Jak dostat debaty do hodiny?

Před pár týdny jsem byl se studenty v Brně na finále soutěže prezentačních dovedností s názvem „Prezentiáda“, kterou mimochodem doporučuji všem na základních i středních školách, a druhá část finále mě inspirovala i pro mou výuku. Šlo o upravenou verzi Oxfordské debaty. Každý tým složený ze tří lidí si vylosoval tvrzení k obhajobě, dostal hodinu na přípravu a následně měl tři minuty, v kterých se měl tým pokusit obhájit vylosované tvrzení. Po těchto třech minutách měl moderátor, porota a diváci prostor na otázky.

Proč debatu pravidelně zařadit? Studenti se pochopitelně učí a trénují hned několik dovedností – prezentují a mluví před lidmi, spolupracují, musí pracovat s vlastní nervozitou, argumentují, hledají informace, při dotazech musí improvizovat.

Jak dostat debatu do školy? První kolo máme za sebou, tak se můžu podělit o čerstvé zkušenosti. Vše si je samozřejmé možné upravit podle vlastních představ a možností. U nás máme většinou třídy po třiceti lidech, v debatních týmech mají být tři lidi, jednoduše jsem tak došel k závěru, že debatu budeme mít každý měsíc jednu, vždy na konci měsíce (nebo na začátku dalšího), deset měsíců, deset debat, deset týmu po třech lidech. Jasné počty. Množství debat a jejich forma je dobrá i pro studenty, kteří jsou introvertní, stydliví, trpí úzkostí, sociální fobií apod., pro jedince se jedná o jednu minutu za celý školní rok, na který má možnost přípravy celý měsíc dopředu.

Stejný zůstává i další princip – tři minuty na obhajobu a následně v našem případě dotazy a protiargumenty studentů ze třídy.

Pokud máme rozmyšlený systém, je nutné připravit témata ve formě tvrzení. Nabídku najdete na konci textu.

První tým si téma mohl vybrat z nabídky. Další skupině je už ale téma vylosováno a to skupinou, která právě odprezentovala, to znamená, že první tým losuje téma pro druhý tým, druhý tým pro třetí atd. Losuje se vždy měsíc předem, to znamená, když nám na konci září obhajoval tým první, tak ve stejné hodině vylosoval téma druhé skupině na konec října.

Témata je dobrá dát taková, aby bylo nutné si vyhledávat informace, proto měsíc na přípravu. Trest smrti, eutanazie apod., to jsou základní témata, na která studenti mají názor a není pro ně nutné hledat argumenty, opírat se o odborníky, proto jsem podobná „základní“ témata vynechal a soustředil se na něco těžšího. Zároveň by téma mělo byt dané ve větě, jako tvrzení, které je alespoň trochu kontroverzní, jde proti většinovému názoru. Obhajující tým musí mít obhajobu těžkou. Nezáleží na tom, jaký má prezentující tým názor na danou věc, obhajuje názor, který tým obdržel. Tým je v roli.

Důležitá je určitá kultivovanost, při debatě by nemělo dojít k „hádkám“, publikum by se mělo zeptat, prezentující odpovědět, možné je ještě nějaké upřesnění dotazu a „dodělání“, ale nemělo by slovo zůstat u jednoho člověka dlouho, aby právě nedošlo k hádce a zacyklení, kdy se A ptá pořád na jedno téma, jen trochu jinak, a B odpovídá pořád stejně, ale jinak. To není smysl debaty. Smysl podobné debaty je obhajovat určité tvrzení, argumentovat, a naopak publikum má argumenty a otázky „načapat“ prezentující tak, aby nebyli schopni dál už obhájit svůj názor. Nedojdeme k pravdě, nedojdeme vůbec k ničemu, jedná se o přehlídku argumentů a protiargumentů. Samozřejmě je příjemným bonusem, pokud si někdo ujasní názor, uslyší nové argumenty.

Další věc, kterou jsem okoukal na finále Prezentiády je, že nikdo nemá k dispozici čas, jen jeden z organizátorů, který ukazuje prezentujícím barevné kartičky v určitém čase. Každé rozptýlení od argumentů je negativní, proto čas není dostupný ani jedné ze stran. Kartičky fungují tak, že jedna barva znamená „jste v čase 2:00“, druhá karta znamená „jste v 2:45, už byste měli končit“. Kartičky se jednoduše ukáží prezentujícím, kteří většinou během svých argumentů pokývají, že signál viděli. Čas je totiž jedním z aspektů, který se hodnotí. Tolerance je +/- patnáct vteřin. Týmy nemusí končit přesně v čase 3:00, ale pro úspěšné zvládnutí časového limitu je nutné skončit mezi 2:45 až 3:15.

Co dalšího se hodnotí? Samozřejmě argumenty (jejich pravdivost, styl komunikace – verbální i neverbální; ale třeba i úvod, kde by mělo být představení tématu a pohled na věc) a reakce na protiargumenty z publika, v našem případě od spolužáků. Hodnotit by se měla i týmová spolupráci, protože před třídou stojí tři lidi, kteří by se měli určitým způsobem předat slovo, doplňovat se a samozřejmě si minimálně rozdělit, kdo co řekne.

Uvidíme, jak pokus zařadit jednou měsíčně debatu do výuky dopadne, ale po prvních pokusech ve dvou třídách jsem byl nadšen, hodně mi to zvedlo náladu. Dobrá témata, super vystoupení, výborné protiargumenty a dotazy. V jedné třídě debata pokračovala i po hodině. V podstatě jde vidět skutečné učení v přímém přenosu. Debaty zabraly 30 až 35 minut, vždy jsme ještě stihli něco málo probrat. Čas debaty půjde snížit, protože jsem na začátku ještě vysvětloval pravidla, na konci jsme zas hodnotili (obecně debatu, jestli to bude přínosné).

Na co si dát pozor? Krom klasického důraz na pořádné vysvětlení je to především možnost točení se v kruhu, kdy se deset minut řeší jedno téma, jeden dotaz, ale nedojde pochopitelně k žádnému posunu a rozseknutí, proto je pozitivní, když se bude hlásit co nejvíce studentů s co nejvíce dotazy z různých úhlů pohledu. Dobré je i to, aby učitel měl připraven pořádný dotaz pro případ, že se debata zasekne.

Nabízím základní balíček témat, témata pochází z Prezentiády a druhá část jsou témata skutečných odborných debat, které jsem našel na internetu:

Moderní technologie nás učí být nesamostatnými.

Hranice dospělosti by měla být snížena na 16 let.

Vrcholní sportovci mají adekvátně vysoké platy.

Sobecké myšlení přináší užitek i jiným osobám.

Ve společnosti by měla fungovat absolutní svoboda slova.

Televizní reality shows mají velký přínos pro společnost.

Vyučování dějepisu na školách je přeceňováno.

Jako dospělý je člověk šťastnější než jako dítě.

Vězni by neměli mít právo volit.

Zavedení eura by bylo chybou.

V centrech měst by se neměla stavět nová nákupní centra.

Současná míra (i)migrace je hrozbou pro Evropu.

Ve městě by mělo být co nejméně zelených ploch.

Rozdělení Československa bylo chybou.

Nelegální sdílení filmů ničí filmový průmysl.

Nemocnice je jediné bezpečné místo pro porod.

Stát by měl posílit postavení žen pomocí kvót.

Vysokoškolské studium by mělo být zpoplatněno.

Další tvrzení budu postupně přidávat. Zatím mám připravená témata, z kterých ještě musím tvrzení udělat. Jedná se například o základní nepodmíněný příjem, umělou inteligenci, samořídící auta a jejich zodpovědnost například za nehody, úprava lidských embryií a další témata související s genetickým inženýrstvím, volby a volební systémy, fast fashion, přínos dětské práce, drogy a jejich přínos, kvóty, omezení volebního práva, progresivní zdanění, placené zdravotnictví, masná výroba, Čína, právo na bydlení, význam vězení.

Kompletní Příručka pro začínající učitele

Roční práce je u konce. Od minulého srpna vycházely texty věnující se tématu „začínající učitel“. Texty jsem doplnil, upravil, opravil a přidal nové kapitoly. Přidal jsem i celou druhou část, kde je balíček základních metod, které se podle mě hodí do prvního roku učitelování. Hodně štěstí.

Příručka je zdarma, stejně tak blog byl a bude volně dostupný, ale rozhodl jsem se výjimečně zkusit zveřejnit číslo mého účtu, pokud by někdo chtěl poslat odměnu za Příručku, což je zatím moje „největší práce“, nebo samozřejmě celkově za mou práci na blogu. Pokud se tak rozhodnete, tak vám velmi děkuji. Číslo účtu je 184658703/0600.

Obsah k nahlédnutí:

Příručku můžete stahovat zde:

https://ulozto.cz/file/oHyYLHb61tMo/priruckaprozacinajiciucitele-pdf#!ZGZ3AwR2AmEzZJR5MGIzZGMvL2V4Az9AqQSAo2SQrTgXJQyzLD==?showDialog=1

„České oběti Pornhubu“ – metodika

Sexuální výchova, jiná než „kondom je ochrana, AIDS nemoc“, se dostává do popředí zájmu. V českých médiích stoupl zájem nejen s událostmi kolem Feriho, ale už předtím se dlouhodobě věnoval a stále věnuje tématu Jakub Zelenka z Deníku N, který popsal porno násilné praktiky, které se dotýkají České republiky, protože naše země je skutečným pornocentrem minimálně Evropy a největší firmy vyrábějící filmy pro dospělé zde mají minimálně pobočky a kanceláře. Jeden z jeho článku se výrazně dotkl i tématu, které nakousl New York Times svým textem „The Childrem of Pornhub“, zkráceně jde z pohledu práva o dítě, které nahrálo nahrávku, která se následně bez jejího vědomí objevilo na Pornhubu, jednom z největších světových dodavatelů erekcí do ložnic. A Jakub Zelenka našel podobné příklady i v České republice, o těch vypráví mnou vybraný úryvek.

Kam téma zařadit do výuky? Poslední měsíc první ročníku střední školy patři u mě tématům, které se točí kolem sexu, ať se je to sexuálně motivovaná kriminalita, sexuální deviace, homosexualita, ale například i vliv pornografie. Ale následující téma lze použít i v jiných ročnících a v jiné situaci. Přijde mi, že téma funguje i samostatně jako například jedna z posledních hodin před koncem školního roku. Nebo jen suplovaná hodina. Dost učitelů určitě zná situaci, kdy na konci školního roku už jsou všichni unavení, psát zápisky a jet výklad už nemá moc smysl, stejně tak některé složité metody, tak přesně sem se podle mě hodí následující hodina, nebo její část, protože nakousne několik témat, ke kterým je možné následně vést diskusi.

Na úvod poskytneme studentům zkrácený text, který se při správném formátování vejde přesně na jednu stránku:

18. května 2021 10:19, Deník N

České oběti Pornhubu. Vedle pornohereček se nedobrovolně objevila i patnáctiletá

JAKUB ZELENKA

Pornhub, jeden z největších serverů s pornografií na světě, se v USA a Kanadě dostal do vážných problémů, když vyšlo najevo, jak odvrací zrak od kontroly svého obsahu. Na pornoserveru vedle profesionálů končila videa dětí i obětí znásilnění. Bez větších problémů je mohl nahrát kdokoliv s anonymním účtem. Situaci výrazně změnil až prosincový článek The New York Times, který nesl název The Children of Pornhub (Děti Pornhubu) a popisoval utrpení a zničené životy lidí, kteří na videích v nezletilém věku nedobrovolně skončili na pornostránkách a nemohli se bránit. A když už například s pomocí rodičů dosáhli smazání videa, někdo ho tam kvůli benevolentním pravidlům prostě nahrál znovu.

Psala jsem, ať to smažou, ale bez odezvy

Bylo jí 15 let a v roce 2019 ze zoufalství ve tři hodiny ráno psala na poradnu E-Bezpečí Univerzity Palackého. „Obracím se na vás kvůli pomoci. Před nějakou dobou vyšlo ven video, kde spím s klukem na veřejnosti. Týden nazpátek to video někdo dal na Pornhub. Zkoušela jsem tam psát několik e-mailů, aby to smazali, že se jedná o dětskou pornografii, ovšem bez zpětné vazby.“

Další příběh se odehrál půl roku před tím, než vypukla kauza kolem Pornhubu ve Spojených státech. V polovině dubna, v době, kdy bylo Česko uzavřené kvůli pandemii koronaviru, si sedmnáctiletá dívka začala povídat přes webkameru s náhodnými lidmi prostřednictvím služby Omegle. Ta dokáže propojovat lidi napříč světem, aniž by požadovala jejich registraci.

Potkala jsem tam kluka, který se zdál jako jediný normální a k tomu se mi líbil. Videochatovali jsme přes pět hodin, rozuměla jsem si s ním. Přišlo i na část, kdy jsem měla něco ukázat a on se na to díval. Byla jsem v tílku a měla jsem tanga a ukazovala jsem své pozadí, nic více,“ popisuje mladá dívka průběh setkání.

Později se diskuse z Omegle přesunula i na Instagram. „Chvíli jsme si psali, ale pak to nějak pominulo,“ popsala dívka. Jednoho dne jí ale kamarádka poslala odkaz na sérii sestříhaných snímků na Pornhubu. Mezi kompilací záběrů dalších žen se objevila i ona – poznala výjev ze své dubnové konverzace.

„Video má 25 tisíc zhlédnutí a jde mi vidět do obličeje. Je mi 17, což znamená, že vlastně on (ten kluk) šíří dětskou pornografii. Ve zprávě jsem mu napsala, ať video smaže ze všech portálů, jinak to budu řešit s policií, na to mi ani teď nereaguje. Nevím, co dělat. Ráda bych, abyste mi poradili. Odkázala mě sem Linka bezpečí,“ obrátila se dívka na odborníky z poradny E-Bezpečí.

Další případ je sice z roku 2017, nicméně pravidla pro nahrávání obsahu na servery Pornhubu se zásadně neměnila, tedy až do odhalení amerických novinářů.

„Posílali jsme si s kamarádem naše nahé fotky a videa. Později mě kontaktovalo několik lidí skrze to, že má videa našli na Pornhubu s mým jménem. Psala jsem kamarádovi, ale odpovídal, že ta videa nezveřejnil on. Prosím vás o radu a pomoc, jak tato videa z toho webu smazat, nejlépe co nejrychleji a bez toho, aby se to dozvěděli rodiče. Už teď mě obtěžuje dost lidí,“ svěřila se v daném roce dívka, které bylo pouze 15 let.

Odkaz na celý článek (paywall):

https://denikn.cz/626067/ceske-obeti-pornhubu-psala-jsem-at-to-smaze-videly-me-desitky-tisic-lidi-volala-o-pomoc-nezletila/?ref=list

Jak s textem pracovat? Samozřejmě si každý může najít svůj vlastní způsob, svou vlastní ověřenou cestu. Já jsem se pravděpodobně vydal cestou nejmenšího odporu a nevymýšlel jsem nic složitého (to možná přijde časem).

Jako první bych doporučil probrat důsledky, jaké mohou mít události na oběť.

Další otázky by mohly směřovat na prevenci. V hodinách jsme postupovali tak, že jsem udělal na tabuli jednoduchou tabulku, kde jsem udělal jednu škatulku „osobní“, další „firmy/server“ a „stát“. Studenti tedy měli za úkol vymyslet, co se sdílením (především) dětské pornografie na obřích legálních serverech mohou dělat individuálně lidé řešící podobný problém, co přímo server poskytující dětskou pornografii a co stát. A až se nám možnosti zaplní, musí padnout i otázka, jestli s tím něco mohou udělat i jiné společnosti, které nejsou přímo napojené na porno byznys. Toto je podle mě jednoduchá cesta, jak s textem pracovat, zabere dvacet až dvacet pět minut a pak se učitel může věnovat dalšímu tématu, dalším otázkám. Například konsentu, kde velmi doporučuji video přirovnávající sexuální konsent s konsentem k pití čaje.

Jaké mohou být odpovědi a jaké jsou další okolnosti, které by učitel mě znát? Pokud se budeme bavit o důsledcích pro/na oběť, jedná pochopitelně o zvýšený stres, který může vést k poruchám spánku a poruchám příjmu potravy. Ve vážnějších případech se může jednat o sebepoškozování až sebevražedné myšlenky. Problém může být i budoucí navazování vztahů a nedůvěra k lidem.)

Mezi osobní prevenci samozřejmě patří především nic nenatáčet a nefotit. V čem je problém u firem, to je kontrola obsahu a kontrola uživatelů, protože na některé pornoservery je (bylo) možné nahrávat anonymně, tedy naprosto bez registrace a bez kontroly vlastníků stránek. Stát samozřejmě může působit osvětově, ale spíš trestat, měnit zákony, zvyšovat tresty apod. Ale klíčová je právě poslední dodatečná škatulka „další společnosti“, protože v USA a Kanadě se situace zlepšila poté, co Visa, Mastercard a Paypal odmítly hrát prostředníky pro podobné kšefty, odstřihly se, což znamená, že nebylo možné, aby pornoservery dostaly peníze od svých uživatelů (za prémiové účty, větší kvalitu obrazu a videa nedostupné běžným uživatelům), jednoduše vyjmenované firmy odmítly, aby přes ně šly peníze s cílem pornoserver podporující dětskou pornografii, tím donutily stránky zapracovat na kontrole svého obsahu, protože peníze jsou na prvním místě.

O většině případů se nedozvíme, často se o nich nedozví ani lidé, kteří ve videu účinkují. Jen dvě oběti z deseti, které jsou vydírané intimním materiálem, nahlásí případ policii.

Jak už jsem psal, problém Pornhubu byl, že videa mohli nahrát neregistrovaní uživatelé. Firma tedy neměla tušení o materiálu, který měla na vlastních stránkách. Mimochodem, nejedná se pouze o dětskou pornografii, ale i násilná videa či videa s lidmi, kteří se stali součástí obchodu s bílým masem. Firma celému problému samozřejmě může poměrně jednoduše zabránit, když bude chtít – pouze registrovaní uživatelé budou schopni nahrávat videa a zároveň samozřejmě registrace bude ověřována.

Xvideos, další problémový pornoserver a firma, která je přímo z České republiky a je ještě navštěvovanější než Pornhub, zatím nic neudělal.

V následujícím odkaze jsou nejnavštěvovanější stránky na internetu, kde mezi vyhledávači a sociálními sítěmi jsou prakticky pouze pornostránky:

https://www.similarweb.com/top-websites/

Target Diagram a další metody pro konec školního roku

Target Diagram

Možná nejsložitější metoda, ale pravděpodobně taky nejlepší. Výborný nástroj k analýze.

Představte si klasický terč (například na šipky). Ve středu terče jsou hlavní body, argumenty. Tím, jak směřujeme od středu terče směrem k okraji, tak jsou body a argumenty méně podstatné. Už jen v takovéto podobě lze metodu použít.

Ale taky můžeme terč ještě rozdělit například na čtyři části a zvolit si kategorie, což doporučuji, protože se tím cvičení stane náročnějším a teprve tehdy to bude skutečná analýza. Lze analyzovat příčiny, důsledky, ale i čistě nějaký stav či proces. Lze použít v dějepise a občance, ale určitě taky v zeměpise a snad i v dalších předmětech. Ukázkové téma by mohlo být například „důsledky únorového převratu z roku 1948 v Československu“ nebo „příčiny nástupu Hitlera k moci“ (ale také „důvody dlouhodobě vysoké nezaměstnanosti ve Španělsku“) – terč rozdělíme na čtyři části, zvolíme kategorie, například politické, ekonomické, bezpečností a společenské. Studenti pak už jen doplňují cvičení, samozřejmě mohou pracovat například ve dvojicích. A nebo pokud máme čtyři kategorie, tak můžeme vytvořit skupiny po čtyřech a každý student zpracuje svou kategorii v určitém časovém limitu a následně studenti sdílí výsledky své práce ve skupině. Nemusí se tedy nutně jednat už o probrané učivo, ale lze použít i jako úkol ke zpracování nových informací.

Metodu jsem použil například i tak, zrovna jsem musel improvizovat, protože jsem měl málo času, že jsem nakreslil terč na tabuli a chtěl jsem zopakovat fašismus v Itálii. V první fázi měli studenti přemýšlet, jak lze terč rozdělit, na jaké kategorie. Dostal jsem šest návrhů, o kterých jsme hlasovali a čtyři nejúspěšnější se dostali do terče. Následně jsem nechal studentům dvě tři minuty na rozmyšlení a společně jsme analyzovali fašismus jak podle kategorií, tak i podle důležitosti jednotlivých bodů.

Strom

Opět se nezapře, že učím dějepis, protože v metodě jde především o příčiny a důsledky. Strašně organizačně jednoduchá věc. Představte si, že uprostřed pracovní plochy, například papíru, udělám horizontálně čáru. Pod čarou jsou kořeny, nad čarou kmen a větve. Prostě klasický zjednodušený strom. Kořeny představují příčiny, čára a kmen mohou znamenat začátek události nebo přímo událost, větvě pak důsledky.

V pracích, které můžete vidět a které vypracovali studentky a studenti septimy během patnácti minut v hodině, kořeny představují příčiny vzestupu fašismu v Itálii, „kořeny vzestupu“, důvody, proč se fašismu podařilo usadit zrovna v Itálii. Čára představuje nástup fašismu, oficiální zisk moci, tedy pochod na Řím. Jednotlivé větve představují fašistické upevnění moci, co používali za metody, jakou politiku uskutečňovali apod. Samozřejmě vše může být propojené, dokonce by to tak mělo být – z jedné větve vyroste další menší.

Lze použít jako opakování většího tématu, opakování právě probrané látky. Stejně tak si myslím, že metodu může použít učitel prakticky v jakémkoliv předmětu.

Alpha Box

Další jednoduchá věc, která se hodí pro třeťáky na prvním stupni, stejně jako pro maturanty. Jde o seznam písmen z abecedy, studenti mají najít slova z probrané látky s tím, že vždy musí začínat daným písmem abecedy. Samozřejmě s cílem zaplnit celý „box“ a všechny pojmy vysvětlit. Pro studenty je cvičení ale vážně náročnější, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, protože když se studentů zeptám, co je oligopol, tak mi to 99 studentů ze 100 poví. Ale pokud jim dám Alpha box a řeknu: „Půl roku jsme probírali ekonomii, zkuste zaplnit Alpha box termíny z ekonomie a ekonomiky a zároveň termíny vysvětlit,“ pro studenty je těžké pojmy vyhrabat. Proto jsem cvičení zadával zatím vždy do dvojic a po pár minutých jsem na tabuli napsal nápovědu, v podstatě šlo o témata, která jsme probírali. (A třeťáci mohou například zaplnit box zvířaty nebo mohou trénovat slovní zásobu v angličtině.)

Alpha Box lze najít na internetu volně ke stažení, ale často s nějakou poznámkou v angličtině, proto spíš doporučuji vyrobit si vlastní ve Wordu.

„Musíme si promluvit o Vrběticích…“

Škola by podle mě měla odrážet realitu. Nebo by o to měla usilovat. A jednou z možností je reagovat na aktuální situace a „přinést“ je do školy. Jednou z nejvážnějších událostí posledních let, kterou pravděpodobně většina studentů minimálně zaznamenala, je výbuch skladu ve Vrběticích, respektive odhalení pachatelů ukazující na ruskou vládu.

Právě teď je ideální příležitost. Minulý týden byl ještě bez informací, kontextů a některých reakcí, a byl plný emocí. Teď jsme dostali další informace, vyjádřil se náš šéf ozbrojených sil, situace se trochu uklidnila, do médií se vrátily volby, a proto se my ve škole můžeme v klidu vrhnout na Vrbětice a Rusko.

Jak s tím pracovat ve škole? Každý má svůj pohled na věc, důkazy nejsou a nebudou odhalené, je to dost kontroverzní téma. Právě proto bychom s tématem měli  pracovat. Poučení o reálném světě. V nejhorším případě získají studenti „jen“ přehled. V lepším případě zjistí něco o mezinárodní politice, o politice ruské vlády, co to je BIS a další znalosti, v nejlepším případě povede aktivita k vyhledávání informací, vytvoření vlastního názoru a jeho obhájení.

Nenajdete zde jeden jednoduchý návod, kterým se má někdo řídit krok za krokem, ale spíš učitelskou „samoobsluhu“, kde bude několik úrovní a v každé části si může kdokoliv vybrat cokoliv, co mu vyhovuje, některé části lze úplně vynechat. Vždy záleží na tom, v jaké třídě se bude téma řešit a kolik času učitel má.

1)

Důležité je přijmout, že ne všichni budou informováni, někteří nebudou vědět nic a někteří jen něco zaslechli. Proto bych první fázi času určenému na tuto aktivitu věnoval sběru informací a shrnutí toho, co se vlastně stalo, aby všichni byli v obraze a aby si případně i lidi nahlas nediskutující z hodiny něco odnesli. Přínosné může být i vytvoření časové osy.Společný brainstorming je první možnost. Jednoduše dáme společně ve třídě dohromady, co se stalo, kdy se stalo. Učitel se ptá na otázky, studenti odpovídají. Následně rekapitulujeme, aby nám zůstala jen fakta. Brainstorming můžeme probíhat v první fázi ve skupině.

Puštění reportáže. To je druhá možnost, která mě napadá. Samozřejmě to může být celá aktivita nebo jen úvod k společnému brainstormingu a další práce. Zároveň to může být reportáž z původního výbuchu nebo reportáž připomínající výbuch po pěti letech, která je k dispozici na YouTube.

Studentský referát. Určitě taky jedna z možností, kdy zadáme práci studentovi, studentce nebo i skupině studentů, kteří na úvod představí, co je zatím známo.

Čtení textů. Pokud máme čas a chceme, aby pracoval každý student, aby si každý student získal své informace a vytvořil názor, tak můžeme rozdat článek z důvěryhodných médií (podle výzkumů učitelé nejsou moc mediálně gramotní, tak pro jistotu přidávám, že důvěryhodná média jsou například Česká televize a Český rozhlas a jejich webové stránky). Opět lze pracovat ve skupinách. Můžeme dopředu zadat otázky, ty mohou být pro všechny skupiny stejné, ale také můžeme rozdělit celou kauzu na části a dát každé skupině jiný úkol i jiný text, ale tím už samozřejmě upustíme od věcí, které jsem psal v úvodu odstavce – každý si nevytvoří názor, respektive každý si vytvoří názor na něco jiného, na jinou fázi.

Zde může být vložená fáze věnováno studentským otázkám. Co chtějí vědět? Čemu nerozumí? Co je zajímá? Co ještě nepadlo a oni to chtějí doplnit?

2)

A co se vlastně stalo? Tím myslím, že si musíme skutečně ujasnit, co se stalo. Výbuch muničního skladu. Udělali to Rusové. Ok. Ale byl to terorismus? Válka?

Terorismus je definován jako útok na civilisty s politickými, náboženskými či ideologickými cíli a jde i o psychologickou rovinu – vyvolat co největší strach. Definice na stránkách ministerstva vnitra.

Naproti tomu válka musí být oficiálně vyhlášena, bojují v ní ve skutečnosti obě strany a měli by v ní bojovat profesionální vojáci. Definice na stránkách ministerstva vnitra.

Tyto pojmy mohou žáci vyhledávat, sami si definovat a sami se rozhodnout, kam útok na Vrbětice spadá a vysvětlovat důvody, proč tam patří, nepatří, čímž budou analyzovat. A samozřejmě zajímavé mohou opět být „hádky“ ve skupinách.

Problém je, že Vrbětice vlastně nenaplňuje definice terorismu ani válečného aktu, možná proto se objevil pojem státní terorismus. Tam by případně mohli studenti narazit na definici z Wikipedie (prakticky asi nic jiného nenajdou):

„Odborníci na zahraniční politiku, Michael Stohl a George A. Lopez, ve své knize z roku 1988 klasifikují státní terorismus na tři druhy.

  • 1. Donucovací teroristická diplomacie (diskrétní a ovládaná, nepodrobení je nepřípustné)
  • 2. Skrytý státní terorismus
    • a) Tajný státní terorismus (přímá spoluúčast státu, např. oslabit vlády nebo zastrašovat jiné státy nebo jejich představitele)
    • b) Státem sponzorovaný terorismus („stát nebo soukromé skupiny jsou zaměstnány v podnikání teroristické činnosti ve jménu sponzorujícího státu.“)
  • 3. „Náhradní“ terorismus (asistence jiného státu nebo skupiny, která vylepšuje jeho schopnost praktikovat terorismus)
    • a) Státem sponzorovaný
    • b) Státem „požehnaný“ (odsouhlasený, s tichou podporou) (např. skupina podniká terorismus a není výslovně podporována státem, ale ani ne odsuzována)“

Patří sem Vrbětice?

3)

Já bych se chtěl bavit i o tom, jestli v situaci po oznámení najdeme něco pozitivního, najdeme od nějakého představitele našeho státu vhodné chování? Naopak, najdeme negativní postavy? Kdo? Proč? Opakuji, že tady jen o situaci po oznámení informací a míří především na naše politiky.

4)

Samostatnou kapitolu v rámci „chování politiků“ tvoří prezident a to z důvodu oficiálních, podle Ústavy ČR je Miloš Zeman vrchním velitelem ozbrojených sil, proto je jeho chování a reakce důležité. Chování a reakci Miloše Zeman tudíž můžeme taky probrat. Způsobu je opět několik, od brainstormingu, po skupinovou práci a rozbor pozitivních a negativních částí jeho vystoupení. Co je špatného na tom, že reagoval až osm dní po odhalení? Je na tom něco pozitivního? To je první podstatná věc k hodnocení. Druhá je samozřejmě samotný obsah jeho slov a relativizace útoku, čímž nahrál ruské propagandě, s kterou by se mimochodem opět dalo pracovat. Dokonce by nemuselo být špatné začít využitím Zemanových slov z ruského pohledu. Nebo si pustit první tři čtyři minuty jeho rozhovoru na Primě (k dispozici na YouTube), kde se lze bavit o jeho chování.

5)

Další možností je kontext, souvislosti, větší přehled. Bulharsko a jejich výbuchy muničních skladů pravděpodobně zazní už v úvodu, ale kdyby ne, tak je můžeme zařadit do většího obrázku současného dění. Tam patří i válka na Ukrajině. Tématem může být i BIS a jejich každoroční upozorňování na ruské aktivity, ať už na sociálních sítích, kde je jejich taktikou „pokud bude hodně pravd, nakonec nebude žádná pravda“, nebo na ruském velvyslanectví v Praze, kde je velký počet lidí, který není adekvátní našemu zastoupení v Rusku ani žádnému jinému zastoupení dalších mocností v České republice. Závěr BIS tedy je, že se jedná se o agenty. Stejní agenti, kteří měli na svědomí výbuch ve Vrběticích, měli na svědomí i otravu Skripala ve Velké Británii, což může být další téma, další propojení, ale zároveň můžeme rozebírat rozdílnost útoků a mnohem větší rozměr útoku u nás.

6)

Hodnocení hodiny a aktivit. Bylo to pro studenty prospěšné a přínosné? Dozvěděli se něco? Jak se jim pracovalo? Lze podobné aktivity zařadit častěji? A samozřejmě další a další otázky, které budou zajímat učitele.

Metoda „Diamond diagram“

Jak už to u mě bývá, dlouhé roky jsem měl v šanonu metodu, která čekala ve stínu jiných, ale poslední tři týdny jsem se konečně odhodlal a použij ji hned několikrát. Jmenuje se „Diamond diagram“. Použitelná snad do všech předmětů, forem výuky i typy škol.

Původní model Russela Tarra vypadal takto:

O co jde? O konstrukci, která se skládá z pěti pater a devíti políček. Diamant.

Vhodné na opakování, zjištění názorů, seřazení a hodnocení čehokoliv a kohokoliv.

Metoda se dá použít pro tolik variant cvičení, že nevím, kde začít. Nejjednodušší variantou je, že pomocí diamantu můžou studenti řadit například panovníky, ale určitě i například státy a obecně zeměpisné „věci“, stejně tak zvířata podle určitých kategorií, chemické prvky apod. Ale pro účely textu budeme pracovat s dějepisem, s panovníky.

Na vrchol patří podle studentů ten nejlepší. Co „nejlepší“ znamená, o jakou kategorii půjde, samozřejmě můžeme taky volit a lze diamantů zpracovat víc například ve skupině. Představme si, že na vrchol dám Karla IV., do stejného políčka lze ještě napsat krátké vysvětlení, argumenty, proč zrovna on patří na vrchol. Samozřejmě další patro patří dvou panovníkům, kteří byli taky úspěšní, taky vrcholní představitelé státu, ale skončili těsně pod vrcholem. Vlastně nejtěžší a nejvíc problémové je prostřední patro, místo pro tři panovníky. „Neutrální“ patro. Můžeme sem dát panovníky, s kterými si moc nevíme rady, kteří měli výborné úspěchy, ale v některých záležitostech selhali. Také sem lze dát nějaké specifické hodnocení, jako nejkontroverznější panovníci. Další dvě patra jsou pochopitelně zrcadlem dvou nejvyšších pater, dole je tedy nejhorší panovník a nahoře nad ním jsou dva také neúspěšní panovníci, ale dno jim uteklo, něco se jim přece jen podařilo. Nebo jen  nebyli tak hrozní. To je první způsob, jak s metodou lze pracovat – vrchol, spíše pozitivní, úspěchy i neúspěchy, spíše negativní, dno. Všechny pole by samozřejmě měla být vyplněna i argumenty, proč si panovník vysloužil dané hodnocení.

Například takto studenti pracovali během minulých týdnů, můžete zde vidět hodnocení Versaillské mírové konference nebo řazení důsledků úspěšných římských válek ve starověku:

Všechny další varianty použití jsou na podobné úrovni, založené na principu řazení – hodnocení – argumentování nebo hodnocení nejvíce důležité – nejméně důležité. Místo řazení můžeme například vzít důsledky a řadit je od těch pozitivních až po negativní s tím, že uprostřed budou důsledky, které mají pozitiva i negativa a je těžké je zařadit na jednu stranu. Stejně takto můžeme vzít jednu osobnost a hodnotit její činy (ale i díla například), abychom některé historické postavy neměli čistě jen za pozitivní nebo negativní, dějiny jsou vždy složitější. Stejně může napsat tvrzení a podobně řadit do diamantu argumenty, nahoře samozřejmě „top“ argument pro tvrzení, dole argument nejvíc proti tvrzení.

Varianty, které jsem popsal, jsem v posledních týdnech se studenty vyzkoušel v distanční výuce, vše bylo pochopitelné, pro mě se to dobře opravovalo, studenti museli vždy ukázat, že látku znají a následně o alespoň trochu přemýšlet, což mi přijde jako hlavní varianta, jak by mělo učení v současné době probíhat. Aplikovat zrovna naučené. Pro studenty jsem vždy dal k dispozici diamant jak ve wordu, tak i v „jpg“ formátu, každý je na jiném zařízení, každému vyhovuje něco jiného, možná by se hodil i „pdf“ formát.

Můj původní diamant byl špatně zpracovaný, jak můžete vidět na předchozích screenech prací, i proto se jeden ze studentů rozhodl zpracovat diamant vlastní a následně mi ho poslal pro použití:

Myslím, že lze najít i další využití metody. Pokud vás něco napadne, budu rád za komentář, stejně tak pokud vyzkoušíte v trochu jiné podobě a situaci.

Propaganda v první světové válce

Dnes se pokusím představit konkrétní metodiku do dějepisu, možná i společenských věd nebo mediální výchovy. Aktivita se týká propagandy za první světové války a je spojením tří impulsů. Prvním je, že jsem vždy žákům ukazoval pár plakátů, ale bylo to pouze na náhodné bázi s otázkami do davu. Teď jsem tomu chtěl dát konkrétnější formu. Za druhé, v ŠVP máme přímo výstup týkající se propagandy. Třetí částí, která dala dohromady tuto aktivitu, je náhodně nalezená prezentace na serveru „Moderní dějiny“, na kterou jsem narazil, když jsem hledal konkrétní plakáty. Odkaz naleznete na konci textu, prezentace nabízí jak výklad, tak i obrazový materiál, z kterého každý může čerpat po svém. Jak jsem to udělal já, o tom je právě následující text.

Aktivitu jsme si prošli s třetími ročníky na střední škole, ale myslím, že by neměl být problém ji probírat s mladšími středoškoláky, ale v určité podobě doporučuji probírat i na druhém stupni.

První otázka, na kterou cítím, že musím odpovědět, je, proč vlastně pracovat s propagandou z první světové války?

Za časů normálních i distančních je to „něco jiného“, trochu rozptýlení. Pokud zadáme jako skupinovou práci, tak především za online výuky dojde ke spolupráci, která nemusí být v posledním období tak častá. Zároveň klasicky musí studenti argumentovat, přemýšlet, analyzovat. Výhodou je, že dnešní studenti jsou zaměřeni více na vizuál místo textu, proto je i v souladu s jejich každodenním životem na sociálních sítích. A především dochází ke spojení s mediální výchovou a naprostému splynutí s dnešním dnem, smysl propagandy se nemění a je dnes extrémně důležité mít základní mediální gramotnost a umět prohlédnout propagandu. Zároveň se můžeme dostat k tomu, jaké metody a prostředky se používali před sto lety v mediální sféře, alespoň trochu zažít tehdejší časy, probrat psychologii doby, ale třeba se i bavit o vztahu k reklamě (a obecně komercializaci) v jednotlivých státech. Téma tak rozhodně není jen o první světové válce, ale má mnoho vrstev. Záleží jen na nás, jak téma a práci s ním uchopíme.

Je několik možností, jak s plakáty pracovat:

  1. Samozřejmou klasikou je jednoduše promítání plakátů a hromadný brainstorming, doplněný otázkami.
  2. Podobnou variantou může být samostatná práce zadaná individuálně každému studentovi, kdy se vybere jen malé množství materiálu, student dostane čas a pak začne hromadná reflexe s promítáním. Všichni studenti mohou dostat například čtyři stejné plakáty. Nebo abychom pokryli více materiálu, tak můžeme studentovi dát jednu sérii plakátů a druhému studentovi jinou sérii plakátů.
  3. Kdybychom byli ve třídě, ideální možnost je pro mě osobně dát plakát dvojicím, dát jim čas na společné probrání a pak hromadnou reflexi. Tato varianta by mohla mít druhý krok – dvojice studentů by se po pár minutách spojila s jinou dvojicí a společně by probrali ať už stejné plakáty, nebo podle mě ještě lépe, každá dvojice by si do nově vytvořené čtveřice přinesla své odlišné plakáty a práce by spočívala v porovnávání, hledání stejných prvků, ale pochopitelně především odlišných.
  4. Další možnosti jsou už různé skupinové práce, po čtyřech až šesti studentech. Stejně jako první varianty byly použity individuálně, stejný systém může probíhat i ve skupinách. To znamená, každá skupina dostane x propagandistických plakátů, společně diskutují, snaží se dojít k závěrům a na konci se společně bavíme, co studenti našli, zjistili a k čemu došli. To je varianta, kterou jsem použil během distanční výuky.

Práci lze na něco zaměřit, mě zajímalo především srovnání jednotlivých států a válečných bloků, čím se jejich styl lišil.

Jaké plakáty jsem vybral a sdílel se studenty?

Velká Británie:

Francie:

Německo:

USA:

Rusko:

Britská negativní motivace ke konci války:

Centrální mocnosti jsou v propagandě zaměřeny spíše na „duchovní“ stránku. Reklama v Rakousku-Uhersku a především Německu byla považována za něco vulgárního, proto jsou vojáci zobrazováni důstojně, v propagandistických plakátech nenajdeme žádnou senzaci nebo dokonce humor. Je zobrazován „opravdový voják“.

Státy Dohody se od sebe pochopitelně lišily, Francie sama sebe zobrazovala jako zemědělský stát, Británie dbala na své impérium, ale obecně tyto státy více upozorňovaly na svobodu a byly extrémně napojené na reklamu. Jejich propaganda, především britská a později americká, se nebojí humoru, zesměšňování nepřítele nebo násilí a kontroverze (zabíjení nepřítele přímo na plakátu). Americká byla posunutá o několik „komerčních fází“ dále a zobrazovala „mužskost“. Zajímavostí je i použití negativní motivace.

Mimo hlavní scénu stojí Rusko, které dlouho nemělo vlastní mediální aparát a něco jako „soukromý byznys“ v oblasti reklamy v carském Rusku samozřejmě neexistovalo. Plakáty se tedy začaly objevovat později a byly naprosto obyčejné. To se změnilo s nástupem revoluce a komunismu, ale to už je zas jiný propaganda.

Odkaz:

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/valecna-propaganda-za-1-svetove-valky/

Aktivita „soud“ na příkladu poválečného soudu s Němci

Dnešní aktivita nabízí spoustu možností na úpravu a vlastní provedení, každopádně článek píšu především jako doporučení na používání metody „soudu“ točící se kolem obhajování a obžalování někoho/něčeho. Proč? Protože pokud řešíme reálně případy v dějepise, žáci se trochu přibližují ději a realitě, atmosféře doby. Zároveň samozřejmě cvičí argumentací, spolupráci, měli by na sebe reagovat, diskutovat, „hádat se“.

Nemusíme ale řešit jen dějepis, před školní soud lze postavit i buňky, zvířata, města, státy, chemické prvky apod., stačí jen být kreativní.

Následují tři příběhy, dva reálné. Konkrétní informace najdete níže, jde ale o události po skončení druhé světové války a vypořádání se s Němci. Mnoho dalších příběhů lze najít či i vymyslet nebo upravit několik reálných příběhů do jednoho.

S cvičením jsem původně za klasických časů pracoval tak, že jsem vylosoval část třídy na obhajobu, část na obžalobu a tři lidi jsem dal jako soudce. To je jedna základní možnost. V hodině to chce projet pokud možno dva příběhy, aby se žáci prohodili a vyzkoušeli jak obhajobu, tak i obžalobu. V distanční výuce jsem nevybíral soudce, ale jen jsem rozdělil třídu na obhajobu a obžalobu. Následně jsem studenty „vyhodil“ z rolí a zeptal se jich, co si oni osobně myslí a jak by případ skončil v jejich rukou. Důležité je neustále připomínat dobu, jsme po válce, žáci musí být v roli „Němci nás pět let vraždili“.

Jak fungoval poválečný soud jsem nezkoumal, to pro mě není pointa cvičení, ale jak jsem psal, každý si může cvičení upravit podle svého a pokud někdo chce mít skutečné poválečné soudy, nikdo mu určitě nebude bránit nastudovat si téma více detailně. Mně jde spíš o přiblížení se době kolem roku 1945.

Cvičení lze zvládnout tak, že se projedou všechny tři případy. Ale v posledních letech, i naposled během distanční výuky, jsem se věnoval jen prvnímu a třetímu případu, abych během pár minut na začátku hodiny stihnul i látku.

Vždy probíráno s deváťáky nebo kvartou.

První případ – Zdeněk Sternberg

Případ vyprávím z první osoby, jako kdybych byl já Sternberg (silně nedoporučuji do rolí obsazovat žáky, „zrádce“, „Němec“ a podobné škatulky jim mohou zůstat i po hodině). Příběh se vážně stal, je popsán v Reflexu z 9. května 2013 v článku „Třísky z českého lesa“ od Dana Hrubého. Odtud pochází i všechny citace. Pokud mám správné informace, je to vážně jen příběh, ne „případ“, protože Sternberg nešel k soudu, nebyl obžalován.

Informace pro žáky:

V roce 1938 jsem studoval gymnázium v Praze. Otci byl zabaven hrad Šternberk, rodina byla bez peněz. Já jsem musel přerušit studium a pracovat na Václaváku ve Svazu řemesel.

Květen 1945:

„Najednou vtrhl do mé kanceláře asi osmnáctiletý kluk v uniformě Wehrmachtu. Ještě neměl vousy, jen takové chmýří. Byl strašně vyděšený, nemohl ani mluvit, jen koktal. Tak jsem ho uklidňoval, mluvil jsem na něj německy: odkud je a kde se tu vzal. Byl odněkud z Bavorska. Honili ho po Václaváku, on vletěl do pasáže a zahnul na první schodiště, na které narazil, a teď mi podával nějakou konzervu ze zásob Wehrmachtu jako to nejcennější, co má…“

Chlapce jsme převlékli, skryli a později šli přes Prahu:

„Věděl, že nesmí promluvit – to by znamenalo rozsudek smrti. Šel mezi námi a my se hlasitě bavili česky. Tak jsme se dostali až na smíchovské nádraží, odkud jezdily vlaky na Plzeň, kde už byli v tu chvíli Američané. Na nádraží panoval strašný zmatek, ale stál tam vlak s otevřenými vagóny naplněnými uhlím, který se chystal západním směrem. Chlapec vylezl na jeden z vagónů a v uhlí si vyhrabal takový ďolík, prohlubeň, aby na něj nebylo vidět. Víc už jsem o něm neslyšel. Snad se dostal do americké zóny.“

Zradil Sternberg Čechy? Zasloužil by trest? To už je žácích.

Druhý případ – Otto Rzach

I druhý případ je ze stejného čísla Reflexu, od stejného autora. Případ je trochu jiný, je samozřejmě možné s ním i jinak pracovat.

Informace pro studenty:

Otto Rzach byl Němec, který žil v Praze. Hodiny po osvobození byl zatčen a převezen do tábora, byl na seznamu pro odsun. Byt mu byl zabaven, stejně tak veškerý majetek, ztratil české občanství.

Svědek 1 – Marie Růžičková, Rzachova hospodyně:

„Když náš němci zabrali, tak jsme nadávali, a když studenty zavírali a naše lidi mučili, tak jsme říkali, že odplata přijde na němce. Chodila jsem k němu též poslouchat cizí rozhlas.

Svědek 2 – Růžena Buriánová, Rzachova kuchařka:

„Když nás němci zabrali, tak nás jen těšil a posiloval a varoval, abychom byli velmi opatrní, nenadávali veřejně na němce, jako se tomu dělo u něho v bytě.“

Svědek 3 – soused:

„Ing. Rzach při rozmluvách nijak necenil tehdejší válečné úspěchy němců. Naopak odsuzoval nacismus a Hitlera stejně jako předtím. Huboval na vše právě tak jako já, když jsem již bez bázně před ním němcům spílal. Mluvili jsme česky a stejně a nikdo by byl netušil, kdyby nás slyšel, že jeden z nás je němec.“

Případ, který se vážně stal a velmi vystihuje tehdejší dobu. Rzach byl určen k odsunu jen proto, že měl německé příjmení. Svědectví jsou také reálná a zápis národnosti jako „němci“, „němec“ apod., jsou okopírovaná, jsou psaná úmyslně s chybou už v původních svědectvích.

Rzach byl po šesti týdnech propouštěn na svobodu. Ale o vrácení českého občanství usiloval pět let, bylo mu vráceno až v roce 1950. A to zas byla už jiná doba.

Třetí případ – Karl Hermann Gertrud

Jméno vymyšlené, příběh je kombinací beletrie („Smrt je mým řemeslem“, Robert Merle) a mé hlavy, kdy jsem potřeboval příběh napojit na naše území, aby se soud mohl odehrávat na našem území.

Informace pro studenty:

Už jako student střední školy jsem se zúčastnil první světové války. Po válce jsem byl bez práce, maximálně jsem si občas vydělával jako kopáč.

Jelikož jsem neuměl nic jiného než střílet a bojovat, brzy jsem se chytil v různých jednotkách (polovojenské, gardy, hlídač), až jsem se dostal do SS.

Jak jsem postupně stoupal v hierarchii hnutí, dostal jsem i statek a árijskou ženu. Stoupal jsem dál z okresní až na národní úroveň.

A tehdy jsem dostal úkol. Postavit tábor pro nepřítele. Rozkaz jsem splnil a podle mého modelu tábora Dachau se stavěly další tábory.

V roce 1941 mě Reinhard Heydrich povolal do Čech, do Protektorátu. Rozkazem jsem dostal upravit město Terezín do podoby ghetta a tranzitního tábora, postavit pece pro spalování těl a obecně zařídit chod Terezína pro německé potřeby.

Na konci války jsem při pokusu o útěk chycen u Litoměřic.

Příručka pro začínající učitele – tipy 7 učitelů

Dnešní text bude trochu odlišný od jiných částí Příručky – požádal jsem totiž další učitele, aby začínajícím a budoucím učitelům dali své vlastní tipy do začátků. Ať už jste na střední škole nebo univerzitě, nebo dokonce už učíte, tohle je seznam tipů od šikovných inspirativních učitelů a učitelek, kteří mají různé krátké či dlouhé zkušenosti z různých škol a různých stupňů. Požádal jsem je o tři tipy.

Jelikož jsou tipy univerzální, nepsal jsem k učitelům a učitelkám „hlubší“ informace, jen jak dlouho učí. Předmět, místo nebo typ školy nejsou podle mě důležité (v tomto případě). Prosil jsem o tipy na sociální síti Twitter, proto někteří učitelé vystupují pod svým reálným jménem, stejně jako na Twitteru, a někteří mají „jen“ jméno svého profilu.

Zároveň se jedná o poslední díl Příručky pro začínající učitele, další příspěvek na toto téma už bude kompletní Příručka. Snad. Plánovaný termín jsem si zatím stanovil na konec srpna, kdy budu snad schopen dát vše dohromady, aktualizovat zde vydané texty, dodělat další články a části a následně vše hodit jako jeden text.

Ondřej Lněnička, učí 12. rok, z toho je 4. rokem ředitelem.

1) Učte pro děti. 

Každý Váš krok ve třídě přímo ovlivňuje Vaše žáky. Učitelem jste se pravděpodobně stali právě kvůli práci s dětmi, tak veškeré své snažení směřujte k nim. Ptejte se sami sebe, co která aktivita žákům přinese, co se při ní naučí. Ověřujte si, že se tak stalo, či dokonce, jestli se tak vůbec mohlo vůbec stát. Učí učitel. Ne pomůcka, ne metoda, ne učebnice. Vy. Vy tvoříte učitelský svět kolem sebe. Využijte toho, zapojte své žáky a užívejte si každou minutu. Přijdou chvíle, kdy to růžové nebude, ale ta práce stojí za to. 

2) Zahoďte jeden metr. 

Každý človíček ve třídě je individualita. Naše snažení by nemělo směřovat k rozřazení těchto človíčků do škatulek. Mělo by být o nalezení jejich možností, jejich talentů a podnícení jejich radosti k objevování jejich vlastních schopností. Buďte jim průvodcem v tomto objevování. Každý z nich nebude objevovat stejně rychle a stejně nadšeně. Někomu něco nepůjde, nebo naopak někomu půjde něco o mnoho lépe. A to je v pořádku. Dokonce je to skvělé! Oceňujte individuální pokroky, sledujte žáka jako takového, ne pouze jeho „čísla“ na papíře. 

3) Buďte autentický učitel

Buďte vždy sví. Uleví se Vám. Žáci ocení, když s nimi budete komunikovat bez přetvářky a upřímně. Učitel je člověk, dělá chyby, má své nálady a své názory. Nestyďte se za ně. Tvoří Vás, patří  Vám. To je ten nejlepší vzor, který žákům můžete dát.

Bohuslav Hora, učí 27. rok, z toho byl 12 let zástupcem ředitelky, 17 let je lektorem.

1)

Věnovat pozornost starším kolegům, jejich zkušenostem, často jsou neocenitelné. Tím si budujte osobní vzdělávací síť. A v dnešní době to mohou být kolegové i jinde, ne jen v mojí kmenové škole. Na sociálních sítích se to začíná dobrými učiteli hemžit.

2)

Etika učitele – něco jako učitelské desatero. Každý z nás si něco takového vytváří. Mohlo by to být něco jako nezesměšníš, neonálepkuješ, omluvíš se, poděkuješ, pomůžeš… Stálo by za to sepsat si to.

3)

Plán osobního rozvoje, růstu – i když mám titul, ještě to ze mě dobrého učitele nedělá. Stěžejnější jsou ty měkké dovednosti učitele, pedagogika a psychologie, schopnost spolupracovat, sdílet, bránit se proti vyhoření a vytrvat. Ze začátku to není vůbec jednoduché, ale které povolání je, když se dělá zodpovědně, s láskou a srdcem na dlani. Myslete na sebe. Je dobré si ten plán sepsat. Kde budu za 5 let?

David Lopaur, učí 3. rok.

1) Mít touhu hledat vlastní cesty

Přemýšlel jsem, jak tuto podoblast nazvat. Já osobně jsem se totiž během svého vysokoškolského studia nesetkal s příliš inspirativní praxí, takže ze mne Pedagogická fakulta spíše formovala unifikovaného učitele stylu „posouvače“ informací. Rovnice by vypadala zřejmě následovně: sekundární zdroj → vypracování prezentace → předání učiva žákovi. Z didaktického hlediska zřejmě mizerná hitparáda, naštěstí mi život nabídl pár inspirativních pedagogů. Ti naprosto od podlahy změnili můj pohled na výuku, vzdělávání jako takové a především cíle, kterých v tomto procesu chci dosáhnout.

Svého času jsem třeba neměl ani ponětí o nějaké aktivizující výuce. Proto bych chtěl všem začínajícím či studujícím kolegům doporučit, aby měli neustálou touhu se zlepšovat, vyvíjet se a hledat nové informace o tom, jak udělat naši práci více efektivnější, komfortnější či zábavnější. Nejen pro samotné žáky, ale také pro nás. Vymýšlejte nové materiály a zapojujte do jejich tvorby i studenty. Inspirujte se a inspirujte druhé, sdílejte mezi sebou nejen dobrou praxi, ale i tu špatnou. A především si v novém pracovišti vytipujte ty, kteří vás mohou někam posunout. Poznáte je podle toho, že žáci jejich styl výuky hodnotí kladně, v jejich hodinách aktivně pracují, zapojují se, řeší problémy a mnohdy vlastně ani nevnímají, že jsou v „procesu učení“. Vrátí se vám to a jednou to můžete být pro ostatní právě vy, kdo nové pedagogy může obohatit a ukázat jim tu svou vlastní, ale dozajista správnou, cestu.

2) Spravedlivě vést

Ve škole je extrémně důležitá důvěra mezi jednotlivými články, zvláště ve vztahu učitele s žáky. Vysvětlujte jim, proč tu či onu činnost děláte, proč jste zvolil tyto metody nebo k čemu jim to reálně bude – případně jim dejte možnost do celého procesu zasáhnout a ovlivnit jej. Nechte se od nich hodnotit, jděte s kůží na trh a klidně využijte jejich připomínek v rámci pravidelného feedbacku – my žáky ostatně hodnotíme také. Velmi tím přispějete k pozitivnímu klimatu, které u vás ve třídě vznikne, nehledě na rapidní zvýšení jejich motivace. Dejte dětem také najevo, že nejste žádný dráb uplatňující politiku cukru a biče, ale naopak jim dokažte, že vaše role je spíše průvodcovská – chcete je provést po cestě poznání a co všechno objeví, to je z velké části na nich.

Výše uvedené však implicitně neznamená, že v kolektivu nebudou platit žádná pravidla, a že byste měli být ve všem benevolentní. Naopak. Velmi dlouho jsem se vzhledem k mé povaze učil, jak nastavit pravidla funkční, na nichž se s žáky dohodneme a budeme je dodržovat (včetně mě, protože jsme v naší třídě všichni společně – když řeknu, že něco opravím do pondělí a pak jim to dám až v pátek, jak po nich potom chtít, aby dané termíny dodržovali i oni?). Má role je tak z velké části dohlížitelská: opakuji pravidla, pozitivně komentuji dodržování a klidně přistoupím i k námi zvolené sankci za případné porušování. Důležité je totiž nastavit stejný metr a pravidla, která budou platit po celou dobu vaší výuky. Žáci se tak naučí, že to, co si sami vymysleli na základě nějaké reálné životní zkušenosti, platí pro všechny – ať už je to nadaná Maruška ve třetí řadě u okna, anebo raubíř Martin u dveří. Budou tak vědět, co od každé situace očekávat a kde je hranice, za kterou se už nemají vydat, což pro ně bude znamenat zaručený pocit bezpečí a jistoty, kterou budeme jako učitelé garantovat.

3) Vytyčovat individuální cíle

Každý žák je jedinečný a takové bychom jim měli vytvářet i podmínky pro vzdělávání. Určitě znáte ten obrázek, kde jsou shromážděna zvířata pod stromem a úkol zní jasně: vyšplhat na něj. Opice by ho zvládla na jedničku, pes na dvojku a chudák ryba kouká, co si s tím má jako počít. Velmi obdobně nadané máme i žáky. Tak pracujme s tím, v čem je každý dobrý, kde má hranici potenciálu a co by šlo rozvíjet! Mapujme růst, neporovnávejme je mezi sebou, ale spíše porovnávejme výchozí a současný stav. Co totiž motivuje více, než když sami vidíte, že jste se za měsíc neskutečně zlepšili (vždy v rámci svých možností) a někam se posunuli? A když to máte podložené svým badatelským deníkem, kde je ten kus práce vidět? No a pokud vás někdo navíc ocení, za vaši práci pochválí a správně vyzdvihne úspěchy a oblasti k případnému zlepšování, budete nejen velmi spokojení, ale také získáte i zdravou sebedůvěru a touhu po dalším poznání. Ano, je to velmi náročné na čas, ale vyplatí se to a vaši žáci si vás budou vážit. A i když se vám něco jednou za čas něco nepovede, přejdou to mávnutím ruky a podpoří vás v jakékoli situaci – prostě budou stát za vámi tak, jako vy stojíte za nimi po celou dobu své práce. A to je na tom to krásné a důležité.

@lordemund13, učí 21. rok.

1)

Nebát se zeptat starších kolegů. Nikdo učený z nebe nespadl a navíc mohou být na škole zažité některé věci jinak, než by si začátečník představoval. Lepší se opakovaně zeptat, než něco pokazit.

2)

Nebát se přiznat chybu a to ani před studenty. Když učitel teprve sbírá zkušenosti je přirozené, že se občas nějaká hodina nepovede, v něčem se spletete atd. Žáci to většinou berou v pohodě a spíš ocení přiznání chyby, než hloupé výmluvy. 

3)

A když zjistíte, že škola nefunguje podle vašich představ, nebojte se odejít. Lepší dříve než později. 

A jedna bonusová rada: pokud nemáte Twitter, tak si ho založte a sledujte nějaké učitele, kteří vás budou inspirovat. A také vás povzbudí, když se něco nepodaří. Člověku moc pomůže, když zjistí, že v tom není sám.

@slecnakejsy, učí 6. rok ve školství, před tím učila několik let v soukromém sektoru.

1)

Být laskavý a důsledný – nestojí to nic, ale získáš tím mnoho. V přátelském prostředí s jasně danými mantinely se učí lépe prostě všem.

2)

Zapomeň na to, že něco nevědět je konec tvé kariéry. Jo, jasně že to víš. Ale zkus tomu i věřit. Upřímnost děti spíš ocení, než kdyby sis hrál na strejdu Googla. A půjdeš příkladem.

3)

Mysli na to, že KAŽDÉ dítě se může stát nejlepší možnou verzí sebe sama. Tak jim podej pomocnou ruku a naťukávej. 

Bonus: A ještě bych ideálně připsala, ať se vyhýbá toxickým kolegům, kteří mají neustále potřebu na děti nadávat, vysvětlovat ti, že to teda určitě nepůjde, že seš naivní a žiješ v realitou nepolíbeném světě a na každý větší nápad se tváří jako na něco neskutečně otravného.

@prayforlasagne, učí 1. rok.

Dlouho jsem přemýšlela, jak tohle téma uchopit. Rad by se našla spousta, ale které z nich vyselektovat do složky „nevyžádané“, a které naopak označit jako naprosté „must-do“? Nakonec jsem vybrala tři pro mě naprosto zásadní rady, které ti start tvé učitelské kariéry mohou výrazně ulehčit:

1) Praxe

Pokud víš, že chceš skutečně učit, ale z nějakého důvodu zatím spíš brigádničíš v mekáči na směny, doporučuju začít alespoň doučováním. Ve svém okolí -tím spíše v době koronavirové- určitě najdeš spoustu dětí, jejichž rodičům už vstávají vlasy hrůzou z představy, že na ně budou až do konce školního roku pořád sami. S Googlem se už kamarádíš, jinak bys teď nečetl/a tenhle článek, proto zkus rozhodit sítě – nějaká ta rybka, jíž jsou vody češtiny nebo matiky naprosto cizí, se do nich jistě chytne. Na částečný úvazek ale hledá učitele i spousta škol, neboj se proto zkusit učit ještě dřív, než dojdeš ke státnicím. Časově ti na většině školách jakožto studentovi vyjdou vstříc, vedení školy si je totiž dobře vědomo toho, že musíš trávit čas i ve své alma mater. A kdo ví, třeba ti po škole rovnou nabídnou plný úvazek, takže ten přechod ze studentského světa bude krásně plynulý.

2) Hledání

Dejme tomu, že praxi máš již za sebou, ale plný úvazek ti nikdo nenabídl; na poličce se práší na tvůj tvrdě vybojovaný modrý tubus a práce v nedohlednu. To se ti ale samozřejmě stát nemůže, protože začneš práci hledat včas, žejo, ŽEJO?! Kdy ale začít? Ideální je začít na jaře, ještě než se tvoří úvazky a jsou přijímací zkoušky, např. v únoru-březnu. Rozhodně ale nic nezkazíš tím, začneš-li hledat už dřív. Učitelů sice chybí ve školách pořád spousta, nespoléhej ale na to, že tě přijmou hned na prvním pohovoru.

3) Materiály

Ať už se řadíš mezi čerstvě zaměstnané, nebo teprve bojuješ s vejškou, či dokonce střední (fandím ti!), a každoročně na konci roku zoufale hledíš na to množství materiálu, které se ti z dob studií zase nahromadilo, a chystáš se jej proto obřadně spálit, zadrž! Vyhraď si čas a prober se tou spoustou papírů. Co už nejspíš v životě potřebovat nebudeš (ahoj, textová lingvistiko!), tím nakrm kontejner, různých přehledů nebo dokonce taháků se ale nezbavuj – později v praxi jako když najdeš. Může se ti totiž snadno stát, že se jednou přistihneš, jak se nevěřícně šklebíš u kopírky, zatímco dětem kopíruješ svůj vymazlený tahák z gymplu na kondicionály.

Daniel Pražák, za katedrou od roku 2012.

(Chybou v komunikaci došlo k tomu, že Dan napsal víc tipů a kdo jsem, abych mu to zkracoval?)

1) Na nic si nehraj.

Byla to věta, kterou jsem se slyšel, když jsem se poprvé ptal, jak učit. Díky moc, to opravdu pomáhá. Ale fakt. Na nic si nehraj. Žáci poznaj přetvářku a dokážou to vrátit. Buď sám sebou.

2) Je v pohodě dělat chyby, dovol si to.

Neboj se dělat chyby. Budeš je dělat, to je jasný. Dělaj je i tvoji zkušebně starší kolegové. Jsme ve škole od toho, abychom se učili. Děti, ty, já. A učíme se skrz to, že zkoušíme nový věci a děláme chyby. 

3) Hospodářka, vrátná a kávovar. 

Pozdrav je, usmívej se, zkamaraď se s nima. Tyhle lidi jsou v chodu školy naprosto zásadní. Usnadní ti hodně věcí. Svůj street credit v kabinetu získáš třeba tak, že dostaneš od hospodářky extra balík papírů do tiskárny. A ten kávovar. Nauč se ho ovládat. Je to centrum kabinetu/sborovny. 

4) Najdi si smečku.

Možná ji nenajdeš u sebe na škole, ale jsme v 21. století a na sociálních jsou nejenom učitelské memes, nebo koťátka. Najdi si lidi, kterým se můžeš svěřit, o který se můžeš opřít, kterým si vyleješ svoje pedagogický srdce tehdy, když to bude těžký. Protože ono to těžký bude, ale taky krásný. A sdílená radost a sdílená starost je půl úspěchu.

5) Znej svoje práva a povinnosti

Potřebuješ se uvolnit kvůli přípravě na státnice, protože ještě studuješ? A víš, že na to máš právo? A na fakt dlouhou dobu? Konkrétně 40 dní pro státní zkoušku. A víš, co vůči dětem, rodičům a škole můžeš a nesmíš? Zjisti si to. 

6) Poslouchej. Kolegy, žáky, sebe.

Buď jako houba (nemyslím jedovatou, nebo abys nosil klobouk). Ale poslouchej názory ostatních. Nemusíš znovu vymýšlet Ameriku a objevovat kolo, a to platí i pro poslouchání žáků. Ptej se jich – na to, co jim vyhovuje, na to, co bys mohl změnit. 

7) Odpočívej.

Pokud ti bude blbě, bude dost možná blbá i tvoje hodina. Dovol si odpočívat. I když ti možná bude připadat, že teď musíš hlavně dělat přípravy, doplňovat třídnici a číst vzdělávací blogy. Odpočiň si od školy. Najdi si činnosti, u kterých se vygumuješ. Někteří ředitelé třeba koukaj na Too Hot To Handle, fakt. 

10 metod, kterými začít a ukončit hodinu III.

Skoro přesně před čtyřmi lety jsem napsal první díl s deseti krátkými metodami, a jelikož se neustále čte a má za sebou už několik desítek tisíc přečtení, tak jsem se rozhodl, že zkusím vypracovat třetí díl, protože je zjevné, že krátká cvičení, jednoduchá na organizaci, vhodná jako úvod do hodiny nebo pro závěrečnou rekapitulaci hodiny, učitelům pomáhají a pravděpodobně je využívají.

Stejně jako v předchozích dílech mají i v následujícím textu cvičení několik společných bodů – jednoduchá, krátká, lze použít v klasické prezenční výuce i během online hodiny nebo je lehce zadat pro distanční výuku jako úkol. Mohou sloužit jako „rozbuška“ hodiny, ale i zároveň jako její ukončení. Hodně cvičení z předchozích dílů bylo vážně krátkých, zabrala dvě tři minuty na vypracování a pak záleželo, jakým způsobem a jak dlouho s nimi chce učitel pracovat. Dnešní cvičení mohou zabrat víc času, pořád ale od pěti do patnácti minut, opět záleží na úpravách, jaké provede učitel. Většinu cvičení lze použít pro individuální práci, ale podle vlastní zvážení i pro dvojice či větší skupiny.

1.

První cvičení je rozděleno na tři části. Část první je vybrat pět klíčových slov nebo spojení, následně tyto klíčová slova seřadit podle důležitosti (druhá část). A následně na každé klíčové slovo vytvořit větu tak, aby bylo jasné, že daný člověk pojem pochopil v kontextu (to znamená, pokud čteme text kritizující náboženství, i věty by měly být rekapitulací, ne vlastní názor nebo vlastní vysvětlení náboženství). Použít lze jednoduše jako opakování na začátku hodiny, na konci hodiny jako rekapitulaci právě probrané látky a nebo samozřejmě jako práci s videem nebo textem (to už ale pravděpodobně nebude práce na deset až patnáct minut…).

2.

Pro další cvičení je potřeba si představit pyramidu, která má tři patra, dohromady šest polí pro psaní (1-2-3 = vrchol – střed – spodní patro). S podobnou pyramidou lze pracovat více způsoby. Na vrchol můžeme napsat názor (student, ale i učitel), přičemž střední patro poslouží jako místo, kam patří dva podpůrné argumenty pro na vrcholu napsaný názor. Spodní základní patro pak může patřit dalším méně důležitým argumentům nebo pro rozvinutí argumentů předchozích. Pyramidu ale použít i pro zpracování informací například z videa nebo z minulé hodiny. Na vrchol základní informace, pak další a další informace. Nebo na dolní patro můžeme dát kontext (socialismus – normalizace – pražské jaro) a na další patra konkrétní informace (upálení Jana Palacha na vrchol, další detaily pro střední patro)

3.

Jednoduché cvičení na úvodní zahřátí (nebo samozřejmě i na konec hodiny) je přečíst (ukázat) žákům citát a o něm diskutovat nebo je nechat sepsat vlastní myšlenky (analyzovat, porovnávat, sepsat pro a proti; nebo se dají použít obě předešlá cvičení mimochodem). Pár prací lze zkusit přečíst, nebo až následující hodinu, čímž se téma vrátí do oběhu. Stejně lze pracovat s tvrzením („Stres je potřebnou součástí našeho osobnostního růstu“). Nejlepší je, pokud určitým způsobem provokuje a vážně vyvolá diskusi a argumenty.

4.

Užitečné cvičení je zadat téma či otázku a nechat ji zpracovat z pohledu různých lidí, čímž zjistíme, jestli žáci látku vážně chápou. A pochopení je klíčem k naučení. Například vysvětlit osvícenství z pohledu papeže, lékaře a sedláka. Lze samozřejmě psát i z pohledu například různých regionů a státu (zeměpis) či například ideologií („Co řekne liberál a co socialista na progresivní zdanění?“ v občance). Tento typ cvičení je extrémně hodí i do distanční výuky a ověření pochopení látky.

5.

Podobné předchozímu cvičení je psaní o určitém tématu (Studená válka) z různých oborů a pohledů (kulturní, politický, ekonomický, bezpečnostní, ekologický…). Lze například zadat různé obory do skupin, což by šlo pochopitelně i v předchozím cvičení.

6.

Další cvičení se těžko vysvětluje, ale představte si na tabuli či Jamboardu například čtyři pojmy nebo jména (Masaryk – Beneš – Hrad – Londýn) a úkolem studentů je najít mezi jednotlivými pojmy a jmény vztahy, spojit je a vztah popsat. Záleží, jestli pracujeme virtuálně, na tabuli nebo na papíře. Lze skutečně doplňovat šipky a nad šipku vztah („Londýn + Beneš = sídlo za druhé světové války“). Další možnost je, že do cvičení vložíme nabídku s oněmi vztahy a necháme žáky vybírat, spojovat, to je vhodné především, pokud mohou žáci pracovat alespoň ve dvojicích.

7.

„Tři klíčové události“, tak lze pojmenovat následující cvičení. Jednoduché na organizaci. Tři klíčové události v životě Karla Marxe. Tři klíčové události, které vedly ke vzniku nacistického režimu. Podle času a úrovně studentů lze samozřejmě doplnit o vysvětlení, argumenty, proč zrovna tyto události byly klíčovými. Lze odevzdávat a opravovat, ale samozřejmě lze použít i jako podnět k diskuzi.

8.

Hrdina versus padouch. Opět jednoduše pochopitelné cvičení. „Napiš x věcí, za které lze Napoleona považovat za hrdinu a x věcí, za které lze Napoleona hodnotit jako padoucha.“ Dobré cvičení nejen jako opakování, ale i pro uvědomění si, že velké osobnosti nemusí být jen dobré (Churchill, Napoleon, Masaryk, Washington) nebo špatné (neopovážím se jmenovat…).

9.

K žákům spadne „problém“ a jejich úkol je zvážit pro a proti a případně rozhodnout. Postavíme v našem městském státě chrám pro bohy, který se bude stavět patnáct let? Půjdeme do války? Spácháme atentát na panovníka, abychom si mohli založit svůj vlastní stát? Zvýšíme daně?

10.

Ledovec. Možná známá metoda a klasika všech klasik, ale jistý si tím být nemůžu a případné připomenutí a návrat ke klasice po „všech těch aplikacích“ podle mě neuškodí. Metoda ledovec je pochopitelně odvozena od skutečného ledovce, kdy vidíme jen povrchovou část a většina ledovce je našemu zraku skryta. Stejné je i využití ve výuce. Horní část patří něčemu, co je vidět, ale zbytek, většina práce, patří jevům, které nejsou na první pohled jasné. Příčiny první světové války, například. Obecně příčiny snad každé války a různých konfliktů. Ale cvičení lze použít ve velkém množství dalších případů, na obrázku jsem vypracoval ledovec pro povolání učitele, stejně tak lze vymyslet ledovec pro další povolání. Pro úspěchy lidí a firem. Pro kontinenty, státy. A tak dále.

První díl „10 metod“ najdete zde.

Druhý díl „10 metod“ najdete zde.