Syndrom vyhořelé sborovny

Často se mluví o syndromu vyhoření, hrozící nejen učitelům, jako o velkém strašáku, kterému se máme snažit vyhnout a věnovat se prevenci. Ale co když se syndrom vyhoření netýká v takové míře a hloubce mě, ale mých kolegů? Co když pracuji ve vyhořelém prostředí?

Co když se celá naše „loď“ jen udržuje naživu, ucpávají se díry, ale nemá schopného navigátora a nikam nemíří?

Co když naše „loď“ ani nehledá schopného navigátora a schopné pomocníky? Stačí tam jakýkoliv pracovník za podmínky, že má všechny papíry vyplněné správně.

Co když si mí kolegové neustále na něco stěžují a zároveň nikdy nic aktivně nepodniknou?

Co když kolegové odpočítávají dny, týdny, měsíce a roky, které jim zbývají do důchodů?

Co když nejsou nikdy ochotni vyzkoušet něco jiného, něco nového?

Co když jen sedí na zadku ve sborovně a nejsou ochotni udělat něco navíc?

Co když na tom zadku sedí ještě pět minut po zvonění na hodinu a přicházejí si zase sednout ještě před koncem hodiny?

Co když nesouhlasím s tím, jak ostatní učitelé trestají žáky?

Co když moji kolegové, vysokoškolsky vzdělaní lidé, dokáží hodinu řešit horoskopy a o přestávce vymýšlet argumenty, proč nechtějí bydlet vedle „cikánů“?

Co když můj kolega podporuje člověka, který popírá holocaust?

Co když kolegyně řve o přestávce na žáky, aby neřvali, ale když přijdu do sborovny, je to ona, kdo příšerně řve?

Co když kolegyně řve o přestávce na žákyně, že nemají být na chodbě, ale ve třídě?

Co když nastavená pravidla platí jen pro někoho a pro další ne?

Co když kolegyně místo učení strašně často pouští žákům film?

Co když kolegyně má ve sborovně ukryté láhve alkoholu?

Co když dopadnu stejně?

Proti vyhořelému prostředí neexistuje prevence. A vyhořelé prostředí nemůžu změnit, protože ho tvořím jen z naprosto minimálně části. Vždycky jsem si myslel, že na vedení školy nezáleží. Možná proto, že není „vidět“. Udělají rozvrh, vyplní papíry, jedou na školení. Ahhh, naivní a neznalý pan učitel. Sborovna je naprostým zrcadlem vedení školy, protože vedení školy vybírá učitele a učitelky.

Tento článek je spíše pro mé budoucí já, až mi nebude nejlépe a budu mít pochybnosti v novém městě a nové škole, abych si uvědomil a připomněl, proč jsem odešel ze své první práce na základní škole. Text byl napsán už o Vánocích 2017. Tři měsíce jsem si rozmýšlel, jestli mám odejít nebo zůstat. Pak jsme také potkal jiné vedení škol. Se svým budoucím ředitelem jsem mluvil hodinu – pečlivě si vybere učitele a nechá jim svobodu. Můj současný ředitel mi dal smlouvu, protože jsem přišel první. Podepsal jsem ji hned na místě. Za to děkuji. Ale pak přišlo poměrně dost omezování, zákazů, vyhlášek, doporučení. Vždycky ale najdu spoustu výhod pro zdržení se na místě. 95 žáků ze 100 je naprosto výborných. Město mi sedí, byt mám vyhovující a levný a tak mi zbývá spoustu peněz. Stěhování je složitá a náročná věc. Ale takové myšlenky přicházejí většinou o víkendu nebo během prázdnin. Pak přijdu do sborovny a vše jede znovu. Naštěstí mám rád výzvy.

Reklamy

Jak „experti“ ničí naše školství

Ničit je špatné slovo. Možná už jen kvůli tomu, že nemůžete zničit to, co už zničené je. Jedná se spíše o zpomalení změn či dokonce jejich pozastavení. Učitelé se těmto “expertům” často smějí. Nebo reagují negativními výkřiky. Přál bych vám vidět a slyšet naší sborovnu v časech čtení textů od těchto lidí. “Experti” jsou často příliš radikální ve svých požadavcích, žijí pouze ve své bublině a jejich výstupy mají své důsledky, které už samozřejmě “experty” nezajímají. Na “experty” jsou totiž naštvaní jak učitelé, tak i veřejnost. Pochopitelně každá část z jiných důvodů. Veřejnost se ale pak staví proti učitelům, protože promluvili “experti” na školství. Celé to nedává smysl, protože experti se snaží o změny (s kterými můžu klidně i souhlasit!), ale zároveň sami proti sobě staví učitelé a proti učitelům a škole veřejnost.

Pokud jste zde na blogu, pravděpodobně se zajímáte o školství. A pokud se zajímáte o školství, sledujete novinky z médií a tam vidíte stále dokola několik tváří. “Experty” na školství. Kde se vlastně vzali? Proč dostávají takový prostor? Odpověď bohužel neznám, ale to neznamená, že by mě to nezajímalo.

Téma na tento článek mám zapsán dlouho, ale dlouho jsem přemýšlel, jak ho pojmout. Jmenovat, či nejmenovat. Rozhodl jsem se, že každému “expertu” věnuji odstavec, budu je jmenovat a rozepíšu se ke každému. Ale pak jsem to změnil těsně před “uzávěrkou” s tím, že všichni mají společné znaky. Nejde o to, z jakého jsou politického spektra či jestli jsou konzervativní nebo naopak progresivní.

Všichni mají společnou klasickou věc. Nejsou to učitelé. Chápete to? Na téma školství mluví v rozhlase, televizi i novinách lidé, kteří neučí ve školách a jsou naprosto mimo realitu třídy a sborovny. Někteří neučili nikdy (!), což je typické pro člověka, který je vidět a slyšet snad nejvíce, někteří školu opustili kvůli penězům (uděláme výjimku a pozdravíme tímto pana Sárköziho, diktátora mezi „experty“, který nedokáže přijmout jiný názor a posílá mi neuvěřitelné emaily, jimiž se mě snaží lákat do NSDA…pardon, do Pedagogické komory), někteří kvůli politice. Takoví lidé mi říkají, co je špatně ve školství a jak mám svou práci dělat.

Jeden z expertů například tvrdí, že pedagogika není žádná věda, že učitel by měl znát POUZE svůj předmět. Přijdete, vypočítáte příklad, a kdo to nechápe, má smůlu, je to prostě blbec, protože “to nevidí”, nepochopil postup. Tohle tvrzení je něco neuvěřitelného a dokáže ho vyvrátit snad každý žák či student. Je hezké umět cokoliv, ale pokud to učitel neumí předat a žáky naučit, nemá smysl něco umět a otevírat pusu, protože žák se to stejně musí naučit sám. V takovém případě se jedná jen o ztrátu času a pozice “učitele” je beze smyslu. Podle mě je to naopak pochopitelně, dnes je pedagogika důležitější, než předmět, který učím. Jak učivo předat, jak vysvětlovat, jak opakovat, mít cvičení a vědět, kdy je použít, to jsou znaky kvalitního učitele. Znát svůj předmět je samozřejmost. Tento expert nikdy v životě skutečně neučil, ale přednášel na elitním gymnáziu. A přednášet, tedy mluvit do zdi, a učit, to je obří rozdíl a je to něco, co se nedá srovnávat. Učitel nepřednáší, učitel učí.

Pokud jsou “mimo realitu”, jak jsem psal výše, kde berou své názory? Zde je hlavní kámen úrazu. Z různých ročenek, hlášení, statistik. Vždycky mě dojme, když slyším, jak si vedeme v PISA testech nebo dalších srovnávacích testech. Naše škola byla součástí testování pátých a devátých ročníků. Tyto testy se psaly na počítačích. V červnu. Deváťáci, kteří mají po přijímačkách, škola je nezajímá, na vysvědčení nezáleží. A ještě jsou na počítači, opakuji podruhé. Samozřejmě, že dopadnou hůř, než žáci pátého ročníku, protože mladší žáci mají alespoň nějakou motivaci. Jediná motivací deváťáka je co nejrychleji to odklikat a jít hrát hry na počítači. Proč by ho měl zajímat výsledek? Nehraje za sebe, nehraje za školu, nehraje za předmět. Proč by měl stát o kvalitní výsledek?

Po testech přijde ohlášení výsledků, ty si vezme “expert” a začne hlásit své pravdy. Jaké to zklamání – škola nefunguje, musíme udělat změny. Hodně lidí bude zajímat, jak vlastně test a následně srovnání vypadaly, ale „expert“ si vezme to, co potřebuje. Že by mohla být chyba v testech nelze připustit, protože expert by neměl o čem psát.

Další zdroj informací pro „experta“ ve formě “fake news” jsou pochopitelně hlášení inspekce. Pravděpodobně si dokážete představit, jak vypadá škola, do které přijde inspekce. A jak se inspekce chová. Inspekce přijde na pár dní a popíše školu na základě papírů. Pokud mají v papírech nepořádek, jedná se o špatnou školu. Aby se neřeklo, někoho pošlou i do hodiny. Moje zkušenost je taková, že paní nepoznala rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou prací. A nutné je se zamyslet, kdo to vlastně je inspektor? Člověk, který buď selhal jako učitel nebo člověk, který vůbec nechtěl učit. Paráda.

Od těchto lidí a za těchto okolností se pak vytváří mediální obraz školství, který vůbec nemusí odpovídat realitě. Z tohoto mediálního obrazu se pak k společnosti dostává „pravda“ o českých školách, učitelích, ale třeba i inkluzi a dalších součástech každodenního života našich učitelů. A na základě mediálního obrazu a poptávce veřejnosti se dělá politika týkající se školství.

(Bohužel sem musím dát speciální poznámku. Prosím pana Janka Wagnera (nebo kohokoliv zodpovědného ze serveru pedagogicke.info) aby tento ani žádný jiný text v budoucnosti nekopíroval na zmíněné stránky. Taky mimochodem zajímavý úkaz – již třikrát jsem prosil, pokaždé bez odpovědi. Pan Wagner k mému článku již dokázal dát jiného autora, zasáhnout mi do textu, ale slušnost zeptat se nebo odpovědět, ta se u něj moc nenosí.)

Jako obvykle, když napíšu nějaký “kritický” text, snažím se i navrhnout řešení. I zde existuje řešení, to znamená, že existují lidé, které stojí za to poslouchat a kteří jsou z praxe, ne z vysněného světa, kde sedíte u stolu, čtete falešné informace a z nich skládáte texty. Světlo na konci tunelu je, protože existují sociální sítě a zajímavého textu či akce si může někdo všimnout.

Kdo stojí za pozornost? Za změnu pedagogických fakult bojuje Otevřeno, složeno překvapivě ze studentů pedagogických fakult po celé republice. O změnu výuky na středních školách se snaží Středoškolská unie. A o změnu se snaží i Učitelská platforma. A v poslední době se dostali do zaměřovače médií i jednotlivci, skuteční učitelé, čemuž se dá těžko uvěřit. Andrea Svobodová, učitelka z učiliště, mluví o učilištích. Překvapivá a osvěžující změna. Několik rozhovorů v poslední době poskytl i Bohuslav Hora, oceněný učitel z Global Teacher Prize. Ať se nám to líbí či nelíbí, budoucnost je v technice a v aplikacích, které budou pomáhat učení a přispívat ke kvalitním hodinám, o tento aspekt se stará například Libor Klubal a Jitka Rambousková. Už stálicí na další důležité téma – mediální výchovu, je Michal Kaderka a jeho Svět médií.

Několik odkazů:

http://otevreno.org/

https://stredoskolskaunie.cz/

https://ucitelskaplatforma.cz/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vyucovani/se-bystrych-kluku-stavaji-skladnici-spis-nezamestnani-ve-skole-ne-kaslou-rika-ucitelka-anglictiny-sou/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/ucitele/jsme-skola-na-malem-meste-nasi-konzervativni-rodice-nad-mymi-metodami-krouti-hlavou-rika-oceneny-dejepisar/

http://ipadvetride.cz/

http://www.cojsemvyzkousela.cz/

Všichni jmenovaní jsou samozřejmě aktivní na sociálních sítích. Facebook nevlastním, ale všechny organizace se tam dají sledovat i bez vlastního účtu. Jednotlivci jsou aktivní na Twitteru, kde už vám mohu pomoc:

https://twitter.com/michalkaderka

https://twitter.com/vivalafuckoff

https://twitter.com/JitkaRa

https://twitter.com/Libor_Klubal

https://twitter.com/kukuslav

https://twitter.com/ucitele

4(+1) metody pro opakování ve skupinách

Už se zde nachází několik textů o různých metodách – krátkých i více času zabírajících, naprosté experimenty i běžné metody na opakování. Dnešní text je věnován taky opakování, ale všechny cvičení budou mít speciální dvě charakteristiky. Za prvé: jsou pro skupiny (tři a více žáků). A za druhé: zároveň nejde o „suché“ opakování typu otázka – odpověď, ale důležitou součástí hry je strategie, taktika. Proto jsou následující cvičení u žáků velice oblíbená, za to ručím. (Samozřejmě za předpokladu, že je nebude používat každý učitel každou druhou hodinu, jak se stalo na mé škole s aplikací Kahoot. Každou z těchto metod používám vždy dvakrát až třikrát za školní rok.)

Všechny hry mají zároveň společné jedné pravidlo pro žáky – jednou ruší, dostanou varovaní. Ruší podruhé, strhávám skupině body. Ruší potřetí, strhávám skupině dvojnásobek toho, co při druhém rušení. A tak dále. Vážně nutné zdůraznit, protože skupinová práce nahrává rušení. Nebo spíše při skupinové práci musí být vždy šum, ruch, ale nesmí přesáhnout určitou hranici. Prevencí je tedy výše vyjmenované pravidlo. Plus „jenom zkusíme, jestli i u vás můžeme hrát hru ve skupinách, pokud to nepůjde, tak se nic neděje, ale už nikdy nic hrát nebudeme“.

Forbes

Nejnovější objev, který jsem měl v počítači asi tři roky, než jsem ho skutečně vyzkoušel. Na internetu (i českém) můžete najít skutečně šerednou komplikovanou verzi této metody, která je z mého pohledu naprosto nepoužitelná. Až když jsem dvě třetiny pravidel vyhodil, zbyla mi úspěšná metoda.

O co jde? Stačí připravit otázky rozdílné obtížnosti na malých papírcích (pokud budou všechny na jednom papíře, vzbudí to u žáků podezření, že zrovna jejich řadě dáváte těžké otázky; proto dávám malé papírky a nechám jednoho žáka před začátkem hry zamíchat hrací karty). Otázky mají padat rychle a odpovědi ještě rychleji, proto klidně dávám do soutěže související otázky typu „Kdo spáchal atentát na Heydricha“ a za pár kol padne „Co udělali Gabčík s Kubišem?“ Samozřejmě to dělám v případě odpovědí, které považuji za základní a důležité.

Jak jsou na tom žáci a jaké jsou pro ně pravidla? Já je rozděluji podle řad. Vyberu žáka z řady, položím otázku. Úkolem žáka je pochopitelně odpovědět správně, ale může mu být poskytnuta pomoc. Ale i to má své pravidlo – pomáhá pouze žák, který sedí vedle odpovídajícího, za ním nebo před ním. Pokud sedí sám v poslední lavici, pomoci může jen žák před ním.

A teď to, co dělá tuto metodu úspěšnou u žáků. Je to hrací pole. Za každou správnou odpověď má skupina bod, ale zároveň možnost do hracího pole dát svůj znak (například křížek; nutné předem oznámit, a pokud možno i nakreslit na tabuli vedle hrací plochy). Pokud v hracím poli vytvoří požadovaný vzor (například mají celou řadu, sloupec), dostává skupina další bonusové body. Osobně jsem zatím vždy použil tři hrací pole (4*4) nakreslené na tabuli, zároveň jsem je pojmenoval, aby mi žáci mohli říct jen „Sparta 3“, kde Sparta je jméno jedné z hracích ploch a číslo označuje přesné místo v hracím poli. Papír s možnými vzory a jejich bodováním má k dispozici každá dvojice.

Forbes

Postupně se samozřejmě střídají řady a žáci.

Chvíli trvalo, než se žáci zorientovali, než celou hru vstřebali. Ale soutěž má určitou atmosféru. Je skutečně napínavá a pokud má tempo, žáky to vážně chytne. Tempo je nutné pro větší zajímavost, kdy se žáci musí rychle rozhodovat – hraje se na třech polích zároveň, kdokoliv může svůj znak položit kamkoliv. Je důležité sledovat i soupeře a strategicky je případně blokovat.

Sázení

Zde používám ne řady, ale skupiny, většinou po čtyřech, pokud je to možné. Učiteli stačí papír s otázkami (stačí pět až sedm, obtížnost se musí stupňovat). Žákům stačí do skupiny jeden papír a jedna tužka.

Učitel nejdřív oznámí téma. Následně žáci sami na sebe vsadí, podle toho, jak si na téma věří. Učitel si mezitím na tabuli připravil tabulku s očíslovanými skupinami, jimž přiřadil pět set bodů. Nyní k nim napíše do dalšího řádku kolik jednotlivé skupiny vsadily. A teprve v dalším kroku jim poví otázku.

Žáci odpověď zapíší a přihlásí se, pokud mají hotovo. Následně probíhá bodování. A jde se na další kolo.

Zajímavé bylo nedávno sledovat šesťáky (mimochodem, i ve třiceti lidech ve třídě jsme tuto i předchozí metodu zvládli bez problémů), kteří se při sázení strašně báli a sázeli směšné částky. Zatímco deváťáci hrají po pár kolech v tisících, šesťáci hráli o padesát bodů. Ale právě to je ta zajímavá část hry, různé strategie, různá důvěra. V pozdějších kolech praktikuji to, že kdo má nejméně bodů, sází první, aby mohli ti nejlepší hrát víc strategicky.

Soutěž může mít velké množství úprav. Hrát si můžete s povolenou částkou na sázení, která se může každé kolo měnit a postupně se zvyšovat až na „all in“. Stejně lze udělat jakési předkolo, v kterém žáci teprve získávají částku na sázení ve hře (například v čase dvou minut vysvětlit x pojmů, za každý pojem y bodů). Další možnost je dát do jednoho tématu více otázek a za každou správně zodpovězenou dostávají násobek vsazeného (například vsadili pět set a téma má čtyři otázky – pokud dají správně jen tři, získající tisíc pět set).

Kufr

Hra, kterou asi nemusím představovat, protože se jedná o známý televizní pořad. Ve zkratce jde o to, že jeden žák sedí tak, aby neviděl na tabuli nebo zeď (na kterou vysílá projektor obraz), kde se objevují různá slova. Žák, který na pojmy vidí, napovídá tak, aby první žák řekl ono slovo na tabuli. Samozřejmě se nesmí používat kořen slova ani „první písmeno je S“. Jak si zahrát kufr v klasické třídě o třiceti žácích?

Opět se hraje po řadách. Ale možností je více. Jasné je, že v křesle čelem ke třídě vždy sedí jeden člověk. Napovídat mu může buď jeden vybraný žák nebo celá řada s tím, že se hlásí a postupně střídají v nápovědách.

Může se hrát na počet slov na jednoho žáka a pak střídání žáka a řady, nebo také na čas (například jedna minuta, kolik se stihne pojmů tak záleží čistě na hráčích).

Bodování může být také různé. Může samozřejmě být za každé slovo jeden bod. Tak jsem to hrál v začátcích. Teď dostávají žáci bod v případě „normálního“ slova a tři body v případě slova dějepisného. Nebo se může bodovat úplně jinak – na každé slovo je třicet vteřin a kolik vteřin zbyde po sdělení správné odpovědi, tolik má skupina bodů.

Osobně používám v poslední době tuto metodu jako improvizační cvičení pro případ mého největšího strašáka – suplování na prvním stupni. Kdykoliv mě ředitel pošle na první stupeň, hrajeme kufr. Asi proto tam jsem extrémně populární. Já to mám jako cvičení bez přípravy (slova prostě vymýšlím; připravené je mám jen pro své žáky na druhém stupni), ale ve skutečnosti je to pro žáky z prvního stupně dost dobré cvičení, protože se při něm učí mluvit nahlas a rychle formulovat myšlenky před celou třídou.

Riskuj a Jeopardy

Další televizní hra, kterou asi nemusím zdlouhavě představovat. Několik témat, pod každé patří různé složité a různě bodované otázky. Nejlepší jsou tři skupiny či řady. Učitel tak musí mít témata a otázky připravené. Žáci vidí hrací plochu, kde jsou témata, body za otázku, které jsou postupně proškrtána s tím, jak si je žáci vybírají. Vedle hrací plochy by mělo být bodování jednotlivých skupin.

jeopardy

Pro žáky je důležité sdělení, co s vybranou, ale nezodpovězenou otázkou. To je třeba promyslet dopředu.

V Riskuj jsou otázky a odpovědi. Speciální je americká verze Jeopardy, kde jsou odpovědi a žáci musí tvořit otázky.

Právě pro Jeopardy existuje na internetu bezplatný a bez nutnosti registrace fungující template, aplikace. Učitel si je doma připraví, zahesluje, okopíruje si odkaz a před třídou pak jen kliká. Zároveň kliká na plus a minus, podle toho jak žáci odpovídají.

https://jeopardylabs.com/

Řídit třídu jako firmu…

Další “maličkost” do sbírky “co mi na univerzitě neřekli” se týká třídnictví. Vlastně dokud jsem byl mimo školství, nebral jsem to jako něco významného a jediný rozdíl moje třída versus jiná třída, kde také učím, byly školní výlety. Alespoň v mé hlavě. Jen kolegové přikládali třídnictví velkou důležitost.

Následující článek je mix teorie a praxe. Server Edutopia udělal anketu, sedm stovek učitelů odpovědělo a vyšel jasný vzorec. Vyšlo jakýchsi pět zákonů třídnictví. V podstatě beru těchto pět nadpisů, protože se mi zalíbily a souhlasím s nimi, a rozepisuji je z vlastních zkušeností a názorů. Originální text v angličtině najdete zde.

Kdyby to viděli moji žáci, určitě by se smáli. Proto upozorňuji, že jde o nějaký ideál, na který mistři učitelé dosáhli, ale já nikoliv. Zatím. Jde spíše o to, že když jsem začínal, tak jsem byl po této stránce na nule procent, teď jsem na šedesáti a v budoucnosti snad půjdu ještě výše.

1. “Já”

Tento bod je naprosto jasný – aby byli žáci spokojeni, musím být já spokojen. Odpočinout si, spát, udělat si jednou za čas radost, jet na výlet, jít do kina, užívat si. Pak můžu poctivě pracovat. Teprve se zkušenostmi mi došlo, že když jsem unaven, nemá cenu čtyři hodiny pracovat a prakticky nic neudělat. Radši si po práci na dvě hodiny lehnu a za další hodinu mám odpracováno. Ve výsledku toho udělám víc za kratší čas a jsem spokojen.

Musím chodit do práce dobře naladěn, pokud možno. Každý zažil situaci, kdy přijde učitel do třídy už evidentně nasrán a zlobu dál rozesílá kolem sebe na nevinné žáky, kteří ve skutečnosti za nic nemohou. Klasika. Učitel by proto měl mít naprosto stabilní domácí prostředí, vyjasněné vztahy a pokud jsou problémy, netahat si je do školy. To se jednoduše napíše, hůř provede.

Já mám v tomhle naprosto čisté svědomí a doma žádné problémy nemám. Ale občas se stane, že mě naštve kolega či kolegyně, nebo vedení školy, a do třídy nejdu v optimální náladě na rozdávání znalostí. V nejhorších situacích se mi vážně osvědčila nečekaná věc – řeknu žákům, že mám vážně blbou náladu, ať to ještě nezhorší a chovají se extrémně slušně a pracují. Přísahám, že zatím pokaždé žáci situaci pochopili a vlastně mi dokázali zlepšit náladu. Už od svých prvních zkušeností ve třídách jsem si všiml, že žáci na druhém stupni základní školy mají pro toto šestý smysl a dokážou vycítit náladu učitele – když přijdu s extrémně dobrou náladou, přeleje se to i na ně, víc si dovolí a nakonec z toho je většinou bordel. Takže úsměv, pohoda, vtípek, ale nepřehánět to. A hlavně vždy začít hodinu prací žáků.

Jakási pohodová stabilní atmosféra pomáhá jak žákům, tak i učiteli. Výsledkem je pochopitelně nejlepší možné prostředí pro učení z obou stran.

2. Vztah s žáky

Já jsem viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.” Stalo se před čtyřmi roky a pořád si to pamatuji. Jedna maminka se topila v synových problémech a házela kolem sebe klacky. Je to už i zde na blogu několikrát řešené téma, jak se chovat k žákům. Jestli si hrát na přísného vojáka, autoritu nebo situaci nechat plynout a nemít respekt.

Já to samozřejmě neřeším, snažím se zaujmout metodami a znalostmi a proto na řešení respektu není čas – žáci totiž pořád pracují a za hodinu dělají i několik cvičení. Kdy mají stihnout rušit? Naopak jsem toho názoru, že autoritativní učitelé proti sobě poštvávají žáky, kteří proti nim jsou logicky v odboji a dělají čím dál tím horší věci.

Zkrátka není důvod, proč si nepokecat ve volném čase s žákyní o seriálu a s žákem o fotbale. Skutečný zájem žáci ocení, a pokud učitel bude vědět o žácích něco navíc, určitě pochopí, proč se v některých situacích chovají tak, jak se chovají. Takhle jednoduché to je. Pro koho asi žáci udělají něco navíc nebo se “podvolí” nějaké žádosti? Pro učitele, proti kterému bojují v zákopech? Nemyslím si. Pro učitele, ke kterému mají nějaký vztah. Vše je o komunikaci a rozumně nastavených pravidlech, vynechání řešení neuvěřitelných blbostí, na kterých někteří učitelé bazírují či se až příliš podřizují inspekci či vedení.

Mám pravidlo, že každý test oznamuji týden dopředu. Zrovna minulý týden jsem ve středu požádal žáky, jestli hned ve čtvrtek nemůžeme psát test. V pěti minutách vyřešeno a demokraticky odhlasováno „ano“, napíšeme si test hned zítra, i když píšeme další tři testy v ten den. Nepřikázal jsem. Požádal jsem. Dal jsem argumenty. Čas na rozmyšlenou. Nechal jsem žáky hlasovat. A dopadlo tak, jak jsem chtěl.

Plácnout si s žákem “high-five” nebo, ach, nedej bože, pozdravit první, není žádné ponížení ani prosba o pozornost. Je to vytváření důvěry.

3. Pravidla, hranice, očekávání

Extrémně důležitý bod. Jako naivní mladý blbec jsem si myslel, že dám žákům svobodu a oni mi to vrátí poctivou prací (ano, taky se tomu teď směju). Dokonce jsem jedno pololetí zkoušel, aby osmáci fungovali podle vlastních pravidel a trestů. Znáte to, všichni učitelé se něčím podobným chlubí, prezentují to jako zázrak, který ve skutečnosti funguje. Co už vám často neřeknou, že je to v druhé třídě a druháčkům stejně ty pravidla nadiktovala paní učitelka a schválila je. Můj experiment v osmé třídě skončil po jednom pololetí, jednoduše jsem ho zrušil a zavedl jasná pravidla.

Přesto si myslím, že u mě mají žáci relativně dost svobody. Určuji jen velký rámec, v kterém si smí dělat prakticky to, co chtějí, ale nesmí z rámce ven. Kdo a za co dostane poznámku, to musí být předem dáno, stejně tak horší kázeňská opatření. Za jakých podmínek dostane žák pětku, je také určeno. Co je důležité pro učitele, na čem záleží v hodinách, a tedy podle čeho budou dlouhodobě hodnoceni. Co se bude probírat o hodině, jaká jsou pravidla cvičení. To vše je pro žáky důležité, aniž by o tom možná věděli. A i kdyby nebylo, předchází se tím sporům jak s žákem, tak i rodiči.

Nejlepší je, pokud to vypadá jako demokracie, ale skutečně úplná demokracie to není. Výběr výletu. Žáci vybírají, navrhují, hlasují. Výběr trička v deváté třídě. Začínáme probírat Druhou světovou válku. „Napište mi na papírek, pokud chcete, abychom se něčemu nebo někomu věnovali víc, než je obvyklé a já si pro Vás připravím speciální prezentaci.“ Ve skutečnosti je to taková učitelem řízená demokracie a prakticky vždy se dostaneme tam, kam chci, nebo tam, kam to schvaluji. A ano, jednou jsem musel jako slávista dělat prezentaci na téma Sparta za Protektorátu a podruhé jsem dělal prezentaci na historii Humpolce. Mimochodem, v prvním případě jsem prezentoval, jak Sparta málem sestoupila a musel ji zachraňovat hráč půjčený ze Slavie. V druhém jsem dostal extrémní aplaus.

4. Získat si složité žáky

Pedagogickou fakultu jen kritizuji, ale tuto teorii a výjimečně i praxi mě naučila právě ona. Existuje spousta způsobu, jak “vládnout” třídě (nebo i nevládnout – říká se tomu překvapivě „učitel anarchista“).

Jeden z nich je najít klíčové žáky, získat si jejich důvěru, ale ne podlým způsobem či jakoukoliv formou „podplácení“ nebo dokonce lezení do zadku („abych byl oblíben, nebudu po nich nic chtít; půjdeme na počítače hrát hry; místo hodiny ven;“ atd. atd.). Většinou je ve třídě žák či žákyně, jeden nebo dva, kteří patří do kolonky „přirozený lídr“. Většina problémů nebo naopak pozitivně výjimečných momentů začíná u tohoto lídra. Jak se chová on či ona, chová se i zbytek třídy. A to jak vědomě, tak i nevědomě. Když si lídr dovolí, dovolí si i další dva žáci a pak pochopitelně i další a další. Pokud je v negativním smyslu, žák na sebe pochopitelně upozorňuje z nějakých důvodů. A tady je právě prostor pro učitele a ono získání důvěry. Nemám a pravděpodobně ani neexistuje nějaká univerzální rada, protože podobní žáci mají pokaždé jiný problémy, ale zároveň to z mých zkušeností vždy pramení z rodičů a obecně rodinné situace.

Už se mi stalo, že jsem vedl doslova válku s žákem (pochopitelně to bylo v období prvních dvou let, když jsem netušil NIC). Jednalo se o dlouhodobé problémy s jedním žákem, což narušovalo celý proces učení. Známky ho moc nezajímaly, poznámky už vůbec ne. Vždy jsem se musel uklidňovat až doma, a až doma vymýšlet strategii, jak to zahraju příště. Na každou hodinu jsem byl připraven. Postupně jsem byl víc a víc chápající a víc a víc trpělivý. Mluvil jsem s žákem o přestávkách, až se situace uklidnila zrovna v druhé pololetí deváté třídy a my se mohli bavit jako lidi.

Jakmile je získaná důvěra, tito lídři už pak “lobují” za učitele ve zbytku třídě a získají pro ně zbylé žáky. Nebo jednoduše jakmile mlčí lídr, mlčí i ostatní. Show se nekoná. Ve výsledku je opět vytvořeno žádoucí prostředí pro učení.

5. Rodiče

Nejhorší věc, která se může stát učiteli – rodič, který jde přímo proti učiteli nebo poštvává své dítě proti učiteli. Osobně se mi nestalo v mé třídě, alespoň ne přímo a nějakým způsobem, o kterém bych věděl. Se „svými“ rodiči mám vynikající zkušenosti, takže tu nebude nic objevovat.

Rodiče moji třídy na mě mají email, mají na mě soukromý telefon a mohou zavolat, pokud mají problém či omluvit dítě zprávou. Jednoduché. Asi to tak má většina učitelů. Funguje to samozřejmě i obráceně a několikrát se mi to stalo – místo nic neříkající poznámky prostě napíšu zprávu či zavolám a problém je vyřešen. Žák či žákyně se prostě přestali chovat nevhodným způsobem.

Všechno jsme si vždy vysvětlili, všechno byly „transparentní“, takže nikdo z rodičů nemá problém mi svěřit svoje děti na víkend, kdy jsme byli a opět pojedeme na třídní výlet.

Co kdyby Hitler vyhrál Druhou světovou válku?

Na začátku byl jeden tweet. „What if“, aneb Co kdyby. Vždycky říkám, že v dějepise se „na co kdyby nehraje“. Ale vyzkoušet jsem to musel.

WhatIf

To je výhoda Twitteru. Jaký si to uděláte, takový to máte. V neděli se mi na mém Twitteru objevila zajímavá myšlenka a po pár minutách přemyšlení jsem ji zařadil hned na první pondělní hodinu.

Co kdyby“ se rovná jakési alternativní historii. A alternativní historie zní v dnešní mediálně složité době jako něco špatného, ale vždy záleží, jak je metoda použita. Pokud je aplikována správně, má své výhody. Žáci musí přemýšlet velmi široce, v kontextu a především v rovině příčina – důsledek. A to znamená přemýšlet historicky. Přemýšlet nad tím, jestli se historie můžeme opakovat.

Nevýhody ale jsou také, proto je důležité tuto metodu nepoužívat plošně pro všechny třídy, ale jen pro vybrané třídy nebo ročníky. Hlavní nevýhoda je prostě taková, že některým žákům nemusí dojít, že se bavíme o imaginárních situacích, které se nestaly. Alespoň pokud se bavíme o učení na základní škole. Pořád si pamatuji, jak jsem žákům dával text s chybami, kde byly naprosté hlouposti. Žáci mi ale právě ony mnou vymyšlené věci dávali do testu.

Důležité je také vybrat správnou fiktivní situaci. V mém případě Druhou světovou válku. Z několika důvodů. Deváťáky mám inteligentní. Druhou světovou jsme zrovna probrali a všichni ji znali a vědí, že Německo ve skutečnosti prohrálo. Samozřejmě je to pro ně téma pořád zajímavé, protože nesledují televizi, kde běží každý den nějaké dokument o Hitlerovi, Válce nebo nacistickém Německu. A co si budeme říkat, nic jiného mě nenapadlo a vlastně ani v současnosti mě nic nenapadá, pokud vyloučím moderní dějiny dvacátého století.

Man-in-the-High-Castle

Výhoda otázky „Co kdyby Hitler vyhrál Druhou světovou válku“ je, že si s takovou myšlenkou už lidé pohrávali a minimálně seriál „The Man in the High Castle“ je zajímavý a i já jsem dvě ukázky zařadil do reflexe cvičení.

Jak jsem postupoval? Danou hodinu jsme klasicky probrali nové učivo, část Studené války. Poté jsem nechal zhruba dvacet minut na následující cvičení. Žákům jsem jednoduše položil otázku, rozdal papír a řekl, že mohou spolupracovat ve dvojici, pokud chtějí. Tentokrát se žáci usmívali, takže metoda i téma pro ně bylo zajímavé. Na zeď jsem pustil mapu světa z období právě probíhající Druhé světové války a oznámil jim, že Hitler právě získal i Sovětský svaz.

WhatIfMapa

Co se bude dít dál? Co Hitler a jeho armáda potřebuje dál? Kam půjde? Jak budou žít obyčejné občané? Co bude s Hitlerem?“ Postupně jsem se snažil dávat podobné nápovědy a stimulovat zaseklé žáky.

Níže se můžete podívat na pět ukázek, jak práce žáků dopadly. Pracovali zhruba pouze deset minut čistého času.

(Přepsáno tak, jak je na papíře od žáků. Někteří mají celé věty, někteří jen v bodech. Pokud jsou pravopisné chyby, opsáno i s chybami.)

1)

Nacistická Evropa, vraždění Židů

Amerika by použila atomovou bombu na Německo

Válka by pokračovala

Čína by se spojila s Amerikou a Británií proti Německu a Japonsku

Atentát na Hitlera

Nástupce Hitlera špatný vůdce

Amerika s Británií vyhrají

2)

Po úspěšných taženích Hitlera se to v Evropě na chvíli uklidnilo. Hitler verboval armádu i z jiných zemí, které neměli na výběr. Armáda stále rostla. Ve všech státech v Evropě se pracuje pro Hitlera. Hitler zaútočí na Afriku a celou vyhladí. Zakládá si tam kolonie. Z Afriky čerpá všechny zdroje. Prakticky celý svět ovládá Hitler. Lidé žijí ve strachu. Znovu se objevuje propaganda a vznikají filmy a knihy o skvělém Hitlerovi.

3)

Po Hitlerově smrti – byly by „demonstrace“ – státy by se chtěly oddělit od Německa

Německo by chtělo dobýt Ameriku – suroviny

Kdyby jeden stát udělal demonstraci – Německo pošle vojáky a tanky – ostatní státy by mohli pomoct – všechny státy – demonstrace proti Německu

Německo by se nemuselo ubránit – všechny státy by byli volné, vlastní zákony, vláda, armáda

4)

Hitler zlomí vůli nepřátel v Evropě, nabude velké síly a pravděpodobně dobije Ameriku – ve světě zavládne brutálně diskriminace, Hitlerův plán se naplní – přeživší budou pravděpodobně jen Arijci a otroci

Odpor Evropě vůči Hitlerovi, Amerika dostává info, šance výhry 50:50

Život za Hitlera – nacisti vládci světa

5)

Vše by bylo hlídané, nemohli by jsme se vyvíjet

Doba by šla pomalu, stále by byl přídělový systém a vše v Německu jak za války by pokračovalo, Hitler by chtěl ostatní státy, i Ameriku

Stavělo by se vše jak by se líbilo Hitlerovi, byla by vyhlazena celá židovská populace

Začali by válčit s Amerikou (která by na ně možná shodila atomovku)

Vše hlídané a cenzurované!

——-

Poté, co mi žáci práce odevzdali, jsme si pustili trailer na první sezónu seriálu „The Man in the High Castle“ a ještě první scénu z druhé sezóny stejného seriálu, kdy jedna z postav jde do školy v nacistické uniformě, celá třída odříkává slib Vůdci a v úplně závěru „zdraví“ obraz Hitlera.

Krátké pokračování a finální slovo se odehrálo na začátku další hodiny, kdy jsme si pár ukázek přečetli, zhodnotili a řešili nahlas a všichni společně, co by mohlo odehrát.

Myslím, že metoda splnila očekávání, žáci se rádi zapojili, všichni něco napsali a pokusili se něco vymýšlet. Často podle mého poměrně logicky a „správně“ odhadovali, co by se dít mohlo. Jedná se tedy o „klasickou moderní“ metodu, kdy není důležité nic memorovat, jen myslet, analyzovat, argumentovat. Není důvod, proč ji nepoužít i v dalších hodinách a s jinými žáky.

Pokud si dokážou představit cenzuru, manipulaci a propagandu, možná si ji budou více všímat i v našich dnešních životech.

7 důvodů, proč nerandit s učitelem

Vlastní děti?

Ne, děkuji! Jediné, co mi teď stojí, jsou všechny chlupy na těle. Hrůzou! Vidět každý pracovní den žáky a jejich chování je přirozenou antikoncepcí. Pořád blbý dotazy. I ten nejchytřejší jedinec se nakonec chytí stáda a jakékoli blbosti, která je zrovna v módě. Můj chlapeček by byl neuvěřitelně šikanovaný. „Tomášku, teď jsem četl výzkum – nebudeš jíst brambůrky a X, škodí to zdraví. A taky Y. A mobil? Taky škodí prý zdraví. Smůla. Piš kamarádům dopis.

birth-control

Pátek

Den večírků. Ne pro učitele. Celý týden pozorovat a vzdělávat děti, pak poslouchat kolegyně, co se zrovna stalo v 85468.díle Ulice, to je nesmírně vyčerpávající nejen fyzicky, ale především psychicky. Takže pokud potkáte v pátek večer samotného týpka u baru, je to učitel. A nepřeje si být rušen. Jen největší krize ho mohla vyslat do ulic. Pátek je totiž den bez lidí a ani Jennifer Lawrence na dálkové ovládání by to nezměnila.

jennifer-lawrence

Neděle

Ach, ta nedělní deprese. Už od rána je učitel nevrlý. Má spoustu práce – opravování a přípravy dalšího týdne. Ale zároveň se mu nechce nic dělat, jen ležet, číst a koukat na seriál. A zítra zas do práce. Věděli jste, že učitelé a jejich způsob nakládání s nedělí má svůj psychologický termín? Sunday Night Depression. A nebo Sunday Night Blues. Úzkost a deprese jsou charakteristickými pojmy pro vysvětlení předchozích výrazů.

CfJhhNuXEAQTHHY

Je to jednoduché – zbývá vám jen sobota. Pátek i neděle jsou dny, během kterých nemá smysl s učitelem trávit čas.

Jeho předmět je ten nejdůležitější

Sobota tedy, pojedeme na výlet, řeknete si. Randíte s dějepisářem? Co takhle zajet na nějaký hrad? Budete to mít i s přednáškou. Speciálně pro vás odborná – delší a nudnější, protože si zasloužíte speciální zacházení. Jednou je to hezké, ale každou sobotu? A nebo si představte, že randíte s češtinářem. To aby se slečna bála i promluvit. A co teprve posílat smsku a v ní napařit hrubku. To pak přijde jen odpověď, kterou nechcete slyšet „Dneska nic nebude, napsala si špatně mě/mně.

f938b0c1496e6b4eb7e899e7cbc106e5--funny-teachers-funny-teacher-memes

Možná by to mohlo klapnout s učitelem biologie? Že by našel mýty opředené místo a konečně jste si užila? Na druhou stranu, co kdyby vám počítal kalorie a zakázal zmrzlinu?

Učitelské chování

Uděláte něco špatně, okamžitě přijde trest. Co třeba pohlavek? Nebo alespoň jeho naznačení. A naopak za správné chování náležitá odměna. Třeba bonbón. Pokud už je učitel zkušenější, tak je to mistr trpělivosti a nikdy se nerozčílí. A co když nebude žárlit? Děs. Prostě se dokáže dostat do vaší hlavy, protože je to jeho práce. A ty otravné otázky. „Myslíš, že to máš správně? A co by šlo udělat ještě lépe?“

explain-again

Všední dny

Ne a ne. Přísahám, že nebude doma ve dvanáct hodin. Spíš tak ve čtyři. Další hodinu bude trávit zíráním do zdi, jen aby se vzpamatovat ze svých dnešních zážitků. Pak další hodinu opravování. Samozřejmě dodržuje hygienu a musí večeřet. Ještě připravit na další pracovní den a kouknout na internet. Kolik je? Devět večer? „Dobrou.

67-Hilarious-Teacher-Memes-53

SPV

Ne, nejde o ten předmět, který nahradil Občanskou výchovu. Jde o „Syndrom porad a vysvědčení“. Takový učitelský zombie mód. Těžké dny, které musí zvládnout a vy s ním. Představte si, že se v jednom týdnu zeptá několik stovek lidí, co bude mít za známku a jestli si to může během deseti minut opravit, když pět měsíců nic nedělal. Pak musíte ještě několik hodin čekat, než ředitel přečte nové vyhlášky a zákony. Do toho samozřejmě ještě střet s rodiči žáků. Ale má to i pozitivum – víte, co vybrat za dárek. Vhodné je začít boxovacím pytlem, další úroveň je už jen zbraň a terč.

depositphotos_67789441-stock-photo-angry-man-shooting-with-shotgun

Opravování

Už to tu několikrát zaznělo, ale musím tomu věnovat další řádky. Naprosto speciální část učitelské profese. Vzít si domu práce žáků, všechny je přečíst, opravit, oznámkovat, zapsat známky na internet, pak si dát panáka. Každý den, každý týden. To samozřejmě znamená méně času pro vás. Což je ještě lepší varianta. Nejhorší je být při opravování. Chvíle zoufalství střídají hysterické úsměvy a tiky v očích, chvíle mlácení hlavou o zdi střídá křečovité tancování na nevhodnou písničku. Něco, co prostě nechcete vidět.

stažený soubor

Privatizace školství

Minulé století znamenalo pro školství pokrok v tom, že nabídlo školu a vzdělání všem. V současném století je čas na to, aby bylo žákům poskytnuto kvalitní vzdělání.

Veřejné školství je dnes prospěšné v jedné věci – naučí číst, psát a počítat. Tím získá stát vzdělanější a kvalitnější pracovníky a země se může ekonomicky rozvíjet. Tato historická nutnost je ale už dávno překonaná. Je to jako vždy, když „vládne“ monopol – kvalita klesá. Státu to nevadí, ba právě naopak. Možná je právě takové zadání? Nekecáme, vládneme.

Nekvalitní veřejné školství jen zvyšuje kvalitu soukromého školství. Není to o penězích. Je to o politicích, nulových změnách s výjimkou zvyšující se byrokracie, remcání a následné pochopitelné neaktivitě učitelů ve veřejném školství, protože nemohou nic změnit.

Pokud stát nezvládá svou roli, aktivitu převezmou sami občané. Určitě ne prostřednictvím svátku demokracie s názvem volby, ale svoji vlastní aktivitou nezávislou na státu.

Určitě jste slyšeli příběhy, kdy si rodiče založili vlastní školu. A je jich čím dál tím více. Pokud jsou lidé ochotni zajít tak daleko, je zřejmé, že špatný je celý systém. Jak reaguje na trend zakládání soukromých škol stát? Nereaguje. Tak typická reakce pro přebyrokratizovaný aparát. Prostě nestíhá. Až se probudí, může být pozdě, může být více soukromých škol než veřejných. A v tom případě soukromé školy naprosto zválcují systém a veřejné školství bude odsouzeno k zániku. (I když v naší zemi se to pravděpodobně nestane, protože stát blokuje vznik nových soukromých škol.)

Nereagování státu je zarážející. Státu tím hrozí, že brzy přijde o své uniformované jedince, o svůj monopol. Na stole jsou dvě možnosti. Buď se stát vzpamatuje a bude prostřednictvím svobodných učitelů vzdělávat jedince na vyšší úrovni. Čímž ztratí lehce manipulovatelné stádo, ale udrží si většinu školních institucí. Nebo se bude chovat stejně jako do dnešních dnů. A ztratí vše.

Stačí zvýšit samostatnost školy a atmosféra se mění, i neschopná inspekce to uznává ve svých hlášeních. Zakládání soukromých škol nebo alespoň změny ve veřejném školství jsou celosvětové trendy, které nechytáme. Opět. I Švédsko, pro mnohé vzor sociálního státu, který utrácí za školství nejvíce peněz v poměru ke svému bohatství, dává žákům možnost výběru a už před deseti lety zde existovala skoro tisícovka „nezávislých škol“, které navštěvovalo přes deset procent žáků.

Přijde mi smutné, když učitel má čekat na to, až mu stát řekne, co vlastně má učit z moderních dějin a jestli může vůbec říct „Stalin byl špatný“. Přijde mi šokující, když se paní učitelka na facebooku ptá ostatních učitelů, jaký názor má inspekce na čtenářské deníky, aby se podle toho mohla zařídit. Šílená nesvoboda je nejen typická pro celý systém, ale je evidentně i v hlavách některých učitelů, kteří si bez povolení systému nedovolí ani informovat žáky o současných událostech či „zakázaných“ knihách.

Není to tak, že bych chtěl mít školství soukromé. Nebo že bych dokonce chtěl učit na soukromé škole. Jen mi vadí špatný systém, který navíc nereaguje na změny a nedělá nic pro učitele a už ještě větší nic dělá pro žáky. Jen se snažím popsat, co se děje a co se dít bude.

Častá kritika soukromých škol zní, že vychovává jen budoucí elitu. Ve skutečnosti je to naše současná politická elita, která zamyká děti v nekvalitních školách. A ano, všichni jsou si pak rovni, protože všem je nabídnutá stejná nekvalita.

Pokud chceme občanskou společnost, musíme začít ve školách. Školy musí mít svobodu, být nezávislé. Škola se nemá zodpovídat státu, ale rodičům.

Patří politika do škol?

Poslední týden se stalo hodně událostí – volby, mlácení novinářů, Babišovo urážení Emmy Smetany kvůli její matce, Okamurovo odmítání Daniely Drtinové. A i když se to nezdá, vše se nakonec odráží ve školství a samotné škole. A dnes mě tak nadzvedl text o pardubickém gymnáziu, kde byl údajně na nástěnce text vyhrožující trestem lidem se „špatným“ názorem, že jsem se nad tím trochu zamyslel.

Je jasné, že co se děje dnes v naší společnosti je jen zrcadlem našeho školství před x lety a desetiletími.

Když jsem byl já žák, na základní škole jsem o politiku nezavadil. Pochopitelně. Výuka dějepisu končila Druhou světovou válkou. Na střední jsme byli pořád bez politiky, pokud nepočítám Platóna a fyzikáře, který mlel třicet minut výuky o zkažených Američanech a jel si svoje, což ve skutečnosti nikomu nevadilo – bylo to mnohem zábavnější než se učit fyziku. To vše je o to více zarážející, že jsem chodil na gymnázium.

Můžu to dát i do dnešního kontextu, kdy se na mě nedávno obořila jedna slečna na sociální síti, že jako učitel musím být přísně apolitický a měl bych být vyhozen za to, že poukazuji na pochybnou realitu kolem Andreje Babiše a Čapího hnízda. Otázkou tedy je, jestli politika patří do škol nebo má škola být apolitická. A mě přijde nejhorší, že o tom vůbec někdo musí přemýšlet.

Oficiálně i neoficiálně samozřejmě politika do školy nejen patří, ale musí být její součástí. Oficiálně existují v Rámcovém vzdělávacím programu „Kompetence občanské“ a hlavními body jsou práva, povinnosti a respekt. Jiným slovy – demokracie a svoboda.

Chtěl bych prosím zdůraznit jednu věc – když tvrdím, že politika patří do školy, nemyslím tím propagaci té či oné strany.

Neoficiální“ část je na učiteli. Samozřejmě vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství neznamená mu podsouvat své názory a dělat agitku pro konkrétní stranu či člověka. Vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství znamená dát mu možnost získat si fakta, vytvořit si vlastní názor a argumenty, myslet kriticky a zpochybňovat vše.

Možná zde je problém. Pokud má žák zpochybňovat vše, zpochybní i učitele. A znám takové učitele, kteří to nezvládnou. A myslím, že každý takového učitele a učitelku zažil. Co kdyby náhodou měl žák jiný názor, než učitel? Co kdyby si to žák dokázal zdůvodnit a obhájit? Zažili jste to? Nezměnil učitel čistě náhodou téma? Nešel radši učit něco jiného? Nepřeskočil vás příště, když jste se hlásili?

Bohužel, stát se to může. Jistě znáte paní Semelovou, povoláním učitelku. Někteří učitelé jsou rasisté nebo antisemité. Je to špatné? Jistě. Mají být ve škole? Patří ještě rasismus a antisemitismus mezi právo mít vlastní názor? Složitá otázka. Je mi jasné, že po mně začnete házet kameny, pokud napíšu, že takoví lidé do školy nepatří, protože přece žijeme v demokracii a nemůžu ostatním brát práva či názor. Pokud (ještě) máme demokracii, samozřejmě musíme vstřebat i jiné názory. I tací učitelé tedy učí a mají na to právo. Otázkou je, jestli dokáží v hodině oddělit výuku a svůj soukromý názor a jestli se dokáží k žákovi chovat slušně i pokud mají jiný názor. (Pokud ne, nastává čas rodičů a jejich zákroku. Problém samozřejmě je, pokud jsou rodiče…“apolitičtí“.)

Jako nutnou součást výuky mám například přehled zpráv z minulého týdne, který je prezentován žáky. Získávají tím přehled, ale trénují i otázky a zpochybňují prezentující, snaží se je nachytat. Po prezentaci se bavíme. Tím samozřejmě narazíme na Okamuru a mizející peníze z účtu jeho strany i na Babiše a jeho hnízdo, které zaplatíme z daní. Není to prezentace mých názorů, není to propaganda pro určitou stranu, ale přesto je to jasně politika. Žáci se ptají, učí se dovednostem, zpochybňují, něco si myslí. Když pak žák položí otázku týkající se „vyndání“ Čapího hnízda ze seznamu dotací Evropské unie, úkol je splněn. To je podle mě správný přístup. Nic neříkáme o ideologii. Jen říkáme společně se třídou, že jeden politik možná krade a další mu to pomáhají urovnat. Je to špatně?

Každý samozřejmě může zpochybnit, že politika do školy patří. Každý může zpochybnit i mě a moje metody. Ano, pokud se mě žáci zeptají, koho jsem volil, řeknu jim to a řeknu jim proč. Oni mi řeknou, že to je blbost a já řeknu „OK, proč?“. Stejně tak jsem musel reagovat na prezidentské volby. Připravil jsem si prezentaci, kde byly zdrojem jen internetové stránky Rozhlasu a České televize. Hned se k tomu ptám žáků, proč jen tyto zdroje. „Komu patří Česká televize?“. Opět politika. Žáci dostali na začátku prostor pro vyjádření svého názoru. „Proč Miloš Zeman dostal nejvíce hlasů?“. Kdo chtěl, řekl svůj názor. Pak nastoupila moje prezentace, kde se jim buď vyvrátil nebo potvrdil jejich názor. Hotovo. V prezentaci byly jen čísla a fakta. Je to špatně?

Není to také o prezentaci skvělé nebo zkažené Evropské unie a dalších mezinárodních organizací. Je to o vyjmenování pozitiv a negativ. Vytvoření listu plusů a mínusů, protože Evropská unie skutečně má plusy i mínusy. Je to o tom, že žáci sednou k počítači a zjistí si, co by se stalo, kdybychom Evropskou unii opustili. Druhá část sedne k dalším počítačům a zjišťuje, jak je to s fungováním Evropské unie a jestli nám vážně tihle byrokrati zruší rum a banán musí být speciálně zahnutý. Následně prezentují výsledky. Pořád politika. Opět se ptám – je to špatně?

Nejlepší politická škola pro žáka? Žádná přednáška, ale praxe. „Můj“ sedmák napsal na oficiální facebook Okamury dotaz. Nejen, že nebyl zodpovězen, ale dokonce byl vymazán po pár dnech. Pochopitelně bych sem nepsal něco podobného, kdyby byl vzkaz sprostý nebo jakýmkoliv způsobem hrubý. Byla to jen kritická otázka. A následná cenzura. Kdyby se naučil za celý rok jen tohle, je to dobrá škola.

Celá historie a velká část společenských věd je jen politika. Učit moderní dějiny znamená učit historii politických vražedných teorií, které bohužel vstoupily do mnoha zemí a mnoha životů.

Pokud nebudeme učit ve školách politiku, jsme odsouzení k dělání chyb, které už jednou lidé udělali. Pokud nebudeme učit politiku, popřeme tím obrovskou část naší historie, která byla založena na politické vizi, kterou momentálně špiníme a otázkou je, jestli ji nezničíme úplně. Pokud nebudeme učit ve školách politiku, zůstaneme v Evropě osamoceni. Lidé budou dále podléhat lživým informacím a manipulacím, až jim nebudou vadit ani největší skandály a budou volit korupční politiky, kteří bojují proti korupci. Nikdo nebude chodit k volbám, protože je to prostě nebude zajímat, neuvidí v tom smysl. Nutno říct, že některé popsané situace se už odehrávají a tak stát s heslem „Pravda vítězí“ trpce zjišťuje, že na pravdě nezáleží.

Proč? Protože učitelé vylučují politiku ze školy a protože pravdu neučíme.

Učit politiku znamená jen dát prostor žákům pro debatu a nechat je říct jejich názor za použití argumentů, dát jim čas na zjištění informací a jejich prezentování. Nic víc to neobnáší a nic víc není potřeba. Jen někteří učitele musí začít být demokraté (nebo si na ně zahrát) a překousnout své mocné ego a uvědomit si, že žák může mít lepší informace. Nejlepší, co učitel může udělat, je žáka navést na tyto lepší informace a nechat žáka vyrůst v lepšího občana.

Pohádka o inkluzi

Bylo nebylo, v okolí žádné hory a řeky, jen jedno malé městečko v nížině. Žil zde Honzíček, který pracoval v místní továrně. Honzíček byl velice slušný, hodný a oblíbený v kolektivu. Ale práce mu nešla od ruky tak rychle. Nebyla to jeho chyba. Prostě se stalo a Honzíček nemohl některé věci dělat tak jednoduše, jako ostatní. Ale vždy je nakonec dokázal udělat, svoje si vždy odpracoval, protože byl velice poctivý. Některé věci dokázal i lépe a rychleji, než ostatní.

Šéfovi, a už vůbec ne jeho kamarádům, jeho pomalejší tempo tolik nevadilo. Respektovali Honzíčka i jeho práci. Přece ho nebudou nálepkovat jenom kvůli tomu, že je o něco pomalejší, ne? Každý umí něco jiného.

Ale pánové od stolu ve vládě řekli, že všichni musí pracovat stejně rychle a aby se tak stalo i v případě Honzíčka, byla mu doručena asistentka na pomoc. Znáte to, šéf firmy byl nadšen. Nejen, že platil o trochu pomalejšího Honzíčka, ale teď musel platit ještě asistentku.

Zatímco Honzíček pracoval u pásu, nová paní asistentka si sedla na židli za něj. A začala ho pozorovat, občas mu i něco řekla. „Zrychli. To musíš takhle a takhle. A napít se nechceš?“ Chodila s ním i do kavárny pro zaměstnance, kde mu nalévala čaj a připravovala svačinu.

Asistentky práce bylo zrychlit Honzíčkovu práci, ale jak toho dosáhnete? To je úkol nadlidský, Honzíček prostě zrychlit nemůže. A tak se změnila i rutina asistentky. Občas sice pořád do Honzíčka šťouchla, ale většinu času si hrála na mobilu. Někdy si dokonce i zdřímla, když už byla unavená. Stereotyp a nuda, to znamená jistotu spánku, milé děti.

Honzíček pracoval pořád stejně. Ale vztah okolí k němu se výrazně změnil. Šéf už ho tolik netoleroval, protože za něj najednou utrácel hodně peněz a jeho práce neodpovídala těmto utraceným zlaťákům. Ale o peníze, o ty přece v životě nejde, mávl nad tím rukou šéf. Zkousnul to, ale za Honzíčkem už přestal chodit na krátký pokec, který měli oba tak rádi.

Ale co bylo nejhorší? Milá paní asistentka se o Honzíčka tak moc starala, nespustila ho z očí, že mezi ním a jeho kamarády postavila zeď. Představte si to! Honzíček už svoje kamarády nevídal, vždy u něj byla asistentka a kamarádi k němu nemohli nalézt cestu. Honzíček se taky začal stydět. Sakra, říkal si, dyť jsem to celé roky zvládal sám a teď mi i tkaničky chce zavazovat tahle cizí paní.

Takhle pokračovala Honzíčkova práce dál. Byl odkázán jen na asistentku a žil si ve své malé bublině. Nikdy už nevídal své kamarády a nové také neměl šanci poznat. Hned od rána asistentka, po práci pak Honzíčka zas asistentka předala mámě.

Honzíček bohužel ještě neměl tušení, co to pro něj znamená do budoucna, ve skutečném dospěláckém světě…

Jak jsme volili prezidenta na základní škole

Kolegy nápad, který byl na dlouho uložen k spánku. Na začátku ledna jsem ho nakonec probudil, vypracoval a předal žákovské radě. Jak vypadaly prezidentské volby na základní škole? Jaká byla pravidla? Jaká byla účast a kdo vyhrál?

kandidáti

Možnost volit měli jen žáci druhého stupně. Celý pracovní týden byla největší nástěnka využita právě k prezidentské volbě. Místo dostal nejen každý kandidát, ale i ústava. Konkrétně se zde objevil prezidentský slib a pravomoci prezidenta (článek ústavy 62 a 63). Každý kandidát dostal stejný prostor – oficiální fotografie, věk, základní osobní údaje (studium, povolání) a názory kandidáta na třináct vybraných témat či otázek. Konkrétně se jednalo o následující – milost obviněnému Babišovi, přijmutí Eura, vystoupení z Evropské unie, vyznamenání lidí s komunistickou minulostí, možnost volit na internetu, jmenování trestně stíhaného premiéra, vystoupení z NATO, udělení prezidentské milosti, udělení milosti Kájinkovi, účast armády na zahraničních misích, progresivní zdanění (vysvětleno samozřejmě jinými slovy), poplatky u lékaře a kouření v restauraci. Tyto údaje a názory byly vybírány ze skutečně volební kalkulačky.

Ve školním rozhlase byly oznámeny všechny informace. Kromě hlasů pro svého kandidáta mohli žáci házet lístek se svým jménem do další krabice, z které byla vylosována tři jména. Tito tři žáci dostali odměnu (bonbóny, čokoládu…). Zvažoval jsem, že žáci při volbě budou muset vyplnit i jakýsi test (například napsat jména tří dalších kandidátů a tři názory jejich kandidáta), ale jelikož to neodpovídá realitě, ale snu, upustil jsem od toho a zvolili jsme naopak motivační slosování.

Problém byl pochopitelně se současným prezidentem, který se nezúčastnil žádné debaty, ani neodpověděl do žádné volební kalkulačky. Proto jsem k němu umístil několik informací o jeho prvních pěti letech prezidentství. Bohužel z toho vyšly jen negativní informace, a jelikož jsem chtěl být super objektivní, neměl jsem čisté svědomí. Snažil jsem se najít pozitivní zprávy, ale nenašel. Nakonec mi spolupracující zkušenější kolegyně řekla, že je to v pořádku. Ozval se i jeden kolega s výtkou, že se jedná pouze o negativní informace. Když jsem ho požádal o pozitivní informace, odpověděl mi pouze „dyť ty víš…“. A já vážně nevěděl. (U současného prezidenta tedy bylo napsáno, že má cukrovku a částečně ztratil sluch. Dále byla popsána jeho „viróza“ u korunovačních klenotů z pohledu všech stran – tedy opilý i neopilý. Místo si našla i jeho věta o novinářích u Putina, stejně tak kauza Peroutka a omilostnění odsouzeného vraha Kájinka. Nikdo nemohl popřít, že se jedná o fakta. Například u Topolánka bylo pochopitelně zmíněno, že proslul vulgárním chováním, urážením novinářů a má za sebou několik skandálů.)

V den volby byla samozřejmě k dispozici volební místnost, urna se státním znakem, dohlížející volební komise a lístky pro hlasování. Dokonce zde byla první přestávku i fronta. Někteří vybírali na poslední chvíli, další měli jasno, další vybírali jen ze srandy.

Odvolilo 76 žáků, což je volební účast zhruba 40%.

Kdo se stal prezidentem žáků naší školy? V prvním kole by se prezidentem nestal nikdo a muselo by se jít do druhého kola.

  1. Marek Hilšer (21 hlasů, což je 27,6% všech hlasů)

  2. Jiří Drahoš (16 hlasů, což je 21% všech hlasů)

  3. Miloš Zeman (14 hlasů, což je 18,4% všech hlasů)

Michal Horáček dostal 9 hlasů, Mirek Topolánek 7 a Pavel Fischer 6. Jiří Hynek 3. Zbylí kandidáti – Petr Hannig a Vratislav Kulhánek neobdrželi hlas žádný.

Samozřejmě bych mohl napsat své teorie, proč výsledky dopadly tak, jak dopadly. Ale to by byly jen subjektivní odhady. Stejně tak bych mohl psát o smyslu voleb u tak mladých žáků, ale každý si svůj (ne)smysl určitě najde sám, podobně to bude s plusy i mínusy.