10 metod, kterými začít a ukončit hodinu II.

Před necelým rokem jsem napsal první díl (zde), kde jsem představil deset metod, které mají několik společných znaků – použít je lze ve více předmětech, jsou krátké a jednoduché, jejich cílem je opakování a vytváření přehledu po určitém tématu nebo po hodině. Dnes nabízím dalších deset metod.

Stejně jako minule i zde připomínám jednu další nezanedbatelnou výhodu – vypadne proud během hodiny, jdete rychle suplovat nebo se stane cokkoliv jiného (když jsem učil první rok, vždy mi zbylo deset až patnáct minut na konci hodiny, kde jsem neměl nic připraveno…), přesně v těchto případech můžete improvizovat s pomocí následujících metod.

Pouze dvě metody jsou „moje“ – Dvojice a Foto prezentace. A to jsou zrovna metody naprosto obvyklé, které jistě používá tisíce učitelů v České republice, protože na ně každý přišel sám. Dalších osm jsem si pouze dokázal najít. V případě hlubšího zájmu doporučuji jméno Russel Tarr.

4×4
V poslední době moje oblíbená metoda. Žáci při ní výborně opakují, přemýšlí, ale především dávají věcí do souvislostí. Počet slov (jmen) se může určitě měnit, ale já používám šestnáct a úkol žáků je vždy spojit čtyři z nich, která k sobě z nějakého logického důvodu patří. Celkově tak vzniknou čtyři čtveřice. Žáci nemohou žádné slovo použít víckrát než jednou a naopak žádné slovo nesmí chybět. Postupně jsem zkoušel různé podoby této metody, ale nejlepší asi je na papír žákům napsat všech šestnáct slov do „zásobníku“ (tak je mohou postupně škrtat) a vedle toho vždy dva obdélníky slepené k sobě, kdy jeden má řádky (pro čtyři slova) a druhý je bez řádků – sem totiž přijde vysvětlení žáků, proč k sobě právě dané pojmy spojily. Pokud není argument, řešení je neplatné. Důležité je proto žákům připomenout, že úkol nemá jedno řešení, pokud budou jejich argumenty dávat smysl, musí být uznány. Příklad: jeden člověk seřadí v první čtveřici jména k sobě, protože jsou z 8.A a v druhém případě vytvoří čtveřici a v ní žáci z 8.B; druhý je rozřadí na kluky a holky. Tak jako tak, smysl a logiku to má.

Právě probíráme…
Jednoduché opakování – žáci v podstatě vyrábí plakát na poslední probíranou látku. Hodí se vždy, ať už probíráte dlouho dobu jedno důležité téma nebo naopak více malých témat, žáci vyrábí přehled, třídí informace na podstatné a nepodstatné. Podle toho, jaké žáky učím, lze metodu upravovat. Mladší žáci mohou spíše kreslit, starší spíše psát. Klíčové je si uvědomit, co vlastně probíráme, zařadit látku do kontextu a udělat si v hlavě přehled. Klidně je možné „plakát“ na týden vylepit na dobře viditelné místo.

Jeopardy
Jeopardy je televizní hra na způsob „Riskuj“, s tím rozdílem, že zde jsou odpovědi a vy na ně musíte přijít s otázkou. Jednoduché a krátké opakování. Na tabuli napíšu X slov a žáci mají chvíli, aby přišli s vhodnou otázkou. Samozřejmě jakmile cvičení chápou, je zbytečné psát například jméno v prvním pádě a psát otázku, ale zajímavější se stává metoda, pokud změníte číslo, pád apod., aby to bylo trochu komplikovanější. Vhodné je napsat podobně deset slov a oznámit žákům, že si jich musí vybrat třeba šest. Pět jich bude v prvním pádě, u pár dalších bude jiný pád a například dvě budou celá spojení typu „protože nechtěly další válku“. Důležité. Úkolem žáků je otázka, ne doplňovačka typu: „Francie a Anglie podepsaly Mnichovskou dohodu, protože…“. Správně řešení tedy vypadá následujícím způsobem: „Proč Anglie a Francie podepsaly Mnichovskou dohodu? Protože nechtěly další válku.

Dvojice
Opět krátké, jednoduché, přehledné a informace třídící cvičení. Horší už je to s opravováním. Jde o dva sloupce, kde je úkol žáků spojit pojem z levého sloupce s dalším pojmem na straně pravé. Kolik řádků bude mít cvičení, je na každém učiteli. Osobně používám většinou dvacet řádků. Žáci mohou jednotlivá pole barvit, ale jednoduché je, když si hned na začátku řádky levého sloupce očíslují od jedničky až do dvacítky a pak už jen připisují čísla na druhé straně. Možná je společná oprava, kdy si žáci vymění papíry ve dvojici a společně opakujeme a říkáme si, jaké bylo správné řešení. Opět se zde stává, že žáci najdou jinou dvojici, než jsem zamýšlel. Pokud to dává smysl, uznávám to jako správně s tím, že samozřejmě na jiném řádku jim to ale nevyjde.

Screenshot from 2017-12-13 17:12:21

Foto prezentace
Částečně podobné cvičení, tentokrát však učitel připraví prezentaci složenou jen z obrázku a úkolem žáků je napsat na papír, kdo nebo co na obrázku je (v krátkosti, není to slohová práce). Samozřejmě některé obrázky budou těžší, některé jednodušší, některé viděli v hodině, některé neviděli. I tak je to opět „něco jiného“ a žáky to většinou baví a pak o tom diskutujeme. Jedná se vlastně o jednoduchou „poznávačku“.

Screenshot from 2017-12-13 17:07:05

Breaking News
Pro žáky naprosto překvapivé cvičení. Jedná se o opakování nějaké důležité události formou zpravodajství. Žákům vždy vyprávím, ať si představí, že moderátorka zpráv právě uvádí důležitou reportáž a za ní musí být úvodní obrázek a titulek k reportáži, která bude odvysílaná za moment. A vytvořit tuto obrazovku je právě úkol žáků. Stejně tak samozřejmě může jít o noviny. Obvykle dávám žákům svobodu, ať si vyberou jakou událost uznají za vhodnou, jen je omezím tématem. Dále samozřejmě záleží na možnostech učitele, respektive školy, jestli žáci mohou lehce na počítače nebo mají tablet. Já takovou možnost nemám, proto mám pro žáky připravený papírový template a pokud se mi některé z žákovských děl líbí, vypracuji ho sám doma na počítači a další hodinu se k tomu vracíme, což je další dobrý bod, protože tím opět opakujeme.

Template můžete najít zde.

Canvas (2)

Google Doodle
Pokud víte, co Google Doodle je, nemusím vám cvičení představovat. Google Doodle je upravené logo k důležitým výročím. Místo klasického barevného loga „Google“ se tak objeví 17.listopadu logo „Google“ jen v červené a modré a mezi písmeny budou klíče, které zvonily na konci roku 1989 a společnost Google nám tím připomíná výročí Sametové revoluce. Úkol žáků je úplně stejný. Samozřejmě může jít o výročí, které právě probíhá, ale taky jsem říkal žákům, ať si představí, že „dnes je výročí nástupu Hitlera k moci“. Pak v písmeně „G“ byly oči a knírek, v „O“ hákový kříž, v druhém „O“ přeškrtnutá šesticípá hvězda atd.

Screenshot from 2017-11-09 18:18:44

T-graf
Pod označením T-graf se skrývá opravdu jednoduchá metoda. Nakreslíme na tabuli velké „T“, nad horní část písmena dáme výrok „Křesťanství je násilné náboženství“ nebo „Jan Lucemburský byl nejlepší český panovník v historii“ a na jednu stranu pod horní část „T“ dáme „pro“ (podporující výrok) a na druhou „proti“ (odporující výroku). Žáci mohou pracovat samostatně i ve skupinách. Jednotlivá pro a proti můžeme poté samozřejmě zapsat na tabuli.

Fakebook
Metoda, při které se žáci dokážou odvázat. Jak název napovídá, žáci tvoří falešný facebookový profil nějaké osobnosti. Samozřejmě musí mít jméno a osobní informace (stav, bydliště), další úkoly jsou zajímavější – přátelé, nepřátelé, zájmy a především příspěvky z pohledu dané osobnosti psané žáky. „24.prosince. Papež mě přechytračil a nechal mě korunovat římským císařem!“ Facebookový příspěvek, status, za Karla Velikého z pohledu žáka. Žákům cvičení jde, proto obvykle přidávají další věci, obrázky s komentáři, chat, co daná osobnost „lajkla“, do jaké skupiny patří apod.

Svatební pozvánka
Při použití této metody už na mě deváťáci zírali s úsměvem, jestli to myslím vážně (ale dopadlo to chvalitebně). Jejich úkol bylo vybrat si dva ze tří diktátorů (Stalin, Mussolini, Hitler) a vytvořit fiktivní pozvánku pro jejich nejhezčí den v životě. Samozřejmě hlavní úkol je „skrytý“ – jedná se o hledání společných prvků zabalených do zábavnější formy, než je zvykem ve škole. Může dělat svatební pozvánku pro Žižku a Husa, ale součástí pozvánky je krátký text, v kterém by mělo být vystiženo, co dvě osobnost mají společného a proč „mají“ svatbu. Svatební pozvánku má i svou vizuální stránku, pokud to žáci stíhají, každopádně alespoň minimální úprava textu je nutná. Dále žáci už sami psali například program svatby, co mají mít hosté sebou nebo naopak jaké oni očekávají dárky.

Screenshot from 2017-12-13 17:00:50

 

Reklamy

Třídní schůzky

Jako žák jsem třídní schůzky nesnášel. I když jsem nikdy neměl žádné problémy, vždy jsem se obával, co si paní učitelka vymyslí a do čeho všeho mě, samozřejmě neprávem, zahrne a zapojí. Jako učitele mě z „rodičáku“ bolí břicho. A jako rodič jsem je zatím nezažil, ale z výrazů rodičů mohu soudit své.

 
Čím to je? Měl by to být svátek. Něco jako volby pro demokracii. Rodiče mohou něco změnit ve škole, kam chodí jejich děti a kde tráví podstatnou část svého dětského života. A teď jsem si neplánovaně odpověděl, aniž bych to měl v plánu. Rodiče něco mohou změnit jen teoreticky.

 
Stále jsem nepochopil, k čemu slouží první třídní schůzka na naší škole, na konci září. Rodiče přijdou a jejich hlavní úkol je si vyslechnout rozpočet školy za minulý rok a plánovaný rozpočet na rok následující. Nejtrapnější ale je, že musí hlasovat. Už taky vidíte tatínky a maminky, celé nažhavené, aby mohli zvednout ruku a odsouhlasit rozpočet? Čtyřikrát jsem tento proces absolvoval. Nikdy se nezvedla ani jedna ruka. Čtyřikrát ale nikdo nehlasoval ani proti a nikdo nic nenamítal. Situace, kdy se sám stydím za to, co musím dělat.

 
Když přejdeme k dalším, už skutečným třídním schůzkám. Co je na nich špatného? Co nefunguje? Funguje vůbec něco? Přijde mi, že se rodiče vrací do svých lavic jako do vězení. Navíc na třídní schůzky přijdou rodiče, kteří jsou informováni (ze žákovské, z internetu) a jdou si pro informace, které vědí nebo které se brzy stejně dozvědí z facebookových stránek školy. A čas by pochopitelně mohli trávit jinde, nemuseli by chodit dřív z práce. Rodiče „problémových“ dětí pochopitelně nepřicházejí.

 
Navíc „ach ti učitelé“. Pořád melou to samé, pořád omluvenky, vybrat peníze, přezouvat. Připomínání již připomenutého. A vlastně nikdy nic pořádného nesdělí, protože musí fungovat diplomacie a „vztahy“ se nesmí pokazit.

 
Proto nemám třídní schůzky rád. Pořád to samé, stejný stereotyp. Potřeboval bych s každým rodičem mluvit jiným „tónem“, ale musím mluvit ke všem a tak vlastně nic neřeknu. Zapíšeme si zbytečná data, pojedeme na výlet. A zbytek popisovaný v předchozím odstavci už radši vynechávám, protože mi je samotnému trapně. Pak se samozřejmě všem věnuji individuálně, to zas ale znamená, že někteří mohou čekat klidně hodinu, než se na ně dostane řada. A to je buď nepříjmné pro ně, protože musí čekat, nebo pro mě, protože mezitím zmizí a jejich návštěva svatostánku byla zbytečná.

 
Na třídních schůzkách mě nejvíce trápí jedna věc – rodiče přicházejí s velkým očekáváním, já jim něco za deset minut řeknu a je hotovo. Jde tedy o to, že já jako učitel už dopředu vím nebo spíše cítím, že rodiče chodí zbytečně, protože se nedozví nic extrémně důležitého. Říct jim to nemůžu. Oni pak odcházejí „zklamaní“, doma prohodí pár slov a za všechno můžu já coby učitel. Nikoho nezajímá, že bych taky třídní schůzky nejradši zrušil. Na všechny rodiče mám telefon a email a když se něco děje – jak problémy, tak i plánování výletů apod., tak jim napíšu okamžitě a řešíme to. K čemu pak třídní schůzka?

 
Zajímaly by mě dějiny třídních schůzek a kolik desítek let se nic nezměnilo. A ještě větším tajemstvím pro mě je, proč něco, co je většinově nepříjemné pro všechny tři strany, zůstává nedotčené.

 
Existuje jednoduché řešení. Zrušit hromadné třídní schůzky a zavést individuální schůzky, kam může dorazit rodič i s žákem, aby se něco neztratilo v překladu a aby i žák mohl argumentovat ve svůj prospěch. Není to nic, co by bylo nového, originálního nebo dokonce něco, co bych vymýšlel já. Některé školy, možná spíše někteří učitelé, už na podobný program najeli.

 
Dejme tomu, že třídní schůzka probíhá 22.listopadu. Rodiče si v horizontu jednoho týdne před nebo po domluví schůzku a dorazí v čase, kdy se jim to bude hodit. První výhoda. V klidu na sebe rodič a učitel (případně žák) mají například dvacet minut, nikdo nikam nepospíchá, probere se prospěch i chování, každá strana dostane svůj prostor, všechno se vysvětlí, předá se nudný papírek s daty a nutnostmi a je hotovo. Výhoda druhá. Nevýhodou první samozřejmě je, že učitel musí být připraven. A někdo by mohl argumentovat tím, že se rodiče nepoznají a nevytvoří se kolektiv a „správná atmosféra“, ale teď upřímně, kde tohle mají? Rodiče stejně z třídních schůzek odcházejí individuálně a pospíchají na nákup a domů. Hlavně pryč z vězení.

Kriminálka ze základky

Další dějepisný pokus o kombinaci zábavy, učení se znalostí a zároveň i dovedností, kdy žáci kladou otázky, snaží se pochopit souvislosti, příčiny a následky. A „skutečný“ život v minulosti, žádné letopočty a suchá fakta.

09_Reconstruction

Jedná se o absolutně jednoduchou metodu, alespoň v mé verzi. Žákům jsou postupně předvedeny důkazy či spíše indicie a jejich cílem je pochopitelně rozlousknout případ. Lze to udělat v dvaceti minutách, během hodiny nebo v rámci několikahodinového projektu s hromadou mezipředmětových vztahů (ve zdrojích na konci textu je odkaz na stejný projekt v předmětu zeměpis).

Vše může být pojato jako skutečné vyšetřování, učitel může mít rekvizity, „skutečné“ místo činu překryté prostěradlem, já jsem měl například půjčený bílý plášť od kolegy vyučujícího chemii. Úmyslně jsem ho v jedné třídě měl a v druhé ne. A i když šlo o deváťáky, tak přece jen z obleku bylo pozdvižení a celá hodina byla vzata překvapivě vážně a svým způsobem zodpovědněji, i když se z počátku žáci usmívali a chtěli si mě fotit. Pokud jsem já byl ochoten vystoupit ze své zóny komfortu a udělat si ze sebe srandu (a tím něco udělat pro žáky), žáci byli ochotni skutečně pracovat a soustředit se (a tím něco udělat pro mě, učitele). Každý se trochu obětoval.

V našem konkrétním případě šlo o postavu „Ledovcového muže“, který dostal jméno Ötzi. (V krátkosti – jedná se o nejstarší evropskou přirozeně zachovalou mumii starou přes pět tisíc let. Byla nalezena v roce 1991 a její výzkum pravděpodobně stále není uzavřen. Mumie je výjimečná právě svou zachovalostí a pochopitelně i tím, že nikdo neví, co se vlastně stalo..). „Ledovcového muže“ je plný internet i v češtině, takže není těžké se připravit na otázky žáků i pro lidi, kteří ho neznali.

Jak nabídnout žákům jiný zážitek? Stačí žákům dát pár obrázků. To je vše. Osobně jsem vyšetřování rozdělil do několika fází.

  1. Žákům bylo vysvětleno, co se děje – mrtvola, místo činu, jste detektivové a já váš „týpek z chemické laboratoře“. Následně jsem jim ukázal dva obrázky přímo z místa činu a jejich úkolem bylo během pár chvil vytvořit otázky, na které jako detektivové chtějí na konci vyšetřování znát odpověď („Kdo to je? Co se stalo? Proč se to stalo? Jak se to stalo? Byla to vražda?“ …). Následně jsem žáky vyvolával a zapisoval jejich otázky na tabuli.

    01_Body

  2. Další fáze a další detaily, opět prezentovány pomocí fotografií na zdi. Z místa činu jsem přešel do laborky a ukazoval oběť ležící na stole. Ukázal jsem i věci, které byly nalezeny v okolí oběti. Zde se žáci mě, v roli člověka z chemické laboratoře, mohli ptát na detaily, které vyplývají z analýz. Dalším úkolem bylo si psát na papír poznámky, odpovídat na otázky z tabule, měnit je, psát nové otázky.

  3. Další obrázek, takový, který by mohl určit další osud vyšetřování. V mém případě fotografie rentgenu hrudi oběti, v které „něco“ je. Žáci se začínají hlásit, už ví, co se stalo.

    07_XRay

  4. V tento moment jim dávám deset minut, mohou pracovat sami, ve skupinách (maximálně čtyři lidi), záleží na nich. Jejich úkolem je přijít se závěrem, teorií, co a jak se stalo a za deset minut je ústně prezentovat před třídou.

  5. Prezentace jednotlivých skupin, kde mají sdělit své závěry týkající se případu a objasnit vše dosud představené.

  6. Závěr, kdy jsem vyložil věci, na které se žáci neptali, různé zajímavosti. Následně samozřejmě měla následovat realita, co se stalo. V tomto konkrétním případě je to složité, proto jsem jim jen vysvětlit nejpravděpodobnější teorie.

Kratší varianta do hodiny, v které se dvacet minut normálně učíme a zbytek času trávíme řešením záhady, byla méně povedená. Šlo o šestou třídu, třicet žáků. Další faktorem bylo samozřejmě méně času, i já jsem hnal, abychom stihli celou metodu uzavřít. I proto jsem v kratší verzi vynechal skupinovou práci a následné prezentování domnělých závěrů.

Naopak v delší variantě (popsaný postup výše v bodech mi vyšel přesně na 45 minut…) jsem měl klid, za sebou už první zkušenost, oblek, deváťáky se znalostmi a dovednostmi, za svými „zády“ taky fakt, že šlo o suplovanou hodinu a já tak neztrácím čas. A měl jsem během hodiny (žádné řvaní, rušení či naopak nečinnost – i obvykle „stávkující“ žák se zapojil a dokonce poté výsledky sám prezentoval) i s výsledky velkou radost (jedna skupina z šesti přesně prezentovala nejpopulárnější teorii, další dvě byly velmi blízko; a všechny dávaly smysl). Což dokazuje, že tato metoda má smysl a budoucnost v mých hodinách. I proto, že žáci museli přemýšlet, co asi mohl takový člověk dělat v horách, jak žil, co se mu stalo a proč.

Naprosto živě si dokážu představit další případy „kriminálky“ – Albrecht z Valdštejna, Johanka z Arku, mrtvého Jean Paul Marata ve vaně, popravené krále Anglie a Francie, Trockého, Mussoliniho a spoustu dalších, ať už známých či neznámých. Samozřejmě v některých případech se bude muset trochu změnit postup a metoda víc propracovat, částečně sloučit s „Escape room“, metodou, o které jsem psal nedávno – budu muset přidat prameny a žáci s nimi budou pracovat, aby se dostali ke svým závěrům. Velmi mě láká například případ ze středověku, kde by se žáci na pozadí dozvěděli, jak žil obyčejný zemědělec.

A poslední povinnost – „bohužel“ jsem metodu nevymyslel, proto odkazuji na své zdroje. Samozřejmě moje verze si vzala opět jen základní princip.

https://www.activehistory.co.uk/Miscellaneous/menus/history_mystery/otzi/

http://www.geographypods.com/blog/reflections-on-the-ice-man-joint-project

http://www.geographypods.com/the-ice-man.html

Dopis pro ministra školství

Vážený pane ministře,

vzhledem k Vaší dosavadní (ne)činnosti na postu ministra školství České republiky jsem se rozhodl Vám napsat tento dopis. Ačkoliv se jedná o velmi naivní pokus, myslím, že je čas změnit „pravidla“. Pomalu nastává čas občanské neposlušnosti.

Ve funkci ministra školství jste ve velmi krátké době stihl již několikrát selhat, ale také ukázat mimořádnou aroganci a neschopnost vnímat a především pochopit realitu. Místo toho, abyste vzal na vědomí hlas učitelů a navázal s nimi tolik potřebný dialog, nazval jste přes dvacet tisíc učitelů negramotnými a v další fázi jste to omlouval tím, že jsou to učitelé, kteří nechápou realitu. Svou chybu a svou zodpovědnost přenášíte na jiné – opět nechápete, že Vy jste politik a Vy tu jste pro učitele a pro občany České republiky, kterým máte sloužit.

Dále nejste schopen bránit učitele, což jste ukázal nulovou snahou během závěrečných jednání kolem kariérního řádu, ať už v něm byly jakékoliv chyby.

Ano, pravděpodobně dostanou učitelé přidáno značný finanční obnos. O atmosféře ve školství ale mluví i to, že učitelé tomu ve velké míře neuvěří, dokud to nepoznají na vlastním účtu. Ale upřímně? Do jaké míry je to Vaše zásluha? Jedná se jen o sprosté kupování hlasů těsně před volbami.

Chápu, že argument „těsně před volbami“ může být použit i pro Váš nezájem o resort, jen jste z nouze přijmul pozici, o kterou nemáte zájem, ale bude to jen na chvíli, do voleb. Což je nejen ukázka špatného charakteru Vaší osobnosti, ale chyba celé strany ČSSD. Několik měsíců ve funkci a vládě a kde je nějaká koncepce školství?

Pokud žijeme v demokratické vyspělé společnosti, měl byste automaticky ztratit právo na veřejnou funkci už jen tím, že jste byl v Komunistické straně Československa. A to v situaci, kdy jste zažil srpnovou okupaci v roce 1968, kdy jste byl dospělý a kdy už jste měl tituly z vysokých škol.

I vzhledem k působení v politické straně, která neváhala zabíjet občany své vlastní země za jiný názor, bych Vám rád současnou situaci vysvětlil jinak. Pro naše školství jste „Brežněv“ a to v atmosféře naděje, kdy doufáme ve změny. My potřebujeme „Gorbačova“, který ať už vědomě či nevědomě, systém našeho školství změní. Sám dobře víte, že tento „Gorbačov“ přijde a na Vás vůbec nezáleží. Jen to můžete urychlit, než naše země a naše školství začne zaostávat ještě více za zbytkem vyspělého světa.

Všechny výše jmenované důvody by měly vést k Vaší demisi na post ministra školství České republiky nebo alespoň k dalšímu nezdržování se ve školství po volbách. Stejně tak by měla po volbách opustit resort školství Vaše současná strana a uvolnit místo politické straně, která je ochotná k změnám. Udělejte to pro svou zemi a její občany.

Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…

Metoda „Escape room“ v klasické třídě

Únikovka. Úniková hra. V originále „Escape Room“. O co jde? Hra, která se hraje většinou v týmu několika hráčů s cílem získat indicie v uzavřeném prostoru, rozluštit je, tím získat například číselný kód, kterým se odemkne zámek a hra je vyhrána opuštěním místnosti.

 
A přesně ten samý princip se dá přenést do našich obyčejných tříd v běžné hodině prakticky jakéhokoliv předmětu. Samozřejmě nepůjde o takový adrenalinový zážitek jako v placené verzi, příběh nebude asi jak z hollywoodského filmu a prostředí nebude okouzlující, ale i tak se jedná pro žáky o něco výjimečného, co ještě nezažili.

 
Inspirace

 
Inspiraci mi poskytl Russel Tarr. Každý z vás ho může také sledovat a to hned na několika kanálech: twitter: https://twitter.com/russeltarr , blog: http://www.classtools.net/blog/ , poslední stránky jsou pouze dějepisné: https://www.activehistory.co.uk/about_the_site.htm . Poslední zmíněné jsou přímo Russela Tarra, kde sdílí prakticky vše – to také znamená, že nejsou zdarma (ale na dva týdny si je můžete vyzkoušet). Moje verze únikové hry je samozřejmě upravená, jeho verzi „Escape Room“ lze najít zde: https://www.activehistory.co.uk/escape_room/ .

 
Přípravy

 
Jak uspořádat vlastní únikovku a co bude potřeba? Upřímně, pro mě to nebylo jednoduché. Ale podruhé už to bude určitě jednodušší. Na první pokus jsem nevěděl, co přesně potřebuji, co mám vymyslet první. Ale pokus vyšel, dostal jsem zpětnou vazbu a mám nové nápady, jak příští únikovku vylepšit.

 
1) Jednoduchý krok. Odhodlat se.

 
2) Vymyslet si téma a rozmyslet si, jestli budete chtít spíše opakovat nebo naopak probírat nové téma.

 
3) Pak už přichází skutečná organizace. Budete potřebovat časovou osu složenou například z deseti událostí (nebo prostě jen deset „věcí“, které lze podle nějakého klíče seřadit). Úkol žáků bude tuto časovou osu seřadit stejně jako vy.

 
4) Nejdřív ale pro každou událost z časové osy musí splnit misi, úkol. A učitel je pochopitelně musí připravit.

 
5) Pro těchto deset misí napsaných na papíru (ale QR kódy by hru mohly udělat ještě více atraktivní…) musíte vymyslet místo, kde je skryjete. A pokud je skryjete, můžete napsat i „záhadné“ nápovědy pro žáky.

 
6) Vymyslet a připravit zdroje, které v průběhu hry budou žákům dostupné. Nezapomeňte i na rozptýlení a pár falešných zdrojů.

 
7) Připravit si příběh – proč vlastně žáci potřebují získat kód? Proč jsou zavřeni v místnosti?

 

Průběh hry

 
Na úplném začátku by měl být příběh, který záleží, jestli je vaše hra laděna nějakým směrem a má téma (Studená válka, Druhá světová válka, život v pravěku)… „Musíte získat kód a tím zachránit svět před jadernou válkou“. Můj příběh byl o dost obyčejnější: „Představte si, že máte dějepis. Je tři čtvrtě na tři. Učí vás šílený učitel, který vás zamknul ve třídě a pokud nenapíšete na tabuli kód, v půl čtvrté odsud neodejdete.“ Ano, můj příběh byl absolutně pravdivý.

 
Hra z pohledu žáka vypadá následovně: dostane nápovědu, kde je ukryt úkol. Pokud najde úkol, splní ho, odpověď řekne učiteli. Odpověď byla například Marie Terezie. Pokud je úkol splněn, dostane od učitele „jeden řádek“ se správnou odpovědí z časově osy („Marie Terezie 7“), který má na sobě zároveň jedno číslo z kódu. Takhle pokračuje následně devětkrát za sebou. Na konci hry má žák seřadit všechny odpovědi na časovou osu (musí tak získat nebo vědět, že Marie Terezie vládla 1740 – 1780 a zařadit jí například před „Stalin 1“) – tím získá kód nutný k otevření zámku a může odejít z místnosti (v tomto případě 7 – 1).

 
Pokud žáci odpoví špatně, měl by následovat trest. Pokud možno, tématický trest. Pokud je téma například jakákoliv moderní válka, žáci se musí na minutu „skrýt“, protože se zrovna blíží nepřítel se svým náletem. Cílem je samozřejmě na minutu znehybnit žáky, aby nemohli pokračovat ve hře. Taky si ale jednoduše mohou dát deset dřepů. Po minutě pokračují dál v práci a mají další možnost na odpověď.

 
Konkrétní ukázka. První nápověda „Roztáhni křídla“ a jedna žákyně se rovnou vypravila k tabuli, kde bylo skryto schéma středověké společnosti s úkolem doplnit jednotlivé vrstvy lidí. Hru hrálo patnáct holek z devátých tříd a v tento moment vzpomínaly na něco, co se učily dva roky zpět.

 
Reflexe

 
Co se povedlo? Co naopak musím zlepšit?

 
Druhá nápověda prozradila jednu slabinu – žákyně ji nechápaly a hledaly všude a našly jinou misi, než která byla skryta pod nápovědou. Napověda zněla „333“ (stránky knihy ve zdrojích) a žákyně našly karikaturu francouzské společnosti před revolucí. Skutečná nápověda pro tuto misi do skříně ale byla „Dveře do Narnie“. V reflexi žákyň tudíž další hodinu zaznělo, že by radši hrály bez nápověď, ale zároveň bych je měl mít připravené pro případ krize, kdy se jim nebude dařit a nebudou schopny něco najít.

 
Hra pokračovala dál – dlouho trvalo žákyním, než začaly používat zdroje. A prakticky až před koncem se rozdělily na skupiny – jedna skupina hledá, druhá luští a třetí řadí události. Problémem bylo, že ne všechny žákyně byly zapojené. To se dá vyřešit menšími skupinami. Ale jak udělat menší skupiny? Napadlo mě, že ven se může dostat ze hry jen jedna skupina a každá bude mít svou barvu lístečků k hledání. Nebo dokonce rozdělit třídu na dvě poloviny a každá hraje na své straně místnosti. Holkám by se líbilo, kdyby každá skupina byla zavřená ve své třídě, byla skutečně zamčená (učitel mimo třídu, ale s kličem, aby mohl nahlédnout) a musely by odemykat skutečný zámek. To je hezké, ale nevím, jestli uskutečnitelné. Kdybychom třeba měli ve škole knihovnu, byl by to ideální prostor.

 
Taky se musím zamyslet nad úkoly. V první verzi jsem měl opakování i neprobrané věci a neměl jsem otázky, ale například básničku od Františka Halase odkazující na Mnichovskou dohodu, Kiplingovu Břímě bílého muže a nebo jednoduše vlastní „aby rovnost byla, milióny lidí muselo zemřít“. Pak jsem použil i obrázky – mimo jiné protestující ženy na černobílé fotografii znamenající emancipace žen. Složitější, proto i zajímavější, byly neprobrané věci. Na probrané učivo nebyly vůbec použity zdroje, jen se kolektivně vzpomínalo.

 
Pokud bych dal do „Escape room“ jen zatím neprobranou látku nebo naopak pouze opakování, dokážu si to představit nejen jako hru na celou hodinu, ale klidně na takových dvacet minut. Probereme látku a pak se pustíme do hry – intenzivní, dynamičtější a například s příslibem, že pokud se dostanou z místnosti, test odložíme z příští hodiny až na hodinu po víkendu.

 
Většinová reakce byla velmi pozitivní, naprostou menšinu (dvě z patnácti) to nebavilo, protože „nápovědy byly divný“. Zároveň stejné žákyně musely dobíhat autobus, protože jsem je skutečně pustil, až když měly hotovo a to bylo pět minut po zvonění.

 
O „Escape room“ platí to, co o každé metodě – není to žádná (samo)spása českého školství, ale je to zábavné a zajímavé. Nutné je najít přesně určitý bod, který znamená rovnováhu mezi zábavou a učením se. Pro mě to je a bude něco, čím potěším žáky jednou, maximálně dvakrát během školního roku.

Jak se správně učit

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení. Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).

Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.

Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce. Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.

Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.

Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamtování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.

Zdroj informací v textu:
Název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
Autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
Nakladatelství: Jan Melvil Publishing

3 kroky pro kvalitnější školství

1. Pedagogické fakulty

Na pedagogických fakultách jsou podle mě dva hlavní problémy. Nedostatek praxe a vyprávění dinosaurů. Jako „dinosaury“ v žádném případě neoznačuji starší vyučující, ale učitele, kteří jsou zaseklí pravděpodobně někde v osmdesátých letech, kdy načerpali studiem znalosti z let padesátých. Kolotoč přednášek se míjí účinkem. Z osobní zkušenosti jsme jen v jednom předmětu (Didaktika dějepisu!) se spolužáky řešili realitu – od věcí jako je zasedací pořádek, způsob výuky, zlobení žáků, jednání s rodiči apod. Ostatní učitelé řešili v tolika předmětech vždy stejné teoretické věci. Všechny neužitečné. Měl jsem vůbec nějakou pedagogiku na pedagogické fakultě? Vlastně netuším, ale určitě jsem neměl skutečnou pedagogiku, kterou bych potřeboval.

Co si ale pamatuji, jsou různé předměty z psychologie, kde jsem měl učitele, kteří byli dva dny na fakultě a zbytek pracovního týdne pracovali ve vězení, v poradnách apod. Byli z praxe. Vyprávěli příběhy z praxe a tušili, s čím se můžeme setkat. Zatímco naši pedagogové nikdy neučili. Když si to uvědomíte, je to vážně smutné. Přednášení na vysoké škole a UČENÍ je něco absolutně jiného. A je to o to horší, když přednášíte, jak učit. Na pedagogických fakultách jsou nutné předměty jako moderní výuka, využívání technologií, motivace a „systém“ výuky, anglický jazyk, jednání s žáky a rodiči se také musí někde zmínit.

A pak to přijde. Zatímco student má plnou hlavu „druhů“ učitelů a „druhů“ žáků, přichází do praxe, kde odučí několik hodin. A ano, platí rozhodně odučí, nikoliv naučí. Zde se to stane. Najednou student zjistí, že nic neumí. Například pro mě bylo nejhorší, že jsem měl všechno krásně odvyprávěno za dvacet minut. Co pak? Byl jsem připraven výborně z mých předmětů, ale dnes už vím, že to není tak důležité. Můj hlavní předmět není dějepis nebo občanská výchova, ale pedagogika. Před nástupem na praxi jsem nikdy nepřemýšlel o nějakých cvičeních pro osmnáctileté studenty na gymnáziu a křížovka by je určitě strašně zajímala. Učitel, který vám má pomoci s praxí, není motivován, aby vám skutečně pomohl a to i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, že za pět týdnů práce se studentem dostane asi osm set korun. I tak pro mě praxe byla výbornou zkušeností – od učitelů, kteří mi měli pomoc, jsem se naučil, jaký nechci být učitel a jak nechci dopadnout a sám od sebe jsem se dozvěděl, jak nemá výuka vypadat. Celý systém toho, co jsem viděl, se mi zdál zkažený.

Nemůžu si pomoc, ale řešení se mi zdá strašně jednoduché. Najít školu, chodit na praxi pravidelně minimálně tři roky například jeden den v týdnu. Klidně se starat o výuku předmětu pouze v jedné třídě. Vidět, jak se zapisuje do třídní knihy. Jít pozorovat rodičovské sdružení. Jít vyzvídat na poradu. Jet se třídou na výlet, během dalšího roku výlet sám zařídit a zorganizovat. Psát známky na vysvědčení. To je praxe učitele. (Navíc by to bylo docela praktické vzhledem k tomu, kolik studentů dojíždí – vždy v pondělí nebo pátek by jednoduše chodili pracovat do své „domácké“ základní školy.)

2. Peníze

Tak to určitě nikdo nečekal…Podle mého se nemá cenu moc rozepisovat o finančních problémech, protože každý už nějaký argument četl nebo slyšel. Začínat na šestnácti tisících čistého není jednoduše atraktivní a posun na devatenáct tisíc za pět let taky pravděpodobně nikoho nevytrhne (a to počítám do čisté výplaty i suplované hodiny). Za tolik práce a vysokou míru (společenské) zodpovědnosti je to pochopitelně málo, stejně tak pro vysokoškolsky vzdělaného člověka. Nízké mzdy jsou jednoduše demotivující, ba dokonce odstrašující, pro spoustu talentovaných lidí a i statisticky v porovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými lidmi vychází z porovnání učitelé velmi špatně, nehledě na ostatní civilizované země.

Ale zvýšit plat učitelům o deset tisíc korun skokově není řešením, protože by se svezli i „nepracující“ učitelé a efekt by mohl být přesně opačný – do školství by se s výbornými mladými učiteli mohli svézt i mladí lemplové, kteří chtějí peníze za nic. Jakýkoliv skok v platech za nic také není motivující, alespoň ne pro všechny.

Proto je prvním krokem nejdříve nalezení učitelů, kteří jsou výborní a kteří jsou hodni odměňování. Osobně by se mi líbil systém dlouhodobého vzdělávání, kde by se učitelé dál vzdělávali a za své „nové“ vzdělávání by dostali pár procent mzdy navíc (například za každý kurz by dostal učitel pět bodů a za třicet bodů by mu byly přidány dvě procenta současné mzdy; samozřejmě jsou tam další podmínky a školení by musela být mnohem „tvrdší“ a učitel prokázat, že se něco naučil). „Novým vzděláním“ mohou být zahraniční online kurzy, školení v České republice od vzdělaných odborníků (ne parazitů, kterých je skutečně moc) a jsme v roce 2017, takže není důvod, proč by do Prahy nemohli přijet experti ze zahraničí a školit české učitele v angličtině, jak učit moderně. A pořádně.

V poslední době se často připomíná také další věc týkající se platů a to, že rozpočet ministerstva už je obrovský, ale peníze nejdou učitelům, nýbrž jiným směrem…

3. Inspekce

Všechny tři změny by do sebe teoreticky měly zapadat – na fakultě vychováte vynikající učitele, kteří jsou i penězi motivování skutečně do školy nastoupit a dál se vzdělávat. A pokud máte vynikající sebevzdělávací odborníky, k čemu je inspekce? Úkol inspekce je „evaluovat a kontrolovat“. Pokud systém funguje, učitel rozhodně nepotřebuje kontrolu (od toho má vedení školy a sám učitel je výborně vzdělaný, proto má určitě i sebereflexi) a už vůbec ne hodnotit od úředníků (hodnotí studenti, rodiče, kolegové, vedení školy). Nejhorší zde je, že inspekce kontroluje barvu výzdoby v třídách a hodnotí výuku, aniž by tomu rozuměla, alespoň ta „moje“, středočeská. Inspektor, který nepozná rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou práci, poté vysílá do médií zprávu o stavu českého školství (!). Zeptejte se sami sebe, kdo vlastně dělá školského inspektora? Naši páni inspektoři si za svých starých učitelských časů dali nohy na stůl, řekli žákům, ať jsou ticho a šli si číst noviny (skutečný příběh). Absolutně zbytečná součást vzdělávacího systému. Pokud nerušit tento odpad, tak alespoň změnit celou strukturu a funkci tak, aby inspektoři neměli právo na učitele vůbec mluvit a doporučovat jim, že vhodným a moderním doplněním výuky jsou referáty (skutečný příběh). Možná by se inspektoři mohli věnovat určitým problémům, jako je šikana a kontrola školních financí, ale to opět může dělat někdo jiný. Než se inspekce zruší, tak nás tito frustrovaní úředníci budou neustále šikanovat a po večerech radit rodičům, jejichž dítě ukradlo mobil za patnáct tisíc korun, jak na školu vyzrát a jak zrušit důtku za odcizení mobilu (věřte tomu, že stačí, aby nebylo podáno trestní oznámení slušnou matkou okradeného dítěte, která nechce dělat problém dětskému zloději – skutečný příběh).

Předpoklady pro práci učitele

V naší zemi není žádným tajemstvím, že absolventi pedagogických fakult přicházejí do škol naprosto nepřipraveni. Ať už prospěli s jakýmkoliv prospěchem, vždy je to náraz do zdi. Pochopitelně jsem nebyl žádnou výjimkou. Proto jsem dal dohromady 6 (+1) věcí, které mě zarazily, s kterým jsem bojoval či bojuji, ale zároveň se s nimi učitel musí smířit a akceptovat je jako součást práce učitele v České republice.

1) Tvrdá a náročná práce. Je naprosto nutné přijmout fakt, že z univerzity nic neumíte (respektive umíte teoretické věci, které nemají s realitou nic společného) a potrvá vám minimálně dva roky, než se něco naučíte v praxi. Je to jen o vaší práci a neustálém sebevzdělávání – tedy pokud chcete žákům něco předat do života a být jako učitel úspěšný. „Typické učitelky“, s kterými jsem studoval, brečely a utíkaly i z cvičných hodin na univerzitě. Něco jako „talent“ na učení neexistuje. Existuje jen tvrdá práce. A tím přecházíme k dalšímu bodu…

2) Klid a trpělivost. Připravte se, že všechno půjde špatně. Nebudete stíhat jak o hodinách, tak učivo na celý rok (protože kdo vás tohle na škole naučí?). Do toho budou žáci rušit a vůbec vám to neusnadní (na to na pedagogických fakultách připravují..?). Připravíte si hodinu, ale žáci to nepochopí. Připravíte si projekt a školník si přijde pro třídu, aby mu pomohla odnést lavice a židle. Nevadí. Některé věci prostě neovlivníte. Žáci se vás budou snažit naštvat, bezdůvodně, musí to zkusit. Pokud se naštvete, vyhrají žáci. Co musíte zvládnout? Vždy se usmívejte, řešte věci s klidem a nikdy se nerozčilujte. Nekřičte. A nepráskejte na žáky ve sborovně. Pokud jste je ještě nenalezli, tak si najděte své zvyky, při kterých se uklidníte a pokud možno si odpočinete.

3) Veřejnost, rodiče a vaše „neschopnost“. Další věc, kterou musíte přijmout je, že v očích většiny lidí děláte svou práci špatně a oni vědí nejlépe, jak vzdělávat puberťáky. Nezaměstnaná matka s vzděláním ze zvláštní školy vám bude vysvětlovat, co všechno děláte špatně. A pokud přijde jiná matka, která bohužel pro vás je zaměstnaná – to logicky znamená, že má větší plat než vy, zvykněte si, že bude vyhrožovat žalobou nebo minimálně inspekcí. Zásadně se musíte naučit další věc – nečíst komentáře pod články o školství: „pracují čtyři hodiny denně, tři měsíce prázdniny a ještě chtějí, abych se doma učil s tím svým děckem.“

4) Neviditelný Superhrdina. Můžete zachránit svou výukou (a výchovou) spoustu žáků, ať už před nástupem do vězení nebo některým „pouze“ pomoci k úspěšnému podnikání. Ale prosím vás, smiřte se s tím, že vás prakticky nikdo neocení a nikdo vám nepoděkuje. Je to efekt tajné policie v demokratické zemi – příslušník takové policie může dělat divy, zachránit nás před teroristickým útokem, ale my se to nesmíme dozvědět a on se nesmí chlubit. Vaše práce může být záslužná, ale zůstane neviditelná.

5) (Ne)Podpora. Snést musíte nejen to, že jen těžko někdo ocení vaši práci, ale zároveň vás nikdo velice pravděpodobně nepodpoří. Vedení školy musí dát přednost žákovi. Pak ještě dostane přednost rodič, inspekce, obec a ministerstvo. Nezapomeňte na uklízečky a školníka, bez nich by škola nefungovala. A pak jste vy, učitel, na posledním místě. Při řešení „problémů“ se vždy musí brát ohled na ostatní a jejich zájmy. Vy nikoho nezajímáte. Jeden rodič z tisíce vás může kritizovat doma a zbytek vás v klidu doma chválí. Kdo bude více slyšet a především, kdo se ozve? Samozřejmě jen ten jeden nespokojený rodič. Žáci…Nakonec jsou to vlastně žáci, kteří vás nejvíce podpoří. Když se usmějí. Když pracují o hodině. Když je to baví, poznáte to. Dokonce se může stát, že něco pozitivního i řeknou (největší kompliment, který se vám od žáků může dostat, zní: „Vy jste takovej…normální.“). Ale pozor! Má to veliký háček. V naší zemi není „cool“ chválit učitele nebo je dokonce mít rád, a proto vám žák sdělí pochvalu soukromě, ale ve skupině na večírku nebo na facebooku vám ten samý žák bude ubližovat pomlouváním a kritikou. To je „cool“ a to je cesta, jak zapadnou do kolektivu. Pro žáka. Smiřte se s tím. Tak funguje svět.

6) Byrokracie. Připravte se, že tak průměrně osm až deset hodin měsíčně budete trávit byrokracií. A ne, tím nemyslím opravování testů. I když psát si známky k sobě, žákům do žákovské a pak ještě je „házet“ na internet pro rodiče je velká zábava. Ale mor českého školství je zapisovat, že děláte věci, které vůbec neděláte, jen proto, aby inspekce četla a věřila, že je děláte. Skončí to tak, že budeme zapisovat i to, jak jsme poučili v pátek žáky, aby se o víkendu chovali bezpečně. A pak ještě různé komise, hlášení, výlety, potvrzení…

7) Peníze. Nedávno jsem četl pod článkem o penězích pro učitele, že „věděli, do čeho jdou“. Takže, dámy a pánové, tady to je – čistý plat vysokoškolsky vzdělaného učitele v České republice je 16 000 čistého.

Teď jste připraveni.

Inkluze – rok poté

Za prvé. Pokud někdo žije v hyperkorektním světě, nebude tohle ideální text, protože bude popisovat realitu. A navíc, bude se škatulkovat.

Za druhé. „Rok poté“ je mediální zkratka. Inkluze nezačala na startu školního roku 2016/2017, ale dávno před ním. Důkazem jsou žáci, které učím už několik let. Na začátku školního roku k nám přišla nula „inkluzivních“ dětí. Zajímavé a aktuální téma by bylo jiné – kolik dětí k nám přišlo z rozbitých rodin po těžkých rozvodech a několikaletých tahanicích rodičů o dítě. Takové dítě je naprosto psychické zničené a po emoční i sociální stránce „nepoužitelné“. Ale…

Bylo naprosto nemožné nevysledovat určité typické znaky pro podobné handicapy, ale také pro handicapované s asistentkou nebo bez asistentky. Všechny žáky učím alespoň dvě hodiny týdně, minimálně jeden rok, maximálně tři roky.

Jak vypadá inkluzivní třída?

Žák D (osmá třída) a žákyně N (šestá třída) mají oba asistentky. Oba mají (samozřejmě) všechny možné „dys“ a společné mají i problémy s chůzí a celkově pohybem končetin a motorikou. Ze schodů sami nemohou. Psaní jim činí problémy.

Asistentky jim pomáhají v hodinách, s chůzí a s dalšími záležitostmi. Tím je drží v ochranném kruhu, v zóně komfortu. Pokud tito žáci nechtějí nic dělat, nemusí, asistentky jim zápis zapíšou. Ochranný kruh také ale znamená, že k žákům se nedostane žádný jiný spolužák. Naprostá izolace, bez přátel a bez spolužáků, kteří by pomáhali. Nebo jednoduše, kteří by s nimi pokecali jako normální spolužák bez ohledu na handicap. Avšak žádná komunikace se spolužáky se nekoná a tedy nevím, jestli to chápu správně, ale vlastně ani žádná inkluze. Handicapovaní žáci v třídě jsou fyzicky, ale nikoli sociálně či mentálně. Nikdo si jich nevšímá – jak v dobrém (nikdo je nešikanuje), tak ve zlém (nikdo s nimi nechce spolupracovat a proto je nelze zapojit přes skupinové práce). Na výlety a jakékoliv akce nejezdí, protože jim překáží handicap.

Menší práci v hodině zvládnou, testy na dvojky a horší známky. Problém propadnutí zatím nehrozí.

*

Žák S (sedmá třída) brečí na prázdné chodbě. Snažím se mu pomoct. Ptám se, co se stalo. Žák se po mně agresivně ohání a vyhání mě pryč. Odcházím tedy jinam a situaci pro jistotu sleduji z dálky. Nakonec jsem zjistil, že si z S dělali kluci ve třídě srandu a S se „zhroutil“, protože je to pořád to samé. Už několikrát měl záchvat – sekne se, je agresivní, neposlouchá, nevnímá a jede si svoje – většinou to znamená někoho udeřit.

S nemá asistentku (i když třídní učitel o ní už dva roky bojuje a od září, do osmé třídy, snad konečně přijde) a to znamená jednu věc – je zapojen do kolektivu. Bohužel zapojení do kolektivu vypadá tak, že se ostatní žáci S posmívají a během dvou let už bylo několik rvaček. Kdo asi vyhraje? Žák má určité „tiky“, kdy začne tleskat. Spolužáci to pak napodobují.

Během hodin kvůli špatnému zraku nemůže číst z tabule ani prezentace, proto nedává pozor, většinou si čte z učebnice úplně jiné téma. Pak zápisky dostane, aniž by si je přečetl. Takže téma neslyší, nevidí, nečte a pak se ho nadrtí na test. Kromě „dys“ má i problémy s nohou, ale nepoužívá žádnou hůl.

Druhý podobný případ je žák F v šesté třídě. Opět bez asistentky. Opět zapojený v kolektivu. Během šesté třídy se ukázal velký rozdíl ve znalostech a dovednostech v porovnání se zbytkem třídy. A to je už cítit v třídě jiná atmosféra – všichni vědí, že žák F dostane pětku, že nebude vědět odpověď. Tím, že je bez asistentky, nemá ani sešit, učebnici a další pomůcky. Nejen že nemůže psát zápis, protože nemá sešit, ale F nemá ani tužku (samozřejmě negativní roli tu hraje i rodina). Většinu hodiny je naprosto mimo. Hodinu jsme si říkali, co je reklama. Ukazovali jsme si videa, koukali na plakáty. Stejně jsem se na konci hodiny nedozvěděl, co reklama je. Ani naznačeno, ani slovo. Výsledkem je totální propadnutí, které jsem ještě nezažil – pravděpodobně pět nebo šest nedostatečných na vysvědčení.

Kde je chyba? V žákovi? Učiteli? Podle mě za podobný zásek v šesté třídě a totální krach mohou učitelky z prvního stupně, které aby nebyly za zlé, tak nechaly F projít vždy dál. Když mu chybí základy z prvního stupně, už nemá šanci je někdy dohnat a je odsouzen k tomu vždy být nejhorší. Takový je výsledek inkluze. Sice je ve třídě zdravých žáků, ale nikdy nezažije úspěch.

Oba žáci nevymyslí nebo nestíhají o hodinách vůbec nic. Pro představu, pokud dám žákům, aby vymysleli křížovku pro spolužáky, nedočkám se vůbec ničeho.

Další řádky jsou možná nejhorší. Kvůli posmívání S bylo několik žáků předvoláno před výchovnou komisi, kde prostě všem do očí řekli, co si myslí. Takový žák nemá na naší škole co dělat a patří do nějakého ústavu, jejich slova. A samozřejmě i samotný žák S si bolestně uvědomuje, že je jiný a že do třídy nepatří. Jak se asi cítí? Přemýšleli o tom úředníci, když chystali plány na inkluzi? Druhý žák, F, dostal od spolužáka botou do hlavy. Oplácel a žáka strčil. Bohužel, postrčený žák spadl na topení a rozbil si hlavu. Přišla matka a opět argumentovala stejně – „takový žák na normální školu nepatří.“ „Normální“ žáci se mezi „inkluzivními“ děti necítí dobře. Naopak dost dobře cítí, že dostávají speciální pozornost a pak, následuje velké překvapení, tvrdí, že jim všichni učitelé nadržují a neplatí stejná pravidla pro ně, jako pro handicapované.

*

Abych nepsal jen o extrémech. Existuje spoustu žáků pouze s „dys“ nebo poruchou pozornosti. V takovém případě záleží extrémně na rodičích. Jsou příklady, kdy si podobného problému učitel ani nevšimne a navíc vše skončí jedničkou. Když se dozvím o některých žácích, jaké by měli mít problémy, tak vůbec nechápu. Dnes je módou mít papír na poruchu a ve škole individuální vzdělávací plán. Máme ve škole třídu, v které je třicet dětí a deset z nich má „papíry“. To znamená, mají potvrzení na poruchu a často individuální vzdělávací plán. Jediné, co začalo v září 2016 je právě móda IVP – individuálních vzdělávacích plánů. Na celkově čtyři sta žáků na obou stupních jich máme nově během školního roku čtyřicet. Jsou žáci a rodiče, kteří specifické poruchy učení ne zcela chápou a používají to jako výmluvu, aniž by něco udělali. Chápou to tak, že dítě má poruchu, škola mu sníží požadavky a dítě pak nemůže propadnout. „Paní z poradny říkala, že Honza nemůže propadnout, nemůže dostat pětku a měl by nejhůř dostat jen trojku.“ Takové matky spoléhají vyloženě jen na papír a už nechápou druhou stranu – oni se musí doma věnovat svým dětem s extrémní pečlivostí a trpělivostí a být pro ně oporou. Podle individuálních vzdělávacích plánů mají rodiče žáků s plány chodit každých čtrnáct dní do školy. Nemusím to rozvádět – rodiče prostě nechodí a tím selhávají v něčem, co sami vyžadovali.

*

Pokud má žák asistentku, dokáže základní školou určitě projít. Ale bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Pokud je bez asistentky, má šanci projít základní školu rozhodně menší a navíc si žáci prochází těžkým prostředím, kde nezažijí úspěch a kde jsou neustále odmítáni.

Inkluze sama o sobě není špatný nápad, ale nemá jasná pravidla nebo má prostě špatná pravidla. Za všechny jmenujme v praxi nesmyslné rozhodování, kdo právo na asistentku má a kdo nemá. Druhý největším problémem podle mě je, že není stanoven maximální počet inkluzivních dětí na počet neinkluzivních dětí. Pokud máte ve třídě třicet dětí v pubertě, z nich je deset inkluzivních, nemáte jako učitel šanci. A kdo pyká? Nejlepší děti nestihnou probrat látku potřebnou na přijímací zkoušky. Některé děti nikdy nezažijí úspěch. Některé děti nikdy nepromluví a nebudou mít kamarády. Pykají všichni. Ale nejvíce ti chytří a se zájmem, protože jejich ambice jsou zkaženy. A pak nejvíce jsou trestáni ty děti, které měla inkluze zachránit.

Mám už nezvratitelný pocit, že inkluze nejvíc škodí samotným handicapovaným, protože jim inkluze dává pocítit, že jsou jiní a proto ve svých vlastních očích na takovou školu nepatří. Čím starší takové dítě bude, tím víc se tak bude cítit a tím víc vyloučenou bude.

Ačkoliv jsem byl a v některých případech jsem inkluzi nakloněn, v našem českém případě je to zpackaná práce několika úředníků, která dopadá jako každý jiný státní zásah – zásah jde vedle a přináší neočekáváné a většinou i zcela opačné výsledky a důsledky.