Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…

Advertisements

Metoda „Escape room“ v klasické třídě

Únikovka. Úniková hra. V originále „Escape Room“. O co jde? Hra, která se hraje většinou v týmu několika hráčů s cílem získat indicie v uzavřeném prostoru, rozluštit je, tím získat například číselný kód, kterým se odemkne zámek a hra je vyhrána opuštěním místnosti.

 
A přesně ten samý princip se dá přenést do našich obyčejných tříd v běžné hodině prakticky jakéhokoliv předmětu. Samozřejmě nepůjde o takový adrenalinový zážitek jako v placené verzi, příběh nebude asi jak z hollywoodského filmu a prostředí nebude okouzlující, ale i tak se jedná pro žáky o něco výjimečného, co ještě nezažili.

 
Inspirace

 
Inspiraci mi poskytl Russel Tarr. Každý z vás ho může také sledovat a to hned na několika kanálech: twitter: https://twitter.com/russeltarr , blog: http://www.classtools.net/blog/ , poslední stránky jsou pouze dějepisné: https://www.activehistory.co.uk/about_the_site.htm . Poslední zmíněné jsou přímo Russela Tarra, kde sdílí prakticky vše – to také znamená, že nejsou zdarma (ale na dva týdny si je můžete vyzkoušet). Moje verze únikové hry je samozřejmě upravená, jeho verzi „Escape Room“ lze najít zde: https://www.activehistory.co.uk/escape_room/ .

 
Přípravy

 
Jak uspořádat vlastní únikovku a co bude potřeba? Upřímně, pro mě to nebylo jednoduché. Ale podruhé už to bude určitě jednodušší. Na první pokus jsem nevěděl, co přesně potřebuji, co mám vymyslet první. Ale pokus vyšel, dostal jsem zpětnou vazbu a mám nové nápady, jak příští únikovku vylepšit.

 
1) Jednoduchý krok. Odhodlat se.

 
2) Vymyslet si téma a rozmyslet si, jestli budete chtít spíše opakovat nebo naopak probírat nové téma.

 
3) Pak už přichází skutečná organizace. Budete potřebovat časovou osu složenou například z deseti událostí (nebo prostě jen deset „věcí“, které lze podle nějakého klíče seřadit). Úkol žáků bude tuto časovou osu seřadit stejně jako vy.

 
4) Nejdřív ale pro každou událost z časové osy musí splnit misi, úkol. A učitel je pochopitelně musí připravit.

 
5) Pro těchto deset misí napsaných na papíru (ale QR kódy by hru mohly udělat ještě více atraktivní…) musíte vymyslet místo, kde je skryjete. A pokud je skryjete, můžete napsat i „záhadné“ nápovědy pro žáky.

 
6) Vymyslet a připravit zdroje, které v průběhu hry budou žákům dostupné. Nezapomeňte i na rozptýlení a pár falešných zdrojů.

 
7) Připravit si příběh – proč vlastně žáci potřebují získat kód? Proč jsou zavřeni v místnosti?

 

Průběh hry

 
Na úplném začátku by měl být příběh, který záleží, jestli je vaše hra laděna nějakým směrem a má téma (Studená válka, Druhá světová válka, život v pravěku)… „Musíte získat kód a tím zachránit svět před jadernou válkou“. Můj příběh byl o dost obyčejnější: „Představte si, že máte dějepis. Je tři čtvrtě na tři. Učí vás šílený učitel, který vás zamknul ve třídě a pokud nenapíšete na tabuli kód, v půl čtvrté odsud neodejdete.“ Ano, můj příběh byl absolutně pravdivý.

 
Hra z pohledu žáka vypadá následovně: dostane nápovědu, kde je ukryt úkol. Pokud najde úkol, splní ho, odpověď řekne učiteli. Odpověď byla například Marie Terezie. Pokud je úkol splněn, dostane od učitele „jeden řádek“ se správnou odpovědí z časově osy („Marie Terezie 7“), který má na sobě zároveň jedno číslo z kódu. Takhle pokračuje následně devětkrát za sebou. Na konci hry má žák seřadit všechny odpovědi na časovou osu (musí tak získat nebo vědět, že Marie Terezie vládla 1740 – 1780 a zařadit jí například před „Stalin 1“) – tím získá kód nutný k otevření zámku a může odejít z místnosti (v tomto případě 7 – 1).

 
Pokud žáci odpoví špatně, měl by následovat trest. Pokud možno, tématický trest. Pokud je téma například jakákoliv moderní válka, žáci se musí na minutu „skrýt“, protože se zrovna blíží nepřítel se svým náletem. Cílem je samozřejmě na minutu znehybnit žáky, aby nemohli pokračovat ve hře. Taky si ale jednoduše mohou dát deset dřepů. Po minutě pokračují dál v práci a mají další možnost na odpověď.

 
Konkrétní ukázka. První nápověda „Roztáhni křídla“ a jedna žákyně se rovnou vypravila k tabuli, kde bylo skryto schéma středověké společnosti s úkolem doplnit jednotlivé vrstvy lidí. Hru hrálo patnáct holek z devátých tříd a v tento moment vzpomínaly na něco, co se učily dva roky zpět.

 
Reflexe

 
Co se povedlo? Co naopak musím zlepšit?

 
Druhá nápověda prozradila jednu slabinu – žákyně ji nechápaly a hledaly všude a našly jinou misi, než která byla skryta pod nápovědou. Napověda zněla „333“ (stránky knihy ve zdrojích) a žákyně našly karikaturu francouzské společnosti před revolucí. Skutečná nápověda pro tuto misi do skříně ale byla „Dveře do Narnie“. V reflexi žákyň tudíž další hodinu zaznělo, že by radši hrály bez nápověď, ale zároveň bych je měl mít připravené pro případ krize, kdy se jim nebude dařit a nebudou schopny něco najít.

 
Hra pokračovala dál – dlouho trvalo žákyním, než začaly používat zdroje. A prakticky až před koncem se rozdělily na skupiny – jedna skupina hledá, druhá luští a třetí řadí události. Problémem bylo, že ne všechny žákyně byly zapojené. To se dá vyřešit menšími skupinami. Ale jak udělat menší skupiny? Napadlo mě, že ven se může dostat ze hry jen jedna skupina a každá bude mít svou barvu lístečků k hledání. Nebo dokonce rozdělit třídu na dvě poloviny a každá hraje na své straně místnosti. Holkám by se líbilo, kdyby každá skupina byla zavřená ve své třídě, byla skutečně zamčená (učitel mimo třídu, ale s kličem, aby mohl nahlédnout) a musely by odemykat skutečný zámek. To je hezké, ale nevím, jestli uskutečnitelné. Kdybychom třeba měli ve škole knihovnu, byl by to ideální prostor.

 
Taky se musím zamyslet nad úkoly. V první verzi jsem měl opakování i neprobrané věci a neměl jsem otázky, ale například básničku od Františka Halase odkazující na Mnichovskou dohodu, Kiplingovu Břímě bílého muže a nebo jednoduše vlastní „aby rovnost byla, milióny lidí muselo zemřít“. Pak jsem použil i obrázky – mimo jiné protestující ženy na černobílé fotografii znamenající emancipace žen. Složitější, proto i zajímavější, byly neprobrané věci. Na probrané učivo nebyly vůbec použity zdroje, jen se kolektivně vzpomínalo.

 
Pokud bych dal do „Escape room“ jen zatím neprobranou látku nebo naopak pouze opakování, dokážu si to představit nejen jako hru na celou hodinu, ale klidně na takových dvacet minut. Probereme látku a pak se pustíme do hry – intenzivní, dynamičtější a například s příslibem, že pokud se dostanou z místnosti, test odložíme z příští hodiny až na hodinu po víkendu.

 
Většinová reakce byla velmi pozitivní, naprostou menšinu (dvě z patnácti) to nebavilo, protože „nápovědy byly divný“. Zároveň stejné žákyně musely dobíhat autobus, protože jsem je skutečně pustil, až když měly hotovo a to bylo pět minut po zvonění.

 
O „Escape room“ platí to, co o každé metodě – není to žádná (samo)spása českého školství, ale je to zábavné a zajímavé. Nutné je najít přesně určitý bod, který znamená rovnováhu mezi zábavou a učením se. Pro mě to je a bude něco, čím potěším žáky jednou, maximálně dvakrát během školního roku.

Jak se správně učit

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení. Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).

Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.

Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce. Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.

Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.

Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamtování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.

Zdroj informací v textu:
Název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
Autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
Nakladatelství: Jan Melvil Publishing

3 kroky pro kvalitnější školství

1. Pedagogické fakulty

Na pedagogických fakultách jsou podle mě dva hlavní problémy. Nedostatek praxe a vyprávění dinosaurů. Jako „dinosaury“ v žádném případě neoznačuji starší vyučující, ale učitele, kteří jsou zaseklí pravděpodobně někde v osmdesátých letech, kdy načerpali studiem znalosti z let padesátých. Kolotoč přednášek se míjí účinkem. Z osobní zkušenosti jsme jen v jednom předmětu (Didaktika dějepisu!) se spolužáky řešili realitu – od věcí jako je zasedací pořádek, způsob výuky, zlobení žáků, jednání s rodiči apod. Ostatní učitelé řešili v tolika předmětech vždy stejné teoretické věci. Všechny neužitečné. Měl jsem vůbec nějakou pedagogiku na pedagogické fakultě? Vlastně netuším, ale určitě jsem neměl skutečnou pedagogiku, kterou bych potřeboval.

Co si ale pamatuji, jsou různé předměty z psychologie, kde jsem měl učitele, kteří byli dva dny na fakultě a zbytek pracovního týdne pracovali ve vězení, v poradnách apod. Byli z praxe. Vyprávěli příběhy z praxe a tušili, s čím se můžeme setkat. Zatímco naši pedagogové nikdy neučili. Když si to uvědomíte, je to vážně smutné. Přednášení na vysoké škole a UČENÍ je něco absolutně jiného. A je to o to horší, když přednášíte, jak učit. Na pedagogických fakultách jsou nutné předměty jako moderní výuka, využívání technologií, motivace a „systém“ výuky, anglický jazyk, jednání s žáky a rodiči se také musí někde zmínit.

A pak to přijde. Zatímco student má plnou hlavu „druhů“ učitelů a „druhů“ žáků, přichází do praxe, kde odučí několik hodin. A ano, platí rozhodně odučí, nikoliv naučí. Zde se to stane. Najednou student zjistí, že nic neumí. Například pro mě bylo nejhorší, že jsem měl všechno krásně odvyprávěno za dvacet minut. Co pak? Byl jsem připraven výborně z mých předmětů, ale dnes už vím, že to není tak důležité. Můj hlavní předmět není dějepis nebo občanská výchova, ale pedagogika. Před nástupem na praxi jsem nikdy nepřemýšlel o nějakých cvičeních pro osmnáctileté studenty na gymnáziu a křížovka by je určitě strašně zajímala. Učitel, který vám má pomoci s praxí, není motivován, aby vám skutečně pomohl a to i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, že za pět týdnů práce se studentem dostane asi osm set korun. I tak pro mě praxe byla výbornou zkušeností – od učitelů, kteří mi měli pomoc, jsem se naučil, jaký nechci být učitel a jak nechci dopadnout a sám od sebe jsem se dozvěděl, jak nemá výuka vypadat. Celý systém toho, co jsem viděl, se mi zdál zkažený.

Nemůžu si pomoc, ale řešení se mi zdá strašně jednoduché. Najít školu, chodit na praxi pravidelně minimálně tři roky například jeden den v týdnu. Klidně se starat o výuku předmětu pouze v jedné třídě. Vidět, jak se zapisuje do třídní knihy. Jít pozorovat rodičovské sdružení. Jít vyzvídat na poradu. Jet se třídou na výlet, během dalšího roku výlet sám zařídit a zorganizovat. Psát známky na vysvědčení. To je praxe učitele. (Navíc by to bylo docela praktické vzhledem k tomu, kolik studentů dojíždí – vždy v pondělí nebo pátek by jednoduše chodili pracovat do své „domácké“ základní školy.)

2. Peníze

Tak to určitě nikdo nečekal…Podle mého se nemá cenu moc rozepisovat o finančních problémech, protože každý už nějaký argument četl nebo slyšel. Začínat na šestnácti tisících čistého není jednoduše atraktivní a posun na devatenáct tisíc za pět let taky pravděpodobně nikoho nevytrhne (a to počítám do čisté výplaty i suplované hodiny). Za tolik práce a vysokou míru (společenské) zodpovědnosti je to pochopitelně málo, stejně tak pro vysokoškolsky vzdělaného člověka. Nízké mzdy jsou jednoduše demotivující, ba dokonce odstrašující, pro spoustu talentovaných lidí a i statisticky v porovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými lidmi vychází z porovnání učitelé velmi špatně, nehledě na ostatní civilizované země.

Ale zvýšit plat učitelům o deset tisíc korun skokově není řešením, protože by se svezli i „nepracující“ učitelé a efekt by mohl být přesně opačný – do školství by se s výbornými mladými učiteli mohli svézt i mladí lemplové, kteří chtějí peníze za nic. Jakýkoliv skok v platech za nic také není motivující, alespoň ne pro všechny.

Proto je prvním krokem nejdříve nalezení učitelů, kteří jsou výborní a kteří jsou hodni odměňování. Osobně by se mi líbil systém dlouhodobého vzdělávání, kde by se učitelé dál vzdělávali a za své „nové“ vzdělávání by dostali pár procent mzdy navíc (například za každý kurz by dostal učitel pět bodů a za třicet bodů by mu byly přidány dvě procenta současné mzdy; samozřejmě jsou tam další podmínky a školení by musela být mnohem „tvrdší“ a učitel prokázat, že se něco naučil). „Novým vzděláním“ mohou být zahraniční online kurzy, školení v České republice od vzdělaných odborníků (ne parazitů, kterých je skutečně moc) a jsme v roce 2017, takže není důvod, proč by do Prahy nemohli přijet experti ze zahraničí a školit české učitele v angličtině, jak učit moderně. A pořádně.

V poslední době se často připomíná také další věc týkající se platů a to, že rozpočet ministerstva už je obrovský, ale peníze nejdou učitelům, nýbrž jiným směrem…

3. Inspekce

Všechny tři změny by do sebe teoreticky měly zapadat – na fakultě vychováte vynikající učitele, kteří jsou i penězi motivování skutečně do školy nastoupit a dál se vzdělávat. A pokud máte vynikající sebevzdělávací odborníky, k čemu je inspekce? Úkol inspekce je „evaluovat a kontrolovat“. Pokud systém funguje, učitel rozhodně nepotřebuje kontrolu (od toho má vedení školy a sám učitel je výborně vzdělaný, proto má určitě i sebereflexi) a už vůbec ne hodnotit od úředníků (hodnotí studenti, rodiče, kolegové, vedení školy). Nejhorší zde je, že inspekce kontroluje barvu výzdoby v třídách a hodnotí výuku, aniž by tomu rozuměla, alespoň ta „moje“, středočeská. Inspektor, který nepozná rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou práci, poté vysílá do médií zprávu o stavu českého školství (!). Zeptejte se sami sebe, kdo vlastně dělá školského inspektora? Naši páni inspektoři si za svých starých učitelských časů dali nohy na stůl, řekli žákům, ať jsou ticho a šli si číst noviny (skutečný příběh). Absolutně zbytečná součást vzdělávacího systému. Pokud nerušit tento odpad, tak alespoň změnit celou strukturu a funkci tak, aby inspektoři neměli právo na učitele vůbec mluvit a doporučovat jim, že vhodným a moderním doplněním výuky jsou referáty (skutečný příběh). Možná by se inspektoři mohli věnovat určitým problémům, jako je šikana a kontrola školních financí, ale to opět může dělat někdo jiný. Než se inspekce zruší, tak nás tito frustrovaní úředníci budou neustále šikanovat a po večerech radit rodičům, jejichž dítě ukradlo mobil za patnáct tisíc korun, jak na školu vyzrát a jak zrušit důtku za odcizení mobilu (věřte tomu, že stačí, aby nebylo podáno trestní oznámení slušnou matkou okradeného dítěte, která nechce dělat problém dětskému zloději – skutečný příběh).

Předpoklady pro práci učitele

V naší zemi není žádným tajemstvím, že absolventi pedagogických fakult přicházejí do škol naprosto nepřipraveni. Ať už prospěli s jakýmkoliv prospěchem, vždy je to náraz do zdi. Pochopitelně jsem nebyl žádnou výjimkou. Proto jsem dal dohromady 6 (+1) věcí, které mě zarazily, s kterým jsem bojoval či bojuji, ale zároveň se s nimi učitel musí smířit a akceptovat je jako součást práce učitele v České republice.

1) Tvrdá a náročná práce. Je naprosto nutné přijmout fakt, že z univerzity nic neumíte (respektive umíte teoretické věci, které nemají s realitou nic společného) a potrvá vám minimálně dva roky, než se něco naučíte v praxi. Je to jen o vaší práci a neustálém sebevzdělávání – tedy pokud chcete žákům něco předat do života a být jako učitel úspěšný. „Typické učitelky“, s kterými jsem studoval, brečely a utíkaly i z cvičných hodin na univerzitě. Něco jako „talent“ na učení neexistuje. Existuje jen tvrdá práce. A tím přecházíme k dalšímu bodu…

2) Klid a trpělivost. Připravte se, že všechno půjde špatně. Nebudete stíhat jak o hodinách, tak učivo na celý rok (protože kdo vás tohle na škole naučí?). Do toho budou žáci rušit a vůbec vám to neusnadní (na to na pedagogických fakultách připravují..?). Připravíte si hodinu, ale žáci to nepochopí. Připravíte si projekt a školník si přijde pro třídu, aby mu pomohla odnést lavice a židle. Nevadí. Některé věci prostě neovlivníte. Žáci se vás budou snažit naštvat, bezdůvodně, musí to zkusit. Pokud se naštvete, vyhrají žáci. Co musíte zvládnout? Vždy se usmívejte, řešte věci s klidem a nikdy se nerozčilujte. Nekřičte. A nepráskejte na žáky ve sborovně. Pokud jste je ještě nenalezli, tak si najděte své zvyky, při kterých se uklidníte a pokud možno si odpočinete.

3) Veřejnost, rodiče a vaše „neschopnost“. Další věc, kterou musíte přijmout je, že v očích většiny lidí děláte svou práci špatně a oni vědí nejlépe, jak vzdělávat puberťáky. Nezaměstnaná matka s vzděláním ze zvláštní školy vám bude vysvětlovat, co všechno děláte špatně. A pokud přijde jiná matka, která bohužel pro vás je zaměstnaná – to logicky znamená, že má větší plat než vy, zvykněte si, že bude vyhrožovat žalobou nebo minimálně inspekcí. Zásadně se musíte naučit další věc – nečíst komentáře pod články o školství: „pracují čtyři hodiny denně, tři měsíce prázdniny a ještě chtějí, abych se doma učil s tím svým děckem.“

4) Neviditelný Superhrdina. Můžete zachránit svou výukou (a výchovou) spoustu žáků, ať už před nástupem do vězení nebo některým „pouze“ pomoci k úspěšnému podnikání. Ale prosím vás, smiřte se s tím, že vás prakticky nikdo neocení a nikdo vám nepoděkuje. Je to efekt tajné policie v demokratické zemi – příslušník takové policie může dělat divy, zachránit nás před teroristickým útokem, ale my se to nesmíme dozvědět a on se nesmí chlubit. Vaše práce může být záslužná, ale zůstane neviditelná.

5) (Ne)Podpora. Snést musíte nejen to, že jen těžko někdo ocení vaši práci, ale zároveň vás nikdo velice pravděpodobně nepodpoří. Vedení školy musí dát přednost žákovi. Pak ještě dostane přednost rodič, inspekce, obec a ministerstvo. Nezapomeňte na uklízečky a školníka, bez nich by škola nefungovala. A pak jste vy, učitel, na posledním místě. Při řešení „problémů“ se vždy musí brát ohled na ostatní a jejich zájmy. Vy nikoho nezajímáte. Jeden rodič z tisíce vás může kritizovat doma a zbytek vás v klidu doma chválí. Kdo bude více slyšet a především, kdo se ozve? Samozřejmě jen ten jeden nespokojený rodič. Žáci…Nakonec jsou to vlastně žáci, kteří vás nejvíce podpoří. Když se usmějí. Když pracují o hodině. Když je to baví, poznáte to. Dokonce se může stát, že něco pozitivního i řeknou (největší kompliment, který se vám od žáků může dostat, zní: „Vy jste takovej…normální.“). Ale pozor! Má to veliký háček. V naší zemi není „cool“ chválit učitele nebo je dokonce mít rád, a proto vám žák sdělí pochvalu soukromě, ale ve skupině na večírku nebo na facebooku vám ten samý žák bude ubližovat pomlouváním a kritikou. To je „cool“ a to je cesta, jak zapadnou do kolektivu. Pro žáka. Smiřte se s tím. Tak funguje svět.

6) Byrokracie. Připravte se, že tak průměrně osm až deset hodin měsíčně budete trávit byrokracií. A ne, tím nemyslím opravování testů. I když psát si známky k sobě, žákům do žákovské a pak ještě je „házet“ na internet pro rodiče je velká zábava. Ale mor českého školství je zapisovat, že děláte věci, které vůbec neděláte, jen proto, aby inspekce četla a věřila, že je děláte. Skončí to tak, že budeme zapisovat i to, jak jsme poučili v pátek žáky, aby se o víkendu chovali bezpečně. A pak ještě různé komise, hlášení, výlety, potvrzení…

7) Peníze. Nedávno jsem četl pod článkem o penězích pro učitele, že „věděli, do čeho jdou“. Takže, dámy a pánové, tady to je – čistý plat vysokoškolsky vzdělaného učitele v České republice je 16 000 čistého.

Teď jste připraveni.

Inkluze – rok poté

Za prvé. Pokud někdo žije v hyperkorektním světě, nebude tohle ideální text, protože bude popisovat realitu. A navíc, bude se škatulkovat.

Za druhé. „Rok poté“ je mediální zkratka. Inkluze nezačala na startu školního roku 2016/2017, ale dávno před ním. Důkazem jsou žáci, které učím už několik let. Na začátku školního roku k nám přišla nula „inkluzivních“ dětí. Zajímavé a aktuální téma by bylo jiné – kolik dětí k nám přišlo z rozbitých rodin po těžkých rozvodech a několikaletých tahanicích rodičů o dítě. Takové dítě je naprosto psychické zničené a po emoční i sociální stránce „nepoužitelné“. Ale…

Bylo naprosto nemožné nevysledovat určité typické znaky pro podobné handicapy, ale také pro handicapované s asistentkou nebo bez asistentky. Všechny žáky učím alespoň dvě hodiny týdně, minimálně jeden rok, maximálně tři roky.

Jak vypadá inkluzivní třída?

Žák D (osmá třída) a žákyně N (šestá třída) mají oba asistentky. Oba mají (samozřejmě) všechny možné „dys“ a společné mají i problémy s chůzí a celkově pohybem končetin a motorikou. Ze schodů sami nemohou. Psaní jim činí problémy.

Asistentky jim pomáhají v hodinách, s chůzí a s dalšími záležitostmi. Tím je drží v ochranném kruhu, v zóně komfortu. Pokud tito žáci nechtějí nic dělat, nemusí, asistentky jim zápis zapíšou. Ochranný kruh také ale znamená, že k žákům se nedostane žádný jiný spolužák. Naprostá izolace, bez přátel a bez spolužáků, kteří by pomáhali. Nebo jednoduše, kteří by s nimi pokecali jako normální spolužák bez ohledu na handicap. Avšak žádná komunikace se spolužáky se nekoná a tedy nevím, jestli to chápu správně, ale vlastně ani žádná inkluze. Handicapovaní žáci v třídě jsou fyzicky, ale nikoli sociálně či mentálně. Nikdo si jich nevšímá – jak v dobrém (nikdo je nešikanuje), tak ve zlém (nikdo s nimi nechce spolupracovat a proto je nelze zapojit přes skupinové práce). Na výlety a jakékoliv akce nejezdí, protože jim překáží handicap.

Menší práci v hodině zvládnou, testy na dvojky a horší známky. Problém propadnutí zatím nehrozí.

*

Žák S (sedmá třída) brečí na prázdné chodbě. Snažím se mu pomoct. Ptám se, co se stalo. Žák se po mně agresivně ohání a vyhání mě pryč. Odcházím tedy jinam a situaci pro jistotu sleduji z dálky. Nakonec jsem zjistil, že si z S dělali kluci ve třídě srandu a S se „zhroutil“, protože je to pořád to samé. Už několikrát měl záchvat – sekne se, je agresivní, neposlouchá, nevnímá a jede si svoje – většinou to znamená někoho udeřit.

S nemá asistentku (i když třídní učitel o ní už dva roky bojuje a od září, do osmé třídy, snad konečně přijde) a to znamená jednu věc – je zapojen do kolektivu. Bohužel zapojení do kolektivu vypadá tak, že se ostatní žáci S posmívají a během dvou let už bylo několik rvaček. Kdo asi vyhraje? Žák má určité „tiky“, kdy začne tleskat. Spolužáci to pak napodobují.

Během hodin kvůli špatnému zraku nemůže číst z tabule ani prezentace, proto nedává pozor, většinou si čte z učebnice úplně jiné téma. Pak zápisky dostane, aniž by si je přečetl. Takže téma neslyší, nevidí, nečte a pak se ho nadrtí na test. Kromě „dys“ má i problémy s nohou, ale nepoužívá žádnou hůl.

Druhý podobný případ je žák F v šesté třídě. Opět bez asistentky. Opět zapojený v kolektivu. Během šesté třídy se ukázal velký rozdíl ve znalostech a dovednostech v porovnání se zbytkem třídy. A to je už cítit v třídě jiná atmosféra – všichni vědí, že žák F dostane pětku, že nebude vědět odpověď. Tím, že je bez asistentky, nemá ani sešit, učebnici a další pomůcky. Nejen že nemůže psát zápis, protože nemá sešit, ale F nemá ani tužku (samozřejmě negativní roli tu hraje i rodina). Většinu hodiny je naprosto mimo. Hodinu jsme si říkali, co je reklama. Ukazovali jsme si videa, koukali na plakáty. Stejně jsem se na konci hodiny nedozvěděl, co reklama je. Ani naznačeno, ani slovo. Výsledkem je totální propadnutí, které jsem ještě nezažil – pravděpodobně pět nebo šest nedostatečných na vysvědčení.

Kde je chyba? V žákovi? Učiteli? Podle mě za podobný zásek v šesté třídě a totální krach mohou učitelky z prvního stupně, které aby nebyly za zlé, tak nechaly F projít vždy dál. Když mu chybí základy z prvního stupně, už nemá šanci je někdy dohnat a je odsouzen k tomu vždy být nejhorší. Takový je výsledek inkluze. Sice je ve třídě zdravých žáků, ale nikdy nezažije úspěch.

Oba žáci nevymyslí nebo nestíhají o hodinách vůbec nic. Pro představu, pokud dám žákům, aby vymysleli křížovku pro spolužáky, nedočkám se vůbec ničeho.

Další řádky jsou možná nejhorší. Kvůli posmívání S bylo několik žáků předvoláno před výchovnou komisi, kde prostě všem do očí řekli, co si myslí. Takový žák nemá na naší škole co dělat a patří do nějakého ústavu, jejich slova. A samozřejmě i samotný žák S si bolestně uvědomuje, že je jiný a že do třídy nepatří. Jak se asi cítí? Přemýšleli o tom úředníci, když chystali plány na inkluzi? Druhý žák, F, dostal od spolužáka botou do hlavy. Oplácel a žáka strčil. Bohužel, postrčený žák spadl na topení a rozbil si hlavu. Přišla matka a opět argumentovala stejně – „takový žák na normální školu nepatří.“ „Normální“ žáci se mezi „inkluzivními“ děti necítí dobře. Naopak dost dobře cítí, že dostávají speciální pozornost a pak, následuje velké překvapení, tvrdí, že jim všichni učitelé nadržují a neplatí stejná pravidla pro ně, jako pro handicapované.

*

Abych nepsal jen o extrémech. Existuje spoustu žáků pouze s „dys“ nebo poruchou pozornosti. V takovém případě záleží extrémně na rodičích. Jsou příklady, kdy si podobného problému učitel ani nevšimne a navíc vše skončí jedničkou. Když se dozvím o některých žácích, jaké by měli mít problémy, tak vůbec nechápu. Dnes je módou mít papír na poruchu a ve škole individuální vzdělávací plán. Máme ve škole třídu, v které je třicet dětí a deset z nich má „papíry“. To znamená, mají potvrzení na poruchu a často individuální vzdělávací plán. Jediné, co začalo v září 2016 je právě móda IVP – individuálních vzdělávacích plánů. Na celkově čtyři sta žáků na obou stupních jich máme nově během školního roku čtyřicet. Jsou žáci a rodiče, kteří specifické poruchy učení ne zcela chápou a používají to jako výmluvu, aniž by něco udělali. Chápou to tak, že dítě má poruchu, škola mu sníží požadavky a dítě pak nemůže propadnout. „Paní z poradny říkala, že Honza nemůže propadnout, nemůže dostat pětku a měl by nejhůř dostat jen trojku.“ Takové matky spoléhají vyloženě jen na papír a už nechápou druhou stranu – oni se musí doma věnovat svým dětem s extrémní pečlivostí a trpělivostí a být pro ně oporou. Podle individuálních vzdělávacích plánů mají rodiče žáků s plány chodit každých čtrnáct dní do školy. Nemusím to rozvádět – rodiče prostě nechodí a tím selhávají v něčem, co sami vyžadovali.

*

Pokud má žák asistentku, dokáže základní školou určitě projít. Ale bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Pokud je bez asistentky, má šanci projít základní školu rozhodně menší a navíc si žáci prochází těžkým prostředím, kde nezažijí úspěch a kde jsou neustále odmítáni.

Inkluze sama o sobě není špatný nápad, ale nemá jasná pravidla nebo má prostě špatná pravidla. Za všechny jmenujme v praxi nesmyslné rozhodování, kdo právo na asistentku má a kdo nemá. Druhý největším problémem podle mě je, že není stanoven maximální počet inkluzivních dětí na počet neinkluzivních dětí. Pokud máte ve třídě třicet dětí v pubertě, z nich je deset inkluzivních, nemáte jako učitel šanci. A kdo pyká? Nejlepší děti nestihnou probrat látku potřebnou na přijímací zkoušky. Některé děti nikdy nezažijí úspěch. Některé děti nikdy nepromluví a nebudou mít kamarády. Pykají všichni. Ale nejvíce ti chytří a se zájmem, protože jejich ambice jsou zkaženy. A pak nejvíce jsou trestáni ty děti, které měla inkluze zachránit.

Mám už nezvratitelný pocit, že inkluze nejvíc škodí samotným handicapovaným, protože jim inkluze dává pocítit, že jsou jiní a proto ve svých vlastních očích na takovou školu nepatří. Čím starší takové dítě bude, tím víc se tak bude cítit a tím víc vyloučenou bude.

Ačkoliv jsem byl a v některých případech jsem inkluzi nakloněn, v našem českém případě je to zpackaná práce několika úředníků, která dopadá jako každý jiný státní zásah – zásah jde vedle a přináší neočekáváné a většinou i zcela opačné výsledky a důsledky.

Simulace soudního procesu

Jedna z pouček moderní výuky říká, že žáci musí událost prožít, aby jí zpracovali, pochopili a tím si jí i zapamatovali. Můj první článek na blogu byl o tom, jak jsem na žácích vyzkoušel slavný experiment, když jsem z nich udělal nacisty. Tedy, pokusil jsem se. Také jsme obchodovali s akciemi, zakládali podniky, o čemž zde už je taky text. Ale možná nejtěžší je uspořádat simulaci soudního procesu. Dnes, když nám skončil druhý ročník školního procesu, můžu napsat s klidem, že pro žáky je to i nejlepší projekt.

Devátá třída. Červen. Kdo jen trochu sleduje svět kolem sebe, dokáže si to představit. Vysvědčení je nezajímá, přijímačky dááávno za sebou, do školy moc nechodí a rozhodně se jim nechce učit. Právě simulace trestního řízení, pro moje žáky přece jen něco neobvyklého, dokáže jejich pozornost ještě vzbudit a na pár hodin je zapojit.

Jak na to?

První je samozřejmě naučit žáky právo, aby měli alespoň nějaké znalosti a dovednosti. Klíčové je najít nebo vymyslet “správný” proces. Samotná simulace procesu nemusí pro žáky nic znamenat, pokud i případ nebude zajímavý. To, že učitelství není jen o osmi hodinách ve škole, dokazuje mnou nalezený případ. Jde totiž o soud a příběh z knihy “Jako zabít ptáčka” od Harper Lee. Hodně zjednodušeně jde o případ znásilnění (ahhh, žáci zbystřili). Další plus? Odehrává se téměř před sto lety. Což je excelentní pro mě, protože nemusím řešit DNA, otisky prstů a podobné věci, které prostě do školy neseženu a s žáky je o hodině nevyřešíme (první rok jsem jasně neřekl, že se jedná o sto let starý proces a dostal jsem žádost o “výtěr” oběti). Prostě musí přijít “oldschool” práce.

Jak to uspořádat ve třídě? Vymyslet role. Herci – dva svědci, obžalovaný, oběť. Novináři. Soudce. Žalobci. Obhajoba. Porota. Malíř. Lidi, kteří připraví místnost. Policie. Pokud někdo umí, ať vyrobí kladívko (skutečně se stalo). Vždy záleží na počtu dětí ve třídě – loni jsem měl třicet holek, měl jsem proto i porotu a malířku. Letos v patnácti to byla jiná liga. Důležité je zdvojení – soudce a právníky na obou stranách mám vždy dva, aby proces mohl jet dál, když někdo bude chybět. Pokud na hodinu dorazí všichni, alespoň si navzájem poradí a týmově vymyslí pravděpodobně lepší otázky a “teorie” a podají jako celek lepší výkon. Sice nechávám žáky hlásit se na jednotlivé role a nikoho do ničeho nenutím, ale druhý rok se to ukázalo jako chyba. Měl jsem právničku, která se bojí mluvit, je introvertní a tak položila jednu otázku a pak si sedla, aniž by něco řekla. Šerifa, který byl na místě činu jako oficiální autorita, se ani nezaptala, jak vypadalo místo činu. Fiasko. Příští budu pokračovat stejně, opět se žáků zeptám. Ale budu více usměrňovat. Platí pravidlo platné pro všechny situace ve škole – jako demokracie to musí vypadat, ale vždy musí rozhodnout učitel. Ale zkušenost pro mě. Tentokrát je prostě tento projekt místo pro lidi, kteří se chtějí předvádět. Herecké výkony mám vždy perfektní – slzy, ale i nečekanou improvizaci, kdy brečím smíchy. A pokud si vyberete zkorumpovaného šerifa, možná vás čeká i manipulace s důkazy…

Před samotným procesem dávám žákům úkol na počítačích. Každý si hledá svoje – soudce hledá, jaký je vlastně jeho úkol, jak postupuje, jak trestní řízení zahajuje, co říká, které straně dá možnost položit první otázku, jak vynáší rozsudek apod. Dva lidé hledají a malují si návod na papír, jak vypadá místnost soudu a další hodinu to mají na starost, já ani nehnu prstem. Právnicí mají jasný úkol přímo při trestním řízení, proto hledají odpovědi na moje úkoly – kdo to je obžalovaný, co to je presumpce neviny a především, jaké jsou orgány činné v trestním řízení a jaké jsou jejich úkoly (co dělá policie, co státní zástupce a co soud). Herci se učí role. Opět důležité – samozřejmě se neučí zpaměti, ale jen rámec, protože nemáme tušení, jaké padnou otázky. Proto je důležité mít obsazené hlavní postavy žáky, kteří mají rádi pozornost, utáhnou tlak a zodpoví nečekané nebo vyloženě hloupé otázky.

Další hodinu už začíná proces. Vysvětlím všem případ. Určím, kdo půjde první k výpovědi. Pět minut na přípravu otázek, mezitím se připraví i místnost. Všem rozdám papíry, ať si mohou psát poznámky. První svědek. Otázky. Odpovědi. Vše řídí soudce, který ví z minulé hodiny na počítačích, jak to chodí. (A samozřejmě dostal rady.) Já jako učitel jsem skrytý, nikdo se na mě nekouká, vše jede automaticky. Hotovo. Druhý svědek. Opět pět minut pauza na přípravu otázek. Znovu otázky. Takhle se dostaneme až ke konci. Závěrečná řeč. Pak už “…jménem republiky”, což si teď při psaní uvědomuji, jak velký to je nesmysl, když řešíme případ z Ameriky, ale je to prostě náš školní proces, který je potřeba upravit, abych zaměstnal všechny žáky, aby to dávalo smysl především pro žáky. Filtrujeme realitu.

A dvakrát po sobě jsem měl výborné reakce. Žádné červnové otrávené grimasy. Dokonce jsem měl i reakce po roce, když na to žákyně vzpomínaly. Letošním deváťaci vytýkali jednu věc – absenci některých žáků a to samozřejmě neovlivním. Proto je extrémně důležité zdvojení, které jsem vysvětloval dříve. Jedna z nejlepších věcí je, že každý žák si vybere to, co se mu líbí a to, co je pro něj přirozené. Žačka, která šla na uměleckou školu, malovala průběh soudu po americkém vzoru (i když soud probíhá po vzoru českém). Kdo se nechce předvádět, napíše o procesu článek do “novin”. A i když řešíme případ sto let starý, není důvod, proč by pár lidí nemohlo natočit televizní reportáž o případu.

Samozřejmě po skončení procesu je možná reflexe, dotazník, diskuse apod.

————————————————————————————————————————–

Níže nabízím přepis otázek a odpovědí ze soudního procesu z knihy “Jako zabít ptáčka”. Knihu napsala Harper Lee a přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek. Vydala Mladá Fronta a.s. v roce 2015. Jedná se o případ, který jsem dvakrát použil já. A řešení? Nejsem si jistý, jestli má smysl řešení nabízet. Výsledek v knize dopadl odsouzením z rasistických důvodů, pokud se nepletu. Ale žáci budou mít jistě jiný rozsudek a to není žádná chyba. Cílem není dojít ke stejnému výsledku. Cílem je, aby žáci došli k vlastnímu rozsudku. (Jména postav jsou změněná, aby si žáci nenašli výsledek a “fintu” na internetu. O jakou knihu jde jim říkám až po vyhlášení rozsudku.)

Výpověď svědka
Šerif

Š: Byl jsem zavolán. Přiběhl pro mě Robert. Pan Robert Novotný. Bylo to večer 21.listopadu. Zrovna jsem se chystal odejít z kanceláře domů a v tom přiběhl pan Novotný. Byl celý rozčílený, ať prý jedu honem k němu, že mu nějaký negr znásilnil dceru.
O: Jel jste?
Š: Skočil jsem do auta a hned jsme jeli.
O: Co jste zjistil?
Š: Našel jsem jí ležet na zemi uprostřed přední světnice, je to ta napravo, když se vejde. Byla pořádně potlučená, ale zvedl jsem jí na nohy, opláchla si obličej na vědru v rohu a řekla, že už jí je dobře. Ptal jsem se, kdo jí to udělal a ona řekl, že prý Tom. Jsem se jí zeptal, jestli on jí zmlátil, a ona řekla, že prý ano. Zeptal jsem se, jestli jí zneužil a ona řekla, ano, že prý jí zneužil. Tak jsem zajel k nim domů a přivedl Toma k Novotným. Prohlásila, že to je on, tak jsem ho sebral. To je všechno, co se seběhlo.
O: Zavolal jste lékaře?
Š: Nezavolal.
O: Nikdo nezavolal lékaře?
Š: Ne.
O: Proč ne?
Š: Nebylo toho zapotřebí, pane. Byla důkladně zřízená. Rozhodně se něco semlelo, to bylo hned vidět.
O: Popište prosím její zranění.
Š: No, byla potlučená všude na hlavě. Na pažích už jí naskakovaly modřiny, a to se stalo asi před půl hodinou.
O: Jak to víte?
Š: Říkali to oni. Stejně ale byla pořádně pohmožděná, když jsem tam přijel, na oku se jí dělala podlitina.
O: Na kterém oku?
Š: Počkejte…Na levém.
O: Bylo to její levé oko, když stála proti vám, nebo levé, když byla obrácena stejným směrem jako vy?
Š: O tak, to tedy bylo její pravé oko. Bylo to na pravém oku. Teď si vzpomínám, bylo potlučená na té straně obličeje…
O: Opakujte prosím.
Š: Že to bylo její pravé oko.
O: Jaká byla další zranění?
Š: Měla modřiny na rukou a ukazovala mi krk. Měla na hrdle zřetelné stopy po prstech.
O: Kolem celého krku?
Š: Řekl bych, že kolem dokola. Měla tenký krk, každý by ho sevřel.

Výpověď svědka
Robert Novotný
Otec oběti

O: Jste otcem Marie Novotné?
R: Ano, prosím.
O: Svými vlastními slovy, pověděl byste nám prosím, co se událo navečer dne 21.listopadu?
R: Vracel jsem se z lesa s náručí chrastí, a zrovna když jsem došel k plotu, slyším uvnitř v domě vřískat Marii jako píchnutý prase…Bylo to zrovna když zapadalo slunko. Marie teda vyváděla jako utržená, a tak praštím s dřívím a utíkám jako divej, vběh jsem ale do plotu a když jsem se vyplet, doběhnu k oknu….a vidím tamhle toho negra černýho, jak mi šoustá Marii.
O: Byl jste u okna?
R: Ano, prosím.
O: Jak vysoko je okno od země?
R: Asi metr.
O: Mohl jste vidět celou místnost?
R: Ano.
O: Jak to v místnosti vypadalo?
R: Bylo tam všechno zpřeházený, jako po rvačce.
O: Co jste učinil, když jste spatřil obžalovaného?
R: Oběhl jsem dům, abych tam vrazil, ale on utek předníma dveřma zrovna přede mnou. Dobře jsem viděl, kterej to je. Měl jsem plnou hlavu Marie, než abych za ním utíkal. Vběhl jsem do domu a ona tam ležela na zemi a ječela.
O: Co jste učinil pak?
R: Utíkal jsem co nejrychlejc pro šerifa. Poznal jsem dobře, kterej to je, bydlel dole v tom negerským hnízdě, každej den chodil kolem. Pane soudce, patnáct let žádám okres, aby se tam to hnízdo vyčistilo, je nebezpečný mít je nablízku a ještě mi znehodnocujou majetek.
O: Děkuji.
O: Spoustu běhání pane. Doběhl jste pro lékaře?
R: Nebylo třeba. Co se stalo, to jsem viděl.
O: Ale já nechápu jednu věc. Copak vám Mariin stav nedělal starost?
R: Samo sebou. Viděl jsem, kdo to udělal.
O: Nenapadlo vás, že by k ní měl ihned přijít lékař?
R: Vůbec mě to nenapadlo, v životě jsem k nikomu z rodiny doktora nevolal a kdybych ho zavolal, stálo by mě to hodně peněz.
O: Co zranění? Pan šerif popsal modřinu na pravém oku…
R: Souhlasím se vším, co řekl šerif.
O: Umíte číst a psát?
R: Jasně.
O: Ukázal byste nám, jak se podepisujete?
R: /podepisuje se levou rukou/

Výpověď obžalovaného
Tomáš Fiala
25 let, ženatý, tři děti
Trestní rejstřík – 30 dní ve vězení za výtržnost (rvačka)

O: Znal jste Marii?
T: Ano, musel jsem chodit kolem jejich domů každý den, když jsem šel na pole i z pole.
O: Na čí pole?
T: Já sbírám bavlnu u pana Sobotky.
O: To jste sbíral bavlnu v listopadu?
T: Ne, prosím, na podzim a v zimě pracuji u něho v domě a na farmě. Dělám u něho skoro pořád, jak je rok dlouhej.
O: Říkal jste, že jsme musel chodit kolem domku Novotných. Dá se jít jinudy?
T: Ne, o jiné cestě nevím.
O: Oslovila vás někdy Marie?
T: Ale to se ví, prosím. Já jsem vždycky pozdravil, když jsem šel kolem a jednou mě pozvala dovnitř na dvůr, abych jí prej rozštípal skříňku.
O: Kdy vás požádala, abyste jí rozsekal tu skříňku?
T: To už bylo dávno, loni na jaře. Pamatuje se na to, poněvadž se zrovna chodilo okopávat a měl jsem s sebou motyku. Řekl jsem, že nemám nic než tu motyku, ale ona, že prej má sekeru. Dala mi tu sekeru a já jí tu skříňku rozsekal. Řekla: To abych vám asi dala peníze, že jo? Povídám: kdepak slečno, za to já nic nechci. Potom jsem šel domů. To bylo dávno, dýl jak rok. Loni na jaře.
O: Zašel jste k nim ještě někdy?
T: Ano.
O: Kdy?
T: Byl jsem tam mockrát.
O: Proč?
T: Ona si mě vždycky zavolala. Vypadalo to, že pokaždý, když jsem tam šel okolo, našla pro mě nějakou tu maličkost na práci – naštípat dříví na podpal, donýst jí vodu. Zalívala ty červený kytky každý den.
O: Byl jste placen za své služby?
T: Ne. Rád jsem to pro ni dělal. Vypadalo to, že pan Novotný ji v ničem nepomáhá a děcka taky ne.
O: Kde byly ostatní děti?
T: Vždycky běhaly kolem, plno jich tam bylo.
O: Bavila se s vámi slečna Marie?
T: Ano, bavila se se mnou.
O: Vešel jste někdy na pozemek Novotných, aniž jste byl pozván?
T: Nikdy. To bych neudělal.
O: Co se vám přihodilo večer 21.listopadu minulého roku?
T: Šel jsem domů jako obvykle a když jsem šel domů, slečna Marie byla na verandě. Zavolala, abych jí šel pomoc. Vešel jsem do dvora a koukám po nějakým dříví na rozštípání, ale nic jsem neviděl. Povídá: Já mám pro vás práci v domě. Ty starý dveře vypadávaj z pantů. Ptám se: Máte šroubovák? Ona, že prej má. Vyšel jsem po schodech a ona mi ukazovala, ať jdu dál. Vešel jsem do pokoje, koukám na dveře: Těm nic nechybí. Panty drží. Bylo tam strašně ticho, děti tam najednou nebyly. Zeptal jsem se, kde jsou děti. Ona povídá, tak se přitom smála, že prej všichni šly do města na zmrzlinu. „Trvalo mi to celej rok, než jsem ušetřila těch pár korun. Ale povedlo se. Jsou ve městě.
O: Co jste řekl?
T: To jste provedla moc šikovně. „Myslíte“, řekla. Ale nepochopila mě, chtěl jsem říct, že byla šikovná, jak ušetřila a hodná, že to dala dětem. Tak jsem pak povídal, že radši půjdu, že jí nemám s čím pomoc. Že prej bych moh a prý abych si stoupnul na židli a sundal krabici ze skříně. Když jsem jí poslechl, najednou mě chytila za nohy. Vylekala mě, skončil jsem dolů a převrátil židli – to byl jedinej kus nábytku, kterej tam po mě zůstal rozházenej, přísáhám.
O: Co se dělo potom?
T: Já…jsem slez z tý židle a otočil se a ona na mě tak jako skočila?
O: Skočila? Násilně?
T: Ona…Ona mě objala. Kolem pasu.
O: Co pak?
T: Natáhla se a políbila mě na tvář. Že prej jakživa nepolíbila mužskýho a že je jedno, jestli líbá negra. Jak ji líbá tatínek, to prej není ono. Chtěl jsem utýct, ale opřela se zády o dveře. Musel bych jí odstrčit, ale nechtěl jsem jí ublížit. V tom zahulákal do okna pan Novotný.
O: Co říkal?
T: Povídal: ty kurvo zasraná, já tě zabiju. Utíkal jsem tak rychle, že jsem nevěděl, co se děje.
O: Znásilnil jste Marii?
T: Ne, prosím. Ani jsem jí neublížil.
O: Odolal jste jejímu nadbíhání?
T: Snažil jsem se. Bránil jsem se, přitom jsem se k ní nechtěl zachovat hrubě.
O: Proč jste utíkal?
T: Měl jsem strach.
O: Proč?
T: Kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach.
O: Pan Novotný, říkal vám něco?
T: Třeba povídal, ale já jsem tam nebyl.
O: Co jste slyšel? Na koho mluvil?
T: Mluvil a koukal na slečnu Marii.

O: Vy jste dostal 30 dní za výtržnictví?
T: Ano, prosím.
O: Jak vypadal protivník, když jste se s ním vypořádal?
T: On mě přepral.
O: Vy umíte dobře štípat dříví, že?
T: Ano, prosím.
O: A máte dost síly, abyste mohl škrtit ženu a povalit jí na zem?
T: To jsem nikdy nezkoušel.
O: Ale síly máte dost?
T: To snad mám.
O: Už jste po Marii dlouho pokukoval, co?
T: Ne, nikdy jsem se po ní nepodíval.
O: Tak to jste byl ale náramně dvorný, když jste jí takhle pomáhal, co?
T: Chtěl jsem jí jenom pomoc.
O: Proč jste se tak hrnul do práce u téhle slečny?
T: Zdálo se, že nemá nikoho, kdo by jí pomohl….
O: To jste to všechno dělal jen z dobroty?
T: Jen jsem jí chtěl pomoc.
O: To jste za všechno nedostal ani cent?
T. Ne. Mně jí bylo líto, připadalo mi, že se dře víc než ty ostatní.
O: Ona říká, že vás požádala, abyste jí rozštípal skříň, bylo to tak?
T: Ne, nebylo.
O: Tak vy tvrdíte, že ona lže?
T: Já netvrdím, že lže, já říkám, že jí klame pamět.
O: Nevyhnal vás pan Novotný?
T: Ne, to bych neřekl. Nezůstal jsem tam tak dlouho.
O: Proč?
T: Měl jsem strach.
O: Když jste měl čisté svědomí, proč ten strach?
T: Pro černocha bylo nebezpečný se octnout v takový bryndě.
O: Ale vy jste nebyl v bryndě, vy jste odolal. To jste měl strach, že by vám něco udělala?
T: Ne, měl jsem strach, abych nestál před soudem, jako stojím teďka.
O: Měl jste strach, že budete zatčen, že se budete muset zodpovídat z toho, co jste spáchal?
T: Ne, strach, že se budu muset zodpovídat z toho, co jsem nespáchal.

Výpověď oběti
Marie Novotná
19 let
Vzdělání: 3 roky základní školy
Rodinné poměry: 7 sourozenců, matka mrtvá, otec nezaměstnaný alkoholik; žijí za městem, otec chodí sbírat různé předměty, které pak prodává na skládce.

O: Kde jste byla ten den večer?
M: Na verandě.
O: Co jste dělala na verandě?
M: Nic.
O: Co se stalo?
M: /začne brečet/ Byla jsem na verandě a von šel kolem a von tam byl na dvoře ta stará skříňka, víte, co jí táta přitáhl, aby se rozštípala na topení. Táta mi řekl, ať jí rozštípu, než se vrátí z lesa, ale já jsem se zrovna na to necejtila a tak von šel kolem.
O: Kdo je „on“?
M: /ukazuje na obžalovaného/ Tom.
O: Co se dělo pak?
M: Já povídám, pojď sem negře a rozštípej mi tu almaru, dostaneš za to pár korun. Pro něho to žádná práce nebyla, to ne. A tak von přišel na dvůr a já zašla do domu donýst mu ten pěťák a votočila jsem se, a než jsem se nadála, von po mě skočil. Rozběh se za mnou takhle zezadu. Chyť mě za krk, nedával a říkal sprostý slova. Já se bránila, řvala, ale von mě držel za krk. Mlátil mě jak divej…praštil se mnou na zem, škrtil mě a zneužil mě.
O: Co se dělo dál?
M: Moc dobře se nepamatuju, ale první, na co si vzpomínám, bylo, že se tam objevil táta a stál nade mnou a řval, prej kdo to udělal, kdo ti to udělal? Pak jsem nějak vomdlela a dál se už jen pamatuju, že mě pan šerif zvedal ze země a ved mě ke škopku s vodou.
O: Máte ráda svého otce? Je na vás hodný? Vycházíte s ním?
M: Sneseme se, až na to, když….Sneseme se.
O: Až na to…, když pije? Prohání vás někdy? Zbije vás někdy?
M: Můj táta mě jaktěživo nezkřivil ani vlásek. Nikdy na mě nešáhl.
O: Znala jste Toma? Věděla jste, kdo to je? Kde bydlí?
M: Věděla. Chodil kolem nás každý den.
O: Bylo to prvně, co jste ho pozvala dovnitř za plot?
M: Ano, prvně.
O: Bil vás do obličeje?
M: Semlelo se to všecko tak rychle…Ano udeřil. Já si ani nevzpomínám.
O: Bránila jste se?
M: Řvala jsem, kopala, bránila se.
O: Proč jste neutekla?
M: Chtěla jsem, ale povalil mě. A skočil na mě. A znásilnil mě.

Zoologická zahrada a jednodenní syndrom vyhoření

Zvláštní, ale stává se to pravidelně. Stane se to každý rok. Jeden den, kdy se můj stav nedá ani popsat slovem “rozčílení”. Spíše zoufalství a smutek, neschopnost reagovat, naprosté profesní dno, kdy pro mě práce učitele ztratila svůj veškerý smysl a popřela všechnu radost. Tady začínám chápat, proč si někdo může dát po práci alkohol. Tehdy chápu, proč si dospělý člověk dokáže sednout do rohu pokoje a brečet. Tehdy chápu, proč si někdo může relativně z ničeho vzít život.

Můj první rok přišly podobné dny dvakrát, relativně za sebou. Na jaře. Absolutní chuť dát výpověď, přestěhovat se a prostě zmizet. Začít od nuly, znovu. Klidně v jiném povolání. Klidně v jiné zemi. Ano, přesně takový den a přesně stejné pocity mě “navštívily” dnes.

Začíná to jednoduše. Plíživě. Kolega či kolegyně ukážou svou neschopnost či něco řeknou. Všechny ovce ve škole mají v ruce novou hračku, kterou točí dokola. A mimochodem také hračku, kterou před týdnem neznaly, která je k ničemu a která stojí dvě stovky. První hodina. Čtyřikrát vysvětlím, co mají žáci dělat a stejně jich pár přijde a zeptá se, co mají dělat. Další hodinu puberťáci mávnou rukou nad připraveným cvičením, to už letos jednou dělali a nemají na to náladu – jsou líní a radši chtějí suchý výklad, zapsat zápisky a jít o třídu dál. Nic vážného, každodenní problémky učitele. Pak přijde skutečná zoologická zahrada. V sedmé třídě si jednotlivci jen tak libovolně hrají na zvířátka, dělají opičáky, do ticha začnou řvát různé skřeky. Nebo napodobují handicapovaného žáka, který například “tleská” a má další “tiky”. Poznámka? Rodiče to nezajímá, akorát z toho budu mít problémy, až zavolají inspekci, protože já jsem situaci špatně vyřešil. Inspekce se mě bude ptát, jestli jsem zajistil třídu o třiceti žácích tak, aby měli všichni stejné podmínky a tak, aby se všichni chovali tak, jak mají. “A než jste otevřel okno, zkontroloval jste pylové zpravodajství?” To je inspekce, bez ironie, sarkasmu či jakékoliv srandy. Test a špatná známka? To žáky nezajímá. Problém a že to bude “ten den..” si pořád neuvědomuji. Včera jsem měl pouze perfektní hodiny. Další hodina je prostě další hodina – snažím se ze začátku vykládat, patnáct minut, nikoho to vlastně nezajímá. Proč tam jsem? Zbytečnost. Tak dáme zábavné cvičení? Ok. Žáci to využijí jen ke kecání. A teprve po cestě domů mě ona nálada dostává.

Už teď, dvě hodiny po příchodu “vyhoření” a při čtení svého textu si říkám, jaké to jsou hlouposti. Možná pro mě netradiční řešení vypsat se z toho asi pomáhá. Přesto si myslím, že téma je to důležité. Představte si několik podobných dní za sebou. A nebo další, pro práci relativně vedlejší, osobní problémy. A také – každý má jinou trpělivost a obecně osobnost. Každý je jinak citlivý.

Co s mým jednodenním vyhořením udělám já? Nebo jinak – jak je možný, že vyhoření bude jen na jeden den? Jak jsem psal, už jsem “tam” byl a myslím, že situaci ustojím a zvládnu. Praštit jsem nikoho nemohl, když už jsem byl naštvaný. Výpověď? Na tu jsem asi moc zodpovědný a nechci to udělat svým osmákům, respektive jejich rodičům. A tak to zatím dopadlo vždy stejně. Klid a hudba, to je můj základ pro zvednutí se ze dna. A pak už jen tvrdá práce. Mým řešením je vrátit se na místo činu a připravit neprůstřelnou dokonalou hodinu, kde není čas na žádné kecání a hraní si v pavilonu opic.

Role učitele v roce 2017

Jaká je role učitele v době, kdy existuje internet, wifi pokrytí po celé republice a smartphony? Role učitele se samozřejmě mění a těžko předpokládat, jaká bude role učitele za padesát let. Ovšem je jasné, jaká byla role učitele v minulosti. A bohužel je úplně jedno, jestli tím myslím před padesáti nebo před sto padesáti lety.

Role učitele a vztah k žákům v minulosti byl jasný – žák je “prázdný” a učitel ho proto musí co nejvíce “naplnit”. Metoda k tomu existovala většinou jen jedna – učitel mluví, žák poslouchá. Následně vyzkoušet a zkontrolovat, zda něco v hlavě žáka zůstalo. Klíčová byla samozřejmě poslušnost.

Dnes? Samozřejmě stále existují učitelé chodící temnými stíny minulosti a učí stejným způsobem, jakým byli učeni. Nepsal bych tento text, kdybych s tímto režimem souhlasil.

Když jsem s žáky osmé třídy nedávno psal dvě hodiny po sobě čtyři “slidy” powerpointové prezentace (každý po třech až čtyřech řádcích), sám sobě jsem si nadával, co to zas dělám a proč tu hodinu sám kazím. Žáci nic nenamítali. Ale já jsem věděl, že jsem zase selhal a říkal jsem si, k čemu jim sakra je postup Bismarcka k sjednocení Německa? Nestačí jim jen věta “Německo se sjednotilo”?

Ale nemohl bych učit, kdybych každý problém nebral jako výzvu. Z krize jde cesta jen nahoru. Alespoň pro mě. Jen jsem si znovu uvědomil, jaká je moje role učitele. Musím být filtr.

Filtr na několik způsobů. Jasný je první způsob – k žákům musím dostat jen to nejpodstatnější. Pokud historii dáme na papír, který bude dlouhý sto kilometrů, můj úkol je žákům předložit jen pět klíčových kilometrů.

Další úkol a další filtr, pro mě se stal časem mnohem důležitější než první a nemůžu si pomoc, že by to tak mělo být u každého učitele na základní škole, je, jak těchto profiltrovaných pět kilometrů žákům předložit. Jinými slovy přiřadit správné metody k určitým tématům tak, aby se žáci neunudili k smrti a zároveň se něco naučili.

Třetí způsob filtrování je v současnosti plný otevřených možností. Spočívá v tom, že si učitel metody sám najde. Na internetu je neuvěřitelné množství cvičení, videí, obrázků, metod apod. Sám mám vypsaných přes 190 metod, které můžu hodit do každé hodiny. A teď ještě to velké množství cvičení na konkrétní témata. Je to jen o tom, najít si správné sociální sítě a internetové stránky a pak už jen být odvážný zkoušet neustále nové věci a opět filtrovat – nechat ty efektní a efektivní metody a cvičení. Problémem už nejsou jazyky. Kdo je neumí, použije překladač. Jediné, co brání učitelům najít nové, žáky aktivizující metody, je jen lenost nebo nezájem. Žádná metoda samozřejmě nespasí školství, ale pokud jich bude hodně v rukou a hlavách většího množství učitelů, situace se změnit může. Jen se ukazuje, jak klíčová je postava učitele pro vzdělání.

Žáky tvořené zpravodajství do občanské výchovy

Občanská výchova nebo základy společenských věd, tak se u nás nejčastěji nazývá předmět, který se snad časem stane důležitým, neboť ředitelé a učitelé pochopí, k čemu slouží. Demokracie a lidská práva. Ekonomie. Právo. Psychologie. Nebo média. To jsou jen v krátkosti témata, kterými by měli žáci projít. Často se stávalo a pořád se to stává, že místo ekonomických otázek se v hodinách „občanky“ řeší otázka, kam třída pojede na výlet a podobné třídnické záležitosti. Poslední dva roky se ale daly věci do pohybu, předmět vzhledem k aktuálnímu dění nabírá na důležitosti, vznikla například „organizace“ Občankáři, na internetu koloval článek o předmětu „Současnost“ a důležitosti takového předmětu a nejvíce se v současnosti hovoří o mediální výchově.

Přímo o tématu a cvičením k mediální výchově se budu určitě věnovat jindy. Ale kousek mediální výchovy mám s žáky každý týden po celý rok. Žáci totiž do hodin nosí prezentace, kde ostatním žákům ve třídě sdělují, co se stalo za důležité události. Po třech letech od „založení“ už je to automatismus, žáci se ptají „Kdo má příště zprávy?“ a když jednu z mých tříd převzala jiná učitelka na občanku v devítce, řekli si o zprávy i u ní.

Screenshot from 2017-04-11 17:57:48

Jak to přesně funguje?

  1. Dvojice žáků vytváří powerpointovou prezentaci na zprávy právě uplynulého týdne (to znamená, v pondělí 24.4. do školy přinesou zprávy od minulého pondělí do neděle, to je od 17.4. do 23.4.).

  2. V powerpointové prezentaci mohou být pouze obrázky (grafy, schéma, mapy…).

  3. Prezentace musí obsahovat osm zpráv – dvě z České republiky, dvě ze zahraničí, jednu ze sportu, kultury, ekonomiky a jednu i z oblasti kriminality (či „bezpečnosti“).

  4. Zprávy by měly být relativně krátké, celá prezentace nemůže zabrat více jak 10 minut.

  5. Dotazy a kritika. Nezbytně důležitou součástí jsou dotazy spolužáků po prezentaci, určitá „kritika“ (nehodící se barva prezentace, pozadí, obrázky, zadrhávání v řeči, nesrozumitelnost sdělené zprávy apod.), zpochybňování řečeného. Pokud žák přinese nesmyslnou zprávu nebo nedokáže něco obhájit, ztrácí body. Stačí i mluvit o něčem jiném, než je na obrázku v prezentaci – objevit to, je úkol sledujících žáků (například mluví se o nové dálnici, ale na obrázku je pouze silnice).

    Screenshot from 2017-04-11 17:57:08

Proč je přehled zpráv nutností do hodin občanky?

  1. Žáci si vytváří přehled o dění kolem nás. Je to i tom, že zjistí, co má na starosti ministr vnitra; pokud jde do kin film o Krejčířovi, povídáme si o něm; Elon Musk? Toho s osmáky už dávno známe; spadla lavina? Ok, pustíme si z toho video a budeme se bavit o tom, jak se chovat, pokud na nás padá lavina atd.

  2. Žáci se učí vyhledávat informace. A nebo taky jinak – žáci se učí vyhledávat informace ze spolehlivých zdrojů a informace skutečně relevantní. Musí kontrolovat, jestli obrázek skutečně patří k tématu (nemohou povídat o Klausovi a mít v prezentaci obrázek Havla) a celkově, jestli je zpráva „skutečná“.

  3. Žáci se učí tvořit „správnou“ prezentaci (správná prezentace je pro mě taková, která není přehlcena textem, ba přímo naopak – textu je v ní co nejméně).

  4. Žáci se učí prezentovat jak téma, tak sami sebe. Zvyšují si sebevědomí.

Tento text například píšu poté, co mi jedna osmačka naprosto vytřela zrak. Původně kuňkající nervózní slečna, která nedokázala vymyslet odpověď na žádnou doplňující otázku. Najednou přede mnou stála holka, která si bez pomůcek a sebejistě a samostatně poradila s prezentací, mluvením, ale třeba i otázkami typu jaká jsou „další alternativní paliva do auta?“.

Zatím vždycky se zprávami začínám až v osmičce (ale vážně přemýšlím o snížení hranice). Záleží na velikosti třídy, ale jelikož se žáci a prezentace točí pořád dokola, každý žák má během roku minimálně tři prezentace. Za rok jsou vážně vidět posuny. Za prvé, jak už jsem zmínil – v sebevědomí, a tím pádem i schopnosti zanechat lepší dojem. Pochopitelně další věcí je argumentace a schopnost „vyhrát hádku“ a obhájit vlastní prezentaci. Jestli se na začátku v každé třídě objevují nesmyslné zprávy typu „kočku vysvobozovali hasiči ze stromu“, v průběhu roku se to už nestane, protože zbytek třídy jednoduše reaguje na podobné zprávy.

Jak začít?

  1. Vysvětlit žákům o co jde, jaká jsou pravidla. Jak a za co budou hodnoceni.

  2. Vytvořit a představit žákům ideální vzorovou prezentaci na ukázku. Jednoduše učitel(ka) je první v pořadí s tvorbou prezentace a přednesením zpráv.

  3. Vytvořit seznam dat během školního roku, v kterém se budou zprávy prezentovat. Následně nechat žáky zapisovat se k datům, které si zvolí.

Neoficiálně časem vznikla i další pravidla, která všichni ve třídách respektujeme. Pokud někdo na prezentaci zapomene, má druhou a poslední šanci další hodinu v daném týdnu (možné pochopitelně jen pro ty, kdo má dvě hodiny občanky; pokud druhá hodina není například z důvodu státního svátku, má žák či žáci bohužel smůlu). Žáci mají povolenou pomůcku – papírek, na kterém mohou mít napsaná jména, značky, čísla apod., protože pochopitelně není smyslem, aby se zprávy učili podobným způsobem, jako básničku. Žák, který nemá počítač nebo internet, může vystoupit bez prezentace. Samozřejmostí je, že pokud má žák problémy s řečí, tak je hodnocen mírněji.

Celkově se už jedná o nepostradatelnou pomůcku, která má mnoho výhod a která žáky učí hodně předností a rozvíjí jejich dovednosti nenásilně a nenuceně.

Přikládám pro zájemce hodnocení, které žáci dostávají, aby věděli, do čeho jdou a co se hodnotí. (Pravda je ale taková, že je to jen oficialita, kterou prakticky nepoužívám. Už se vytvořily určité automaty – žák čte, má dvojku apod.)

Hodnocení:

  • Obsah

5 bodů – vhodné a hodící se obrázky, důležité zprávy, správný počet událostí

3 body – některé z obrázků jsou špatné, některé ze zpráv nejsou vybrány vhodně (nejsou důležité), nesprávný počet zpráv

1 bod – většina obrázku patří k jiným událostem, většina vybraných zpráv není vůbec důležitá, prezentace obsahuje příliš málo událostí

  • Prezentace

5 bodů – prezentace se dá bez problémů číst, to znamená, že je použito správné pozadí, správné písmo, správná velikost obrázků

3 body – některé části prezentace jsou špatně čitelné, to znamená, že je použito buď špatné pozadí, špatné písmo, nebo jsou vybrány obrázky špatné kvality a v malém rozlišení

1 bod – většina snímků prezentace je nečitelná

  • Mluvení

5 bodů – oba žáci mají výborný plynulý projev, nic nečtou, prezentaci a obrázky v ní používají jako svůj tahák pro mluvenou část prezentace

3 body – žáci mají váhavý projev, některé události zapomenou, zasekávají se

1 bod – žáci nejsou schopni plynule mluvit o své prezentaci

  • Pochopení událostí a reakce

5 bodů – oba žáci jsou si jistí, vědí o čem mluví, v případě dotazů žáků nebo učitele reagují vhodným způsobem

3 body – žákům chybí informace o některé z událostí a nejsou schopni improvizovat

1 bod – žáci působí nejistě, protože nemají tušení, o čem mluví, jen se naučili zpaměti “básničku”, absolutně nejsou schopni reagovat na dotazy

Celkové hodnocení:

  • 20 až 16 bodů – 1; 15 až 11 bodů – 2; 10 až 6 bodů – 3; 5 až 0 bodů – 4