Dojmy začínající učitelky (2.)

2. První hodina

Ačkoliv tohle píšu s určitým odstupem, první hodina mi utkvěla v hlavě naprosto přesně. Aby taky ne; prý se na ni jen tak nezapomíná.

Čekala jsem všechno. Rozklepaná kolena, totální fiasko a hodinu vlastně o ničem. Uklidňovalo mě snad jen to, že člověk neskáče do rozjetého vlaku, jako tomu bylo na fakultních praxích, ale začíná svou první hodinu v prvním zářijovém týdnu; tedy nemá moc co z hlediska obsahu hodiny pokazit a navíc – pokud mu první hodina vychází v prváku stejně jako mně, může mluvit o dvojité výhře – ani oni totiž nevědí, co od nové školy, potažmo nového učitele na daný předmět, čekat.

Kolegové v kabinetu si dělali legraci, jestli prý uteču po prvních deseti minutách z hodiny s pláčem. Nutno dodat, že tak dalece můj pesimismus nesahal, nicméně rozklepaná kolena jsem pocítila.

Nejdeš do třídy zombíků, vrahů, násilníků nebo co já vím. Hlavu ti neutrhnou,“ uklidňovala jsem se v duchu a vydala se z kabinetu odučit svou historicky první hodinu mimo praxe.

A víte co?

Ona ta hodina proběhla naprosto normálně. Ráda bych řekla, že přirozeně, ale od toho jsou tu druzí, aby ji zhodnotili – žáci. Při příchodu do třídy ze mě všechno spadlo – na úvod jsem se představila já i oni, pak jsme vyřešili organizační záležitosti a mé požadavky k předmětu, zopakovali pár věcí z koronavýuky a na konci hodiny si stihli střihnout ještě jednu dvě hry k tématu. Celých 45 minut se opravdu bez přehánění hlásili, snažili se odpovídat a spolupracovat. Až mě samotnou překvapilo, jak hladce to -na první hodinu- šlo. Možná proto, že jsou tu noví a nevědí, co čekat; možná k tomu přispělo mé nadšení v hlase, s jakým jsem se snažila hodinu vést (a taky tím překrýt své obavy, to nepopírám) a možná prostě jen mou nervozitu prokoukli a snažili se být milí. (Tak či tak, -SPOILER ALERT!- i další hodiny s touto třídou byly moc bezva a já se k nim těšila.)

Když všichni po zazvonění odešli ze třídy, jedna žačka zůstala déle a povídá mi: „Paňčelko, vy jste tu nová, žejo? Já taky, z toho si nic nedělejte, to pude!

Ta bezstarostnost a upřímnost v jejím hlase mi dodala naději, že mé počáteční zmatené hledání tří třídnic či otázka, zda mažou tabuli oni nebo já, vlastně v kontextu celé hodiny vůbec nic neznamenají, a je jedno, zda je na vás poznat, že jste nováček, protože roli hraje především to, jak budete přistupovat k dětem, jak danou hodinu povedete a zda jste schopni sebereflexe. Ač mám za sebou příliš málo odučených hodin na to, abych rozdávala moudra, jedno vím jistě – děti nikdy neoblafnete a poznají, kdy to s nimi myslíte, jak by řekla ona žačka, „správňácky.“

@prayforlasagne

První hodina dějepisu – Facebook, migranti a Trump

Jak už jsem psal v jiných textech, jeden z učitelových úkolů v 21.století může být nechat se inspirovat, vyzkoušet něco nového, upravit si cvičení pro vlastní potřebu a poslat to pokud možno dál. O tom je dnešní krátký text. Jedná se o příklad pozitivního využití sociálních sítí a sdílení mezi učiteli. Daniel Pražák přišel s nápadem „převrátit“ výuku dějin a začít výuku dějepisu rokem narození studentů, alespoň pro první hodinu.

Představím zde tedy vyzkoušenou metodiku k první hodině v nových třídách (šesťáci nebo prváci, ale je to samozřejmě na zvážení každého učitele) a jelikož mi hodina ve více třídách přišla fajn, posílám to dál. (Nemusí se nutně jednat o první hodinu. Může to být stejně tak druhá nebo šestá hodina.)

Jak vypadá klasický začátek výuky dějepisu na druhém stupni nebo střední škole? Učí se téma s názvem „úvod do dějepisu“, to znamená, že se neučí hned pravěk, ale pár hodin se věnujeme smyslu dějin a dějepisu, pojmům jako pramen, archeologie nebo pomocné vědy historické a další.

Postup:

  1. Zeptat se studentů, kdy se narodili. V našem případě šlo většinou o rok 2004.
  2. První část. Studenti mají úkol hledat důležité události od roku jejich narození až po současnost. Události celosvětové a bez omezení oboru (tedy nejen politika). Počet událostí jsem pro ztížení a nutnost dělat rozhodnutí omezil na šest. Stojí za to připomenout, že výběr si musí obhájit, argumentovat, proč zrovna například smrt papeže je důležitá událost v dějinách posledních patnácti let. Práce probíhala ve dvojici. Studenti mohli jen vzpomínat na události nebo použít mobil (a internet). Jelikož se později nedostanou ke slovu všichni, přijde mi správné studenty obcházet, nahlížet jim do práce a zeptat se na události, které zařadili na svůj list, nechat je argumentovat, obhájit si svůj výběr.
  3. Studenti pokračují dál úkolem události seřadit podle důležitosti.
  4. Další vhodný krok mi přijde napsat na tabuli rok narození studentů a nechat studenty psát jejich klíčové události na tabuli. Vždy by měli obhájit, proč jejich vybraná událost patří na tabuli.
  5. Na tabuli máme několik událostí, další úkol je jejich propojení, vysvětlit souvislosti. Studenti by si měli vzít dvě minuty a zkusit vymyslet, jak spolu jednotlivé události na tabuli souvisí. Základ je spojit dvě až tři události, ale zkusme jich spojit třeba pět i šest. Opět vysvětlit důvody spojení.
  6. Otázka k diskuzi, která musí padnout: „Proč si myslíte, že děláme podobné cvičení na začátku dějepisu?
  7. Druhá část, napojení na látku „Úvod do dějepisu“. Na jiné části tabuli jsem napsal čtyři pojmy: minulost, dějiny, historie, dějepis. Nechal jsem zase studentům chvíli, aby si rozmysleli definici pojmů, jak spolu souvisí, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Následně mi přišlo smysluplné zkusit „dohnat“ studenty k pochopení pojmů, vysvětli je.
  8. Zápis vysvětlení pojmů z předchozího bodu.
  9. Poslední část, spojení dvou předchozích části a zároveň aplikace nově probraného učiva. Diskuse nad tím, jestli události od roku 2004, které jsou pořád na tabuli, jsou minulostí, dějinami, historií nebo dějepisem.

Aktivita vyšla přesně na 45 minut. Smyslem je zapojit studenty, vysvětlit, že dějiny stále pokračují a v dějepise nejde jen o pravěk a starověký Řím, důležité jsou souvislosti, mnoho událostí je na sebe napojených a prakticky se jedná o neustálý sled příčin a následků.

Příručka pro začínající učitele – poprvé před žáky

Druhá (zveřejněná) část příručky. Opět prosím především o zpětnou vazbu, vaše zkušenosti a dotazy, cokoliv, co by bylo vhodné doplnit do konečné podoby Příručky.

Nástup před žáky

Ano, rozhodně budete nervózní. Je to přirozené, normální a důležité. Jaká na vás bude reakce a jestli „zapadnete“ – to je ta velká otázka s nejistou odpovědí. Uklidnit vás můžu dvěma příklady. Když mě moji první deváťáci pozvali na konci června na rozlučku, mluvili i o tom, jak jsem byl první hodinu nervózní, třásl se mi hlas i ruce. Strašný. Důležité ale je, a to bych chtěl zdůraznit, že jedna hodina vám nezkazí dojem u třídy. Je to dlouhodobá práce. Druhý příklad: když jsem byl na praxi na gymnáziu, kam jsem mimochodem nosil šedivé tričko za devadesát korun, starší černé kalhoty a obyčejné kecky, a kde můj výkon vážně nebyl pozitivní, tak jsem u studentů obstál víc než sebejistý a pohledný muž na praxi rok předešlý, který nosil tílko, aby byly vidět jeho svaly. Studentům (skoro dospělým) strašně vadilo jeho vysoké sebevědomí. Co když vám dokonalost v oblékání, stylu, líčení a perfektní sebevědomé vystupování první hodinu naopak ublíží?

Oblečení

Co mi naopak deváťáci na rozlučce vytkli, to bylo „špinavé“ oblečení. Ať už se nám to líbí nebo naopak, učitel ve škole reprezentuje. Samozřejmě občas máme nehodu (dost učitelek má ve školách náhradní oblečení pro případ nouze), já se často špiním od křídy, to se snad dá pochopit. Problém samozřejmě je, pokud neupravenost a problémy s oblečením přetrvávají.

Ve školách je k vidění vše, od pánů v šortkách s pantoflemi k pánům v oblecích, od slečen v roztrhaných džínách s konverskami na nohou až po dámy v elegantních šatičkách, takže není potřeba se příliš strachovat a stresovat. Můžete zůstat sami sebou. Existuje pouze jedna výjimka – pokud jste pán, který v létě chodí v centru města bez trička.

V posledních letech několikrát vypukly diskusní války právě na téma oblečení. Zformovaly se dvě skupiny. První tvrdí, že učitel je určitým vzorem, měl by chodit slušně oblečen a stanovovat standard. Druhá skupina pochopitelně odmítá názor první skupiny a tvrdí, že důležité je, aby učitel vyzařoval pohodu, klid, a tím to přenášel na své žáky a studenty. Hlavně, aby se cítil dobře kantor a mohl kvalitně učit. Kde je „pravda“, to vám nesdělím, ale jak už to tak bývá, pravděpodobně nebude na pólu jednoho z předložených názorů, ale někde uprostřed. Pohoda a zároveň slušné oblečení, které vám vyhovuje.

Tetování? Ano. Nezažil jsem, že by to byl problém, naopak jsem zažil poměrně velká tetování, ve větším množství a zřetelně viditelná.

Líčení? Záleží na vás. Některé paní učitelky se líčily pravidelně, některé se zas nelíčily. Je to vaše volba.

Co bych doporučil k zamyšlení a zároveň jediná věc týkající se oblečení, kde se objevil problém během mého léta učitelování, byly nevhodné nápisy nebo potisky na tričku. Můj učitel didaktiky na pedagogické fakultě nás zároveň upozorňoval na nošení značkového oblečení. To je ale opět jen bod k zamyšlení, ne návod, – může učitel být chodící reklamou a propagovat určitou značku?

Z mých zkušeností u mužů nejčastěji převládají džíny s košilí, u učitelek jsou časté šaty nebo kalhoty a halenka.

Tykat? Usmát se až po Velikonocích?

Obvyklé je studentům tykat a nechat si vykat. Na začátku působení v obou školách jsem si nebyl jistý, myslel jsem si, že to může být problémová záležitost a dost mě to „pálilo“, ale zeptal jsem se přímo studentů a nikdo s tím při přímé otázce neměl problém a obecně to žádné velké problémy to nepůsobí. Doporučuji zeptat se kolegů, jak to u nich na škole chodí, jaké jsou zvyklosti, pak se klidně zeptat studentů.

Jeden můj bývalý kolega žákům druhého stupně základní školy vykal a sám si samozřejmě taky nechal vykat. Pro žáky to byl dost bizár a měli z toho srandu. Takto na papíře to působí jako rovnost, v praxi to působí podle mě neautenticky, nepřirozeně.

Jeden kolega zkusit i tykání, „čau“ mu mohli říkat žáci na konci prvního stupně. Ale když už jsem nastoupil na školu, tak zrovna radši odcházel. Pokud není na škole zvykem tykat a vy to zkusíte, naprosto zničíte všechen řád na škole a to není dobrý začátek. Pokud dovolíte studentům tykat, je velká pravděpodobnost, že to budou vyžadovat i v hodinách jiných učitelů. Nakonec se to tedy může dost vymstít právě vám, i když to myslíte dobře. Rozbořit řád školy je dobré moderní výukou, projekty a neobvyklými metodami výuky.

Samozřejmě pokud je ve škole zvykem tykání, vykání by bylo na škodu.

Velkou otázkou samozřejmě je, jak se chovat, jak vystupovat, jak být přísný či jestli být „kamarád“. A zároveň tato část je nejtěžší na vytvoření. Jedno je jasné, pokud je učitel diktátor, jeho metody vždy vzbudí odpor a část studentů půjde do boje. Diktátor bude muset přitvrdit a to vzbudí další vlnu odboje. Takhle pořád dokola s tím, že represe se budou muset pořád zvyšovat. Odboj vždy vyhraje. Nemá smysl to zkoušet, nemá smysl učit přes strach. Nikomu tím nepomůžete a sami sebe zničíte, protože budete chtít autoritu, kterou ale nikdy nebudete mít právě kvůli používání „násilí“.

Jak se tedy chovat „správně“? Určitě neexistuje jeden návod. Možností je zjistit, jaký je ideální učitel. Cest je několik – vědět to od studentů, sledovat odborné studie nebo zeptat se lidí, protože s učiteli má zkušenost každý.

Ideální učitel

Tohle snad ani nechcete číst. Proč? Protože ať už hledáte výsledky odborných studií, zeptáte se studentů nebo lidí mimo školu, vždy vám vyjde, že správný a ideální učitel je dokonalý tvor schopný zvládnout cokoliv kdykoliv a to vše snad i díky schopnosti cestovat v čase.

Prakticky v každé studii vám vyjde to samé. „Ideální učitel musí být spravedlivý, kamarádský, ale zároveň přísný.“ Není to nepravda. Hodně odpovědí je vždy ambivalentních, „přísný, ale hodný“. A vy to musíte vybalancovat. To je nejdůležitější.

Starší výzkumy vyzdvihují odbornost, respekt, organizaci a přímost.

Zajímavá a relativně nová studie proběhla na sociální síti Reddit, kde je většina uživatelů anonymních, výzkumnící tedy počítali s tím, že pokud budou analyzovat zmínky o učitelích a škole, odpovědi budou „více pravdivé“, více autentické. Zmínky o učitelích a učitelkách rozdělili do tří kategorií – osobnost a profesionální kvality, co se studenti naučí a poslední kategorie byla vztah učitele a studenta. Pokud bylo hodnocení kladné, byly jeho součástí nejčastěji: inteligence, angažovanost (zapojení; „engaging“), zanícenost (nadšení, „dedicated“), přísnost a spravedlnost, pohodářský („easygoing“). Opět ona ambivalence – přísný pohodář. Jste to vy? Jako nejhorší možné „kvality“ byly zmíněny lenost, nespravedlnost, nekompetentnost, zaujatost (neobjektivnost), neschopnost správně posoudit situace („lacking judgement“). V rámci osobnosti se pod nejlepšími kvalitami podle studentů skrývaly: jedinečnost, vtipnost, žití v realitě (pevně zasazený v realitě; nejsem si jistý, jak to správně přeložit –„down to earth“) a atraktivnost. Na opačné straně byly: jedinečnost v negativním ohledu, povýšenost, neatraktivnost a věčně špatná nálada. Muži učitelé měli na Redditu mnohem více kvalit spojených se slovem „best“, ženy naopak převládaly u „worst“. Studie se nazývá „Teaching and Teacher Education“, provedli ji Chang-Kredl a Daniela Colanino.

Musíme si uvědomit, že každý máme jiné hodnoty, studenti mají také jiné hodnoty, tím pádem každému studentovi bude vyhovovat jiný styl výuky a jiný přístup. Všichni studenti nemohou být spokojeni s jedním učitelem, ne všem se tedy můžete zavděčit.

Když jsem se zeptal „lidu“, tedy na Twitteru položil otázku, jaký by měl být ideální učitel, dostal jsem se k následujícímu závěru: „big five“ učitele by měla ideálně tvořit empatie (vstřícnost, laskavost, snaha o pochopení studenta), humor, respekt k žákům, otevřenost (progresivnost – neustále na sobě maká, vzdělává se, zajímá se o současný svět a přijímá technologické novinky) a samozřejmě umí učivo, dokáže ho vysvětlit a to především na příkladech. Poměrně dost se objevovalo i „umí přiznat chybu“ a sebereflexe. Samozřejmě i trpělivost, nadšení pro věc, pomáhá slabším a je fér. Vše shrnuje i mou zkušenost a co já cítím jako určitý trend – učitel a student jsou partneři, protože jim jde o stejný cíl, ke kterému učitel studentovi pomáhá směřovat.

Co se mi ukazovalo roky a já si to přes to neuvědomoval, dokud mi to nebylo napsáno přímo ve zpětné vazbě, je, že studentům hodně záleží na systému, na vaší organizovanosti. Neskákejte z tématu na další téma, musí to mít smysl. Zopakujte minulou hodinu, zopakujte, kde vlastně jste v učivu. Studenti nesnáší, když na sebe hodiny nenavazují, nevědí, kde vlastně jsou, z čeho bude test, co dělají a proč to dělají. Testy opravujte včas, nenechte studenty čekat dva týdny. Pokud se píše zápis, dejte pozor, ať je jasné, co kam patří, co je nadpis „vyšší“ a co je nadpis „nižší“ a kdy už začínáte nové téma. Všechno má mít jasná pravidla – testy, zkoušení (pokud už musíte zkoušet…), opakování. Pokud děláte cvičení, vysvětlete pořádně, co se má dělat. Pokud soutěžíte, vysvětlete pravidla do detailů. Všechno musí být jasné, zřetelné. Buďte předvídatelní do určité míry, ať studenti vědí, co očekávat. Zkuste být co možná nejvíce stabilní (samozřejmě to nejde vždy, nikdo z nás to nevydrží a stejně jako studenti i učitel má právo být smutný, naštvaný nebo naopak být veselý a energický).

Obsah první hodiny

Na první hodině se hodí sdělit studentům to, o čem jsem psal v minulém díle a posledním odstavci – všechny pravidla vaší výuky, upozornit na to, co se bude dít. Pokud máte nějaký systém, tak vysvětlit ho. Jak se žáci dostanou k známkám? Jak budete oznamovat testy? A žáci jsou zvyklí nadepsat si sešity (na základní škole jsou většinou připravené ve skříňce hromady sešitů a váš úkol je sdělit službě, jaký přesně sešit hodláte používat) a bude je zajímat i odpověď na otázku, jestli mají nosit učebnice.

Jedna z největších ostud mezi učiteli, tam bych zařadil, když se učitel ani nesnaží zapamatovat si jména svých studentů. Podle sociálních sítí to někteří „profesoři“ nejsou schopni zvládnout ani za čtyři roky. Ani nemusím rozebírat, jak na to budou reagovat studenti. Vyplatí se tomu věnovat čas – plánování, v hodině a pak i učení se. Skokem může jít o 200 žáků, proto to chce systém. Začínal jsem klasickým ústním představováním, tedy neměl jsem systém, ale po první zkušenosti jsem přestal, už jen kvůli tomu, že si ústní představení studentů nevezmete domů a nemůžete se na to kdykoliv podívat a učit se jména. Proto doporučuji něco „trvanlivého“, papír s nejvyšší pravděpodobností (fotit si studenty nebo natáčet videa, kde vám prozrazují osobní údaje, může být TROCHU pochybné). A pokud máte víc jak dvě třídy, bude lepší udělat s každou jiné cvičení pro potřeby představení, pro lepší asociace. Studenti mohou tvořit myšlenkové mapy o sobě, psát x slov atd. Osobně používám cvičení, ve kterém studenti přeloží papír vždy dvakrát na polovinu, po rozložení vzniknou čtyři části – prostor pro (1.) základní informace, (2.) zájmy, (3.) budoucí obavy a (4.) zvláštnosti, speciální dovednost a divné věci o sobě („dosáhnu si jazykem na nos“). Poslední částí je ještě doprostřed připravit kruh a nakreslit své logo.

Abych to shrnul, tak osobně jsem po x letech došel k systému, kdy první hodinu se lehce představím já, následně představím svůj systém výuky a pravidla, a na druhou polovinu hodiny rozdám papíry, na které se prostřednictvím zadaného cvičení představí noví žáci.

Dojmy začínající učitelky (1.)

Jak už jsem psal v minulém příspěvku, letošní „sezóna“ na blogu bude mít téma začínající učitel a i dnes budeme pokračovat. Další odstavec už ale není mým textem. Podařilo se mi najít na Twitteru právě teď nastupující absolventku pedagogické fakulty, na tomto místě budou její školní poznámky, dojmy a sebereflexe.

1. Příliš mnoho neznámých

Je pondělí 24. srpna.

“Poslední den svobody” zní možná lehce melodramaticky, nicméně fakt, že od zítřka je ze mě učitelka, a tudíž právoplatný člen pedagogického sboru se svými povinnostmi, mě maličko děsí. Netuším, co mám očekávat – kromě malé nápovědy od ochotných učitelů na Twitteru, jíž se mi dostalo. Mám si hned zítra brát svůj oblíbený hrnek a zásobu čaje, s nímž bude rok nováčka snesitelnější? Nebo nám dřív zaklepe na dveře korona a školy se opět zavřou? Kdo mi ráno otevře, když vrátná (odpozorováno v červnu při podpisu smlouvy) věčně někde poletuje a já klíče zatím nemám?

Samé otázky.

Nikdo tě za ručičku vodit nebude, hodí tě do vody a plav. Tak to chodí všude, zvykej si,” slyším ze všech stran. Nojo, jenže není to trochu škoda? Pokud se nemýlím, chybí ve školách kolem šesti tisíc učitelů. Opomineme-li nyní platy, to nejmenší, co pro mladé absolventy pedagogických fakult můžou školy udělat, je nabídnout jim podporu v podobě mentora (čili uvádějícího učitele) a zázemí.

Co mě poslední dny s blížícím se datem nástupu nejvíce tíží, je to, že budu naprosto nemožná. Že natrefím na netrpělivé zkušené kolegy, pro které bude zmatená holka u kopírky znamenat protočení očí až kamsi na půdu. Můj orientační smysl je otřesný, takže myslím, že budu děti bavit, až se jich budu první týdny neustále ptát, “kde je áčko” a “kudy se dostanu do céčka?”

A vůbec, co když mě děti “nevezmou” a skončím jako jedna z neoblíbených učitelek s kosočtvercem u jména na stránkách Oznámkuj učitele, na které jsem včera s lehce sevřeným žaludkem při projíždění Googlu narazila?

Ale abych nezněla jenom ustrašeně a pesimisticky – pravdou je, že se těším. Nová životní etapa je něco, k čemu poslední roky netrpělivě vzhlížím a -přestože mi ještě chybí dokončit druhý obor a napsat diplomku- ta etapa je nakonec tady. Budu dělat něco, co má smysl a na co jsem se poslední roky připravovala. Něco, co mě na praxích tolik obohacovalo.

Dočkala jsem se. Konečně.

Vstupenku do dospěláckého světa naleznete v příloze e-mailu, není nutné tisknout. Děkujeme za Váš zájem.

A teď mne omluvte, letím si do Zásilkovny vyzvednout učitelský diář, na který už tak netrpělivě čekám! ❤

@prayforlasagne

Příručka pro začínající učitele – přípravný týden

Blíží se nový školní rok a s ním i nová sezóna na blogu. Poprvé bude mít školní rok na mém blogu zaměření, téma, kterým bude začínající učitel. V průběhu školního roku budou vycházet články se zaměřením na praktické věci, které by mohly pomoct lidem nastupujícím do českých škol, na konci roku vyjde vše, spolu s nezveřejněnými texty a dalšími částmi a překvapeními, v „knize“ Příručka pro začínající učitele zde na blogu.

Mám velkou prosbu – pro „seriál“ jsem se rozhodl z důvodu, že si nechci rok psát do zdi a pak hodit soubor na blog, rád bych dostával zpětnou vazbu, kdy mě zkušení učitelé doplní a například studenti pedagogické fakulty se zeptají, co je zajímá a v textu chybí. Texty bych tak rád následně opravil, doplnil, aktualizoval a teprve poté připravil plnou verzi „Příručky“.

S mými texty bude zároveň vycházet i (sebe)reflexe v komunitě učitelů nové kolegyně, která se právě chystá na svůj první den a rok ve škole.

Samozřejmě se chystám psát i texty o metodách, pokusit se oživit rozhovory s učiteli, sdílet metodiky a psát další aktuální komentáře.

Na úvodní stránce, „home page“, bude zveřejněn kontakt, na který se mi můžete ozvat, napsat zpětnou vazbu, příběh, cokoliv budete chtít a potřebovat.

Úvod

Příručka má jediný cíl a snahu – pomoct lidem, kteří se chystají vstoupit na „palubovku“ a začít učit. Důvod vzniku je jednoduchý, sám bych před lety ocenil, kdybych něco podobného dostal do ruky včas, ušetřil si čas a nervy, zároveň to mohl vždy mít při ruce (vylučuje knihovna) a zároveň za to nemusel platit balík (ne všichni začínáme s hromadou peněz, navíc konec univerzity může být spojen se stěhováním, nákupem domácích pomůcek a utrácet stovky za knihu pak není tak důležité).

ZačínajícíUčitelProblémyGraf

Proč vzniká teď? Protože „začínající učitel“ je často definován pěti až šesti lety zkušeností a já mám za sebou sedm let, mám pocit, že už jsem zažil dost situací, byl jsem u všeho oficiálního, u čeho jsem jako učitel měl být (poslední chybějící zkušenost bylo zkoušení u maturit), ale zároveň nemám daleko k začátkům učení, pořád to mám v paměti a pořád to prožívám. A myslím, že začínajícím učitelům není věnována taková pozornost, kterou by potřebovali a kterou by tématu a skutečné pomoci měla věnovat celá komunita a společnost.

Příručka si neklade žádné právo na monopol a finální znalosti, je nevědecká, extrémně subjektivní a psaná s omezenými zkušenostmi. Učil jsem pět let na základní škole a v době psaní těchto textů jsem třetí rok na státním gymnáziu.

Zkusím se zde vyjádřit a popsat zkušenosti s tématy, které jsem za poslední roky zachytil v mediálním světě, ke kterým se vyjadřují studenti a začínající učitelé na sociálních sítích, ať už to jsou peníze, přípravy, učebnice, uspořádání akcí pro studenty, ale třeba i oblékání učitelů a učitelek. A samozřejmě i třídní knihu, vyplnění „cesťáků“ a podobné věci, o které někteří vyučující na pedagogických fakultách nezavadí.

Ale samozřejmě vše začíná hledáním práce a pohovorem, texty, které mám napsané, ale zatím je nebudu zveřejňovat vzhledem k tomu, že aktuálně se začínající učitel nechystá na pohovor, ale na přípravný týden.

Před přípravným týdnem

Přípravný týden, jak už název napovídá, znamená pro učitele nástup do školy na konci srpna. Co ale mít zjištěno a zařízeno ještě před vstupem do školy?

  1. Jako maličkost bych doporučoval zjistit si a vyzkoušet si cestu do školy nanečisto. Kolik to trvá autem z vašeho města, jak dlouho trvá spoj MHD přes celé město apod. Přijít pozdě první den moc nedoporučuji.
  2. Další, co je možné udělat v přípravném týdnu, ale neuškodí to udělat předem, je prohlédnout si učebnice, podle kterých škola učí váš předmět. Zatím jsem se vždy domluvil se školou, učebnice dostal a vzal jsem si je domů (a už nevrátil). Hodí se mít učebnice při ruce, i když je nebudete používat, především pro kontrolu obsahu učiva během školní roku a momentálně používám učebnici pro kontrolu „hloubky“ učiva, které se očekává (abych to nepřehnal s intenzitou, ale zároveň nebyl moc povrchní). Jsou to kvalitní učebnice? Budete je používat? Mají je vůbec žáci nosit do školy? Taková rozhodnutí je nutné udělat už před začátkem školní roku. Hodí se i pro tematické plány (viz další kapitola), pokud nemáte zatím zkušenosti. Podobně doporučuji zkontrolovat i ŠVP.
  3. Psychika je důležitá, možná nejdůležitější, stránka osobnosti učitele. Připravte se na nejhorší. Pokud budete připraveni, nebudete pak zklamání (a bráníte se tím syndromu vyhoření). Připravte se na sprosté hlášky žáků, nezájem, nulovou snahu pracovat, vyrušování, házení věcí a mnoho dalšího. Nejdete měnit životy, ale bojovat na frontu. Teď ale důležitá poznámka – neříkám, že škola a výuka vypadá tak, jak jsem ji právě popsal, ale je lepší být na připraven. Jaké si to uděláte, takové to máte. V mé limitované zkušenosti dopadly nejhůř nažhavené a nadšené učitelky, které šly zachraňovat děti, a když jim drzý puberťák z osmé třídy řekl, že „mají velkou prdel“ nebo se jim nikdo nepřihlásil na otázku, tak utekly ze třídy s brekem a po roce šly sedět do banky. Mám takový pocit, že pokud čtete tuhle příručku, tak pomáhat žákům budete a podobné věci nezažijete, ale je lepší být připravený a očekávat problémy. Odolnost je důležitá.
  4. Pokud jste připraveni na nejhorší, můžeme postoupit dál. Už máte v hlavě představy o příšernostech ve školách, teď získejte základní „mindset“, jak může učitel vzdělávat. Přečtěte si Líného učitele, kupte si první díl a když vám nebudou „padat karty“, přečtěte si ji znovu. Teď se možná ztrácíte, ale podle mě je publikace Líný učitel opak předchozího odstavce. Já jsem vás připravil na hrůzy školy, které snad nenastanou, Líný učitel vás připraví na to, jak by to mělo vypadat a dodat vám radost a pocit, že práce učitele je důležitá a lze ji dělat správně. Je to jen na vašem nastavení mysli, odvaze a připravenosti riskovat a samozřejmě ochotě makat a vzdělávat se.
  5. Úkol vážně důležitý a jednoduchý – najděte kolegy na sociálních sítích. Nemyslím kolegy z vaší školy, ale obecně učitele. Je to extrémně užitečná průprava. Řeší stejné problémy, také hledají inspiraci a vše se posílá dál. Tím i vy získáte inspiraci a zkušenost, že v tom nejste sami a že nejste jediní, kdo má ten a ten problém. (O sociálních sítích bude samostatný text.)
  6. A poslední, pravděpodobně nejdůležitější. Zvažte systém výuky a všeho souvisejícího. Až předstoupíte před žáky, je nutností jim sdělit, co od nich očekáváte, co mají oni očekávat od vás. Budete zkoušet? Budete psát testy? Jak jim budete testy oznamovat? Budou moct získávat známky aktivitou v hodinách? Budete psát poznámky? Za co? Co se budou učit? Opět bude na podobné téma samostatný článek, hned ten příští, ještě před prvním zářím.

Přípravný týden

Nikdy jsem nezažil, aby to byl celý týden, většinou tři nebo čtyři dny.

Pokud jste vážně začínající učitel a přijdete na školu poprvé, co vás čeká? Velmi pravděpodobně vás čeká porada, to znamená setkání všech učitelů/zaměstnanců školy, kde bude vedení vyprávět o tom, co se stalo a změnilo přes prázdniny a jaké jsou plány na další školní rok. Zároveň se tu rozdají úkoly na přípravný týden. Ale samozřejmě vás čeká představení. Všichni na vás budou zírat. Taky se připravte, že přijdete do naprostého ruchu, kde ještě před poradou bude každý mluvit, vyprávět zážitky, možná se budou slavit narozeniny/narození potomků a vnoučat přes prázdniny (v realitě to vypadá stejně jako příchod do třídy plné žáků po velké přestávce, kdy předchozí hodinu byl tělocvik). Ta sklenka alkoholu se bude hodit, neodmítejte ji. Po představení oficiálním, hromadném, přijde na řadu představování individuální. To znamená vnímat naplno a zkusit si zapamatovat co nejvíce jmen nových kolegů. Možná bude lepší soustředit se na to, kdo už vám dovolil tykání a kdo ne. Tradičně mi vždy někdo po x měsících, jednou dokonce v červnu, připomene, že jsme si přece v srpnu tykali.

Jinak je přípravný týden tradičně zaplněn školeními (bezpečnost, první pomoc), výzdobou tříd (hlavně na základní školách, týká se jen třídních učitelů) a papírováním, především psaním tematických plánů. Také se schází předmětová komise, kdy si učitelé jednoho předmětu připomínají, kam se pojede na exkurzi, kdo zorganizuje olympiádu, jestli udělat například nákupy nových odborných knih nebo změnit ŠVP či maturitní otázky apod.

Co je tématický plán? Jednoduše popsáno je to plán na celý školní rok, kde jsou seřazena témata, která budete vyučovat. Šokující, že? Každá škola bude mít trochu jiný vzor, ale obvykle je to tabulka, kde je napsán předmět, školní rok, třída, vaše jméno a následují dva sloupce, kde v levém je kalendářní měsíc a v pravém učivo. Ale lze to udělat i složitě samozřejmě. Následně se tematický plán odevzdává vedení, podepisuje. Moc bych se tím upřímně nezabýval a neřešil, nikdy jsem se k tematickému plánu nevracel, nekontroloval, jestli mi to vyšlo, a nevím o tom, že by to kontroloval někdo jiný. Typická ukázka zbytečného papírování, ale jen pro mě, někdo podle toho může vážně učit. Ale stačí vědět čím začít a čím skončit. Zkušení učitelé, kteří působí dlouhodobě na jedné škole a mají stálou aprobaci, samozřejmě jen přepisují školní rok a označení třídy, reálný tematický plán se nemění.

 

Poslední věci se týkají spolupráce s někým ze školy, bude to potřeba, uvádějící učitel, nebo poprosit dobrou duši. Jde o chod školy – heslo k počítači, heslo k Bakalářům, různé čipové karty. Projít si areál školy, kde co je a jak to funguje (dobré je vědět, kde sídlí vedení školy, sekretářky; pokud učíte například zeměpis, kde jsou mapy; kde najdete suplování a seznam akcí apod.) . Jídelna je kde? Potřebujete k ní kartu nebo čip? Jak to zařídit? Co když budete chtít jet na výlet se třídou, jak to u vás funguje? Zároveň to bude chtít na chvíli se v klidu usadit k počítači a seznámit se s Bakaláři, nebo jiným systémem, který slouží jako třídní kniha.

Pomáhat by vám měl uvádějící učitel. Speciálně navržená funkce, kterou má plnit zkušený učitel a jejíž účel je pomáhat nováčkům ve škole. Problémem je, že pětina škol tuto funkci vůbec nemá a začínající učitel tedy neobdrží žádnou oficiální pomoc. Další otázkou samozřejmě je, pokud ve škole uvádějící učitel je, jak je ochoten, jaké má kompetence a jestli neexistuje funkce uvádějícího učitele jen proto, aby existovala funkce uvádějícího učitele na papíře. Každopádně si myslím, že pokud požádáte, vždy vám někdo pomůže. Je to vážně jen o tom se zvednou a zeptat se, i když vás to bude „bolet“ – neradi si samozřejmě přiznáme, že nezvládáme nějaký úkol.

Pro dnešek vše, první „díl“ byl rozdělen na dvě části kvůli své délce. Za týden se téma bude motat kolem prvního vstupu do třídy před žáky.

Jak změnit maturitu?

Dva roky zpátky jsem psal text o možné prospěšnosti zrušení maturity. Dva roky zkušeností na střední školy, u maturit, dva roky myšlenek a názor se trochu upravil. Spíš jde ale o to, že zrušit maturitu by možná bylo stále nejlepší řešení – za předpokladu, že se zlepší výuka, ale celkově je to řešení neprůchozí.

Jakým způsobem tedy uzavřít studium na střední školách? Co studenti potřebují? Co může mít smysl pro život i případné studium na vysoké škole?

Psaní textu. V podstatě dnešní psaní slohu. Myslím, že každý člověk s maturitou by měl být schopen napsat srozumitelný text, který odpovídá danému formátu, stylu a cíli. Správně formulovat email i s tituly profesora na univerzitě je na některých institucích klíčová schopnost, stejně tak jako přijmout následnou jednoslovnou odpověď („OK“) akademika se třemi tituly. Nejde pochopitelně jen o formální texty, ale napsat reportáž, článek do novin, svůj názor, esej, to mi přijde jako užitečná schopnost pro člověka, který chce mít maturitu.

Hlavní část by podle mého názoru mohla obsahovat odbornou práci a její obhajobu. Přesnou specifikaci bych nechal na školách, protože na různě zaměřených školách budou mít pochopitelně jiné představy na to, co to znamená odborná práce, jaký má být rozsah apod.. Psaní odborných prací, práce se zdroji a následná prezentace jsou základními rysy studia na vysoké škole. Maturita by mohla být určitou přípravou a (skutečným) mostem mezi střední a vysokou školou.

Odborná práce ale není jen o sednutí si k počítači a psaní, proto by tato část měla mít několik povinných částí. Za prvé, k odborné práci samozřejmě patří konzultace o tom, jaké téma si student zvolí. Přípravu zdrojů, koncepci a strukturu práce, to vše by mohl obsahovat druhý „postupový bod“ poté, co si student zvolí téma odborné práce na základě konzultace se svým vedoucím učitelem. Pak už samotné psaní, citace. V ideálním případě by práce měla obsahovat teoretickou a praktickou část, ať nejde jen o sezení a přepisování knihy vlastními slovy. Třetím bodem by tedy mohlo být samotné psaní a tvorba práce. Následně by student měl svou práci obhájit, argumentovat pro své závěry, vysvětlit postup, upřesnit některé informace. Podle mě bylo nejlepší, kdyby v komisi seděl samozřejmě učitel („odborník“) daného předmětu, z kterého je práce, dále učitel naprosto odlišného předmětu („laik“) a následně učitel cizího jazyka. Obhajoba by tak mohla obsahovat tři části – jasné, zjednodušené a stručné vysvětlení pro „normálního“ člověka, proto učitel jiného vzdáleného předmětu; odborná obhajoba před učitelem předmětu, z kterého je práce; a následně i povídání o práci v cizím jazyce.

Ústní část jen odvádí pozornost od skutečných znalostí a cílů školy a dělá se jen kvůli tomu, aby se něco dělalo. Pro studenty je to nespravedlivé, protože někomu stačí naučit se pět otázek a přesně jednu z těch otázek si následně vylosuje a dostane jedničku, jiný student se učí dlouhé týdny a dejme tomu, že také dostane jedničku. Nebo bude nervózní a dostane dvojku. A taky se můžeme bavit o tom, že student něco nestihne a vylosuje si jedinou otázku, kterou zrovna neuměl.

Zároveň by teoreticky mohlo zmizet z hodin učení se něčeho, co se učí jen kvůli maturitě. Místo toho by se učitelé mohli soustředit na skutečně důležité učivo. Ne škatulky, které se učily před padesáti lety. Svět se podstatně změnil a bude se měnit i nadále.

Maturity v dnešní podobě jen zrcadlí fungování na velké části škol – student se naučí sto často zbytečných témat, tři nebo čtyři pak vyplivne u patnáctiminutové zkoušky a za týden si už nic nepamatuje. To je prostě zbytečnost. Jak je možné, že dokážeme shrnout čtyři roky do patnácti minut? A hlavně – proč to děláme?

I v jiné podobě maturit, kterou jsem se snažil představit, zůstane hlavní plus pro lidi „za nás to bylo tak, tak ať si to vyzkouší i můj syn“, což je příprava, stres, nervozita. Pořád může zůstat formální stránka, všichni se hezky obléknou, bude komise, čekání na chodbě, slavnostní vyhlášení, určitý status maturity bude zachování. Jen se změní obsah.

Skvělé by ještě bylo, kdyby odpadl jeden důležitý aspekt – známkování. Psaní textu se těžko hodnotí známkou, ani známkování ústního zkoušení není objektivní, objevují se spory, jednoduchým „splnil(a) – nesplnil(a)“ by zmizelo spoustu problémů, bylo by to jednodušší a praktičtější. A kdyby se zrušilo známkování u maturit hned teď, byla by to dobrá příprava na další skok, který by pak nepředstavoval úplnou revoluci.

A možná úplně nejlepší řešení by stejně bylo zrušení veškerých státních pokynů a spustit větší decentralizaci a možnost každé školy si rozhodnout, jak jejich maturitní zkoušení bude vypadat. Na druhou stranu v České republice je nutné se zeptat, jestli by se při takové možnosti a svobodě vůbec něco změnilo…

„Mnichovský mýtus“ ve výuce

Už je to nějaký čas, co jsem četl recenzi na knihu „Mnichovský komplex“ od Jana Tesaře. Asi před měsícem byla na knihu poměrně velká sleva, čtyřicet procent, tak jsem neváhal. Kniha přede mě položila hodně odlišný pohled na otázky týkající se roku 1938 a 1939 v Československu, dokonce i na Moravce jako symbol kolaborace s nacistickým režimem.

625_bg

Neselhal zde dějepis obecně a pravděpodobně většina dějepisářů? Existuje dobro a zlo v rámci výuky o Mnichovské dohodě? Pokud ano, máme ho jako zodpovědní lidé za výuky učit? Máme vůbec v dějepise učit „dobro“ a „zlo“? Můžeme to hodnotit? Zeptejte se sami sebe – co se vám vybaví, když uslyšíte spojení Mnichovská dohoda? Pokud učíte dějepis, jak učíte tuto událost a období? Není to celé jen alibi a hra na vlastenectví?

Cítím zde i já své selhání. Učím Mnichovskou dohodu tradičně, zpochybňujeme její mezinárodní právní platnost, řešíme, jestli jsme měli bojovat, ale taky se pohybuju na rovnici „smlouva nám byla předložena“ a bylo to „o nás bez nás“. A samozřejmě nechybí Hlas úzkosti od Františka Halase:

„Zvoní zvoní zrady zvon zrady

zvon čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali“

stažený soubor

Ale jsou tu další nepříjemné otázky. Pokud většina společnosti zná Mnichovskou dohodu jako „zradu“ a „o nás bez nás“, nejsem povinen ji takto učit a žáky socializovat do mýtu? Když budu učit nepříjemnou pravdu, neuškodím tím vlastně studentům? K čemu jim bude „pravda“, když všichni ostatní žijí v mýtické pohádce?

mnichov1_1

Jaká byla realita? O čem píše Tesař? V čem spočívá onen mýtus? Proč Mnichov nebyl žádnou zradou? Zjednodušeně Tesař píše, že tolik chválená „první republika“ byla plná politikaření a podprůměrných lidí. Což se dá pochopit, protože to byli většinou starší pánové vychovaní a vzdělaní za jiných podmínek a demokracii se učili za pochodu. Výsledkem bylo, že Československo o budoucí válce vědělo dlouho dopředu, ale nedělalo nic pro to, aby bylo samostatně relativně schopné ustát alespoň počáteční útok na vlastní zemi a občany, aby dokázalo alespoň vystřelit jako známku hrdosti a nesouhlasu. Jako jasný důkaz neschopnosti a nepřipravenosti lze použít argumenty, že zničená Francii se na další válku začala připravovat roky před tím, než u nás vůbec padlo rozhodnutí něco dělat. To, že politici pak nedokázali hrát psychologickou hru a že vše bylo přetočeno v náš neprospěch (bude naše chyba, pokud válka začne), už je jen finální důkaz nepochopení nové reality.

Teprve v roce 1932 padlo rozhodnutí, že republika musí být nejpozději do 1937 připravena na válku s Německem. Opevnění se začalo stavět 1936… Silnice a železnice se nikam neposunuly za celých 20 let republiky. Sklady benzinu neexistovaly.

Zbraně se z Československa stále vyvážely do světa, československé armádě chyběly. Šlo o zisk. V roce 1938 NIKDO nezničil jedinou zbraň, což je opak nepsaného zákona – zničíte zbraně, aby je nedostal nepřítel. Naopak, ještě před okupací jsme zbraně prodávali Německu (!). Při německém útoku na Francii bylo 5 z 20 tankových divizí z naší země, 15 z 50 pěších divizí bylo vyzbrojeno československými zbraněmi. Další „naše“ zbraně Německo přeprodávalo svým spojencům.

Když bylo obsazeno Rakousko, naši politici nic neřekli, nic neudělali. Jasný důkaz, že politika appeasementu neublížila jen nám, naopak, my sami jsme takovou politiku vyznávali a řídili se jí. Když se rakouský scénář přihodil nám, křičeli jsme „zrada“.

Podle Tesaře šlo o vypočítavost a vytvoření sjednocujícího mýtu. Počítalo se s tím, že za nás bude Francie bojovat, že za nás budou umírat Francouzi a že to pro nás bude levnější, protože to zaplatí Francie. A když to Francie neudělala, tak je to „zrada“. Proč to všechno? Nenastala prohra a její důsledky – nerozdělil se národ, naopak se lidé sjednotili, protože „chtěli jsme bojovat, ale nemůžeme“. Měli jsme alibi. Takový mýtus zamlčel našel slabosti a sousedy dal do škatulky „nenávist“. A pomohl zdůvodnit vztah k SSSR a komunismu.

stažený soubor (1)

Pokud zpochybňujeme osm desítek let trvající „pravdu“, musíme samozřejmě být ochotní pohlížet kriticky na novou „pravdu“, konkrétně na Tesaře.

Co s tím ve výuce? Možná za pár let vymyslím konkrétní program a návod, ale teď myslím, že budou stačit otázky a možnosti, jak naložit s „mnichovskou zradou“. Na otázky lze odpovídat „pocitově“, lze ale i hledat informace. Můžeme najít a vytisknout historické texty z novin, v kterých lze hledat informace. Klasicky lze zadat do lavice, i do skupin.

  • Byla Československá republika připravena na střet s Německem? Co bychom potřebovali pro úspěšnou obranu? Měli jsme to?

  • Byli lidé připraveni se bránit? Lze najít zmínky, projevy a důkazy ochoty bojovat a bránit zemi i v jiném období, než v posledním týdnu před Mnichovskou dohodou?

  • Byla pomoc Francie a SSSR reálná? Zaručovaly nám mezinárodní smlouvy s těmito státy vojenskou pomoc? Za jakých podmínek?

  • Existoval plán na obranu? Existoval plán na vítězství? Existoval záložní plán? Co kdybychom vojensky prohráli, jaké by nám zbyly možnosti?

  • Proč se nebránit? Pokud nebudeme bojovat, co by měl stát udělat se zbraněmi a vojenským materiálem?

  • Jak se měli zachovat českoslovenští politici, když Německo zabralo sousední Rakousko? Jaké byly reálné možnosti? Pokud nic neřekneme, jaké to může mít důsledky? Pokud se ozveme, jaké to může mít důsledky? Může pomoct Rakousku vojensky?

Koronavirus a výuka. Co na to studenti?

Ze zájmu jsem na sociální síti Twitter položil čtyři otázky pro učitele a čtyři pro studenty. Zaměřím se spíš na studentské odpovědi a to jak z důvodu, že tento text pravděpodobně budou číst učitelé, tak i protože učitelských odpovědí bylo málo, abych mohl dělat velké závěry. Jde v podstatě o poptávku a nabídku.

Proč číst tento text? S vysokou pravděpodobností budeme učit online ještě deset týdnů a v textu najdete reakce studentů na současnou situaci a jejich náhled na výuku. Jedná se o formu zpětné vazby, která je obecná, proto by ji učitelé nemuseli vnímat jako kritiku zaměřenou přímo na svou osobu a zároveň proto je větší šance na změnu, přizpůsobení se. První přizpůsobení bylo samozřejmě nástup online výuky, ale je ještě nutné druhé přizpůsobení ve formě zlepšení online výuky, která nemůže být pořád stejná. Jde o základní principy kdy a jak práce zadávat, v jakém formátu apod. Proč je to důležité? V některých případech může být současná situace jak mluvit do zdi, kdy nevím, co si člověk na druhé straně myslí.

Jak zněly otázky?

Studenti měli (1.) napsat v jakém jsou ročníku a na jakém typu školy. Druhá otázka se už týkala konkrétní výuky v současných možnostech: „Jak dostáváš zadané úkoly? Jaké nástroje většinou používají vaši učitelé (email, Google Classroom, …), jakým způsobem a v jakém množství (v neděli úkoly na celý týden nebo ze dne na den…)?“ Další otázka se týkala (ne)spokojenosti: „Jak ti to zatím vyhovuje?“ K této otázce měl student napsat i výhody a nevýhody. Poslední otázka byla zaměřená na tipy a rady pro ostatní.

EUhZarAWAAA9TLl

Všechny odpovědi se budou týkat studentů středních škol.

Způsobům, jakým učitelé zadávají práci, jednoznačně dominují Bakaláři a email. Ale je to obrovský problém – podle odpovědí prakticky všude zadávají učitelé práce v rámci jedné školy každý svým vlastním způsobem, přes jiný nástroj. To pak vytváří velké zmatky, studenti musí kontrolovat třeba i čtyři různé platformy, přičemž ne všechny posílají oznámení o nové události. Zbývá tak jen neustálé přihlašování a kontrolování, jestli náhodou nebyl zadaný úkol. S čímž je spojeno i fakt, že ne všude je ustálený systém a učitelé zadávají úkoly nepravidelně nejen co se týče času, ale i dnů a týdnů. Teď si představte, že si student chce něco naplánovat, jít na chvíli ven, pustit si film, starat se o rodinu nebo si jen pasivně odpočinout, ale pořád musí kontrolovat „ty různé internety“ a je nervózní, protože neví, kdy úkol přijde, ale zároveň ví, že úkol přijde a bude na něj například jen večer.

V extrémní většině případů byly u dotazovaných studentů úkoly zadávány na týden.

Největší výhodou současného způsobu výuky byla pro většinu studentů možnost samostatné organizace plnění úkolů, volného času, ale například i vstávání. Jednoduše řešeno – strukturovat si svůj čas. K tomu bylo i párkrát zmíněno méně stresu a více času.

Naopak největší problémy, opět pro velkou většinu zúčastněných studentů, byly spojené s nejednotností učitelů a jejich způsobem zadávání prací. Někdo dá úkol vždy v neděli do Moodlu s odevzdáním do příští neděle, někdo pošle úkol náhodně v pondělí s tím, že úkol musí být odevzdán ještě dnes a třetí učitel nic neřeší, až najednou po čtrnácti dnech dá úkoly na dalších čtrnáct dní. Pro studenty je pak těžká orientace, kde co mají najít, když mají několik zdrojů, kde jsou zadány úkoly.

Menšinově padlo i to, že některé učivo je lepší slyšet, studenti jsou doma bez motivace, někteří učitelé odmítají technologie, je moc práce a „tohle není, co jsem si objednala, kdybych chtěla studovat dálkově, tak se přihlásím na dálkové studium“.

Neobjevili jsme společně nový kontinent, ale aspoň ty největší chyby by měly být zřejmé a proto bychom se jim měli vyhnout. Shrnout by se to dalo následujícími slovy: někteří na to prdí, někteří zas dávají moc úkolů; někteří učí během svých hodin, někteří posílají zadání naprosto náhodou. Problémem jsou tedy především nejednota a různost ve všech směrech (zadání, odevzdání, systém) na jedné škole.

Co studenti doporučovali dalším studentům? Nejčastější rady od studentů pro studenty byly:

    • udělat si pořádek v úkolech tak, aby bylo jasné, kdy a kde se úkol odevzdává a pochopitelně kdy ho tím pádem vypracovat

    • nenechávat úkoly na poslední chvíli, naopak několikrát padlo radši udělat úkol hned a pak mít volno

    • pravidelnost

    • psát učitelům, komunikovat s učiteli a nebát se jich, pokud něco nevím

    • udělat si čas pro sebe a pro odpočinek

    • vytvořit si příjemné prostředí pro práci (v pokoji)

       

Nahodilé poznámky k výuce za časů koronaviru

Přibylo práce. Všiml jsem si, že opravuju v Google Classroom, každou chvíli mi přijde nový email, na který rozhodně musím odepsat, tak si odskočím od opravování. Mezitím mi přijdou reakce na komentáře, které jsem zanechal u opravených prací. Hodina pryč, a já nevím, jak se to stalo. Co ale vím, že musím zadat novou práci do kurzu. Pak vymyslet další práci. Připravit ji. Odepsat na email. Opravovat. A takhle vypadá nový pracovní kolotoč, který nahradil klasický režim.

Na druhou stranu, je tady určitá nová pohoda a pocit větší svobody. Nemusím čekat s učením, až přijdu do třídy. Můžu snídat a zároveň pracovat. Nebo snídat, podívat se na seriál, vrátit se do postele a teprve poté začít něco dělat. A nebudeme si lhát, odpadá pracovní stres. Nedokážu přesně popsat, čím to je. Možná, že veškerá zodpovědnost neleží na mně? Jedu sám, bez lidí, může to hrát roli? Nikdo mě neruší a mám klid na výuku?

Je mnohem zřetelnější, jak nelze uspokojit každého a různým studentům vyhovuje různá výuka. Začal jsem dávat úkoly, které většinou obsahovaly zadání nalézt informací a ne přímo udělat zápis, ale spíš zhodnotit nalezené informace. Typicky třeba napsat pět kladných věcí a pět negativních věcí o Lincolnovi, nebo najít tři příklady rozpadů demokracie a vytvořit závěr na otázku „jak končí demokracie?“, i když samozřejmě jsem dal i udělat zápis, ale pouze maturantům. Po prvním týdnu jsem měl jen pozitivní zpětnou vazbu, žádné nadšení, ale hodnocení „docela dobrý“ mi stačí. Když ale byly úkoly podobné i druhý týden, navíc se přidal i nějaký zápis, objevily se kritické připomínky, musím dodat, že slušné a férové. Práce na internetu ne všechny baví, vládne nejistota kolem zdrojů, stejně tak kolem správného pochopení látky. A co když si udělají špatný zápis? To jsou hlavní body. Zároveň všichni víme, že právě tohle je taky učení. Ale došel jsem k tomu, že jako úlevu musím dát studentům i jen mou prezentaci s pokynem „prostě se na to nauč“. Není to vhodné, ale střídání stylů mi přijde ok, každý si tak něco najde. A jak jsem psal, je to vhodné i pro relativní odpočinek.

Dále jsem časem přišel, že studenti chtějí spíše než postupné zadávání úkolů na kratší období (v pondělí jeden úkol na čtvrtek, ze čtvrtka druhý úkol na pondělí) zadat v jeden den úkol, klidně víc úkolů, a mít na to třeba týden. Špatná je podle mých studentů nejistota, že neví, kdy přijde další úkol a je pak těžké se rychle přizpůsobit a zorganizovat si další povinnosti. A pokud se pojede například stylem neděle zadání, další neděle odevzdání, tak krom jistoty to studentům pomůže i v organizaci, protože sami se sebou dají dohodu, že v pondělí udělají chemii, v úterý přírodopis a tak dále. Což je pro mě zajímavý bod a rád bych věděl, kolika studentům to vyhovuje stejným způsobem. Představte si, kdyby se tím inspirovala reálná škola…

Abych byl upřímný, poslední body mě překvapily. Myslel jsem si, že většina studentů bude i doma předměty střídat, že to pro ně bude zábavnější. Ale mít na předmět týden, sednout si k tomu na dvě hodiny a mít hotovo je samozřejmé výhodné, logické a praktické. „Jeden předmět odškrtnut“ je dobrá motivace jak do další práce, tak i k odpočinku a psychické pohodě.

Pro poslední vysledovaný bod se hodí slovo „ambivalence“, je v něm spoustu pozitiv, ale zároveň v tom vidím skryté špatné stránky. Prakticky jsem přestal chodit na učitelské servery, především jsem každý den několikrát kontrolovat Učitelé + na Facebooku, a počítám s tím, že se tam vrátím, protože je to skupina, která bez pochyb posouvá školství pozitivním směrem a to fascinujícím způsobem „učitelé pro učitele“. Je to stránka, která nabízí velkou dávku inspirace, proto se tam přidalo spoustu nových lidí a každý den se tam objevují stejné dotazy. V pátek se přidá Honza, zeptá se, jak učit dějepis na dálku. V neděli se přidá Zdenka a má stejný dotaz. A takhle pořád dokola, každý den několikrát, desítky lidí. Což, jak jistě chápete, je strašně super – učitelé drží spolu, pomáhají se, inspirují se a můžeme být spokojení. Navíc, třeba se učitelé začnou o metody zajímat i v situaci, kdy škola bude fungovat běžně. Ale na druhou stranu se ukazuje negramotnost učitelů, kdy si nedokážou přečíst příspěvky a diskusi a hned se ptají na svůj dotaz, aniž by zkontrolovali, jestli stejný dotaz nebyl položen před hodinou. Plus – ti učitelé se začali zajímat až teď, jak mají správně učit…

S poslední odstavcem souvisí i určité rozptýlení – najednou je všude spoustu zdrojů a je těžké si vybrat základní porci nástrojů, kterou budu používat, protože všechno je tak lákvé a skvělé. Navíc příliš mnoho experimentů s novými zdroji a nápady je špatná adaptace na novou situaci i pro studenty. Takhle jsem si chvíli ocitl v roli Buridanova osla, který si má vybrat mezi stejnými kupkami sena, nedokáže se rozhodnout, kterou vybrat a nakonec umírá. Já jsem sice neumřel, ale na dva dny jsem se zasekl.

„Vysvědčení, žebřík a kampaň“ – tři metody k vyzkoušení

Tři metody, které mají několik pozitiv, jsou jednoduše vysvětlitelné, lehké na pochopení a přináší více efektivity do výuky.

Vysvědčení

Jak už název napovídá, jde o hodnocení. Můžeme pochopitelně hodnotit především osobnosti, ale v zeměpise i města, regiony, státy či kontinenty. V přírodopise se dá také metody využít a myslím, že i v dalších předmětech, stačí mít učitelé ochotného přemýšlet.

Student tedy dostane téma k hodnocení – například Přemyslovci a jejich vláda v Čechách se zaměřením na fungování státu. Úkol je vymyslet předmět, dát známku a přidat slovní hodnocení, kde je vysvětleno, proč dostali Přemyslovci zrovna tu a tu známku.

Studenti nejen opakují, uvědomují si souvislosti a kontext, ale zároveň hodnotí a následně podkládají své hodnocení argumenty, porovnávají různé druhy informací, třídí je.

Lze samozřejmě vzít cvičení do dalších úrovní, kde budou studenti rozděleni do skupin a každý bude hodnotit něco jiného, v mém případě tedy i jiné dynastie (kde mohou být některé předměty pro všechny dynastie stejné).

Žebřík

Jednoduché cvičení k probrání příčin. Studenti mají stanovený důsledek, například první světovou válku, a jednotlivými příčkami žebříku se mají dopracovat právě až k zmíněnému závěru. Mimochodem, i ředitel na gymnáziu tuto metodu ocenil, když jsem ji použil ve druháku.

Lze opět pracovat individuálně nebo skupinách, na papíře nebo jen házet informace po učiteli, který je napíše na tabuli. Stejně tak mohou studenti zpracovávat informace graficky nebo může učitel vymyslet složitější projekt.

Foto z Pinterestu:

žebřík

Kampaň

Jde o metodu skupinové práce, kdy studenti bojují nejčastěji za lidská práva v určitém historickém kontextu – za zrušení otroctví ve Spojených státech, za kratší pracovní dobu během průmyslové revoluce, nebo za prosazení češtiny jako úředního jazyka během 19.století.

sdgdgr

Cvičení má čtyři hlavní kroky, které si každý učitel může zpracovat jinak, něco rozšířit, něco ubrat. Každopádně důležité je rozdělit třídu do skupin a vhodně vybrat a vysvětlit téma. Studenti následně mají přijít s názvem pro svou skupinu, nakreslit logo a přijít se sloganem. Důležité pro skupinu je si jasně stanovit cíl, protože to je další úkol a zároveň s tímto bodem jsou spojené další části cvičení. Jde především o to, jak se k tomuto cíli dostanou, jak zrovna oni pomohou, jakou zvolí strategii, jaký bude jejich marketing, na koho cíli a celkově jak to udělají, aby jejich kampaň byla efektivní.

Jak už jsem psal, dále záleží na každému učiteli, jak metodu rozšíří. Pokud je čas, ideální je samozřejmě, aby skupiny prezentovaly své práce a došlo k vzájemnému hodnocení.