Dějepis jinak

V říjnu, během asi tří dnů, na mě z několika rohů internetu, ale i od reálných lidí, vyskočilo jedno téma – můžeme dějepis učit jinak? A může to „jinak“ znamenat učit dějiny „obráceně“, od moderních dějin k pravěku? A tak jsem si našel pár textů, zamyslel jsem se a nechal vše uložit na pozdější finální zamyšlení a přečtení všeho, co jsem vložil do záložek.

Existují tři způsoby, jak učit dějepis – chronologicky, retrospektivně a tematicky (v realitě ale zřejmě existují jen dva způsoby, více v další části textu).

Pokud chceme rozebírat výuku dějepisu „jinak“, musíme si jasně představit, co znamená učit dějepis „normálně“.

Klasický dějepis

Normální dějepis se učí chronologicky, to znamená, že začínáme nejstaršími dějinami a pohybujeme se směrem k naší současnosti. Od pravěku k moderním dějinám. Zažitý model, chce se mi trochu napsat „mezi rozumnými učiteli“, je následující:

  1. rok – úvod do dějepisu, pravěk, starověk.
  2. rok – středověk.
  3. rok – novověk.
  4. rok – moderní dějiny.

Je jedno, jestli jsme na základní nebo střední škole, pokud se učí dějepis čtyři roky dvě hodiny týdně, rozpis vypadá většinou podobný tomu, co jsem vypsal v předchozím odstavci. Pár detailů: starověk znamená probrat Mezopotámii, Egypt, Řecko, Řím, Indii a Činu. První rok dějepisu končí rozpadem Říma. Druhý ročník začíná pochopitelně tam, kde předchozí končí, navazujeme tedy stěhováním národů; tento ročník jde dál, za hranice středověku, nepsaný zákon a ideální zakončení je třicetiletá válka (což je prakticky nemožné dosáhnout, pokud něco nevynecháte nebo nezměníte ŠVP). Třetí ročník a novověk, vždy musí končit koncem první světové války, to byl měl být základní zákon výuky dějepisu – na konci předchozích ročníků tolik nezáleží, něco se může vynechat, něco učit později, ale přes první světovou válku na konci třetího roku výuky nejede vlak). Moderní dějiny tak začínají situací po první světové válce, končí v horším případě Sametovou revolucí, v lepším případě se projedou i devadesátá léta u nás a začátek nového tisíciletí.

Obsahuje tento režim nějaké chyby? V čem je problém? Proč je občas pod kritikou? Hlavní problém chronologického přístupu je, že se někteří učitelé nedostanou k požadovanému cíli, kterým je alespoň konec dvacátého století, do období, k událostem a osobnostem, které jsou nejdůležitější pro naši současnost. S tím samozřejmě souvisí „problém“, že za posledních x let je podstatných dějinných událostí mnoho a svým způsobem neustále přibývají a je to kolos, který nelze zastavit. Na druhé straně stojí někteří dějepisáři s názorem „posledních padesát let nemůžeme učit, protože to není objektivně ověřeno“. A tak se stále najdou učitelé, kteří o poslední čtvrtstoletí druhého tisíciletí ani nezavadí. Z logiky věci jasně vyplývá, že je to problém konkrétních učitelů, ne chronologického přístupu. Otázkou pak je, pokud by tento učitel začínal výuku dějepisu moderními dějinami, co by učil jako „nejnovější“ dějiny? Pravděpodobně by zas končil s koncem druhé světové války nebo kamkoliv dojde při klasickém postupu. S popsaným problémem pak jsou absolutně propojeny další výtky, které se dají shrnout pod tvrzením „učí se moc starých blbostí, které nejsou potřeba k životu a pochopení současnosti“, což je samozřejmě pravda a dává to smysl, pokud dějepisář končí druhou světovou válkou, tak to jedno pololetí nějak zaplnit musí. Bohužel. Tím se dostávám k věci, kterou neustále popisuju – osnovy už neexistují.

Další kritikou chronologického dějepisu může být, že jede jen po povrchu, bez souvislostí a učitel si jen „odškrtne“ učení toho a toho tématu.

Je chronologický systém efektivní? Pomáhá studentovi pochopit dějinné souvislosti? Pomáhá studentovi znát dějiny? To už jsou otázky, na které si každý podle mě musí odpovědět sám.

Alternativní dějepis

První otázka je zřejmá – můžeme vůbec v současných podmínkách České republiky učit dějepis jinak? Odpověď je jednoduchá. Ano, možné to je. Osnovy neexistují a ministerstvo nebo kdokoliv jiný nám dějepisářům nestaví překážky. My, učitelé, máme Rámcový vzdělávací program, kde jsou stanovené výstupy, co mají studenti umět, a je doporučené učivo. Ale nikde není psáno, jak to učit. Nikde není dáno, že si výstupy a učivo nemůžete proházet nebo že musíte probírat látku v nějakém předepsaném pořadí. Můžete tedy začít vznikem České republiky, stejně tak si můžete výstupy rozházet podle témat a tak například může učitel mít blok „demokracie napříč dějinami“, kde se budou studenti učit o demokracii ve starověkém Řecku a například třetí hodinu už probírat dnešní podobu demokracie.

Můžeme učit retrospektivně? Od moderních dějin k pravěku? Reálně jsem slyšel či viděl pouze jednotlivé případy učitelů, kteří začínají učit dějepis moderními dějinami. Má to jedné velké „ale“ – tyto případy jsou situace, kdy učitel má jednu hodinu dějepisu týdně a dějepis se učí jeden nebo dva roky. Zatím jsem nenarazil na někoho, kdo by dějepis učil jinak v klasických podmínkách (dvě hodiny týdne, čtyři roky). Tento přístup tak pak není retrospektivní, protože se učí chronologicky jedno téma – dějiny dvacátého století. A slyšel jsem i o případě, kde se začíná moderními dějinami, které se v klidu proberou, a pak se učitel vrátí k pravěku a jede chronologicky.

Problém je v tom, jestli to vůbec dává smysl. Jak můžu učit dějiny pozpátku? Dějiny jsou sledem příčin a důsledků. Jak budu učit první světovou válku, když k ní potřebuju probrat celé devatenácté století, vznik národů a nacionalismu, průmyslovou revoluci, kolonialismus a další témata? Jak mám učit druhou světovou válku, když k ní potřebuju mít probranou první světovou válku? A jsme v kruhu, z kterého nelze vyjít.

Dobře, mohu začít například revolucemi na konci osmnáctého století, které tvořily moderní svět, budou pro mě bodem X, z kterého lze vykročit dál, směr současnost. Ale revoluce jsou zas tvořeny z nějakých konkrétních důvodů a důvody se v tomto případě vyvíjely tisíc let po celý středověk.

Zatím mi nikdo nevysvětlil, jak správně učit chronologicky a jak přejít přes výše zmíněné problémy. A to je důvod, proč mi chronologický přístup nedává smysl a proč si myslím, že něco podobného jen kazí dějepis. Ale pokud mi to někdo vysvětlí a dá tomu smysl, proč ne? Skutečná retrospektivní výuka tak pro mě zatím zůstává jakýmsi mýtem a hoaxem.

Další možností je učit dějepis podle témat. Co to znamená, jak si to máte představit? Učitel si zvolí určité téma, které následně učí napříč dějinami. Například si zvolí otroctví a probere ho od starověku až po moderní dějiny, či dokonce současnost a „moderní otroctví“ nebo dětskou práci. Pak se půjde na další téma, například „formy státu“ a pojede se, jak se měnil stát napříč dějinami. Je to budoucnost dějepisu? Osobně mi to zní dobře, ale přijde mi to, že to chce léta pilování, reflexe a sebereflexe (což opět nezní špatně). Problém je jak začít.

Ukázkou, jak to dělat špatně a totálně selhat je slavný text Jiřího Karena. Nepochybně vynikající odborník, dějepisář, didaktik, ale přišel na základní školu, vybral si dvě témata a těm se chtěl věnovat půl roku. V šesté a sedmé třídě půl roku otroctví, v osmé a deváté třídě holocaust. Za prvé – půl roku jedné téma (i při časové dotaci jednu hodině týdně)? Příšerně dlouhá doba. Není podle mě šance, aby se něco podobného líbilo studentům, probírat jednu „věc“ půl roku. Průřez a průlet otroctvím je super téma, ale na kolik hodin? Osm? Za druhé je otázkou, proč v šesté a sedmé třídě, stejně tak v osmé a deváté třídě, se mají probírat stejná témata. Nedává smysl. Sedmáci mají za sebou starověk, ale mají probírat otroctví, když jsou připraveni na středověk? Osmáci mají najednou po středověku skočit k holocaustu? Tento aspekt mi přijde asi nejhorší – přijde nový učitel a do všeho kope, nenavazuje, nedbá na své okolí, prostě se pustí do revoluce, kterou nikdo nechce a která nedává smysl. Žáci zmatení, rodiče nechápou, vedení je překvapeno. Zajímalo by mě, kolik osvícených ředitelů a ředitelek by nechalo takového učitele ve funkci. I přesto, že záměr a východiska byla skvělá – osekat ŠVP, dostat se brzy k moderním dějinám, učit žáky učit se, učit souvislosti, nechat studenty myslet, tak taková revoluce se do reálné školy nehodí. Ale to neznamená, že učit dějepis pomocí tematických bloků je špatné nebo to nelze praktikovat. Jen to opět ukazuje na konkrétní učitele. (Je zajímavé, kolik toho mají společného až moc progresivní a revoluční učitelé s naopak až moc konzervativními „osnovově“ zaměřenými učiteli, oba jsou podle mě stejně špatné extrémy, které se zajímají jen o sebe, nikoliv o studenty, o které jde především.)

Podobnou revoluci lze podle mě dělat na začátku výuky, v šestce na základce nebo u prváků na střední, ale ne u ročníků, které jsou už na něco zvyklé a mají „pokračovat“. Tam je logické pokračovat dál v rámci zajetých kolejí a evolučně dělat změny, učit blokově, zkusit to, ale tak, aby to zapadalo do výuky (ve středověku učit středověk…).

Zajímavý mi přišel text „Teaching history without chronology“ od Josepha M. Adelmana, na kterém jsem si uvědomil jednu věc – lehčí je učit tematicky, pokud se držíme jednoho státu či národa (či spíše je lepší takto začít se změnami…). Například při probírání českých dějin by neměl být problém skutečně naučit pomocí témat jako dějiny státu (nemyslím tím seznam panovníku, ale jak se měnila forma státu), náboženství a církev, demokracie apod. Neztrácí se tolik kontextu, studenti by se tím pádem taky nemuseli tolik ztrácet. Adelman právě přešel z chronologického postupu k tematickému jen v jednom kurzu na univerzitě, evoluce na místě revoluce. Učil tak americké dějiny a to pomocí primárních zdrojů, vybral si čtyři témata, respektive čtyři knihy. Jak reagovali studenti na jeho přechod a jaká byla jeho sebereflexe? Studenti měli pocit, že je něco vynecháno, a to nejen skokem přes desetiletí a století, ale i tematicky, kdy jedno téma dostane přednost před jiným; dále učivo na sebe nenavazuje tak, jak jsou studenti zvyklí. U učitele jde o jeho první podobnou zkušenost, pociťuje především nepohodlí, protože už je zvyklý na zavedený pořádek a zde si sám zvolil těžší cestu.

Tematická výuka je těžká pro obě strany, studenty i vyučující. Zatím to pořád vypadá moc extrémně, ale myslím, že pomalu by se mohla prosazovat, například na dějepisných seminářích. Začne to u jednoho případu, za pár let bude už více příkladů dobré praxe a pak už je to ve hvězdách. Tematická výuka umožňuje vidět kořeny současných problémů. Při dobré přípravě, osvětě a komunikaci, je podle mě snesitelná i pro studenty. Základním problémem pro mě zůstává, kdo vybere témata?

Velkou otázkou pro „dějepis jinak“ je přístup a reakce okolí. Jak bude reagovat veřejnost, rodiče? Vedení školy? Studenti? Vše se musí vyargumentovat, být dopředu ohlášené, připravené, vykomunikované. Není prostě možné dělat revoluci.

Další závěry jsou nejasné, snad bude prostor věnovat se podobnému tématu ještě v budoucnosti. Pro to musí být hlavně inspirace a nová vlna učitelů a pokusů něco měnit. Nikdy bych nečekal, že budu svým způsobem obhajovat konzervativní přístup a „kritizovat“ skvělé, chytré a progresivní učitele, ale je to tak (a přijde mi to vlastně ok, nenechat se fanaticky ovládat jedním názorem, jednou ideologií). Zkušenosti ukazují, že je potřeba trpělivosti, komunikace, argumentace a velké množství vysvětlování. Pokud chceme změny, nemůžeme náhle měnit zavedené postupy. Pokud chceme změnu, musíme být trpěliví a dosáhnout změny pomocí malých kroků, pomocí malých a pomalých kroků k velké změně, protože pouze malé kroky vedou k přijetí.

Příručka pro začínající učitele – sociální sítě

Příručka pomalu nabírá svůj směr a systém. Například se ustálilo vydávání nových textů – mám v plánu zveřejnit jeden za měsíc (pokud možno vždy v první polovině měsíce). Opět ocením zpětnou vazbu, komentáře, vaše a Vaše zkušenosti.

Zatím zveřejněné texty:

První část: přípravný týden.

Druhá část: poprvé před žáky.

Třetí část: přípravy.

Dnes téma, které podle mě má velkou roli v dnešní společnosti a proto i v životech učitelů a studentů. Když jsem na pedagogické fakultě studoval já, tak už „frčel“ Facebook. Jen Facebook. Předchozí generace neměla nic. Ale dnešní generace budoucích učitelů žije na sociální sítích ve velké míře a troufám si tvrdit, že většina dnešních studentů pedagogických fakult alespoň jednu sociální síť má. Proto by se s tím mělo počítat a proto by se to mělo zmínit při přípravě budoucích učitelů na fakultách, i kdyby to bylo třeba jen na pár minut.

Podle postupu „Průvodce“ jste už ve škole, máte za sebou přípravný týden i první hodin před žáky. Víte, co je možné, že se teď stane? Žáci si vás pravděpodobně vygooglí. Ne všichni, ne většina, ale někteří ano. A ti to pak budou sdílet do třídního chatu a tam už to zaujme většinu. A pak může nastat chvíle, kdy se vás někdo zeptá: „pane učiteli, tady na tý fotce, to jste Vy?“, nebo přiletí konkrétní osobní otázka.

A tak je potřeba zvážit vlastní působení na sociálních sítích. Mít či nemít sociální sítě, to je osobní otázka, která patří jinam. Ale hodně často se, nepřekvapivě právě na sociálních sítích, řeší učitelské působení na Facebooku a dalších sítích a pak především otázka (ne)sledování a (ne)reagování na žákovské „žádosti o přátelství“.

Dnes sociální sítě nabízí možnost působit pod smyšleným jménem nebo například uzavřít svůj profil „zámečkem“, což znamená, že je profil uzavřený pro veřejnost a každý, kdo chce nahlédnout, musí požádat o povolení majitele profilu. Z výsledků několika velkých debat jsem se dozvěděl, že učitelé často využívají možnost zúžit výběr svých sledujících, kterým je konkrétní příspěvek určen, příspěvky totiž mohou jít jen blízkému okruhu lidí nebo všem. Stačí si pohrát s nastavením. To vše je dobré zvážit. Co chcete, aby studenti o vás věděli a viděli? Chcete, aby vás studenti mohli sledovat? A co třeba jejich rodiče? Co až vám rodič na váš otevřený profil napíše soukromou zprávu? Jde o vlastní (ne)bezpečí.

Častějším tématem je sledování žáků a nechání se sledovat žáky. Většinou (soudě na základě několik větších debat v učitelských komunitách na Facebooku a dalších sociálních sítích) učitelé žáky nesledují, jen výjimečně a to ještě až po skončení vztahu učitel – žák. Opačně je to složitější. Je samozřejmě možnost se nechat sledovat (v takových případech je klasickým argumentem „nepoužívám účet pro osobní věci“), na Facebooku je možnost počkat a uzavřít přátelství až po skončení školy a odchodu žáka (velmi časté), nenechat se sledovat znamená prakticky mít soukromý uzavřený profil a skrývat se před světem.

Další věc je samozřejmě určitá obezřetnost. Studenti vás mohou potkat v baru. A vyfotit. Studenti vás mohou vyfotit a udělat z vás meme. Nehodnotím, jestli je to špatné nebo správné, jen je s tím třeba počítat.

Ale sociální sítě jsou také geniální nástroj pro získání informací a zas dalších nástrojů.

Extrémně doporučuji najít si na své sociální síti několik učitelů různého zaměření a dlouhodobě je sledovat. A skvělé by bylo je sledovat už při studiu. Proč? Studiem se získávají často jen teoretické poznatky, sledováním učitelů na sociálních sítích lze získat praktický náhled na práci učitelé, co to obnáší, co se řeší za problémy, co učitele trápí a z čeho se raduje. A to je podle mě něco neocenitelného.

Pravděpodobně každý zná ten druh potěšení a uklidnění, když jiný učitel má stejný problém, udělal stejnou chybu, stejná věc mu nefunguje – proto se říká „sharing is caring“. Sdílení chyb ukazuje, že si chyby uvědomujeme a jsme schopni se pokusit o nápravu. Sdílení chyb říká ostatním učitelům „nejste v tom sami“. A proto je to potěšující a uklidňující, jak jsem psal na začátku odstavce.

Ale asi hlavní kouzlo sociálních sítí v rukou učitelů jsou „tuny“ inspirace, nápaditosti a pomoci. Nevíte si rady? Odborníci na danou věc vám poradí. Nevíte, co dělat se sedmáky? Učitel ten a ten zrovna vyzkoušel novou metodu, zkuste ji taky. Správně nastavené sítě jsou naprostou přehlídkou různých metod a nápadů, které můžete přizpůsobit svým žákům a pomoct jim tím při učení (se).

Dojmy začínající učitelky (3.)

3. Jeden den začínající učitelky

Vlastně nejsem překvapená.

Už na jaře jsem tušila, že až v září začnu učit, bude to zcela jiný start mé učitelské kariéry, než jaký kdy měli učitelé přede mnou. Že se výuka bude odehrávat většinou online. K mému překvapení jsem si však přeci jen trochu prezenčně „zaučila“, neboť školy vydržely otevřené měsíc, což k orientaci v systému školy a jednotlivých třídách stačí (nebo spíš musí stačit).

Původně jsem proto chtěla psát o běžném dni nováčka učitele ve škole. Takový den je totiž poměrně hektický (učíš, učíš, kopíruješ a tvoříš, školení, porada, učíš, nahánění žáků, doučování, nahánění jiných učitelů, učíš, oběd, učíš, jdeš domů – a to se ani nebavíme o plném úvazku), což by si mnozí nejspíš vůbec netipovali. Jelikož jsou ale v současnosti mé pracovní dny trochu jiné, rozepíšu se nyní o nich.

Předně chci říct, že u nás na SŠ učíme ze školy. Nedostali jsme home office, tudíž vysíláme a výuku připravujeme v našich kabinetech a učebnách. Zároveň má ale ZŠ, kde učím mimo jiné také, zákonnou výjimku, a děti se vzdělávají jako doposud – tedy prezenčně. Takže pendluji mezi kabinetem a základkou, kam si vždycky odskočím odučit svůj menší úvazek a čerpat z interakce s dětmi, dokud to jde.

Většinou vstávám před 7.00, abych byla v práci na 8.00 (ano, tento záviděníhodný čas je důsledkem mého bydliště v podstatě hned u školy), a to když učím na ZŠ. SŠ začíná učit od 8.15, tam tedy tolik pospíchat nemusím a nějaká ta minuta pozdního příchodu nikoho nebolí, protože je na mně, jak si práci rozložím, vzhledem k tomu, že jsou děti doma. Dejme tedy tomu, že začínám od 8.15 a v průběhu dne si odskočím odučit dvě třídy na základku. Ve zbylém čase (nepočítáme-li oběd) kontroluju v Google Classroom úkoly, píšu zpětnou vazbu, tvořím vlastní výukové materiály, vymýšlím, jak na online testy, objevuji nové nástroje a další spoustu věcí, které se s online výukou pojí. Většinou mám kolem 13.00-14.00 „hotovo“, a to opravdu hotovo jen v uvozovkách, neboť si práci logicky ještě tahám s sebou domů (ne, pracovní notebooky nemáme a mně to doma nedá, stejně mi doma pořád během psaní diplomky vibruje mobil od příchozích pracovních mailů, takže to odpoledne zaklapnout a úplně vypnout zatím neumím, nehledě na to, že bych tím nerada přiživila mýtus, že učitelé mají ve 12 padla).

Občas se tím pádem přistihnu, že je už večer a já ještě pořád někomu odpovídám na mail, místo abych už byla po večeři a koukala do knížky. Zatím mi to nevadí, nicméně dlouhodobě udržitelné to není, což je dle mého jednou ze skrytých pastí online výuky – je totiž všudypřítomná. Nekončí zazvoněním a přáním hezkého zbytku týdne, uvidíme se zase v pondělí. Protože pokud stejně jako my pracujete v Google Classroom a neučíte online striktně dle prezenčního rozvrhu, pořád tu bude i se svým cinknutím o dalším odevzdaném úkolu.

Online výuka je výzva. Velká výzva, kterou je ale třeba pokořit a zvládnout se ctí. Tak, aby žákům předala potřebné, a zároveň jim nezpůsobila újmu a učitelům vyhoření.

A teď mě omluvte, já si jdu zcela zaslouženě hodit nohy nahoru.

@prayforlasagne

Distanční frustrace

Jarní distanční výuka mě – po dvoudenním záseku a přeorientování se, hodně bavila. Připadalo mi to logické vzhledem k situaci a se smyslem vzhledem ke škole. Ale je teď situace stejná? Posunuli jsme se?

Osobně jsem sám sebe dostal do největší krize za osm let. Naprostá paralýza. Prakticky nevím, co dělám a nevím, co mám dělat. Přijde mi, že jarní způsob výuky nestačí a zároveň jsem se nikam neposunul. Proč? To je otázka. Možná jsem měl pocit, že mi bude stačit to, co umím a že nic není potřeba měnit. A možná by to bylo správně, kdyby nepřišel příkaz, že musíme jet podle rozvrhu, používat Meet a spoustu dalších pravidel.

I když pravděpodobně většina z nás tušila, že se školy zavřou, tak stejně cítím, že jsem nebyl připraven, neproběhlo žádné školení, neproběhla žádná debata, jen „budeme učit distančně“ a příkazy. Notebooky přišly, ale přišly pozdě. A bez vybavení (sluchátka, mikrofon, myš, programy…). Co se změnilo? To, co na jaře stačilo a bylo fajn, najednou není dost dobré.

Prvním rozdílem je, že zmizela svoboda. Na jaře nebyl čas, vše si učitelé museli zařídit sami, co si nezařídili, to neměli. Ale komunita se semkla a vycházely z toho dobré věci. Teď je zde ale velký tlak na výkon, už to není jen si hraní na výuku (což podle mě nebylo ani na jaře, ale přijde mi, že i na oficiálních místech se šlo setkat s pohledem, že tři měsíce „nevýuky“ nic neznamenají), ale najednou nás obchází šéf, který určil, jak má výuka vypadat a to aniž by se poradil se svými učiteli a zjistil, co jim vyhovuje a především co jim fungovalo.

Najednou je taky víc možností. Až moc. Zeptal jsem se na nástroj, který by mi umožnil nahrávat obrazovku notebooku a zároveň to komentovat. No jo, ale za chvíli jsem měl deset tipů a kde mám začít? Frustrace a stres jen narostly, i když jsem dostal, co jsem chtěl, a lidé se mi jen snažili pomoct.

Bod frustrace a výše stresu se opět zvyšuje, protože najednou jsem ztratil směr, vůbec nevím, jak mám učit. Mám používat Meet? Nebo natáčet videa, aby si je studenti mohli zastavovat a pouštět víckrát, pokud budou potřebovat? Nebo si vystačím jen s úkoly? Nebo to mám různě kombinovat? Nevím. Můžu se zeptat studentů, každá třída mi řekne něco jiného a zas nebudu mít své finální řešení.

A do toho ještě pocit, že tohle nikdy neskončí. Do teď si pamatuji, když jsem na začátku března napsal, že do školy půjdeme až v září, jakou jsem dostal čočku, ať nestraším a nešířím poplašné zprávy. A jelikož naší vládě za půl roku nevyšlo prostě nic, žádné rozhodnutí, je prakticky jasné, že na začátku listopadu do školy opět nepůjdeme.

Předchozí odstavce jsem psal v úterý 13. října, v posteli před spaním. Vše jsem nechal uležet a „teď je o týden později“. Situace už je lepší. Ve větší míře mě podpořili studenti, na 24 hodin jsem o víkendu absolutně vypnul a finálně jsem se smířil s tím, že podle oficiální „politiky“ školy dělám svou práci špatně, nedodržuji pravidla, ale konec konců, „zákonům“ je vždy nadřazená morálka a učit špatně a především bez ohledů na studenty mě škola nedonutí.

Příručka pro začínající učitele – přípravy

Další klíčové téma pro začínající učitele. První šoky z mnoha věcí a událostí odezní, spoustu věcí se člověk naučí rychle, ale přípravy nezmizí, budou s učitelem napořád a prvních několik let až velmi vlezle.

Možná ještě více než v jiném textu pro začínající učitele jde o text velmi subjektivní. Budou v něm chyby, které jsem dělal a bude v něm ponaučení, které jsem „podstoupil“, to ale pochopitelně neznamená, že se v něm skrývá jediná pravda a jediný způsob, jak se připravit na výuku.

Varování

Varování: první rok může být velmi brutální a pokud budete usilovat o dobré hodiny, je možné, že pravidelně pojedete ještě o půlnoci. (V pozdějších letech je příprava o půlnoci stále přítomná, ale už ne pravidelně každý den.)

Varování druhé: klasikou je, že si něco budete dlouze připravovat, budete absolutně nadšení, ale v hodině to nevyjde. Stane se. Mně se stalo mockrát.

První chyby

O přípravách se u nás na fakultě už mluvilo, ale nic konkrétního, nic podstatného, tudíž opět bez „zásahu“ do praxe. Proto mi ze začátku chyběl systém. Jel jsem strašně na náhodu. Co jsme dělali během minulé hodiny, to jsem si musel zapamatovat. Pamatuji si, jak jsem na začátku druhého roku měl znovu učit určité téma, ale já neměl žádné poznámky z mého prvního září, vůbec jsem nevěděl, jak jsem téma učil před rokem. Musel jsem začít znovu.

Proto silně doporučuji si po skončení roku vytisknout seznam vašich hodin, vytáhnout si je z třídnice. Pokud vám vyšel školní rok tematicky akorát, máte návod na další rok. Pokud jste něco nestihli, můžete se podívat, kde se stala chyba, kde jste se moc zdrželi, kde zvládnete ukrojit.

Můj systém příprav

S odstupem času vůbec nechápu, jak jsem to první roky dělal. Ale postupně jsem došel k následujícímu:

a) vždy na konci týdne, záleží na rozvrhu, ale přeci jen obvykle v pátek, si napíšu, jaké hodiny budu učit příští týden, rozdělené předměty, třídy a jednotlivé hodiny. K nim připíšu téma hodiny a cvičení. Vše, co potřebuji vyrobit, zkontrolovat nebo vymyslet, dám do rámečku. Jde zatím jen o seznam, co je potřeba připravit. Plán příprav. Další den se do toho pustím.

b) Pokračuji tak, že témata konkretizuji, prezentace upravuji, cvičení vyrobím – vše si mezitím škrtám, označuji rámečky na plánu příprav, ať vím, co mám už připraveno. Postupně si během víkendu vše zaškrtám tak, jak mám každou hodinu na další týden připravenou.

c) Během jednotlivých pracovních dní si den před vyučováním napíšu detailně seznam hodin a jejich program do diáře. Do toho si následně značím, jestli jsme stihli vše, případně dopisuji, kde jsme skončili, ať jsem v obraze příště.

Tipy

Vše skladujte, zálohujte, třiďte, organizujte. Nejhorší je mít něco v hlavě, článek, video, ale za týden už to nebýt schopen najít. Mám doma plastové boxy seřazené podle předmětů a podle ročníků. V počítači mám samozřejmě stejné složky a záložky v prohlížeci taky. Najdete článek, část knihy, video, hned je zařaďte někam, kde je najdete. Vytváříte svou budoucnost, která vám ulehčí práci příště.

Pokud vám někdo řekne, že udělat přípravy trvá rok až dva, nevěřte jim. Nebo jim věřte, ale zároveň přijměte, že jde pravděpodobně o nedobrého učitele nebo člověka se špatnou pamětí, který roky neměnil výuky, nereflektuje, neaktualizuje, nepřijímá novinky a pravděpodobně ani zpětnou vazbu od studentů.

Ale je samozřejmě pravda, že pokud máte systém, po letech už víte kam sáhnout a čas příprav se zkracuje. A pokud někdo učí na jedné škole třeba patnáct let, a je zodpovědný, tak přípravy už asi jen kontroluje. Můj třetí rok už byl trochu lehčí. Během pátého jsem zjistil, že mám základ na další týden připraven za hodinu. (A tak jsem odešel na střední, kde končím s přípravami v neděli večer. Ale ne o půlnoci!)

Je to spíš k zamyšlení, hodně subjektivní, ale doporučuji volné dny využít k práci, hlavně na začátku. Uděláte i v klidu přípravy, naděláte si dopředu, a pak budete mít víc klidu. Každou volnou a klidnou chvíli využít. Je lepší dělat přípravy v klidu a s časovou rezervou než pod tlakem. Proč se stresovat během středeční půlnoci, když si můžete hodiny připravit v pátek během státního svátku? I proto dělám přípravy během víkendu, a z větší části v sobotu, během týdne už hodiny jen ladím.

Extrémně důležité v tom všem je samozřejmě najít si i čas pro sebe, dělat něco mimoškolního, co vás baví. Třeba mě, když si sednu, nic nedělám krom poslouchání hudby, napadají i cvičení do hodiny a organizační věci. Ale odpočinek si pravděpodobně zaslouží vlastní text.

Jak se připravujete Vy? Máte pro mě a pro budoucí učitele tipy a triky? Jak vypadají přípravy po patnácti a dvaceti letech zkušeností?

Jak umírá demokracie s Příběhem služebnice

Dnešní text je o celé řadě cvičení, jejichž společným tématem je konec demokracie a přechod k nedemokratickému režimu. Cvičení spojují několik předmětů a oborů, minimálně politologii, historii, sociologii, ale zároveň jsem se pokusil spojit populární televizní show s hloubkou knihy profesorů z Harvardu a zároveň jedním z New York Times bestsellerů.

Klíčový pro celou lekci je citát Martina Niemöllera, který je jakýmsi „duchem“ hodiny.

Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Kompletní prezentace je ke stažení na konci textu, stejně tak pár poznámek k obrázkům a grafům v prezentaci.

Podle mě zajímavou evoluci má za sebou na následujících odstavcích popisovaná metodika a je to zároveň i sdílení, jak může vypadat učitelská práce, protože vím, že podobně to mají i někteří další kolegové a kolegyně.

Nejdřív jsem při sledování seriálu „Příběh služebnice“ narazil na zajímavý díl. Hned jsem ho při suplované hodině použil v deváté třídě. Studenti si představovali, jak může skončit demokracie, krok po kroku, pomalý rozklad, a následně jsme jejich nápady porovnávali se seriálem, kde v jednom díle běží „flashback“, jak se hlavní postava stala služebnicí, respektive jak skončil starý život a byl nahrazen tím novým, totalitním.

Druhou částí byla, už během učení na gymnáziu, četba knihy „Jak umírá demokracie“, kde profesoři z Harvardu analyzují americkou současnou politiku a zároveň ji porovnávají s dějinami dvacátého století. V knize se nachází „test“, který nám klade otázky a podle odpovědí lze poznat, jestli i naše demokracie je v rozkladu. Právě tento test jsme řešili na semináři.

Má to i další menší součástky, jako když jsme při distanční výuce na jaře 2020 řešili rozpady demokracie a snažili se najít obecná pravidla pro přechod od demokracie k totalitě.

Výsledkem je následující hodina či dvě, záleží na vás a na úrovni vašich studentů. Jednotlivá kola jsou libovolná, upravujte pro vaše potřeby, všechny kola nejsou nutná. Některá lze zrychlit. Nám trvalo vše projet přesně 60 minut (první dvě kola, zkrácená, protože studenti už ty znalosti měli mít, zabrala patnáct minut na konci první hodiny a následující součásti jsme projeli druhou hodinu).

1) Demokracie VS Totalita

Abychom se dostali k jádru věci, musíme znát rozdíly mezi demokracií a totalitou. Jednoduché cvičení, záleží na studentech a jejich znalostech, a taky na umístění cvičení ve výuce (tedy co už máme probráno). V lepším případě nemusíme nic vyhledávat, jen se rozjedeme a studenti „hází“ znaky demokracie a totality, opakují, jako učitel můžeme znaky psát na tabuli do tabulky, ať mají studenti pojmy na očích.

2) Pády demokracií v dějinách

Můžeme opět spíše opakovat, ale pravděpodobně už to bude těžší a tak si studenti zaslouží krátký čas a internet na mobilu k dispozici. Mohou pracovat ve dvojicích. Úkolem je najít, jak nastoupil nacismus v Německu, fašismus v Itálii a komunismus v Rusku. Můžeme hledat i další konce demokracie (klidně ze starověku). Snažíme se i trochu zobecňovat a především hledat společné prvky, které provázely rozklady demokracií v dějinách.

3) Představy o konci demokracie

Třetí krok má více částí. Hlavní úkol je si uvědomit, že konec demokracií nepřichází naráz jedním šmahem, ale jsou to většinou postupné malé kroky, které nám vnímané jednotlivě ani nemusí vadit, ale když skončí demokracie, tak ani nemusíme vědět jak se stalo a jaký okamžikem byl rozhodující, nebo může být na záchranu už moc pozdě. V této části se budou porovnávat představy studentů o konci demokracie, konec demokracie v seriálu (a nakonec konec demokracie podle odborníků ve čtvrté části).

a) Nejdříve tedy studenti. Abych jim pomohl, tak často úkol převracím a říkám ji, aby přemýšleli z pozice diktátorů. Jak by krok po kroku, pomalu a nenápadně, zničili demokracii? Kroky (či možnosti kroků) napíšeme na tabuli.

b) Vedle předchozích kroků dáme na tabuli představy o rozpadu demokracie ze seriálu „Příběh služebnice“. Použijeme tři scény z první série, třetího dílu. O čem je seriál a co byste měli sdělit studentům, kteří seriál neznají? Seriál se odehrává v totalitním režimu, kde vládnou muži a kde vládně jedna strana. Ženy, které mohou rodit děti, slouží jako služebnice vládnoucí vrstvě a jejich jediným účelem je porodit nadřazeným vládcům děti. Pokud ženy nemohou rodit děti, tak jsou odeslány mimo civilizaci a těží a zpracovávají nebezpečné látky. V ukázce uvidíme, jak vypadal konec předchozího demokratického režimu.

Ukázka první začíná v čase 3:30. (Ženy přicházejí do kavárny. Je možné nechat delší dobu a pustit i následující scény, kdy jsou všechny ženy vyhozeny z práce.)

Ukázka druhá začíná v čase 33:50 (Soud a poprava.)

Ukázka třetí začíná v čase 41:30. (Demonstrace a následně její násilný konec.)

(Scény se momentálně nachází i na serveru Youtube, jak můžete vidět, ale není spoleh, že tam zůstanou, proto doporučuji si je zajistit jinak – seriál je například na HBO GO nebo pro vzdělávací účel, jak povoluje autorský zákon, stáhnout; zadruhé nejsou k dispozici titulky (i když nemusí být pochopitelně potřeba) a za třetí jsme omezeni délkou sestříhaného videa a nemůžete pustit víc, pokud budete chtít.)

4) Současnost a naše demokracie

Poslední část, kdy pracují studenti, je část nejodbornější, možná nejdůležitější, a rozhodně patří nejvíce do naší současnosti. Jedna se o „lakmusový test“ slavného politologa J.J.Linze, o spoluautorství se dělí další autoři, kteří test upravovali. Test obsahuje čtyři podmínky, jestliže je jedna z nich splněna, demokracie je v rozkladu a „umírá“. Úkol studentů je buď v hlavě nebo na internetu hledat, jak na tom jsme a hledat důkazy o ohrožení demokracie. Pochopitelně následuje diskuse, reflexe.

Podmínky ze zmíněného testu jsou: politik odmítá slovy nebo činy demokratická pravidla hry – popírá legitimitu svých oponentů – toleruje nebo povzbuzuje násilí – naznačuje ochotu omezit občanská práva oponentů.

5) Odborná část

Následuje učitelská odborná část z knihy „Jak umírá demokracie“ a příklady, kdy demokraté zničili sami sebe tím, že do systému vpustili a legitimizovali extrémistické síly. Zároveň i příklady, kdy při krizi dochází k posílení moci státu na úkor svobod občanů, obvykle pod záštitou „ochrany demokracie“.

Prezentaci a dokument s pár poznámkami k prezentaci najdete zde:

https://ulozto.cz/tamhle/Niy3D92p3hEG

Dojmy začínající učitelky (2.)

2. První hodina

Ačkoliv tohle píšu s určitým odstupem, první hodina mi utkvěla v hlavě naprosto přesně. Aby taky ne; prý se na ni jen tak nezapomíná.

Čekala jsem všechno. Rozklepaná kolena, totální fiasko a hodinu vlastně o ničem. Uklidňovalo mě snad jen to, že člověk neskáče do rozjetého vlaku, jako tomu bylo na fakultních praxích, ale začíná svou první hodinu v prvním zářijovém týdnu; tedy nemá moc co z hlediska obsahu hodiny pokazit a navíc – pokud mu první hodina vychází v prváku stejně jako mně, může mluvit o dvojité výhře – ani oni totiž nevědí, co od nové školy, potažmo nového učitele na daný předmět, čekat.

Kolegové v kabinetu si dělali legraci, jestli prý uteču po prvních deseti minutách z hodiny s pláčem. Nutno dodat, že tak dalece můj pesimismus nesahal, nicméně rozklepaná kolena jsem pocítila.

Nejdeš do třídy zombíků, vrahů, násilníků nebo co já vím. Hlavu ti neutrhnou,“ uklidňovala jsem se v duchu a vydala se z kabinetu odučit svou historicky první hodinu mimo praxe.

A víte co?

Ona ta hodina proběhla naprosto normálně. Ráda bych řekla, že přirozeně, ale od toho jsou tu druzí, aby ji zhodnotili – žáci. Při příchodu do třídy ze mě všechno spadlo – na úvod jsem se představila já i oni, pak jsme vyřešili organizační záležitosti a mé požadavky k předmětu, zopakovali pár věcí z koronavýuky a na konci hodiny si stihli střihnout ještě jednu dvě hry k tématu. Celých 45 minut se opravdu bez přehánění hlásili, snažili se odpovídat a spolupracovat. Až mě samotnou překvapilo, jak hladce to -na první hodinu- šlo. Možná proto, že jsou tu noví a nevědí, co čekat; možná k tomu přispělo mé nadšení v hlase, s jakým jsem se snažila hodinu vést (a taky tím překrýt své obavy, to nepopírám) a možná prostě jen mou nervozitu prokoukli a snažili se být milí. (Tak či tak, -SPOILER ALERT!- i další hodiny s touto třídou byly moc bezva a já se k nim těšila.)

Když všichni po zazvonění odešli ze třídy, jedna žačka zůstala déle a povídá mi: „Paňčelko, vy jste tu nová, žejo? Já taky, z toho si nic nedělejte, to pude!

Ta bezstarostnost a upřímnost v jejím hlase mi dodala naději, že mé počáteční zmatené hledání tří třídnic či otázka, zda mažou tabuli oni nebo já, vlastně v kontextu celé hodiny vůbec nic neznamenají, a je jedno, zda je na vás poznat, že jste nováček, protože roli hraje především to, jak budete přistupovat k dětem, jak danou hodinu povedete a zda jste schopni sebereflexe. Ač mám za sebou příliš málo odučených hodin na to, abych rozdávala moudra, jedno vím jistě – děti nikdy neoblafnete a poznají, kdy to s nimi myslíte, jak by řekla ona žačka, „správňácky.“

@prayforlasagne

První hodina dějepisu – Facebook, migranti a Trump

Jak už jsem psal v jiných textech, jeden z učitelových úkolů v 21.století může být nechat se inspirovat, vyzkoušet něco nového, upravit si cvičení pro vlastní potřebu a poslat to pokud možno dál. O tom je dnešní krátký text. Jedná se o příklad pozitivního využití sociálních sítí a sdílení mezi učiteli. Daniel Pražák přišel s nápadem „převrátit“ výuku dějin a začít výuku dějepisu rokem narození studentů, alespoň pro první hodinu.

Představím zde tedy vyzkoušenou metodiku k první hodině v nových třídách (šesťáci nebo prváci, ale je to samozřejmě na zvážení každého učitele) a jelikož mi hodina ve více třídách přišla fajn, posílám to dál. (Nemusí se nutně jednat o první hodinu. Může to být stejně tak druhá nebo šestá hodina.)

Jak vypadá klasický začátek výuky dějepisu na druhém stupni nebo střední škole? Učí se téma s názvem „úvod do dějepisu“, to znamená, že se neučí hned pravěk, ale pár hodin se věnujeme smyslu dějin a dějepisu, pojmům jako pramen, archeologie nebo pomocné vědy historické a další.

Postup:

  1. Zeptat se studentů, kdy se narodili. V našem případě šlo většinou o rok 2004.
  2. První část. Studenti mají úkol hledat důležité události od roku jejich narození až po současnost. Události celosvětové a bez omezení oboru (tedy nejen politika). Počet událostí jsem pro ztížení a nutnost dělat rozhodnutí omezil na šest. Stojí za to připomenout, že výběr si musí obhájit, argumentovat, proč zrovna například smrt papeže je důležitá událost v dějinách posledních patnácti let. Práce probíhala ve dvojici. Studenti mohli jen vzpomínat na události nebo použít mobil (a internet). Jelikož se později nedostanou ke slovu všichni, přijde mi správné studenty obcházet, nahlížet jim do práce a zeptat se na události, které zařadili na svůj list, nechat je argumentovat, obhájit si svůj výběr.
  3. Studenti pokračují dál úkolem události seřadit podle důležitosti.
  4. Další vhodný krok mi přijde napsat na tabuli rok narození studentů a nechat studenty psát jejich klíčové události na tabuli. Vždy by měli obhájit, proč jejich vybraná událost patří na tabuli.
  5. Na tabuli máme několik událostí, další úkol je jejich propojení, vysvětlit souvislosti. Studenti by si měli vzít dvě minuty a zkusit vymyslet, jak spolu jednotlivé události na tabuli souvisí. Základ je spojit dvě až tři události, ale zkusme jich spojit třeba pět i šest. Opět vysvětlit důvody spojení.
  6. Otázka k diskuzi, která musí padnout: „Proč si myslíte, že děláme podobné cvičení na začátku dějepisu?
  7. Druhá část, napojení na látku „Úvod do dějepisu“. Na jiné části tabuli jsem napsal čtyři pojmy: minulost, dějiny, historie, dějepis. Nechal jsem zase studentům chvíli, aby si rozmysleli definici pojmů, jak spolu souvisí, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Následně mi přišlo smysluplné zkusit „dohnat“ studenty k pochopení pojmů, vysvětli je.
  8. Zápis vysvětlení pojmů z předchozího bodu.
  9. Poslední část, spojení dvou předchozích části a zároveň aplikace nově probraného učiva. Diskuse nad tím, jestli události od roku 2004, které jsou pořád na tabuli, jsou minulostí, dějinami, historií nebo dějepisem.

Aktivita vyšla přesně na 45 minut. Smyslem je zapojit studenty, vysvětlit, že dějiny stále pokračují a v dějepise nejde jen o pravěk a starověký Řím, důležité jsou souvislosti, mnoho událostí je na sebe napojených a prakticky se jedná o neustálý sled příčin a následků.

Příručka pro začínající učitele – poprvé před žáky

Druhá (zveřejněná) část příručky. Opět prosím především o zpětnou vazbu, vaše zkušenosti a dotazy, cokoliv, co by bylo vhodné doplnit do konečné podoby Příručky.

Nástup před žáky

Ano, rozhodně budete nervózní. Je to přirozené, normální a důležité. Jaká na vás bude reakce a jestli „zapadnete“ – to je ta velká otázka s nejistou odpovědí. Uklidnit vás můžu dvěma příklady. Když mě moji první deváťáci pozvali na konci června na rozlučku, mluvili i o tom, jak jsem byl první hodinu nervózní, třásl se mi hlas i ruce. Strašný. Důležité ale je, a to bych chtěl zdůraznit, že jedna hodina vám nezkazí dojem u třídy. Je to dlouhodobá práce. Druhý příklad: když jsem byl na praxi na gymnáziu, kam jsem mimochodem nosil šedivé tričko za devadesát korun, starší černé kalhoty a obyčejné kecky, a kde můj výkon vážně nebyl pozitivní, tak jsem u studentů obstál víc než sebejistý a pohledný muž na praxi rok předešlý, který nosil tílko, aby byly vidět jeho svaly. Studentům (skoro dospělým) strašně vadilo jeho vysoké sebevědomí. Co když vám dokonalost v oblékání, stylu, líčení a perfektní sebevědomé vystupování první hodinu naopak ublíží?

Oblečení

Co mi naopak deváťáci na rozlučce vytkli, to bylo „špinavé“ oblečení. Ať už se nám to líbí nebo naopak, učitel ve škole reprezentuje. Samozřejmě občas máme nehodu (dost učitelek má ve školách náhradní oblečení pro případ nouze), já se často špiním od křídy, to se snad dá pochopit. Problém samozřejmě je, pokud neupravenost a problémy s oblečením přetrvávají.

Ve školách je k vidění vše, od pánů v šortkách s pantoflemi k pánům v oblecích, od slečen v roztrhaných džínách s konverskami na nohou až po dámy v elegantních šatičkách, takže není potřeba se příliš strachovat a stresovat. Můžete zůstat sami sebou. Existuje pouze jedna výjimka – pokud jste pán, který v létě chodí v centru města bez trička.

V posledních letech několikrát vypukly diskusní války právě na téma oblečení. Zformovaly se dvě skupiny. První tvrdí, že učitel je určitým vzorem, měl by chodit slušně oblečen a stanovovat standard. Druhá skupina pochopitelně odmítá názor první skupiny a tvrdí, že důležité je, aby učitel vyzařoval pohodu, klid, a tím to přenášel na své žáky a studenty. Hlavně, aby se cítil dobře kantor a mohl kvalitně učit. Kde je „pravda“, to vám nesdělím, ale jak už to tak bývá, pravděpodobně nebude na pólu jednoho z předložených názorů, ale někde uprostřed. Pohoda a zároveň slušné oblečení, které vám vyhovuje.

Tetování? Ano. Nezažil jsem, že by to byl problém, naopak jsem zažil poměrně velká tetování, ve větším množství a zřetelně viditelná.

Líčení? Záleží na vás. Některé paní učitelky se líčily pravidelně, některé se zas nelíčily. Je to vaše volba.

Co bych doporučil k zamyšlení a zároveň jediná věc týkající se oblečení, kde se objevil problém během mého léta učitelování, byly nevhodné nápisy nebo potisky na tričku. Můj učitel didaktiky na pedagogické fakultě nás zároveň upozorňoval na nošení značkového oblečení. To je ale opět jen bod k zamyšlení, ne návod, – může učitel být chodící reklamou a propagovat určitou značku?

Z mých zkušeností u mužů nejčastěji převládají džíny s košilí, u učitelek jsou časté šaty nebo kalhoty a halenka.

Tykat? Usmát se až po Velikonocích?

Obvyklé je studentům tykat a nechat si vykat. Na začátku působení v obou školách jsem si nebyl jistý, myslel jsem si, že to může být problémová záležitost a dost mě to „pálilo“, ale zeptal jsem se přímo studentů a nikdo s tím při přímé otázce neměl problém a obecně to žádné velké problémy to nepůsobí. Doporučuji zeptat se kolegů, jak to u nich na škole chodí, jaké jsou zvyklosti, pak se klidně zeptat studentů.

Jeden můj bývalý kolega žákům druhého stupně základní školy vykal a sám si samozřejmě taky nechal vykat. Pro žáky to byl dost bizár a měli z toho srandu. Takto na papíře to působí jako rovnost, v praxi to působí podle mě neautenticky, nepřirozeně.

Jeden kolega zkusit i tykání, „čau“ mu mohli říkat žáci na konci prvního stupně. Ale když už jsem nastoupil na školu, tak zrovna radši odcházel. Pokud není na škole zvykem tykat a vy to zkusíte, naprosto zničíte všechen řád na škole a to není dobrý začátek. Pokud dovolíte studentům tykat, je velká pravděpodobnost, že to budou vyžadovat i v hodinách jiných učitelů. Nakonec se to tedy může dost vymstít právě vám, i když to myslíte dobře. Rozbořit řád školy je dobré moderní výukou, projekty a neobvyklými metodami výuky.

Samozřejmě pokud je ve škole zvykem tykání, vykání by bylo na škodu.

Velkou otázkou samozřejmě je, jak se chovat, jak vystupovat, jak být přísný či jestli být „kamarád“. A zároveň tato část je nejtěžší na vytvoření. Jedno je jasné, pokud je učitel diktátor, jeho metody vždy vzbudí odpor a část studentů půjde do boje. Diktátor bude muset přitvrdit a to vzbudí další vlnu odboje. Takhle pořád dokola s tím, že represe se budou muset pořád zvyšovat. Odboj vždy vyhraje. Nemá smysl to zkoušet, nemá smysl učit přes strach. Nikomu tím nepomůžete a sami sebe zničíte, protože budete chtít autoritu, kterou ale nikdy nebudete mít právě kvůli používání „násilí“.

Jak se tedy chovat „správně“? Určitě neexistuje jeden návod. Možností je zjistit, jaký je ideální učitel. Cest je několik – vědět to od studentů, sledovat odborné studie nebo zeptat se lidí, protože s učiteli má zkušenost každý.

Ideální učitel

Tohle snad ani nechcete číst. Proč? Protože ať už hledáte výsledky odborných studií, zeptáte se studentů nebo lidí mimo školu, vždy vám vyjde, že správný a ideální učitel je dokonalý tvor schopný zvládnout cokoliv kdykoliv a to vše snad i díky schopnosti cestovat v čase.

Prakticky v každé studii vám vyjde to samé. „Ideální učitel musí být spravedlivý, kamarádský, ale zároveň přísný.“ Není to nepravda. Hodně odpovědí je vždy ambivalentních, „přísný, ale hodný“. A vy to musíte vybalancovat. To je nejdůležitější.

Starší výzkumy vyzdvihují odbornost, respekt, organizaci a přímost.

Zajímavá a relativně nová studie proběhla na sociální síti Reddit, kde je většina uživatelů anonymních, výzkumnící tedy počítali s tím, že pokud budou analyzovat zmínky o učitelích a škole, odpovědi budou „více pravdivé“, více autentické. Zmínky o učitelích a učitelkách rozdělili do tří kategorií – osobnost a profesionální kvality, co se studenti naučí a poslední kategorie byla vztah učitele a studenta. Pokud bylo hodnocení kladné, byly jeho součástí nejčastěji: inteligence, angažovanost (zapojení; „engaging“), zanícenost (nadšení, „dedicated“), přísnost a spravedlnost, pohodářský („easygoing“). Opět ona ambivalence – přísný pohodář. Jste to vy? Jako nejhorší možné „kvality“ byly zmíněny lenost, nespravedlnost, nekompetentnost, zaujatost (neobjektivnost), neschopnost správně posoudit situace („lacking judgement“). V rámci osobnosti se pod nejlepšími kvalitami podle studentů skrývaly: jedinečnost, vtipnost, žití v realitě (pevně zasazený v realitě; nejsem si jistý, jak to správně přeložit –„down to earth“) a atraktivnost. Na opačné straně byly: jedinečnost v negativním ohledu, povýšenost, neatraktivnost a věčně špatná nálada. Muži učitelé měli na Redditu mnohem více kvalit spojených se slovem „best“, ženy naopak převládaly u „worst“. Studie se nazývá „Teaching and Teacher Education“, provedli ji Chang-Kredl a Daniela Colanino.

Musíme si uvědomit, že každý máme jiné hodnoty, studenti mají také jiné hodnoty, tím pádem každému studentovi bude vyhovovat jiný styl výuky a jiný přístup. Všichni studenti nemohou být spokojeni s jedním učitelem, ne všem se tedy můžete zavděčit.

Když jsem se zeptal „lidu“, tedy na Twitteru položil otázku, jaký by měl být ideální učitel, dostal jsem se k následujícímu závěru: „big five“ učitele by měla ideálně tvořit empatie (vstřícnost, laskavost, snaha o pochopení studenta), humor, respekt k žákům, otevřenost (progresivnost – neustále na sobě maká, vzdělává se, zajímá se o současný svět a přijímá technologické novinky) a samozřejmě umí učivo, dokáže ho vysvětlit a to především na příkladech. Poměrně dost se objevovalo i „umí přiznat chybu“ a sebereflexe. Samozřejmě i trpělivost, nadšení pro věc, pomáhá slabším a je fér. Vše shrnuje i mou zkušenost a co já cítím jako určitý trend – učitel a student jsou partneři, protože jim jde o stejný cíl, ke kterému učitel studentovi pomáhá směřovat.

Co se mi ukazovalo roky a já si to přes to neuvědomoval, dokud mi to nebylo napsáno přímo ve zpětné vazbě, je, že studentům hodně záleží na systému, na vaší organizovanosti. Neskákejte z tématu na další téma, musí to mít smysl. Zopakujte minulou hodinu, zopakujte, kde vlastně jste v učivu. Studenti nesnáší, když na sebe hodiny nenavazují, nevědí, kde vlastně jsou, z čeho bude test, co dělají a proč to dělají. Testy opravujte včas, nenechte studenty čekat dva týdny. Pokud se píše zápis, dejte pozor, ať je jasné, co kam patří, co je nadpis „vyšší“ a co je nadpis „nižší“ a kdy už začínáte nové téma. Všechno má mít jasná pravidla – testy, zkoušení (pokud už musíte zkoušet…), opakování. Pokud děláte cvičení, vysvětlete pořádně, co se má dělat. Pokud soutěžíte, vysvětlete pravidla do detailů. Všechno musí být jasné, zřetelné. Buďte předvídatelní do určité míry, ať studenti vědí, co očekávat. Zkuste být co možná nejvíce stabilní (samozřejmě to nejde vždy, nikdo z nás to nevydrží a stejně jako studenti i učitel má právo být smutný, naštvaný nebo naopak být veselý a energický).

Obsah první hodiny

Na první hodině se hodí sdělit studentům to, o čem jsem psal v minulém díle a posledním odstavci – všechny pravidla vaší výuky, upozornit na to, co se bude dít. Pokud máte nějaký systém, tak vysvětlit ho. Jak se žáci dostanou k známkám? Jak budete oznamovat testy? A žáci jsou zvyklí nadepsat si sešity (na základní škole jsou většinou připravené ve skříňce hromady sešitů a váš úkol je sdělit službě, jaký přesně sešit hodláte používat) a bude je zajímat i odpověď na otázku, jestli mají nosit učebnice.

Jedna z největších ostud mezi učiteli, tam bych zařadil, když se učitel ani nesnaží zapamatovat si jména svých studentů. Podle sociálních sítí to někteří „profesoři“ nejsou schopni zvládnout ani za čtyři roky. Ani nemusím rozebírat, jak na to budou reagovat studenti. Vyplatí se tomu věnovat čas – plánování, v hodině a pak i učení se. Skokem může jít o 200 žáků, proto to chce systém. Začínal jsem klasickým ústním představováním, tedy neměl jsem systém, ale po první zkušenosti jsem přestal, už jen kvůli tomu, že si ústní představení studentů nevezmete domů a nemůžete se na to kdykoliv podívat a učit se jména. Proto doporučuji něco „trvanlivého“, papír s nejvyšší pravděpodobností (fotit si studenty nebo natáčet videa, kde vám prozrazují osobní údaje, může být TROCHU pochybné). A pokud máte víc jak dvě třídy, bude lepší udělat s každou jiné cvičení pro potřeby představení, pro lepší asociace. Studenti mohou tvořit myšlenkové mapy o sobě, psát x slov atd. Osobně používám cvičení, ve kterém studenti přeloží papír vždy dvakrát na polovinu, po rozložení vzniknou čtyři části – prostor pro (1.) základní informace, (2.) zájmy, (3.) budoucí obavy a (4.) zvláštnosti, speciální dovednost a divné věci o sobě („dosáhnu si jazykem na nos“). Poslední částí je ještě doprostřed připravit kruh a nakreslit své logo.

Abych to shrnul, tak osobně jsem po x letech došel k systému, kdy první hodinu se lehce představím já, následně představím svůj systém výuky a pravidla, a na druhou polovinu hodiny rozdám papíry, na které se prostřednictvím zadaného cvičení představí noví žáci.

Dojmy začínající učitelky (1.)

Jak už jsem psal v minulém příspěvku, letošní „sezóna“ na blogu bude mít téma začínající učitel a i dnes budeme pokračovat. Další odstavec už ale není mým textem. Podařilo se mi najít na Twitteru právě teď nastupující absolventku pedagogické fakulty, na tomto místě budou její školní poznámky, dojmy a sebereflexe.

1. Příliš mnoho neznámých

Je pondělí 24. srpna.

“Poslední den svobody” zní možná lehce melodramaticky, nicméně fakt, že od zítřka je ze mě učitelka, a tudíž právoplatný člen pedagogického sboru se svými povinnostmi, mě maličko děsí. Netuším, co mám očekávat – kromě malé nápovědy od ochotných učitelů na Twitteru, jíž se mi dostalo. Mám si hned zítra brát svůj oblíbený hrnek a zásobu čaje, s nímž bude rok nováčka snesitelnější? Nebo nám dřív zaklepe na dveře korona a školy se opět zavřou? Kdo mi ráno otevře, když vrátná (odpozorováno v červnu při podpisu smlouvy) věčně někde poletuje a já klíče zatím nemám?

Samé otázky.

Nikdo tě za ručičku vodit nebude, hodí tě do vody a plav. Tak to chodí všude, zvykej si,” slyším ze všech stran. Nojo, jenže není to trochu škoda? Pokud se nemýlím, chybí ve školách kolem šesti tisíc učitelů. Opomineme-li nyní platy, to nejmenší, co pro mladé absolventy pedagogických fakult můžou školy udělat, je nabídnout jim podporu v podobě mentora (čili uvádějícího učitele) a zázemí.

Co mě poslední dny s blížícím se datem nástupu nejvíce tíží, je to, že budu naprosto nemožná. Že natrefím na netrpělivé zkušené kolegy, pro které bude zmatená holka u kopírky znamenat protočení očí až kamsi na půdu. Můj orientační smysl je otřesný, takže myslím, že budu děti bavit, až se jich budu první týdny neustále ptát, “kde je áčko” a “kudy se dostanu do céčka?”

A vůbec, co když mě děti “nevezmou” a skončím jako jedna z neoblíbených učitelek s kosočtvercem u jména na stránkách Oznámkuj učitele, na které jsem včera s lehce sevřeným žaludkem při projíždění Googlu narazila?

Ale abych nezněla jenom ustrašeně a pesimisticky – pravdou je, že se těším. Nová životní etapa je něco, k čemu poslední roky netrpělivě vzhlížím a -přestože mi ještě chybí dokončit druhý obor a napsat diplomku- ta etapa je nakonec tady. Budu dělat něco, co má smysl a na co jsem se poslední roky připravovala. Něco, co mě na praxích tolik obohacovalo.

Dočkala jsem se. Konečně.

Vstupenku do dospěláckého světa naleznete v příloze e-mailu, není nutné tisknout. Děkujeme za Váš zájem.

A teď mne omluvte, letím si do Zásilkovny vyzvednout učitelský diář, na který už tak netrpělivě čekám! ❤

@prayforlasagne