Tři metody pro lepší výuku

Zatím jsem pokaždé metody rozděloval do skupin. Například opakování pro skupiny, metody na přemýšlení, metody na začátek a konec hodin. Dnešní text je pouze o třech metodách, jsou ale podle mě tak vynikající (samozřejmě všechny dostatečně vyzkoušené ve skutečných třídách), že jsem je sem musel dát hned. Poslouží ve více předmětech a při více situacích. Jsou opět pár minut trvající s tím, že žáci mohou opakovat, ale i získávat nové informace. A bude je to bolet, protože budou muset přemýšlet.

Hexagon

Podle mě geniální metoda, která se hned zařadila mezi mé nejoblíbenější. Překvapivě rychle se s ní dokázali vypořádat i žáci.

Cvičení, které má spoustu výhod. Může sloužit k opakování, ale i k zápisu nových informací. Záleží na využití, ale za deset minut může být hotovo. Lze s ní pracovat individuálně, ale i ve skupinách. Použití je samozřejmě v dějepise, ale vidím ho jednoduše i v zeměpise, literatuře, jazycích, občance a pravděpodobně dalších předmětech.

Hexagondf

O co jde? Hlavní cíl je analýza, proč se něco stalo. Srovnání příčin a vyvozování důsledků. Akce a reakce. Zařazení událostí do širšího kontextu, vytvoření celého obrázku, seřazení prioritních důvodů pro nějakou událost. „Proč a jak?“ jsou dvě otázky patřící k této metodě. Proč byly Čechy ve čtrnáctém století evropskou velmocí? Proč byly už v půlce století následujícího Čechy na dně? Proč a jak se rozpadl Řím? Proč a jak se komunisté ujali moci během roku 1948? Proč je v Praze největší průměrná mzda? Jak se k moci dostal Babiš? Proč vyhrál Hitler volby? Poslední dvě otázky jsou za sebou čistě náhodně a nemají žádnou souvislost…

Do prostředního pole celého pracovního listu se tedy napíše hlavní téma či otázka, na kterou žáci hledají odpověď. Ze všech stran mají jít šipky do středu. Všechny pole mají být vyplněny tak, aby měly spojení na střed. Pokud je ve středu „Proč byl Karel IV. největší borec?“ , tak v poli před tím bude například „hodně peněz“ a před „hodně peněz“ bude „doly v Kutné Hoře“. Všechno je propojené a všechno souvisí se vším.

Je několik možností, jak s hexagonem naložit. Můžete dát žákům prázdný hexagon, zadat téma a nechat žáky pracovat. Také ale můžeme zvolit různé kategorie, nadpisy, a tím žákům pracovní list strukturovat a zaměřit chtěným směrem. A specialitou je obrazový hexagon – tvořen ať už skutečnými fotografiemi a tedy vypracován na počítači, nebo tvořen ručním malováním. Cíl zůstává stejný – analýza, řazení, souvislosti, kontext.

Processed with Moldiv

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://jivespin.wordpress.com/2015/03/21/visual-hexagons/)

Další možností je dát žákům hexagon vyplněný, rozstříhaný a úkol žáků je události správně seřadit, spojit, vymyslet kategorie apod.

Generátor hexagonu, pokud by někdo chtěl žákům některá pole předvyplnit, se nachází zde:

https://www.classtools.net/hexagon/

(Bohužel nefunguje česká diakritika.)

Prázdný hexagon lze stáhnout zde:

http://www.activehistory.co.uk/Miscellaneous/menus/A_Level/Late_Modern/Stalin_Rise/hexagons/3.docx

Kdo jsem?

Upravená verze tradičního „Kdo jsem?“

Byl jsem „doktor“, který dělal neuvěřitelné věci v koncentračních táborech. Například jsem sešil k sobě dvojčata.“ Jsem Mengele. Nemožné tímhle zabavit žáky. A skutečně nemožné zabavit tímhle třídu plnou žáků.

V upravené verzi je pět úrovní a pět druhů nápověď. V první je historické téma, něco velmi obecného, aby bylo prakticky nemožné uhádnout jméno osobnosti. Například „Druhá světová válka“ nebo „Holocaust“ v případě Mengeleho. Druhá nápověda by se měla už točit kolem něčeho důležitého, co daná osobnost vykonala. „Jsem důležitý, protože jsem jeden z největších válečných zločinců.“ Třetí nápověda by měla být nějaká myšlenka nebo názor dané osobnosti. „Můj názor byl, že můžu dělat nelidské pokusy na nevinných lidech, pokud to zachrání alespoň jeden árijský život.“ Čtvrtá nápověda je nejdůležitější moment dané osobnosti. U zločince typu Mengeleho složité. „Poslal jsem 400 000 lidí do plynu.“ Nebo spíše: „Po Druhé světové válce se mi povedlo utéct a žil jsem si v klidu ještě dalších třicet let.“ Poslední pátá nápověda je libovolná, bez zadání. Už by samozřejmě měla být hodně napovídající.

Co teď s tím? Za prvé. Tyhle nápovědy by měli už vyrábět samotní žáci. Dostanou malý papírek, na kterém může být předepsán charakter nápovědy, kterou mají vyplnit:

  1. Historické téma, se kterým souvisím:

  2. Jsem důležitý, protože:

  3. Řekl jsem: ; Můj názor byl:

  4. Můj nejdůležitější moment:

Každý žák jich vypracuje několik, učitel jen později zkontroluje. Další hodinu mám připraveno desítky kartiček a čtu nápovědy. Hru jsem hrál po řadách. Odpovídat může kdokoliv z dané řady. Jen by žák neměl vykřiknout a zkazit kolo celému týmu, proto doporučuji přihlásit se a poradit se s někým kolem sebe.

Jak postupovat a jaká jsou pravidla? Během jednoho kola má tým jen jednu šanci. Pokud odpoví správně, má body a je konec kola. Pokud odpoví špatně, v daném kole už skončila celá řada. Pokud někdo odpoví už při první nápovědě správně, tým dostane padesát bodů. Pokud při druhé nápovědě, dostane tým čtyřicet bodů. A tak dále. Dejme tomu, že začíná řada u dveří. Sdělím jim první nápovědu. Pokud nevědí, jdu k prostřední řadě a pak k řadě u okna. Nikdo neodpověděl, tak dám další, druhou, nápovědu. Opět jdu od řady u dveří. Takhle pořád dokola, dokud někdo odpoví správně. Pokud odpoví někdo špatně, tak už nemá další možnost hádat, jak jsem psal výše. Na tabuli píšu skóre. Jakmile je hotovo, kartu zahodím a beru další. Tentokrát dám první nápovědu řadě uprostřed. Pokud nikdo neodpoví, tak prostřední řada dostane i druhou nápovědu jako první v pořadí. Ve třetím kole směřuji první nápovědu řadě u okna. A takhle pořád dokola.

Evolučně, pomocí metody pokus-omyl, jsem došel k vylepšením:

  1. Žáci si papírky podepíší svým jménem z druhé strany. Daný žák a většinou spolusedící v lavici poté nesmí hádat, pokud se hraje jeho/její karta.

  2. A nejlepší by samozřejmě bylo, pokud vezmu karty vyrobené 7.A a dám je 7.B k hraní. A naopak pochopitelně.

Někteří žáci nedělali jen osobnosti, ale i věci či události. Typicky třeba Protektorát Čechy a Morava nebo gulag. Těžší na vyjádření názoru v trojce, ale dá se to a je to pak složitější. Což ale dělá celou hru zábavnější.

Výhoda metody je, že pokud si upravíte jednotlivé úrovně, tak můžete krásně hádat města, řeky, státy nebo třeba například i kosti, savce a podobně. Učitel jazyků taky určitě něco dokáže vymyslet.

Kolo života

Jednoduchá metoda, v které žáci hodnotí osobnost. Problém pro ně je, že si zároveň musí sami vyrobit osm kategorií, podle kterých budou osobnosti hodnotit. Na pracovním listě pouze napíší jméno osobnosti, do rámečku název kategorie a pak jednoduše pomocí čísel na ose hodnotí. Deset nejvyšší, nula nejmenší. Čím silnější střed, tím lepší panovník, například. Vhodná je další hodina určitá reflexe.

photo-dec-07-2-28-24-pm

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://engagetheirminds.com/2016/12/08/tuck-everlasting-and-the-wheel-of-life/)

Pochopitelně jsou možné úpravy. Například doplnit kategorie pro žáky. Já ještě nutím rychlejší žáky, aby vysvětlovali jednotlivé body. To znamená, proč dali Jiřímu z Poděbrad hodně bodů za „řešení problémů“ například.

Opět nebude problém zařadit metody do jiných předmětů. Opět zeměpis a hodnocení průmyslu, regionů, státu. Na vyšší úrovni, než je základní škola, vidím srovnání politických systému. Opět si myslím, že každý učitel si dokáže jednoduše vymyslet cvičení pro svůj předmět.

Pracovní list (template) ke stažení zde:

http://www.classtools.net/blog/wp-content/uploads/2015/01/Wheel_of_Life.doc

Reklamy

Holocaust ve výuce

Zadání:

Místo testu na téma Holocaust napsat příběh na stejné téma. Malé dějiny na pozadí velkých dějin. Smyšlený příběh, který ale bude mít reálné pozadí. Psát během přibližně dvaceti pěti minut o hodině. Některé žákyně si text vzaly domů, protože to chtěly mít na úrovni. To jsem povolil, protože přece nebudu bránit snaze a vlastní iniciativě.

Téma jsme probírali snad pět hodin. První dvě hodiny jen obrázky, které zobrazovaly cestu lidí od nástupu Hitlera k moci až do plynové komory. Další hodiny kontext – jména zodpovědných, co je Holocaust, proč se to nazývá Holocaust, jaký je rozdíl mezi Holocaustem a genocidou. Dále popírání Holocaustu, Spravedlivé mezi národy. Dostalo se i na filmová doporučení.

O co jde v tomhle textu:

V únoru jsem napsal na sociální sítě, že jsme místo testu psali příběh. A že jsem právě četl to nejhorší z lidstva, ale to nejlepší z práce mých žáků. Pár lidí si chtělo text přečíst a zajímali je detaily. Onen vybraný příběh je hlavní část tohoto příspěvku. Autorka k jeho zveřejnění dala svolení. Berte na vědomí několik věcí, prosím. Je to pořád práce žákyně základní školy. Sama žákyně text označila jako „kýč“. Zveřejněno je tak, jak bylo napsáno, neopravoval jsem žádné chyby.

—————————————————————————————————————–

Stál jsem tam a mlčel

10.den

Už 8 dní jsem je neviděl. 8 dní – nikdy jsem od nich nebyl takhle dlouho. Chci vědět, jak se mým holčičkám vede. Chci si s nimi promluvit a sevřít je v obětí a už nikdy nepustit. První dva dny, když jsme do tohohle místa hrůzy přijeli, jsme jen seděli a čekali. Ve vlaku Avi brečela a Salome ji držela za ruku. Nebyl to ani tak projev lásky nebo útěchy, spíše strachu, že Avi v tom chumlu lidí ztratíme. Salome ji držela tak pevně, až si Avi chvilkami stěžovala, že ji to bolí. Salome však stisk nepovolila.

Už přes týden jsem se neumyl a soudě podle okolí nejsem sám. Pořád nám jen něco slibují: „Zítra už dostanete své kufry. Čekáme jen na rozřazení.“ Nebo „Večer už se půjdete umýt, pokud opraví vodu“. Někdy pár lidí taky jen tak zmizí a nikdo neví kam. Asi se vrátím domů. Kam jinam, ne? Šťastlivci.

16.den

Kaše. Už zase kaše. S každou další lžicí je mi hůř a hůř, ale jíst musím. Všichni začínáme mít podezření, že ti lidé, co mizí, se nevracejí domů. A proto musím jíst a snažit se. Musím totiž odsud moje holčičky dostat. Za každou cenu. Nedovolím, aby se jim něco stalo.

Z mého myšlení mě vytrhne mužský hlas. Zvednu hlavu a pohlédnu na majitele toho hlasu – Abraham. Sedíme naproti sobě při obědě a je jeden z mála lidí s kterými jsem tu zatím mluvil. „Hej. Pst!“, snaží se přilákat mojí pozornost. „Měl bych pro tebe práci. Nabídl mi ji tchán mého kamaráda z domova.“ Šeptá. Takhle on vždycky mluví. Nikdy mi neřekl odkud je. Říká pouze: „Domov, domov.“Mohl bych to jít dělat sám, ale vím, že ty si kvůli dcerkám potřebuješ přilepšit, tak to nabízím tobě.“ Šeptá čím dál tím tišeji, že ho skoro neslyším. „A proč by jsi to dělal?“, ptám se udiveně. Většina lidí tady se stará jako sobecká zvířata, která chtějí jenom přežít. A já jim to nevyčítám. „Jak jsem řekl. Pomůže ti to s tvými dcerami. Já už nemám, kromě sebe, pro koho bych to dělal a tak to nechám někomu, kdo to více potřebuje“, řekne a já žasnu. Kolem sebe vidím spoustu lidí, ale tady přede mnou sedí poslední živý člověk na kilometry daleko. „Tak já to beru. O co by šlo?“ vyhrknu.

17.den

7316?“ poklepe mi někdo na rameno. Položím lžíci plnou kaše a otočím se. Za mnou stojí upravený muž v uniformě, v ruce má zbraň. Vystrašeně se otočím na Abrahama a ten jen s klidem kývne. Z toho nabudu dojmu, že ví, o co jde. „Ano, to jsem já.“, řeknu a snažím se znít snad co nejvíce sebejistě. „Půjdete se mnou.“, oznámí. Vstanu a on mě chytne za paži a vede mě neznámo kam. Vyjdeme z haly a projdeme přes dvůr. Blížíme se k velké budově. Nemá skoro žádná okna, ale zato velký komín a čím blíže, tím více cítím ten puch. Není to smrad nemytých těl, který je zde na denním pořádku. Ne, tenhle je jiný. Smrad, z kterého máte spíše husí kůži než pocit „blížících se zvratků“, jak by řekl Abraham. „Tak jsme tady“, řekne a otevře dveře.

Všechno mi řekl. Je to šílené. Zvrácené. Tolik lidí, za kterými zavřu nadobro dveře. „Teď půjdete za švadlenami. Dají vám nějaké lepší oblečení. Nemůžete chodit v tomhle“, pohlédne na mě zhnuseně a uchechtne se. Jako by mi chtěl připomenout, že pořád patřím mezi špínu. A já si tak připadám. Připadám si ještě horší než jsem na tu práci kývnul.

Zavede mě za švadlenami. Pohled na místnost plnou žen mě rozhodí. Kdy naposled jsem viděl nějakou ženu? Týden? Dva? „Tati? Jsi to ty?“, ozve se. Němcův tlak na mé paži zesílí. Otočím se a konečně ji spatřím – Salome. Moje holčička žije. „Salome!“, vykřiknu a pokusím se za ní běžet. Jenže Němec mě drží silně a nevypadá, že by mě hodlal pustit. Nechá nás však si spolu rychle promluvit. Moc toho spolu nestihneme probrat, ale stihnu zjistit, že Avi je také v pořádku. A pak už mě Němec táhne pryč. Vrazí mi do ruky pruhovaný mundur a řekne: „Tohle si oblečte a zítra se pro vás ráno přijdeme.“ Ten večer jsem usínal lépe než obvykle.

31.den

Klap a dveře se zavřou. Klap a tisíce lidí mrtvých. Klap a moje svědomí mizí. „Pomoc! Pomozte nám!“, křičí, ale já je neslyším. Mým jediným úkolem je držet dveře. Stojí to za to. Salome s Avi tajně vídám jednou za dva týdny a stojí to za to. Jednou jsem řekl, že pro ně udělám cokoli a to platí, ale dělám tohle spíše pro sebe nebo pro ně?

56.den

Cítil jsem dotek na své noze. „Hej! Vstávejte!“, šeptal kdosi. Otevřel jsem oči, ale v té tmě jsem nic neviděl. Neznámý mě vzal za ruku a vložil mi do dlaně zmuchlaný papír. „Tady máte. Přečtěte si to až budete sám.“ A pak najednou nebyl. Slyšel jsem pouze oddalující se kroky. Klap, klap, klap. V tom šeru jsem to nemohl přečíst, musel jsem počkat až do rána.

Tu noc jsem nespal. Čekal jsem do rána a když už bylo trošku vidět a všichni zatím spali, vytáhl jsem kousek zmuchlaného papíru a začal číst.

Tatínku, Avi má hlad. Předevčírem jí někdo v noci

ukradl misku. Prosím, pomoc. Zítra v noci.

Moje holčička. Moje malá holčička má hlad. A já jí musím pomoct. Otočil jsem a viděl Abrahama, který svíral svojí misku tak silně, že to vypadalo, jakoby měla každou chvílí prasknout. Neměl jsem na vybranou – dopis sice nebyl dopsaný, ale mohl jsem si domyslet, co se stane zítra v noci.

Den byl jako každý jiný. Kaše, zavírání dveří, kaše, zavírání dveří. Večer jsem počkal až všichni usnou. Abraham jakoby tušil mojí zradu a byl více výřečný než obvykle. Trvalo hodiny než domluvil a usnul. Musel jsem to udělat. Neměl jsem na vybranou. Vyrval jsem mu misku z rukou a strčil mu tam místo ní polínko, které jsem dnes ukradl u spalovny. O pár hodin později jsem opět slyšel kroky. V té tmě jsem ho neviděl, ale cítil jsem, že stojí blízko mě. „Tak co?“, zeptal se tišeji než včera. „Tady. Předejte to prosím Avi.“, podal jsem mu misku. Rychle ji čapl a utekl. Nevím, kdo to byl a jestli jí to předá, ale jinou možnost jsem neměl.

58.den

Abraham mě silně drží za ruku. Sípe a je ještě více pohublý než před pár dny. Myslím, že umírá. Snažím se přivolat pomoc, ale oni jako by byli spíše rádi a měli radost, že zmizí další lidský život. Leží na posteli, pokud se tomu tak dá říkat a zrychleně dýchá. A já tu jenom stojím a mlčím. On nic netuší. Netuší, že to já jsem vlastně jeho vrah. Pak se mi zadívá do očí a usměje se. A pak si jen tak umře.

83.den

Zahlédl jsem je v davu. Moje malá Avi žije. Poslední týdny jsem od nich nedostal žádnou zprávu. Bál jsem se, že ten cizinec misku nepředal a Avi to nezvládla, ale moje srdnatá dcerka to zvládla a přežila. Tedy zatím.

110.den

Ráno mě probudí paprsky slunce. Pokusím se zvednout, ale ze sevřené dlaně mi vypadne zmuchlaná koule z papíru. Všichni ostatní ještě spí. Papír se pokusím srovnat. Je to dopis. Písmo je rozmáchlé ale čitelné.

Salome je na tom zle. Už nešije a Němci jakoby

vytušili nevyhnutelné a zmenšili jí porce.

Moje Salome je na tom zle. Nevím, kdo dopis psal nebo mi ho donesl. To je v tuhle chvíli jedno. Co teď budu dělat?

113.den

Další!“, křičí Eugen – můj spolupracovník u dveří. On mluví a já zavírám. Poslední tělo v místnosti vynesu a hodím do spalovny. A pak už se hrnou. Hlouček lidí se rozejde do komory. Vevnitř je tolik lidí, že někteří musí těm druhým vylézt na záda. Slyším pláč a křik. Začnu zavírat dveře, ale ten křik, ten křik znám. Patří dívce. Znám jí, je to moje dcera. „Tati! Tatínku!“, škubnu hlavou. Snaží se za mnou tím davem prodrat a za sebou táhne malou Avi. „Zavřete! Zavřete ty dveře!“, zařve za mnou někdo německy. Pustím dveře a snažím se za nimi do toho chumle vběhnout. „Vytáhněte ho!“, chopí se mě dvě ruce a u hlavy cítím zbraň. „A teď půjdeš se mnou!“, zašeptá mi Němec do ucha. „Tati! Pomoc nám!“, ječí Avia, po tváři jí začnou téct slzy jako korále. Tlak zbraně u mojí hlavy neustával. Němec mě postavil před dveře a šeptá mi do ucha „Teď půjdeš a zavřeš ty dveře.“ Stojím tam a dívám se na svoje dcery stojící uvnitř toho zvířete. Z korálů slz jsou teď potoky. Co jsem to udělal. Všechno to bylo zbytečné – Abraham, ta miska i tohle všechno. Udělám krok ke dveřím a zavřu.

X.den

Jmenuji se Shirah Konezis. Je mi 43 let. Měřím 186 cm a vážím 89 kilo. Mám manželku Enezis a dvě nádherné dcery Salome a Avi. Jmenuji se Shirah Konezis. Jmenuji se Shirah. Mám dvě dcery a manželku.

Peníze

Mnoho článků týkajících se školství se zároveň dotýká tématu peněz v českých školách. Zvýšit nebo nezvýšit platy učitelů? O kolik? Za jakých podmínek? Zvýšit všem učitelům?

Proč zvýšit platy učitelům? Protože v ideálním případě to nastartuje kolotoč. Zvýší se platy, to namotivuje pár jedinců, kteří nejen vystudují pedagogickou fakultu, ale zároveň se rozhodnou učit. Sebeprezentace úspěšných učitelů, lepší obraz v médiích, větší respekt učitelů. Pak se už rozjíždí efekt sněhové koule a vlna nových namotivovaných učitelů je větší a větší, úspěchy a spokojenost nabalí další vrstvu nových talentů. A bum, máme školství plné vynikajících nevyhořelých učitelů. Kvalita školství se zlepší. Teoreticky.

Další důvody jsou ze škatulky “jde o princip”. Dorovnat se dalším lidem s vysokoškolským vzděláním. Dorovnat se učitelům ze zbytku civilizovaného světa.

Jak zvýšit platy učitelům? Přidat všem učitelům je podle mě…hloupé. Koho to namotivuje? Nikoho, kdo už učí. Může to nastartovat scénář z předchozího odstavce, ale také to může nastartovat lidi ze skupiny “kdo neumí, učí”. Přidávat peníze nad určitou hranici je nesystematické. Systematické je změnit studium na pedagogických fakultách a těm, kteří změněným studiem projdou, zvýšit nástupní plat. Pro současné učitele by bylo systematické dorovnat propast v platech a pak přijmout systém pro ohodnocení učitelů a přijmout pravidla, kdo si zaslouží přidat nad rámec a kdo nikoliv. Taková pravidla by podle mě měla být dvojího charakteru. O první části osobního ohodnocení by měl(a) rozhodovat ředitel(ka), který(á) vidí práci navíc přímo na místě a přínos učitele pro školu – i tak by ale tato část měla mít jasná pravidla a bodování, za co peníze navíc budou a za co ne. O druhé části by mělo rozhodovat ministerstvo s tím, že opět bude jasné bodování. Jedná se o formální část – kurzy, školení, MOOC, sebevzdělávání. “Tohle a tohle je za tolik bodů. Splníš x bodů, dostaneš přidáno x procent.” Ne každý je ochoten toto podstoupit, mohl by se tak vytvořit tým “superučitelů”, ti by školili další učitele a tak dále.

Proč nepřidat všem učitelům? Protože jak všichni víme nebo tušíme, stále existují učitelé, kteří buď neumí učit nebo na to rezignovali. Pokud někdo hodinu tráví tak, že čte z učebnice nebo prezentace, nezaslouží si přidáno. Naopak bych mu plat ještě snížil.

Je otázkou, jaké dopady by mělo plošné zvýšení platů všem učitelům ze skutečně dlouhodobého hlediska. Probudil by se “trh”, došlo by k selekci a dobří učitelé by přirozeně nahradili špatné učitele? Nemyslím si. Zažil jsem v posledních týdnech několikrát, že ředitel se prostě špatného učitele nemůže zbavit, dokud neprovede něco skutečně závažného.

Peníze nikdy školství nezachrání. Jen změna přístupu. A s tím se musí začít na pedagogických fakultách.

Samozřejmě teď slyším argument, že jde o začarovaný kruh, protože studenty by možná namotivovaly zvýšené platy a určitá perspektiva. Jde o to nastartovat skutečnou diskuzi podloženou argumenty, zkušenostmi ze zahraničí (které mimochodem naznačují, že peníze nemají vliv na respekt učitelské profese a masivní investice do školství automaticky neznamenají zlepšení výsledků vzdělávacího procesu), možná dokonce experimenty. Dnes má učitel jen dvě možnosti – být bez rodiny nebo odejít ze školství. A to nejsou zrovna nadějné vyhlídky…

Syndrom vyhořelé sborovny

Často se mluví o syndromu vyhoření, hrozící nejen učitelům, jako o velkém strašáku, kterému se máme snažit vyhnout a věnovat se prevenci. Ale co když se syndrom vyhoření netýká v takové míře a hloubce mě, ale mých kolegů? Co když pracuji ve vyhořelém prostředí?

Co když se celá naše „loď“ jen udržuje naživu, ucpávají se díry, ale nemá schopného navigátora a nikam nemíří?

Co když naše „loď“ ani nehledá schopného navigátora a schopné pomocníky? Stačí tam jakýkoliv pracovník za podmínky, že má všechny papíry vyplněné správně.

Co když si mí kolegové neustále na něco stěžují a zároveň nikdy nic aktivně nepodniknou?

Co když kolegové odpočítávají dny, týdny, měsíce a roky, které jim zbývají do důchodů?

Co když nejsou nikdy ochotni vyzkoušet něco jiného, něco nového?

Co když jen sedí na zadku ve sborovně a nejsou ochotni udělat něco navíc?

Co když na tom zadku sedí ještě pět minut po zvonění na hodinu a přicházejí si zase sednout ještě před koncem hodiny?

Co když nesouhlasím s tím, jak ostatní učitelé trestají žáky?

Co když moji kolegové, vysokoškolsky vzdělaní lidé, dokáží hodinu řešit horoskopy a o přestávce vymýšlet argumenty, proč nechtějí bydlet vedle „cikánů“?

Co když můj kolega podporuje člověka, který popírá holocaust?

Co když kolegyně řve o přestávce na žáky, aby neřvali, ale když přijdu do sborovny, je to ona, kdo příšerně řve?

Co když kolegyně řve o přestávce na žákyně, že nemají být na chodbě, ale ve třídě?

Co když nastavená pravidla platí jen pro někoho a pro další ne?

Co když kolegyně místo učení strašně často pouští žákům film?

Co když kolegyně má ve sborovně ukryté láhve alkoholu?

Co když dopadnu stejně?

Proti vyhořelému prostředí neexistuje prevence. A vyhořelé prostředí nemůžu změnit, protože ho tvořím jen z naprosto minimálně části. Vždycky jsem si myslel, že na vedení školy nezáleží. Možná proto, že není „vidět“. Udělají rozvrh, vyplní papíry, jedou na školení. Ahhh, naivní a neznalý pan učitel. Sborovna je naprostým zrcadlem vedení školy, protože vedení školy vybírá učitele a učitelky.

Tento článek je spíše pro mé budoucí já, až mi nebude nejlépe a budu mít pochybnosti v novém městě a nové škole, abych si uvědomil a připomněl, proč jsem odešel ze své první práce na základní škole. Text byl napsán už o Vánocích 2017. Tři měsíce jsem si rozmýšlel, jestli mám odejít nebo zůstat. Pak jsme také potkal jiné vedení škol. Se svým budoucím ředitelem jsem mluvil hodinu – pečlivě si vybere učitele a nechá jim svobodu. Můj současný ředitel mi dal smlouvu, protože jsem přišel první. Podepsal jsem ji hned na místě. Za to děkuji. Ale pak přišlo poměrně dost omezování, zákazů, vyhlášek, doporučení. Vždycky ale najdu spoustu výhod pro zdržení se na místě. 95 žáků ze 100 je naprosto výborných. Město mi sedí, byt mám vyhovující a levný a tak mi zbývá spoustu peněz. Stěhování je složitá a náročná věc. Ale takové myšlenky přicházejí většinou o víkendu nebo během prázdnin. Pak přijdu do sborovny a vše jede znovu. Naštěstí mám rád výzvy.

Jak „experti“ ničí naše školství

Ničit je špatné slovo. Možná už jen kvůli tomu, že nemůžete zničit to, co už zničené je. Jedná se spíše o zpomalení změn či dokonce jejich pozastavení. Učitelé se těmto “expertům” často smějí. Nebo reagují negativními výkřiky. Přál bych vám vidět a slyšet naší sborovnu v časech čtení textů od těchto lidí. “Experti” jsou často příliš radikální ve svých požadavcích, žijí pouze ve své bublině a jejich výstupy mají své důsledky, které už samozřejmě “experty” nezajímají. Na “experty” jsou totiž naštvaní jak učitelé, tak i veřejnost. Pochopitelně každá část z jiných důvodů. Veřejnost se ale pak staví proti učitelům, protože promluvili “experti” na školství. Celé to nedává smysl, protože experti se snaží o změny (s kterými můžu klidně i souhlasit!), ale zároveň sami proti sobě staví učitelé a proti učitelům a škole veřejnost.

Pokud jste zde na blogu, pravděpodobně se zajímáte o školství. A pokud se zajímáte o školství, sledujete novinky z médií a tam vidíte stále dokola několik tváří. “Experty” na školství. Kde se vlastně vzali? Proč dostávají takový prostor? Odpověď bohužel neznám, ale to neznamená, že by mě to nezajímalo.

Téma na tento článek mám zapsán dlouho, ale dlouho jsem přemýšlel, jak ho pojmout. Jmenovat, či nejmenovat. Rozhodl jsem se, že každému “expertu” věnuji odstavec, budu je jmenovat a rozepíšu se ke každému. Ale pak jsem to změnil těsně před “uzávěrkou” s tím, že všichni mají společné znaky. Nejde o to, z jakého jsou politického spektra či jestli jsou konzervativní nebo naopak progresivní.

Všichni mají společnou klasickou věc. Nejsou to učitelé. Chápete to? Na téma školství mluví v rozhlase, televizi i novinách lidé, kteří neučí ve školách a jsou naprosto mimo realitu třídy a sborovny. Někteří neučili nikdy (!), což je typické pro člověka, který je vidět a slyšet snad nejvíce, někteří školu opustili kvůli penězům (uděláme výjimku a pozdravíme tímto pana Sárköziho, diktátora mezi „experty“, který nedokáže přijmout jiný názor a posílá mi neuvěřitelné emaily, jimiž se mě snaží lákat do NSDA…pardon, do Pedagogické komory), někteří kvůli politice. Takoví lidé mi říkají, co je špatně ve školství a jak mám svou práci dělat.

Jeden z expertů například tvrdí, že pedagogika není žádná věda, že učitel by měl znát POUZE svůj předmět. Přijdete, vypočítáte příklad, a kdo to nechápe, má smůlu, je to prostě blbec, protože “to nevidí”, nepochopil postup. Tohle tvrzení je něco neuvěřitelného a dokáže ho vyvrátit snad každý žák či student. Je hezké umět cokoliv, ale pokud to učitel neumí předat a žáky naučit, nemá smysl něco umět a otevírat pusu, protože žák se to stejně musí naučit sám. V takovém případě se jedná jen o ztrátu času a pozice “učitele” je beze smyslu. Podle mě je to naopak pochopitelně, dnes je pedagogika důležitější, než předmět, který učím. Jak učivo předat, jak vysvětlovat, jak opakovat, mít cvičení a vědět, kdy je použít, to jsou znaky kvalitního učitele. Znát svůj předmět je samozřejmost. Tento expert nikdy v životě skutečně neučil, ale přednášel na elitním gymnáziu. A přednášet, tedy mluvit do zdi, a učit, to je obří rozdíl a je to něco, co se nedá srovnávat. Učitel nepřednáší, učitel učí.

Pokud jsou “mimo realitu”, jak jsem psal výše, kde berou své názory? Zde je hlavní kámen úrazu. Z různých ročenek, hlášení, statistik. Vždycky mě dojme, když slyším, jak si vedeme v PISA testech nebo dalších srovnávacích testech. Naše škola byla součástí testování pátých a devátých ročníků. Tyto testy se psaly na počítačích. V červnu. Deváťáci, kteří mají po přijímačkách, škola je nezajímá, na vysvědčení nezáleží. A ještě jsou na počítači, opakuji podruhé. Samozřejmě, že dopadnou hůř, než žáci pátého ročníku, protože mladší žáci mají alespoň nějakou motivaci. Jediná motivací deváťáka je co nejrychleji to odklikat a jít hrát hry na počítači. Proč by ho měl zajímat výsledek? Nehraje za sebe, nehraje za školu, nehraje za předmět. Proč by měl stát o kvalitní výsledek?

Po testech přijde ohlášení výsledků, ty si vezme “expert” a začne hlásit své pravdy. Jaké to zklamání – škola nefunguje, musíme udělat změny. Hodně lidí bude zajímat, jak vlastně test a následně srovnání vypadaly, ale „expert“ si vezme to, co potřebuje. Že by mohla být chyba v testech nelze připustit, protože expert by neměl o čem psát.

Další zdroj informací pro „experta“ ve formě “fake news” jsou pochopitelně hlášení inspekce. Pravděpodobně si dokážete představit, jak vypadá škola, do které přijde inspekce. A jak se inspekce chová. Inspekce přijde na pár dní a popíše školu na základě papírů. Pokud mají v papírech nepořádek, jedná se o špatnou školu. Aby se neřeklo, někoho pošlou i do hodiny. Moje zkušenost je taková, že paní nepoznala rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou prací. A nutné je se zamyslet, kdo to vlastně je inspektor? Člověk, který buď selhal jako učitel nebo člověk, který vůbec nechtěl učit. Paráda.

Od těchto lidí a za těchto okolností se pak vytváří mediální obraz školství, který vůbec nemusí odpovídat realitě. Z tohoto mediálního obrazu se pak k společnosti dostává „pravda“ o českých školách, učitelích, ale třeba i inkluzi a dalších součástech každodenního života našich učitelů. A na základě mediálního obrazu a poptávce veřejnosti se dělá politika týkající se školství.

(Bohužel sem musím dát speciální poznámku. Prosím pana Janka Wagnera (nebo kohokoliv zodpovědného ze serveru pedagogicke.info) aby tento ani žádný jiný text v budoucnosti nekopíroval na zmíněné stránky. Taky mimochodem zajímavý úkaz – již třikrát jsem prosil, pokaždé bez odpovědi. Pan Wagner k mému článku již dokázal dát jiného autora, zasáhnout mi do textu, ale slušnost zeptat se nebo odpovědět, ta se u něj moc nenosí.)

Jako obvykle, když napíšu nějaký “kritický” text, snažím se i navrhnout řešení. I zde existuje řešení, to znamená, že existují lidé, které stojí za to poslouchat a kteří jsou z praxe, ne z vysněného světa, kde sedíte u stolu, čtete falešné informace a z nich skládáte texty. Světlo na konci tunelu je, protože existují sociální sítě a zajímavého textu či akce si může někdo všimnout.

Kdo stojí za pozornost? Za změnu pedagogických fakult bojuje Otevřeno, složeno překvapivě ze studentů pedagogických fakult po celé republice. O změnu výuky na středních školách se snaží Středoškolská unie. A o změnu se snaží i Učitelská platforma. A v poslední době se dostali do zaměřovače médií i jednotlivci, skuteční učitelé, čemuž se dá těžko uvěřit. Andrea Svobodová, učitelka z učiliště, mluví o učilištích. Překvapivá a osvěžující změna. Několik rozhovorů v poslední době poskytl i Bohuslav Hora, oceněný učitel z Global Teacher Prize. Ať se nám to líbí či nelíbí, budoucnost je v technice a v aplikacích, které budou pomáhat učení a přispívat ke kvalitním hodinám, o tento aspekt se stará například Libor Klubal a Jitka Rambousková. Už stálicí na další důležité téma – mediální výchovu, je Michal Kaderka a jeho Svět médií.

Několik odkazů:

http://otevreno.org/

https://stredoskolskaunie.cz/

https://ucitelskaplatforma.cz/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vyucovani/se-bystrych-kluku-stavaji-skladnici-spis-nezamestnani-ve-skole-ne-kaslou-rika-ucitelka-anglictiny-sou/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/ucitele/jsme-skola-na-malem-meste-nasi-konzervativni-rodice-nad-mymi-metodami-krouti-hlavou-rika-oceneny-dejepisar/

http://ipadvetride.cz/

http://www.cojsemvyzkousela.cz/

Všichni jmenovaní jsou samozřejmě aktivní na sociálních sítích. Facebook nevlastním, ale všechny organizace se tam dají sledovat i bez vlastního účtu. Jednotlivci jsou aktivní na Twitteru, kde už vám mohu pomoc:

https://twitter.com/michalkaderka

https://twitter.com/vivalafuckoff

https://twitter.com/JitkaRa

https://twitter.com/Libor_Klubal

https://twitter.com/kukuslav

https://twitter.com/ucitele

4(+1) metody pro opakování ve skupinách

Už se zde nachází několik textů o různých metodách – krátkých i více času zabírajících, naprosté experimenty i běžné metody na opakování. Dnešní text je věnován taky opakování, ale všechny cvičení budou mít speciální dvě charakteristiky. Za prvé: jsou pro skupiny (tři a více žáků). A za druhé: zároveň nejde o „suché“ opakování typu otázka – odpověď, ale důležitou součástí hry je strategie, taktika. Proto jsou následující cvičení u žáků velice oblíbená, za to ručím. (Samozřejmě za předpokladu, že je nebude používat každý učitel každou druhou hodinu, jak se stalo na mé škole s aplikací Kahoot. Každou z těchto metod používám vždy dvakrát až třikrát za školní rok.)

Všechny hry mají zároveň společné jedné pravidlo pro žáky – jednou ruší, dostanou varovaní. Ruší podruhé, strhávám skupině body. Ruší potřetí, strhávám skupině dvojnásobek toho, co při druhém rušení. A tak dále. Vážně nutné zdůraznit, protože skupinová práce nahrává rušení. Nebo spíše při skupinové práci musí být vždy šum, ruch, ale nesmí přesáhnout určitou hranici. Prevencí je tedy výše vyjmenované pravidlo. Plus „jenom zkusíme, jestli i u vás můžeme hrát hru ve skupinách, pokud to nepůjde, tak se nic neděje, ale už nikdy nic hrát nebudeme“.

Forbes

Nejnovější objev, který jsem měl v počítači asi tři roky, než jsem ho skutečně vyzkoušel. Na internetu (i českém) můžete najít skutečně šerednou komplikovanou verzi této metody, která je z mého pohledu naprosto nepoužitelná. Až když jsem dvě třetiny pravidel vyhodil, zbyla mi úspěšná metoda.

O co jde? Stačí připravit otázky rozdílné obtížnosti na malých papírcích (pokud budou všechny na jednom papíře, vzbudí to u žáků podezření, že zrovna jejich řadě dáváte těžké otázky; proto dávám malé papírky a nechám jednoho žáka před začátkem hry zamíchat hrací karty). Otázky mají padat rychle a odpovědi ještě rychleji, proto klidně dávám do soutěže související otázky typu „Kdo spáchal atentát na Heydricha“ a za pár kol padne „Co udělali Gabčík s Kubišem?“ Samozřejmě to dělám v případě odpovědí, které považuji za základní a důležité.

Jak jsou na tom žáci a jaké jsou pro ně pravidla? Já je rozděluji podle řad. Vyberu žáka z řady, položím otázku. Úkolem žáka je pochopitelně odpovědět správně, ale může mu být poskytnuta pomoc. Ale i to má své pravidlo – pomáhá pouze žák, který sedí vedle odpovídajícího, za ním nebo před ním. Pokud sedí sám v poslední lavici, pomoci může jen žák před ním.

A teď to, co dělá tuto metodu úspěšnou u žáků. Je to hrací pole. Za každou správnou odpověď má skupina bod, ale zároveň možnost do hracího pole dát svůj znak (například křížek; nutné předem oznámit, a pokud možno i nakreslit na tabuli vedle hrací plochy). Pokud v hracím poli vytvoří požadovaný vzor (například mají celou řadu, sloupec), dostává skupina další bonusové body. Osobně jsem zatím vždy použil tři hrací pole (4*4) nakreslené na tabuli, zároveň jsem je pojmenoval, aby mi žáci mohli říct jen „Sparta 3“, kde Sparta je jméno jedné z hracích ploch a číslo označuje přesné místo v hracím poli. Papír s možnými vzory a jejich bodováním má k dispozici každá dvojice.

Forbes

Postupně se samozřejmě střídají řady a žáci.

Chvíli trvalo, než se žáci zorientovali, než celou hru vstřebali. Ale soutěž má určitou atmosféru. Je skutečně napínavá a pokud má tempo, žáky to vážně chytne. Tempo je nutné pro větší zajímavost, kdy se žáci musí rychle rozhodovat – hraje se na třech polích zároveň, kdokoliv může svůj znak položit kamkoliv. Je důležité sledovat i soupeře a strategicky je případně blokovat.

Sázení

Zde používám ne řady, ale skupiny, většinou po čtyřech, pokud je to možné. Učiteli stačí papír s otázkami (stačí pět až sedm, obtížnost se musí stupňovat). Žákům stačí do skupiny jeden papír a jedna tužka.

Učitel nejdřív oznámí téma. Následně žáci sami na sebe vsadí, podle toho, jak si na téma věří. Učitel si mezitím na tabuli připravil tabulku s očíslovanými skupinami, jimž přiřadil pět set bodů. Nyní k nim napíše do dalšího řádku kolik jednotlivé skupiny vsadily. A teprve v dalším kroku jim poví otázku.

Žáci odpověď zapíší a přihlásí se, pokud mají hotovo. Následně probíhá bodování. A jde se na další kolo.

Zajímavé bylo nedávno sledovat šesťáky (mimochodem, i ve třiceti lidech ve třídě jsme tuto i předchozí metodu zvládli bez problémů), kteří se při sázení strašně báli a sázeli směšné částky. Zatímco deváťáci hrají po pár kolech v tisících, šesťáci hráli o padesát bodů. Ale právě to je ta zajímavá část hry, různé strategie, různá důvěra. V pozdějších kolech praktikuji to, že kdo má nejméně bodů, sází první, aby mohli ti nejlepší hrát víc strategicky.

Soutěž může mít velké množství úprav. Hrát si můžete s povolenou částkou na sázení, která se může každé kolo měnit a postupně se zvyšovat až na „all in“. Stejně lze udělat jakési předkolo, v kterém žáci teprve získávají částku na sázení ve hře (například v čase dvou minut vysvětlit x pojmů, za každý pojem y bodů). Další možnost je dát do jednoho tématu více otázek a za každou správně zodpovězenou dostávají násobek vsazeného (například vsadili pět set a téma má čtyři otázky – pokud dají správně jen tři, získající tisíc pět set).

Kufr

Hra, kterou asi nemusím představovat, protože se jedná o známý televizní pořad. Ve zkratce jde o to, že jeden žák sedí tak, aby neviděl na tabuli nebo zeď (na kterou vysílá projektor obraz), kde se objevují různá slova. Žák, který na pojmy vidí, napovídá tak, aby první žák řekl ono slovo na tabuli. Samozřejmě se nesmí používat kořen slova ani „první písmeno je S“. Jak si zahrát kufr v klasické třídě o třiceti žácích?

Opět se hraje po řadách. Ale možností je více. Jasné je, že v křesle čelem ke třídě vždy sedí jeden člověk. Napovídat mu může buď jeden vybraný žák nebo celá řada s tím, že se hlásí a postupně střídají v nápovědách.

Může se hrát na počet slov na jednoho žáka a pak střídání žáka a řady, nebo také na čas (například jedna minuta, kolik se stihne pojmů tak záleží čistě na hráčích).

Bodování může být také různé. Může samozřejmě být za každé slovo jeden bod. Tak jsem to hrál v začátcích. Teď dostávají žáci bod v případě „normálního“ slova a tři body v případě slova dějepisného. Nebo se může bodovat úplně jinak – na každé slovo je třicet vteřin a kolik vteřin zbyde po sdělení správné odpovědi, tolik má skupina bodů.

Osobně používám v poslední době tuto metodu jako improvizační cvičení pro případ mého největšího strašáka – suplování na prvním stupni. Kdykoliv mě ředitel pošle na první stupeň, hrajeme kufr. Asi proto tam jsem extrémně populární. Já to mám jako cvičení bez přípravy (slova prostě vymýšlím; připravené je mám jen pro své žáky na druhém stupni), ale ve skutečnosti je to pro žáky z prvního stupně dost dobré cvičení, protože se při něm učí mluvit nahlas a rychle formulovat myšlenky před celou třídou.

Riskuj a Jeopardy

Další televizní hra, kterou asi nemusím zdlouhavě představovat. Několik témat, pod každé patří různé složité a různě bodované otázky. Nejlepší jsou tři skupiny či řady. Učitel tak musí mít témata a otázky připravené. Žáci vidí hrací plochu, kde jsou témata, body za otázku, které jsou postupně proškrtána s tím, jak si je žáci vybírají. Vedle hrací plochy by mělo být bodování jednotlivých skupin.

jeopardy

Pro žáky je důležité sdělení, co s vybranou, ale nezodpovězenou otázkou. To je třeba promyslet dopředu.

V Riskuj jsou otázky a odpovědi. Speciální je americká verze Jeopardy, kde jsou odpovědi a žáci musí tvořit otázky.

Právě pro Jeopardy existuje na internetu bezplatný a bez nutnosti registrace fungující template, aplikace. Učitel si je doma připraví, zahesluje, okopíruje si odkaz a před třídou pak jen kliká. Zároveň kliká na plus a minus, podle toho jak žáci odpovídají.

https://jeopardylabs.com/

Řídit třídu jako firmu…

Další “maličkost” do sbírky “co mi na univerzitě neřekli” se týká třídnictví. Vlastně dokud jsem byl mimo školství, nebral jsem to jako něco významného a jediný rozdíl moje třída versus jiná třída, kde také učím, byly školní výlety. Alespoň v mé hlavě. Jen kolegové přikládali třídnictví velkou důležitost.

Následující článek je mix teorie a praxe. Server Edutopia udělal anketu, sedm stovek učitelů odpovědělo a vyšel jasný vzorec. Vyšlo jakýchsi pět zákonů třídnictví. V podstatě beru těchto pět nadpisů, protože se mi zalíbily a souhlasím s nimi, a rozepisuji je z vlastních zkušeností a názorů. Originální text v angličtině najdete zde.

Kdyby to viděli moji žáci, určitě by se smáli. Proto upozorňuji, že jde o nějaký ideál, na který mistři učitelé dosáhli, ale já nikoliv. Zatím. Jde spíše o to, že když jsem začínal, tak jsem byl po této stránce na nule procent, teď jsem na šedesáti a v budoucnosti snad půjdu ještě výše.

1. “Já”

Tento bod je naprosto jasný – aby byli žáci spokojeni, musím být já spokojen. Odpočinout si, spát, udělat si jednou za čas radost, jet na výlet, jít do kina, užívat si. Pak můžu poctivě pracovat. Teprve se zkušenostmi mi došlo, že když jsem unaven, nemá cenu čtyři hodiny pracovat a prakticky nic neudělat. Radši si po práci na dvě hodiny lehnu a za další hodinu mám odpracováno. Ve výsledku toho udělám víc za kratší čas a jsem spokojen.

Musím chodit do práce dobře naladěn, pokud možno. Každý zažil situaci, kdy přijde učitel do třídy už evidentně nasrán a zlobu dál rozesílá kolem sebe na nevinné žáky, kteří ve skutečnosti za nic nemohou. Klasika. Učitel by proto měl mít naprosto stabilní domácí prostředí, vyjasněné vztahy a pokud jsou problémy, netahat si je do školy. To se jednoduše napíše, hůř provede.

Já mám v tomhle naprosto čisté svědomí a doma žádné problémy nemám. Ale občas se stane, že mě naštve kolega či kolegyně, nebo vedení školy, a do třídy nejdu v optimální náladě na rozdávání znalostí. V nejhorších situacích se mi vážně osvědčila nečekaná věc – řeknu žákům, že mám vážně blbou náladu, ať to ještě nezhorší a chovají se extrémně slušně a pracují. Přísahám, že zatím pokaždé žáci situaci pochopili a vlastně mi dokázali zlepšit náladu. Už od svých prvních zkušeností ve třídách jsem si všiml, že žáci na druhém stupni základní školy mají pro toto šestý smysl a dokážou vycítit náladu učitele – když přijdu s extrémně dobrou náladou, přeleje se to i na ně, víc si dovolí a nakonec z toho je většinou bordel. Takže úsměv, pohoda, vtípek, ale nepřehánět to. A hlavně vždy začít hodinu prací žáků.

Jakási pohodová stabilní atmosféra pomáhá jak žákům, tak i učiteli. Výsledkem je pochopitelně nejlepší možné prostředí pro učení z obou stran.

2. Vztah s žáky

Já jsem viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.” Stalo se před čtyřmi roky a pořád si to pamatuji. Jedna maminka se topila v synových problémech a házela kolem sebe klacky. Je to už i zde na blogu několikrát řešené téma, jak se chovat k žákům. Jestli si hrát na přísného vojáka, autoritu nebo situaci nechat plynout a nemít respekt.

Já to samozřejmě neřeším, snažím se zaujmout metodami a znalostmi a proto na řešení respektu není čas – žáci totiž pořád pracují a za hodinu dělají i několik cvičení. Kdy mají stihnout rušit? Naopak jsem toho názoru, že autoritativní učitelé proti sobě poštvávají žáky, kteří proti nim jsou logicky v odboji a dělají čím dál tím horší věci.

Zkrátka není důvod, proč si nepokecat ve volném čase s žákyní o seriálu a s žákem o fotbale. Skutečný zájem žáci ocení, a pokud učitel bude vědět o žácích něco navíc, určitě pochopí, proč se v některých situacích chovají tak, jak se chovají. Takhle jednoduché to je. Pro koho asi žáci udělají něco navíc nebo se “podvolí” nějaké žádosti? Pro učitele, proti kterému bojují v zákopech? Nemyslím si. Pro učitele, ke kterému mají nějaký vztah. Vše je o komunikaci a rozumně nastavených pravidlech, vynechání řešení neuvěřitelných blbostí, na kterých někteří učitelé bazírují či se až příliš podřizují inspekci či vedení.

Mám pravidlo, že každý test oznamuji týden dopředu. Zrovna minulý týden jsem ve středu požádal žáky, jestli hned ve čtvrtek nemůžeme psát test. V pěti minutách vyřešeno a demokraticky odhlasováno „ano“, napíšeme si test hned zítra, i když píšeme další tři testy v ten den. Nepřikázal jsem. Požádal jsem. Dal jsem argumenty. Čas na rozmyšlenou. Nechal jsem žáky hlasovat. A dopadlo tak, jak jsem chtěl.

Plácnout si s žákem “high-five” nebo, ach, nedej bože, pozdravit první, není žádné ponížení ani prosba o pozornost. Je to vytváření důvěry.

3. Pravidla, hranice, očekávání

Extrémně důležitý bod. Jako naivní mladý blbec jsem si myslel, že dám žákům svobodu a oni mi to vrátí poctivou prací (ano, taky se tomu teď směju). Dokonce jsem jedno pololetí zkoušel, aby osmáci fungovali podle vlastních pravidel a trestů. Znáte to, všichni učitelé se něčím podobným chlubí, prezentují to jako zázrak, který ve skutečnosti funguje. Co už vám často neřeknou, že je to v druhé třídě a druháčkům stejně ty pravidla nadiktovala paní učitelka a schválila je. Můj experiment v osmé třídě skončil po jednom pololetí, jednoduše jsem ho zrušil a zavedl jasná pravidla.

Přesto si myslím, že u mě mají žáci relativně dost svobody. Určuji jen velký rámec, v kterém si smí dělat prakticky to, co chtějí, ale nesmí z rámce ven. Kdo a za co dostane poznámku, to musí být předem dáno, stejně tak horší kázeňská opatření. Za jakých podmínek dostane žák pětku, je také určeno. Co je důležité pro učitele, na čem záleží v hodinách, a tedy podle čeho budou dlouhodobě hodnoceni. Co se bude probírat o hodině, jaká jsou pravidla cvičení. To vše je pro žáky důležité, aniž by o tom možná věděli. A i kdyby nebylo, předchází se tím sporům jak s žákem, tak i rodiči.

Nejlepší je, pokud to vypadá jako demokracie, ale skutečně úplná demokracie to není. Výběr výletu. Žáci vybírají, navrhují, hlasují. Výběr trička v deváté třídě. Začínáme probírat Druhou světovou válku. „Napište mi na papírek, pokud chcete, abychom se něčemu nebo někomu věnovali víc, než je obvyklé a já si pro Vás připravím speciální prezentaci.“ Ve skutečnosti je to taková učitelem řízená demokracie a prakticky vždy se dostaneme tam, kam chci, nebo tam, kam to schvaluji. A ano, jednou jsem musel jako slávista dělat prezentaci na téma Sparta za Protektorátu a podruhé jsem dělal prezentaci na historii Humpolce. Mimochodem, v prvním případě jsem prezentoval, jak Sparta málem sestoupila a musel ji zachraňovat hráč půjčený ze Slavie. V druhém jsem dostal extrémní aplaus.

4. Získat si složité žáky

Pedagogickou fakultu jen kritizuji, ale tuto teorii a výjimečně i praxi mě naučila právě ona. Existuje spousta způsobu, jak “vládnout” třídě (nebo i nevládnout – říká se tomu překvapivě „učitel anarchista“).

Jeden z nich je najít klíčové žáky, získat si jejich důvěru, ale ne podlým způsobem či jakoukoliv formou „podplácení“ nebo dokonce lezení do zadku („abych byl oblíben, nebudu po nich nic chtít; půjdeme na počítače hrát hry; místo hodiny ven;“ atd. atd.). Většinou je ve třídě žák či žákyně, jeden nebo dva, kteří patří do kolonky „přirozený lídr“. Většina problémů nebo naopak pozitivně výjimečných momentů začíná u tohoto lídra. Jak se chová on či ona, chová se i zbytek třídy. A to jak vědomě, tak i nevědomě. Když si lídr dovolí, dovolí si i další dva žáci a pak pochopitelně i další a další. Pokud je v negativním smyslu, žák na sebe pochopitelně upozorňuje z nějakých důvodů. A tady je právě prostor pro učitele a ono získání důvěry. Nemám a pravděpodobně ani neexistuje nějaká univerzální rada, protože podobní žáci mají pokaždé jiný problémy, ale zároveň to z mých zkušeností vždy pramení z rodičů a obecně rodinné situace.

Už se mi stalo, že jsem vedl doslova válku s žákem (pochopitelně to bylo v období prvních dvou let, když jsem netušil NIC). Jednalo se o dlouhodobé problémy s jedním žákem, což narušovalo celý proces učení. Známky ho moc nezajímaly, poznámky už vůbec ne. Vždy jsem se musel uklidňovat až doma, a až doma vymýšlet strategii, jak to zahraju příště. Na každou hodinu jsem byl připraven. Postupně jsem byl víc a víc chápající a víc a víc trpělivý. Mluvil jsem s žákem o přestávkách, až se situace uklidnila zrovna v druhé pololetí deváté třídy a my se mohli bavit jako lidi.

Jakmile je získaná důvěra, tito lídři už pak “lobují” za učitele ve zbytku třídě a získají pro ně zbylé žáky. Nebo jednoduše jakmile mlčí lídr, mlčí i ostatní. Show se nekoná. Ve výsledku je opět vytvořeno žádoucí prostředí pro učení.

5. Rodiče

Nejhorší věc, která se může stát učiteli – rodič, který jde přímo proti učiteli nebo poštvává své dítě proti učiteli. Osobně se mi nestalo v mé třídě, alespoň ne přímo a nějakým způsobem, o kterém bych věděl. Se „svými“ rodiči mám vynikající zkušenosti, takže tu nebude nic objevovat.

Rodiče moji třídy na mě mají email, mají na mě soukromý telefon a mohou zavolat, pokud mají problém či omluvit dítě zprávou. Jednoduché. Asi to tak má většina učitelů. Funguje to samozřejmě i obráceně a několikrát se mi to stalo – místo nic neříkající poznámky prostě napíšu zprávu či zavolám a problém je vyřešen. Žák či žákyně se prostě přestali chovat nevhodným způsobem.

Všechno jsme si vždy vysvětlili, všechno byly „transparentní“, takže nikdo z rodičů nemá problém mi svěřit svoje děti na víkend, kdy jsme byli a opět pojedeme na třídní výlet.

Co kdyby Hitler vyhrál Druhou světovou válku?

Na začátku byl jeden tweet. „What if“, aneb Co kdyby. Vždycky říkám, že v dějepise se „na co kdyby nehraje“. Ale vyzkoušet jsem to musel.

WhatIf

To je výhoda Twitteru. Jaký si to uděláte, takový to máte. V neděli se mi na mém Twitteru objevila zajímavá myšlenka a po pár minutách přemyšlení jsem ji zařadil hned na první pondělní hodinu.

Co kdyby“ se rovná jakési alternativní historii. A alternativní historie zní v dnešní mediálně složité době jako něco špatného, ale vždy záleží, jak je metoda použita. Pokud je aplikována správně, má své výhody. Žáci musí přemýšlet velmi široce, v kontextu a především v rovině příčina – důsledek. A to znamená přemýšlet historicky. Přemýšlet nad tím, jestli se historie můžeme opakovat.

Nevýhody ale jsou také, proto je důležité tuto metodu nepoužívat plošně pro všechny třídy, ale jen pro vybrané třídy nebo ročníky. Hlavní nevýhoda je prostě taková, že některým žákům nemusí dojít, že se bavíme o imaginárních situacích, které se nestaly. Alespoň pokud se bavíme o učení na základní škole. Pořád si pamatuji, jak jsem žákům dával text s chybami, kde byly naprosté hlouposti. Žáci mi ale právě ony mnou vymyšlené věci dávali do testu.

Důležité je také vybrat správnou fiktivní situaci. V mém případě Druhou světovou válku. Z několika důvodů. Deváťáky mám inteligentní. Druhou světovou jsme zrovna probrali a všichni ji znali a vědí, že Německo ve skutečnosti prohrálo. Samozřejmě je to pro ně téma pořád zajímavé, protože nesledují televizi, kde běží každý den nějaké dokument o Hitlerovi, Válce nebo nacistickém Německu. A co si budeme říkat, nic jiného mě nenapadlo a vlastně ani v současnosti mě nic nenapadá, pokud vyloučím moderní dějiny dvacátého století.

Man-in-the-High-Castle

Výhoda otázky „Co kdyby Hitler vyhrál Druhou světovou válku“ je, že si s takovou myšlenkou už lidé pohrávali a minimálně seriál „The Man in the High Castle“ je zajímavý a i já jsem dvě ukázky zařadil do reflexe cvičení.

Jak jsem postupoval? Danou hodinu jsme klasicky probrali nové učivo, část Studené války. Poté jsem nechal zhruba dvacet minut na následující cvičení. Žákům jsem jednoduše položil otázku, rozdal papír a řekl, že mohou spolupracovat ve dvojici, pokud chtějí. Tentokrát se žáci usmívali, takže metoda i téma pro ně bylo zajímavé. Na zeď jsem pustil mapu světa z období právě probíhající Druhé světové války a oznámil jim, že Hitler právě získal i Sovětský svaz.

WhatIfMapa

Co se bude dít dál? Co Hitler a jeho armáda potřebuje dál? Kam půjde? Jak budou žít obyčejné občané? Co bude s Hitlerem?“ Postupně jsem se snažil dávat podobné nápovědy a stimulovat zaseklé žáky.

Níže se můžete podívat na pět ukázek, jak práce žáků dopadly. Pracovali zhruba pouze deset minut čistého času.

(Přepsáno tak, jak je na papíře od žáků. Někteří mají celé věty, někteří jen v bodech. Pokud jsou pravopisné chyby, opsáno i s chybami.)

1)

Nacistická Evropa, vraždění Židů

Amerika by použila atomovou bombu na Německo

Válka by pokračovala

Čína by se spojila s Amerikou a Británií proti Německu a Japonsku

Atentát na Hitlera

Nástupce Hitlera špatný vůdce

Amerika s Británií vyhrají

2)

Po úspěšných taženích Hitlera se to v Evropě na chvíli uklidnilo. Hitler verboval armádu i z jiných zemí, které neměli na výběr. Armáda stále rostla. Ve všech státech v Evropě se pracuje pro Hitlera. Hitler zaútočí na Afriku a celou vyhladí. Zakládá si tam kolonie. Z Afriky čerpá všechny zdroje. Prakticky celý svět ovládá Hitler. Lidé žijí ve strachu. Znovu se objevuje propaganda a vznikají filmy a knihy o skvělém Hitlerovi.

3)

Po Hitlerově smrti – byly by „demonstrace“ – státy by se chtěly oddělit od Německa

Německo by chtělo dobýt Ameriku – suroviny

Kdyby jeden stát udělal demonstraci – Německo pošle vojáky a tanky – ostatní státy by mohli pomoct – všechny státy – demonstrace proti Německu

Německo by se nemuselo ubránit – všechny státy by byli volné, vlastní zákony, vláda, armáda

4)

Hitler zlomí vůli nepřátel v Evropě, nabude velké síly a pravděpodobně dobije Ameriku – ve světě zavládne brutálně diskriminace, Hitlerův plán se naplní – přeživší budou pravděpodobně jen Arijci a otroci

Odpor Evropě vůči Hitlerovi, Amerika dostává info, šance výhry 50:50

Život za Hitlera – nacisti vládci světa

5)

Vše by bylo hlídané, nemohli by jsme se vyvíjet

Doba by šla pomalu, stále by byl přídělový systém a vše v Německu jak za války by pokračovalo, Hitler by chtěl ostatní státy, i Ameriku

Stavělo by se vše jak by se líbilo Hitlerovi, byla by vyhlazena celá židovská populace

Začali by válčit s Amerikou (která by na ně možná shodila atomovku)

Vše hlídané a cenzurované!

——-

Poté, co mi žáci práce odevzdali, jsme si pustili trailer na první sezónu seriálu „The Man in the High Castle“ a ještě první scénu z druhé sezóny stejného seriálu, kdy jedna z postav jde do školy v nacistické uniformě, celá třída odříkává slib Vůdci a v úplně závěru „zdraví“ obraz Hitlera.

Krátké pokračování a finální slovo se odehrálo na začátku další hodiny, kdy jsme si pár ukázek přečetli, zhodnotili a řešili nahlas a všichni společně, co by mohlo odehrát.

Myslím, že metoda splnila očekávání, žáci se rádi zapojili, všichni něco napsali a pokusili se něco vymýšlet. Často podle mého poměrně logicky a „správně“ odhadovali, co by se dít mohlo. Jedná se tedy o „klasickou moderní“ metodu, kdy není důležité nic memorovat, jen myslet, analyzovat, argumentovat. Není důvod, proč ji nepoužít i v dalších hodinách a s jinými žáky.

Pokud si dokážou představit cenzuru, manipulaci a propagandu, možná si ji budou více všímat i v našich dnešních životech.

7 důvodů, proč nerandit s učitelem

Vlastní děti?

Ne, děkuji! Jediné, co mi teď stojí, jsou všechny chlupy na těle. Hrůzou! Vidět každý pracovní den žáky a jejich chování je přirozenou antikoncepcí. Pořád blbý dotazy. I ten nejchytřejší jedinec se nakonec chytí stáda a jakékoli blbosti, která je zrovna v módě. Můj chlapeček by byl neuvěřitelně šikanovaný. „Tomášku, teď jsem četl výzkum – nebudeš jíst brambůrky a X, škodí to zdraví. A taky Y. A mobil? Taky škodí prý zdraví. Smůla. Piš kamarádům dopis.

birth-control

Pátek

Den večírků. Ne pro učitele. Celý týden pozorovat a vzdělávat děti, pak poslouchat kolegyně, co se zrovna stalo v 85468.díle Ulice, to je nesmírně vyčerpávající nejen fyzicky, ale především psychicky. Takže pokud potkáte v pátek večer samotného týpka u baru, je to učitel. A nepřeje si být rušen. Jen největší krize ho mohla vyslat do ulic. Pátek je totiž den bez lidí a ani Jennifer Lawrence na dálkové ovládání by to nezměnila.

jennifer-lawrence

Neděle

Ach, ta nedělní deprese. Už od rána je učitel nevrlý. Má spoustu práce – opravování a přípravy dalšího týdne. Ale zároveň se mu nechce nic dělat, jen ležet, číst a koukat na seriál. A zítra zas do práce. Věděli jste, že učitelé a jejich způsob nakládání s nedělí má svůj psychologický termín? Sunday Night Depression. A nebo Sunday Night Blues. Úzkost a deprese jsou charakteristickými pojmy pro vysvětlení předchozích výrazů.

CfJhhNuXEAQTHHY

Je to jednoduché – zbývá vám jen sobota. Pátek i neděle jsou dny, během kterých nemá smysl s učitelem trávit čas.

Jeho předmět je ten nejdůležitější

Sobota tedy, pojedeme na výlet, řeknete si. Randíte s dějepisářem? Co takhle zajet na nějaký hrad? Budete to mít i s přednáškou. Speciálně pro vás odborná – delší a nudnější, protože si zasloužíte speciální zacházení. Jednou je to hezké, ale každou sobotu? A nebo si představte, že randíte s češtinářem. To aby se slečna bála i promluvit. A co teprve posílat smsku a v ní napařit hrubku. To pak přijde jen odpověď, kterou nechcete slyšet „Dneska nic nebude, napsala si špatně mě/mně.

f938b0c1496e6b4eb7e899e7cbc106e5--funny-teachers-funny-teacher-memes

Možná by to mohlo klapnout s učitelem biologie? Že by našel mýty opředené místo a konečně jste si užila? Na druhou stranu, co kdyby vám počítal kalorie a zakázal zmrzlinu?

Učitelské chování

Uděláte něco špatně, okamžitě přijde trest. Co třeba pohlavek? Nebo alespoň jeho naznačení. A naopak za správné chování náležitá odměna. Třeba bonbón. Pokud už je učitel zkušenější, tak je to mistr trpělivosti a nikdy se nerozčílí. A co když nebude žárlit? Děs. Prostě se dokáže dostat do vaší hlavy, protože je to jeho práce. A ty otravné otázky. „Myslíš, že to máš správně? A co by šlo udělat ještě lépe?“

explain-again

Všední dny

Ne a ne. Přísahám, že nebude doma ve dvanáct hodin. Spíš tak ve čtyři. Další hodinu bude trávit zíráním do zdi, jen aby se vzpamatovat ze svých dnešních zážitků. Pak další hodinu opravování. Samozřejmě dodržuje hygienu a musí večeřet. Ještě připravit na další pracovní den a kouknout na internet. Kolik je? Devět večer? „Dobrou.

67-Hilarious-Teacher-Memes-53

SPV

Ne, nejde o ten předmět, který nahradil Občanskou výchovu. Jde o „Syndrom porad a vysvědčení“. Takový učitelský zombie mód. Těžké dny, které musí zvládnout a vy s ním. Představte si, že se v jednom týdnu zeptá několik stovek lidí, co bude mít za známku a jestli si to může během deseti minut opravit, když pět měsíců nic nedělal. Pak musíte ještě několik hodin čekat, než ředitel přečte nové vyhlášky a zákony. Do toho samozřejmě ještě střet s rodiči žáků. Ale má to i pozitivum – víte, co vybrat za dárek. Vhodné je začít boxovacím pytlem, další úroveň je už jen zbraň a terč.

depositphotos_67789441-stock-photo-angry-man-shooting-with-shotgun

Opravování

Už to tu několikrát zaznělo, ale musím tomu věnovat další řádky. Naprosto speciální část učitelské profese. Vzít si domu práce žáků, všechny je přečíst, opravit, oznámkovat, zapsat známky na internet, pak si dát panáka. Každý den, každý týden. To samozřejmě znamená méně času pro vás. Což je ještě lepší varianta. Nejhorší je být při opravování. Chvíle zoufalství střídají hysterické úsměvy a tiky v očích, chvíle mlácení hlavou o zdi střídá křečovité tancování na nevhodnou písničku. Něco, co prostě nechcete vidět.

stažený soubor

Privatizace školství

Minulé století znamenalo pro školství pokrok v tom, že nabídlo školu a vzdělání všem. V současném století je čas na to, aby bylo žákům poskytnuto kvalitní vzdělání.

Veřejné školství je dnes prospěšné v jedné věci – naučí číst, psát a počítat. Tím získá stát vzdělanější a kvalitnější pracovníky a země se může ekonomicky rozvíjet. Tato historická nutnost je ale už dávno překonaná. Je to jako vždy, když „vládne“ monopol – kvalita klesá. Státu to nevadí, ba právě naopak. Možná je právě takové zadání? Nekecáme, vládneme.

Nekvalitní veřejné školství jen zvyšuje kvalitu soukromého školství. Není to o penězích. Je to o politicích, nulových změnách s výjimkou zvyšující se byrokracie, remcání a následné pochopitelné neaktivitě učitelů ve veřejném školství, protože nemohou nic změnit.

Pokud stát nezvládá svou roli, aktivitu převezmou sami občané. Určitě ne prostřednictvím svátku demokracie s názvem volby, ale svoji vlastní aktivitou nezávislou na státu.

Určitě jste slyšeli příběhy, kdy si rodiče založili vlastní školu. A je jich čím dál tím více. Pokud jsou lidé ochotni zajít tak daleko, je zřejmé, že špatný je celý systém. Jak reaguje na trend zakládání soukromých škol stát? Nereaguje. Tak typická reakce pro přebyrokratizovaný aparát. Prostě nestíhá. Až se probudí, může být pozdě, může být více soukromých škol než veřejných. A v tom případě soukromé školy naprosto zválcují systém a veřejné školství bude odsouzeno k zániku. (I když v naší zemi se to pravděpodobně nestane, protože stát blokuje vznik nových soukromých škol.)

Nereagování státu je zarážející. Státu tím hrozí, že brzy přijde o své uniformované jedince, o svůj monopol. Na stole jsou dvě možnosti. Buď se stát vzpamatuje a bude prostřednictvím svobodných učitelů vzdělávat jedince na vyšší úrovni. Čímž ztratí lehce manipulovatelné stádo, ale udrží si většinu školních institucí. Nebo se bude chovat stejně jako do dnešních dnů. A ztratí vše.

Stačí zvýšit samostatnost školy a atmosféra se mění, i neschopná inspekce to uznává ve svých hlášeních. Zakládání soukromých škol nebo alespoň změny ve veřejném školství jsou celosvětové trendy, které nechytáme. Opět. I Švédsko, pro mnohé vzor sociálního státu, který utrácí za školství nejvíce peněz v poměru ke svému bohatství, dává žákům možnost výběru a už před deseti lety zde existovala skoro tisícovka „nezávislých škol“, které navštěvovalo přes deset procent žáků.

Přijde mi smutné, když učitel má čekat na to, až mu stát řekne, co vlastně má učit z moderních dějin a jestli může vůbec říct „Stalin byl špatný“. Přijde mi šokující, když se paní učitelka na facebooku ptá ostatních učitelů, jaký názor má inspekce na čtenářské deníky, aby se podle toho mohla zařídit. Šílená nesvoboda je nejen typická pro celý systém, ale je evidentně i v hlavách některých učitelů, kteří si bez povolení systému nedovolí ani informovat žáky o současných událostech či „zakázaných“ knihách.

Není to tak, že bych chtěl mít školství soukromé. Nebo že bych dokonce chtěl učit na soukromé škole. Jen mi vadí špatný systém, který navíc nereaguje na změny a nedělá nic pro učitele a už ještě větší nic dělá pro žáky. Jen se snažím popsat, co se děje a co se dít bude.

Častá kritika soukromých škol zní, že vychovává jen budoucí elitu. Ve skutečnosti je to naše současná politická elita, která zamyká děti v nekvalitních školách. A ano, všichni jsou si pak rovni, protože všem je nabídnutá stejná nekvalita.

Pokud chceme občanskou společnost, musíme začít ve školách. Školy musí mít svobodu, být nezávislé. Škola se nemá zodpovídat státu, ale rodičům.