Ráno

Vstávám v 7:00. Za dvanáct minut vycházím. Před školou první vesničané hrají hry na mobilech a tabletech. Pozdravíme se, zasalutujeme. Rychle vytisknout přípravy a na dozor. Nyní kdykoliv do šatny přijde dospělý člověk, musím se ho zeptat, co tady dělá. Nesmí projít! Jeden vzdělaný pán v časech minulých prošel s prázdnou krabičkou v ruce až k ředitelně, kde zaklepal a prohlásil: „Prošel jsem až do posledního patra s bombou v ruce! Dělejte něco!“ Ano, i takový rodič existuje. A od té doby musím každého člověka nad 15 let složit na zem. Mezitím ke mně přicházejí ubrečení žáci z prvního stupně a řešíme různé problémy – nejde jim odemknout zámek od skříně, rozepnout bunda nebo rozvázat tkanička. Většinou jim nerozumím, komunikace je omezená na slzy a posunky. Ke konci dozoru přicházejí alespoň starší žáci a já se dozvídám, proč běhají blondýny na louce nahé. Pasou kozy.

Výuka

První hodina. 8:00. Klíčovou otázkou je: „Nechám je spát?“ Pokud budu klidný, budu mít i klidnou hodinu. A to chcete. Budu mít taky ale nudnou hodinu. A to nechcete. Pokud ale přijdu s úsměvem a dostatkem energie, přenesu to na žáky. A můžu mít ve třídě bordel. Věčné dilema první hodiny.

Velká přestávka

Nudím se. Chodím kontrolovat svou třídu. Přestávka je moc dlouhá. Nestačím se ale divit. Paní učitelka psala minulý den Pythagoriádu se svými žáky. V počítačové učebně, kde byly, světě div se, i zapnuté počítače. Ťukání kláves, oči na monitoru, ruce na myši – asi jí to nebylo divné a tak žáci opisovali výsledky z internetu. Zmínil jsem, že paní učitelka učí kromě matematiky i počítače? Jen potvrzuje moje myšlenky o tom, jak nevnímá realitu. Žáci jí říkají „od Vás to nechápu“, výsledky různých průzkumů jí říkají „máte žáky s nejlepšími výsledky v republice, ale zároveň i s jasně nejhoršími výsledky“. Inteligentní žáci by to pochopili i od opice kreslící na tabuli, ostatní to nechápou, tak proč něco měnit? Podle jejího názoru jsou děti prostě hloupé a nikdy jim to nemůže vysvětlit, protože DĚTI to nejsou schopné pochopit. Nulová sebereflexe. Nevadí jí, že žáci kvůli ní nejdou na gymnázium a obchodní akademie a že jim tím podstatně mění život? Hlavně, že má svou sušenku a kávičku. Uff, zvoní. Konečně čas na jiné myšlenky.

Poledne

Hodina v mé vlastní třídě. „Kam pojedeme na výlet?“ „Tak to nejedu.“ „Pane učiteli, Pepa mi vzal svačinu.“ „Vona mě první!“ „Maruška mě strčila!“ Utečou tři minuty, než se zapne počítač a z emailu pustím prezentaci. Kolegové, kterým se nechce učit, stráví deset minut zapisováním do třídnice: číslo hodiny, téma hodiny, absence. Hodina se odvíjí od toho, kolik měli lídři třídy cukru k svačině. Buď mají spoustu energie a lítá jeden hloupý dotaz za druhým nebo mají puberťáckou depresi a nemluví se mnou. Já pak sice mluvím o Přemyslovcích, ale přemýšlím, co jsem jim zase provedl, že se mnou nekomunikují. Samozřejmě, že nic. Jen neměli ke svačině sušenku.

Další hodina. Osmáci. Každá věta se v úvodu hodiny mění v sexuální narážku. Když pak začneme nové téma – sexuální výchovu, všichni sklapnou, zčervenají a stydí se cokoliv říct.

Oběd

Hodinová pauza na oběd, která je zároveň hodinovým dozorem na chodbě. Chvíli hlídám, jestli nedorazí útočník s nožem. Když projde ředitel, jdu na oběd. Patnáct gramů masa ve třech bobulích, rýže a klasická UHO – univerzálně hnědá omáčka. Přeslazený čaj. Chvíle rozjímání se mění v peklo – děti křičí, smějí se, hádají se. Nebo pohazují s jídlem všude kolem sebe. „Teď jsem teprve naštvanej. Už abych radši učil“, říkám si. Polévku z pytlíku už nestíhám, musím dokončit dozor. Zbývá mi ještě čtyřicet pět minut hlídání prázdné chodby.

Odpolední vyučování

Druhá osmá třída. Z odpolední pauzy přicházejí s úsměvem. A kofolou v ruce. Zase ten cukr. To znamená, že hodina se může lehce vymknout z ruky. Sice z toho nebude revoluce, ale minimálně vyšší hlasitost a přeřvávání druhého. Otázky a diskusi radši ruším. Logické pravidlo – žáci ruší, musím je umlčet prací. Nejdřív uděláme zápis. Únava začíná. Potom samostatná práce a hodina v klidu končí.

Na závěr téměř třicet patnáctiletých holek ve tři hodiny odpoledne. Doba, kdy se slečnám chce povídat o botách a youtuberech. Speciálně na tuto hodinu nosím od jisté doby pokaždé několik cvičení. Pokud se nezastaví celou hodinu, nemají šanci kontrolovat mobily a kecat. Konec. Půl čtvrté. Slečny a já musíme ještě bok po boku dorazit až ke skříňkám. Po cestě zpět mě seřve uklízečka, že jsme jí pošlapali podlahu. Argument „vytírat máte po konci výuky“ jí nezajímá.

Konec výuky

Zapíši celý den do elektronické třídnice. Na deset minut se zastavím. Poté vyrážím domů. Seřve mě uklízečka, že nejsou zvednuté židle v 6.A. Odpověď, že v 6.A vůbec neučím, jí opět vůbec neobměkčí. Nadává mi. Prý jsem moc mladý. Klasický začarovaný kruh jménem „Rozhovor s uklízečkou“ se blíží ke konci, zbývá tečka: uklízečka, která neumí uklízet, uráží demokracii a dodává: „Joó, to by se za komunistů nestalo…“

Doma

16:10. Poslechnu si hudbu jako formu terapie. 17:00. Testy musí být opraveny do příští hodiny a jelikož nechci být ukamenován, opravuji. Zoufalství. Třicet testů jedné třídy, dvacet pět u druhé třídy. 19:00. Hotovo a nechápu, že to šlo tak rychle. Jídlo. Sprcha. 20:30. Zapínám počítač, kontroluji email, z kterého vyplývá, že musím udělat zápisky a poslat je nemocnému žákovi. Pak píše už jen nějaký parazit, který si chce přivydělat na školství. Spisovatel, který chce přednášet o občanské válce ve Španělsku. To je podezřelé téma. Kontroluji jeho profil. Položka číslo jedna – Hálo noviny. Za zmínku také stojí, že ve válce Severu proti Jihu „straní Jihu“. Odepisuji na email: „Děkuji za zájem, ale komunistů je ve veřejném prostoru až moc. A o rasistu nemáme zájem už vůbec.“ Nechápu, že ho někdo vůbec do školy pustí.

Následuje jen lehký běh do cíle. Jelikož dělám přípravy na další týden vždy o víkendu, teď už jen kontroluji testy a prezentace na zítra. Připravím jednu soutěž. Je 21:30 a já jsem svobodný člověk.

Pohodový den je za mnou.