Šprti

Varování – následující text obsahuje nadměrně škatulkování žáků. Omlouvám se všem, kteří nepracují ve škole, ale v neziskovém sektoru a snaží se vzdělávat učitele v teorii.

Dlouhodobě obchází naší zemi velký počet strašidel – strašidla, které nazýváme “šprti”.

Štvanici na šprty ale nikdo nepořádá. Kdo je to šprt? Žák, který má většinou samé jedničky a který je (opět většinou) ze slušné rodiny. Někteří učitelé si tyto žáky hýčkají jako své oblíbené mazlíčky. Šprti se do našeho školského systému hodí, respektive jsou jeho perfektním produktem vyrobeným v průběhu prvního stupně. Šprt neklade odpor, neptá se. “Nevadí, že to nechápu, nebudu rušit, naučím se to doma.

Podle popisu zní popis šprta jako popis výborného žáka, kterého přece každý učitel musí mít rád ve své třídě. Už asi chápete, že se mezi tyto učitele neřadím. Proč? Protože absolutně nesnáším, když v testu najdu úplně stejné věty, kteté jsem napsal do prezentace a žák si je přepsal do sešitu jako své zápisky. Přemýšlím, že bych zkusil experiment – napsat do prezentace úmyslně chybu, například “nacysté…” a pak už jen čekat, až se mi to od šprta bezmyšlenkovitě objeví v testu. Proč zrovna toto tak nesnáším? Protože to znamená, že žák nic nechápe. Protože to znamená, že zítra to už zapomene. Dalším problémem je nulový přínos do hodiny. “Král ví, že příští rok na jaře přijde útok na jeho zemi. Co udělá?” Nic, žádná reakce. Šprt se ani nepokusí nic říct, protože říct chybnou odpověď by ho ztrapnilo. “Potřebuje armádu. Kde na ní sežene peníze?” Opět bez reakce. Proč? Protože jsme se to zatím neučili. Protože to nemáme v sešitě. Nebo hůř – protože není před testem a šprt se učí jen na test. Jakmile opakujeme a soutěžíme mimo testovou “sezónu”, výsledky šprta padají do hlubokého podprůměru. Nulový přehled, nulová aktivita, žádné myšlení.

Jediný rozdíl mezi například “inteligentním trojkařem” a “šprtem jedničkářem” je v domácím prostředí. Podle mých zkušeností má spoustu přirozeně inteligentních žáků domácí problémy a nikdo je nepodporuje. Bez učení dosáhnou dobrých výsledků, protože jsou chytří, ale ne výborných, protože jim chybí motivace. (Samozřejmě existuje i žák, který je šprt a zároveň inteligentní.)

Řešení? Aktivní výuka. Cvičení. Jakákoliv činnost v hodině. Šprti se tim budou šprtat už o hodině a inteligent se tím naučí to, co by se normálně vůbec nenaučil nebo připomene to, co by mu doma nikdo nepřipomenul.

Kariérní řád

Kariérní řád. Dvě slova, na která učitelé čekají téměř tak dlouho, jak dlouhý je můj život. Přesto si myslím, že právě můj věk je jeden z hlavních důvodů, proč se k tomu vyjádřit mohu. Proč? Protože učitelé v mém věku jsou jedním z hlavních „cílů“ kariérního řádu.

K čemu tedy má být kariérní řád? Podle mě a dokonce i podle slov politiků především k tomu, aby udržel mladé lidi ve škole a těm ještě mladším dal naději, že bude lépe a také motivaci, aby do školy vůbec nastoupili, jelikož veliká část studentů pedagogických fakult nechce učit kvůli nízkému postavení učitelů ve společnosti.

Jak to naši politici vymysleli? Kariérní řád představuje tři stupně, po kterých mají nejlepší učitele vyšplhat.

První stupeň – fakta:

Má trvat dva roky a jedná se o období, kdy si začínající učitel má zvyknout na realitu. Návrh zmiňuje i uvádějící učitele, na což jsem velmi zvědav. Celkově má toto období vypadat tak, že nový učitel, uvádějící učitel a i ředitel budou chodit na schůzky, konzultovat proběhlou výuku a radit do budoucna.

První stupeň – komentář:

Náraz nováčka i podle mých zkušeností může být dost tvrdý především pro „typické učitelky a učitele“, kteří jdou do školy zachránit svět. Ve skutečnosti žáky škola nezajímá a kolegové a kolegyně už jsou dávno vyhořelí, takže těžko skutečně pomohou při prevenci vyhoření. „Uvádějící učitel“ už funguje, ale zároveň nefunguje. Moje vlastní zkušenost byla ale nejhorší možná, proto nedokážu být objektivní. Moje uvádějící učitelka byla přesluhující učitelka, která neučila, žáky nutila číst pouze v učebnici, kontroverzní témata vynechávala a žáci nejenže nemohli projevit nic ze své osobnosti, ale když žák upustil tužku na zem, tak učitelka volala sociálku. Bez přehánění. Nikdy mě nepustila do své výuky, úmyslně vždy zvala jen na hodiny, kdy k ní někdo cizí přišel přednášet. Pro mě absolutně nefungující „institut“.

Otázkou tedy je, jak první stupeň bude fungovat a co vše bude povinné – pokud nebude povinné nic, ale budou jen doporučení, tak se nic nemění. Pokud budou povinné konzultace s uvádějícím učitelem, dalším učitelem či ředitelem, můžeme se někam posunout, pokud budou chtít všechny strany (a budou motivováni a odměněni). Začínající učitel by měl mít portfolio – co v něm bude? Nikde není konkrétně řečeno. Portfolio má dokázat kompetence učitele. Můžu se rozhodně mýlit, ale kompetenci chápu jako dovednost – jak dám dovednost na papír?

Druhy stupeň – fakta

Aby začínající učitel postoupil do druhého stupně, musí si stoupnout před komisi, která učitele vyzkouší a zhodnotí. Co se bude zkoušet? Učitel má předat doklad o „dosažených kompetencích“ v portfoliu. Do druhého stupně ale projde každý, již teď je jasné, že učitelé, kteří mají za sebou alespoň dva roky praxe, skočí rovnou do „dvojky“ hned po zahájení kariérního řádu od září 2017. A teď finance. Až projde učitel do druhého stupně, tak přejde zároveň do vyšší platové třídy.

Druhý stupeň – komentář

Opět klíčová otázka se točí kolem kompetencí. Co to znamená? Těžko říct. Jak dokáže učitel, že respektuje žáka? Jak dokáže, že umí pracovat se třídou? Jelikož v komisi je hlavní osobou ředitel, bude to jen formalita, jak již jsem psal v předchozím odstavci. Další překvapivá věc jsou ony finance. Já se dostal do vyšší platové třídy po roce. Kariérní řád to nabízí po dvou letech. Zajímavé. A skutečně motivující.

Třetí stupeň – fakta

Druhý stupeň a tedy přechod do třetího je ukončen opět před komisí, kde už je více „odborníků“ – inspektor a někdo, kdo připravuje budoucí (dnes spíše potencionální) učitele na vysoké škole. Opět z papíru bude učitel dokazovat svoje kompetence, navíc bude ukazovat „kvalitu výkonu profese učitele“. Pokud učitel projde přes komisi do třetí skupiny, dostane přidáno tři tisíce. Ale jen v případě, že bude „profesně rozvíjet“ své kolegy.

Třetí stupeň – komentář

Osobně pro mě je zajímavé, že by mě měla hodnotit školní inspekce, největší hrobníci českého školství. A mimochodem vyhořelí učitelé, kteří prostě systémem neprošli a učit nezvládli, proto to vzdali. Jejich zprávy z minulých let budou u komise také. Další na řadě – učitel z vysoké pedagogické školy. Také si představujete osmdesátiletého pána nebo paní? Příprava na praxi v průběhu vysokých škol je jeden z hlavních problémů a tito teoretici budou hodnotit, jestli jsem dostatečně kvalitní učitel v praxi? Nedává smysl.

Co když komisi budou zajímat hlouposti typu otevřené okno, správné sezení v lavici a další věci, které jsou na posledním místě v důležitosti pro kvalitu výuky (samozřejmě jsou důležité pro učení, ale pokud není zajímavá výuka, ani vynikající podmínky nic nezachrání). Nedokážu prostě pochopit, jak někomu můžu ukázat své kompetence na papíře. Nejlepší učitel opět bude ten, který bude mít nejlepší papírování.

Jak dokážu já nebo komise „kvalitu výkonu profese učitele“? Nevím. Hodnotit se bude i působení učitele mimo školu. Znamená to různá školení, nebo jestli chodím na pivo?

Zajímavé jsou opět finance. Učitel dostane přidáno ne po zkoušce, ale pokud bude „profesně rozvíjet“ své kolegy. Co to znamená? Má učitel dělat přednášky svým kolegům, jak mají správně učit? O tomhle na ministerstvu asi moc nepřemýšleli, protože si nedovedu představit, že mě někdo z kolegů bude vzdělávat poté, co skončím v půl čtvrté s výukou. A už vůbec si neumím představit, že budu já říkat starším kolegům, jak mají učit. Pokud najdeme nějaké cvičení nebo metodu, řekneme si to o přestávce. Teď budu někam zapisovat, že jsem kolegyni poradil internetové stránky s dobrým cvičením?

Další „novinky“

Pokud se dostanu na třetí úroveň, po školení se mohu stát „mentorem profesního rozvoje“ a „koordinátorem vlastního hodnocení školy“. Mentora ještě chápu, ale už jsem se k tomu vyjadřoval dříve – abych říkal kolegům, jak mají učit, není příliš realistické. Pokud je to myšleno tak, že takový učitel by jezdil na okolní školy, tak se mi to zdá rozumné a v pořádku a je to první bod, který skutečně připomíná kariérní řád. Funkci koordinátora už moc nechápu, ale je to přesně to, jak to zní. Půjdu na školení ministerstva (kde naprosto zabiju deset dní čistého času!) a pak budu vědět, jak hodnotit vlastní školu a případně změnit některé věci, odstranit vady. Skvělé. Bez školení bych určitě nevěděl, kde jsou chyby. Co když jsou u vyhořelých, špatně učících kolegů? Můžu něco udělat? Nemohu.

Kariérní řád oficiálně zavádí i „kariérového poradce“. Stačí být v druhém stupni (takže každý to může dělat) a za tuto funkci nabízí ministerstvo jeden až dva tisíce odměny. Dnes toto dělá každý třídní, bez odměny a bez dlouhých týdnů trvajících školení. Máme na to lidi z Úřadu práce a internet. Snaha byla.

Naprosto směšně na mě působí „Periodické hodnocení profesního rozvoje“, kdy si jednou za rok má učitel sednout s ředitelem a řešit svoje prohlubující kompetence. Už vidím ředitele úředníka, jak zaškrtává, které kompetence jsem získal a jak mi radí „Příště ještě musíš získat kompetence vytažení žaluzií a vyvětrat třídu“. Nehledě na to, že podobná záležitost už existuje – říká se jí hospitace, která se rozebírá detailně s hospitujícím vedoucím pracovníkem školy. U nás se odehrává také jednou do roka. Opět kariérní řád něco přejmenovává, dává tomu novou škatulka a chlubí se vynálezem.

Jak tedy kariérní řád zatím dopadl?

Výhody

  • něco se děje

  • potencionální odrazový můstek pro další změny

  • pokud bude jasná struktura a organizace při pomoci učiteli během prvních dvou let, může se snížit vysoké procento odchodů ze školství po prvních dvou letech

Nevýhody

  • něco se děje jen proto, aby se něco dělo

  • odklánění pozornosti od výuky směrem k byrokratickým funkcím („kariérový poradce“ atd.)

  • málo stupňů (učitel se dostane po deseti letech na vrchol a co pak?)

  • malé odměny (tři tisíce? Vážně? Ale je pravda, že to je vlastně za nic, protože kariérní řád nic nemění…)

  • celý návrh zní přesně jako žádost o dotace, kde se musí vyskytovat „správná“ slova jako kompetence, rozvoj, adaptace apod., která nejsou vysvětlena, a každý je může chápat jinak

  • a proto to nevypadá, že by se ve skutečnosti mělo něco změnit a kvality výuky se zvednout

  • další byrokracie pro všechny ve školství, obecně jde jen o to, kdo bude nejlepší v papírování

  • další papírování bude jen frustrovat další a další učitele, kteří zůstanou demotivováni a rezignují na kvalitu výuky

  • pokud nebudeme počítat nejmladší učitelé v prvním stupni, devadesát devět procent učitelů skončí v druhém stupni

  • celkově nechápu, co je na tomto „kariérního“ a kde je onen slibovaný „řád“ – nevidím žádné stoupání a žádná pravidla

Poslední bod vystihuje můj pohled na kariérní řád. Co chci od kariérního řádu? Stanovit jasná pravidla; stanovit, jaký má být učitel v dnešní době a tím dát cíl, čeho má učitel dosáhnout. A pokud toho dosáhne, musí stoupat. Další cíl kariérního řádu by měl být poznat skvělé učitele a od těch se učit. Vláda by měla objevit „radar“, který jim tyto učitele najde a je to opět vláda, která je musí zároveň odměnit.

Následující obrázek ukazuje o co by mělo jít v kariérním řádě – o stoupání učitele, jeho odměnování a následný větší a větší dosah a vliv na další učitele. „Náš“ kariérní řád nesplňuje bohužel ani jedno.

Career_Graphic_Note_med

(zdroj obrázku: web Opportunity Culture)

Jsme v roce 2017, můžeme použít technologie. Místo všech webů, kam se dávají různé prezentace jen kvůli tomu, že to učitel musel udělat, aby škola dostala dotace, by měl vzniknout jeden vládní web, kde by místo zkoušení ona komise „pouštěla“ cvičení a prezentace do oběhu. Konkrétní prezentace z předmětů i obecné rady a cvičení. Dobrý učitel totiž může učit i na dálku přes kameru, emaily, natočené přednášky atd. Dejme tomu, pokud by učitel na tomto vládním webu získal určité „body“, postoupil by v kariéře dále, dostal by vyšší plat a vyšší funkce. Byl by specialista. Nedělal by zbytečnosti typu kariérový poradce, ale učil by. To je to, co mu pravděpodobně půjde nejlépe. A v tom případě nastupuje to nejlepší – spolupráce mezi (neznámými) kolegy. Možno přes internet, možno objíždět okres či kraj a vzdělávat učitele. Jedině tak se posuneme a zkvalitníme výuku na českých školách.

Kariérní řád nemůže znamenat to, že učitel odejde od učení k poradenství nebo se stane ředitelem. Kariérní řád musí znamenat postup, vyhledání nejlepších učitelů, jejich odměnění a následnou možnost, aby se od nich ostatní něco naučili.

Zlobivý Winston Churchill o škole

Winstona Churchilla všichni „známe“. Nebo alespoň to, co nám předkládají učebnice. Politik, alkoholik, novinář, spisovatel. Bojovník. Antikomunista. Doutník, „V“ a tak bych mohl pokračovat. Světové dějiny ale tvořil v letech 1940 až 1941, kdy jako první dokázal odrazit Hitlera a vytvořil strategii na další úspěšné roky.

Při čtení knihy „Churchill“ od Sebastiana Haffnera jsem narazil i na jeho dětství, kde je popisováno za prvé školství v Anglii a za druhé, jak se na tento systém tvářil mladý Winston, respektive, jak na něj vzpomínal samotný Churchill.

Pár informací: Churchill se narodil roku 1874 a do školy nastoupil 1881. Pocházel ze šlechtické rodiny, čemuž odpovídaly i školy a nároky na mladého člověka v nich.

Proč tento netradiční text, který z obrovské části není vůbec můj? Každý si může udělat závěry sám. Ale anglické školství na konci 19.století velmi připomíná naše školství v 21.století. Všechno třískat do hlavy zpaměti, neposlušnost a otázky trestat. Může být dobré také se dozvědět z pohledu „zlobivých“ žáků, co je vlastně na škole nebaví, proč nesnáší učitele a proč vůbec zlobí. A taky je zajímavé, co děláme my, učitele, dneska s podobnými rebely, jakým Churchill bez pochyb byl. Myslím si, že máme dost předsudky a už vidíme podobné žáky ve vězení. A ono se tak i stane. Ale není to i zásluha učitelů? Co když jen zabíjíme jejich zvědavost a nutíme jim nesmysly, o kterých právě tito žáci vědí, že jsou to nesmysly. Právě na Churchillovi je fascinující to, jakým zloduchem v různých školách byl a jak dopadl ve svém životě. Chvílemi odpadlík, ale vždycky to bude ten, kdo zachránil svobodu a demokracii v Evropě. Kdy se změnil? Když přestal chodit do školy a stal se svobodným!

(Zajímavé také je podívat se na počet změn ve vzdělávacím systému v Anglii – například přímo uprostřed Druhé světové války proběhlo spoustu změn. 1965. 1979 a 1980. 1986. 1988. 1994. A tak dále. Někdy jen pár změn, ale celkově se systém mění. Evolučně.)

Nyní již Sebastian Haffner (překlad Jana Hrušky, vydalo nakladatelství VOTOBIA; strana 14) o tehdejším školství a zároveň našem dnešním školství:

V sedmi letech šlo dítě do prvního internátu, do přípravné školy, ve třinácti do druhého, do public school. Obě školy byly peklem co do výprasků a rájem co do kamarádství. Obě byly zcela vědomě zaměřeny na to, aby své chovance zlomily a pak je znovu slepily po svém. Když absolventi těchto proslulých anglických škol šli v osmnácti nebo devatenácti letech do Oxfordu nebo Cambridge, byli již všichni normovanými, ne nezajímavými, avšak uměle změněnými osobnostmi, něco jako přistřižené stromy ve francouzských barokních zahradách. V jedenadvaceti nebo dvaadvaceti vstupovali do života, kde vše probíhalo dobře, poznali své rodiče a byli připraveni světu imponovat, určitým způsobem jím pohrdat a při dostatku talentu jej ovládnout.

Tento výchovný systém je dávno vyzkoušen a selže jen zřídka. Jeho tlaky jsou mohutné a strašlivé, jeho sugestivní síle nemůže téměř nikdo odolat. Někoho zlomí, většina však vydrží jeho tvrdost a nechá se jím více méně ochotně a více méně bezezbytku formovat a utvářet. Později se tito lidé dívají na svá školní léta jako na nejšťastnější léta svého života.

Na stranách 14 až 16 cituje Haffner autobiografii Churchilla:

Moji učitelé měli k dispozici celou řadu donucovacích prostředků, ale vše na mně selhalo. Tam, kde nebyl vyvolán můj zájem, můj rozum nebo má fantazie, jsem se nechtěl nebo nemohl učit. Po celou dobu mých dvanácti školních let nebyl nikdo s to mě přimět napsat jedinou správnou latinskou větu. Proti latině jsem měl vrozený předsudek, který mi zřejmě zablokoval rozum.

(…) Opustili jsme pokoj ředitele a pohodlné soukromé křídlo domu a vešli do mrazivých školních a obytných prostorů chovanců. Zavedl mne do třídy, kde jsem si musel sednout do lavice. Ostatní chlapci byli všichni venku a já jsem osaměl a třídním učitelem. Vytáhl tenkou knihu v zelenohnědém obalu, která byla plná slov, vytištěných různými typy písmen.

Latinu jsi zatím ještě neměl, že ne?“ řekl.

Ne, pane.“

Toto je latinská gramatika.“ Nalistoval velmi ohmatanou stránku a ukázal na dvě řady zarámovaných slov. „Toto se musíš teď naučit,“ řekl. „Za půl hodiny přijdu a vyzkouším tě.“

Tak jsem seděl jednoho truchlivého odpoledne v truchlivé třídě s bolestí v srdci a s prvním skloňováním před sebou.

Co to, k čertu, má znamenat? Jaký to má smysl? Byla to pro mě španělská vesnice. Ale jedno jsem mohl alespoň udělat: naučit se to nazpaměť. Tak jsem se do toho pustil.

Po nějaké době se učitel vrátil.

Naučil ses to?“ otázal se.

Myslím, že to mohu odříkat,“ odpověděl jsem a lekci jsem odhrkal.

Zdálo se, že byl spokojen, a to mi dodalo odvahy se zeptat. „Co to vlastně znamená, pane?“

To, co tam stojí. Mensa – stůl. Mensa je podstatné jméno první deklinace. Je pět deklinací. Ty ses naučil singular první deklinace.“

Ale co to znamená?“ opakoval jsem otázku.“

Mensa znamená stůl,“ zněla odpověď.

Proč potom znamená mensa také: stole,“ hloubal jsem dále. „A co znamená stole?“

Mensa – stole je vokativ.“

Ale proč stole?“ Moje vrozená zvědavost mi nedala pokoj.

Stole se používá, obracíme-li se ke stolu nebo když na něj voláme.“

A protože viděl, že ho nestačím sledovat, řekl: „Použiješ ten tvar, když se stolem mluvíš.“

Ale to já nikdy nedělám,“ uklouzlo mi v upřímném údivu.

Budeš-li drzý, budeš potrestán, a to náležitě, to tě mohu ujistit,“ zněla jeho konečná odpověď.

Nenutíme taky náhodou žáky mluvit se stolem?

3 metody, u kterých musí žáci myslet

Často slýchávám, že žáci by v dnešní škole měli být aktivní, spíše přemýšlet a tvořit, než jen poslouchat a zapisovat si poznámky. Ještě nikdy jsem ale neslyšel, že je to poměrně problém. Ne kvůli učitelům, ale protože část žáků prostě myslet nechce. Jsou dokonce žáci, u kterých trvalo celé dva roky, než něco skutečně vymysleli. Radši psát tupě zápisky, než něco vymýšlet. Výborně umí probranou látku, mají excelentní znalosti a odpovídající známky. Ale kreativita? Nulová. Až je to zarážející. Ale jelikož s prvním názorem na začátku odstavce souhlasím, pořád kladu žákům otázky a stále jim dávám úkoly, kde musí být kreativní. Za ten boj to stojí a jsem optimista – kreativita se dá probudit. Lze se snažit pomocí tvorby textů, prezentací, obrázků, ale dnes jsem sepsal text o metodách, které lehce zapadnou do hodin – jejich vysvětlení zabere málo času, stejně tak práce žáků trvá od pěti do patnácti minut.

SWOT Analýza

Používá se v ekonomii. Obvykle. Respektive lze jí použít při podnikání jako součást svého podnikatelského záměru, ale spíše v situaci, kdy už je firma moc velká a může být „zkostnatělá“. Cílem metody je jednoduše analyzovat firmu a její činnost. Může jí pochopitelně využít i každé pracoviště – naše škola také podstoupila SWOT analýzu a určitě by ji měl podstupovat každý státní úřad. Je to ale také výborná metoda do výuky.

Co znamená SWOT? „S“ v názvu znamená po překladu z angličtiny silné stránky („strengths“). „W“ znamená slabé stránky („weaknesses“). „O“ jsou příležitosti („opportunities“), šance. A „T“ jako „threats“, tedy hrozby. „S“ a „W“ analyzují přítomnost, „O“ a „T“ se snaží předpovídat budoucnost.

swot_analyza

Jak lze SWOT analýzu použít ve škole? Jednoduše. Úplně stejné významy anglický slov v termínu SWOT lze přenést do výuky a analyzovat tím prakticky cokoliv. Žáky nutí metoda opakovat, ale i přemýšlet. Představte si, že si buď sami získají informace o počátku vlády Jiřího z Poděbrad, nebo jim je předám jako učitel. Právě v tento moment po nich budu chtít SWOT analýzu vlády Jiřího z Poděbrad. Kvůli „hrozbám“ a „příležitostem“ by samozřejmě výklad neměl být zcela dokončen. Samozřejmě lze si s metodou více prohrát – žáci mohou dělat SWOT analýzu pro vládu Jiřího z Poděbrad a zároveň Vladislava Jagellonského. Stejně tak je lze rozdělit do skupin apod.

Žáci mohou začít pracovat. Silné stránky lze najít v učebnici nebo pojmout jako opakování, například Jiří z Poděbrad byl husita, proto oblíbený u velké části země. Slabá stránka: nebyl z žádného královského rodu, a proto pro část tehdejší společnosti bylo těžké ho respektovat jako zástupce Boha na Zemi. A nyní k tomu hlavnímu – přemýšlení žáků. Jako příležitost lze samozřejmě napsat, že se mu podaří situaci uklidnit, pokud splní to, že bude vážně král dvojího lidu, jak zní jeho přízvisko. Hrozba může být spjata s tím, že je husita a proto na něj Evropa bude nahlížet jako kacíře a bude proti němu vyhlášena další křížová výprava… A tak dále. Do každé kolonky SWOT analýzy by žáci měli samozřejmě přispět alespoň dvěma příklady.

Zdá se mi, že SWOT analýzu lze použít pro více předmětů a témat. Už jsem ukázal, jak jí použít u krále a historické osobnosti. Pravidelně používám tuto metodu pro analýzu nacismu, fašismu a komunismu. Stejně tak jí může použít učitel SPV („občanka“) pro prakticky cokoliv – typy osobnosti v psychologii, druhy států v politologii, ekonomické systémy a spoustu dalších. Učitel zeměpisu může využít SWOT analýzu pro celé regiony či hospodářství států. Učitel přírodopisu pravděpodobně pro různá zvířata.

Levels of Questions

Nedovoluji si překládat, proto jsem ponechal originální název. Ale neoficiální překlad by mohl znít například „Úrovně otázek“. Metoda, která podle mého názoru perfektně splňuje představy o moderní výuce a alespoň částečně plní požadavky v určitý učební cyklus, který mají žáci podstoupit k pochopení látky.

Za prvé, žáci si při metodě musí zjistit informace. Záleží na učiteli, jestli na internetu, z učebnice nebo jiného textu. Za druhé, žáci musí zjištěné interpretovat. Opět je spoustu možností, například je možné použít graf, schéma, obrázek a pochopitelně opět jakýkoliv text. Za třetí, žáci si mají pomoci zjištěného a interpretovaného vytvořit vlastní názor na téma či problematiku. Zde je jedna klíčová poznámka, kterou žáci buď zapomínají, nebo nechápou. Nebo nechtějí chápat. Onou poznámku je, že žáci tíhnou na otázku v této poslední úrovni odpovídat „ano“ nebo „ne“. Tím skončí. Je tedy úkolem učitele vysvětlit, že taková odpověď je neplatná a musí předložit argument, vymyslet odpověď na „Proč?“.

A to je celá metoda. Do každé úrovně vložím dvě otázky. Následující příklad jsem zrovna minulý týden použil v sedmé třídě. Informace čerpali žáci z učebnice.

Téma: Papežské schizma a problémy církve

(První úroveň, žáci slyší a vidí téma a pojmy poprvé, nikdy jsme si o nich nepovídali, proto musí jít hledat do učebnice.)

1a) Co znamená „papežské schizma“?

1b) Co byl odpustek?

(Druhá úroveň. Odpovědi žáci už nenajdou přímo v učebnici, ale musí číst mezi řádky.)

2a) Proč lidem ve své době odpustky vadily?

2b) Byli si všichni křesťané rovni? Proč?

(Třetí úroveň. Žáci nemají žádnou šanci odpověď najít, musí ji vymyslet jen pomocí své hlavy.)

3a) Myslíš, že dnes si lidé jsou rovni? Proč?

3b) Měli by si lidé být rovni? Proč?

Pochopitelně ve třídě musí učitel udělat takovou atmosféru, aby bylo jasné, že žádný názor v třetí úrovni není špatný. Pokud bude přiložen argument, přijde i odměna a cvičení je splněno.

Po odevzdání papírů s úkolem následuje reflexe. Nejdříve kontrola odpovědí na otázky z učebnice a nakonec vyvolávám pár lidí, aby nám řekli, co napsali do třetí úrovně. V tomto konkrétním případě se připojím já s poznámkou, že je více typů rovnosti.

Vennův diagram

Matematika, množiny a podobné věci…Pokud jste matematik, tak se omlouvám za následující neodborné vysvětlení. Jde pro učitele o nenáročnou metodu, kde se z dvou témat vybírá to, co mají společného. Dva kruhy spojené do sebe, čímž vytvoří uprostřed další třetí část.

vennuv-diagram

Komunismus a nacismus. V levém kruhu žák píše pojmy, které patří ke komunismu. Do pravého kruhu píše názvy a jména spojená s nacismem. A uprostřed? Tam je místo pro věci, které mají komunismus a nacismus společné. Něco, co sdílejí. Například oba režimy používají tajnou policii, cenzurují, mají jednoho vůdce, porušují lidská práva atd.

Výhodou je, že metodu lze opět použít jako opakování, kdy jsme právě skončili látku totalitních režimů, ale samozřejmě mohou žáci pracovat samostatně či ve skupinách a informace teprve vyhledávat. Mohou pracovat na papíře, kam si překreslí Vennův diagram; stejně tak ale mohou pracovat na počítači, tabletu. Naprosto bez pochyb lze použít tuto metodu i pro samostatnou výrobu zápisu.

Příprava pro učitele je tedy naprosto jednoduchá, vlastně se točí jen kolem výběru tématu. Opět můžeme použít v dějepise (proč neporovnat například Jana Lucemburského se synem Karla IV.?), přírodopise (porovnání určitých zvířat), zeměpise (opět státy a regiony) a předpokládám, že využití najít i v dalších předmětech.

Nejsem si jistý proč, ale Vennův diagram je pro některé žáky (zatím) příliš složitý. Může to být i to, že metodu používám krátce, zatímco předchozí dvě se mnou žijí už roky. Ale když žáci vidí v učebnici u komunismu „levicová ideologie“ a u nacismu „pravicová ideologie“, tak zapíší levice a pravice do svých rohů, ale už nenapíší do středu „ideologie“. Ale procvičováním se samozřejmě tento nedostatek brzy odstraní.

České školství jako totalitní režim

Pojem “totalitní režim” chápu jako politický systém, kde má být jedinec kontrolován ve všech stránkách svého života a jeho svobody a práva jsou omezovány. To zní přesně jako naše školství.

Každý z totalitních režimů má shodné prvky, které jsou navzájem společné pro každou totalitu, i když vychází z jiného základu. Mezi tyto prvky patří ideologie, byrokratický aparát, tajná policie a kontrola médií. Všechny části jsou samozřejmě propojené a jedna spolupracuje s druhou. Byrokratický aparát šíří vytvořenou ideologii, kterou dále šíří média. Pořád mi to zní jako české školství.

Jak přesně to myslím?

1) Ideologie

Myšlenky českého školství jsou dnes už většině lidí jasné. Děti přicházejí do totalitního režimu školy “prázdné”, bez vědomostí. Úkolem učitele je žáka naplnit užitečnými informacemi. Proč? Aby se naučil číst, psát a počítat. Alespoň tak to říkala Marie Terezie. Další informace se žákům předloží pomocí frontální výuky, která také naučí žáky školu nesnášet. “Proč se to musím učit?” Skutečná odpověď zní: “Protože to od tebe požaduje náš Vůdce”. A tak žáci sbírají další a další nepotřebné informace, které nikdy nebudou potřebovat a které si nepamatují ani na konci hodiny.

Cílem ideologie je vytvořit průměrného občana, který bude pracovat a platit daně. Za každou cenu musí být výsledek ideologie vytvoření masy stejných lidí, kteří poslušně odevzdají hlas za nějaký úplatek (někomu stačí balónek, jinému kobliha) a nebude si stěžovat, že sliby nebyly splněny. Pokud možno, je důležité, aby občan měl nízké sebevědomí a do ničeho nemluvil – proto mimo jiné přichází do školy, kde ho zpracují byrokraté. Pokud žák začne mluvit, kritizovat, musí přijít zákonitě trest. A kdyby přišlo to nejhorší – žák se choval jako svobodný jedinec – musí přijít pořádný trest.

2) Byrokratický aparát

Učitelé. Někteří potřebují platit nájem, tak se jen vezou s režimem a vytváří “šédou zónu”. Další se snaží něco změnit, ale jejich hlas nelze slyšet. A další jsou samozřejmě spokojeni, protože nemusí nic měnit a příliš se snažit; totalitní režim jim vlastně vyhovuje.

“Svobodní” učitelé jsou pro jistotu zavaleni zbytečným papírováním, aby jim byla práce znechucena. Většině, šedé zóně, papírování nevadí, naopak jsou to krásné chvíle, kdy nemusí učit. Síla učitelů by mohla být velká. Jdou to lidé, kteří by mohli změnit systém. Ale…

Jistotou je plnit příkazy a neotvírat pusu a neříkat svůj názor – musíme mít na paměti, že se jedná o bývalé žáky, kteří už prošli relativně úspěšně systémem a jsou plně pod vlivem ideologie, které je těžké se vzepřít. Pokud chtějí něco změnit a dělat věci “jinak”, dostanou se automaticky pod tlak svých kolegů, vedoucích, inspekce, rodičů, ale i některých žáků, kteří mají zažitý jeden způsob výuky. A bojovat? To je moc složité.

3) Tajná policie

Inspekce. Pro systém absolutně nezbytní, pro praxi extrémně zbyteční lidé. Jejich návštěvy mají vyvolat strach. Samozřejmě své “soudruhy a soudružky” v hodinách nenavštěvují. “Nepřátelé” potrestají za cokoliv, například za fialovou barvu jako výzdobu zdí, protože “fialová je barva pedofilů”.

Výuka je nezajímá, tam nemají co vytknout a nemohou trestat. Za co mohou trestat, je nevyplněné či špatně vyplněné papírování. Nepoučil jste žáky, že o Vánocích nemají skákat pod vlak? Smůla. Snad si najdete další práci mimo aparát. Při každé návštěvě kontroluje inspekce něco jiného – co nebylo podstatné minule, je důležité dnes. Chyba se vždy musí najít! Viníky je třeba potrestat, například v médiích. Je to právě inspekce, která do médií vysílá zprávy o stavu české školy.

4) Kontrola médií

Inspekce vyšle do světa zkratky o českém školství. Problémem inspekce je ten, že inspektor nepozná, co je kvalitní výuka, protože se s ní nikdy nesetkal a nevidí rozdíl mezi frontální výukou a dalšími metodami.

Dále v médiích dostávají pravidelně prostor jen skutečné “experti”. Klaus junior a jeho argumenty ve stylu “já to vím, strávil jsem za katedrou 25 let” je přesně to, co si diváci žádají a co jim dává pocit, že ten chlap tomu musí rozumět. Ve skutečnosti učil, pardon, přednášel svou jedinou metodou před nejlepšími žáky v republice na soukromém gymnáziu. Z druhé strany křičí něco Bob Kartous. Kdo? Ten, co nikdy neučil. Proto ho nelze respektovat, i když s ním třeba souhlasím. I když šíří “pravdu”, tak je to někdo, kdo je naprosto nedůležitým člověkem bez publika, a proto ho totalitní režim pouští šířit jeho bludy. Vyvolává zdání opozice a tudíž demokracie. A politici? Pro ty není vzdělání národa podstatné.

Nacismus vydržel 12 let, fašismus 20 a komunismus v Rusku 70 let. Český školský totalitní režim je tak nejdéle fungujícím totalitním systémem, protože funguje prakticky bez změn už 250 let. Dobrou zprávou je, že každý totalitní režim se dřív nebo později zhroutí. Otázkou zůstává, jestli přejdeme k autoritativním režimu nebo rovnou skočíme k demokracii.

10 metod, kterými začít a ukončit hodinu

Podle mého názoru je začátek hodiny extrémně důležitý. Když se učiteli nepovede děti přenést z přestávky do hodiny, nic se nenaučí. Když je dobře „nenaladí“, výsledek bude stejný, protože prostě celou dobu budou špatně „hrát“. Konec hodiny má v ideálním případě sloužit k tomu, aby si žák uvědomil, co se během hodiny dělo, co se probralo a pokud možno, aby si něco z toho zapamatoval.

Následující cvičení slouží výše popsanému účelu. Nerozlišuji je na ty, kterými začínám, nebo kterými končím. Mají společnou minimálně jednu věc – jsou jednoduchá a tím pádem trvají pár minut. Když už žáci vědí, co po nich chcete a nemusíte jim to vysvětlovat, nezabere žádná z metod více jak 10 minut.

Zároveň mají cvičení další hodnotu – pokud se něco stane, technický problém, žák nepřinese referát nebo prostě máme čas navíc, přichází nemilý čas improvizovat. Tyto metody mě ale vždy zachrání a tak se nemusím strachovat.

Snad většinu metod lze použít i v dalších předmětech (SPV, zeměpis, cizí jazyky, literatura…).

Žádnou z uvedených metod jsem nevymyslel, jen jsem si je dokázal najít. Pětilístek byl na českém internetu, všechny ostatní jsou z anglicky psaných učitelských serverů.

Pětilístek

Užitečná metoda. Cílem je zopakovat osobnost nebo událost. Pětilístek má 5 řádků. Na první je jméno osobnosti. Na druhém jsou dvě vlastnosti této osoby v podobě přídavných jmen. Na třetím tři slovesa, které daná osobnost „provozovala“. Na čtvrtém věta o osobnosti, která má však pouze čtyři slova. Na posledním řádku je jedno slovo, jakýkoliv slovní druh, které je synonymum prvního řádku nebo osobnost shrne. Pár pětilístků si samozřejmě přímo v hodině musíme přečíst.

Příklad:

Karel IV.

Moudrý Bohatý

Vládnout Stavět Cestovat

Karel IV. měl čtyři manželky.

Císař

3-2-1

Metoda vhodná k jakékoliv aktivitě – videu, textu, obrázku, opakování. Úkolem žáka je napsat tři věci, které si pamatuje z látky. Dvě otázky, které vytvoří ze stejné látky pro spolužáky. A jednu doplňující otázku pro učitele, co ho z tématu ještě zajímá. Nebo klidně jednu věc, která přijde danému žákovi zajímavá.

Lze zase měnit, jak se hodí učiteli: tři stejné věci, dva rozdíly a jedna otázka.

10 slov

Extrémně jednoduchá. Pro mě i extrémně užitečná. Žáci se prostě musí vyjádřit jen v 10 slovech. Zadání by mohlo znít třeba následujícím způsobem: „Váš úkol je si napsat nadpis Průmyslová revoluce, a pod to pomocí odrážek udělat zápis, který ale může mít jen deset slov. Ne jedenáct, ne devět.“ Překvapivě funguje u žáků, které to baví. Pro mě jako učitele to má několik smyslů – cvičí výrobu smysluplných zápisů, opakují, učí se vyjadřovat stručně. Žáci splní za tři minuty a dalších pět minut si můžete číst jejich díla. Zábavnější může být, pokud mají žáci udělat to samé, ale použít patnáct slov. Hned jak to dodělají, to samé, ale jen deset slov. A nakonec pět slov. To je donutí jít naprosto na dřeň a najít to nejdůležitější z látky.

Kiplingova analýza

Držím si dobrých sluhů šestero, ti pečují o mne výborně tak, že jejich jména řeknu vám: Co, Proč, Kdo, a světe div se, Kdy a Kde a Jak.“ Kipling je samozřejmě „ten Kipling“, spisovatel. Tuto básničku napsal a já jí používám ve výuce. Žáci dostanou téma právě končící hodiny (nebo minulé) a musí odpovědět na otázky: Co? Proč? Kdo? Kdy? Kde? Jak? Opět jim to pomůže systematizovat jejich poznatky z hodiny do celku, který jim bude dávat větší smysl a je větší šance, že si něco zapamatují.

Tahák

Opět jednoduché. Možná zábavné. A určitě překvapující. Žáci dostanou malý otrhaný papírek a mají na něj napsat téma, které se zrovna opakuje. Opět přečteme po skončení práce několik výtvorů. Pokud nic jiného, alespoň se žáci naučí napsat pořádné taháky a navíc rukou, k čemuž jsou učiteli shovívavější, pokud je najdou.

Záplava slov

Ani asi už nemusím psát „jednoduché“. Žáci dostanou několik slov – na druhém stupni základní školy například 6-8. Jejich úkolem je slova propojit za prvé tak, aby dávala smysl. Za druhé tak, aby vytvořený text odpovídal tématu. Slova tak mohou být například – Anglie – parní – James – špatné – dobré – zisk. Čím méně vět vytvoří, tím lépe.

Žák vytvoří text, například: Průmyslová revoluce začala v Anglii, kde James Watt zdokonalil parní stroj. Stroje se rychle šířily a svým majitelům přinášely velký zisk, dělníci to však odnášeli špatnými životními podmínkami. Dobré však bylo, že lidé mohli začít cestovat.

Dopis

V závěrečné desetiminutovce žáci píší dopis žákovi, který na danou hodinu chyběl. V dopise mají popsat, co se o hodině dělo a především, popsat probíranou látku, čímž si ji pochopitelně sami zopakují.

Logický řetězec

Metoda jednoduchá, ale cvičení už pro žáky složitější. Cílem je seřadit určité události, díky kterým se mohlo „něco“ odehrát. Jedna věc způsobí druhou, druhá způsobí třetí atd. Lze použít na začátku, kdy se téma ani nezačalo probírat a tudíž žáci musí dostat možnosti k řazení. Pochopitelně lze použít i k opakování. Osobně používám jen v prvním případě – vždy, když jsme látku ještě neprobírali, protože žáci musí extrémně přemýšlet.

Opět příklad: nedostatek půdy v Řecku – lidé upadají do dlužního otroctví – zisk nového území – nevyplatí se pěstovat obilí – příliv levného obilí.

Žáci jen události seřadí – jednoduše k nim napíší číslo. (Skutečné zjednodušené řešení bylo: nejdřív v Řecku nebyl dostatek půdy a úrody, proto museli získat nové území. Z nového území šlo do Řecka levné obilí, a proto se lidem nevyplatilo už obilí pěstovat. Když chtěli začít podnikat v jiném oboru, tak se zadlužili a upadli do otroctví.)

Tenis

Žáci si v rychlosti připraví dvě až tři otázky na probírané téma. Učitel rozdělí třídu na dvě části, které jsou rozděleny imaginární sítí. Následně učitel určí, kdo bude první „podávat“, to znamená – pokládat otázku. Tenista míří, proto i žák míří – vybírá si žáka z druhé strany za sítí, kterému dává otázku. Pokud žák správně odpoví, má jeho strana bod. Pokud neodpoví, má bod strana, která se ptala. Na další otázku se ptá žák, na kterého byla mířena předchozí otázka. A tímto způsobem pokračujeme, dokud nedojde čas. Vůbec nevadí, pokud se otázka opakuje, alespoň se pozná, kdo dává pozor.

Obal knihy

Žák má téma dnešní hodiny namalovat, jako kdyby šlo o obal knihy. Samozřejmě nejde o kvalitu malby, což musí učitel říct hned, protože půlka třídy si vždy stěžuje, že neumí malovat. Jde o myšlenku, nápad. Pokud bylo téma Řecká kolonizace, nakreslí obal, kde bude například mapa s šipkami, kam Řekové pluli a co obsadili. Pokud bude téma Průmyslová revoluce, nakreslí parní stroj nebo komíny z továren. Obal má samozřejmě ještě jméno autora a název knihy.

Školství jako systém padajícího hovna

Slovní spojení „systém padajícího hovna“ ve školství lze vysvětlit nejlépa na příkladu. Vysoká škola dá do přijímacích zkoušek jméno bulharského panovníka ve vrcholném středověku. Zodpovědná gymnázia to začnou učit. Za rok je to v ŠVP. Za pár dalších let v učebnici. Na závěr to spadne nejníže – bulharský panovník se propadne až na základní školy. Kruh je uzavřen. A nutné je říct, kruh si uzavřely školy samotné. Ale…

Systém se zdá být na povrchu svobodný, ale uvnitř je to zatuchlý režim plný povinností. Ve výuce dějepisu je jen velmi málo prostoru pro vlastní tématickou (!) iniciativu. Prostě mám jako dějepisář jet pravěk, středověk, novověk a moderní dějiny. Ptám se sám sebe: “Napadlo vůbec někoho to změnit?” Co třeba tématické bloky? Život člověka. Vývoj války. Vývoj vlády a státu. Od nejjednoduššího po nejtěžší – v posledním roce by se stejně učily totalitní režimy. A v poslední době se objevuje nový požadavek, pro mě absolutně přijtelný a pochopitelný, kterým je učit “Současnost”. Teď si jen představte, co by na změnu řekla inspekce?

Například šéf naší školní gestapo inspekce je pán, který učil mé kolegyně. “Učil” v praxi znamenalo, že si dal nohy na stůl a četl noviny. Tento pán mi dnes říká, jak mám učit. Tento pán podává zprávu směrem výše, kterou pak zveřejní média (a mimochodem tak vytváří špatný obraz školství – vinu svede na neschopné učitele). Tento pán se mě po hodině zeptá, kolik mám ve třídě handicapovaných žáků a co dělám pro jejich integraci. Tento pán mi pak doporučí, že bych mohl zkusit referáty. Tento pán to tak totiž dělal, “když ještě učil”. Tento pán mi pak zkontroluje “papíry” – třídnici, zápisy z hodiny, omluvenky a podobně. Tento pán pak odejde a na základě zjištěných informací napíše zprávu o kvalitě mé výuky. Tento pán právě smrskl výuku na byrokratický zápis, v kterém vůbec nejde o výuku a vlastně ani o žáky. Tento pán je ztělesněním systému padajícího hovna a právě zajistil další žblunknutí, protože mi říká, že nejlepší učitel v systému je ten, který má nejlepé sepsané zprávy o handicapovaných žácích a který má v třídní knize varování na každý nebezpečný víkend, které mimochodem tráví žák doma, u vlastních rodičů. Tento pán posouvá hovno směrem dolů, protože ředitel se ho bojí a ředitel je další na řadě s posunutím.

Posunutí právě proběhlo pomocí porady a učitelé byli ředitelem požádani o změny. Někteří učitelé se přizpůsobí a hovno je u cíle – u žáků. Další kruh je uzavřen, tentokrát už nedobrovolně. Tento kruh už přidělává práci a dělá z učitelů cvičené opice, které mají zakázany vlastní myšlení a iniciativu v mnoha směrech. A pokud učitel riskne iniciativu, musí projít další paralelním systémem a trpí u dalších papírů, které mu pak zkontroluje další inspekce.

Otázkou tak je, jestli si “tento pán” nezaslouží spláchnutí.

Jan Hus ve výuce

Rok 2004

9.třída

Vše je jasné a jednoduché. Dějepis mě baví. Učitelka řekne, já napíšu. Prakticky bez otázek. Hus je originální hrdina, který chtěl pouze napravit církev, Dobrovský s Jungmannem byli Češi, takže samozřejmě i psali česky, Karel IV. vykonal jen dobré věci a žádné pogromy na Židech neschvaloval. Fašismus a nacismus proberem v jedné hodině, o komunismu nemám potuchy a výuka končí koncem Druhé světové války. Za jedna.

Rok 2012

Univerzita

Už vím, co je komusnimus! Řekli nám to na gymplu. Objevuje se tedy i druhý názor. Na druhou stranu nám zde na vysoké škole pořád vyprávějí o nějakém Fukuyamovi, který říká, že s koncem Studené války skončily ideologické dějiny. To znamená, opět jedna pravda. Ale nakonec vyhrává druhý intelektuál, který píše o tom, že se brzy střetně nekolik civilizací. To znamená, zase několik názorů. Ten pán se jmenuje Samuel Huntington.

Rok 2017

Tisková konference, jedna z prvních po inauguraci nového amerického prezidenta. Padne zde spojení “alternativní fakta”. Slovem roku 2016 v německém jazyce bylo zvoleno slovo “postfaktické”, pokud ho přeložíme do našeho jazyka. Postmoderní doba, kde si každý může říct nejen svůj názor, ale každý má svou pravdu. Do toho několik civilizací, několik lhářů, politiků. A Ovčáček. Každý si kroutí fakta jak potřebuje.

A teď k dnešnímu textu – jak v tomhle učit dějepis a společenské vědy? Jak učit důležité osobnosti a události měnící svět, které si každý bere do pusy, ale každý o nich říká něco jiného. Někdy dokonce dokonala protiřečící “fakta”.

Byl tedy Hus “osvoboditel” nebo naopak člověk utlačující zbohatlíky? Která pravda je skutečně pravdivá? A můžeme tuto “pravdu” učit? Nebo mám učit všech několik pravd?

Hus je pouze příklad. Vybral jsem si ho, protože je šest století po smrti, vzniklo o něm spoustu knih a každý režim se o něj zajímá a následně vybírá to, co se mu hodí. Manipuluje nikoliv s Husem, ale vytváří jeho obraz. No a důležitá je pochopitelně další věc – mám zdroje, která mi pomohla vytvořit cvičení.

Následující lze použít při výuce dějepisu v sedmé třídě (probírá se Hus), v deváté třídě (probírá se komunismus, propaganda). Pravděpodobně by se dalo použít i v českém jazyce (výuka o Husovi, ale taky například Národní obrození) a určitě ho lze použít v hodinách společenských věd.

O co půjde? “Systém” cvičení je jednoduchý – žáci mají před sebou několik citací o Husovi (nebo husitství) a odpovídají na otázky. Problém je samozřejmě v tom, že každá ukázka se liší od další a tím pádem se liší i podání Husa. Úkol žáka je analyzovat každou ukázku samostatně, ale zároveň všechny dohromady, pokusit se rozlišit fakta a názor a tím vytvořit “pravdu” o Janu Husovi. Ale osobně pokládám za nejdůležitější, aby žáci zkusili vysvětlit, proč existuje několik obrazů Jana Husa.

Zajímavé by mohlo být dát žákům zadání, aby vytvořily svůj vlastní obraz osobnosti podle zadání – například vytvoř text o Husovi tak, aby odpovídal naší demokratické době, kde ma každý právo na svůj názor.

Nejsem teoretik, cvičení bylo vyzkoušeno v praxi. A tak mohu upřímně prozradit, že cvičení je samozřejmě těžké. Používám ho v sedmé třídě. Pracujeme ve dvojicích. Za cvičení jsou slíbené jedničky v případě kompletního splnění (respektive pokusu o splnění), a alespoň plusy za částečné “správné” vyplnění. Žákům bez problémů sdělím, že je to jedno z nejtěžších cvičení, které budou v mých hodinách dělat. Ale samozřejmě, že je to v jejich silách a věřím jim. A taková je i realita – půlka žáků to zvládne. Další se pokusí. Je to ideální cvičení – není pro nikoho lehké, ale je splnitelné.

Nabízím ukázek několik, bylo by samozřejmě šílenství dávát žákům všechny. Začínal jsem pouze na protektorátní a komunistické ukázce. Dnes vybírám tak čtyři až šest ukázek. Všechno záleží na učiteli – dokonce každá dvojice/skupina/jednotlivec může mít jiné ukázky, klidně i podle schopností žáků, každý žák má úroveň “ne moc těžké, ale ani lehké, musím přemýšlet” jinde.

Ukázky:

15.století, anonymní autor

…že se jal na hříchy horlivě kázati a snažně trestati, ctnosti a života svatost vychvalovati a spravedlnost Boží vyhledávati, přikázání také božská, kterých před ním žádná známost v České zemi nebyla, jal se jim jasně oznamovati.

17.století, knihy a letáky tištěné v Německu, dovážené do Čech, kde byly pochopitelně hledány Koniášy a určeny k pálení

Hus se vynořuje jako milovník Boží pravdy, jako nástroj k odhalení antikristovské římské církve a jako nástroj k obnově pravé církve Kristovy a jako předchůdce pozdější a dokonalejší německé reformace, která se mimo jiné také zastávala práv českého národa. A nakonec pro statečné hlásání očištěného evangelia a pro kárání kněžských neřestí byl upálen, a proto je mučedník.

Kollár

Bůh o svou církev neustále pečuje tak, že když blud zastíní pravdu, dává jí k očistě učené muže. A tohle dílo začal Slovan – mistr Jan Hus. Hus vyšel z domácích tradic, které se sice do Čech dostaly přes německé území, ale od Slovanů z Balkánu. A proto tedy Hus je právem jedním z českých mučedníků, stejně tak jako sv.Václav a sv.Ludmila, protože zemřel, když nechtěl zapřít pravdu.” (upraveno)

První, co na Husovi v tomto věku a stavu obdivovati musíte, byla jeho láska k národu svému, ke své vlasti a ke svým rodákům.

Masaryk

Pro něj (Masaryka) to nebyl jen Hus vlastenec, ale Hus, který důsledně hledal Ježíšovu pravdu a která měla dovést lidi k čistému lidství. Masaryk chtěl tedy řešit potíže a problémy společnosti v duchu Husově, jeho považuje především za duchovního reformátora a husitství je pro něho hnutí duchovní.”

Pelcl

Podle Pelcla Hus zasel sémě zpustošení Čech, ale už nemluví o jeho bludech, ale jen o novotách a chválí velice Husovu statečnost. Nikdo nevěřil, že by tak svatý muž, za kterého byl Hus pokládán, mohl sám sebe nebo jiné klamat.

Dobrovský

Hus Dobrovského přitahoval, neboť napsal, že byl nevinnou obětí. A proto mu dával vřelé přívlastky a prohlašoval, že jeho zásluhou se počalo rozednívat, když celá Evropa dosud tonula v temnotách.

Palacký

Vyzdvihoval Husa jako bojovníka za svobodu svědomí. Husův zápas byl pro něj především zápasem mezi autoritou a svědomím a Hus to byl, kdo se jako první postavil proti slepému poslouchání autority, užíval rozumu a svobodné kritiky a tak se stal prvním zástupcem duchovní svobody, prvním člověkem nového věku.

Jungmann

Podle něj (Jungmanna) český národ po smrti Karla IV. v šílenství upadl, jakého historie málo příkladů udává. Vůdcové jejich byli teology, kteří celý národ potřeštili. Češi toho věku byli k hrůze všem národům. Jungmann vidí jediný veliký klad husitství v tom, že došlo k zvelebení českého jazyka.”

Jirásek

Husa zpodobňuje nejen jako reformátora, který národu udává směr, od kterého když se odchýlí, upadá pokaždé do mravní bídy, ale ukazuje ho také jako bojovníka za práva lidu.”

Nejedlý

Hus nebyl apoštolem Kristovým, ale apoštolem třídního boje, který po jeho smrti přerostl v násilný pokus utlačovaných o nové uspořádání společenských poměrů. Hus není ani tak zjev národně zanícený nebo náoženský, sociální či kulturní, ale především iniciátor všeobrozující bouře celého národa, komunistické revoluce.”

Balbín

Zaujímá k Husovi odmítavý postoj, ale řadil Husa ne tak mezi kacíře, jako mezi bezbožníky, a uznával jeho spravedlivé potrestání. Balbín byl ovšem ochoten uznat Husovu osobní mravní bezúhonnost.”

Hájek z Libočan

Velice na husity a na husitské války nadává, protože je sám zažil. O Husovi prohlašuje, že to byl muž dobrého života a ctnostného chování.”

Kašpar (kardinál, arcibiskup, 1926)

Hus šířil spory i mezi lid a svou smrt si zavinil svojí neústupností. Kostnický sněm pro něj udělal, co mohl. Jeho učení pak vedlo k anarchii v církvi i ve státě, a proto byl spravedlivě potrestán.”

Stručné dějiny říše (Protektorát Čechy a Morava, 1943, s.35)

Hus byl vášnivý řečník, za nímž se brzo hrnuly velké davy lidu. (…) Když Hus vystoupil také proti papežství, byla na něho uvalena klatba. Ale působil dále na venkově, až byl posléze katolickou církví upálen jako kacíř. Krátce na to došlo v Praze i na venkově k velkým výtržnostem Husových poštvaných stoupenců. Husovi odpůrci byli přepadáni, zabíjeni a topeni. Kláštery byly drancovány a nevázaná zaslepená masa zahy nabyla rozhodného vlivu a začaly se surové a krvavé husitské války. Husitské zástupy vpadaly do sousedních zemí, přičemž ničily vše, na co padly. Hnutí, které mělo původně hluboký náboženský význam, ztratilo svůj smysl úplně a změnilo se v povstání spikleneckých mas, které částečně hodlovaly komunistickým názorům. V zemi usedlí Němci byli zvlášť vydáni hrabivosti a krvelačnosti luzy.”

Obrázky z dějin (komunistické Československo, 1952, s.29)

Husa upálili, ale jeho myšlenku nezničili. Myšlenka, že je nutno změnit nespravedlivé uspořádání světa, zůstala v lidu a rostla. Ba, jeho mučednická smrt ji v lidu ještě posílila. Ukázalo se to v husitském revolučním hnutí, které vzniklo zanedlouho po Husově smrti.

Čím více byl lid vykořisťován církví a německými i českými pány, tím více se stupňovala jeho nespokojenost. Tato nespokojenost vyvrcholila v husistském revolučním hnutí. Lid poznal, že se svých vykořisťovatelů nezbaví jinak než bojem. Proto zaútočil proti svým utiskovatelům. Zabíral velké církevní statky, odmítal pánům robotovat a ve městech se zbavoval vlády německých bohatých měšťanů. Bojoval za osvobození od útisku, bojoval za osvobození od poddanství.”

Úkoly pro žáky:

Na základě přečtení textů napiš ke každé ukázce jedno slovo, které vystihuje Jana Husa.

(Hus Kazatel, Vlastenec, Jazykovědec, Bojovník, Komunista, Řečník, Oběť, Humanista….)

Napiš ke každé ukázce, jak je Jan Hus popisován. Jaké měl podle ukázky vlastnosti?

(Stačí pár přidavných jmen – spravedlivý, zbožný, nevinný, pravdivý, statečný, ale samozřejmě nemusí být jen přídavná jména – rebel, bojovník za spravedlnost, kacíř…)

O čem se každá z ukázek snaží čtenáře přesvědčit? (Jaké k tomu používá prostředky?)

(Samozřejmě, že Hus byl “jejich” člověkem a že byl stejný jako oni a už Jan Hus bojoval za jejich věc – žáci by měli vypsat, co je ona “jejich věc” konkrétně. Každá ukázka se snaží o něco jiného – německá samozřejmě přesvědčuje, že Hus byl monstrum, protože šel proti Němcům. V komunistické verzi je to ale chváleno, protože Němci byli bohatí a “vykořisťovali” obyčejný český lid apod.)

Dokážeš rozlišit fakta a pouhý názor autora? Nebo se v textech objevují dokonce lži?

(Fakta se týkají osobnosti – například byl Jan Hus skutečně “bezúhonný”, uměl mluvit, lidi ho měli rádi právě kvůli tomu, že jim uměl “přeložit” složité věci (někdy dokonce mluvil sprostě), pravděpodobně i statečný. Nepopíratelná fakta jsou kázání v Betlemské kapli, rektor na univerzitě, Kostnice, smrt, vliv na český jazyk,)

Zkus vytvořit svou vlastní krátkou ukázka o Janu Husovi.

Z tohoto nebo podobného cvičení by si žáci mohli odnést základní kostru, pravdu, o Janu Husovi. Na druhé straně by ale měli pochopit, že každá známá a důležitá osobnost může být zneužita pro ideologii. Ve spolupráci s učiteli by se měli dostat k tomu, jak se to stane a proč se to stane.

Stejný typ cvičení lze udělat o každé důležité osobnosti. Nabízí se Karel IV., svatý Václav – všemi známé osobnosti, ke kterým se všichni v určitých chvílích vracíme. Ze zahraničních by se mi líbila například Johanka z Arku, kterou mají žáci velmi rádi. Respektive mají rádi její “pohádkový” obraz. Klíčové je ale mít zdroje.

Stejně jako mnoho vynálezů, i můj “vynález” tohoto cvičení je jen spojením dvou věcí, které jsem spojil a upravil. Prvním zdrojem všech citací až na poslední dvě jsou z knihy Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti, což je vydaná přednáška Jaroslava V. Polce. Podle názvu by se mohlo zdát, že inspiraci k cvičení byla právě knížka, ale systém cvičení je převzat od Josefa Märce, mého učitele na univerzitě, od něhož pochází poslední dvě citace, respektive odkázal mě na ně. Jak jsem uvedl na začátku odstavce, já pouze spojil citace a změnil otázky tak, aby bylo (snad) možné je zvládnout na základní škole.

Typy učitelů

Přesně před rokem jsem si chtěl odpočinout a napsal jsem text o svých žácích, které jsem, jak typické pro učitele, zaškatulkoval. Cílem bylo pobavit. Letos jsem měl v plánu učinit přesně to samé, ale o učitelích. A zdá se mi, bohužel, že výsledkem není až tak vtipný text, protože je až moc realistický. A realita českých škol je…. (doplňte si vhodné slovo).

O spoustě typů učitelů nejsou napsány jejich učitelské schopnosti, protože jednoduše převažuje jiná charakteristika. Nejde učitele generalizovat do jedné škatulky, protože se (snad) mění, sbírají zkušenosti a získávají tipy na nové metody a postupy. To znamená, stávají se lepšími a lepšími. Snad. Možná. Doufejme. Proto určitá škatulka většinou vystihuje jen jedno období a učitel může skákat z jedné kategorie do druhé.

Nejedná se pouze o moje kolegy, ale spíše o průřez učitelů, které jsem měl možnost potkat na základní a střední škole. Dnešní kolegové většinu kategorií jen potvrdili.

Princezna

Učitelka vyskytující se na prvním stupni. Ráda nosí šaty a kostýmky. Proč to nevyužít profesně? Tajné sny se tak přetaví ve školním „projektu“ typu Život v pohádce. Paní učitelka si tak sama sobě umožní hrát svou roli, původně pouhou fantazii. Nutností ale jsou samozřejmě fotografie v šatičkách zveřejněné na sociálních sítích. K čemu by to jinak bylo, než pro veřejné uznání?

Politik

Učitel, který nezvládá hypotéku a v průběhu let mu dojde, že má spoustu kontaktů (rodiče) a voličů (bývalí žáci). Rozhodnutí být starostou je na světě! Pe-ní-ze, pe-ní-ze, peníze!

Snaživka

Představte si mladou a křehkou slečnu, jak přijde do třídy plné puberťáků. Vyjukaná a naivní slečna, která mluví pouze spisovně a která je odhodlaná měnit život svých žáků k lepšímu. Má našprtanou teorii, v sešitcích podtržené metody a přístupy. Zeptá se žáků na otázku k tématu, ale oni neodpovědí a jen čumí. Nebo dokonce odpoví „nevhodně“, to znamená – vulgárně. Snaživka se zalekne, uteče a jde brečet do skříně. Postěžuje si na třídu ve sborovně a tím svůj problém prohloubí. Žalovat třídnímu? To se nedělá. Záleží jen na ní, jestli „najde“ lokty, pochlapí se a problémy bude brát jako výzvy. Nebo se změní na jiný typ učitelky – zbouchnutou. Nebo odejde na klidnější místo.

Milovník

Původní název „osahávač“ nebo také „poeta“. Líbí se mu slečny a tak má dvě možnosti – stát se učitelem češtiny a přednášet krásné básně slečnám na střední škole, nebo se stát učitelem tělocviku a legalizovat ohmatávání. Myšleno samozřejmě ve vší počestnosti!

Zbouchnutá

Učitelka, kterou někteří žáci ani nepotkají. Učí první rok a na jeho konci dostane smlouvu na dobu neurčitou. Bum a je těhotná. Ve svých třiceti letech se vrátí na zahřáté místečko ve sborovně a po dalších dvou letech jí dojde, že chce ještě další miminko…

Anarchista

Jede bez příprav. Přijde na hodinu a nějak to odvypráví. Nebo pustí video a to okomentuje. Ideální materiál pro některá gymnázia.

Model

Zcela nový typ učitele. Má instagram, na kterém sbírá „lajky“ od žáků a prezentuje zde své nejnovější nákupy z Paříže a Milána. Povinností je mít sladěné ponožky s páskem a nosit pouze značkové oblečení. Růžová už je jen bonusem. Akné rovná se týdenní nemocenská.

Zprávař

Ať učí cokoliv, je také schopen skočit kamkoliv a mimo téma povídat třicet minut. Probíráme jihovýchodní Asii? Pojďme si povídat o šikaně. Nelze se divit, že u zprávaře žáci vždy zvažují jeho mentální zdraví.

Sdílející

Zítra jdu na kolonoskopii. Držte mi palce. Pak vám vše povyprávím.

Sexy učitelka

Jo, znáte to. Chlapci zrudnou, většina se neodváží něco udělat či pronést souvislou větu. I ti největší frajeři spustí svoje prasečinky až o přestávce. Ale jakmile se paní učitelka otáčí, zírají okamžitě s tichou úctou na její zadek. A holky? Ty jí samozřejmě většinou nesnáší, protože „nechápou“, co na ní spolužáci vidí.

Ajťák

Trochu složitější kategorie, protože jsou dva typy ajťáků. První počítačům nerozumí, ale musel mít plný úvazek a výuka informatiky prostě zbyla. V takovém případě se informatika rovná serveru nabízející bezplatné hraní her. Druhý typ je naopak (extrémně) inovativní učitel, který nenápadně prostřednictvím projektů a dalších akcí supluje i jiné předměty.

Zažraný učitel

Učitel, který miluje svůj předmět a učí ho s takovou vášní, že zapomíná na jednu důležitou „věc“ ve třídě – žáky. Od zaměření učitele se pak odvíjí jeho přezdívka – učitel literatury menšího vzrůstu se těžko bude divit své přezdívce „Hobit“.

Neučitel

Učitel“, který nemá zájem o předmět a žáci jsou spíše překážkou. Ale peníze jsou třeba! Typická hodina se tak odehrává na počítačích, kde si neučitel pročítá novinky ze světa a žáci mají volno. Nadčasovou klasikou a trikem je také oprava testu přímo v hodině – vypadá to, že to dělá pro žáky, ale ve skutečnosti nemusí učit a navíc nemusí opravovat testy doma. A co teprve, když tento učitel zručně objeví stránky, na kterých lze pouštět bezplatně filmy….

Motivátor

Zařazen úmyslně hned za neučitele, protože používá částečně stejné prostředky. Žáci chodí na počítače, koukají na filmy nebo mají prostě volno. Ale to vše dělají za odměnu. Nejdříve splní úkol, pak jdou hrát hry na počítače. A samozřejmě takové odměny jsou k dispozici jen výjimečně, aby se udržela motivace dlouhodobě. Pokud bude chování žáků bez problémů celé druhé pololetí, poslední dvě hodiny se mohou koukat na film místo učení se.

Důvěrník

Učitel zaměřený na žáky. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Jednoduchá strategie – zaměřit se na vůdce třídy, získat je pro sebe tak, aby učiteli věřili a byli na stejné vlně. Z vládnoucí menšiny třídy se pak důvěra přenese na většinu třídy. Důvěrník bere žáky jako sobě rovné a co je špatné na tom vzít žáky poslední předvánoční hodinu na kávu? Pochopitelně se vyskytuje spíše na středních školách. Otázkou pak zůstává, jak vypadá druhá část „vztahu“ – výuka. Pokud i učí kvalitně, důvěra přijde sama a přirozeně a je pevná. Druhá možnost je zákeřnost – učitel výuky z určitých důvodů nezvládá a proto si třídu potřebuje získat jiným způsobem.

Diktátor

Nutně potřebuje autoritu. Přirozeně jí pochopitelně „nesežene“ už jen kvůli tomu, jak moc jí vyžaduje. Tak se jí snaží získat „uměle“. Co zvedne ruku, to trestá. Co promluví, to potrestá dvojnásobně.

Dinosaurus

Učitel, který odmítá měnit své návyky. O velké přestávce káva a tatranka. Čaj a horalka? Neé! Svět se rozpadá, nic už není takové, jak bývalo. To samé platí i o hodinách. Každý rok na stejný výlet. Každý rok stejné akce. Týden trvá rozdýchat jakékoliv netradiční novoty – například pokud se před Vánoci nejde na českou pohádku, ale na americký film.

Autorita

Zakončíme text pozitivně. Osoba, která si ani neuvědomuje, že má autoritu větší než ředitel a velký respekt i celého neškolního okolí. V jakémkoliv ročníku oblíbený učitel jak pro učitelské kvality, tak pro charakter. Vzor pro mladší kolegy, jako jsem já. Když vidíte, že každý rok deváťáci mají učitele před důchodem mezi oblíbenými učiteli, je to velmi motivující.

Simulace slavných bitev

Další pokus o zábavnější výuku mě napadl náhodou, když jsem četl detaily o bitvě o Konstantinopol z roku 1453 a uviděl jsem obrázek hradeb. Jednoduché. Překreslil jsem hradby na papír s tím, že je nechám žáky bránit. Stačilo mi už jen zjistit počet vojáků na obou stranách a poté vyzkoušet přímo ve třídě. Žáci, nejdříve trochu překvapeni a zmateni, co po nich chci, nakonec pochopili a pokus dopadl výborně s tím, že některým žákům jsem papír kopíroval ještě jednou “na doma”.

Od té doby se katalog bitev zvětšuje s tím, že se pochopitelně mění zbraně, ale především rozhodující faktor bitvy. Tím mám na mysli, že z mého pohledu nemá smysl dát žákům bitvu u Kresčaku a za půl roku bitvu na Bílé hoře, protože se obě doslova točí kolem stejného rozhodujícího faktoru – kopce. Proto jde jednou o obranu hradeb nebo naopak o útok na hradby, podruhé o kopec, potřetí je rozhodujícím faktorem, jestli žáci pochopí účinek deště na pole…

Opět nejde o “puntičkářskou historii”, ale velké zjednodušení, jakým dějepis je a má být. Žák si nemá ze simulace odnést letopočet bitvy, ale logiku a mechanismus bitvy. “Kam mám postavit vojáky na obranu města? Budou mít větší užitečnost na blátě vynikající rytří na konci nebo lučištníci?” Za čtyři roky dějepisu žáci samozřejmě budou vědět i to, jak se vyvíjely zbraně. Myslím si, že nejde jen o dějepis, ale obecně o myšlení – co udělá nepřítel? Kudy přijde? Jak se zachová po mém útoku? Myšlení a předvídání.

Jak pracovat s bitvou o hodinách? Zjistit si informace. Připravit nákres a ten poskytnout žákům (nebo ho promítnout). Sdělit žákům informace o armádě a další historické detaily. Promyslet a sdělit pravidla hry – může se hrát ve skupinách, ve dvojicích i jednotlivě. Mohou si žáci vybrat stranu, za kterou budou bojovat? Dokonce lze hrát proti sobě jakousi “tahovou strategii”. Osobně upřednostňuji, když žáci hrají ve dvojici za jednu stranu, obvykle přijde více originálních nápadů. Po patnácti minutách práce s papírem vyberu, doma okomentuji a další hodinám žákům řeknu, jak vypadala realita.

Základní cíl je tedy jednoduchý – žáci strategicky rozmisťují vojáky do připravených prostorů. Zbytek už záleží na učiteli. Můžeme žáky nechat reagovat na první pohyb nepřítele, který nakreslí učitel na tabuli. Nebo první tah udělá žák A, druhý tah žák B atd.

Celkově jde o pokus prožít historii, pokud je to alespoň trochu možné.

Uvádím pár bitev pro lepší představu.

Bitva u Thermopyl (480 pnl.)

Slavná bitva statečných Řeků proti obrovské perské přesile. Žáci zde nemají na výběr a „hrají“ za Řeky. Poměrně velký test, v šesté třídě zkouší tuto metodu poprvé.

Informace pro žáky:

Peršané přicházejí se 100 000 vojáky (těžké určit, protože chodili s celou rodinou, proto se dají nalézt i mnohem větší čísla) a žáci se jim musí postavit v krajině. Mají pouze 7000 vojáků. Brání vlastní zemi. Jakmile neuspějí, neuspěje celá země. Brání tedy prostor „za sebou“.

theromopyly

Řešení:

Pro žáky pravděpodobně neřešitelné, jenom jeden žák zatím přišel na klíč k boji, podle kterého se skutečná bitva odehrála. Oním klíčem je nerozdělit vojáky, protože tak mohutná nepřátelská armáda je postupně pobije. Musí držet co největší sílu a zmenšit počet vojáků nepřítele. Řekové to udělali ideálně – připravili a čekali na nepřítele v úzké soutěsce, kam se vešel jen vůz. Tím se sníží počet vojáků, kteří jsou schopni bojovat. Vlastně se tím počet vyrovná a ohromný zbytek armády jen čeká, protože bojuje jen několik prvních řad v soutěsce. Tři dny se Řekové pod vedením Leonida bránili, až je zradil jeden z Řeků, který za úplatu prozradil skrytou cestu přes skály, kterou Peršané využili, Řeky obešli a do jednoho zabili. Ještě před tím stihl část armády Leonidas poslat pryč, aby varovala další města a pochopitelně i k tomu, aby v budoucnosti, až nastane další bitva, mohla Persii porazit. Cíl zbytku bojující armády nebyl vyhrát, ale jen dostatečně zdržet Peršany.

Bitva u Azincourtu (1415)

Součást Stoleté války, kde proti sobě stáli Angličané a Francouzi. V této bitvě zkouším tahovou strategii – žáci hrají proti sobě. Nejdříve rozestaví své armády, pak první hráč udělá tah, druhá hráč reaguje a stejným způsobem se pokračuje až do konce. (Samozřejmě je nutné se domluvit, co znamená “jeden tah”.)

Informace pro žáky:

Angličané chtějí směrem do Calais, ale Francouzi jim zablokovali cestu. Celou noc před bitvou pršelo. Angličané měli 1000 rytířů a 6000 lučištníků. Proti stálo 20 000 Francouzů. Třetinu francouzské vojska tvořili rytíři. Cílem Angličanů je projít dál a cíl Francouzů jednoduše zastavit nepřítele, odrazit Angličany a nepustit je dál na své území.

azincourt

Řešení:

Bitva dlouho nezačínala, protože se nikdo nehnul. První krok udělali angličtí lučištníci, kteří mohli střílet daleko a byli tedy sami v bezpečí. Francouzi museli odpovídat. Tady začíná být důležitá strategie. Jelikož se bitva odehrává v přírodě mezi lesy a předchozí den a noc pršelo, plocha je samozřejmě rozmočená a z půdy se stalo bláto. Proto angličtí rytíři sestoupili z koně a pouze stáli u svých lučištníků, kteří byli vlastně netradičně povýšeni na hlavní část armády. Na druhé straně Francouzi zůstali na koních a byli ve velkém odstřelováni anglickými šípy. Francouzi se kvůli početní převaze k Angličanům dostali, ale jelikož byli moc těžcí a lehcí angličtí lučištníci se rychle adaptovali na boj zblízka, byl útok odražen. Žádná další vlna už se tak blízko nedostala. Podle historiků bylo důležité i to, že šlechtici bojující za Francii se soustředili na bohaté Angličany, které chtěli zajmout kvůli výkupnému, proto se nesoustředili na lučištníky. Další rozhodující faktor je efekt „Thermopyly“ – bojovalo se na úzkém pruhu krajiny a proto početní převaha nehrála žádnou roli jednoduše kvůli tomu, že Francouzi se nevešli do trychtýře. Angličané počítali ztráty po desítkách a stovkách, Francouzi po tisících.

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Azincourtu)

Bitva o Konstantinopol (1453)

Bitva mezi útočícími Turky (muslimové) a bránícími křesťany. Dvojici žáků nechám vybírat, jestli budou útočit nebo bránit. V minulých letech to bylo půl na půl, letos už nikdo za muslimy nehrál…

Informace pro žáky:

Křesťanských obránců je 20 000, ale mají tehdy pravděpodobně nejkvalitnější hradby. Útočníků je 70 000 a mají s sebou novinku – 10 velkých děl, které jsou obsluhovány velkým počtem lidí. Na druhou stranu jsou schopná vystřelit jen několikrát za den (v řádu jednotek). Cílem útočníků je samozřejmě získat město a obránci mají cíl město zachránit, to znamená ubránit.

konstantinopol

Řešení:

Bitva trvala poměrně dlouhou dobu – 2 měsíce. Útočníci vyhráli. Ale důležitější pro nás je samozřejmě to, jakým způsobem se to stalo. Pokud si žák zvolí obranu, tak je to samozřejmě poměrně jednoduché – vše skrýt za hradby, používat lučištníky, pokusit se vymyslet něco originálního – olej a jeho zapálení, do příkopu „naházet“ krokodýly například. Pokud si žák zvolí útok, bude to mít těžší. Nejdřív jak se zbavit vody a dostat se k hradbám. Skutečnost byla taková, že se útočníci snažili dlouhodobě podkopat a tak celkově bylo v zemi spoustu cest, které obránci museli zatopit, zasypat nebo vyhodit do vzduchu. Od začátku bylo také povinností útočníků házet do příkopu cokoliv možného. Útok se soustředil na jedno místo, na které střílela děla. Děla samozřejmě udělala svou práci a v hradby byly více a více poškozeny. Po nocích obránci „zalepovány“ pytli s pískem. Obrana ale nestíhala, jakmile padl Gustiniani a stáhl se z boje, jednotky zazmatkovaly a myslely, že je konec – všichni se vrhli do brány a nepřítel toho využil.

(Zdroj: http://bajgy.webzdarma.cz/byzanc/fall.html)

Bitva na Bílé hoře (1620)

Jelikož taktika v průběhu bitvy nehrála žádnou roli a za hodinku bylo hotovo, jde spíš o význam bitvy pro naše dějiny. Každopádně se setkali bojovníci českých stavů a vojáky císaře. Bitvu žákům nedávám na papíře, ale kreslím na tabuli. Žáci v mých hodinách bojují za české stavy.

Informace pro žáky:

20 000 „českých“ vojáků proti 30 000 katolickým. Katolíci útočí směrem na Prahu, stavy jí brání. Změna proti předchozím bitvám je v tom, že k dispozici jsou „moderní“ zbraně – střelné pušky. Každá strana má také malý počet děl – pro lepší práci žáků například 10.

bilahora

Řešení:

Těžké, protože rozestavění armád v tomto případě moc neřeší. Samozřejmě by žáci měli využít kopec, postavit překážky. Jak už asi víte, vedoucí stavovské armády byli v hospodách a přijeli až po bitvě, tudíž chybí vedení. Katolíkům se už nechtělo moc bojovat (byl listopad) a tak jen zkusili částečný útok, spíše jako provokaci, co se stane. A byl z toho takový zmatek, že se stavovští vojáci rozprchli do všech stran. Doporučuji jako „řešení“ pustit pořád Slavné dny na stream.cz. Výhody byly na straně stavů (kopec; blízkost Prahy, kam se mohli v nejhorším ukrýt), přesto prohráli.

Bitva o Francii (1940)

Součást Druhé světové války. Proti předchozím bitvám už o dost širší záběr. Zatím vyzkoušeno pouze jednou a jelikož se mi to zdálo zajímavější z pohledu strategie, tak žáci bojovali za Německo. Musí naplánovat útok. Načasovat vše správně, aby vše zapadlo. Rád vidím, pokud použijí “návnadu” a snaží se zmást soupeře.

Informace pro žáky:

Vše podstatné je na obrázku. Nutné je vysvětlit, co je divize a jaké mají k dispozici zbraně. S počty vojáků je to zde samozřejmě složitější, ale udávám celková čísla vojáků (které samozřejmě na začátku války a bitvy nebyly kompletně k dispozici). Spojence Německa je samozřejmě Itálie. Žáci plánovali útok ve dvojicích.

francie

Řešení:

Útok přes neutrální Belgii a naprosté zhroucení Francie. Velké množství jednotek se ale dokázalo dostta do Anglie.

Do budoucna se samozřejmě nabízí další bitvy, které lze zpracovat. Určitě chystám 2.punskou válku a v osmém ročníku je “prázdno” – nabízí se například občanská válka ve Spojených státech amerických.