Co žáci očekávají od základní školy?

První dny školy, noví žáci na druhém stupni a pro ně nový předmět společenské vědy. V ten samý moment jsem přemýšlel o článku, který měl být o možné změně systému výuky na základní škole. Psal a přemýšlel jsem o tom, jak na tom jsou s případnou změnou rodiče, politici a učitelé. Ale pak mi to došlo, zapomněl jsem na ty nejdůležitější – žáky. A tak jsem se jich zeptal…

Výborně to zapadlo do tématu, protože jsme zrovna probírali téma „Škola“, konkrétně práva a povinnosti žáků. Odpovídalo 38 žáků šestých ročníků. Úkolem bylo napsat 5 práv a 5 povinností, které by žáci mít chtěli nebo měli plnit. Ještě před tím však měli napsat, jaký by měl být „správný“ cíl naší školy. Neměli žádný výběr, neříkal jsem jim příklady, vše psali sami na čistý papír. Pro jistotu jim bylo vysvětleno, že právo je nějaká možnost a něco, co mohou udělat a povinnost něco, co musí.

Jsme „normální“ základní škola 21.století – město do 25 000 obyvatel, žádná vyloučená lokalita a každá třída má 20-25% žáků s různými handicapy. V třídách, kde byl zadán úkol, je vždy kolem 20 žáků (někteří samozřejmě daný den chyběli).

Jak „výzkum“ dopadl? Jak žáci odpovídali? Pochopitelně je vzorek příliš malý na to, aby kdokoliv dělal nějaké závěry, ale přišlo mi to zajímavé a každý pokus se dozvědět jakoukoliv zpětnou vazbu od žáků stojí za to.

Cíl školy

(Někteří žáci napsali dvě i více možností.)

  • cílem školy by mělo být vzdělání – 92% dětí (11% z nich k tomu dodalo, že by to mělo být pomocí her a 5%, že by vzdělání mělo sloužit k usnadnění života)

  • naučit děti slušně se chovat – 26% dětí

  • škola by žákům měla pomoc získat dobrou práci – 11% dětí

  • připravit děti do běžného života – 11% dětí

  • další možnosti: naučit děti spolupracovat, najít si kamarády a upozornit co je bezpečné a co není

Práva žáka

  • právo na odpočinek, přestávku – 79%

  • právo více prosazovat svůj názor – 53%

  • právo položit otázku – 42%

  • právo odejít o hodině na záchod – 42%

  • právo pít a jíst o hodině – 42%

  • právo na soukromí – 16%

  • právo na ochranu proti šikaně – 11%

  • právo dostat učebnice – 11%

  • právo na doučování – 11%

  • právo vybrat si vlastní přátelé – 11%

Povinnosti žáka

  • poslouchat učitele – 68%

  • být připraven do školy – 63%

  • přijít včas do školy a na vyučování – 47%

  • slušné chování – 47%

  • plnit domácí úkoly a pracovat o hodinách – 47%

  • učit se – 32%

  • chodit do školy – 21%

  • dodržovat školní řád – 21%

  • nebavit se – 21%

  • mít vždy připravenou žákovskou knížku – 21%

  • mít vypnutý telefon – 11%

  • dělat si zápisky – 11%

Každý si může interpretovat předchozí řádky po svém. U cílů školy se nestalo žádné překvapení, vlastně je překvapivé pouze to, jak málo dětí si chce „hrát“. Při následné diskusi jen málo žáků chtělo nějakou změnu systému školy. Kdyby například neměli fyziku, tak by prostě byli blbci. Jejich slova. U práv už například pro mě překvapení je, protože je vidět, že právo mít názor, diskutovat s učitelem a ptát se ho na otázky není úplně zakořeněné v našem systému. Když jsem minulý víkend potkal loňské žákyně devátého ročníku, dnešní „gymplačky“, tak první, na co si stěžovaly, bylo, že se nemůžou na nic zeptat, aniž by je „profesoři“ nechtěli propálit laserovým zrakem. Otázky a zpochybnění učitele jsou naprosto nežádoucími jevy. Stejně tak někteří učitelé nechtějí dovolit žákům napít se o hodině a pustit je na záchod…U povinností už je pak jen úsměvné, jak žáci své povinnosti znají, ale často se podle toho nechovají.

Čas (r)evoluce

Lze změnit české školství na úrovni základních škol? Jak?

Poslední minimálně tři roky to slýcháváme a čteme v pravidelném intervalu – české školství neslouží tak, jak by mělo; žáci se neučí myslet, ale memorovat; vzdělání nepřipravuje na život v 21.století, protože se vlastně od 19.století ani nezměnilo. Články jsou to pořád stejné, opakují se a jsou vlastně jak filmy Woodyho Allena – vykrádají samy sebe a jsou každý rok více a více povrchní. Nakonec nezbývají v těchto článcích žádná fakta, jen opakované názory někoho cizího.

Souhlasím s kritikou, ale rozhodně teď a tady nebudu kritizovat, protože už to ztratilo smysl. Lidé se vzděláním, zkušenostmi a starostmi o budoucnost (svých dětí) mají jasno a není třeba je přesvědčovat. Nutné je konečně nabídnout (státní) alternativu.

Nový systém musí mít cíle. Pokud možno by jich mělo být co nejméně, aby pozornost nebyla rozdělena na velké množství cílů, které pak není možné naplnit na sto procent. Nejsme naštěstí už součástí východního komunistického bloku, tak proč by systém a cíle měly být centralizovány? Ministerstvo stanoví návrhy, každá škola si vybere tři vlastní cíle. Kritické myšlení? Finanční gramotnost? Příprava na další život? Úspěch žáka? Zdravé sebevědomí? Prezentovat sebe a svou vlastní práci?

Největší problém jakékoliv změny ve školství by se dal prezentovat pod nadpisem “musí se chtít”. Trojice rodiče – učitelé – politici se musí shodnout. Politiky to bude stát peníze, výsledky jsou nejisté, odvaha chybí a volební hlasy na téma školství se získat nedají. Rodiče, kteří situaci ve škole vnímají jako problematickou, dají děti na soukromou školu s “novým” přístupem. Nebo si dokonce založí novou školu se svými přáteli nebo stejně smýšlejícími kolegy. Další malá část se nezajímá o školu a většině je to prostě jedno, hlavně když je klid a slušné známky. A učitelé? Nechci prvoplánově střílet do svých řad (a zad), ale nejsou oni největším problémem? Nemůžu soudit celou zemi a výzkumy snad ani neexistují. Ale fakta jsou taková, že čeští učitelé jsou starší a mladí chybí. A starší učitelé nejsou schopni se přizpůsobit požadavkům žáků a doby. Čest výjimkám, jsou tu, znám je a mám je ve sborovně. Ale chtít po nich, aby našli a zkusili novou metodu? Nepředstavitelné.

Kdy se u těchto tří skupin sejde “ano, chceme změnu?” Vážně se mi zdá, ačkoliv se tomu sám vnitřně divím, že nejvíce průchozí je to u politiků; rodičům je nutné vysvětlit výhody a učitele motivovat. Masivní školení moderních metod, následná aplikace a snad, když učitel s novou metodou zažije úspěch u svých žáků, bude chtít zažít další úspěch. Úspěch u žáků zažene motivační motor mnohem více než peníze navíc. Školení a nové metody ale neznamenají změnu systému…

Na prvním stupni neučím, takže se v něm samozřejmě nevyznám. Ale kritika nezní tak hlasitě, děti si na prvním stupni ještě hrají, smějí se a jsou bez odpoledního vyučování, takže mají čas rozvíjet na kroužcích to, co je baví. Učím dějepis, proto jen poznámka k vlastivědě a našemu jedinečnému systému, kdy se žáci učí některé téma hned třikrát – v průběhu prvního a druhého stupně, poté ještě na střední škole. Proč neučit na prvním stupni například pravěk a část středověku? Na druhém stupni by se navázalo tam, kde žáci skončili a konečně by bylo více prostoru pro moderní dějiny. Pro dějepis by to byl skok o kilometry daleko, ale pro systém jen krůček.

Jednou mě zaujal tweet o tom, jak jeho autorka musí zachraňovat na čtyřku předměty, které ji nebaví a poté už nemá čas se věnovat předmětům, které ji zajímají. Proto “moje” ideální škola by měla mít na prvním místě žáka a stejně jako sportovci nejradši vítězí, i žáci by měli zažívat úspěch. Kde jinde zažít úspěch, než v předmětech, ke kterým mají vztah?

Povinné předměty po celou školní docházku by byly jen tři – český a anglický jazyk, a matematika. A osobně mám k matematice ještě výhrady – možná by mohla být povinná jen do osmého ročníku nebo alespoň devátý ročník rozdělit podle úrovní.

Další předměty by byly povinné jen první rok na druhém stupni. V šesté třídě by tak žák měl po jeden rok předmět s názvem například “Základy fyziky”. Stejně tak chemie. Pouze náhled do SPV (občanská výchova) – probrat téma jako škola, domov, zdraví, státní symboly apod. Rychlokurz dějepisu – co to vlastně je za předmět, proč se to učíme a pak přůřez historií – jak žili lidé ve všech dobách, jak se změnila válka a jak se měnil stát. Jeden rok přírodopisu a jediné téma – člověk. Jeden rok zeměpisu – vývoj Země, složení planety a práce s mapou.

Z “relaxačních” předmětů – výtvarná, hudební a tělesná výchova – bych dal žákům povinnost vybrat si dva předměty. Je zbytečné, aby někdo, kdo nemá zájem o zpěv a neumí to, byl nucen zpívat. Stejně se to nemůže naučit! Buď je pak u špatného učitele ponižován a nucen zpívat nebo u dobrého učitelé jednoduše překáží, případně ruší.

Od sedmého ročníku si žáci volí předměty. Šestý ročník pro ně byl takovou upoutávkou, co od předmětů čekat a už vědí, co je baví více, co méně a co vůbec. Což vnáší do státního školství trochu tržního systému, protože se musí o žáky bojovat. Jak jinak, než zábavnou výukou? Pořád platí, že mají povinné dva jazyky a matematiku. Z šesti předmětů – přírodopis, zeměpis, fyzika, chemie, dějepis a občanská výchova, si vyberou tři předměty. Povinné předměty zaberou například dvanáct až patnáct hodin týdně. Dobrovolně vybrané předměty tvoří dalších šest hodin týdně a čtyři hodiny týdně zabere volba dvou předmětů z možností výtvarná, hudební a tělesná výchova. Jsme na dvaceti pěti hodinách týdně. To znamená, každý den pět hodin. Luxus, který nám nechává prostor pro nové předměty. Mediální výchova? Ekologie? Politika? Filmový kurz? Tvůrčí psaní? Dějiny umění? Cokoliv si vymyslí učitelé, pokud k tomu samozřejmě mají odborné předpoklady.

Samozřejmě, krátký a jednoduchý text o složité věci. Chápu takovou výtku. Ale pro vysvětlení triviálního “nápadu” si myslím, že je to dostatečné. Zároveň si nemyslím si, že by žáci v tomto systému byli více hloupí, než dnes. Jen by se věnovali tomu, k čemu mají předpoklady. Možná by se zmenšil počet propadlíků, možná by škola získala lepší status, protože by na ní žáci pořád nenadávali. Ano, naučili by se méně z některých předmětů. To ale neznamená, že by byli hloupí. Všichni ale víme, že ono méně je stejně to, co jsme hned zapomněli a co jsme nikdy k životu nepotřebovali. Jen si to konečně musíme přiznat.