Inkluze – rok poté

Za prvé. Pokud někdo žije v hyperkorektním světě, nebude tohle ideální text, protože bude popisovat realitu. A navíc, bude se škatulkovat.

Za druhé. „Rok poté“ je mediální zkratka. Inkluze nezačala na startu školního roku 2016/2017, ale dávno před ním. Důkazem jsou žáci, které učím už několik let. Na začátku školního roku k nám přišla nula „inkluzivních“ dětí. Zajímavé a aktuální téma by bylo jiné – kolik dětí k nám přišlo z rozbitých rodin po těžkých rozvodech a několikaletých tahanicích rodičů o dítě. Takové dítě je naprosto psychické zničené a po emoční i sociální stránce „nepoužitelné“. Ale…

Bylo naprosto nemožné nevysledovat určité typické znaky pro podobné handicapy, ale také pro handicapované s asistentkou nebo bez asistentky. Všechny žáky učím alespoň dvě hodiny týdně, minimálně jeden rok, maximálně tři roky.

Jak vypadá inkluzivní třída?

Žák D (osmá třída) a žákyně N (šestá třída) mají oba asistentky. Oba mají (samozřejmě) všechny možné „dys“ a společné mají i problémy s chůzí a celkově pohybem končetin a motorikou. Ze schodů sami nemohou. Psaní jim činí problémy.

Asistentky jim pomáhají v hodinách, s chůzí a s dalšími záležitostmi. Tím je drží v ochranném kruhu, v zóně komfortu. Pokud tito žáci nechtějí nic dělat, nemusí, asistentky jim zápis zapíšou. Ochranný kruh také ale znamená, že k žákům se nedostane žádný jiný spolužák. Naprostá izolace, bez přátel a bez spolužáků, kteří by pomáhali. Nebo jednoduše, kteří by s nimi pokecali jako normální spolužák bez ohledu na handicap. Avšak žádná komunikace se spolužáky se nekoná a tedy nevím, jestli to chápu správně, ale vlastně ani žádná inkluze. Handicapovaní žáci v třídě jsou fyzicky, ale nikoli sociálně či mentálně. Nikdo si jich nevšímá – jak v dobrém (nikdo je nešikanuje), tak ve zlém (nikdo s nimi nechce spolupracovat a proto je nelze zapojit přes skupinové práce). Na výlety a jakékoliv akce nejezdí, protože jim překáží handicap.

Menší práci v hodině zvládnou, testy na dvojky a horší známky. Problém propadnutí zatím nehrozí.

*

Žák S (sedmá třída) brečí na prázdné chodbě. Snažím se mu pomoct. Ptám se, co se stalo. Žák se po mně agresivně ohání a vyhání mě pryč. Odcházím tedy jinam a situaci pro jistotu sleduji z dálky. Nakonec jsem zjistil, že si z S dělali kluci ve třídě srandu a S se „zhroutil“, protože je to pořád to samé. Už několikrát měl záchvat – sekne se, je agresivní, neposlouchá, nevnímá a jede si svoje – většinou to znamená někoho udeřit.

S nemá asistentku (i když třídní učitel o ní už dva roky bojuje a od září, do osmé třídy, snad konečně přijde) a to znamená jednu věc – je zapojen do kolektivu. Bohužel zapojení do kolektivu vypadá tak, že se ostatní žáci S posmívají a během dvou let už bylo několik rvaček. Kdo asi vyhraje? Žák má určité „tiky“, kdy začne tleskat. Spolužáci to pak napodobují.

Během hodin kvůli špatnému zraku nemůže číst z tabule ani prezentace, proto nedává pozor, většinou si čte z učebnice úplně jiné téma. Pak zápisky dostane, aniž by si je přečetl. Takže téma neslyší, nevidí, nečte a pak se ho nadrtí na test. Kromě „dys“ má i problémy s nohou, ale nepoužívá žádnou hůl.

Druhý podobný případ je žák F v šesté třídě. Opět bez asistentky. Opět zapojený v kolektivu. Během šesté třídy se ukázal velký rozdíl ve znalostech a dovednostech v porovnání se zbytkem třídy. A to je už cítit v třídě jiná atmosféra – všichni vědí, že žák F dostane pětku, že nebude vědět odpověď. Tím, že je bez asistentky, nemá ani sešit, učebnici a další pomůcky. Nejen že nemůže psát zápis, protože nemá sešit, ale F nemá ani tužku (samozřejmě negativní roli tu hraje i rodina). Většinu hodiny je naprosto mimo. Hodinu jsme si říkali, co je reklama. Ukazovali jsme si videa, koukali na plakáty. Stejně jsem se na konci hodiny nedozvěděl, co reklama je. Ani naznačeno, ani slovo. Výsledkem je totální propadnutí, které jsem ještě nezažil – pravděpodobně pět nebo šest nedostatečných na vysvědčení.

Kde je chyba? V žákovi? Učiteli? Podle mě za podobný zásek v šesté třídě a totální krach mohou učitelky z prvního stupně, které aby nebyly za zlé, tak nechaly F projít vždy dál. Když mu chybí základy z prvního stupně, už nemá šanci je někdy dohnat a je odsouzen k tomu vždy být nejhorší. Takový je výsledek inkluze. Sice je ve třídě zdravých žáků, ale nikdy nezažije úspěch.

Oba žáci nevymyslí nebo nestíhají o hodinách vůbec nic. Pro představu, pokud dám žákům, aby vymysleli křížovku pro spolužáky, nedočkám se vůbec ničeho.

Další řádky jsou možná nejhorší. Kvůli posmívání S bylo několik žáků předvoláno před výchovnou komisi, kde prostě všem do očí řekli, co si myslí. Takový žák nemá na naší škole co dělat a patří do nějakého ústavu, jejich slova. A samozřejmě i samotný žák S si bolestně uvědomuje, že je jiný a že do třídy nepatří. Jak se asi cítí? Přemýšleli o tom úředníci, když chystali plány na inkluzi? Druhý žák, F, dostal od spolužáka botou do hlavy. Oplácel a žáka strčil. Bohužel, postrčený žák spadl na topení a rozbil si hlavu. Přišla matka a opět argumentovala stejně – „takový žák na normální školu nepatří.“ „Normální“ žáci se mezi „inkluzivními“ děti necítí dobře. Naopak dost dobře cítí, že dostávají speciální pozornost a pak, následuje velké překvapení, tvrdí, že jim všichni učitelé nadržují a neplatí stejná pravidla pro ně, jako pro handicapované.

*

Abych nepsal jen o extrémech. Existuje spoustu žáků pouze s „dys“ nebo poruchou pozornosti. V takovém případě záleží extrémně na rodičích. Jsou příklady, kdy si podobného problému učitel ani nevšimne a navíc vše skončí jedničkou. Když se dozvím o některých žácích, jaké by měli mít problémy, tak vůbec nechápu. Dnes je módou mít papír na poruchu a ve škole individuální vzdělávací plán. Máme ve škole třídu, v které je třicet dětí a deset z nich má „papíry“. To znamená, mají potvrzení na poruchu a často individuální vzdělávací plán. Jediné, co začalo v září 2016 je právě móda IVP – individuálních vzdělávacích plánů. Na celkově čtyři sta žáků na obou stupních jich máme nově během školního roku čtyřicet. Jsou žáci a rodiče, kteří specifické poruchy učení ne zcela chápou a používají to jako výmluvu, aniž by něco udělali. Chápou to tak, že dítě má poruchu, škola mu sníží požadavky a dítě pak nemůže propadnout. „Paní z poradny říkala, že Honza nemůže propadnout, nemůže dostat pětku a měl by nejhůř dostat jen trojku.“ Takové matky spoléhají vyloženě jen na papír a už nechápou druhou stranu – oni se musí doma věnovat svým dětem s extrémní pečlivostí a trpělivostí a být pro ně oporou. Podle individuálních vzdělávacích plánů mají rodiče žáků s plány chodit každých čtrnáct dní do školy. Nemusím to rozvádět – rodiče prostě nechodí a tím selhávají v něčem, co sami vyžadovali.

*

Pokud má žák asistentku, dokáže základní školou určitě projít. Ale bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Pokud je bez asistentky, má šanci projít základní školu rozhodně menší a navíc si žáci prochází těžkým prostředím, kde nezažijí úspěch a kde jsou neustále odmítáni.

Inkluze sama o sobě není špatný nápad, ale nemá jasná pravidla nebo má prostě špatná pravidla. Za všechny jmenujme v praxi nesmyslné rozhodování, kdo právo na asistentku má a kdo nemá. Druhý největším problémem podle mě je, že není stanoven maximální počet inkluzivních dětí na počet neinkluzivních dětí. Pokud máte ve třídě třicet dětí v pubertě, z nich je deset inkluzivních, nemáte jako učitel šanci. A kdo pyká? Nejlepší děti nestihnou probrat látku potřebnou na přijímací zkoušky. Některé děti nikdy nezažijí úspěch. Některé děti nikdy nepromluví a nebudou mít kamarády. Pykají všichni. Ale nejvíce ti chytří a se zájmem, protože jejich ambice jsou zkaženy. A pak nejvíce jsou trestáni ty děti, které měla inkluze zachránit.

Mám už nezvratitelný pocit, že inkluze nejvíc škodí samotným handicapovaným, protože jim inkluze dává pocítit, že jsou jiní a proto ve svých vlastních očích na takovou školu nepatří. Čím starší takové dítě bude, tím víc se tak bude cítit a tím víc vyloučenou bude.

Ačkoliv jsem byl a v některých případech jsem inkluzi nakloněn, v našem českém případě je to zpackaná práce několika úředníků, která dopadá jako každý jiný státní zásah – zásah jde vedle a přináší neočekáváné a většinou i zcela opačné výsledky a důsledky.

Simulace soudního procesu

Jedna z pouček moderní výuky říká, že žáci musí událost prožít, aby jí zpracovali, pochopili a tím si jí i zapamatovali. Můj první článek na blogu byl o tom, jak jsem na žácích vyzkoušel slavný experiment, když jsem z nich udělal nacisty. Tedy, pokusil jsem se. Také jsme obchodovali s akciemi, zakládali podniky, o čemž zde už je taky text. Ale možná nejtěžší je uspořádat simulaci soudního procesu. Dnes, když nám skončil druhý ročník školního procesu, můžu napsat s klidem, že pro žáky je to i nejlepší projekt.

Devátá třída. Červen. Kdo jen trochu sleduje svět kolem sebe, dokáže si to představit. Vysvědčení je nezajímá, přijímačky dááávno za sebou, do školy moc nechodí a rozhodně se jim nechce učit. Právě simulace trestního řízení, pro moje žáky přece jen něco neobvyklého, dokáže jejich pozornost ještě vzbudit a na pár hodin je zapojit.

Jak na to?

První je samozřejmě naučit žáky právo, aby měli alespoň nějaké znalosti a dovednosti. Klíčové je najít nebo vymyslet “správný” proces. Samotná simulace procesu nemusí pro žáky nic znamenat, pokud i případ nebude zajímavý. To, že učitelství není jen o osmi hodinách ve škole, dokazuje mnou nalezený případ. Jde totiž o soud a příběh z knihy “Jako zabít ptáčka” od Harper Lee. Hodně zjednodušeně jde o případ znásilnění (ahhh, žáci zbystřili). Další plus? Odehrává se téměř před sto lety. Což je excelentní pro mě, protože nemusím řešit DNA, otisky prstů a podobné věci, které prostě do školy neseženu a s žáky je o hodině nevyřešíme (první rok jsem jasně neřekl, že se jedná o sto let starý proces a dostal jsem žádost o “výtěr” oběti). Prostě musí přijít “oldschool” práce.

Jak to uspořádat ve třídě? Vymyslet role. Herci – dva svědci, obžalovaný, oběť. Novináři. Soudce. Žalobci. Obhajoba. Porota. Malíř. Lidi, kteří připraví místnost. Policie. Pokud někdo umí, ať vyrobí kladívko (skutečně se stalo). Vždy záleží na počtu dětí ve třídě – loni jsem měl třicet holek, měl jsem proto i porotu a malířku. Letos v patnácti to byla jiná liga. Důležité je zdvojení – soudce a právníky na obou stranách mám vždy dva, aby proces mohl jet dál, když někdo bude chybět. Pokud na hodinu dorazí všichni, alespoň si navzájem poradí a týmově vymyslí pravděpodobně lepší otázky a “teorie” a podají jako celek lepší výkon. Sice nechávám žáky hlásit se na jednotlivé role a nikoho do ničeho nenutím, ale druhý rok se to ukázalo jako chyba. Měl jsem právničku, která se bojí mluvit, je introvertní a tak položila jednu otázku a pak si sedla, aniž by něco řekla. Šerifa, který byl na místě činu jako oficiální autorita, se ani nezaptala, jak vypadalo místo činu. Fiasko. Příští budu pokračovat stejně, opět se žáků zeptám. Ale budu více usměrňovat. Platí pravidlo platné pro všechny situace ve škole – jako demokracie to musí vypadat, ale vždy musí rozhodnout učitel. Ale zkušenost pro mě. Tentokrát je prostě tento projekt místo pro lidi, kteří se chtějí předvádět. Herecké výkony mám vždy perfektní – slzy, ale i nečekanou improvizaci, kdy brečím smíchy. A pokud si vyberete zkorumpovaného šerifa, možná vás čeká i manipulace s důkazy…

Před samotným procesem dávám žákům úkol na počítačích. Každý si hledá svoje – soudce hledá, jaký je vlastně jeho úkol, jak postupuje, jak trestní řízení zahajuje, co říká, které straně dá možnost položit první otázku, jak vynáší rozsudek apod. Dva lidé hledají a malují si návod na papír, jak vypadá místnost soudu a další hodinu to mají na starost, já ani nehnu prstem. Právnicí mají jasný úkol přímo při trestním řízení, proto hledají odpovědi na moje úkoly – kdo to je obžalovaný, co to je presumpce neviny a především, jaké jsou orgány činné v trestním řízení a jaké jsou jejich úkoly (co dělá policie, co státní zástupce a co soud). Herci se učí role. Opět důležité – samozřejmě se neučí zpaměti, ale jen rámec, protože nemáme tušení, jaké padnou otázky. Proto je důležité mít obsazené hlavní postavy žáky, kteří mají rádi pozornost, utáhnou tlak a zodpoví nečekané nebo vyloženě hloupé otázky.

Další hodinu už začíná proces. Vysvětlím všem případ. Určím, kdo půjde první k výpovědi. Pět minut na přípravu otázek, mezitím se připraví i místnost. Všem rozdám papíry, ať si mohou psát poznámky. První svědek. Otázky. Odpovědi. Vše řídí soudce, který ví z minulé hodiny na počítačích, jak to chodí. (A samozřejmě dostal rady.) Já jako učitel jsem skrytý, nikdo se na mě nekouká, vše jede automaticky. Hotovo. Druhý svědek. Opět pět minut pauza na přípravu otázek. Znovu otázky. Takhle se dostaneme až ke konci. Závěrečná řeč. Pak už “…jménem republiky”, což si teď při psaní uvědomuji, jak velký to je nesmysl, když řešíme případ z Ameriky, ale je to prostě náš školní proces, který je potřeba upravit, abych zaměstnal všechny žáky, aby to dávalo smysl především pro žáky. Filtrujeme realitu.

A dvakrát po sobě jsem měl výborné reakce. Žádné červnové otrávené grimasy. Dokonce jsem měl i reakce po roce, když na to žákyně vzpomínaly. Letošním deváťaci vytýkali jednu věc – absenci některých žáků a to samozřejmě neovlivním. Proto je extrémně důležité zdvojení, které jsem vysvětloval dříve. Jedna z nejlepších věcí je, že každý žák si vybere to, co se mu líbí a to, co je pro něj přirozené. Žačka, která šla na uměleckou školu, malovala průběh soudu po americkém vzoru (i když soud probíhá po vzoru českém). Kdo se nechce předvádět, napíše o procesu článek do “novin”. A i když řešíme případ sto let starý, není důvod, proč by pár lidí nemohlo natočit televizní reportáž o případu.

Samozřejmě po skončení procesu je možná reflexe, dotazník, diskuse apod.

————————————————————————————————————————–

Níže nabízím přepis otázek a odpovědí ze soudního procesu z knihy “Jako zabít ptáčka”. Knihu napsala Harper Lee a přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek. Vydala Mladá Fronta a.s. v roce 2015. Jedná se o případ, který jsem dvakrát použil já. A řešení? Nejsem si jistý, jestli má smysl řešení nabízet. Výsledek v knize dopadl odsouzením z rasistických důvodů, pokud se nepletu. Ale žáci budou mít jistě jiný rozsudek a to není žádná chyba. Cílem není dojít ke stejnému výsledku. Cílem je, aby žáci došli k vlastnímu rozsudku. (Jména postav jsou změněná, aby si žáci nenašli výsledek a “fintu” na internetu. O jakou knihu jde jim říkám až po vyhlášení rozsudku.)

Výpověď svědka
Šerif

Š: Byl jsem zavolán. Přiběhl pro mě Robert. Pan Robert Novotný. Bylo to večer 21.listopadu. Zrovna jsem se chystal odejít z kanceláře domů a v tom přiběhl pan Novotný. Byl celý rozčílený, ať prý jedu honem k němu, že mu nějaký negr znásilnil dceru.
O: Jel jste?
Š: Skočil jsem do auta a hned jsme jeli.
O: Co jste zjistil?
Š: Našel jsem jí ležet na zemi uprostřed přední světnice, je to ta napravo, když se vejde. Byla pořádně potlučená, ale zvedl jsem jí na nohy, opláchla si obličej na vědru v rohu a řekla, že už jí je dobře. Ptal jsem se, kdo jí to udělal a ona řekl, že prý Tom. Jsem se jí zeptal, jestli on jí zmlátil, a ona řekla, že prý ano. Zeptal jsem se, jestli jí zneužil a ona řekla, ano, že prý jí zneužil. Tak jsem zajel k nim domů a přivedl Toma k Novotným. Prohlásila, že to je on, tak jsem ho sebral. To je všechno, co se seběhlo.
O: Zavolal jste lékaře?
Š: Nezavolal.
O: Nikdo nezavolal lékaře?
Š: Ne.
O: Proč ne?
Š: Nebylo toho zapotřebí, pane. Byla důkladně zřízená. Rozhodně se něco semlelo, to bylo hned vidět.
O: Popište prosím její zranění.
Š: No, byla potlučená všude na hlavě. Na pažích už jí naskakovaly modřiny, a to se stalo asi před půl hodinou.
O: Jak to víte?
Š: Říkali to oni. Stejně ale byla pořádně pohmožděná, když jsem tam přijel, na oku se jí dělala podlitina.
O: Na kterém oku?
Š: Počkejte…Na levém.
O: Bylo to její levé oko, když stála proti vám, nebo levé, když byla obrácena stejným směrem jako vy?
Š: O tak, to tedy bylo její pravé oko. Bylo to na pravém oku. Teď si vzpomínám, bylo potlučená na té straně obličeje…
O: Opakujte prosím.
Š: Že to bylo její pravé oko.
O: Jaká byla další zranění?
Š: Měla modřiny na rukou a ukazovala mi krk. Měla na hrdle zřetelné stopy po prstech.
O: Kolem celého krku?
Š: Řekl bych, že kolem dokola. Měla tenký krk, každý by ho sevřel.

Výpověď svědka
Robert Novotný
Otec oběti

O: Jste otcem Marie Novotné?
R: Ano, prosím.
O: Svými vlastními slovy, pověděl byste nám prosím, co se událo navečer dne 21.listopadu?
R: Vracel jsem se z lesa s náručí chrastí, a zrovna když jsem došel k plotu, slyším uvnitř v domě vřískat Marii jako píchnutý prase…Bylo to zrovna když zapadalo slunko. Marie teda vyváděla jako utržená, a tak praštím s dřívím a utíkám jako divej, vběh jsem ale do plotu a když jsem se vyplet, doběhnu k oknu….a vidím tamhle toho negra černýho, jak mi šoustá Marii.
O: Byl jste u okna?
R: Ano, prosím.
O: Jak vysoko je okno od země?
R: Asi metr.
O: Mohl jste vidět celou místnost?
R: Ano.
O: Jak to v místnosti vypadalo?
R: Bylo tam všechno zpřeházený, jako po rvačce.
O: Co jste učinil, když jste spatřil obžalovaného?
R: Oběhl jsem dům, abych tam vrazil, ale on utek předníma dveřma zrovna přede mnou. Dobře jsem viděl, kterej to je. Měl jsem plnou hlavu Marie, než abych za ním utíkal. Vběhl jsem do domu a ona tam ležela na zemi a ječela.
O: Co jste učinil pak?
R: Utíkal jsem co nejrychlejc pro šerifa. Poznal jsem dobře, kterej to je, bydlel dole v tom negerským hnízdě, každej den chodil kolem. Pane soudce, patnáct let žádám okres, aby se tam to hnízdo vyčistilo, je nebezpečný mít je nablízku a ještě mi znehodnocujou majetek.
O: Děkuji.
O: Spoustu běhání pane. Doběhl jste pro lékaře?
R: Nebylo třeba. Co se stalo, to jsem viděl.
O: Ale já nechápu jednu věc. Copak vám Mariin stav nedělal starost?
R: Samo sebou. Viděl jsem, kdo to udělal.
O: Nenapadlo vás, že by k ní měl ihned přijít lékař?
R: Vůbec mě to nenapadlo, v životě jsem k nikomu z rodiny doktora nevolal a kdybych ho zavolal, stálo by mě to hodně peněz.
O: Co zranění? Pan šerif popsal modřinu na pravém oku…
R: Souhlasím se vším, co řekl šerif.
O: Umíte číst a psát?
R: Jasně.
O: Ukázal byste nám, jak se podepisujete?
R: /podepisuje se levou rukou/

Výpověď obžalovaného
Tomáš Fiala
25 let, ženatý, tři děti
Trestní rejstřík – 30 dní ve vězení za výtržnost (rvačka)

O: Znal jste Marii?
T: Ano, musel jsem chodit kolem jejich domů každý den, když jsem šel na pole i z pole.
O: Na čí pole?
T: Já sbírám bavlnu u pana Sobotky.
O: To jste sbíral bavlnu v listopadu?
T: Ne, prosím, na podzim a v zimě pracuji u něho v domě a na farmě. Dělám u něho skoro pořád, jak je rok dlouhej.
O: Říkal jste, že jsme musel chodit kolem domku Novotných. Dá se jít jinudy?
T: Ne, o jiné cestě nevím.
O: Oslovila vás někdy Marie?
T: Ale to se ví, prosím. Já jsem vždycky pozdravil, když jsem šel kolem a jednou mě pozvala dovnitř na dvůr, abych jí prej rozštípal skříňku.
O: Kdy vás požádala, abyste jí rozsekal tu skříňku?
T: To už bylo dávno, loni na jaře. Pamatuje se na to, poněvadž se zrovna chodilo okopávat a měl jsem s sebou motyku. Řekl jsem, že nemám nic než tu motyku, ale ona, že prej má sekeru. Dala mi tu sekeru a já jí tu skříňku rozsekal. Řekla: To abych vám asi dala peníze, že jo? Povídám: kdepak slečno, za to já nic nechci. Potom jsem šel domů. To bylo dávno, dýl jak rok. Loni na jaře.
O: Zašel jste k nim ještě někdy?
T: Ano.
O: Kdy?
T: Byl jsem tam mockrát.
O: Proč?
T: Ona si mě vždycky zavolala. Vypadalo to, že pokaždý, když jsem tam šel okolo, našla pro mě nějakou tu maličkost na práci – naštípat dříví na podpal, donýst jí vodu. Zalívala ty červený kytky každý den.
O: Byl jste placen za své služby?
T: Ne. Rád jsem to pro ni dělal. Vypadalo to, že pan Novotný ji v ničem nepomáhá a děcka taky ne.
O: Kde byly ostatní děti?
T: Vždycky běhaly kolem, plno jich tam bylo.
O: Bavila se s vámi slečna Marie?
T: Ano, bavila se se mnou.
O: Vešel jste někdy na pozemek Novotných, aniž jste byl pozván?
T: Nikdy. To bych neudělal.
O: Co se vám přihodilo večer 21.listopadu minulého roku?
T: Šel jsem domů jako obvykle a když jsem šel domů, slečna Marie byla na verandě. Zavolala, abych jí šel pomoc. Vešel jsem do dvora a koukám po nějakým dříví na rozštípání, ale nic jsem neviděl. Povídá: Já mám pro vás práci v domě. Ty starý dveře vypadávaj z pantů. Ptám se: Máte šroubovák? Ona, že prej má. Vyšel jsem po schodech a ona mi ukazovala, ať jdu dál. Vešel jsem do pokoje, koukám na dveře: Těm nic nechybí. Panty drží. Bylo tam strašně ticho, děti tam najednou nebyly. Zeptal jsem se, kde jsou děti. Ona povídá, tak se přitom smála, že prej všichni šly do města na zmrzlinu. „Trvalo mi to celej rok, než jsem ušetřila těch pár korun. Ale povedlo se. Jsou ve městě.
O: Co jste řekl?
T: To jste provedla moc šikovně. „Myslíte“, řekla. Ale nepochopila mě, chtěl jsem říct, že byla šikovná, jak ušetřila a hodná, že to dala dětem. Tak jsem pak povídal, že radši půjdu, že jí nemám s čím pomoc. Že prej bych moh a prý abych si stoupnul na židli a sundal krabici ze skříně. Když jsem jí poslechl, najednou mě chytila za nohy. Vylekala mě, skončil jsem dolů a převrátil židli – to byl jedinej kus nábytku, kterej tam po mě zůstal rozházenej, přísáhám.
O: Co se dělo potom?
T: Já…jsem slez z tý židle a otočil se a ona na mě tak jako skočila?
O: Skočila? Násilně?
T: Ona…Ona mě objala. Kolem pasu.
O: Co pak?
T: Natáhla se a políbila mě na tvář. Že prej jakživa nepolíbila mužskýho a že je jedno, jestli líbá negra. Jak ji líbá tatínek, to prej není ono. Chtěl jsem utýct, ale opřela se zády o dveře. Musel bych jí odstrčit, ale nechtěl jsem jí ublížit. V tom zahulákal do okna pan Novotný.
O: Co říkal?
T: Povídal: ty kurvo zasraná, já tě zabiju. Utíkal jsem tak rychle, že jsem nevěděl, co se děje.
O: Znásilnil jste Marii?
T: Ne, prosím. Ani jsem jí neublížil.
O: Odolal jste jejímu nadbíhání?
T: Snažil jsem se. Bránil jsem se, přitom jsem se k ní nechtěl zachovat hrubě.
O: Proč jste utíkal?
T: Měl jsem strach.
O: Proč?
T: Kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach.
O: Pan Novotný, říkal vám něco?
T: Třeba povídal, ale já jsem tam nebyl.
O: Co jste slyšel? Na koho mluvil?
T: Mluvil a koukal na slečnu Marii.

O: Vy jste dostal 30 dní za výtržnictví?
T: Ano, prosím.
O: Jak vypadal protivník, když jste se s ním vypořádal?
T: On mě přepral.
O: Vy umíte dobře štípat dříví, že?
T: Ano, prosím.
O: A máte dost síly, abyste mohl škrtit ženu a povalit jí na zem?
T: To jsem nikdy nezkoušel.
O: Ale síly máte dost?
T: To snad mám.
O: Už jste po Marii dlouho pokukoval, co?
T: Ne, nikdy jsem se po ní nepodíval.
O: Tak to jste byl ale náramně dvorný, když jste jí takhle pomáhal, co?
T: Chtěl jsem jí jenom pomoc.
O: Proč jste se tak hrnul do práce u téhle slečny?
T: Zdálo se, že nemá nikoho, kdo by jí pomohl….
O: To jste to všechno dělal jen z dobroty?
T: Jen jsem jí chtěl pomoc.
O: To jste za všechno nedostal ani cent?
T. Ne. Mně jí bylo líto, připadalo mi, že se dře víc než ty ostatní.
O: Ona říká, že vás požádala, abyste jí rozštípal skříň, bylo to tak?
T: Ne, nebylo.
O: Tak vy tvrdíte, že ona lže?
T: Já netvrdím, že lže, já říkám, že jí klame pamět.
O: Nevyhnal vás pan Novotný?
T: Ne, to bych neřekl. Nezůstal jsem tam tak dlouho.
O: Proč?
T: Měl jsem strach.
O: Když jste měl čisté svědomí, proč ten strach?
T: Pro černocha bylo nebezpečný se octnout v takový bryndě.
O: Ale vy jste nebyl v bryndě, vy jste odolal. To jste měl strach, že by vám něco udělala?
T: Ne, měl jsem strach, abych nestál před soudem, jako stojím teďka.
O: Měl jste strach, že budete zatčen, že se budete muset zodpovídat z toho, co jste spáchal?
T: Ne, strach, že se budu muset zodpovídat z toho, co jsem nespáchal.

Výpověď oběti
Marie Novotná
19 let
Vzdělání: 3 roky základní školy
Rodinné poměry: 7 sourozenců, matka mrtvá, otec nezaměstnaný alkoholik; žijí za městem, otec chodí sbírat různé předměty, které pak prodává na skládce.

O: Kde jste byla ten den večer?
M: Na verandě.
O: Co jste dělala na verandě?
M: Nic.
O: Co se stalo?
M: /začne brečet/ Byla jsem na verandě a von šel kolem a von tam byl na dvoře ta stará skříňka, víte, co jí táta přitáhl, aby se rozštípala na topení. Táta mi řekl, ať jí rozštípu, než se vrátí z lesa, ale já jsem se zrovna na to necejtila a tak von šel kolem.
O: Kdo je „on“?
M: /ukazuje na obžalovaného/ Tom.
O: Co se dělo pak?
M: Já povídám, pojď sem negře a rozštípej mi tu almaru, dostaneš za to pár korun. Pro něho to žádná práce nebyla, to ne. A tak von přišel na dvůr a já zašla do domu donýst mu ten pěťák a votočila jsem se, a než jsem se nadála, von po mě skočil. Rozběh se za mnou takhle zezadu. Chyť mě za krk, nedával a říkal sprostý slova. Já se bránila, řvala, ale von mě držel za krk. Mlátil mě jak divej…praštil se mnou na zem, škrtil mě a zneužil mě.
O: Co se dělo dál?
M: Moc dobře se nepamatuju, ale první, na co si vzpomínám, bylo, že se tam objevil táta a stál nade mnou a řval, prej kdo to udělal, kdo ti to udělal? Pak jsem nějak vomdlela a dál se už jen pamatuju, že mě pan šerif zvedal ze země a ved mě ke škopku s vodou.
O: Máte ráda svého otce? Je na vás hodný? Vycházíte s ním?
M: Sneseme se, až na to, když….Sneseme se.
O: Až na to…, když pije? Prohání vás někdy? Zbije vás někdy?
M: Můj táta mě jaktěživo nezkřivil ani vlásek. Nikdy na mě nešáhl.
O: Znala jste Toma? Věděla jste, kdo to je? Kde bydlí?
M: Věděla. Chodil kolem nás každý den.
O: Bylo to prvně, co jste ho pozvala dovnitř za plot?
M: Ano, prvně.
O: Bil vás do obličeje?
M: Semlelo se to všecko tak rychle…Ano udeřil. Já si ani nevzpomínám.
O: Bránila jste se?
M: Řvala jsem, kopala, bránila se.
O: Proč jste neutekla?
M: Chtěla jsem, ale povalil mě. A skočil na mě. A znásilnil mě.

Zoologická zahrada a jednodenní syndrom vyhoření

Zvláštní, ale stává se to pravidelně. Stane se to každý rok. Jeden den, kdy se můj stav nedá ani popsat slovem “rozčílení”. Spíše zoufalství a smutek, neschopnost reagovat, naprosté profesní dno, kdy pro mě práce učitele ztratila svůj veškerý smysl a popřela všechnu radost. Tady začínám chápat, proč si někdo může dát po práci alkohol. Tehdy chápu, proč si dospělý člověk dokáže sednout do rohu pokoje a brečet. Tehdy chápu, proč si někdo může relativně z ničeho vzít život.

Můj první rok přišly podobné dny dvakrát, relativně za sebou. Na jaře. Absolutní chuť dát výpověď, přestěhovat se a prostě zmizet. Začít od nuly, znovu. Klidně v jiném povolání. Klidně v jiné zemi. Ano, přesně takový den a přesně stejné pocity mě “navštívily” dnes.

Začíná to jednoduše. Plíživě. Kolega či kolegyně ukážou svou neschopnost či něco řeknou. Všechny ovce ve škole mají v ruce novou hračku, kterou točí dokola. A mimochodem také hračku, kterou před týdnem neznaly, která je k ničemu a která stojí dvě stovky. První hodina. Čtyřikrát vysvětlím, co mají žáci dělat a stejně jich pár přijde a zeptá se, co mají dělat. Další hodinu puberťáci mávnou rukou nad připraveným cvičením, to už letos jednou dělali a nemají na to náladu – jsou líní a radši chtějí suchý výklad, zapsat zápisky a jít o třídu dál. Nic vážného, každodenní problémky učitele. Pak přijde skutečná zoologická zahrada. V sedmé třídě si jednotlivci jen tak libovolně hrají na zvířátka, dělají opičáky, do ticha začnou řvát různé skřeky. Nebo napodobují handicapovaného žáka, který například “tleská” a má další “tiky”. Poznámka? Rodiče to nezajímá, akorát z toho budu mít problémy, až zavolají inspekci, protože já jsem situaci špatně vyřešil. Inspekce se mě bude ptát, jestli jsem zajistil třídu o třiceti žácích tak, aby měli všichni stejné podmínky a tak, aby se všichni chovali tak, jak mají. “A než jste otevřel okno, zkontroloval jste pylové zpravodajství?” To je inspekce, bez ironie, sarkasmu či jakékoliv srandy. Test a špatná známka? To žáky nezajímá. Problém a že to bude “ten den..” si pořád neuvědomuji. Včera jsem měl pouze perfektní hodiny. Další hodina je prostě další hodina – snažím se ze začátku vykládat, patnáct minut, nikoho to vlastně nezajímá. Proč tam jsem? Zbytečnost. Tak dáme zábavné cvičení? Ok. Žáci to využijí jen ke kecání. A teprve po cestě domů mě ona nálada dostává.

Už teď, dvě hodiny po příchodu “vyhoření” a při čtení svého textu si říkám, jaké to jsou hlouposti. Možná pro mě netradiční řešení vypsat se z toho asi pomáhá. Přesto si myslím, že téma je to důležité. Představte si několik podobných dní za sebou. A nebo další, pro práci relativně vedlejší, osobní problémy. A také – každý má jinou trpělivost a obecně osobnost. Každý je jinak citlivý.

Co s mým jednodenním vyhořením udělám já? Nebo jinak – jak je možný, že vyhoření bude jen na jeden den? Jak jsem psal, už jsem “tam” byl a myslím, že situaci ustojím a zvládnu. Praštit jsem nikoho nemohl, když už jsem byl naštvaný. Výpověď? Na tu jsem asi moc zodpovědný a nechci to udělat svým osmákům, respektive jejich rodičům. A tak to zatím dopadlo vždy stejně. Klid a hudba, to je můj základ pro zvednutí se ze dna. A pak už jen tvrdá práce. Mým řešením je vrátit se na místo činu a připravit neprůstřelnou dokonalou hodinu, kde není čas na žádné kecání a hraní si v pavilonu opic.

Role učitele v roce 2017

Jaká je role učitele v době, kdy existuje internet, wifi pokrytí po celé republice a smartphony? Role učitele se samozřejmě mění a těžko předpokládat, jaká bude role učitele za padesát let. Ovšem je jasné, jaká byla role učitele v minulosti. A bohužel je úplně jedno, jestli tím myslím před padesáti nebo před sto padesáti lety.

Role učitele a vztah k žákům v minulosti byl jasný – žák je “prázdný” a učitel ho proto musí co nejvíce “naplnit”. Metoda k tomu existovala většinou jen jedna – učitel mluví, žák poslouchá. Následně vyzkoušet a zkontrolovat, zda něco v hlavě žáka zůstalo. Klíčová byla samozřejmě poslušnost.

Dnes? Samozřejmě stále existují učitelé chodící temnými stíny minulosti a učí stejným způsobem, jakým byli učeni. Nepsal bych tento text, kdybych s tímto režimem souhlasil.

Když jsem s žáky osmé třídy nedávno psal dvě hodiny po sobě čtyři “slidy” powerpointové prezentace (každý po třech až čtyřech řádcích), sám sobě jsem si nadával, co to zas dělám a proč tu hodinu sám kazím. Žáci nic nenamítali. Ale já jsem věděl, že jsem zase selhal a říkal jsem si, k čemu jim sakra je postup Bismarcka k sjednocení Německa? Nestačí jim jen věta “Německo se sjednotilo”?

Ale nemohl bych učit, kdybych každý problém nebral jako výzvu. Z krize jde cesta jen nahoru. Alespoň pro mě. Jen jsem si znovu uvědomil, jaká je moje role učitele. Musím být filtr.

Filtr na několik způsobů. Jasný je první způsob – k žákům musím dostat jen to nejpodstatnější. Pokud historii dáme na papír, který bude dlouhý sto kilometrů, můj úkol je žákům předložit jen pět klíčových kilometrů.

Další úkol a další filtr, pro mě se stal časem mnohem důležitější než první a nemůžu si pomoc, že by to tak mělo být u každého učitele na základní škole, je, jak těchto profiltrovaných pět kilometrů žákům předložit. Jinými slovy přiřadit správné metody k určitým tématům tak, aby se žáci neunudili k smrti a zároveň se něco naučili.

Třetí způsob filtrování je v současnosti plný otevřených možností. Spočívá v tom, že si učitel metody sám najde. Na internetu je neuvěřitelné množství cvičení, videí, obrázků, metod apod. Sám mám vypsaných přes 190 metod, které můžu hodit do každé hodiny. A teď ještě to velké množství cvičení na konkrétní témata. Je to jen o tom, najít si správné sociální sítě a internetové stránky a pak už jen být odvážný zkoušet neustále nové věci a opět filtrovat – nechat ty efektní a efektivní metody a cvičení. Problémem už nejsou jazyky. Kdo je neumí, použije překladač. Jediné, co brání učitelům najít nové, žáky aktivizující metody, je jen lenost nebo nezájem. Žádná metoda samozřejmě nespasí školství, ale pokud jich bude hodně v rukou a hlavách většího množství učitelů, situace se změnit může. Jen se ukazuje, jak klíčová je postava učitele pro vzdělání.

Žáky tvořené zpravodajství do občanské výchovy

Občanská výchova nebo základy společenských věd, tak se u nás nejčastěji nazývá předmět, který se snad časem stane důležitým, neboť ředitelé a učitelé pochopí, k čemu slouží. Demokracie a lidská práva. Ekonomie. Právo. Psychologie. Nebo média. To jsou jen v krátkosti témata, kterými by měli žáci projít. Často se stávalo a pořád se to stává, že místo ekonomických otázek se v hodinách „občanky“ řeší otázka, kam třída pojede na výlet a podobné třídnické záležitosti. Poslední dva roky se ale daly věci do pohybu, předmět vzhledem k aktuálnímu dění nabírá na důležitosti, vznikla například „organizace“ Občankáři, na internetu koloval článek o předmětu „Současnost“ a důležitosti takového předmětu a nejvíce se v současnosti hovoří o mediální výchově.

Přímo o tématu a cvičením k mediální výchově se budu určitě věnovat jindy. Ale kousek mediální výchovy mám s žáky každý týden po celý rok. Žáci totiž do hodin nosí prezentace, kde ostatním žákům ve třídě sdělují, co se stalo za důležité události. Po třech letech od „založení“ už je to automatismus, žáci se ptají „Kdo má příště zprávy?“ a když jednu z mých tříd převzala jiná učitelka na občanku v devítce, řekli si o zprávy i u ní.

Screenshot from 2017-04-11 17:57:48

Jak to přesně funguje?

  1. Dvojice žáků vytváří powerpointovou prezentaci na zprávy právě uplynulého týdne (to znamená, v pondělí 24.4. do školy přinesou zprávy od minulého pondělí do neděle, to je od 17.4. do 23.4.).

  2. V powerpointové prezentaci mohou být pouze obrázky (grafy, schéma, mapy…).

  3. Prezentace musí obsahovat osm zpráv – dvě z České republiky, dvě ze zahraničí, jednu ze sportu, kultury, ekonomiky a jednu i z oblasti kriminality (či „bezpečnosti“).

  4. Zprávy by měly být relativně krátké, celá prezentace nemůže zabrat více jak 10 minut.

  5. Dotazy a kritika. Nezbytně důležitou součástí jsou dotazy spolužáků po prezentaci, určitá „kritika“ (nehodící se barva prezentace, pozadí, obrázky, zadrhávání v řeči, nesrozumitelnost sdělené zprávy apod.), zpochybňování řečeného. Pokud žák přinese nesmyslnou zprávu nebo nedokáže něco obhájit, ztrácí body. Stačí i mluvit o něčem jiném, než je na obrázku v prezentaci – objevit to, je úkol sledujících žáků (například mluví se o nové dálnici, ale na obrázku je pouze silnice).

    Screenshot from 2017-04-11 17:57:08

Proč je přehled zpráv nutností do hodin občanky?

  1. Žáci si vytváří přehled o dění kolem nás. Je to i tom, že zjistí, co má na starosti ministr vnitra; pokud jde do kin film o Krejčířovi, povídáme si o něm; Elon Musk? Toho s osmáky už dávno známe; spadla lavina? Ok, pustíme si z toho video a budeme se bavit o tom, jak se chovat, pokud na nás padá lavina atd.

  2. Žáci se učí vyhledávat informace. A nebo taky jinak – žáci se učí vyhledávat informace ze spolehlivých zdrojů a informace skutečně relevantní. Musí kontrolovat, jestli obrázek skutečně patří k tématu (nemohou povídat o Klausovi a mít v prezentaci obrázek Havla) a celkově, jestli je zpráva „skutečná“.

  3. Žáci se učí tvořit „správnou“ prezentaci (správná prezentace je pro mě taková, která není přehlcena textem, ba přímo naopak – textu je v ní co nejméně).

  4. Žáci se učí prezentovat jak téma, tak sami sebe. Zvyšují si sebevědomí.

Tento text například píšu poté, co mi jedna osmačka naprosto vytřela zrak. Původně kuňkající nervózní slečna, která nedokázala vymyslet odpověď na žádnou doplňující otázku. Najednou přede mnou stála holka, která si bez pomůcek a sebejistě a samostatně poradila s prezentací, mluvením, ale třeba i otázkami typu jaká jsou „další alternativní paliva do auta?“.

Zatím vždycky se zprávami začínám až v osmičce (ale vážně přemýšlím o snížení hranice). Záleží na velikosti třídy, ale jelikož se žáci a prezentace točí pořád dokola, každý žák má během roku minimálně tři prezentace. Za rok jsou vážně vidět posuny. Za prvé, jak už jsem zmínil – v sebevědomí, a tím pádem i schopnosti zanechat lepší dojem. Pochopitelně další věcí je argumentace a schopnost „vyhrát hádku“ a obhájit vlastní prezentaci. Jestli se na začátku v každé třídě objevují nesmyslné zprávy typu „kočku vysvobozovali hasiči ze stromu“, v průběhu roku se to už nestane, protože zbytek třídy jednoduše reaguje na podobné zprávy.

Jak začít?

  1. Vysvětlit žákům o co jde, jaká jsou pravidla. Jak a za co budou hodnoceni.

  2. Vytvořit a představit žákům ideální vzorovou prezentaci na ukázku. Jednoduše učitel(ka) je první v pořadí s tvorbou prezentace a přednesením zpráv.

  3. Vytvořit seznam dat během školního roku, v kterém se budou zprávy prezentovat. Následně nechat žáky zapisovat se k datům, které si zvolí.

Neoficiálně časem vznikla i další pravidla, která všichni ve třídách respektujeme. Pokud někdo na prezentaci zapomene, má druhou a poslední šanci další hodinu v daném týdnu (možné pochopitelně jen pro ty, kdo má dvě hodiny občanky; pokud druhá hodina není například z důvodu státního svátku, má žák či žáci bohužel smůlu). Žáci mají povolenou pomůcku – papírek, na kterém mohou mít napsaná jména, značky, čísla apod., protože pochopitelně není smyslem, aby se zprávy učili podobným způsobem, jako básničku. Žák, který nemá počítač nebo internet, může vystoupit bez prezentace. Samozřejmostí je, že pokud má žák problémy s řečí, tak je hodnocen mírněji.

Celkově se už jedná o nepostradatelnou pomůcku, která má mnoho výhod a která žáky učí hodně předností a rozvíjí jejich dovednosti nenásilně a nenuceně.

Přikládám pro zájemce hodnocení, které žáci dostávají, aby věděli, do čeho jdou a co se hodnotí. (Pravda je ale taková, že je to jen oficialita, kterou prakticky nepoužívám. Už se vytvořily určité automaty – žák čte, má dvojku apod.)

Hodnocení:

  • Obsah

5 bodů – vhodné a hodící se obrázky, důležité zprávy, správný počet událostí

3 body – některé z obrázků jsou špatné, některé ze zpráv nejsou vybrány vhodně (nejsou důležité), nesprávný počet zpráv

1 bod – většina obrázku patří k jiným událostem, většina vybraných zpráv není vůbec důležitá, prezentace obsahuje příliš málo událostí

  • Prezentace

5 bodů – prezentace se dá bez problémů číst, to znamená, že je použito správné pozadí, správné písmo, správná velikost obrázků

3 body – některé části prezentace jsou špatně čitelné, to znamená, že je použito buď špatné pozadí, špatné písmo, nebo jsou vybrány obrázky špatné kvality a v malém rozlišení

1 bod – většina snímků prezentace je nečitelná

  • Mluvení

5 bodů – oba žáci mají výborný plynulý projev, nic nečtou, prezentaci a obrázky v ní používají jako svůj tahák pro mluvenou část prezentace

3 body – žáci mají váhavý projev, některé události zapomenou, zasekávají se

1 bod – žáci nejsou schopni plynule mluvit o své prezentaci

  • Pochopení událostí a reakce

5 bodů – oba žáci jsou si jistí, vědí o čem mluví, v případě dotazů žáků nebo učitele reagují vhodným způsobem

3 body – žákům chybí informace o některé z událostí a nejsou schopni improvizovat

1 bod – žáci působí nejistě, protože nemají tušení, o čem mluví, jen se naučili zpaměti “básničku”, absolutně nejsou schopni reagovat na dotazy

Celkové hodnocení:

  • 20 až 16 bodů – 1; 15 až 11 bodů – 2; 10 až 6 bodů – 3; 5 až 0 bodů – 4

Svět, v kterém se platí za státní školu

Samozřejmě chápu a vím, že státní škola není ve skutečnosti zdarma. Jsou potřeba pomůcky a další věci, které je nutno financovat (výlety, akce, dojíždění…). A pochopitelně další věcí je, že my normální lidé, kteří se nejmenujeme Babiš, platíme daně.

Teď už ona kacířská myšlenka z titulku – co kdyby se ještě navíc platil další poplatek? Cílem poplatku je pochopitelně dostat do školy více peněz. Ale to je až druhořadý cíl. Hlavním cílem je, že peníze by se mohly stát prostředkem pro větší zapojení všech účastníků do procesu vzdělávání.

Příklad: bude se platit 2000 korun ročně. Rovnou si řekněme, že například rodinám s čístým ročním příjmem pod 200 000, bude poplatek odpouštěn a zaplatí jej za ně stát nebo obec. Další pravidlo – peníze jdou přímo učitelům. Samozřejmostí by bylo možnost rozložit poplatek na splátky.

Celý školní proces je trojúhelníkem, kde na vrcholu stojí žák, jehož základnou jsou ale rodiče a učitelé. Jaké by byly možné důsledky placení poplatku?

1

Vrchol pyramidy – žák, by pravděpodobně moc nereagoval, ale možná by cítil, že škola už není zdarma a když platí, měl by si něco odnést. Jednoduše za svoje peníze něco bude chtít.

Nejdůležitější roli by ale hráli samozřejmě rodiče a jejich potenciální argument “když už to platím, tak ať dítě něco umí”. Alespoň trochu rozumný rodič by vytvářel tlak na dítě, ať se učí. A kdo ví, třeba ať nedělá “bordel” (já taky nebudu dělat nepořádek na školení, které jsem si platil). Dále by rodič chtěl za své peníze výsledky a za ty je pochopitelně zodpovědný učitel. Menší tlak by rodič mohl vytvářet na své dítě, ale větší tlak by musel vytvářet na učitele, ať opravdu učí, vzdělává se a své peníze si zaslouží. Učitel by se už tak stal skutečně zodpovědným a nové peníze by ho na jedné straně měly motivovat a v případě problémů naopak,  peníze by měly být učiteli odepřeny.

Vypadá to, že učitel to zas všechno “schytá”. V dlouhodobém horizontu by to ale mohlo pomoc vyššímu respektu ze strany společnosti. Vysvětlovat vše rodičům by každého učitele naučilo pořádné komunikaci s rodiči a žáky jako sobě rovnými partnery, kteří ale také přebírají část zodpovědnosti za výuku.

Přivítám jiné názory, protože samozřejmě jsem teď uzavřen ve své bublině a nejsem schopen vidět žádné nevýhody placení za státní školu, pokud se bude jednat o relativně symbolickou částku. Učitel by mohl být spokojený, protože může mít peníze navíc. Rodič by sice platil peníze navíc, ale existuje možnost, že ve spolupráci s učitelem by dosáhl lepších výsledků svého dítěte a tím snad i větší spokojenosti. Pro některé rodiče by byl důsledek obrovský problém – museli by se začít starat. Pokud by to bylo správně uchopeno, žáci by z toho mohli vyjít s lepšími výsledky, ale i s určitou změnou prostředí.

V tomto imaginárním světě by bylo extrémně důležité chování učitele – musel by mít zdravé sebevědomí a dokázat si dupnout na rodiče a především jim vše vysvětlit a mít připravené správné argumenty, aby v komunikaci došlo k vzájemnému porozumění. Pak si může dupnout i na žáky a nenechat si od nich nic dovolit, protože samozřejmě nesmí podlehnout rčení “zákazník má vždycky pravdu”.

Šprti

Varování – následující text obsahuje nadměrně škatulkování žáků. Omlouvám se všem, kteří nepracují ve škole, ale v neziskovém sektoru a snaží se vzdělávat učitele v teorii.

Dlouhodobě obchází naší zemi velký počet strašidel – strašidla, které nazýváme “šprti”.

Štvanici na šprty ale nikdo nepořádá. Kdo je to šprt? Žák, který má většinou samé jedničky a který je (opět většinou) ze slušné rodiny. Někteří učitelé si tyto žáky hýčkají jako své oblíbené mazlíčky. Šprti se do našeho školského systému hodí, respektive jsou jeho perfektním produktem vyrobeným v průběhu prvního stupně. Šprt neklade odpor, neptá se. “Nevadí, že to nechápu, nebudu rušit, naučím se to doma.

Podle popisu zní popis šprta jako popis výborného žáka, kterého přece každý učitel musí mít rád ve své třídě. Už asi chápete, že se mezi tyto učitele neřadím. Proč? Protože absolutně nesnáším, když v testu najdu úplně stejné věty, kteté jsem napsal do prezentace a žák si je přepsal do sešitu jako své zápisky. Přemýšlím, že bych zkusil experiment – napsat do prezentace úmyslně chybu, například “nacysté…” a pak už jen čekat, až se mi to od šprta bezmyšlenkovitě objeví v testu. Proč zrovna toto tak nesnáším? Protože to znamená, že žák nic nechápe. Protože to znamená, že zítra to už zapomene. Dalším problémem je nulový přínos do hodiny. “Král ví, že příští rok na jaře přijde útok na jeho zemi. Co udělá?” Nic, žádná reakce. Šprt se ani nepokusí nic říct, protože říct chybnou odpověď by ho ztrapnilo. “Potřebuje armádu. Kde na ní sežene peníze?” Opět bez reakce. Proč? Protože jsme se to zatím neučili. Protože to nemáme v sešitě. Nebo hůř – protože není před testem a šprt se učí jen na test. Jakmile opakujeme a soutěžíme mimo testovou “sezónu”, výsledky šprta padají do hlubokého podprůměru. Nulový přehled, nulová aktivita, žádné myšlení.

Jediný rozdíl mezi například “inteligentním trojkařem” a “šprtem jedničkářem” je v domácím prostředí. Podle mých zkušeností má spoustu přirozeně inteligentních žáků domácí problémy a nikdo je nepodporuje. Bez učení dosáhnou dobrých výsledků, protože jsou chytří, ale ne výborných, protože jim chybí motivace. (Samozřejmě existuje i žák, který je šprt a zároveň inteligentní.)

Řešení? Aktivní výuka. Cvičení. Jakákoliv činnost v hodině. Šprti se tim budou šprtat už o hodině a inteligent se tím naučí to, co by se normálně vůbec nenaučil nebo připomene to, co by mu doma nikdo nepřipomenul.

Kariérní řád

Kariérní řád. Dvě slova, na která učitelé čekají téměř tak dlouho, jak dlouhý je můj život. Přesto si myslím, že právě můj věk je jeden z hlavních důvodů, proč se k tomu vyjádřit mohu. Proč? Protože učitelé v mém věku jsou jedním z hlavních „cílů“ kariérního řádu.

K čemu tedy má být kariérní řád? Podle mě a dokonce i podle slov politiků především k tomu, aby udržel mladé lidi ve škole a těm ještě mladším dal naději, že bude lépe a také motivaci, aby do školy vůbec nastoupili, jelikož veliká část studentů pedagogických fakult nechce učit kvůli nízkému postavení učitelů ve společnosti.

Jak to naši politici vymysleli? Kariérní řád představuje tři stupně, po kterých mají nejlepší učitele vyšplhat.

První stupeň – fakta:

Má trvat dva roky a jedná se o období, kdy si začínající učitel má zvyknout na realitu. Návrh zmiňuje i uvádějící učitele, na což jsem velmi zvědav. Celkově má toto období vypadat tak, že nový učitel, uvádějící učitel a i ředitel budou chodit na schůzky, konzultovat proběhlou výuku a radit do budoucna.

První stupeň – komentář:

Náraz nováčka i podle mých zkušeností může být dost tvrdý především pro „typické učitelky a učitele“, kteří jdou do školy zachránit svět. Ve skutečnosti žáky škola nezajímá a kolegové a kolegyně už jsou dávno vyhořelí, takže těžko skutečně pomohou při prevenci vyhoření. „Uvádějící učitel“ už funguje, ale zároveň nefunguje. Moje vlastní zkušenost byla ale nejhorší možná, proto nedokážu být objektivní. Moje uvádějící učitelka byla přesluhující učitelka, která neučila, žáky nutila číst pouze v učebnici, kontroverzní témata vynechávala a žáci nejenže nemohli projevit nic ze své osobnosti, ale když žák upustil tužku na zem, tak učitelka volala sociálku. Bez přehánění. Nikdy mě nepustila do své výuky, úmyslně vždy zvala jen na hodiny, kdy k ní někdo cizí přišel přednášet. Pro mě absolutně nefungující „institut“.

Otázkou tedy je, jak první stupeň bude fungovat a co vše bude povinné – pokud nebude povinné nic, ale budou jen doporučení, tak se nic nemění. Pokud budou povinné konzultace s uvádějícím učitelem, dalším učitelem či ředitelem, můžeme se někam posunout, pokud budou chtít všechny strany (a budou motivováni a odměněni). Začínající učitel by měl mít portfolio – co v něm bude? Nikde není konkrétně řečeno. Portfolio má dokázat kompetence učitele. Můžu se rozhodně mýlit, ale kompetenci chápu jako dovednost – jak dám dovednost na papír?

Druhy stupeň – fakta

Aby začínající učitel postoupil do druhého stupně, musí si stoupnout před komisi, která učitele vyzkouší a zhodnotí. Co se bude zkoušet? Učitel má předat doklad o „dosažených kompetencích“ v portfoliu. Do druhého stupně ale projde každý, již teď je jasné, že učitelé, kteří mají za sebou alespoň dva roky praxe, skočí rovnou do „dvojky“ hned po zahájení kariérního řádu od září 2017. A teď finance. Až projde učitel do druhého stupně, tak přejde zároveň do vyšší platové třídy.

Druhý stupeň – komentář

Opět klíčová otázka se točí kolem kompetencí. Co to znamená? Těžko říct. Jak dokáže učitel, že respektuje žáka? Jak dokáže, že umí pracovat se třídou? Jelikož v komisi je hlavní osobou ředitel, bude to jen formalita, jak již jsem psal v předchozím odstavci. Další překvapivá věc jsou ony finance. Já se dostal do vyšší platové třídy po roce. Kariérní řád to nabízí po dvou letech. Zajímavé. A skutečně motivující.

Třetí stupeň – fakta

Druhý stupeň a tedy přechod do třetího je ukončen opět před komisí, kde už je více „odborníků“ – inspektor a někdo, kdo připravuje budoucí (dnes spíše potencionální) učitele na vysoké škole. Opět z papíru bude učitel dokazovat svoje kompetence, navíc bude ukazovat „kvalitu výkonu profese učitele“. Pokud učitel projde přes komisi do třetí skupiny, dostane přidáno tři tisíce. Ale jen v případě, že bude „profesně rozvíjet“ své kolegy.

Třetí stupeň – komentář

Osobně pro mě je zajímavé, že by mě měla hodnotit školní inspekce, největší hrobníci českého školství. A mimochodem vyhořelí učitelé, kteří prostě systémem neprošli a učit nezvládli, proto to vzdali. Jejich zprávy z minulých let budou u komise také. Další na řadě – učitel z vysoké pedagogické školy. Také si představujete osmdesátiletého pána nebo paní? Příprava na praxi v průběhu vysokých škol je jeden z hlavních problémů a tito teoretici budou hodnotit, jestli jsem dostatečně kvalitní učitel v praxi? Nedává smysl.

Co když komisi budou zajímat hlouposti typu otevřené okno, správné sezení v lavici a další věci, které jsou na posledním místě v důležitosti pro kvalitu výuky (samozřejmě jsou důležité pro učení, ale pokud není zajímavá výuka, ani vynikající podmínky nic nezachrání). Nedokážu prostě pochopit, jak někomu můžu ukázat své kompetence na papíře. Nejlepší učitel opět bude ten, který bude mít nejlepší papírování.

Jak dokážu já nebo komise „kvalitu výkonu profese učitele“? Nevím. Hodnotit se bude i působení učitele mimo školu. Znamená to různá školení, nebo jestli chodím na pivo?

Zajímavé jsou opět finance. Učitel dostane přidáno ne po zkoušce, ale pokud bude „profesně rozvíjet“ své kolegy. Co to znamená? Má učitel dělat přednášky svým kolegům, jak mají správně učit? O tomhle na ministerstvu asi moc nepřemýšleli, protože si nedovedu představit, že mě někdo z kolegů bude vzdělávat poté, co skončím v půl čtvrté s výukou. A už vůbec si neumím představit, že budu já říkat starším kolegům, jak mají učit. Pokud najdeme nějaké cvičení nebo metodu, řekneme si to o přestávce. Teď budu někam zapisovat, že jsem kolegyni poradil internetové stránky s dobrým cvičením?

Další „novinky“

Pokud se dostanu na třetí úroveň, po školení se mohu stát „mentorem profesního rozvoje“ a „koordinátorem vlastního hodnocení školy“. Mentora ještě chápu, ale už jsem se k tomu vyjadřoval dříve – abych říkal kolegům, jak mají učit, není příliš realistické. Pokud je to myšleno tak, že takový učitel by jezdil na okolní školy, tak se mi to zdá rozumné a v pořádku a je to první bod, který skutečně připomíná kariérní řád. Funkci koordinátora už moc nechápu, ale je to přesně to, jak to zní. Půjdu na školení ministerstva (kde naprosto zabiju deset dní čistého času!) a pak budu vědět, jak hodnotit vlastní školu a případně změnit některé věci, odstranit vady. Skvělé. Bez školení bych určitě nevěděl, kde jsou chyby. Co když jsou u vyhořelých, špatně učících kolegů? Můžu něco udělat? Nemohu.

Kariérní řád oficiálně zavádí i „kariérového poradce“. Stačí být v druhém stupni (takže každý to může dělat) a za tuto funkci nabízí ministerstvo jeden až dva tisíce odměny. Dnes toto dělá každý třídní, bez odměny a bez dlouhých týdnů trvajících školení. Máme na to lidi z Úřadu práce a internet. Snaha byla.

Naprosto směšně na mě působí „Periodické hodnocení profesního rozvoje“, kdy si jednou za rok má učitel sednout s ředitelem a řešit svoje prohlubující kompetence. Už vidím ředitele úředníka, jak zaškrtává, které kompetence jsem získal a jak mi radí „Příště ještě musíš získat kompetence vytažení žaluzií a vyvětrat třídu“. Nehledě na to, že podobná záležitost už existuje – říká se jí hospitace, která se rozebírá detailně s hospitujícím vedoucím pracovníkem školy. U nás se odehrává také jednou do roka. Opět kariérní řád něco přejmenovává, dává tomu novou škatulka a chlubí se vynálezem.

Jak tedy kariérní řád zatím dopadl?

Výhody

  • něco se děje

  • potencionální odrazový můstek pro další změny

  • pokud bude jasná struktura a organizace při pomoci učiteli během prvních dvou let, může se snížit vysoké procento odchodů ze školství po prvních dvou letech

Nevýhody

  • něco se děje jen proto, aby se něco dělo

  • odklánění pozornosti od výuky směrem k byrokratickým funkcím („kariérový poradce“ atd.)

  • málo stupňů (učitel se dostane po deseti letech na vrchol a co pak?)

  • malé odměny (tři tisíce? Vážně? Ale je pravda, že to je vlastně za nic, protože kariérní řád nic nemění…)

  • celý návrh zní přesně jako žádost o dotace, kde se musí vyskytovat „správná“ slova jako kompetence, rozvoj, adaptace apod., která nejsou vysvětlena, a každý je může chápat jinak

  • a proto to nevypadá, že by se ve skutečnosti mělo něco změnit a kvality výuky se zvednout

  • další byrokracie pro všechny ve školství, obecně jde jen o to, kdo bude nejlepší v papírování

  • další papírování bude jen frustrovat další a další učitele, kteří zůstanou demotivováni a rezignují na kvalitu výuky

  • pokud nebudeme počítat nejmladší učitelé v prvním stupni, devadesát devět procent učitelů skončí v druhém stupni

  • celkově nechápu, co je na tomto „kariérního“ a kde je onen slibovaný „řád“ – nevidím žádné stoupání a žádná pravidla

Poslední bod vystihuje můj pohled na kariérní řád. Co chci od kariérního řádu? Stanovit jasná pravidla; stanovit, jaký má být učitel v dnešní době a tím dát cíl, čeho má učitel dosáhnout. A pokud toho dosáhne, musí stoupat. Další cíl kariérního řádu by měl být poznat skvělé učitele a od těch se učit. Vláda by měla objevit „radar“, který jim tyto učitele najde a je to opět vláda, která je musí zároveň odměnit.

Následující obrázek ukazuje o co by mělo jít v kariérním řádě – o stoupání učitele, jeho odměnování a následný větší a větší dosah a vliv na další učitele. „Náš“ kariérní řád nesplňuje bohužel ani jedno.

Career_Graphic_Note_med

(zdroj obrázku: web Opportunity Culture)

Jsme v roce 2017, můžeme použít technologie. Místo všech webů, kam se dávají různé prezentace jen kvůli tomu, že to učitel musel udělat, aby škola dostala dotace, by měl vzniknout jeden vládní web, kde by místo zkoušení ona komise „pouštěla“ cvičení a prezentace do oběhu. Konkrétní prezentace z předmětů i obecné rady a cvičení. Dobrý učitel totiž může učit i na dálku přes kameru, emaily, natočené přednášky atd. Dejme tomu, pokud by učitel na tomto vládním webu získal určité „body“, postoupil by v kariéře dále, dostal by vyšší plat a vyšší funkce. Byl by specialista. Nedělal by zbytečnosti typu kariérový poradce, ale učil by. To je to, co mu pravděpodobně půjde nejlépe. A v tom případě nastupuje to nejlepší – spolupráce mezi (neznámými) kolegy. Možno přes internet, možno objíždět okres či kraj a vzdělávat učitele. Jedině tak se posuneme a zkvalitníme výuku na českých školách.

Kariérní řád nemůže znamenat to, že učitel odejde od učení k poradenství nebo se stane ředitelem. Kariérní řád musí znamenat postup, vyhledání nejlepších učitelů, jejich odměnění a následnou možnost, aby se od nich ostatní něco naučili.

Zlobivý Winston Churchill o škole

Winstona Churchilla všichni „známe“. Nebo alespoň to, co nám předkládají učebnice. Politik, alkoholik, novinář, spisovatel. Bojovník. Antikomunista. Doutník, „V“ a tak bych mohl pokračovat. Světové dějiny ale tvořil v letech 1940 až 1941, kdy jako první dokázal odrazit Hitlera a vytvořil strategii na další úspěšné roky.

Při čtení knihy „Churchill“ od Sebastiana Haffnera jsem narazil i na jeho dětství, kde je popisováno za prvé školství v Anglii a za druhé, jak se na tento systém tvářil mladý Winston, respektive, jak na něj vzpomínal samotný Churchill.

Pár informací: Churchill se narodil roku 1874 a do školy nastoupil 1881. Pocházel ze šlechtické rodiny, čemuž odpovídaly i školy a nároky na mladého člověka v nich.

Proč tento netradiční text, který z obrovské části není vůbec můj? Každý si může udělat závěry sám. Ale anglické školství na konci 19.století velmi připomíná naše školství v 21.století. Všechno třískat do hlavy zpaměti, neposlušnost a otázky trestat. Může být dobré také se dozvědět z pohledu „zlobivých“ žáků, co je vlastně na škole nebaví, proč nesnáší učitele a proč vůbec zlobí. A taky je zajímavé, co děláme my, učitele, dneska s podobnými rebely, jakým Churchill bez pochyb byl. Myslím si, že máme dost předsudky a už vidíme podobné žáky ve vězení. A ono se tak i stane. Ale není to i zásluha učitelů? Co když jen zabíjíme jejich zvědavost a nutíme jim nesmysly, o kterých právě tito žáci vědí, že jsou to nesmysly. Právě na Churchillovi je fascinující to, jakým zloduchem v různých školách byl a jak dopadl ve svém životě. Chvílemi odpadlík, ale vždycky to bude ten, kdo zachránil svobodu a demokracii v Evropě. Kdy se změnil? Když přestal chodit do školy a stal se svobodným!

(Zajímavé také je podívat se na počet změn ve vzdělávacím systému v Anglii – například přímo uprostřed Druhé světové války proběhlo spoustu změn. 1965. 1979 a 1980. 1986. 1988. 1994. A tak dále. Někdy jen pár změn, ale celkově se systém mění. Evolučně.)

Nyní již Sebastian Haffner (překlad Jana Hrušky, vydalo nakladatelství VOTOBIA; strana 14) o tehdejším školství a zároveň našem dnešním školství:

V sedmi letech šlo dítě do prvního internátu, do přípravné školy, ve třinácti do druhého, do public school. Obě školy byly peklem co do výprasků a rájem co do kamarádství. Obě byly zcela vědomě zaměřeny na to, aby své chovance zlomily a pak je znovu slepily po svém. Když absolventi těchto proslulých anglických škol šli v osmnácti nebo devatenácti letech do Oxfordu nebo Cambridge, byli již všichni normovanými, ne nezajímavými, avšak uměle změněnými osobnostmi, něco jako přistřižené stromy ve francouzských barokních zahradách. V jedenadvaceti nebo dvaadvaceti vstupovali do života, kde vše probíhalo dobře, poznali své rodiče a byli připraveni světu imponovat, určitým způsobem jím pohrdat a při dostatku talentu jej ovládnout.

Tento výchovný systém je dávno vyzkoušen a selže jen zřídka. Jeho tlaky jsou mohutné a strašlivé, jeho sugestivní síle nemůže téměř nikdo odolat. Někoho zlomí, většina však vydrží jeho tvrdost a nechá se jím více méně ochotně a více méně bezezbytku formovat a utvářet. Později se tito lidé dívají na svá školní léta jako na nejšťastnější léta svého života.

Na stranách 14 až 16 cituje Haffner autobiografii Churchilla:

Moji učitelé měli k dispozici celou řadu donucovacích prostředků, ale vše na mně selhalo. Tam, kde nebyl vyvolán můj zájem, můj rozum nebo má fantazie, jsem se nechtěl nebo nemohl učit. Po celou dobu mých dvanácti školních let nebyl nikdo s to mě přimět napsat jedinou správnou latinskou větu. Proti latině jsem měl vrozený předsudek, který mi zřejmě zablokoval rozum.

(…) Opustili jsme pokoj ředitele a pohodlné soukromé křídlo domu a vešli do mrazivých školních a obytných prostorů chovanců. Zavedl mne do třídy, kde jsem si musel sednout do lavice. Ostatní chlapci byli všichni venku a já jsem osaměl a třídním učitelem. Vytáhl tenkou knihu v zelenohnědém obalu, která byla plná slov, vytištěných různými typy písmen.

Latinu jsi zatím ještě neměl, že ne?“ řekl.

Ne, pane.“

Toto je latinská gramatika.“ Nalistoval velmi ohmatanou stránku a ukázal na dvě řady zarámovaných slov. „Toto se musíš teď naučit,“ řekl. „Za půl hodiny přijdu a vyzkouším tě.“

Tak jsem seděl jednoho truchlivého odpoledne v truchlivé třídě s bolestí v srdci a s prvním skloňováním před sebou.

Co to, k čertu, má znamenat? Jaký to má smysl? Byla to pro mě španělská vesnice. Ale jedno jsem mohl alespoň udělat: naučit se to nazpaměť. Tak jsem se do toho pustil.

Po nějaké době se učitel vrátil.

Naučil ses to?“ otázal se.

Myslím, že to mohu odříkat,“ odpověděl jsem a lekci jsem odhrkal.

Zdálo se, že byl spokojen, a to mi dodalo odvahy se zeptat. „Co to vlastně znamená, pane?“

To, co tam stojí. Mensa – stůl. Mensa je podstatné jméno první deklinace. Je pět deklinací. Ty ses naučil singular první deklinace.“

Ale co to znamená?“ opakoval jsem otázku.“

Mensa znamená stůl,“ zněla odpověď.

Proč potom znamená mensa také: stole,“ hloubal jsem dále. „A co znamená stole?“

Mensa – stole je vokativ.“

Ale proč stole?“ Moje vrozená zvědavost mi nedala pokoj.

Stole se používá, obracíme-li se ke stolu nebo když na něj voláme.“

A protože viděl, že ho nestačím sledovat, řekl: „Použiješ ten tvar, když se stolem mluvíš.“

Ale to já nikdy nedělám,“ uklouzlo mi v upřímném údivu.

Budeš-li drzý, budeš potrestán, a to náležitě, to tě mohu ujistit,“ zněla jeho konečná odpověď.

Nenutíme taky náhodou žáky mluvit se stolem?

3 metody, u kterých musí žáci myslet

Často slýchávám, že žáci by v dnešní škole měli být aktivní, spíše přemýšlet a tvořit, než jen poslouchat a zapisovat si poznámky. Ještě nikdy jsem ale neslyšel, že je to poměrně problém. Ne kvůli učitelům, ale protože část žáků prostě myslet nechce. Jsou dokonce žáci, u kterých trvalo celé dva roky, než něco skutečně vymysleli. Radši psát tupě zápisky, než něco vymýšlet. Výborně umí probranou látku, mají excelentní znalosti a odpovídající známky. Ale kreativita? Nulová. Až je to zarážející. Ale jelikož s prvním názorem na začátku odstavce souhlasím, pořád kladu žákům otázky a stále jim dávám úkoly, kde musí být kreativní. Za ten boj to stojí a jsem optimista – kreativita se dá probudit. Lze se snažit pomocí tvorby textů, prezentací, obrázků, ale dnes jsem sepsal text o metodách, které lehce zapadnou do hodin – jejich vysvětlení zabere málo času, stejně tak práce žáků trvá od pěti do patnácti minut.

SWOT Analýza

Používá se v ekonomii. Obvykle. Respektive lze jí použít při podnikání jako součást svého podnikatelského záměru, ale spíše v situaci, kdy už je firma moc velká a může být „zkostnatělá“. Cílem metody je jednoduše analyzovat firmu a její činnost. Může jí pochopitelně využít i každé pracoviště – naše škola také podstoupila SWOT analýzu a určitě by ji měl podstupovat každý státní úřad. Je to ale také výborná metoda do výuky.

Co znamená SWOT? „S“ v názvu znamená po překladu z angličtiny silné stránky („strengths“). „W“ znamená slabé stránky („weaknesses“). „O“ jsou příležitosti („opportunities“), šance. A „T“ jako „threats“, tedy hrozby. „S“ a „W“ analyzují přítomnost, „O“ a „T“ se snaží předpovídat budoucnost.

swot_analyza

Jak lze SWOT analýzu použít ve škole? Jednoduše. Úplně stejné významy anglický slov v termínu SWOT lze přenést do výuky a analyzovat tím prakticky cokoliv. Žáky nutí metoda opakovat, ale i přemýšlet. Představte si, že si buď sami získají informace o počátku vlády Jiřího z Poděbrad, nebo jim je předám jako učitel. Právě v tento moment po nich budu chtít SWOT analýzu vlády Jiřího z Poděbrad. Kvůli „hrozbám“ a „příležitostem“ by samozřejmě výklad neměl být zcela dokončen. Samozřejmě lze si s metodou více prohrát – žáci mohou dělat SWOT analýzu pro vládu Jiřího z Poděbrad a zároveň Vladislava Jagellonského. Stejně tak je lze rozdělit do skupin apod.

Žáci mohou začít pracovat. Silné stránky lze najít v učebnici nebo pojmout jako opakování, například Jiří z Poděbrad byl husita, proto oblíbený u velké části země. Slabá stránka: nebyl z žádného královského rodu, a proto pro část tehdejší společnosti bylo těžké ho respektovat jako zástupce Boha na Zemi. A nyní k tomu hlavnímu – přemýšlení žáků. Jako příležitost lze samozřejmě napsat, že se mu podaří situaci uklidnit, pokud splní to, že bude vážně král dvojího lidu, jak zní jeho přízvisko. Hrozba může být spjata s tím, že je husita a proto na něj Evropa bude nahlížet jako kacíře a bude proti němu vyhlášena další křížová výprava… A tak dále. Do každé kolonky SWOT analýzy by žáci měli samozřejmě přispět alespoň dvěma příklady.

Zdá se mi, že SWOT analýzu lze použít pro více předmětů a témat. Už jsem ukázal, jak jí použít u krále a historické osobnosti. Pravidelně používám tuto metodu pro analýzu nacismu, fašismu a komunismu. Stejně tak jí může použít učitel SPV („občanka“) pro prakticky cokoliv – typy osobnosti v psychologii, druhy států v politologii, ekonomické systémy a spoustu dalších. Učitel zeměpisu může využít SWOT analýzu pro celé regiony či hospodářství států. Učitel přírodopisu pravděpodobně pro různá zvířata.

Levels of Questions

Nedovoluji si překládat, proto jsem ponechal originální název. Ale neoficiální překlad by mohl znít například „Úrovně otázek“. Metoda, která podle mého názoru perfektně splňuje představy o moderní výuce a alespoň částečně plní požadavky v určitý učební cyklus, který mají žáci podstoupit k pochopení látky.

Za prvé, žáci si při metodě musí zjistit informace. Záleží na učiteli, jestli na internetu, z učebnice nebo jiného textu. Za druhé, žáci musí zjištěné interpretovat. Opět je spoustu možností, například je možné použít graf, schéma, obrázek a pochopitelně opět jakýkoliv text. Za třetí, žáci si mají pomoci zjištěného a interpretovaného vytvořit vlastní názor na téma či problematiku. Zde je jedna klíčová poznámka, kterou žáci buď zapomínají, nebo nechápou. Nebo nechtějí chápat. Onou poznámku je, že žáci tíhnou na otázku v této poslední úrovni odpovídat „ano“ nebo „ne“. Tím skončí. Je tedy úkolem učitele vysvětlit, že taková odpověď je neplatná a musí předložit argument, vymyslet odpověď na „Proč?“.

A to je celá metoda. Do každé úrovně vložím dvě otázky. Následující příklad jsem zrovna minulý týden použil v sedmé třídě. Informace čerpali žáci z učebnice.

Téma: Papežské schizma a problémy církve

(První úroveň, žáci slyší a vidí téma a pojmy poprvé, nikdy jsme si o nich nepovídali, proto musí jít hledat do učebnice.)

1a) Co znamená „papežské schizma“?

1b) Co byl odpustek?

(Druhá úroveň. Odpovědi žáci už nenajdou přímo v učebnici, ale musí číst mezi řádky.)

2a) Proč lidem ve své době odpustky vadily?

2b) Byli si všichni křesťané rovni? Proč?

(Třetí úroveň. Žáci nemají žádnou šanci odpověď najít, musí ji vymyslet jen pomocí své hlavy.)

3a) Myslíš, že dnes si lidé jsou rovni? Proč?

3b) Měli by si lidé být rovni? Proč?

Pochopitelně ve třídě musí učitel udělat takovou atmosféru, aby bylo jasné, že žádný názor v třetí úrovni není špatný. Pokud bude přiložen argument, přijde i odměna a cvičení je splněno.

Po odevzdání papírů s úkolem následuje reflexe. Nejdříve kontrola odpovědí na otázky z učebnice a nakonec vyvolávám pár lidí, aby nám řekli, co napsali do třetí úrovně. V tomto konkrétním případě se připojím já s poznámkou, že je více typů rovnosti.

Vennův diagram

Matematika, množiny a podobné věci…Pokud jste matematik, tak se omlouvám za následující neodborné vysvětlení. Jde pro učitele o nenáročnou metodu, kde se z dvou témat vybírá to, co mají společného. Dva kruhy spojené do sebe, čímž vytvoří uprostřed další třetí část.

vennuv-diagram

Komunismus a nacismus. V levém kruhu žák píše pojmy, které patří ke komunismu. Do pravého kruhu píše názvy a jména spojená s nacismem. A uprostřed? Tam je místo pro věci, které mají komunismus a nacismus společné. Něco, co sdílejí. Například oba režimy používají tajnou policii, cenzurují, mají jednoho vůdce, porušují lidská práva atd.

Výhodou je, že metodu lze opět použít jako opakování, kdy jsme právě skončili látku totalitních režimů, ale samozřejmě mohou žáci pracovat samostatně či ve skupinách a informace teprve vyhledávat. Mohou pracovat na papíře, kam si překreslí Vennův diagram; stejně tak ale mohou pracovat na počítači, tabletu. Naprosto bez pochyb lze použít tuto metodu i pro samostatnou výrobu zápisu.

Příprava pro učitele je tedy naprosto jednoduchá, vlastně se točí jen kolem výběru tématu. Opět můžeme použít v dějepise (proč neporovnat například Jana Lucemburského se synem Karla IV.?), přírodopise (porovnání určitých zvířat), zeměpise (opět státy a regiony) a předpokládám, že využití najít i v dalších předmětech.

Nejsem si jistý proč, ale Vennův diagram je pro některé žáky (zatím) příliš složitý. Může to být i to, že metodu používám krátce, zatímco předchozí dvě se mnou žijí už roky. Ale když žáci vidí v učebnici u komunismu „levicová ideologie“ a u nacismu „pravicová ideologie“, tak zapíší levice a pravice do svých rohů, ale už nenapíší do středu „ideologie“. Ale procvičováním se samozřejmě tento nedostatek brzy odstraní.