metody

„Vysvědčení, žebřík a kampaň“ – tři metody k vyzkoušení

Posted on by tajnyucitel

Tři metody, které mají několik pozitiv, jsou jednoduše vysvětlitelné, lehké na pochopení a přináší více efektivity do výuky.

Vysvědčení

Jak už název napovídá, jde o hodnocení. Můžeme pochopitelně hodnotit především osobnosti, ale v zeměpise i města, regiony, státy či kontinenty. V přírodopise se dá také metody využít a myslím, že i v dalších předmětech, stačí mít učitelé ochotného přemýšlet.

Student tedy dostane téma k hodnocení – například Přemyslovci a jejich vláda v Čechách se zaměřením na fungování státu. Úkol je vymyslet předmět, dát známku a přidat slovní hodnocení, kde je vysvětleno, proč dostali Přemyslovci zrovna tu a tu známku.

Studenti nejen opakují, uvědomují si souvislosti a kontext, ale zároveň hodnotí a následně podkládají své hodnocení argumenty, porovnávají různé druhy informací, třídí je.

Lze samozřejmě vzít cvičení do dalších úrovní, kde budou studenti rozděleni do skupin a každý bude hodnotit něco jiného, v mém případě tedy i jiné dynastie (kde mohou být některé předměty pro všechny dynastie stejné).

Žebřík

Jednoduché cvičení k probrání příčin. Studenti mají stanovený důsledek, například první světovou válku, a jednotlivými příčkami žebříku se mají dopracovat právě až k zmíněnému závěru. Mimochodem, i ředitel na gymnáziu tuto metodu ocenil, když jsem ji použil ve druháku.

Lze opět pracovat individuálně nebo skupinách, na papíře nebo jen házet informace po učiteli, který je napíše na tabuli. Stejně tak mohou studenti zpracovávat informace graficky nebo může učitel vymyslet složitější projekt.

Foto z Pinterestu:

žebřík

Kampaň

Jde o metodu skupinové práce, kdy studenti bojují nejčastěji za lidská práva v určitém historickém kontextu – za zrušení otroctví ve Spojených státech, za kratší pracovní dobu během průmyslové revoluce, nebo za prosazení češtiny jako úředního jazyka během 19.století.

sdgdgr

Cvičení má čtyři hlavní kroky, které si každý učitel může zpracovat jinak, něco rozšířit, něco ubrat. Každopádně důležité je rozdělit třídu do skupin a vhodně vybrat a vysvětlit téma. Studenti následně mají přijít s názvem pro svou skupinu, nakreslit logo a přijít se sloganem. Důležité pro skupinu je si jasně stanovit cíl, protože to je další úkol a zároveň s tímto bodem jsou spojené další části cvičení. Jde především o to, jak se k tomuto cíli dostanou, jak zrovna oni pomohou, jakou zvolí strategii, jaký bude jejich marketing, na koho cíli a celkově jak to udělají, aby jejich kampaň byla efektivní.

Jak už jsem psal, dále záleží na každému učiteli, jak metodu rozšíří. Pokud je čas, ideální je samozřejmě, aby skupiny prezentovaly své práce a došlo k vzájemnému hodnocení.

V síti – zjednodušená oficiální metodika

Posted on by tajnyucitel

K filmu V síti vyšla metodika. Oficiálně a zdarma je ke stažení zde. Ve spolupráci s filmaři ji připravil Kamil Kopecký (E-Bezpečí, Univerzita Palackého v Olomouci, odborný poradce filmu a osvětové kampaně).

Je důležité, že něco vyšlo a počítá se s vzděláváním. „Problém“ je, že metodika toho nabízí hodně, až moc. A proto tento text. Vycházím z toho, že realita je složitá, není moc času, učitelé učí spoustu hodin, mají rodiny, a tak třeba nezbude čas projít metodiku celou, dohledat si informace, připravit si minutu po minutě kvalitní hodinu. A proto zkusím metodiku zjednodušit tak, aby zabírala v reálně třídě jen několik minut, maximum jednu hodinu, protože nemá smysl chodit na film bez reflexe, ale zároveň se všemi povinnosti může být složité něco připravit. A to je účel tohoto textu.

Dvě důležité poznámky. Nic z následujícího jsem nevymýšlel sám, nic mi nepatří a k ničemu nevlastním autorská práva. Jen vybírám z metodiky pana Kopeckého, třídím materiál. Filtruji cizí metodiku tak, aby z ní zbyla základní kostra. Druhá je, že pokud se jedná o verzi pro mladší studenti, vážně nemá smysl jít do kina s tím, že učitelé budou šokováni, studenti se zasmějí a jdeme dál. Je nutná diskuse. A pokud možno dlouhodobá systematická práce s tématem, ne jednorázové zakňourání „dávejte si pozor na internetu“.

A bonusová poznámka, která je zmíněna i na konci filmu – nezakazovat internet, nenadávat studentům, že jsou závislí na internetu apod.

Začít se může jednoduše jen s vyjádřením pocitů žáků, ať už ústně, nebo písemně. Pokud probíhá metoda ústní formou, vhodné je zapisovat pocity studentů na tabuli.

Diskuse

Základní otázky pro nastartování hodiny. Slouží jak k úvodu reflexe filmu, tak i reality mezi žáky.

Bavíte se na internetu také s neznámými lidmi, které jste mimo internet nikdy osobně neviděli? Jak to probíhá?

Mají vaši internetoví kamarádi přezdívky, nebo používají spíše klasické jméno a příjmení, ať už reálné, nebo vymyšlené? Mají ve svých profilech svou reálnou fotku? A používáte vůbec ke komunikaci webku?

(Překvapení ve filmu bylo, že „Ústečan“ používal skutečné jméno, v realitě to ale není běžné. Buď se jedná o přezdívky nebo vymyšlená jména. „Webka“, kamera zamířená na uživatele počítače, by měla být VŽDY přelepená, pokud se bavíme o té přímo v počítači. Pro šikovné uživatele není problém sledovat oběť přes kameru, i když není připojená například na Skypu.)

Intervence a prevence

Druhé kolo, jdeme hlouběji. Zásadní téma – jak by reagovali žáci, kdyby se jim podobná situace stala? Zatímco v prvním kolem bych nechal žáky odpovídat volně, „házet“ odpovědi po učiteli, zde bych spíš použil skupiny nebo individuální psaní odpovědí. Ať se každý zapojí, ať každý přemýšlí a prožije si situaci.

Co byste dělali, kdybyste se dostali do podobných situací? Řekli byste to někomu, nebo doufali, že problém zmizí?

Znáte nějaké internetové linky, které vám mohou pomoci s vašimi problémy?

Co konkrétně byste napsali? Co je důležité uvést?

Máte na internetu nějaký profil? A kde? Jak ho máte zabezpečen? Může si třeba kdokoli prohlédnou seznam vašich přátel, nebo se dívat na vaše fotky? A jak se vlastně takový profil dá zabezpečit?

(Nejlepší samozřejmě o problému povědět rodičům. Základ. Pokud to nejde, tak požádat o pomoc odborníky – kontakty na konci textu. A profil se dnes dá zabezpečit „zámečkem“, což znamená, že nebude dostupný veřejně, bude dostupný jen pro lidi, kterým to autor profilu povolí. Další zabezpečení jsou samozřejmě logická – nedovolovat a nezveřejňovat polohu, své fotografie, své jméno a žádné osobní údaje.)

Právní minimum

Od kolika let můžeme mít legálně sex? (od 15 let)

Od kolika let můžeme na internet nahrávat své aktuální intimní fotografie či videa? (od 18 let)

Je trestné, když nám někdo na internetu navrhne setkání v reálném světě, aby s námi např. měl sex nebo s námi nafotil intimní materiály? (do 15 let věku dítěte je trestný již samotný návrh viz §193b TZ)

Aktivita 1

Úkolem je z fotografií pěti mužů vybrat sexuálního predátora. Žáci mohou být rozděleni do skupinek a měli by vybrat jednoho z mužů a následně obhájit výběr.

Po řešení by samozřejmě mělo zaznít, že sexuální predátor není jasně odlišitelný od jiných lidí a může vypadat jakkoliv. Není to plešatý starý muž, který bydlí u své mámy.

Aktivita 2

Žáci dostanou před oči falešný profil a jejich úkol je sdělit, jaké pocity v nich vyvolává a co si o profilu myslí. Zde by žáci měli pochopitelně dojít k tomu, že za profilem se může skrývat někdo úplně jiný.

Aktivita 3

Jak si ověřit identitu osoby, se kterou komunikujeme?

„Pomocí této aktivity lze trénovat základní dovednosti v oblasti ověřování informací v online prostředí. Žáci budou mít za úkol např. ověřit identitu osoby, se kterou videochatují, ověřit profil kamaráda, profil celebrity apod. a odhalit, zda jde nebo nejde o fake apod.

V rámci aktivity lze trénovat: reverzní vyhledávání fotografií v online prostředí, ověřování identity v reálném čase (“teď hned se mi vyfoť se vzkazem”…), detekce ověřených profilů celebrit, třeba na Facebooku (symbol modré “fajfky” u profilu), analýza podezřelé komunikace (dívky používají mužský rod, nutí k výměně intimních materiálů, nucení k výměně fotek apod.).“

Co by měl znát učitel?

Dodatečné informace o základních pojmech z filmu:

„Sexting je dobrovolné sdílení vlastních intimních materiálů (fotografií, videí, případně sexuálně explicitního textu) s jinými osobami (partnerem, přáteli, ale také např. neznámými lidmi). Sexting je potenciálně velmi rizikový jev, protože pokud dojde k úniku intimních materiálů do online prostředí (a tvůrce a příjemce tak nad šířením materiálů ztratí kontrolu), dítě se snadno může stát obětí různých druhů online útoků – např. verbálního dehonestování, vydírání či vyhrožování, které mají na dítě vážný dopad a v extrémních situacích mohou končit až sebevraždou dítěte. Tyto situace film V síti věrně dokumentuje a zaznamenává.

Dalším fenoménem, na který se film V síti zaměřuje, je tzv. kybergrooming, což je termín, který označuje manipulaci dítěte v online prostředí jinou osobou s cílem přivést dítě na osobní schůzku v reálném světě. Zde pak může dojít k další manipulaci, ale také sexuálnímu zneužití či jiné formě fyzického ataku. Ne každá schůzka však musí končit atakem na dítě – naopak, řada abuzérů se k dítěti chová mile, kupuje mu dárečky, platí za něj útratu a chová se k němu velmi pěkně. Cílem je získat si důvěru dítěte, které je pak ochotno plnit to, co po něm pachatel požaduje.

Ve filmu narazíme také na celou řadu situací, které naplňují skutkovou podstatu různých trestných činů, např. Svádění k pohlavnímu styku, Účast na pornografickém představení, Výrobu a nakládání s dětskou pornografií, Zneužití dítěte k výrobě pornografie, Sexuální nátlak, Navazování nedovolených kontaktů s dítětem apod.„

Zdroj: Kopecký, Kamil, V síti: Za školou METODICKÁ PODPORA PRO PEDAGOGY

Časté otázky a odpovědi k filmu:

Důležité kontakty:

E-bezpečí

http://e-bezpeci.cz

https://www.facebook.com/EBezpeci

Poradna: http://poradna.e-bezpeci.cz

Dětské krizové centrum

https://www.ditekrize.cz

Kontakt pro problematiku rizik kyberprostoru: +420 778 510 510

https://www.elinka.iporadna.cz

Národní ústav duševního zdraví

Projekt pro potenciální i reálné predátory https://parafilik.cz/poradna/

Sdílím, tedy jsem – poruchy příjmu potravy

Posted on by tajnyucitel

V dnešním příspěvku zkouším něco pro mě neobvyklého a jiného – budu sdílet svou výuku na konkrétní téma. Což je možná běžné u jiných učitelů, ale buďme upřímní, často jsou ke stažení prezentace, které byly vytvořeny jen za účelem poskytnutí dotací a v rámci programu, do kterého byli učitelé vrženi donucením.

V ideálním případě, sebral jsem všechnu svou naivitu, budete vy psát další nápady, tipy, posílat odkazy, obrázky a videa, a vytvoříme dokonalou sbírku zdrojů na dané téma. Prosím?

1

První téma je podle mě důležité, pochopitelně. Poruchy příjmu potravy. Díky svobodě v našem systému jsem si téma přeházel už do šesté třídy, v sedmé je to hraniční a později už to nemá smysl, protože sedmá třída je „klasická puberta“, kde se snaží žáci přiblížit svým vzorům.

Proto prosím brát ohledy – prezentace a cvičení jsou pro šestou třídu základní školy. Téma patří do základů společenských věd („občanka“), ale je spojená i s mediální výchovou (podle mě ve velké míře – dnes téma učím jen v mediální výchově).

1)

Začínám na Youtube, kde pouštím skladbu s názvem Hvězdář od kapely UDG. Pro šesťáky je složité sledovat příběh v klipu a zároveň text, proto je první úkol jen sledovat klip. Druhým úkolem je společné luštění textu.

Části textu, které se podle mě hodí k rozebírání:

“Ztrácíš se před očima

rosteš jen ve vlastním stínu.

Jak luna mizíš s nocí

v bělostných šatech pro nemocné,

prosit je zvláštní pocit,

jen, ať je den, noc ne.

Na chodbách v bludných kruzích zářivka vyhasíná,

a já ti do infuzí chci přilít trochu vína.

Na nebi jiných sluncí, jak se tam asi cítíš,

s nebeskou interpunkcí, jiným tulákům svítíš.

Obzor než klesne níž, je ráno a ty spíš.

Od vlků odraná, hvězdáře Jordána.”

Prakticky se jedná o brainstorming, kde se dozvím, co žáci vědí.

2)

Čas jít trochu hlouběji. A to uděláme pomocí klipů. Hlouběji znamená už ne pouhé vysvětlení, o jaké téma se jedná a o definici bulimie, ale především o příčiny. Druhá část je tedy zaměřená na otázku „Proč?“.

(Podobných spotů je na internetu velké množství.)

K tomu mi slouží spoty s jasným posláním a obrázky modelek. Cílem je opět jakýsi brainstorming, kde se společně bavíme o příčinách poruch příjmu potravy. Vždy docházíme k tomu, že se jedná o problém psychický a jedna z hlavních příčin jsou vzory v médiích, ať už skutečné modelky nebo „celebrity“ z Instagramu.

3)

Čas udělat si zápis. Ano, musíme. Ale jen krátký. Zápis obsahuje pouze přehled poruch příjmu potravy a jejich jednoduché definice. Cílem je, aby žák znal jednotlivé nemoci, uměl vysvětlit rozdíl mezi anorexií a bulimií, a měl přehled o častých příčinách vzniku poruch.

Pro další vhled do tématu používám videa ze stránek stream.cz a konkrétně pořád „Fenomén“, kde je jak anorexie, tak bulimie. Chce to zvážit, jestli videa pouštět, nejsou úplně jednoduchá na strávení, ale já je pouštím, spouští emoce, což zvyšuje šanci, že si žáci učivo zapamatují a něco si z hodiny vezmou.

Zároveň se u obrázky bavíme o důsledcích poruch příjmu potravy pro naše tělo a zdraví.

4

Zde je přibližně konec první hodiny.

4)

Druhou hodinu se zeptám studentů na cíle předchozí hodiny – vyjmenovat poruchy, uvést mezi nimi rozdíly, vysvětlit příčiny a důsledky. Samozřejmě odpověď získám jen od několika, tak musím využít další cvičení, abych zjistil výsledky celé třídy. K tomu používám psaní vlastního textu (to, co se z médií dozvěděli, mají použít pro vlastní mediální sdělení). Žáci dostanou papír s obrázkem, ke kterému mají napsat text takovým způsobem, aby odpovídal obrázku i našemu tématu. Šesťáky neomezují nebo jim neříkám, jak mají text vytvářet – jediný úkol je napsat text a mít titulek.

Po psaní textu několik z nich přečteme, sdílíme, společně řešíme.

Téma uzavřeme skutečným textem od slečny, která trpěla poruchami příjmu potravy a sdílela je na blogu.

Všechny soubory najdete zde ke stažení:

https://ulozto.cz/tam/_xvG7FROED7TQ

9 důvodů, proč by měl mít učitel Pinterest

Posted on by tajnyucitel

Pinterest je sociální síť založená na nahrávání a sdílení obrázků. Zajímavých obrázků, ne selfie. Tak jednoduché to je. Nalezené obrázky („piny“) si následně můžete ukládat na své nástěnky.

Myslel jsem na založení Pinterestu snad dva roky, až jsem se na začátku ledna (samozřejmě večer před návratem do školy po prázdninách) odhodlal a šel do toho. Po necelém měsíci musím napsat, že to předčilo mé očekávání a cíl dnešního textu je jednoduchý a upřímný – pokud učíte, Pinterest vám může jen pomoct a nic tím neztratíte. Zde je mých devět důvodu, proč učiteli pomůže mít Pinterest, může ho motivovat a inspirovat.

Jednoduchost

Jen zadáte email, heslo, téma a jste ve světě, kde je tolik inspirace, že nebudete stíhat zkoušet nové věci. Nejde jen o lehké ovládání a fungování, ale i o to, jak jednoduše se můžete inspirovat a změnit svou výuku. Všichni víme, že někdy stačí jen jeden krok a spoustu věcí se může změnit. Stačí prvotní impuls.

er

Téma

Jak jsem psal výše – po založení Pinterestu stačí jen vybrat téma. Pinterest vám jich nabídne několik a vy libovolně vyberete. Jakmile vyberete téma, Pinterest vám zaplní domovskou stránku právě tímto tématem. Víc nemusíte dělat.

a

Sledující

Tím, že sledujete téma, nemusíte sledovat lidi. Můžete, ale nemusíte. Pinterest může sloužit čistě vám a vaší inspiraci, nikdo zde nehoní „lajky“ a nové sledující.

Závislost

Tím, že nejde o „lajky“, hodnocení či počet sledujících, odpadá několik klasických prvků sociálních sítí. Nemusíte se bát, že něco propásnete, nemusíte číst a vidět všechno Je to jen pro vás a na vás, nemusíte čekat na zpětnou vazbu.

Čas

Nemusíte vidět všechny nové příspěvky toho a toho člověka, proto jste „ochuzeny“ o prvky závislosti, ale zároveň ušetříte tolik důležitý čas. Vy můžete přijít kdykoliv a Pinterest vám kdykoliv poskytne inspiraci. Může to být jen patnáct minut týdně nebo měsíčně, záleží na vaší volbě. Inspiraci z vašeho tématu budete mít na Pinterestu vždy a automaticky.

Svoboda

Spojuje vše předchozí. Můžu si zde dělat co chci a kdykoliv chci. Zatím co na Twitteru mám závislost a cítím tlak vidět všechny příspěvky za daný den, tak nevím a neplánuji, kdy půjdu na Pinterest. Prostě až se mi bude chtít. Mohu jen kliknout „domů“ a mám zde obrázky. Mohu najít učitele a koukat se na jeho virtuální nástěnku. Až budu mít chvíli, nebo až budu chtít vyzkoušet něco nového, tak to zde určitě najdu. Můžete také samozřejmě tvořit vlastní obsah.

Budování vlastního portfolia

Pokud se vám něco bude líbit, budete chtít něco vyzkoušet, jen si to uložíte na svou nástěnku přímo na Pinterestu. Pinterest vám nabízí několik možností – můžete si samozřejmě vše naklikat/uložit na jedno místo, nebo si můžete vytvořit různé nástěnky (biologie, dějepis, zahrada a dům…) a také „podnástěnky“ (dějepis – 20.století, středověk, starověký Egypt). Celé vaše vizuální učení a zdroje do výuky na jednom místě s možností pořád hledat něco nového. Zároveň si můžete na některé nástěnky dát „zámeček“ a tím je uzavřít před veřejnými návštěvami vašeho profilu.

Bez názvu

Česká komunita

Evidentně je zde extrémně silná česká komunita – na tento blog chodí dlouhodobě nejvíce lidí právě z Pinterestu. A to i přes to, že jsem celou dobu Pinterest neměl a nic na něm nesdílel. A to i přes to, že Pinterest je jen o obrázcích. Což dává jasně najevo, že Pinterest má i další možnost a můžete si zde ukládat různé odkazy na texty a další zdroje.

zuuio

Nejen česká komunita

Pokud si založíte například Twitter a budete psát česky o školství, budete v české učitelské bublině. Na Pinterestu je ale pochopitelně celý učitelský svět, tam leží ta hlavní inspirace. Jen jsem si přeložil názvy svých nástěnek do angličtiny, začaly si moje obrázky ukládat zahraniční učitelé na svoje nástěnky (čímž zas já získávám další inspiraci na jejich nástěnkách).

Stačí jen pár kliknutí a jste v novém světě, díky kterému může být výuka bohatší.

Metody ve stylu sociálních sítí

Posted on by tajnyucitel

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21.století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového. Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal (zde). Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

    • jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

    • Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

    • Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

    • Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

    • A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se  jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time zde). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít zde:

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si sami. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

SocSítě1

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Práce jedné skupiny studentů:

A někteří šli dál a místo klasického textu udělali animovanou konverzaci:

Ukrajinský prezident:

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Jak jsem zrušil známky – formativní hodnocení I.

Posted on by tajnyucitel

Na začátku školního roku se naskytla ideální šance – dostal jsem ekonomický seminář pro čtvrtý ročník, který nemá daný obsah. Zároveň jsem o letních prázdninách přečetl knihu o zavádění formativního hodnocení a tak jsem spojil dvě věci a rozhodl se, že ekonomický seminář je ideální místo pro „experiment“. Seminář je dvouhodinovka, je pro maturanty, není to předmět, který by měl vysoký profil, což znamená, že by někdo od něj něco očekával a někdo by ho sledoval či kontroloval. A studenti maturitního ročníku budou rádi, že se věci trochu změní, uvolní a nebudou muset dělat tolik věcí. I když poslední část je trochu zavádějící. Alespoň kvůli známkám se nebudou muset stresovat. Ve vysvětlení totiž padlo, že nebudou známky. A to většinu nalákalo, zrušení známek a na druhé straně zavedení formativního hodnocení si studenti odhlasovali. To byl krok první. Jak vše probíhalo? Jaké byly představy? Plány? Jak vše vypadá po třech měsících?

Ale na startu musí stát otázka: „co je formativní hodnocení?“ Za prvé, je to v realitě docela složitý proces. Definice: „průsečík tří procesu“ – kde je žák teď, kam se ubírá a jak se tam dostane, vám nedá praktický postup. A to je nejhorší na formativním hodnocení, nikde není jasně stanovené, jak máte postupovat, co k tomu používat, čím skončit atd. A nejtěžší je samozřejmě odhodlat se ke změně, už jen právě kvůli tomu, že sami nevíte, jak začít, a úspěch rozhodně není zaručený. Další složitý problém je vysvětlit vše studentům a vyrovnat se s (sebe)kritikou, možnou vzpourou studentů a vlastními pochybami.

asfsdf

Dylan Wiliams a Siobhán Leahy stanovili v knize Zavádění formativního hodnocení pět základních bodů, od kterých se lze odrazit a které znamenají formativní hodnocení v praxi.

  • Začít od konce, to znamená stanovit si cíle, kritéria, které znamenají úspěch studenta.
  • Teprve poté zjistit, kde se student nachází, získat pro to důkazy a odtud se odrazit k formování k cíli.
  • Po druhém bodě musí následovat zpětná vazba od učitele ke studentům, kteří se mají dozvědět, jak na tom jsou a co udělat, aby se dozvěděli více, byli úspěšní. Jinými slovy, aby došlo k formování.
  • Následně jde o vzájemný proces mezi studenty, mezi učitelem a studenty, kteří by se měli navzájem podporovat při učení, vzájemně se hodnotit a vzájemně se obohacovat a zlepšovat se.
  • Hlavní cíl je podle autorů knihy dosáhnout jakési autonomie studenta, samostatnosti.

Jak vypadalo moje převedení této teorie do reality výuky na gymnáziu?

Krok první. Stanovit si cíle. Co žáci mají umět? To musí být dopředu jasné a zveřejněné pro studenty. Což je trochu problém u předmětu, kde to není určené a vy ho učíte poprvé. Ale na x hodin jsem podobné body vypracoval.

oba

Další věc. Určitě jsem věděl, že k výuce vedené formativním hodnocením patří portfolio. Nakoupil jsem tak „obaly“, desky a rozdal je studentům. Vysvětlil jejich účel – „budeme dělat hodně cvičení, portfolio je místo, kam si budete práce zakládat, já je budu kontrolovat a psát  k tomu komentáře, vy případně opravovat a upravovat“. Jinými slovy, budu si průběžně zjišťovat, jak na tom jsou. Zároveň jsme první hodinu vyplňovali dva testy finanční gramotnosti, abych věděl, k čemu všemu se vrátit, jaké mají či nemají studenti základy (jestli například mám probírat RPSN).

Testy. Psát se budou, ale nebudou z nich známky, jen body. Pokud student něco nebude mít, nebude vědět, tak si to připraví na jednu z dalších hodin, doučí se, případně požádá o pomoc a znovu vysvětlení, pak už zbývá jen domluva, jakou formu mi dá vědět, že to skutečně umí a chápe látku.

Zpětná vazba je další podstatná věc (nejen pro formativní hodnocení). Sami studenti už mají body, které mají umět a mohou se kontrolovat, jestli je zvládají. Pak samozřejmě já občas zkontroluji přes různá cvičení, jestli látku ovládají. Portfolia si dvakrát za pololetí vyberu, napíšu komentář, poskytnu ke všemu zpětnou vazbu. Cvičení v hodinách chvíli zaberou, mám tak čas každého obejít, poradit, zkonzultovat, zeptat se. A poslední část zpětné vazby samozřejmě je, že studenti mohou kdykoliv hodnotit mě, hodinu, téma a mohou zasahovat do výuky. Dále dostanou za určitý čas papír, kde mohou anonymně hodnotit seminář, výuku a mě jako učitele.

Jak to funguje v realitě? Není to asi úplný „fail“, chyba, ale taky to není vyložený úspěch. Zatím. Respektive výuka je i podle hodnocení studentů v pohodě, ale otázka je, jestli k tomu přispívá formativní hodnocení a metody s ním spojené. Problém je v tom, že neexistuje žádný jednoduchý a jasný návod, jak formativní hodnocení aplikovat, takže je realita výuky zúžená na zrušení známek a „nějaká divná porfolia“. U portfolia je problém, že čtvrťáci se pochopitelně nebudou nijak extrémně vyvíjet během osmi měsíců ve škole, nedojde k velkým změnám a vývoji. Což je možná celkový problém – má smysl zkoušet formativní hodnocení u osmnáctiletých studentů, kteří se už tolik neformují?

Totální neúspěch jsou testy, kdy sice devět z deseti studentů by mělo jedničky (kdyby se známkovalo), ale nikdo nepodstoupil znovu vyzkoušení a nikdo si neopravil chyby (třeba i jen tu jednu malou věc, kterou neznali nebo si spletli), takže opět nedochází k žádnému formování a celá metoda pak postrádá smysl.

Otázkou tak je, jak moc se hodina vlastně liší od klasické hodiny?

Přes prázdniny budu muset načerpat energii, sílu a především inspiraci z internetu, stejně tak si budu muset opět přečíst knihu o formativním hodnocení, protože ekonomický seminář je super, ale formativní hodnocení v něm úplně nezáří, není jasně viditelná a nezanechává stopy.

Finální hodnocení pokusu o zavedení formativního hodnocení na semináři najdete tedy až v druhém díle, na konci školního roku.

 

Hierarchie – metoda

Posted on by tajnyucitel

Paul Ginnis ve své knize (zde)  popsal několik zajímavých metod. Některé mně známé, některé neznámé. A pár jich bylo takových, že jsem je musel hned při první příležitosti vyzkoušet. První z nich nazývá Ginnis „Hierarchie“.

Ginnis ji doporučuje používat jako součást práce při čtení a analyzovaní textu, kde jednoduše jde o to seřadit informace do pyramidy podle toho, jak je čtenář považuje za klíčové.

Mě metoda inspirovala k jinému použití. Pyramida zůstává, hierarchie (řazení) také, ale text jsme nepoužili. Naše pyramida měla pět pater a studenti dostali šest historických jmen. Představte si například následujících šest panovníků – svatý Václav, Přemysl Otakar, Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský, Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Úkolem pro studenty je seřadit panovníky podle významu pro české dějiny (ale samozřejmě toto kritérium záleží na každém učiteli). Pyramida má pět pater, panovníků je šest – jednoho je nutné vyhodit. Co je ale nejdůležitější, nejde jen o bezduché seřazení, ale vedle pyramidy musí studenti vypsat argumenty, proč zrovna ten a ten panovník je první, proč zrovna X vyřadili, proč je Přemysl Otakar důležitější pro naše dějiny v porovnání s Přemyslem Otakarem II. Opakujeme dějepis, procvičujeme porovnávání a argumentování. Výsledek může mít každý jiný, pokud je podložen argumenty. Neexistuje jedno správné řešení.

Hierarchie1

Všechno vypadá jednoduše – metoda nevyžaduje speciální pomůcky, studenti ji pochopí, učiteli to zabere pár minut, ale realita je složitější. Výše jmenovaných šest panovníků jsem skutečně zadal osmákům a všichni bez výjimky měli na prvním místě Karla IV. Což se podle mě rovná špatnému zadání.

U starších studentů jsem dal šest událostí a šest jmen z pravěku a starověku, kde se měli na jednu stranu papíru seřadit zvlášť události a jejich význam pro běh dějin a na druhé straně osobnosti. Čím složitější zadání (osobnosti a události), tím složitější je cvičení na přemýšlení a argumentaci. Pokud vznikne hádka, je to vlastně super. Pokud má každý jinou hierarchii, přijde mi to zajímavější, než pokud mají všichni stejné výsledky. V zadání v druhém případě bylo například: vznik zemědělství, objev písma, začátek rozšíření ohně a další. A právě tady vznikla hádka a důmyslnější argumenty – oheň nebo zemědělství? Co bylo pro lidstvo důležitější? To samé u osobností, někdo vybral Caesara, jiný zas Alexandra Makedonského, třetí Octaviana.

Hierarchie2

Jednoznačnou výhodou metody je, že ji lze použít pro více předmětů, pro opakování i pro hledání informací z různých zdrojů. Například nemusí jít tedy jen o vlastní názor („Který z následujících spisovatelů byl „nejlepší“ a proč?“), ale i o seřazení řek podle délky (práce s atlasem).

Učitelská literatura

Posted on by tajnyucitel

Před dlouhými měsíci mi někdo napsal, jestli bych zkusil napsat text o učitelské literatuře. Zkušenější učitelé budou znát, těm se omlouvám za zklamání, ale pro začínající učitele to může být důležité, proto se pokusím sepsat knihy, které mi přijdou důležité a které mi pomohly. Pořadí je dáno tím, kdy jsem knihu četl. A vzhledem k nešťastnému výběru pro výuku nepraktických školení jsou jmenované knihy i zdrojem mých metod, i když mnohdy jsou upravené do podoby, která mi vyhovuje.

Geoffrey Petty – Moderní vyučování

První skutečná „bible“ a zároveň první podstatná kniha, kterou jsem četl a něco změnila. Bylo to velké dilema, protože stála snad osm stovek a to z výplaty během prvního roku kolem šestnácti tisíc není úplně jasná investice. Ale vyplatilo se. Položil jsem se do ní po prvním roce výuky, když jsem se rozhodl odložit dovolenou v podobě stopování do Estonska a radši si věnovat vlastnímu vzdělání.

moderni-vyucovani

Síla knihy je jednoznačně v komplexnosti, což mi jen připomíná, že bych si ji měl zkusit znovu přečíst po pěti letech od premiéry. Už teď mě zajímá, co to se mnou udělá. Kniha nabízí jak potřeby žáků v hodině, tak potřeby učitele pro hodiny. To znamená, že učitel tam najde jak praktický návod v podobě metod, tak i například to, jak funguje učení, motivace, kritika a další témata. Poslední dvě kapitoly jsou věnovány hodnocení žáků i sebehodnocení učitele. Zároveň kniha obsahuje spoustu odkazů na další zajímavé autory, výzkumy a zdroje.

Na druhou stranu jmenovaná pozitiva v sobě skrývají i svou temnou stránku – v knize je jednoduše moc užitečných informací a pokud učím a hledám cestu, jak se zlepšit, tak nevím, kde začít. Kniha má v sobě informace, jak se chovat k žákům, jaké použít metody i jak postavit hodinu. Otázka pak je, co si začínající učitel vybere jako svou prioritu. I proto jsem psal, že si knihu musím přečíst znovu. Sám sebe se ptám, kolik mi toho uniklo a kolik věcí jsem před pěti lety nepovažoval za důležité.

Graham Pike, David Selby – Cvičení a hry pro globální výchovu 1 a 2

Knihy, které jsem objevil naprostou náhodou a strašně mi pomohly. Žádné okecávání, rovnou na věc – desítky cvičení na různá témata a pro různě staré studenty. Knihy pokrývají několik předmětů (dějepis, zsv, biologie), ale hlavním tématem je pochopitelně výchova k občanství. Několik cvičení používá i Robert Čapek v Moderní didaktice.

Četl jsem po prvním roce učení a teď si uvědomuji, že cvičení z téhle knihy jsou naprosté stálice, poměrně oblíbené u studentů. Všechna cvičení mají společné to, že aktivní jsou při nich studenti, mají konkrétní téma a konkrétní cíl. Najdete zde téma pro procvičování argumentů, proč stavět/nestavět jadernou elektrárnu na vedlejším pozemku, přes lehké „icebreakery“ pro mladší děti, až složitou simulaci makroekonomie. Velmi doporučuji.

Robert Čapek – Líný učitel

Čteno šestý rok v práci ve stavu pochyb, jestli se alespoň snažím dělat věci správně. A uklidnění mi to přineslo. Stručná, výstižná a poučná kniha, která nabízí od všeho něco, ale hlavně ji beru jako určitý druh učitelské filosofie, což myslím byl i záměr. Rok přemýšlím nad tím, jak by vypadalo studium na pedagogických fakultách, kdyby si Líného učitele měli přečíst všichni studenti během prvního týdne studia na vysoké škole. Nenastavilo by to mysl studenta trochu jinak? Nebylo by to lepší, než číst Říčanovu Psychologii a další knihy?

Paul Ginnis – Efektivní výukové nástroje pro učitele: Strategie pro zvýšení úspěšnosti každého žáka

Tato kniha je jak seriál nebo film, který má v sobě vše, co jste už viděli jinde, ale nějakým záhadným způsobem to funguje a najednou na to koukáte jako na něco originálního.

Šedesát stran autor vysvětluje, proč by učitel měl věnovat část výukové hodiny „moderním“ metodám, samozřejmě argumentuje pomocí výzkumů. A pak už nabízí jen metody a hodnocení. A metody to jsou takové, že jsem z nich byl nadšený i přes to, že jich mám ve svých deskách asi tři sta. Jednu jsem už stihl vyzkoušet, dalších pár musím vyzkoušet v následujících týdnech a měsících, ale vím jistě, že to jsou metody, které se zařadí do mé hlavní padesátky používaných metod (samozřejmě je mám v plánu postupně představovat zde na blogu).

Na závěr kniha nabízí i dotazníky pro hodnocení a sebehodnocení.

Robert Čapek – Moderní didaktika

Buďme upřímní, tohle je kniha, kterou by asi každý učitel měl mít u sebe. Přečetl jsem ji celou až toto léto a dával si značky na spoustu stran, ale měl jsem ji u sebe už nějakou dobu. Proč? Protože není nutné mít přečtenou každou stránku, ale mít možnost se do ní kdykoliv podívat. Vím, že mám text a vím, že chci, aby ho studenti přečetli. Podívám se do Moderní didaktiky, najdu část práce s textem a mám hotovo. To samé se skupinovou práci atd. Některé části z mého pohledu zbytečné – tím myslím různé směry, které jsou popsány velmi obecně, tím pádem se stávají nepoužitelnými pro mou výuku. Ale kdyby byly někde na konci nebo měly svou vlastní část, tak nic nenamítám.

Další knihou by mohla být Zavádění formativního hodnocení, ale té budu pravděpodobně věnovat celý článek.

Za zmínku stojí ještě další knihy, které jsem četl v mezidobí a které už nepatří mezi „bible“, ale přesto je chci sdílet. Metodika výuky občanské výchovy od Labischové a Labische je opak Pettyho knihy – je útlá, je v ní málo informací, které jsou svým způsobem povrchní, ale na druhou stranu je to výhoda, protože kniha je určena začínajícím učitelům, kteří v ní rychle mohou najít potřebné informace. Kniha je opět rozdělena do klasických částí a nabízí teorii i praxi. Největší výhoda? Je k dispozici online zde.

Padesát stránek tipů lze najít i v ještě tenčí knize Zásobník metod používaných v OSV od Michala Dubece. Opět k dispozici zdarma a legálně zde.

Zajímavou publikací je i Být v obraze 2. Nabízí manuál a tipy do mediální výchovy, které lze samozřejmě použít ve více předmětech. K dispozici je zdarma. Máte dvě možnosti. U první stačí vyplnit formulář a nechat si ji poslat na adresu školy. Poštovné se neplatí. Druhá je stáhnout si publikaci zdarma a legálně vlastnit pdf soubor. Objednat nebo stáhnout lze zde.

Povinností pro učitele dějepisu je publikace Roberta Stradlinga Jak učit evropské dějiny 20.století. Základní tipy, teorie, koncepce, metody, další zdroje – to vše příručka obsahuje. Speciální zaměření publikace je jak učit kontroverzní témata (holocaust). Povinností by spíš mělo být mít zkoušku z této knihy už na vysoké škole. Ke stažení zde.

Za zmínku u dějepisu 20.století stojí rozhodně i práce pánů Pinkase a Činátla.

Spojení historického a kritického myšlení při práci s dokumenty nabízí History & Critical Thinking A Handbook for Using Historical Documents to Improve Students’ Thinking Skills in the Secondary Grades, který je prací kolegů Wisconsin Historical Society. Sice je vše na příkladech z amerického historie, ale pochopitelně se to dá přenášet na české dokumenty. Ke stažení zde. (Obecně doporučuji vyhledávat podobné „handbooky“ vydávané univerzitami.)

Původně jsem chtěl zmínit ještě pár blogů a dalších internetových stránek, ale to si nechám zas do jiného textu.

Tipy na další knihy přivítám v komentářích.

Skupinová práce – učitel VS student

Posted on by tajnyucitel

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.

Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).

Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.

Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).

Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.

Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.

Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.

Aktivita „Estébáci po Sametové revoluci“

Posted on by tajnyucitel

Letos jsme v devítce zvládli dojít ještě dál, než k tradiční finální látce, kterou je Sametová revoluce s následnou zmínkou o privatizaci a restituci. Naopak poslední dvě zmíněná témata jsem částečně propojil prakticky s přímou současností. Nápad přišel s článkem „Všude plno rozvědčíků“, který vyšel v květnovém čísle magazínu Reportér. Autorem je Jiří Štický, který mi zároveň dal svolení šířit v tomto textu jeho materiál. Zdrojem obrazových materiálů je tak právě magazín Reportér.

O co jde? Článek vlastně popisuje složitou realitu, kterou lze jednoduše vyjádřit následovně: bývalí příslušníci tajné komunistické policie (StB), nebo alespoň Sboru národní bezpečnosti, si navzájem přihazovali různé zakázky a služby v Dopravním podniku. Každý tak měl svůj podíl na zisku a to jen kvůli tomu, že jde o složitý proces, kde je zapojeno až zbytečně moc firem. Zároveň všechno vzniklo pravděpodobně z falešného udání spolupracujícího policisty, který oznámil, že na trh přijdou falešné padělky jízdenek a je potřeba vymyslet a vytisknout nové jízdenky s novými a kvalitnějšími bezpečnostními prvky (neexistuje žádný důkaz a padělané jízdenky samozřejmě nedorazily) A kolotoč dohod se rozjíždí.

 

 

Cílem tak je krom trénování klasických dovedností i ukázat, jak funguje svět obchodu a zároveň to nejdůležitější je zjištění informací, že „estébáci“ jsou stále mezi námi, nic se jim z pohledu práva nestalo, naopak nám vládnou nejen politicky, ale i šéfují velkým firmám a institucím. Jen převlékli kabáty a soukromé podnikání a vlastnictví jim „z ničeho nic“ nevadí.

 

 

Jak pracují žáci? Žáci dostanou papír se jmény, případně jednotlivé kartičky s profily, a jejich úkolem je ve skupině zpracovat celé schéma a vytvořit obraz toho, co se stalo. Přijít na to, co měli všichni společného. Ideální metodou je „Crime board“, o které jsem psal zde. Jednoduché shrnutí metody – žáci dělají práci detektivů, kterou pravděpodobně viděli v televizi – spojují si jednotlivé jména, jejich činy, firmy, odkrývají pozadí toho, co se stalo.

Nejlepší je pak sledovat debaty o tom, kdo je kdo, co udělal, co se vlastně stalo, argumenty mezi studenty. Každý má svou verzi, kdo je „horší“, kde všechno začalo atd.

Zdálo se mi, že cvičení bylo pro studenty relativně těžké. Je to pochopitelné. Hodně jmen, která jsou navíc naprosto cizí. Ještě k tomu se jasně neobjevuje žádný zločin, což mimochodem potvrdil i soud v květnu tohoto roku. To je důležité na závěr říct a zároveň by pochopitelně nemělo padnout ani „crime board“. Zároveň jsem málo zdůraznil, že vše je reálné, každé jméno, každý čin, každá firma a nic jsem si já nevymýšlel a nejedná se o hru.

My měli daný den klasickou hodinu a ještě další suplovanou hodinu. Bylo to naprosto ideální. První hodinu jsme klasicky dobrali Sametovou revoluci a další výše zmíněná témata, a zároveň jsem vysvětlovat toho cvičení, rozdal papír s jmény a další materiál (obří papíry, lepící papírky, izolepy, provázky – jen možnosti pro studenty, nic z toho nebylo povinné). Zbylo přibližně dvacet minut z první hodiny, což byl ideální čas na seznámení s jmény a začít připravovat práci nanečisto na klasický formát papíru. Druhou hodinu už se jelo právě podle příprav z části první hodiny a schéma se přepracovávalo na větší papír. Před další hodinou (třetí; jiný den) jsem požádal studenta a proběhla zpětná vazba – co studenti zjistili, co si o tom myslí a zároveň jsme si promítli jejich práce. Samozřejmě jsem ukázal i články z médií o tom, že všichni jsou nevinní a zároveň zmínil jméno Rittiga.

Následují profily jednotlivých aktérů, které jsem rozdal studentům a které jsou zkrácené a zjednodušené oproti originálu. Původní informace zpracoval Jiří Štický.

Vladimir Abraham

Odpadl z vysoké školy, pak nastoupil do SNB. Od roku 2006 pracoval ve Státní tiskárně cenin jako bezpečnostní ředitel, kde měl pod sebou utajované informace, mimochodem i ochranné prvky na jízdenkách. V roce 2016 nastoupil do Dopravního podniku.

Michal Pčolar

Od roku 1980 pracoval pro StB, v listopadu 1989 vyšetřoval údajné úmrtí studenta Martina Šmída. Od roku 1990 pracoval ve Státní tiskárně cenin, kde získal postupně důležité postavení. Ředitelem tiskárny byl vyslán do firmy Neograph, aby tam pomohl se zabezpečením výroby.

Jiří Brož

Odpadl z vysoké školy, dal se k SNB, později se přidal k StB. Po Sametové revoluci zůstal u policie. V roce 2007 je v úvodu naší kauzy, protože poslal Státní tiskárně cenin dopis z pozice policisty, že má informace o chystané várce padělaných jízdenek MHD, s tím, že je potřeba připravit nové a více chráněné jízdenky. Vlna padělků nikdy nedorazila.

Michal Musil

V sedmdesátých letech začal jako tiskařský dělník. V roce 1974 nastoupil do SNB, kde později začal zkoumat padělky. Po revoluci působil jako soudní znalec v oblasti cenin a padělků. Doporučil nové prvky na jízdenky a doporučil konkrétní firmy, které je dokáží zpracovat a vyrobit – Neograph a Státní tiskárna cenin.

Peter Kmeť

Vystudoval v Moskvě, poté agentem StB například v New Yorku. Pár dní po policistovi Brožovi přichází do Dopravního podniku a nabízí řešení – jízdenky vyrobí Neograph a nebude potřeba výběrové řízení. Za toto doporučení šlo jeho firmě v zahraničí (Cokeville Assets) sedmnáct haléřů z každé zakoupené jízdenky firmě Neograph.

Antonín Vilímec

Agent a spolupracovník československé lidové armády. V kauze vystupuje jako zástupce společnosti Crowsnet, která vyráběla pro Dopravní podnik elektronické jízdenky.

Pavel Švarc

Kariéra v SNB a později StB. Zástupce společnosti Cross Point, která dostala zakázku na prodej papírových jízdenek ve vestibulu metra.

Petr Oumrt

Práce pro StB. V Dopravním podniku se stal vedoucím, který měl na starosti zásobování a veřejné zakázky. Jednal s Neographem o všem, co se týkalo jízdenek. Spolužákem Jana Janků v kurzu StB a spolupracovníkem Sitty v StB.

Jan Janků

Vystudoval v Moskvě, v rodině měl vysoce postavené členy StB, kde sám později pracoval. Po revoluci se stal polovičním vlastníkem firmy Neograph. S celým nápadem na jízdenky za ním údajně přišel Peter Kmeť.

Vladimír Sitta starší

Začínal v papírnách, v osmdesátých letech se dal k SNB a později StB. Po revoluci začal podnikat, stal se polovičním vlastníkem Neographu.