Roční volno pro učitele

Před několika týdny začalo hnutí STAN mluvit o (studijním) volnu pro učitele (zde). Je to dobré téma k diskusi, ale následující text nebude tolik o mém názoru, protože to moc nemá smysl, ale spíše o zkušenostech a podmínkách ročního volna pro učitele v zahraničí. Proč nemá smysl psát svůj názor? Protože se jedná o hezkou myšlenku, ale je prakticky neproveditelná v naší zemi. A to hned z několika důvodů. Jako první jmenujme nedostatečný počet učitelů. Pokud máme málo učitelů, asi těžko budeme další stovky až tisíce pouštět na dovolenou. Další je pochopitelně nedostatek financí, protože i učitelé na ročním volnu jsou placení a my potřebujeme například dotovat jízdné, ne vzdělávat lidi. Otázkou je, co by po prosazení sabatiklu, jak se nazývá roční studijní volno, dělaly malé školy? Těžko budou moct pustit dva učitele ve stejnou dobu. Zvládnou pustit jednoho učitele každý rok? Zajímavé by bylo řešit i jaké by byly podmínky pro roční volno a co by se teoreticky stalo, když podmínky nebudou dodrženy.

Myšlenka ročního volna má vlastně jednoduchý důvod. Jde o snahu zmírnit stres, o prevenci před vyhořením. O motivaci do další práce. Všechny důvody potvrzují i výzkumy, stejně tak výsledky ročního volna.

Jaké jsou tedy zkušenosti ze zahraničí? Za jakých podmínek si mohou učitelé vzít roční volno? Jaké jsou finanční podmínky? Začněme s Anglii, kde sabatikl ještě není právně zakotven, ale právě probíhá diskuse a padají první návrhy.

Anglie

Jak jsem psal výše, jedná se pouze o návrh. Učitelé mají dostat rok placeného volna s hlavním cílem udržet zkušené učitele ve třídách. Vládu vystrašil průzkum, v kterém se přes osmdesát procent učitelů přihlásilo k možnosti „uvažuji o změně povolání“, zároveň nastoupilo méně nových učitelů, než se předpokládalo. Jen polovina britských učitelů si myslí, že budou za deset let stále učit.

První podmínkou je mít odpracováno deset let. Druhou je dokázat, že z toho učitelova výuka bude těžit po návratu z volna. Možnosti jsou studování nebo práce v oboru, který souvisí s výukovým předmětem učitele.

Zdroj

Nový Zéland

Asi jediný stát, který má v systému volna pro učitele jiné podmínky. Tou první je, že se jedná pouze o deset týdnů. Zároveň člověk, který chce dosáhnout na toto volno, musí být zaměstnán ve státní škole, pracovat alespoň pět let jako učitel (a minimálně tři roky na státní škole). Tak jako i v ostatních zemích jsou potřeba formální věci, jako souhlas ředitele, mít vystudováno, vyplnit formulář apod.

Zajímavé je, že je to vážně jen pro studijní účely, dlouhodobé školení či práci pro školu. Lze se proklikat ke zprávám jednotlivých učitelů a najít si, že například John Allpress z Green Bay High School si vzal volno, aby nastudoval historii určité školy a vše převedl do online podoby pro komunitu školy. Učitelé si vážně berou volno, aby připravili určité projekty či metody. Martin Burden třeba jen zjišťoval, jak fungují další vzdělávací systémy po světě.

Zdroj

USA (New York)

Ve státě New York existují oficiálně tři důvody pro volno: zlepšit si učitelské dovednosti, zlepšit si zdraví, získat certifikáty. Podmínky jsou z mého pohledu docela rozumné – samozřejmě musíte dodat certifikáty či jakékoliv další „papíry“ ze školení, v prvním případě se odevzdává i určitá závěrečná práce. Pokud chci jít na zdravotní volno, musím mít papíry od lékaře. (Jsou zde i další detailní podmínky týkající se braní si volna před odchodem do důchodu.) Každý učitel, který chce využít možnost volna, musí být členem odborů (UFT).

Výjimkou v New Yorku je časové období, po jaké si může učitel zažádat o volno – jeden rok po čtrnácti letech (jsou zde ale další možnosti, například na zdravotní sabatikl lze jít na jeden semestr už po sedmi letech). Při zdravotním sabatiklu dostávají učitelé sedmdesát procent platu, pokud trvá celý rok, a šedesát procent platu, pokud volno trvá šest měsíců. U studijní volna je to vždy sedmdesát procent platu.

Zdroj

Německo

U sousedů nemají volno pouze pro učitele, ale i úředníky. Hlavní motivací byly výzkumy, které potvrzovaly nutnost rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, správný poměr způsobuje větší motivaci pracovníků. V Německu se nejedná o žádnou převratnou novinku, studijní volno umožňuje zákon z roku 1998 o „sociální ochraně pružné pracovní doby“ a další úpravy z roku 2001 v zákonech o částečném úvazku a pracovních smlouvách, které dávají tuto možnost také. Není to ale povinnost ze zákona. Musí souhlasit zaměstnavatel, takže to může být těžké. Pokud nevyjde volno, má jít zkrácení úvazku.

Naši německy mluvící sousedé nemají jen jednu možnost sabatiklu, ale mají více variant, aby si každý mohl vybrat takovou, která mu bude nejvíce svědčit. Takže například můžete pracovat dva roky na plný úvazek s tím, že další půl rok budete pracovat jen na nižší úvazek, ale plat zůstává stoprocentní. Roky lze i zdvojnásobit – to znamená práce na plný úvazek po čtyři roky a roční volno, zde ale musíte souhlasit s tím, že budete mít ony čtyři roky snížený plat, který vám ale zůstane i během ročního volna. Promyšlené. Ale je jasné, že tohle obnáší už detailní plánování do budoucna a dohoda musí být vyjednána dost předčasně.

Pro Německo je typické, že existuje velké množství variant, které jsou navíc v každé části státu rozdílné. Každý stát má svá pravidla pro rok volna. Ale evidentně to není problém, v Německu má sabatikl už tradici.

Zdroj

Rakousko

Rakousko má samozřejmě dost podmínek pro sabatikl společných s Německem, ale například nemá žádné zákony, vždy se jedná jen o dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem s tím, že šéf(ka) může vždy odmítnout a nebude mít nějaké problémy se zákonem nebo odbory.

Jelikož volno není omezeno jen pro učitele, existuje více důvodů, proč mít volno – další vzdělání, ale i dostavba baráku čí více času pro děti.

Ačkoliv jde o individuální dohodu, chytly se v Rakousku dva hlavní modely ročního volna. První možností je pobírání stejného platu během volna, což ale znamená, že v předchozím období musíte pracovat „přesčasy“ a na volno si napracovat a vydělat dopředu. Druhá varianta samozřejmě počítá se sníženým platem.

Zajímavostí je, že v Rakousku neexistují žádné oficiální podmínky pro to, kdo a kdy může žádat o sabatikl.

Zdroj

Je evidentní, že máme odkud čerpat informace a praktické zkušenosti a ani nemusíme jezdit daleko. Pro mě překvapivě mají sousedé liberální podmínky a naopak USA mají poměrně dost podmínek, formulářů, certifikátů apod., a zároveň New York nabízí volno až po čtrnácti letech, což už asi těžko zachrání učitele, protože vyhoří dřív. Ale jak jsem psal v úvodu, nepřijde mi to jako téma, které by se mělo řešit v České republice, spíš to odnáší pozornost od mnoha jiných a především skutečných problémů.

Reklamy

Skupinová práce – učitel VS student

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.

Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).

Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.

Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).

Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.

Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.

Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.

Aktivita „Estébáci po Sametové revoluci“

Letos jsme v devítce zvládli dojít ještě dál, než k tradiční finální látce, kterou je Sametová revoluce s následnou zmínkou o privatizaci a restituci. Naopak poslední dvě zmíněná témata jsem částečně propojil prakticky s přímou současností. Nápad přišel s článkem „Všude plno rozvědčíků“, který vyšel v květnovém čísle magazínu Reportér. Autorem je Jiří Štický, který mi zároveň dal svolení šířit v tomto textu jeho materiál. Zdrojem obrazových materiálů je tak právě magazín Reportér.

O co jde? Článek vlastně popisuje složitou realitu, kterou lze jednoduše vyjádřit následovně: bývalí příslušníci tajné komunistické policie (StB), nebo alespoň Sboru národní bezpečnosti, si navzájem přihazovali různé zakázky a služby v Dopravním podniku. Každý tak měl svůj podíl na zisku a to jen kvůli tomu, že jde o složitý proces, kde je zapojeno až zbytečně moc firem. Zároveň všechno vzniklo pravděpodobně z falešného udání spolupracujícího policisty, který oznámil, že na trh přijdou falešné padělky jízdenek a je potřeba vymyslet a vytisknout nové jízdenky s novými a kvalitnějšími bezpečnostními prvky (neexistuje žádný důkaz a padělané jízdenky samozřejmě nedorazily) A kolotoč dohod se rozjíždí.

 

 

Cílem tak je krom trénování klasických dovedností i ukázat, jak funguje svět obchodu a zároveň to nejdůležitější je zjištění informací, že „estébáci“ jsou stále mezi námi, nic se jim z pohledu práva nestalo, naopak nám vládnou nejen politicky, ale i šéfují velkým firmám a institucím. Jen převlékli kabáty a soukromé podnikání a vlastnictví jim „z ničeho nic“ nevadí.

 

 

Jak pracují žáci? Žáci dostanou papír se jmény, případně jednotlivé kartičky s profily, a jejich úkolem je ve skupině zpracovat celé schéma a vytvořit obraz toho, co se stalo. Přijít na to, co měli všichni společného. Ideální metodou je „Crime board“, o které jsem psal zde. Jednoduché shrnutí metody – žáci dělají práci detektivů, kterou pravděpodobně viděli v televizi – spojují si jednotlivé jména, jejich činy, firmy, odkrývají pozadí toho, co se stalo.

Nejlepší je pak sledovat debaty o tom, kdo je kdo, co udělal, co se vlastně stalo, argumenty mezi studenty. Každý má svou verzi, kdo je „horší“, kde všechno začalo atd.

Zdálo se mi, že cvičení bylo pro studenty relativně těžké. Je to pochopitelné. Hodně jmen, která jsou navíc naprosto cizí. Ještě k tomu se jasně neobjevuje žádný zločin, což mimochodem potvrdil i soud v květnu tohoto roku. To je důležité na závěr říct a zároveň by pochopitelně nemělo padnout ani „crime board“. Zároveň jsem málo zdůraznil, že vše je reálné, každé jméno, každý čin, každá firma a nic jsem si já nevymýšlel a nejedná se o hru.

My měli daný den klasickou hodinu a ještě další suplovanou hodinu. Bylo to naprosto ideální. První hodinu jsme klasicky dobrali Sametovou revoluci a další výše zmíněná témata, a zároveň jsem vysvětlovat toho cvičení, rozdal papír s jmény a další materiál (obří papíry, lepící papírky, izolepy, provázky – jen možnosti pro studenty, nic z toho nebylo povinné). Zbylo přibližně dvacet minut z první hodiny, což byl ideální čas na seznámení s jmény a začít připravovat práci nanečisto na klasický formát papíru. Druhou hodinu už se jelo právě podle příprav z části první hodiny a schéma se přepracovávalo na větší papír. Před další hodinou (třetí; jiný den) jsem požádal studenta a proběhla zpětná vazba – co studenti zjistili, co si o tom myslí a zároveň jsme si promítli jejich práce. Samozřejmě jsem ukázal i články z médií o tom, že všichni jsou nevinní a zároveň zmínil jméno Rittiga.

Následují profily jednotlivých aktérů, které jsem rozdal studentům a které jsou zkrácené a zjednodušené oproti originálu. Původní informace zpracoval Jiří Štický.

Vladimir Abraham

Odpadl z vysoké školy, pak nastoupil do SNB. Od roku 2006 pracoval ve Státní tiskárně cenin jako bezpečnostní ředitel, kde měl pod sebou utajované informace, mimochodem i ochranné prvky na jízdenkách. V roce 2016 nastoupil do Dopravního podniku.

Michal Pčolar

Od roku 1980 pracoval pro StB, v listopadu 1989 vyšetřoval údajné úmrtí studenta Martina Šmída. Od roku 1990 pracoval ve Státní tiskárně cenin, kde získal postupně důležité postavení. Ředitelem tiskárny byl vyslán do firmy Neograph, aby tam pomohl se zabezpečením výroby.

Jiří Brož

Odpadl z vysoké školy, dal se k SNB, později se přidal k StB. Po Sametové revoluci zůstal u policie. V roce 2007 je v úvodu naší kauzy, protože poslal Státní tiskárně cenin dopis z pozice policisty, že má informace o chystané várce padělaných jízdenek MHD, s tím, že je potřeba připravit nové a více chráněné jízdenky. Vlna padělků nikdy nedorazila.

Michal Musil

V sedmdesátých letech začal jako tiskařský dělník. V roce 1974 nastoupil do SNB, kde později začal zkoumat padělky. Po revoluci působil jako soudní znalec v oblasti cenin a padělků. Doporučil nové prvky na jízdenky a doporučil konkrétní firmy, které je dokáží zpracovat a vyrobit – Neograph a Státní tiskárna cenin.

Peter Kmeť

Vystudoval v Moskvě, poté agentem StB například v New Yorku. Pár dní po policistovi Brožovi přichází do Dopravního podniku a nabízí řešení – jízdenky vyrobí Neograph a nebude potřeba výběrové řízení. Za toto doporučení šlo jeho firmě v zahraničí (Cokeville Assets) sedmnáct haléřů z každé zakoupené jízdenky firmě Neograph.

Antonín Vilímec

Agent a spolupracovník československé lidové armády. V kauze vystupuje jako zástupce společnosti Crowsnet, která vyráběla pro Dopravní podnik elektronické jízdenky.

Pavel Švarc

Kariéra v SNB a později StB. Zástupce společnosti Cross Point, která dostala zakázku na prodej papírových jízdenek ve vestibulu metra.

Petr Oumrt

Práce pro StB. V Dopravním podniku se stal vedoucím, který měl na starosti zásobování a veřejné zakázky. Jednal s Neographem o všem, co se týkalo jízdenek. Spolužákem Jana Janků v kurzu StB a spolupracovníkem Sitty v StB.

Jan Janků

Vystudoval v Moskvě, v rodině měl vysoce postavené členy StB, kde sám později pracoval. Po revoluci se stal polovičním vlastníkem firmy Neograph. S celým nápadem na jízdenky za ním údajně přišel Peter Kmeť.

Vladimír Sitta starší

Začínal v papírnách, v osmdesátých letech se dal k SNB a později StB. Po revoluci začal podnikat, stal se polovičním vlastníkem Neographu.

Diplomatický „poker“ – simulace Pařížské mírové konference po první světové válce

Hned na začátek musím sdělit, že pokeru vůbec nerozumím a vím o něm absolutní nic. Ale ze zkušeností vím, že to je nejlepší vysvětlení pro studenty při následujícím cvičení. Jde totiž o to, že každý dostane kartičku s pokyny, které je klíčové udržet v tajnosti a pokud se ji dozví oponent, hra ztrácí smysl.

Jedna situace a jedna hra je právě zde představovaná Pařížská mírová konference po první světové válce, ale lze podobnou aktivitu použít při dalších válkách, při dalších akcích a především i v dalších předmětech. Můžete mít jednání NATO a dalších organizací, OPEC a jeho handrkování o ceně ropy. V literatuře můžeme nechat studenty shodnout se, kdo dostane Nobelovu cenu za literaturu. Nebo o nejlepšího českého spisovatele. Můžeme mít samozřejmě politiky při prosazování jakéhokoliv zákona. Myslím, že každého učitele napadne příklad pro svůj předmět.

Vyrobit kartičky zabere pár minut a výborná věc je na světě. Jde vlastně o to, že student musí prosadit svou, respektive přiřazený názor, což je taky potřebná dovednost a nutí vymýšlet argumenty, nebo alespoň ničit argumenty druhé strany. Zatím se mi cvičení vždy osvědčilo, v hodině zabere patnáct až dvacet minut. Ideální pak samozřejmě je cvičení „vyřešit“, to znamená, pokud se jedná o reálnou situaci, tak vysvětlit, jak to skutečně proběhlo, jaké byly argumenty apod.

O co konkrétně jde v mé verzi cvičení? Končí první světová válka a u jednoho stolu se schází hlavní válečné státy: Německo, Francie, Velká Británie a Spojené státy americké. Každý student představuje jeden stát, musíme tedy hrát ve čtyřčlenných týmech (ale samozřejmě za každý stát může bojovat více studentů, to už záleží na výběru učitele). Cílem je podepsat mír, s kterým každý souhlasí a každý ze studentů papír dobrovolně podepíše. Pokud se papír se čtyřmi podpisy dostane k učiteli a zároveň splní požadavky, přichází domluvená odměna. Zákeřné pochopitelně je, že studenti na kartičkách mají protichůdné pokyny k tomu, jak se mají chovat. Musí přesně odhalit, kdo co chce, na čí straně reálně je a s jakou „kartou hraje“, i když samozřejmě karty neviděl a tehdejší diplomacii jiných států pravděpodobně nezná. Bude riskovat a prosazovat svou? Nebo se spokojí s málem?

Jde o dějepis. Samozřejmě. Ale na druhou stranu je zde taktizování, kompromis, komunikace, schopnosti argumentace a prosazování svých požadavků, čtení situace a spoustu další dovedností.

V další části nabízím mé konkrétní kartičky, které okopírované dávám studentům. Samozřejmě je nutné zvolit správně, komu jakou kartičku předáte. Nezdá se mi rozumné to nechávat náhodě. Německo musí mít někdo, kdo tu situace snese a bude se bránit.

Kartičky pro studenty:

Německo

Největším nepřítelem je Francie, která byla za války zničena. Jsi považován za hlavního viníka války a ostatní budou chtít, aby si platil(a). Dej si pozor, máš prázdnou kasu, i deset miliard marek zaplacených ostatním tě zničí. Důležité je tvoje území na hranicích s Francií, máš tam hlavní průmyslovou oblast. Zkus jednání mířit na USA a Velkou Británii.

Francie

Tvoje země za války trpěla. A nyní, po válce, je naprosto zničená. Za všechno může Německo. Co s tím? Jednoznačně chtěj peníze, aby si mohl(a) zaplatit škody a postavit znovu svou zemi. Chtěj minimálně deset miliard marek pouze pro sebe a čím více budou chtít tvoji spojenci, tím lépe pro tebe. Tvým cílem je zařídit, aby tě Německo už nikdy nemohlo napadnout. Zkus se dohodnout se spojenci a zařídit, aby Německo ztratilo svou vojenskou techniku a taky, aby na hranicích s tvou zemí zůstali po několik let vaši vojáci a nebyli tam žádní němečtí vojáci. Nebylo by špatné toto území získat pro sebe – nachází se tam velké zásoby úhlí.

Velká Británie

Německo je pro tebe hlavní viník války, ale vůbec tě neohrožuje – není tvůj soused. Na tvém území se vůbec neválčilo. Ale pozor, hlídej Francii, ta je tvůj hlavní konkurent a nemůžeš dovolit, aby Francie byla moc silná. I proto nemůžeš nechat Německo padnout na úplné dno, Německo potřebuješ, aby vyrovnávalo svou politickou silou vliv Francie.

USA

Ležíš za mořem, tak proč se starat o Evropu? Válka k tobě nedoletěla ani nedoplavala. Ale víš, že tě poradci varovali – pokud bude Německo příliš poškozené a bude platit moc, z obyvatel se stanou radikálové a Německo se opět stane válečnou zónou a kdo ví, možná začne další válku. Tvým konkurentem je Velká Británie, dobře ji hlídej.

Po maturitě

Když jsem napsal text „Před maturitou“, cítím povinnost napsat i pár řádků po maturitách. Připomínám, že šlo o mou první zkušenost a byl jsem pouze přísedící.

Zároveň nepočítejte s nějakou koncepcí a velkými závěry, jedná se spíše o nahodilé komentáře a otázky.

Pozitivně mě určitě překvapila atmosféra. Všichni byli najednou pozitivně naladěni, usměvaví, ať už učitelé nebo i předsedové, kteří nedělali problémy a moc se neptali. Radši. Občas proběhly dokonce i vtípky během zkoušky.

Otázka je, jestli všechno musí být tak, slovy studentky, „naškrobený“. Ale pravděpodobně má svou hodnotu jednou za čas se obléknout na důležitou společenskou událost. Co je ale důležitější? Oblek nebo znalosti? Osobně mi přijde, že „přijít slušně oblečen“ je na prvním místě a je to něco, kde se chyby neodpouští, na rozdíl od zkoušení.

Pořád mi přijde špatné, že škola je ukončena patnáct minut dlouhou zkouškou a na předchozích letech prakticky nezáleží. Někdo se rozklepe a je po čtyřleté práci. Ono je to v pořádku, pokud se studenti čtyři roky učí učit se, vystupovat před lidmi, mluvit, a pracovat s vlastním sebevědomím. Děje se to u vás na škole? Pokud ne, tak je to jen další selhání školy ve vytváření rovných podmínek pro všechny studenty.

Někdo prostě chodí s nosem nahoru, působí sebevědomě, zkoušejícímu všechno odkývá, doplní poslední slovo z odpovědi a je hotovo. Druhý člověk se kouká směrem na zem, stydí se, bojí se chyby. Znalosti budou stejné, bude stejná známka?

Prodat sebe, skvělá a důležitá vlastnost i mimo školu, a nejen do budoucího pracovního života, ale i osobního. Učíme to studenty? Jak může někdo prodat sám sebe v patnácti minutách, když mu učitel čtyři roky pravidelně opakuje, že na to nemá?

Další bod se těžko vysvětluje. Ale dejme tomu, že jsem slyšel příběhy, jak to po x letech učitel u maturity raději vzdá a nedělá problémy, stačí mu méně a méně. Škola, alespoň prakticky každé gymnázium, musí mít co možná největší procento úspěšných maturantů, aby zvenčí škola dobře vypadala, aby o školu byl zájem a pochopitelně, aby se hlásili další studenti, na kterých je každá škola závislá.

Tradiční věc na všech stupních škol, která souvisí částečně s předchozím bodem, jsou falešný autority. Pořád a pořád musíme mít nad sebou autority, které nás roky ničí, ale pak se na nás jednou usmějí po čtyřech letech a všechno je v pohodě. Nejdůležitější je pustit studenty od maturity. Když jsem slyšel od studentek, jak jim to takhle přesně vyhovuje – čtyři roky brutální přísnost, mučení a pak jednou úsměv a milost, tak mě to strašně mrzelo. „Hlavní je, aby nám pak dal(a) maturitu a poradil(a)!

Když si to shrnu pro sebe, tak máme maturitu, kde se studenti učí velké množství informací, část studentů je v obřím stresu a ne všichni učitelé k ní přistupují jako k skutečnému zkoušení, ale jako k nutné propustce ze střední školy, ke které stačí dostavit se v šatech a obleku. A dodejme, že se obecně jedná o kus papíru, který v dnešním světě nic neznamená.

Otázka pak je, jestli to je správně. To už si každý musí obhájit sám.

Před maturitou

Zítra začíná maturita na naší škole, v úterý začíná i pro mě osobně. Nový zážitek, nová zkušenost. Přehodnotím svůj názor na maturitu? Pravděpodobně. Už jsem jeden text o maturitě napsal (zde), ale člověk čte cizí texty, získává zkušenosti, poslouchá příběhy dalších lidí a proto i mění názory.

Poprvé se něco pohnulo, když jsem si přečetl názor studenta na maturity na stránkách „Rodiče vítáni“ (zde). Od té doby jsem na názoru, že maturita smysl dávat může za určitých předpokladů. Například slohová práce jako součást maturitní zkoušky má smysl. Dokonce perfektní smysl. Maturant by určitě měl být schopný napsat různé texty, poradit si s formátem textu, formalitami apod. Ale i tak je současná verze pochybná. Pro mě především omezením počtu slov (strašně krátké) a tím, že se píše ručně, čímž opět škola ukazuje, jak je odříznutá od reality.

Jelikož nemám s maturitou z pohledu učitele konkrétní zkušenost(i), zeptal jsem se tentokrát na sociální síti Twitter na názor dalších lidí. Zde se ve spojitosti s maturitní slohovou prací objevují i slova jako hodnocení a Cermat.

Což kopíruje názor několika studentů, které jsem potkal. Maturita je rozložená do měsíce a stejně nevíte celou dobu, jak jste dopadli. Mimochodem, datum maturity některých studentů se muselo měnit, protože ve stejný den byly přijímací zkoušky. České školství pro studenty, hej?

Další věc mi přijde vážně neuvěřitelná. Člověk, který se prostě špatně vyspí, bude mít hlad, bude mu zrovna nepříjemně v oblečení, bude se stresovat, může neuspět jen kvůli patnácti minutám, i když byl čtyři roky nejlepším studentem na škole. A pak přijde jiný člověk, který sotva prolézal, ale náhodně si vybere jednoduchou otázku. Nebo ho třídní učitelka nechá losovat víckrát. Nebo mu při testu někdo poradí. Všechny příklady se staly. Patnáct minut rozhoduje. K čemu chodit do školy čtyři roky?

A nejde o žádnou maličkost, nebo nedůležitou hloupost. Jde o budoucí studium na vysoké škole.

Praktický příklad může poskytnout i moje maturita z dějepisu. A možná už víte, že dějepis učím. Na základní, střední i vysoké škole jsem nikdy nedostal horší známku, než je dvojka, a to některé zkoušky na univerzitě byly vážně rozsáhlé a složité. Ale u maturity jsem dostal vývoj křesťanství. A trojjedinost boží mi letos nevysvětlili ani studenti teologické fakulty, nemluvě o faráři, ten už vůbec neměl tušení. Ale zkrátka mám trojku z maturity.

O čem je vlastně současná maturita? Jen o schopnosti naučit se hromadu informací na jeden den a následující je zapomenout. Nic jiného. Proto by se maturita měla změnit do praktičtější a smysluplnější podoby.

Co se za poslední rok nezměnilo, je můj názor, jak by maturita mohla vypadat. Víc prakticky zaměřená a bez šprtání. Nejvýhodnější by mi přišlo napsat odbornou práci z předmětu, který (pravděpodobně) půjde student(ka) studovat na vysokou školu. Práci shrnout a obhájit před komisí, vysvětlit to i učitelům, kteří učí jiný předmět a tudíž danému problému tolik nemusí rozumět. Taková verze maturita by mi dávala smysl. Především proto, že testuje dovednosti a to dovednosti, které jsou důležité pro studium na vysoké škole – napsat samostatně práci s pomocí odborné literatury, ale zároveň komunikovat se svým učitelem, stoupnout si před lidi a o své vlastní práci mluvit, vytvořit prezentaci a odpovědět na kritické dotazy, sebereflexe. Co jiného znamená studium na vysoké škole, když ne předchozí dovednosti?

Klidně i řešit víc praktické úkoly. Klidně s internetem. Na obchodní akademii dostane student firmu a má za určitý čas udělat účetnictví. Na střední pedagogické napsat práci, představit pár metod a způsob učení tématu. A tak dále.

Uvidím, jestli naberu nové poznatky a za čtrnáct dní se zde objeví i článek s názvem „Po maturitě“.

„Kolo života“ – metoda pro analýzu a porovnání

Klasika. Vysvětlil jsem žákům metodu, oni pracovali a následně jsem si já práce přečetl. A bylo to výjimečně dobré na první pokus. Metodu jsem dal na Twitter a pokud se bavíme o škatulce „metody“, tak i tam měla extrémně pozitivní ohlas. A tak jsme se dostali až sem, protože jsem si řekl, že se podělím i na blogu.

Jedná se o další metodu, která je univerzální, dá se použít ve velkém množství předmětů a v různých formách. V originále se jmenuje „Wheel of life“.

Stačí zadat do Googlu a kliknout na „obrázky“:

KoloNáhled1

Jedná se o metodu, která může sloužit jak k úvodu do tématu a následnému vyhledávání informací, tak i opakování a procvičování tématu. Hlavní dovedností je porovnávání dvou (a více) osobností, věcí nebo událostí. Vedlejším „produktem“ je vtip a kreativita.

My jsme například v sedmé třídě porovnávali dva reformátory z patnáctého a šestnáctého století – Jana Husa a Martina Luthera. Oba jsme měli probrané (ale Husa už hodně týdnů zpátky), ale, jak mi došlo později, nejdůležitější byla stejně dovednost analýzy a následné srovnání, ne znalost. Ale samozřejmě pokud žák dokáže zařadit Luthera k německé reformaci, tak je úkol splněn. Pracovali jsme ve dvojicích. A nejtěžší bylo vysvětlit žákům, co po nich vlastně chci. Několikrát jsem to musel vysvětlovat, obejít žáky, vymyslet příklady. Ale všichni nakonec pochopili a mohli jsme pracovat.

Pokud vezmu dvě osobnosti, například Václava Klause a Miloše Zemana, tak v mé verzi je první úkol najít osm kategorií, v kterých mohu osobnosti analyzovat a porovnat. Může to být něco objektivního (věk v době prezidentování, počet milostí), ale i subjektivního (úspěšnost). Vymýšlení kategorií je z mého pohledu nejlepší část celé metody, může to být relativně těžké a žáci musí skutečně přemýšlet.

Další úkol je osobnosti v jednotlivých kategoriích zhodnotit. Nejdřív si studenti na papír udělají kruh a pokud je čas i zájem, tak stupnici pro jednotlivé kategorii. Prostředek je nula, obvod je deset. Bod pro Klause bude například modrý, pro Zemana červený. Ve všech kategoriích uděláme pro jedince bod na určitém čísle a následně je danou barvou spojíme, na první pohled tak bude vidět, kdo je „silnější“, případně v čem je „horší“ a „lepší“. (Samozřejmě je možné na internetu už najít template, vytisknout a nikdo nemusí vytvářet kružnici a rýsovat do ní body, ale proč by to někdo dělal?)

Metoda má samozřejmě spoustu možností. Za prvé jednotlivé body a hodnocení lze dovysvětlit. Proč jsem vybral tuhle kategorii? Proč je v ní X úspěšnější? Další možností je mít kategorie předepsané. Můžu hodnotit jen jednoho člověka. Můžu hodnotit tři lidi. Můžu změnit počet kategorií. Můžu vytvořit skupiny žáků a v každé skupině se musí shodnout na kategoriích a následně každý hodnotí svou jednu osobnost v domluvených kategoriích; pak samozřejmě následuje vzájemné hodnocení, vysvětlování, reflexe a výsledek může dát skupina například do tabulky.

Co další předměty? Pokud si pamatuji, tak původně jsem metodu našel pro literaturu. Mohu srovnávat literární postavy, ale i autory ve stejném období a literárním směru. V zeměpise mi přijde metoda snad nejvíce přirozená – porovnání států, regionů, světadílů. V biologii bych pravděpodobně mohl porovnávat některé rostliny mezi sebou, stejně tak zvířata. V angličtině pro menší děti by to mohlo být zajímavé, protože by si procvičily slovní zásobu na určité téma. Tady už každý učitel poradí určitě sám. Pokud bude chtít.

Pět největších chyb, které jsem dělal

Pravděpodobně při jedné z mých etap velkých pochyb o tom, co to vlastně dělám a proč to sakra dělám, jsem si zapsal do poznámek, že musím napsat text plný mých chyb. Chyb, které jsem udělal a dělával na základní škole, po nástupu do první práce rovnou z údajné přípravky na vysoké škole. O chybách na gymplu bude článek za pár let, pokud budu ještě učitelem.

(R)evoluce

Učitel, který už někdy zkoušel nové metody, projekty a celé koncepty, tak to asi zná. Třída na to prostě není připravená. Já jsem byl ale plný nadšení, jak to bude super, ale realita za mým snem a iniciativou hodně pokulhávala. Pokud se takové síly protnou, je z toho debakl. Samozřejmě jsem se v podobných situacích neocitl hned v září. Proč? Protože jsem nic neuměl. Ale postupně jsem zkoušel různé nápady. A několikrát jsem to zabalil hned během vysvětlování nebo hned při prvních námitkách po mé otázce, jestli tomu všichni rozumí.

Jde vlastně o jednoduchou věc, kterou se snažím vysvětlit. Nemohu přijít do nové třídy a zavádět hned nové pořádky, které tehdy děti na základní škole neznaly a nebyly na ně zvyklé. Mohou to být skvělá cvičení, já mohu být nejlepší didaktik, ale stejně se objeví problémy, nespokojenost a kecy. Probírat půl roku otroctví na různých příkladech z historie a projet na jednom fenoménu celé dějiny je strašně „cool“, pokud o tom čtu článek, ale v praxi je to naprostá blbost, kde se jen ukáže nedostatek sebereflexe učitele. Stejně tak vzít holocaust, probírat ho celé pololetí s tím, že na tom ukážu fungování moderního světa.

Jednoduché poučení. Nezačínat něčím, co je pro mě největší „bomba“, nezačínat projektem a velkou skupinovou prací, ale nejdřív si zjistit, kdo co zvládá, kolik toho stihneme a jak to ve třídě funguje. Malé kroky dopředu. Přemýšlet o tom.

(Ne)vysvětlovat

Spojeno s první chybou popsanou výše. Měl jsem připravená skvělá cvičení, která můžu teď používat bez problémů, ale nevěnoval jsem čas pořádnému vysvětlení a pozornost tomu, jestli mi žáci rozumí. Pak z toho byla špatně vyplněná cvičení v lepším případě, v horším „stávka“ a moje rozčilování.

Opět jednoduchý závěr – nestačí jen krásně rovně nastříhat papírky, ale i se zamyslet nad tím, proč něco dělám, jaký je cíl a jak to vysvětlím. Musí to dávat smysl ze všech stran.

Netrpělivost a rozčilování

Bod, který je pochopitelně jen důsledkem předchozích dvou mých chyb. Já jsem nadšený, žáci to se mnou nesdílí, to vyvolá vztek, který nedokážu skrýt. A to trvalo dva roky. Pamatuji si naprostou hloupost – chtěl jsem hrát kufr, žáci mi otráveně sdělili, že kufr dnes už jednou hráli a já naštvaně odešel ze třídy, kam jsem se už nevrátil. Jak jsem psal, neuvěřitelná hloupost, ale byl to můj první rok. Dnes už bych to samozřejmě neudělal, i když se pořád dokážu naštvat, tak je to už vždy právem. Pak je mi to líto, ale už to není bezdůvodně.

(Ne)sbírání válečných historek

Při praxi během studia na vysoké škole jsem měl jediný problém – za dvacet minut jsem všechno vysvětlil a pak najednou „co mám jako teď dělat?“. Je zajímavý, že mi někdo během studia neřekl, že bych mohl vymyslet nějaké cvičení, opakování. To je vážně vtipný, protože tehdy mě to ještě vážně nenapadlo. Jo, vím, omezenec. (A další zajímavost, na kterou teď vzpomínám, je, že mi už tehdy všichni říkali „pane profesore“, ačkoli jsem ještě neměl ukončené ani magisterské studium). Na závěr jsem do svého sebehodnocení zapsal, že bych měl sbírat „válečné historky“, abych měl co vyprávět. Tím myslím příklady z praxe, srovnání, skok do jiné země nebo jiné doby, prostě cokoliv, co se nemusí zapisovat, je to relativně zajímavé a patří k tématu.

Dnes samozřejmě stačí sledovat sociální sítě. Ale tehdy jsem si neuvědomoval, že cokoli čtu a vidím, můžu následně použít ve výuce. Pak jsem si za x měsíců vzpomněl, že jsem o tom někde četl, ale už jsem nevěděl, kde to mám najít. Proto dnes vše zaškrtávám, dávám do záložek a píšu si k tomu, jak a kdy to použiji.

Neházet křídu po dětech

To jsem se stále neodnaučil. Ale pracuji na tom a házím čím dál tím méně.

„Dějepis má problém“

V pátek zveřejnil youtuber Kovy video s názvem „Dějepis má problém“. Úctyhodná práce se podobným tématem zabývat, už jen proto, že to nebude video, které přitáhne masy lidí a „lajků“. Ve videu dostali prostor různí lidé, od studentů až po učitele, kteří se vyjadřovali k výzvě, kterou Kovy zveřejnil na Instagramu. Hlavní myšlenky jsou „nezbývá čas na moderní dějiny“ a „pravěk se učíme čtyřikrát“.

Na video se můžete podívat zde:

Zajímavý je názor učitele, který je zveřejněn v čase 3:40. Přepis: „Jako učitel vím, že na moderní dějiny se bohužel nedostává, našemu sboru se to nelíbí a i přes to, že toto učivo není v plánu, tak ho tam stejně nějak narveme. Kdyby na to alr inspekce přišla, nelíbilo by se jí to, na úkor starých dějin totiž učíme dějiny moderní. Celé školství je na tom fakt bídně, vystudoval jsem vejšku minulý rok a učitel je otrokem administrativy a norem.

Hlavní věc, kterou bych chtěl napsat je, že (ne)výuka moderních dějin není chyba státu či ministerstva. Neexistují centrální osnovy. A to už patnáct let. Fakt, který by se měl zveřejnit tak, aby si ho lidé konečně uvědomili. Existuje rámcový vzdělávací program (RVP) a jak už název napovídá, RVP stanovuje jen rámec, který mají učitelé splnit, ale uvnitř je vážně minimum látky. Třeba pro starověký svět mám studenty naučit jen odkaz pro dnešek, nejslavnější památky a jak souvisí přírodní podmínky se vznikem státu. Když to vezmu prakticky, tak starověký Egypt podle požadavku ministerstva odučím za jednu hodinu. Na RVP pak navazuje Školní vzdělávací program (ŠVP), kde škola upřesní, co se bude na škole učit v daném předmětu. Vychází z RVP, to minimum je tedy povinné, ale dál má škola svobodu. Dokonce ministerstvo ani neříká, kdy mám co učit, ani jak to mám učit. To znamená, že pokud chci v šesté třídě učit moderní dějiny, mohu. Není to žádný problém. (Tady spíš bude překážka u rodičů, ředitelů a předpokládám, že i dětí.)

Stačí kliknout na odkaz na konci textu a každý má šanci zjistit, že podle RVP by se moderním dějinám měla věnovat téměř polovina času výuky dějepisu, pokud bereme jednotlivé „rámečky“ a výstupy v nich.

Kde je tedy problém? Rozhodně (a pouze) u učitelů. Mluvíme o tom v naší bublině na sociálních sítích už delší dobu a jednoduše napsáno – někteří učitelé prostě nepřešli z osnov na RVP. Jen se z povinnosti přepsalo pár papírů, ale někteří učitelé učí pořád stejně, jako kdyby se nic nezměnilo. To znamená, stále se učí věci navíc, které se učit nemusí a které jsou škodlivé už jen kvůli tomu, že zabírají zbytečné místo ve výuce, ale případně i v hlavách studentů. Pak to končí tak, že se dnes, na konci dubna, někde ještě učí druhá světová válka.

Posledních pět let jsem došel vždy k Sametové revoluci, letos jsem momentálně v roce 1968 v naší zemi, což by neměl být problém dotáhnout do konce i přes odpadající hodiny v následujících týdnech. Ale abych byl upřímný, ne vždy jsem stihl v devítce probrat válku v Afghánistánu, protože proberu obecně Studenou válku, dáme Berlínskou krizi jako příklad události v rámci Studené války a pak skáču do Československa (1945-1989), to je priorita, a teprve poté se vracím zpět do světa.

Extrémně mě zaráží pan učitel ve videu s tvrzením, že moderní dějiny nejsou v plánu. Jak už jsem psal – ve státním plánu (RVP) jsou, tím pádem musí být i ve školním plánu (ŠVP). Nevím, jestli se jedná o nevzdělanost daného člověka v oboru, nebo si hraje na „odboj“, každopádně jeho příspěvek je zoufale hloupý a nepravdivý. Mimochodem, i inspekce poslední roky podporuje výuku moderních dějin a zoufá nad stavem některých škol, kde se dvacáté století nestíhá. Výuka moderních dějin tak není „nic navíc“. Pokud se na škole neučí dějepis alespoň do roku 1989, je to vážně chyba pouze učitele a jeho nezodpovědnost. Mimochodem, stačí se podívat do učebnice (!), které jsou až do 11.září 2001.

Aby to nebylo jen o mých názorech, zpráva České školní inspekce z roku 2016 říká v závěru:

Výuka soudobých dějin je nejčastěji dovedena do 90. let 20. století, což je jistý posun oproti výuce před 10–15 lety. Postupně se zvyšuje podíl učitelů, kteří dovedou výuku soudobých dějin do 1. desetiletí 21. století nebo až do současnosti.

Na začátku stejného dokumentu zmínka o důležitosti soudobých dějin, které na jiném místě inspekce definuje jako dějiny po roce 1945:

Výuka dějepisu a zejména soudobých dějin na základních a středních školách je velmi důležitou součástí vzdělávání žáků. (..) Důležité je zejména poznávání dějů, skutků a jevů, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj společnosti a promítly se do obrazu naší současnosti. Důraz je kladen především na dějiny 19. a 20. století, kde leží kořeny většiny současných společenských jevů.

V závěru zprávy zazní i další, možná nečekaně, pozitiva:

Ve výuce dějepisu a soudobých dějin naprostá většina učitelů dějepisu učí žáky vyhledávat, zpracovávat a vyhodnocovat informace, obhajovat vlastní názor žáků a vést dialog pomocí argumentovaných úsudků. Dále učí žáky oddělovat výklad historie od propagandy a mýtů a utvářet jejich historické vědomí.

Při výuce soudobých dějin využívají učitelé široké spektrum metod a forem. Kromě nejčastěji využívaného výkladu a vysvětlování používají i metody, které ve větší míře zapojují žáky do výuky (řízená diskuze, skupinová a kooperativní výuka, samostatná práce žáků, besedy a exkurze). Velmi vhodné je využívání různých výukových materiálů, nejčastěji jde o dokumentární filmy, učebnice, fotografie, dobové a současné hrané filmy, metodické materiály vlastní či od jiných subjektů a odborné publikace. Využití různých materiálů obohacuje výuku a aktivizuje myšlení žáků.

Samozřejmě inspekce popisuje i slabé stránky. Ale slabou stránku jsou podle inspekce především nekvalifikovaní učitelé dějepisu (28 % učitelů na základní škole a 11 % učitelů na střední škole nestudovalo dějepis na vysoké škole). A druhý hlavní problém je podle ČŠI nezajímavý způsob výuky, což tvrdilo 50 % žáků základních škol a 60 % středoškoláků. Nevýhody se podle mě zdají být spojeny čistě s charakterem jednotlivých lidí, v žádném případě se systémem.

Má tedy dějepis problém?

Jak zazní na konci videa, tématu se bude věnovat Kovy ve spolupráci s Českou televizí dlouhodobě a je to součást projektu o moderních dějinách, proto lze psát na email kovy@ceskatelevize.cz své zkušenosti, především studenti středních škol ve třetím a čtvrtém ročníku.

V kratší a formální podobě jsem odeslal i tento text. Pokud pošlete svůj názor, je určitě větší šance získat reálnější obraz výuky moderních dějin a třeba i něco změnit.

Odkaz na zprávu ČŠI:

https://www.csicr.cz/cz/Dokumenty/Tematicke-zpravy/Tematicka-zprava-%E2%80%93-Vyuka-soudobych-dejin-na-2-stup

Odkaz na Rámcový vzdělávací program:

http://www.nuv.cz/t/rvp-pro-zakladni-vzdelavani

Učitelé na sociálních sítích #6 – Jitka Rambousková

Představení

Jmenuji se Jitka Rambousková. Od malička mi všichni prorokovali, že budu učitelka. Určitě i proto, že moje maminka je učitelka. Ta se taky postarala o to, že jsem pedagogickou fakultu nešla studovat. Někdy ve třeťáku na gymplu mi řekla: “Vystuduj cokoliv jiného. Když budeš chtít, tak klidně můžeš jít učit a doděláš si vzdělání”. Tak jsem vystudovala obor, který byl docela nový – informatiku na (tehdy) přírodovědecké fakultě v Brně. A pak začal normální život, práce, děti a pak se začaly “počítače” učit na školách a škola byla tak blízko… Prostě jsem najednou učila. Vzdělání jsem doplnila na pedagogické fakultě v Praze. Takže máti měla úplnou pravdu. A doteď jsem nelitovala – ani té klikatější cesty k učení, ani toho, že nejsem programátor, ale učitelka.

Jak vypadá Vaše ideální hodina? Hodina, po které cítíte, že se povedla.

Taková hodina by ideálně měla končit hláškou ze třídy “To už zvoní? To je škoda” nebo by to zvonění pro pracovní zápal a zájem neměli žáci vnímat. A současně měla by mít smysl – měla bych mít jistotu, že se žáci někam posunuli, protože “škoda, že zvoní” se dá říct i na nedokoukaný horor.

Jaká jsou podle Vás největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

To je jednoduché – lidé. Jedni jsou pozitivem a jedni negativem. A od toho se všechno odvíjí.

Co podle Vás dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Nevím. Nejdřív bych potřebovala vědět, jak se pozná ten dobrý. Je dobrý ten, kdo naučí žáky opravdu hodně a jeho žáci mají jedničky? Je dobrý ten, kdo se jim věnuje i po škole? Je dobrý ten, kdo zvládá s dětmi projekty? Je dobrý ten, kdo dětem naslouchá a ony mu věří? Dá se vůbec ten dobrý určit?

Naopak, co si myslíte, že definuje špatného učitele?

Tady je odpověď mnohem jednodušší. Pro špatného učitele je v případě problémů chyba vždy na straně žáka či rodiče, protože on = učitel chyby nedělá a má vždy pravdu. Každá minuta ve škole po zvonění je pro něj utrpení. Charakterizuje ho i neochota učit se nové věci a také neochota se podělit o zkušenosti, jen čeká s otevřenou dlaní, co mu kdo nachystá. A ještě si pořád stěžuje na plat a tváří se jako chudák. A skončí to tak, že se žáci diví, že učitelé letí na dovolenou k moři, protože z jejich řečí mají dojem, že si zaplatí tak maximálně na výlet k místnímu rybníku.

Teď bych vlastně mohla odpovědět na tu předchozí otázku. Dobrý učitel je ten, který není špatný 🙂 A výjimečný má v sobě navíc ještě určité kouzlo, které se ale nedá naučit, určitý talent, se kterým se narodil a který navíc rozvíjí a používá ve prospěch svých žáků

Představte si situaci, kdy se stanete ministryní školství. Pokud se rozhodnete něco změnit, co to bude?

Za prvé si to raději ani nepředstavuji, protože úřadování je pro mne černá můra a za druhé školství vidím z pohledu učitele základní školy, a to je jen malý kousek problematiky.

Takže bych funkci někomu ráda přenechala a za to po něm chtěla, aby nějakým kouzlem sladil celou naší vzdělávací soustavu – podle mne každý stupeň hodně žije ve své bublině a jen si stěžuje, co jim ten druhý posílá za žáky.

Kvalitní školy potřebují kvalitní ředitele. Ale co je ředitel? Učitel, co si po odučené hodině odskakuje řídit firmu s milionovým rozpočtem a desítkami až stovkami zaměstnanců? Manažer a ekonom, co občas sundá kravatu a jde učit žáky třeba zeměpis? Tohle fakt úplně nechápu. Vůbec tok peněz školstvím je asi jedna velká podivnost.

Zatím mne osobně obchází inkluze – momentálně takového žáka neučím, ale co vidím a slyším kolem sebe mi úplně stačí. Co jsme to některým dětem provedli? Jak se asi cítí žák 6. třídy, který skoro nečte a počítá do 20, když kolem něj řeší v matice desetinná čísla? Pociťuje úspěch? Co asi může dělat ve fyzice nebo zeměpise? Další příběhy tu asi nemusím uvádět, to všichni kolem sebe znají. Před pár lety jsem měla jsem třídu, kde byli dva kluci s Aspergerem – nikdo to extra neřešil, nikdo je neposílal do speciální školy, nebyl důvod a zvládli jsme to v pohodě, v souběžném třídě byl kluk se zbytky sluchu – totéž, bylo jasné, že prostě bude chodit na normální základku a nikdo z toho nedělal problém. Tenhle způsob inkluze je úplně OK a většina škol to tak brala a bere, ale dosazovat do běžných základek některé děti je přímo zločin – pro ně i pro kolektiv třídy. Takže bych poprosila o používání zdravého rozumu.

Co Vám jako učitelce dělá radost? A co se podle Vás za posledních x let povedlo?

Myslím, že v tomhle povolání radost souvisí především se žáky. Když se i po letech hlásí, když chtějí, abych učila jejich děti (jojo, i to se mi už povedlo), když prostě naše potkávání se ve škole úplně nevyšumí a něco ve svých žácích zanechám.

Někdy je ovšem úplně neskutečné, co jim v hlavách zůstane. Na jednom srazu bývalé třídy mi vyprávěl žák, jak jsem jim v výchově ke zdraví řekla, že když moc solí a sladí, že potlačují ostatní chutě a že se od té doby tím prý řídí. A to jsem matikář! Prostě každá naše věta je vlastně hrozně důležitá a může mít nečekané dopady.

Co se povedlo? Obecně? Hodně se mi v poslední době líbí různé komunity učitelů, které se snaží školství a školy někam posunout, změnit a hlavně jsou otevřené a díky technologiích dostupné všem, kteří mají zájem.

Chtěl bych se zeptat na Váš blog. S jakými úmysly jste ho zakládala a jsou tyto myšlenky pořád stejné?

Že bych si pořídila blog vlastně nenapadlo mne. Napadlo to Pavlínu Hublovou. Psala jsem několik příspěvků na její blog Pepoušův nápadník a tak nějak mne popostrčila a přesvědčila. Jsem ji za to dodnes vděčná.

Myšlenka při založení byla vlastně jediná – že si povedu takový stručný záznamník toho, co se jsem opravdu vyzkoušela, co se povedlo nebo taky nepovedlo, abych se měla k čemu vracet. A vlastně se to dodnes skoro nezměnilo, jen bych asi řekla, že si zakládám portfolio. Některé články píšu delší a podrobnější než bych psala jen pro sebe a své známé, protože jsem si vědoma, že to dnes už nepíšu jen pro sebe a kamarády.

Jen pro zajímavost – web jsem začínala na službě Posterous, což byla služba na mikroblogging  a úplně první článek jsem publikovala 11. 12. 2010. Že budu psát ještě dnes by mne nenapadlo ani ve snu.

Jakou máte zpětnou vazbu na Vaše příspěvky a obecně blog? Když se mě jeden kolega ptal na Kahoot a Socrative, tak jsem mu nakonec ještě emailem doporučoval Váš blog, ale dozvěděl jsem, že kolega je Váš čtenář. Stejně tak na předchozí škole naše matikářka a učitelka informatiky Vaše jméno znala. Jaké máte s blogem plány do budoucna?

Děkuji moc. Tohle je převládající zpětná vazba, že se občas dozvím, že mne někdo čte, někdy na živo slyším “Vy jste ta pančelka s tím webem Co mne trklo?” Občas mám na webu nějaký komentář, třeba co to jsem za učitelku, když mám v článku hrubku.

S webem žádné velké změny momentálně neplánuji. Vždycky říkám, že jsem si na sebe upletla bič v podobě pravidelnosti nových článků. Nutí mne to aktivněji vyhledávat a zapojovat novinky do hodin, aplikace,… a to mi momentálně úplně stačí.

Věnujete se i učení učitelů a vystupujete na různých akcích. Pokud byste nám měla doporučit nějakou vzdělávací akci, která by to byla?

A zase těžká otázka. Jasně, že mám srdcovku EDUStaňkov, kde se podílím i na organizaci, ale těch akcí, které se konají je opravdu spousta a mají nejrůznější zaměření.

Úplně nejdůležitější je občas se zvednout, třeba i obětovat trochu volného času a na nějakou akci prostě vyrazit. Pak už to každý rozhodne sám, která je ta jeho nej.

 

BLOG Jitky Rambouskové najdete zde.