Paraziti

Myslím, že to trvalo dva roky – vedení si mě vždy zavolalo a zeptalo se, jestli od u dveří stojící paní nechci něco koupit (za školní peníze). Nechci, samozřejmě. Pak už se mě přestali ptát a já na stole pravidelně najdu mapy; bez diskuse, argumentů nebo alespoň oznámení. Občas tam najdu třeba plakát se státními symboly a podobně. Jako dějepisář najdu na stole mapu střední Evropy za Karla IV., mapu Evropy během Druhé světové války. K čemu to je? Jakoukoliv mapu si mohu najít na internetu a pracovat s ní. Vytisknout žákům. Dokonce na ní můžu malovat, pokud si ji vložím do Malování, Wordu nebo budu ve třídě s interaktivní tabulí. Papírová mapa nahrává akorát škole z dob Marie Terezie a frontální výuce. Mimochodem, víte, kolik taková mapa stojí? Dva a půl tisíce. Víte, co se s ní stane? Hodí se do skříně, každý rok se zaškrtne, že ji škola vlastní, ale reálně se nikdy nepoužije. Proč by se také používala? Za pár let se vyškrtne, roztrhá a hodí do popelnice.

Našel jsem na stole i mnohem dražší věci, které nikdy nikdo nevyužije.

Dnešní text je jen taková malá a zbytečná stížnost v krátkém vydání, ale je to další mozaika do reality naší školy. Možná části školství? Samozřejmě si uvědomuji, že to může být problém jen naší školy a našeho vedení. Ale někoho tento obrázek třeba bude zajímat.

Věc, která mě jako začínajícího učitele překvapila a nyní, jako lehce pokročilého učitele, mě znechucuje víc a víc. Každý den několik emailů s nabídkami, jestli chci to a to. Musím to údajně vyzkoušet. Ani už neřeším, kde na mě vzali email (se svým učitelským emailem jsem se samozřejmě nikde neregistroval a nepřihlašoval).

Základní škola je lehký terč. Roky a roky jsem se divil, co se to děje. O co jde? Žáci zaplatí peníze za něco, co vůbec nechtějí a ředitel si odškrtne kulturní, preventivní či jinou akci. Nebo ředitel něco objedná a zaplatí, zaškrtne se položka na nějakém papíře a bum, vzděláváme se a navíc jsme moderní škola, která kupuje novinky na „trhu“ a snaží se nabízet žákům lepší pomůcky a prostředí. Splněno. Na papíře to vypadá dobře, provozovatel je spokojený. Ve skutečnosti děláme vše možné, jen ne to, kvůli čemu jsme ve škole. Ano, to je učení se.

Nechápejte mě špatně. Jsou i skvělé a fungující přednášky či preventivní akce. Ale takové si učitelé najdou sami a většinou jsou zdarma. Chodí k nám gynekolog a gynekoložka na biologii – nejlepší zkušenost pro žáky. Tito lidé jsou profesionálové, dělají rádi svou práci a dělá jim i radost šířit své znalosti dál tím, že jednou za rok do školy přijdou. Ale také se mi neustále stává, že učím žáky dva týdny o poruchy příjmu potravy a za měsíc přijde paní, která udělá žákům hodinovou přednášku na stejné téma za padesát korun na hlavu. Takhle se vydělávají peníze.

Proto to různí pochybní lidé a uskupení neustále zkouší. Na školách vždy uspějí. Stačí napsat pěkný email, ředitel se nadchne a všichni jdeme povinně na žesťový koncert. Pak se nelze divit, jak to tam vypadá. Kapela zjistí, že si nedokáže večerním koncertem vydělat, tak si pozve celou školu, která prostě nemůže odmítnout. Lehce vydělané peníze. Těžko se lze divit, že žáci pak dělají bordel a nebaví je to. A především to dávají najevo. Učitelům je trapně a jsou na vážkách. Má jim být muzikantů vůbec líto? Nebo si to zaslouží? Vsadili na lehce vydělané peníze, tak ať si je trochu zaslouží. Když mají tu odvahu donutit puberťáky jít na něco podobného, musí očekávat reakci. A pokud nedokáží pracovat s davem, dostanou to, co si zaslouží.

Už jsem takto byl v divadle například na Petrovi a Lucii. S šesťáky, kteří vůbec neměli tušení, co se děje a neměli šanci tomu porozumět. Deváťáci tomu samozřejmě rozuměli více. Co mají všichni společného? Z peněženek rodičů vytáhli stokorunu a škola byla na velké kulturní akci a žáci se vzdělávali. Učitelé se o tom pro jistotu dozvěděli v půl třetí odpoledne den předtím, aby nestihli protestovat. Peníze se vybírali až po odehraném představení.

Poslední dobou chodí na email často nabídka powerpointových prezentací za desítky až stovky korun. Paní mi dokonce nabízela i testy pro žáky. Jak použiju ve své hodině cizí testy, to mi hlava nebere. „Plackohraní“ by také určitě stálo za to. Teď zrovna čtu další email. Výjimečný email. Pozvánku na „světovou novinku, interaktivní program s názvem Hledání společného rytmu“. Taky mi psal už i jeden spisovatel, jestli by nemohl udělat historickou přednášku. Dokonce se nabídl, že žákům poví i tajemství, jak se píše kniha. Za padesát korun na žáka! No neberte to. Zvládne i dohromady sto žáků ve dvou skupinách, za čtyři hodiny. Takže si vydělá za čtyři hodiny pět tisíc. Což já vydělám za pracovní týden, oficiálně čtyřicet pracovních hodin. V jeho profilu na internetových stránkách bylo mimo jiné napsáno, že je často kritizován za psaní knih z komunistického pohledu a zkreslování historických faktů. Neúspěšný člověk, který se chce nalepit na školství a začít vydělávat peníze na bezmocných. Parazit.

Přijde mi, že se minimálně na naší školu lepí neschopní lidé, kteří se nedokáží prosadit v klasickém prostřední a využívají nás. Proč to nezkusit na škole? Tam jsou dostatečně blbí….

Samozřejmě lze vše jednoduše vyřešit tím, že učitelé a vedení školy budou aktivně sami vyhledávat akce. Ale to se asi nenosí.

Největší paradoxem tak zůstává, když jsem psal nedávno několik emailů kvůli pomoci, jak učit zahraniční studentku, která neumí slovo česky ani anglicky. Nikdo mi neodepsal. Když si najdu sám nějakou akci, tak stejně vše musí jít přes vedení školy. Když jsem po první výplatě (třináct tisíc korun čistého) zjistil, že kniha Moderní vyučování od Pettyho stojí osm až devět stovek, myslíte, že mi pomohla škola? Z té knihy v budoucnu měla škola velký prospěch. Jaký prospěch má škola ze zaprášené mapy za několik tisíc?

Proto možná některé školy tak zaostávají – uzavřené věznice bez kontaktu s vnějším skutečným světem, které se nechávají hloupě využívat a pomáhají parazitům.

Reklamy

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Maturita? Zrušit.

K čemu maturita je? Co přináší systému? Co žákům?

Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem podobné otázky neřešil. Až když jsem ležel ve stovkách stran na čtvery státnice, začal jsem pochybovat o smyslu takové závěrečné zkoušky. K čemu je, že se musím naučit znovu něco, z čeho jsem už zkoušku udělal? Naprosto nesmyslné. A bohužel, takový názor mi už nikdo nevezme. Naprostá ztráta času. Z dějepisu to byl vážně jen seznam otázek, které jsem se musel znovu naučit. Ze společenských věd jsem měl nádhernou zkoušku – dostal jsem fenomenologii a po minutě mi došlo, že nikdo ze zkoušejících nemá absolutně tušení, o čem mluvím. Tím mám na mysli, že nevěděli, co fenomenologie je, ne že bych mluvil nesmysly (i když…). Pedagogika a státnice? Seznam nepoužitelných blbostí. Psychologie a státnice? Dobře, to už bylo použitelné, ale stále jen seznam otázek, na které jsem musel odpovědět už u jednotlivých zkoušek.

S maturitou je to pochopitelně stejné – pokud učitel nechal žáka projít jednotlivé ročníky, tak to přece musí znamenat, že něco umí. Ano, opakování je matka moudrosti, ale k čemu je, že žák za další roky projde učivo znovu, napapouškuje zpaměti látku za dlouhé roky a za týden opět zapomene? Zbytečnost pro všechny zúčastněné. Žáci se zbytečně stresují a ztrácí čas hloupostmi. Učitelé se, velké překvapení, nemohou skutečně věnovat své práci. To je učení, mimochodem. A pro některé z nich, pro svědomité učitele, to znamená opět stres, protože co když to jejich studenti nedají? Pro celý systém to znamená určitě další a další byrokracii. Pravděpodobně i peníze. Spoustu organizačních změn v průběhu zkoušení. A pak se divíme, že žáci netuší, co se stalo v roce 1968 a 1989. Já se tomu (už) nedivím, když chybí výuka posledních dvou měsíců, kde se řeší právě (zbytečné) maturity. Proč vlastně maturita probíhá v květnu a ne na konci června? Nechápu.

Celý systém maturit mi přijde, jako kdyby stát říkal: „Vy jste je za x let nic nenaučili, proto se to musí naučit sami během pár dní/týdnů.“ Maturita nedává už žádný smysl, pokud jde o žáky toužící po studiu na vysokých školách. Student často tráví čas zbytečností (=maturita), aby dostal jeden papír, a na důležitou věc, přijímací zkoušky, už mu nezbývá tolik času. Maturita dávala smysl právě tehdy, pokud to byl zároveň určující prvek přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Pokud vysoké školy mají přijímací zkoušky, je z maturity opět zbytečnost, která navíc překáží při přípravě na univerzitní přijímací zkoušky.

A pokud maturant nemíří na vysokou školu, ale do práce, firma si za sebe udělá své vlastní „přijímací zkoušky“, které nemají s maturitní zkouškou nic společného. Najednou vám je k ničemu, kdy byla Bartolomějská noc, protože se prostě musíte dobře obléknout, napsat strukturovaný životopis a umět komunikovat a dobře se prezentovat.

Nějaký závěr by pochopitelně studium na střední škole i univerzitě mělo mít. Ale jednoduché a „oborové“. Elektrikář si připraví projekt a zapojí elektrický obvod, zkoušející se ho zeptá, jak by opravil to a to, když je situace taková a taková. Truhlář si sežene materiál a postaví knihovnu. Co absolvent gymnázia nebo obchodní akademie? Napsat desetistránkovou práci na libovolné téma, připravit prezentaci a obhájit svou práci. To je to, co by člověk mířící na vysokou školu měl zvládat, protože univerzitní studium není nic jiného, než čtení odborných knih, psaní prací a dělání prezentací a vystupování před „kolegy“. K tomu je potřeba práce se zdroji, cizí jazyky, argumenty, kritické myšlení apod. Na obchodní akademii samozřejmě podobné, záleží na oboru. Další možnosti jsou samozřejmě business plán fiktivní firmy, účetnictví firmy atd.

Co tedy s maturitou? Zrušit. Neexistuje jediný důvod, proč si ji nechat v systému v současné podobě.

Zázračná metoda – Crime Board

Od prvního pohledu to byla láska, teď už je to s prvním pokusem dokonce manželství.

O co jde? Netroufám si na překlad, to by se vyrojilo kritiků. Ale jde samozřejmě o zmapování zločinu. (Pochopitelně jde jen o záminku a vůbec nemusí jít o žádný zločin.) Inspirací jsou tabule kriminalistů, na kterých propojují podezřelé, svědky, související události, mapy, alibi a tak dále.

To samé dělají žáci. Propojují souvislosti, hledají „větší obrázek“. Metoda velmi podporuje dějepisné myšlení v rovině příčina – důsledek, či akce – reakce, chcete-li. Analýza. Myšlení. Můžeme přidat i kritické myšlení směrem ke zdrojům. Argumentování, co je důležité. Byl jsem vážně překvapen, jak žáci pracovali.

Dokonce i jak reagovali na zadání. Hodinu předem jsem si vyčlenil pět minut na vysvětlení, abych nemusel při TÉ hodině ztrácet čas vysvětlováním. Za minutu bylo hotovo, stačil jediný pokus. Stačilo nadhodit téma televizních seriálů, filmů a vyšetřujících policistů, kteří mají svou tabuli a jen propojují věci a osoby, které spolu souvisí. Na práci měli žáci jednu vyučovací hodinu.

Co zajistí učitel? Téma. A pak pomůcky – sháněl jsem skutečné nástěnky, do kterých bychom mohli píchat připínáčky nebo spojovat pomocí nitě. Ale to se mi nepovedlo, takový luxus u nás nemáme. Nicméně jsem sehnal obří papíry, které jsem použil. Pak už jsem obstaral jen klasické lepící barevné papírky, na které si píšeme poznámky typu „nezapomeň zaplatit obědy“ a izolepy. V případě naší školy jsem musel jít na počítače, kde si žáci vyhledávali informace. Což samozřejmě může být řešeno jinak, ale můj cíl byl i vyhledávání a tisk obrázků, což mi přijde i zajímavější pro žáky. A samozřejmě rozdělení žáků do skupin, já měl skupiny po čtyřech, maximálně pěti žácích.

Není nic lepšího, než vidět žáky sedící na zemi, jak spolupracují, jak spolu mluví, plánují, klidně se i hádají, ale pracují a učí se, aniž by si toho byli skutečně vědomi. Každý si najde své. Někdo má „oko“ a vezme si na starosti vzhled, další propojuje příčiny a důsledky, další hledá na internetu informace a fotografie. Spolupráce. Ta je vedlejším produktem. I proto jsem snad poprvé skupiny vybral (skutečně) náhodně já, jediné pravidlo pro mě bylo střídat při výběru holku s klukem.

Výhoda metody je, že je snad vážně použitelná do všech předmětů. Dějepis je jasný. Je založen na politice a násilí, proto není těžké najít nějaký trestný čin a hledat spojitosti. Už přemýšlím, jestli devítkám dám zpracovat spíš atentát na Kennedyho nebo Luthera. Zde jen poznámka o výhodách metody. Pokud jim dám Kennedyho, objeví žáci spoustu nejasností, konstruktů a teorií, proto budou muset hodně kriticky myslet, co na svou tabuli dají. Jsou ve skupině, budou argumentovat, co je podstatné a co není. A pokud jim dám Luthera, objeví se jim mimo jiné celé velké pozadí malých velkých dějin – rasová segregace ve Spojených státech amerických. Samozřejmě, teď už je jasné, že rozdělím mezi skupiny oba pány. A pochopitelně je lepší zadat jméno atentátníka, žákům to za prvé strukturuje téma (Luther nebo Kennedy je téma moc široké a pak z toho spíše bude myšlenková mapa, brainstorming a seznam věcí, které vykonali), vědí, kam míří, a za druhé předpokládám, že jméno Kennedyho znají, ale neznají jméno atentátníka. Zajímavější začátek, který víc připoutá žáky k cílům hodiny.

Nejvíc mě na tom baví, že se můžu věnovat slavným „velkým“ dějinám, ale můžu se věnovat i malým dějinám obyčejných lidí. Stačí mít nápad. A nástěnka ideální zobrazí delší dějiny, celý kontext událostí. Pokud dám žákům jména vrahů Caesara, objeví se jim celá krize republiky. Výjimečné.

Jak jsem již psal výše, nemusí jít o žádný zločin. Dejme tomu, že budu chtít použít tuto metodu v matematice. Zadám Thaletovu kružnici. Žáci téma ještě neznají, první spoje se tedy budou věnovat pravděpodobně tomu, co to je a kdo to byl Thales. Ale další, „hlubší“ spoje, by se už mohly věnovat využití Thaletovy kružnice v reálném životě.

Možná nejzajímavější použití mě napadá ve fyzice a chemii. Samozřejmě to není můj obor, takže nebudu konkrétní, ale představte si, že žákům zadáte nějaký malý objev, pokus, který vedl až k neskutečným důsledkům pro celé lidstvo. Od starověkého Řecka až po Oppenheimera. Od Turinga až po mobil žáků. Nebo například Curie-Sklodowská, na pozadí se šikovným žákům objeví emancipace žen.

Literatura. Za prvé tam můžeme dát zajímavé spisovatele a spisovatelky, rozdělit například nástěnku na dvě části a zajímat se o to, jak život autora či autorky ovlivnil jeho či její dílo. A pochopitelně můžeme stejně rozebírat samotné literární postavy a jejich činy. Vraždu v Zločinu a trestu. Kafka a Proces. Ahhh, Kafka a Zámek, snad ještě lepší. Můžeme takto analyzovat každou literární postavu a každý její čin.

Nejtěžší je vždy vymyslet případy využití metody pro matematiku, fyziku a chemii, proto si myslím, že například o občanské výchově a zeměpise se nemusím rozepisovat. Například naprosto jasně před sebou vidím detektivní práci, jak žáci odhalují hoax…

Jakmile je hotovo, je dobré práci žáků zhodnotit, reflektovat tedy nejen téma, ale i jejich práci. Klidně lze použít SWOT analýzu na rozebrání práce a metody. Teprve poté by podle mě měl nastoupit výklad a zápis.

Mým žákům šla práce neskutečně. Jedna výuková hodina byla naprosto ideální – práce šla rychle, byl tam určitý tlak a stres, aby byla práce odevzdána včas, což podle mě jednou za čas nemůže uškodit. Všichni končili se zvoněním, ale všichni s hotovou prací. Nebyl čas na rušení a žádné jiné způsoby narušování výuky.

Nebyl to závod na čas, ani na body. Každá skupina má svou práci a každá skupina se stará jen o sebe. Cílem není porazit spolužáky. Naopak když žáci viděli další nástěnky, tak práce vždy chválili, což není zvyk ani slušnost. Já jsem jen chodil dokola a jediné, do čeho jsem zasahoval, bylo vracení izolepy na můj stůl, aby byla dostupná i pro další skupiny.

Určitě mě napadá i jiný způsob využití metody. Můžeme dát každé skupině jiné téma a vytvořit jednu velkou tabuli. Může to být delší proces, nejen na jednu hodinu. Může to probíhat hromadně, formou brainstormingu, kdy žáci chodí k tabuli a spojují události před zraky všech žáků a musí argumentovat, proč to má být zrovna tímto způsobem. Zbytek třídy souhlasí nebo nesouhlasí. Můžeme čas strávený s metodou i zkrátit, zjednodušit, protože ne každému vyhovuje nechat žáky pracovat jednu celou hodinu. Pokud budou mít žáci materiály a zmenšíme skupiny, není důvod, proč by to nemohli stihnout za dvacet až třicet minut. Jakékoli použití metody bude určitě lepší, než výklad.

Tři metody pro lepší výuku

Zatím jsem pokaždé metody rozděloval do skupin. Například opakování pro skupiny, metody na přemýšlení, metody na začátek a konec hodin. Dnešní text je pouze o třech metodách, jsou ale podle mě tak vynikající (samozřejmě všechny dostatečně vyzkoušené ve skutečných třídách), že jsem je sem musel dát hned. Poslouží ve více předmětech a při více situacích. Jsou opět pár minut trvající s tím, že žáci mohou opakovat, ale i získávat nové informace. A bude je to bolet, protože budou muset přemýšlet.

Hexagon

Podle mě geniální metoda, která se hned zařadila mezi mé nejoblíbenější. Překvapivě rychle se s ní dokázali vypořádat i žáci.

Cvičení, které má spoustu výhod. Může sloužit k opakování, ale i k zápisu nových informací. Záleží na využití, ale za deset minut může být hotovo. Lze s ní pracovat individuálně, ale i ve skupinách. Použití je samozřejmě v dějepise, ale vidím ho jednoduše i v zeměpise, literatuře, jazycích, občance a pravděpodobně dalších předmětech.

Hexagondf

O co jde? Hlavní cíl je analýza, proč se něco stalo. Srovnání příčin a vyvozování důsledků. Akce a reakce. Zařazení událostí do širšího kontextu, vytvoření celého obrázku, seřazení prioritních důvodů pro nějakou událost. „Proč a jak?“ jsou dvě otázky patřící k této metodě. Proč byly Čechy ve čtrnáctém století evropskou velmocí? Proč byly už v půlce století následujícího Čechy na dně? Proč a jak se rozpadl Řím? Proč a jak se komunisté ujali moci během roku 1948? Proč je v Praze největší průměrná mzda? Jak se k moci dostal Babiš? Proč vyhrál Hitler volby? Poslední dvě otázky jsou za sebou čistě náhodně a nemají žádnou souvislost…

Do prostředního pole celého pracovního listu se tedy napíše hlavní téma či otázka, na kterou žáci hledají odpověď. Ze všech stran mají jít šipky do středu. Všechny pole mají být vyplněny tak, aby měly spojení na střed. Pokud je ve středu „Proč byl Karel IV. největší borec?“ , tak v poli před tím bude například „hodně peněz“ a před „hodně peněz“ bude „doly v Kutné Hoře“. Všechno je propojené a všechno souvisí se vším.

Je několik možností, jak s hexagonem naložit. Můžete dát žákům prázdný hexagon, zadat téma a nechat žáky pracovat. Také ale můžeme zvolit různé kategorie, nadpisy, a tím žákům pracovní list strukturovat a zaměřit chtěným směrem. A specialitou je obrazový hexagon – tvořen ať už skutečnými fotografiemi a tedy vypracován na počítači, nebo tvořen ručním malováním. Cíl zůstává stejný – analýza, řazení, souvislosti, kontext.

Processed with Moldiv

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://jivespin.wordpress.com/2015/03/21/visual-hexagons/)

Další možností je dát žákům hexagon vyplněný, rozstříhaný a úkol žáků je události správně seřadit, spojit, vymyslet kategorie apod.

Generátor hexagonu, pokud by někdo chtěl žákům některá pole předvyplnit, se nachází zde:

https://www.classtools.net/hexagon/

(Bohužel nefunguje česká diakritika.)

Prázdný hexagon lze stáhnout zde:

http://www.activehistory.co.uk/Miscellaneous/menus/A_Level/Late_Modern/Stalin_Rise/hexagons/3.docx

Kdo jsem?

Upravená verze tradičního „Kdo jsem?“

Byl jsem „doktor“, který dělal neuvěřitelné věci v koncentračních táborech. Například jsem sešil k sobě dvojčata.“ Jsem Mengele. Nemožné tímhle zabavit žáky. A skutečně nemožné zabavit tímhle třídu plnou žáků.

V upravené verzi je pět úrovní a pět druhů nápověď. V první je historické téma, něco velmi obecného, aby bylo prakticky nemožné uhádnout jméno osobnosti. Například „Druhá světová válka“ nebo „Holocaust“ v případě Mengeleho. Druhá nápověda by se měla už točit kolem něčeho důležitého, co daná osobnost vykonala. „Jsem důležitý, protože jsem jeden z největších válečných zločinců.“ Třetí nápověda by měla být nějaká myšlenka nebo názor dané osobnosti. „Můj názor byl, že můžu dělat nelidské pokusy na nevinných lidech, pokud to zachrání alespoň jeden árijský život.“ Čtvrtá nápověda je nejdůležitější moment dané osobnosti. U zločince typu Mengeleho složité. „Poslal jsem 400 000 lidí do plynu.“ Nebo spíše: „Po Druhé světové válce se mi povedlo utéct a žil jsem si v klidu ještě dalších třicet let.“ Poslední pátá nápověda je libovolná, bez zadání. Už by samozřejmě měla být hodně napovídající.

Co teď s tím? Za prvé. Tyhle nápovědy by měli už vyrábět samotní žáci. Dostanou malý papírek, na kterém může být předepsán charakter nápovědy, kterou mají vyplnit:

  1. Historické téma, se kterým souvisím:

  2. Jsem důležitý, protože:

  3. Řekl jsem: ; Můj názor byl:

  4. Můj nejdůležitější moment:

Každý žák jich vypracuje několik, učitel jen později zkontroluje. Další hodinu mám připraveno desítky kartiček a čtu nápovědy. Hru jsem hrál po řadách. Odpovídat může kdokoliv z dané řady. Jen by žák neměl vykřiknout a zkazit kolo celému týmu, proto doporučuji přihlásit se a poradit se s někým kolem sebe.

Jak postupovat a jaká jsou pravidla? Během jednoho kola má tým jen jednu šanci. Pokud odpoví správně, má body a je konec kola. Pokud odpoví špatně, v daném kole už skončila celá řada. Pokud někdo odpoví už při první nápovědě správně, tým dostane padesát bodů. Pokud při druhé nápovědě, dostane tým čtyřicet bodů. A tak dále. Dejme tomu, že začíná řada u dveří. Sdělím jim první nápovědu. Pokud nevědí, jdu k prostřední řadě a pak k řadě u okna. Nikdo neodpověděl, tak dám další, druhou, nápovědu. Opět jdu od řady u dveří. Takhle pořád dokola, dokud někdo odpoví správně. Pokud odpoví někdo špatně, tak už nemá další možnost hádat, jak jsem psal výše. Na tabuli píšu skóre. Jakmile je hotovo, kartu zahodím a beru další. Tentokrát dám první nápovědu řadě uprostřed. Pokud nikdo neodpoví, tak prostřední řada dostane i druhou nápovědu jako první v pořadí. Ve třetím kole směřuji první nápovědu řadě u okna. A takhle pořád dokola.

Evolučně, pomocí metody pokus-omyl, jsem došel k vylepšením:

  1. Žáci si papírky podepíší svým jménem z druhé strany. Daný žák a většinou spolusedící v lavici poté nesmí hádat, pokud se hraje jeho/její karta.

  2. A nejlepší by samozřejmě bylo, pokud vezmu karty vyrobené 7.A a dám je 7.B k hraní. A naopak pochopitelně.

Někteří žáci nedělali jen osobnosti, ale i věci či události. Typicky třeba Protektorát Čechy a Morava nebo gulag. Těžší na vyjádření názoru v trojce, ale dá se to a je to pak složitější. Což ale dělá celou hru zábavnější.

Výhoda metody je, že pokud si upravíte jednotlivé úrovně, tak můžete krásně hádat města, řeky, státy nebo třeba například i kosti, savce a podobně. Učitel jazyků taky určitě něco dokáže vymyslet.

Kolo života

Jednoduchá metoda, v které žáci hodnotí osobnost. Problém pro ně je, že si zároveň musí sami vyrobit osm kategorií, podle kterých budou osobnosti hodnotit. Na pracovním listě pouze napíší jméno osobnosti, do rámečku název kategorie a pak jednoduše pomocí čísel na ose hodnotí. Deset nejvyšší, nula nejmenší. Čím silnější střed, tím lepší panovník, například. Vhodná je další hodina určitá reflexe.

photo-dec-07-2-28-24-pm

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://engagetheirminds.com/2016/12/08/tuck-everlasting-and-the-wheel-of-life/)

Pochopitelně jsou možné úpravy. Například doplnit kategorie pro žáky. Já ještě nutím rychlejší žáky, aby vysvětlovali jednotlivé body. To znamená, proč dali Jiřímu z Poděbrad hodně bodů za „řešení problémů“ například.

Opět nebude problém zařadit metody do jiných předmětů. Opět zeměpis a hodnocení průmyslu, regionů, státu. Na vyšší úrovni, než je základní škola, vidím srovnání politických systému. Opět si myslím, že každý učitel si dokáže jednoduše vymyslet cvičení pro svůj předmět.

Pracovní list (template) ke stažení zde:

http://www.classtools.net/blog/wp-content/uploads/2015/01/Wheel_of_Life.doc

Holocaust ve výuce

Zadání:

Místo testu na téma Holocaust napsat příběh na stejné téma. Malé dějiny na pozadí velkých dějin. Smyšlený příběh, který ale bude mít reálné pozadí. Psát během přibližně dvaceti pěti minut o hodině. Některé žákyně si text vzaly domů, protože to chtěly mít na úrovni. To jsem povolil, protože přece nebudu bránit snaze a vlastní iniciativě.

Téma jsme probírali snad pět hodin. První dvě hodiny jen obrázky, které zobrazovaly cestu lidí od nástupu Hitlera k moci až do plynové komory. Další hodiny kontext – jména zodpovědných, co je Holocaust, proč se to nazývá Holocaust, jaký je rozdíl mezi Holocaustem a genocidou. Dále popírání Holocaustu, Spravedlivé mezi národy. Dostalo se i na filmová doporučení.

O co jde v tomhle textu:

V únoru jsem napsal na sociální sítě, že jsme místo testu psali příběh. A že jsem právě četl to nejhorší z lidstva, ale to nejlepší z práce mých žáků. Pár lidí si chtělo text přečíst a zajímali je detaily. Onen vybraný příběh je hlavní část tohoto příspěvku. Autorka k jeho zveřejnění dala svolení. Berte na vědomí několik věcí, prosím. Je to pořád práce žákyně základní školy. Sama žákyně text označila jako „kýč“. Zveřejněno je tak, jak bylo napsáno, neopravoval jsem žádné chyby.

—————————————————————————————————————–

Stál jsem tam a mlčel

10.den

Už 8 dní jsem je neviděl. 8 dní – nikdy jsem od nich nebyl takhle dlouho. Chci vědět, jak se mým holčičkám vede. Chci si s nimi promluvit a sevřít je v obětí a už nikdy nepustit. První dva dny, když jsme do tohohle místa hrůzy přijeli, jsme jen seděli a čekali. Ve vlaku Avi brečela a Salome ji držela za ruku. Nebyl to ani tak projev lásky nebo útěchy, spíše strachu, že Avi v tom chumlu lidí ztratíme. Salome ji držela tak pevně, až si Avi chvilkami stěžovala, že ji to bolí. Salome však stisk nepovolila.

Už přes týden jsem se neumyl a soudě podle okolí nejsem sám. Pořád nám jen něco slibují: „Zítra už dostanete své kufry. Čekáme jen na rozřazení.“ Nebo „Večer už se půjdete umýt, pokud opraví vodu“. Někdy pár lidí taky jen tak zmizí a nikdo neví kam. Asi se vrátím domů. Kam jinam, ne? Šťastlivci.

16.den

Kaše. Už zase kaše. S každou další lžicí je mi hůř a hůř, ale jíst musím. Všichni začínáme mít podezření, že ti lidé, co mizí, se nevracejí domů. A proto musím jíst a snažit se. Musím totiž odsud moje holčičky dostat. Za každou cenu. Nedovolím, aby se jim něco stalo.

Z mého myšlení mě vytrhne mužský hlas. Zvednu hlavu a pohlédnu na majitele toho hlasu – Abraham. Sedíme naproti sobě při obědě a je jeden z mála lidí s kterými jsem tu zatím mluvil. „Hej. Pst!“, snaží se přilákat mojí pozornost. „Měl bych pro tebe práci. Nabídl mi ji tchán mého kamaráda z domova.“ Šeptá. Takhle on vždycky mluví. Nikdy mi neřekl odkud je. Říká pouze: „Domov, domov.“Mohl bych to jít dělat sám, ale vím, že ty si kvůli dcerkám potřebuješ přilepšit, tak to nabízím tobě.“ Šeptá čím dál tím tišeji, že ho skoro neslyším. „A proč by jsi to dělal?“, ptám se udiveně. Většina lidí tady se stará jako sobecká zvířata, která chtějí jenom přežít. A já jim to nevyčítám. „Jak jsem řekl. Pomůže ti to s tvými dcerami. Já už nemám, kromě sebe, pro koho bych to dělal a tak to nechám někomu, kdo to více potřebuje“, řekne a já žasnu. Kolem sebe vidím spoustu lidí, ale tady přede mnou sedí poslední živý člověk na kilometry daleko. „Tak já to beru. O co by šlo?“ vyhrknu.

17.den

7316?“ poklepe mi někdo na rameno. Položím lžíci plnou kaše a otočím se. Za mnou stojí upravený muž v uniformě, v ruce má zbraň. Vystrašeně se otočím na Abrahama a ten jen s klidem kývne. Z toho nabudu dojmu, že ví, o co jde. „Ano, to jsem já.“, řeknu a snažím se znít snad co nejvíce sebejistě. „Půjdete se mnou.“, oznámí. Vstanu a on mě chytne za paži a vede mě neznámo kam. Vyjdeme z haly a projdeme přes dvůr. Blížíme se k velké budově. Nemá skoro žádná okna, ale zato velký komín a čím blíže, tím více cítím ten puch. Není to smrad nemytých těl, který je zde na denním pořádku. Ne, tenhle je jiný. Smrad, z kterého máte spíše husí kůži než pocit „blížících se zvratků“, jak by řekl Abraham. „Tak jsme tady“, řekne a otevře dveře.

Všechno mi řekl. Je to šílené. Zvrácené. Tolik lidí, za kterými zavřu nadobro dveře. „Teď půjdete za švadlenami. Dají vám nějaké lepší oblečení. Nemůžete chodit v tomhle“, pohlédne na mě zhnuseně a uchechtne se. Jako by mi chtěl připomenout, že pořád patřím mezi špínu. A já si tak připadám. Připadám si ještě horší než jsem na tu práci kývnul.

Zavede mě za švadlenami. Pohled na místnost plnou žen mě rozhodí. Kdy naposled jsem viděl nějakou ženu? Týden? Dva? „Tati? Jsi to ty?“, ozve se. Němcův tlak na mé paži zesílí. Otočím se a konečně ji spatřím – Salome. Moje holčička žije. „Salome!“, vykřiknu a pokusím se za ní běžet. Jenže Němec mě drží silně a nevypadá, že by mě hodlal pustit. Nechá nás však si spolu rychle promluvit. Moc toho spolu nestihneme probrat, ale stihnu zjistit, že Avi je také v pořádku. A pak už mě Němec táhne pryč. Vrazí mi do ruky pruhovaný mundur a řekne: „Tohle si oblečte a zítra se pro vás ráno přijdeme.“ Ten večer jsem usínal lépe než obvykle.

31.den

Klap a dveře se zavřou. Klap a tisíce lidí mrtvých. Klap a moje svědomí mizí. „Pomoc! Pomozte nám!“, křičí, ale já je neslyším. Mým jediným úkolem je držet dveře. Stojí to za to. Salome s Avi tajně vídám jednou za dva týdny a stojí to za to. Jednou jsem řekl, že pro ně udělám cokoli a to platí, ale dělám tohle spíše pro sebe nebo pro ně?

56.den

Cítil jsem dotek na své noze. „Hej! Vstávejte!“, šeptal kdosi. Otevřel jsem oči, ale v té tmě jsem nic neviděl. Neznámý mě vzal za ruku a vložil mi do dlaně zmuchlaný papír. „Tady máte. Přečtěte si to až budete sám.“ A pak najednou nebyl. Slyšel jsem pouze oddalující se kroky. Klap, klap, klap. V tom šeru jsem to nemohl přečíst, musel jsem počkat až do rána.

Tu noc jsem nespal. Čekal jsem do rána a když už bylo trošku vidět a všichni zatím spali, vytáhl jsem kousek zmuchlaného papíru a začal číst.

Tatínku, Avi má hlad. Předevčírem jí někdo v noci

ukradl misku. Prosím, pomoc. Zítra v noci.

Moje holčička. Moje malá holčička má hlad. A já jí musím pomoct. Otočil jsem a viděl Abrahama, který svíral svojí misku tak silně, že to vypadalo, jakoby měla každou chvílí prasknout. Neměl jsem na vybranou – dopis sice nebyl dopsaný, ale mohl jsem si domyslet, co se stane zítra v noci.

Den byl jako každý jiný. Kaše, zavírání dveří, kaše, zavírání dveří. Večer jsem počkal až všichni usnou. Abraham jakoby tušil mojí zradu a byl více výřečný než obvykle. Trvalo hodiny než domluvil a usnul. Musel jsem to udělat. Neměl jsem na vybranou. Vyrval jsem mu misku z rukou a strčil mu tam místo ní polínko, které jsem dnes ukradl u spalovny. O pár hodin později jsem opět slyšel kroky. V té tmě jsem ho neviděl, ale cítil jsem, že stojí blízko mě. „Tak co?“, zeptal se tišeji než včera. „Tady. Předejte to prosím Avi.“, podal jsem mu misku. Rychle ji čapl a utekl. Nevím, kdo to byl a jestli jí to předá, ale jinou možnost jsem neměl.

58.den

Abraham mě silně drží za ruku. Sípe a je ještě více pohublý než před pár dny. Myslím, že umírá. Snažím se přivolat pomoc, ale oni jako by byli spíše rádi a měli radost, že zmizí další lidský život. Leží na posteli, pokud se tomu tak dá říkat a zrychleně dýchá. A já tu jenom stojím a mlčím. On nic netuší. Netuší, že to já jsem vlastně jeho vrah. Pak se mi zadívá do očí a usměje se. A pak si jen tak umře.

83.den

Zahlédl jsem je v davu. Moje malá Avi žije. Poslední týdny jsem od nich nedostal žádnou zprávu. Bál jsem se, že ten cizinec misku nepředal a Avi to nezvládla, ale moje srdnatá dcerka to zvládla a přežila. Tedy zatím.

110.den

Ráno mě probudí paprsky slunce. Pokusím se zvednout, ale ze sevřené dlaně mi vypadne zmuchlaná koule z papíru. Všichni ostatní ještě spí. Papír se pokusím srovnat. Je to dopis. Písmo je rozmáchlé ale čitelné.

Salome je na tom zle. Už nešije a Němci jakoby

vytušili nevyhnutelné a zmenšili jí porce.

Moje Salome je na tom zle. Nevím, kdo dopis psal nebo mi ho donesl. To je v tuhle chvíli jedno. Co teď budu dělat?

113.den

Další!“, křičí Eugen – můj spolupracovník u dveří. On mluví a já zavírám. Poslední tělo v místnosti vynesu a hodím do spalovny. A pak už se hrnou. Hlouček lidí se rozejde do komory. Vevnitř je tolik lidí, že někteří musí těm druhým vylézt na záda. Slyším pláč a křik. Začnu zavírat dveře, ale ten křik, ten křik znám. Patří dívce. Znám jí, je to moje dcera. „Tati! Tatínku!“, škubnu hlavou. Snaží se za mnou tím davem prodrat a za sebou táhne malou Avi. „Zavřete! Zavřete ty dveře!“, zařve za mnou někdo německy. Pustím dveře a snažím se za nimi do toho chumle vběhnout. „Vytáhněte ho!“, chopí se mě dvě ruce a u hlavy cítím zbraň. „A teď půjdeš se mnou!“, zašeptá mi Němec do ucha. „Tati! Pomoc nám!“, ječí Avia, po tváři jí začnou téct slzy jako korále. Tlak zbraně u mojí hlavy neustával. Němec mě postavil před dveře a šeptá mi do ucha „Teď půjdeš a zavřeš ty dveře.“ Stojím tam a dívám se na svoje dcery stojící uvnitř toho zvířete. Z korálů slz jsou teď potoky. Co jsem to udělal. Všechno to bylo zbytečné – Abraham, ta miska i tohle všechno. Udělám krok ke dveřím a zavřu.

X.den

Jmenuji se Shirah Konezis. Je mi 43 let. Měřím 186 cm a vážím 89 kilo. Mám manželku Enezis a dvě nádherné dcery Salome a Avi. Jmenuji se Shirah Konezis. Jmenuji se Shirah. Mám dvě dcery a manželku.

Peníze

Mnoho článků týkajících se školství se zároveň dotýká tématu peněz v českých školách. Zvýšit nebo nezvýšit platy učitelů? O kolik? Za jakých podmínek? Zvýšit všem učitelům?

Proč zvýšit platy učitelům? Protože v ideálním případě to nastartuje kolotoč. Zvýší se platy, to namotivuje pár jedinců, kteří nejen vystudují pedagogickou fakultu, ale zároveň se rozhodnou učit. Sebeprezentace úspěšných učitelů, lepší obraz v médiích, větší respekt učitelů. Pak se už rozjíždí efekt sněhové koule a vlna nových namotivovaných učitelů je větší a větší, úspěchy a spokojenost nabalí další vrstvu nových talentů. A bum, máme školství plné vynikajících nevyhořelých učitelů. Kvalita školství se zlepší. Teoreticky.

Další důvody jsou ze škatulky “jde o princip”. Dorovnat se dalším lidem s vysokoškolským vzděláním. Dorovnat se učitelům ze zbytku civilizovaného světa.

Jak zvýšit platy učitelům? Přidat všem učitelům je podle mě…hloupé. Koho to namotivuje? Nikoho, kdo už učí. Může to nastartovat scénář z předchozího odstavce, ale také to může nastartovat lidi ze skupiny “kdo neumí, učí”. Přidávat peníze nad určitou hranici je nesystematické. Systematické je změnit studium na pedagogických fakultách a těm, kteří změněným studiem projdou, zvýšit nástupní plat. Pro současné učitele by bylo systematické dorovnat propast v platech a pak přijmout systém pro ohodnocení učitelů a přijmout pravidla, kdo si zaslouží přidat nad rámec a kdo nikoliv. Taková pravidla by podle mě měla být dvojího charakteru. O první části osobního ohodnocení by měl(a) rozhodovat ředitel(ka), který(á) vidí práci navíc přímo na místě a přínos učitele pro školu – i tak by ale tato část měla mít jasná pravidla a bodování, za co peníze navíc budou a za co ne. O druhé části by mělo rozhodovat ministerstvo s tím, že opět bude jasné bodování. Jedná se o formální část – kurzy, školení, MOOC, sebevzdělávání. “Tohle a tohle je za tolik bodů. Splníš x bodů, dostaneš přidáno x procent.” Ne každý je ochoten toto podstoupit, mohl by se tak vytvořit tým “superučitelů”, ti by školili další učitele a tak dále.

Proč nepřidat všem učitelům? Protože jak všichni víme nebo tušíme, stále existují učitelé, kteří buď neumí učit nebo na to rezignovali. Pokud někdo hodinu tráví tak, že čte z učebnice nebo prezentace, nezaslouží si přidáno. Naopak bych mu plat ještě snížil.

Je otázkou, jaké dopady by mělo plošné zvýšení platů všem učitelům ze skutečně dlouhodobého hlediska. Probudil by se “trh”, došlo by k selekci a dobří učitelé by přirozeně nahradili špatné učitele? Nemyslím si. Zažil jsem v posledních týdnech několikrát, že ředitel se prostě špatného učitele nemůže zbavit, dokud neprovede něco skutečně závažného.

Peníze nikdy školství nezachrání. Jen změna přístupu. A s tím se musí začít na pedagogických fakultách.

Samozřejmě teď slyším argument, že jde o začarovaný kruh, protože studenty by možná namotivovaly zvýšené platy a určitá perspektiva. Jde o to nastartovat skutečnou diskuzi podloženou argumenty, zkušenostmi ze zahraničí (které mimochodem naznačují, že peníze nemají vliv na respekt učitelské profese a masivní investice do školství automaticky neznamenají zlepšení výsledků vzdělávacího procesu), možná dokonce experimenty. Dnes má učitel jen dvě možnosti – být bez rodiny nebo odejít ze školství. A to nejsou zrovna nadějné vyhlídky…

Syndrom vyhořelé sborovny

Často se mluví o syndromu vyhoření, hrozící nejen učitelům, jako o velkém strašáku, kterému se máme snažit vyhnout a věnovat se prevenci. Ale co když se syndrom vyhoření netýká v takové míře a hloubce mě, ale mých kolegů? Co když pracuji ve vyhořelém prostředí?

Co když se celá naše „loď“ jen udržuje naživu, ucpávají se díry, ale nemá schopného navigátora a nikam nemíří?

Co když naše „loď“ ani nehledá schopného navigátora a schopné pomocníky? Stačí tam jakýkoliv pracovník za podmínky, že má všechny papíry vyplněné správně.

Co když si mí kolegové neustále na něco stěžují a zároveň nikdy nic aktivně nepodniknou?

Co když kolegové odpočítávají dny, týdny, měsíce a roky, které jim zbývají do důchodů?

Co když nejsou nikdy ochotni vyzkoušet něco jiného, něco nového?

Co když jen sedí na zadku ve sborovně a nejsou ochotni udělat něco navíc?

Co když na tom zadku sedí ještě pět minut po zvonění na hodinu a přicházejí si zase sednout ještě před koncem hodiny?

Co když nesouhlasím s tím, jak ostatní učitelé trestají žáky?

Co když moji kolegové, vysokoškolsky vzdělaní lidé, dokáží hodinu řešit horoskopy a o přestávce vymýšlet argumenty, proč nechtějí bydlet vedle „cikánů“?

Co když můj kolega podporuje člověka, který popírá holocaust?

Co když kolegyně řve o přestávce na žáky, aby neřvali, ale když přijdu do sborovny, je to ona, kdo příšerně řve?

Co když kolegyně řve o přestávce na žákyně, že nemají být na chodbě, ale ve třídě?

Co když nastavená pravidla platí jen pro někoho a pro další ne?

Co když kolegyně místo učení strašně často pouští žákům film?

Co když kolegyně má ve sborovně ukryté láhve alkoholu?

Co když dopadnu stejně?

Proti vyhořelému prostředí neexistuje prevence. A vyhořelé prostředí nemůžu změnit, protože ho tvořím jen z naprosto minimálně části. Vždycky jsem si myslel, že na vedení školy nezáleží. Možná proto, že není „vidět“. Udělají rozvrh, vyplní papíry, jedou na školení. Ahhh, naivní a neznalý pan učitel. Sborovna je naprostým zrcadlem vedení školy, protože vedení školy vybírá učitele a učitelky.

Tento článek je spíše pro mé budoucí já, až mi nebude nejlépe a budu mít pochybnosti v novém městě a nové škole, abych si uvědomil a připomněl, proč jsem odešel ze své první práce na základní škole. Text byl napsán už o Vánocích 2017. Tři měsíce jsem si rozmýšlel, jestli mám odejít nebo zůstat. Pak jsme také potkal jiné vedení škol. Se svým budoucím ředitelem jsem mluvil hodinu – pečlivě si vybere učitele a nechá jim svobodu. Můj současný ředitel mi dal smlouvu, protože jsem přišel první. Podepsal jsem ji hned na místě. Za to děkuji. Ale pak přišlo poměrně dost omezování, zákazů, vyhlášek, doporučení. Vždycky ale najdu spoustu výhod pro zdržení se na místě. 95 žáků ze 100 je naprosto výborných. Město mi sedí, byt mám vyhovující a levný a tak mi zbývá spoustu peněz. Stěhování je složitá a náročná věc. Ale takové myšlenky přicházejí většinou o víkendu nebo během prázdnin. Pak přijdu do sborovny a vše jede znovu. Naštěstí mám rád výzvy.

Jak „experti“ ničí naše školství

Ničit je špatné slovo. Možná už jen kvůli tomu, že nemůžete zničit to, co už zničené je. Jedná se spíše o zpomalení změn či dokonce jejich pozastavení. Učitelé se těmto “expertům” často smějí. Nebo reagují negativními výkřiky. Přál bych vám vidět a slyšet naší sborovnu v časech čtení textů od těchto lidí. “Experti” jsou často příliš radikální ve svých požadavcích, žijí pouze ve své bublině a jejich výstupy mají své důsledky, které už samozřejmě “experty” nezajímají. Na “experty” jsou totiž naštvaní jak učitelé, tak i veřejnost. Pochopitelně každá část z jiných důvodů. Veřejnost se ale pak staví proti učitelům, protože promluvili “experti” na školství. Celé to nedává smysl, protože experti se snaží o změny (s kterými můžu klidně i souhlasit!), ale zároveň sami proti sobě staví učitelé a proti učitelům a škole veřejnost.

Pokud jste zde na blogu, pravděpodobně se zajímáte o školství. A pokud se zajímáte o školství, sledujete novinky z médií a tam vidíte stále dokola několik tváří. “Experty” na školství. Kde se vlastně vzali? Proč dostávají takový prostor? Odpověď bohužel neznám, ale to neznamená, že by mě to nezajímalo.

Téma na tento článek mám zapsán dlouho, ale dlouho jsem přemýšlel, jak ho pojmout. Jmenovat, či nejmenovat. Rozhodl jsem se, že každému “expertu” věnuji odstavec, budu je jmenovat a rozepíšu se ke každému. Ale pak jsem to změnil těsně před “uzávěrkou” s tím, že všichni mají společné znaky. Nejde o to, z jakého jsou politického spektra či jestli jsou konzervativní nebo naopak progresivní.

Všichni mají společnou klasickou věc. Nejsou to učitelé. Chápete to? Na téma školství mluví v rozhlase, televizi i novinách lidé, kteří neučí ve školách a jsou naprosto mimo realitu třídy a sborovny. Někteří neučili nikdy (!), což je typické pro člověka, který je vidět a slyšet snad nejvíce, někteří školu opustili kvůli penězům (uděláme výjimku a pozdravíme tímto pana Sárköziho, diktátora mezi „experty“, který nedokáže přijmout jiný názor a posílá mi neuvěřitelné emaily, jimiž se mě snaží lákat do NSDA…pardon, do Pedagogické komory), někteří kvůli politice. Takoví lidé mi říkají, co je špatně ve školství a jak mám svou práci dělat.

Jeden z expertů například tvrdí, že pedagogika není žádná věda, že učitel by měl znát POUZE svůj předmět. Přijdete, vypočítáte příklad, a kdo to nechápe, má smůlu, je to prostě blbec, protože “to nevidí”, nepochopil postup. Tohle tvrzení je něco neuvěřitelného a dokáže ho vyvrátit snad každý žák či student. Je hezké umět cokoliv, ale pokud to učitel neumí předat a žáky naučit, nemá smysl něco umět a otevírat pusu, protože žák se to stejně musí naučit sám. V takovém případě se jedná jen o ztrátu času a pozice “učitele” je beze smyslu. Podle mě je to naopak pochopitelně, dnes je pedagogika důležitější, než předmět, který učím. Jak učivo předat, jak vysvětlovat, jak opakovat, mít cvičení a vědět, kdy je použít, to jsou znaky kvalitního učitele. Znát svůj předmět je samozřejmost. Tento expert nikdy v životě skutečně neučil, ale přednášel na elitním gymnáziu. A přednášet, tedy mluvit do zdi, a učit, to je obří rozdíl a je to něco, co se nedá srovnávat. Učitel nepřednáší, učitel učí.

Pokud jsou “mimo realitu”, jak jsem psal výše, kde berou své názory? Zde je hlavní kámen úrazu. Z různých ročenek, hlášení, statistik. Vždycky mě dojme, když slyším, jak si vedeme v PISA testech nebo dalších srovnávacích testech. Naše škola byla součástí testování pátých a devátých ročníků. Tyto testy se psaly na počítačích. V červnu. Deváťáci, kteří mají po přijímačkách, škola je nezajímá, na vysvědčení nezáleží. A ještě jsou na počítači, opakuji podruhé. Samozřejmě, že dopadnou hůř, než žáci pátého ročníku, protože mladší žáci mají alespoň nějakou motivaci. Jediná motivací deváťáka je co nejrychleji to odklikat a jít hrát hry na počítači. Proč by ho měl zajímat výsledek? Nehraje za sebe, nehraje za školu, nehraje za předmět. Proč by měl stát o kvalitní výsledek?

Po testech přijde ohlášení výsledků, ty si vezme “expert” a začne hlásit své pravdy. Jaké to zklamání – škola nefunguje, musíme udělat změny. Hodně lidí bude zajímat, jak vlastně test a následně srovnání vypadaly, ale „expert“ si vezme to, co potřebuje. Že by mohla být chyba v testech nelze připustit, protože expert by neměl o čem psát.

Další zdroj informací pro „experta“ ve formě “fake news” jsou pochopitelně hlášení inspekce. Pravděpodobně si dokážete představit, jak vypadá škola, do které přijde inspekce. A jak se inspekce chová. Inspekce přijde na pár dní a popíše školu na základě papírů. Pokud mají v papírech nepořádek, jedná se o špatnou školu. Aby se neřeklo, někoho pošlou i do hodiny. Moje zkušenost je taková, že paní nepoznala rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou prací. A nutné je se zamyslet, kdo to vlastně je inspektor? Člověk, který buď selhal jako učitel nebo člověk, který vůbec nechtěl učit. Paráda.

Od těchto lidí a za těchto okolností se pak vytváří mediální obraz školství, který vůbec nemusí odpovídat realitě. Z tohoto mediálního obrazu se pak k společnosti dostává „pravda“ o českých školách, učitelích, ale třeba i inkluzi a dalších součástech každodenního života našich učitelů. A na základě mediálního obrazu a poptávce veřejnosti se dělá politika týkající se školství.

(Bohužel sem musím dát speciální poznámku. Prosím pana Janka Wagnera (nebo kohokoliv zodpovědného ze serveru pedagogicke.info) aby tento ani žádný jiný text v budoucnosti nekopíroval na zmíněné stránky. Taky mimochodem zajímavý úkaz – již třikrát jsem prosil, pokaždé bez odpovědi. Pan Wagner k mému článku již dokázal dát jiného autora, zasáhnout mi do textu, ale slušnost zeptat se nebo odpovědět, ta se u něj moc nenosí.)

Jako obvykle, když napíšu nějaký “kritický” text, snažím se i navrhnout řešení. I zde existuje řešení, to znamená, že existují lidé, které stojí za to poslouchat a kteří jsou z praxe, ne z vysněného světa, kde sedíte u stolu, čtete falešné informace a z nich skládáte texty. Světlo na konci tunelu je, protože existují sociální sítě a zajímavého textu či akce si může někdo všimnout.

Kdo stojí za pozornost? Za změnu pedagogických fakult bojuje Otevřeno, složeno překvapivě ze studentů pedagogických fakult po celé republice. O změnu výuky na středních školách se snaží Středoškolská unie. A o změnu se snaží i Učitelská platforma. A v poslední době se dostali do zaměřovače médií i jednotlivci, skuteční učitelé, čemuž se dá těžko uvěřit. Andrea Svobodová, učitelka z učiliště, mluví o učilištích. Překvapivá a osvěžující změna. Několik rozhovorů v poslední době poskytl i Bohuslav Hora, oceněný učitel z Global Teacher Prize. Ať se nám to líbí či nelíbí, budoucnost je v technice a v aplikacích, které budou pomáhat učení a přispívat ke kvalitním hodinám, o tento aspekt se stará například Libor Klubal a Jitka Rambousková. Už stálicí na další důležité téma – mediální výchovu, je Michal Kaderka a jeho Svět médií.

Několik odkazů:

http://otevreno.org/

https://stredoskolskaunie.cz/

https://ucitelskaplatforma.cz/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vyucovani/se-bystrych-kluku-stavaji-skladnici-spis-nezamestnani-ve-skole-ne-kaslou-rika-ucitelka-anglictiny-sou/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/ucitele/jsme-skola-na-malem-meste-nasi-konzervativni-rodice-nad-mymi-metodami-krouti-hlavou-rika-oceneny-dejepisar/

http://ipadvetride.cz/

http://www.cojsemvyzkousela.cz/

Všichni jmenovaní jsou samozřejmě aktivní na sociálních sítích. Facebook nevlastním, ale všechny organizace se tam dají sledovat i bez vlastního účtu. Jednotlivci jsou aktivní na Twitteru, kde už vám mohu pomoc:

https://twitter.com/michalkaderka

https://twitter.com/vivalafuckoff

https://twitter.com/JitkaRa

https://twitter.com/Libor_Klubal

https://twitter.com/kukuslav

https://twitter.com/ucitele

4(+1) metody pro opakování ve skupinách

Už se zde nachází několik textů o různých metodách – krátkých i více času zabírajících, naprosté experimenty i běžné metody na opakování. Dnešní text je věnován taky opakování, ale všechny cvičení budou mít speciální dvě charakteristiky. Za prvé: jsou pro skupiny (tři a více žáků). A za druhé: zároveň nejde o „suché“ opakování typu otázka – odpověď, ale důležitou součástí hry je strategie, taktika. Proto jsou následující cvičení u žáků velice oblíbená, za to ručím. (Samozřejmě za předpokladu, že je nebude používat každý učitel každou druhou hodinu, jak se stalo na mé škole s aplikací Kahoot. Každou z těchto metod používám vždy dvakrát až třikrát za školní rok.)

Všechny hry mají zároveň společné jedné pravidlo pro žáky – jednou ruší, dostanou varovaní. Ruší podruhé, strhávám skupině body. Ruší potřetí, strhávám skupině dvojnásobek toho, co při druhém rušení. A tak dále. Vážně nutné zdůraznit, protože skupinová práce nahrává rušení. Nebo spíše při skupinové práci musí být vždy šum, ruch, ale nesmí přesáhnout určitou hranici. Prevencí je tedy výše vyjmenované pravidlo. Plus „jenom zkusíme, jestli i u vás můžeme hrát hru ve skupinách, pokud to nepůjde, tak se nic neděje, ale už nikdy nic hrát nebudeme“.

Forbes

Nejnovější objev, který jsem měl v počítači asi tři roky, než jsem ho skutečně vyzkoušel. Na internetu (i českém) můžete najít skutečně šerednou komplikovanou verzi této metody, která je z mého pohledu naprosto nepoužitelná. Až když jsem dvě třetiny pravidel vyhodil, zbyla mi úspěšná metoda.

O co jde? Stačí připravit otázky rozdílné obtížnosti na malých papírcích (pokud budou všechny na jednom papíře, vzbudí to u žáků podezření, že zrovna jejich řadě dáváte těžké otázky; proto dávám malé papírky a nechám jednoho žáka před začátkem hry zamíchat hrací karty). Otázky mají padat rychle a odpovědi ještě rychleji, proto klidně dávám do soutěže související otázky typu „Kdo spáchal atentát na Heydricha“ a za pár kol padne „Co udělali Gabčík s Kubišem?“ Samozřejmě to dělám v případě odpovědí, které považuji za základní a důležité.

Jak jsou na tom žáci a jaké jsou pro ně pravidla? Já je rozděluji podle řad. Vyberu žáka z řady, položím otázku. Úkolem žáka je pochopitelně odpovědět správně, ale může mu být poskytnuta pomoc. Ale i to má své pravidlo – pomáhá pouze žák, který sedí vedle odpovídajícího, za ním nebo před ním. Pokud sedí sám v poslední lavici, pomoci může jen žák před ním.

A teď to, co dělá tuto metodu úspěšnou u žáků. Je to hrací pole. Za každou správnou odpověď má skupina bod, ale zároveň možnost do hracího pole dát svůj znak (například křížek; nutné předem oznámit, a pokud možno i nakreslit na tabuli vedle hrací plochy). Pokud v hracím poli vytvoří požadovaný vzor (například mají celou řadu, sloupec), dostává skupina další bonusové body. Osobně jsem zatím vždy použil tři hrací pole (4*4) nakreslené na tabuli, zároveň jsem je pojmenoval, aby mi žáci mohli říct jen „Sparta 3“, kde Sparta je jméno jedné z hracích ploch a číslo označuje přesné místo v hracím poli. Papír s možnými vzory a jejich bodováním má k dispozici každá dvojice.

Forbes

Postupně se samozřejmě střídají řady a žáci.

Chvíli trvalo, než se žáci zorientovali, než celou hru vstřebali. Ale soutěž má určitou atmosféru. Je skutečně napínavá a pokud má tempo, žáky to vážně chytne. Tempo je nutné pro větší zajímavost, kdy se žáci musí rychle rozhodovat – hraje se na třech polích zároveň, kdokoliv může svůj znak položit kamkoliv. Je důležité sledovat i soupeře a strategicky je případně blokovat.

Sázení

Zde používám ne řady, ale skupiny, většinou po čtyřech, pokud je to možné. Učiteli stačí papír s otázkami (stačí pět až sedm, obtížnost se musí stupňovat). Žákům stačí do skupiny jeden papír a jedna tužka.

Učitel nejdřív oznámí téma. Následně žáci sami na sebe vsadí, podle toho, jak si na téma věří. Učitel si mezitím na tabuli připravil tabulku s očíslovanými skupinami, jimž přiřadil pět set bodů. Nyní k nim napíše do dalšího řádku kolik jednotlivé skupiny vsadily. A teprve v dalším kroku jim poví otázku.

Žáci odpověď zapíší a přihlásí se, pokud mají hotovo. Následně probíhá bodování. A jde se na další kolo.

Zajímavé bylo nedávno sledovat šesťáky (mimochodem, i ve třiceti lidech ve třídě jsme tuto i předchozí metodu zvládli bez problémů), kteří se při sázení strašně báli a sázeli směšné částky. Zatímco deváťáci hrají po pár kolech v tisících, šesťáci hráli o padesát bodů. Ale právě to je ta zajímavá část hry, různé strategie, různá důvěra. V pozdějších kolech praktikuji to, že kdo má nejméně bodů, sází první, aby mohli ti nejlepší hrát víc strategicky.

Soutěž může mít velké množství úprav. Hrát si můžete s povolenou částkou na sázení, která se může každé kolo měnit a postupně se zvyšovat až na „all in“. Stejně lze udělat jakési předkolo, v kterém žáci teprve získávají částku na sázení ve hře (například v čase dvou minut vysvětlit x pojmů, za každý pojem y bodů). Další možnost je dát do jednoho tématu více otázek a za každou správně zodpovězenou dostávají násobek vsazeného (například vsadili pět set a téma má čtyři otázky – pokud dají správně jen tři, získající tisíc pět set).

Kufr

Hra, kterou asi nemusím představovat, protože se jedná o známý televizní pořad. Ve zkratce jde o to, že jeden žák sedí tak, aby neviděl na tabuli nebo zeď (na kterou vysílá projektor obraz), kde se objevují různá slova. Žák, který na pojmy vidí, napovídá tak, aby první žák řekl ono slovo na tabuli. Samozřejmě se nesmí používat kořen slova ani „první písmeno je S“. Jak si zahrát kufr v klasické třídě o třiceti žácích?

Opět se hraje po řadách. Ale možností je více. Jasné je, že v křesle čelem ke třídě vždy sedí jeden člověk. Napovídat mu může buď jeden vybraný žák nebo celá řada s tím, že se hlásí a postupně střídají v nápovědách.

Může se hrát na počet slov na jednoho žáka a pak střídání žáka a řady, nebo také na čas (například jedna minuta, kolik se stihne pojmů tak záleží čistě na hráčích).

Bodování může být také různé. Může samozřejmě být za každé slovo jeden bod. Tak jsem to hrál v začátcích. Teď dostávají žáci bod v případě „normálního“ slova a tři body v případě slova dějepisného. Nebo se může bodovat úplně jinak – na každé slovo je třicet vteřin a kolik vteřin zbyde po sdělení správné odpovědi, tolik má skupina bodů.

Osobně používám v poslední době tuto metodu jako improvizační cvičení pro případ mého největšího strašáka – suplování na prvním stupni. Kdykoliv mě ředitel pošle na první stupeň, hrajeme kufr. Asi proto tam jsem extrémně populární. Já to mám jako cvičení bez přípravy (slova prostě vymýšlím; připravené je mám jen pro své žáky na druhém stupni), ale ve skutečnosti je to pro žáky z prvního stupně dost dobré cvičení, protože se při něm učí mluvit nahlas a rychle formulovat myšlenky před celou třídou.

Riskuj a Jeopardy

Další televizní hra, kterou asi nemusím zdlouhavě představovat. Několik témat, pod každé patří různé složité a různě bodované otázky. Nejlepší jsou tři skupiny či řady. Učitel tak musí mít témata a otázky připravené. Žáci vidí hrací plochu, kde jsou témata, body za otázku, které jsou postupně proškrtána s tím, jak si je žáci vybírají. Vedle hrací plochy by mělo být bodování jednotlivých skupin.

jeopardy

Pro žáky je důležité sdělení, co s vybranou, ale nezodpovězenou otázkou. To je třeba promyslet dopředu.

V Riskuj jsou otázky a odpovědi. Speciální je americká verze Jeopardy, kde jsou odpovědi a žáci musí tvořit otázky.

Právě pro Jeopardy existuje na internetu bezplatný a bez nutnosti registrace fungující template, aplikace. Učitel si je doma připraví, zahesluje, okopíruje si odkaz a před třídou pak jen kliká. Zároveň kliká na plus a minus, podle toho jak žáci odpovídají.

https://jeopardylabs.com/