Metody ve stylu sociálních sítí

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21.století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového. Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal (zde). Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

    • jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

    • Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

    • Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

    • Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

    • A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se  jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time zde). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít zde:

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si sami. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

SocSítě1

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Práce jedné skupiny studentů:

A někteří šli dál a místo klasického textu udělali animovanou konverzaci:

Ukrajinský prezident:

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Hierarchie – metoda

Paul Ginnis ve své knize (zde)  popsal několik zajímavých metod. Některé mně známé, některé neznámé. A pár jich bylo takových, že jsem je musel hned při první příležitosti vyzkoušet. První z nich nazývá Ginnis „Hierarchie“.

Ginnis ji doporučuje používat jako součást práce při čtení a analyzovaní textu, kde jednoduše jde o to seřadit informace do pyramidy podle toho, jak je čtenář považuje za klíčové.

Mě metoda inspirovala k jinému použití. Pyramida zůstává, hierarchie (řazení) také, ale text jsme nepoužili. Naše pyramida měla pět pater a studenti dostali šest historických jmen. Představte si například následujících šest panovníků – svatý Václav, Přemysl Otakar, Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský, Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Úkolem pro studenty je seřadit panovníky podle významu pro české dějiny (ale samozřejmě toto kritérium záleží na každém učiteli). Pyramida má pět pater, panovníků je šest – jednoho je nutné vyhodit. Co je ale nejdůležitější, nejde jen o bezduché seřazení, ale vedle pyramidy musí studenti vypsat argumenty, proč zrovna ten a ten panovník je první, proč zrovna X vyřadili, proč je Přemysl Otakar důležitější pro naše dějiny v porovnání s Přemyslem Otakarem II. Opakujeme dějepis, procvičujeme porovnávání a argumentování. Výsledek může mít každý jiný, pokud je podložen argumenty. Neexistuje jedno správné řešení.

Hierarchie1

Všechno vypadá jednoduše – metoda nevyžaduje speciální pomůcky, studenti ji pochopí, učiteli to zabere pár minut, ale realita je složitější. Výše jmenovaných šest panovníků jsem skutečně zadal osmákům a všichni bez výjimky měli na prvním místě Karla IV. Což se podle mě rovná špatnému zadání.

U starších studentů jsem dal šest událostí a šest jmen z pravěku a starověku, kde se měli na jednu stranu papíru seřadit zvlášť události a jejich význam pro běh dějin a na druhé straně osobnosti. Čím složitější zadání (osobnosti a události), tím složitější je cvičení na přemýšlení a argumentaci. Pokud vznikne hádka, je to vlastně super. Pokud má každý jinou hierarchii, přijde mi to zajímavější, než pokud mají všichni stejné výsledky. V zadání v druhém případě bylo například: vznik zemědělství, objev písma, začátek rozšíření ohně a další. A právě tady vznikla hádka a důmyslnější argumenty – oheň nebo zemědělství? Co bylo pro lidstvo důležitější? To samé u osobností, někdo vybral Caesara, jiný zas Alexandra Makedonského, třetí Octaviana.

Hierarchie2

Jednoznačnou výhodou metody je, že ji lze použít pro více předmětů, pro opakování i pro hledání informací z různých zdrojů. Například nemusí jít tedy jen o vlastní názor („Který z následujících spisovatelů byl „nejlepší“ a proč?“), ale i o seřazení řek podle délky (práce s atlasem).

Escape Room 2.0

Zdá se to jako neuvěřitelně dlouhá doba, kdy jsem zkoušel „Escape room“ poprvé, i když je to pouze pár měsíců. Od té doby jsem viděl zdařilé pokusy jiných učitelů na internetu, ale také jsem byl svědkem, jak to někteří vzdali, protože je to moc náročné na přípravu. A abych byl upřímný, stejně jsem skončil já. Od prvního článku jsem metodu už nikdy nezkoušel. Zároveň s tím vidím ve statistikách na blogu, jak se lidé dostávají k mým textům vyhledáváním „jak pripravit unikovku“ a to sice v malém počtu, ale pravidelně každý týden. A tak jsem i já týdny přemýšlel, jak metodu vylepšit. Cílem byla kratší příprava, jednodušší domácí organizace a možnost učit se prostřednictvím metody ve třídě, kde je třicet studentů. První pokus je na následujících řádcích. Rád přivítám v komentářích Vaše postřehy, zkušenosti a tipy s touto metodou.

Pravděpodobně jste ale nezavadili o první článek (zde), tak si nejdříve musíme prozradit, co je vlastně Escape room. V češtině se používá pojem „únikovka“, slyšet lze dále i další anglický termín – „exit room“. V originální neučitelské verzi jde o to, že skupina lidí je uzavřena v místnosti, v které musí sehnat například heslo od zámku pomocí luštění různých kódů, hádanek a podobně. Získané heslo otevře dveře a skupina je propuštěna na svobodu. A teď jde o to, jak podobnou zkušenost přenést do klasické výuky a klasické české třídy.

První organizační úkol. Třicet lidí je strašně moc a určitě nemohou hrát jako jeden celek. Ani dva nebo více celků, protože nemám k dispozic dvě a více místností. Musíme být všichni v jedné třídě. Řešením je rozdělit studenty do skupin s tím, že každá skupina se bude pokoušet utéct ve stejných podmínkách jako všechny ostatní skupiny. Tím pádem nelze využít místnost – skryté nápovědy pod lavicí atd. Každá skupina musí hrát svou hru. Každá skupina tedy dostane svou vlastní „deskovou“ hru, na které bude získávat heslo a utíkat. Teď jen vymyslet, co na deskovou hru dát.

escape2deska

Čtyři úkoly. Ty musím vymyslet a ty taky vymyslím. Ale teď, jaký to bude mít smysl? Jaká bude organizace pro studenty? Jak se dostanou z jednoho bodu do druhého? Původní plán byl takový, že na herní desce bude bod, který se rovná zadání úkolu. A z bodu budou například tři cesty, každá z nich bude mít své iniciály podle odpovědi. První cesta 6AB, druhá 7VK, třetí 3VH. Pokud studenti odpoví správně „Václav Havel“, půjdou cestou „VH“ a zároveň získají kód do hry – 3. Pokud si budou myslet, že odpovědí je „Václav Klaus“, tak získají špatný kód (7). Což ale v tu dobu nebudou vědět a půjdou normálně dál. Mohli by tak celou dobu mít jedno (i více) špatných čísel do kódu a na konci by prostě neutekli ven ze hry. Nebo, pokud by měli čas, mohli by se vrátit zpět a opravit se. Celá hra by vlastně měla jet sama. Ale tato verze nebyla dokonalá a pořád jsem nemohl vykoumat několik maličkostí.

Nakonec jsem tedy zvolil organizačně nejlehčí verzi jak pro mě, tak i pro studenty. Já vymyslím čtyři úkoly. Žáci vyluští první úkol a ukáží mi výsledek. Pokud to bude správně, já jim dám číslo do hesla a další úkol. Pokud to bude špatně, musí se pokusit o opravu. A takhle až do konce, tedy do čtvrtého úkolu.

Jak vypadaly úkoly? Moje téma bylo starověké Řecko, konkrétně období po konci Minojské Kréty, to znamená Mykenské a Homérské období.

První úkol:

Chudý jak kostelní myš,

Homér mu daroval rýč.

Celý život kopal,

aby město našel.

Nebyl to Paris,

ani mýtus.

Druhý úkol:

374351224522

Třetí úkol:

Homér je považován za autora básní Ilias a Odysseia. Najdi tři argumenty pro jeho autorství a tři argumenty proti jeho autorství. Každému z argumentu přiděl „váhu“ (1 nejmenší, 10 největší) a rozhodni se, na kterou stranu přistoupíš.

Čtvrtý úkol:

Najdi jeden příklad spojení psychologie a starověkých řeckých mýtů a legend.

Snažil jsem o vyváženost. Abych se vyhnul stereotypu. První dva úkoly jsou pro školu a výuku relativně neklasické, ale další dva už jsou klasické vyhledávání s tím, že třetí je spojen s interpretací a svým způsobem i vlastním názorem. Druhý úkol jsou souřadnice Mykén a prvním řešením je Heinrich Schliemann.

Jak to dopadlo? Metoda byla vyrobena přímo na zakázku pro dvě kvinty. Hrálo se ve dvojicích (případně trojicích). První třída mě překvapila, jak rychle měla vyřešenou první hádanku. Ještě jsem ani nerozdal všem skupinám zadání a už se postupně hlásilo několik skupin se správným výsledkem. Naopak v druhé třídě se ukázala moje klasická chyba. V první třídě jsem dbal na to, abych vše vysvětlil pořádně. A jelikož šlo všechno výborně, tak jsem v druhé třídě už nedal takovou prioritu vysvětlování a všechny skupiny v této třídě byly trochu zmatené a moc netušily, co na začátku dělat. Což vím přímo od studentů, protože na konci měli za úkol hlásit chyby. Druhá chyba, hlášena v obou třídách a odsouhlasena velkým počtem studentům, byl druhý úkol. Respektive ne přímo druhý úkol, ale to, že byl zařazen jako druhý úkol. Pro studenty byl nejtěžší a podle nich by takový úkol měl být poslední, aby se u něj nezasekli a ani neviděli další otázky. Nejtěžší úkol tedy patří na poslední místo. Zásek uprostřed kazí celou hru.

Sám jsem večer před první zkouškou přišel na další chybu. Hrací deska vlastně naprosto postrádá smysl. Úkoly skupina dostala na papírku. Řešení pak psaly na lepící papírek. Hrací deska totiž byla plánována na výše plánovanou verzi s více cestami a s možnostmi dělat chyby. Což když jsem jedné třídě vykládal, tak se to studentům zamlouvalo a chtěli si to vyzkoušet. A tak deska byla využita čistě z organizačních důvodů – pod jednotlivé písmena symbolizující úkol skupiny lepili své odpovědi s čísly a já tak po hodině jasně viděl, kdo prošel až do konce.

Jak jsem již naznačil, na konci nám zbylo asi ještě deset minut. Část byla využita pro výše zmíněnou reflexi. Další reakce studentů byly pozitivní. Na konci jsem ještě já povídal k tématu starověkého Řecka.

Právě při psaní tohoto textu mi došlo, jak systém upravit pro příště. Bude to přesně, jak jsem popisoval. Dříve jsem myslel, že když se studenti vydají špatnou cestou, tak pro ně budu muset připravovat nový úkol, vlastně zbytečný, protože půjdou falešnou cestou. Ale je to strašně jednoduché. Z jednoho úkolu budou tři cesty, ony iniciály odpovědí s číslem. Všechny cesty skončí zase v dalším bodě, kde bude další úkol, který bude pro všechny stejný. A tam zas budou tři cesty končící ve stejném bodě. Studenti si tak jen obslouží u mého stolu a vezmou si vždy další úkol podle toho, v jakém bodě se zrovna nachází.

Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí. Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky? Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsalo daný bod):

    • použití tématických videoukázek – 56

    • skupinové práce – 34

    • pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31

    • přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29

    • učení na příkladech – 17

    • výlety, exkurze – 17

    • srozumitelnost výkladu – 10

    • krátké opakování na začátku hodiny – 9

    • občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7

    • technické vybavení na určité úrovni – 7

    • znalosti učitele – 7

    • ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.

    • jen výklad a zapisování – 48

        • k tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad

    • ústní zkoušení před tabulí – 46

    • domácí úkoly – 33

    • nehlášené testy – 14

    • přetahování hodiny do přestávky – 13

    • moc věcí a jejich nepodstatnost – 11

    • stres způsobený učiteli – 9

    • neobjektivnost učitelů – 7

    • jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7

    • monotónnost – 6

    • velký důraz na známky 4

    • nemožnost vybrat si předměty 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi studenty? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí, je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

original

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

136

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů?

Stres. Únava. Špatné známky. Jídlo během hodiny. Usínání během hodiny. Neschopnost vyjádřit se. Myšlenkami jinde. Sledování sociálních sítí během první hodiny. Co když vše popsané a spoustu dalšího má na vině jen brzké vstávání do školy? Nezapomínejme, že čím dál tím více lidí má problémy s usínáním, spánkem a jeho kvalitou. Následuje další seznam problémů a další nemoci ohrožující psychické zdraví. A pokud nejsme psychicky zdraví, nebude časem v pořádku ani naše zdraví fyzické.

Asi zde nemá smysl rozebírat důležitost spánku. Nejedná se pouze o biologickou nutnost, ale předpoklad pro duševní zdraví, správné rozhodování, dobrou paměť a „čisté“ myšlení.

A teď si představte rozvrh středoškoláka. V osm ráno nástup, často matematika nebo jazyk, kde je očekávaná plná připravenost. Nebo test z dějepisu, hned v 8:01. Škola končí například kolem třetí. Kroužky. Vlastní zájmy. Odpočinek. Čas s kamarády. S rodinou. Povinnosti do školy. Teď ještě jedna záležitost, kterou nelze popřít – podstatná část studentů musí ještě dojíždět do školy a ze školy, vstávat mnohem dřív a řídit se správnými odjezdy autobusů a vlaků. V důsledku spí průměrný středoškolák méně jak sedm hodin, zatímco biologická potřeba pro optimální výkon je osm až devět hodin (a to jsem šel ještě dolů, někteří odborníci uvádí až deset hodin).

Ve výsledku tak není absolutně možné, aby studenti podávali ve škole jakýkoliv výkon. Nezáleží, jestli chtějí nebo nechtějí, prostě nemohou. Tělo jim to nedovolí. Takže každý může nadávat na vzdělávací systém jak chce a stěžovat si na učitele nebo studenty, ale pokud se neposune čas začátku školy, neposune se ani výkon studentů.

Nedostatek spánků + špatný výkon ve škole = problémy. Krom nedostatečných výkonů ve škole a v zájmových činnostech (sport) to může být samozřejmě mnohem horší – deprese, agrese, špatné rozhodování a nedostatečná sebekontrola. Nebo si dá student radši něco na povzbuzení?

Tento text se dá strašně jednoduše zkritizovat za svou povrchnost. Samozřejmě. Vše, co je zde napsané, je staré minimálně padesát let – stačí si například vygooglit jméno „Mary Carskadon“. Samozřejmě naši komunisté se nestarali o duševní zdraví svých občanů (sami ho ničili), nestarali se produktivitu (celý systém založený na neproduktivitě), takže je pochopitelné, že se takové otázky neřešily. Museli tak přijít proradní kapitalisté, kteří otázky teoreticky vyřešili. No, ale my jsme pořád zaseknutí nejen v době komunismu, ale ještě za císaře. A v současnosti je téma školství vždy velkým tématem před volbami, posledních pár let i mimo volební období mezi nepolitiky, ale o čase začátku vyučování se nemluví z jednoduchých důvodů – máme mnohem hlubší a větší problémy. Údajně.

Pro obhajobu celého textu ale stačí porovnat vlastní vstávání v týdnu a přirozené vstávání o víkendech (v sobotu jsem vstával v osm, dnes v devět – a to nejsem středoškolák). Celkové „hodiny spánku“ jsou v moderní době posunuté a studenti mají vnitřně nastavené hodiny usínání na jedenáctou večer a později. A pokud vstávají tak, že nemají osm hodin spánku, začíná spánková deprivace a nemožnost optimálního výkonu.

Takže to vypadá, že tu máme velký střet – biologické potřeby středoškoláků VS zbytek společnosti, který má jiné zvyky a požadavky. Začátek školy je pochopitelně řízen druhou částí, protože když jdou dospělí do práce, musí jít i jejich děti do školy.

Samozřejmě proběhly různé experimenty – pár studentů si vyzkoušelo chodit do školy místo 8:30 na 7:30. Závěry jsou asi jasné – větší a větší problémy vyplývající z méně hodin strávených spaním.

Například American Academy of Pediatrics doporučuje začátek školy na 8:30 nebo později. V žádném případě dříve. Důvod? Jediný. Dát středoškolákům dostatek spánku.

Řešení v naší zemi? Vybrat pár středních škol ve všech krajích, kteří se budou chtít zapojit, dát jim pár peněz, nastavit začátek školy na dobu mezi 8:30 až 9:00, dva roky je sledovat a vyhodnotit výsledky. Pak porovnat s klasickými školami. Podivit se, napsat a podepsat pár papírů a můžeme začínat později. Pro dobro všech.

Pro zájemce nebo nevěřící dva odkazy:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4824552/

http://pediatrics.aappublications.org/content/early/2014/08/19/peds.2014-1697

Pravěk. Proč zase pravěk?

Pravěk. Proč sakra zase pravěk? Na to poslední dobou myslím, ačkoliv mě to ještě nikdy netrápilo. Nemuselo. Pro upřesnění – život člověka v pravěku, nám historicky nejvzdálenější období, se učí student minimálně třikrát (ve čtvrté a šesté třídě na základní škole, a v prváku na střední škole). Je dobré mít základní informace a přehled, to znamená znát význam jeskyně, lovu, venuše, proč lidé byli v neustálém pohybu a naopak proč se usadili, tedy vznik zemědělství a začátek zpracování kovů. A to je skutečný základ, který se lze naučit na základní škole. Učit to na střední škole znamená přidat kenyapitéka a kulturu s vypíchanou keramikou, což ale znamená učit s prominutím blbosti.

Co nám pravěk dal? Co z pravěku používáme dnes? Obdivujeme jeskyně v Lascaux a Altamiře, Venuší se posmíváme, kroutíme hlavou nad údajným tehdejším životem. Oheň. Pes. Ok. To všechno jsem učil i šesťáky. Pravěkem strávím v lepším případě dva měsíce a jsou to stejné dva měsíce, o které za čtyři roky končí dříve maturanti. V ročníku, kde se probírá nejdůležitější období pro dnešek – druhá polovina dvacátého století. A na co se vymlouvají nezodpovědní učitelé? „Chybí nám dva měsíce, poslední ročník je moc krátký.

Můžeme jít i dál. Co nám dal starověk? A ten už nám ale něco dal. Demokracii. Republiku. Architekturu. Písmo. Silnice. Olympijské hry. Divadlo. Vše důležité věci nebo myšlenky, ale zároveň vše učivo základní školy a jít do hloubky znamená opět učit nepodstatné věci, které studenti rychle ztratí z hlavy. Pokud si je vůbec zapamatují.

Středověk? Škoda každého slova. Ani si nedokážete představit ten pocit trapnosti učit Karla IV. v

sedmé třídě na základní škole. Všichni už Karla IV. znají a vy neříkáte nic nového a vidíte, jak každého otravujete. Jan Hus, Jan Žižka, Národní obrození – to samé. A pár dalších témat s nimi, to jsou témata, které žáci probírají „teprve“ podruhé, ale jsou (pochopitelně) protežována na prvním stupni a doma mezi některými rodiči.

Představte si teď studenty. Jak otravné to pro ně musí být? A víte, co je nejhorší? Je to jen můj pocit, ale právě takhle, učením (se) zbytečností, se přesně ničí alespoň trochu pozitivní vztah k historii a dějepisu. A co může být horší, než učit se zbytečnosti? Učit se zbytečnosti opakovaně. A když už se dostanete k moderním dějinám, tak už mohou mít studenti k dějepisu a dějinám negativní vztah. Ale možná budou znát kulturu s vypíchanou keramikou. A to se vyplatí…

Stačila by jediná věc. Na střední škole v prvním ročníku „sfouknout“ pravěk, starověk a středověk rychle, do Vánoc, nejpozději do konce prvního pololetí na konci ledna. Jde to? Samozřejmě. Jen se musí chtít. Stačí neprobírat obsáhle celé epochy, ale jen dvě témata a jejich proměnu v průběhu daných epoch. První téma: život obyčejných lidí. Druhé téma: forma vlády, pod kterou tito lidé žili. A pak začne novověk, kde šlo o vznik občana s právy, které získal přes revoluce a změny forem vlády. Perfektně to navazuje. A studenti tak budou držet „nit“ od začátku dějin, vše si zopakují a látka bude dávat smysl, protože je propojená a protože bude alespoň relativně užitečná.

Zároveň, pokud se bavíme o prvním ročníku, je výše popsaná změna dobrá pro učitele, může se chopit šance a poznat dovednosti žáků. Já například učím pravěk docela rád, stejně tak obecné „fungování“ středověku, a učím to právě teď. Ale vynechávám některé věci a radši trávím čas cvičeními – jednou vyzkouším samostatnou práci s textem, pak skupinovou práci na něčem jiném, pak zas nějakou grafickou metodu atd. Já se dozvím, co studenti umí a jestli jsou například schopni (a ochotni) pracovat ve skupinách, oni si mezitím (snad) zvyknou na mojí výuku a až přijdou složitější věci, budou připraveni. Obě strany vyhrají.

Babišova výchova občanů

Vláda chce připravovat aktivní a zodpovědné občany, což na základě materiálů od vlády popisuje ČTK jako porozuměnísociálním, ekonomickým, právním a politickým pojmům a strukturám či mediální gramotnost“.

Pokud pomineme otázku, jestli zodpovědný a aktivní občan opisuje nebo kupuje diplomovou práci, tak je zarážející, že právě tuto oblast a tuto problematiku „zaštiťuje premiér Andrej Babiš“, jehož diplomovou práci nemůžeme najít a ani ji nikdy neuvidíme. Není to ale samozřejmě jen o Babišovi, je to o vládě, která se zapíše do historie nejen svými opsanými diplomovými prácemi, ale i způsobem svého vzniku. A právě tito nekompetentní občané chtějí rozhodnout o tom, jak mám já ve svých hodinách vychovávat budoucí občany. A především, co to znamená být občanem.

00jewishED6

Podívejme se na výše zmíněné jednotlivé body patřící k popisu „aktivního a zodpovědného občana“ a porovnejme s činy premiéra Babiše. Začneme od konce – mediální gramotnost a premiér Babiš. Pamatujete Marka Přibila? Marek Přibil je bývalý novinář MF Dnes, kterému bylo na nahrávkách řečeno Babišem, kdy a jaké články má vypustit do světa, aby to co nejvíce zasáhlo konkurenty Babišova hnutí ANO. Zneužívání médií politiky pro své hry patří do nedemokratické společnosti. Nehledě na to, jak se premiér Babiš chová k dalším novinářům, neodpovídá na jejich dotazy a uráží je. A lže.

Politické pojmy. Tady asi nemá cenu lhát – nikdo nebude rozumět politickým pojmům lépe, než Babiš. Většina lidí kolem něj se chová jako příslušníci sekty, což popisoval například Jaroslav Kmenta v magazínu Reportér na příkladě odpadlíků od „víry“. Sám Babiš rozhoduje ve své straně a musí být zvolen velmi přesvědčivě, ale zas ne sto procenty, protože to pak vypadá „divně“ a připomíná to nedemokratickou minulost. Že je ANO nedemokratické hnutí nemusím moc rozhlašovat, protože je to jasné a sám Babiš to nepopírá. Demokracie je pomalá a Babiš potřebuje „makat“. Kdokoliv nejede podle jeho linie, je odstraněn z volební kandidátky či politického života. Na to, jak propaguje heslo „makáme“, tak docela často chybí ve sněmovně. Pamatujete, jak byl údajně nemocný a nemohl do sněmovny, ale dělat volební kampaň mohl? Jo, komunista za minulého režimu a soudem potvrzený spolupracovník StB, kdo jiný by měl lépe rozumět skutečné politice? A hlavně politické struktuře naší země…

Politické struktury. Je opět správný příklad Babiš? Je ideální mít na každého oponenta nějaké kompromitující materiály? Mít ve své firmě vlastní bezpečností sekci složenou z bývalých agentů StB? Propojovat média a politiku? Propojit média, politiku a bezpečnostní složky? Demokratická ústava, do této kolonky naše ústava stále patří, rozlišuje mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složkou. Tyto složky mají být nezávislé, jinými slovy, nemají být propojené. Pro Babiše jen překážka, kterou musí odstranit a proto obsazuje důležitá místa svými lidmi. Opět se tedy ukazuje, že na danou oblast je Babiš skutečným expertem. Bohužel expertem na rušení či minimálně poškozování demokratických politických struktur. (Nedávno se například ukázalo, že nově dosazený šéf GIBS, Babišův kůň pochopitelně, požádal vydavatelský dům o data k online textům o skupině Šuman a chtěla tak detailní informace o velkém množství lidí. Uvidíme, jak dopadnu já, když jsem si kontroloval, abych měl správné informace pro tento text…)

Právní pojmy. Trestně stíháný premiér bude učitelům říkat, jak učit právo? To je výsměch, který by měl aktivní a zodpovědné občany vyhnat do ulic. Dále nesmíme zapomínat, že Babiš neustále odmítá uznat závěry slovenských soudů a bude se soudit se Slovenskem o tom, jestli byl či nebyl v StB, i když nekolikrát bylo jasně rozhodnuto.

Ekonomické pojmy. Babišův Agrofert loni získal 2100 miliónů korun na dotacích, ale na daních zaplatil jen 739 miliónů korun. Což není zrovna vzor pro zodpovědné občany – vyhýbat se placení daní, hledat různé finty, aby se daně nemusely platit. Ekonomickým pojmem jsou také korunové dluhopisy. Právní pojem je využití mezery v zákoně a trestní stíhání za krácení daní. Opět vše patří k našemu hlavnímu komisaři na výchovu nových občanů. Miliarda a půl dluhopisů, abych nemusel platit daně? Za těch devadsát miliónů korun ročně to asi stojí. Ale dělat to uvnitř vlastní firmy…

Sociální. Babišova rodina si pravděpodobně účelně přepisovala akcie, aby znepřehlednila majetkové struktury. Zajímavé je, že zatímco Babiš má imunitu, jeho rodinní příslušníci nikoliv. Takže zatímco Babiš se vězení může vyhnout, členové rodiny ne. Zatáhnout rodinu do svých podezřelých aktivit na hraně zákona. To se vážně dělá rodině? Vzor pro všechny občany.

Tento článek by mohl být dlouhý několik stran. Jedná se však jen o krátký přehled, proč současná vláda (a je otázka, jestli by vůbec nějaká vláda mělo něco podobného zkoušet) nemůže určovat nejen to, co učit ve školách na téma „občanství“ a „demokracie“, ale ani co jmenované pojmy znamenají, protože o tom mají velice zkreslené představy. Nebo to možná vědí, ale rozhodně se podle toho nechovají.

29A4BFE300000578-0-Germans_who_grew_up_with_Nazi_propaganda_at_school_are_still_mor-a-2_1434384213492

Současná vláda a současný premiér nemohou v žádném případě představovat morální kompas, ke kterému by mohl někdo mladý vzhlížet.

Už jen pokus o vydání dokumentů podobného typu by měl být v současné situaci v naší zemi důvod pro občanskou neposlušnost.

Zdroje:

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/vlada-ma-plan-jak-vychovat-aktivni-obcany-koncepci-vzdelavani_490124.html

https://zpravy.idnes.cz/babis-trestni-oznameni-kraceni-dani-d6h-/domaci.aspx?c=A170104_143423_domaci_hro

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/andrej-babis-stb-slovensko-nejvyssi-soud_1806080720_ako

https://www.lidovky.cz/babis-vlozil-akcie-svych-firem-do-sverenskych-fondu-fh5-/zpravy-domov.aspx?c=A170203_121839_ln_domov_ELE

https://archiv.ihned.cz/c1-66202310-agrofertu-pritekly-rekordni-dotace-firma-z-nich-loni-ziskala-vice-penez-nez-zaplatila-na-danich

https://echo24.cz/a/w7PXm/jak-babis-a-jeho-firmy-plati-dane-davame-mu-vic-nez-odvede-statu

https://hlidacipes.org/kdo-je-marek-pribil-z-babisovy-nahravky-nekolikrat-ze-lzi-usvedceny-novinar-muz-na-cernou-praci/

http://www.reflex.cz/clanek/volby-volby-2017/81237/podle-policie-babis-lze-volici-by-to-konecne-meli-pochopit-take.html

https://demagog.cz/politici/183

https://echo24.cz/a/wjakS/9-minut-10-lzi-babis-mel-tiskovku

https://www.euportal.cz/Articles/18728-lzi-a-podvody-andreje-babise-zde-je-mate-prehledne.aspx

https://reportermagazin.cz/a/iyrrg/svedkove-babisovi

https://echo24.cz/a/wi4j4/babis-sverazne-o-demokracii-proc-soutezit-aby-to-bylo-v-rozkladu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanecke-absence-hlasovani-poslanci-andrej-babis-karel-schwarzenberg_1806040600_hm

https://echo24.cz/a/ixuP9/babis-se-zazracne-uzdravil-poslancum-se-omluvil-na-vse-prisel

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exkluzivne-policiste-sbirali-kompro-materialy-na-chovance-a-tuheho-predavali-je_1706290750_ako

https://reportermagazin.cz/a/w2Q2T/babisuv-gibs-vydejte-nam-data-tisicu-ctenaru

https://zpravy.idnes.cz/zadost-o-vydani-babis-faltynek-capi-hnizdo-detaily-fwf-/domaci.aspx?c=A170816_093408_domaci_jkk

Maturita? Zrušit.

K čemu maturita je? Co přináší systému? Co žákům?

Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem podobné otázky neřešil. Až když jsem ležel ve stovkách stran na čtvery státnice, začal jsem pochybovat o smyslu takové závěrečné zkoušky. K čemu je, že se musím naučit znovu něco, z čeho jsem už zkoušku udělal? Naprosto nesmyslné. A bohužel, takový názor mi už nikdo nevezme. Naprostá ztráta času. Z dějepisu to byl vážně jen seznam otázek, které jsem se musel znovu naučit. Ze společenských věd jsem měl nádhernou zkoušku – dostal jsem fenomenologii a po minutě mi došlo, že nikdo ze zkoušejících nemá absolutně tušení, o čem mluvím. Tím mám na mysli, že nevěděli, co fenomenologie je, ne že bych mluvil nesmysly (i když…). Pedagogika a státnice? Seznam nepoužitelných blbostí. Psychologie a státnice? Dobře, to už bylo použitelné, ale stále jen seznam otázek, na které jsem musel odpovědět už u jednotlivých zkoušek.

S maturitou je to pochopitelně stejné – pokud učitel nechal žáka projít jednotlivé ročníky, tak to přece musí znamenat, že něco umí. Ano, opakování je matka moudrosti, ale k čemu je, že žák za další roky projde učivo znovu, napapouškuje zpaměti látku za dlouhé roky a za týden opět zapomene? Zbytečnost pro všechny zúčastněné. Žáci se zbytečně stresují a ztrácí čas hloupostmi. Učitelé se, velké překvapení, nemohou skutečně věnovat své práci. To je učení, mimochodem. A pro některé z nich, pro svědomité učitele, to znamená opět stres, protože co když to jejich studenti nedají? Pro celý systém to znamená určitě další a další byrokracii. Pravděpodobně i peníze. Spoustu organizačních změn v průběhu zkoušení. A pak se divíme, že žáci netuší, co se stalo v roce 1968 a 1989. Já se tomu (už) nedivím, když chybí výuka posledních dvou měsíců, kde se řeší právě (zbytečné) maturity. Proč vlastně maturita probíhá v květnu a ne na konci června? Nechápu.

Celý systém maturit mi přijde, jako kdyby stát říkal: „Vy jste je za x let nic nenaučili, proto se to musí naučit sami během pár dní/týdnů.“ Maturita nedává už žádný smysl, pokud jde o žáky toužící po studiu na vysokých školách. Student často tráví čas zbytečností (=maturita), aby dostal jeden papír, a na důležitou věc, přijímací zkoušky, už mu nezbývá tolik času. Maturita dávala smysl právě tehdy, pokud to byl zároveň určující prvek přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Pokud vysoké školy mají přijímací zkoušky, je z maturity opět zbytečnost, která navíc překáží při přípravě na univerzitní přijímací zkoušky.

A pokud maturant nemíří na vysokou školu, ale do práce, firma si za sebe udělá své vlastní „přijímací zkoušky“, které nemají s maturitní zkouškou nic společného. Najednou vám je k ničemu, kdy byla Bartolomějská noc, protože se prostě musíte dobře obléknout, napsat strukturovaný životopis a umět komunikovat a dobře se prezentovat.

Nějaký závěr by pochopitelně studium na střední škole i univerzitě mělo mít. Ale jednoduché a „oborové“. Elektrikář si připraví projekt a zapojí elektrický obvod, zkoušející se ho zeptá, jak by opravil to a to, když je situace taková a taková. Truhlář si sežene materiál a postaví knihovnu. Co absolvent gymnázia nebo obchodní akademie? Napsat desetistránkovou práci na libovolné téma, připravit prezentaci a obhájit svou práci. To je to, co by člověk mířící na vysokou školu měl zvládat, protože univerzitní studium není nic jiného, než čtení odborných knih, psaní prací a dělání prezentací a vystupování před „kolegy“. K tomu je potřeba práce se zdroji, cizí jazyky, argumenty, kritické myšlení apod. Na obchodní akademii samozřejmě podobné, záleží na oboru. Další možnosti jsou samozřejmě business plán fiktivní firmy, účetnictví firmy atd.

Co tedy s maturitou? Zrušit. Neexistuje jediný důvod, proč si ji nechat v systému v současné podobě.

Zázračná metoda – Crime Board

Od prvního pohledu to byla láska, teď už je to s prvním pokusem dokonce manželství.

O co jde? Netroufám si na překlad, to by se vyrojilo kritiků. Ale jde samozřejmě o zmapování zločinu. (Pochopitelně jde jen o záminku a vůbec nemusí jít o žádný zločin.) Inspirací jsou tabule kriminalistů, na kterých propojují podezřelé, svědky, související události, mapy, alibi a tak dále.

To samé dělají žáci. Propojují souvislosti, hledají „větší obrázek“. Metoda velmi podporuje dějepisné myšlení v rovině příčina – důsledek, či akce – reakce, chcete-li. Analýza. Myšlení. Můžeme přidat i kritické myšlení směrem ke zdrojům. Argumentování, co je důležité. Byl jsem vážně překvapen, jak žáci pracovali.

Dokonce i jak reagovali na zadání. Hodinu předem jsem si vyčlenil pět minut na vysvětlení, abych nemusel při TÉ hodině ztrácet čas vysvětlováním. Za minutu bylo hotovo, stačil jediný pokus. Stačilo nadhodit téma televizních seriálů, filmů a vyšetřujících policistů, kteří mají svou tabuli a jen propojují věci a osoby, které spolu souvisí. Na práci měli žáci jednu vyučovací hodinu.

Co zajistí učitel? Téma. A pak pomůcky – sháněl jsem skutečné nástěnky, do kterých bychom mohli píchat připínáčky nebo spojovat pomocí nitě. Ale to se mi nepovedlo, takový luxus u nás nemáme. Nicméně jsem sehnal obří papíry, které jsem použil. Pak už jsem obstaral jen klasické lepící barevné papírky, na které si píšeme poznámky typu „nezapomeň zaplatit obědy“ a izolepy. V případě naší školy jsem musel jít na počítače, kde si žáci vyhledávali informace. Což samozřejmě může být řešeno jinak, ale můj cíl byl i vyhledávání a tisk obrázků, což mi přijde i zajímavější pro žáky. A samozřejmě rozdělení žáků do skupin, já měl skupiny po čtyřech, maximálně pěti žácích.

Není nic lepšího, než vidět žáky sedící na zemi, jak spolupracují, jak spolu mluví, plánují, klidně se i hádají, ale pracují a učí se, aniž by si toho byli skutečně vědomi. Každý si najde své. Někdo má „oko“ a vezme si na starosti vzhled, další propojuje příčiny a důsledky, další hledá na internetu informace a fotografie. Spolupráce. Ta je vedlejším produktem. I proto jsem snad poprvé skupiny vybral (skutečně) náhodně já, jediné pravidlo pro mě bylo střídat při výběru holku s klukem.

Výhoda metody je, že je snad vážně použitelná do všech předmětů. Dějepis je jasný. Je založen na politice a násilí, proto není těžké najít nějaký trestný čin a hledat spojitosti. Už přemýšlím, jestli devítkám dám zpracovat spíš atentát na Kennedyho nebo Luthera. Zde jen poznámka o výhodách metody. Pokud jim dám Kennedyho, objeví žáci spoustu nejasností, konstruktů a teorií, proto budou muset hodně kriticky myslet, co na svou tabuli dají. Jsou ve skupině, budou argumentovat, co je podstatné a co není. A pokud jim dám Luthera, objeví se jim mimo jiné celé velké pozadí malých velkých dějin – rasová segregace ve Spojených státech amerických. Samozřejmě, teď už je jasné, že rozdělím mezi skupiny oba pány. A pochopitelně je lepší zadat jméno atentátníka, žákům to za prvé strukturuje téma (Luther nebo Kennedy je téma moc široké a pak z toho spíše bude myšlenková mapa, brainstorming a seznam věcí, které vykonali), vědí, kam míří, a za druhé předpokládám, že jméno Kennedyho znají, ale neznají jméno atentátníka. Zajímavější začátek, který víc připoutá žáky k cílům hodiny.

Nejvíc mě na tom baví, že se můžu věnovat slavným „velkým“ dějinám, ale můžu se věnovat i malým dějinám obyčejných lidí. Stačí mít nápad. A nástěnka ideální zobrazí delší dějiny, celý kontext událostí. Pokud dám žákům jména vrahů Caesara, objeví se jim celá krize republiky. Výjimečné.

Jak jsem již psal výše, nemusí jít o žádný zločin. Dejme tomu, že budu chtít použít tuto metodu v matematice. Zadám Thaletovu kružnici. Žáci téma ještě neznají, první spoje se tedy budou věnovat pravděpodobně tomu, co to je a kdo to byl Thales. Ale další, „hlubší“ spoje, by se už mohly věnovat využití Thaletovy kružnice v reálném životě.

Možná nejzajímavější použití mě napadá ve fyzice a chemii. Samozřejmě to není můj obor, takže nebudu konkrétní, ale představte si, že žákům zadáte nějaký malý objev, pokus, který vedl až k neskutečným důsledkům pro celé lidstvo. Od starověkého Řecka až po Oppenheimera. Od Turinga až po mobil žáků. Nebo například Curie-Sklodowská, na pozadí se šikovným žákům objeví emancipace žen.

Literatura. Za prvé tam můžeme dát zajímavé spisovatele a spisovatelky, rozdělit například nástěnku na dvě části a zajímat se o to, jak život autora či autorky ovlivnil jeho či její dílo. A pochopitelně můžeme stejně rozebírat samotné literární postavy a jejich činy. Vraždu v Zločinu a trestu. Kafka a Proces. Ahhh, Kafka a Zámek, snad ještě lepší. Můžeme takto analyzovat každou literární postavu a každý její čin.

Nejtěžší je vždy vymyslet případy využití metody pro matematiku, fyziku a chemii, proto si myslím, že například o občanské výchově a zeměpise se nemusím rozepisovat. Například naprosto jasně před sebou vidím detektivní práci, jak žáci odhalují hoax…

Jakmile je hotovo, je dobré práci žáků zhodnotit, reflektovat tedy nejen téma, ale i jejich práci. Klidně lze použít SWOT analýzu na rozebrání práce a metody. Teprve poté by podle mě měl nastoupit výklad a zápis.

Mým žákům šla práce neskutečně. Jedna výuková hodina byla naprosto ideální – práce šla rychle, byl tam určitý tlak a stres, aby byla práce odevzdána včas, což podle mě jednou za čas nemůže uškodit. Všichni končili se zvoněním, ale všichni s hotovou prací. Nebyl čas na rušení a žádné jiné způsoby narušování výuky.

Nebyl to závod na čas, ani na body. Každá skupina má svou práci a každá skupina se stará jen o sebe. Cílem není porazit spolužáky. Naopak když žáci viděli další nástěnky, tak práce vždy chválili, což není zvyk ani slušnost. Já jsem jen chodil dokola a jediné, do čeho jsem zasahoval, bylo vracení izolepy na můj stůl, aby byla dostupná i pro další skupiny.

Určitě mě napadá i jiný způsob využití metody. Můžeme dát každé skupině jiné téma a vytvořit jednu velkou tabuli. Může to být delší proces, nejen na jednu hodinu. Může to probíhat hromadně, formou brainstormingu, kdy žáci chodí k tabuli a spojují události před zraky všech žáků a musí argumentovat, proč to má být zrovna tímto způsobem. Zbytek třídy souhlasí nebo nesouhlasí. Můžeme čas strávený s metodou i zkrátit, zjednodušit, protože ne každému vyhovuje nechat žáky pracovat jednu celou hodinu. Pokud budou mít žáci materiály a zmenšíme skupiny, není důvod, proč by to nemohli stihnout za dvacet až třicet minut. Jakékoli použití metody bude určitě lepší, než výklad.