Příručka pro začínající učitele – poprvé před žáky

Druhá (zveřejněná) část příručky. Opět prosím především o zpětnou vazbu, vaše zkušenosti a dotazy, cokoliv, co by bylo vhodné doplnit do konečné podoby Příručky.

Nástup před žáky

Ano, rozhodně budete nervózní. Je to přirozené, normální a důležité. Jaká na vás bude reakce a jestli „zapadnete“ – to je ta velká otázka s nejistou odpovědí. Uklidnit vás můžu dvěma příklady. Když mě moji první deváťáci pozvali na konci června na rozlučku, mluvili i o tom, jak jsem byl první hodinu nervózní, třásl se mi hlas i ruce. Strašný. Důležité ale je, a to bych chtěl zdůraznit, že jedna hodina vám nezkazí dojem u třídy. Je to dlouhodobá práce. Druhý příklad: když jsem byl na praxi na gymnáziu, kam jsem mimochodem nosil šedivé tričko za devadesát korun, starší černé kalhoty a obyčejné kecky, a kde můj výkon vážně nebyl pozitivní, tak jsem u studentů obstál víc než sebejistý a pohledný muž na praxi rok předešlý, který nosil tílko, aby byly vidět jeho svaly. Studentům (skoro dospělým) strašně vadilo jeho vysoké sebevědomí. Co když vám dokonalost v oblékání, stylu, líčení a perfektní sebevědomé vystupování první hodinu naopak ublíží?

Oblečení

Co mi naopak deváťáci na rozlučce vytkli, to bylo „špinavé“ oblečení. Ať už se nám to líbí nebo naopak, učitel ve škole reprezentuje. Samozřejmě občas máme nehodu (dost učitelek má ve školách náhradní oblečení pro případ nouze), já se často špiním od křídy, to se snad dá pochopit. Problém samozřejmě je, pokud neupravenost a problémy s oblečením přetrvávají.

Ve školách je k vidění vše, od pánů v šortkách s pantoflemi k pánům v oblecích, od slečen v roztrhaných džínách s konverskami na nohou až po dámy v elegantních šatičkách, takže není potřeba se příliš strachovat a stresovat. Můžete zůstat sami sebou. Existuje pouze jedna výjimka – pokud jste pán, který v létě chodí v centru města bez trička.

V posledních letech několikrát vypukly diskusní války právě na téma oblečení. Zformovaly se dvě skupiny. První tvrdí, že učitel je určitým vzorem, měl by chodit slušně oblečen a stanovovat standard. Druhá skupina pochopitelně odmítá názor první skupiny a tvrdí, že důležité je, aby učitel vyzařoval pohodu, klid, a tím to přenášel na své žáky a studenty. Hlavně, aby se cítil dobře kantor a mohl kvalitně učit. Kde je „pravda“, to vám nesdělím, ale jak už to tak bývá, pravděpodobně nebude na pólu jednoho z předložených názorů, ale někde uprostřed. Pohoda a zároveň slušné oblečení, které vám vyhovuje.

Tetování? Ano. Nezažil jsem, že by to byl problém, naopak jsem zažil poměrně velká tetování, ve větším množství a zřetelně viditelná.

Líčení? Záleží na vás. Některé paní učitelky se líčily pravidelně, některé se zas nelíčily. Je to vaše volba.

Co bych doporučil k zamyšlení a zároveň jediná věc týkající se oblečení, kde se objevil problém během mého léta učitelování, byly nevhodné nápisy nebo potisky na tričku. Můj učitel didaktiky na pedagogické fakultě nás zároveň upozorňoval na nošení značkového oblečení. To je ale opět jen bod k zamyšlení, ne návod, – může učitel být chodící reklamou a propagovat určitou značku?

Z mých zkušeností u mužů nejčastěji převládají džíny s košilí, u učitelek jsou časté šaty nebo kalhoty a halenka.

Tykat? Usmát se až po Velikonocích?

Obvyklé je studentům tykat a nechat si vykat. Na začátku působení v obou školách jsem si nebyl jistý, myslel jsem si, že to může být problémová záležitost a dost mě to „pálilo“, ale zeptal jsem se přímo studentů a nikdo s tím při přímé otázce neměl problém a obecně to žádné velké problémy to nepůsobí. Doporučuji zeptat se kolegů, jak to u nich na škole chodí, jaké jsou zvyklosti, pak se klidně zeptat studentů.

Jeden můj bývalý kolega žákům druhého stupně základní školy vykal a sám si samozřejmě taky nechal vykat. Pro žáky to byl dost bizár a měli z toho srandu. Takto na papíře to působí jako rovnost, v praxi to působí podle mě neautenticky, nepřirozeně.

Jeden kolega zkusit i tykání, „čau“ mu mohli říkat žáci na konci prvního stupně. Ale když už jsem nastoupil na školu, tak zrovna radši odcházel. Pokud není na škole zvykem tykat a vy to zkusíte, naprosto zničíte všechen řád na škole a to není dobrý začátek. Pokud dovolíte studentům tykat, je velká pravděpodobnost, že to budou vyžadovat i v hodinách jiných učitelů. Nakonec se to tedy může dost vymstít právě vám, i když to myslíte dobře. Rozbořit řád školy je dobré moderní výukou, projekty a neobvyklými metodami výuky.

Samozřejmě pokud je ve škole zvykem tykání, vykání by bylo na škodu.

Velkou otázkou samozřejmě je, jak se chovat, jak vystupovat, jak být přísný či jestli být „kamarád“. A zároveň tato část je nejtěžší na vytvoření. Jedno je jasné, pokud je učitel diktátor, jeho metody vždy vzbudí odpor a část studentů půjde do boje. Diktátor bude muset přitvrdit a to vzbudí další vlnu odboje. Takhle pořád dokola s tím, že represe se budou muset pořád zvyšovat. Odboj vždy vyhraje. Nemá smysl to zkoušet, nemá smysl učit přes strach. Nikomu tím nepomůžete a sami sebe zničíte, protože budete chtít autoritu, kterou ale nikdy nebudete mít právě kvůli používání „násilí“.

Jak se tedy chovat „správně“? Určitě neexistuje jeden návod. Možností je zjistit, jaký je ideální učitel. Cest je několik – vědět to od studentů, sledovat odborné studie nebo zeptat se lidí, protože s učiteli má zkušenost každý.

Ideální učitel

Tohle snad ani nechcete číst. Proč? Protože ať už hledáte výsledky odborných studií, zeptáte se studentů nebo lidí mimo školu, vždy vám vyjde, že správný a ideální učitel je dokonalý tvor schopný zvládnout cokoliv kdykoliv a to vše snad i díky schopnosti cestovat v čase.

Prakticky v každé studii vám vyjde to samé. „Ideální učitel musí být spravedlivý, kamarádský, ale zároveň přísný.“ Není to nepravda. Hodně odpovědí je vždy ambivalentních, „přísný, ale hodný“. A vy to musíte vybalancovat. To je nejdůležitější.

Starší výzkumy vyzdvihují odbornost, respekt, organizaci a přímost.

Zajímavá a relativně nová studie proběhla na sociální síti Reddit, kde je většina uživatelů anonymních, výzkumnící tedy počítali s tím, že pokud budou analyzovat zmínky o učitelích a škole, odpovědi budou „více pravdivé“, více autentické. Zmínky o učitelích a učitelkách rozdělili do tří kategorií – osobnost a profesionální kvality, co se studenti naučí a poslední kategorie byla vztah učitele a studenta. Pokud bylo hodnocení kladné, byly jeho součástí nejčastěji: inteligence, angažovanost (zapojení; „engaging“), zanícenost (nadšení, „dedicated“), přísnost a spravedlnost, pohodářský („easygoing“). Opět ona ambivalence – přísný pohodář. Jste to vy? Jako nejhorší možné „kvality“ byly zmíněny lenost, nespravedlnost, nekompetentnost, zaujatost (neobjektivnost), neschopnost správně posoudit situace („lacking judgement“). V rámci osobnosti se pod nejlepšími kvalitami podle studentů skrývaly: jedinečnost, vtipnost, žití v realitě (pevně zasazený v realitě; nejsem si jistý, jak to správně přeložit –„down to earth“) a atraktivnost. Na opačné straně byly: jedinečnost v negativním ohledu, povýšenost, neatraktivnost a věčně špatná nálada. Muži učitelé měli na Redditu mnohem více kvalit spojených se slovem „best“, ženy naopak převládaly u „worst“. Studie se nazývá „Teaching and Teacher Education“, provedli ji Chang-Kredl a Daniela Colanino.

Musíme si uvědomit, že každý máme jiné hodnoty, studenti mají také jiné hodnoty, tím pádem každému studentovi bude vyhovovat jiný styl výuky a jiný přístup. Všichni studenti nemohou být spokojeni s jedním učitelem, ne všem se tedy můžete zavděčit.

Když jsem se zeptal „lidu“, tedy na Twitteru položil otázku, jaký by měl být ideální učitel, dostal jsem se k následujícímu závěru: „big five“ učitele by měla ideálně tvořit empatie (vstřícnost, laskavost, snaha o pochopení studenta), humor, respekt k žákům, otevřenost (progresivnost – neustále na sobě maká, vzdělává se, zajímá se o současný svět a přijímá technologické novinky) a samozřejmě umí učivo, dokáže ho vysvětlit a to především na příkladech. Poměrně dost se objevovalo i „umí přiznat chybu“ a sebereflexe. Samozřejmě i trpělivost, nadšení pro věc, pomáhá slabším a je fér. Vše shrnuje i mou zkušenost a co já cítím jako určitý trend – učitel a student jsou partneři, protože jim jde o stejný cíl, ke kterému učitel studentovi pomáhá směřovat.

Co se mi ukazovalo roky a já si to přes to neuvědomoval, dokud mi to nebylo napsáno přímo ve zpětné vazbě, je, že studentům hodně záleží na systému, na vaší organizovanosti. Neskákejte z tématu na další téma, musí to mít smysl. Zopakujte minulou hodinu, zopakujte, kde vlastně jste v učivu. Studenti nesnáší, když na sebe hodiny nenavazují, nevědí, kde vlastně jsou, z čeho bude test, co dělají a proč to dělají. Testy opravujte včas, nenechte studenty čekat dva týdny. Pokud se píše zápis, dejte pozor, ať je jasné, co kam patří, co je nadpis „vyšší“ a co je nadpis „nižší“ a kdy už začínáte nové téma. Všechno má mít jasná pravidla – testy, zkoušení (pokud už musíte zkoušet…), opakování. Pokud děláte cvičení, vysvětlete pořádně, co se má dělat. Pokud soutěžíte, vysvětlete pravidla do detailů. Všechno musí být jasné, zřetelné. Buďte předvídatelní do určité míry, ať studenti vědí, co očekávat. Zkuste být co možná nejvíce stabilní (samozřejmě to nejde vždy, nikdo z nás to nevydrží a stejně jako studenti i učitel má právo být smutný, naštvaný nebo naopak být veselý a energický).

Obsah první hodiny

Na první hodině se hodí sdělit studentům to, o čem jsem psal v minulém díle a posledním odstavci – všechny pravidla vaší výuky, upozornit na to, co se bude dít. Pokud máte nějaký systém, tak vysvětlit ho. Jak se žáci dostanou k známkám? Jak budete oznamovat testy? A žáci jsou zvyklí nadepsat si sešity (na základní škole jsou většinou připravené ve skříňce hromady sešitů a váš úkol je sdělit službě, jaký přesně sešit hodláte používat) a bude je zajímat i odpověď na otázku, jestli mají nosit učebnice.

Jedna z největších ostud mezi učiteli, tam bych zařadil, když se učitel ani nesnaží zapamatovat si jména svých studentů. Podle sociálních sítí to někteří „profesoři“ nejsou schopni zvládnout ani za čtyři roky. Ani nemusím rozebírat, jak na to budou reagovat studenti. Vyplatí se tomu věnovat čas – plánování, v hodině a pak i učení se. Skokem může jít o 200 žáků, proto to chce systém. Začínal jsem klasickým ústním představováním, tedy neměl jsem systém, ale po první zkušenosti jsem přestal, už jen kvůli tomu, že si ústní představení studentů nevezmete domů a nemůžete se na to kdykoliv podívat a učit se jména. Proto doporučuji něco „trvanlivého“, papír s nejvyšší pravděpodobností (fotit si studenty nebo natáčet videa, kde vám prozrazují osobní údaje, může být TROCHU pochybné). A pokud máte víc jak dvě třídy, bude lepší udělat s každou jiné cvičení pro potřeby představení, pro lepší asociace. Studenti mohou tvořit myšlenkové mapy o sobě, psát x slov atd. Osobně používám cvičení, ve kterém studenti přeloží papír vždy dvakrát na polovinu, po rozložení vzniknou čtyři části – prostor pro (1.) základní informace, (2.) zájmy, (3.) budoucí obavy a (4.) zvláštnosti, speciální dovednost a divné věci o sobě („dosáhnu si jazykem na nos“). Poslední částí je ještě doprostřed připravit kruh a nakreslit své logo.

Abych to shrnul, tak osobně jsem po x letech došel k systému, kdy první hodinu se lehce představím já, následně představím svůj systém výuky a pravidla, a na druhou polovinu hodiny rozdám papíry, na které se prostřednictvím zadaného cvičení představí noví žáci.

Příručka pro začínající učitele – přípravný týden

Blíží se nový školní rok a s ním i nová sezóna na blogu. Poprvé bude mít školní rok na mém blogu zaměření, téma, kterým bude začínající učitel. V průběhu školního roku budou vycházet články se zaměřením na praktické věci, které by mohly pomoct lidem nastupujícím do českých škol, na konci roku vyjde vše, spolu s nezveřejněnými texty a dalšími částmi a překvapeními, v „knize“ Příručka pro začínající učitele zde na blogu.

Mám velkou prosbu – pro „seriál“ jsem se rozhodl z důvodu, že si nechci rok psát do zdi a pak hodit soubor na blog, rád bych dostával zpětnou vazbu, kdy mě zkušení učitelé doplní a například studenti pedagogické fakulty se zeptají, co je zajímá a v textu chybí. Texty bych tak rád následně opravil, doplnil, aktualizoval a teprve poté připravil plnou verzi „Příručky“.

S mými texty bude zároveň vycházet i (sebe)reflexe v komunitě učitelů nové kolegyně, která se právě chystá na svůj první den a rok ve škole.

Samozřejmě se chystám psát i texty o metodách, pokusit se oživit rozhovory s učiteli, sdílet metodiky a psát další aktuální komentáře.

Na úvodní stránce, „home page“, bude zveřejněn kontakt, na který se mi můžete ozvat, napsat zpětnou vazbu, příběh, cokoliv budete chtít a potřebovat.

Úvod

Příručka má jediný cíl a snahu – pomoct lidem, kteří se chystají vstoupit na „palubovku“ a začít učit. Důvod vzniku je jednoduchý, sám bych před lety ocenil, kdybych něco podobného dostal do ruky včas, ušetřil si čas a nervy, zároveň to mohl vždy mít při ruce (vylučuje knihovna) a zároveň za to nemusel platit balík (ne všichni začínáme s hromadou peněz, navíc konec univerzity může být spojen se stěhováním, nákupem domácích pomůcek a utrácet stovky za knihu pak není tak důležité).

ZačínajícíUčitelProblémyGraf

Proč vzniká teď? Protože „začínající učitel“ je často definován pěti až šesti lety zkušeností a já mám za sebou sedm let, mám pocit, že už jsem zažil dost situací, byl jsem u všeho oficiálního, u čeho jsem jako učitel měl být (poslední chybějící zkušenost bylo zkoušení u maturit), ale zároveň nemám daleko k začátkům učení, pořád to mám v paměti a pořád to prožívám. A myslím, že začínajícím učitelům není věnována taková pozornost, kterou by potřebovali a kterou by tématu a skutečné pomoci měla věnovat celá komunita a společnost.

Příručka si neklade žádné právo na monopol a finální znalosti, je nevědecká, extrémně subjektivní a psaná s omezenými zkušenostmi. Učil jsem pět let na základní škole a v době psaní těchto textů jsem třetí rok na státním gymnáziu.

Zkusím se zde vyjádřit a popsat zkušenosti s tématy, které jsem za poslední roky zachytil v mediálním světě, ke kterým se vyjadřují studenti a začínající učitelé na sociálních sítích, ať už to jsou peníze, přípravy, učebnice, uspořádání akcí pro studenty, ale třeba i oblékání učitelů a učitelek. A samozřejmě i třídní knihu, vyplnění „cesťáků“ a podobné věci, o které někteří vyučující na pedagogických fakultách nezavadí.

Ale samozřejmě vše začíná hledáním práce a pohovorem, texty, které mám napsané, ale zatím je nebudu zveřejňovat vzhledem k tomu, že aktuálně se začínající učitel nechystá na pohovor, ale na přípravný týden.

Před přípravným týdnem

Přípravný týden, jak už název napovídá, znamená pro učitele nástup do školy na konci srpna. Co ale mít zjištěno a zařízeno ještě před vstupem do školy?

  1. Jako maličkost bych doporučoval zjistit si a vyzkoušet si cestu do školy nanečisto. Kolik to trvá autem z vašeho města, jak dlouho trvá spoj MHD přes celé město apod. Přijít pozdě první den moc nedoporučuji.
  2. Další, co je možné udělat v přípravném týdnu, ale neuškodí to udělat předem, je prohlédnout si učebnice, podle kterých škola učí váš předmět. Zatím jsem se vždy domluvil se školou, učebnice dostal a vzal jsem si je domů (a už nevrátil). Hodí se mít učebnice při ruce, i když je nebudete používat, především pro kontrolu obsahu učiva během školní roku a momentálně používám učebnici pro kontrolu „hloubky“ učiva, které se očekává (abych to nepřehnal s intenzitou, ale zároveň nebyl moc povrchní). Jsou to kvalitní učebnice? Budete je používat? Mají je vůbec žáci nosit do školy? Taková rozhodnutí je nutné udělat už před začátkem školní roku. Hodí se i pro tematické plány (viz další kapitola), pokud nemáte zatím zkušenosti. Podobně doporučuji zkontrolovat i ŠVP.
  3. Psychika je důležitá, možná nejdůležitější, stránka osobnosti učitele. Připravte se na nejhorší. Pokud budete připraveni, nebudete pak zklamání (a bráníte se tím syndromu vyhoření). Připravte se na sprosté hlášky žáků, nezájem, nulovou snahu pracovat, vyrušování, házení věcí a mnoho dalšího. Nejdete měnit životy, ale bojovat na frontu. Teď ale důležitá poznámka – neříkám, že škola a výuka vypadá tak, jak jsem ji právě popsal, ale je lepší být na připraven. Jaké si to uděláte, takové to máte. V mé limitované zkušenosti dopadly nejhůř nažhavené a nadšené učitelky, které šly zachraňovat děti, a když jim drzý puberťák z osmé třídy řekl, že „mají velkou prdel“ nebo se jim nikdo nepřihlásil na otázku, tak utekly ze třídy s brekem a po roce šly sedět do banky. Mám takový pocit, že pokud čtete tuhle příručku, tak pomáhat žákům budete a podobné věci nezažijete, ale je lepší být připravený a očekávat problémy. Odolnost je důležitá.
  4. Pokud jste připraveni na nejhorší, můžeme postoupit dál. Už máte v hlavě představy o příšernostech ve školách, teď získejte základní „mindset“, jak může učitel vzdělávat. Přečtěte si Líného učitele, kupte si první díl a když vám nebudou „padat karty“, přečtěte si ji znovu. Teď se možná ztrácíte, ale podle mě je publikace Líný učitel opak předchozího odstavce. Já jsem vás připravil na hrůzy školy, které snad nenastanou, Líný učitel vás připraví na to, jak by to mělo vypadat a dodat vám radost a pocit, že práce učitele je důležitá a lze ji dělat správně. Je to jen na vašem nastavení mysli, odvaze a připravenosti riskovat a samozřejmě ochotě makat a vzdělávat se.
  5. Úkol vážně důležitý a jednoduchý – najděte kolegy na sociálních sítích. Nemyslím kolegy z vaší školy, ale obecně učitele. Je to extrémně užitečná průprava. Řeší stejné problémy, také hledají inspiraci a vše se posílá dál. Tím i vy získáte inspiraci a zkušenost, že v tom nejste sami a že nejste jediní, kdo má ten a ten problém. (O sociálních sítích bude samostatný text.)
  6. A poslední, pravděpodobně nejdůležitější. Zvažte systém výuky a všeho souvisejícího. Až předstoupíte před žáky, je nutností jim sdělit, co od nich očekáváte, co mají oni očekávat od vás. Budete zkoušet? Budete psát testy? Jak jim budete testy oznamovat? Budou moct získávat známky aktivitou v hodinách? Budete psát poznámky? Za co? Co se budou učit? Opět bude na podobné téma samostatný článek, hned ten příští, ještě před prvním zářím.

Přípravný týden

Nikdy jsem nezažil, aby to byl celý týden, většinou tři nebo čtyři dny.

Pokud jste vážně začínající učitel a přijdete na školu poprvé, co vás čeká? Velmi pravděpodobně vás čeká porada, to znamená setkání všech učitelů/zaměstnanců školy, kde bude vedení vyprávět o tom, co se stalo a změnilo přes prázdniny a jaké jsou plány na další školní rok. Zároveň se tu rozdají úkoly na přípravný týden. Ale samozřejmě vás čeká představení. Všichni na vás budou zírat. Taky se připravte, že přijdete do naprostého ruchu, kde ještě před poradou bude každý mluvit, vyprávět zážitky, možná se budou slavit narozeniny/narození potomků a vnoučat přes prázdniny (v realitě to vypadá stejně jako příchod do třídy plné žáků po velké přestávce, kdy předchozí hodinu byl tělocvik). Ta sklenka alkoholu se bude hodit, neodmítejte ji. Po představení oficiálním, hromadném, přijde na řadu představování individuální. To znamená vnímat naplno a zkusit si zapamatovat co nejvíce jmen nových kolegů. Možná bude lepší soustředit se na to, kdo už vám dovolil tykání a kdo ne. Tradičně mi vždy někdo po x měsících, jednou dokonce v červnu, připomene, že jsme si přece v srpnu tykali.

Jinak je přípravný týden tradičně zaplněn školeními (bezpečnost, první pomoc), výzdobou tříd (hlavně na základní školách, týká se jen třídních učitelů) a papírováním, především psaním tematických plánů. Také se schází předmětová komise, kdy si učitelé jednoho předmětu připomínají, kam se pojede na exkurzi, kdo zorganizuje olympiádu, jestli udělat například nákupy nových odborných knih nebo změnit ŠVP či maturitní otázky apod.

Co je tématický plán? Jednoduše popsáno je to plán na celý školní rok, kde jsou seřazena témata, která budete vyučovat. Šokující, že? Každá škola bude mít trochu jiný vzor, ale obvykle je to tabulka, kde je napsán předmět, školní rok, třída, vaše jméno a následují dva sloupce, kde v levém je kalendářní měsíc a v pravém učivo. Ale lze to udělat i složitě samozřejmě. Následně se tematický plán odevzdává vedení, podepisuje. Moc bych se tím upřímně nezabýval a neřešil, nikdy jsem se k tematickému plánu nevracel, nekontroloval, jestli mi to vyšlo, a nevím o tom, že by to kontroloval někdo jiný. Typická ukázka zbytečného papírování, ale jen pro mě, někdo podle toho může vážně učit. Ale stačí vědět čím začít a čím skončit. Zkušení učitelé, kteří působí dlouhodobě na jedné škole a mají stálou aprobaci, samozřejmě jen přepisují školní rok a označení třídy, reálný tematický plán se nemění.

 

Poslední věci se týkají spolupráce s někým ze školy, bude to potřeba, uvádějící učitel, nebo poprosit dobrou duši. Jde o chod školy – heslo k počítači, heslo k Bakalářům, různé čipové karty. Projít si areál školy, kde co je a jak to funguje (dobré je vědět, kde sídlí vedení školy, sekretářky; pokud učíte například zeměpis, kde jsou mapy; kde najdete suplování a seznam akcí apod.) . Jídelna je kde? Potřebujete k ní kartu nebo čip? Jak to zařídit? Co když budete chtít jet na výlet se třídou, jak to u vás funguje? Zároveň to bude chtít na chvíli se v klidu usadit k počítači a seznámit se s Bakaláři, nebo jiným systémem, který slouží jako třídní kniha.

Pomáhat by vám měl uvádějící učitel. Speciálně navržená funkce, kterou má plnit zkušený učitel a jejíž účel je pomáhat nováčkům ve škole. Problémem je, že pětina škol tuto funkci vůbec nemá a začínající učitel tedy neobdrží žádnou oficiální pomoc. Další otázkou samozřejmě je, pokud ve škole uvádějící učitel je, jak je ochoten, jaké má kompetence a jestli neexistuje funkce uvádějícího učitele jen proto, aby existovala funkce uvádějícího učitele na papíře. Každopádně si myslím, že pokud požádáte, vždy vám někdo pomůže. Je to vážně jen o tom se zvednou a zeptat se, i když vás to bude „bolet“ – neradi si samozřejmě přiznáme, že nezvládáme nějaký úkol.

Pro dnešek vše, první „díl“ byl rozdělen na dvě části kvůli své délce. Za týden se téma bude motat kolem prvního vstupu do třídy před žáky.

Koronavirus a výuka. Co na to studenti?

Ze zájmu jsem na sociální síti Twitter položil čtyři otázky pro učitele a čtyři pro studenty. Zaměřím se spíš na studentské odpovědi a to jak z důvodu, že tento text pravděpodobně budou číst učitelé, tak i protože učitelských odpovědí bylo málo, abych mohl dělat velké závěry. Jde v podstatě o poptávku a nabídku.

Proč číst tento text? S vysokou pravděpodobností budeme učit online ještě deset týdnů a v textu najdete reakce studentů na současnou situaci a jejich náhled na výuku. Jedná se o formu zpětné vazby, která je obecná, proto by ji učitelé nemuseli vnímat jako kritiku zaměřenou přímo na svou osobu a zároveň proto je větší šance na změnu, přizpůsobení se. První přizpůsobení bylo samozřejmě nástup online výuky, ale je ještě nutné druhé přizpůsobení ve formě zlepšení online výuky, která nemůže být pořád stejná. Jde o základní principy kdy a jak práce zadávat, v jakém formátu apod. Proč je to důležité? V některých případech může být současná situace jak mluvit do zdi, kdy nevím, co si člověk na druhé straně myslí.

Jak zněly otázky?

Studenti měli (1.) napsat v jakém jsou ročníku a na jakém typu školy. Druhá otázka se už týkala konkrétní výuky v současných možnostech: „Jak dostáváš zadané úkoly? Jaké nástroje většinou používají vaši učitelé (email, Google Classroom, …), jakým způsobem a v jakém množství (v neděli úkoly na celý týden nebo ze dne na den…)?“ Další otázka se týkala (ne)spokojenosti: „Jak ti to zatím vyhovuje?“ K této otázce měl student napsat i výhody a nevýhody. Poslední otázka byla zaměřená na tipy a rady pro ostatní.

EUhZarAWAAA9TLl

Všechny odpovědi se budou týkat studentů středních škol.

Způsobům, jakým učitelé zadávají práci, jednoznačně dominují Bakaláři a email. Ale je to obrovský problém – podle odpovědí prakticky všude zadávají učitelé práce v rámci jedné školy každý svým vlastním způsobem, přes jiný nástroj. To pak vytváří velké zmatky, studenti musí kontrolovat třeba i čtyři různé platformy, přičemž ne všechny posílají oznámení o nové události. Zbývá tak jen neustálé přihlašování a kontrolování, jestli náhodou nebyl zadaný úkol. S čímž je spojeno i fakt, že ne všude je ustálený systém a učitelé zadávají úkoly nepravidelně nejen co se týče času, ale i dnů a týdnů. Teď si představte, že si student chce něco naplánovat, jít na chvíli ven, pustit si film, starat se o rodinu nebo si jen pasivně odpočinout, ale pořád musí kontrolovat „ty různé internety“ a je nervózní, protože neví, kdy úkol přijde, ale zároveň ví, že úkol přijde a bude na něj například jen večer.

V extrémní většině případů byly u dotazovaných studentů úkoly zadávány na týden.

Největší výhodou současného způsobu výuky byla pro většinu studentů možnost samostatné organizace plnění úkolů, volného času, ale například i vstávání. Jednoduše řešeno – strukturovat si svůj čas. K tomu bylo i párkrát zmíněno méně stresu a více času.

Naopak největší problémy, opět pro velkou většinu zúčastněných studentů, byly spojené s nejednotností učitelů a jejich způsobem zadávání prací. Někdo dá úkol vždy v neděli do Moodlu s odevzdáním do příští neděle, někdo pošle úkol náhodně v pondělí s tím, že úkol musí být odevzdán ještě dnes a třetí učitel nic neřeší, až najednou po čtrnácti dnech dá úkoly na dalších čtrnáct dní. Pro studenty je pak těžká orientace, kde co mají najít, když mají několik zdrojů, kde jsou zadány úkoly.

Menšinově padlo i to, že některé učivo je lepší slyšet, studenti jsou doma bez motivace, někteří učitelé odmítají technologie, je moc práce a „tohle není, co jsem si objednala, kdybych chtěla studovat dálkově, tak se přihlásím na dálkové studium“.

Neobjevili jsme společně nový kontinent, ale aspoň ty největší chyby by měly být zřejmé a proto bychom se jim měli vyhnout. Shrnout by se to dalo následujícími slovy: někteří na to prdí, někteří zas dávají moc úkolů; někteří učí během svých hodin, někteří posílají zadání naprosto náhodou. Problémem jsou tedy především nejednota a různost ve všech směrech (zadání, odevzdání, systém) na jedné škole.

Co studenti doporučovali dalším studentům? Nejčastější rady od studentů pro studenty byly:

    • udělat si pořádek v úkolech tak, aby bylo jasné, kdy a kde se úkol odevzdává a pochopitelně kdy ho tím pádem vypracovat

    • nenechávat úkoly na poslední chvíli, naopak několikrát padlo radši udělat úkol hned a pak mít volno

    • pravidelnost

    • psát učitelům, komunikovat s učiteli a nebát se jich, pokud něco nevím

    • udělat si čas pro sebe a pro odpočinek

    • vytvořit si příjemné prostředí pro práci (v pokoji)

       

„Vysvědčení, žebřík a kampaň“ – tři metody k vyzkoušení

Tři metody, které mají několik pozitiv, jsou jednoduše vysvětlitelné, lehké na pochopení a přináší více efektivity do výuky.

Vysvědčení

Jak už název napovídá, jde o hodnocení. Můžeme pochopitelně hodnotit především osobnosti, ale v zeměpise i města, regiony, státy či kontinenty. V přírodopise se dá také metody využít a myslím, že i v dalších předmětech, stačí mít učitelé ochotného přemýšlet.

Student tedy dostane téma k hodnocení – například Přemyslovci a jejich vláda v Čechách se zaměřením na fungování státu. Úkol je vymyslet předmět, dát známku a přidat slovní hodnocení, kde je vysvětleno, proč dostali Přemyslovci zrovna tu a tu známku.

Studenti nejen opakují, uvědomují si souvislosti a kontext, ale zároveň hodnotí a následně podkládají své hodnocení argumenty, porovnávají různé druhy informací, třídí je.

Lze samozřejmě vzít cvičení do dalších úrovní, kde budou studenti rozděleni do skupin a každý bude hodnotit něco jiného, v mém případě tedy i jiné dynastie (kde mohou být některé předměty pro všechny dynastie stejné).

Žebřík

Jednoduché cvičení k probrání příčin. Studenti mají stanovený důsledek, například první světovou válku, a jednotlivými příčkami žebříku se mají dopracovat právě až k zmíněnému závěru. Mimochodem, i ředitel na gymnáziu tuto metodu ocenil, když jsem ji použil ve druháku.

Lze opět pracovat individuálně nebo skupinách, na papíře nebo jen házet informace po učiteli, který je napíše na tabuli. Stejně tak mohou studenti zpracovávat informace graficky nebo může učitel vymyslet složitější projekt.

Foto z Pinterestu:

žebřík

Kampaň

Jde o metodu skupinové práce, kdy studenti bojují nejčastěji za lidská práva v určitém historickém kontextu – za zrušení otroctví ve Spojených státech, za kratší pracovní dobu během průmyslové revoluce, nebo za prosazení češtiny jako úředního jazyka během 19.století.

sdgdgr

Cvičení má čtyři hlavní kroky, které si každý učitel může zpracovat jinak, něco rozšířit, něco ubrat. Každopádně důležité je rozdělit třídu do skupin a vhodně vybrat a vysvětlit téma. Studenti následně mají přijít s názvem pro svou skupinu, nakreslit logo a přijít se sloganem. Důležité pro skupinu je si jasně stanovit cíl, protože to je další úkol a zároveň s tímto bodem jsou spojené další části cvičení. Jde především o to, jak se k tomuto cíli dostanou, jak zrovna oni pomohou, jakou zvolí strategii, jaký bude jejich marketing, na koho cíli a celkově jak to udělají, aby jejich kampaň byla efektivní.

Jak už jsem psal, dále záleží na každému učiteli, jak metodu rozšíří. Pokud je čas, ideální je samozřejmě, aby skupiny prezentovaly své práce a došlo k vzájemnému hodnocení.

Jeden rok a jeden měsíc na gymplu

Srpen 2018. Nastupuji na gymnázium a zároveň si píšu text plný očekávání, protože si vlastně nejsem jist, co mám očekávat, gymnázia mají často svou reputaci danou, stejně tak „gympláci“. Po roce a skoro dvou měsících se k původnímu textu vracím a zkouším si odpovídat na tehdejší otázky, reflektovat situace a vyřešit, kam jsem se to dostal. Původní text najdete zde.

V původním textu jsem začínal učiteli a abych byl upřímný, moc se mi do toho teď nechce. Asi chápeme. Ale každopádně výhodou je kabinet. Jak kabinet coby místnost, tak kabinet plný učitelek, které jsou v pohodě. Oproti sborovně na základní škole, kde jsem musel přijít v 7:30 a poslouchat různé zajímavosti směrem od kolegů a kolegyň, což znamenalo mít sluchátka a poslouchat hudbu, je to velký pokrok a sluchátka sundávám hned po příchodu do kabinetu. V kabinetu vědí, co dělá Babiš, jak se chová Okamura, i to, že homosexualita není nemoc, která by se měla léčit. Pokrok.

Samozřejmě je zvykem oslovovat učitele „profesore“, ale otázkou je, jak na tom kdo trvá. Je to spíše zvyk. S většinou učitelů, i když se ke mně dostalo několik jejich narážek na mou osobu užitých během jejich hodin, se neznáme. A znát asi ani nebudeme. Učitelů je na škole snad přes padesát. A většina z nich následující roky odejde do důchodu. Bude hodně zajímavé sledovat proměnu prakticky celého sboru, samozřejmě za předpokladu, že u toho budu. Smlouva mi končí v červnu, tak abych nebyl první, kdo bude odejit.

Asi se dá podotknout, že nejsme ničím výjimečná škola – někteří učitelé jsou v pohodě, někteří patří do armády, další spíš do banky. Někteří učí rádi, další neradi. Někteří se snaží něco vymyslet, další jen odučí, propustí studenty každý den o patnáct minut dřív a mizí pryč.

Střet učitelských kultur asi musel nastat. Narazil jsem třeba na situaci, že studenti nemohou mít tak dobré známky, protože x procent musí mít čtyřku, x procent trojku, pár lidí dvojku a jen výjimečně může být jednička. Existují ale i spřízněné duše. Ale zároveň jsem si uvědomil, proč víc učitelů nehledá po večerech na internetu nové věci, nové metody – mají rodinu. A ta je na prvním místě. A to se dá pochopit.

Neexistují žádné hospitace. Nemám nikoho za zády, kdo by mě kontroloval. Nebo kdo by mi říkal, jak mám dělat svou práci. Relativní svoboda. Relativní protože jsem zjistil, že jsem svobodný jen tehdy, když „správně“ zapíšu do třídnice. Čas od času se proto objeví nevyžádaná rada. Jednou na mě byla dokonce poslaná kontrola, ale na hodinu dějepisu se mi přišel podívat kolega dějepisář, který je modernější než já, takže mi kryl záda a podpořil mě.

O studentech jsem napsal: „Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost.“ A to se splnilo. Nejlepší práce jsou pochopitelně úplně jinde, než byly na základní škole. I ty průměrné práce. Studentů, kterým se vážně nic nechce, je minimum. Najdou se studenti s hlubokými znalostmi, obřím přehledem, i kreativitou, argumenty a kritickým myšlením. Samozřejmě ne všichni byli zvyklí na nějaká cvičení, ale zas to nebylo spojeno s nějakými složitými problémy. Ano, někomu to pořád vadí, někde je vyloženě nutné přemlouvat, ale většinou se dostaneme k pochopení situace.

Neobjevili se žádní experti, kteří by se ptali úmyslně na blbosti. Dotazy jsou buď kreativní a vtipné, nebo k doplnění výkladu. Když nevím, tak odpověď najdu, s tím se taky možná někteří setkali poprvé.

Skutečně ubylo řešení blbostí jménem „moderní hračky“, ale samozřejmě vyrušování pokračuje. Problém je, že mě nebaví přesvědčovat dospělého člověka, že by jako neměl asi rušit takovým způsobem, jakým to dělá. Ale vždy je to ještě v takové míře, že se to dá přežít.

Mnohem víc se ale objevují jiné problémy u studentů – únava, nevyspalost, problémy s psychikou spojené mimo jiné i s týráním od učitelů. Moc prací, moc testů v úzkém období, vyžadování blbostí a jejich šprtání, to se samozřejmě někde odrazit musí. Někteří systém „prokouknou“ a spokojí se se čtyřkami. Za zachování duševního zdraví to (asi) stojí.

Dobře je, že jsem nezačal víc přednášet, naopak čas od času vyzkouším něco nového, něco jiného. Přednášet určitě nezačnu ani na gymplu, ani kvůli maturitě. Čím větší je tlak na výklad, tím víc jdu do prací ve skupinách. Čím víc se ve třídě ruší, tím víc práce zadávám.

Během minulého školního roku proběhla změna v ŠVP směrem k „dobru“. Nejdřív se změnily přímo plány výuky dějepisu směrem k moderním dějinám, poté se změnily i dějepisné maturitní otázky. Pořád však škola vypadá extrémně moderně jen na papíře, ředitel dokonce na první stránce ročenky zkritizoval moderní výuky a „zábavné metody“. Pochopitelně se jede především na statistiku úspěšně odmaturovaných studentů a nic jiného není podstatného. A k vynikajícímu výkonu vede cesta jen formou výkladu, což znamená, že studenti se musí na maturitu vše naučit sami a zpaměti, protože v hodinách je to nikdo nenaučí.

Zajímavostí je pořádání různých akcí, výletů a exkurzí. Za prvé – akcí je strašně moc. Za druhé – pokud si něco vymyslím, vyargumentuji a projdu si složitým procesem, akce je mi povolena. Ale za třetí, je to vážně strašně složité. V podstatě bych měl vědět o akci rok dopředu, nechat si ji schválit od šéfů předmětu, zapsat ji do oficiálních dokumentů a pak teprve vyjet. Takže když jsem chtěl s prváky v rámci dějepisu jet do Itálie (antika – dějepis – exkurze) na pět dní asi za šest tisíc jako konkurenční akci dalším červnovým akcím – koupání se ve Španělsku za cenu přesahující dvacet tisíc a Francii snad za patnáct tisíc, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, ale až za rok a navíc, jelikož už je hodně akcí, musí se v tomto ročníku nějaká akce vyhodit a z mé akce se musí stát povinná akce, na kterou se bude jezdit každý rok. Poučen jsem uspořádal za rok už jen dvě akce – v Praze jsme navštívili Seznam zprávy a pak ještě regionální pobočku České televize. U obou akcí jsem musel slíbit, že se jedná o jednorázovou akci, na kterou už nikdy nepojedu.

Byrokracie. Neexistuje. Na základní škole jsem nechápal, proč na konci měsíce musím já dohledávat den po dni, kolik hodin jsem odučil, kolik odsuploval a kolik dní jsem měl samostudium. Na současné školu jen podepíšu papír, který je mi předložen až pod ruku. Nejsem třídní, takže žádné omluvenky, žádné individuální plány, nic. A pokud někdy třídní budu, tak se bude jednat vážně jen o omluvenky, z pochopitelných důvodů na gymplu zrovna nejede různé papírování plynoucí z inkluze.

Celkově vzato – největším plusem jsou zatím studenti, kteří jsou většinou super jak z pohledu výuky, tak často i mimo výuku. Dalším plusem je svoboda v rámci výuky a posun ŠVP k moderním dějinám, což se ale projeví až za roky. Půl na půl je bod s iniciativou a pořádáním akcí, což je složitější a pochopitelný – velká škola, hodně učitelů, každý si chce někoho pozvat nebo jet na výlet, proto existuje složitější systém a ne každá akce je schválena. Je to logické. Klasickým problémem je ve vysoké míře převládající výklad a především pocit, že to tak musí být kvůli maturitě a jinak to nejde. Že si studenti po letech nic nepamatují a stejně si musí koupit zpracované maturitní otázky, to už nikoho nezajímá.

Pozitivní je, že se snad blíží ještě lepší časy – připraveni jsou dohodnutí hosté na besedu (možná přijede i Jaroslav Kmenta!), připraven je studentský tým novinářů (čekáme jen na web) a zároveň si studenti snad už zvykají, že výklad nemusí být celou výukovou hodinu.

Osnovy, maturita a moderní dějiny

Na základní škole jsem tradičně dával žákům na konci školního roku papíry, ať zhodnotí naši společnou výuku. Co se jim líbí a nelíbí. Co by změnili, pokud něco chtějí měnit nebo čeho mám přidat, pokud jim nějaká metoda vyhovuje. Na gymplu jsem stejný úkol některým studentům (těm, které mám nejčastěji) zadal už v pololetí. Ale o tom tento článek úplně není. Ale připomínky v jedné třídě, v prvním ročníku střední školy, typu „nepřipravíte nás k maturitě“ a „víc učení, míň hraní“, mě motivovaly k tomu, abych se podíval na RVP, ŠVP a další dokumenty podstatné pro školu a výuku. A to je svým způsobem téma následujících řádků.

Důležitá věc na začátek. Osnovy neexistují. Žádné. Vůbec. Slovo „osnovy“ používají v současnosti jak média, tak inteligentní lidé s přehledem na sociálních sítích. A je to hodně symbolické. Systém se měl změnit po roce 2004, ale nepovedlo se ho překlopit a aktualizovat. Změny zůstaly jen na papíře. Přechodem z osnov (jasně dané, co se musí odučit – ano, odučit; a malé procento svobody) na Rámcový vzdělávací plán (státem určené minimum; svoboda škol vypracovat si detaily a určit, čemu se chce věnovat = Školní vzdělávací program) se modernizovalo školství z 19.století na 21.století. Nyní se nemají učit znalosti, ale dovednosti. V praxi to znamená, že učivo samozřejmě probírat budeme, ale zároveň by mělo být podstatné, jak to budeme probírat a s jakým cílem. Cílem by mělo být spíš učit se učit, než naučit se něco zpaměti. Chammurapiho zákoník je pořád důležitý, ale už ne jako samostatná „událost“, ale svým významem pro civilizaci a pro nás v roce 2019. Kontext. Příčiny. Důsledky.

Zní dobře. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsme se modernizovali vážně jen na papíře a že se za posledních patnáct let snad nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Změnit se měl přístup a hlavy učitelů. A přání změny zde nestačí. Existují na sto procent učitelé, kteří prostě nic nezměnili. Přepsalo se pár papírů, ale v hodině se pořád jede dál to stejné, co učitel říkal předchozích třicet let. Pořád ten a ten panovník, co udělal, kam jel na výlet a jaký byl zrovna rok. Ve svém vzdělávacím plánu mají školy napsáno, že používají x metod, ale používají je místní učitelé nebo jen ředitel při psaná školního vzdělávacího programu? Na papíře je, že učitelé nebudou studenty přetěžovat informacemi, ale je taková realita?

Zrovna nedávno jsem se bavil s tátou jednoho z mých studentů. Začal mi vyprávět o Zlaté bule sicilské. A jak ví, že to bylo v roce 1212. A jak už neví nic dalšího. Je důležitý rok 1212 nebo význam dokumentu? Máte v zápiscích několik významů Zlaté buly sicilské pro tehdejší český stát?

Co mě zarazilo asi nejvíc jsou maturitní otázky z dějepisu. Klasicky jich je třicet. Máme čtyři roky dějepisu, poslední o několik týdnů zkrácený kvůli maturitě. Logicky by maturitní otázky měly být rozloženy stejnou měrou do jednotlivých ročníků, to znamená například sedm otázek z učiva prvního ročníku, sedm z druhého ročníku atd. Ale ne! My jsme se modernizovali, protože se vytvořil tlak na výuku moderních dějin a proto se seznam maturitních otázek skládá rovnou ze čtrnácti otázek z dvacátého století. To je super. Problém je, že jsme se zase modernizovali jen na papíře. Na maturitní otázky se může podívat každý, jsou na stránkách školy veřejně k dispozici. Výsledek? Vypadá to dobře. Jsme moderní škola.

Problém pak ale nastává, když vezmete reálnou třídu, vzdělávací plán a zjistíme, že v prvním ročníku probíráte rok tři maturitní otázky a v posledním ročníku zkráceném o dlouhé týdny probíráte čtrnáct otázek. Není přece možné probírat detaily z Řecka a Říma čtyři měsíce, pokud je to jen jedna maturitní otázka. Je to zbytečné plýtvání času.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o maturitní otázky, to je jen zvolená jednotka času, na kterou jsem se rozhodl přepočítat výuku. Téměř polovina maturitních otázek je z dvacátého století. Věnujeme skoro polovinu času ve výuce dějepisu dvacátému století? To je klíčová otázka. A pokud přibereme i novověk, zabere to dvacet dva maturitních otázek. To jsou tři čtvrtiny. Zase musí padnout podobná otázka jako před chvíli. Věnujeme tři čtvrtiny výuky novověku a moderním dějinám? Celý rok v nastaveném systému chybí. A nebo naopak. Máme v systému rok učiva navíc. Co z předchozích dvou pohledů na jednu chybu lze jednodušším způsobem změnit?

Na papíře tedy modernizované školství máme, ale problém je jakési uzavření celé věci a přenesení moderních dokumentů do reálné výuky. Osekat učivo, končit ve třeťáku koncem druhé světové války a poslední ročník začínat dějinami po roce 1945. Osm měsíců na Studenou válku a dějiny komunistického Československa je dostačující čas a zbude čas i na devadesátá léta, září 2001 a pravděpodobně i současnost.

Escape Room 2.0

Zdá se to jako neuvěřitelně dlouhá doba, kdy jsem zkoušel „Escape room“ poprvé, i když je to pouze pár měsíců. Od té doby jsem viděl zdařilé pokusy jiných učitelů na internetu, ale také jsem byl svědkem, jak to někteří vzdali, protože je to moc náročné na přípravu. A abych byl upřímný, stejně jsem skončil já. Od prvního článku jsem metodu už nikdy nezkoušel. Zároveň s tím vidím ve statistikách na blogu, jak se lidé dostávají k mým textům vyhledáváním „jak pripravit unikovku“ a to sice v malém počtu, ale pravidelně každý týden. A tak jsem i já týdny přemýšlel, jak metodu vylepšit. Cílem byla kratší příprava, jednodušší domácí organizace a možnost učit se prostřednictvím metody ve třídě, kde je třicet studentů. První pokus je na následujících řádcích. Rád přivítám v komentářích Vaše postřehy, zkušenosti a tipy s touto metodou.

Pravděpodobně jste ale nezavadili o první článek (zde), tak si nejdříve musíme prozradit, co je vlastně Escape room. V češtině se používá pojem „únikovka“, slyšet lze dále i další anglický termín – „exit room“. V originální neučitelské verzi jde o to, že skupina lidí je uzavřena v místnosti, v které musí sehnat například heslo od zámku pomocí luštění různých kódů, hádanek a podobně. Získané heslo otevře dveře a skupina je propuštěna na svobodu. A teď jde o to, jak podobnou zkušenost přenést do klasické výuky a klasické české třídy.

První organizační úkol. Třicet lidí je strašně moc a určitě nemohou hrát jako jeden celek. Ani dva nebo více celků, protože nemám k dispozic dvě a více místností. Musíme být všichni v jedné třídě. Řešením je rozdělit studenty do skupin s tím, že každá skupina se bude pokoušet utéct ve stejných podmínkách jako všechny ostatní skupiny. Tím pádem nelze využít místnost – skryté nápovědy pod lavicí atd. Každá skupina musí hrát svou hru. Každá skupina tedy dostane svou vlastní „deskovou“ hru, na které bude získávat heslo a utíkat. Teď jen vymyslet, co na deskovou hru dát.

escape2deska

Čtyři úkoly. Ty musím vymyslet a ty taky vymyslím. Ale teď, jaký to bude mít smysl? Jaká bude organizace pro studenty? Jak se dostanou z jednoho bodu do druhého? Původní plán byl takový, že na herní desce bude bod, který se rovná zadání úkolu. A z bodu budou například tři cesty, každá z nich bude mít své iniciály podle odpovědi. První cesta 6AB, druhá 7VK, třetí 3VH. Pokud studenti odpoví správně „Václav Havel“, půjdou cestou „VH“ a zároveň získají kód do hry – 3. Pokud si budou myslet, že odpovědí je „Václav Klaus“, tak získají špatný kód (7). Což ale v tu dobu nebudou vědět a půjdou normálně dál. Mohli by tak celou dobu mít jedno (i více) špatných čísel do kódu a na konci by prostě neutekli ven ze hry. Nebo, pokud by měli čas, mohli by se vrátit zpět a opravit se. Celá hra by vlastně měla jet sama. Ale tato verze nebyla dokonalá a pořád jsem nemohl vykoumat několik maličkostí.

Nakonec jsem tedy zvolil organizačně nejlehčí verzi jak pro mě, tak i pro studenty. Já vymyslím čtyři úkoly. Žáci vyluští první úkol a ukáží mi výsledek. Pokud to bude správně, já jim dám číslo do hesla a další úkol. Pokud to bude špatně, musí se pokusit o opravu. A takhle až do konce, tedy do čtvrtého úkolu.

Jak vypadaly úkoly? Moje téma bylo starověké Řecko, konkrétně období po konci Minojské Kréty, to znamená Mykenské a Homérské období.

První úkol:

Chudý jak kostelní myš,

Homér mu daroval rýč.

Celý život kopal,

aby město našel.

Nebyl to Paris,

ani mýtus.

Druhý úkol:

374351224522

Třetí úkol:

Homér je považován za autora básní Ilias a Odysseia. Najdi tři argumenty pro jeho autorství a tři argumenty proti jeho autorství. Každému z argumentu přiděl „váhu“ (1 nejmenší, 10 největší) a rozhodni se, na kterou stranu přistoupíš.

Čtvrtý úkol:

Najdi jeden příklad spojení psychologie a starověkých řeckých mýtů a legend.

Snažil jsem o vyváženost. Abych se vyhnul stereotypu. První dva úkoly jsou pro školu a výuku relativně neklasické, ale další dva už jsou klasické vyhledávání s tím, že třetí je spojen s interpretací a svým způsobem i vlastním názorem. Druhý úkol jsou souřadnice Mykén a prvním řešením je Heinrich Schliemann.

Jak to dopadlo? Metoda byla vyrobena přímo na zakázku pro dvě kvinty. Hrálo se ve dvojicích (případně trojicích). První třída mě překvapila, jak rychle měla vyřešenou první hádanku. Ještě jsem ani nerozdal všem skupinám zadání a už se postupně hlásilo několik skupin se správným výsledkem. Naopak v druhé třídě se ukázala moje klasická chyba. V první třídě jsem dbal na to, abych vše vysvětlil pořádně. A jelikož šlo všechno výborně, tak jsem v druhé třídě už nedal takovou prioritu vysvětlování a všechny skupiny v této třídě byly trochu zmatené a moc netušily, co na začátku dělat. Což vím přímo od studentů, protože na konci měli za úkol hlásit chyby. Druhá chyba, hlášena v obou třídách a odsouhlasena velkým počtem studentům, byl druhý úkol. Respektive ne přímo druhý úkol, ale to, že byl zařazen jako druhý úkol. Pro studenty byl nejtěžší a podle nich by takový úkol měl být poslední, aby se u něj nezasekli a ani neviděli další otázky. Nejtěžší úkol tedy patří na poslední místo. Zásek uprostřed kazí celou hru.

Sám jsem večer před první zkouškou přišel na další chybu. Hrací deska vlastně naprosto postrádá smysl. Úkoly skupina dostala na papírku. Řešení pak psaly na lepící papírek. Hrací deska totiž byla plánována na výše plánovanou verzi s více cestami a s možnostmi dělat chyby. Což když jsem jedné třídě vykládal, tak se to studentům zamlouvalo a chtěli si to vyzkoušet. A tak deska byla využita čistě z organizačních důvodů – pod jednotlivé písmena symbolizující úkol skupiny lepili své odpovědi s čísly a já tak po hodině jasně viděl, kdo prošel až do konce.

Jak jsem již naznačil, na konci nám zbylo asi ještě deset minut. Část byla využita pro výše zmíněnou reflexi. Další reakce studentů byly pozitivní. Na konci jsem ještě já povídal k tématu starověkého Řecka.

Právě při psaní tohoto textu mi došlo, jak systém upravit pro příště. Bude to přesně, jak jsem popisoval. Dříve jsem myslel, že když se studenti vydají špatnou cestou, tak pro ně budu muset připravovat nový úkol, vlastně zbytečný, protože půjdou falešnou cestou. Ale je to strašně jednoduché. Z jednoho úkolu budou tři cesty, ony iniciály odpovědí s číslem. Všechny cesty skončí zase v dalším bodě, kde bude další úkol, který bude pro všechny stejný. A tam zas budou tři cesty končící ve stejném bodě. Studenti si tak jen obslouží u mého stolu a vezmou si vždy další úkol podle toho, v jakém bodě se zrovna nachází.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Kritika školy z roku 1895

Dlouho jsem si chtěl přečíst knihu Psychologie davu, kterou napsal Gustave Le Bon. Napsal ji už roku 1895 a předpovídá v ní mnoho z 20.století. Popisuje pochopitelně to, jak se lidé chovají v davu. A jedna část knihy patří tomu, proč lidé podléhají vůdci, proč se nechají ovlivňovat a proč v davu mizí jejich inteligence a individualita. A jelikož tento blog je na téma vzdělávání, je jasné, že jedním z faktorů je podle Gustava Le Bona i systém školství. Slova v knize mi přišla tak zajímavá, že jim chci věnovat celý článek. Především kvůli tomu, že častá kritika školství zní: „škola se vůbec nezměnila, pořád jak v 19.století“. Kdo ale ví, jak škola v 19.století vypadala? Proto okopírované části knihy, které ukazují kritiku francouzského školství na úplném konci 19.století.

Jelikož dnes nechám výjimečně „promluvit“ někoho jiného, než jsem já, proto pro jistotu informace o vydání Psychologie davu. Knihu vydalo nakladatelství Portál, s. r. o. roku 2016 a to v překladu L. K. Hofmana a Z. Ullricha. Citace jsou ze stran 58 až 64.

Hlavním nebezpečím této výchovy, jež byla správně označena za latinskou, je, že spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením knih nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit se co nejvíce. Od obecné školy až po doktorát nebo státní zkoušku se mladý člověk učí nazpaměť obsah knih, aniž nějak cvičí svůj úsudek a iniciativu. Pokynem je pro něj odříkávat naučené a být poslušný. „Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a napodobit, to je,“ jak píše bývalý ministr školství Jules Simon, „podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými.“

Kdyby tato výchova byla jenom neužitečná, mohli bychom pouze litovat nešťastné děti, kterým se v obecné škole, místo tolika nutných věcí, vykládá raději genealogie synů Clotharových, války Neustrie a Austrasie nebo zoologické třídění. Tato výchova však představuje mnohem vážnější nebezpečí, neboť vštěpuje tomu, kdo ji přijal, prudkou nechuť k poměrům, z nichž se zrodil, a neodolatelnou touhu z nich uniknout. Dělník nechce už zůstat dělníkem, sedlák sedlákem a i ten poslední měšťan vidí pro svého syna jedinou možnou kariéru ve státních úřadech. Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy.

Po sedm nebo osm let je uzavřen ve škole, vzdálen přímé a osobní zkušenosti, která by mu byla dala přesný a živý názor na věcí, lidi a způsoby, jak s nimi zacházet. Alespoň devět z deseti jich ztratilo čas, námahu a několik let svého života, a to let výkonných, důležitých, dokonce rozhodujících. Kladly se na ně příliš velké požadavky, aby byli v určitý den v lavici nebo před tabulí po dvě hodiny a pro celou řadu věd živými tlampači všech lidských vědomostí; oni jimi toho dne skutečně po dvě hodiny byli; ale za měsíc už jimi nejsou, už by nemohli podstoupit tutéž zkoušku znovu; jejich vědomosti, poněvadž jsou příliš černé a příliš těžké, vyprchávají ustavičně z jejich mysli a nové nezískávají. Jejich duševní svěžest se otupila; bohatá míza vyschla, objevuje se hotový člověk, a často je to člověk, jehož vývoj je ukončen.

Ztížila se tím, že je mu (začátek dospělého života pro francouzského muže) podáno pouze abstraktní pojetí o skutečném světě, do kterého vstoupí mlád, a obklopující ho společností, které se musí přizpůsobit nebo už předem přimět k rezignaci, o lidském boji, kde musí být ten, kdo se chce uhájit a udržet na nohou, předběžně opatřen, vyzbrojen, vycvičen a otužen. A toto nutné vyzbrojení, toto získání vědomostí, důležitějších než vše ostatní, tuto pevnost zdravého rozumu, vůle a nervů, to mu školy nedají; právě naopak, místo aby ho připravily, činí ho neschopným k jeho budoucímu a definitivnímu povolání. Proto jsou jeho vstup a jeho první kroky na poli praktické činnosti obyčejně řadou bolestných pádů; zůstává po nich zjizven a na dlouho zdrcen, často zmrzačen navždy.

Výchova, kterou některá země své mládeži poskytuje, nám umožňuje poněkud předvídat osud této země. Výchova dnešní generace opravňuje k nejchmurnějším obavám. Duši davů lze alespoň částečně zlepšit nebo zhoršit vzděláním a výchovou. Bylo tedy nutné ukázat, jak ji dnešní systém zformoval a jak se množství lhostejných a neutrálních lidí stalo postupně obrovskou armádou nespokojenců, kteří jsou ochotní podlehnout všem vlivům utopistů a davových řečníků.

Závěr? Dnes ať si každý udělá svůj závěr o tom, jak se změnilo školství, jak se změnila kritika. A jak se změnil okolní svět a potřeby lidí.

Babišova výchova občanů

Vláda chce připravovat aktivní a zodpovědné občany, což na základě materiálů od vlády popisuje ČTK jako porozuměnísociálním, ekonomickým, právním a politickým pojmům a strukturám či mediální gramotnost“.

Pokud pomineme otázku, jestli zodpovědný a aktivní občan opisuje nebo kupuje diplomovou práci, tak je zarážející, že právě tuto oblast a tuto problematiku „zaštiťuje premiér Andrej Babiš“, jehož diplomovou práci nemůžeme najít a ani ji nikdy neuvidíme. Není to ale samozřejmě jen o Babišovi, je to o vládě, která se zapíše do historie nejen svými opsanými diplomovými prácemi, ale i způsobem svého vzniku. A právě tito nekompetentní občané chtějí rozhodnout o tom, jak mám já ve svých hodinách vychovávat budoucí občany. A především, co to znamená být občanem.

00jewishED6

Podívejme se na výše zmíněné jednotlivé body patřící k popisu „aktivního a zodpovědného občana“ a porovnejme s činy premiéra Babiše. Začneme od konce – mediální gramotnost a premiér Babiš. Pamatujete Marka Přibila? Marek Přibil je bývalý novinář MF Dnes, kterému bylo na nahrávkách řečeno Babišem, kdy a jaké články má vypustit do světa, aby to co nejvíce zasáhlo konkurenty Babišova hnutí ANO. Zneužívání médií politiky pro své hry patří do nedemokratické společnosti. Nehledě na to, jak se premiér Babiš chová k dalším novinářům, neodpovídá na jejich dotazy a uráží je. A lže.

Politické pojmy. Tady asi nemá cenu lhát – nikdo nebude rozumět politickým pojmům lépe, než Babiš. Většina lidí kolem něj se chová jako příslušníci sekty, což popisoval například Jaroslav Kmenta v magazínu Reportér na příkladě odpadlíků od „víry“. Sám Babiš rozhoduje ve své straně a musí být zvolen velmi přesvědčivě, ale zas ne sto procenty, protože to pak vypadá „divně“ a připomíná to nedemokratickou minulost. Že je ANO nedemokratické hnutí nemusím moc rozhlašovat, protože je to jasné a sám Babiš to nepopírá. Demokracie je pomalá a Babiš potřebuje „makat“. Kdokoliv nejede podle jeho linie, je odstraněn z volební kandidátky či politického života. Na to, jak propaguje heslo „makáme“, tak docela často chybí ve sněmovně. Pamatujete, jak byl údajně nemocný a nemohl do sněmovny, ale dělat volební kampaň mohl? Jo, komunista za minulého režimu a soudem potvrzený spolupracovník StB, kdo jiný by měl lépe rozumět skutečné politice? A hlavně politické struktuře naší země…

Politické struktury. Je opět správný příklad Babiš? Je ideální mít na každého oponenta nějaké kompromitující materiály? Mít ve své firmě vlastní bezpečností sekci složenou z bývalých agentů StB? Propojovat média a politiku? Propojit média, politiku a bezpečnostní složky? Demokratická ústava, do této kolonky naše ústava stále patří, rozlišuje mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složkou. Tyto složky mají být nezávislé, jinými slovy, nemají být propojené. Pro Babiše jen překážka, kterou musí odstranit a proto obsazuje důležitá místa svými lidmi. Opět se tedy ukazuje, že na danou oblast je Babiš skutečným expertem. Bohužel expertem na rušení či minimálně poškozování demokratických politických struktur. (Nedávno se například ukázalo, že nově dosazený šéf GIBS, Babišův kůň pochopitelně, požádal vydavatelský dům o data k online textům o skupině Šuman a chtěla tak detailní informace o velkém množství lidí. Uvidíme, jak dopadnu já, když jsem si kontroloval, abych měl správné informace pro tento text…)

Právní pojmy. Trestně stíháný premiér bude učitelům říkat, jak učit právo? To je výsměch, který by měl aktivní a zodpovědné občany vyhnat do ulic. Dále nesmíme zapomínat, že Babiš neustále odmítá uznat závěry slovenských soudů a bude se soudit se Slovenskem o tom, jestli byl či nebyl v StB, i když nekolikrát bylo jasně rozhodnuto.

Ekonomické pojmy. Babišův Agrofert loni získal 2100 miliónů korun na dotacích, ale na daních zaplatil jen 739 miliónů korun. Což není zrovna vzor pro zodpovědné občany – vyhýbat se placení daní, hledat různé finty, aby se daně nemusely platit. Ekonomickým pojmem jsou také korunové dluhopisy. Právní pojem je využití mezery v zákoně a trestní stíhání za krácení daní. Opět vše patří k našemu hlavnímu komisaři na výchovu nových občanů. Miliarda a půl dluhopisů, abych nemusel platit daně? Za těch devadsát miliónů korun ročně to asi stojí. Ale dělat to uvnitř vlastní firmy…

Sociální. Babišova rodina si pravděpodobně účelně přepisovala akcie, aby znepřehlednila majetkové struktury. Zajímavé je, že zatímco Babiš má imunitu, jeho rodinní příslušníci nikoliv. Takže zatímco Babiš se vězení může vyhnout, členové rodiny ne. Zatáhnout rodinu do svých podezřelých aktivit na hraně zákona. To se vážně dělá rodině? Vzor pro všechny občany.

Tento článek by mohl být dlouhý několik stran. Jedná se však jen o krátký přehled, proč současná vláda (a je otázka, jestli by vůbec nějaká vláda mělo něco podobného zkoušet) nemůže určovat nejen to, co učit ve školách na téma „občanství“ a „demokracie“, ale ani co jmenované pojmy znamenají, protože o tom mají velice zkreslené představy. Nebo to možná vědí, ale rozhodně se podle toho nechovají.

29A4BFE300000578-0-Germans_who_grew_up_with_Nazi_propaganda_at_school_are_still_mor-a-2_1434384213492

Současná vláda a současný premiér nemohou v žádném případě představovat morální kompas, ke kterému by mohl někdo mladý vzhlížet.

Už jen pokus o vydání dokumentů podobného typu by měl být v současné situaci v naší zemi důvod pro občanskou neposlušnost.

Zdroje:

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/vlada-ma-plan-jak-vychovat-aktivni-obcany-koncepci-vzdelavani_490124.html

https://zpravy.idnes.cz/babis-trestni-oznameni-kraceni-dani-d6h-/domaci.aspx?c=A170104_143423_domaci_hro

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/andrej-babis-stb-slovensko-nejvyssi-soud_1806080720_ako

https://www.lidovky.cz/babis-vlozil-akcie-svych-firem-do-sverenskych-fondu-fh5-/zpravy-domov.aspx?c=A170203_121839_ln_domov_ELE

https://archiv.ihned.cz/c1-66202310-agrofertu-pritekly-rekordni-dotace-firma-z-nich-loni-ziskala-vice-penez-nez-zaplatila-na-danich

https://echo24.cz/a/w7PXm/jak-babis-a-jeho-firmy-plati-dane-davame-mu-vic-nez-odvede-statu

https://hlidacipes.org/kdo-je-marek-pribil-z-babisovy-nahravky-nekolikrat-ze-lzi-usvedceny-novinar-muz-na-cernou-praci/

http://www.reflex.cz/clanek/volby-volby-2017/81237/podle-policie-babis-lze-volici-by-to-konecne-meli-pochopit-take.html

https://demagog.cz/politici/183

https://echo24.cz/a/wjakS/9-minut-10-lzi-babis-mel-tiskovku

https://www.euportal.cz/Articles/18728-lzi-a-podvody-andreje-babise-zde-je-mate-prehledne.aspx

https://reportermagazin.cz/a/iyrrg/svedkove-babisovi

https://echo24.cz/a/wi4j4/babis-sverazne-o-demokracii-proc-soutezit-aby-to-bylo-v-rozkladu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanecke-absence-hlasovani-poslanci-andrej-babis-karel-schwarzenberg_1806040600_hm

https://echo24.cz/a/ixuP9/babis-se-zazracne-uzdravil-poslancum-se-omluvil-na-vse-prisel

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exkluzivne-policiste-sbirali-kompro-materialy-na-chovance-a-tuheho-predavali-je_1706290750_ako

https://reportermagazin.cz/a/w2Q2T/babisuv-gibs-vydejte-nam-data-tisicu-ctenaru

https://zpravy.idnes.cz/zadost-o-vydani-babis-faltynek-capi-hnizdo-detaily-fwf-/domaci.aspx?c=A170816_093408_domaci_jkk