Metody ve stylu sociálních sítí

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21.století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového. Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal (zde). Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

    • jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

    • Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

    • Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

    • Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

    • A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se  jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time zde). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít zde:

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si sami. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

SocSítě1

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Práce jedné skupiny studentů:

A někteří šli dál a místo klasického textu udělali animovanou konverzaci:

Ukrajinský prezident:

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Jak jsem zrušil známky – formativní hodnocení I.

Na začátku školního roku se naskytla ideální šance – dostal jsem ekonomický seminář pro čtvrtý ročník, který nemá daný obsah. Zároveň jsem o letních prázdninách přečetl knihu o zavádění formativního hodnocení a tak jsem spojil dvě věci a rozhodl se, že ekonomický seminář je ideální místo pro „experiment“. Seminář je dvouhodinovka, je pro maturanty, není to předmět, který by měl vysoký profil, což znamená, že by někdo od něj něco očekával a někdo by ho sledoval či kontroloval. A studenti maturitního ročníku budou rádi, že se věci trochu změní, uvolní a nebudou muset dělat tolik věcí. I když poslední část je trochu zavádějící. Alespoň kvůli známkám se nebudou muset stresovat. Ve vysvětlení totiž padlo, že nebudou známky. A to většinu nalákalo, zrušení známek a na druhé straně zavedení formativního hodnocení si studenti odhlasovali. To byl krok první. Jak vše probíhalo? Jaké byly představy? Plány? Jak vše vypadá po třech měsících?

Ale na startu musí stát otázka: „co je formativní hodnocení?“ Za prvé, je to v realitě docela složitý proces. Definice: „průsečík tří procesu“ – kde je žák teď, kam se ubírá a jak se tam dostane, vám nedá praktický postup. A to je nejhorší na formativním hodnocení, nikde není jasně stanovené, jak máte postupovat, co k tomu používat, čím skončit atd. A nejtěžší je samozřejmě odhodlat se ke změně, už jen právě kvůli tomu, že sami nevíte, jak začít, a úspěch rozhodně není zaručený. Další složitý problém je vysvětlit vše studentům a vyrovnat se s (sebe)kritikou, možnou vzpourou studentů a vlastními pochybami.

asfsdf

Dylan Wiliams a Siobhán Leahy stanovili v knize Zavádění formativního hodnocení pět základních bodů, od kterých se lze odrazit a které znamenají formativní hodnocení v praxi.

  • Začít od konce, to znamená stanovit si cíle, kritéria, které znamenají úspěch studenta.
  • Teprve poté zjistit, kde se student nachází, získat pro to důkazy a odtud se odrazit k formování k cíli.
  • Po druhém bodě musí následovat zpětná vazba od učitele ke studentům, kteří se mají dozvědět, jak na tom jsou a co udělat, aby se dozvěděli více, byli úspěšní. Jinými slovy, aby došlo k formování.
  • Následně jde o vzájemný proces mezi studenty, mezi učitelem a studenty, kteří by se měli navzájem podporovat při učení, vzájemně se hodnotit a vzájemně se obohacovat a zlepšovat se.
  • Hlavní cíl je podle autorů knihy dosáhnout jakési autonomie studenta, samostatnosti.

Jak vypadalo moje převedení této teorie do reality výuky na gymnáziu?

Krok první. Stanovit si cíle. Co žáci mají umět? To musí být dopředu jasné a zveřejněné pro studenty. Což je trochu problém u předmětu, kde to není určené a vy ho učíte poprvé. Ale na x hodin jsem podobné body vypracoval.

oba

Další věc. Určitě jsem věděl, že k výuce vedené formativním hodnocením patří portfolio. Nakoupil jsem tak „obaly“, desky a rozdal je studentům. Vysvětlil jejich účel – „budeme dělat hodně cvičení, portfolio je místo, kam si budete práce zakládat, já je budu kontrolovat a psát  k tomu komentáře, vy případně opravovat a upravovat“. Jinými slovy, budu si průběžně zjišťovat, jak na tom jsou. Zároveň jsme první hodinu vyplňovali dva testy finanční gramotnosti, abych věděl, k čemu všemu se vrátit, jaké mají či nemají studenti základy (jestli například mám probírat RPSN).

Testy. Psát se budou, ale nebudou z nich známky, jen body. Pokud student něco nebude mít, nebude vědět, tak si to připraví na jednu z dalších hodin, doučí se, případně požádá o pomoc a znovu vysvětlení, pak už zbývá jen domluva, jakou formu mi dá vědět, že to skutečně umí a chápe látku.

Zpětná vazba je další podstatná věc (nejen pro formativní hodnocení). Sami studenti už mají body, které mají umět a mohou se kontrolovat, jestli je zvládají. Pak samozřejmě já občas zkontroluji přes různá cvičení, jestli látku ovládají. Portfolia si dvakrát za pololetí vyberu, napíšu komentář, poskytnu ke všemu zpětnou vazbu. Cvičení v hodinách chvíli zaberou, mám tak čas každého obejít, poradit, zkonzultovat, zeptat se. A poslední část zpětné vazby samozřejmě je, že studenti mohou kdykoliv hodnotit mě, hodinu, téma a mohou zasahovat do výuky. Dále dostanou za určitý čas papír, kde mohou anonymně hodnotit seminář, výuku a mě jako učitele.

Jak to funguje v realitě? Není to asi úplný „fail“, chyba, ale taky to není vyložený úspěch. Zatím. Respektive výuka je i podle hodnocení studentů v pohodě, ale otázka je, jestli k tomu přispívá formativní hodnocení a metody s ním spojené. Problém je v tom, že neexistuje žádný jednoduchý a jasný návod, jak formativní hodnocení aplikovat, takže je realita výuky zúžená na zrušení známek a „nějaká divná porfolia“. U portfolia je problém, že čtvrťáci se pochopitelně nebudou nijak extrémně vyvíjet během osmi měsíců ve škole, nedojde k velkým změnám a vývoji. Což je možná celkový problém – má smysl zkoušet formativní hodnocení u osmnáctiletých studentů, kteří se už tolik neformují?

Totální neúspěch jsou testy, kdy sice devět z deseti studentů by mělo jedničky (kdyby se známkovalo), ale nikdo nepodstoupil znovu vyzkoušení a nikdo si neopravil chyby (třeba i jen tu jednu malou věc, kterou neznali nebo si spletli), takže opět nedochází k žádnému formování a celá metoda pak postrádá smysl.

Otázkou tak je, jak moc se hodina vlastně liší od klasické hodiny?

Přes prázdniny budu muset načerpat energii, sílu a především inspiraci z internetu, stejně tak si budu muset opět přečíst knihu o formativním hodnocení, protože ekonomický seminář je super, ale formativní hodnocení v něm úplně nezáří, není jasně viditelná a nezanechává stopy.

Finální hodnocení pokusu o zavedení formativního hodnocení na semináři najdete tedy až v druhém díle, na konci školního roku.

 

Hierarchie – metoda

Paul Ginnis ve své knize (zde)  popsal několik zajímavých metod. Některé mně známé, některé neznámé. A pár jich bylo takových, že jsem je musel hned při první příležitosti vyzkoušet. První z nich nazývá Ginnis „Hierarchie“.

Ginnis ji doporučuje používat jako součást práce při čtení a analyzovaní textu, kde jednoduše jde o to seřadit informace do pyramidy podle toho, jak je čtenář považuje za klíčové.

Mě metoda inspirovala k jinému použití. Pyramida zůstává, hierarchie (řazení) také, ale text jsme nepoužili. Naše pyramida měla pět pater a studenti dostali šest historických jmen. Představte si například následujících šest panovníků – svatý Václav, Přemysl Otakar, Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský, Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Úkolem pro studenty je seřadit panovníky podle významu pro české dějiny (ale samozřejmě toto kritérium záleží na každém učiteli). Pyramida má pět pater, panovníků je šest – jednoho je nutné vyhodit. Co je ale nejdůležitější, nejde jen o bezduché seřazení, ale vedle pyramidy musí studenti vypsat argumenty, proč zrovna ten a ten panovník je první, proč zrovna X vyřadili, proč je Přemysl Otakar důležitější pro naše dějiny v porovnání s Přemyslem Otakarem II. Opakujeme dějepis, procvičujeme porovnávání a argumentování. Výsledek může mít každý jiný, pokud je podložen argumenty. Neexistuje jedno správné řešení.

Hierarchie1

Všechno vypadá jednoduše – metoda nevyžaduje speciální pomůcky, studenti ji pochopí, učiteli to zabere pár minut, ale realita je složitější. Výše jmenovaných šest panovníků jsem skutečně zadal osmákům a všichni bez výjimky měli na prvním místě Karla IV. Což se podle mě rovná špatnému zadání.

U starších studentů jsem dal šest událostí a šest jmen z pravěku a starověku, kde se měli na jednu stranu papíru seřadit zvlášť události a jejich význam pro běh dějin a na druhé straně osobnosti. Čím složitější zadání (osobnosti a události), tím složitější je cvičení na přemýšlení a argumentaci. Pokud vznikne hádka, je to vlastně super. Pokud má každý jinou hierarchii, přijde mi to zajímavější, než pokud mají všichni stejné výsledky. V zadání v druhém případě bylo například: vznik zemědělství, objev písma, začátek rozšíření ohně a další. A právě tady vznikla hádka a důmyslnější argumenty – oheň nebo zemědělství? Co bylo pro lidstvo důležitější? To samé u osobností, někdo vybral Caesara, jiný zas Alexandra Makedonského, třetí Octaviana.

Hierarchie2

Jednoznačnou výhodou metody je, že ji lze použít pro více předmětů, pro opakování i pro hledání informací z různých zdrojů. Například nemusí jít tedy jen o vlastní názor („Který z následujících spisovatelů byl „nejlepší“ a proč?“), ale i o seřazení řek podle délky (práce s atlasem).

Učitelská literatura

Před dlouhými měsíci mi někdo napsal, jestli bych zkusil napsat text o učitelské literatuře. Zkušenější učitelé budou znát, těm se omlouvám za zklamání, ale pro začínající učitele to může být důležité, proto se pokusím sepsat knihy, které mi přijdou důležité a které mi pomohly. Pořadí je dáno tím, kdy jsem knihu četl. A vzhledem k nešťastnému výběru pro výuku nepraktických školení jsou jmenované knihy i zdrojem mých metod, i když mnohdy jsou upravené do podoby, která mi vyhovuje.

Geoffrey Petty – Moderní vyučování

První skutečná „bible“ a zároveň první podstatná kniha, kterou jsem četl a něco změnila. Bylo to velké dilema, protože stála snad osm stovek a to z výplaty během prvního roku kolem šestnácti tisíc není úplně jasná investice. Ale vyplatilo se. Položil jsem se do ní po prvním roce výuky, když jsem se rozhodl odložit dovolenou v podobě stopování do Estonska a radši si věnovat vlastnímu vzdělání.

moderni-vyucovani

Síla knihy je jednoznačně v komplexnosti, což mi jen připomíná, že bych si ji měl zkusit znovu přečíst po pěti letech od premiéry. Už teď mě zajímá, co to se mnou udělá. Kniha nabízí jak potřeby žáků v hodině, tak potřeby učitele pro hodiny. To znamená, že učitel tam najde jak praktický návod v podobě metod, tak i například to, jak funguje učení, motivace, kritika a další témata. Poslední dvě kapitoly jsou věnovány hodnocení žáků i sebehodnocení učitele. Zároveň kniha obsahuje spoustu odkazů na další zajímavé autory, výzkumy a zdroje.

Na druhou stranu jmenovaná pozitiva v sobě skrývají i svou temnou stránku – v knize je jednoduše moc užitečných informací a pokud učím a hledám cestu, jak se zlepšit, tak nevím, kde začít. Kniha má v sobě informace, jak se chovat k žákům, jaké použít metody i jak postavit hodinu. Otázka pak je, co si začínající učitel vybere jako svou prioritu. I proto jsem psal, že si knihu musím přečíst znovu. Sám sebe se ptám, kolik mi toho uniklo a kolik věcí jsem před pěti lety nepovažoval za důležité.

Graham Pike, David Selby – Cvičení a hry pro globální výchovu 1 a 2

Knihy, které jsem objevil naprostou náhodou a strašně mi pomohly. Žádné okecávání, rovnou na věc – desítky cvičení na různá témata a pro různě staré studenty. Knihy pokrývají několik předmětů (dějepis, zsv, biologie), ale hlavním tématem je pochopitelně výchova k občanství. Několik cvičení používá i Robert Čapek v Moderní didaktice.

Četl jsem po prvním roce učení a teď si uvědomuji, že cvičení z téhle knihy jsou naprosté stálice, poměrně oblíbené u studentů. Všechna cvičení mají společné to, že aktivní jsou při nich studenti, mají konkrétní téma a konkrétní cíl. Najdete zde téma pro procvičování argumentů, proč stavět/nestavět jadernou elektrárnu na vedlejším pozemku, přes lehké „icebreakery“ pro mladší děti, až složitou simulaci makroekonomie. Velmi doporučuji.

Robert Čapek – Líný učitel

Čteno šestý rok v práci ve stavu pochyb, jestli se alespoň snažím dělat věci správně. A uklidnění mi to přineslo. Stručná, výstižná a poučná kniha, která nabízí od všeho něco, ale hlavně ji beru jako určitý druh učitelské filosofie, což myslím byl i záměr. Rok přemýšlím nad tím, jak by vypadalo studium na pedagogických fakultách, kdyby si Líného učitele měli přečíst všichni studenti během prvního týdne studia na vysoké škole. Nenastavilo by to mysl studenta trochu jinak? Nebylo by to lepší, než číst Říčanovu Psychologii a další knihy?

Paul Ginnis – Efektivní výukové nástroje pro učitele: Strategie pro zvýšení úspěšnosti každého žáka

Tato kniha je jak seriál nebo film, který má v sobě vše, co jste už viděli jinde, ale nějakým záhadným způsobem to funguje a najednou na to koukáte jako na něco originálního.

Šedesát stran autor vysvětluje, proč by učitel měl věnovat část výukové hodiny „moderním“ metodám, samozřejmě argumentuje pomocí výzkumů. A pak už nabízí jen metody a hodnocení. A metody to jsou takové, že jsem z nich byl nadšený i přes to, že jich mám ve svých deskách asi tři sta. Jednu jsem už stihl vyzkoušet, dalších pár musím vyzkoušet v následujících týdnech a měsících, ale vím jistě, že to jsou metody, které se zařadí do mé hlavní padesátky používaných metod (samozřejmě je mám v plánu postupně představovat zde na blogu).

Na závěr kniha nabízí i dotazníky pro hodnocení a sebehodnocení.

Robert Čapek – Moderní didaktika

Buďme upřímní, tohle je kniha, kterou by asi každý učitel měl mít u sebe. Přečetl jsem ji celou až toto léto a dával si značky na spoustu stran, ale měl jsem ji u sebe už nějakou dobu. Proč? Protože není nutné mít přečtenou každou stránku, ale mít možnost se do ní kdykoliv podívat. Vím, že mám text a vím, že chci, aby ho studenti přečetli. Podívám se do Moderní didaktiky, najdu část práce s textem a mám hotovo. To samé se skupinovou práci atd. Některé části z mého pohledu zbytečné – tím myslím různé směry, které jsou popsány velmi obecně, tím pádem se stávají nepoužitelnými pro mou výuku. Ale kdyby byly někde na konci nebo měly svou vlastní část, tak nic nenamítám.

Další knihou by mohla být Zavádění formativního hodnocení, ale té budu pravděpodobně věnovat celý článek.

Za zmínku stojí ještě další knihy, které jsem četl v mezidobí a které už nepatří mezi „bible“, ale přesto je chci sdílet. Metodika výuky občanské výchovy od Labischové a Labische je opak Pettyho knihy – je útlá, je v ní málo informací, které jsou svým způsobem povrchní, ale na druhou stranu je to výhoda, protože kniha je určena začínajícím učitelům, kteří v ní rychle mohou najít potřebné informace. Kniha je opět rozdělena do klasických částí a nabízí teorii i praxi. Největší výhoda? Je k dispozici online zde.

Padesát stránek tipů lze najít i v ještě tenčí knize Zásobník metod používaných v OSV od Michala Dubece. Opět k dispozici zdarma a legálně zde.

Zajímavou publikací je i Být v obraze 2. Nabízí manuál a tipy do mediální výchovy, které lze samozřejmě použít ve více předmětech. K dispozici je zdarma. Máte dvě možnosti. U první stačí vyplnit formulář a nechat si ji poslat na adresu školy. Poštovné se neplatí. Druhá je stáhnout si publikaci zdarma a legálně vlastnit pdf soubor. Objednat nebo stáhnout lze zde.

Povinností pro učitele dějepisu je publikace Roberta Stradlinga Jak učit evropské dějiny 20.století. Základní tipy, teorie, koncepce, metody, další zdroje – to vše příručka obsahuje. Speciální zaměření publikace je jak učit kontroverzní témata (holocaust). Povinností by spíš mělo být mít zkoušku z této knihy už na vysoké škole. Ke stažení zde.

Za zmínku u dějepisu 20.století stojí rozhodně i práce pánů Pinkase a Činátla.

Spojení historického a kritického myšlení při práci s dokumenty nabízí History & Critical Thinking A Handbook for Using Historical Documents to Improve Students’ Thinking Skills in the Secondary Grades, který je prací kolegů Wisconsin Historical Society. Sice je vše na příkladech z amerického historie, ale pochopitelně se to dá přenášet na české dokumenty. Ke stažení zde. (Obecně doporučuji vyhledávat podobné „handbooky“ vydávané univerzitami.)

Původně jsem chtěl zmínit ještě pár blogů a dalších internetových stránek, ale to si nechám zas do jiného textu.

Tipy na další knihy přivítám v komentářích.

Skupinová práce – učitel VS student

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.

Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).

Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.

Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).

Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.

Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.

Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.

Aktivita „Estébáci po Sametové revoluci“

Letos jsme v devítce zvládli dojít ještě dál, než k tradiční finální látce, kterou je Sametová revoluce s následnou zmínkou o privatizaci a restituci. Naopak poslední dvě zmíněná témata jsem částečně propojil prakticky s přímou současností. Nápad přišel s článkem „Všude plno rozvědčíků“, který vyšel v květnovém čísle magazínu Reportér. Autorem je Jiří Štický, který mi zároveň dal svolení šířit v tomto textu jeho materiál. Zdrojem obrazových materiálů je tak právě magazín Reportér.

O co jde? Článek vlastně popisuje složitou realitu, kterou lze jednoduše vyjádřit následovně: bývalí příslušníci tajné komunistické policie (StB), nebo alespoň Sboru národní bezpečnosti, si navzájem přihazovali různé zakázky a služby v Dopravním podniku. Každý tak měl svůj podíl na zisku a to jen kvůli tomu, že jde o složitý proces, kde je zapojeno až zbytečně moc firem. Zároveň všechno vzniklo pravděpodobně z falešného udání spolupracujícího policisty, který oznámil, že na trh přijdou falešné padělky jízdenek a je potřeba vymyslet a vytisknout nové jízdenky s novými a kvalitnějšími bezpečnostními prvky (neexistuje žádný důkaz a padělané jízdenky samozřejmě nedorazily) A kolotoč dohod se rozjíždí.

 

 

Cílem tak je krom trénování klasických dovedností i ukázat, jak funguje svět obchodu a zároveň to nejdůležitější je zjištění informací, že „estébáci“ jsou stále mezi námi, nic se jim z pohledu práva nestalo, naopak nám vládnou nejen politicky, ale i šéfují velkým firmám a institucím. Jen převlékli kabáty a soukromé podnikání a vlastnictví jim „z ničeho nic“ nevadí.

 

 

Jak pracují žáci? Žáci dostanou papír se jmény, případně jednotlivé kartičky s profily, a jejich úkolem je ve skupině zpracovat celé schéma a vytvořit obraz toho, co se stalo. Přijít na to, co měli všichni společného. Ideální metodou je „Crime board“, o které jsem psal zde. Jednoduché shrnutí metody – žáci dělají práci detektivů, kterou pravděpodobně viděli v televizi – spojují si jednotlivé jména, jejich činy, firmy, odkrývají pozadí toho, co se stalo.

Nejlepší je pak sledovat debaty o tom, kdo je kdo, co udělal, co se vlastně stalo, argumenty mezi studenty. Každý má svou verzi, kdo je „horší“, kde všechno začalo atd.

Zdálo se mi, že cvičení bylo pro studenty relativně těžké. Je to pochopitelné. Hodně jmen, která jsou navíc naprosto cizí. Ještě k tomu se jasně neobjevuje žádný zločin, což mimochodem potvrdil i soud v květnu tohoto roku. To je důležité na závěr říct a zároveň by pochopitelně nemělo padnout ani „crime board“. Zároveň jsem málo zdůraznil, že vše je reálné, každé jméno, každý čin, každá firma a nic jsem si já nevymýšlel a nejedná se o hru.

My měli daný den klasickou hodinu a ještě další suplovanou hodinu. Bylo to naprosto ideální. První hodinu jsme klasicky dobrali Sametovou revoluci a další výše zmíněná témata, a zároveň jsem vysvětlovat toho cvičení, rozdal papír s jmény a další materiál (obří papíry, lepící papírky, izolepy, provázky – jen možnosti pro studenty, nic z toho nebylo povinné). Zbylo přibližně dvacet minut z první hodiny, což byl ideální čas na seznámení s jmény a začít připravovat práci nanečisto na klasický formát papíru. Druhou hodinu už se jelo právě podle příprav z části první hodiny a schéma se přepracovávalo na větší papír. Před další hodinou (třetí; jiný den) jsem požádal studenta a proběhla zpětná vazba – co studenti zjistili, co si o tom myslí a zároveň jsme si promítli jejich práce. Samozřejmě jsem ukázal i články z médií o tom, že všichni jsou nevinní a zároveň zmínil jméno Rittiga.

Následují profily jednotlivých aktérů, které jsem rozdal studentům a které jsou zkrácené a zjednodušené oproti originálu. Původní informace zpracoval Jiří Štický.

Vladimir Abraham

Odpadl z vysoké školy, pak nastoupil do SNB. Od roku 2006 pracoval ve Státní tiskárně cenin jako bezpečnostní ředitel, kde měl pod sebou utajované informace, mimochodem i ochranné prvky na jízdenkách. V roce 2016 nastoupil do Dopravního podniku.

Michal Pčolar

Od roku 1980 pracoval pro StB, v listopadu 1989 vyšetřoval údajné úmrtí studenta Martina Šmída. Od roku 1990 pracoval ve Státní tiskárně cenin, kde získal postupně důležité postavení. Ředitelem tiskárny byl vyslán do firmy Neograph, aby tam pomohl se zabezpečením výroby.

Jiří Brož

Odpadl z vysoké školy, dal se k SNB, později se přidal k StB. Po Sametové revoluci zůstal u policie. V roce 2007 je v úvodu naší kauzy, protože poslal Státní tiskárně cenin dopis z pozice policisty, že má informace o chystané várce padělaných jízdenek MHD, s tím, že je potřeba připravit nové a více chráněné jízdenky. Vlna padělků nikdy nedorazila.

Michal Musil

V sedmdesátých letech začal jako tiskařský dělník. V roce 1974 nastoupil do SNB, kde později začal zkoumat padělky. Po revoluci působil jako soudní znalec v oblasti cenin a padělků. Doporučil nové prvky na jízdenky a doporučil konkrétní firmy, které je dokáží zpracovat a vyrobit – Neograph a Státní tiskárna cenin.

Peter Kmeť

Vystudoval v Moskvě, poté agentem StB například v New Yorku. Pár dní po policistovi Brožovi přichází do Dopravního podniku a nabízí řešení – jízdenky vyrobí Neograph a nebude potřeba výběrové řízení. Za toto doporučení šlo jeho firmě v zahraničí (Cokeville Assets) sedmnáct haléřů z každé zakoupené jízdenky firmě Neograph.

Antonín Vilímec

Agent a spolupracovník československé lidové armády. V kauze vystupuje jako zástupce společnosti Crowsnet, která vyráběla pro Dopravní podnik elektronické jízdenky.

Pavel Švarc

Kariéra v SNB a později StB. Zástupce společnosti Cross Point, která dostala zakázku na prodej papírových jízdenek ve vestibulu metra.

Petr Oumrt

Práce pro StB. V Dopravním podniku se stal vedoucím, který měl na starosti zásobování a veřejné zakázky. Jednal s Neographem o všem, co se týkalo jízdenek. Spolužákem Jana Janků v kurzu StB a spolupracovníkem Sitty v StB.

Jan Janků

Vystudoval v Moskvě, v rodině měl vysoce postavené členy StB, kde sám později pracoval. Po revoluci se stal polovičním vlastníkem firmy Neograph. S celým nápadem na jízdenky za ním údajně přišel Peter Kmeť.

Vladimír Sitta starší

Začínal v papírnách, v osmdesátých letech se dal k SNB a později StB. Po revoluci začal podnikat, stal se polovičním vlastníkem Neographu.

Diplomatický „poker“ – simulace Pařížské mírové konference po první světové válce

Hned na začátek musím sdělit, že pokeru vůbec nerozumím a vím o něm absolutní nic. Ale ze zkušeností vím, že to je nejlepší vysvětlení pro studenty při následujícím cvičení. Jde totiž o to, že každý dostane kartičku s pokyny, které je klíčové udržet v tajnosti a pokud se ji dozví oponent, hra ztrácí smysl.

Jedna situace a jedna hra je právě zde představovaná Pařížská mírová konference po první světové válce, ale lze podobnou aktivitu použít při dalších válkách, při dalších akcích a především i v dalších předmětech. Můžete mít jednání NATO a dalších organizací, OPEC a jeho handrkování o ceně ropy. V literatuře můžeme nechat studenty shodnout se, kdo dostane Nobelovu cenu za literaturu. Nebo o nejlepšího českého spisovatele. Můžeme mít samozřejmě politiky při prosazování jakéhokoliv zákona. Myslím, že každého učitele napadne příklad pro svůj předmět.

Vyrobit kartičky zabere pár minut a výborná věc je na světě. Jde vlastně o to, že student musí prosadit svou, respektive přiřazený názor, což je taky potřebná dovednost a nutí vymýšlet argumenty, nebo alespoň ničit argumenty druhé strany. Zatím se mi cvičení vždy osvědčilo, v hodině zabere patnáct až dvacet minut. Ideální pak samozřejmě je cvičení „vyřešit“, to znamená, pokud se jedná o reálnou situaci, tak vysvětlit, jak to skutečně proběhlo, jaké byly argumenty apod.

O co konkrétně jde v mé verzi cvičení? Končí první světová válka a u jednoho stolu se schází hlavní válečné státy: Německo, Francie, Velká Británie a Spojené státy americké. Každý student představuje jeden stát, musíme tedy hrát ve čtyřčlenných týmech (ale samozřejmě za každý stát může bojovat více studentů, to už záleží na výběru učitele). Cílem je podepsat mír, s kterým každý souhlasí a každý ze studentů papír dobrovolně podepíše. Pokud se papír se čtyřmi podpisy dostane k učiteli a zároveň splní požadavky, přichází domluvená odměna. Zákeřné pochopitelně je, že studenti na kartičkách mají protichůdné pokyny k tomu, jak se mají chovat. Musí přesně odhalit, kdo co chce, na čí straně reálně je a s jakou „kartou hraje“, i když samozřejmě karty neviděl a tehdejší diplomacii jiných států pravděpodobně nezná. Bude riskovat a prosazovat svou? Nebo se spokojí s málem?

Jde o dějepis. Samozřejmě. Ale na druhou stranu je zde taktizování, kompromis, komunikace, schopnosti argumentace a prosazování svých požadavků, čtení situace a spoustu další dovedností.

V další části nabízím mé konkrétní kartičky, které okopírované dávám studentům. Samozřejmě je nutné zvolit správně, komu jakou kartičku předáte. Nezdá se mi rozumné to nechávat náhodě. Německo musí mít někdo, kdo tu situace snese a bude se bránit.

Kartičky pro studenty:

Německo

Největším nepřítelem je Francie, která byla za války zničena. Jsi považován za hlavního viníka války a ostatní budou chtít, aby si platil(a). Dej si pozor, máš prázdnou kasu, i deset miliard marek zaplacených ostatním tě zničí. Důležité je tvoje území na hranicích s Francií, máš tam hlavní průmyslovou oblast. Zkus jednání mířit na USA a Velkou Británii.

Francie

Tvoje země za války trpěla. A nyní, po válce, je naprosto zničená. Za všechno může Německo. Co s tím? Jednoznačně chtěj peníze, aby si mohl(a) zaplatit škody a postavit znovu svou zemi. Chtěj minimálně deset miliard marek pouze pro sebe a čím více budou chtít tvoji spojenci, tím lépe pro tebe. Tvým cílem je zařídit, aby tě Německo už nikdy nemohlo napadnout. Zkus se dohodnout se spojenci a zařídit, aby Německo ztratilo svou vojenskou techniku a taky, aby na hranicích s tvou zemí zůstali po několik let vaši vojáci a nebyli tam žádní němečtí vojáci. Nebylo by špatné toto území získat pro sebe – nachází se tam velké zásoby úhlí.

Velká Británie

Německo je pro tebe hlavní viník války, ale vůbec tě neohrožuje – není tvůj soused. Na tvém území se vůbec neválčilo. Ale pozor, hlídej Francii, ta je tvůj hlavní konkurent a nemůžeš dovolit, aby Francie byla moc silná. I proto nemůžeš nechat Německo padnout na úplné dno, Německo potřebuješ, aby vyrovnávalo svou politickou silou vliv Francie.

USA

Ležíš za mořem, tak proč se starat o Evropu? Válka k tobě nedoletěla ani nedoplavala. Ale víš, že tě poradci varovali – pokud bude Německo příliš poškozené a bude platit moc, z obyvatel se stanou radikálové a Německo se opět stane válečnou zónou a kdo ví, možná začne další válku. Tvým konkurentem je Velká Británie, dobře ji hlídej.

„Kolo života“ – metoda pro analýzu a porovnání

Klasika. Vysvětlil jsem žákům metodu, oni pracovali a následně jsem si já práce přečetl. A bylo to výjimečně dobré na první pokus. Metodu jsem dal na Twitter a pokud se bavíme o škatulce „metody“, tak i tam měla extrémně pozitivní ohlas. A tak jsme se dostali až sem, protože jsem si řekl, že se podělím i na blogu.

Jedná se o další metodu, která je univerzální, dá se použít ve velkém množství předmětů a v různých formách. V originále se jmenuje „Wheel of life“.

Stačí zadat do Googlu a kliknout na „obrázky“:

KoloNáhled1

Jedná se o metodu, která může sloužit jak k úvodu do tématu a následnému vyhledávání informací, tak i opakování a procvičování tématu. Hlavní dovedností je porovnávání dvou (a více) osobností, věcí nebo událostí. Vedlejším „produktem“ je vtip a kreativita.

My jsme například v sedmé třídě porovnávali dva reformátory z patnáctého a šestnáctého století – Jana Husa a Martina Luthera. Oba jsme měli probrané (ale Husa už hodně týdnů zpátky), ale, jak mi došlo později, nejdůležitější byla stejně dovednost analýzy a následné srovnání, ne znalost. Ale samozřejmě pokud žák dokáže zařadit Luthera k německé reformaci, tak je úkol splněn. Pracovali jsme ve dvojicích. A nejtěžší bylo vysvětlit žákům, co po nich vlastně chci. Několikrát jsem to musel vysvětlovat, obejít žáky, vymyslet příklady. Ale všichni nakonec pochopili a mohli jsme pracovat.

Pokud vezmu dvě osobnosti, například Václava Klause a Miloše Zemana, tak v mé verzi je první úkol najít osm kategorií, v kterých mohu osobnosti analyzovat a porovnat. Může to být něco objektivního (věk v době prezidentování, počet milostí), ale i subjektivního (úspěšnost). Vymýšlení kategorií je z mého pohledu nejlepší část celé metody, může to být relativně těžké a žáci musí skutečně přemýšlet.

Další úkol je osobnosti v jednotlivých kategoriích zhodnotit. Nejdřív si studenti na papír udělají kruh a pokud je čas i zájem, tak stupnici pro jednotlivé kategorii. Prostředek je nula, obvod je deset. Bod pro Klause bude například modrý, pro Zemana červený. Ve všech kategoriích uděláme pro jedince bod na určitém čísle a následně je danou barvou spojíme, na první pohled tak bude vidět, kdo je „silnější“, případně v čem je „horší“ a „lepší“. (Samozřejmě je možné na internetu už najít template, vytisknout a nikdo nemusí vytvářet kružnici a rýsovat do ní body, ale proč by to někdo dělal?)

Metoda má samozřejmě spoustu možností. Za prvé jednotlivé body a hodnocení lze dovysvětlit. Proč jsem vybral tuhle kategorii? Proč je v ní X úspěšnější? Další možností je mít kategorie předepsané. Můžu hodnotit jen jednoho člověka. Můžu hodnotit tři lidi. Můžu změnit počet kategorií. Můžu vytvořit skupiny žáků a v každé skupině se musí shodnout na kategoriích a následně každý hodnotí svou jednu osobnost v domluvených kategoriích; pak samozřejmě následuje vzájemné hodnocení, vysvětlování, reflexe a výsledek může dát skupina například do tabulky.

Co další předměty? Pokud si pamatuji, tak původně jsem metodu našel pro literaturu. Mohu srovnávat literární postavy, ale i autory ve stejném období a literárním směru. V zeměpise mi přijde metoda snad nejvíce přirozená – porovnání států, regionů, světadílů. V biologii bych pravděpodobně mohl porovnávat některé rostliny mezi sebou, stejně tak zvířata. V angličtině pro menší děti by to mohlo být zajímavé, protože by si procvičily slovní zásobu na určité téma. Tady už každý učitel poradí určitě sám. Pokud bude chtít.

Jedna metoda do všech předmětů – Squash card(s)

Častý pracovní příběh – hledal jsem jednu věc, ale skončil jsem u něčeho jiného, co jsem musel okamžitě vyzkoušet. V tomto konkrétním případě jsem hledal, jak na lapbook(y) a narazil jsem na něco, co lze použít v rámci jedné hodiny a snad do každého předmětu a stupně školy. A vypadalo to pěkně a zábavně. Název „squash cards“ si nedovolím překládat.

O co jde? O grafickou formu opakování, kde lze využít malování nebo fotografie.

Jak to vypadá? Podívat se můžete na naše dva hotové výrobky v přiloženém krátkém videu:

Co budete potřebovat? Papír. Musí být čtvercový, doporučené rozměry jsou patnáct krát patnáct centimetrů. V papírnictví jsem nesehnal, tak jsme si je museli sami vyrobit. Nůžky a lepidlo (nebo lepící pásku). A pak už jen ruce a mozek.

Můžete žákům ukazovat, co mají dělat s vlastním papírem v ruce. Jednou se papír přeloží z jedné strany, podruhé z druhé strany a pak „na trojúhelník“. Stejný proces zopakujeme ještě dvakrát. Následně tři papíry jen přilepíme k sobě a je hotovo. Samozřejmě je možné (a pravděpodobně lepší) pustit žákům „tutorial“, který se dá i zpomalit. Jedno z videí je například zde:

My jsme použili squash cards pro opakování první poloviny dvacátého století. První částí bylo rozhodnout se pro čtyři klíčové události, které definovaly období od 1914 do 1948. „Které události měly podle tebe největší dopad na tehdejší dobu, svět a jeho fungování? Co charakterizovalo toto období?“ Pátý obrázek je ideální využít na obálku celé aktivity, celé squash card. Další aktivitou je samozřejmě najít vhodné obrázky a následně se rozhodnout, jak ovlivnily dějiny a krátce pomocí vlastních slov toto vepsat do kartiček.

Aktivitu jsem použil během suplované hodiny dějepisu v kvartě a nikdo mým směrem nic nehodil, což je klíčové. Bylo to něco odlišného a všichni to přežili. Problém, o kterém jsem věděl, že problémem bude, bylo řešení hledání fotografií a následně vytištění. Samozřejmě, pokud můžete jít do učebny počítačů a tisknout přímo tam, problém neexistuje. Ale v klasické třídě je to složitější, studenti si sice mohou najít fotografie na mobilu, ale horší je to s tiskem. A pokud nelze využít mobily, budete muset kreslit nebo obrázky zpracovávat doma. U nás to proběhlo tak, že jsme během hodiny zpracovali papír do potřebného formátu, vybrali události, někteří připravili text a fotografie část studentů tiskla doma, část je poslala po domluvě na můj email a já je přinesl vytištěné na příští hodinu. Práce se tedy neodevzdávala na konci hodiny, ale na začátku další hodiny. Někteří obrázky kreslili nebo kombinovali fotografie s vlastním dílem.

A lapbooky na druhém stupni, ty snad budou zas někdy příště.

Moderní dějiny a pamětníci – I Witness

IWitness jsou internetové stránky, které shromažďují tisíce videí pamětníků a zároveň samozřejmě tisíce hodin informací z dějin dvacátého století na různá témata, ale hlavní jsou genocidy (Holocaust, Rwanda) a vztahy k menšinám či skupinám lidí, kteří se odlišují a byli proto diskriminováni.

Po zaregistrování je hned několik možností, jak začít s prací. Stačí například kliknout na „Watch“ a svět pamětníků je otevřen. Poté už jen kliknout na téma. Pokud je hodina dějepisu, pravděpodobně si zvolíme omezení, což znamená, že přepneme na svědectví pouze v češtině. Ale samozřejmě není důvod, proč bych nemohl svědectví pouštět v angličtině či dalším jazyce.

Witness1

Ale hlavní vychytávka IWitness je, že nejde jen o videa, kde hovoří pamětníci. Hlavní plus je, že na práci s videem lze založit celou hodinu, projekty a aktivity. Některé z nich jsou už připravené, jak lze vidět na přiloženém obrázku. Stejně tak si mohu připravit sám svou aktivitu a používat ji následující roky.

Witness2

Ve třídě se dá s stránkami IWitness také pracovat několika způsoby. Samozřejmě klasicky puštěním videa a zodpovídáním otázek, ať už individuálně nebo ve skupinách. Lze psát i svůj názor. Ale k čemu IWitness míří je samostatná práce každého žáka na svém vlastním přístroji, tabletu či počítači. Takový způsob práce se hodí na seminář nebo dvouhodinovku. Ale učitelé, kteří s IWitness už pracují dlouhodobě, nabízí žákům „výměnu“. Za pololetí si splní jakékoliv cvičení na IWitness a za odměnu si vyberou test během stejného pololetí, který nemusí psát. Cvičení si pak samozřejmě plní doma. Tento způsob funguje poměrně jednoduše – vytvoříte skupinu, rozešlete úkol a jen vidíte, jak jednotlivci ze skupiny postupují a máte tedy přehled, kdo, jestli a jak úkol plní.

IWitness3

Jaké jsou výhody IWitness a proč používat právě tyto stránky a svědectví, když jich na internetu je zahlcující množství? Za prvé, i na IWitness je velké množství záznamů. Dokonce nemusím projíždět hodiny a hodiny záznamů, protože už to někdo udělal za mě. Stačí zadat klíčové slovo, například „Liberec“, a objeví se všechny výpovědi pamětníků přesně v minutě, kdy lze slyšet slovo „Liberec“. IWitness už má připravené hodiny, stačí jen sebrat odvahu, rozhodnout se a věnovat cvičení čas v hodině. Další výhodou je možnost připravit si vlastní hodiny, k čemuž máte na stránkách IWitness výborné pomůcky a podmínky. Jako třeba vlastní integrovaný program na stříhání videí. Celý systém připravených hodin není založený na pouhých odpovědích, ale na konstruktivistických prvcích výuky („consider – collect – construct – communicate“), žáci tak mají možnost projevit nejen svoje znalosti, ale i názory.

Ukažme si jednu lekci, hned tu historicky první v českém jazyce. Téma je genocida obecně a rwandská genocida konkrétně. Na obrázcích lze vidět, jak vypadá prostředí. První fáze je seznámení s tématem, počáteční informace, jejich zisk a teprve v dalších fázích jde o jejich zpracování a konstruktování vlastního názoru. V určitě fázi si žák může vybrat, jaké téma ho zajímá víc, například se tak zaměří na propagandu v rámci tématu genocidy ve Rwandě. V dalších fázích volí klíčová slova, citát od pamětníků a vybírá z množství informací ty naprosto zásadní, které tvoří pojem genocida. Na konkrétním příkladě se tak žák dozví nejen co genocida je, ale i jak genocida „funguje“, jaké má stupně, jak začíná a co umožňuje vzestup jedné skupiny nad druhou skupinu lidí. Všechny informace samozřejmě získává od pamětníků konkrétních událostí.

IWitness nabízí více možností, více detailů, ale cílem dnešního textu bylo jen představení, protože se mi stránky zdají užitečné, ale na druhou stranu relativně neznámé.