Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Reklamy

Jak jsme volili prezidenta na základní škole

Kolegy nápad, který byl na dlouho uložen k spánku. Na začátku ledna jsem ho nakonec probudil, vypracoval a předal žákovské radě. Jak vypadaly prezidentské volby na základní škole? Jaká byla pravidla? Jaká byla účast a kdo vyhrál?

kandidáti

Možnost volit měli jen žáci druhého stupně. Celý pracovní týden byla největší nástěnka využita právě k prezidentské volbě. Místo dostal nejen každý kandidát, ale i ústava. Konkrétně se zde objevil prezidentský slib a pravomoci prezidenta (článek ústavy 62 a 63). Každý kandidát dostal stejný prostor – oficiální fotografie, věk, základní osobní údaje (studium, povolání) a názory kandidáta na třináct vybraných témat či otázek. Konkrétně se jednalo o následující – milost obviněnému Babišovi, přijmutí Eura, vystoupení z Evropské unie, vyznamenání lidí s komunistickou minulostí, možnost volit na internetu, jmenování trestně stíhaného premiéra, vystoupení z NATO, udělení prezidentské milosti, udělení milosti Kájinkovi, účast armády na zahraničních misích, progresivní zdanění (vysvětleno samozřejmě jinými slovy), poplatky u lékaře a kouření v restauraci. Tyto údaje a názory byly vybírány ze skutečně volební kalkulačky.

Ve školním rozhlase byly oznámeny všechny informace. Kromě hlasů pro svého kandidáta mohli žáci házet lístek se svým jménem do další krabice, z které byla vylosována tři jména. Tito tři žáci dostali odměnu (bonbóny, čokoládu…). Zvažoval jsem, že žáci při volbě budou muset vyplnit i jakýsi test (například napsat jména tří dalších kandidátů a tři názory jejich kandidáta), ale jelikož to neodpovídá realitě, ale snu, upustil jsem od toho a zvolili jsme naopak motivační slosování.

Problém byl pochopitelně se současným prezidentem, který se nezúčastnil žádné debaty, ani neodpověděl do žádné volební kalkulačky. Proto jsem k němu umístil několik informací o jeho prvních pěti letech prezidentství. Bohužel z toho vyšly jen negativní informace, a jelikož jsem chtěl být super objektivní, neměl jsem čisté svědomí. Snažil jsem se najít pozitivní zprávy, ale nenašel. Nakonec mi spolupracující zkušenější kolegyně řekla, že je to v pořádku. Ozval se i jeden kolega s výtkou, že se jedná pouze o negativní informace. Když jsem ho požádal o pozitivní informace, odpověděl mi pouze „dyť ty víš…“. A já vážně nevěděl. (U současného prezidenta tedy bylo napsáno, že má cukrovku a částečně ztratil sluch. Dále byla popsána jeho „viróza“ u korunovačních klenotů z pohledu všech stran – tedy opilý i neopilý. Místo si našla i jeho věta o novinářích u Putina, stejně tak kauza Peroutka a omilostnění odsouzeného vraha Kájinka. Nikdo nemohl popřít, že se jedná o fakta. Například u Topolánka bylo pochopitelně zmíněno, že proslul vulgárním chováním, urážením novinářů a má za sebou několik skandálů.)

V den volby byla samozřejmě k dispozici volební místnost, urna se státním znakem, dohlížející volební komise a lístky pro hlasování. Dokonce zde byla první přestávku i fronta. Někteří vybírali na poslední chvíli, další měli jasno, další vybírali jen ze srandy.

Odvolilo 76 žáků, což je volební účast zhruba 40%.

Kdo se stal prezidentem žáků naší školy? V prvním kole by se prezidentem nestal nikdo a muselo by se jít do druhého kola.

  1. Marek Hilšer (21 hlasů, což je 27,6% všech hlasů)

  2. Jiří Drahoš (16 hlasů, což je 21% všech hlasů)

  3. Miloš Zeman (14 hlasů, což je 18,4% všech hlasů)

Michal Horáček dostal 9 hlasů, Mirek Topolánek 7 a Pavel Fischer 6. Jiří Hynek 3. Zbylí kandidáti – Petr Hannig a Vratislav Kulhánek neobdrželi hlas žádný.

Samozřejmě bych mohl napsat své teorie, proč výsledky dopadly tak, jak dopadly. Ale to by byly jen subjektivní odhady. Stejně tak bych mohl psát o smyslu voleb u tak mladých žáků, ale každý si svůj (ne)smysl určitě najde sám, podobně to bude s plusy i mínusy.

Simulace soudního procesu

Jedna z pouček moderní výuky říká, že žáci musí událost prožít, aby jí zpracovali, pochopili a tím si jí i zapamatovali. Můj první článek na blogu byl o tom, jak jsem na žácích vyzkoušel slavný experiment, když jsem z nich udělal nacisty. Tedy, pokusil jsem se. Také jsme obchodovali s akciemi, zakládali podniky, o čemž zde už je taky text. Ale možná nejtěžší je uspořádat simulaci soudního procesu. Dnes, když nám skončil druhý ročník školního procesu, můžu napsat s klidem, že pro žáky je to i nejlepší projekt.

Devátá třída. Červen. Kdo jen trochu sleduje svět kolem sebe, dokáže si to představit. Vysvědčení je nezajímá, přijímačky dááávno za sebou, do školy moc nechodí a rozhodně se jim nechce učit. Právě simulace trestního řízení, pro moje žáky přece jen něco neobvyklého, dokáže jejich pozornost ještě vzbudit a na pár hodin je zapojit.

Jak na to?

První je samozřejmě naučit žáky právo, aby měli alespoň nějaké znalosti a dovednosti. Klíčové je najít nebo vymyslet “správný” proces. Samotná simulace procesu nemusí pro žáky nic znamenat, pokud i případ nebude zajímavý. To, že učitelství není jen o osmi hodinách ve škole, dokazuje mnou nalezený případ. Jde totiž o soud a příběh z knihy “Jako zabít ptáčka” od Harper Lee. Hodně zjednodušeně jde o případ znásilnění (ahhh, žáci zbystřili). Další plus? Odehrává se téměř před sto lety. Což je excelentní pro mě, protože nemusím řešit DNA, otisky prstů a podobné věci, které prostě do školy neseženu a s žáky je o hodině nevyřešíme (první rok jsem jasně neřekl, že se jedná o sto let starý proces a dostal jsem žádost o “výtěr” oběti). Prostě musí přijít “oldschool” práce.

Jak to uspořádat ve třídě? Vymyslet role. Herci – dva svědci, obžalovaný, oběť. Novináři. Soudce. Žalobci. Obhajoba. Porota. Malíř. Lidi, kteří připraví místnost. Policie. Pokud někdo umí, ať vyrobí kladívko (skutečně se stalo). Vždy záleží na počtu dětí ve třídě – loni jsem měl třicet holek, měl jsem proto i porotu a malířku. Letos v patnácti to byla jiná liga. Důležité je zdvojení – soudce a právníky na obou stranách mám vždy dva, aby proces mohl jet dál, když někdo bude chybět. Pokud na hodinu dorazí všichni, alespoň si navzájem poradí a týmově vymyslí pravděpodobně lepší otázky a “teorie” a podají jako celek lepší výkon. Sice nechávám žáky hlásit se na jednotlivé role a nikoho do ničeho nenutím, ale druhý rok se to ukázalo jako chyba. Měl jsem právničku, která se bojí mluvit, je introvertní a tak položila jednu otázku a pak si sedla, aniž by něco řekla. Šerifa, který byl na místě činu jako oficiální autorita, se ani nezaptala, jak vypadalo místo činu. Fiasko. Příští budu pokračovat stejně, opět se žáků zeptám. Ale budu více usměrňovat. Platí pravidlo platné pro všechny situace ve škole – jako demokracie to musí vypadat, ale vždy musí rozhodnout učitel. Ale zkušenost pro mě. Tentokrát je prostě tento projekt místo pro lidi, kteří se chtějí předvádět. Herecké výkony mám vždy perfektní – slzy, ale i nečekanou improvizaci, kdy brečím smíchy. A pokud si vyberete zkorumpovaného šerifa, možná vás čeká i manipulace s důkazy…

Před samotným procesem dávám žákům úkol na počítačích. Každý si hledá svoje – soudce hledá, jaký je vlastně jeho úkol, jak postupuje, jak trestní řízení zahajuje, co říká, které straně dá možnost položit první otázku, jak vynáší rozsudek apod. Dva lidé hledají a malují si návod na papír, jak vypadá místnost soudu a další hodinu to mají na starost, já ani nehnu prstem. Právnicí mají jasný úkol přímo při trestním řízení, proto hledají odpovědi na moje úkoly – kdo to je obžalovaný, co to je presumpce neviny a především, jaké jsou orgány činné v trestním řízení a jaké jsou jejich úkoly (co dělá policie, co státní zástupce a co soud). Herci se učí role. Opět důležité – samozřejmě se neučí zpaměti, ale jen rámec, protože nemáme tušení, jaké padnou otázky. Proto je důležité mít obsazené hlavní postavy žáky, kteří mají rádi pozornost, utáhnou tlak a zodpoví nečekané nebo vyloženě hloupé otázky.

Další hodinu už začíná proces. Vysvětlím všem případ. Určím, kdo půjde první k výpovědi. Pět minut na přípravu otázek, mezitím se připraví i místnost. Všem rozdám papíry, ať si mohou psát poznámky. První svědek. Otázky. Odpovědi. Vše řídí soudce, který ví z minulé hodiny na počítačích, jak to chodí. (A samozřejmě dostal rady.) Já jako učitel jsem skrytý, nikdo se na mě nekouká, vše jede automaticky. Hotovo. Druhý svědek. Opět pět minut pauza na přípravu otázek. Znovu otázky. Takhle se dostaneme až ke konci. Závěrečná řeč. Pak už “…jménem republiky”, což si teď při psaní uvědomuji, jak velký to je nesmysl, když řešíme případ z Ameriky, ale je to prostě náš školní proces, který je potřeba upravit, abych zaměstnal všechny žáky, aby to dávalo smysl především pro žáky. Filtrujeme realitu.

A dvakrát po sobě jsem měl výborné reakce. Žádné červnové otrávené grimasy. Dokonce jsem měl i reakce po roce, když na to žákyně vzpomínaly. Letošním deváťaci vytýkali jednu věc – absenci některých žáků a to samozřejmě neovlivním. Proto je extrémně důležité zdvojení, které jsem vysvětloval dříve. Jedna z nejlepších věcí je, že každý žák si vybere to, co se mu líbí a to, co je pro něj přirozené. Žačka, která šla na uměleckou školu, malovala průběh soudu po americkém vzoru (i když soud probíhá po vzoru českém). Kdo se nechce předvádět, napíše o procesu článek do “novin”. A i když řešíme případ sto let starý, není důvod, proč by pár lidí nemohlo natočit televizní reportáž o případu.

Samozřejmě po skončení procesu je možná reflexe, dotazník, diskuse apod.

————————————————————————————————————————–

Níže nabízím přepis otázek a odpovědí ze soudního procesu z knihy “Jako zabít ptáčka”. Knihu napsala Harper Lee a přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek. Vydala Mladá Fronta a.s. v roce 2015. Jedná se o případ, který jsem dvakrát použil já. A řešení? Nejsem si jistý, jestli má smysl řešení nabízet. Výsledek v knize dopadl odsouzením z rasistických důvodů, pokud se nepletu. Ale žáci budou mít jistě jiný rozsudek a to není žádná chyba. Cílem není dojít ke stejnému výsledku. Cílem je, aby žáci došli k vlastnímu rozsudku. (Jména postav jsou změněná, aby si žáci nenašli výsledek a “fintu” na internetu. O jakou knihu jde jim říkám až po vyhlášení rozsudku.)

Výpověď svědka
Šerif

Š: Byl jsem zavolán. Přiběhl pro mě Robert. Pan Robert Novotný. Bylo to večer 21.listopadu. Zrovna jsem se chystal odejít z kanceláře domů a v tom přiběhl pan Novotný. Byl celý rozčílený, ať prý jedu honem k němu, že mu nějaký negr znásilnil dceru.
O: Jel jste?
Š: Skočil jsem do auta a hned jsme jeli.
O: Co jste zjistil?
Š: Našel jsem jí ležet na zemi uprostřed přední světnice, je to ta napravo, když se vejde. Byla pořádně potlučená, ale zvedl jsem jí na nohy, opláchla si obličej na vědru v rohu a řekla, že už jí je dobře. Ptal jsem se, kdo jí to udělal a ona řekl, že prý Tom. Jsem se jí zeptal, jestli on jí zmlátil, a ona řekla, že prý ano. Zeptal jsem se, jestli jí zneužil a ona řekla, ano, že prý jí zneužil. Tak jsem zajel k nim domů a přivedl Toma k Novotným. Prohlásila, že to je on, tak jsem ho sebral. To je všechno, co se seběhlo.
O: Zavolal jste lékaře?
Š: Nezavolal.
O: Nikdo nezavolal lékaře?
Š: Ne.
O: Proč ne?
Š: Nebylo toho zapotřebí, pane. Byla důkladně zřízená. Rozhodně se něco semlelo, to bylo hned vidět.
O: Popište prosím její zranění.
Š: No, byla potlučená všude na hlavě. Na pažích už jí naskakovaly modřiny, a to se stalo asi před půl hodinou.
O: Jak to víte?
Š: Říkali to oni. Stejně ale byla pořádně pohmožděná, když jsem tam přijel, na oku se jí dělala podlitina.
O: Na kterém oku?
Š: Počkejte…Na levém.
O: Bylo to její levé oko, když stála proti vám, nebo levé, když byla obrácena stejným směrem jako vy?
Š: O tak, to tedy bylo její pravé oko. Bylo to na pravém oku. Teď si vzpomínám, bylo potlučená na té straně obličeje…
O: Opakujte prosím.
Š: Že to bylo její pravé oko.
O: Jaká byla další zranění?
Š: Měla modřiny na rukou a ukazovala mi krk. Měla na hrdle zřetelné stopy po prstech.
O: Kolem celého krku?
Š: Řekl bych, že kolem dokola. Měla tenký krk, každý by ho sevřel.

Výpověď svědka
Robert Novotný
Otec oběti

O: Jste otcem Marie Novotné?
R: Ano, prosím.
O: Svými vlastními slovy, pověděl byste nám prosím, co se událo navečer dne 21.listopadu?
R: Vracel jsem se z lesa s náručí chrastí, a zrovna když jsem došel k plotu, slyším uvnitř v domě vřískat Marii jako píchnutý prase…Bylo to zrovna když zapadalo slunko. Marie teda vyváděla jako utržená, a tak praštím s dřívím a utíkám jako divej, vběh jsem ale do plotu a když jsem se vyplet, doběhnu k oknu….a vidím tamhle toho negra černýho, jak mi šoustá Marii.
O: Byl jste u okna?
R: Ano, prosím.
O: Jak vysoko je okno od země?
R: Asi metr.
O: Mohl jste vidět celou místnost?
R: Ano.
O: Jak to v místnosti vypadalo?
R: Bylo tam všechno zpřeházený, jako po rvačce.
O: Co jste učinil, když jste spatřil obžalovaného?
R: Oběhl jsem dům, abych tam vrazil, ale on utek předníma dveřma zrovna přede mnou. Dobře jsem viděl, kterej to je. Měl jsem plnou hlavu Marie, než abych za ním utíkal. Vběhl jsem do domu a ona tam ležela na zemi a ječela.
O: Co jste učinil pak?
R: Utíkal jsem co nejrychlejc pro šerifa. Poznal jsem dobře, kterej to je, bydlel dole v tom negerským hnízdě, každej den chodil kolem. Pane soudce, patnáct let žádám okres, aby se tam to hnízdo vyčistilo, je nebezpečný mít je nablízku a ještě mi znehodnocujou majetek.
O: Děkuji.
O: Spoustu běhání pane. Doběhl jste pro lékaře?
R: Nebylo třeba. Co se stalo, to jsem viděl.
O: Ale já nechápu jednu věc. Copak vám Mariin stav nedělal starost?
R: Samo sebou. Viděl jsem, kdo to udělal.
O: Nenapadlo vás, že by k ní měl ihned přijít lékař?
R: Vůbec mě to nenapadlo, v životě jsem k nikomu z rodiny doktora nevolal a kdybych ho zavolal, stálo by mě to hodně peněz.
O: Co zranění? Pan šerif popsal modřinu na pravém oku…
R: Souhlasím se vším, co řekl šerif.
O: Umíte číst a psát?
R: Jasně.
O: Ukázal byste nám, jak se podepisujete?
R: /podepisuje se levou rukou/

Výpověď obžalovaného
Tomáš Fiala
25 let, ženatý, tři děti
Trestní rejstřík – 30 dní ve vězení za výtržnost (rvačka)

O: Znal jste Marii?
T: Ano, musel jsem chodit kolem jejich domů každý den, když jsem šel na pole i z pole.
O: Na čí pole?
T: Já sbírám bavlnu u pana Sobotky.
O: To jste sbíral bavlnu v listopadu?
T: Ne, prosím, na podzim a v zimě pracuji u něho v domě a na farmě. Dělám u něho skoro pořád, jak je rok dlouhej.
O: Říkal jste, že jsme musel chodit kolem domku Novotných. Dá se jít jinudy?
T: Ne, o jiné cestě nevím.
O: Oslovila vás někdy Marie?
T: Ale to se ví, prosím. Já jsem vždycky pozdravil, když jsem šel kolem a jednou mě pozvala dovnitř na dvůr, abych jí prej rozštípal skříňku.
O: Kdy vás požádala, abyste jí rozsekal tu skříňku?
T: To už bylo dávno, loni na jaře. Pamatuje se na to, poněvadž se zrovna chodilo okopávat a měl jsem s sebou motyku. Řekl jsem, že nemám nic než tu motyku, ale ona, že prej má sekeru. Dala mi tu sekeru a já jí tu skříňku rozsekal. Řekla: To abych vám asi dala peníze, že jo? Povídám: kdepak slečno, za to já nic nechci. Potom jsem šel domů. To bylo dávno, dýl jak rok. Loni na jaře.
O: Zašel jste k nim ještě někdy?
T: Ano.
O: Kdy?
T: Byl jsem tam mockrát.
O: Proč?
T: Ona si mě vždycky zavolala. Vypadalo to, že pokaždý, když jsem tam šel okolo, našla pro mě nějakou tu maličkost na práci – naštípat dříví na podpal, donýst jí vodu. Zalívala ty červený kytky každý den.
O: Byl jste placen za své služby?
T: Ne. Rád jsem to pro ni dělal. Vypadalo to, že pan Novotný ji v ničem nepomáhá a děcka taky ne.
O: Kde byly ostatní děti?
T: Vždycky běhaly kolem, plno jich tam bylo.
O: Bavila se s vámi slečna Marie?
T: Ano, bavila se se mnou.
O: Vešel jste někdy na pozemek Novotných, aniž jste byl pozván?
T: Nikdy. To bych neudělal.
O: Co se vám přihodilo večer 21.listopadu minulého roku?
T: Šel jsem domů jako obvykle a když jsem šel domů, slečna Marie byla na verandě. Zavolala, abych jí šel pomoc. Vešel jsem do dvora a koukám po nějakým dříví na rozštípání, ale nic jsem neviděl. Povídá: Já mám pro vás práci v domě. Ty starý dveře vypadávaj z pantů. Ptám se: Máte šroubovák? Ona, že prej má. Vyšel jsem po schodech a ona mi ukazovala, ať jdu dál. Vešel jsem do pokoje, koukám na dveře: Těm nic nechybí. Panty drží. Bylo tam strašně ticho, děti tam najednou nebyly. Zeptal jsem se, kde jsou děti. Ona povídá, tak se přitom smála, že prej všichni šly do města na zmrzlinu. „Trvalo mi to celej rok, než jsem ušetřila těch pár korun. Ale povedlo se. Jsou ve městě.
O: Co jste řekl?
T: To jste provedla moc šikovně. „Myslíte“, řekla. Ale nepochopila mě, chtěl jsem říct, že byla šikovná, jak ušetřila a hodná, že to dala dětem. Tak jsem pak povídal, že radši půjdu, že jí nemám s čím pomoc. Že prej bych moh a prý abych si stoupnul na židli a sundal krabici ze skříně. Když jsem jí poslechl, najednou mě chytila za nohy. Vylekala mě, skončil jsem dolů a převrátil židli – to byl jedinej kus nábytku, kterej tam po mě zůstal rozházenej, přísáhám.
O: Co se dělo potom?
T: Já…jsem slez z tý židle a otočil se a ona na mě tak jako skočila?
O: Skočila? Násilně?
T: Ona…Ona mě objala. Kolem pasu.
O: Co pak?
T: Natáhla se a políbila mě na tvář. Že prej jakživa nepolíbila mužskýho a že je jedno, jestli líbá negra. Jak ji líbá tatínek, to prej není ono. Chtěl jsem utýct, ale opřela se zády o dveře. Musel bych jí odstrčit, ale nechtěl jsem jí ublížit. V tom zahulákal do okna pan Novotný.
O: Co říkal?
T: Povídal: ty kurvo zasraná, já tě zabiju. Utíkal jsem tak rychle, že jsem nevěděl, co se děje.
O: Znásilnil jste Marii?
T: Ne, prosím. Ani jsem jí neublížil.
O: Odolal jste jejímu nadbíhání?
T: Snažil jsem se. Bránil jsem se, přitom jsem se k ní nechtěl zachovat hrubě.
O: Proč jste utíkal?
T: Měl jsem strach.
O: Proč?
T: Kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach.
O: Pan Novotný, říkal vám něco?
T: Třeba povídal, ale já jsem tam nebyl.
O: Co jste slyšel? Na koho mluvil?
T: Mluvil a koukal na slečnu Marii.

O: Vy jste dostal 30 dní za výtržnictví?
T: Ano, prosím.
O: Jak vypadal protivník, když jste se s ním vypořádal?
T: On mě přepral.
O: Vy umíte dobře štípat dříví, že?
T: Ano, prosím.
O: A máte dost síly, abyste mohl škrtit ženu a povalit jí na zem?
T: To jsem nikdy nezkoušel.
O: Ale síly máte dost?
T: To snad mám.
O: Už jste po Marii dlouho pokukoval, co?
T: Ne, nikdy jsem se po ní nepodíval.
O: Tak to jste byl ale náramně dvorný, když jste jí takhle pomáhal, co?
T: Chtěl jsem jí jenom pomoc.
O: Proč jste se tak hrnul do práce u téhle slečny?
T: Zdálo se, že nemá nikoho, kdo by jí pomohl….
O: To jste to všechno dělal jen z dobroty?
T: Jen jsem jí chtěl pomoc.
O: To jste za všechno nedostal ani cent?
T. Ne. Mně jí bylo líto, připadalo mi, že se dře víc než ty ostatní.
O: Ona říká, že vás požádala, abyste jí rozštípal skříň, bylo to tak?
T: Ne, nebylo.
O: Tak vy tvrdíte, že ona lže?
T: Já netvrdím, že lže, já říkám, že jí klame pamět.
O: Nevyhnal vás pan Novotný?
T: Ne, to bych neřekl. Nezůstal jsem tam tak dlouho.
O: Proč?
T: Měl jsem strach.
O: Když jste měl čisté svědomí, proč ten strach?
T: Pro černocha bylo nebezpečný se octnout v takový bryndě.
O: Ale vy jste nebyl v bryndě, vy jste odolal. To jste měl strach, že by vám něco udělala?
T: Ne, měl jsem strach, abych nestál před soudem, jako stojím teďka.
O: Měl jste strach, že budete zatčen, že se budete muset zodpovídat z toho, co jste spáchal?
T: Ne, strach, že se budu muset zodpovídat z toho, co jsem nespáchal.

Výpověď oběti
Marie Novotná
19 let
Vzdělání: 3 roky základní školy
Rodinné poměry: 7 sourozenců, matka mrtvá, otec nezaměstnaný alkoholik; žijí za městem, otec chodí sbírat různé předměty, které pak prodává na skládce.

O: Kde jste byla ten den večer?
M: Na verandě.
O: Co jste dělala na verandě?
M: Nic.
O: Co se stalo?
M: /začne brečet/ Byla jsem na verandě a von šel kolem a von tam byl na dvoře ta stará skříňka, víte, co jí táta přitáhl, aby se rozštípala na topení. Táta mi řekl, ať jí rozštípu, než se vrátí z lesa, ale já jsem se zrovna na to necejtila a tak von šel kolem.
O: Kdo je „on“?
M: /ukazuje na obžalovaného/ Tom.
O: Co se dělo pak?
M: Já povídám, pojď sem negře a rozštípej mi tu almaru, dostaneš za to pár korun. Pro něho to žádná práce nebyla, to ne. A tak von přišel na dvůr a já zašla do domu donýst mu ten pěťák a votočila jsem se, a než jsem se nadála, von po mě skočil. Rozběh se za mnou takhle zezadu. Chyť mě za krk, nedával a říkal sprostý slova. Já se bránila, řvala, ale von mě držel za krk. Mlátil mě jak divej…praštil se mnou na zem, škrtil mě a zneužil mě.
O: Co se dělo dál?
M: Moc dobře se nepamatuju, ale první, na co si vzpomínám, bylo, že se tam objevil táta a stál nade mnou a řval, prej kdo to udělal, kdo ti to udělal? Pak jsem nějak vomdlela a dál se už jen pamatuju, že mě pan šerif zvedal ze země a ved mě ke škopku s vodou.
O: Máte ráda svého otce? Je na vás hodný? Vycházíte s ním?
M: Sneseme se, až na to, když….Sneseme se.
O: Až na to…, když pije? Prohání vás někdy? Zbije vás někdy?
M: Můj táta mě jaktěživo nezkřivil ani vlásek. Nikdy na mě nešáhl.
O: Znala jste Toma? Věděla jste, kdo to je? Kde bydlí?
M: Věděla. Chodil kolem nás každý den.
O: Bylo to prvně, co jste ho pozvala dovnitř za plot?
M: Ano, prvně.
O: Bil vás do obličeje?
M: Semlelo se to všecko tak rychle…Ano udeřil. Já si ani nevzpomínám.
O: Bránila jste se?
M: Řvala jsem, kopala, bránila se.
O: Proč jste neutekla?
M: Chtěla jsem, ale povalil mě. A skočil na mě. A znásilnil mě.

Žáky tvořené zpravodajství do občanské výchovy

Občanská výchova nebo základy společenských věd, tak se u nás nejčastěji nazývá předmět, který se snad časem stane důležitým, neboť ředitelé a učitelé pochopí, k čemu slouží. Demokracie a lidská práva. Ekonomie. Právo. Psychologie. Nebo média. To jsou jen v krátkosti témata, kterými by měli žáci projít. Často se stávalo a pořád se to stává, že místo ekonomických otázek se v hodinách „občanky“ řeší otázka, kam třída pojede na výlet a podobné třídnické záležitosti. Poslední dva roky se ale daly věci do pohybu, předmět vzhledem k aktuálnímu dění nabírá na důležitosti, vznikla například „organizace“ Občankáři, na internetu koloval článek o předmětu „Současnost“ a důležitosti takového předmětu a nejvíce se v současnosti hovoří o mediální výchově.

Přímo o tématu a cvičením k mediální výchově se budu určitě věnovat jindy. Ale kousek mediální výchovy mám s žáky každý týden po celý rok. Žáci totiž do hodin nosí prezentace, kde ostatním žákům ve třídě sdělují, co se stalo za důležité události. Po třech letech od „založení“ už je to automatismus, žáci se ptají „Kdo má příště zprávy?“ a když jednu z mých tříd převzala jiná učitelka na občanku v devítce, řekli si o zprávy i u ní.

Screenshot from 2017-04-11 17:57:48

Jak to přesně funguje?

  1. Dvojice žáků vytváří powerpointovou prezentaci na zprávy právě uplynulého týdne (to znamená, v pondělí 24.4. do školy přinesou zprávy od minulého pondělí do neděle, to je od 17.4. do 23.4.).

  2. V powerpointové prezentaci mohou být pouze obrázky (grafy, schéma, mapy…).

  3. Prezentace musí obsahovat osm zpráv – dvě z České republiky, dvě ze zahraničí, jednu ze sportu, kultury, ekonomiky a jednu i z oblasti kriminality (či „bezpečnosti“).

  4. Zprávy by měly být relativně krátké, celá prezentace nemůže zabrat více jak 10 minut.

  5. Dotazy a kritika. Nezbytně důležitou součástí jsou dotazy spolužáků po prezentaci, určitá „kritika“ (nehodící se barva prezentace, pozadí, obrázky, zadrhávání v řeči, nesrozumitelnost sdělené zprávy apod.), zpochybňování řečeného. Pokud žák přinese nesmyslnou zprávu nebo nedokáže něco obhájit, ztrácí body. Stačí i mluvit o něčem jiném, než je na obrázku v prezentaci – objevit to, je úkol sledujících žáků (například mluví se o nové dálnici, ale na obrázku je pouze silnice).

    Screenshot from 2017-04-11 17:57:08

Proč je přehled zpráv nutností do hodin občanky?

  1. Žáci si vytváří přehled o dění kolem nás. Je to i tom, že zjistí, co má na starosti ministr vnitra; pokud jde do kin film o Krejčířovi, povídáme si o něm; Elon Musk? Toho s osmáky už dávno známe; spadla lavina? Ok, pustíme si z toho video a budeme se bavit o tom, jak se chovat, pokud na nás padá lavina atd.

  2. Žáci se učí vyhledávat informace. A nebo taky jinak – žáci se učí vyhledávat informace ze spolehlivých zdrojů a informace skutečně relevantní. Musí kontrolovat, jestli obrázek skutečně patří k tématu (nemohou povídat o Klausovi a mít v prezentaci obrázek Havla) a celkově, jestli je zpráva „skutečná“.

  3. Žáci se učí tvořit „správnou“ prezentaci (správná prezentace je pro mě taková, která není přehlcena textem, ba přímo naopak – textu je v ní co nejméně).

  4. Žáci se učí prezentovat jak téma, tak sami sebe. Zvyšují si sebevědomí.

Tento text například píšu poté, co mi jedna osmačka naprosto vytřela zrak. Původně kuňkající nervózní slečna, která nedokázala vymyslet odpověď na žádnou doplňující otázku. Najednou přede mnou stála holka, která si bez pomůcek a sebejistě a samostatně poradila s prezentací, mluvením, ale třeba i otázkami typu jaká jsou „další alternativní paliva do auta?“.

Zatím vždycky se zprávami začínám až v osmičce (ale vážně přemýšlím o snížení hranice). Záleží na velikosti třídy, ale jelikož se žáci a prezentace točí pořád dokola, každý žák má během roku minimálně tři prezentace. Za rok jsou vážně vidět posuny. Za prvé, jak už jsem zmínil – v sebevědomí, a tím pádem i schopnosti zanechat lepší dojem. Pochopitelně další věcí je argumentace a schopnost „vyhrát hádku“ a obhájit vlastní prezentaci. Jestli se na začátku v každé třídě objevují nesmyslné zprávy typu „kočku vysvobozovali hasiči ze stromu“, v průběhu roku se to už nestane, protože zbytek třídy jednoduše reaguje na podobné zprávy.

Jak začít?

  1. Vysvětlit žákům o co jde, jaká jsou pravidla. Jak a za co budou hodnoceni.

  2. Vytvořit a představit žákům ideální vzorovou prezentaci na ukázku. Jednoduše učitel(ka) je první v pořadí s tvorbou prezentace a přednesením zpráv.

  3. Vytvořit seznam dat během školního roku, v kterém se budou zprávy prezentovat. Následně nechat žáky zapisovat se k datům, které si zvolí.

Neoficiálně časem vznikla i další pravidla, která všichni ve třídách respektujeme. Pokud někdo na prezentaci zapomene, má druhou a poslední šanci další hodinu v daném týdnu (možné pochopitelně jen pro ty, kdo má dvě hodiny občanky; pokud druhá hodina není například z důvodu státního svátku, má žák či žáci bohužel smůlu). Žáci mají povolenou pomůcku – papírek, na kterém mohou mít napsaná jména, značky, čísla apod., protože pochopitelně není smyslem, aby se zprávy učili podobným způsobem, jako básničku. Žák, který nemá počítač nebo internet, může vystoupit bez prezentace. Samozřejmostí je, že pokud má žák problémy s řečí, tak je hodnocen mírněji.

Celkově se už jedná o nepostradatelnou pomůcku, která má mnoho výhod a která žáky učí hodně předností a rozvíjí jejich dovednosti nenásilně a nenuceně.

Přikládám pro zájemce hodnocení, které žáci dostávají, aby věděli, do čeho jdou a co se hodnotí. (Pravda je ale taková, že je to jen oficialita, kterou prakticky nepoužívám. Už se vytvořily určité automaty – žák čte, má dvojku apod.)

Hodnocení:

  • Obsah

5 bodů – vhodné a hodící se obrázky, důležité zprávy, správný počet událostí

3 body – některé z obrázků jsou špatné, některé ze zpráv nejsou vybrány vhodně (nejsou důležité), nesprávný počet zpráv

1 bod – většina obrázku patří k jiným událostem, většina vybraných zpráv není vůbec důležitá, prezentace obsahuje příliš málo událostí

  • Prezentace

5 bodů – prezentace se dá bez problémů číst, to znamená, že je použito správné pozadí, správné písmo, správná velikost obrázků

3 body – některé části prezentace jsou špatně čitelné, to znamená, že je použito buď špatné pozadí, špatné písmo, nebo jsou vybrány obrázky špatné kvality a v malém rozlišení

1 bod – většina snímků prezentace je nečitelná

  • Mluvení

5 bodů – oba žáci mají výborný plynulý projev, nic nečtou, prezentaci a obrázky v ní používají jako svůj tahák pro mluvenou část prezentace

3 body – žáci mají váhavý projev, některé události zapomenou, zasekávají se

1 bod – žáci nejsou schopni plynule mluvit o své prezentaci

  • Pochopení událostí a reakce

5 bodů – oba žáci jsou si jistí, vědí o čem mluví, v případě dotazů žáků nebo učitele reagují vhodným způsobem

3 body – žákům chybí informace o některé z událostí a nejsou schopni improvizovat

1 bod – žáci působí nejistě, protože nemají tušení, o čem mluví, jen se naučili zpaměti “básničku”, absolutně nejsou schopni reagovat na dotazy

Celkové hodnocení:

  • 20 až 16 bodů – 1; 15 až 11 bodů – 2; 10 až 6 bodů – 3; 5 až 0 bodů – 4