pro ohodnocení učitelů a přijmout pravidla, kdo si zaslouží přidat nad rámec a kdo nikoliv. Taková pravidla by podle mě měla být dvojího charakteru. O první části osobního ohodnocení by měl(a) rozhodovat ředitel(ka), který(á) vidí práci navíc přímo na místě a přínos učitele pro školu – i tak by ale tato část měla mít jasná pravidla a bodování, za co peníze navíc budou a za co ne. O druhé části by mělo rozhodovat ministerstvo s tím, že opět bude jasné bodování. Jedná se o formální část – kurzy, školení, MOOC, sebevzdělávání. “Tohle a tohle je za tolik bodů. Splníš x bodů, dostaneš přidáno x procent.” Ne každý je ochoten toto podstoupit, mohl by se tak vytvořit tým “superučitelů”, ti by školili další učitele a tak dále.

Proč nepřidat všem učitelům? Protože jak všichni víme nebo tušíme, stále existují učitelé, kteří buď neumí učit nebo na to rezignovali. Pokud někdo hodinu tráví tak, že čte z učebnice nebo prezentace, nezaslouží si přidáno. Naopak bych mu plat ještě snížil.

Je otázkou, jaké dopady by mělo plošné zvýšení platů všem učitelům ze skutečně dlouhodobého hlediska. Probudil by se “trh”, došlo by k selekci a dobří učitelé by přirozeně nahradili špatné učitele? Nemyslím si. Zažil jsem v posledních týdnech několikrát, že ředitel se prostě špatného učitele nemůže zbavit, dokud neprovede něco skutečně závažného.

Peníze nikdy školství nezachrání. Jen změna přístupu. A s tím se musí začít na pedagogických fakultách.

Samozřejmě teď slyším argument, že jde o začarovaný kruh, protože studenty by možná namotivovaly zvýšené platy a určitá perspektiva. Jde o to nastartovat skutečnou diskuzi podloženou argumenty, zkušenostmi ze zahraničí (které mimochodem naznačují, že peníze nemají vliv na respekt učitelské profese a masivní investice do školství automaticky neznamenají zlepšení výsledků vzdělávacího procesu), možná dokonce experimenty. Dnes má učitel jen dvě možnosti – být bez rodiny nebo odejít ze školství. A to nejsou zrovna nadějné vyhlídky…