Privatizace školství

Minulé století znamenalo pro školství pokrok v tom, že nabídlo školu a vzdělání všem. V současném století je čas na to, aby bylo žákům poskytnuto kvalitní vzdělání.

Veřejné školství je dnes prospěšné v jedné věci – naučí číst, psát a počítat. Tím získá stát vzdělanější a kvalitnější pracovníky a země se může ekonomicky rozvíjet. Tato historická nutnost je ale už dávno překonaná. Je to jako vždy, když „vládne“ monopol – kvalita klesá. Státu to nevadí, ba právě naopak. Možná je právě takové zadání? Nekecáme, vládneme.

Nekvalitní veřejné školství jen zvyšuje kvalitu soukromého školství. Není to o penězích. Je to o politicích, nulových změnách s výjimkou zvyšující se byrokracie, remcání a následné pochopitelné neaktivitě učitelů ve veřejném školství, protože nemohou nic změnit.

Pokud stát nezvládá svou roli, aktivitu převezmou sami občané. Určitě ne prostřednictvím svátku demokracie s názvem volby, ale svoji vlastní aktivitou nezávislou na státu.

Určitě jste slyšeli příběhy, kdy si rodiče založili vlastní školu. A je jich čím dál tím více. Pokud jsou lidé ochotni zajít tak daleko, je zřejmé, že špatný je celý systém. Jak reaguje na trend zakládání soukromých škol stát? Nereaguje. Tak typická reakce pro přebyrokratizovaný aparát. Prostě nestíhá. Až se probudí, může být pozdě, může být více soukromých škol než veřejných. A v tom případě soukromé školy naprosto zválcují systém a veřejné školství bude odsouzeno k zániku. (I když v naší zemi se to pravděpodobně nestane, protože stát blokuje vznik nových soukromých škol.)

Nereagování státu je zarážející. Státu tím hrozí, že brzy přijde o své uniformované jedince, o svůj monopol. Na stole jsou dvě možnosti. Buď se stát vzpamatuje a bude prostřednictvím svobodných učitelů vzdělávat jedince na vyšší úrovni. Čímž ztratí lehce manipulovatelné stádo, ale udrží si většinu školních institucí. Nebo se bude chovat stejně jako do dnešních dnů. A ztratí vše.

Stačí zvýšit samostatnost školy a atmosféra se mění, i neschopná inspekce to uznává ve svých hlášeních. Zakládání soukromých škol nebo alespoň změny ve veřejném školství jsou celosvětové trendy, které nechytáme. Opět. I Švédsko, pro mnohé vzor sociálního státu, který utrácí za školství nejvíce peněz v poměru ke svému bohatství, dává žákům možnost výběru a už před deseti lety zde existovala skoro tisícovka „nezávislých škol“, které navštěvovalo přes deset procent žáků.

Přijde mi smutné, když učitel má čekat na to, až mu stát řekne, co vlastně má učit z moderních dějin a jestli může vůbec říct „Stalin byl špatný“. Přijde mi šokující, když se paní učitelka na facebooku ptá ostatních učitelů, jaký názor má inspekce na čtenářské deníky, aby se podle toho mohla zařídit. Šílená nesvoboda je nejen typická pro celý systém, ale je evidentně i v hlavách některých učitelů, kteří si bez povolení systému nedovolí ani informovat žáky o současných událostech či „zakázaných“ knihách.

Není to tak, že bych chtěl mít školství soukromé. Nebo že bych dokonce chtěl učit na soukromé škole. Jen mi vadí špatný systém, který navíc nereaguje na změny a nedělá nic pro učitele a už ještě větší nic dělá pro žáky. Jen se snažím popsat, co se děje a co se dít bude.

Častá kritika soukromých škol zní, že vychovává jen budoucí elitu. Ve skutečnosti je to naše současná politická elita, která zamyká děti v nekvalitních školách. A ano, všichni jsou si pak rovni, protože všem je nabídnutá stejná nekvalita.

Pokud chceme občanskou společnost, musíme začít ve školách. Školy musí mít svobodu, být nezávislé. Škola se nemá zodpovídat státu, ale rodičům.

Reklamy

Patří politika do škol?

Poslední týden se stalo hodně událostí – volby, mlácení novinářů, Babišovo urážení Emmy Smetany kvůli její matce, Okamurovo odmítání Daniely Drtinové. A i když se to nezdá, vše se nakonec odráží ve školství a samotné škole. A dnes mě tak nadzvedl text o pardubickém gymnáziu, kde byl údajně na nástěnce text vyhrožující trestem lidem se „špatným“ názorem, že jsem se nad tím trochu zamyslel.

Je jasné, že co se děje dnes v naší společnosti je jen zrcadlem našeho školství před x lety a desetiletími.

Když jsem byl já žák, na základní škole jsem o politiku nezavadil. Pochopitelně. Výuka dějepisu končila Druhou světovou válkou. Na střední jsme byli pořád bez politiky, pokud nepočítám Platóna a fyzikáře, který mlel třicet minut výuky o zkažených Američanech a jel si svoje, což ve skutečnosti nikomu nevadilo – bylo to mnohem zábavnější než se učit fyziku. To vše je o to více zarážející, že jsem chodil na gymnázium.

Můžu to dát i do dnešního kontextu, kdy se na mě nedávno obořila jedna slečna na sociální síti, že jako učitel musím být přísně apolitický a měl bych být vyhozen za to, že poukazuji na pochybnou realitu kolem Andreje Babiše a Čapího hnízda. Otázkou tedy je, jestli politika patří do škol nebo má škola být apolitická. A mě přijde nejhorší, že o tom vůbec někdo musí přemýšlet.

Oficiálně i neoficiálně samozřejmě politika do školy nejen patří, ale musí být její součástí. Oficiálně existují v Rámcovém vzdělávacím programu „Kompetence občanské“ a hlavními body jsou práva, povinnosti a respekt. Jiným slovy – demokracie a svoboda.

Chtěl bych prosím zdůraznit jednu věc – když tvrdím, že politika patří do školy, nemyslím tím propagaci té či oné strany.

Neoficiální“ část je na učiteli. Samozřejmě vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství neznamená mu podsouvat své názory a dělat agitku pro konkrétní stranu či člověka. Vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství znamená dát mu možnost získat si fakta, vytvořit si vlastní názor a argumenty, myslet kriticky a zpochybňovat vše.

Možná zde je problém. Pokud má žák zpochybňovat vše, zpochybní i učitele. A znám takové učitele, kteří to nezvládnou. A myslím, že každý takového učitele a učitelku zažil. Co kdyby náhodou měl žák jiný názor, než učitel? Co kdyby si to žák dokázal zdůvodnit a obhájit? Zažili jste to? Nezměnil učitel čistě náhodou téma? Nešel radši učit něco jiného? Nepřeskočil vás příště, když jste se hlásili?

Bohužel, stát se to může. Jistě znáte paní Semelovou, povoláním učitelku. Někteří učitelé jsou rasisté nebo antisemité. Je to špatné? Jistě. Mají být ve škole? Patří ještě rasismus a antisemitismus mezi právo mít vlastní názor? Složitá otázka. Je mi jasné, že po mně začnete házet kameny, pokud napíšu, že takoví lidé do školy nepatří, protože přece žijeme v demokracii a nemůžu ostatním brát práva či názor. Pokud (ještě) máme demokracii, samozřejmě musíme vstřebat i jiné názory. I tací učitelé tedy učí a mají na to právo. Otázkou je, jestli dokáží v hodině oddělit výuku a svůj soukromý názor a jestli se dokáží k žákovi chovat slušně i pokud mají jiný názor. (Pokud ne, nastává čas rodičů a jejich zákroku. Problém samozřejmě je, pokud jsou rodiče…“apolitičtí“.)

Jako nutnou součást výuky mám například přehled zpráv z minulého týdne, který je prezentován žáky. Získávají tím přehled, ale trénují i otázky a zpochybňují prezentující, snaží se je nachytat. Po prezentaci se bavíme. Tím samozřejmě narazíme na Okamuru a mizející peníze z účtu jeho strany i na Babiše a jeho hnízdo, které zaplatíme z daní. Není to prezentace mých názorů, není to propaganda pro určitou stranu, ale přesto je to jasně politika. Žáci se ptají, učí se dovednostem, zpochybňují, něco si myslí. Když pak žák položí otázku týkající se „vyndání“ Čapího hnízda ze seznamu dotací Evropské unie, úkol je splněn. To je podle mě správný přístup. Nic neříkáme o ideologii. Jen říkáme společně se třídou, že jeden politik možná krade a další mu to pomáhají urovnat. Je to špatně?

Každý samozřejmě může zpochybnit, že politika do školy patří. Každý může zpochybnit i mě a moje metody. Ano, pokud se mě žáci zeptají, koho jsem volil, řeknu jim to a řeknu jim proč. Oni mi řeknou, že to je blbost a já řeknu „OK, proč?“. Stejně tak jsem musel reagovat na prezidentské volby. Připravil jsem si prezentaci, kde byly zdrojem jen internetové stránky Rozhlasu a České televize. Hned se k tomu ptám žáků, proč jen tyto zdroje. „Komu patří Česká televize?“. Opět politika. Žáci dostali na začátku prostor pro vyjádření svého názoru. „Proč Miloš Zeman dostal nejvíce hlasů?“. Kdo chtěl, řekl svůj názor. Pak nastoupila moje prezentace, kde se jim buď vyvrátil nebo potvrdil jejich názor. Hotovo. V prezentaci byly jen čísla a fakta. Je to špatně?

Není to také o prezentaci skvělé nebo zkažené Evropské unie a dalších mezinárodních organizací. Je to o vyjmenování pozitiv a negativ. Vytvoření listu plusů a mínusů, protože Evropská unie skutečně má plusy i mínusy. Je to o tom, že žáci sednou k počítači a zjistí si, co by se stalo, kdybychom Evropskou unii opustili. Druhá část sedne k dalším počítačům a zjišťuje, jak je to s fungováním Evropské unie a jestli nám vážně tihle byrokrati zruší rum a banán musí být speciálně zahnutý. Následně prezentují výsledky. Pořád politika. Opět se ptám – je to špatně?

Nejlepší politická škola pro žáka? Žádná přednáška, ale praxe. „Můj“ sedmák napsal na oficiální facebook Okamury dotaz. Nejen, že nebyl zodpovězen, ale dokonce byl vymazán po pár dnech. Pochopitelně bych sem nepsal něco podobného, kdyby byl vzkaz sprostý nebo jakýmkoliv způsobem hrubý. Byla to jen kritická otázka. A následná cenzura. Kdyby se naučil za celý rok jen tohle, je to dobrá škola.

Celá historie a velká část společenských věd je jen politika. Učit moderní dějiny znamená učit historii politických vražedných teorií, které bohužel vstoupily do mnoha zemí a mnoha životů.

Pokud nebudeme učit ve školách politiku, jsme odsouzení k dělání chyb, které už jednou lidé udělali. Pokud nebudeme učit politiku, popřeme tím obrovskou část naší historie, která byla založena na politické vizi, kterou momentálně špiníme a otázkou je, jestli ji nezničíme úplně. Pokud nebudeme učit ve školách politiku, zůstaneme v Evropě osamoceni. Lidé budou dále podléhat lživým informacím a manipulacím, až jim nebudou vadit ani největší skandály a budou volit korupční politiky, kteří bojují proti korupci. Nikdo nebude chodit k volbám, protože je to prostě nebude zajímat, neuvidí v tom smysl. Nutno říct, že některé popsané situace se už odehrávají a tak stát s heslem „Pravda vítězí“ trpce zjišťuje, že na pravdě nezáleží.

Proč? Protože učitelé vylučují politiku ze školy a protože pravdu neučíme.

Učit politiku znamená jen dát prostor žákům pro debatu a nechat je říct jejich názor za použití argumentů, dát jim čas na zjištění informací a jejich prezentování. Nic víc to neobnáší a nic víc není potřeba. Jen někteří učitele musí začít být demokraté (nebo si na ně zahrát) a překousnout své mocné ego a uvědomit si, že žák může mít lepší informace. Nejlepší, co učitel může udělat, je žáka navést na tyto lepší informace a nechat žáka vyrůst v lepšího občana.

Pohádka o inkluzi

Bylo nebylo, v okolí žádné hory a řeky, jen jedno malé městečko v nížině. Žil zde Honzíček, který pracoval v místní továrně. Honzíček byl velice slušný, hodný a oblíbený v kolektivu. Ale práce mu nešla od ruky tak rychle. Nebyla to jeho chyba. Prostě se stalo a Honzíček nemohl některé věci dělat tak jednoduše, jako ostatní. Ale vždy je nakonec dokázal udělat, svoje si vždy odpracoval, protože byl velice poctivý. Některé věci dokázal i lépe a rychleji, než ostatní.

Šéfovi, a už vůbec ne jeho kamarádům, jeho pomalejší tempo tolik nevadilo. Respektovali Honzíčka i jeho práci. Přece ho nebudou nálepkovat jenom kvůli tomu, že je o něco pomalejší, ne? Každý umí něco jiného.

Ale pánové od stolu ve vládě řekli, že všichni musí pracovat stejně rychle a aby se tak stalo i v případě Honzíčka, byla mu doručena asistentka na pomoc. Znáte to, šéf firmy byl nadšen. Nejen, že platil o trochu pomalejšího Honzíčka, ale teď musel platit ještě asistentku.

Zatímco Honzíček pracoval u pásu, nová paní asistentka si sedla na židli za něj. A začala ho pozorovat, občas mu i něco řekla. „Zrychli. To musíš takhle a takhle. A napít se nechceš?“ Chodila s ním i do kavárny pro zaměstnance, kde mu nalévala čaj a připravovala svačinu.

Asistentky práce bylo zrychlit Honzíčkovu práci, ale jak toho dosáhnete? To je úkol nadlidský, Honzíček prostě zrychlit nemůže. A tak se změnila i rutina asistentky. Občas sice pořád do Honzíčka šťouchla, ale většinu času si hrála na mobilu. Někdy si dokonce i zdřímla, když už byla unavená. Stereotyp a nuda, to znamená jistotu spánku, milé děti.

Honzíček pracoval pořád stejně. Ale vztah okolí k němu se výrazně změnil. Šéf už ho tolik netoleroval, protože za něj najednou utrácel hodně peněz a jeho práce neodpovídala těmto utraceným zlaťákům. Ale o peníze, o ty přece v životě nejde, mávl nad tím rukou šéf. Zkousnul to, ale za Honzíčkem už přestal chodit na krátký pokec, který měli oba tak rádi.

Ale co bylo nejhorší? Milá paní asistentka se o Honzíčka tak moc starala, nespustila ho z očí, že mezi ním a jeho kamarády postavila zeď. Představte si to! Honzíček už svoje kamarády nevídal, vždy u něj byla asistentka a kamarádi k němu nemohli nalézt cestu. Honzíček se taky začal stydět. Sakra, říkal si, dyť jsem to celé roky zvládal sám a teď mi i tkaničky chce zavazovat tahle cizí paní.

Takhle pokračovala Honzíčkova práce dál. Byl odkázán jen na asistentku a žil si ve své malé bublině. Nikdy už nevídal své kamarády a nové také neměl šanci poznat. Hned od rána asistentka, po práci pak Honzíčka zas asistentka předala mámě.

Honzíček bohužel ještě neměl tušení, co to pro něj znamená do budoucna, ve skutečném dospěláckém světě…

Jak jsme volili prezidenta na základní škole

Kolegy nápad, který byl na dlouho uložen k spánku. Na začátku ledna jsem ho nakonec probudil, vypracoval a předal žákovské radě. Jak vypadaly prezidentské volby na základní škole? Jaká byla pravidla? Jaká byla účast a kdo vyhrál?

kandidáti

Možnost volit měli jen žáci druhého stupně. Celý pracovní týden byla největší nástěnka využita právě k prezidentské volbě. Místo dostal nejen každý kandidát, ale i ústava. Konkrétně se zde objevil prezidentský slib a pravomoci prezidenta (článek ústavy 62 a 63). Každý kandidát dostal stejný prostor – oficiální fotografie, věk, základní osobní údaje (studium, povolání) a názory kandidáta na třináct vybraných témat či otázek. Konkrétně se jednalo o následující – milost obviněnému Babišovi, přijmutí Eura, vystoupení z Evropské unie, vyznamenání lidí s komunistickou minulostí, možnost volit na internetu, jmenování trestně stíhaného premiéra, vystoupení z NATO, udělení prezidentské milosti, udělení milosti Kájinkovi, účast armády na zahraničních misích, progresivní zdanění (vysvětleno samozřejmě jinými slovy), poplatky u lékaře a kouření v restauraci. Tyto údaje a názory byly vybírány ze skutečně volební kalkulačky.

Ve školním rozhlase byly oznámeny všechny informace. Kromě hlasů pro svého kandidáta mohli žáci házet lístek se svým jménem do další krabice, z které byla vylosována tři jména. Tito tři žáci dostali odměnu (bonbóny, čokoládu…). Zvažoval jsem, že žáci při volbě budou muset vyplnit i jakýsi test (například napsat jména tří dalších kandidátů a tři názory jejich kandidáta), ale jelikož to neodpovídá realitě, ale snu, upustil jsem od toho a zvolili jsme naopak motivační slosování.

Problém byl pochopitelně se současným prezidentem, který se nezúčastnil žádné debaty, ani neodpověděl do žádné volební kalkulačky. Proto jsem k němu umístil několik informací o jeho prvních pěti letech prezidentství. Bohužel z toho vyšly jen negativní informace, a jelikož jsem chtěl být super objektivní, neměl jsem čisté svědomí. Snažil jsem se najít pozitivní zprávy, ale nenašel. Nakonec mi spolupracující zkušenější kolegyně řekla, že je to v pořádku. Ozval se i jeden kolega s výtkou, že se jedná pouze o negativní informace. Když jsem ho požádal o pozitivní informace, odpověděl mi pouze „dyť ty víš…“. A já vážně nevěděl. (U současného prezidenta tedy bylo napsáno, že má cukrovku a částečně ztratil sluch. Dále byla popsána jeho „viróza“ u korunovačních klenotů z pohledu všech stran – tedy opilý i neopilý. Místo si našla i jeho věta o novinářích u Putina, stejně tak kauza Peroutka a omilostnění odsouzeného vraha Kájinka. Nikdo nemohl popřít, že se jedná o fakta. Například u Topolánka bylo pochopitelně zmíněno, že proslul vulgárním chováním, urážením novinářů a má za sebou několik skandálů.)

V den volby byla samozřejmě k dispozici volební místnost, urna se státním znakem, dohlížející volební komise a lístky pro hlasování. Dokonce zde byla první přestávku i fronta. Někteří vybírali na poslední chvíli, další měli jasno, další vybírali jen ze srandy.

Odvolilo 76 žáků, což je volební účast zhruba 40%.

Kdo se stal prezidentem žáků naší školy? V prvním kole by se prezidentem nestal nikdo a muselo by se jít do druhého kola.

  1. Marek Hilšer (21 hlasů, což je 27,6% všech hlasů)

  2. Jiří Drahoš (16 hlasů, což je 21% všech hlasů)

  3. Miloš Zeman (14 hlasů, což je 18,4% všech hlasů)

Michal Horáček dostal 9 hlasů, Mirek Topolánek 7 a Pavel Fischer 6. Jiří Hynek 3. Zbylí kandidáti – Petr Hannig a Vratislav Kulhánek neobdrželi hlas žádný.

Samozřejmě bych mohl napsat své teorie, proč výsledky dopadly tak, jak dopadly. Ale to by byly jen subjektivní odhady. Stejně tak bych mohl psát o smyslu voleb u tak mladých žáků, ale každý si svůj (ne)smysl určitě najde sám, podobně to bude s plusy i mínusy.

Československo 1945-1989. Praktické tipy a cvičení II.

Hokejisté a politika

Některé politické procesy byly velmi široce medializovány, některé naopak měly veřejnosti uniknout. Přesně takový je případ hokejových mistrů světa. Ivan Biel natočil o politickém procesu s hokejisty dokument nazvaný Postavení mimo hru a k vidění je legálně na serveru jsns.cz, který nabízí i cvičení. Cvičení se většinou týkají obecně zneužití sportu nedemokratickými režimy a logickými otázkami, které by měly zaznít („Proč byl proces skrytý a nikdo o něm neměl vědět? Proč byli sportovci důležitý pro komunistický režim?“). Dokument má téměř hodinu, ale stačí pustit jen klíčovou úvodní část, což je i doporučené přímo na serveru.

JSNS

Měnová reforma z roku 1953

Měnová reforma, která udělala z lidí žebráky a vzala jim veškeré našetřené peníze. Ale pokud jste byl v této době ředitel státního podniku s obřími dluhy, měnová reforma pro vás byla záchranou, protože dluhy najednou zmizely.

Ještě den před reformou prezident Antonín Zápotocký prohlásil „měnová reforma nebude“. To, co přišlo, hádám, muselo vážně překvapit. V důsledku měnové reformy došlo k velkým demonstracím, které byly násilím potlačeny.

Jak toto opomenuté téma představit žákům? Jednoduše. Prostřednictvím příběhů. Každý žák dostane příběh rodiny, kde jsou uvedeny i různé částky financí, ať už v hotovosti nebo na vkladní knížce (nutné vysvětlit, co to je; studenti nemají absolutní tušení). Následně stačí napsat na tabuli kurzy, za které byly peníze směněny. Po chvíli si několik příběhů přečteme, poslechneme si výsledek (to je, kolik peněz měla rodina před a po měnové reformě) a můžeme spustit reflexi. Součástí reflexe by měly být i ceny po reformě. V průměru byly peníze před reformou vyměněny v kurzu 35:1, ale změny v obchodech na základní potraviny se pohybovaly v mnohem menším kurzu (5:1) a zde právě je ono ožebračení. Kilogram chlebu se změnil z 8 korun na 2,80 korun, kilo vepřového masa z 46 na 30 korun, například.

Pár příběhů, které používám:

Jsi z rodiny majitelů továren na textil, kterou vám komunisté zabavili. Tušili jste, že komunisté lžou a reforma bude, proto jste většinu peněz utratili za nábytek, potřeby do domácnosti, oblečení a auto. Na vkladní knížce vám zbylo 1500 korun. Kolik to bude po reformě?“

Jsi součástí pětičlenné dělnické rodiny. Žijete od výplaty do výplaty. V hotovosti máte 150 korun, našetřit v bance jste stihli 1300 korun. Kolik budete mít po reformě?“

Jsi součástí tříčlenné rodiny. Otec je v KSČ a tak ví dopředu o reformě. Za Prahou koupí pozemek, matce koupí auto a luxusní oblečení, tobě motorku. Na účtu ale stále zbyde 40 000 korun. Kolik budete mít po reformě?“

Jsi součástí tříčlenné rodiny. Otec pracuje v dolech, matka je sestřičkou v nemocnici. Oba pracují dvojité směny, aby co nejvíce našetřili na auto. V hotovosti máte 333 korun, na vkladní knížce 75 000 korun. Kolik budete mít po reformě?“

Propaganda a Milada Horáková

Milada Horáková – nacistům se jí zavraždit nepovedlo, československým komunistům už ano. Stejně jako kolektivizaci, i Miladě Horákové věnuji celou hodinu jako určitému symbolu.

Navodit atmosféru je vhodně prostřednictvím videa ze serveru stream.cz, určitě znáte jeden z jejich nejúspěšnějších pořadů Slavné dny. Jeden díl je věnován právě životu Miladě Horákové.

Žáci se z videa dozvědí základní informace (pokud je zatím neznali) a přecházíme k cvičení. Zaujaly mě dopisy celých škol a státních firem s podpisy žáků a zaměstnanců, kteří prosili státní aparát, aby tuto „zrádkyni“ popravili. Jak se TOHLE komunistům povedlo? Co to bylo sakra za dobu, když lidé žádají pro někoho trest smrti a jsou ochotně masově psát státu? Chápu, že někteří se jen podepsali a že chtěli trest, ale psát dopis, aby někoho stát zabil? Pro mě samozřejmě nepochopitelné, nežil jsem tehdy. Ale můžeme zkusit žákům tehdejší dobu přiblížit a to právě na příkladu manipulace a komunistické propagandy v období brutální první poloviny padesátých let.

Horáková

Následující cvičení dělají moji žáci ve dvojicích. Dopředu je upozorním, že jde asi o nejtěžší cvičení za celé roky v dějepisných hodinách. Na jednom papíře jsou techniky komunistické propagandy a na druhém papíře je zkrácená verze textu z Rudého práva o procesu s Horákovou. Úkol je jednoduchý na vysvětlení, ale těžší na provedení. Cílem pro žáky je číslo techniky z prvního papíru napsat do textu na druhém papíře. Najdou větu, jejíž cílem je vyvolat v čtenáři strach o svoje živobytí? Větu podtrhnou a napíšou k ní číslo označující techniku „Vyvolání strachu“. Toť vše. Samozřejmě žáky je nutné trochu popostrčit, obejít je, poradit, motivovat. Pokud budou mít například patnáct vět označených „správně“ (co je správně, určí učitel, proto uvozovky), mají splněno. Samozřejmostí je kontrola, reflexe.

Horáková12

Text se jmenuje „Hněv pracujících“ a najdete ho, stejně jako Techniky propagandy, na serveru jsns.cz

Horáková1

Srpnová okupace

Zde nic speciálního, vždycky jsem měl a stále mám pocit, že žáci musí vidět obrázky. Jednoduše si pouštíme obrázky, já komentuju fotografie, po žácích pak chci komentovat karikatury či různé „vtipné“ obrázky na toto téma.

Obrázky nabízí i jeden z videoklipů na serveru Youtube, a jelikož v pozadí hraje Karel Kryl, je to vždy silný zážitek. Pro mě. Ale žáky vždy upozorňuji, že se jim pravděpodobně Krylův zpěv nebude líbit a prosím je, ať to neřeší, že to vůbec není důležité. Konkrétní video najdete zde. Po klipu následně společně rozebíráme text písně („beránka vlku se zachtělo„; „tato noc nebude krátká„….).

Doporučuji i videa týkající se hokejového mistrovství světa, kde jsme několik měsíců po okupaci porazili stát, který nám přijel poskytnout „bratrskou pomoc“. A to hned dvakrát. „Vy nám tanky, my vám branky.

Rozhodování za Normalizace

U následujícího cvičení záleží, jaké máte ve třídě žáky, protože ne se všemi to má smysl. Jedná se o určité reálné situace, v kterých se žáci ocitli v průběhu Normalizace a mají zkusit odpovědět. Z mých zkušeností se překvapivé žáci chovají „normálně“, což znamená, že si příliš na hrdiny nehrají. Cvičení lze dělat písemně nebo jednoduše vyvoláváním žáků, hlasováním. Možné je také situace vytisknout pro žáky nebo je nechat prostřednictvím projektoru „vyslat“ na zeď. Úkolem žáků je tedy rozhodnout se v situaci a zkusit zdůvodnit proč.

Cvičení se snaží přiblížit skutečný tehdejší život, vtáhnout žáky do děje, který nebyl a není jen o vrcholných politicích a mezinárodním dění.

Pár příkladů (pochopitelně každý si může vymyslet své, čím víc reálná situace bude, tím lépe; proto může být výhodné poradit se s lidmi, kteří podobné situaci zažili a řešili):

Tvoji příbuzní emigrovali do ciziny. Pokud se jich veřejně zřekneš, uchráníš se řady problémů. Jak se rozhodneš?“

Víš, že se v pohraničí dá snadno přijít k majetku po odsunutých Němcích. Pokud vstoupíš do KSČ, nabízejí ti tam celý dům a práci. Jak se rozhodneš?“

Pokud chceš nadále pracovat jako literární kritik, měl(a) bys sepsat pozitivní kritiku na román Rudá záře nad Kladnem, i když víš, že je to literární brak. Jak se rozhodneš?“

Jsi učitel(ka) dějepisu. V hodině se tě jeden žák ptá, zda je pravda, že v srpnu 1968 nás přijela okupovat sovětská vojska. Řekneš mu pravdu? Jak se rozhodneš?“

Při zahraniční cestě se ti nabídla možnost zůstat v emigraci. Nemáš rodinu ani děti, ve své vlasti bys však nechal(a) své rodiče, které možná už nikdy neuvidíš, a samozřejmě svůj majetek a práci. Jak se rozhodneš?“

V práci ti nabídli příležitost vycestovat na konferenci do Německé spolkové republiky. Kolega ti den před cestou dá strojopis s prosbou, zda bys jej nezkusil(a) provést přes hranice. V případě, že ti strojopis na hranicích zabaví, hrozí ti vězení, nebo budeš muset podepsat spolupráci v StB. Jak se rozhodneš?“

Soudružka z kádrového oddělení tě požádá, jestli bys jí jednou za měsíc nesepsal(a) stručné hlášení o jednom tvém podřízeném (co dělá, s kým telefonuje apod.). Jak se rozhodneš?“

Za komunistů bylo všechno levnější“

Další věc, s kterou je potřeba se vyrovnat. Starší lidé porovnávají dnešní ceny obyčejných potravin s cenami, kdy měla naše země jednu vládnoucí stranu. Proto absolutně jednoduché cvičení, které dělám i při probírání „První republiky“ (zde používám rok 1930) – stačí vzít ceny „dnes“ a ceny z minulosti a porovnat s průměrným platem v dnešní a tehdejší době. „Dnešní“ ceny zde uvedené nebudou, protože se pochopitelně neustále mění a průměrná mzda je každým rokem o několik stovek korun větší a to už určitou roli hrát může. Ceny z roku 1989 lze nalézt například ZDE, ale mě zajímají trochu starší ceny, třeba z roku 1973. Průměrná měsíční hrubá mzda byla tehdy 2164 korun (zdroj). Ceny potravin a surovin lze nalézt na obrázku nebo přímo u zdroje ZDE.

Ceny1973

Teď jen do jednoho sloupce dát ceny a mzdu tehdy a dnes a zeptat se na správnou otázku. „Za kolik průměrných měsíčních bylo možné koupit auto „tehdy“ a „dnes“? Kolik kilogramů chleba bylo možné za průměrný plat koupit v roce 1973 a v roce 2017? Kolik kilogramů masa bylo možné koupit za průměrný plat…“

CenyRepublika

Náhodou jsem našel i ceny britské u stejných surovin a ve stejném roce (1973), taky možné porovnat, pokud se k tomu dodá vysvětlení o ekonomických rozdílech obou zemí.

MEV51fe68_tabulka2

Václav Havel

Kdysi jsem si o něm, stejně jako o Masarykovi, myslel jen „ve správný čas na správném místě“. Miloš Zeman však nastavil takové zrcadlo, že jsem si začal prvních dvou zmíněných pánů více vážit.

Václav Havel se samozřejmě probírá už na úplném konci školního roku, zápis se už někomu psát nechce, prázdniny jsou doslova za okny. Proto využívám na organizaci jednoduchou metodu – pustím žákům píseň „Havel v kostce“, rozdám jim nakopírovaný text stejné písně a jejich úkol je udělat Havlovi strukturovaný životopis. Opět lze pracovat ve dvojicích, ve skupinách nebo individuálně.

Píseň lze nalézt zde.

Československo 1945-1989. Praktické tipy a cvičení I.

Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“


V poslední době se můžeme hodně podivovat a rozčilovat nad politickou situací naší země (zvolený manipulátor za prezidenta země, premiérem zloděj a agent StB, silná strana SPD, jejíž zakladatel jen vydělává na tom, že říká to, co lidé chtějí slyšet – v současnosti tedy zbrojí proti migrantům, i když si můžete najít, jak před léty chválil na svém facebooku muslimy a mešitu v Londýně nebo uváděl soutěž miss, v které soutěžily pouze cizinky), ale pravdou je, že všichni jmenovaní byli zvoleni a volby byly svobodné. Je to jen důsledek. A je to mimo jiné i důsledek špatného vzdělávání.

Lidé si nejsou ochotni, nebo schopni, dohledat další informace, zkontrolovat si své politiky, prohlédnout manipulaci. Někde se začít musí, stejně jako kolibřík hasil požár a splnil svou část, chci si i já splnit svůj úkol a svých několik žáků každý rok učit o naší historii zodpovědně. Proto nabízím různá cvičení, tipy a triky, jak se pokusit vzdělat žáky na základní škole na téma komunismus v Československu. Komunismus a jeho historie v naší zemi plně ukazují spoustu jevů – slabost demokracie, manipulaci, sklony lidí, šedou zónu společnosti, neaktivitu lidí a co se stane, pokud aktivní nezačnou být a mnoho dalšího.

(Jak jsem již psal v jednom článku, úkolem učitele je podle mě hledat si správné zdroje, cvičení, metody a pak si je upravovat pro vlastní žáky do takové míry, aby to pro ně bylo zvládnutelné. Stejně to dělám já a stejným způsobem se snažím úspěšně fungující cvičení šířit dál. Některá cvičení jsou moje, některá patří jiným učitelům, některé zdroje patří Ústavu pro studium totalitních režimů, další webu Moderní dějiny. Snažím se uvádět zdroje tam, kde je to možné, ale bohužel všechny následující cvičení jsou už vyzkoušené a fungující, proto je používám a proto je šířím dál, ale taky to znamená, že mám problémy po pěti letech najít zdroje, kde jsem je našel. Všechny ale byly volně ke stažení.)

Záměrem cvičení není memorování a dokonalý přehled událostí rok po roce, ale získat přehled a pokusit se naučit některé dovednosti důležité pro praktický život (nebo si to tak alespoň namlouvám) – práce s textem, s informacemi na internetu, najít manipulaci v textu a videu, udělat rozhodnutí, zkusit pochopit jednání někoho.

Komunismus – teorie a realita („rovnost“ a šest miliónů mrtvých Ukrajinců)

JB43880a_1935

Úkolem a cílem následujících cvičení také není vysvětlovat, co komunismus je, protože žáci už by měli mít znalosti z prvního pololetí, kdy se probírá samotný komunismus a dějiny Sovětského svazu. Pro tuto fázi doporučuji pustit žákům část dokumentu „The Soviet Story“ o hladomoru na Ukrajině.

https://www.youtube.com/watch?v=yCaHt9iz5n4

Velmi brutální, ale velmi vypovídající. O síle videa stačí napsat jen to, že všichni žáci minimálně do konce školního roku dokážou vyprávět na toto téma, pokud jim řeknu klíčové slovo Ukrajina. Poté, co žákům video pustím, jim dám pracovní list s otázkami a na druhé polovině je obrázek (související s hladomorem na Ukrajině), ke kterému žáci mají vypracovat titulek a napsat krátký článek.

Úvod

Látku v deváté třídě se učíme následujícím způsobem – totalitní režimy, Československo, Druhá světová válka, Studená válka, komunistické Československo. Od prvního probírání komunismu (SSSR) uteče půl roku a žáci pochopitelně něco zapomněli. Proto je dobré si látku připomenout. To samozřejmě lze jakoukoliv metodou, užitečné může být jednoduše nechat si vysvětlit několik pojmů od žáků. Ale osobně doporučuji SWOT analýzu, o které si můžete detailně přečíst ZDE. Proč zrovna SWOT analýzu? Pro další průběh výuky a pro další cvičení bude užitečné znát, co se asi lidem mohlo tehdy na komunismu líbit, co pro ně bylo lákavé („silné stránky“), ale naopak i některé kritické věci („slabé stránky“), které mohou komunismus ohrozit do budoucna („hrozby“). Nebo naopak („příležitosti“), co může komunismus udělat, aby byl ještě lákavější a zůstal na věčné časy…

Práce s textem – Košický vládní program

Nudný, ale nutný. Nejde o čtení, ale o porozumění textu – tolik potřebné pro dnešní dobu a pro spoustu povolání. Přesně to vždycky musím vysvětlovat žákům, ale jednou za pololetí to chápou. V šesté třídě začínáme čtením z učebnice a následnými cvičení, v sedmé třídě trochu složitější texty a začínáme originálními historickými dokumenty. Tak pokračujeme až do deváté třídy (Fultonský projev, Deklarace nezávislosti…). Starším stačí ukázat, jak vypadají přijímací zkoušky z českého jazyka a můžeme se pustit do čtení. Nutností je nějaká odměna.

V případě dnešního tématu jde o text známý jako „Košický vládní program“, jehož originál má čtrnáct stránek. Je volně dostupný na internetu. Stačí přelouskat, vybrat to nejvhodnější či nejdůležitější a vymyslet si, jakým způsobem s textem pracovat. Abych zaměřil žáky na to nejdůležitější, dávám v tomto případě obyčejné otázky pod text, na které mají žáci najít odpověď. A napsat ji svými vlastními slovy, abych věděl, že to i chápou.

Předkládám svou vlastní upravenou verzi a otázky. Dlouhé, těžké, ale…

Po více než šesti letech cizácké poroby přišel čas, kdy nad naší těžce zkoušenou vlastí vzchází slunce svobody. Na své slavné vítězné cestě na západ osvobodila Rudá armáda první části Československé republiky. Tak bylo umožněno díky našemu velkému spojenci, Sovětskému svazu, že na osvobozené území se vrátil prezident republiky.

Nová vláda má býti vládou široké Národní fronty Čechů a Slováků a tvoří ji představitelé všech sociálních složek a politických směrů, které doma i za hranicemi vedly národně osvobozenecký zápas za svržení německé a maďarské tyranie. Nová vláda považuje za svůj úkol, aby po boku Sovětského svazu a ostatních spojenců dovedla tento zápas do konce, do úplného osvobození republiky.

S pomocí Sovětského svazu bude dovršeno osvobození Československé republiky, aby tak s jeho oporou byla navždy zajištěna její svoboda a bezpečnost a aby za všestranné součinnosti se Sovětským svazem byl národům Československa zabezpečen pokojný rozvoj a šťastná budoucnost.

Ve své domácí politice bude vláda vycházet ze základního článku československé ústavy, že lid je jediným zdrojem státní moci. Proto vláda bude budovati veškerý veřejný život na podkladě široce demokratickém, zabezpečí lidu všechna politická práva a povede neúprosný boj za vymýcení všech fašistických prvků.
Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu tvoří se v obcích, okresech a zemích, jakožto nové orgány státní a veřejné správy, lidem volené národní výbory. Tyto lidem volené, pod neustálou kontrolou lidu stojící a až na další lidem odvolatelné národní výbory budou v obvodu své působnosti spravovat všechny veřejné záležitosti.

Zaručeny budou plně ústavní svobody, zejména svoboda osobní, shromažďovací, spolčovací, projevu mínění slovem, tiskem i písmem, domovní, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí a náboženského vyznáni.

Z občanů Československé republiky německé a maďarské národnosti, kteří měli československé státní občanství před Mnichovem 1938, bude státní občanství potvrzeno a návrat do republiky zajištěn u antinacistů a antifašistů, u těch, kteří vedli už před Mnichovem aktivní boj proti Henleinovi a proti maďarským stranám a za Československou republiku. U ostatních československých občanů německé a maďarské národnosti bude československé státní občanství zrušeno.

Odhodlána vykořenit fašismus politicky a morálně do všech důsledků, vyhlásí vláda zákaz všech fašistických stran a organizací a nedovolí obnovení v jakékoli formě těch politických stran, které se tak těžce provinily na zájmech národa a republiky (agrární strany, její odnože tzv. živnostenské strany, Národního sjednocení, jakož i těch stran, které v r. 1938 splynuly s ludovou stranou).

Ve smyslu dekretu prezidenta republiky o zabezpečení nerušeného chodu hospodářského života v době přechodné budou zajištěny a pod národní správu dány ihned majetky všeho druhu, pokud jsou v držbě, ve vlastnictví anebo ve správě: občanů nepřátelských států, zejména Německa a Maďarska; německých a maďarských občanů Československé republiky, kteří aktivně napomáhali rozbití a okupaci Československa.

1. Kdo byl naším hlavním spojencem během Druhé světové války a co bylo díky němu umožněno?

2. Jak vypadala nová československá vláda?

3. Co vše nám měl podle dokumentu Sovětský svaz zajistit?

4. Jaký byl základní článek československé ústavy?

5. Co to byly národní výbory?

6. Jaké svobody nová vláda zaručovala?

7. Co se dělo s českými občany německé národnosti a jejich majetkem?

8. Jaké politické strany byly zakázány?

9. Svými slovy (v bodech) vyjádři, jak vypadal program vlády po II.světové válce na základě tohoto dokumentu.

Test na počítači – poválečné Československo

Další důležitá dovednost – vyhledávání, třídění, porovnávání a zpracování informací z internetu. Dějepisná učebnice je zakázaná. V podmínkách naší školy musím vzít žáky do počítačové učebny, kde pracuje každý sám u svého počítače. Pravidla jsou jasná – žádné opisování a kopírování, vlastní slova. Kdo má hotovo, má volno. Žákům dávám známky, které mají stejnou váhu jako klasický test na opakování látky. Další hodinu vše kontrolujeme, zápisky žákům rozdávám už vytištěné.

Celý „test“ se týká období několika měsíců po Druhé světové válce a našeho příklonu k Sovětskému svazu a jeho vraždící ideologii. Přikládám opět otázky, některé jsou přímo primitivní, některé složitější na formulaci a některé lze nalézt jen „mezi řádky“:

Benešovy dekrety

1) Co jsou Benešovy dekrety?

2) Proč je Beneš vydával?

3) Kolik dekretů bylo?

4) Vyjmenuj pět libovolných Benešových dekretů.

Volby 1946

1) Jaké byly výsledky voleb?

2) Proč /díky čemu/ vyhrála vítězná strana?

3) Kdo se stal novým premiérem?

4) Co to byly volební bílé lístky?

Co byla „Krčmaňská aféra“?

Prohraný únor 1948

Jednoduché cvičení. Žáci už znají kontext (konec války, odsun Němců, volby 1946…) a mají se zkusit vžít do role komunistů (i když to není ani potřeba) a vybrat tři ministerstva, která jsou pro ně z nějakých důvodů důležitá, aby ve výsledku převzali celkovou moc ve státě. Cíl žáků je tedy vytvořit plán na vznik totalitního režimu, ale s tím, že cesta jde přes tři ministerstva, jejichž výběr musí pochopitelně odůvodnit.

Možné je pracovat ve skupinách, ve dvojicích, individuálně, kreslit myšlenkovou mapu a spoustu dalších metod zde lze také aplikovat.

MinisterstvaForumValka

(Roku 1946 vznikla dvě nová ministerstva – ministerstvo techniky a ministerstvo pro sjednocování zákonů.)

Řešením“ je ministerstvo vnitra (dohled nad policií, armádou…), ministerstvo zemědělství (rozdělovalo půdu po Němcích a samozřejmě jí nebudou rozdávat někomu, kdo není ve straně; tah, kterým se získává přízeň občanů) a tehdejší ministerstvo informací (kontrola novin, počínající cenzura). Alespoň takhle na to šli komunisté, když neměli obsazené všechny ministerstva.

Kolektivizace

Osobně vysvětluji na příkladu, kdy naše fiktivní vesnice složená z žáků odevzdává majetek do nově vzniklého JZD. Samozřejmě, každý má přidělen jiný majetek a hlavní otázkou je, kdo asi je spokojen a kdo je nespokojen nejvíce. Jak se asi cítí lidé, když jim je ukraden majetek, s kterým pak stejně jdou pracovat.

Ale hlavní cvičení týkající se Československa je spjato s Ústavem pro studium totalitních režimů a jejich vzdělávacím DVD Obrazy (z) kolektivizace. Toto DVD bylo zdarma odesláno na tisíce škol, proto je velká šance, že pokud s ním nepracujete, tak je někde skryto na Vaší škole nebo u kolegy. Případně ho mají knihovny k vypůjčení nebo ho musí mít další škola. A nebo můžete zkusit napsat přímo na ÚSTR. Detailní informace o DVD zde.

Jelikož jako každý učitel nestíhám, používám jen jedno cvičení, které zabere celou hodinu. Pro deváťáky je na konci roku ještě přijatelné koukat na video a psát svůj názor. Pokud se dostanete na správné místo (Hlavní menu – Obrazy venkova – Zobrazení kolektivizace), zobrazí se vám možnost pustit pět videí z československých filmů, v kterých je vždy zobrazen venkov. Žáci jen vyplňují připravený pracovní list, který nežádá žádná fakta, ale ptá se, co je podle nich pro ukázky a lidi v ní typické.

Výsledkem samozřejmě je, že první video ukazuje naprostou bídu a je čistou komunistickou propagandou – divák si má myslet, že venkov je na tom špatně a kolektivizaci potřebuje. Druhá hned navazuje a ukazuje venkov po začátku kolektivizace. Slunce, úsměv, láska. A úroda. Cílená manipulace. Další videa jen ukazují, jak se povaha komunismu a lidí v Československu měnila.

kolektivizace

(Velikost tabulky je změněna pro účely zobrazení v textu.)

První úvodní část je u konce. V druhé části budou podle mého důležitější témata, ale zároveň „horší“. Horší především na strávení a na pochopení, jak se něco pdoobného mohlo stát v naší zemi. Čeká vás tedy proces s československými hokejisty, měnová reforma z roku 1953, Milada Horáková. Ale také okupace z roku 1968 a následná normalizace. A konečně se také za použití rozumu a argumentů musíme zbavit onoho pocitu, že za komunistů bylo lépe, protože bylo vše levnější.

10 metod, kterými začít a ukončit hodinu II.

Před necelým rokem jsem napsal první díl (zde), kde jsem představil deset metod, které mají několik společných znaků – použít je lze ve více předmětech, jsou krátké a jednoduché, jejich cílem je opakování a vytváření přehledu po určitém tématu nebo po hodině. Dnes nabízím dalších deset metod.

Stejně jako minule i zde připomínám jednu další nezanedbatelnou výhodu – vypadne proud během hodiny, jdete rychle suplovat nebo se stane cokkoliv jiného (když jsem učil první rok, vždy mi zbylo deset až patnáct minut na konci hodiny, kde jsem neměl nic připraveno…), přesně v těchto případech můžete improvizovat s pomocí následujících metod.

Pouze dvě metody jsou „moje“ – Dvojice a Foto prezentace. A to jsou zrovna metody naprosto obvyklé, které jistě používá tisíce učitelů v České republice, protože na ně každý přišel sám. Dalších osm jsem si pouze dokázal najít. V případě hlubšího zájmu doporučuji jméno Russel Tarr.

4×4
V poslední době moje oblíbená metoda. Žáci při ní výborně opakují, přemýšlí, ale především dávají věcí do souvislostí. Počet slov (jmen) se může určitě měnit, ale já používám šestnáct a úkol žáků je vždy spojit čtyři z nich, která k sobě z nějakého logického důvodu patří. Celkově tak vzniknou čtyři čtveřice. Žáci nemohou žádné slovo použít víckrát než jednou a naopak žádné slovo nesmí chybět. Postupně jsem zkoušel různé podoby této metody, ale nejlepší asi je na papír žákům napsat všech šestnáct slov do „zásobníku“ (tak je mohou postupně škrtat) a vedle toho vždy dva obdélníky slepené k sobě, kdy jeden má řádky (pro čtyři slova) a druhý je bez řádků – sem totiž přijde vysvětlení žáků, proč k sobě právě dané pojmy spojily. Pokud není argument, řešení je neplatné. Důležité je proto žákům připomenout, že úkol nemá jedno řešení, pokud budou jejich argumenty dávat smysl, musí být uznány. Příklad: jeden člověk seřadí v první čtveřici jména k sobě, protože jsou z 8.A a v druhém případě vytvoří čtveřici a v ní žáci z 8.B; druhý je rozřadí na kluky a holky. Tak jako tak, smysl a logiku to má.

Právě probíráme…
Jednoduché opakování – žáci v podstatě vyrábí plakát na poslední probíranou látku. Hodí se vždy, ať už probíráte dlouho dobu jedno důležité téma nebo naopak více malých témat, žáci vyrábí přehled, třídí informace na podstatné a nepodstatné. Podle toho, jaké žáky učím, lze metodu upravovat. Mladší žáci mohou spíše kreslit, starší spíše psát. Klíčové je si uvědomit, co vlastně probíráme, zařadit látku do kontextu a udělat si v hlavě přehled. Klidně je možné „plakát“ na týden vylepit na dobře viditelné místo.

Jeopardy
Jeopardy je televizní hra na způsob „Riskuj“, s tím rozdílem, že zde jsou odpovědi a vy na ně musíte přijít s otázkou. Jednoduché a krátké opakování. Na tabuli napíšu X slov a žáci mají chvíli, aby přišli s vhodnou otázkou. Samozřejmě jakmile cvičení chápou, je zbytečné psát například jméno v prvním pádě a psát otázku, ale zajímavější se stává metoda, pokud změníte číslo, pád apod., aby to bylo trochu komplikovanější. Vhodné je napsat podobně deset slov a oznámit žákům, že si jich musí vybrat třeba šest. Pět jich bude v prvním pádě, u pár dalších bude jiný pád a například dvě budou celá spojení typu „protože nechtěly další válku“. Důležité. Úkolem žáků je otázka, ne doplňovačka typu: „Francie a Anglie podepsaly Mnichovskou dohodu, protože…“. Správně řešení tedy vypadá následujícím způsobem: „Proč Anglie a Francie podepsaly Mnichovskou dohodu? Protože nechtěly další válku.

Dvojice
Opět krátké, jednoduché, přehledné a informace třídící cvičení. Horší už je to s opravováním. Jde o dva sloupce, kde je úkol žáků spojit pojem z levého sloupce s dalším pojmem na straně pravé. Kolik řádků bude mít cvičení, je na každém učiteli. Osobně používám většinou dvacet řádků. Žáci mohou jednotlivá pole barvit, ale jednoduché je, když si hned na začátku řádky levého sloupce očíslují od jedničky až do dvacítky a pak už jen připisují čísla na druhé straně. Možná je společná oprava, kdy si žáci vymění papíry ve dvojici a společně opakujeme a říkáme si, jaké bylo správné řešení. Opět se zde stává, že žáci najdou jinou dvojici, než jsem zamýšlel. Pokud to dává smysl, uznávám to jako správně s tím, že samozřejmě na jiném řádku jim to ale nevyjde.

Screenshot from 2017-12-13 17:12:21

Foto prezentace
Částečně podobné cvičení, tentokrát však učitel připraví prezentaci složenou jen z obrázku a úkolem žáků je napsat na papír, kdo nebo co na obrázku je (v krátkosti, není to slohová práce). Samozřejmě některé obrázky budou těžší, některé jednodušší, některé viděli v hodině, některé neviděli. I tak je to opět „něco jiného“ a žáky to většinou baví a pak o tom diskutujeme. Jedná se vlastně o jednoduchou „poznávačku“.

Screenshot from 2017-12-13 17:07:05

Breaking News
Pro žáky naprosto překvapivé cvičení. Jedná se o opakování nějaké důležité události formou zpravodajství. Žákům vždy vyprávím, ať si představí, že moderátorka zpráv právě uvádí důležitou reportáž a za ní musí být úvodní obrázek a titulek k reportáži, která bude odvysílaná za moment. A vytvořit tuto obrazovku je právě úkol žáků. Stejně tak samozřejmě může jít o noviny. Obvykle dávám žákům svobodu, ať si vyberou jakou událost uznají za vhodnou, jen je omezím tématem. Dále samozřejmě záleží na možnostech učitele, respektive školy, jestli žáci mohou lehce na počítače nebo mají tablet. Já takovou možnost nemám, proto mám pro žáky připravený papírový template a pokud se mi některé z žákovských děl líbí, vypracuji ho sám doma na počítači a další hodinu se k tomu vracíme, což je další dobrý bod, protože tím opět opakujeme.

Template můžete najít zde.

Canvas (2)

Google Doodle
Pokud víte, co Google Doodle je, nemusím vám cvičení představovat. Google Doodle je upravené logo k důležitým výročím. Místo klasického barevného loga „Google“ se tak objeví 17.listopadu logo „Google“ jen v červené a modré a mezi písmeny budou klíče, které zvonily na konci roku 1989 a společnost Google nám tím připomíná výročí Sametové revoluce. Úkol žáků je úplně stejný. Samozřejmě může jít o výročí, které právě probíhá, ale taky jsem říkal žákům, ať si představí, že „dnes je výročí nástupu Hitlera k moci“. Pak v písmeně „G“ byly oči a knírek, v „O“ hákový kříž, v druhém „O“ přeškrtnutá šesticípá hvězda atd.

Screenshot from 2017-11-09 18:18:44

T-graf
Pod označením T-graf se skrývá opravdu jednoduchá metoda. Nakreslíme na tabuli velké „T“, nad horní část písmena dáme výrok „Křesťanství je násilné náboženství“ nebo „Jan Lucemburský byl nejlepší český panovník v historii“ a na jednu stranu pod horní část „T“ dáme „pro“ (podporující výrok) a na druhou „proti“ (odporující výroku). Žáci mohou pracovat samostatně i ve skupinách. Jednotlivá pro a proti můžeme poté samozřejmě zapsat na tabuli.

Fakebook
Metoda, při které se žáci dokážou odvázat. Jak název napovídá, žáci tvoří falešný facebookový profil nějaké osobnosti. Samozřejmě musí mít jméno a osobní informace (stav, bydliště), další úkoly jsou zajímavější – přátelé, nepřátelé, zájmy a především příspěvky z pohledu dané osobnosti psané žáky. „24.prosince. Papež mě přechytračil a nechal mě korunovat římským císařem!“ Facebookový příspěvek, status, za Karla Velikého z pohledu žáka. Žákům cvičení jde, proto obvykle přidávají další věci, obrázky s komentáři, chat, co daná osobnost „lajkla“, do jaké skupiny patří apod.

Svatební pozvánka
Při použití této metody už na mě deváťáci zírali s úsměvem, jestli to myslím vážně (ale dopadlo to chvalitebně). Jejich úkol bylo vybrat si dva ze tří diktátorů (Stalin, Mussolini, Hitler) a vytvořit fiktivní pozvánku pro jejich nejhezčí den v životě. Samozřejmě hlavní úkol je „skrytý“ – jedná se o hledání společných prvků zabalených do zábavnější formy, než je zvykem ve škole. Může dělat svatební pozvánku pro Žižku a Husa, ale součástí pozvánky je krátký text, v kterém by mělo být vystiženo, co dvě osobnost mají společného a proč „mají“ svatbu. Svatební pozvánku má i svou vizuální stránku, pokud to žáci stíhají, každopádně alespoň minimální úprava textu je nutná. Dále žáci už sami psali například program svatby, co mají mít hosté sebou nebo naopak jaké oni očekávají dárky.

Screenshot from 2017-12-13 17:00:50

 

Třídní schůzky

Jako žák jsem třídní schůzky nesnášel. I když jsem nikdy neměl žádné problémy, vždy jsem se obával, co si paní učitelka vymyslí a do čeho všeho mě, samozřejmě neprávem, zahrne a zapojí. Jako učitele mě z „rodičáku“ bolí břicho. A jako rodič jsem je zatím nezažil, ale z výrazů rodičů mohu soudit své.

 
Čím to je? Měl by to být svátek. Něco jako volby pro demokracii. Rodiče mohou něco změnit ve škole, kam chodí jejich děti a kde tráví podstatnou část svého dětského života. A teď jsem si neplánovaně odpověděl, aniž bych to měl v plánu. Rodiče něco mohou změnit jen teoreticky.

 
Stále jsem nepochopil, k čemu slouží první třídní schůzka na naší škole, na konci září. Rodiče přijdou a jejich hlavní úkol je si vyslechnout rozpočet školy za minulý rok a plánovaný rozpočet na rok následující. Nejtrapnější ale je, že musí hlasovat. Už taky vidíte tatínky a maminky, celé nažhavené, aby mohli zvednout ruku a odsouhlasit rozpočet? Čtyřikrát jsem tento proces absolvoval. Nikdy se nezvedla ani jedna ruka. Čtyřikrát ale nikdo nehlasoval ani proti a nikdo nic nenamítal. Situace, kdy se sám stydím za to, co musím dělat.

 
Když přejdeme k dalším, už skutečným třídním schůzkám. Co je na nich špatného? Co nefunguje? Funguje vůbec něco? Přijde mi, že se rodiče vrací do svých lavic jako do vězení. Navíc na třídní schůzky přijdou rodiče, kteří jsou informováni (ze žákovské, z internetu) a jdou si pro informace, které vědí nebo které se brzy stejně dozvědí z facebookových stránek školy. A čas by pochopitelně mohli trávit jinde, nemuseli by chodit dřív z práce. Rodiče „problémových“ dětí pochopitelně nepřicházejí.

 
Navíc „ach ti učitelé“. Pořád melou to samé, pořád omluvenky, vybrat peníze, přezouvat. Připomínání již připomenutého. A vlastně nikdy nic pořádného nesdělí, protože musí fungovat diplomacie a „vztahy“ se nesmí pokazit.

 
Proto nemám třídní schůzky rád. Pořád to samé, stejný stereotyp. Potřeboval bych s každým rodičem mluvit jiným „tónem“, ale musím mluvit ke všem a tak vlastně nic neřeknu. Zapíšeme si zbytečná data, pojedeme na výlet. A zbytek popisovaný v předchozím odstavci už radši vynechávám, protože mi je samotnému trapně. Pak se samozřejmě všem věnuji individuálně, to zas ale znamená, že někteří mohou čekat klidně hodinu, než se na ně dostane řada. A to je buď nepříjmné pro ně, protože musí čekat, nebo pro mě, protože mezitím zmizí a jejich návštěva svatostánku byla zbytečná.

 
Na třídních schůzkách mě nejvíce trápí jedna věc – rodiče přicházejí s velkým očekáváním, já jim něco za deset minut řeknu a je hotovo. Jde tedy o to, že já jako učitel už dopředu vím nebo spíše cítím, že rodiče chodí zbytečně, protože se nedozví nic extrémně důležitého. Říct jim to nemůžu. Oni pak odcházejí „zklamaní“, doma prohodí pár slov a za všechno můžu já coby učitel. Nikoho nezajímá, že bych taky třídní schůzky nejradši zrušil. Na všechny rodiče mám telefon a email a když se něco děje – jak problémy, tak i plánování výletů apod., tak jim napíšu okamžitě a řešíme to. K čemu pak třídní schůzka?

 
Zajímaly by mě dějiny třídních schůzek a kolik desítek let se nic nezměnilo. A ještě větším tajemstvím pro mě je, proč něco, co je většinově nepříjemné pro všechny tři strany, zůstává nedotčené.

 
Existuje jednoduché řešení. Zrušit hromadné třídní schůzky a zavést individuální schůzky, kam může dorazit rodič i s žákem, aby se něco neztratilo v překladu a aby i žák mohl argumentovat ve svůj prospěch. Není to nic, co by bylo nového, originálního nebo dokonce něco, co bych vymýšlel já. Některé školy, možná spíše někteří učitelé, už na podobný program najeli.

 
Dejme tomu, že třídní schůzka probíhá 22.listopadu. Rodiče si v horizontu jednoho týdne před nebo po domluví schůzku a dorazí v čase, kdy se jim to bude hodit. První výhoda. V klidu na sebe rodič a učitel (případně žák) mají například dvacet minut, nikdo nikam nepospíchá, probere se prospěch i chování, každá strana dostane svůj prostor, všechno se vysvětlí, předá se nudný papírek s daty a nutnostmi a je hotovo. Výhoda druhá. Nevýhodou první samozřejmě je, že učitel musí být připraven. A někdo by mohl argumentovat tím, že se rodiče nepoznají a nevytvoří se kolektiv a „správná atmosféra“, ale teď upřímně, kde tohle mají? Rodiče stejně z třídních schůzek odcházejí individuálně a pospíchají na nákup a domů. Hlavně pryč z vězení.

Kriminálka ze základky

Další dějepisný pokus o kombinaci zábavy, učení se znalostí a zároveň i dovedností, kdy žáci kladou otázky, snaží se pochopit souvislosti, příčiny a následky. A „skutečný“ život v minulosti, žádné letopočty a suchá fakta.

09_Reconstruction

Jedná se o absolutně jednoduchou metodu, alespoň v mé verzi. Žákům jsou postupně předvedeny důkazy či spíše indicie a jejich cílem je pochopitelně rozlousknout případ. Lze to udělat v dvaceti minutách, během hodiny nebo v rámci několikahodinového projektu s hromadou mezipředmětových vztahů (ve zdrojích na konci textu je odkaz na stejný projekt v předmětu zeměpis).

Vše může být pojato jako skutečné vyšetřování, učitel může mít rekvizity, „skutečné“ místo činu překryté prostěradlem, já jsem měl například půjčený bílý plášť od kolegy vyučujícího chemii. Úmyslně jsem ho v jedné třídě měl a v druhé ne. A i když šlo o deváťáky, tak přece jen z obleku bylo pozdvižení a celá hodina byla vzata překvapivě vážně a svým způsobem zodpovědněji, i když se z počátku žáci usmívali a chtěli si mě fotit. Pokud jsem já byl ochoten vystoupit ze své zóny komfortu a udělat si ze sebe srandu (a tím něco udělat pro žáky), žáci byli ochotni skutečně pracovat a soustředit se (a tím něco udělat pro mě, učitele). Každý se trochu obětoval.

V našem konkrétním případě šlo o postavu „Ledovcového muže“, který dostal jméno Ötzi. (V krátkosti – jedná se o nejstarší evropskou přirozeně zachovalou mumii starou přes pět tisíc let. Byla nalezena v roce 1991 a její výzkum pravděpodobně stále není uzavřen. Mumie je výjimečná právě svou zachovalostí a pochopitelně i tím, že nikdo neví, co se vlastně stalo..). „Ledovcového muže“ je plný internet i v češtině, takže není těžké se připravit na otázky žáků i pro lidi, kteří ho neznali.

Jak nabídnout žákům jiný zážitek? Stačí žákům dát pár obrázků. To je vše. Osobně jsem vyšetřování rozdělil do několika fází.

  1. Žákům bylo vysvětleno, co se děje – mrtvola, místo činu, jste detektivové a já váš „týpek z chemické laboratoře“. Následně jsem jim ukázal dva obrázky přímo z místa činu a jejich úkolem bylo během pár chvil vytvořit otázky, na které jako detektivové chtějí na konci vyšetřování znát odpověď („Kdo to je? Co se stalo? Proč se to stalo? Jak se to stalo? Byla to vražda?“ …). Následně jsem žáky vyvolával a zapisoval jejich otázky na tabuli.

    01_Body

  2. Další fáze a další detaily, opět prezentovány pomocí fotografií na zdi. Z místa činu jsem přešel do laborky a ukazoval oběť ležící na stole. Ukázal jsem i věci, které byly nalezeny v okolí oběti. Zde se žáci mě, v roli člověka z chemické laboratoře, mohli ptát na detaily, které vyplývají z analýz. Dalším úkolem bylo si psát na papír poznámky, odpovídat na otázky z tabule, měnit je, psát nové otázky.

  3. Další obrázek, takový, který by mohl určit další osud vyšetřování. V mém případě fotografie rentgenu hrudi oběti, v které „něco“ je. Žáci se začínají hlásit, už ví, co se stalo.

    07_XRay

  4. V tento moment jim dávám deset minut, mohou pracovat sami, ve skupinách (maximálně čtyři lidi), záleží na nich. Jejich úkolem je přijít se závěrem, teorií, co a jak se stalo a za deset minut je ústně prezentovat před třídou.

  5. Prezentace jednotlivých skupin, kde mají sdělit své závěry týkající se případu a objasnit vše dosud představené.

  6. Závěr, kdy jsem vyložil věci, na které se žáci neptali, různé zajímavosti. Následně samozřejmě měla následovat realita, co se stalo. V tomto konkrétním případě je to složité, proto jsem jim jen vysvětlit nejpravděpodobnější teorie.

Kratší varianta do hodiny, v které se dvacet minut normálně učíme a zbytek času trávíme řešením záhady, byla méně povedená. Šlo o šestou třídu, třicet žáků. Další faktorem bylo samozřejmě méně času, i já jsem hnal, abychom stihli celou metodu uzavřít. I proto jsem v kratší verzi vynechal skupinovou práci a následné prezentování domnělých závěrů.

Naopak v delší variantě (popsaný postup výše v bodech mi vyšel přesně na 45 minut…) jsem měl klid, za sebou už první zkušenost, oblek, deváťáky se znalostmi a dovednostmi, za svými „zády“ taky fakt, že šlo o suplovanou hodinu a já tak neztrácím čas. A měl jsem během hodiny (žádné řvaní, rušení či naopak nečinnost – i obvykle „stávkující“ žák se zapojil a dokonce poté výsledky sám prezentoval) i s výsledky velkou radost (jedna skupina z šesti přesně prezentovala nejpopulárnější teorii, další dvě byly velmi blízko; a všechny dávaly smysl). Což dokazuje, že tato metoda má smysl a budoucnost v mých hodinách. I proto, že žáci museli přemýšlet, co asi mohl takový člověk dělat v horách, jak žil, co se mu stalo a proč.

Naprosto živě si dokážu představit další případy „kriminálky“ – Albrecht z Valdštejna, Johanka z Arku, mrtvého Jean Paul Marata ve vaně, popravené krále Anglie a Francie, Trockého, Mussoliniho a spoustu dalších, ať už známých či neznámých. Samozřejmě v některých případech se bude muset trochu změnit postup a metoda víc propracovat, částečně sloučit s „Escape room“, metodou, o které jsem psal nedávno – budu muset přidat prameny a žáci s nimi budou pracovat, aby se dostali ke svým závěrům. Velmi mě láká například případ ze středověku, kde by se žáci na pozadí dozvěděli, jak žil obyčejný zemědělec.

A poslední povinnost – „bohužel“ jsem metodu nevymyslel, proto odkazuji na své zdroje. Samozřejmě moje verze si vzala opět jen základní princip.

https://www.activehistory.co.uk/Miscellaneous/menus/history_mystery/otzi/

http://www.geographypods.com/blog/reflections-on-the-ice-man-joint-project

http://www.geographypods.com/the-ice-man.html

Dopis pro ministra školství

Vážený pane ministře,

vzhledem k Vaší dosavadní (ne)činnosti na postu ministra školství České republiky jsem se rozhodl Vám napsat tento dopis. Ačkoliv se jedná o velmi naivní pokus, myslím, že je čas změnit „pravidla“. Pomalu nastává čas občanské neposlušnosti.

Ve funkci ministra školství jste ve velmi krátké době stihl již několikrát selhat, ale také ukázat mimořádnou aroganci a neschopnost vnímat a především pochopit realitu. Místo toho, abyste vzal na vědomí hlas učitelů a navázal s nimi tolik potřebný dialog, nazval jste přes dvacet tisíc učitelů negramotnými a v další fázi jste to omlouval tím, že jsou to učitelé, kteří nechápou realitu. Svou chybu a svou zodpovědnost přenášíte na jiné – opět nechápete, že Vy jste politik a Vy tu jste pro učitele a pro občany České republiky, kterým máte sloužit.

Dále nejste schopen bránit učitele, což jste ukázal nulovou snahou během závěrečných jednání kolem kariérního řádu, ať už v něm byly jakékoliv chyby.

Ano, pravděpodobně dostanou učitelé přidáno značný finanční obnos. O atmosféře ve školství ale mluví i to, že učitelé tomu ve velké míře neuvěří, dokud to nepoznají na vlastním účtu. Ale upřímně? Do jaké míry je to Vaše zásluha? Jedná se jen o sprosté kupování hlasů těsně před volbami.

Chápu, že argument „těsně před volbami“ může být použit i pro Váš nezájem o resort, jen jste z nouze přijmul pozici, o kterou nemáte zájem, ale bude to jen na chvíli, do voleb. Což je nejen ukázka špatného charakteru Vaší osobnosti, ale chyba celé strany ČSSD. Několik měsíců ve funkci a vládě a kde je nějaká koncepce školství?

Pokud žijeme v demokratické vyspělé společnosti, měl byste automaticky ztratit právo na veřejnou funkci už jen tím, že jste byl v Komunistické straně Československa. A to v situaci, kdy jste zažil srpnovou okupaci v roce 1968, kdy jste byl dospělý a kdy už jste měl tituly z vysokých škol.

I vzhledem k působení v politické straně, která neváhala zabíjet občany své vlastní země za jiný názor, bych Vám rád současnou situaci vysvětlil jinak. Pro naše školství jste „Brežněv“ a to v atmosféře naděje, kdy doufáme ve změny. My potřebujeme „Gorbačova“, který ať už vědomě či nevědomě, systém našeho školství změní. Sám dobře víte, že tento „Gorbačov“ přijde a na Vás vůbec nezáleží. Jen to můžete urychlit, než naše země a naše školství začne zaostávat ještě více za zbytkem vyspělého světa.

Všechny výše jmenované důvody by měly vést k Vaší demisi na post ministra školství České republiky nebo alespoň k dalšímu nezdržování se ve školství po volbách. Stejně tak by měla po volbách opustit resort školství Vaše současná strana a uvolnit místo politické straně, která je ochotná k změnám. Udělejte to pro svou zemi a její občany.