Nahodilé poznámky k výuce za časů koronaviru

Přibylo práce. Všiml jsem si, že opravuju v Google Classroom, každou chvíli mi přijde nový email, na který rozhodně musím odepsat, tak si odskočím od opravování. Mezitím mi přijdou reakce na komentáře, které jsem zanechal u opravených prací. Hodina pryč, a já nevím, jak se to stalo. Co ale vím, že musím zadat novou práci do kurzu. Pak vymyslet další práci. Připravit ji. Odepsat na email. Opravovat. A takhle vypadá nový pracovní kolotoč, který nahradil klasický režim.

Na druhou stranu, je tady určitá nová pohoda a pocit větší svobody. Nemusím čekat s učením, až přijdu do třídy. Můžu snídat a zároveň pracovat. Nebo snídat, podívat se na seriál, vrátit se do postele a teprve poté začít něco dělat. A nebudeme si lhát, odpadá pracovní stres. Nedokážu přesně popsat, čím to je. Možná, že veškerá zodpovědnost neleží na mně? Jedu sám, bez lidí, může to hrát roli? Nikdo mě neruší a mám klid na výuku?

Je mnohem zřetelnější, jak nelze uspokojit každého a různým studentům vyhovuje různá výuka. Začal jsem dávat úkoly, které většinou obsahovaly zadání nalézt informací a ne přímo udělat zápis, ale spíš zhodnotit nalezené informace. Typicky třeba napsat pět kladných věcí a pět negativních věcí o Lincolnovi, nebo najít tři příklady rozpadů demokracie a vytvořit závěr na otázku „jak končí demokracie?“, i když samozřejmě jsem dal i udělat zápis, ale pouze maturantům. Po prvním týdnu jsem měl jen pozitivní zpětnou vazbu, žádné nadšení, ale hodnocení „docela dobrý“ mi stačí. Když ale byly úkoly podobné i druhý týden, navíc se přidal i nějaký zápis, objevily se kritické připomínky, musím dodat, že slušné a férové. Práce na internetu ne všechny baví, vládne nejistota kolem zdrojů, stejně tak kolem správného pochopení látky. A co když si udělají špatný zápis? To jsou hlavní body. Zároveň všichni víme, že právě tohle je taky učení. Ale došel jsem k tomu, že jako úlevu musím dát studentům i jen mou prezentaci s pokynem „prostě se na to nauč“. Není to vhodné, ale střídání stylů mi přijde ok, každý si tak něco najde. A jak jsem psal, je to vhodné i pro relativní odpočinek.

Dále jsem časem přišel, že studenti chtějí spíše než postupné zadávání úkolů na kratší období (v pondělí jeden úkol na čtvrtek, ze čtvrtka druhý úkol na pondělí) zadat v jeden den úkol, klidně víc úkolů, a mít na to třeba týden. Špatná je podle mých studentů nejistota, že neví, kdy přijde další úkol a je pak těžké se rychle přizpůsobit a zorganizovat si další povinnosti. A pokud se pojede například stylem neděle zadání, další neděle odevzdání, tak krom jistoty to studentům pomůže i v organizaci, protože sami se sebou dají dohodu, že v pondělí udělají chemii, v úterý přírodopis a tak dále. Což je pro mě zajímavý bod a rád bych věděl, kolika studentům to vyhovuje stejným způsobem. Představte si, kdyby se tím inspirovala reálná škola…

Abych byl upřímný, poslední body mě překvapily. Myslel jsem si, že většina studentů bude i doma předměty střídat, že to pro ně bude zábavnější. Ale mít na předmět týden, sednout si k tomu na dvě hodiny a mít hotovo je samozřejmé výhodné, logické a praktické. „Jeden předmět odškrtnut“ je dobrá motivace jak do další práce, tak i k odpočinku a psychické pohodě.

Pro poslední vysledovaný bod se hodí slovo „ambivalence“, je v něm spoustu pozitiv, ale zároveň v tom vidím skryté špatné stránky. Prakticky jsem přestal chodit na učitelské servery, především jsem každý den několikrát kontrolovat Učitelé + na Facebooku, a počítám s tím, že se tam vrátím, protože je to skupina, která bez pochyb posouvá školství pozitivním směrem a to fascinujícím způsobem „učitelé pro učitele“. Je to stránka, která nabízí velkou dávku inspirace, proto se tam přidalo spoustu nových lidí a každý den se tam objevují stejné dotazy. V pátek se přidá Honza, zeptá se, jak učit dějepis na dálku. V neděli se přidá Zdenka a má stejný dotaz. A takhle pořád dokola, každý den několikrát, desítky lidí. Což, jak jistě chápete, je strašně super – učitelé drží spolu, pomáhají se, inspirují se a můžeme být spokojení. Navíc, třeba se učitelé začnou o metody zajímat i v situaci, kdy škola bude fungovat běžně. Ale na druhou stranu se ukazuje negramotnost učitelů, kdy si nedokážou přečíst příspěvky a diskusi a hned se ptají na svůj dotaz, aniž by zkontrolovali, jestli stejný dotaz nebyl položen před hodinou. Plus – ti učitelé se začali zajímat až teď, jak mají správně učit…

S poslední odstavcem souvisí i určité rozptýlení – najednou je všude spoustu zdrojů a je těžké si vybrat základní porci nástrojů, kterou budu používat, protože všechno je tak lákvé a skvělé. Navíc příliš mnoho experimentů s novými zdroji a nápady je špatná adaptace na novou situaci i pro studenty. Takhle jsem si chvíli ocitl v roli Buridanova osla, který si má vybrat mezi stejnými kupkami sena, nedokáže se rozhodnout, kterou vybrat a nakonec umírá. Já jsem sice neumřel, ale na dva dny jsem se zasekl.

„Vysvědčení, žebřík a kampaň“ – tři metody k vyzkoušení

Tři metody, které mají několik pozitiv, jsou jednoduše vysvětlitelné, lehké na pochopení a přináší více efektivity do výuky.

Vysvědčení

Jak už název napovídá, jde o hodnocení. Můžeme pochopitelně hodnotit především osobnosti, ale v zeměpise i města, regiony, státy či kontinenty. V přírodopise se dá také metody využít a myslím, že i v dalších předmětech, stačí mít učitelé ochotného přemýšlet.

Student tedy dostane téma k hodnocení – například Přemyslovci a jejich vláda v Čechách se zaměřením na fungování státu. Úkol je vymyslet předmět, dát známku a přidat slovní hodnocení, kde je vysvětleno, proč dostali Přemyslovci zrovna tu a tu známku.

Studenti nejen opakují, uvědomují si souvislosti a kontext, ale zároveň hodnotí a následně podkládají své hodnocení argumenty, porovnávají různé druhy informací, třídí je.

Lze samozřejmě vzít cvičení do dalších úrovní, kde budou studenti rozděleni do skupin a každý bude hodnotit něco jiného, v mém případě tedy i jiné dynastie (kde mohou být některé předměty pro všechny dynastie stejné).

Žebřík

Jednoduché cvičení k probrání příčin. Studenti mají stanovený důsledek, například první světovou válku, a jednotlivými příčkami žebříku se mají dopracovat právě až k zmíněnému závěru. Mimochodem, i ředitel na gymnáziu tuto metodu ocenil, když jsem ji použil ve druháku.

Lze opět pracovat individuálně nebo skupinách, na papíře nebo jen házet informace po učiteli, který je napíše na tabuli. Stejně tak mohou studenti zpracovávat informace graficky nebo může učitel vymyslet složitější projekt.

Foto z Pinterestu:

žebřík

Kampaň

Jde o metodu skupinové práce, kdy studenti bojují nejčastěji za lidská práva v určitém historickém kontextu – za zrušení otroctví ve Spojených státech, za kratší pracovní dobu během průmyslové revoluce, nebo za prosazení češtiny jako úředního jazyka během 19.století.

sdgdgr

Cvičení má čtyři hlavní kroky, které si každý učitel může zpracovat jinak, něco rozšířit, něco ubrat. Každopádně důležité je rozdělit třídu do skupin a vhodně vybrat a vysvětlit téma. Studenti následně mají přijít s názvem pro svou skupinu, nakreslit logo a přijít se sloganem. Důležité pro skupinu je si jasně stanovit cíl, protože to je další úkol a zároveň s tímto bodem jsou spojené další části cvičení. Jde především o to, jak se k tomuto cíli dostanou, jak zrovna oni pomohou, jakou zvolí strategii, jaký bude jejich marketing, na koho cíli a celkově jak to udělají, aby jejich kampaň byla efektivní.

Jak už jsem psal, dále záleží na každému učiteli, jak metodu rozšíří. Pokud je čas, ideální je samozřejmě, aby skupiny prezentovaly své práce a došlo k vzájemnému hodnocení.

V síti – zjednodušená oficiální metodika

K filmu V síti vyšla metodika. Oficiálně a zdarma je ke stažení zde. Ve spolupráci s filmaři ji připravil Kamil Kopecký (E-Bezpečí, Univerzita Palackého v Olomouci, odborný poradce filmu a osvětové kampaně).

Je důležité, že něco vyšlo a počítá se s vzděláváním. „Problém“ je, že metodika toho nabízí hodně, až moc. A proto tento text. Vycházím z toho, že realita je složitá, není moc času, učitelé učí spoustu hodin, mají rodiny, a tak třeba nezbude čas projít metodiku celou, dohledat si informace, připravit si minutu po minutě kvalitní hodinu. A proto zkusím metodiku zjednodušit tak, aby zabírala v reálně třídě jen několik minut, maximum jednu hodinu, protože nemá smysl chodit na film bez reflexe, ale zároveň se všemi povinnosti může být složité něco připravit. A to je účel tohoto textu.

Dvě důležité poznámky. Nic z následujícího jsem nevymýšlel sám, nic mi nepatří a k ničemu nevlastním autorská práva. Jen vybírám z metodiky pana Kopeckého, třídím materiál. Filtruji cizí metodiku tak, aby z ní zbyla základní kostra. Druhá je, že pokud se jedná o verzi pro mladší studenti, vážně nemá smysl jít do kina s tím, že učitelé budou šokováni, studenti se zasmějí a jdeme dál. Je nutná diskuse. A pokud možno dlouhodobá systematická práce s tématem, ne jednorázové zakňourání „dávejte si pozor na internetu“.

A bonusová poznámka, která je zmíněna i na konci filmu – nezakazovat internet, nenadávat studentům, že jsou závislí na internetu apod.

Začít se může jednoduše jen s vyjádřením pocitů žáků, ať už ústně, nebo písemně. Pokud probíhá metoda ústní formou, vhodné je zapisovat pocity studentů na tabuli.

Diskuse

Základní otázky pro nastartování hodiny. Slouží jak k úvodu reflexe filmu, tak i reality mezi žáky.

Bavíte se na internetu také s neznámými lidmi, které jste mimo internet nikdy osobně neviděli? Jak to probíhá?

Mají vaši internetoví kamarádi přezdívky, nebo používají spíše klasické jméno a příjmení, ať už reálné, nebo vymyšlené? Mají ve svých profilech svou reálnou fotku? A používáte vůbec ke komunikaci webku?

(Překvapení ve filmu bylo, že „Ústečan“ používal skutečné jméno, v realitě to ale není běžné. Buď se jedná o přezdívky nebo vymyšlená jména. „Webka“, kamera zamířená na uživatele počítače, by měla být VŽDY přelepená, pokud se bavíme o té přímo v počítači. Pro šikovné uživatele není problém sledovat oběť přes kameru, i když není připojená například na Skypu.)

Intervence a prevence

Druhé kolo, jdeme hlouběji. Zásadní téma – jak by reagovali žáci, kdyby se jim podobná situace stala? Zatímco v prvním kolem bych nechal žáky odpovídat volně, „házet“ odpovědi po učiteli, zde bych spíš použil skupiny nebo individuální psaní odpovědí. Ať se každý zapojí, ať každý přemýšlí a prožije si situaci.

Co byste dělali, kdybyste se dostali do podobných situací? Řekli byste to někomu, nebo doufali, že problém zmizí?

Znáte nějaké internetové linky, které vám mohou pomoci s vašimi problémy?

Co konkrétně byste napsali? Co je důležité uvést?

Máte na internetu nějaký profil? A kde? Jak ho máte zabezpečen? Může si třeba kdokoli prohlédnou seznam vašich přátel, nebo se dívat na vaše fotky? A jak se vlastně takový profil dá zabezpečit?

(Nejlepší samozřejmě o problému povědět rodičům. Základ. Pokud to nejde, tak požádat o pomoc odborníky – kontakty na konci textu. A profil se dnes dá zabezpečit „zámečkem“, což znamená, že nebude dostupný veřejně, bude dostupný jen pro lidi, kterým to autor profilu povolí. Další zabezpečení jsou samozřejmě logická – nedovolovat a nezveřejňovat polohu, své fotografie, své jméno a žádné osobní údaje.)

Právní minimum

Od kolika let můžeme mít legálně sex? (od 15 let)

Od kolika let můžeme na internet nahrávat své aktuální intimní fotografie či videa? (od 18 let)

Je trestné, když nám někdo na internetu navrhne setkání v reálném světě, aby s námi např. měl sex nebo s námi nafotil intimní materiály? (do 15 let věku dítěte je trestný již samotný návrh viz §193b TZ)

Aktivita 1

Úkolem je z fotografií pěti mužů vybrat sexuálního predátora. Žáci mohou být rozděleni do skupinek a měli by vybrat jednoho z mužů a následně obhájit výběr.

Po řešení by samozřejmě mělo zaznít, že sexuální predátor není jasně odlišitelný od jiných lidí a může vypadat jakkoliv. Není to plešatý starý muž, který bydlí u své mámy.

Aktivita 2

Žáci dostanou před oči falešný profil a jejich úkol je sdělit, jaké pocity v nich vyvolává a co si o profilu myslí. Zde by žáci měli pochopitelně dojít k tomu, že za profilem se může skrývat někdo úplně jiný.

Aktivita 3

Jak si ověřit identitu osoby, se kterou komunikujeme?

„Pomocí této aktivity lze trénovat základní dovednosti v oblasti ověřování informací v online prostředí. Žáci budou mít za úkol např. ověřit identitu osoby, se kterou videochatují, ověřit profil kamaráda, profil celebrity apod. a odhalit, zda jde nebo nejde o fake apod.

V rámci aktivity lze trénovat: reverzní vyhledávání fotografií v online prostředí, ověřování identity v reálném čase (“teď hned se mi vyfoť se vzkazem”…), detekce ověřených profilů celebrit, třeba na Facebooku (symbol modré “fajfky” u profilu), analýza podezřelé komunikace (dívky používají mužský rod, nutí k výměně intimních materiálů, nucení k výměně fotek apod.).“

Co by měl znát učitel?

Dodatečné informace o základních pojmech z filmu:

Sexting je dobrovolné sdílení vlastních intimních materiálů (fotografií, videí, případně sexuálně explicitního textu) s jinými osobami (partnerem, přáteli, ale také např. neznámými lidmi). Sexting je potenciálně velmi rizikový jev, protože pokud dojde k úniku intimních materiálů do online prostředí (a tvůrce a příjemce tak nad šířením materiálů ztratí kontrolu), dítě se snadno může stát obětí různých druhů online útoků – např. verbálního dehonestování, vydírání či vyhrožování, které mají na dítě vážný dopad a v extrémních situacích mohou končit až sebevraždou dítěte. Tyto situace film V síti věrně dokumentuje a zaznamenává.

Dalším fenoménem, na který se film V síti zaměřuje, je tzv. kybergrooming, což je termín, který označuje manipulaci dítěte v online prostředí jinou osobou s cílem přivést dítě na osobní schůzku v reálném světě. Zde pak může dojít k další manipulaci, ale také sexuálnímu zneužití či jiné formě fyzického ataku. Ne každá schůzka však musí končit atakem na dítě – naopak, řada abuzérů se k dítěti chová mile, kupuje mu dárečky, platí za něj útratu a chová se k němu velmi pěkně. Cílem je získat si důvěru dítěte, které je pak ochotno plnit to, co po něm pachatel požaduje.

Ve filmu narazíme také na celou řadu situací, které naplňují skutkovou podstatu různých trestných činů, např. Svádění k pohlavnímu styku, Účast na pornografickém představení, Výrobu a nakládání s dětskou pornografií, Zneužití dítěte k výrobě pornografie, Sexuální nátlak, Navazování nedovolených kontaktů s dítětem apod.

Zdroj: Kopecký, Kamil, V síti: Za školou METODICKÁ PODPORA PRO PEDAGOGY

Časté otázky a odpovědi k filmu:

Důležité kontakty:

E-bezpečí

http://e-bezpeci.cz

https://www.facebook.com/EBezpeci

Poradna: http://poradna.e-bezpeci.cz

Dětské krizové centrum

https://www.ditekrize.cz

Kontakt pro problematiku rizik kyberprostoru: +420 778 510 510

https://www.elinka.iporadna.cz

Národní ústav duševního zdraví

Projekt pro potenciální i reálné predátory https://parafilik.cz/poradna/

Sdílím, tedy jsem – poruchy příjmu potravy

V dnešním příspěvku zkouším něco pro mě neobvyklého a jiného – budu sdílet svou výuku na konkrétní téma. Což je možná běžné u jiných učitelů, ale buďme upřímní, často jsou ke stažení prezentace, které byly vytvořeny jen za účelem poskytnutí dotací a v rámci programu, do kterého byli učitelé vrženi donucením.

V ideálním případě, sebral jsem všechnu svou naivitu, budete vy psát další nápady, tipy, posílat odkazy, obrázky a videa, a vytvoříme dokonalou sbírku zdrojů na dané téma. Prosím?

1

První téma je podle mě důležité, pochopitelně. Poruchy příjmu potravy. Díky svobodě v našem systému jsem si téma přeházel už do šesté třídy, v sedmé je to hraniční a později už to nemá smysl, protože sedmá třída je „klasická puberta“, kde se snaží žáci přiblížit svým vzorům.

Proto prosím brát ohledy – prezentace a cvičení jsou pro šestou třídu základní školy. Téma patří do základů společenských věd („občanka“), ale je spojená i s mediální výchovou (podle mě ve velké míře – dnes téma učím jen v mediální výchově).

1)

Začínám na Youtube, kde pouštím skladbu s názvem Hvězdář od kapely UDG. Pro šesťáky je složité sledovat příběh v klipu a zároveň text, proto je první úkol jen sledovat klip. Druhým úkolem je společné luštění textu.

Části textu, které se podle mě hodí k rozebírání:

Ztrácíš se před očima

rosteš jen ve vlastním stínu.

Jak luna mizíš s nocí

v bělostných šatech pro nemocné,

prosit je zvláštní pocit,

jen, ať je den, noc ne.

Na chodbách v bludných kruzích zářivka vyhasíná,

a já ti do infuzí chci přilít trochu vína.

Na nebi jiných sluncí, jak se tam asi cítíš,

s nebeskou interpunkcí, jiným tulákům svítíš.

Obzor než klesne níž, je ráno a ty spíš.

Od vlků odraná, hvězdáře Jordána.”

Prakticky se jedná o brainstorming, kde se dozvím, co žáci vědí.

2)

Čas jít trochu hlouběji. A to uděláme pomocí klipů. Hlouběji znamená už ne pouhé vysvětlení, o jaké téma se jedná a o definici bulimie, ale především o příčiny. Druhá část je tedy zaměřená na otázku „Proč?“.

(Podobných spotů je na internetu velké množství.)

K tomu mi slouží spoty s jasným posláním a obrázky modelek. Cílem je opět jakýsi brainstorming, kde se společně bavíme o příčinách poruch příjmu potravy. Vždy docházíme k tomu, že se jedná o problém psychický a jedna z hlavních příčin jsou vzory v médiích, ať už skutečné modelky nebo „celebrity“ z Instagramu.

3)

Čas udělat si zápis. Ano, musíme. Ale jen krátký. Zápis obsahuje pouze přehled poruch příjmu potravy a jejich jednoduché definice. Cílem je, aby žák znal jednotlivé nemoci, uměl vysvětlit rozdíl mezi anorexií a bulimií, a měl přehled o častých příčinách vzniku poruch.

Pro další vhled do tématu používám videa ze stránek stream.cz a konkrétně pořád „Fenomén“, kde je jak anorexie, tak bulimie. Chce to zvážit, jestli videa pouštět, nejsou úplně jednoduchá na strávení, ale já je pouštím, spouští emoce, což zvyšuje šanci, že si žáci učivo zapamatují a něco si z hodiny vezmou.

Zároveň se u obrázky bavíme o důsledcích poruch příjmu potravy pro naše tělo a zdraví.

4

Zde je přibližně konec první hodiny.

4)

Druhou hodinu se zeptám studentů na cíle předchozí hodiny – vyjmenovat poruchy, uvést mezi nimi rozdíly, vysvětlit příčiny a důsledky. Samozřejmě odpověď získám jen od několika, tak musím využít další cvičení, abych zjistil výsledky celé třídy. K tomu používám psaní vlastního textu (to, co se z médií dozvěděli, mají použít pro vlastní mediální sdělení). Žáci dostanou papír s obrázkem, ke kterému mají napsat text takovým způsobem, aby odpovídal obrázku i našemu tématu. Šesťáky neomezují nebo jim neříkám, jak mají text vytvářet – jediný úkol je napsat text a mít titulek.

Po psaní textu několik z nich přečteme, sdílíme, společně řešíme.

Téma uzavřeme skutečným textem od slečny, která trpěla poruchami příjmu potravy a sdílela je na blogu.

Všechny soubory najdete zde ke stažení:

https://ulozto.cz/tam/_xvG7FROED7TQ

9 důvodů, proč by měl mít učitel Pinterest

Pinterest je sociální síť založená na nahrávání a sdílení obrázků. Zajímavých obrázků, ne selfie. Tak jednoduché to je. Nalezené obrázky („piny“) si následně můžete ukládat na své nástěnky.

Myslel jsem na založení Pinterestu snad dva roky, až jsem se na začátku ledna (samozřejmě večer před návratem do školy po prázdninách) odhodlal a šel do toho. Po necelém měsíci musím napsat, že to předčilo mé očekávání a cíl dnešního textu je jednoduchý a upřímný – pokud učíte, Pinterest vám může jen pomoct a nic tím neztratíte. Zde je mých devět důvodu, proč učiteli pomůže mít Pinterest, může ho motivovat a inspirovat.

Jednoduchost

Jen zadáte email, heslo, téma a jste ve světě, kde je tolik inspirace, že nebudete stíhat zkoušet nové věci. Nejde jen o lehké ovládání a fungování, ale i o to, jak jednoduše se můžete inspirovat a změnit svou výuku. Všichni víme, že někdy stačí jen jeden krok a spoustu věcí se může změnit. Stačí prvotní impuls.

er

Téma

Jak jsem psal výše – po založení Pinterestu stačí jen vybrat téma. Pinterest vám jich nabídne několik a vy libovolně vyberete. Jakmile vyberete téma, Pinterest vám zaplní domovskou stránku právě tímto tématem. Víc nemusíte dělat.

a

Sledující

Tím, že sledujete téma, nemusíte sledovat lidi. Můžete, ale nemusíte. Pinterest může sloužit čistě vám a vaší inspiraci, nikdo zde nehoní „lajky“ a nové sledující.

Závislost

Tím, že nejde o „lajky“, hodnocení či počet sledujících, odpadá několik klasických prvků sociálních sítí. Nemusíte se bát, že něco propásnete, nemusíte číst a vidět všechno Je to jen pro vás a na vás, nemusíte čekat na zpětnou vazbu.

Čas

Nemusíte vidět všechny nové příspěvky toho a toho člověka, proto jste „ochuzeny“ o prvky závislosti, ale zároveň ušetříte tolik důležitý čas. Vy můžete přijít kdykoliv a Pinterest vám kdykoliv poskytne inspiraci. Může to být jen patnáct minut týdně nebo měsíčně, záleží na vaší volbě. Inspiraci z vašeho tématu budete mít na Pinterestu vždy a automaticky.

Svoboda

Spojuje vše předchozí. Můžu si zde dělat co chci a kdykoliv chci. Zatím co na Twitteru mám závislost a cítím tlak vidět všechny příspěvky za daný den, tak nevím a neplánuji, kdy půjdu na Pinterest. Prostě až se mi bude chtít. Mohu jen kliknout „domů“ a mám zde obrázky. Mohu najít učitele a koukat se na jeho virtuální nástěnku. Až budu mít chvíli, nebo až budu chtít vyzkoušet něco nového, tak to zde určitě najdu. Můžete také samozřejmě tvořit vlastní obsah.

Budování vlastního portfolia

Pokud se vám něco bude líbit, budete chtít něco vyzkoušet, jen si to uložíte na svou nástěnku přímo na Pinterestu. Pinterest vám nabízí několik možností – můžete si samozřejmě vše naklikat/uložit na jedno místo, nebo si můžete vytvořit různé nástěnky (biologie, dějepis, zahrada a dům…) a také „podnástěnky“ (dějepis – 20.století, středověk, starověký Egypt). Celé vaše vizuální učení a zdroje do výuky na jednom místě s možností pořád hledat něco nového. Zároveň si můžete na některé nástěnky dát „zámeček“ a tím je uzavřít před veřejnými návštěvami vašeho profilu.

Bez názvu

Česká komunita

Evidentně je zde extrémně silná česká komunita – na tento blog chodí dlouhodobě nejvíce lidí právě z Pinterestu. A to i přes to, že jsem celou dobu Pinterest neměl a nic na něm nesdílel. A to i přes to, že Pinterest je jen o obrázcích. Což dává jasně najevo, že Pinterest má i další možnost a můžete si zde ukládat různé odkazy na texty a další zdroje.

zuuio

Nejen česká komunita

Pokud si založíte například Twitter a budete psát česky o školství, budete v české učitelské bublině. Na Pinterestu je ale pochopitelně celý učitelský svět, tam leží ta hlavní inspirace. Jen jsem si přeložil názvy svých nástěnek do angličtiny, začaly si moje obrázky ukládat zahraniční učitelé na svoje nástěnky (čímž zas já získávám další inspiraci na jejich nástěnkách).

Stačí jen pár kliknutí a jste v novém světě, díky kterému může být výuka bohatší.

Čas probuzení – osnovy neexistují

Už nějaký ten pátek jsem měl v plánu napsat článek a zároveň výzvu s jasným obsahem: „Lidi, sakra, osnovy už neexistují!“ Ale realita předčila obrazy v mé hlavě. Zadal jsem klíčové slovo „osnovy“ a vždy jedno české médium – iDNES, Lidovky, DVTV a Českou televizi (další už jsem pak radši ani nevyhledával…). Všechna použila v poslední letech slovo osnovy ve spojení s českým školstvím, mnohdy v roce 2019, Česká televize například v souvislosti s výukou o Janu Palachovi.

Co se stalo? Proč to tak je? Píší texty pouze starší lidé, kteří mají v hlavách tolik zaryté slovo osnovy, že ho používají v kontextu, kam už dávno nepatří?

Text tak slouží spíše neučitelům, kteří by po patnácti letech měli zjistit, že osnovy už neexistují a byly nahrazeny Rámcovým a školními vzdělávacími programy. Co to je? Jaký je rozdíl mezi osnovami a novými programy?

Osnovy byly papíry a systém, kdy stát určil obsah učiva, které se pak muselo odučit ve třídách. A důraz je vážně kladen na spojení „odučit“. Šlo o klasickou centralizaci a v dobách minulých i o propagandu a vychování socialistických občanů už od raného věku. Výhodou pochopitelně bylo, pokud žák přešel z jedné školy na druhou, neměl mít problémy s adaptací z pohledu učiva, protože všechny školy probíraly to samé zhruba ve stejný čas. V září revoluci v Rusku, v březnu „osvobození“ Prahy sovětskou armádu a v červnu bratrskou pomoc…

Co máme místo osnov? Stát zmenšil svou úlohu a nyní máme dvě úrovně dokumentů – státní a školní. Státní pokrývá Rámcový vzdělávací program a školní úroveň školní vzdělávací program konkrétní školy (častěji se používají zkratky RVP a ŠVP). Celý systém je zpracován tak, že stát určí minimum, které škola musí zvládnout naučit, zbytek si škola může doplnit podle sebe. Navíc stát neurčuje témata, ale výstupy v podobě kompetencí. Nikde tak není napsáno, co má učitel učit, ale jaké dovednost má žák mít. Jak k tomu učitel dojde je čistě soukromá věc. Některé téma je tak možné naprosto osekat, abych se mohl věnovat tématu s podle mě vyšší prioritou. Dokonce není problém přeházet učivo a to nejen například z konce ročníku na listopad, ale dokonce mezi jednotlivými ročníky. V praxi znamená, že jsem to já, kdo rozhodne, co se budou učit šesťáci a můžu jim do šestého ročníku dát učivo, které bylo v osnovách klidně až pro osmý ročník.

Pravěk, nejdelší období lidských dějin, má tak tři výstupy pro úroveň základní školy. Jeden z nich například zní „charakterizuje život pravěkých sběračů a lovců, jejich materiální a duchovní kulturu“. A to, pokud budu chtít, zvládnu za jednu hodinu s tím, že stihnu dát studentům samostatnou práci na patnáct minut. U starověku nenajdete nic o Sýrii, Mezopotámii a dalších státních útvarech. Co mám žáky naučit? Žák „rozpozná souvislost mezi přírodními podmínkami a vznikem prvních velkých zemědělských civilizací“. Kam tím mířím? Za prvé, pokud učitel chce, může učit moderní dějiny v šestce nebo v prváku na střední škole, a učit pozpátku, to znamená jít od moderních dějin k pravěku. Nebo za druhé, a to je důležité, nemůže se vymlouvat, že nestíhá a na moderní dějiny nezbývá čas, protože je toho „v osnovách hodně“. Úkolem je postupovat tak, abych  stihl to podstatné = moderní dějiny. Protože pravěk, starověk a velkou část středověku může stihnout v jednom roce. Stačí chtít. A myslet.

Mohl bych psát dál o kompetencích, mezipředmětových vztazích, ale nechci nikoho zahltit příklady a informacemi na první pohled zbytečnými. Jde především o základní a jednoduché informace, které jsem se pokusil vysvětlit.

Jednoduché shrnutí:

    • osnovy neexistují přes patnáct let

    • stát určuje přes RVP pouze povinné minimum v podobě dovedností, které má žák umět

    • každá škola má dále svobodu udělat si na základě RVP svůj vlastní plán, profilovat se

    • učitel je v současném systému svobodný jedinec, který může volit jakékoliv metody, může přidávat témata, přeskakovat je, rozhodne co a kdy bude učit

Metody ve stylu sociálních sítí

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21.století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového. Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal (zde). Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

    • jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

    • Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

    • Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

    • Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

    • A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se  jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time zde). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít zde:

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si sami. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

SocSítě1

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Práce jedné skupiny studentů:

A někteří šli dál a místo klasického textu udělali animovanou konverzaci:

Ukrajinský prezident:

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Jak jsem zrušil známky – formativní hodnocení I.

Na začátku školního roku se naskytla ideální šance – dostal jsem ekonomický seminář pro čtvrtý ročník, který nemá daný obsah. Zároveň jsem o letních prázdninách přečetl knihu o zavádění formativního hodnocení a tak jsem spojil dvě věci a rozhodl se, že ekonomický seminář je ideální místo pro „experiment“. Seminář je dvouhodinovka, je pro maturanty, není to předmět, který by měl vysoký profil, což znamená, že by někdo od něj něco očekával a někdo by ho sledoval či kontroloval. A studenti maturitního ročníku budou rádi, že se věci trochu změní, uvolní a nebudou muset dělat tolik věcí. I když poslední část je trochu zavádějící. Alespoň kvůli známkám se nebudou muset stresovat. Ve vysvětlení totiž padlo, že nebudou známky. A to většinu nalákalo, zrušení známek a na druhé straně zavedení formativního hodnocení si studenti odhlasovali. To byl krok první. Jak vše probíhalo? Jaké byly představy? Plány? Jak vše vypadá po třech měsících?

Ale na startu musí stát otázka: „co je formativní hodnocení?“ Za prvé, je to v realitě docela složitý proces. Definice: „průsečík tří procesu“ – kde je žák teď, kam se ubírá a jak se tam dostane, vám nedá praktický postup. A to je nejhorší na formativním hodnocení, nikde není jasně stanovené, jak máte postupovat, co k tomu používat, čím skončit atd. A nejtěžší je samozřejmě odhodlat se ke změně, už jen právě kvůli tomu, že sami nevíte, jak začít, a úspěch rozhodně není zaručený. Další složitý problém je vysvětlit vše studentům a vyrovnat se s (sebe)kritikou, možnou vzpourou studentů a vlastními pochybami.

asfsdf

Dylan Wiliams a Siobhán Leahy stanovili v knize Zavádění formativního hodnocení pět základních bodů, od kterých se lze odrazit a které znamenají formativní hodnocení v praxi.

  • Začít od konce, to znamená stanovit si cíle, kritéria, které znamenají úspěch studenta.
  • Teprve poté zjistit, kde se student nachází, získat pro to důkazy a odtud se odrazit k formování k cíli.
  • Po druhém bodě musí následovat zpětná vazba od učitele ke studentům, kteří se mají dozvědět, jak na tom jsou a co udělat, aby se dozvěděli více, byli úspěšní. Jinými slovy, aby došlo k formování.
  • Následně jde o vzájemný proces mezi studenty, mezi učitelem a studenty, kteří by se měli navzájem podporovat při učení, vzájemně se hodnotit a vzájemně se obohacovat a zlepšovat se.
  • Hlavní cíl je podle autorů knihy dosáhnout jakési autonomie studenta, samostatnosti.

Jak vypadalo moje převedení této teorie do reality výuky na gymnáziu?

Krok první. Stanovit si cíle. Co žáci mají umět? To musí být dopředu jasné a zveřejněné pro studenty. Což je trochu problém u předmětu, kde to není určené a vy ho učíte poprvé. Ale na x hodin jsem podobné body vypracoval.

oba

Další věc. Určitě jsem věděl, že k výuce vedené formativním hodnocením patří portfolio. Nakoupil jsem tak „obaly“, desky a rozdal je studentům. Vysvětlil jejich účel – „budeme dělat hodně cvičení, portfolio je místo, kam si budete práce zakládat, já je budu kontrolovat a psát  k tomu komentáře, vy případně opravovat a upravovat“. Jinými slovy, budu si průběžně zjišťovat, jak na tom jsou. Zároveň jsme první hodinu vyplňovali dva testy finanční gramotnosti, abych věděl, k čemu všemu se vrátit, jaké mají či nemají studenti základy (jestli například mám probírat RPSN).

Testy. Psát se budou, ale nebudou z nich známky, jen body. Pokud student něco nebude mít, nebude vědět, tak si to připraví na jednu z dalších hodin, doučí se, případně požádá o pomoc a znovu vysvětlení, pak už zbývá jen domluva, jakou formu mi dá vědět, že to skutečně umí a chápe látku.

Zpětná vazba je další podstatná věc (nejen pro formativní hodnocení). Sami studenti už mají body, které mají umět a mohou se kontrolovat, jestli je zvládají. Pak samozřejmě já občas zkontroluji přes různá cvičení, jestli látku ovládají. Portfolia si dvakrát za pololetí vyberu, napíšu komentář, poskytnu ke všemu zpětnou vazbu. Cvičení v hodinách chvíli zaberou, mám tak čas každého obejít, poradit, zkonzultovat, zeptat se. A poslední část zpětné vazby samozřejmě je, že studenti mohou kdykoliv hodnotit mě, hodinu, téma a mohou zasahovat do výuky. Dále dostanou za určitý čas papír, kde mohou anonymně hodnotit seminář, výuku a mě jako učitele.

Jak to funguje v realitě? Není to asi úplný „fail“, chyba, ale taky to není vyložený úspěch. Zatím. Respektive výuka je i podle hodnocení studentů v pohodě, ale otázka je, jestli k tomu přispívá formativní hodnocení a metody s ním spojené. Problém je v tom, že neexistuje žádný jednoduchý a jasný návod, jak formativní hodnocení aplikovat, takže je realita výuky zúžená na zrušení známek a „nějaká divná porfolia“. U portfolia je problém, že čtvrťáci se pochopitelně nebudou nijak extrémně vyvíjet během osmi měsíců ve škole, nedojde k velkým změnám a vývoji. Což je možná celkový problém – má smysl zkoušet formativní hodnocení u osmnáctiletých studentů, kteří se už tolik neformují?

Totální neúspěch jsou testy, kdy sice devět z deseti studentů by mělo jedničky (kdyby se známkovalo), ale nikdo nepodstoupil znovu vyzkoušení a nikdo si neopravil chyby (třeba i jen tu jednu malou věc, kterou neznali nebo si spletli), takže opět nedochází k žádnému formování a celá metoda pak postrádá smysl.

Otázkou tak je, jak moc se hodina vlastně liší od klasické hodiny?

Přes prázdniny budu muset načerpat energii, sílu a především inspiraci z internetu, stejně tak si budu muset opět přečíst knihu o formativním hodnocení, protože ekonomický seminář je super, ale formativní hodnocení v něm úplně nezáří, není jasně viditelná a nezanechává stopy.

Finální hodnocení pokusu o zavedení formativního hodnocení na semináři najdete tedy až v druhém díle, na konci školního roku.

 

Učitelé na sociálních sítích #7 – Pavel Hodál

Představení

Ahoj, jmenuji se Pavel Hodál a už 19 let přemýšlím nad tím, co učit a jak to učit. Řešil jsem to jako žák, později jako student a nyní jako učitel. Je to podle mě nekonečný proces. A díky tomu, že je nekonečný, mě stále ještě i po těch mnoha letech baví.

Někdy před osmi lety jsem si omylem smazal z disku všechny přípravy, prezentace, písemky. Prostě vše. Celý můj dosavadní učitelský život odešel do virtuálního koše.

Ano, mohl jsem si vše obnovit ze zálohy. Ale neudělal jsem to a bylo to jedno z nejlepších profesních rozhodnutí. Byla to ideální příležitost začít znovu a jinak. Podívat se na vše z jiného úhlu pohledu. Takže bych mohl říct, že mým životním krédem je “učitelský vývoj, změna, nové podněty”.

Když už se tu tak představuji, musím zmínit i druhé mé důležité heslo. Tvrdím, že pracuji doma a bavím se v práci. Více či méně se mi to daří. Někdy je více té zábavy a jindy zase práce a povinností. V obou oblastech. Učitel je jen člověk jako každý jiný. Proto je velmi důležité vybalancovat osobní a pracovní život. Najít určitou rovnováhu.

Myslím, že třetím bodem, který mě charakterizuje, je cestování. Kdysi dávno jsem ještě jako student objel Evropu a pak se vydal do Indie. Prostě jsme v Brně sedli na autobus a po deseti dnech a mnoha busech, vlacích a taxících překročili indickou hranici. Takovou cestu po zemi jsem pak absolvoval ještě dvakrát. Indie mě chytala a už nepustila. Létal jsem tam každý rok. Následovalo přerušení práce a téměř dvouletá cesta kolem světa. Od té doby jezdím jen do Indie. Příští prázdniny už to bude 25 let.

Baví mě i publikování na webu. Na svých stránkách https://www.tybrdo.cz píšu o tom, co se mi osvědčilo ve škole a také sepisuji tipy, zážitky a návody pro cestování po Indii. Někdy mám víc náladu psát o Indii a jindy zase o výuce a školství. To je dost šílený mix. Ale rozdělovat to nechci.

Jaké bylo tvoje očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Očekávání? Je to už dlouho, moc si nevzpomínám. Ale troufám si říct, že asi žádná. Já nastoupil do školství po roce práce v soukromém sektoru a po téměř dvouleté a úžasně svobodné cestě kolem světa.

Ve škole jsem tedy začal totálně odpočatý a s nadhledem. Nebyl jsem typický student hned po státnicích. Ta chuť něco tvořit, dělat, učit… byla po dlouhém “cestovatelském nicnedělání” tak silná, že přehlušila všechny ostatní negativa. Šel jsem tehdy oproti soukromé sféře s platem o polovinu dolů a ocitl se okamžitě na hraně materiálního přežití. Čekal jsem to, ale bylo to těžší než jsem si kdy dokázal představit. Za garsonku v Brně se v té době platily 4 tisíce a mně na účet přišlo 5 700 Kč čistého.

Překvapilo mě tehdy složení učitelského sboru. Většinu tvořily důchodkyně a nebo učitelky těsně před důchodem. Muži žádní. Tomu bohužel také odpovídala témata hovorů ve sborovně, způsob komunikace s žáky, celková energie a nastavení školy. Nebylo to vždy příjemné. Pozitivní ostrůvky tu ale existovaly. Mladé kolegyně byly ve velké menšině, ale přeci jen se jich tu pár vyskytovalo. Jednu z nich jsem si pak vzal za manželku. Občas vtipkuji, že v tom davu důchodkyň vlastně neměla konkurenci 🙂

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla. 

Ideální hodina je taková, která má přesah. Neskončí zvoněním a hranicí jednoho předmětu. Když se mi podaří propojit přírodopis, zeměpis, chemii, článek z internetu, který četli, nebo třeba televizní dokument. Když se v očích žáka objeví takové to “AHA”.

Mě v tu chvíli stačí jeden takový žák ze třídy. Občas se totiž stane, že ten “aha” okamžik přijde u ostatních se zpožděním. Dříve nebo později ale přijde. Já jako učitel u toho už možná nebudu, ale věřím, že ten okamžik nastane.

Jedna žákyně mi poslala po prázdninách pohled z cest. Píše v něm doslova: “Drahý pane učiteli, posílám pozdrav z rozhraní dvou litosférických desek… Úplně si vás tady dokážu představit, jak se rozplýváte nad krásou země a hlavně nad geologií… Děkuji za cenné informace, které tu využiji.”

Takže ta ideální hodina (kterou jsem tak tehdy nevnímal), měla dohru o půl roku později.

Ideální hodina je také taková, kdy neodcházím vyčerpaný a s unaveným hlasem. Je to hodina, kdy žáci pracují více sami a já jsem jen jejich průvodcem.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Začnu těmi pozitivy. Mezi ně řadím v prvé řadě obrovské množství nadšených kolegů učitelů. Mám je kolem sebe a potkávám je na kurzech. Sám jsem v rámci různých projektů školil na rozmanitých školách. Potkal jsem úžasné lidi, kteří byli nadšení do své práce. Bylo poznat, že mají žáky rádi a také, že rádi učí. Co učitel, to originál.

Stačilo se projít po třídě, chvíli si s nimi povídat… a hned člověk získal obrovskou zásobu inspirace a elánu. Nemyslím, že bych to mohl a dokázal využít. Neznamená to, že musím hned převzít jejich nápady. Byli to často učitelé prvního stupně nebo mně vzdálených oborů. Ale jako inspirace a na dobití mých “učitelských baterek” to stačí. Myslím, si, že i přes negativní obraz v médiích, je takových většina. Data k tomu ale nemám.

Mezi ta negativa patří podobná setkání. Ale bohužel s úplně opačnou polaritou. Projel jsem různé školy nebo byli takoví jedinci násilím vysláni na má školení. Otrávení, naštvaní. S názory a metodami, které se už desetiletí nezměnily. Bohužel i takových jsem hodně potkal a nebylo to příjemné.

Dřív mi to bylo skoro jedno, ale od té doby, co mám vlastní děti, to řeším poněkud víc. Co kdyby takový jedinec měl učit mé dítě? Co s tím? Někdy mi připadá, že Český stát se chová jako takový nezodpovědný rodič, kterému nezáleží na tom, kdo a jak jejich děti učí.

O tom, co učit a jak to učit se vedou spory. Nebo ještě hůře ani se o tom nemluví. Chybí koncepce, chybí systematická podpora a chybí hluboký zájem. Ano, můžete namítnout, že tu máme učitelské komunity, konference, různé projekty… Jenže to je podle mě jen takové plácnutí. Ostrůvky pozitivní deviace. Ale systematická kvalitní vize školství chybí. Možná právě proto jsem rád za všechna ta pozitivní setkání s učiteli, kteří dělají svou práci dobře a s láskou. Takže abych to shrnul na závěr – za největší negativum českého školství považuji to, že stojí pouze na nadšených individualistech nebo výjimečných školách (jejich ředitelích).

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným?

Výjimečný učitel je podle mě osobnost. Učí přirozeně a žák mu věří to, co říká a prezentuje. Vyvolává touhu také to zkusit, zkoumat, jít víc do hloubky. Jde příkladem.

Myslím, že my všichni máme někde ve své minulosti nějaké učitelské vzory, které nás v průběhu dětství nebo dospívání ovlivnily. Potkali jsme je v určitém životním stádiu a v určitém osobním rozpoložení. Výjimečného učitele máme tedy každý jiného. Je náš osobní “úžasný učitel”.

To, že mě kdysi na gymplu zaujal biolog pro svůj předmět nebo angličtinářka se stala vzorem, ještě neznamená, že byli zároveň výjimeční i pro mé spolužáky. Jinak by tu dnes bylo dalších 30 učitelů biologie, že?!

V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele? Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatný učitel neučí. Špatný učitel přednáší. Pouze diktuje a nezáleží mu na tom, zda jeho žáci látku chápou. Špatný učitel neposkytuje zpětnou vazbu.

Špatný učitel se dále nevzdělává a učí tak, jak je už 20 a víc let zvyklý.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Jako každý začátečník jsem možná měl přehnanou představu, že můžu každého něco naučit. A že o to také žáci stojí. Brzy jsem vystřízlivěl. Dodnes si pamatuji na jednu moji žákyni, která mi v 9. třídě nedokázala na mapě ukázat Atlantik. Nevěděla, netušila, nechápala, co po ní chci. A bylo jí to jedno. Já z toho tehdy šílel. Nechápal jsem tu situaci.

Dnes je dospělá a občas se potkáme. Přitom si pěkně popovídáme. O všem jiném než o škole. Je spokojená, má rodinu a pracuje. Takže to vlastně dobře dopadlo, že?!

Za největší chybu tedy považuji přílišné soustředění na obsah konkrétního předmětu a chybějící nadhled. Když jsem jej (aspoň částečně) získal, ulevilo se mi.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Naprosto nepřipravila. Selhala jak odborně tak i v didaktické rovině. Vidím v tom jeden obrovský průšvih.

Asi bych měl zřejmě vysvětlit, jak to s mým studiem vlastně bylo. Já vystudoval učitelství biologie-zeměpis-geologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. To byla pro mě opravdová kombinace snů. Velký dík patří mnoha nadšeným učitelům, kteří byli zapálení pro svůj obor a dokázali nám zprostředkovat své znalosti. Přednášky i cvičení byly téměř bez výjimky velmi kvalitní a oni odvedli dobrou práci ve svém oboru.

Jenže žádný z nich nebyl učitel ani didaktik. Mluvili o buňce a horninách, mapách a rostlinách… prostě o svých oborech. V tom byli dobří. Jak to naučit, to je nezajímalo. I když bylo součástí studia pedagogické minimum, nikdo se nám, až na pár výjimek, v tom nijak nevěnoval. Občas na Přírodovědě zaskakovali lidé z brněnského Pajdáku a to pak byla velká bída. Lidsky i odborně.

Třeba taková didaktika geologie – ten předmět jsme měli v indexu ale ne v rozvrhu. Nikdo to totiž nechtěl učit. Tak jsme ten předmět vůbec neabsolvovali. Nikdo si toho nevšiml. Jenže pak jsme z toho státnicovali. Cekem úsměvné, že?

Později jsem si dodělával studium informatiky na Pedagogické fakultě v Brně. Měl jsem už za sebou šest let práce ve školství. A to, co jsem na “Pajdáku” viděl, mě znechutilo a odradilo. Učili nás lidé, kteří na přednášky chodili naprosto nepřipravení a vůbec netušili, jak to v reálné škole a v hodině probíhá. Třeba jednou přišel vyučující a dvě hodiny nám vysvětloval, jak ve Wordu formátovat odstavce, jak nastavit tučné písmo a podobně. Ozvali jsme se, že jsme všichni učitelé informatiky, že to sami umíme a učíme. Jeho to nezajímalo a mlel dál svou. Takových tam bylo hodně.

Někteří přednášející ale zájem měli a ptali se nás, svých studentů s praxí, co a jak ve škole děláme. Tak proběhly i některé přednášky a zkoušky. Původně jsem šel na studia pro nové informace já sám. Ale bývalo to naopak. Já vysvětloval zkoušejícímu, jaký software se ve škole používá, jaké jsou alternativy, co v něm žáci dokážou. On jen překvapeně doplňoval “aha!, to je zajímavé, to jsem netušil”. Pak mi zapsal jedničku a šel jsem domů. Jen tak mimochodem, za to studium jsem platil 🙂

Často jsme tam seděli s otevřenou pusou a nevěřili svým uším, jaké bludy, nepřesnosti s neznalostí školské reality nám páni docenti vyprávěli. Vůbec netušili, co je obsahem studia ZŠ a co patří na střední školu. Ti lidé tam učí dodnes. A připravují budoucí učitele.

Vlastně jsme všichni v kruhu (všichni učitelé s praxí) po prvním semestru naznali, že to nemá cenu a že to tam jen musíme odsedět a získat závěrečný papír s razítkem.

Nechci jim všem křivdit. Je to přeci jen už pár let zpět a situace se mohla změnit. Když se ale podívám na web těch kateder, kterými jsem na Pajdáku prošel, vidím stále stejná jména.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Mám rád techniku a rád ji využívám při výuce. Nemyslím si ale, že technika ve školství by měla být samoúčelná. Vždy by měla plnit roli podpůrného prostředku pro vlastní cíl výuky.

Technika není špatná a neměli bychom ji vinit za to, že ji žáci mají rádi. Mobil, tablet, internet – to jsou jen nástroje. Je to kladivo, které použiji ve správnou chvíli na správném místě. Nic víc. Je to jen prostředek, díky kterému může být hodina zajímavější, živější. Nezapomenutelná. Odlišná, efektivnější… vyberte si, co vám vyhovuje. Použijte správné kladivo na správném místě a nezatloukejte hřebík dlaní. Žáci to ocení. To mi dělá radost. Když se mi podaří díky technice efektivněji dosáhnout cíle hodiny.

Radost mi dělá také zpětná vazba od žáků, od rodičů, od kolegů. Nemusí být zrovna hned pozitivní. Stačí jakákoliv. Je totiž projevem zájmu. A to někdy stačí. Radost mi udělají absolventi, když se po půl roce staví a vypráví, že se jim daří. Že třeba zpětně ocenili, že jsem na ně byl víc náročný, než tehdy čekali, a že se jim to nyní v dobrém vrátilo.

Radost mi dělá i ta neustálá změna, kterou procházím já jako učitel. Stačí se podívat na mé starší metody práce a přípravy do hodin před dvěma třemi lety. Vidím u sebe posun a mohu srovnávat. Neznamená to, že jsou ty metody lepší. To netvrdím. Jsou jen jiné. A pro mě osobně je to znamení, že nestagnuji a pořád ještě si hraju v práci a pak pracuji doma.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jsem učitel a ne úředník. Byl bych špatný úředník a ještě horší ministr. Takže díky, nechci.

Co bych řešil? Finance? RVP? Různé “strategie”, inkluzi? Víceletá gymnázia? Stárnutí učitelské populace? Systém přípravy nových učitelů? Je toho hodně a zabývají se tím různé profesní skupiny. Pak se všichni pohádají a osočují se navzájem v médiích. Za ty roky, co to čtu, jsem ztratil iluze, že řešení existuje.

Panu ministrovi školství bych tedy přál silný mandát. Prostě jasné zadání a vizi od vlády směrem ke školství. Veškerou možnou podporu od vlády. Jasné slovo o prioritách podpořené konkrétními skutky a ne jen planými sliby. K tomu dobrý tým, který to dokáže zrealizovat.

Pokud bych přeci jen mohl něco navrhnout, něco z říše pohádek… Myslím si, že učitelům by někdy prospělo vyjít ze svého skleníkového prostředí do reality pracovního trhu. Hned by se na mnohé problémy koukali jinak 🙂

No a veřejnost, zejména různé rozumbrady z diskuzí, bych nechal rok učit. Se vším všudy. Možná by jim to také změnilo pohled na věc.

Organizoval jsi konferenci BUMeeting. Proč a jak tě napadlo něco podobného udělat? 

Učitelských konferencí a různých školení je celkem dost. Velkou řadu z nich jsem absolvoval jako účastník. Postupně mi ale docházelo, že se na nich setkává podobná skupina lidí. Většina z těch akcí je totiž zaměřená oborově. Třeba jen na technologie ve vzdělávání nebo na matematiku či jednu konkrétní platformu. Na tom není nic špatného, určitě je potřeba jít ve svém oboru do hloubky a dál se vzdělávat.

Jenže tomu někdy chybí ten přesah. Inspirace odjinud. Dokud jako učitel informatiky, přírodopisu a zeměpisu nepůjdu na přednášku o hudbě, nemám šanci zjistit, jak by mi pohled učitele hudebky mohl rozšířit obzory. Možná právě proto se mottem prvního ročníku BUMeetingu stala vzájemná inspirace:

  • Dějepisář zvládne programovat roboty.

  • Ajťák naučí přírodopis.

  • Hudebkářka se dozví o fakenews.

  • Mediální výchova zaujme všechny učitele.

Druhým podstatným důvodem bylo, že podobná velká akce v Brně chyběla. Ono jezdit z Moravy na konference do Prahy nebo do Plzně je prima. Jen to pro nás znamená velmi brzké vstávání, dopravu na druhou stranu republiky, případně hledání ubytování. Prostě samé komplikace.

Pro konferenci potřebuješ tým lidí, kteří se toho ujmou, vhodné prostory a chuť do toho dát čas a energii. To vše se v danou chvíli na daném místě splnilo. Tak vznikl Brněnský Učitelský Meeting.

Jaké to bylo po organizační stránce, vyskytly se nějaké problémy? 

Tým lidí se dal dohromady celkem snadno. Stačilo jen naťuknout a hned jsme chrlili nápady.

Problémy nastaly s účastníky. Asi bych to neměl nazývat přímo “problémy”. Bylo to vlastně příjemné. Zájem mezi učitelskou veřejností byl vyšší, než jsme čekali a než jsme byli schopni v daných podmínkách zvládnout. To je určitě sen každého organizátora akcí.

Když jsme konferenci plánovali, počítali jsme, že možná přijde až 60 lidí. Přeci jen akce je nová, nemá historii, reference, pověst… Ale plánovanou kapacitu jsme dosáhli už během prvního týdne a po pár dalších dnech jsme byli na stovce přihlášených. A to už byla krize. Sice příjemná, ale krize. Ty učitele je potřeba někam umístit, zajistit židličky, jídlo, více workshopů a tím pádem i více lektorů…

Když jsme byli někde na pozici 130 přihlášených, museli jsme vyhlásit stopstav a ostatní už odmítat. I přesto jsme v den zahájení akce měli desítky náhradníků. Proto největším problémem bylo odpovídat na e-maily a sdělovat, že to letos opravdu nejde, že musí počkat, jestli se neuvolní místo.

Můžeš BUMeeting s odstupem nějak zhodnotit? 

Chtěli jsme vzájemnou inspiraci a dostali jsme ji.

Prohlížel jsem si, jaké workshopy si jednotliví účastníci vybrali, a všiml si, že skutečně se naplnil náš předpoklad a oni si namixovali rozmanitou směs. Technici navštívili didaktické workshopy vedené učitelkami prvního stupně, humanitně zaměření účastníci si vyzkoušeli práci s roboty. V tomto ohledu se zřejmě cíl akce opravdu vyplnil.

Shrnul to jeden z mých kamarádů. Ptal jsem se jej, co absolvoval. Prý že už má dost toho svého technického oboru a tak si rád vyzkoušel papírové skládačky a bubnování. U tématu, které vůbec nesouviselo s jeho prací, si odpočal a získal nápady pro práci s vlastními dětmi.

Určitě nejen mě zajímá, jestli bude další ročník. Takže bude? 

Když jsme se ptali na závěr letošní akce účastníků, jestli by přijeli i příští rok, tvrdili, že ano. A také nesmíme zklamat všechny ty náhradníky, kteří se na první ročník nedostali.

Stálo nás to obrovské množství času, stálo nás to energii a nervy. Jenže – i v průběhu tohoto rozhovoru jsem několikrát mluvil o vzájemné inspiraci učitelů. To stejné platí i pro organizátory. Je příjemné mít kolem sebe šikovné a nadšené kolegy. Každý z nich umí to své a rád jsem se přiučil. Pokud se domluvíme, šel bych do toho znovu.

Učitelská depka

Znáte to, občas se něco nepodaří a jindy se zas prostě nedaří obecně. Nemusíme být vždy jen pozitivní, sdílet zde úspěchy, nápady, metody. Mám i horší období, mám je každý rok a každý rok přemýšlím, jestli má smysl učit, jestli má smysl pracovat s lidmi, jestli má smysl snažit se. A taky jsem si, klasické klišé, myslel, že ostatním učitelům se to neděje. Buď jsou už dole, nebo pořád nahoře. Ale ozvali se další učitelé, kteří to zrovna teď a tady cítí stejně. A pokud se podíváte na různé výzkumy, vypadá to, že svět je plný učitelů s depresemi a úzkostmi…

Všichni asi vědomě či podvědomě tušíme a víme, proč je tohle tak velký a důležitý problém. Máme se starat nejen o učení, ale i o to, aby se studenti cítili dobře, což asi učitel ve viditelné depresi nedokáže.

Není to nic nového, občas jsme dole, někdy nahoře. Stává se to naprosto pravidelně a stává se to ve všech povoláních. První roky ve škole jsem pozoroval, jak tři měsíce pomalou stoupám po imaginárních schodech, krok za krokem, je mi lépe a lépe, hodiny šlapou, není nač si stěžovat. Představte si, že se dostanu na bod do výšky 100. Pak přijde jeden den, jedna a více hodin, a všechna snaha předchozích měsíců je pryč. Přijde úder a pád rovnou o několik schodů dolů. Pro představu – spadnu až na bod 20. Takhle se pár dnů, někdy i týdnů hrabu v podsvětí, abych znovu pomalu stoupal směrem nahoru. Tentokrát na bod 120. Dokud nepřijde další pád, na bod 40.

Následná situace se dá popsat jako stav bez nálady, ale stačí málo a může se spustit „kanonáda“. Pak si uvědomím, jak nevhodně jsem se choval, je mi to líto a padám ještě níž. V tom případě je to na delší dobu, protože se spouští začarovaný kruh – bez nálady, jen učit, jíst, spát. Bohužel moc přemýšlení znamená špatný spánek. Nevyspalý zase do práce, kde mě nečeká nic hezkého, jen studenti, které to nezajímá a budou jen rušit, zase ten samý stereotyp.

Pokud neučíte, představte si situaci, kdy přijdete vyčerpaní domů, je půl pátý, máte hlad a musíte si vybrat. Buď se zastavíte, na chvíli si odpočinete a najíte se, nebo půjdete pracovat a pak se možná najíte. V případě prvním – relax, se celou dobu stresuji, že nestihnu mít připravené hodiny, že nemám čas na jídlo a ptám se na otázku, co když po večeři usnu? A co když nestihnu opravit práce? V druhém případě se mi při přípravě bude chtít spát, budu dělat chyby, budu mít hlad, a kdo ví, jak to dopadne. A navíc je to opět právě zmíněný stereotyp – přijdu domu z práce jen proto, abych šel pracovat. To se pak samozřejmě může projevit na mém chování. Co když se „obětuji“, připravím si hodinu, s kterou jsem si dal fakt práci, nejedl jsem a ještě jsem se pořádně nevyspal, jen proto, aby studenti rušili a nepracovali tak poctivě, jak bych chtěl?

Jak tak přemýšlím, tady je možná celý problém a „háček“ učitelské práce a deprese. Všechna práce najednou ztrácí smysl. Tam, kde v dobré náladě něco u sebe, práce studentů nebo kolegů dokážu přehlédnout, v horší náladě se z toho najednou stává problém řešitelný pouze „násilím“, protože se to neustále opakuje, stupňuje a najednou je to horší než obvykle.

Podle výzkumu musí být práce ve stresovém prostředí, v kterém podáme podle nás vysoký výkon, i reálně a vysoce oceněna. Vysoké nasazení se má potkat s vysokou odměnou, aby to vyvážilo nasazení a stres. Děje se to ve školství? Ocenění samozřejmě znamená plat, různé způsoby pochvaly od vedení, kolegů, ale třeba i domluvu s vedením nad rozvrhem jako způsob odměny za dobré služby.1 2

Důvody „učitelské depky“? Nic překvapivého. Může jich být více, ale může působit jen jeden hlavní. Spory s vedením školy; nedostatečně vyhovující, motivující a stimulující prostředí; rušící studenti, nezájem studentů (a kolegů); práce je hodně a není na ní čas, s tím souvisí propojení s osobním životem, na který nemusí zbývat dostatek prostoru a času.

Napadlo mě: „Zajímavý by byl výzkum, kolik učitelů bere různé antidepresiva či jiné prášky, které jim pomáhají s úzkostmi a dalšími stavy“, a pak mi došlo, že máme internet. Například nedávná australská studie zjistila3, že víc jak padesát procent učitelů pociťuje úzkost a skoro pětina trpí depresemi. Zároveň skoro stejná pětina přiznala problém s alkoholem. A ano, nebyl to stres související s manželem, svými vlastními dětmi, ale stres z práce. Následující „mrak“ je vytvořen z učitelských odpovědí na otázku, co u nich spouští stres:

file-20190523-187165-cusia6

Řeknete si „ok, co když se to neliší od zbytku společnosti a jiných povolání?“. Fér připomínka. V Austrálii pochopitelně mají změřeno i to, a učitelé jsou nad národním průměrem a to ne jen o pár procent, ale dvojnásobně…

Amerika se moc neliší, spíš se čísla ještě zvětšují. Podle jednoho průzkumu z roku 2017 pocítilo skoro šedesát procent učitelů „pokles ve svém duševním zdraví“, což je o víc jak dvacet procent více v porovnání se stejným průzkumem dva roky zpět.4

V jiné nové studiu zjistil Keith Herman, že přes devadesát procent učitelů na základních školách prožívá vysoký stres.5

Ano, vždy se dostanu trochu víc nahoru, vždy spadnu a jsem víc nahoře, než v případě předchozího pádu. Stejně tak pravděpodobně i u dalších učitelů. A navíc, a to je podstatné, vždy se zas dostanu nahoru. Ale otázkou je, kolikrát to já a pravděpodobně mnoho dalších učitelů vydrží…