Učitelé na sociálních sítích #5 – Natálka

Představení

Přemýšlím, co by tak mohlo čtenáře zajímat o zatím ještě ani nedostudované gymplačce z malého města, co se volný čas snaží věnovat kromě vína také historii, literatuře a divadlu. Nuže, jmenuju se Natálka, modrého portugala už pár měsíců piju legálně a mým plánem je přidat se do klubu sebevrahů s magisterským titulem, jinak známých jako učitelé.

Abychom v tom měli jasno, učitelství a vzdělání pro mě rozhodně nebyly vždycky mým životním snem a přáním, takže tenhle sentiment tu nečekejte. Jako malá jsem chtěla být princezna, potom herečka, jednu chvíli architektka (pak jsem objevila, co znamená slovo geometrie) a nakonec právnička. Poslední ze zmíněných mě drželo hodně, hodně dlouho. A kdyby mě nepustilo, byla bych určitě dobrá. Když se mi zachce, umím se změnit ve velmi přesvědčivou chladnokrevnou mrchu, což se prý v jurisdikci fakt hodí.

Jenže přišly nové zkušenosti, nové zážitky, nové pocity, a především nové hodnoty (zde přichází onen sentiment). Proč svůj potenciál plýtvat na ubližování lidem (jakkoli si to zaslouží) nebo podřizování se principům, s nimiž nesouhlasím? Proč svoji objevenou lásku k historii, dětem, mladým lidem, k předávání a sdílení, k motivaci ostatních nevyužít pro skvělou a krásnou věc?

A přesně půl roku od objevení svého poslání tady s druhou sklenkou červeného odpovídám na otázky pro tento blog.

Proč chceš být učitelka?

Několik dobrých důvodů jsem zmínila již v úvodu. Zjistila jsem, že jsem doopravdy šťastná, když můžu ostatní motivovat, vést je a dovést k výsledkům, z nichž mají oni sami radost. Baví mě objevovat v lidech jejich skryté potenciály a talenty a s citem je v nich probouzet a sledovat, jak skvělí jedinci se z nich stávají.

Nabízí se další otázka, a to kdy jsem si tohle všechno uvědomila. V rámci pořádání a organizování jedné velké školní akce jsem si dala za úkol pomoci třídám s vytvořením minidivadelních představení, a to skrz probouzení lásky k divadlu, tvoření a kreativitě samotným. A největší odměna za vynaloženou snahu?

Mohla bys prosím přijít i na další zkoušku? Tahle byla tisíckrát lepší, než všechny ostatní. Fakt nás to bavilo.

Nebo po skončení celého projektu:

Naty, kdy s námi zase něco podnikneš? A nechceš se někdy o přestávce stavit k nám do třídy?

Pozdravy, upřímné úsměvy a objetí mi až do dnešního dne dodávají pocit naprostého štěstí, smíření a smyslu. Chci to dělat. A chci být dobrá. Stojí to za to.

Jak se na tvé rozhodnutí stát se učitelkou tváří okolí?

No, co si budem. Smáli se. Pak brečeli. Hrozili. Prosili. A nakonec jim došlo, že mě nepřemluví a teď už to berou jako samozřejmost, holý fakt. Ano, vaše vnučka chce být učitelka. Jo, mami, vím, že je to mizerně placený. Tati, nenaštvi se, ale navíc nechci studovat v Praze, ale v Brně.

Nejvíc mě ale mrzely komentáře ve stylu: „Vždyť jsi moc chytrá na to být učitelka,“ nebo „Ty máš přece na víc, mohla bys prorazit díru do světa!“ Ale neměli by náhodou učitelé zastupovat onu „elitu národa“? Neměla by se povolání v oblasti vzdělávání brát jako největší pocta a poklona, vyjádření důvěry ve vychovávání nové generace? Opravdu se mají pokračovatelé Komenského za výběr svého povolání stydět?

Jak vidíš současné školství z pohledu studentky gymnázia?

Musím se přiznat, že do vnitřního světa oficiálního školství pronikám zatím velmi pomalu, ale přece, a to hlavně díky učitelským účtům na sociálních sítích, především Twitteru. Pozoruji také své vlastní učitele, debatuji s nimi (jo, u vína) a snažím se všemu porozumět.

A naučila jsem se jednu velmi důležitou věc. České školství může být ze zákona jakkoli zpátečnické, zastaralé, tereziánské a omezující, ale když se najde šikovný a nadšený učitel, všechno se dá obejít, zlepšit, zpříjemnit. Stačí chtít a mít odvahu. Ne každé vedení školy se ukáže jako tolerantní a progresivní, kolikrát učitele spíše omezuje a šikanuje. A možná na to opravdu koukám pouze ze svého naivního studentského pohledu, ale sakra, když se nedáme, nakonec vyhrajeme. Začíná se tu ve mně probouzet můj skrytý revolucionář, pojďme tedy radši k další otázce.

Kdo je podle tebe dobrý a kdo špatný učitel?

Sedmým rokem studuji na gymplu a prošla jsem rukama jak dobrých, tak i špatných učitelů. Jedni mi ukazují možnou cestu a způsob mého vlastního pokračování, díky druhým jsem si naopak vytvořila obrázek člověka, kterým se stát v žádném případě nechci. A oboje mi každopádně moc pomohlo.

Dobrému učiteli by nemělo jít o něj samotného, měl by všechno, co zná a umí, prodávat svým svěřencům. Dobrý učitel (a dle mého mimochodem také rodič) by měl sám sebe brát jako svíčku, které nezáleží na tom, že se zkracuje, dokud její světlo pomáhá ostatním v jejich vývoji a rozvoji. Dobrý učitel svého žáka pro svůj předmět nadchne, ukáže mu, proč by si ho měl zamilovat, probudí v něm chuť ho studovat sám a hlouběji. Podporuje ho a největší radost mu způsobí fakt, že doopravdy nakonec žák překoná učitele.

Špatný učitel… já nevím, má cenu ho tu rozebírat? Nesnáší svoji práci, úplně ideálně také mladé lidi samotné, chce pouze nějak přežít pracovní týden a těší se na víkend. Šikanuje svoje studenty, promítá si na ně osobní problémy, kompenzuje si v hodinách svoje vlastní nedostatky.

Jak vypadá vyučovací hodina, která tě zaujme?

Nebýt hodin dějepisu na „malém gymplu“, nikdy bych se pro tento obor tolik nenadchla. Dějepisářka nás nutila přemýšlet, diskutovat, hledat souvislosti… a mimo jiné mě potom také s vypětím všech sil připravovala na prestižní historickou soutěž. Této ženě jsem vděčná za spoustu věcí, ale tolik prostoru pro vyprávění nemám, už tak se neskutečně vykecávám. Myslím si, že hodiny ve formě holého výkladu (nebo přepisování z tabule, ano, i to se děje) studentům nepřinesou vůbec nic. Hlavní je donutit je používat mozek, zmiňovat zajímavosti, přesvědčit je, že „jim to v životě k něčemu bude“.

A když se opravdu poštěstí, potkají se spolu tito dva za pár let znovu na chodbě, a díky jedné z takových hodin už tentokrát jako kolegové.

Zápisky z moderních dějin #3 – pyramida nenávisti

Formátem i obsahem odlišný článek v porovnání s předchozími texty o moderních dějinách. Nejedná se o suché výpisky z knihy, ale prakticky o jeden obrázek, který je klíčový pro celé dvacáté století a mám takový pocit, že i pro současnost. Bohužel.

Pyramida nenávisti. Aneb od malých kroků k vyvraždění celé skupiny lidí. Tolik typické pro dvacáté století. Nacismus i komunismus si vždy našly své nepřátelé, které odlidštily, označily a zavraždily. Rudí khmérové, genocida ve Rwandě či arménská genocida – vždy stejný vzorec. Jak mohlo dojít k vyvraždění miliónů židů? Proč ve Rwandě vraždili své sousedy? Proč tomu nikdo nezabránil, když to vypadalo tak jasně a naplánovaně?

the-pyramid-of-hate-n

Přesně na to odpovídá pyramida nenávisti. A začíná vtipem. Třeba rasistickým. Ale taky třeba vtipem, který obviňuje ze složitého společenského problému „jinou“ skupinu lidí, než jsme „my“. Jakmile tyto vtipy nikdo nezastaví, nikdo nereaguje a nikdo se neozve s námitkou nevhodnosti, jsme připraveni na druhou úroveň.

nazi_propaganda_poster

Druhý stupeň pyramidy je, že ony vtipy přejdou v nadávky. Pro skupinu z vtipů se vyrobí „nálepky“, čímž vzniká stereotyp o určité skupině obyvatel. Propaganda spouští svůj kolotoč a stokrát opakovaná lež se stává pravdou, protože občané vypínají kritické myšlení a rozhodují se na základě emocí. Někomu se začnete vyhýbat, s někým přestaneme mluvit.

Pokud pro vás nebylo druhé patro vážné, třetí už snad bude dostatečně vážné. Tam začíná diskriminace. Skupinu lidí, pro které se v předchozí fázi vymyslely přezdívky, začne část společnosti utiskovat a další část společnosti je utiskovat nechá. Přihlíží. Volí si cestu komfortu. Přímá podpora není potřeba.

Hospodský odmítne nalít „těm švábům“ (nálepka pro skupinu Tutsijů ve Rwandě), další jen přihlížejí. Nemusí se jednat o oficiální státní diskriminaci, stačí jednotlivé a individuální akty diskriminace. Nepronajmu byt někomu jen kvůli tomu, že patří ke „švábům“. A samozřejmě už vůbec ho nezaměstnám ve své firmě. I když je nejvíce kvalifikovaný.

3

Tolik typické pro Německo třicátých let bylo načmárání urážlivého nápisu na majetek židů či jen nápis s vybídnutím, aby u „toho žida nenakupovali“.

Krok od genocidy je čtvrté patro, kde se skrývá násilí. Stačí jen výhrůžky a urážky, to je mezistupeň ke skutečnému použití násilí. Násilí se týká i majetku.

1389.8 Holocaust C

Poslední stupeň je systematické vyvraždění skupiny lidí jen kvůli tomu, že patří k určité skupině. Vše začalo u vtípků…

5

Na jakém místě pyramidy je současná Česká republika?

lubomirc_facebook_180326-112313_rez

Stávka nebo hladovka?

Špatný den. Necítím se dobře. Ale práce mě naučila vycítit vlastní podrážděnost a pracovat s tím. A jeden z důvodů, proč cítím naštvanost, je dnešní text o tom, jak nám vláda zase naložila.

sd

Co donutí politiky přestat lhát a konečně dodržovat sliby? Bude to stávka? Nebo hladovka?

Stávka. Hezký socialistický prostředek k dosažení svých cílů. Představte si, že by většina učitelů základních a středních škol čtrnáct dní neučila. To by byl „bordel“, tatínek s maminkou by se dostali do problémů a starostí, kdo bude hlídat děti. A kam se obrátí jejich zloba? Na učitele. Oni za to přece mohou, je to jejich chyba! Jen málokterý rodič si v takové chvíli zachová racionalitu a zahodí emoce, aby došel argumenty k tomu, co stávku ve skutečnosti způsobilo. Na druhou stranu by se téma dostalo do médií. Je to potřeba? Není vzdělání najednou všude? A opět je nutné se zeptat, na koho budou při čtení článků a sledování zpráv míří kritické hlasy a varovné prsty rodičů?

A pak je tu druhá možnost. Hladovka o letních prázdninách. Co den, to jeden učitel. Každý den se předá štafeta. Hladovka o prázdninách by mohla ukázat vážnost situace – učitelé „obětují“ sebe a svůj volný čas a nikomu jinému neškodí, ani studentům a výuce, a už vůbec nepoškodí rodiče. Problém samozřejmě může být, pokud nad tím každý mávne rukou, protože proč by měl někoho zajímat sedící učitel před ministerstvem, který na jeden den odmítá jídlo? A připoutá něco takového pozornost médií? Bude to zajímat rodiče? Bude stačit Praha? Nebo každé krajské město?

Tak jako tak, protest nesmí jen bořit, ale musí mít vizi. Koncepci, kterou nikdo ve vládě nemá. Víme, že jsme učitelé, ale co chceme?

Peníze? Není to a nikdy nebylo pouze o penězích, ale právě teď je to o slibech a lžích. Je to o důstojnosti. Je to o ostudě, že učitel dnes nemůže bydlet v Praze. A dokonce to zašlo tak daleko, že musím odmítat pohovor i na gymnáziu Nymburk kvůli cenám místních pronájmů.

Slovo a zastoupení? Chceme mluvit do vzdělávací politiky nebo to necháme na nevolených úřednících, kteří neučí a nikdy neučili?

Co třeba koncepce vzdělávání? Budeme se jen tak plácat nebo se už konečně rozhodneme, co chceme přesně učit? Neustále odkládání jen zvětšuje propast mezi minulostí a přítomností a mezi světem a námi.

Změna na pedagogických fakultách? Čest výjimkám, ale není čas skončit s dvouhodinovou přednáškou v Powerpointu, kde pomocí odrážek v jednotlivých snímcích učitel čte, jaké typy učitelů existují? Co více praxe? Co pořádně zaplatit vysokoškolské profesory? Sakra, to jsou nejvzdělanější lidi v zemi a mají plat jako prodavačky v supermarketech.

Co dalšího? Kariérní řád? Skutečnou podporu v podobě sebevzdělávání? Co s začínajícími učiteli, kteří samozřejmě nic neumí, protože je to fakulty nenaučí? Necháme je jen tak dál plavat, ať se pedagogicky utopí a po dvou letech radši odejdou demotivováni do korporace?

Kdo bude učit za patnáct let? Už se nedá popírat, že čeští učitelé stárnou. To bude překvapení za pár let, až nebude mít kdo učit. Ale to není problém vlády, té jde jen o další zvolení ve volbách. A v těch dalších volbách už tady nebudou. Po nás potopa. Vyřeší to někdo jiný.

O co jiného by se měl politik starat, než o svou vlastní zemi a občany? Jedná se o tak jednoduchou představu – zvolený politik, který chce, aby se lidé ve své zemi měli dobře a aby jeho země stoupala ve všech možných aspektech. Každý politik se pochopitelně stará jen o sebe a udržení moci, ale poslední dvě vlády jsou mistři rekordní mírou arogance, lží a ignorancí občanů. Věci zdarma nejsou nikdy zdarma, ale rozházené miliardy jsou pořád jen rozházené miliardy, které někdo bude muset uhradit.

Vzdělání je klíčem ke všem dveřím. Tady už jde vážně o budoucnost naší země.

Moderní dějiny a pamětníci – I Witness

IWitness jsou internetové stránky, které shromažďují tisíce videí pamětníků a zároveň samozřejmě tisíce hodin informací z dějin dvacátého století na různá témata, ale hlavní jsou genocidy (Holocaust, Rwanda) a vztahy k menšinám či skupinám lidí, kteří se odlišují a byli proto diskriminováni.

Po zaregistrování je hned několik možností, jak začít s prací. Stačí například kliknout na „Watch“ a svět pamětníků je otevřen. Poté už jen kliknout na téma. Pokud je hodina dějepisu, pravděpodobně si zvolíme omezení, což znamená, že přepneme na svědectví pouze v češtině. Ale samozřejmě není důvod, proč bych nemohl svědectví pouštět v angličtině či dalším jazyce.

Witness1

Ale hlavní vychytávka IWitness je, že nejde jen o videa, kde hovoří pamětníci. Hlavní plus je, že na práci s videem lze založit celou hodinu, projekty a aktivity. Některé z nich jsou už připravené, jak lze vidět na přiloženém obrázku. Stejně tak si mohu připravit sám svou aktivitu a používat ji následující roky.

Witness2

Ve třídě se dá s stránkami IWitness také pracovat několika způsoby. Samozřejmě klasicky puštěním videa a zodpovídáním otázek, ať už individuálně nebo ve skupinách. Lze psát i svůj názor. Ale k čemu IWitness míří je samostatná práce každého žáka na svém vlastním přístroji, tabletu či počítači. Takový způsob práce se hodí na seminář nebo dvouhodinovku. Ale učitelé, kteří s IWitness už pracují dlouhodobě, nabízí žákům „výměnu“. Za pololetí si splní jakékoliv cvičení na IWitness a za odměnu si vyberou test během stejného pololetí, který nemusí psát. Cvičení si pak samozřejmě plní doma. Tento způsob funguje poměrně jednoduše – vytvoříte skupinu, rozešlete úkol a jen vidíte, jak jednotlivci ze skupiny postupují a máte tedy přehled, kdo, jestli a jak úkol plní.

IWitness3

Jaké jsou výhody IWitness a proč používat právě tyto stránky a svědectví, když jich na internetu je zahlcující množství? Za prvé, i na IWitness je velké množství záznamů. Dokonce nemusím projíždět hodiny a hodiny záznamů, protože už to někdo udělal za mě. Stačí zadat klíčové slovo, například „Liberec“, a objeví se všechny výpovědi pamětníků přesně v minutě, kdy lze slyšet slovo „Liberec“. IWitness už má připravené hodiny, stačí jen sebrat odvahu, rozhodnout se a věnovat cvičení čas v hodině. Další výhodou je možnost připravit si vlastní hodiny, k čemuž máte na stránkách IWitness výborné pomůcky a podmínky. Jako třeba vlastní integrovaný program na stříhání videí. Celý systém připravených hodin není založený na pouhých odpovědích, ale na konstruktivistických prvcích výuky („consider – collect – construct – communicate“), žáci tak mají možnost projevit nejen svoje znalosti, ale i názory.

Ukažme si jednu lekci, hned tu historicky první v českém jazyce. Téma je genocida obecně a rwandská genocida konkrétně. Na obrázcích lze vidět, jak vypadá prostředí. První fáze je seznámení s tématem, počáteční informace, jejich zisk a teprve v dalších fázích jde o jejich zpracování a konstruktování vlastního názoru. V určitě fázi si žák může vybrat, jaké téma ho zajímá víc, například se tak zaměří na propagandu v rámci tématu genocidy ve Rwandě. V dalších fázích volí klíčová slova, citát od pamětníků a vybírá z množství informací ty naprosto zásadní, které tvoří pojem genocida. Na konkrétním příkladě se tak žák dozví nejen co genocida je, ale i jak genocida „funguje“, jaké má stupně, jak začíná a co umožňuje vzestup jedné skupiny nad druhou skupinu lidí. Všechny informace samozřejmě získává od pamětníků konkrétních událostí.

IWitness nabízí více možností, více detailů, ale cílem dnešního textu bylo jen představení, protože se mi stránky zdají užitečné, ale na druhou stranu relativně neznámé.