Jak na mediální vzdělávání? Neřešit dezinformace, ale mediální gramotnost
Podle různých zdrojů a průzkumů čtvrtina až třetina Čechů podléhá různým formám dezinformací. Co s tím? Existuje vůbec řešení? Jaké jsou cesty?
Společnost se nám od rozšíření sociálních sítí prakticky rozpadá v přímém přenosu. Není to v žádném případě česká výjimka. Existuje příklad státu, kde lidé nepodléhají v takové míře dezinformacím? V žebříčcích se na prvním místě mediální gramotnosti a tedy nepodléhání dezinformacím objevuje Finsko. A Finsko se věnuje mediální scéně ve školách už minimálně přes třicet let.
Česká cesta?
Existují podle mě dva základní způsoby, jak se věnovat mediální gramotnosti ve školách.
Prvním je způsob, který jsem nazval „český“, protože se dobrovolně v pár školách už objevuje. Je to cesta, kdy bude existovat zcela nový předmět – mediální výchova.
Pro systém je to složité, protože vzniká nový předmět, pro který musí vzniknout prostor v rozvrhu, pravděpodobně by se tak muselo jinde ubrat. V takovém případě začne konflikt, protože nikdo nebude chtít ztratit čas věnovaný svému předmětu, každý se bude bránit. Další složitost je pochopitelně otázka, kdo bude daný předmět učit a jak bude předmět přesně vypadat.
Podle mě nejsou oba „problémy“ složité a neřešitelné. Prakticky je to o velmi malé části společnosti. Řešením může být jednoduše vznik skupiny v oboru vzdělaných lidí, spustit weby, kde budou tipy a materiály, následně se učitele dovzdělají a vše je připraveno. Samozřejmě na prvním místě ale musí být politická poptávka a iniciativa a to může být problém vůbec největší.
Finská cesta
Druhá cesta je cesta finská. Finsko neřeší dezinformace, finské školství učí mediální gramotnost. To v praxi znamená, že neexistuje jeden předmět „mediální výchova“, ale mediální výchova je v každém předmětu. V matematice se učí statistika a grafy, v předmětu dějepis se učí stereotypy, mýty a dezinformace. Ale nejdůležitějším předmětem je finština, kde se rozebírají reklamy, kde se žáci naučí rozdíly mezi komentářem, reportáží a příspěvkem na sociální sítí a samozřejmě mnohem víc. Finské učebnice jsou aktualizované a moderní, například učebnice pro sedmou třídu má dvě strany o Instagramu.
Ale finské děti začínají s mediální gramotností už v mateřské školce, kde natáčí na mobily krátké příspěvky a následně nad nimi diskutují a uvědomují si, že autor má vždy nějaký cíl. Na první stupni už řeší zdroje, ale i například bulvár.
Finský model mi zní krásně, až neskutečně. Bohužel. Výhodou i nevýhodou zároveň je, že jde o propracovaný systém, do kterého jsou zapojeni všichni učitelé a do jisté míry i celá společnost, všichni mají svůj kus zodpovědnosti.
Problém pro naši společnost je, že Finsko začalo realizovat své cíle na poli mediální gramotnosti už v 90. letech, kde se ustanovil obor na univerzitách, který následně vše sdílel s učiteli a poskytoval jim materiály.
Pozitivní ve srovnání Finska a České republiky je, že najdeme něco, co máme s Finskem společného – i u nás mají veřejnoprávní média vzdělávací web a web pro děti, stejně tak máme hustou síť knihoven, jejichž účel není omezen pouze na půjčování knih, ale i na pořádání různých akcí včetně těch vzdělávacích.
Klíčové problémy
V čem mezi námi a Finskem je nejhlubší příkop, je porozumění demokracii, společnosti, politice, světu. Jednoduše řešeno přístup k humanitním vědám. Finská společnost důvěřuje expertům, novinářům a politikům. A ačkoliv i my máme své historické zkušenosti s Ruskem (respektive Sovětským svazem), Finové mají Rusko hned za hranicemi a vědí, že z Ruska nemůže přijít nic pozitivního.
Část našich politiků dokonce šíří dezinformace, část naslibovala nesplnitelné, část je řízena čistě ideologií a průmyslovými či finančními zájmy. Část odborníků poškodila reputaci všem odborníkům, to je jen důsledek toho, že se zubař vyjadřuje k virům, válce na Ukrajině i stíhačkám. A problém novinářů a médií obecně je, že takového člověka do médií vůbec pozvou. A pochopitelně i novináři mohou udělat chyby, část novinářů nemá kvality, neumí pracovat se statistikami a interpretovat je, věnují se „pražským“ problémům a co je z mého pohledu nejklasičtější problém médií je, že si novinář(ka) večer nastuduje například školství a další týdny věnuje školství celý seriál. Jednoduše se někteří novináři věnují všemu a pochopitelně nemohou všemu rozumět. Jakákoliv důvěra se pak rozpadá.
Další problém? Už teď je velmi pozdě.
A představa, že by jakýkoliv český politik či politička měli vizi, koncepci a plány na několik let, na období přesahující jedno či dokonce dvě volební období? To je představa, která na mě působí až komicky.
UPDATE: Samozřejmě oficiálně i u nás razíme „finskou cestu“, mediální gramotnost je v RVP průřezovým tématem a měla by být ve všech předmětech. Je ale obrovskou otázkou, jestli matematikáři spojí s grafy s mediální výchovou, češtináři řeší reklamní slogany apod. Někteří určitě, těm bychom měli děkovat. Ale taky všichni učitelé vědí, že nedošlo k překlopení osnov a RVP. Jde o další klasický souboj teorie vs realita. Na papíře je české školství skvělé.