Příručka pro začínající učitele – tipy 7 učitelů

Dnešní text bude trochu odlišný od jiných částí Příručky – požádal jsem totiž další učitele, aby začínajícím a budoucím učitelům dali své vlastní tipy do začátků. Ať už jste na střední škole nebo univerzitě, nebo dokonce už učíte, tohle je seznam tipů od šikovných inspirativních učitelů a učitelek, kteří mají různé krátké či dlouhé zkušenosti z různých škol a různých stupňů. Požádal jsem je o tři tipy.

Jelikož jsou tipy univerzální, nepsal jsem k učitelům a učitelkám „hlubší“ informace, jen jak dlouho učí. Předmět, místo nebo typ školy nejsou podle mě důležité (v tomto případě). Prosil jsem o tipy na sociální síti Twitter, proto někteří učitelé vystupují pod svým reálným jménem, stejně jako na Twitteru, a někteří mají „jen“ jméno svého profilu.

Zároveň se jedná o poslední díl Příručky pro začínající učitele, další příspěvek na toto téma už bude kompletní Příručka. Snad. Plánovaný termín jsem si zatím stanovil na konec srpna, kdy budu snad schopen dát vše dohromady, aktualizovat zde vydané texty, dodělat další články a části a následně vše hodit jako jeden text.

Ondřej Lněnička, učí 12. rok, z toho je 4. rokem ředitelem.

1) Učte pro děti. 

Každý Váš krok ve třídě přímo ovlivňuje Vaše žáky. Učitelem jste se pravděpodobně stali právě kvůli práci s dětmi, tak veškeré své snažení směřujte k nim. Ptejte se sami sebe, co která aktivita žákům přinese, co se při ní naučí. Ověřujte si, že se tak stalo, či dokonce, jestli se tak vůbec mohlo vůbec stát. Učí učitel. Ne pomůcka, ne metoda, ne učebnice. Vy. Vy tvoříte učitelský svět kolem sebe. Využijte toho, zapojte své žáky a užívejte si každou minutu. Přijdou chvíle, kdy to růžové nebude, ale ta práce stojí za to. 

2) Zahoďte jeden metr. 

Každý človíček ve třídě je individualita. Naše snažení by nemělo směřovat k rozřazení těchto človíčků do škatulek. Mělo by být o nalezení jejich možností, jejich talentů a podnícení jejich radosti k objevování jejich vlastních schopností. Buďte jim průvodcem v tomto objevování. Každý z nich nebude objevovat stejně rychle a stejně nadšeně. Někomu něco nepůjde, nebo naopak někomu půjde něco o mnoho lépe. A to je v pořádku. Dokonce je to skvělé! Oceňujte individuální pokroky, sledujte žáka jako takového, ne pouze jeho „čísla“ na papíře. 

3) Buďte autentický učitel

Buďte vždy sví. Uleví se Vám. Žáci ocení, když s nimi budete komunikovat bez přetvářky a upřímně. Učitel je člověk, dělá chyby, má své nálady a své názory. Nestyďte se za ně. Tvoří Vás, patří  Vám. To je ten nejlepší vzor, který žákům můžete dát.

Bohuslav Hora, učí 27. rok, z toho byl 12 let zástupcem ředitelky, 17 let je lektorem.

1)

Věnovat pozornost starším kolegům, jejich zkušenostem, často jsou neocenitelné. Tím si budujte osobní vzdělávací síť. A v dnešní době to mohou být kolegové i jinde, ne jen v mojí kmenové škole. Na sociálních sítích se to začíná dobrými učiteli hemžit.

2)

Etika učitele – něco jako učitelské desatero. Každý z nás si něco takového vytváří. Mohlo by to být něco jako nezesměšníš, neonálepkuješ, omluvíš se, poděkuješ, pomůžeš… Stálo by za to sepsat si to.

3)

Plán osobního rozvoje, růstu – i když mám titul, ještě to ze mě dobrého učitele nedělá. Stěžejnější jsou ty měkké dovednosti učitele, pedagogika a psychologie, schopnost spolupracovat, sdílet, bránit se proti vyhoření a vytrvat. Ze začátku to není vůbec jednoduché, ale které povolání je, když se dělá zodpovědně, s láskou a srdcem na dlani. Myslete na sebe. Je dobré si ten plán sepsat. Kde budu za 5 let?

David Lopaur, učí 3. rok.

1) Mít touhu hledat vlastní cesty

Přemýšlel jsem, jak tuto podoblast nazvat. Já osobně jsem se totiž během svého vysokoškolského studia nesetkal s příliš inspirativní praxí, takže ze mne Pedagogická fakulta spíše formovala unifikovaného učitele stylu „posouvače“ informací. Rovnice by vypadala zřejmě následovně: sekundární zdroj → vypracování prezentace → předání učiva žákovi. Z didaktického hlediska zřejmě mizerná hitparáda, naštěstí mi život nabídl pár inspirativních pedagogů. Ti naprosto od podlahy změnili můj pohled na výuku, vzdělávání jako takové a především cíle, kterých v tomto procesu chci dosáhnout.

Svého času jsem třeba neměl ani ponětí o nějaké aktivizující výuce. Proto bych chtěl všem začínajícím či studujícím kolegům doporučit, aby měli neustálou touhu se zlepšovat, vyvíjet se a hledat nové informace o tom, jak udělat naši práci více efektivnější, komfortnější či zábavnější. Nejen pro samotné žáky, ale také pro nás. Vymýšlejte nové materiály a zapojujte do jejich tvorby i studenty. Inspirujte se a inspirujte druhé, sdílejte mezi sebou nejen dobrou praxi, ale i tu špatnou. A především si v novém pracovišti vytipujte ty, kteří vás mohou někam posunout. Poznáte je podle toho, že žáci jejich styl výuky hodnotí kladně, v jejich hodinách aktivně pracují, zapojují se, řeší problémy a mnohdy vlastně ani nevnímají, že jsou v „procesu učení“. Vrátí se vám to a jednou to můžete být pro ostatní právě vy, kdo nové pedagogy může obohatit a ukázat jim tu svou vlastní, ale dozajista správnou, cestu.

2) Spravedlivě vést

Ve škole je extrémně důležitá důvěra mezi jednotlivými články, zvláště ve vztahu učitele s žáky. Vysvětlujte jim, proč tu či onu činnost děláte, proč jste zvolil tyto metody nebo k čemu jim to reálně bude – případně jim dejte možnost do celého procesu zasáhnout a ovlivnit jej. Nechte se od nich hodnotit, jděte s kůží na trh a klidně využijte jejich připomínek v rámci pravidelného feedbacku – my žáky ostatně hodnotíme také. Velmi tím přispějete k pozitivnímu klimatu, které u vás ve třídě vznikne, nehledě na rapidní zvýšení jejich motivace. Dejte dětem také najevo, že nejste žádný dráb uplatňující politiku cukru a biče, ale naopak jim dokažte, že vaše role je spíše průvodcovská – chcete je provést po cestě poznání a co všechno objeví, to je z velké části na nich.

Výše uvedené však implicitně neznamená, že v kolektivu nebudou platit žádná pravidla, a že byste měli být ve všem benevolentní. Naopak. Velmi dlouho jsem se vzhledem k mé povaze učil, jak nastavit pravidla funkční, na nichž se s žáky dohodneme a budeme je dodržovat (včetně mě, protože jsme v naší třídě všichni společně – když řeknu, že něco opravím do pondělí a pak jim to dám až v pátek, jak po nich potom chtít, aby dané termíny dodržovali i oni?). Má role je tak z velké části dohlížitelská: opakuji pravidla, pozitivně komentuji dodržování a klidně přistoupím i k námi zvolené sankci za případné porušování. Důležité je totiž nastavit stejný metr a pravidla, která budou platit po celou dobu vaší výuky. Žáci se tak naučí, že to, co si sami vymysleli na základě nějaké reálné životní zkušenosti, platí pro všechny – ať už je to nadaná Maruška ve třetí řadě u okna, anebo raubíř Martin u dveří. Budou tak vědět, co od každé situace očekávat a kde je hranice, za kterou se už nemají vydat, což pro ně bude znamenat zaručený pocit bezpečí a jistoty, kterou budeme jako učitelé garantovat.

3) Vytyčovat individuální cíle

Každý žák je jedinečný a takové bychom jim měli vytvářet i podmínky pro vzdělávání. Určitě znáte ten obrázek, kde jsou shromážděna zvířata pod stromem a úkol zní jasně: vyšplhat na něj. Opice by ho zvládla na jedničku, pes na dvojku a chudák ryba kouká, co si s tím má jako počít. Velmi obdobně nadané máme i žáky. Tak pracujme s tím, v čem je každý dobrý, kde má hranici potenciálu a co by šlo rozvíjet! Mapujme růst, neporovnávejme je mezi sebou, ale spíše porovnávejme výchozí a současný stav. Co totiž motivuje více, než když sami vidíte, že jste se za měsíc neskutečně zlepšili (vždy v rámci svých možností) a někam se posunuli? A když to máte podložené svým badatelským deníkem, kde je ten kus práce vidět? No a pokud vás někdo navíc ocení, za vaši práci pochválí a správně vyzdvihne úspěchy a oblasti k případnému zlepšování, budete nejen velmi spokojení, ale také získáte i zdravou sebedůvěru a touhu po dalším poznání. Ano, je to velmi náročné na čas, ale vyplatí se to a vaši žáci si vás budou vážit. A i když se vám něco jednou za čas něco nepovede, přejdou to mávnutím ruky a podpoří vás v jakékoli situaci – prostě budou stát za vámi tak, jako vy stojíte za nimi po celou dobu své práce. A to je na tom to krásné a důležité.

@lordemund13, učí 21. rok.

1)

Nebát se zeptat starších kolegů. Nikdo učený z nebe nespadl a navíc mohou být na škole zažité některé věci jinak, než by si začátečník představoval. Lepší se opakovaně zeptat, než něco pokazit.

2)

Nebát se přiznat chybu a to ani před studenty. Když učitel teprve sbírá zkušenosti je přirozené, že se občas nějaká hodina nepovede, v něčem se spletete atd. Žáci to většinou berou v pohodě a spíš ocení přiznání chyby, než hloupé výmluvy. 

3)

A když zjistíte, že škola nefunguje podle vašich představ, nebojte se odejít. Lepší dříve než později. 

A jedna bonusová rada: pokud nemáte Twitter, tak si ho založte a sledujte nějaké učitele, kteří vás budou inspirovat. A také vás povzbudí, když se něco nepodaří. Člověku moc pomůže, když zjistí, že v tom není sám.

@slecnakejsy, učí 6. rok ve školství, před tím učila několik let v soukromém sektoru.

1)

Být laskavý a důsledný – nestojí to nic, ale získáš tím mnoho. V přátelském prostředí s jasně danými mantinely se učí lépe prostě všem.

2)

Zapomeň na to, že něco nevědět je konec tvé kariéry. Jo, jasně že to víš. Ale zkus tomu i věřit. Upřímnost děti spíš ocení, než kdyby sis hrál na strejdu Googla. A půjdeš příkladem.

3)

Mysli na to, že KAŽDÉ dítě se může stát nejlepší možnou verzí sebe sama. Tak jim podej pomocnou ruku a naťukávej. 

Bonus: A ještě bych ideálně připsala, ať se vyhýbá toxickým kolegům, kteří mají neustále potřebu na děti nadávat, vysvětlovat ti, že to teda určitě nepůjde, že seš naivní a žiješ v realitou nepolíbeném světě a na každý větší nápad se tváří jako na něco neskutečně otravného.

@prayforlasagne, učí 1. rok.

Dlouho jsem přemýšlela, jak tohle téma uchopit. Rad by se našla spousta, ale které z nich vyselektovat do složky „nevyžádané“, a které naopak označit jako naprosté „must-do“? Nakonec jsem vybrala tři pro mě naprosto zásadní rady, které ti start tvé učitelské kariéry mohou výrazně ulehčit:

1) Praxe

Pokud víš, že chceš skutečně učit, ale z nějakého důvodu zatím spíš brigádničíš v mekáči na směny, doporučuju začít alespoň doučováním. Ve svém okolí -tím spíše v době koronavirové- určitě najdeš spoustu dětí, jejichž rodičům už vstávají vlasy hrůzou z představy, že na ně budou až do konce školního roku pořád sami. S Googlem se už kamarádíš, jinak bys teď nečetl/a tenhle článek, proto zkus rozhodit sítě – nějaká ta rybka, jíž jsou vody češtiny nebo matiky naprosto cizí, se do nich jistě chytne. Na částečný úvazek ale hledá učitele i spousta škol, neboj se proto zkusit učit ještě dřív, než dojdeš ke státnicím. Časově ti na většině školách jakožto studentovi vyjdou vstříc, vedení školy si je totiž dobře vědomo toho, že musíš trávit čas i ve své alma mater. A kdo ví, třeba ti po škole rovnou nabídnou plný úvazek, takže ten přechod ze studentského světa bude krásně plynulý.

2) Hledání

Dejme tomu, že praxi máš již za sebou, ale plný úvazek ti nikdo nenabídl; na poličce se práší na tvůj tvrdě vybojovaný modrý tubus a práce v nedohlednu. To se ti ale samozřejmě stát nemůže, protože začneš práci hledat včas, žejo, ŽEJO?! Kdy ale začít? Ideální je začít na jaře, ještě než se tvoří úvazky a jsou přijímací zkoušky, např. v únoru-březnu. Rozhodně ale nic nezkazíš tím, začneš-li hledat už dřív. Učitelů sice chybí ve školách pořád spousta, nespoléhej ale na to, že tě přijmou hned na prvním pohovoru.

3) Materiály

Ať už se řadíš mezi čerstvě zaměstnané, nebo teprve bojuješ s vejškou, či dokonce střední (fandím ti!), a každoročně na konci roku zoufale hledíš na to množství materiálu, které se ti z dob studií zase nahromadilo, a chystáš se jej proto obřadně spálit, zadrž! Vyhraď si čas a prober se tou spoustou papírů. Co už nejspíš v životě potřebovat nebudeš (ahoj, textová lingvistiko!), tím nakrm kontejner, různých přehledů nebo dokonce taháků se ale nezbavuj – později v praxi jako když najdeš. Může se ti totiž snadno stát, že se jednou přistihneš, jak se nevěřícně šklebíš u kopírky, zatímco dětem kopíruješ svůj vymazlený tahák z gymplu na kondicionály.

Daniel Pražák, za katedrou od roku 2012.

(Chybou v komunikaci došlo k tomu, že Dan napsal víc tipů a kdo jsem, abych mu to zkracoval?)

1) Na nic si nehraj.

Byla to věta, kterou jsem se slyšel, když jsem se poprvé ptal, jak učit. Díky moc, to opravdu pomáhá. Ale fakt. Na nic si nehraj. Žáci poznaj přetvářku a dokážou to vrátit. Buď sám sebou.

2) Je v pohodě dělat chyby, dovol si to.

Neboj se dělat chyby. Budeš je dělat, to je jasný. Dělaj je i tvoji zkušebně starší kolegové. Jsme ve škole od toho, abychom se učili. Děti, ty, já. A učíme se skrz to, že zkoušíme nový věci a děláme chyby. 

3) Hospodářka, vrátná a kávovar. 

Pozdrav je, usmívej se, zkamaraď se s nima. Tyhle lidi jsou v chodu školy naprosto zásadní. Usnadní ti hodně věcí. Svůj street credit v kabinetu získáš třeba tak, že dostaneš od hospodářky extra balík papírů do tiskárny. A ten kávovar. Nauč se ho ovládat. Je to centrum kabinetu/sborovny. 

4) Najdi si smečku.

Možná ji nenajdeš u sebe na škole, ale jsme v 21. století a na sociálních jsou nejenom učitelské memes, nebo koťátka. Najdi si lidi, kterým se můžeš svěřit, o který se můžeš opřít, kterým si vyleješ svoje pedagogický srdce tehdy, když to bude těžký. Protože ono to těžký bude, ale taky krásný. A sdílená radost a sdílená starost je půl úspěchu.

5) Znej svoje práva a povinnosti

Potřebuješ se uvolnit kvůli přípravě na státnice, protože ještě studuješ? A víš, že na to máš právo? A na fakt dlouhou dobu? Konkrétně 40 dní pro státní zkoušku. A víš, co vůči dětem, rodičům a škole můžeš a nesmíš? Zjisti si to. 

6) Poslouchej. Kolegy, žáky, sebe.

Buď jako houba (nemyslím jedovatou, nebo abys nosil klobouk). Ale poslouchej názory ostatních. Nemusíš znovu vymýšlet Ameriku a objevovat kolo, a to platí i pro poslouchání žáků. Ptej se jich – na to, co jim vyhovuje, na to, co bys mohl změnit. 

7) Odpočívej.

Pokud ti bude blbě, bude dost možná blbá i tvoje hodina. Dovol si odpočívat. I když ti možná bude připadat, že teď musíš hlavně dělat přípravy, doplňovat třídnici a číst vzdělávací blogy. Odpočiň si od školy. Najdi si činnosti, u kterých se vygumuješ. Někteří ředitelé třeba koukaj na Too Hot To Handle, fakt. 

10 metod, kterými začít a ukončit hodinu III.

Skoro přesně před čtyřmi lety jsem napsal první díl s deseti krátkými metodami, a jelikož se neustále čte a má za sebou už několik desítek tisíc přečtení, tak jsem se rozhodl, že zkusím vypracovat třetí díl, protože je zjevné, že krátká cvičení, jednoduchá na organizaci, vhodná jako úvod do hodiny nebo pro závěrečnou rekapitulaci hodiny, učitelům pomáhají a pravděpodobně je využívají.

Stejně jako v předchozích dílech mají i v následujícím textu cvičení několik společných bodů – jednoduchá, krátká, lze použít v klasické prezenční výuce i během online hodiny nebo je lehce zadat pro distanční výuku jako úkol. Mohou sloužit jako „rozbuška“ hodiny, ale i zároveň jako její ukončení. Hodně cvičení z předchozích dílů bylo vážně krátkých, zabrala dvě tři minuty na vypracování a pak záleželo, jakým způsobem a jak dlouho s nimi chce učitel pracovat. Dnešní cvičení mohou zabrat víc času, pořád ale od pěti do patnácti minut, opět záleží na úpravách, jaké provede učitel. Většinu cvičení lze použít pro individuální práci, ale podle vlastní zvážení i pro dvojice či větší skupiny.

1.

První cvičení je rozděleno na tři části. Část první je vybrat pět klíčových slov nebo spojení, následně tyto klíčová slova seřadit podle důležitosti (druhá část). A následně na každé klíčové slovo vytvořit větu tak, aby bylo jasné, že daný člověk pojem pochopil v kontextu (to znamená, pokud čteme text kritizující náboženství, i věty by měly být rekapitulací, ne vlastní názor nebo vlastní vysvětlení náboženství). Použít lze jednoduše jako opakování na začátku hodiny, na konci hodiny jako rekapitulaci právě probrané látky a nebo samozřejmě jako práci s videem nebo textem (to už ale pravděpodobně nebude práce na deset až patnáct minut…).

2.

Pro další cvičení je potřeba si představit pyramidu, která má tři patra, dohromady šest polí pro psaní (1-2-3 = vrchol – střed – spodní patro). S podobnou pyramidou lze pracovat více způsoby. Na vrchol můžeme napsat názor (student, ale i učitel), přičemž střední patro poslouží jako místo, kam patří dva podpůrné argumenty pro na vrcholu napsaný názor. Spodní základní patro pak může patřit dalším méně důležitým argumentům nebo pro rozvinutí argumentů předchozích. Pyramidu ale použít i pro zpracování informací například z videa nebo z minulé hodiny. Na vrchol základní informace, pak další a další informace. Nebo na dolní patro můžeme dát kontext (socialismus – normalizace – pražské jaro) a na další patra konkrétní informace (upálení Jana Palacha na vrchol, další detaily pro střední patro)

3.

Jednoduché cvičení na úvodní zahřátí (nebo samozřejmě i na konec hodiny) je přečíst (ukázat) žákům citát a o něm diskutovat nebo je nechat sepsat vlastní myšlenky (analyzovat, porovnávat, sepsat pro a proti; nebo se dají použít obě předešlá cvičení mimochodem). Pár prací lze zkusit přečíst, nebo až následující hodinu, čímž se téma vrátí do oběhu. Stejně lze pracovat s tvrzením („Stres je potřebnou součástí našeho osobnostního růstu“). Nejlepší je, pokud určitým způsobem provokuje a vážně vyvolá diskusi a argumenty.

4.

Užitečné cvičení je zadat téma či otázku a nechat ji zpracovat z pohledu různých lidí, čímž zjistíme, jestli žáci látku vážně chápou. A pochopení je klíčem k naučení. Například vysvětlit osvícenství z pohledu papeže, lékaře a sedláka. Lze samozřejmě psát i z pohledu například různých regionů a státu (zeměpis) či například ideologií („Co řekne liberál a co socialista na progresivní zdanění?“ v občance). Tento typ cvičení je extrémně hodí i do distanční výuky a ověření pochopení látky.

5.

Podobné předchozímu cvičení je psaní o určitém tématu (Studená válka) z různých oborů a pohledů (kulturní, politický, ekonomický, bezpečnostní, ekologický…). Lze například zadat různé obory do skupin, což by šlo pochopitelně i v předchozím cvičení.

6.

Další cvičení se těžko vysvětluje, ale představte si na tabuli či Jamboardu například čtyři pojmy nebo jména (Masaryk – Beneš – Hrad – Londýn) a úkolem studentů je najít mezi jednotlivými pojmy a jmény vztahy, spojit je a vztah popsat. Záleží, jestli pracujeme virtuálně, na tabuli nebo na papíře. Lze skutečně doplňovat šipky a nad šipku vztah („Londýn + Beneš = sídlo za druhé světové války“). Další možnost je, že do cvičení vložíme nabídku s oněmi vztahy a necháme žáky vybírat, spojovat, to je vhodné především, pokud mohou žáci pracovat alespoň ve dvojicích.

7.

„Tři klíčové události“, tak lze pojmenovat následující cvičení. Jednoduché na organizaci. Tři klíčové události v životě Karla Marxe. Tři klíčové události, které vedly ke vzniku nacistického režimu. Podle času a úrovně studentů lze samozřejmě doplnit o vysvětlení, argumenty, proč zrovna tyto události byly klíčovými. Lze odevzdávat a opravovat, ale samozřejmě lze použít i jako podnět k diskuzi.

8.

Hrdina versus padouch. Opět jednoduše pochopitelné cvičení. „Napiš x věcí, za které lze Napoleona považovat za hrdinu a x věcí, za které lze Napoleona hodnotit jako padoucha.“ Dobré cvičení nejen jako opakování, ale i pro uvědomění si, že velké osobnosti nemusí být jen dobré (Churchill, Napoleon, Masaryk, Washington) nebo špatné (neopovážím se jmenovat…).

9.

K žákům spadne „problém“ a jejich úkol je zvážit pro a proti a případně rozhodnout. Postavíme v našem městském státě chrám pro bohy, který se bude stavět patnáct let? Půjdeme do války? Spácháme atentát na panovníka, abychom si mohli založit svůj vlastní stát? Zvýšíme daně?

10.

Ledovec. Možná známá metoda a klasika všech klasik, ale jistý si tím být nemůžu a případné připomenutí a návrat ke klasice po „všech těch aplikacích“ podle mě neuškodí. Metoda ledovec je pochopitelně odvozena od skutečného ledovce, kdy vidíme jen povrchovou část a většina ledovce je našemu zraku skryta. Stejné je i využití ve výuce. Horní část patří něčemu, co je vidět, ale zbytek, většina práce, patří jevům, které nejsou na první pohled jasné. Příčiny první světové války, například. Obecně příčiny snad každé války a různých konfliktů. Ale cvičení lze použít ve velkém množství dalších případů, na obrázku jsem vypracoval ledovec pro povolání učitele, stejně tak lze vymyslet ledovec pro další povolání. Pro úspěchy lidí a firem. Pro kontinenty, státy. A tak dále.

První díl „10 metod“ najdete zde.

Druhý díl „10 metod“ najdete zde.

Příručka pro začínající učitele – porady a rodičovské schůzky

U spousty záležitostí má začínající učitel alespoň tušení, jaké jsou možnosti, co má dělat, jak to bude probíhat (sborovna a kolegové, výuka a žáci), i když si samozřejmě nemůže být jistý, má obavy, ale aspoň tuší a v hlavě běží obrazy. Ale oblastí, kde jsem měl já osobně naprosto „vygumováno“, byly porady. Absolutně jsem neměl tušení, co se tam děje, co mám zařídit a co budu dělat na porady.

A co se tam děje? Sejdou se všichni zaměstnanci, vezmou si sebou písemné práce k opravování, udělají kávu, někteří si vezmou něco dobrého k zakousnutí a porada může začít. Porada, tak jak jsem ji poznal já, má relativně standardizovaný postup – vedení školy mluví o novinkách ve školství, o legislativě, o minulých a budoucích akcích školy a co je potřeba zařídit. Pak už záleží, na jaké poradě jste. Je například úvodní porada v posledním srpnovém týdnu, kde se vážně hodně krátce řeší úkoly a termíny, co kdo má splnit, a organizační věci. (Často jsou součástí i informace o povinných školeních právě v posledním srpnovém týdnu.) Může být i závěrečná porada, několikaminutové rozloučení před letními prázdninami. Ale hlavní porady jsou klasifikační, záleží určitě na školách, kdy probíhají a kolik jich je. Porady probíhají v půlce ledna a června, řeší se zde pochopitelně známky na vysvědčení. Klasifikační porady bývají i ve čtvrtletí, krátce po nich probíhají třídní schůzky s rodiči. Ke všem záležitostem, které jsem už popisoval, se zde přidá ještě vystoupení třídního učitele, který řekne: „Tak první „Á“ má třicet žáků, osmnáct dívek, dvanáct chlapců. Deset žáků má vyznamenání, konkrétně to jsou /jmenuje/. Nedostatečnou nemá nikdo. Problémy s chováním žádné nemám.“ Stejným způsobem se projedou všechny třídy na celé škole. U některých bude zásek, protože Pepíček propadá, Janička nemá mikrofon a Josefína je sprostá – vše se musí „řešit“.

A jak už je asi jasné, liší se zde přístup a akce třídního a netřídního učitele. Netřídní učitel je pasivní celou poradu, jen poslouchá (pokud neřeší problém s žákem, respektive spíš se nepřidá k davu stěžujícímu se na určitý problém…). Třídní učitel vystoupí s „referátem“, to znamená, že musí mít zpracované informace, dělá si na poradu přípravu, musí mít uzavřené a zkontrolované známky, musí mít omluvené všechny absence.

Jak jsem již psal – porady klasifikační jsou tedy vždy před pololetím, před vysvědčením. Další porady mohou být ještě před rodičovskými schůzkami ve čtvrtletí. Na základní škole jsem ještě zažil krátké porady asi po čtrnácti dnech v září, protože kolem 20.září probíhala první rodičovská schůzka, kde nebylo co řešit krom jedné věci – peníze (rozpočet školy, příspěvky SRPDŠ). Zatím vždy vše (porady, rodičovské schůzky) probíhalo ve čtvrtky, ale to jsou jen dvě školy, které k tomu přistupovaly tak, že logicky se v pátek nemůže konat něco podobného, v pondělí, úterý a středy probíhala vždy v plné míře odpolední vyučování, proto vycházel čtvrtek. Ale každá škola to pochopitelně může mít jinak.

Rodičovské schůzky si už alespoň dokážete představit. Pravděpodobně. A pravděpodobně i správně. Tam se nic nezměnilo za dlouhé desítky let. Jako netřídní čekáte v kabinetu nebo sborovně a čekáte, jestli s vámi někdo chce mluvit. Je dobré mít připravené papíry, kde jsou seznamy studentů a jejich známky. Na základní škole jsme měli povinnost rok skladovat všechny testy, abychom je dokázali v podobných situacích ukázat rodičům a obhájit si známky, v tom je tedy nutné mít systém, organizaci, a být schopen rychle najít testy Šárky ze 7.B. Jako třídní musíte čelit třídě rodičů. A to není lehká situace. Navíc na běžných státních školách se v této oblasti moc inovací neobjevuje. Rodiče přijdou do třídy, všichni se pozdraví, řeknou se  základní informace z porady týkající se školy (sběr papíru, divadlo, rozdávání vysvědčení…), pak je prostor pro třídní akce (výlety..). A pak ta složitá část – oznamovat známky nebo řešit chování jednotlivců. Dělat to před celou třídou, hromadně, se podle mě neslučuje se slušným a profesionálním chováním, takže u mě i u kolegů to vypadalo vždy tak, že jsme rodičům rozdali známky jejich dětí na malém papírku, prakticky ukončili schůzku (většinou po patnácti až dvaceti minutách) a následovaly individuální komentáře, otázky a problémy. A to už bylo často na další hodinu.

Navíc pokud jste ve své třídě, pořád za vámi samozřejmě budou chodit rodiče z jiných tříd. Nutno říct, že jsem měl naprosto senzační třídu a rodiče a nikdy jsme na rodičáku neřešili velké problémy, žádné grilování se nikdy nekonalo. Po společných patnácti minutách pár lidí s úlevou odešlo, většina zůstala, někteří si povídali mezi sebou a já se zatím bavil individuálně s jedním z rodičů. Pozor na jednu věc, podle mých zkušeností i mých bývalých kolegů na základní škole platí jedno pravidlo – ti z rodičů, s kterými vážně potřebujete mluvit, ti nikdy nepřijdou. Takže se řeší „malé zlobení“ (kecání ve dvojici, výkřiky) a problém se známkami spíš „má náš kluk na gympl?“. Zažil jsem i hromadné stížnosti na kolegy a kolegyně, kteří podle rodičů dělali svou práci špatně (vždy šlo o češtinu a přijímací zkoušky na střední…) a to pak trvalo dvě hodiny.

Existuje alternativa? Existuje. A podle mě začíná (hodně) pomalu šířit. Jedna se o jakousi „tripartitu“, kdy si místo hromadné schůzky se všemi rodiči vyučující domluví individuální schůzky s jednotlivými rodiči a jejich dětmi. Několik let zpět jsem už o tom psal v článku o rodičovských schůzkách: „Existuje jednoduché řešení. Zrušit hromadné třídní schůzky a zavést individuální schůzky, kam může dorazit rodič i s žákem, aby se něco neztratilo v překladu a aby i žák mohl argumentovat ve svůj prospěch. Není to nic, co by bylo nového, originálního nebo dokonce něco, co bych vymýšlel já. Některé školy, možná spíše někteří učitelé, už na podobný program najeli.

Dejme tomu, že třídní schůzka probíhá 22.listopadu. Rodiče si v horizontu jednoho týdne před nebo po domluví schůzku a dorazí v čase, kdy se jim to bude hodit. První výhoda. V klidu na sebe rodič a učitel (případně žák) mají například dvacet minut, nikdo nikam nepospíchá, probere se prospěch i chování, každá strana dostane svůj prostor, všechno se vysvětlí, předá se nudný papírek s daty a nutnostmi a je hotovo. Výhoda druhá. Nevýhodou první samozřejmě je, že učitel musí být připraven. A někdo by mohl argumentovat tím, že se rodiče nepoznají a nevytvoří se kolektiv a „správná atmosféra“, ale teď upřímně, kde tohle mají? Rodiče stejně z třídních schůzek odcházejí individuálně a pospíchají na nákup a domů.“

Klasické jednoduché metody pro distanční výuku

„Klasické jednoduché metody“ znamená především vyzkoušené metody, bez použití různých nových aplikací, nástrojů a metod, které se začaly šířit prostorem. Víc než jindy se moje bublina soustředí na „trendy cool“ novinky a já chci jen ukázat, že to není nutnost a není to ani vždy pozitivní. Nemusíme následovat ideologii pokroku za každou cenu, důležité je používat věci, které fungují a které mají smysl. Pokrok bychom neměli podle mě podstupovat čistě jen pro pokrok, ale když nám učitelům, studentům něco dá a zefektivní výuku. Dnes tedy návrat ke klasice. Některé metody budou nové, ale budu se výrazně vykrádat, proto pokud náhodou čtete tento blog roky, je pravděpodobné, že jste už o těchto metodách četly. Proč je podle mě pozitivní vrátit se k základům a proč píšu tento text? Za prvé se to může dostat k lidem, kteří nečetli například tři roky starý článek. Za druhé jsou to metody ověřené, které by měly představovat jistotu, pochopení zadání od studentů, funkčnost směrem k učení, možná i nenáročnost.

Koláž, obrázky a kreslení

Ke koláži jsem se vrátil až v roce 2021 hned ve dvou ročnících a pěti třídách a právě s ní přišel nápad napsat text a vrátit se k osvědčeným věcem a nešaškovat zbytečně s novými věcmi. Všichni pravděpodobně víme, co koláž je a jak může vypadat, ale proč a jak ji použít ve výuce? Mně vyhovovalo použít ji jako opakování pro větší celek. Studentům jsem dal následující zadání – vybrat čtyři klíčové obrázky (možné je stahování z internetu, vlastní digitální tvorba, ale i vlastní ruční malování) pro dané téma a období a vysvětlit, proč zrovna tyto obrázky patří na koláž, proč jsou důležité. Studenti prvního ročníku tak opakovali Mezopotámii (látka na dva týdny), ale studenti třetího ročníku (respektive septimy) opakovali takto celý dosavadní ročník. Jednoduché opakování, zapamatování by mohla pomoct vizuální stránka věci, navíc jde v podstatě o výběr klíčových slov (formou obrázků), což je podle mě dobré pro základní přehled.

Další možností je například navrhnout plakát – dělali jsme například plakát na obhajobu průmyslové revoluce, protože jsme četli kritický text ke změnám z 19. století.

Zajímavé je zkusit i některá témata nakreslit, například pomocí symbolů znázornit motivaci, frustraci a další témata z psychologie (a samozřejmě i z dalších předmětů a oborů).

Argumentování, obhajování názorů, hodnocení

Druhým mým oblíbeným hitem se v poslední době stalo jednoduché psaní svých vlastních názorů. Progresivní zdanění? Nepodmíněný příjem? Francouzská revoluce? To vše studenti hodnotili. Jednoduché zorganizovat, sice složité na čas pro učitele (čtení), ale stojí to za to, septimáni, kteří psali vše zmíněné, se do toho většinou opřeli, mě to pak bavilo číst. Oni si procvičují dovednosti jako argumentace, psaní, zároveň se něco nového naučí nebo zopakují, já si přečtu zajímavé názory, někdy i takové, které mě nenapadly, tím se ze mě stává spokojený učitel a tím je šance, že budou spokojenější i studenti.

Záleží pochopitelně na stupni, kde člověk učí, podle toho je dobré určit pravidla. Přijde mi, že studenti jsou spokojenější, když mají daný rozsah textu (což se mi strašně moc nechce dělat, ale je dobré nějak se k tomu vyjádřit, jinak někdo napíše dvě věty a já se nad tím budu podivovat…), pokud tvoří text ve větách, ne pouze v poznámkách. Zadání může být pomocí otázky, pomocí tvrzení („progresivní zdanění je super věc“), pomocí pozitiva vs negativa a samozřejmě jsou další možnosti. Například k nepodmíněnému příjmu v ekonomii jsem pro studenty vyrobil krátký materiál, protože jsem předpokládal, že nebudou téma znát a zároveň jsem jim chtěl situaci ulehčit, aby nemuseli trávit čas hledáním na internetu. V materiálu byla odpověď, co je nepodmíněný příjem, pohled obhájců i kritiků a jeden příklad experimentu, který proběhl ve Finsku (spolu se zdroji, aby studenti věděli, že se nejedná o můj názor, zároveň si samozřejmě mohli na zdroje kliknout a začít si číst o tématu sami a nasbírat další informace).

Další „metodou“ je prostě změnit otázky, jak do testu, tak jen do opakování. Už ne „co byla francouzská revoluce?“, ale „co pravděpodobně na francouzskou revoluci říkal papež, co zemědělec, co šlechtic?“.

Můžeme to celé zabalit do cvičení, pracovního listu. Například cvičení, které bude mít tři úrovně. První úroveň se bude ptát čistě na znalosti, na fakta. „Co je Nil?“ Druhá úroveň už bude trochu na zamyšlení, na interpretaci faktů. „Proč byl pro starověký Egypt důležitý Nil?“ Třetí úroveň už čistě vlastní názor a jeho obhájení. „Podle tebe, byl důležitější Nil pro Egypt nebo Eufrat a Tigris pro Mezopotámii?“

Analýza

Pokud nechceme dělat jen vlastní analýzu například rozdělení příčin druhé světové války na politické a ekonomické nebo důsledky globalizace na bezpečnostní, ekologické apod., tak můžeme použít dvě analýzy, které se používají především v ekonomickém světě a lze je lehce přenést do výuky.

PEST analýza je první možnost. PEST je zkratka pro Politické, Ekonomické, Sociálně-kulturní, Technologické. Mohou to být důsledky, příčiny, ale i další záležitosti. Lze použít ve více předmětech a samozřejmě s jakoukoliv vlastní úpravou. Můžeme například dát do skupin různá písmena z názvu PEST a pak to sdílet a reflektovat.

Již klasikou je SWOT analýza. „S“ představuje silné stránky, „W“ slabé stránky – tyto body zároveň v analýze představují současnost. „O“ znamená příležitost, „T“ hrozbu, a oba body představují budoucnost. Pokud například budeme analyzovat naší vládu v aktuální situaci, tak budeme hledat silné stránky a slabé stránky pro dnešní dny, příležitosti, co může vláda zlepšit a hrozby, které vládě hrozí a pravděpodobně i způsoby, jak vláda ohrožuje své občany.

Práce s textem

Kdy jindy pracovat s textem, dokumenty, komentáři, než když mají studenti šanci si připravit dokonale vyhovující podmínky sami pro sebe a nastavit si takové prostředí, při kterém se jim bude nejlépe číst?

Ideální je zpracovat klíčová slova. Pak sdílet, bavit se o nich, diskutovat, dál je rozpracovat. Nebo spojit text s předchozími cvičeními, analýzami, ale i hodnotícími cvičení nebo vizuálním zpracováním.

Můžeme si připravit klasickou „Čapkovinu“ a použít INSERT metodu, což v originálním způsobu použití znamená použít „fajfku“ u části textu, kde se nachází informace studentovi již známé, minus, pokud student našel informaci, která je nějakým způsobem v rozporu s dosavadním poznáním studenta. Dalším použitým symbolem je plus pro informaci, která je pro studenta nová. Otazník, jako poslední čtvrtý použitý symbol, slouží pro označení informace, kde má student nejasno a chtěl by se na něco zeptat nebo informaci v textu nerozumí. V prosinci, během rotování, jsem použil metodu jak ve škole s jednou třídou, tak s druhou ve virtuální výuce a subjektivně mi přišlo lepší použití v distanční digitální podobě, protože, krom toho, že nemusím tisknout papíry, jsme místo symbolu použily označení textů barvami a to mi přišlo jednodušší a přirozenější. S metodou opět lze dál pracovat, můžete vypsat klíčovou větu, klíčová slova, „ohashtagovat“ text, vypsat si poznámky apod.

Metodu je možné upravit si podle svého nebo ji použít například při výkladu, kdy si při distanční výuce mluvíme pro sebe a chceme si být jistí, že studenti něco zachytili. Například minulý týden jsem vykládal o holocaust, kde prostě nechci mít žádná „zábavná“ cvičení a tak prakticky pouze vykládám (ano, jsem hrozná ostuda) a studentům to stejným způsobem vysvětluji, ale jelikož se jedná o důležité učivo, dal jsem do „pozadí“ výkladu studentům úkol – čtyři rámečky, které byly po vzoru INSERT metody rozděleny na klíčová slova, překvapivé/šokující informace, nové informace (které studenti neznali) a otázky pro mě. Na konci jsem samozřejmě dal deset minut, abychom se mohli věnovat oněm otázkám, a skutečně jsme prostor deseti minut nejen naplnili, ale zabrali jsme i kousek přestávky. Následně studenti cvičení nafotili a odeslali.

Další možnost, jak pracovat s textem, a jedna z mých oblíbených metod, je prostě „pětka“. Má tři kola. V prvním kolem napsat pět klíčových slov či spojení z textu, v druhém kole těchto pět vybraných spojení seřadit podle toho, jak jsou důležité pro vyznění textu. A poslední část je napsat na každé z klíčových slov či spojení větu, ale tak, aby to souviselo s textem, to znamená napsat větu, kde bude slovo vysvětleno v kontextu textu, s kterým se pracuje. A někdy studenti tíhnou k tomu, aby vše narvali do jednoho souvětí, proto je důležité připomenout, že každé klíčové slovo má mít svou větu. Metodu samozřejmě lze opět použít i v jiném kontextu – po sledování videa, při opakování.

Samozřejmě zde máme další možnost – studenti mohou text tvořit. Na Wikipedii. Komentář pro New York Times. Možností je velké množství.

Příručka pro začínající učitele – třídnictví

Tip hned na začátek – pokud je to jen trochu možné, doporučuji se vyhnout třídnictví hned první rok. I tak je toho na jednoho člověka moc, jak papírování, socializace, tak i příprava a samotné učení samozřejmě.

Nejlepší varianta, samozřejmě jen subjektivně, mi přijde, pokud se bavíme o učiteli na druhém stupni základní školy, učit třídu v už pátém ročníku a pak je převzít v šesté třídě jako třídní učitel. To se stalo mně a přišlo mi to prospěšné pro všechny strany – přechod na druhý stupeň může být stresor pro některé žáky a takhle znají na druhém stupni už svého učitele, což snad trochu stres zmenšuje. Nejsou úplně mezi cizími. Na druhé straně učitel už trochu zná svou třídu, minimálně se nemusí učit jména a úplně poznávat nové lidi a nový kolektiv. Například u mě to proběhlo dokonce tak, že jsme si v páté třídě udělali „výlet“ na bowling, kde mi třídní učitel „předal“ svou třídu, tehdy před sedmi lety mi to nepřišlo jako něco zvláštního, ale po zkušenostech to hodnotím jako výborný nápad. A bohužel ojedinělý. Celá tato situace byla bohužel naprosto náhodná, ředitel mi chtěl dát druhou třídu, teprve když jsem vysvětlil, že větší smysl dává, abych měl třídu, kterou už znám, tak jsem dostal onu třídu. Například na gymplu jsem si myslel, že je stejný záměr, když jsem učil kvartu, ale nakonec jsem třídu, s kterou jsme si, myslím, docela rozuměli, nedostal a pravděpodobně se o tom ani neuvažovalo. I o tomto by se mohlo začít v českém školství trochu přemýšlet…

Co třídnictví vlastně znamená? Budete mít na starosti třídu, poznáte své žáky blíže, poznáte jejich rodiče, naučíte se organizovat akce, ale také zapisovat spoustu věcí do třídnice a další administrativu.

Učím osmý rok, a co mi přijde jako klíčový rozdíl mezi být třídní a nebýt třídní, je vztah s rodiči. Třídu můžete poznat i jako netřídní, stejně tak organizovat akce a exkurze nebo zapisovat do třídnice, ale co je jiné, to je sféra rodičů. Jako třídní jsem měl jinou zodpovědnost, musel jsem jednat s rodiči nejen na rodičovských schůzkách, ale musel jsem s nimi konzultovat akce, známky a samozřejmě jsem je na malém městě potkával a řešili jsme i maličkost přes sms zprávy nebo telefonní hovor. Naopak jako netřídní jsem za poslední tři roky nepotkal ani jednoho rodiče, na rodičáku mě ani jeden člověk nenavštívil, jsem absolutně bez kontaktu.

Za třídnictví dostáváte peníze navíc. Co jsem měl šanci zjistit, nejčastěji se měsíční částka pohybuje mezi 300 až 800 korunami, z čehož jasně vyplývá, že třídnictví se vážně nedělá pro peníze.

První povinnost, která třídního čeká, je čtení školního řádu. Krásný způsob, jak se představit, že? Někteří učitelé vážně čtou několik stran školního řádu (a některým z některých to není trapné), jiní to zkrátí do pár vět („neskákejte z okna, nezapalujte školu, neházejte předměty po spolužácích“), další neřeknou nic a další hledají zábavnou formu pro představení školního řádu. Víte ale, co je nejdůležitější? Mít v třídnici zapsáno, že žáci byli poučeni o bezpečnosti a školní řád jim byl přečten. (Pokud chybí první den jeden žák, musí být zapsáno individuálně později.) Zajímavostí je, že mé první roky ve školství jsme do třídní knihy museli zapisovat i poučení o tom, jak se žáci mají chovat o různých prázdninách a svátcích, i když jsme je samozřejmě nevídali a snad za ně nebyli zodpovědní, kdyby se jim něco stalo na zahradě ve vesnici o deset kilometrů dál od mého bydliště, zatímco jsem si vařil oběd.

Co dál, to záleží na typu školy. Na středních školách se už druhý den učí do čtyř, na základce dostanete pár dní na „třídnické hodiny“, to znamená, že se věnujete pouze své třídě, neučí se podle rozvrhu, ale zařizují se třídy, rozdávají učebnice, domlouvají záležitosti; dobrý učitel to využije na poznání třídy, seznamovací hry, možná i nějaké pohybové aktivity, alespoň procházku po blízkém okolí.

Každodenní chod třídnictví vypadá tak, že zjišťujete, kdo je ve škole, a když někdo není, tak proč tam není. Pak to zapisujete a omlouváte do třídní knihy, která už je dnes snad prakticky všude elektronická a základní administrativa je na pár minut týdně.

Problém ale nastává, pokud má někdo ve třídě „IVP“ – individuální vzdělávací plán, poruchy učení nebo problém s prospěchem. Tam už jsou nutné další papíry, schůze o procesy (a zápisy o tom) a další a další věci. V takovém třídě se přidává několik dalších hodin měsíčně k úvazku, za které vám samozřejmě odměna nepřijde. O všem musíte navíc informovat i své kolegy a doufat, že všechny doporučení uplatňují. Představte si, že máte ve třídě třicet sedmáků, naprostý vrchol puberty, ze třiceti žáků má deset individuální vzdělávací plán, ve třídě je asistentka, jedna, potřeba by byly čtyři, od pondělí do čtvrtka máte po vyučování ještě návštěvu od rodiče a probíráte progres jednotlivých dětí. Večer ještě sms od starostlivé matky. Ráno před školou tři omluvenky. To už je vyšší liga. Samozřejmě straším, ale nevymýšlím si – všechno platí pro konkrétní třídu a mého bývalého kolegu. Já jsem měl obrovské štěstí a s malými výjimkami jsem nemusel nic řešit, ale zažil jsem kolegy a kolegyně, u kterých byl prakticky každý týden jeden z rodičů, na každé poradě se pořád probíral „ten jejich problémový žák“, zažil jsem psaní posudku na žáka k soudu a další věci. Pokud se někdo zraní ve škole, je to velká starost. Samozřejmě v případě „zlobivých“ žáků se přidávají další a další jednání. V takových případech hraje třídní učitel roli hromosvodu, všechny stížnosti míří k němu a je na něm, aby to dál řešil s žákem či rodiči.

Klasická třídní věc je vybírání peněz. Je několik možností. Samozřejmě je možné nechat to celé na žácích (učí to zodpovědnosti). Další možnost je, že žáci vybírají, ale finální částku a seznam plátců předají učiteli. A pochopitelně další možností je, že vybírání peněz na kino, výlet a další akce, bude kompletně v kompetenci učitele, který si peníze vybere, uskladní, napíše seznam žáků a následně i zaplatí. V takovém případě je už samozřejmě nutné mít kasičku a systém, protože mít při sobě například padesát tisíc od žáků, to už není nic moc příjemného.

Zodpovědností, která je pravděpodobně nejvíc na veřejných „očích“, je rozdávání vysvědčení a obecně udělování známek. Konce pololetí občas připomínají jednání poslanců, kteří shání hlasy pro své návrhy, akorát ve škole obíhá třídní učitel své kolegy s tím, že Anička bude mít jen jednu dvojku z tělocviku a jestli by s tím něco nešlo udělat, na druhou stranu Pepíček by měl vyznamenání, pokud by neměl tu trojku. Samotné rozdávání vysvědčení je pak samozřejmě trochu zvláštní věc, protože všichni své známky stejně už vědí, vysvědčení je pak logicky nezajímá, pospíchají domů a cokoliv učitel řekne, tak si stejně nikdo nezapamatuje. Ve velmi malém vzorku, který jsem zažil, vždy probíhalo vysvědčení stejně – vyvolávala se jména studentů, kteří chodili za učitelem ke katedře, ten obvykle něco soukromě prohodí a volá dalšího žáka. Fajn je si udělat fotku, nechat studentům čas na rozloučení, soukromé fotky, sdílení vysvědčení.

Pokud máte jiné zkušenosti nebo jsem některou součástí třídnictví úplně vynechal, budu rád za komentáře a připomínky.

Příště prakticky navážu na toto téma a zkusím sepsat něco o rodičovských schůzkách a poradách.

2020

Není to můj styl nebo zvyk, ale rok 2020 byl vážně speciální rok, proto mi přijde ne úplně nejhorší nápad se ho pokusit reflektovat jak na osobně pracovní rovině, tak se i pokusit o větší obrázek celého školství, samozřejmě zcela subjektivně.

Když jsem se zamyslel a hledat klíčové okamžiky pro uplynulý rok, tak se mi do hlavy zcela sobecky dostala maturita, u které jsem poprvé zkoušel. Čtvrťáci odešli, přišli noví prváci. Tradiční cyklus, na který si každý učitel musí zvyknout.

Čísla blogu opět stoupala, tentokrát vážně nečekaně, protože mi přišlo, že čtenost už nelze zvyšovat stylem z minulých let. I přes nižší počet textů a malou návštěvnost během jarního lockdownu, nutno dodat. Počet přečtení se přiblížil číslu 80 000. Dva roky zpět bylo číslo poloviční při dvakrát větším počtu příspěvků. Díky blogu jsem dostal na začátku letních prázdnin šanci poprvé vystoupit před učiteli a hodinu a půl představovat svou výuku a zdroje pro ni. Děkuji Občankářům za šanci. Další šanci jsem dostal od České školní inspekce a díky příjemné spolupráci jsem mohl vypracovat svůj test, který by měl být použit pro srovnání dějepisných znalostí žáků na konci deváté třídy. Uvidíme, jak to dopadne a kam mě psaní blogu dostane dál.

Ale dál už je vše jen o nových podmínkách, na které si pravděpodobně budeme muset dál zvykat a které se navíc neustále mění. Vyzkoušeli jsme si anarchistickou podobu distanční výuku, organizovanou distanční výuku, na podzim rotační systém a do toho i klasickou prezenční výuku s rouškou i bez roušky. A nesmíme zapomínat na různé podoby „smíšeného systému“ – chodili jsme učit jen maturanty, jen žáky ze základky. Když nad tímto textem teď sedím, sám jsem překvapen, znovu, v čem všem jsme se ocitli a co vše jsme zvládli.

Mediální prostor na téma školství definitivně zacpala Učitelská platforma a zastínila Pedagogickou komoru. Což je z mého pohledu skvělé, o prosazení UP jsem velmi stál a je to ve srovnání s Pedagogickou komorou výrazný pokrok. Ale otázkou je, jestli je dobře, že jedna skupina začala držet monopol na téma školství a vzdělávání v mediálním prostoru, i když se jedná o mou sociální bublinu. Přeci jen se jedná o několik jedinců v očích veřejnosti zastupující vysoce přes sto tisíc učitelů v České republice. Facebooková stránka Učitelé+, spravována právě Učitelskou platformou, zaznamenala v průběhu jara neskutečný nárůst v počtu uživatelů, což se projevilo v počtu neustále opakujících se dotazů a snahu doučit se něco (velmi pozitivní), co se dá lehce najít na internetu nebo co už měli učitelé znát (trochu negativní).

Covid donutil více učitelů přemýšlet o obsahu hodin a trendem se stalo přemýšlet, co vlastně učit, co je skutečně potřeba a co lze vynechat. A to je v případě našeho školství pozitivní jev, které podporoval ministr mluvící o „provzdušnění“ učiva už před začátkem „kalamity“. Zase na to lze ale nahlížet z druhé strany, protože proces zeštíhlení učiva a věnovat se dovednostem měl probíhat už dávno.

Situace je totožná i v oblasti digitalizace a schopnosti učitelů ovládat základní počítačové úkony a programy. Teoreticky je dlouhodobě plánovaný pokrok v této oblasti, který se ale prakticky doháněl až během minulého roku a to díky/kvůli pandemii a distanční výuce. Někteří učitelé se naprosto vytáhli a používali programy, komunikovali se studenty, pomáhali, kde mohli a jejich pracovní vytížení bylo větší než za normální okolností. Tito učitelé objevili a představili kolegům velké množství aplikací, her, metod, nástrojů. A jak se nám rozjela virtuální únikovka…Nutné je samozřejmě i materiální podpoření techniky, které se odehrálo na začátku podzimu. Taky jsme si možná začali více vážit „ajťáků“ a někde možná došli i k tomu, že to chce mít skutečného odborníka na plný úvazek, ne jen formu brigády a přivýdělku pro učitele výtvarky. Na druhou stranu minimálně desítky a vysoce pravděpodobně stovky učitelů na výuku rezignovali a brali to jako prázdniny, především na jaře. Někteří neučili na začátku a pak jim došlo, že škola nebude zavřena dva týdny. Možná se nám tady, stejně jako u studentů, jen prohloubily rozdíly mezi kvalitními a nekvalitními učiteli ve všem možných aspektech – schopnost předat učivo, komunikace, moderní nástroje a metody.

U studentů je prohloubení rozdílů velkým tématem a bylo i ve velkých médiích. Už takhle byla situace na poměry vyspělé země velmi špatná, jak mimo jiné popisuje Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny. Ale s nařízenou karanténou se stala věc, která třeba mě okamžitě nenapadla – tisíce žáků ztratilo definitivně přístup ke vzdělání. V médiích se často objevovalo číslo 10 000 studentů bez přístupu k internetu, podle České školní inspekce šlo o 10 000 až 15 000 studentů. Dalších desítky tisíc studentů mělo problém se ke vzdělání dostat (nekvalitní počítač, nekvalitní připojení, nutnost sdílet počítač se sourozenci a obecně rodinou). Pro naše školství je to možná největší a nejhlubší rána – děti s dobrým zázemím dostaly možnost se učit, rodiče je pravděpodobně kontrolovali, starali se, pomáhali; na druhé straně jsou desítky tisíc dětí, které nemají ideální podmínky a které se těžko doma dočkají podpory a podnětů k (sebe)vzdělávání se. Otevřená rána českého školství se tak otevřela ještě víc. A bude nás bolet nejen za pár let, ale další desítky let.

Osobně mi přijde, a je to samozřejmě daty nepotvrzený názor, že rok 2020 jen potvrdil to, co se v českém školství už dělo a nic vlastně nezměnil – výborní učitelé a učitelky byli dále výborní, i když se zasekli nebo toho měli v určité chvíli už dost, tak se oklepali a hledali i rozdávali inspiraci. Většina dobrých učitelů zůstala dál dobrou průměrnou většinou, odvedli si své, poslouchali rozkazy, odvysílali si své a tím to skončilo. Odvedli svou práci, i to je potřeba ocenit. A menšina vyloženě špatných učitelů potvrdila, že jsou špatní učitelé a potvrdili, proč jsou špatnými učiteli – nezájem o obor, nezájem o studenty a neschopnost přijímat nové výzvy a učit se. Další pouze potvrzení probíhajícího procesu je vyhazování přebytečného učiva, o kterém jsem psal v jiné části textu, stejně jako o digitalizaci.

Co si přát do roku 2021? Napadá mě jen jediná věc a ta je v kategorii nereálných snů. Chtěl bych stabilitu, ať se každé dva týdny nemění systém. Když jsem v březnu psal, že do školy půjdeme až v září, byl jsem za člověka, který jen nesmyslně straší. I dnes je potřeba počítat s tím, že školní rok už dojedeme ve změněném režimu (ve srovnání například s lednem 2020). Školní rok už se nezachrání. Do března se určitě budeme plácat. Budeme alespoň poslední čtvrt školního roku chodit pravidelně do školy? Těžko tomu dnes věřit (a vzhledem k tomu, že pravděpodobně začne kampaň a bude se blížit léto, začne další vlna populismus a „radovánek“ bez ohledu na situaci). A se systémem PES se lze těžko dočkat stability, když škola jede „v trojce“, ale realita je „na pětce“, pořád se bude něco měnit. Stabilitu by přineslo jen rozhodnutí udělit výjimky pro školství. Stabilitou myslím, že školy či jejich různé stupně pojedou v jednom režimu, ať už se bude aktuální covid situace vyvíjet jakkoliv. Dva týdny doma, dva týdny „někdo ve škole, ale většina doma“ a dva týdny rotační výuky přináší bordel, frustraci, zmatky, nemožnost plánovat výuku atd. Je mi jedno, jestli by byla výuka distanční, rotační nebo prezenční, ale prospěšné by bylo zvolit jeden systém a toho se držet. Každopádně si jsem jistý, že to většina učitelů zvládne s přehledem, což je pozitivní, ale pro mě i negativní v tom smyslu, že si na něco pořád musíme zvykat a nedokážeme si vynutit stabilní režim. Mnohem více je to ale pozitivní.

Držím všem palce do roku 2021.

Jak jsme vyzkoušeli HistoryLab…

Co je HistoryLab? Jak název napovídá, jedná se o vzdělávací dějepisnou aplikaci, která se snaží simulovat vědeckou laboratoř, což znamená, že studenti dostanou ke zkoumání různé zdroje, fotografie, video, audio, mapu, a to především z dvacátého století, které se následně snaží porovnávat, analyzovat a dojít k závěrům.

Lekcí je k dispozici podle mě velký počet a neustále přibývají. Některé se soustředí na konkrétní událost (Mnichovská dohoda), některé jsou spíš průřez dějinami („Co se stalo v Abertamech?“, kde se pracuje se čtyřmi fotografiemi a měnícím se prostředí během československých dějin a střídání politických režimů).

Sama HistoryLab se definuje následujícím způsobem: „webová aplikace pro práci s historickými prameny v dějepise. Zaměřuje se na 20. století. Nabízí učitelům a žákům bezpečné prostředí, v němž mohou tvořivě pracovat a nebát se chyby. S pomocí řady interaktivních nástrojů analyzují žáci v historické laboratoři krok po kroku dobové dokumenty, historické fotografie či zvukové záznamy. Díky tomu si hravou formou osvojují dovednosti, jež podporují kritické myšlení a rozvíjejí historickou gramotnost.

Mimochodem, zajímalo by mě, jak to mají ostatní učitelé, ale můj příběh s HistoryLab je pro mě stejný jako s mnoha dalšími metodami, aplikacemi a obecně novinkami ve výuce – dlouho jsem znal, dlouho jsem se chystal použít, ale zároveň strašně dlouho zůstávalo v záložkách prohlížeče a doba mezi „to musím zkusit“ a skutečným vyzkoušením se najednou počítá v letech místo týdnů či měsíců. Mezi definitivním „to fakt musím vyzkoušet“ je šest měsíců. Nalákal mě jarní lockdown webinář:

Ale je to právě distanční výuka, která připravila prostředí pro HistoryLab. Vyzkoušeli jsme v deváté třídě, téma Mnichovská dohoda. Pracovali jsme tedy distančně, každý měl (teoreticky) pracovat sám a byla na to celá hodina.

Každý učitel pravděpodobně zná pocity nadšení, když zkouší něco nového a je přesvědčen, že to prostě bude „pecka“. A pak to přijde.

První překvapení bylo odevzdání prací asi pět minut od zadání, i když podle poznámek HistoryLab je cvičení plánované na dvacet pět minut. No, nedá se nic dělat, další a další práce přichází a něco, s čím jsem myslel, že si studenti chvíli pohrají, naopak jen z povinnosti vyplní a rychle se toho zbaví. Nečekal jsem to, ale co s tím dělat? HistoryLab něco takového umožňuje, nedá se nic dělat, podmínky nelze změnit, jednotlivé cvičení a obrazovky lze jen prosvištět. Záleží na vlastní zodpovědnosti studentů.

Hlavní zádrhel přišel v okamžiku stejném – odevzdání práce. Studenti před vstupem do cvičení vyplní tabulku s osobními údaji a učitelův email, na který pak přichází kopie prací. Ale – pro mě nepochopitelně – mi přicházely práce studentů, kde bylo napsáno „neznámý uživatel“. To znamená, že student vyplnil práci, poslal ji správně na můj email, ale celé je mi to k ničemu, protože mi přijde jako anonymní a když mi jich takto přišlo dvacet, tak nemám šanci poznat, kdo co dělal. Mít skvělou aplikaci, ale nemít pořešené odevzdání, to mi přijde poněkud zvláštní. Nakonec jsme při reflexi se studenty přišli na to, že museli zadat i svůj email a ten se mi pak zobrazil. I když vyplnili jméno, tak jsem stejně viděl jen jejich email. A část učitelů to určitě zná – co když je email studenta bambulka12@email.cz? Není to vůbec výjimečné. Zase nepoznám, o koho jde. Formulář se má vyplnit jen v případě, pokud si chce člověk cvičení uložit. Což student nechce, já to nechci, chci jen poslat výsledky, což pro mě neznamená uložení. A u výsledků chci vidět jméno studenta, to mi nepřijde jako obří požadavek, přesto to aplikace nedokáže a stává se tím prakticky nepoužitelnou. Ale možná jsem jen něco špatně pochopil, něco jiného neviděl.

Komentáře studentů, pokud nějaké byly, tak byly většinou pozitivní, ale objevily se i kritické v ne úplně malém poměru. Pro někoho zajímavé rozptýlení, pro jiného nezáživná nuda, které mu/jí nic nepředá.

Své hodnocení jsem prakticky už vyjádřil – problém první je „něco udělám za tři minuty a odevzdám“ a druhý problém je odevzdání.

Co dál? Určitě ještě během školního roku aplikaci vyzkouším, poučen prvním nezdarem. Žáci vyplní všechno ve formuláři a dají své osobní údaje internetovému světu, výborně. A problém s rychlým odevzdáním se dá řešit pravděpodobně jen tím, že bude následovat ještě stejnou hodinu reflexe, ať už písemná nebo ústní.

Další otázkou je, co vlastně s aplikací bez distanční výuky? První možnost je jít se studenty do počítačové místnosti, ale to je nepraktické a ne vždy je to možné. Další možnost je pracovat na mobilech, ale tam je hned několik otazníků. Jelikož se jedná o práci s fotografiemi, budou zdroje na malém monitoru dostatečně kvalitní? Neubírá to „něco“ práci a zdrojům? Co když škola nemá připojení k internetu pro studenty? Co když student nemá chytrý mobil? Není HistoryLab aplikace jen pro někoho? Jen pro bohaté? Nepotvrzuje tak jedna aplikace problémy celého českého školství? Ale samozřejmě se jedná jen o nástroj, a jak ho použijeme, to už záleží na nás.

HistoryLab tak pro mě má skvělou myšlenku a vynikající cíle (práce s prameny, badatelský přístup, analýza), ale zatím je pro mě pouze velkou inspirací pro vymyšlení a zpracování vlastní metodiky v podobném duchu – vlastní projekt, vlastní laboratoř v papírové podobě, která bude dostupná pro všechny studenty a v klasické třídě.

Příručka pro začínající učitele – známky

Další oblast práce učitele, kterou je podle mě nutnou už mít rozmyšlenou před skutečným učením, je známkování a jak známky získám. Budu ústně zkoušet? Budu hodnotit aktivitu v průběhu hodin? Jak?

Následovat by pochopitelně mělo sdělení svého závěru žákům v první hodině, vysvětlit jim všechny kritéria, možnosti. Být transparentní. Podmínky testování se nemohou měnit ze dne na den.

První téma – ústní zkoušení. Je nutné zkoušet? Není to jen zvyk, který jsme zažili, když jsme byli sami v lavicích? Výmluva „je to ve školním řádu/ škola to po mně chce“ dnes už nemůže obstát, protože známka ze zkoušení či z ústního zkoušení, záleží na textu školního řádu, se dá prostě jednoduše obejít (v nejhorším případě se můžu pár studentů na začátku hodiny zeptat na jednu otázku a dát jim jedničku – když už musí být ÚSTNÍ zkoušení). Jaké jsou argumenty proti ústnímu zkoušení? Ztráta času, to za prvé. Už takhle si prakticky každý učitel stěžuje, jak nestíhá, ústní zkoušení to samozřejmě jen zhoršuje. Navíc svůj čas a svou pozornost při zkoušení věnujete pouze jednomu člověku a zbytek třídy nemá co na práci. A pokud jim práci dáte, musíte ji vymyslet. A pak se jí věnovat v hodině nebo případně opravovat. Zkoušený studenti, zkoušení studenti, pak jsou pozadu a cvičení nemají. Tento veškerý čas se dá použít jinak. Měli jste vy ve škole rádi ústní zkoušení před tabulí? A „náhodně vybírání šťastných“ podle záhadných čísel? To jsou důvody, proč nezkouším.

Způsoby, jakým se učit průběžně, vedou jinou cestou a tu cestu můžete kontrolovat vy, pokud se všichni místo ústního zkoušení budou věnovat opakování během výuky, ne doma, čímž zároveň (alespoň částečně) vyrovnáte podmínky, které studenti (ne)mají doma. Místo losování a trápení studentů u tabule doporučuji krátké aktivity pro všechny studenty. Opakování. Procvičování. Pokud student splní vaše požadavky, dostane plus. Za tři plusy jednička. Pokud práce nesplní vaše požadavky nebo v ní bude hodně chyb, student nedostane nic. Jen zpětnou vazbu. Pokud student nic nedělá, dostane minus. A pokud bude mít tři minusy, tak se nedá nic dělat, dostane pětku.

Další způsobem na „zisk“ známky je samozřejmě klasický test. Doporučuji oznamovat týden předem, pokud máte klasicky dvě hodiny týdně, tak to znamená dvě hodiny před testem – v pondělí oznámení, ve středu opakování, v pondělí test. Opakování je důležitá část. Zjistíte, jak na tom studenti jsou. Studenti zjistí, jak na tom jsou (!). To je další podstatná záležitost. Proto se moje testy a opakování z velké části shodují, jen test je oficiální, v opakování jsou otázky jinak formulované, třeba přes různá cvičení. Když student zjistí, že neumí X při opakování, ví, že se to musí doučit na test. Nebo poslouchat, protože opakování dělá každý sám, ale pak vše projíždíme společně. Student pak má všechny „esa“ ve vlastní ruce.

Výhodné pro studenty je, pokud testy určitým způsobem standardizujete, budete v nich mít systém, který se jen opakuje. Mít očíslované otázky, mít stanovené, za kolik bodů je ta a ta otázka, jaké bude bodování a hodnocení. A to vše transparentně sdělit studentům. Nejlepší by bylo se vždy snažit mít v testu stejný počet bodů, které lze maximálně získat, a tím pádem mít stejné bodování. Já vždy mířím na test za dvacet bodů, kde dva body, deset procent, je rozmezí pro jedničku a zároveň pětku na opačném pólu. Čtyři body, dvacet procent, je rozmezí pro dvojku a čtyřku, osm bodů, čtyřicet procent, je trojka.

Je to samozřejmě jen hrubá pomůcka, prakticky nikdy bodování nevyjde přesně. Nebo se vám to nebude líbit. Obvykle postupuji tak, že si to „rozepíšu do pyramidy“ (pokud mám jiný počet bodů, než dvacet, protože u dvaceti už to znám zpaměti):

20 – 19 – 18

17 – 16 – 15 – 14

13 – 12 – 11 – 10 – 9

8 – 7 – 6 – 5

4 – 3 – 2 – 1

Vidíte? Skoro pyramida. Převrácená.

Osmnáct, čtrnáct, devět a další jsou hraniční body, proto dávám příslušnou známku s minusem. Naopak, sedmnáct je „smutný“ bod, známka je dva plus. Ale sedmnáct a půl bodů už je jedna minus. Pro některé studenty propastný rozdíl i kvůli tomu, že plus a minus se nezapisují do žákovské knihy (pokud je škola ještě má). Proto na konec každého testu dávám bonus, kdy se ptám studentů na starší látku nebo něco, co jsme si jen říkali, ale nezapisovali jsme si, občas se i zeptám „Jak se máš?“ nebo něco podobného, a možná to bude překvapivé, ale najde se skupina studentů, která na to neodpoví. Pokud je bonus správně zodpovězen, a student je zároveň na hraně, to znamená, chybí mu půl bodu k lepší známce, dám mu právě lepší známku. Bonus se tedy aktivuje jen tehdy, pokud má student dva plus, tři plus, čtyři plus nebo pět plus, a dostane lepší známku.

Pak už je na zvážení, kolik testů psát, jakou váhu jim dávat. Pokud probíhá klasický výuka, tak mám většinou čtyři až šest známek z testů a často podobný počet jedniček za aktivity – co bude mít větší váhu, to už je opět na vašem rozhodnutí. Já se často přikláním spíše k známkám za aktivitu a obecně k tomu, jak daný člověk pracuje v hodinách. Pokud student pracuje v hodinách a plní různé aktivity, tak to samozřejmě vede i k lepším známkám v testech, a „vo tom to je“.

Zatím zveřejněné texty příručky:

První část: přípravný týden.

Druhá část: poprvé před žáky.

Třetí část: přípravy.

Čtvrtá část: sociální sítě.

Dějepis jinak

V říjnu, během asi tří dnů, na mě z několika rohů internetu, ale i od reálných lidí, vyskočilo jedno téma – můžeme dějepis učit jinak? A může to „jinak“ znamenat učit dějiny „obráceně“, od moderních dějin k pravěku? A tak jsem si našel pár textů, zamyslel jsem se a nechal vše uložit na pozdější finální zamyšlení a přečtení všeho, co jsem vložil do záložek.

Existují tři způsoby, jak učit dějepis – chronologicky, retrospektivně a tematicky (v realitě ale zřejmě existují jen dva způsoby, více v další části textu).

Pokud chceme rozebírat výuku dějepisu „jinak“, musíme si jasně představit, co znamená učit dějepis „normálně“.

Klasický dějepis

Normální dějepis se učí chronologicky, to znamená, že začínáme nejstaršími dějinami a pohybujeme se směrem k naší současnosti. Od pravěku k moderním dějinám. Zažitý model, chce se mi trochu napsat „mezi rozumnými učiteli“, je následující:

  1. rok – úvod do dějepisu, pravěk, starověk.
  2. rok – středověk.
  3. rok – novověk.
  4. rok – moderní dějiny.

Je jedno, jestli jsme na základní nebo střední škole, pokud se učí dějepis čtyři roky dvě hodiny týdně, rozpis vypadá většinou podobný tomu, co jsem vypsal v předchozím odstavci. Pár detailů: starověk znamená probrat Mezopotámii, Egypt, Řecko, Řím, Indii a Činu. První rok dějepisu končí rozpadem Říma. Druhý ročník začíná pochopitelně tam, kde předchozí končí, navazujeme tedy stěhováním národů; tento ročník jde dál, za hranice středověku, nepsaný zákon a ideální zakončení je třicetiletá válka (což je prakticky nemožné dosáhnout, pokud něco nevynecháte nebo nezměníte ŠVP). Třetí ročník a novověk, vždy musí končit koncem první světové války, to byl měl být základní zákon výuky dějepisu – na konci předchozích ročníků tolik nezáleží, něco se může vynechat, něco učit později, ale přes první světovou válku na konci třetího roku výuky nejede vlak). Moderní dějiny tak začínají situací po první světové válce, končí v horším případě Sametovou revolucí, v lepším případě se projedou i devadesátá léta u nás a začátek nového tisíciletí.

Obsahuje tento režim nějaké chyby? V čem je problém? Proč je občas pod kritikou? Hlavní problém chronologického přístupu je, že se někteří učitelé nedostanou k požadovanému cíli, kterým je alespoň konec dvacátého století, do období, k událostem a osobnostem, které jsou nejdůležitější pro naši současnost. S tím samozřejmě souvisí „problém“, že za posledních x let je podstatných dějinných událostí mnoho a svým způsobem neustále přibývají a je to kolos, který nelze zastavit. Na druhé straně stojí někteří dějepisáři s názorem „posledních padesát let nemůžeme učit, protože to není objektivně ověřeno“. A tak se stále najdou učitelé, kteří o poslední čtvrtstoletí druhého tisíciletí ani nezavadí. Z logiky věci jasně vyplývá, že je to problém konkrétních učitelů, ne chronologického přístupu. Otázkou pak je, pokud by tento učitel začínal výuku dějepisu moderními dějinami, co by učil jako „nejnovější“ dějiny? Pravděpodobně by zas končil s koncem druhé světové války nebo kamkoliv dojde při klasickém postupu. S popsaným problémem pak jsou absolutně propojeny další výtky, které se dají shrnout pod tvrzením „učí se moc starých blbostí, které nejsou potřeba k životu a pochopení současnosti“, což je samozřejmě pravda a dává to smysl, pokud dějepisář končí druhou světovou válkou, tak to jedno pololetí nějak zaplnit musí. Bohužel. Tím se dostávám k věci, kterou neustále popisuju – osnovy už neexistují.

Další kritikou chronologického dějepisu může být, že jede jen po povrchu, bez souvislostí a učitel si jen „odškrtne“ učení toho a toho tématu.

Je chronologický systém efektivní? Pomáhá studentovi pochopit dějinné souvislosti? Pomáhá studentovi znát dějiny? To už jsou otázky, na které si každý podle mě musí odpovědět sám.

Alternativní dějepis

První otázka je zřejmá – můžeme vůbec v současných podmínkách České republiky učit dějepis jinak? Odpověď je jednoduchá. Ano, možné to je. Osnovy neexistují a ministerstvo nebo kdokoliv jiný nám dějepisářům nestaví překážky. My, učitelé, máme Rámcový vzdělávací program, kde jsou stanovené výstupy, co mají studenti umět, a je doporučené učivo. Ale nikde není psáno, jak to učit. Nikde není dáno, že si výstupy a učivo nemůžete proházet nebo že musíte probírat látku v nějakém předepsaném pořadí. Můžete tedy začít vznikem České republiky, stejně tak si můžete výstupy rozházet podle témat a tak například může učitel mít blok „demokracie napříč dějinami“, kde se budou studenti učit o demokracii ve starověkém Řecku a například třetí hodinu už probírat dnešní podobu demokracie.

Můžeme učit retrospektivně? Od moderních dějin k pravěku? Reálně jsem slyšel či viděl pouze jednotlivé případy učitelů, kteří začínají učit dějepis moderními dějinami. Má to jedné velké „ale“ – tyto případy jsou situace, kdy učitel má jednu hodinu dějepisu týdně a dějepis se učí jeden nebo dva roky. Zatím jsem nenarazil na někoho, kdo by dějepis učil jinak v klasických podmínkách (dvě hodiny týdne, čtyři roky). Tento přístup tak pak není retrospektivní, protože se učí chronologicky jedno téma – dějiny dvacátého století. A slyšel jsem i o případě, kde se začíná moderními dějinami, které se v klidu proberou, a pak se učitel vrátí k pravěku a jede chronologicky.

Problém je v tom, jestli to vůbec dává smysl. Jak můžu učit dějiny pozpátku? Dějiny jsou sledem příčin a důsledků. Jak budu učit první světovou válku, když k ní potřebuju probrat celé devatenácté století, vznik národů a nacionalismu, průmyslovou revoluci, kolonialismus a další témata? Jak mám učit druhou světovou válku, když k ní potřebuju mít probranou první světovou válku? A jsme v kruhu, z kterého nelze vyjít.

Dobře, mohu začít například revolucemi na konci osmnáctého století, které tvořily moderní svět, budou pro mě bodem X, z kterého lze vykročit dál, směr současnost. Ale revoluce jsou zas tvořeny z nějakých konkrétních důvodů a důvody se v tomto případě vyvíjely tisíc let po celý středověk.

Zatím mi nikdo nevysvětlil, jak správně učit chronologicky a jak přejít přes výše zmíněné problémy. A to je důvod, proč mi chronologický přístup nedává smysl a proč si myslím, že něco podobného jen kazí dějepis. Ale pokud mi to někdo vysvětlí a dá tomu smysl, proč ne? Skutečná retrospektivní výuka tak pro mě zatím zůstává jakýmsi mýtem a hoaxem.

Další možností je učit dějepis podle témat. Co to znamená, jak si to máte představit? Učitel si zvolí určité téma, které následně učí napříč dějinami. Například si zvolí otroctví a probere ho od starověku až po moderní dějiny, či dokonce současnost a „moderní otroctví“ nebo dětskou práci. Pak se půjde na další téma, například „formy státu“ a pojede se, jak se měnil stát napříč dějinami. Je to budoucnost dějepisu? Osobně mi to zní dobře, ale přijde mi to, že to chce léta pilování, reflexe a sebereflexe (což opět nezní špatně). Problém je jak začít.

Ukázkou, jak to dělat špatně a totálně selhat je slavný text Jiřího Karena. Nepochybně vynikající odborník, dějepisář, didaktik, ale přišel na základní školu, vybral si dvě témata a těm se chtěl věnovat půl roku. V šesté a sedmé třídě půl roku otroctví, v osmé a deváté třídě holocaust. Za prvé – půl roku jedné téma (i při časové dotaci jednu hodině týdně)? Příšerně dlouhá doba. Není podle mě šance, aby se něco podobného líbilo studentům, probírat jednu „věc“ půl roku. Průřez a průlet otroctvím je super téma, ale na kolik hodin? Osm? Za druhé je otázkou, proč v šesté a sedmé třídě, stejně tak v osmé a deváté třídě, se mají probírat stejná témata. Nedává smysl. Sedmáci mají za sebou starověk, ale mají probírat otroctví, když jsou připraveni na středověk? Osmáci mají najednou po středověku skočit k holocaustu? Tento aspekt mi přijde asi nejhorší – přijde nový učitel a do všeho kope, nenavazuje, nedbá na své okolí, prostě se pustí do revoluce, kterou nikdo nechce a která nedává smysl. Žáci zmatení, rodiče nechápou, vedení je překvapeno. Zajímalo by mě, kolik osvícených ředitelů a ředitelek by nechalo takového učitele ve funkci. I přesto, že záměr a východiska byla skvělá – osekat ŠVP, dostat se brzy k moderním dějinám, učit žáky učit se, učit souvislosti, nechat studenty myslet, tak taková revoluce se do reálné školy nehodí. Ale to neznamená, že učit dějepis pomocí tematických bloků je špatné nebo to nelze praktikovat. Jen to opět ukazuje na konkrétní učitele. (Je zajímavé, kolik toho mají společného až moc progresivní a revoluční učitelé s naopak až moc konzervativními „osnovově“ zaměřenými učiteli, oba jsou podle mě stejně špatné extrémy, které se zajímají jen o sebe, nikoliv o studenty, o které jde především.)

Podobnou revoluci lze podle mě dělat na začátku výuky, v šestce na základce nebo u prváků na střední, ale ne u ročníků, které jsou už na něco zvyklé a mají „pokračovat“. Tam je logické pokračovat dál v rámci zajetých kolejí a evolučně dělat změny, učit blokově, zkusit to, ale tak, aby to zapadalo do výuky (ve středověku učit středověk…).

Zajímavý mi přišel text „Teaching history without chronology“ od Josepha M. Adelmana, na kterém jsem si uvědomil jednu věc – lehčí je učit tematicky, pokud se držíme jednoho státu či národa (či spíše je lepší takto začít se změnami…). Například při probírání českých dějin by neměl být problém skutečně naučit pomocí témat jako dějiny státu (nemyslím tím seznam panovníku, ale jak se měnila forma státu), náboženství a církev, demokracie apod. Neztrácí se tolik kontextu, studenti by se tím pádem taky nemuseli tolik ztrácet. Adelman právě přešel z chronologického postupu k tematickému jen v jednom kurzu na univerzitě, evoluce na místě revoluce. Učil tak americké dějiny a to pomocí primárních zdrojů, vybral si čtyři témata, respektive čtyři knihy. Jak reagovali studenti na jeho přechod a jaká byla jeho sebereflexe? Studenti měli pocit, že je něco vynecháno, a to nejen skokem přes desetiletí a století, ale i tematicky, kdy jedno téma dostane přednost před jiným; dále učivo na sebe nenavazuje tak, jak jsou studenti zvyklí. U učitele jde o jeho první podobnou zkušenost, pociťuje především nepohodlí, protože už je zvyklý na zavedený pořádek a zde si sám zvolil těžší cestu.

Tematická výuka je těžká pro obě strany, studenty i vyučující. Zatím to pořád vypadá moc extrémně, ale myslím, že pomalu by se mohla prosazovat, například na dějepisných seminářích. Začne to u jednoho případu, za pár let bude už více příkladů dobré praxe a pak už je to ve hvězdách. Tematická výuka umožňuje vidět kořeny současných problémů. Při dobré přípravě, osvětě a komunikaci, je podle mě snesitelná i pro studenty. Základním problémem pro mě zůstává, kdo vybere témata?

Velkou otázkou pro „dějepis jinak“ je přístup a reakce okolí. Jak bude reagovat veřejnost, rodiče? Vedení školy? Studenti? Vše se musí vyargumentovat, být dopředu ohlášené, připravené, vykomunikované. Není prostě možné dělat revoluci.

Další závěry jsou nejasné, snad bude prostor věnovat se podobnému tématu ještě v budoucnosti. Pro to musí být hlavně inspirace a nová vlna učitelů a pokusů něco měnit. Nikdy bych nečekal, že budu svým způsobem obhajovat konzervativní přístup a „kritizovat“ skvělé, chytré a progresivní učitele, ale je to tak (a přijde mi to vlastně ok, nenechat se fanaticky ovládat jedním názorem, jednou ideologií). Zkušenosti ukazují, že je potřeba trpělivosti, komunikace, argumentace a velké množství vysvětlování. Pokud chceme změny, nemůžeme náhle měnit zavedené postupy. Pokud chceme změnu, musíme být trpěliví a dosáhnout změny pomocí malých kroků, pomocí malých a pomalých kroků k velké změně, protože pouze malé kroky vedou k přijetí.

Příručka pro začínající učitele – sociální sítě

Příručka pomalu nabírá svůj směr a systém. Například se ustálilo vydávání nových textů – mám v plánu zveřejnit jeden za měsíc (pokud možno vždy v první polovině měsíce). Opět ocením zpětnou vazbu, komentáře, vaše a Vaše zkušenosti.

Zatím zveřejněné texty:

První část: přípravný týden.

Druhá část: poprvé před žáky.

Třetí část: přípravy.

Dnes téma, které podle mě má velkou roli v dnešní společnosti a proto i v životech učitelů a studentů. Když jsem na pedagogické fakultě studoval já, tak už „frčel“ Facebook. Jen Facebook. Předchozí generace neměla nic. Ale dnešní generace budoucích učitelů žije na sociální sítích ve velké míře a troufám si tvrdit, že většina dnešních studentů pedagogických fakult alespoň jednu sociální síť má. Proto by se s tím mělo počítat a proto by se to mělo zmínit při přípravě budoucích učitelů na fakultách, i kdyby to bylo třeba jen na pár minut.

Podle postupu „Průvodce“ jste už ve škole, máte za sebou přípravný týden i první hodin před žáky. Víte, co je možné, že se teď stane? Žáci si vás pravděpodobně vygooglí. Ne všichni, ne většina, ale někteří ano. A ti to pak budou sdílet do třídního chatu a tam už to zaujme většinu. A pak může nastat chvíle, kdy se vás někdo zeptá: „pane učiteli, tady na tý fotce, to jste Vy?“, nebo přiletí konkrétní osobní otázka.

A tak je potřeba zvážit vlastní působení na sociálních sítích. Mít či nemít sociální sítě, to je osobní otázka, která patří jinam. Ale hodně často se, nepřekvapivě právě na sociálních sítích, řeší učitelské působení na Facebooku a dalších sítích a pak především otázka (ne)sledování a (ne)reagování na žákovské „žádosti o přátelství“.

Dnes sociální sítě nabízí možnost působit pod smyšleným jménem nebo například uzavřít svůj profil „zámečkem“, což znamená, že je profil uzavřený pro veřejnost a každý, kdo chce nahlédnout, musí požádat o povolení majitele profilu. Z výsledků několika velkých debat jsem se dozvěděl, že učitelé často využívají možnost zúžit výběr svých sledujících, kterým je konkrétní příspěvek určen, příspěvky totiž mohou jít jen blízkému okruhu lidí nebo všem. Stačí si pohrát s nastavením. To vše je dobré zvážit. Co chcete, aby studenti o vás věděli a viděli? Chcete, aby vás studenti mohli sledovat? A co třeba jejich rodiče? Co až vám rodič na váš otevřený profil napíše soukromou zprávu? Jde o vlastní (ne)bezpečí.

Častějším tématem je sledování žáků a nechání se sledovat žáky. Většinou (soudě na základě několik větších debat v učitelských komunitách na Facebooku a dalších sociálních sítích) učitelé žáky nesledují, jen výjimečně a to ještě až po skončení vztahu učitel – žák. Opačně je to složitější. Je samozřejmě možnost se nechat sledovat (v takových případech je klasickým argumentem „nepoužívám účet pro osobní věci“), na Facebooku je možnost počkat a uzavřít přátelství až po skončení školy a odchodu žáka (velmi časté), nenechat se sledovat znamená prakticky mít soukromý uzavřený profil a skrývat se před světem.

Další věc je samozřejmě určitá obezřetnost. Studenti vás mohou potkat v baru. A vyfotit. Studenti vás mohou vyfotit a udělat z vás meme. Nehodnotím, jestli je to špatné nebo správné, jen je s tím třeba počítat.

Ale sociální sítě jsou také geniální nástroj pro získání informací a zas dalších nástrojů.

Extrémně doporučuji najít si na své sociální síti několik učitelů různého zaměření a dlouhodobě je sledovat. A skvělé by bylo je sledovat už při studiu. Proč? Studiem se získávají často jen teoretické poznatky, sledováním učitelů na sociálních sítích lze získat praktický náhled na práci učitelé, co to obnáší, co se řeší za problémy, co učitele trápí a z čeho se raduje. A to je podle mě něco neocenitelného.

Pravděpodobně každý zná ten druh potěšení a uklidnění, když jiný učitel má stejný problém, udělal stejnou chybu, stejná věc mu nefunguje – proto se říká „sharing is caring“. Sdílení chyb ukazuje, že si chyby uvědomujeme a jsme schopni se pokusit o nápravu. Sdílení chyb říká ostatním učitelům „nejste v tom sami“. A proto je to potěšující a uklidňující, jak jsem psal na začátku odstavce.

Ale asi hlavní kouzlo sociálních sítí v rukou učitelů jsou „tuny“ inspirace, nápaditosti a pomoci. Nevíte si rady? Odborníci na danou věc vám poradí. Nevíte, co dělat se sedmáky? Učitel ten a ten zrovna vyzkoušel novou metodu, zkuste ji taky. Správně nastavené sítě jsou naprostou přehlídkou různých metod a nápadů, které můžete přizpůsobit svým žákům a pomoct jim tím při učení (se).