Příručka pro začínající učitele – poprvé před žáky

Druhá (zveřejněná) část příručky. Opět prosím především o zpětnou vazbu, vaše zkušenosti a dotazy, cokoliv, co by bylo vhodné doplnit do konečné podoby Příručky.

Nástup před žáky

Ano, rozhodně budete nervózní. Je to přirozené, normální a důležité. Jaká na vás bude reakce a jestli „zapadnete“ – to je ta velká otázka s nejistou odpovědí. Uklidnit vás můžu dvěma příklady. Když mě moji první deváťáci pozvali na konci června na rozlučku, mluvili i o tom, jak jsem byl první hodinu nervózní, třásl se mi hlas i ruce. Strašný. Důležité ale je, a to bych chtěl zdůraznit, že jedna hodina vám nezkazí dojem u třídy. Je to dlouhodobá práce. Druhý příklad: když jsem byl na praxi na gymnáziu, kam jsem mimochodem nosil šedivé tričko za devadesát korun, starší černé kalhoty a obyčejné kecky, a kde můj výkon vážně nebyl pozitivní, tak jsem u studentů obstál víc než sebejistý a pohledný muž na praxi rok předešlý, který nosil tílko, aby byly vidět jeho svaly. Studentům (skoro dospělým) strašně vadilo jeho vysoké sebevědomí. Co když vám dokonalost v oblékání, stylu, líčení a perfektní sebevědomé vystupování první hodinu naopak ublíží?

Oblečení

Co mi naopak deváťáci na rozlučce vytkli, to bylo „špinavé“ oblečení. Ať už se nám to líbí nebo naopak, učitel ve škole reprezentuje. Samozřejmě občas máme nehodu (dost učitelek má ve školách náhradní oblečení pro případ nouze), já se často špiním od křídy, to se snad dá pochopit. Problém samozřejmě je, pokud neupravenost a problémy s oblečením přetrvávají.

Ve školách je k vidění vše, od pánů v šortkách s pantoflemi k pánům v oblecích, od slečen v roztrhaných džínách s konverskami na nohou až po dámy v elegantních šatičkách, takže není potřeba se příliš strachovat a stresovat. Můžete zůstat sami sebou. Existuje pouze jedna výjimka – pokud jste pán, který v létě chodí v centru města bez trička.

V posledních letech několikrát vypukly diskusní války právě na téma oblečení. Zformovaly se dvě skupiny. První tvrdí, že učitel je určitým vzorem, měl by chodit slušně oblečen a stanovovat standard. Druhá skupina pochopitelně odmítá názor první skupiny a tvrdí, že důležité je, aby učitel vyzařoval pohodu, klid, a tím to přenášel na své žáky a studenty. Hlavně, aby se cítil dobře kantor a mohl kvalitně učit. Kde je „pravda“, to vám nesdělím, ale jak už to tak bývá, pravděpodobně nebude na pólu jednoho z předložených názorů, ale někde uprostřed. Pohoda a zároveň slušné oblečení, které vám vyhovuje.

Tetování? Ano. Nezažil jsem, že by to byl problém, naopak jsem zažil poměrně velká tetování, ve větším množství a zřetelně viditelná.

Líčení? Záleží na vás. Některé paní učitelky se líčily pravidelně, některé se zas nelíčily. Je to vaše volba.

Co bych doporučil k zamyšlení a zároveň jediná věc týkající se oblečení, kde se objevil problém během mého léta učitelování, byly nevhodné nápisy nebo potisky na tričku. Můj učitel didaktiky na pedagogické fakultě nás zároveň upozorňoval na nošení značkového oblečení. To je ale opět jen bod k zamyšlení, ne návod, – může učitel být chodící reklamou a propagovat určitou značku?

Z mých zkušeností u mužů nejčastěji převládají džíny s košilí, u učitelek jsou časté šaty nebo kalhoty a halenka.

Tykat? Usmát se až po Velikonocích?

Obvyklé je studentům tykat a nechat si vykat. Na začátku působení v obou školách jsem si nebyl jistý, myslel jsem si, že to může být problémová záležitost a dost mě to „pálilo“, ale zeptal jsem se přímo studentů a nikdo s tím při přímé otázce neměl problém a obecně to žádné velké problémy to nepůsobí. Doporučuji zeptat se kolegů, jak to u nich na škole chodí, jaké jsou zvyklosti, pak se klidně zeptat studentů.

Jeden můj bývalý kolega žákům druhého stupně základní školy vykal a sám si samozřejmě taky nechal vykat. Pro žáky to byl dost bizár a měli z toho srandu. Takto na papíře to působí jako rovnost, v praxi to působí podle mě neautenticky, nepřirozeně.

Jeden kolega zkusit i tykání, „čau“ mu mohli říkat žáci na konci prvního stupně. Ale když už jsem nastoupil na školu, tak zrovna radši odcházel. Pokud není na škole zvykem tykat a vy to zkusíte, naprosto zničíte všechen řád na škole a to není dobrý začátek. Pokud dovolíte studentům tykat, je velká pravděpodobnost, že to budou vyžadovat i v hodinách jiných učitelů. Nakonec se to tedy může dost vymstít právě vám, i když to myslíte dobře. Rozbořit řád školy je dobré moderní výukou, projekty a neobvyklými metodami výuky.

Samozřejmě pokud je ve škole zvykem tykání, vykání by bylo na škodu.

Velkou otázkou samozřejmě je, jak se chovat, jak vystupovat, jak být přísný či jestli být „kamarád“. A zároveň tato část je nejtěžší na vytvoření. Jedno je jasné, pokud je učitel diktátor, jeho metody vždy vzbudí odpor a část studentů půjde do boje. Diktátor bude muset přitvrdit a to vzbudí další vlnu odboje. Takhle pořád dokola s tím, že represe se budou muset pořád zvyšovat. Odboj vždy vyhraje. Nemá smysl to zkoušet, nemá smysl učit přes strach. Nikomu tím nepomůžete a sami sebe zničíte, protože budete chtít autoritu, kterou ale nikdy nebudete mít právě kvůli používání „násilí“.

Jak se tedy chovat „správně“? Určitě neexistuje jeden návod. Možností je zjistit, jaký je ideální učitel. Cest je několik – vědět to od studentů, sledovat odborné studie nebo zeptat se lidí, protože s učiteli má zkušenost každý.

Ideální učitel

Tohle snad ani nechcete číst. Proč? Protože ať už hledáte výsledky odborných studií, zeptáte se studentů nebo lidí mimo školu, vždy vám vyjde, že správný a ideální učitel je dokonalý tvor schopný zvládnout cokoliv kdykoliv a to vše snad i díky schopnosti cestovat v čase.

Prakticky v každé studii vám vyjde to samé. „Ideální učitel musí být spravedlivý, kamarádský, ale zároveň přísný.“ Není to nepravda. Hodně odpovědí je vždy ambivalentních, „přísný, ale hodný“. A vy to musíte vybalancovat. To je nejdůležitější.

Starší výzkumy vyzdvihují odbornost, respekt, organizaci a přímost.

Zajímavá a relativně nová studie proběhla na sociální síti Reddit, kde je většina uživatelů anonymních, výzkumnící tedy počítali s tím, že pokud budou analyzovat zmínky o učitelích a škole, odpovědi budou „více pravdivé“, více autentické. Zmínky o učitelích a učitelkách rozdělili do tří kategorií – osobnost a profesionální kvality, co se studenti naučí a poslední kategorie byla vztah učitele a studenta. Pokud bylo hodnocení kladné, byly jeho součástí nejčastěji: inteligence, angažovanost (zapojení; „engaging“), zanícenost (nadšení, „dedicated“), přísnost a spravedlnost, pohodářský („easygoing“). Opět ona ambivalence – přísný pohodář. Jste to vy? Jako nejhorší možné „kvality“ byly zmíněny lenost, nespravedlnost, nekompetentnost, zaujatost (neobjektivnost), neschopnost správně posoudit situace („lacking judgement“). V rámci osobnosti se pod nejlepšími kvalitami podle studentů skrývaly: jedinečnost, vtipnost, žití v realitě (pevně zasazený v realitě; nejsem si jistý, jak to správně přeložit –„down to earth“) a atraktivnost. Na opačné straně byly: jedinečnost v negativním ohledu, povýšenost, neatraktivnost a věčně špatná nálada. Muži učitelé měli na Redditu mnohem více kvalit spojených se slovem „best“, ženy naopak převládaly u „worst“. Studie se nazývá „Teaching and Teacher Education“, provedli ji Chang-Kredl a Daniela Colanino.

Musíme si uvědomit, že každý máme jiné hodnoty, studenti mají také jiné hodnoty, tím pádem každému studentovi bude vyhovovat jiný styl výuky a jiný přístup. Všichni studenti nemohou být spokojeni s jedním učitelem, ne všem se tedy můžete zavděčit.

Když jsem se zeptal „lidu“, tedy na Twitteru položil otázku, jaký by měl být ideální učitel, dostal jsem se k následujícímu závěru: „big five“ učitele by měla ideálně tvořit empatie (vstřícnost, laskavost, snaha o pochopení studenta), humor, respekt k žákům, otevřenost (progresivnost – neustále na sobě maká, vzdělává se, zajímá se o současný svět a přijímá technologické novinky) a samozřejmě umí učivo, dokáže ho vysvětlit a to především na příkladech. Poměrně dost se objevovalo i „umí přiznat chybu“ a sebereflexe. Samozřejmě i trpělivost, nadšení pro věc, pomáhá slabším a je fér. Vše shrnuje i mou zkušenost a co já cítím jako určitý trend – učitel a student jsou partneři, protože jim jde o stejný cíl, ke kterému učitel studentovi pomáhá směřovat.

Co se mi ukazovalo roky a já si to přes to neuvědomoval, dokud mi to nebylo napsáno přímo ve zpětné vazbě, je, že studentům hodně záleží na systému, na vaší organizovanosti. Neskákejte z tématu na další téma, musí to mít smysl. Zopakujte minulou hodinu, zopakujte, kde vlastně jste v učivu. Studenti nesnáší, když na sebe hodiny nenavazují, nevědí, kde vlastně jsou, z čeho bude test, co dělají a proč to dělají. Testy opravujte včas, nenechte studenty čekat dva týdny. Pokud se píše zápis, dejte pozor, ať je jasné, co kam patří, co je nadpis „vyšší“ a co je nadpis „nižší“ a kdy už začínáte nové téma. Všechno má mít jasná pravidla – testy, zkoušení (pokud už musíte zkoušet…), opakování. Pokud děláte cvičení, vysvětlete pořádně, co se má dělat. Pokud soutěžíte, vysvětlete pravidla do detailů. Všechno musí být jasné, zřetelné. Buďte předvídatelní do určité míry, ať studenti vědí, co očekávat. Zkuste být co možná nejvíce stabilní (samozřejmě to nejde vždy, nikdo z nás to nevydrží a stejně jako studenti i učitel má právo být smutný, naštvaný nebo naopak být veselý a energický).

Obsah první hodiny

Na první hodině se hodí sdělit studentům to, o čem jsem psal v minulém díle a posledním odstavci – všechny pravidla vaší výuky, upozornit na to, co se bude dít. Pokud máte nějaký systém, tak vysvětlit ho. Jak se žáci dostanou k známkám? Jak budete oznamovat testy? A žáci jsou zvyklí nadepsat si sešity (na základní škole jsou většinou připravené ve skříňce hromady sešitů a váš úkol je sdělit službě, jaký přesně sešit hodláte používat) a bude je zajímat i odpověď na otázku, jestli mají nosit učebnice.

Jedna z největších ostud mezi učiteli, tam bych zařadil, když se učitel ani nesnaží zapamatovat si jména svých studentů. Podle sociálních sítí to někteří „profesoři“ nejsou schopni zvládnout ani za čtyři roky. Ani nemusím rozebírat, jak na to budou reagovat studenti. Vyplatí se tomu věnovat čas – plánování, v hodině a pak i učení se. Skokem může jít o 200 žáků, proto to chce systém. Začínal jsem klasickým ústním představováním, tedy neměl jsem systém, ale po první zkušenosti jsem přestal, už jen kvůli tomu, že si ústní představení studentů nevezmete domů a nemůžete se na to kdykoliv podívat a učit se jména. Proto doporučuji něco „trvanlivého“, papír s nejvyšší pravděpodobností (fotit si studenty nebo natáčet videa, kde vám prozrazují osobní údaje, může být TROCHU pochybné). A pokud máte víc jak dvě třídy, bude lepší udělat s každou jiné cvičení pro potřeby představení, pro lepší asociace. Studenti mohou tvořit myšlenkové mapy o sobě, psát x slov atd. Osobně používám cvičení, ve kterém studenti přeloží papír vždy dvakrát na polovinu, po rozložení vzniknou čtyři části – prostor pro (1.) základní informace, (2.) zájmy, (3.) budoucí obavy a (4.) zvláštnosti, speciální dovednost a divné věci o sobě („dosáhnu si jazykem na nos“). Poslední částí je ještě doprostřed připravit kruh a nakreslit své logo.

Abych to shrnul, tak osobně jsem po x letech došel k systému, kdy první hodinu se lehce představím já, následně představím svůj systém výuky a pravidla, a na druhou polovinu hodiny rozdám papíry, na které se prostřednictvím zadaného cvičení představí noví žáci.

Koronavirus a výuka. Co na to studenti?

Ze zájmu jsem na sociální síti Twitter položil čtyři otázky pro učitele a čtyři pro studenty. Zaměřím se spíš na studentské odpovědi a to jak z důvodu, že tento text pravděpodobně budou číst učitelé, tak i protože učitelských odpovědí bylo málo, abych mohl dělat velké závěry. Jde v podstatě o poptávku a nabídku.

Proč číst tento text? S vysokou pravděpodobností budeme učit online ještě deset týdnů a v textu najdete reakce studentů na současnou situaci a jejich náhled na výuku. Jedná se o formu zpětné vazby, která je obecná, proto by ji učitelé nemuseli vnímat jako kritiku zaměřenou přímo na svou osobu a zároveň proto je větší šance na změnu, přizpůsobení se. První přizpůsobení bylo samozřejmě nástup online výuky, ale je ještě nutné druhé přizpůsobení ve formě zlepšení online výuky, která nemůže být pořád stejná. Jde o základní principy kdy a jak práce zadávat, v jakém formátu apod. Proč je to důležité? V některých případech může být současná situace jak mluvit do zdi, kdy nevím, co si člověk na druhé straně myslí.

Jak zněly otázky?

Studenti měli (1.) napsat v jakém jsou ročníku a na jakém typu školy. Druhá otázka se už týkala konkrétní výuky v současných možnostech: „Jak dostáváš zadané úkoly? Jaké nástroje většinou používají vaši učitelé (email, Google Classroom, …), jakým způsobem a v jakém množství (v neděli úkoly na celý týden nebo ze dne na den…)?“ Další otázka se týkala (ne)spokojenosti: „Jak ti to zatím vyhovuje?“ K této otázce měl student napsat i výhody a nevýhody. Poslední otázka byla zaměřená na tipy a rady pro ostatní.

EUhZarAWAAA9TLl

Všechny odpovědi se budou týkat studentů středních škol.

Způsobům, jakým učitelé zadávají práci, jednoznačně dominují Bakaláři a email. Ale je to obrovský problém – podle odpovědí prakticky všude zadávají učitelé práce v rámci jedné školy každý svým vlastním způsobem, přes jiný nástroj. To pak vytváří velké zmatky, studenti musí kontrolovat třeba i čtyři různé platformy, přičemž ne všechny posílají oznámení o nové události. Zbývá tak jen neustálé přihlašování a kontrolování, jestli náhodou nebyl zadaný úkol. S čímž je spojeno i fakt, že ne všude je ustálený systém a učitelé zadávají úkoly nepravidelně nejen co se týče času, ale i dnů a týdnů. Teď si představte, že si student chce něco naplánovat, jít na chvíli ven, pustit si film, starat se o rodinu nebo si jen pasivně odpočinout, ale pořád musí kontrolovat „ty různé internety“ a je nervózní, protože neví, kdy úkol přijde, ale zároveň ví, že úkol přijde a bude na něj například jen večer.

V extrémní většině případů byly u dotazovaných studentů úkoly zadávány na týden.

Největší výhodou současného způsobu výuky byla pro většinu studentů možnost samostatné organizace plnění úkolů, volného času, ale například i vstávání. Jednoduše řešeno – strukturovat si svůj čas. K tomu bylo i párkrát zmíněno méně stresu a více času.

Naopak největší problémy, opět pro velkou většinu zúčastněných studentů, byly spojené s nejednotností učitelů a jejich způsobem zadávání prací. Někdo dá úkol vždy v neděli do Moodlu s odevzdáním do příští neděle, někdo pošle úkol náhodně v pondělí s tím, že úkol musí být odevzdán ještě dnes a třetí učitel nic neřeší, až najednou po čtrnácti dnech dá úkoly na dalších čtrnáct dní. Pro studenty je pak těžká orientace, kde co mají najít, když mají několik zdrojů, kde jsou zadány úkoly.

Menšinově padlo i to, že některé učivo je lepší slyšet, studenti jsou doma bez motivace, někteří učitelé odmítají technologie, je moc práce a „tohle není, co jsem si objednala, kdybych chtěla studovat dálkově, tak se přihlásím na dálkové studium“.

Neobjevili jsme společně nový kontinent, ale aspoň ty největší chyby by měly být zřejmé a proto bychom se jim měli vyhnout. Shrnout by se to dalo následujícími slovy: někteří na to prdí, někteří zas dávají moc úkolů; někteří učí během svých hodin, někteří posílají zadání naprosto náhodou. Problémem jsou tedy především nejednota a různost ve všech směrech (zadání, odevzdání, systém) na jedné škole.

Co studenti doporučovali dalším studentům? Nejčastější rady od studentů pro studenty byly:

    • udělat si pořádek v úkolech tak, aby bylo jasné, kdy a kde se úkol odevzdává a pochopitelně kdy ho tím pádem vypracovat

    • nenechávat úkoly na poslední chvíli, naopak několikrát padlo radši udělat úkol hned a pak mít volno

    • pravidelnost

    • psát učitelům, komunikovat s učiteli a nebát se jich, pokud něco nevím

    • udělat si čas pro sebe a pro odpočinek

    • vytvořit si příjemné prostředí pro práci (v pokoji)

       

„Vysvědčení, žebřík a kampaň“ – tři metody k vyzkoušení

Tři metody, které mají několik pozitiv, jsou jednoduše vysvětlitelné, lehké na pochopení a přináší více efektivity do výuky.

Vysvědčení

Jak už název napovídá, jde o hodnocení. Můžeme pochopitelně hodnotit především osobnosti, ale v zeměpise i města, regiony, státy či kontinenty. V přírodopise se dá také metody využít a myslím, že i v dalších předmětech, stačí mít učitelé ochotného přemýšlet.

Student tedy dostane téma k hodnocení – například Přemyslovci a jejich vláda v Čechách se zaměřením na fungování státu. Úkol je vymyslet předmět, dát známku a přidat slovní hodnocení, kde je vysvětleno, proč dostali Přemyslovci zrovna tu a tu známku.

Studenti nejen opakují, uvědomují si souvislosti a kontext, ale zároveň hodnotí a následně podkládají své hodnocení argumenty, porovnávají různé druhy informací, třídí je.

Lze samozřejmě vzít cvičení do dalších úrovní, kde budou studenti rozděleni do skupin a každý bude hodnotit něco jiného, v mém případě tedy i jiné dynastie (kde mohou být některé předměty pro všechny dynastie stejné).

Žebřík

Jednoduché cvičení k probrání příčin. Studenti mají stanovený důsledek, například první světovou válku, a jednotlivými příčkami žebříku se mají dopracovat právě až k zmíněnému závěru. Mimochodem, i ředitel na gymnáziu tuto metodu ocenil, když jsem ji použil ve druháku.

Lze opět pracovat individuálně nebo skupinách, na papíře nebo jen házet informace po učiteli, který je napíše na tabuli. Stejně tak mohou studenti zpracovávat informace graficky nebo může učitel vymyslet složitější projekt.

Foto z Pinterestu:

žebřík

Kampaň

Jde o metodu skupinové práce, kdy studenti bojují nejčastěji za lidská práva v určitém historickém kontextu – za zrušení otroctví ve Spojených státech, za kratší pracovní dobu během průmyslové revoluce, nebo za prosazení češtiny jako úředního jazyka během 19.století.

sdgdgr

Cvičení má čtyři hlavní kroky, které si každý učitel může zpracovat jinak, něco rozšířit, něco ubrat. Každopádně důležité je rozdělit třídu do skupin a vhodně vybrat a vysvětlit téma. Studenti následně mají přijít s názvem pro svou skupinu, nakreslit logo a přijít se sloganem. Důležité pro skupinu je si jasně stanovit cíl, protože to je další úkol a zároveň s tímto bodem jsou spojené další části cvičení. Jde především o to, jak se k tomuto cíli dostanou, jak zrovna oni pomohou, jakou zvolí strategii, jaký bude jejich marketing, na koho cíli a celkově jak to udělají, aby jejich kampaň byla efektivní.

Jak už jsem psal, dále záleží na každému učiteli, jak metodu rozšíří. Pokud je čas, ideální je samozřejmě, aby skupiny prezentovaly své práce a došlo k vzájemnému hodnocení.

Metody ve stylu sociálních sítí

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21.století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového. Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal (zde). Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

    • jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

    • Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

    • Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

    • Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

    • A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se  jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time zde). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít zde:

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si sami. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

SocSítě1

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Práce jedné skupiny studentů:

A někteří šli dál a místo klasického textu udělali animovanou konverzaci:

Ukrajinský prezident:

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Hierarchie – metoda

Paul Ginnis ve své knize (zde)  popsal několik zajímavých metod. Některé mně známé, některé neznámé. A pár jich bylo takových, že jsem je musel hned při první příležitosti vyzkoušet. První z nich nazývá Ginnis „Hierarchie“.

Ginnis ji doporučuje používat jako součást práce při čtení a analyzovaní textu, kde jednoduše jde o to seřadit informace do pyramidy podle toho, jak je čtenář považuje za klíčové.

Mě metoda inspirovala k jinému použití. Pyramida zůstává, hierarchie (řazení) také, ale text jsme nepoužili. Naše pyramida měla pět pater a studenti dostali šest historických jmen. Představte si například následujících šest panovníků – svatý Václav, Přemysl Otakar, Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský, Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Úkolem pro studenty je seřadit panovníky podle významu pro české dějiny (ale samozřejmě toto kritérium záleží na každém učiteli). Pyramida má pět pater, panovníků je šest – jednoho je nutné vyhodit. Co je ale nejdůležitější, nejde jen o bezduché seřazení, ale vedle pyramidy musí studenti vypsat argumenty, proč zrovna ten a ten panovník je první, proč zrovna X vyřadili, proč je Přemysl Otakar důležitější pro naše dějiny v porovnání s Přemyslem Otakarem II. Opakujeme dějepis, procvičujeme porovnávání a argumentování. Výsledek může mít každý jiný, pokud je podložen argumenty. Neexistuje jedno správné řešení.

Hierarchie1

Všechno vypadá jednoduše – metoda nevyžaduje speciální pomůcky, studenti ji pochopí, učiteli to zabere pár minut, ale realita je složitější. Výše jmenovaných šest panovníků jsem skutečně zadal osmákům a všichni bez výjimky měli na prvním místě Karla IV. Což se podle mě rovná špatnému zadání.

U starších studentů jsem dal šest událostí a šest jmen z pravěku a starověku, kde se měli na jednu stranu papíru seřadit zvlášť události a jejich význam pro běh dějin a na druhé straně osobnosti. Čím složitější zadání (osobnosti a události), tím složitější je cvičení na přemýšlení a argumentaci. Pokud vznikne hádka, je to vlastně super. Pokud má každý jinou hierarchii, přijde mi to zajímavější, než pokud mají všichni stejné výsledky. V zadání v druhém případě bylo například: vznik zemědělství, objev písma, začátek rozšíření ohně a další. A právě tady vznikla hádka a důmyslnější argumenty – oheň nebo zemědělství? Co bylo pro lidstvo důležitější? To samé u osobností, někdo vybral Caesara, jiný zas Alexandra Makedonského, třetí Octaviana.

Hierarchie2

Jednoznačnou výhodou metody je, že ji lze použít pro více předmětů, pro opakování i pro hledání informací z různých zdrojů. Například nemusí jít tedy jen o vlastní názor („Který z následujících spisovatelů byl „nejlepší“ a proč?“), ale i o seřazení řek podle délky (práce s atlasem).

Escape Room 2.0

Zdá se to jako neuvěřitelně dlouhá doba, kdy jsem zkoušel „Escape room“ poprvé, i když je to pouze pár měsíců. Od té doby jsem viděl zdařilé pokusy jiných učitelů na internetu, ale také jsem byl svědkem, jak to někteří vzdali, protože je to moc náročné na přípravu. A abych byl upřímný, stejně jsem skončil já. Od prvního článku jsem metodu už nikdy nezkoušel. Zároveň s tím vidím ve statistikách na blogu, jak se lidé dostávají k mým textům vyhledáváním „jak pripravit unikovku“ a to sice v malém počtu, ale pravidelně každý týden. A tak jsem i já týdny přemýšlel, jak metodu vylepšit. Cílem byla kratší příprava, jednodušší domácí organizace a možnost učit se prostřednictvím metody ve třídě, kde je třicet studentů. První pokus je na následujících řádcích. Rád přivítám v komentářích Vaše postřehy, zkušenosti a tipy s touto metodou.

Pravděpodobně jste ale nezavadili o první článek (zde), tak si nejdříve musíme prozradit, co je vlastně Escape room. V češtině se používá pojem „únikovka“, slyšet lze dále i další anglický termín – „exit room“. V originální neučitelské verzi jde o to, že skupina lidí je uzavřena v místnosti, v které musí sehnat například heslo od zámku pomocí luštění různých kódů, hádanek a podobně. Získané heslo otevře dveře a skupina je propuštěna na svobodu. A teď jde o to, jak podobnou zkušenost přenést do klasické výuky a klasické české třídy.

První organizační úkol. Třicet lidí je strašně moc a určitě nemohou hrát jako jeden celek. Ani dva nebo více celků, protože nemám k dispozic dvě a více místností. Musíme být všichni v jedné třídě. Řešením je rozdělit studenty do skupin s tím, že každá skupina se bude pokoušet utéct ve stejných podmínkách jako všechny ostatní skupiny. Tím pádem nelze využít místnost – skryté nápovědy pod lavicí atd. Každá skupina musí hrát svou hru. Každá skupina tedy dostane svou vlastní „deskovou“ hru, na které bude získávat heslo a utíkat. Teď jen vymyslet, co na deskovou hru dát.

escape2deska

Čtyři úkoly. Ty musím vymyslet a ty taky vymyslím. Ale teď, jaký to bude mít smysl? Jaká bude organizace pro studenty? Jak se dostanou z jednoho bodu do druhého? Původní plán byl takový, že na herní desce bude bod, který se rovná zadání úkolu. A z bodu budou například tři cesty, každá z nich bude mít své iniciály podle odpovědi. První cesta 6AB, druhá 7VK, třetí 3VH. Pokud studenti odpoví správně „Václav Havel“, půjdou cestou „VH“ a zároveň získají kód do hry – 3. Pokud si budou myslet, že odpovědí je „Václav Klaus“, tak získají špatný kód (7). Což ale v tu dobu nebudou vědět a půjdou normálně dál. Mohli by tak celou dobu mít jedno (i více) špatných čísel do kódu a na konci by prostě neutekli ven ze hry. Nebo, pokud by měli čas, mohli by se vrátit zpět a opravit se. Celá hra by vlastně měla jet sama. Ale tato verze nebyla dokonalá a pořád jsem nemohl vykoumat několik maličkostí.

Nakonec jsem tedy zvolil organizačně nejlehčí verzi jak pro mě, tak i pro studenty. Já vymyslím čtyři úkoly. Žáci vyluští první úkol a ukáží mi výsledek. Pokud to bude správně, já jim dám číslo do hesla a další úkol. Pokud to bude špatně, musí se pokusit o opravu. A takhle až do konce, tedy do čtvrtého úkolu.

Jak vypadaly úkoly? Moje téma bylo starověké Řecko, konkrétně období po konci Minojské Kréty, to znamená Mykenské a Homérské období.

První úkol:

Chudý jak kostelní myš,

Homér mu daroval rýč.

Celý život kopal,

aby město našel.

Nebyl to Paris,

ani mýtus.

Druhý úkol:

374351224522

Třetí úkol:

Homér je považován za autora básní Ilias a Odysseia. Najdi tři argumenty pro jeho autorství a tři argumenty proti jeho autorství. Každému z argumentu přiděl „váhu“ (1 nejmenší, 10 největší) a rozhodni se, na kterou stranu přistoupíš.

Čtvrtý úkol:

Najdi jeden příklad spojení psychologie a starověkých řeckých mýtů a legend.

Snažil jsem o vyváženost. Abych se vyhnul stereotypu. První dva úkoly jsou pro školu a výuku relativně neklasické, ale další dva už jsou klasické vyhledávání s tím, že třetí je spojen s interpretací a svým způsobem i vlastním názorem. Druhý úkol jsou souřadnice Mykén a prvním řešením je Heinrich Schliemann.

Jak to dopadlo? Metoda byla vyrobena přímo na zakázku pro dvě kvinty. Hrálo se ve dvojicích (případně trojicích). První třída mě překvapila, jak rychle měla vyřešenou první hádanku. Ještě jsem ani nerozdal všem skupinám zadání a už se postupně hlásilo několik skupin se správným výsledkem. Naopak v druhé třídě se ukázala moje klasická chyba. V první třídě jsem dbal na to, abych vše vysvětlil pořádně. A jelikož šlo všechno výborně, tak jsem v druhé třídě už nedal takovou prioritu vysvětlování a všechny skupiny v této třídě byly trochu zmatené a moc netušily, co na začátku dělat. Což vím přímo od studentů, protože na konci měli za úkol hlásit chyby. Druhá chyba, hlášena v obou třídách a odsouhlasena velkým počtem studentům, byl druhý úkol. Respektive ne přímo druhý úkol, ale to, že byl zařazen jako druhý úkol. Pro studenty byl nejtěžší a podle nich by takový úkol měl být poslední, aby se u něj nezasekli a ani neviděli další otázky. Nejtěžší úkol tedy patří na poslední místo. Zásek uprostřed kazí celou hru.

Sám jsem večer před první zkouškou přišel na další chybu. Hrací deska vlastně naprosto postrádá smysl. Úkoly skupina dostala na papírku. Řešení pak psaly na lepící papírek. Hrací deska totiž byla plánována na výše plánovanou verzi s více cestami a s možnostmi dělat chyby. Což když jsem jedné třídě vykládal, tak se to studentům zamlouvalo a chtěli si to vyzkoušet. A tak deska byla využita čistě z organizačních důvodů – pod jednotlivé písmena symbolizující úkol skupiny lepili své odpovědi s čísly a já tak po hodině jasně viděl, kdo prošel až do konce.

Jak jsem již naznačil, na konci nám zbylo asi ještě deset minut. Část byla využita pro výše zmíněnou reflexi. Další reakce studentů byly pozitivní. Na konci jsem ještě já povídal k tématu starověkého Řecka.

Právě při psaní tohoto textu mi došlo, jak systém upravit pro příště. Bude to přesně, jak jsem popisoval. Dříve jsem myslel, že když se studenti vydají špatnou cestou, tak pro ně budu muset připravovat nový úkol, vlastně zbytečný, protože půjdou falešnou cestou. Ale je to strašně jednoduché. Z jednoho úkolu budou tři cesty, ony iniciály odpovědí s číslem. Všechny cesty skončí zase v dalším bodě, kde bude další úkol, který bude pro všechny stejný. A tam zas budou tři cesty končící ve stejném bodě. Studenti si tak jen obslouží u mého stolu a vezmou si vždy další úkol podle toho, v jakém bodě se zrovna nachází.

Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí. Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky? Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsalo daný bod):

    • použití tématických videoukázek – 56

    • skupinové práce – 34

    • pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31

    • přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29

    • učení na příkladech – 17

    • výlety, exkurze – 17

    • srozumitelnost výkladu – 10

    • krátké opakování na začátku hodiny – 9

    • občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7

    • technické vybavení na určité úrovni – 7

    • znalosti učitele – 7

    • ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.

    • jen výklad a zapisování – 48

        • k tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad

    • ústní zkoušení před tabulí – 46

    • domácí úkoly – 33

    • nehlášené testy – 14

    • přetahování hodiny do přestávky – 13

    • moc věcí a jejich nepodstatnost – 11

    • stres způsobený učiteli – 9

    • neobjektivnost učitelů – 7

    • jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7

    • monotónnost – 6

    • velký důraz na známky 4

    • nemožnost vybrat si předměty 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi studenty? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí, je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

original

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

136

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů?

Stres. Únava. Špatné známky. Jídlo během hodiny. Usínání během hodiny. Neschopnost vyjádřit se. Myšlenkami jinde. Sledování sociálních sítí během první hodiny. Co když vše popsané a spoustu dalšího má na vině jen brzké vstávání do školy? Nezapomínejme, že čím dál tím více lidí má problémy s usínáním, spánkem a jeho kvalitou. Následuje další seznam problémů a další nemoci ohrožující psychické zdraví. A pokud nejsme psychicky zdraví, nebude časem v pořádku ani naše zdraví fyzické.

Asi zde nemá smysl rozebírat důležitost spánku. Nejedná se pouze o biologickou nutnost, ale předpoklad pro duševní zdraví, správné rozhodování, dobrou paměť a „čisté“ myšlení.

A teď si představte rozvrh středoškoláka. V osm ráno nástup, často matematika nebo jazyk, kde je očekávaná plná připravenost. Nebo test z dějepisu, hned v 8:01. Škola končí například kolem třetí. Kroužky. Vlastní zájmy. Odpočinek. Čas s kamarády. S rodinou. Povinnosti do školy. Teď ještě jedna záležitost, kterou nelze popřít – podstatná část studentů musí ještě dojíždět do školy a ze školy, vstávat mnohem dřív a řídit se správnými odjezdy autobusů a vlaků. V důsledku spí průměrný středoškolák méně jak sedm hodin, zatímco biologická potřeba pro optimální výkon je osm až devět hodin (a to jsem šel ještě dolů, někteří odborníci uvádí až deset hodin).

Ve výsledku tak není absolutně možné, aby studenti podávali ve škole jakýkoliv výkon. Nezáleží, jestli chtějí nebo nechtějí, prostě nemohou. Tělo jim to nedovolí. Takže každý může nadávat na vzdělávací systém jak chce a stěžovat si na učitele nebo studenty, ale pokud se neposune čas začátku školy, neposune se ani výkon studentů.

Nedostatek spánků + špatný výkon ve škole = problémy. Krom nedostatečných výkonů ve škole a v zájmových činnostech (sport) to může být samozřejmě mnohem horší – deprese, agrese, špatné rozhodování a nedostatečná sebekontrola. Nebo si dá student radši něco na povzbuzení?

Tento text se dá strašně jednoduše zkritizovat za svou povrchnost. Samozřejmě. Vše, co je zde napsané, je staré minimálně padesát let – stačí si například vygooglit jméno „Mary Carskadon“. Samozřejmě naši komunisté se nestarali o duševní zdraví svých občanů (sami ho ničili), nestarali se produktivitu (celý systém založený na neproduktivitě), takže je pochopitelné, že se takové otázky neřešily. Museli tak přijít proradní kapitalisté, kteří otázky teoreticky vyřešili. No, ale my jsme pořád zaseknutí nejen v době komunismu, ale ještě za císaře. A v současnosti je téma školství vždy velkým tématem před volbami, posledních pár let i mimo volební období mezi nepolitiky, ale o čase začátku vyučování se nemluví z jednoduchých důvodů – máme mnohem hlubší a větší problémy. Údajně.

Pro obhajobu celého textu ale stačí porovnat vlastní vstávání v týdnu a přirozené vstávání o víkendech (v sobotu jsem vstával v osm, dnes v devět – a to nejsem středoškolák). Celkové „hodiny spánku“ jsou v moderní době posunuté a studenti mají vnitřně nastavené hodiny usínání na jedenáctou večer a později. A pokud vstávají tak, že nemají osm hodin spánku, začíná spánková deprivace a nemožnost optimálního výkonu.

Takže to vypadá, že tu máme velký střet – biologické potřeby středoškoláků VS zbytek společnosti, který má jiné zvyky a požadavky. Začátek školy je pochopitelně řízen druhou částí, protože když jdou dospělí do práce, musí jít i jejich děti do školy.

Samozřejmě proběhly různé experimenty – pár studentů si vyzkoušelo chodit do školy místo 8:30 na 7:30. Závěry jsou asi jasné – větší a větší problémy vyplývající z méně hodin strávených spaním.

Například American Academy of Pediatrics doporučuje začátek školy na 8:30 nebo později. V žádném případě dříve. Důvod? Jediný. Dát středoškolákům dostatek spánku.

Řešení v naší zemi? Vybrat pár středních škol ve všech krajích, kteří se budou chtít zapojit, dát jim pár peněz, nastavit začátek školy na dobu mezi 8:30 až 9:00, dva roky je sledovat a vyhodnotit výsledky. Pak porovnat s klasickými školami. Podivit se, napsat a podepsat pár papírů a můžeme začínat později. Pro dobro všech.

Pro zájemce nebo nevěřící dva odkazy:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4824552/

http://pediatrics.aappublications.org/content/early/2014/08/19/peds.2014-1697

Pravěk. Proč zase pravěk?

Pravěk. Proč sakra zase pravěk? Na to poslední dobou myslím, ačkoliv mě to ještě nikdy netrápilo. Nemuselo. Pro upřesnění – život člověka v pravěku, nám historicky nejvzdálenější období, se učí student minimálně třikrát (ve čtvrté a šesté třídě na základní škole, a v prváku na střední škole). Je dobré mít základní informace a přehled, to znamená znát význam jeskyně, lovu, venuše, proč lidé byli v neustálém pohybu a naopak proč se usadili, tedy vznik zemědělství a začátek zpracování kovů. A to je skutečný základ, který se lze naučit na základní škole. Učit to na střední škole znamená přidat kenyapitéka a kulturu s vypíchanou keramikou, což ale znamená učit s prominutím blbosti.

Co nám pravěk dal? Co z pravěku používáme dnes? Obdivujeme jeskyně v Lascaux a Altamiře, Venuší se posmíváme, kroutíme hlavou nad údajným tehdejším životem. Oheň. Pes. Ok. To všechno jsem učil i šesťáky. Pravěkem strávím v lepším případě dva měsíce a jsou to stejné dva měsíce, o které za čtyři roky končí dříve maturanti. V ročníku, kde se probírá nejdůležitější období pro dnešek – druhá polovina dvacátého století. A na co se vymlouvají nezodpovědní učitelé? „Chybí nám dva měsíce, poslední ročník je moc krátký.

Můžeme jít i dál. Co nám dal starověk? A ten už nám ale něco dal. Demokracii. Republiku. Architekturu. Písmo. Silnice. Olympijské hry. Divadlo. Vše důležité věci nebo myšlenky, ale zároveň vše učivo základní školy a jít do hloubky znamená opět učit nepodstatné věci, které studenti rychle ztratí z hlavy. Pokud si je vůbec zapamatují.

Středověk? Škoda každého slova. Ani si nedokážete představit ten pocit trapnosti učit Karla IV. v

sedmé třídě na základní škole. Všichni už Karla IV. znají a vy neříkáte nic nového a vidíte, jak každého otravujete. Jan Hus, Jan Žižka, Národní obrození – to samé. A pár dalších témat s nimi, to jsou témata, které žáci probírají „teprve“ podruhé, ale jsou (pochopitelně) protežována na prvním stupni a doma mezi některými rodiči.

Představte si teď studenty. Jak otravné to pro ně musí být? A víte, co je nejhorší? Je to jen můj pocit, ale právě takhle, učením (se) zbytečností, se přesně ničí alespoň trochu pozitivní vztah k historii a dějepisu. A co může být horší, než učit se zbytečnosti? Učit se zbytečnosti opakovaně. A když už se dostanete k moderním dějinám, tak už mohou mít studenti k dějepisu a dějinám negativní vztah. Ale možná budou znát kulturu s vypíchanou keramikou. A to se vyplatí…

Stačila by jediná věc. Na střední škole v prvním ročníku „sfouknout“ pravěk, starověk a středověk rychle, do Vánoc, nejpozději do konce prvního pololetí na konci ledna. Jde to? Samozřejmě. Jen se musí chtít. Stačí neprobírat obsáhle celé epochy, ale jen dvě témata a jejich proměnu v průběhu daných epoch. První téma: život obyčejných lidí. Druhé téma: forma vlády, pod kterou tito lidé žili. A pak začne novověk, kde šlo o vznik občana s právy, které získal přes revoluce a změny forem vlády. Perfektně to navazuje. A studenti tak budou držet „nit“ od začátku dějin, vše si zopakují a látka bude dávat smysl, protože je propojená a protože bude alespoň relativně užitečná.

Zároveň, pokud se bavíme o prvním ročníku, je výše popsaná změna dobrá pro učitele, může se chopit šance a poznat dovednosti žáků. Já například učím pravěk docela rád, stejně tak obecné „fungování“ středověku, a učím to právě teď. Ale vynechávám některé věci a radši trávím čas cvičeními – jednou vyzkouším samostatnou práci s textem, pak skupinovou práci na něčem jiném, pak zas nějakou grafickou metodu atd. Já se dozvím, co studenti umí a jestli jsou například schopni (a ochotni) pracovat ve skupinách, oni si mezitím (snad) zvyknou na mojí výuku a až přijdou složitější věci, budou připraveni. Obě strany vyhrají.