Stávka nebo hladovka?

Špatný den. Necítím se dobře. Ale práce mě naučila vycítit vlastní podrážděnost a pracovat s tím. A jeden z důvodů, proč cítím naštvanost, je dnešní text o tom, jak nám vláda zase naložila.

sd

Co donutí politiky přestat lhát a konečně dodržovat sliby? Bude to stávka? Nebo hladovka?

Stávka. Hezký socialistický prostředek k dosažení svých cílů. Představte si, že by většina učitelů základních a středních škol čtrnáct dní neučila. To by byl „bordel“, tatínek s maminkou by se dostali do problémů a starostí, kdo bude hlídat děti. A kam se obrátí jejich zloba? Na učitele. Oni za to přece mohou, je to jejich chyba! Jen málokterý rodič si v takové chvíli zachová racionalitu a zahodí emoce, aby došel argumenty k tomu, co stávku ve skutečnosti způsobilo. Na druhou stranu by se téma dostalo do médií. Je to potřeba? Není vzdělání najednou všude? A opět je nutné se zeptat, na koho budou při čtení článků a sledování zpráv míří kritické hlasy a varovné prsty rodičů?

A pak je tu druhá možnost. Hladovka o letních prázdninách. Co den, to jeden učitel. Každý den se předá štafeta. Hladovka o prázdninách by mohla ukázat vážnost situace – učitelé „obětují“ sebe a svůj volný čas a nikomu jinému neškodí, ani studentům a výuce, a už vůbec nepoškodí rodiče. Problém samozřejmě může být, pokud nad tím každý mávne rukou, protože proč by měl někoho zajímat sedící učitel před ministerstvem, který na jeden den odmítá jídlo? A připoutá něco takového pozornost médií? Bude to zajímat rodiče? Bude stačit Praha? Nebo každé krajské město?

Tak jako tak, protest nesmí jen bořit, ale musí mít vizi. Koncepci, kterou nikdo ve vládě nemá. Víme, že jsme učitelé, ale co chceme?

Peníze? Není to a nikdy nebylo pouze o penězích, ale právě teď je to o slibech a lžích. Je to o důstojnosti. Je to o ostudě, že učitel dnes nemůže bydlet v Praze. A dokonce to zašlo tak daleko, že musím odmítat pohovor i na gymnáziu Nymburk kvůli cenám místních pronájmů.

Slovo a zastoupení? Chceme mluvit do vzdělávací politiky nebo to necháme na nevolených úřednících, kteří neučí a nikdy neučili?

Co třeba koncepce vzdělávání? Budeme se jen tak plácat nebo se už konečně rozhodneme, co chceme přesně učit? Neustále odkládání jen zvětšuje propast mezi minulostí a přítomností a mezi světem a námi.

Změna na pedagogických fakultách? Čest výjimkám, ale není čas skončit s dvouhodinovou přednáškou v Powerpointu, kde pomocí odrážek v jednotlivých snímcích učitel čte, jaké typy učitelů existují? Co více praxe? Co pořádně zaplatit vysokoškolské profesory? Sakra, to jsou nejvzdělanější lidi v zemi a mají plat jako prodavačky v supermarketech.

Co dalšího? Kariérní řád? Skutečnou podporu v podobě sebevzdělávání? Co s začínajícími učiteli, kteří samozřejmě nic neumí, protože je to fakulty nenaučí? Necháme je jen tak dál plavat, ať se pedagogicky utopí a po dvou letech radši odejdou demotivováni do korporace?

Kdo bude učit za patnáct let? Už se nedá popírat, že čeští učitelé stárnou. To bude překvapení za pár let, až nebude mít kdo učit. Ale to není problém vlády, té jde jen o další zvolení ve volbách. A v těch dalších volbách už tady nebudou. Po nás potopa. Vyřeší to někdo jiný.

O co jiného by se měl politik starat, než o svou vlastní zemi a občany? Jedná se o tak jednoduchou představu – zvolený politik, který chce, aby se lidé ve své zemi měli dobře a aby jeho země stoupala ve všech možných aspektech. Každý politik se pochopitelně stará jen o sebe a udržení moci, ale poslední dvě vlády jsou mistři rekordní mírou arogance, lží a ignorancí občanů. Věci zdarma nejsou nikdy zdarma, ale rozházené miliardy jsou pořád jen rozházené miliardy, které někdo bude muset uhradit.

Vzdělání je klíčem ke všem dveřím. Tady už jde vážně o budoucnost naší země.

Reklamy

Moderní dějiny a pamětníci – I Witness

IWitness jsou internetové stránky, které shromažďují tisíce videí pamětníků a zároveň samozřejmě tisíce hodin informací z dějin dvacátého století na různá témata, ale hlavní jsou genocidy (Holocaust, Rwanda) a vztahy k menšinám či skupinám lidí, kteří se odlišují a byli proto diskriminováni.

Po zaregistrování je hned několik možností, jak začít s prací. Stačí například kliknout na „Watch“ a svět pamětníků je otevřen. Poté už jen kliknout na téma. Pokud je hodina dějepisu, pravděpodobně si zvolíme omezení, což znamená, že přepneme na svědectví pouze v češtině. Ale samozřejmě není důvod, proč bych nemohl svědectví pouštět v angličtině či dalším jazyce.

Witness1

Ale hlavní vychytávka IWitness je, že nejde jen o videa, kde hovoří pamětníci. Hlavní plus je, že na práci s videem lze založit celou hodinu, projekty a aktivity. Některé z nich jsou už připravené, jak lze vidět na přiloženém obrázku. Stejně tak si mohu připravit sám svou aktivitu a používat ji následující roky.

Witness2

Ve třídě se dá s stránkami IWitness také pracovat několika způsoby. Samozřejmě klasicky puštěním videa a zodpovídáním otázek, ať už individuálně nebo ve skupinách. Lze psát i svůj názor. Ale k čemu IWitness míří je samostatná práce každého žáka na svém vlastním přístroji, tabletu či počítači. Takový způsob práce se hodí na seminář nebo dvouhodinovku. Ale učitelé, kteří s IWitness už pracují dlouhodobě, nabízí žákům „výměnu“. Za pololetí si splní jakékoliv cvičení na IWitness a za odměnu si vyberou test během stejného pololetí, který nemusí psát. Cvičení si pak samozřejmě plní doma. Tento způsob funguje poměrně jednoduše – vytvoříte skupinu, rozešlete úkol a jen vidíte, jak jednotlivci ze skupiny postupují a máte tedy přehled, kdo, jestli a jak úkol plní.

IWitness3

Jaké jsou výhody IWitness a proč používat právě tyto stránky a svědectví, když jich na internetu je zahlcující množství? Za prvé, i na IWitness je velké množství záznamů. Dokonce nemusím projíždět hodiny a hodiny záznamů, protože už to někdo udělal za mě. Stačí zadat klíčové slovo, například „Liberec“, a objeví se všechny výpovědi pamětníků přesně v minutě, kdy lze slyšet slovo „Liberec“. IWitness už má připravené hodiny, stačí jen sebrat odvahu, rozhodnout se a věnovat cvičení čas v hodině. Další výhodou je možnost připravit si vlastní hodiny, k čemuž máte na stránkách IWitness výborné pomůcky a podmínky. Jako třeba vlastní integrovaný program na stříhání videí. Celý systém připravených hodin není založený na pouhých odpovědích, ale na konstruktivistických prvcích výuky („consider – collect – construct – communicate“), žáci tak mají možnost projevit nejen svoje znalosti, ale i názory.

Ukažme si jednu lekci, hned tu historicky první v českém jazyce. Téma je genocida obecně a rwandská genocida konkrétně. Na obrázcích lze vidět, jak vypadá prostředí. První fáze je seznámení s tématem, počáteční informace, jejich zisk a teprve v dalších fázích jde o jejich zpracování a konstruktování vlastního názoru. V určitě fázi si žák může vybrat, jaké téma ho zajímá víc, například se tak zaměří na propagandu v rámci tématu genocidy ve Rwandě. V dalších fázích volí klíčová slova, citát od pamětníků a vybírá z množství informací ty naprosto zásadní, které tvoří pojem genocida. Na konkrétním příkladě se tak žák dozví nejen co genocida je, ale i jak genocida „funguje“, jaké má stupně, jak začíná a co umožňuje vzestup jedné skupiny nad druhou skupinu lidí. Všechny informace samozřejmě získává od pamětníků konkrétních událostí.

IWitness nabízí více možností, více detailů, ale cílem dnešního textu bylo jen představení, protože se mi stránky zdají užitečné, ale na druhou stranu relativně neznámé.

Instagram ve výuce

V hodinách jsem zkusil Twitter i Facebook (o tom jindy), tak proč ne Instagram? Pro lidi, kteří se právě probudili z několik let trvajícího spánku – Instagram je sociální síť, kde uživatel sdílí své fotografie. Zjednodušeně.

Proč to využít ve výuce? Protože se jedná o další způsob opakování s přidanou hodnotou, vyzkouší se něco nového, a například se i výraznou měrou přidají mezipředmětové vztahy a snad i mediální gramotnost.

Jak využít ve výuce? Je strašně moc způsobů. Nejjednodušší způsob je obrázek opatřit vlastním komentářem, hashtagy (můžeme brát jako klíčová slova; mohou být v angličtině) a například i komentářem jiných uživatelů sociální sítě, což může fungovat tak, že fotku Karla IV. okomentuje ze záhrobí Jan Lucemburský nebo Churchillův post okomentuje Stalin. Otázkou je, jestli pracovat elektronicky nebo na papíře. Pokud elektronicky, žáci mohou odesílat výsledky učitelovi a obrázky mohou vybírat sami. Pokud na papíře, může učitel dát obrázky podle svého cíle. Super by například bylo, kdyby šlo založit Instagram, kde by se mohli studenti přihlásit všichni najednou a pracovat skutečně na Instagramu a výsledky lze pouštět do světa, kde bych si je jen zkontrolovat. Ale pokud vím, není to možnost a jak to udělat jinak mě zatím nenapadlo (a přivítám jakékoliv nápady, jak vyrábět něco podobného elektronicky a dělat „nástěnku“).

Foto2

Tak jako tak budete potřebovat template. Vzor, jakýsi formulář, kam to všechno budou studenti nebo přímo vy ukládat. Lze ho najít na internetu, zadarmo i za určitou částku, ale já si vyrobil vlastní, který používám. Do templatu pak jen vložím fotografii, kterou chci využít, rozdám studentům a můžeme pracovat. (Původně jsem prostě vzal fotografii z veřejného Instagramu, v mém příkladě to byl Leoš Mareš. Následně jsem fotografii pořízenou print screenem vložil do malování, ořezal a vše pro mě nepodstatné vymazal. Pak je nutné tento prázdný template uložit. A následně stačí najít fotografii, otevřít vyrobený template v malování, vložit do něj fotografii a uložit jako nový soubor.)

InstagramTemplate

Nejčastěji používám jinak, než jsem popisoval výše. Dám k sobě dvě stejně fotografie a úkol studentů je jednu fotografii popsat dvakrát, pokaždé z jiného úhlu. Dát příspěvek na Instagram z útoku na Pearl Harbor jak z účtu USA, tak i Japonska. Trochu dějepisu, trochu mediální gramotnosti a ukázky, že vše se dá otočit, zneužít a napsat ze svého úhlu pohledu a trochu přispět k pochopení fake news a propagandy. Možná i přemýšlet, kdo píše dějiny. Peloponéskou válku komentujeme jak z účtu vítězné Sparty, tak i Athény mají právo na vyjádření. Lze se o tom pak bavit, diskutovat nebo nechat studenty prohlédnout díla jiných studentů.

Foto1

Minulý týden jsme tak právě opakovali Peloponéskou válku a někteří studenti popsali obrázky motivačním způsobem, někteří trochu propagandisticky a někteří naopak využili sekci pro komentáře a svá slova ke konfliktu napsal již mrtvý Perikles nebo Leonidas, či naopak budoucí vládce nad řeckými státy z Makedonie. Vše super.

Foto3

Další možností je samozřejmě zpracovat více fotografií na jedno téma, celé album. Život Anny Frankové, šest fotografií opatřených titulkem a hashtagy nebo například citáty z deníku. Je tedy jasné, že používat Instagram ve výuce nemusí být věc jen dějepisu, ale například i literatury (jak autoři a jejich díla, tak přímo pro postavy), zeměpisu (regiony, města, státy…), společenských věd či jazyků.

Existují ještě další a další způsoby, o kterých se pravděpodobně rozepíšu jindy (až je vyzkouším). Každý si může vymyslet způsob vhodný pro svůj předmět a pro svůj styl výuky. Může na tom být založen celý projekt. Například vzít staré fotografie určitých míst ve vašem městě a jít do města vyfotit stejná místa v současnosti, úplně se pro to nabízí hashtagy. To samé lze uspořádat například při dějepisných (a jiných) exkurzích.

Nebo lze vyrobit krátké instagramové profily určitých postav – čeští králové, prezidenti, oběti komunismu, hrdinové Protektorátu a tak dále. Možností je skutečně mnoho.

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů? II.

Zatímco ve Velké Británii bude parlament již zítra (11.února) řešit, jestli výuka na střední škole má začínat od 10:00, protože pro to existují vědecké argumenty, u nás můžeme být rádi, že vyjde nějaký článek, který to vůbec zmíní. Petici za pozdější začátek školy podepsalo skoro 180 000 lidí.

O něčem tak hluboce zakořeněném v naší společnosti, a zároveň něčem tak extrémně škodlivém pro naši společnost, se samozřejmě těžko argumentuje a kritické myšlení mnoha lidí je zablokováno. Automaticky se o tom nepřemýšlí a automaticky se to případně shodí ze stolu. Jsme opět šíleně pozadu a pokud nějaká diskuse začne, pravděpodobně bude zabita argumenty zralých padesátníků, kteří prostě vstávali v pět ráno a taky to přežili!

Většina společnosti a její fungování je nastavena podle lidí, kteří chodí brzy spát a brzy vstávají. Což je pochopitelně extrémně nefér k „sovám“, které nemohou za to, že svůj nejlepší výkon podávají až později. A není to tak, že by ranních ptáčat bylo více, než kolik je sov. Přesto se nějak rozhodlo, že budeme diskriminovat sovy a budeme jako společnost ztrácet, protože velkou skupinu lidí nutíme fungovat v době, kdy nemohou fungovat optimálně. Člověk si následně zvykne na zhoršený výkon, na nižší úroveň energie a vše negativní považuje za svůj normální stav. A v tom pak nevědomě žije.

Jaký je hlavní argument pro zavedení pozdního začátku školního docházky? Nejen náš spánek, ale vlastně celý náš život a jeho kvalitu ovládá cirkadiánní rytmus. Jsou to jakési vnitřní hodiny, které nám říkají, kdy je čas spát a kdy je čas vstávat. Klíčem pro rytmus je samozřejmě střídání dne a noci. Problémem je individualizace rytmu během vývoje člověka. Profesor Kleitman se „zavřel“ na šest týdnů do jeskyně, aby si svůj rytmus změřil; respektive jak se rytmus změní, když nebude ovládán slunečním svitem. Spolu s ním v jeskyni žil i jeho dvacetiletý student a zde je něco, co bychom měli zvážit. Rytmus dospívajícího je naprosto jiný, než rytmus dítěte nebo rytmus rodičů. To znamená, že zatímco rodiče mají svou hodinu usínání nastavenou mezi desátou a jedenáctou večer, tak jejich dospívající děti v tu dobu prostě ještě musí být vzhůru. Není to věc dobrovolná nebo něco, co lze odvrátit. A nezáleží ani na mobilech, hrách či televizi – to je jen prostředek k vyplnění nudy.

Nejedná se tedy o můj názor nebo názor někoho jiného, ale o evoluci, DNA a naprostou nutnost, které naše tělo podstupuje a my to nedokážeme změnit.

Změny se už odehrávají, ale samozřejmě ve světě. Jedna ze škol v USA se rozhodla posunout začátek výuky o hodinu a půl. Začíná v 8:55. A se změnou startu výuky se škola zaměřila i na statistiky. Vybrala si nehodovost svých studentů (v USA mohou studenti řídit od šestnácti) a chybovost studentů řidičů klesla o sedmdesát procent. Stačí si jen představit to ohromné množství ušetřených peněz (pojištění aut, případná zranění a jejich léčení…).

Další škola posunula začátek výuky ze 7:25 na 8:30 a zaměřila se na sledování studijních výsledků. Ty byly po roce přibližně o dvacet procent lepší, pokud se bavíme o SAT. To znamená zvýšení šance na lepší univerzitu a to znamená šanci na lepší práci a život. Ale o to nám v České republice nejde, že? Hlavně někomu nepomáhat, i když hlavně to by měla být práce vlády…

Proto mi přijde otázka spánku a pozdějšího startu školy tak důležitá. My prostě dobrovolně ničíme šance studentů na lepší budoucnost. Což, z pohledu učitelů a lidí motajících se kolem vzdělání, prostě nedává smysl. Můžeme se snažit krásně vysvětlovat, používat super metody a mít moderní didaktiku, ale k čemu to je, pokud to používám v případě studenta, který musí dojíždět do školy a spal méně jak šest hodin?

Další důvod je v přístupu ke vzdělání, v kterém jsme už tak kritizováni za „nerovný přístup“. Brzký začátek školy znevýhodňuje dojíždějící a chudší studenty. Rodiče nastupují dříve do práce, tím pádem se studenti nedostanou do školy autem a musí cestovat například autobusem, což samozřejmě zhoršuje jejich situaci a vnímání školy.

Po zveřejnění prvního textu se objevily dva hlavní argumenty pro brzký začátek školy. „Pokud škola začne později, přijdu pozdě i domů“. Otázkou je, jestli to tak nutně musí být. Možná by se na problém dalo pohlížet více komplexně a rovnou začít diskutovat, jestli vážně musí mít středoškoláci tolik hodin a tolik předmětů. Pokud by se posunul start výuky a zároveň se k tomu připojily další dva nutné aspekty, výsledek by mohl být prospěšný. První je moderní vzdělání učitelů se závěrem, že výklad je efektivní pouze v kombinaci s další metodou; druhou změnou by mohla být větší možnost volit si předměty. Všechno by mohlo vyjít ke spokojenosti všech zúčastněných – učit se méně hodin a volit si více předmětů podle svých vlastních předpokladů (ano, to už studenti na střední škole zvládnou) je výhodné pro studenty, ale i pro učitele, pokud mají v hodině studenty, kteří mají o předmět zájem. A z lepších výsledků bude těžit i celý stát. Ach, ta moje naivita…(Zajímavá by byla možnost vybrat si třídu – „áčko“ by začínalo v 8:00, „béčko“ až v 8:55. Zároveň by se zde daly výborně porovnat výsledky.)

Druhý argument zněl „až budou chodit do práce, tak budou taky muset vstávat v pět“. Přesná ukázka nepochopení současnosti. Naopak v poslední době lze číst spoustu textů, že pokud zaměstnavatelé chtějí najímat mladé lidi, musí se jim přizpůsobit (jinak prostě nebudou mít nikoho). Takže to je přesně obráceně, než jak zněl původní argument. Nová generace si chce kontrolovat čas, chce mít po práci volný čas. A pokud chtějí podnikatelé dál vydělávat a mít nejlepší pracovníky, tak se musí přizpůsobit, snížit pracovní dobu a odložit začátek nástupu do práce na pozdější hodinu.

Dokud ale budeme žít ve společnosti, kde část lidí naprosto nezajímá vzdělání a žije v módu „už jsem se rozhodl, tak na mě nechoďte s fakty“, těžko dospějeme k nějaké pokrokové změně.

EDIT: Samozřejmě, že mám na mysli pouze střední školy. Studentů středních škol se týká změna rytmu spánku, proto by se pouze středoškoláků měla týkat i změna začátku výuky.

Osnovy, maturita a moderní dějiny

Na základní škole jsem tradičně dával žákům na konci školního roku papíry, ať zhodnotí naši společnou výuku. Co se jim líbí a nelíbí. Co by změnili, pokud něco chtějí měnit nebo čeho mám přidat, pokud jim nějaká metoda vyhovuje. Na gymplu jsem stejný úkol některým studentům (těm, které mám nejčastěji) zadal už v pololetí. Ale o tom tento článek úplně není. Ale připomínky v jedné třídě, v prvním ročníku střední školy, typu „nepřipravíte nás k maturitě“ a „víc učení, míň hraní“, mě motivovaly k tomu, abych se podíval na RVP, ŠVP a další dokumenty podstatné pro školu a výuku. A to je svým způsobem téma následujících řádků.

Důležitá věc na začátek. Osnovy neexistují. Žádné. Vůbec. Slovo „osnovy“ používají v současnosti jak média, tak inteligentní lidé s přehledem na sociálních sítích. A je to hodně symbolické. Systém se měl změnit po roce 2004, ale nepovedlo se ho překlopit a aktualizovat. Změny zůstaly jen na papíře. Přechodem z osnov (jasně dané, co se musí odučit – ano, odučit; a malé procento svobody) na Rámcový vzdělávací plán (státem určené minimum; svoboda škol vypracovat si detaily a určit, čemu se chce věnovat = Školní vzdělávací program) se modernizovalo školství z 19.století na 21.století. Nyní se nemají učit znalosti, ale dovednosti. V praxi to znamená, že učivo samozřejmě probírat budeme, ale zároveň by mělo být podstatné, jak to budeme probírat a s jakým cílem. Cílem by mělo být spíš učit se učit, než naučit se něco zpaměti. Chammurapiho zákoník je pořád důležitý, ale už ne jako samostatná „událost“, ale svým významem pro civilizaci a pro nás v roce 2019. Kontext. Příčiny. Důsledky.

Zní dobře. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsme se modernizovali vážně jen na papíře a že se za posledních patnáct let snad nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Změnit se měl přístup a hlavy učitelů. A přání změny zde nestačí. Existují na sto procent učitelé, kteří prostě nic nezměnili. Přepsalo se pár papírů, ale v hodině se pořád jede dál to stejné, co učitel říkal předchozích třicet let. Pořád ten a ten panovník, co udělal, kam jel na výlet a jaký byl zrovna rok. Ve svém vzdělávacím plánu mají školy napsáno, že používají x metod, ale používají je místní učitelé nebo jen ředitel při psaná školního vzdělávacího programu? Na papíře je, že učitelé nebudou studenty přetěžovat informacemi, ale je taková realita?

Zrovna nedávno jsem se bavil s tátou jednoho z mých studentů. Začal mi vyprávět o Zlaté bule sicilské. A jak ví, že to bylo v roce 1212. A jak už neví nic dalšího. Je důležitý rok 1212 nebo význam dokumentu? Máte v zápiscích několik významů Zlaté buly sicilské pro tehdejší český stát?

Co mě zarazilo asi nejvíc jsou maturitní otázky z dějepisu. Klasicky jich je třicet. Máme čtyři roky dějepisu, poslední o několik týdnů zkrácený kvůli maturitě. Logicky by maturitní otázky měly být rozloženy stejnou měrou do jednotlivých ročníků, to znamená například sedm otázek z učiva prvního ročníku, sedm z druhého ročníku atd. Ale ne! My jsme se modernizovali, protože se vytvořil tlak na výuku moderních dějin a proto se seznam maturitních otázek skládá rovnou ze čtrnácti otázek z dvacátého století. To je super. Problém je, že jsme se zase modernizovali jen na papíře. Na maturitní otázky se může podívat každý, jsou na stránkách školy veřejně k dispozici. Výsledek? Vypadá to dobře. Jsme moderní škola.

Problém pak ale nastává, když vezmete reálnou třídu, vzdělávací plán a zjistíme, že v prvním ročníku probíráte rok tři maturitní otázky a v posledním ročníku zkráceném o dlouhé týdny probíráte čtrnáct otázek. Není přece možné probírat detaily z Řecka a Říma čtyři měsíce, pokud je to jen jedna maturitní otázka. Je to zbytečné plýtvání času.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o maturitní otázky, to je jen zvolená jednotka času, na kterou jsem se rozhodl přepočítat výuku. Téměř polovina maturitních otázek je z dvacátého století. Věnujeme skoro polovinu času ve výuce dějepisu dvacátému století? To je klíčová otázka. A pokud přibereme i novověk, zabere to dvacet dva maturitních otázek. To jsou tři čtvrtiny. Zase musí padnout podobná otázka jako před chvíli. Věnujeme tři čtvrtiny výuky novověku a moderním dějinám? Celý rok v nastaveném systému chybí. A nebo naopak. Máme v systému rok učiva navíc. Co z předchozích dvou pohledů na jednu chybu lze jednodušším způsobem změnit?

Na papíře tedy modernizované školství máme, ale problém je jakési uzavření celé věci a přenesení moderních dokumentů do reálné výuky. Osekat učivo, končit ve třeťáku koncem druhé světové války a poslední ročník začínat dějinami po roce 1945. Osm měsíců na Studenou válku a dějiny komunistického Československa je dostačující čas a zbude čas i na devadesátá léta, září 2001 a pravděpodobně i současnost.

Escape Room 2.0

Zdá se to jako neuvěřitelně dlouhá doba, kdy jsem zkoušel „Escape room“ poprvé, i když je to pouze pár měsíců. Od té doby jsem viděl zdařilé pokusy jiných učitelů na internetu, ale také jsem byl svědkem, jak to někteří vzdali, protože je to moc náročné na přípravu. A abych byl upřímný, stejně jsem skončil já. Od prvního článku jsem metodu už nikdy nezkoušel. Zároveň s tím vidím ve statistikách na blogu, jak se lidé dostávají k mým textům vyhledáváním „jak pripravit unikovku“ a to sice v malém počtu, ale pravidelně každý týden. A tak jsem i já týdny přemýšlel, jak metodu vylepšit. Cílem byla kratší příprava, jednodušší domácí organizace a možnost učit se prostřednictvím metody ve třídě, kde je třicet studentů. První pokus je na následujících řádcích. Rád přivítám v komentářích Vaše postřehy, zkušenosti a tipy s touto metodou.

Pravděpodobně jste ale nezavadili o první článek (zde), tak si nejdříve musíme prozradit, co je vlastně Escape room. V češtině se používá pojem „únikovka“, slyšet lze dále i další anglický termín – „exit room“. V originální neučitelské verzi jde o to, že skupina lidí je uzavřena v místnosti, v které musí sehnat například heslo od zámku pomocí luštění různých kódů, hádanek a podobně. Získané heslo otevře dveře a skupina je propuštěna na svobodu. A teď jde o to, jak podobnou zkušenost přenést do klasické výuky a klasické české třídy.

První organizační úkol. Třicet lidí je strašně moc a určitě nemohou hrát jako jeden celek. Ani dva nebo více celků, protože nemám k dispozic dvě a více místností. Musíme být všichni v jedné třídě. Řešením je rozdělit studenty do skupin s tím, že každá skupina se bude pokoušet utéct ve stejných podmínkách jako všechny ostatní skupiny. Tím pádem nelze využít místnost – skryté nápovědy pod lavicí atd. Každá skupina musí hrát svou hru. Každá skupina tedy dostane svou vlastní „deskovou“ hru, na které bude získávat heslo a utíkat. Teď jen vymyslet, co na deskovou hru dát.

escape2deska

Čtyři úkoly. Ty musím vymyslet a ty taky vymyslím. Ale teď, jaký to bude mít smysl? Jaká bude organizace pro studenty? Jak se dostanou z jednoho bodu do druhého? Původní plán byl takový, že na herní desce bude bod, který se rovná zadání úkolu. A z bodu budou například tři cesty, každá z nich bude mít své iniciály podle odpovědi. První cesta 6AB, druhá 7VK, třetí 3VH. Pokud studenti odpoví správně „Václav Havel“, půjdou cestou „VH“ a zároveň získají kód do hry – 3. Pokud si budou myslet, že odpovědí je „Václav Klaus“, tak získají špatný kód (7). Což ale v tu dobu nebudou vědět a půjdou normálně dál. Mohli by tak celou dobu mít jedno (i více) špatných čísel do kódu a na konci by prostě neutekli ven ze hry. Nebo, pokud by měli čas, mohli by se vrátit zpět a opravit se. Celá hra by vlastně měla jet sama. Ale tato verze nebyla dokonalá a pořád jsem nemohl vykoumat několik maličkostí.

Nakonec jsem tedy zvolil organizačně nejlehčí verzi jak pro mě, tak i pro studenty. Já vymyslím čtyři úkoly. Žáci vyluští první úkol a ukáží mi výsledek. Pokud to bude správně, já jim dám číslo do hesla a další úkol. Pokud to bude špatně, musí se pokusit o opravu. A takhle až do konce, tedy do čtvrtého úkolu.

Jak vypadaly úkoly? Moje téma bylo starověké Řecko, konkrétně období po konci Minojské Kréty, to znamená Mykenské a Homérské období.

První úkol:

Chudý jak kostelní myš,

Homér mu daroval rýč.

Celý život kopal,

aby město našel.

Nebyl to Paris,

ani mýtus.

Druhý úkol:

374351224522

Třetí úkol:

Homér je považován za autora básní Ilias a Odysseia. Najdi tři argumenty pro jeho autorství a tři argumenty proti jeho autorství. Každému z argumentu přiděl „váhu“ (1 nejmenší, 10 největší) a rozhodni se, na kterou stranu přistoupíš.

Čtvrtý úkol:

Najdi jeden příklad spojení psychologie a starověkých řeckých mýtů a legend.

Snažil jsem o vyváženost. Abych se vyhnul stereotypu. První dva úkoly jsou pro školu a výuku relativně neklasické, ale další dva už jsou klasické vyhledávání s tím, že třetí je spojen s interpretací a svým způsobem i vlastním názorem. Druhý úkol jsou souřadnice Mykén a prvním řešením je Heinrich Schliemann.

Jak to dopadlo? Metoda byla vyrobena přímo na zakázku pro dvě kvinty. Hrálo se ve dvojicích (případně trojicích). První třída mě překvapila, jak rychle měla vyřešenou první hádanku. Ještě jsem ani nerozdal všem skupinám zadání a už se postupně hlásilo několik skupin se správným výsledkem. Naopak v druhé třídě se ukázala moje klasická chyba. V první třídě jsem dbal na to, abych vše vysvětlil pořádně. A jelikož šlo všechno výborně, tak jsem v druhé třídě už nedal takovou prioritu vysvětlování a všechny skupiny v této třídě byly trochu zmatené a moc netušily, co na začátku dělat. Což vím přímo od studentů, protože na konci měli za úkol hlásit chyby. Druhá chyba, hlášena v obou třídách a odsouhlasena velkým počtem studentům, byl druhý úkol. Respektive ne přímo druhý úkol, ale to, že byl zařazen jako druhý úkol. Pro studenty byl nejtěžší a podle nich by takový úkol měl být poslední, aby se u něj nezasekli a ani neviděli další otázky. Nejtěžší úkol tedy patří na poslední místo. Zásek uprostřed kazí celou hru.

Sám jsem večer před první zkouškou přišel na další chybu. Hrací deska vlastně naprosto postrádá smysl. Úkoly skupina dostala na papírku. Řešení pak psaly na lepící papírek. Hrací deska totiž byla plánována na výše plánovanou verzi s více cestami a s možnostmi dělat chyby. Což když jsem jedné třídě vykládal, tak se to studentům zamlouvalo a chtěli si to vyzkoušet. A tak deska byla využita čistě z organizačních důvodů – pod jednotlivé písmena symbolizující úkol skupiny lepili své odpovědi s čísly a já tak po hodině jasně viděl, kdo prošel až do konce.

Jak jsem již naznačil, na konci nám zbylo asi ještě deset minut. Část byla využita pro výše zmíněnou reflexi. Další reakce studentů byly pozitivní. Na konci jsem ještě já povídal k tématu starověkého Řecka.

Právě při psaní tohoto textu mi došlo, jak systém upravit pro příště. Bude to přesně, jak jsem popisoval. Dříve jsem myslel, že když se studenti vydají špatnou cestou, tak pro ně budu muset připravovat nový úkol, vlastně zbytečný, protože půjdou falešnou cestou. Ale je to strašně jednoduché. Z jednoho úkolu budou tři cesty, ony iniciály odpovědí s číslem. Všechny cesty skončí zase v dalším bodě, kde bude další úkol, který bude pro všechny stejný. A tam zas budou tři cesty končící ve stejném bodě. Studenti si tak jen obslouží u mého stolu a vezmou si vždy další úkol podle toho, v jakém bodě se zrovna nachází.

Zápisky z moderních dějin #2 – ženy z bloku 10 v Osvětimi

Další z textů o moderních dějinách. Minule jsem psal o životě obyčejných lidí v Sovětském svazu za vlády Stalina před Druhou světovou válku. Mezitím jsem si ujasnil sám pár pravidel, jak pokračovat dál. Zde najdete informace z knih, to zaprvé. Za druhé vynechávám základní informace, které předpokládám hodně lidí zná. A kdo nezná, toho to nezajímá a určitě nebude číst mé texty. A za třetí jsem se omezil na dvě strany v textovém editoru.

Tentokrát je text z prostředí druhé světové války a méně známé části Holocaustu a dějin Osvětimi. Konkrétně se jedná o blok 10 a osudy žen, které se tam snažily přežít několik měsíců, během kterých musely podstoupit experimenty na svém těle.

Knihu „Ženy z bloku 10“ napsal Hans-Joachim Lang.

Úvod

  • Na bloku 10 probíhaly pokusy až na jednu skupinovou výjimku pouze na ženách, protože se jednalo o „výzkum“ metod (ženské) sterilizace.

  • Z pohledu nacistů a jejich ideologie se mělo jednat o jednoduchou, levnou a rychlou metodu.

  • Nejednalo se o žádnou náhodu – nacisté v Německu už před Druhou světovou válkou spustili akci „T4“, což byl vyvražďovací program rasově nežádoucích skupin, ale především lidí, kteří byli z pohledu nacistů „přítěží“. Touto přítěží byli postižení a psychicky nemocní. Desítky tisíc z nich byli sterilizováni, aniž by o tom věděli. Zde je původ bloku 10.

  • Vše bylo z pohledu zákonů legální, od roku 1933 existoval zákon o dědičném zdraví. Sterilizováno bylo odhadem 400 000 mužů a žen, dalších 100 000 bylo ze stejných ideologických důvodů zavražděno.

  • Začátek prozrazení účelu tohoto bloku je skryt v dřívější práci autora knihy a v Norimberském procesu s lékaři – 87 lidí bylo zavražděno jen kvůli tomu, že August Hirt chtěl mít sbírku koster různých ras. Celá skupina měla společný původ, kterým je blok 10, do té doby záhadný.1280px-auschwitz_mengele_block_10

Život na bloku 10

  • Hlavní zodpovědní „doktoři“: Carl Clauberg sterilizoval injekcemi do dělohy, Horst Schumann sterilizoval rentgenem. Eduard Wirths byl jejich nadřízený, jeho zaměřením byla rakovina dělohy a i on operoval ženy.

  • Všechny zákroky proběhly bez zeptání se a bez prostředků proti bolestem.

  • Blok 10 není dnes přístupný veřejnosti.

  • Bratislava, Poprad, Prešov, Kežmarok. Známá slovenská města, odkud putovali první židé do Osvětimi a první ženy do bloku 10. Slováci za proces převozu a usmrcení zaplatili Němcům 3,6 miliónů marek. Jozef Tiso, tehdejší prezident a stále aktivní kněz k tomu prohlásil: „Nikoho není třeba přesvědčovat o tom, že židovský prvek ohrožuje Slováka na životě. Vypadalo by to ještě hůř, pokud bychom se od Židů včas neočistili. A učinili jsme tak na příkaz boží: Slováku, setřes je ze sebe, osvoboď se od svého škůdce!

  • Proč se nacisté zajímali o masovou sterilizaci? Cílem bylo obyvatele východní Evropy využít na práci a poté „biologicky zničit“.

  • Nástroje do ordinací v Osvětimi (především rentgeny) poskytla firma Siemens.

  • Kdo z žen měl kontakty v rámci Osvětimi, pokusům se snažily vyhnout i za cenu nejtěžších prací.

  • Status „zvláštních vězňů“ měly pomocnice v ordinacích, které měly v důsledku svého statusu lepší postele, více jídla a nebyla jim oholena hlava.

  • Tito „zvláštní vězni“ (mezi které patřili v určitých momentech i muži z protějšího bloku) měli informace, šířili je dál a několik vězeňkyň zachránili před přesunem do bloku 10.

  • Všechny ženy poznaly, že blok 10 je vybaven jako nemocnice, žádná z nich ale nevěděla, co se děje, protože byly zdravé; žádné informace nedostaly, nic jim podle výpovědí nedávalo smysl.

  • Pokud žena odmítla podstoupit experiment, šla rovnou do Březinky (vyhlazovací tábor vedle hlavního koncentračního tábora v Osvětimi). Březinka měla svůj jasný status a reputaci – všichni se zde báli smrti, protože věděli/tušili, co znamená onen smrad a dým…

  • Pokusy stejného charakteru se týkaly v jednom případě i mužů. Jednorázově bylo povoláno 139 mužů, kterým byly ozářeny pohlavní orgány; 33 mužů bylo postupně vykastrováno (nejdřív uříznuto jedno varle, až po čase i druhé), ostatním jedno varle zůstalo; tyto operace prováděli lékaři-vězni, například Wladyslaw Dering, největší místní „řezník“.

  • Podle žen z bloku byla nejhorší část po operaci (pokud byla). Rány se zásadně neuzavíraly, obvazy nebyly. Ženy musely týdny chodit na přepočítávání s otevřeným břichem.

  • Paradoxně byla některým židovským ženám na jiném místě odebírána krev v množstvím ohrožující život pro potřeby „árijských“ vojáků na frontě.

  • Další pokusy s krví se týkaly snášenlivosti jiných krevních skupin a vzájemných reakcí na sebe. V praxi se vzala jedné ženě krev a dala se několika jiným ženám. Následně se jen čekalo, co se stane. Poslední dva jmenované pokusy nedělali zmínění „doktoři“, ale „Ústav hygieny“ na ženách z bloku 10. Na stejném principu fungovalo i plivající komando. Šlo o nejpříjemnější experiment, v kterém se vážně jen plivaly sliny do ampulek.

  • Doktor Clauberg měl možná jediný skutečné lékařské ambice. Ženy, které se pokoušel sterilizovat injekcí, zároveň potřeboval po x týdnech kontrolovat a mít je pod dohledem. Pro ženy to znamenalo střechu a relativní klid, nudu. A beznaděj. U Clauberga byla jasná šance na přežití, pokud se žena smíří se sterilizací (což zní hrozně, ale jedná se o vyhlazovací tábor, kde zemřelo během pár měsíců milión lidí…).

  • Z neznámých důvodů bylo jedné ženě při selekci povoleno vzít si na blok malého syna (který Osvětim přežil), pravděpodobně šlo jednoduše o krásnou mladou ženu, které si někdo všiml při selekci.

  • Po večerech byly ženy na bloku samy a zavřené. Často probíhaly zábavné večery, kde na programu byly recitace, kabaret, zpěv, divadlo.

  • Mnohem větší výhody si získaly východní židovky. Západní židovky neměly tak tvrdé lokty a nebyly zvyklé na tvrdý a ne tak civilizovaný život (východní byly zvyklé na výrazný antisemitismus). Důležitou roli v Osvětimi totiž hrály intriky, lži a hry.

  • Život žen ohrožovala i zima, neměly teplé oblečení.

  • Každá vězeňkyně si prošla minimálně průjmem, vyrážkami a s vysokou pravděpodobností i dalšími nemocemi. I obyčejný chléb prošel desítkami rukou, miska byla jedna na vše (pokud žena potřebovala vykonat potřebu v noci, záchody byly zamčené..).

  • Všechny ženy musely povinně vidět popravu čtyř žen z muniční továrny, které předaly prach vězňům na zničení krematoria. Údajně nevydaly ani hlásku a s ženami z bloku 10 tato zkušenost otřásla.

Epilog

  • Pochod smrti z Osvětimi podle přeživší Renée Kramerové: „Osvětim byla zlá, ale tohle bylo ještě horší.“ Desetitisíce lidí jde pěšky, bez jídla, bez pořádných bot a v mrazivém počasí. Dostanou se do nového tábora, který je samozřejmě plný a začínají nové problémy.

  • Po návratu klasický syndrom „proč jsem přežila já?“. Všichni příbuzní a přátelé mnohdy mrtví. Přeživší ženy byly bez dokladů, bez bydliště, bez majetku, bez práce a s podlomeným zdravím. Po psychické stránce mnohdy ještě horší, kvůli hlubokým traumatům byla většina žen podle posudku „nepoužitelná pro pracovní trh“. Hodně žen trápila nespavost.

  • Průměrná váha po návratu byla 30 až 40 kilogramů.

  • Z bloku 10 se vrátilo 300 žen. Dlouhodobě se soudily o odškodné, které jim vlády nechtěly přiznat. Maximální částka byla 6000 marek, některé nedostaly nic. A některé se soudily ještě v roce 1970.

  • Clauberg byl na konci války zajat Sověty, kteří ho propustili až v roce 1955 do Západního Německa. Okamžitě byl poznán přeživší. Clauberg zemřel ještě před začátkem procesu v roce 1957.

  • Wirths spáchal sebevraždu ještě v roce 1945.

  • Schumann si žil v klidu v Německu, teprve když si v roce 1951 dělal loveckou licenci, zjistil, že je na něj vydán zatykač. Okamžitě utekl ze země. Postupně žil v Japonsku, Egyptě a Súdánu, kde byl dokonce šéf nemocnice. Právě zde byl poznán přeživší. Opět utekl, tentokrát do Ghany, kde měl ochranu prezidenta. Byl vydán po čtyřech letech v roce 1966. Proces začal roku 1970, ale Schumann byl z vězení propuštěn kvůli problémům se srdcem. Dalších 11 let před smrtí tak strávil na svobodě.

10 (+1) grafických metod do výuky

Po extrémně dlouhé době skutečně učitelský a snad praktický článek pro další učitele, v kterém jsou tipy na metody. Všechny mají společné využití ve více předmětech a učení či myšlenky v nich jsou znázorněny graficky. Do výuky se tyto metody vyplatí zařadit minimálně ze dvou důvodů. Prvním je pestrost výuky. Druhým je, že pokud je něco znázorněno graficky, lépe se to učí a je větší šance na dlouhodobé uskladnění v paměti.

Myšlenková mapa

Nejjednodušší. Na vysvětlení, pochopení i vyrobení. Existuje spoustu možností, jak s myšlenkovou mapou pracovat. Na konci hodiny i na začátku; opakování nebo jako brainstorming na úvod tématu i hodiny. Svobodně nebo lze zadat strukturu („příčiny, průběh, důsledky“). Individuálně nebo ve skupinách. Může být i součástí projektu. Zvládnou šesťáci i senioři.

Pokud by někdo nevěděl, jak s myšlenkovou mapou pracovat, uvedu příklad. Dejme tomu, že mám v sedmé třídě probrat Sámovu říši. Existuje jediný zdroj, v kterém se o Sámovi a Slovanech píše – Fredegarova kronika. Zmínka o pro nás důležité části dějin má jen jednu stranu, kterou lze vytisknout a rozdat žákům. Žáci dostanou ještě prázdný papír, do jehož středu si napíší „Sámo“ a jméno dají do obdélníku. Pak už mají do dalších obdélníků psát, co o Sámovi zjistili. Další údaje postupně pojí pomocí šipek, nejen směrem od středu, ale i od jiných obdélníků, které se mohou různě větvit.

„Mapa“

Náhodně vymyšlená metoda. Až teď jsem si uvědomil, že není moc logické pojmenovat ji „mapa“ a zařadit ji po myšlenkové mapě. Ale jednou mě toto cvičení napadlo, studenti a studentky pochopili a výsledky byly výborné. Tehdejší zadání bylo jednoduché – udělat na jednom konci papíru bod pro začátek pravěku, na druhé straně konec pravěku. A mezitím? Naprostá svoboda. Jen spojit oba dva body. Někdo psal, někdo kreslil, někdo to namíchal. Někdo to zpracoval jako tekoucí řeku; další jako prsty ruky, kde články byly ty největší změny v daném období. Se svobodou přichází zodpovědnost a kreativita, takže tuto metodu bych asi nezkoušel u nejmladších dětí nebo studentů, kteří zažívali doposud jen výklad. Časová osa bez času, dá se možná říct. A když si teď vzpomenu na výsledky minulého použití, tak mám chuť metodu používat hned i v jiných třídách. Lze použít i jako životní mapu určité osobnosti i s chybami jako slepé cesty apod.

Sketchnoting

Jedna z mých oblíbených metod, která už dorazila i do češtiny a lze o ní najít i články v našem jazyce. Stačí si ale vyhledat obrázky. Metoda se poměrně složitě vysvětluje (také je o ní celá kniha…), proto vždy ukazuji obrázky pro lepší a především rychlejší pochopení. Metoda spojuje předchozí metody s dalšími, například koláží. Maluje se zde, píše, spojuje, zvýrazňuje – každý si najde svůj styl, pokud to párkrát vyzkouší. Barvy mohou být, ale nemusí. Metoda je dobrá opět jako opakování, ale původně vznikla jako výhodné dělání si zápisu z přednášky – místo slohové práce jen určité symboly a obrázky, které se zároveň lépe pamatovaly. Použil jsem nedávno při suplování v primě u žáků, které jsem viděl poprvé v životě a šlapalo to. To je velká výhoda metody – přišel jsem do třídy suplovat, o čemž jsem se dozvěděl pár minut předem a hned jsem věděl, co budu dělat. Opakování látky prvních tří měsíců pomocí metody sketchnoting; je to zajímavé, zabralo to u primánů celou hodinu a všichni byli spokojení. U starších studentů jde čas dolů, ale minimálně patnáct minut čistého času bude potřeba. Často povoluji sešit (i u dalších zde vyjmenovaných metod), aby se studenti učili tam, kde mají – ve škole, a doma si mohli dělat cokoliv chtějí a uznají za vhodné.

Koláž

Asi si každý z nás představíme pod tímto pojmem podobnou věc – několik obrázků na stejné téma. Klasické malování, scénky, postavy, symboly, piktogramy, to vše lze použít. Hodí se podle mě pro opakování, alespoň tak jsem koláž vždy používal. A zároveň vždy na větší obnos učiva, ať je z čeho vybírat – pravěk, starověk, Egypt, „Německo“ mezi roky 1918-1938. U několika jedinců vždy vládne strach, protože prý neumí kreslit. Nutné zdůraznit, že o to nejde. Nemáme výtvarnou výchovu a kvalita obrázků není předmětem hodnocení. Jde o opakování dějepisu (v mém případě). Proto se počítá s tím, že postava bude mít jednu čáru jako trup, dvě čáry jako nohy, další dvě čáry jako ruce a velkou kouli jako hlavu. Jde o myšlenky. To samé platí pro všechny metody zde zmíněné, ale především pro koláž a další metodu v seznamu.

Komiks

Když jsem byl na Slovensku a chtěl jsem tam kolegům domluvit, abychom netvořili nudné pracovní listy, ale třeba kreativnější komiks, koukali na mě dost překvapivě. Komiks brali jako dlouhodobý projekt, který musí být krásný, detailní, barevný a především jako něco, co nelze použít v rámci jedné hodiny. Nebo dokonce jako cvičení na 25 minut. Nechci zde zase detaily ani barvy. Komiks používám vždy na nějaké velké příběhy (našich) dějin, u kterých mi přijde vhodné znát větší detaily. A proto obvykle dávám žákům za úkol i číst text a získat si samostatně informace pro tvorbu komiksu. Platí klasická pravidla komiksu – obdélníky s příběhem, jednoduché kresby, bubliny, posouvání děje („o x let později“). Konkrétní příklad? Třeba příběh Konstantina a Metoděje. Komiksy se mohou klidně vystavit nebo poslat po třídě další hodinu, to už záleží na každém učiteli. Lze práci i omezit, třeba lze stanovit maximální počet rámečků pro komiks. Nebo každý může zpracovat jinou část příběhů.

Stránka učebnice

Název říká vše – žáci mají za úkol navrhnout jednu stránku učebnice, nejen textem, který slouží jako opakování látky, ale i grafickým návrhem. Lze to brát i tak, že se tím učitel dozví, jaká učebnice by teoreticky žákům pravděpodobně vyhovovala. Problém může být v tom, že žáci o své ideální učebnici samozřejmě nepřemýšlí a jsou „zaseknutí“ v systému a vypracují prakticky stejnou stránku v porovnání s reálnou učebnicí. Zvyk má velkou sílu, ať je učebnice jakékoliv pochybné kvality. Například já jsem tuto metodu použil, protože jsem otevřel učebnici dějepisu, která mi extrémně nevyhovovala. A studenti to měli napravit. Často to dokázali a do jejich učebnic bych investoval – QR kódy, odkazy, úkoly, texty, zamyšlení či dokonce hudební playlist k učení. Kreativitě nemá cenu stát v cestě.

Prezentace

Po žácích na základní škole jsem chtěl, aby časem dokázali tvořit bez problémů kvalitní powerpointovou prezentaci a vždy v každém ročníku jednu za 45 minut vyrobili na mnou vybrané téma. Jak vypadá u mě „správná“ prezentace? Zdroje na konci, úvod na začátku. Obrázky. Co možná nejkratší text psaný vlastními slovy. Ale pokaždé, než jsme šli na počítače, jsem jim nejdříve dal vyrobit „falešnou“ prezentaci na papír. Bílý čistý papír, dvakrát přeložen, vrácen zpět do původního stavu a mám čtyři „slajdy“ prezentace. Pravidla stejná – jeden ze čtyř „slajdů“ je úvod, tři zbývají na prezentaci. Obrázky lze kreslit (zjednodušeně) nebo jen naznačit (stačí nakreslit rámeček a do něj napsat „fotografie von Bismarcka“). A zdrojem u mě byla vždy učebnice. To je vše. Jde samozřejmě o úpravu a jak vše vypadá, proto je ve výčtu grafických metod. Vždy jsem používal na nové téma, o kterém si žáci nejdřív museli informace najít.

Profilové kartičky

Jednoduché, ale strašně dobrý materiál pro učení. Můžeme začít stejným postupem jako u komiksu – čistý papír, žáci dvakrát přehnou a mají čtyři části. Nebo taky čtyři kartičky. Na každou kartičku patří (například) jeden panovník – jméno, obrázek a základní informace. Mimo samostatnou práci a nezáměrného učení je kartička dobrá i pro opakování a lze vymyslet několik her a způsobů upevnění látky. V praxi používám například pro česká přemyslovská knížata nebo římské císaře (nechci je do detailů učit a vytvářet seznam nedůležitých osob k memorování; právě místo toho děláme kartičky). Jméno je jasné. Obrázek. Zažil jsem šesťáky, kteří dělali výborné karikatury římských císařů. Tudíž obrázky pro mě neznamená povinně kreslit přesnou podobu panovníka. Císař byl v učebnici, žáci jim udělali obří hlavu a všichni byli spokojeni. Karikatura, reálný obrázek, svůj naprosto vlastní osobitý styl nebo komiksový styl, to vše je možné a zažil jsem u žáků. A pokud není k dispozici obrázek obličeje, stačí nakreslit jiný výtvor, který vystihuje vládu daného člověka. Když Břetislav nechal sepsat první český zákoník, lze nakreslit symbol pro zákoník. A poslední částí jsou informace. Důležitá část, protože žáci sami zjišťují, zkracují a zapisují. Co nejstručněji, žádný sloh. Vlastní slova. A podpora kreativity. Byli žáci, kteří místo klasického zápisu volili informace vhodné pro skutečné karty, jen škatulky typu inteligence, peníze, boj apod., a v těchto kategoriích všechny panovníky zhodnotili. Geniální. Minulý týden jsem viděl kartičky českých knížat a králů ve stylu Instagramu.

Plakát

Probereme příběh svatého Vojtěcha a žáci mají udělat filmový plakát na filmový trhák o životě tohoto Slavníkovce. Pokud je čas, mohou udělat i imaginární herecké obsazení, obsadit režisérské křeslo. A nebo mohou dělat obal DVD, kde je na druhé straně krátce i děj budoucího oscarového hitu. A nebo pochopitelně nemusí vůbec jít o film, ale o klasický plakát na něco upozorňující. Nebo v zeměpise jen plakát na určitou zemi, v biologii na zvíře. V dějepise například na vynález. Zase se dá různě pohrát s nápadem na plakát a nabízí se spoustu možností.

Crime Board

Určitě jste viděli nějaký seriál nebo film, který řešil vraždu nebo jiný zločin. Policisté na obrazovce si dělají na tabuli seznam možných pachatelů, jejich motivů, míst a dalších spojitostí s případem. A tvorba takové tabule je další metoda. Už je potřeba více pomůcek (ale jako obvykle záleží na učiteli) – větší papír nebo nástěnná tabule, lepící papírky, izolepa, provázek, připínáčky, internet a tiskárna (pokud někdo bude chtít vytisknout něco). Také je potřeba zvolit správně téma – nejlépe mi zatím fungovala zadat skupinám jen jméno Gavrilo Princip, tedy jméno pachatele. Oběť je pochopitelně taky možná – JFK například. Metodě jsem věnoval celý text, který najdete zde.

Google Doodle

O této metodě jsem už také jednou psal, proto vykradu sám sebe:

Pokud víte, co Google Doodle je, nemusím vám cvičení představovat. Google Doodle je upravené logo k důležitým výročím. Místo klasického barevného loga „Google“ se tak objeví 17.listopadu logo „Google“ jen v červené a modré a mezi písmeny budou klíče, které zvonily na konci roku 1989 a společnost Google nám tím připomíná výročí Sametové revoluce. Úkol žáků je úplně stejný. Samozřejmě může jít o výročí, které právě probíhá, ale taky jsem říkal žákům, ať si představí, že „dnes je výročí nástupu Hitlera k moci“. Pak v písmeně „G“ byly oči a knírek, v „O“ hákový kříž, v druhém „O“ přeškrtnutá šesticípá hvězda atd.

Přichází zachránkyně školství – totalitní Pedagogická komora

Chtěl jsem si dnes připravit „old school“ (na papír) nový článek o metodách (konečně!). Ale zaujal mě další pokus o záchranu českého školství. Tentokrát od spolku s názvem Pedagogická komora. A proč se nepodělit o zkušenosti především s lidmi mimo školství, že? Kdo se to vlastně snaží zachránit české školství?

Moje první zkušenost s Pedagogickou komorou je starší pochopitelně. Pravidelně mi od nich chodily nevyžádané emaily. Zajímavé by to bylo dnes probrat s expertem na média, jestli se vlastně nejednalo o hoaxy. Pár prvků bylo určitě společných – strašení (stejně v dnešním textu tvrdí, že školství je „na pokraji kolapsu“) a především prosby o sdílení a šíření. Pokud ne hoaxy, tak nevyžádaná reklama?

Proč si někdo založil učitelský spolek? „V současnosti není hlas učitelů jasně slyšet a na jejich zkušenosti není brán zřetel při rozhodování o školství. Učitelé nemají reprezentativní organizaci, která by jednala s ministerstvem školství o chystaných změnách a jejíž zástupci by se účastnili diskuzí v médiích. Často se tak rozhoduje o nás bez nás. Chceme to napravit, a proto zakládáme pedagogickou komoru. Čím více členů bude mít, tím větší váhu získáme. Proto neváhejte a aktivně se zapojte do příprav. Ukažme, že se dokážeme domluvit.

S jakými cíli? „Zvyšuje prestiž učitelského povolání. Reprezentuje všechny pedagogy MŠ, ZŠ, SŠ a VOŠ jakožto společensky významnou profesi. Pečuje o kvalitu pedagogické obce (etický kodex učitele, zlepšení podmínek k práci, navýšení prostředků na vzdělávání…). Organizuje diskuze uvnitř komory o tématech, které považují učitelé za důležité.

Přečtěte si prosím předchozí dva odstavce ještě jednou. Za prvé, i kdyby se všechno splnilo, jde zase jen o záležitosti nepedagogické, ba byrokratické. Zase jen peníze a nepromyšlené změny, které v důsledky nic nezmění. Peníze jsou nutné a pomohou, ale rozhodně nejsou jedinou nutnou změnou.

Za druhé. Pedagogická komora má hlavní platformu k diskusi a řešení otázek skupinu na sociální síti Facebook. Uzavřenou. Takže musím projít lustrací, abych vůbec byl do skupiny vpuštěn. To je ta „reprezentativní organizace“? Proč musí být uzavřená? Pokud chce něco měnit, musí inspirovat. A za zavřenými dveřmi bude těžko inspirovat. „Učitelé nemají reprezentativní organizaci, která by jednala s ministerstvem“ a „rozhoduje se o nás bez nás“. A kdo nás tedy zastupuje v Pedagogické komoře? Pan Sárközi, který přestal učit, protože mu nestačily peníze. Skutečně mi takové jednání mluví ze srdce a motivuje mě, abych se stal lepším učitele. A především lepší osobností s neposkvrněným charakterem. Opět nás tedy zastupuje neučitel (i když, abych nebyl nefér – děti kdysi potkal a ve škole skutečně učil). I Kápo má svého „Faltýnka“, ale to by bylo na dlouho. Zase neučitel, mimochodem, není to tak?

Ukažme, že se dokážeme domluvit.“ „Reprezentuje všechny pedagogy.“ „Organizuje diskuze uvnitř komory.“ Krása, že? Ale má to háček. Pokud projdete lustrací a dostanete se dovnitř skupiny, musíte být jednotní, neoriginální a souhlasit s Kápem. Jakmile projevíte svůj vlastní názor, nebo dokonce nesouhlas s vedením Pedagogické komory, okamžitě ve skupině končíte, dostane blok a „dopis“ na rozloučenou. Víte, kde to funguje stejným způsobem? Na Facebooku Okamury. Ale ten má alespoň tu slušnost, že má nedemokratickou stránku demokraticky otevřenou.

Ano, vím, článek působí jak hádky mezi dětmi. Ale přijde mi, že zájemci z řad učitelů nebo i mimoškolská veřejnost by neměla naletět hezkým slovům. Nemám s Pedagogickou komorou ani žádnou skupinou nebo organizací nic společného. Jsem tu sám za sebe. Možná se jen snažím naznačit, že tato skupina mě rozhodně nezastupuje. Ani kdyby mi vyjednala o deset tisíc korun měsíčně navíc. Jedná se o falešně znějící nedemokratické hnutí, které se snaží získat legitimitu chlubením se o zastupování nejvíce učitelů (jako Zeman voličů), které navíc získalo na hystericky podaných a nevysvětlených tématech (kariérní řád a inkluze); vystupuje pouze prostřednictvím jedné osoby (Kápo), který jediný má správný názor; a chce krásné nesplnitelné cíle. Co mi to jen připomíná? Největší korupčníci vždy slibují, že zametou s korupcí; největší zachránci demokracie vždy demokracii utopí. Stejné je to s Pedagogickou komorou. Takovou skupinku šéfa a věrných už tady máme a demokracie nám pomalu mizí. Nemilá Pedagogická komoro, neničte naše školství a neničte už tak pošramocenou reputaci nás, skutečných učitelů. Děkuji.

Zápisky z moderních dějin #1 – život v SSSR za Stalina

Další pokus o rozšíření blogu, v zásadě se jedná o pomoc začínajícím učitelům dějepisu. Když jsem byl na praxi nebo když jsem začínal učit, tak mi chybělo něco, co dnes nazývám „válečné historky“ (a vím, že i dalším učitelům něco podobného chybělo). Jedná se o fakta, která nejsou v učebnici a běžně ani na internetu, ale dobře mohou doplnit výuku. Žádná teorie, jen praktické příklady. Zajímavosti. A ty se právě teď pokusím šířit dál. Zkusím pár dílů, pokud bude poptávka, tak budu pokračovat. Pokud nebude zájem, tak skončím. Jednoduché. A pokud by se někdo chtěl zapojit a napsat podobný text na jiné téma, rád mu to umožním. Ne všichni mají čas nebo zájem číst objemné knihy, proto by mohla tato rubrika trochu pomoc. Samozřejmě pokud texty bude číst někdo jen z vlastního zájmu, zlobit se nebudu. Postupně se zde objeví další témata a události z dějin 20.století, která vychází čistě z knih – jedná se tedy o ověřená fakta, žádné soukromé názory.

Text samozřejmě vynechává naprosto základní fakta, která jsou v každé učebnici dějepisu.

První téma je každodenní život v Sovětském svazu za vlády Stalina. Informace pochází z knihy Každodenní stalinismus od Sheily Fitzpatrick. Samozřejmě výběr je čistě subjektivní a navíc jsem sám sebe omezil na dvě strany informací (kniha má 500 stránek…).

b19f123b2f508088d46e089b10b1a2b45aee633c

Život v Stalinové Sovětském svazu:

  • Urychlená industrializace a kolektivizace znamenaly, že milióny lidí změnilo bydliště a zaměstnání. Ke všemu byly potřebné obří investice, což se muselo projevit jinde (viz další bod).

  • Typickým prvkem pro novou komunistickou společnost byl nedostatek. Proto se občané SSSR stali novodobými lovci a sběrači, kdy museli ztrácet čas hledáním zboží ve městě.

  • Stát měl na starosti všechno zboží, stát byl jediným zaměstnavatelem a stát měl právo zasáhnout do života obyčejných lidí  tím nejzbytečnějším způsobem.

  • Ke kolektivizaci nebyly vydány žádné instrukce, jak má probíhat.

  • Zmatky se smrtelnými důsledky se netýkaly jen kolektivizace, ale i cenzury. Některé zprávy se šířily v tajném režimu – například politbyro sdělilo ministerstvu kultury, že hra Dny Turbinových od Bulgakova může být uvedena v divadle, ale jelikož to byla tajná zpráva, nikdo to neposlal dál a úředníci a pracovníci divadel se dlouhé týdny přeli.

  • Postupně času si i komunisté uvědomovali, že vše nejde podle plánu. Vždy se to vysvětlilo existujícím spiknutím lidí, kteří nesnášeli Sovětský svaz.

  • Nejoblíbenější technikou Stalina, jak si udržet moc a poslušnost okolí, bylo vyhrožování rodinným příslušníkům. Jakmile byl někdo z hlavních komunistů „vyvržen“ z rozhodovacích procesů, bylo nepsaným pravidlem, že všichni ostatní důležití komunisté s touto osobou přeruší všechen kontakt.

  • Velkým paradoxem je, že k revoluci došlo teoreticky kvůli tomu, aby dělníci nebyli vykořisťování podnikateli. V sovětské společnosti všechny firmy vlastnil stát a tak stát nahradil podnikatele a byla to přímo vláda původně stěžující si na vykořisťování, která vykořisťovala všechny občany.

  • Propaganda 20. a 30. let se vždy točila kolem jednoho příběhu – dnešek si žádá oběti, musíme se mít špatně, ale jen kvůli tomu, abychom se v budoucnosti měli lépe, než občané jiných států. Dnes oběť a strádání, zítra odměna. Další téma propagandy bylo „pryč se zaostalostí“ – což bylo mířeno na carský režim a jeho ekonomickou a především vojenskou zaostalost (prohra s Japonskem a První světová válka). „Kejklíř z východu…Zasadil pecky švestek v neděli, a z těch vyrostly paláce v pondělí.

  • Nejhorší byl rok 1933. Průměrný dělník s rodinou si musel vystačit s méně než polovinou množství chleba a mouky než průměrný dělník s rodinou na začátku 20.století. Spotřeba masa a ryb klesla na pětinu v porovnání se začátkem století. Lidé často čekali na chléb od půlnoci jen kvůli tomu, aby ráno žádný chléb nedorazil. Tisíce lidí cestovalo pro chléb 200 kilometrů a více a tisíce lidí umrzlo ve frontě.

  • Mezi lety 1926 až 1933 se zvedl počet lidí žijících ve městech o 60 procent.

  • Nejdůležitějším produktem byla vodka. Na státní příjmech se podílela pětinou.

  • V roce 1931 stát zakázal řemeslnou výrobu obuvi.

  • Na jednoho obyvatele v Moskvě připadalo 5,5 metrů čtverečních obytné plochy (1930). V roce 1940 už to byly jen 4 metry čtvereční. Například Molotovovi přišel dopis od dělníka, který bydlel 5 let na chodbě. Další v knize zveřejněný dopis byl od šesti dětí žijících ve „výklenku“ na chodbě. Obvyklé bylo spolubydlení s cizími lidmi, které vám do bytu „přinesl“ stát.

  • Města byla v příšerném stavu. Například Stalingrad neměl v roce 1938 kanalizaci. Lidé neměli v bytech koupelny, proto se chodili mýt do městských lázní, kterých byl ale dostatek pouze v Moskvě. Velká města pak trápilo chuligánství.

  • Dvě třetiny lidí (Moskva a Petrohrad) se stravovaly ve veřejných jídelnách. Zrušení trhu a nahrazení novou distribucí potravin bylo naprosté selhání.

  • Torgsin (1930-1936) byl obchod, kde bylo dostatek zboží. Ale platilo se zde zahraniční měnou nebo cennostmi (zlato, stříbro), což bylo nemožné pro obyčejný lid, i když ceny zde byly paradoxně menší než v jiných státních obchodech. Cílem obchodu bylo získat kapitál na nákup nástrojů ze zahraničí pro industrializaci.

  • Stát měl pro občany klasifikační systém, rozdělení na třídy, což dokonce bylo zapsáno v občanském průkazu. Každá třída měla jiná práva a povinnosti. Samozřejmě stranická šlechta měla privilegia a měla přístup tam, kam se normální člověk nedostal (například do Torgsinu).

  • Kriminálník mohl být převychován. Člověk špatného původu nikoliv, ten byl rovnou zavržen státem a následně společností, ztratil práva a musel si poradit sám (nedostával ani potravinové lístky).

  • Komunistická strana si dělala své „průzkumy“ (například přes agenty a jejich donašeče) a vždy zjistila, že jejich vlastní názor na kolektivizaci a další prvky nové společnosti jsou přijímány pouze menšinou společnosti. Ale byli si jistí, že jsou to oni, kdo je intelektuálně na výši úrovni a šli proti zbytku společnosti i násilím.

  • Od roku 1932 existovala vnitřní pasová povinnost. To znamená, že pokud jste chtěli jet z Moskvy do Petrohradu, museli jste mít v pase povolení od úředníka.

  • Celá mocenská struktura fungovala jako středověké léno.

  • Byrokracie fungovala samostatně, nejednala podle zákona. Ovlivnit se dala jen osobními konexemi (leník a šlechtic).

  • Mnoho úředníků odmítalo povýšení. Povýšení znamenalo větší zodpovědnost a to znamenalo větší šanci na „odhalení“ v rámci spiknutí.

  • Celý systém byl pak založený na absurdních rozhodnutích úředníků. Například pokud přímo v továrně vzniklo kadeřnictví, všichni se tam museli chodit stříhat a holit. Pokud se pán oholil doma, měl být napráskán a odveden k soudu. Pokuta byla udělena například i za neumytou podlahu ve své vlastní chatrči nebo za nošení klobouku ve městě.

  • Celý systém nemohl fungovat bez nelegální činnosti (zásobování, byrokracie…).

  • Domácí služebnictvo, obvyklé pro vysoko postavené komunisty, nebylo chápáno jako vykořisťování.

  • Auto nemohlo být soukromým vlastnictví. Nešlo koupit, jen dostat za služby pro stát. V roce 1937 bylo v Moskvě 400 automobilů. (Ani komunisté nic nevlastnili – všechny obrazy a luxusní ubytováni patřily státu.)

  • Volební právo bylo ústavou odebráno „osobám, které využívají práci k dosažení zisku“; osobám žijící z úroků; soukromí obchodníci a komerční zprostředkovatelé také nemohli volit, bez nároku byli i mniši a duchovní, zaměstnanci bývalé policie a všichni Romanovci (než byli vyvražděni).

  • Děti lidí bez volebního práva bylo vyloučeni ze škol. Lidé bez volebního práva byli vyhozeni z nemocnic. Tito lidé postupně ztratili i možnost zapsat se na úřad práce.

  • Zatýkalo se podle kvót. Například zátah z 2.července 1937 měl kvótu 70 000 popravených a 200 000 odvlečených do gulagů.

  • Samostatnou kapitolou jsou stigmatizované rodiny nebo opuštěné ženy. Na lidi se „špatným původem“ bylo jednoduše nahlíženo jako na největší vrahy a jen málokteré rodiny vydržely toto peklo přetrpět spolu. Proto docházelo k veřejnému odcizení, rozvodům a opuštěním rodiny.

  • Dalším paradoxem systému bylo, že lidé nesměli říkat své soukromé názory na veřejné záležitosti. Ale režim strašně chtěl vědět, co si lidé myslí. Byly dva způsoby, jak to zjistit. První byl přes tajné agenty a druhý dopisy vrcholným komunistům – ano, i takoví odvážlivci se našli. A systém dopisování s úřady fungoval. Nejen, že se dopisy četly, ale bylo na ně často i odpovídáno. Tehdy to byl nejlepší způsob komunikace a způsob, jak se dozvědět, co se děje mezi obyčejnými lidmi. Dopisy sloužily pochopitelně i k udávání a bylo pravděpodobně, že stát se přikloní na stranu udavače.

  • Samozřejmě když pak byl jeden z dělníků pokárán za půlhodinové zpoždění při příchodu do práce a postěžoval si soukromě, že je to „utlačování dělníků jako za kapitalismu“, šel na tři roky do vězení.

  • Odposlouchávání vedlo také k tomu, že úředníci zjistili a následně přepisovali vtipy a různé komentáře mířící na režim a jeho představitele. Například zkratka SSSR se četla jako Smrt Stalina Spasí Rusko. Zkratka tajné policie OGPU po přeložení do češtiny znamenala pro lid „Ó Hospodine! Pomoc nám utéct!“ Nebo pozpátku: „Když utečeš, chytí tě a uříznou ti hlavu!“ Po Ukrajině zas kolovalo: „Lenin bránil naší třídu, netřeli jsme nikdy bídu. Stalin nás všechny zamordoval, na hřbitově zakopal.“ Docházelo i k další situacím, třeba v regionálním tisku se u fotografie členů politbyra objevil komentář „Celkový stav dobytka v SSSR„. Hned vedle byly hospodářské statistiky.

  • Volby probíhaly. Ale probíhaly do parlamentu, který neměl žádnou moc. A probíhaly pomocí jednotné kandidátky, na které byli jen komunisté.