Metody ve stylu sociálních sítí

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21.století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového. Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal (zde). Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

    • jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

    • Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

    • Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

    • Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

    • A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se  jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time zde). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít zde:

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si sami. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

SocSítě1

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Práce jedné skupiny studentů:

A někteří šli dál a místo klasického textu udělali animovanou konverzaci:

Ukrajinský prezident:

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Jak jsem zrušil známky – formativní hodnocení I.

Na začátku školního roku se naskytla ideální šance – dostal jsem ekonomický seminář pro čtvrtý ročník, který nemá daný obsah. Zároveň jsem o letních prázdninách přečetl knihu o zavádění formativního hodnocení a tak jsem spojil dvě věci a rozhodl se, že ekonomický seminář je ideální místo pro „experiment“. Seminář je dvouhodinovka, je pro maturanty, není to předmět, který by měl vysoký profil, což znamená, že by někdo od něj něco očekával a někdo by ho sledoval či kontroloval. A studenti maturitního ročníku budou rádi, že se věci trochu změní, uvolní a nebudou muset dělat tolik věcí. I když poslední část je trochu zavádějící. Alespoň kvůli známkám se nebudou muset stresovat. Ve vysvětlení totiž padlo, že nebudou známky. A to většinu nalákalo, zrušení známek a na druhé straně zavedení formativního hodnocení si studenti odhlasovali. To byl krok první. Jak vše probíhalo? Jaké byly představy? Plány? Jak vše vypadá po třech měsících?

Ale na startu musí stát otázka: „co je formativní hodnocení?“ Za prvé, je to v realitě docela složitý proces. Definice: „průsečík tří procesu“ – kde je žák teď, kam se ubírá a jak se tam dostane, vám nedá praktický postup. A to je nejhorší na formativním hodnocení, nikde není jasně stanovené, jak máte postupovat, co k tomu používat, čím skončit atd. A nejtěžší je samozřejmě odhodlat se ke změně, už jen právě kvůli tomu, že sami nevíte, jak začít, a úspěch rozhodně není zaručený. Další složitý problém je vysvětlit vše studentům a vyrovnat se s (sebe)kritikou, možnou vzpourou studentů a vlastními pochybami.

asfsdf

Dylan Wiliams a Siobhán Leahy stanovili v knize Zavádění formativního hodnocení pět základních bodů, od kterých se lze odrazit a které znamenají formativní hodnocení v praxi.

  • Začít od konce, to znamená stanovit si cíle, kritéria, které znamenají úspěch studenta.
  • Teprve poté zjistit, kde se student nachází, získat pro to důkazy a odtud se odrazit k formování k cíli.
  • Po druhém bodě musí následovat zpětná vazba od učitele ke studentům, kteří se mají dozvědět, jak na tom jsou a co udělat, aby se dozvěděli více, byli úspěšní. Jinými slovy, aby došlo k formování.
  • Následně jde o vzájemný proces mezi studenty, mezi učitelem a studenty, kteří by se měli navzájem podporovat při učení, vzájemně se hodnotit a vzájemně se obohacovat a zlepšovat se.
  • Hlavní cíl je podle autorů knihy dosáhnout jakési autonomie studenta, samostatnosti.

Jak vypadalo moje převedení této teorie do reality výuky na gymnáziu?

Krok první. Stanovit si cíle. Co žáci mají umět? To musí být dopředu jasné a zveřejněné pro studenty. Což je trochu problém u předmětu, kde to není určené a vy ho učíte poprvé. Ale na x hodin jsem podobné body vypracoval.

oba

Další věc. Určitě jsem věděl, že k výuce vedené formativním hodnocením patří portfolio. Nakoupil jsem tak „obaly“, desky a rozdal je studentům. Vysvětlil jejich účel – „budeme dělat hodně cvičení, portfolio je místo, kam si budete práce zakládat, já je budu kontrolovat a psát  k tomu komentáře, vy případně opravovat a upravovat“. Jinými slovy, budu si průběžně zjišťovat, jak na tom jsou. Zároveň jsme první hodinu vyplňovali dva testy finanční gramotnosti, abych věděl, k čemu všemu se vrátit, jaké mají či nemají studenti základy (jestli například mám probírat RPSN).

Testy. Psát se budou, ale nebudou z nich známky, jen body. Pokud student něco nebude mít, nebude vědět, tak si to připraví na jednu z dalších hodin, doučí se, případně požádá o pomoc a znovu vysvětlení, pak už zbývá jen domluva, jakou formu mi dá vědět, že to skutečně umí a chápe látku.

Zpětná vazba je další podstatná věc (nejen pro formativní hodnocení). Sami studenti už mají body, které mají umět a mohou se kontrolovat, jestli je zvládají. Pak samozřejmě já občas zkontroluji přes různá cvičení, jestli látku ovládají. Portfolia si dvakrát za pololetí vyberu, napíšu komentář, poskytnu ke všemu zpětnou vazbu. Cvičení v hodinách chvíli zaberou, mám tak čas každého obejít, poradit, zkonzultovat, zeptat se. A poslední část zpětné vazby samozřejmě je, že studenti mohou kdykoliv hodnotit mě, hodinu, téma a mohou zasahovat do výuky. Dále dostanou za určitý čas papír, kde mohou anonymně hodnotit seminář, výuku a mě jako učitele.

Jak to funguje v realitě? Není to asi úplný „fail“, chyba, ale taky to není vyložený úspěch. Zatím. Respektive výuka je i podle hodnocení studentů v pohodě, ale otázka je, jestli k tomu přispívá formativní hodnocení a metody s ním spojené. Problém je v tom, že neexistuje žádný jednoduchý a jasný návod, jak formativní hodnocení aplikovat, takže je realita výuky zúžená na zrušení známek a „nějaká divná porfolia“. U portfolia je problém, že čtvrťáci se pochopitelně nebudou nijak extrémně vyvíjet během osmi měsíců ve škole, nedojde k velkým změnám a vývoji. Což je možná celkový problém – má smysl zkoušet formativní hodnocení u osmnáctiletých studentů, kteří se už tolik neformují?

Totální neúspěch jsou testy, kdy sice devět z deseti studentů by mělo jedničky (kdyby se známkovalo), ale nikdo nepodstoupil znovu vyzkoušení a nikdo si neopravil chyby (třeba i jen tu jednu malou věc, kterou neznali nebo si spletli), takže opět nedochází k žádnému formování a celá metoda pak postrádá smysl.

Otázkou tak je, jak moc se hodina vlastně liší od klasické hodiny?

Přes prázdniny budu muset načerpat energii, sílu a především inspiraci z internetu, stejně tak si budu muset opět přečíst knihu o formativním hodnocení, protože ekonomický seminář je super, ale formativní hodnocení v něm úplně nezáří, není jasně viditelná a nezanechává stopy.

Finální hodnocení pokusu o zavedení formativního hodnocení na semináři najdete tedy až v druhém díle, na konci školního roku.

 

Učitelé na sociálních sítích #7 – Pavel Hodál

Představení

Ahoj, jmenuji se Pavel Hodál a už 19 let přemýšlím nad tím, co učit a jak to učit. Řešil jsem to jako žák, později jako student a nyní jako učitel. Je to podle mě nekonečný proces. A díky tomu, že je nekonečný, mě stále ještě i po těch mnoha letech baví.

Někdy před osmi lety jsem si omylem smazal z disku všechny přípravy, prezentace, písemky. Prostě vše. Celý můj dosavadní učitelský život odešel do virtuálního koše.

Ano, mohl jsem si vše obnovit ze zálohy. Ale neudělal jsem to a bylo to jedno z nejlepších profesních rozhodnutí. Byla to ideální příležitost začít znovu a jinak. Podívat se na vše z jiného úhlu pohledu. Takže bych mohl říct, že mým životním krédem je “učitelský vývoj, změna, nové podněty”.

Když už se tu tak představuji, musím zmínit i druhé mé důležité heslo. Tvrdím, že pracuji doma a bavím se v práci. Více či méně se mi to daří. Někdy je více té zábavy a jindy zase práce a povinností. V obou oblastech. Učitel je jen člověk jako každý jiný. Proto je velmi důležité vybalancovat osobní a pracovní život. Najít určitou rovnováhu.

Myslím, že třetím bodem, který mě charakterizuje, je cestování. Kdysi dávno jsem ještě jako student objel Evropu a pak se vydal do Indie. Prostě jsme v Brně sedli na autobus a po deseti dnech a mnoha busech, vlacích a taxících překročili indickou hranici. Takovou cestu po zemi jsem pak absolvoval ještě dvakrát. Indie mě chytala a už nepustila. Létal jsem tam každý rok. Následovalo přerušení práce a téměř dvouletá cesta kolem světa. Od té doby jezdím jen do Indie. Příští prázdniny už to bude 25 let.

Baví mě i publikování na webu. Na svých stránkách https://www.tybrdo.cz píšu o tom, co se mi osvědčilo ve škole a také sepisuji tipy, zážitky a návody pro cestování po Indii. Někdy mám víc náladu psát o Indii a jindy zase o výuce a školství. To je dost šílený mix. Ale rozdělovat to nechci.

Jaké bylo tvoje očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Očekávání? Je to už dlouho, moc si nevzpomínám. Ale troufám si říct, že asi žádná. Já nastoupil do školství po roce práce v soukromém sektoru a po téměř dvouleté a úžasně svobodné cestě kolem světa.

Ve škole jsem tedy začal totálně odpočatý a s nadhledem. Nebyl jsem typický student hned po státnicích. Ta chuť něco tvořit, dělat, učit… byla po dlouhém “cestovatelském nicnedělání” tak silná, že přehlušila všechny ostatní negativa. Šel jsem tehdy oproti soukromé sféře s platem o polovinu dolů a ocitl se okamžitě na hraně materiálního přežití. Čekal jsem to, ale bylo to těžší než jsem si kdy dokázal představit. Za garsonku v Brně se v té době platily 4 tisíce a mně na účet přišlo 5 700 Kč čistého.

Překvapilo mě tehdy složení učitelského sboru. Většinu tvořily důchodkyně a nebo učitelky těsně před důchodem. Muži žádní. Tomu bohužel také odpovídala témata hovorů ve sborovně, způsob komunikace s žáky, celková energie a nastavení školy. Nebylo to vždy příjemné. Pozitivní ostrůvky tu ale existovaly. Mladé kolegyně byly ve velké menšině, ale přeci jen se jich tu pár vyskytovalo. Jednu z nich jsem si pak vzal za manželku. Občas vtipkuji, že v tom davu důchodkyň vlastně neměla konkurenci 🙂

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla. 

Ideální hodina je taková, která má přesah. Neskončí zvoněním a hranicí jednoho předmětu. Když se mi podaří propojit přírodopis, zeměpis, chemii, článek z internetu, který četli, nebo třeba televizní dokument. Když se v očích žáka objeví takové to “AHA”.

Mě v tu chvíli stačí jeden takový žák ze třídy. Občas se totiž stane, že ten “aha” okamžik přijde u ostatních se zpožděním. Dříve nebo později ale přijde. Já jako učitel u toho už možná nebudu, ale věřím, že ten okamžik nastane.

Jedna žákyně mi poslala po prázdninách pohled z cest. Píše v něm doslova: “Drahý pane učiteli, posílám pozdrav z rozhraní dvou litosférických desek… Úplně si vás tady dokážu představit, jak se rozplýváte nad krásou země a hlavně nad geologií… Děkuji za cenné informace, které tu využiji.”

Takže ta ideální hodina (kterou jsem tak tehdy nevnímal), měla dohru o půl roku později.

Ideální hodina je také taková, kdy neodcházím vyčerpaný a s unaveným hlasem. Je to hodina, kdy žáci pracují více sami a já jsem jen jejich průvodcem.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Začnu těmi pozitivy. Mezi ně řadím v prvé řadě obrovské množství nadšených kolegů učitelů. Mám je kolem sebe a potkávám je na kurzech. Sám jsem v rámci různých projektů školil na rozmanitých školách. Potkal jsem úžasné lidi, kteří byli nadšení do své práce. Bylo poznat, že mají žáky rádi a také, že rádi učí. Co učitel, to originál.

Stačilo se projít po třídě, chvíli si s nimi povídat… a hned člověk získal obrovskou zásobu inspirace a elánu. Nemyslím, že bych to mohl a dokázal využít. Neznamená to, že musím hned převzít jejich nápady. Byli to často učitelé prvního stupně nebo mně vzdálených oborů. Ale jako inspirace a na dobití mých “učitelských baterek” to stačí. Myslím, si, že i přes negativní obraz v médiích, je takových většina. Data k tomu ale nemám.

Mezi ta negativa patří podobná setkání. Ale bohužel s úplně opačnou polaritou. Projel jsem různé školy nebo byli takoví jedinci násilím vysláni na má školení. Otrávení, naštvaní. S názory a metodami, které se už desetiletí nezměnily. Bohužel i takových jsem hodně potkal a nebylo to příjemné.

Dřív mi to bylo skoro jedno, ale od té doby, co mám vlastní děti, to řeším poněkud víc. Co kdyby takový jedinec měl učit mé dítě? Co s tím? Někdy mi připadá, že Český stát se chová jako takový nezodpovědný rodič, kterému nezáleží na tom, kdo a jak jejich děti učí.

O tom, co učit a jak to učit se vedou spory. Nebo ještě hůře ani se o tom nemluví. Chybí koncepce, chybí systematická podpora a chybí hluboký zájem. Ano, můžete namítnout, že tu máme učitelské komunity, konference, různé projekty… Jenže to je podle mě jen takové plácnutí. Ostrůvky pozitivní deviace. Ale systematická kvalitní vize školství chybí. Možná právě proto jsem rád za všechna ta pozitivní setkání s učiteli, kteří dělají svou práci dobře a s láskou. Takže abych to shrnul na závěr – za největší negativum českého školství považuji to, že stojí pouze na nadšených individualistech nebo výjimečných školách (jejich ředitelích).

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným?

Výjimečný učitel je podle mě osobnost. Učí přirozeně a žák mu věří to, co říká a prezentuje. Vyvolává touhu také to zkusit, zkoumat, jít víc do hloubky. Jde příkladem.

Myslím, že my všichni máme někde ve své minulosti nějaké učitelské vzory, které nás v průběhu dětství nebo dospívání ovlivnily. Potkali jsme je v určitém životním stádiu a v určitém osobním rozpoložení. Výjimečného učitele máme tedy každý jiného. Je náš osobní “úžasný učitel”.

To, že mě kdysi na gymplu zaujal biolog pro svůj předmět nebo angličtinářka se stala vzorem, ještě neznamená, že byli zároveň výjimeční i pro mé spolužáky. Jinak by tu dnes bylo dalších 30 učitelů biologie, že?!

V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele? Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatný učitel neučí. Špatný učitel přednáší. Pouze diktuje a nezáleží mu na tom, zda jeho žáci látku chápou. Špatný učitel neposkytuje zpětnou vazbu.

Špatný učitel se dále nevzdělává a učí tak, jak je už 20 a víc let zvyklý.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Jako každý začátečník jsem možná měl přehnanou představu, že můžu každého něco naučit. A že o to také žáci stojí. Brzy jsem vystřízlivěl. Dodnes si pamatuji na jednu moji žákyni, která mi v 9. třídě nedokázala na mapě ukázat Atlantik. Nevěděla, netušila, nechápala, co po ní chci. A bylo jí to jedno. Já z toho tehdy šílel. Nechápal jsem tu situaci.

Dnes je dospělá a občas se potkáme. Přitom si pěkně popovídáme. O všem jiném než o škole. Je spokojená, má rodinu a pracuje. Takže to vlastně dobře dopadlo, že?!

Za největší chybu tedy považuji přílišné soustředění na obsah konkrétního předmětu a chybějící nadhled. Když jsem jej (aspoň částečně) získal, ulevilo se mi.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Naprosto nepřipravila. Selhala jak odborně tak i v didaktické rovině. Vidím v tom jeden obrovský průšvih.

Asi bych měl zřejmě vysvětlit, jak to s mým studiem vlastně bylo. Já vystudoval učitelství biologie-zeměpis-geologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. To byla pro mě opravdová kombinace snů. Velký dík patří mnoha nadšeným učitelům, kteří byli zapálení pro svůj obor a dokázali nám zprostředkovat své znalosti. Přednášky i cvičení byly téměř bez výjimky velmi kvalitní a oni odvedli dobrou práci ve svém oboru.

Jenže žádný z nich nebyl učitel ani didaktik. Mluvili o buňce a horninách, mapách a rostlinách… prostě o svých oborech. V tom byli dobří. Jak to naučit, to je nezajímalo. I když bylo součástí studia pedagogické minimum, nikdo se nám, až na pár výjimek, v tom nijak nevěnoval. Občas na Přírodovědě zaskakovali lidé z brněnského Pajdáku a to pak byla velká bída. Lidsky i odborně.

Třeba taková didaktika geologie – ten předmět jsme měli v indexu ale ne v rozvrhu. Nikdo to totiž nechtěl učit. Tak jsme ten předmět vůbec neabsolvovali. Nikdo si toho nevšiml. Jenže pak jsme z toho státnicovali. Cekem úsměvné, že?

Později jsem si dodělával studium informatiky na Pedagogické fakultě v Brně. Měl jsem už za sebou šest let práce ve školství. A to, co jsem na “Pajdáku” viděl, mě znechutilo a odradilo. Učili nás lidé, kteří na přednášky chodili naprosto nepřipravení a vůbec netušili, jak to v reálné škole a v hodině probíhá. Třeba jednou přišel vyučující a dvě hodiny nám vysvětloval, jak ve Wordu formátovat odstavce, jak nastavit tučné písmo a podobně. Ozvali jsme se, že jsme všichni učitelé informatiky, že to sami umíme a učíme. Jeho to nezajímalo a mlel dál svou. Takových tam bylo hodně.

Někteří přednášející ale zájem měli a ptali se nás, svých studentů s praxí, co a jak ve škole děláme. Tak proběhly i některé přednášky a zkoušky. Původně jsem šel na studia pro nové informace já sám. Ale bývalo to naopak. Já vysvětloval zkoušejícímu, jaký software se ve škole používá, jaké jsou alternativy, co v něm žáci dokážou. On jen překvapeně doplňoval “aha!, to je zajímavé, to jsem netušil”. Pak mi zapsal jedničku a šel jsem domů. Jen tak mimochodem, za to studium jsem platil 🙂

Často jsme tam seděli s otevřenou pusou a nevěřili svým uším, jaké bludy, nepřesnosti s neznalostí školské reality nám páni docenti vyprávěli. Vůbec netušili, co je obsahem studia ZŠ a co patří na střední školu. Ti lidé tam učí dodnes. A připravují budoucí učitele.

Vlastně jsme všichni v kruhu (všichni učitelé s praxí) po prvním semestru naznali, že to nemá cenu a že to tam jen musíme odsedět a získat závěrečný papír s razítkem.

Nechci jim všem křivdit. Je to přeci jen už pár let zpět a situace se mohla změnit. Když se ale podívám na web těch kateder, kterými jsem na Pajdáku prošel, vidím stále stejná jména.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Mám rád techniku a rád ji využívám při výuce. Nemyslím si ale, že technika ve školství by měla být samoúčelná. Vždy by měla plnit roli podpůrného prostředku pro vlastní cíl výuky.

Technika není špatná a neměli bychom ji vinit za to, že ji žáci mají rádi. Mobil, tablet, internet – to jsou jen nástroje. Je to kladivo, které použiji ve správnou chvíli na správném místě. Nic víc. Je to jen prostředek, díky kterému může být hodina zajímavější, živější. Nezapomenutelná. Odlišná, efektivnější… vyberte si, co vám vyhovuje. Použijte správné kladivo na správném místě a nezatloukejte hřebík dlaní. Žáci to ocení. To mi dělá radost. Když se mi podaří díky technice efektivněji dosáhnout cíle hodiny.

Radost mi dělá také zpětná vazba od žáků, od rodičů, od kolegů. Nemusí být zrovna hned pozitivní. Stačí jakákoliv. Je totiž projevem zájmu. A to někdy stačí. Radost mi udělají absolventi, když se po půl roce staví a vypráví, že se jim daří. Že třeba zpětně ocenili, že jsem na ně byl víc náročný, než tehdy čekali, a že se jim to nyní v dobrém vrátilo.

Radost mi dělá i ta neustálá změna, kterou procházím já jako učitel. Stačí se podívat na mé starší metody práce a přípravy do hodin před dvěma třemi lety. Vidím u sebe posun a mohu srovnávat. Neznamená to, že jsou ty metody lepší. To netvrdím. Jsou jen jiné. A pro mě osobně je to znamení, že nestagnuji a pořád ještě si hraju v práci a pak pracuji doma.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jsem učitel a ne úředník. Byl bych špatný úředník a ještě horší ministr. Takže díky, nechci.

Co bych řešil? Finance? RVP? Různé “strategie”, inkluzi? Víceletá gymnázia? Stárnutí učitelské populace? Systém přípravy nových učitelů? Je toho hodně a zabývají se tím různé profesní skupiny. Pak se všichni pohádají a osočují se navzájem v médiích. Za ty roky, co to čtu, jsem ztratil iluze, že řešení existuje.

Panu ministrovi školství bych tedy přál silný mandát. Prostě jasné zadání a vizi od vlády směrem ke školství. Veškerou možnou podporu od vlády. Jasné slovo o prioritách podpořené konkrétními skutky a ne jen planými sliby. K tomu dobrý tým, který to dokáže zrealizovat.

Pokud bych přeci jen mohl něco navrhnout, něco z říše pohádek… Myslím si, že učitelům by někdy prospělo vyjít ze svého skleníkového prostředí do reality pracovního trhu. Hned by se na mnohé problémy koukali jinak 🙂

No a veřejnost, zejména různé rozumbrady z diskuzí, bych nechal rok učit. Se vším všudy. Možná by jim to také změnilo pohled na věc.

Organizoval jsi konferenci BUMeeting. Proč a jak tě napadlo něco podobného udělat? 

Učitelských konferencí a různých školení je celkem dost. Velkou řadu z nich jsem absolvoval jako účastník. Postupně mi ale docházelo, že se na nich setkává podobná skupina lidí. Většina z těch akcí je totiž zaměřená oborově. Třeba jen na technologie ve vzdělávání nebo na matematiku či jednu konkrétní platformu. Na tom není nic špatného, určitě je potřeba jít ve svém oboru do hloubky a dál se vzdělávat.

Jenže tomu někdy chybí ten přesah. Inspirace odjinud. Dokud jako učitel informatiky, přírodopisu a zeměpisu nepůjdu na přednášku o hudbě, nemám šanci zjistit, jak by mi pohled učitele hudebky mohl rozšířit obzory. Možná právě proto se mottem prvního ročníku BUMeetingu stala vzájemná inspirace:

  • Dějepisář zvládne programovat roboty.

  • Ajťák naučí přírodopis.

  • Hudebkářka se dozví o fakenews.

  • Mediální výchova zaujme všechny učitele.

Druhým podstatným důvodem bylo, že podobná velká akce v Brně chyběla. Ono jezdit z Moravy na konference do Prahy nebo do Plzně je prima. Jen to pro nás znamená velmi brzké vstávání, dopravu na druhou stranu republiky, případně hledání ubytování. Prostě samé komplikace.

Pro konferenci potřebuješ tým lidí, kteří se toho ujmou, vhodné prostory a chuť do toho dát čas a energii. To vše se v danou chvíli na daném místě splnilo. Tak vznikl Brněnský Učitelský Meeting.

Jaké to bylo po organizační stránce, vyskytly se nějaké problémy? 

Tým lidí se dal dohromady celkem snadno. Stačilo jen naťuknout a hned jsme chrlili nápady.

Problémy nastaly s účastníky. Asi bych to neměl nazývat přímo “problémy”. Bylo to vlastně příjemné. Zájem mezi učitelskou veřejností byl vyšší, než jsme čekali a než jsme byli schopni v daných podmínkách zvládnout. To je určitě sen každého organizátora akcí.

Když jsme konferenci plánovali, počítali jsme, že možná přijde až 60 lidí. Přeci jen akce je nová, nemá historii, reference, pověst… Ale plánovanou kapacitu jsme dosáhli už během prvního týdne a po pár dalších dnech jsme byli na stovce přihlášených. A to už byla krize. Sice příjemná, ale krize. Ty učitele je potřeba někam umístit, zajistit židličky, jídlo, více workshopů a tím pádem i více lektorů…

Když jsme byli někde na pozici 130 přihlášených, museli jsme vyhlásit stopstav a ostatní už odmítat. I přesto jsme v den zahájení akce měli desítky náhradníků. Proto největším problémem bylo odpovídat na e-maily a sdělovat, že to letos opravdu nejde, že musí počkat, jestli se neuvolní místo.

Můžeš BUMeeting s odstupem nějak zhodnotit? 

Chtěli jsme vzájemnou inspiraci a dostali jsme ji.

Prohlížel jsem si, jaké workshopy si jednotliví účastníci vybrali, a všiml si, že skutečně se naplnil náš předpoklad a oni si namixovali rozmanitou směs. Technici navštívili didaktické workshopy vedené učitelkami prvního stupně, humanitně zaměření účastníci si vyzkoušeli práci s roboty. V tomto ohledu se zřejmě cíl akce opravdu vyplnil.

Shrnul to jeden z mých kamarádů. Ptal jsem se jej, co absolvoval. Prý že už má dost toho svého technického oboru a tak si rád vyzkoušel papírové skládačky a bubnování. U tématu, které vůbec nesouviselo s jeho prací, si odpočal a získal nápady pro práci s vlastními dětmi.

Určitě nejen mě zajímá, jestli bude další ročník. Takže bude? 

Když jsme se ptali na závěr letošní akce účastníků, jestli by přijeli i příští rok, tvrdili, že ano. A také nesmíme zklamat všechny ty náhradníky, kteří se na první ročník nedostali.

Stálo nás to obrovské množství času, stálo nás to energii a nervy. Jenže – i v průběhu tohoto rozhovoru jsem několikrát mluvil o vzájemné inspiraci učitelů. To stejné platí i pro organizátory. Je příjemné mít kolem sebe šikovné a nadšené kolegy. Každý z nich umí to své a rád jsem se přiučil. Pokud se domluvíme, šel bych do toho znovu.

Učitelská depka

Znáte to, občas se něco nepodaří a jindy se zas prostě nedaří obecně. Nemusíme být vždy jen pozitivní, sdílet zde úspěchy, nápady, metody. Mám i horší období, mám je každý rok a každý rok přemýšlím, jestli má smysl učit, jestli má smysl pracovat s lidmi, jestli má smysl snažit se. A taky jsem si, klasické klišé, myslel, že ostatním učitelům se to neděje. Buď jsou už dole, nebo pořád nahoře. Ale ozvali se další učitelé, kteří to zrovna teď a tady cítí stejně. A pokud se podíváte na různé výzkumy, vypadá to, že svět je plný učitelů s depresemi a úzkostmi…

Všichni asi vědomě či podvědomě tušíme a víme, proč je tohle tak velký a důležitý problém. Máme se starat nejen o učení, ale i o to, aby se studenti cítili dobře, což asi učitel ve viditelné depresi nedokáže.

Není to nic nového, občas jsme dole, někdy nahoře. Stává se to naprosto pravidelně a stává se to ve všech povoláních. První roky ve škole jsem pozoroval, jak tři měsíce pomalou stoupám po imaginárních schodech, krok za krokem, je mi lépe a lépe, hodiny šlapou, není nač si stěžovat. Představte si, že se dostanu na bod do výšky 100. Pak přijde jeden den, jedna a více hodin, a všechna snaha předchozích měsíců je pryč. Přijde úder a pád rovnou o několik schodů dolů. Pro představu – spadnu až na bod 20. Takhle se pár dnů, někdy i týdnů hrabu v podsvětí, abych znovu pomalu stoupal směrem nahoru. Tentokrát na bod 120. Dokud nepřijde další pád, na bod 40.

Následná situace se dá popsat jako stav bez nálady, ale stačí málo a může se spustit „kanonáda“. Pak si uvědomím, jak nevhodně jsem se choval, je mi to líto a padám ještě níž. V tom případě je to na delší dobu, protože se spouští začarovaný kruh – bez nálady, jen učit, jíst, spát. Bohužel moc přemýšlení znamená špatný spánek. Nevyspalý zase do práce, kde mě nečeká nic hezkého, jen studenti, které to nezajímá a budou jen rušit, zase ten samý stereotyp.

Pokud neučíte, představte si situaci, kdy přijdete vyčerpaní domů, je půl pátý, máte hlad a musíte si vybrat. Buď se zastavíte, na chvíli si odpočinete a najíte se, nebo půjdete pracovat a pak se možná najíte. V případě prvním – relax, se celou dobu stresuji, že nestihnu mít připravené hodiny, že nemám čas na jídlo a ptám se na otázku, co když po večeři usnu? A co když nestihnu opravit práce? V druhém případě se mi při přípravě bude chtít spát, budu dělat chyby, budu mít hlad, a kdo ví, jak to dopadne. A navíc je to opět právě zmíněný stereotyp – přijdu domu z práce jen proto, abych šel pracovat. To se pak samozřejmě může projevit na mém chování. Co když se „obětuji“, připravím si hodinu, s kterou jsem si dal fakt práci, nejedl jsem a ještě jsem se pořádně nevyspal, jen proto, aby studenti rušili a nepracovali tak poctivě, jak bych chtěl?

Jak tak přemýšlím, tady je možná celý problém a „háček“ učitelské práce a deprese. Všechna práce najednou ztrácí smysl. Tam, kde v dobré náladě něco u sebe, práce studentů nebo kolegů dokážu přehlédnout, v horší náladě se z toho najednou stává problém řešitelný pouze „násilím“, protože se to neustále opakuje, stupňuje a najednou je to horší než obvykle.

Podle výzkumu musí být práce ve stresovém prostředí, v kterém podáme podle nás vysoký výkon, i reálně a vysoce oceněna. Vysoké nasazení se má potkat s vysokou odměnou, aby to vyvážilo nasazení a stres. Děje se to ve školství? Ocenění samozřejmě znamená plat, různé způsoby pochvaly od vedení, kolegů, ale třeba i domluvu s vedením nad rozvrhem jako způsob odměny za dobré služby.1 2

Důvody „učitelské depky“? Nic překvapivého. Může jich být více, ale může působit jen jeden hlavní. Spory s vedením školy; nedostatečně vyhovující, motivující a stimulující prostředí; rušící studenti, nezájem studentů (a kolegů); práce je hodně a není na ní čas, s tím souvisí propojení s osobním životem, na který nemusí zbývat dostatek prostoru a času.

Napadlo mě: „Zajímavý by byl výzkum, kolik učitelů bere různé antidepresiva či jiné prášky, které jim pomáhají s úzkostmi a dalšími stavy“, a pak mi došlo, že máme internet. Například nedávná australská studie zjistila3, že víc jak padesát procent učitelů pociťuje úzkost a skoro pětina trpí depresemi. Zároveň skoro stejná pětina přiznala problém s alkoholem. A ano, nebyl to stres související s manželem, svými vlastními dětmi, ale stres z práce. Následující „mrak“ je vytvořen z učitelských odpovědí na otázku, co u nich spouští stres:

file-20190523-187165-cusia6

Řeknete si „ok, co když se to neliší od zbytku společnosti a jiných povolání?“. Fér připomínka. V Austrálii pochopitelně mají změřeno i to, a učitelé jsou nad národním průměrem a to ne jen o pár procent, ale dvojnásobně…

Amerika se moc neliší, spíš se čísla ještě zvětšují. Podle jednoho průzkumu z roku 2017 pocítilo skoro šedesát procent učitelů „pokles ve svém duševním zdraví“, což je o víc jak dvacet procent více v porovnání se stejným průzkumem dva roky zpět.4

V jiné nové studiu zjistil Keith Herman, že přes devadesát procent učitelů na základních školách prožívá vysoký stres.5

Ano, vždy se dostanu trochu víc nahoru, vždy spadnu a jsem víc nahoře, než v případě předchozího pádu. Stejně tak pravděpodobně i u dalších učitelů. A navíc, a to je podstatné, vždy se zas dostanu nahoru. Ale otázkou je, kolikrát to já a pravděpodobně mnoho dalších učitelů vydrží…

Rusko, hybridní válka a česká veřejnost proti učitelům

Toto vás zaručeně dostane! Rusko může za to, proč mi Jarda nadává na internetu.

Osobně nemám s čím porovnávat, ale nezdá se vám, že v minulých letech strašně přibylo (internetových) útoků na učitele? Je jasné, že podobné řeči tu byly i na konci minulého režimu, jen je nebylo možné ventilovat tak jednoduše a veřejně. Ale bylo jich vážně tolik? Myslí si většina lidí, že mám plat čtyřicet tisíc, pracuji čtyři hodiny denně, a učím, protože nic jiného neumím?

Možná to bylo v myslích veřejnosti už desítky let, možná tak zaplnil mysl lidí komunismus. Možná je za tím něco jiného. Jasné jen to, že velké množství lidí papouškují stále to samé. Podle vzorce.

Zajímavé je taky zkusit se zamyslet, jestli jste takového rodiče potkali v reálném světě. Potkali? Já nikdy. Vždy jen na internetu. A vše mi přijde stupňované. Co když je vše jinak? Co když je vše řízeno? Co když za vše může Putin a jeho trollové, kteří jsou placeni za každý příspěvek podle šablony?

V třetím tisíciletí se ustoupilo mimo jiné od pravidla, že prostor v médiích a politických stranách dostávají vzdělání lidé, protože mají co říct. Mají co říct pořád, ale prostor nyní dostávají i amatéři. Čas „mluvících hlav“ pominul: „Od okamžiku, kdy propaganda zaměnila slova odborník za sousloví „samozvaná elita“, bylo možno nahradit lidovou úctu zuřivou nenávistí.1

Elity selhávají, nevysvětlují složité problémy jednoduše; budí pak zdání, že se jen snaží oblbnout obyčejného člověka, kterému odborníci nevěnují pozornost. Dílo dokončeno.

Marketéři ignoranty milují, nejvíc ty zamindrákované. Jsou díky své nenávisti ke svému složitějšímu, vzdělanějšímu a bohatšímu tak snadno manipulovatelní, že to skoro nic nestojí, jen trochu přemýšlení a vhodně zabalenou dávku nenávisti.2

Osnovy skončily, rámcové vzdělávací programy začaly. Začala i inkluze. Nové metody, nové výzkumy. Nová realita. A víte co? Nová realita je komplikovaná a obyčejný člověk ji nerozumí. A přichází strach.

Všechny předchozí řádky a odstavce vytváří jednoduchou rovnici, jejíž výsledek zní: konec úcty k vzdělání. Už to není univerzita, ale marketingová agentura, která rozhoduje o výsledku voleb.

Proč? Ruská strategie zaměřená na sestřelení elit. Na prvním místě proti elitám z Bruselu, což u nás už viditelně nese ovoce. Proti skutečným ekonomům. Poptávka, nabídka, tomu přece rozumí každý, ne? Proti vysokoškolsky vzdělaným lidem. Vysoká škola života, to je skutečně důležitá příprava.

Ok. Pravděpodobně si Putin a jeho poradci neřekli: „Tak teď půjdeme proti učitelům v naší bývalý kolonii.“ Jde o to, že učitelé představují vše, proti čemu míří vládnoucí ruská elita a jejich poskoci v České republice.

Právě teď si představte školu a šokující informace – učí se zde mír a tolerance (strašák „multikulti“), demokracie a občanské vzdělávání je jeden z hlavních cílů a výbav pro život. Mediální vzdělávání taky přibývá, to už je vážně přes hranici pro Rusa píšícího pod nickem „Jarda“ na serveru novinky.cz. Dokonce máme v dokumentech, co si děti mají myslet o islámu a homosexuálech, ani jedno není nemoc, ani jedno není něco, proti čemu se má zbrojit. Občas si do školy pozveme nějakou neziskovku. Snažíme se učit dvacáté století, komunistické zločiny. To vše dělá v očích určité části společnosti ideální terč a patří přesně do ruských šablon, jak rozeštvat společnost, polarizovat ji a zničit. Taková společnost se samozřejmě zničí sama, bez zásahu zahraničních vojáků.

Válka se změnila. Území, které chce Rusko dobýt, se už neskládá z vojáků, ale z informací. Stačí je jen sebrat. Stačí jen sebrat „lajky“ – strach a radost. Putinovo Rusko sází na tom, že nepřátelské země rozloží přes konflikty uvnitř dané země – proto jsou schopni financovat rasistické a nacistické hnutí, a zároveň ve stejně době a ve stejné zemi i hnutí na podporu Afroameričanů.3 4 5 6

Úspěch nové války není jen v tomto přesunu a síle názoru, ale i v tom, že to, co si lidé dříve jen mysleli a styděli se to publikovat a vypouštět veřejně, nyní se vší parádou sunou na internet.

Příčiny? Ruské peníze, internet, propracovaná psychologie a sociologie, a nepřipravenost druhé strany.

Důsledky? Polarizovaná společnost. Prezident v zajetí. Bahno na veřejnosti. Panika. Emoce. Spory. Strach.

A bude hůř. Cílem je „probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí. Lidé musí být otráveni, rozzuření,. ….. a plní vzdoru.7

Ruku v ruce s výše zmíněným jde i fakt, že média prodávají zábavu. Další média jsou pod tlakem a pod útoky. Volíme mezi informováním nebo formováním. Klasickým cílem je člověk, který neví, že neví. Čímž se dostáváme zpět do školy. A snad i do způsobu, jak se z kruhu vymanit. Otázkou je, jestli jsme toho schopni.

Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.

Mimochodem, víte, co jsem udělal v první větě? Přesně podle šablony…

1 ALVAROVÁ, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.181.

2 Tamtéž, s.185.

7 ALVAROVÁ, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.51.

7 (+1) otázek ke stávce učitelů

„O nás bez nás“

Stávku vyhlásily odbory. Kdo jsou odbory? Kdo je vybral? Koho vlastně zastupují? Nezastupují jen své zájmy a nejde jim jen o zviditelnění? Samozřejmě o stávce si má rozhodovat škola hlasováním mezi učiteli. Složitější na vyjádření, ale jde mi o to, že se o stávce rozhoduje „nahoře“, někdo, kdo nestojí před studenty a kdo si hraje za sebe a pro sebe; stávka byla měla pocházet „zezdola“, od samotných učitelů a s více body a požadavky, než pouhé peníze. Zároveň by měla být masová a měla by být provázena demonstracemi. Vyhlašovat stávku bez zajištěné podpory všech učitelů je hloupost.

Učitel

Co budou dělat učitelé ve středu? Půjdou na demonstraci? Budou někde vidět? Nebo se prostě vyspí, dají si oběd a odpočinou si? Má to smysl, pokud nebude plný Václavák? Jaký je teda smysl stávky?

Prospěch

Komu celá akce prospěje? Učitelům určitě ne, protože budou zase kritizováni za zbytečnou akci. Studenti budou mít radost, protože nemusí do školy. Rodiče budou jen naštvaní, že se jim škola nestará o děti a budou remcat, že učitelé mají dva měsíce prázdniny a zas by něco chtěli.

„Zase dostali přidáno“

Už vidím ty komentáře o tom, jak učitelé nic nedělají a chtějí za to víc a víc peněz, i když už přidáno dostali. A přiznejme si, že přidáno učitelé dostanou; dostali přidáno nedávno a je to v plánu i na další roky. A stěžovat si v situaci, kdy dostáváme pravidelně přidáno, mi nepřijde úplně rozumné a nepřispívá to dobré reputaci českých učitelů. Takže je otázkou, proč je stávka zrovna teď? Co sakra dělali učitelé za předchozích třicet let?

Paradox

Není trochu zvláštní, že si mám stěžovat na nedostatek peněz tím, že přijdu o denní mzdu? I když vím, že přidáno více, než mi bylo slíbeno, už nedostanu.

Tarif

Co je špatného na tom, že část peněz navíc půjde řediteli a ten bude mít svobodu, komu přidá? Za podmínek, že peníze skutečně přijdou, je to pozitivní věc. Peníze teoreticky dostanou ti, kterým skutečně patří.

Důstojnost

Vážně se musíme hádat o dvě procenta?

Bonus

Praktická věc – o stávce se rozhodne v pondělí a má se konat ve středu. Odbory ukazují své skvělé manažerské schopnosti. O stávce totiž musí být včas informováni rodiče a je otázkou, jestli je reálné vše stihnout. V pondělí se rozhodne, v úterý se pošlou informace a teď ten detail – kdo rozsoudí, jestli pár hodin před stávkou je „dostatečný časový předstih“?

K čemu tedy stávka je? Proč právě teď? Proč ve středu? Proč jen jeden den? Jaké bude mít stávka důsledky?

Učitelé nedostanou víc peněz, to je jasné. Naopak přijdou o část mzdy tím, že půjdou do stávky. Reálným důsledkem tak pravděpodobně bude jen další odpor veřejnosti vůči učitelům. Veřejnost si bude stěžovat na učitele, ne na Babiše a jeho vládu, a dále budou pokračovat negativní komentáře směrem k učitelům od určité části společnosti. Jedinou výhodou tak je, že si studenti odpočinou a budou se věnovat svým životům.

Desatero Nejvyššího Václava, aneb až bude Klaus ministrem školství

Václav Klaus mladší, v posledních letech politik, ale také bývalý ředitel „elitního“ soukromého gymnázia, který oslovoval pravidelně stovky tisíc čtenářů svými texty na serveru novinky.cz. Kdo jiný by měl být kandidát na ministra školství? I přes lži, manipulace a neodpovídajícímu soukromému statutu „tradiční rodiny“ (již dva rozvody), má vysokou podporu a určitě se najdou i učitelé, kteří by tuto možnost přivítali. Jak by naše školství vypadalo? Jakým změnám by podlehlo? Podívejme se na to v pár bodech.

Vítejte u Desatera Nejvyššího Václava.

1)

Žena bude patřit znovu za plotýnku a muž bude vydělávat. Jasně rozdělené sociální role. Žádné zmatky. Zapomeňte na rovnost! Ženy budou chodit opět na vaření a vyšívání, muži na dílny a přípravu vlastního piva. To vše se usnadní zrušením předmětu občanská výchova či společenské vědy, protože ten většinou učí sluníčkoidní multikulti feministicky-genderově vyšinutí fašisti. Klausovo hnutí ještě bude muset probrat, jestli se ziskem většího vlivu nezruší volební právo pro ženy.

2)

K tomu patří i další bod – povinné sukně pro Vás, vážené paní učitelky.

3)

Věda a vědci do školy nepatří. Pouze člen hnutí Trikolóra vám a vašim studentům vysvětlí, že žádné klimatické změny neexistují, nic se neděje a vše je jen zbytečná hysterie nepoučitelných fašistů.

Klaus

4)

Dál bude platit zákaz propagace politických stran ve školách, ale bude uzákoněna výjimka pro Klausovo hnutí. A hlavně žádné neziskovky do škol, jo? Člověk v tísni je jen parazit na státu, který propaguje feminismus, multikulti agendu a politickou korektnost. Tahle šílenost musí skončit.

5)

Prázdniny se zkrátí, protože jsou „pekelně dlouhé“ a podle Klause byly zavedeny jen kvůli hospodářským potřebám v 18.století.

6)

Vrátí se osnovy s předepsaným učivem pro všechny školy. Žádné rozdíly, žádná svoboda pro učitele. Ve všech předmětech bude především „národní akcent a konzervativní hodnoty“. Učivo o Evropské unii bude se stejných nádechem jako se nyní učíme o hrůzách totalitních režimů, protože Evropská unie je „nefunkční, nedemokratický a socialistický systém omezující demokracii členských států“.

Přímo v osnovách mají být dokonce i předepsané učebnice, které projdou kontrolou samotného nejvyššího Václava a které budou schválené. Hlavně žádná „globální rozvojová témata“ a podobné ideologické blbosti, kde se dozvíte, jak funguje svět a že existují i jiné národnosti, nebo dokonce, že existují i horší věci, než je prohnaná Evropská unie, která nám zakázala rum. A nezlobte se, ale škola má učit znalosti, žádné kompetence k celoživotnímu učení. Škola byla totiž nejlepší za komunismu, kde „to fungovalo a systém byl silný“.

7)

Zrušená bude jakákoliv moderní výuka – projekty, skupinové práce, četba primárních pramenů a podobné metody, protože ty vyučují pouze „alternativní magoři“. Samozřejmostí je, že nebudou existovat žádné mezipředmětové vztahy a průřezová témata, žádné kompetence, žádné dovednosti, a především ne komunikace, kreativita a kritické myšlení. Předmět mediální výchova bude zakázán pod přísným trestem.

8)

Samozřejmostí je povinná maturita z matematiky, kterou bude sám nejvyšší Václav opravovat.

9)

Tělocvikáři budou muset mít předepsaný vzhled, váhu a svalovou hmotu, protože „tlustí a líní tělocvikáři (a že jich je) – jsou mor„.

10)

Žáci budou mít v důležitých momentech svého vzdělávání předepsanou milou povinnost – napsal učiteli pochvalný dopis. Řekněme, že za důležité momenty bude považován pouze konec první třídy, konec prvního stupně, konec devátého ročníku, konec prváku na střední škole a konec střední školy. Vysoké vzdělání už nebude podporováno, protože máme moc vysokoškoláků a my potřebujeme hlavně řemeslníky a dělníky, pouze tyto skupiny jsou Hnutím považovány za skutečně poctivé lidi.

A teď se přiznejte, upřímně, kolik odstavců jsem si podle vás vymyslel a kolik z nich je hloupý pokus o vtip?

Pravda je taková, že vše jsou reálné názory Václava Klause mladšího, o kterých se nebál rozepsat nebo rozpovídat.

Níže jsou zdroje.

https://www.novinky.cz/komentare/clanek/komentar-dobri-ucitele-vaclav-klaus-ml-40067359

https://www.expres.cz/zpravy/politicka-korektnost-skolstvi-vaclav-klaus-mladsi.A160422_172851_dx-zpravy_pali

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Udej-sveho-ucitele-ze-odbyva-globalne-rozvojova-temata-Skolstvi-se-vraci-do-osmdesatych-let-vladnou-ideologicti-komisari-varoval-Klaus-mladsi-pred-uciteli-482553

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/musim-trosku-prehanet-aby-mi-lide-rozumeli-rika-klaus/r~bde6f83ceeb511e99d020cc47ab5f122/

https://www.novinky.cz/komentare/clanek/komentar-konec-demokracie-nebo-konec-vladnuti-vaclav-klaus-ml-40054448

Bonusový odkaz, abychom se nehádali, jestli Václav Klaus mladší lže a manipuluje.

https://manipulatori.cz/nesnesitelna-lehkost-lhani-vaclava-klause-ml/

Jeden rok a jeden měsíc na gymplu

Srpen 2018. Nastupuji na gymnázium a zároveň si píšu text plný očekávání, protože si vlastně nejsem jist, co mám očekávat, gymnázia mají často svou reputaci danou, stejně tak „gympláci“. Po roce a skoro dvou měsících se k původnímu textu vracím a zkouším si odpovídat na tehdejší otázky, reflektovat situace a vyřešit, kam jsem se to dostal. Původní text najdete zde.

V původním textu jsem začínal učiteli a abych byl upřímný, moc se mi do toho teď nechce. Asi chápeme. Ale každopádně výhodou je kabinet. Jak kabinet coby místnost, tak kabinet plný učitelek, které jsou v pohodě. Oproti sborovně na základní škole, kde jsem musel přijít v 7:30 a poslouchat různé zajímavosti směrem od kolegů a kolegyň, což znamenalo mít sluchátka a poslouchat hudbu, je to velký pokrok a sluchátka sundávám hned po příchodu do kabinetu. V kabinetu vědí, co dělá Babiš, jak se chová Okamura, i to, že homosexualita není nemoc, která by se měla léčit. Pokrok.

Samozřejmě je zvykem oslovovat učitele „profesore“, ale otázkou je, jak na tom kdo trvá. Je to spíše zvyk. S většinou učitelů, i když se ke mně dostalo několik jejich narážek na mou osobu užitých během jejich hodin, se neznáme. A znát asi ani nebudeme. Učitelů je na škole snad přes padesát. A většina z nich následující roky odejde do důchodu. Bude hodně zajímavé sledovat proměnu prakticky celého sboru, samozřejmě za předpokladu, že u toho budu. Smlouva mi končí v červnu, tak abych nebyl první, kdo bude odejit.

Asi se dá podotknout, že nejsme ničím výjimečná škola – někteří učitelé jsou v pohodě, někteří patří do armády, další spíš do banky. Někteří učí rádi, další neradi. Někteří se snaží něco vymyslet, další jen odučí, propustí studenty každý den o patnáct minut dřív a mizí pryč.

Střet učitelských kultur asi musel nastat. Narazil jsem třeba na situaci, že studenti nemohou mít tak dobré známky, protože x procent musí mít čtyřku, x procent trojku, pár lidí dvojku a jen výjimečně může být jednička. Existují ale i spřízněné duše. Ale zároveň jsem si uvědomil, proč víc učitelů nehledá po večerech na internetu nové věci, nové metody – mají rodinu. A ta je na prvním místě. A to se dá pochopit.

Neexistují žádné hospitace. Nemám nikoho za zády, kdo by mě kontroloval. Nebo kdo by mi říkal, jak mám dělat svou práci. Relativní svoboda. Relativní protože jsem zjistil, že jsem svobodný jen tehdy, když „správně“ zapíšu do třídnice. Čas od času se proto objeví nevyžádaná rada. Jednou na mě byla dokonce poslaná kontrola, ale na hodinu dějepisu se mi přišel podívat kolega dějepisář, který je modernější než já, takže mi kryl záda a podpořil mě.

O studentech jsem napsal: „Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost.“ A to se splnilo. Nejlepší práce jsou pochopitelně úplně jinde, než byly na základní škole. I ty průměrné práce. Studentů, kterým se vážně nic nechce, je minimum. Najdou se studenti s hlubokými znalostmi, obřím přehledem, i kreativitou, argumenty a kritickým myšlením. Samozřejmě ne všichni byli zvyklí na nějaká cvičení, ale zas to nebylo spojeno s nějakými složitými problémy. Ano, někomu to pořád vadí, někde je vyloženě nutné přemlouvat, ale většinou se dostaneme k pochopení situace.

Neobjevili se žádní experti, kteří by se ptali úmyslně na blbosti. Dotazy jsou buď kreativní a vtipné, nebo k doplnění výkladu. Když nevím, tak odpověď najdu, s tím se taky možná někteří setkali poprvé.

Skutečně ubylo řešení blbostí jménem „moderní hračky“, ale samozřejmě vyrušování pokračuje. Problém je, že mě nebaví přesvědčovat dospělého člověka, že by jako neměl asi rušit takovým způsobem, jakým to dělá. Ale vždy je to ještě v takové míře, že se to dá přežít.

Mnohem víc se ale objevují jiné problémy u studentů – únava, nevyspalost, problémy s psychikou spojené mimo jiné i s týráním od učitelů. Moc prací, moc testů v úzkém období, vyžadování blbostí a jejich šprtání, to se samozřejmě někde odrazit musí. Někteří systém „prokouknou“ a spokojí se se čtyřkami. Za zachování duševního zdraví to (asi) stojí.

Dobře je, že jsem nezačal víc přednášet, naopak čas od času vyzkouším něco nového, něco jiného. Přednášet určitě nezačnu ani na gymplu, ani kvůli maturitě. Čím větší je tlak na výklad, tím víc jdu do prací ve skupinách. Čím víc se ve třídě ruší, tím víc práce zadávám.

Během minulého školního roku proběhla změna v ŠVP směrem k „dobru“. Nejdřív se změnily přímo plány výuky dějepisu směrem k moderním dějinám, poté se změnily i dějepisné maturitní otázky. Pořád však škola vypadá extrémně moderně jen na papíře, ředitel dokonce na první stránce ročenky zkritizoval moderní výuky a „zábavné metody“. Pochopitelně se jede především na statistiku úspěšně odmaturovaných studentů a nic jiného není podstatného. A k vynikajícímu výkonu vede cesta jen formou výkladu, což znamená, že studenti se musí na maturitu vše naučit sami a zpaměti, protože v hodinách je to nikdo nenaučí.

Zajímavostí je pořádání různých akcí, výletů a exkurzí. Za prvé – akcí je strašně moc. Za druhé – pokud si něco vymyslím, vyargumentuji a projdu si složitým procesem, akce je mi povolena. Ale za třetí, je to vážně strašně složité. V podstatě bych měl vědět o akci rok dopředu, nechat si ji schválit od šéfů předmětu, zapsat ji do oficiálních dokumentů a pak teprve vyjet. Takže když jsem chtěl s prváky v rámci dějepisu jet do Itálie (antika – dějepis – exkurze) na pět dní asi za šest tisíc jako konkurenční akci dalším červnovým akcím – koupání se ve Španělsku za cenu přesahující dvacet tisíc a Francii snad za patnáct tisíc, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, ale až za rok a navíc, jelikož už je hodně akcí, musí se v tomto ročníku nějaká akce vyhodit a z mé akce se musí stát povinná akce, na kterou se bude jezdit každý rok. Poučen jsem uspořádal za rok už jen dvě akce – v Praze jsme navštívili Seznam zprávy a pak ještě regionální pobočku České televize. U obou akcí jsem musel slíbit, že se jedná o jednorázovou akci, na kterou už nikdy nepojedu.

Byrokracie. Neexistuje. Na základní škole jsem nechápal, proč na konci měsíce musím já dohledávat den po dni, kolik hodin jsem odučil, kolik odsuploval a kolik dní jsem měl samostudium. Na současné školu jen podepíšu papír, který je mi předložen až pod ruku. Nejsem třídní, takže žádné omluvenky, žádné individuální plány, nic. A pokud někdy třídní budu, tak se bude jednat vážně jen o omluvenky, z pochopitelných důvodů na gymplu zrovna nejede různé papírování plynoucí z inkluze.

Celkově vzato – největším plusem jsou zatím studenti, kteří jsou většinou super jak z pohledu výuky, tak často i mimo výuku. Dalším plusem je svoboda v rámci výuky a posun ŠVP k moderním dějinám, což se ale projeví až za roky. Půl na půl je bod s iniciativou a pořádáním akcí, což je složitější a pochopitelný – velká škola, hodně učitelů, každý si chce někoho pozvat nebo jet na výlet, proto existuje složitější systém a ne každá akce je schválena. Je to logické. Klasickým problémem je ve vysoké míře převládající výklad a především pocit, že to tak musí být kvůli maturitě a jinak to nejde. Že si studenti po letech nic nepamatují a stejně si musí koupit zpracované maturitní otázky, to už nikoho nezajímá.

Pozitivní je, že se snad blíží ještě lepší časy – připraveni jsou dohodnutí hosté na besedu (možná přijede i Jaroslav Kmenta!), připraven je studentský tým novinářů (čekáme jen na web) a zároveň si studenti snad už zvykají, že výklad nemusí být celou výukovou hodinu.

Okamura, Evropská unie a studenti

Ideální materiál na detailní rozebírání ve výuce poskytl Tomio Okamura na svém Facebooku v době připomínání výročí vstupu České republiky do Evropské unie. Text následně převzal mimo jiné server Parlamentní listy.

Okamura

Materiál lze samozřejmě použít v mediální výchově, pokud něco takového máte na vaší škole. Ale osobně jsem text připravil pro studenty posledního ročníku, když jsme probírali Evropskou unii. Studenti měli jednoduché zadání, ale těžký úkol – najít v textu pravdivé, lživé nebo manipulativní či zavádějící výroky. Ty lživé a pochybné zároveň opravit. Pomůcky nebyly omezené, možné bylo tak použít jak mobil a internet, tak jen vlastní hlavu, protože jsme zrovna probírali fungování Evropské unie. Nejčastěji spolu pracovali dva lidi, občas to zkoušel sám jednotlivec, nebo i trojice. Za ověření pěti informací bylo plus (za tři plusy je jednička), devět ověřených informací dva plusy a dvanáct ověřených informací byla jednička. Časově to vycházelo zhruba na dvacet minut práce. Hodnocení i čas vyšlo výjimečně v pohodě – všichni dostali minimálně plus, ale byla i jednička.

Z originálního textu jsem nepoužil několik odstavců (z konce a tak, abych nic nevytrhl z kontextu) a to především z praktických důvodů – potřeboval jsem se vejít na jednu stranu. Zároveň si myslím, ale nejsem právník, že použitím posledního odstavce bych mohl porušit zákon, protože se v něm objevuje výzva k volení konkrétní strany.

A aby studenti nebyli od začátku zaujatí, neprozradil jsem jim jméno autora, ani zdroj. Samozřejmě jsem jim v průběhu práce ukázal přímo stránky, odkud jsem čerpal, a autora se také dozvěděli, někteří ho sami správně odhadli.

Další hodinu jsme se snažili vše uvést na pravou míru. Jelikož jsme se mimochodem textem snažili dojít k závěru, proč má Evropská unie u části Čechů špatnou reputaci, doporučuji ještě pustit krátké video o mýtech:

Následuje text, který dostali studenti, ale zároveň v něm jsou už poznámky moje a studentů, čímž snad usnadním použití textu pro další učitele. Pokud se v poznámkách objevuje nepřesnost nebo chyba, prosím, upozorněte mě na ní. V textu jsem zeleně označil pravdu, červeně lež a modře sporné body. Zároveň červené a modré mají svůj komentář v poznámce pod čarou.

02.05.2019

Prvního května si připomínáme 15 let od vstupu České republiky do Evropské unie a opět se nám v reálu ukázala totalitní tvář EU1 a jejích českých přisluhovačů. Předseda Evropské komise Juncker poskytl rozhovor pro polské noviny Rzeczpospolita a v souvislosti s Polskem, Maďarskem, ale i patrně námi, řekl, že „čas od času si některé země dovolují určitou míru neposlušnosti, v závislosti na tom, kdo je u moci a v jaké jsou fázi politického cyklu.2Juncker oprašuje Brežněvovu doktrínu omezené suverenity3. Co si to vůbec dovoluje? My odmítáme být poslušní Bruselu! Chceme, aby Česká republika byla opět nezávislou zemí.

Rovněž připomeňme, že premiér Andrej Babiš řekl, že vystoupení z EU by bylo pro Českou republiku „smrtelné“. To je také pěkný nesmysl! Smrtelné by to bylo možná pro Babiše, protože by nedostával dotace z Evropské unie, na které přispívá každý z Vás ze svých daní. Možná i kvůli svým eurodotacím Babiš podpořil globální pakt pakt o uprchlících, který zavádí de facto uprchlické kvóty na globální úrovni a europoslanci ANO podpořili imigraci z Afriky a ze Sýrie do Evropy4. Možná i proto Babiš podpořil, aby univerzita globalisty a propagátora masové migrace George Sorose byla v České republice5

A že by vystoupení z EU bylo smrtelné? Je nepochybný fakt, že existují evropské státy, které nejsou členy EU, a prosperují. V Evropské unii nejsou například Švýcarsko, Island, Norsko, Monako, Andorra, San Marino, Lichtenštejnsko. My nejsme izolacionisté. Chceme dobrovolnou spolupráci suverénních rovnoprávných zemí. Vzorem nám může být třeba Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členy jsou Švýcarsko, Norsko, Lichtenštejnsko a Island. Tato organizace napomáhá obchodní spolupráci těchto zemí, ale neuzurpuje si jejich suverenitu.

EU dle německého ministerstva spravedlnosti rozhoduje zhruba o 84 procentech zákonů v národních státech, jedná se tedy o centralistickou diktaturu6. Dalším objektivním faktem je, že v Evropské unii nemůže fungovat demokracie, protože EU postrádá evropský démos neboli politický národ, lid. Evropská unie je diktaturou nevolených byrokratů7. Způsob přijímání předpisů EU funguje tak, že je vymýšlí a předkládají nevolení úředníci z Evropské komise8. Schvalují je pak zástupci vlád v Radě EU9. To je jasné porušení rovnováhy moci, kdy zástupci exekutiv schvalují legislativu. Navíc drtivou většinu směrnic předjednávají a schválí úředníci takzvaného COREPERu, opět byrokrati10. Jakápak řeč o demokracii?

Evropská unie způsobila migrační krizi11 a Schengenským systémem podpořila politiku kolektivní nezodpovědnosti, kdy nikdo nehájil hranice před invazí nelegálních imigrantů12. Evropská unie je pod silným lobbistickým vlivem George Sorose – víme, že unikl seznam europoslanců, které má pod palcem13. Evropská unie podporuje politiku masové imigrace, neomarxismu, genderu a multikulturalismu, což dokazují i její oficiální dokumenty (podpora imigrace, rezoluce podporující afrikanizaci Evropy, kvóty…)14

Dalším nepochybným faktem je, že euro je politickým nikoli ekonomický projekt, který prosperitě evropských států nepomáhá, naopak přinejmenším Řecku, Španělsku, Portugalsku či Itálii škodí 15. Eurozóna není optimální měnovou zónou. Vstupem do eurozóny bychom museli vstoupit do bankovní unie EU, kdy bychom museli ručit za krachující evropské banky a také bychom museli vstoupit do ESM, Evropského stabilizačního mechanismu, kdybychom museli platit za krachující státy eurozóny.

1Friedrich a Brzezinski přišli s jednou z nejpoužívanějších definic totality – totalitní stát má ideologii, monopol na armádu, monopol na média, používá násilí a zastrašování, řídí ekonomiku. Evropská unie jistě nemá armádu, necenzuruje média, nepoužívá násilí, ekonomiku tak maximálně reguluje a ideologii má, pokud ji bereme jako demokracii, trh, práva pro menšiny atd.

2 Extrémní případ manipulace, kterou bych mohl označit za lež. Klíčová je část, kdy Okamura zapojuje do rozhovoru, který skutečně proběhl, Českou republiku („i patrně námi“), což se v reálném rozhovoru nestalo.

3 Brežněvova doktrína bylo právo SSSR okupovat zemi východního bloku, pokud se přikloní „ke kapitalismu“. Pokud to vezmeme doslova, tak proti kapitalismu EU nic nemá, naopak podporu trh. A EU nikdy žádného svého člena vojensky neokupovala a ani na to nemá nástroje. Pro celou následující část platí jednoduchá věc – Brusel nás neomezuje, respektive sami jsme souhlasili s tím, co nám Evropská unie nabízí a věděli jsme při vstupu, že budeme přijímat právní vyhlášky EU.

4 Zde se autor textu odstřelil úplně – „globální pakt o uprchlících“ řešila OSN, ne EU a tudíž ani europoslanci.

5 Babiš skutečně tuto myšlenku podpořil, ale vedení univerzity se do Prahy přesunout nechtěli a tudíž se univerzita nepřemístila a do Prahy ani nepřemístí.

6 Pravdivé je, že německý ministr spravedlnosti tuto statistiku skutečně veřejně oznámil. Ale samotná statistika pravdivá není. Různé analýzy (OECD, Out of Control od Open Europe a další) se většinou pohybují do padesáti procent. Záleží na roku analýzy a jestli bereme jen legislativu, která má skutečný dopad. „Je to okolo 10-20% z celkové legislativy a zároveň asi 50% z legislativy, která má hospodářské dopady. To je ale jen průměr. Ve vybraných oborech, např. v zemědělství či ekologii, je to číslo vyšší než 50%.“ Zdroj: https://kremlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=402124

7 Evropští poslanci jsou voleni. Do Evropské komise jsou jmenováni a schvalováni zástupci států, kteří byli zvoleni v „domácích“ volbách, stejně tak v Radě jsou zástupci, kteří byli opět zvoleni v členském státě.

8 Přijímání legislativy je složitější proces, který má další části.

9 Naprosto krásná ukázka manipulace – ano, výrok je pravdivý, ale chybí zde podstatná informace – předpisy schvaluje i Evropský parlament. Proč je Okamura vynechal? Protože si tam volíme zástupce v přímých volbách.

10 Další klasika. COPEPER je klasický předvýbor. Ano, předjednává věci, ale neschvaluje je.

11 Migrační krizi způsobila válka v Sýrii, případně Islámský stát. S těmi nemá EU nic společného.

12 Vnější hranice jsou hájeny. Schengenský systém otevírá hranice vnitřní, mezi vlastními členy.

13 Tato zpráva se objevila na stránkách „blokprotiislamizaci“ a „aeronet“. Původ informace pochází od serveru DCLeaks, u kterého ale nelze dohledat žádné informace, majitele a žádné další informace. Proto také informace neprošly seriózními servery.

14 Jelikož zde nejsou jmenované žádné konkrétní dokumenty, mám problém s tím, co mám ověřovat. Je to jednoduše názor bez argumentů, plácnutí.

15 Je otázkou, jestli euro může za problémy jmenovaných států, do jaké míry byly pozadu už před vstupem do Evropské unie nebo přijetím eura; přinejmenším Řecko si za vše může samo.

 

Hierarchie – metoda

Paul Ginnis ve své knize (zde)  popsal několik zajímavých metod. Některé mně známé, některé neznámé. A pár jich bylo takových, že jsem je musel hned při první příležitosti vyzkoušet. První z nich nazývá Ginnis „Hierarchie“.

Ginnis ji doporučuje používat jako součást práce při čtení a analyzovaní textu, kde jednoduše jde o to seřadit informace do pyramidy podle toho, jak je čtenář považuje za klíčové.

Mě metoda inspirovala k jinému použití. Pyramida zůstává, hierarchie (řazení) také, ale text jsme nepoužili. Naše pyramida měla pět pater a studenti dostali šest historických jmen. Představte si například následujících šest panovníků – svatý Václav, Přemysl Otakar, Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský, Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Úkolem pro studenty je seřadit panovníky podle významu pro české dějiny (ale samozřejmě toto kritérium záleží na každém učiteli). Pyramida má pět pater, panovníků je šest – jednoho je nutné vyhodit. Co je ale nejdůležitější, nejde jen o bezduché seřazení, ale vedle pyramidy musí studenti vypsat argumenty, proč zrovna ten a ten panovník je první, proč zrovna X vyřadili, proč je Přemysl Otakar důležitější pro naše dějiny v porovnání s Přemyslem Otakarem II. Opakujeme dějepis, procvičujeme porovnávání a argumentování. Výsledek může mít každý jiný, pokud je podložen argumenty. Neexistuje jedno správné řešení.

Hierarchie1

Všechno vypadá jednoduše – metoda nevyžaduje speciální pomůcky, studenti ji pochopí, učiteli to zabere pár minut, ale realita je složitější. Výše jmenovaných šest panovníků jsem skutečně zadal osmákům a všichni bez výjimky měli na prvním místě Karla IV. Což se podle mě rovná špatnému zadání.

U starších studentů jsem dal šest událostí a šest jmen z pravěku a starověku, kde se měli na jednu stranu papíru seřadit zvlášť události a jejich význam pro běh dějin a na druhé straně osobnosti. Čím složitější zadání (osobnosti a události), tím složitější je cvičení na přemýšlení a argumentaci. Pokud vznikne hádka, je to vlastně super. Pokud má každý jinou hierarchii, přijde mi to zajímavější, než pokud mají všichni stejné výsledky. V zadání v druhém případě bylo například: vznik zemědělství, objev písma, začátek rozšíření ohně a další. A právě tady vznikla hádka a důmyslnější argumenty – oheň nebo zemědělství? Co bylo pro lidstvo důležitější? To samé u osobností, někdo vybral Caesara, jiný zas Alexandra Makedonského, třetí Octaviana.

Hierarchie2

Jednoznačnou výhodou metody je, že ji lze použít pro více předmětů, pro opakování i pro hledání informací z různých zdrojů. Například nemusí jít tedy jen o vlastní názor („Který z následujících spisovatelů byl „nejlepší“ a proč?“), ale i o seřazení řek podle délky (práce s atlasem).