Jeden rok a jeden měsíc na gymplu

Srpen 2018. Nastupuji na gymnázium a zároveň si píšu text plný očekávání, protože si vlastně nejsem jist, co mám očekávat, gymnázia mají často svou reputaci danou, stejně tak „gympláci“. Po roce a skoro dvou měsících se k původnímu textu vracím a zkouším si odpovídat na tehdejší otázky, reflektovat situace a vyřešit, kam jsem se to dostal. Původní text najdete zde.

V původním textu jsem začínal učiteli a abych byl upřímný, moc se mi do toho teď nechce. Asi chápeme. Ale každopádně výhodou je kabinet. Jak kabinet coby místnost, tak kabinet plný učitelek, které jsou v pohodě. Oproti sborovně na základní škole, kde jsem musel přijít v 7:30 a poslouchat různé zajímavosti směrem od kolegů a kolegyň, což znamenalo mít sluchátka a poslouchat hudbu, je to velký pokrok a sluchátka sundávám hned po příchodu do kabinetu. V kabinetu vědí, co dělá Babiš, jak se chová Okamura, i to, že homosexualita není nemoc, která by se měla léčit. Pokrok.

Samozřejmě je zvykem oslovovat učitele „profesore“, ale otázkou je, jak na tom kdo trvá. Je to spíše zvyk. S většinou učitelů, i když se ke mně dostalo několik jejich narážek na mou osobu užitých během jejich hodin, se neznáme. A znát asi ani nebudeme. Učitelů je na škole snad přes padesát. A většina z nich následující roky odejde do důchodu. Bude hodně zajímavé sledovat proměnu prakticky celého sboru, samozřejmě za předpokladu, že u toho budu. Smlouva mi končí v červnu, tak abych nebyl první, kdo bude odejit.

Asi se dá podotknout, že nejsme ničím výjimečná škola – někteří učitelé jsou v pohodě, někteří patří do armády, další spíš do banky. Někteří učí rádi, další neradi. Někteří se snaží něco vymyslet, další jen odučí, propustí studenty každý den o patnáct minut dřív a mizí pryč.

Střet učitelských kultur asi musel nastat. Narazil jsem třeba na situaci, že studenti nemohou mít tak dobré známky, protože x procent musí mít čtyřku, x procent trojku, pár lidí dvojku a jen výjimečně může být jednička. Existují ale i spřízněné duše. Ale zároveň jsem si uvědomil, proč víc učitelů nehledá po večerech na internetu nové věci, nové metody – mají rodinu. A ta je na prvním místě. A to se dá pochopit.

Neexistují žádné hospitace. Nemám nikoho za zády, kdo by mě kontroloval. Nebo kdo by mi říkal, jak mám dělat svou práci. Relativní svoboda. Relativní protože jsem zjistil, že jsem svobodný jen tehdy, když „správně“ zapíšu do třídnice. Čas od času se proto objeví nevyžádaná rada. Jednou na mě byla dokonce poslaná kontrola, ale na hodinu dějepisu se mi přišel podívat kolega dějepisář, který je modernější než já, takže mi kryl záda a podpořil mě.

O studentech jsem napsal: „Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost.“ A to se splnilo. Nejlepší práce jsou pochopitelně úplně jinde, než byly na základní škole. I ty průměrné práce. Studentů, kterým se vážně nic nechce, je minimum. Najdou se studenti s hlubokými znalostmi, obřím přehledem, i kreativitou, argumenty a kritickým myšlením. Samozřejmě ne všichni byli zvyklí na nějaká cvičení, ale zas to nebylo spojeno s nějakými složitými problémy. Ano, někomu to pořád vadí, někde je vyloženě nutné přemlouvat, ale většinou se dostaneme k pochopení situace.

Neobjevili se žádní experti, kteří by se ptali úmyslně na blbosti. Dotazy jsou buď kreativní a vtipné, nebo k doplnění výkladu. Když nevím, tak odpověď najdu, s tím se taky možná někteří setkali poprvé.

Skutečně ubylo řešení blbostí jménem „moderní hračky“, ale samozřejmě vyrušování pokračuje. Problém je, že mě nebaví přesvědčovat dospělého člověka, že by jako neměl asi rušit takovým způsobem, jakým to dělá. Ale vždy je to ještě v takové míře, že se to dá přežít.

Mnohem víc se ale objevují jiné problémy u studentů – únava, nevyspalost, problémy s psychikou spojené mimo jiné i s týráním od učitelů. Moc prací, moc testů v úzkém období, vyžadování blbostí a jejich šprtání, to se samozřejmě někde odrazit musí. Někteří systém „prokouknou“ a spokojí se se čtyřkami. Za zachování duševního zdraví to (asi) stojí.

Dobře je, že jsem nezačal víc přednášet, naopak čas od času vyzkouším něco nového, něco jiného. Přednášet určitě nezačnu ani na gymplu, ani kvůli maturitě. Čím větší je tlak na výklad, tím víc jdu do prací ve skupinách. Čím víc se ve třídě ruší, tím víc práce zadávám.

Během minulého školního roku proběhla změna v ŠVP směrem k „dobru“. Nejdřív se změnily přímo plány výuky dějepisu směrem k moderním dějinám, poté se změnily i dějepisné maturitní otázky. Pořád však škola vypadá extrémně moderně jen na papíře, ředitel dokonce na první stránce ročenky zkritizoval moderní výuky a „zábavné metody“. Pochopitelně se jede především na statistiku úspěšně odmaturovaných studentů a nic jiného není podstatného. A k vynikajícímu výkonu vede cesta jen formou výkladu, což znamená, že studenti se musí na maturitu vše naučit sami a zpaměti, protože v hodinách je to nikdo nenaučí.

Zajímavostí je pořádání různých akcí, výletů a exkurzí. Za prvé – akcí je strašně moc. Za druhé – pokud si něco vymyslím, vyargumentuji a projdu si složitým procesem, akce je mi povolena. Ale za třetí, je to vážně strašně složité. V podstatě bych měl vědět o akci rok dopředu, nechat si ji schválit od šéfů předmětu, zapsat ji do oficiálních dokumentů a pak teprve vyjet. Takže když jsem chtěl s prváky v rámci dějepisu jet do Itálie (antika – dějepis – exkurze) na pět dní asi za šest tisíc jako konkurenční akci dalším červnovým akcím – koupání se ve Španělsku za cenu přesahující dvacet tisíc a Francii snad za patnáct tisíc, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, ale až za rok a navíc, jelikož už je hodně akcí, musí se v tomto ročníku nějaká akce vyhodit a z mé akce se musí stát povinná akce, na kterou se bude jezdit každý rok. Poučen jsem uspořádal za rok už jen dvě akce – v Praze jsme navštívili Seznam zprávy a pak ještě regionální pobočku České televize. U obou akcí jsem musel slíbit, že se jedná o jednorázovou akci, na kterou už nikdy nepojedu.

Byrokracie. Neexistuje. Na základní škole jsem nechápal, proč na konci měsíce musím já dohledávat den po dni, kolik hodin jsem odučil, kolik odsuploval a kolik dní jsem měl samostudium. Na současné školu jen podepíšu papír, který je mi předložen až pod ruku. Nejsem třídní, takže žádné omluvenky, žádné individuální plány, nic. A pokud někdy třídní budu, tak se bude jednat vážně jen o omluvenky, z pochopitelných důvodů na gymplu zrovna nejede různé papírování plynoucí z inkluze.

Celkově vzato – největším plusem jsou zatím studenti, kteří jsou většinou super jak z pohledu výuky, tak často i mimo výuku. Dalším plusem je svoboda v rámci výuky a posun ŠVP k moderním dějinám, což se ale projeví až za roky. Půl na půl je bod s iniciativou a pořádáním akcí, což je složitější a pochopitelný – velká škola, hodně učitelů, každý si chce někoho pozvat nebo jet na výlet, proto existuje složitější systém a ne každá akce je schválena. Je to logické. Klasickým problémem je ve vysoké míře převládající výklad a především pocit, že to tak musí být kvůli maturitě a jinak to nejde. Že si studenti po letech nic nepamatují a stejně si musí koupit zpracované maturitní otázky, to už nikoho nezajímá.

Pozitivní je, že se snad blíží ještě lepší časy – připraveni jsou dohodnutí hosté na besedu (možná přijede i Jaroslav Kmenta!), připraven je studentský tým novinářů (čekáme jen na web) a zároveň si studenti snad už zvykají, že výklad nemusí být celou výukovou hodinu.

Osnovy, maturita a moderní dějiny

Na základní škole jsem tradičně dával žákům na konci školního roku papíry, ať zhodnotí naši společnou výuku. Co se jim líbí a nelíbí. Co by změnili, pokud něco chtějí měnit nebo čeho mám přidat, pokud jim nějaká metoda vyhovuje. Na gymplu jsem stejný úkol některým studentům (těm, které mám nejčastěji) zadal už v pololetí. Ale o tom tento článek úplně není. Ale připomínky v jedné třídě, v prvním ročníku střední školy, typu „nepřipravíte nás k maturitě“ a „víc učení, míň hraní“, mě motivovaly k tomu, abych se podíval na RVP, ŠVP a další dokumenty podstatné pro školu a výuku. A to je svým způsobem téma následujících řádků.

Důležitá věc na začátek. Osnovy neexistují. Žádné. Vůbec. Slovo „osnovy“ používají v současnosti jak média, tak inteligentní lidé s přehledem na sociálních sítích. A je to hodně symbolické. Systém se měl změnit po roce 2004, ale nepovedlo se ho překlopit a aktualizovat. Změny zůstaly jen na papíře. Přechodem z osnov (jasně dané, co se musí odučit – ano, odučit; a malé procento svobody) na Rámcový vzdělávací plán (státem určené minimum; svoboda škol vypracovat si detaily a určit, čemu se chce věnovat = Školní vzdělávací program) se modernizovalo školství z 19.století na 21.století. Nyní se nemají učit znalosti, ale dovednosti. V praxi to znamená, že učivo samozřejmě probírat budeme, ale zároveň by mělo být podstatné, jak to budeme probírat a s jakým cílem. Cílem by mělo být spíš učit se učit, než naučit se něco zpaměti. Chammurapiho zákoník je pořád důležitý, ale už ne jako samostatná „událost“, ale svým významem pro civilizaci a pro nás v roce 2019. Kontext. Příčiny. Důsledky.

Zní dobře. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsme se modernizovali vážně jen na papíře a že se za posledních patnáct let snad nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Změnit se měl přístup a hlavy učitelů. A přání změny zde nestačí. Existují na sto procent učitelé, kteří prostě nic nezměnili. Přepsalo se pár papírů, ale v hodině se pořád jede dál to stejné, co učitel říkal předchozích třicet let. Pořád ten a ten panovník, co udělal, kam jel na výlet a jaký byl zrovna rok. Ve svém vzdělávacím plánu mají školy napsáno, že používají x metod, ale používají je místní učitelé nebo jen ředitel při psaná školního vzdělávacího programu? Na papíře je, že učitelé nebudou studenty přetěžovat informacemi, ale je taková realita?

Zrovna nedávno jsem se bavil s tátou jednoho z mých studentů. Začal mi vyprávět o Zlaté bule sicilské. A jak ví, že to bylo v roce 1212. A jak už neví nic dalšího. Je důležitý rok 1212 nebo význam dokumentu? Máte v zápiscích několik významů Zlaté buly sicilské pro tehdejší český stát?

Co mě zarazilo asi nejvíc jsou maturitní otázky z dějepisu. Klasicky jich je třicet. Máme čtyři roky dějepisu, poslední o několik týdnů zkrácený kvůli maturitě. Logicky by maturitní otázky měly být rozloženy stejnou měrou do jednotlivých ročníků, to znamená například sedm otázek z učiva prvního ročníku, sedm z druhého ročníku atd. Ale ne! My jsme se modernizovali, protože se vytvořil tlak na výuku moderních dějin a proto se seznam maturitních otázek skládá rovnou ze čtrnácti otázek z dvacátého století. To je super. Problém je, že jsme se zase modernizovali jen na papíře. Na maturitní otázky se může podívat každý, jsou na stránkách školy veřejně k dispozici. Výsledek? Vypadá to dobře. Jsme moderní škola.

Problém pak ale nastává, když vezmete reálnou třídu, vzdělávací plán a zjistíme, že v prvním ročníku probíráte rok tři maturitní otázky a v posledním ročníku zkráceném o dlouhé týdny probíráte čtrnáct otázek. Není přece možné probírat detaily z Řecka a Říma čtyři měsíce, pokud je to jen jedna maturitní otázka. Je to zbytečné plýtvání času.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o maturitní otázky, to je jen zvolená jednotka času, na kterou jsem se rozhodl přepočítat výuku. Téměř polovina maturitních otázek je z dvacátého století. Věnujeme skoro polovinu času ve výuce dějepisu dvacátému století? To je klíčová otázka. A pokud přibereme i novověk, zabere to dvacet dva maturitních otázek. To jsou tři čtvrtiny. Zase musí padnout podobná otázka jako před chvíli. Věnujeme tři čtvrtiny výuky novověku a moderním dějinám? Celý rok v nastaveném systému chybí. A nebo naopak. Máme v systému rok učiva navíc. Co z předchozích dvou pohledů na jednu chybu lze jednodušším způsobem změnit?

Na papíře tedy modernizované školství máme, ale problém je jakési uzavření celé věci a přenesení moderních dokumentů do reálné výuky. Osekat učivo, končit ve třeťáku koncem druhé světové války a poslední ročník začínat dějinami po roce 1945. Osm měsíců na Studenou válku a dějiny komunistického Československa je dostačující čas a zbude čas i na devadesátá léta, září 2001 a pravděpodobně i současnost.

Escape Room 2.0

Zdá se to jako neuvěřitelně dlouhá doba, kdy jsem zkoušel „Escape room“ poprvé, i když je to pouze pár měsíců. Od té doby jsem viděl zdařilé pokusy jiných učitelů na internetu, ale také jsem byl svědkem, jak to někteří vzdali, protože je to moc náročné na přípravu. A abych byl upřímný, stejně jsem skončil já. Od prvního článku jsem metodu už nikdy nezkoušel. Zároveň s tím vidím ve statistikách na blogu, jak se lidé dostávají k mým textům vyhledáváním „jak pripravit unikovku“ a to sice v malém počtu, ale pravidelně každý týden. A tak jsem i já týdny přemýšlel, jak metodu vylepšit. Cílem byla kratší příprava, jednodušší domácí organizace a možnost učit se prostřednictvím metody ve třídě, kde je třicet studentů. První pokus je na následujících řádcích. Rád přivítám v komentářích Vaše postřehy, zkušenosti a tipy s touto metodou.

Pravděpodobně jste ale nezavadili o první článek (zde), tak si nejdříve musíme prozradit, co je vlastně Escape room. V češtině se používá pojem „únikovka“, slyšet lze dále i další anglický termín – „exit room“. V originální neučitelské verzi jde o to, že skupina lidí je uzavřena v místnosti, v které musí sehnat například heslo od zámku pomocí luštění různých kódů, hádanek a podobně. Získané heslo otevře dveře a skupina je propuštěna na svobodu. A teď jde o to, jak podobnou zkušenost přenést do klasické výuky a klasické české třídy.

První organizační úkol. Třicet lidí je strašně moc a určitě nemohou hrát jako jeden celek. Ani dva nebo více celků, protože nemám k dispozic dvě a více místností. Musíme být všichni v jedné třídě. Řešením je rozdělit studenty do skupin s tím, že každá skupina se bude pokoušet utéct ve stejných podmínkách jako všechny ostatní skupiny. Tím pádem nelze využít místnost – skryté nápovědy pod lavicí atd. Každá skupina musí hrát svou hru. Každá skupina tedy dostane svou vlastní „deskovou“ hru, na které bude získávat heslo a utíkat. Teď jen vymyslet, co na deskovou hru dát.

escape2deska

Čtyři úkoly. Ty musím vymyslet a ty taky vymyslím. Ale teď, jaký to bude mít smysl? Jaká bude organizace pro studenty? Jak se dostanou z jednoho bodu do druhého? Původní plán byl takový, že na herní desce bude bod, který se rovná zadání úkolu. A z bodu budou například tři cesty, každá z nich bude mít své iniciály podle odpovědi. První cesta 6AB, druhá 7VK, třetí 3VH. Pokud studenti odpoví správně „Václav Havel“, půjdou cestou „VH“ a zároveň získají kód do hry – 3. Pokud si budou myslet, že odpovědí je „Václav Klaus“, tak získají špatný kód (7). Což ale v tu dobu nebudou vědět a půjdou normálně dál. Mohli by tak celou dobu mít jedno (i více) špatných čísel do kódu a na konci by prostě neutekli ven ze hry. Nebo, pokud by měli čas, mohli by se vrátit zpět a opravit se. Celá hra by vlastně měla jet sama. Ale tato verze nebyla dokonalá a pořád jsem nemohl vykoumat několik maličkostí.

Nakonec jsem tedy zvolil organizačně nejlehčí verzi jak pro mě, tak i pro studenty. Já vymyslím čtyři úkoly. Žáci vyluští první úkol a ukáží mi výsledek. Pokud to bude správně, já jim dám číslo do hesla a další úkol. Pokud to bude špatně, musí se pokusit o opravu. A takhle až do konce, tedy do čtvrtého úkolu.

Jak vypadaly úkoly? Moje téma bylo starověké Řecko, konkrétně období po konci Minojské Kréty, to znamená Mykenské a Homérské období.

První úkol:

Chudý jak kostelní myš,

Homér mu daroval rýč.

Celý život kopal,

aby město našel.

Nebyl to Paris,

ani mýtus.

Druhý úkol:

374351224522

Třetí úkol:

Homér je považován za autora básní Ilias a Odysseia. Najdi tři argumenty pro jeho autorství a tři argumenty proti jeho autorství. Každému z argumentu přiděl „váhu“ (1 nejmenší, 10 největší) a rozhodni se, na kterou stranu přistoupíš.

Čtvrtý úkol:

Najdi jeden příklad spojení psychologie a starověkých řeckých mýtů a legend.

Snažil jsem o vyváženost. Abych se vyhnul stereotypu. První dva úkoly jsou pro školu a výuku relativně neklasické, ale další dva už jsou klasické vyhledávání s tím, že třetí je spojen s interpretací a svým způsobem i vlastním názorem. Druhý úkol jsou souřadnice Mykén a prvním řešením je Heinrich Schliemann.

Jak to dopadlo? Metoda byla vyrobena přímo na zakázku pro dvě kvinty. Hrálo se ve dvojicích (případně trojicích). První třída mě překvapila, jak rychle měla vyřešenou první hádanku. Ještě jsem ani nerozdal všem skupinám zadání a už se postupně hlásilo několik skupin se správným výsledkem. Naopak v druhé třídě se ukázala moje klasická chyba. V první třídě jsem dbal na to, abych vše vysvětlil pořádně. A jelikož šlo všechno výborně, tak jsem v druhé třídě už nedal takovou prioritu vysvětlování a všechny skupiny v této třídě byly trochu zmatené a moc netušily, co na začátku dělat. Což vím přímo od studentů, protože na konci měli za úkol hlásit chyby. Druhá chyba, hlášena v obou třídách a odsouhlasena velkým počtem studentům, byl druhý úkol. Respektive ne přímo druhý úkol, ale to, že byl zařazen jako druhý úkol. Pro studenty byl nejtěžší a podle nich by takový úkol měl být poslední, aby se u něj nezasekli a ani neviděli další otázky. Nejtěžší úkol tedy patří na poslední místo. Zásek uprostřed kazí celou hru.

Sám jsem večer před první zkouškou přišel na další chybu. Hrací deska vlastně naprosto postrádá smysl. Úkoly skupina dostala na papírku. Řešení pak psaly na lepící papírek. Hrací deska totiž byla plánována na výše plánovanou verzi s více cestami a s možnostmi dělat chyby. Což když jsem jedné třídě vykládal, tak se to studentům zamlouvalo a chtěli si to vyzkoušet. A tak deska byla využita čistě z organizačních důvodů – pod jednotlivé písmena symbolizující úkol skupiny lepili své odpovědi s čísly a já tak po hodině jasně viděl, kdo prošel až do konce.

Jak jsem již naznačil, na konci nám zbylo asi ještě deset minut. Část byla využita pro výše zmíněnou reflexi. Další reakce studentů byly pozitivní. Na konci jsem ještě já povídal k tématu starověkého Řecka.

Právě při psaní tohoto textu mi došlo, jak systém upravit pro příště. Bude to přesně, jak jsem popisoval. Dříve jsem myslel, že když se studenti vydají špatnou cestou, tak pro ně budu muset připravovat nový úkol, vlastně zbytečný, protože půjdou falešnou cestou. Ale je to strašně jednoduché. Z jednoho úkolu budou tři cesty, ony iniciály odpovědí s číslem. Všechny cesty skončí zase v dalším bodě, kde bude další úkol, který bude pro všechny stejný. A tam zas budou tři cesty končící ve stejném bodě. Studenti si tak jen obslouží u mého stolu a vezmou si vždy další úkol podle toho, v jakém bodě se zrovna nachází.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Kritika školy z roku 1895

Dlouho jsem si chtěl přečíst knihu Psychologie davu, kterou napsal Gustave Le Bon. Napsal ji už roku 1895 a předpovídá v ní mnoho z 20.století. Popisuje pochopitelně to, jak se lidé chovají v davu. A jedna část knihy patří tomu, proč lidé podléhají vůdci, proč se nechají ovlivňovat a proč v davu mizí jejich inteligence a individualita. A jelikož tento blog je na téma vzdělávání, je jasné, že jedním z faktorů je podle Gustava Le Bona i systém školství. Slova v knize mi přišla tak zajímavá, že jim chci věnovat celý článek. Především kvůli tomu, že častá kritika školství zní: „škola se vůbec nezměnila, pořád jak v 19.století“. Kdo ale ví, jak škola v 19.století vypadala? Proto okopírované části knihy, které ukazují kritiku francouzského školství na úplném konci 19.století.

Jelikož dnes nechám výjimečně „promluvit“ někoho jiného, než jsem já, proto pro jistotu informace o vydání Psychologie davu. Knihu vydalo nakladatelství Portál, s. r. o. roku 2016 a to v překladu L. K. Hofmana a Z. Ullricha. Citace jsou ze stran 58 až 64.

Hlavním nebezpečím této výchovy, jež byla správně označena za latinskou, je, že spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením knih nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit se co nejvíce. Od obecné školy až po doktorát nebo státní zkoušku se mladý člověk učí nazpaměť obsah knih, aniž nějak cvičí svůj úsudek a iniciativu. Pokynem je pro něj odříkávat naučené a být poslušný. „Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a napodobit, to je,“ jak píše bývalý ministr školství Jules Simon, „podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými.“

Kdyby tato výchova byla jenom neužitečná, mohli bychom pouze litovat nešťastné děti, kterým se v obecné škole, místo tolika nutných věcí, vykládá raději genealogie synů Clotharových, války Neustrie a Austrasie nebo zoologické třídění. Tato výchova však představuje mnohem vážnější nebezpečí, neboť vštěpuje tomu, kdo ji přijal, prudkou nechuť k poměrům, z nichž se zrodil, a neodolatelnou touhu z nich uniknout. Dělník nechce už zůstat dělníkem, sedlák sedlákem a i ten poslední měšťan vidí pro svého syna jedinou možnou kariéru ve státních úřadech. Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy.

Po sedm nebo osm let je uzavřen ve škole, vzdálen přímé a osobní zkušenosti, která by mu byla dala přesný a živý názor na věcí, lidi a způsoby, jak s nimi zacházet. Alespoň devět z deseti jich ztratilo čas, námahu a několik let svého života, a to let výkonných, důležitých, dokonce rozhodujících. Kladly se na ně příliš velké požadavky, aby byli v určitý den v lavici nebo před tabulí po dvě hodiny a pro celou řadu věd živými tlampači všech lidských vědomostí; oni jimi toho dne skutečně po dvě hodiny byli; ale za měsíc už jimi nejsou, už by nemohli podstoupit tutéž zkoušku znovu; jejich vědomosti, poněvadž jsou příliš černé a příliš těžké, vyprchávají ustavičně z jejich mysli a nové nezískávají. Jejich duševní svěžest se otupila; bohatá míza vyschla, objevuje se hotový člověk, a často je to člověk, jehož vývoj je ukončen.

Ztížila se tím, že je mu (začátek dospělého života pro francouzského muže) podáno pouze abstraktní pojetí o skutečném světě, do kterého vstoupí mlád, a obklopující ho společností, které se musí přizpůsobit nebo už předem přimět k rezignaci, o lidském boji, kde musí být ten, kdo se chce uhájit a udržet na nohou, předběžně opatřen, vyzbrojen, vycvičen a otužen. A toto nutné vyzbrojení, toto získání vědomostí, důležitějších než vše ostatní, tuto pevnost zdravého rozumu, vůle a nervů, to mu školy nedají; právě naopak, místo aby ho připravily, činí ho neschopným k jeho budoucímu a definitivnímu povolání. Proto jsou jeho vstup a jeho první kroky na poli praktické činnosti obyčejně řadou bolestných pádů; zůstává po nich zjizven a na dlouho zdrcen, často zmrzačen navždy.

Výchova, kterou některá země své mládeži poskytuje, nám umožňuje poněkud předvídat osud této země. Výchova dnešní generace opravňuje k nejchmurnějším obavám. Duši davů lze alespoň částečně zlepšit nebo zhoršit vzděláním a výchovou. Bylo tedy nutné ukázat, jak ji dnešní systém zformoval a jak se množství lhostejných a neutrálních lidí stalo postupně obrovskou armádou nespokojenců, kteří jsou ochotní podlehnout všem vlivům utopistů a davových řečníků.

Závěr? Dnes ať si každý udělá svůj závěr o tom, jak se změnilo školství, jak se změnila kritika. A jak se změnil okolní svět a potřeby lidí.

Babišova výchova občanů

Vláda chce připravovat aktivní a zodpovědné občany, což na základě materiálů od vlády popisuje ČTK jako porozuměnísociálním, ekonomickým, právním a politickým pojmům a strukturám či mediální gramotnost“.

Pokud pomineme otázku, jestli zodpovědný a aktivní občan opisuje nebo kupuje diplomovou práci, tak je zarážející, že právě tuto oblast a tuto problematiku „zaštiťuje premiér Andrej Babiš“, jehož diplomovou práci nemůžeme najít a ani ji nikdy neuvidíme. Není to ale samozřejmě jen o Babišovi, je to o vládě, která se zapíše do historie nejen svými opsanými diplomovými prácemi, ale i způsobem svého vzniku. A právě tito nekompetentní občané chtějí rozhodnout o tom, jak mám já ve svých hodinách vychovávat budoucí občany. A především, co to znamená být občanem.

00jewishED6

Podívejme se na výše zmíněné jednotlivé body patřící k popisu „aktivního a zodpovědného občana“ a porovnejme s činy premiéra Babiše. Začneme od konce – mediální gramotnost a premiér Babiš. Pamatujete Marka Přibila? Marek Přibil je bývalý novinář MF Dnes, kterému bylo na nahrávkách řečeno Babišem, kdy a jaké články má vypustit do světa, aby to co nejvíce zasáhlo konkurenty Babišova hnutí ANO. Zneužívání médií politiky pro své hry patří do nedemokratické společnosti. Nehledě na to, jak se premiér Babiš chová k dalším novinářům, neodpovídá na jejich dotazy a uráží je. A lže.

Politické pojmy. Tady asi nemá cenu lhát – nikdo nebude rozumět politickým pojmům lépe, než Babiš. Většina lidí kolem něj se chová jako příslušníci sekty, což popisoval například Jaroslav Kmenta v magazínu Reportér na příkladě odpadlíků od „víry“. Sám Babiš rozhoduje ve své straně a musí být zvolen velmi přesvědčivě, ale zas ne sto procenty, protože to pak vypadá „divně“ a připomíná to nedemokratickou minulost. Že je ANO nedemokratické hnutí nemusím moc rozhlašovat, protože je to jasné a sám Babiš to nepopírá. Demokracie je pomalá a Babiš potřebuje „makat“. Kdokoliv nejede podle jeho linie, je odstraněn z volební kandidátky či politického života. Na to, jak propaguje heslo „makáme“, tak docela často chybí ve sněmovně. Pamatujete, jak byl údajně nemocný a nemohl do sněmovny, ale dělat volební kampaň mohl? Jo, komunista za minulého režimu a soudem potvrzený spolupracovník StB, kdo jiný by měl lépe rozumět skutečné politice? A hlavně politické struktuře naší země…

Politické struktury. Je opět správný příklad Babiš? Je ideální mít na každého oponenta nějaké kompromitující materiály? Mít ve své firmě vlastní bezpečností sekci složenou z bývalých agentů StB? Propojovat média a politiku? Propojit média, politiku a bezpečnostní složky? Demokratická ústava, do této kolonky naše ústava stále patří, rozlišuje mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složkou. Tyto složky mají být nezávislé, jinými slovy, nemají být propojené. Pro Babiše jen překážka, kterou musí odstranit a proto obsazuje důležitá místa svými lidmi. Opět se tedy ukazuje, že na danou oblast je Babiš skutečným expertem. Bohužel expertem na rušení či minimálně poškozování demokratických politických struktur. (Nedávno se například ukázalo, že nově dosazený šéf GIBS, Babišův kůň pochopitelně, požádal vydavatelský dům o data k online textům o skupině Šuman a chtěla tak detailní informace o velkém množství lidí. Uvidíme, jak dopadnu já, když jsem si kontroloval, abych měl správné informace pro tento text…)

Právní pojmy. Trestně stíháný premiér bude učitelům říkat, jak učit právo? To je výsměch, který by měl aktivní a zodpovědné občany vyhnat do ulic. Dále nesmíme zapomínat, že Babiš neustále odmítá uznat závěry slovenských soudů a bude se soudit se Slovenskem o tom, jestli byl či nebyl v StB, i když nekolikrát bylo jasně rozhodnuto.

Ekonomické pojmy. Babišův Agrofert loni získal 2100 miliónů korun na dotacích, ale na daních zaplatil jen 739 miliónů korun. Což není zrovna vzor pro zodpovědné občany – vyhýbat se placení daní, hledat různé finty, aby se daně nemusely platit. Ekonomickým pojmem jsou také korunové dluhopisy. Právní pojem je využití mezery v zákoně a trestní stíhání za krácení daní. Opět vše patří k našemu hlavnímu komisaři na výchovu nových občanů. Miliarda a půl dluhopisů, abych nemusel platit daně? Za těch devadsát miliónů korun ročně to asi stojí. Ale dělat to uvnitř vlastní firmy…

Sociální. Babišova rodina si pravděpodobně účelně přepisovala akcie, aby znepřehlednila majetkové struktury. Zajímavé je, že zatímco Babiš má imunitu, jeho rodinní příslušníci nikoliv. Takže zatímco Babiš se vězení může vyhnout, členové rodiny ne. Zatáhnout rodinu do svých podezřelých aktivit na hraně zákona. To se vážně dělá rodině? Vzor pro všechny občany.

Tento článek by mohl být dlouhý několik stran. Jedná se však jen o krátký přehled, proč současná vláda (a je otázka, jestli by vůbec nějaká vláda mělo něco podobného zkoušet) nemůže určovat nejen to, co učit ve školách na téma „občanství“ a „demokracie“, ale ani co jmenované pojmy znamenají, protože o tom mají velice zkreslené představy. Nebo to možná vědí, ale rozhodně se podle toho nechovají.

29A4BFE300000578-0-Germans_who_grew_up_with_Nazi_propaganda_at_school_are_still_mor-a-2_1434384213492

Současná vláda a současný premiér nemohou v žádném případě představovat morální kompas, ke kterému by mohl někdo mladý vzhlížet.

Už jen pokus o vydání dokumentů podobného typu by měl být v současné situaci v naší zemi důvod pro občanskou neposlušnost.

Zdroje:

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/vlada-ma-plan-jak-vychovat-aktivni-obcany-koncepci-vzdelavani_490124.html

https://zpravy.idnes.cz/babis-trestni-oznameni-kraceni-dani-d6h-/domaci.aspx?c=A170104_143423_domaci_hro

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/andrej-babis-stb-slovensko-nejvyssi-soud_1806080720_ako

https://www.lidovky.cz/babis-vlozil-akcie-svych-firem-do-sverenskych-fondu-fh5-/zpravy-domov.aspx?c=A170203_121839_ln_domov_ELE

https://archiv.ihned.cz/c1-66202310-agrofertu-pritekly-rekordni-dotace-firma-z-nich-loni-ziskala-vice-penez-nez-zaplatila-na-danich

https://echo24.cz/a/w7PXm/jak-babis-a-jeho-firmy-plati-dane-davame-mu-vic-nez-odvede-statu

https://hlidacipes.org/kdo-je-marek-pribil-z-babisovy-nahravky-nekolikrat-ze-lzi-usvedceny-novinar-muz-na-cernou-praci/

http://www.reflex.cz/clanek/volby-volby-2017/81237/podle-policie-babis-lze-volici-by-to-konecne-meli-pochopit-take.html

https://demagog.cz/politici/183

https://echo24.cz/a/wjakS/9-minut-10-lzi-babis-mel-tiskovku

https://www.euportal.cz/Articles/18728-lzi-a-podvody-andreje-babise-zde-je-mate-prehledne.aspx

https://reportermagazin.cz/a/iyrrg/svedkove-babisovi

https://echo24.cz/a/wi4j4/babis-sverazne-o-demokracii-proc-soutezit-aby-to-bylo-v-rozkladu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanecke-absence-hlasovani-poslanci-andrej-babis-karel-schwarzenberg_1806040600_hm

https://echo24.cz/a/ixuP9/babis-se-zazracne-uzdravil-poslancum-se-omluvil-na-vse-prisel

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exkluzivne-policiste-sbirali-kompro-materialy-na-chovance-a-tuheho-predavali-je_1706290750_ako

https://reportermagazin.cz/a/w2Q2T/babisuv-gibs-vydejte-nam-data-tisicu-ctenaru

https://zpravy.idnes.cz/zadost-o-vydani-babis-faltynek-capi-hnizdo-detaily-fwf-/domaci.aspx?c=A170816_093408_domaci_jkk

Pět let učitelem

Pět let je pro mě dlouhá doba. Pět let pracuji v českém školství. Pět let na základní škole. Malé město. Pět stovek žáků na celé škole. Z těchto pohledů je psán následující článek. Co mi těchto pět dalo? Co mi vzalo? Naučil jsem se něco?

Kromě toho, že učitel chodí domu ve dvanáct (i když nedávno mi došlo, že i ve škole existují směny – češtinářky mají ranní a jsou domů v jednu a pak jsme tu my ostatní, kteří máme ranní i odpolední) a má pořád prázdniny, není pravda ani to, že se všechny přípravy udělají za první dva roky a pak se už vše jen opakuje. Pořád dělám přípravy, pořád se učím a pořád zkouším něco nového. Je samozřejmě pravda, že jsem si našel svůj systém a neležím v přípravách od soboty rána až do neděle večer s tím, že mám připravené hodiny jen do středy. Největší vrchol ale pořád je pustit si seriál večer v průběhu pracovního týdne. A nebudu lhát, jednou do týdne se mi to podaří. A je to tak dobře. Jakmile povolím, vrátí se mi to. Trochu nepřipravená hodina a žáci se buď nic nenaučí, nebo zboří školu. A důležitá věc – pokud bych udělal přípravy za první dva roky a vše pak opakoval dalších čtyřicet let, šíleně bych nudil. Sám sebe. A neměl bych z toho radost. Někdy pomůže vidět špatnou praxi – když jsem byl v posledním ročníku univerzity, byl jsem na praxi, kde učitel v paralelních hodinách říkal úplně stejné věty a ve stejný čas i stejný vtip. „Tak takhle nesmím nikdy dopadnout“, řekl jsem si a přísahám, že dodnes je to pro mě velká motivace. I když to byl zábavný člověk a dobrý učitel, naučil jsem se, co nedělat. I špatná zkušenost je zkušenost, která může posouvat dále.

Prakticky všechno, co udělám, vymyslím a vytvořím, se mi pak vrací zpět – od rodičů, občas některých kolegů, občas ze sociálních sítí. A většinou od žáků.

Co mi škola vzala krom volného času, budou skutečně iluze. Například co za lidi může učit a co některým projde. Mám pocit, že české školství brzdí těch pár neschopných, kteří mají problémy s alkoholem, urážejí děti, učení je nebaví, rezignovali a chodí pozdě na hodiny (nebo nechodí vůbec). Ve školství neplatí, že i špatná reklama je pořád reklama.

Nejlepší učitel je ten, který má splněno papírování. Může o hodinách mít horečku a popírat holocaust přečtením článku z Parlamentních listů, ale pokud má zapsáno v třídnici poučení o bezpečnosti pro děti na víkend, je v pohodě. To mě ale také vede k tomu, že bude extrémně záležet na vedení školy. To vytváří atmosféru a kolem té se točí vztahy všech ve škole.

Dlouho jsem žil v tom, že na řediteli a vedení školy nezáleží, protože vlastně o ničem podstatném (=výuka) nerozhodují. První měsíce a pravděpodobně i roky tomu nasvědčovaly. Ale když už jsem začal mít čas řešit i jiné věci, než přípravu na hodiny, došlo mi pár dalších věcí. A hodně věcí mě začalo šíleně rozčilovat. Možná to vše začalo tím, když nám ředitel snad šestkrát změnil rozvrh během září a já žil v domněnce, že jediné co ředitel vlastně dělá, je rozvrh. A pokud nedokáže ani to? Některé kroky ve školství a některé další kroky vedení školy mi prostě přišly a stále přijdou nelogické. Například musím učit čtyři žákyně poslední hodinu, ale když chybí v třídě jedné třídy sedm žáků, v druhé třídě taky sedm žáků, tak jsou dvě třídy spojené do jednoho chumlu, kde je čtyřicet lidí. A mně to nedává smysl, protože i dvacet žáků v „áčku“ se mohlo normálně učit a dvacet žáků v „béčku“ se také mohlo učit. Dělá se vše, aby učitelé nemohli učit. Výsledkem spojení je pochopitelně to, že se nikdo nic nenaučí. Ale čtyři žákyně v jiný den a v jiném ročníku mám ve tři hodiny odpoledne učit.

Uklízečka. Nejdůležitější člověk ve škole. Seřve mě za bordel ve třídě, kde jsem celý den neučil. To ale nestačí. Jde si na mě stěžovat řediteli a ten mi domlouvá.

Školník. Přijde do hodiny, nezaklepe, nepozdraví a jde si do něčeho mlátit ve chvíli, kdy píšeme test.

Žáci. Zjistil jsem to, co už asi víte. Ať je dítě jakékoliv, je to práce rodičů. Ať se žák chová jakkoliv, je to vždy „jen“ reakce na něco. Ale uvědomit si to v ten daný moment a na tom místě je neuvěřitelně těžké.

Univerzita. Jen potvrzení dalšího známého faktu – absolutně mě nepřipravila. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, proč a jak jsem se stal dobrým učitelem. A proč se vlastně snažím. Já si uvědomil, že první rok jsem byl docela vláčen žáky. Následně jsem zrušil prázdniny a celé léto ležel v knihách a článcích. Druhý rok jsem začal tak, že jsem už něco věděl a začal měnit svůj systém práce, výuky a disciplíny. Vlastně jsem do sebe za dva měsíce dostal to, co mi univerzita nedala. Druhý rok byl tak ve skutečnosti mým prvním, kdy jsem byl učitel s kontrolou. Třetí rok jsem se začal formovat jako učitel. Dnes už spoustu věcí ve třídě ani nemusím říkat. Osm z deseti problémů se vyřeší oční kontaktem, gestem nebo tichem – nejmocnější nástroj.

Alternativní školy. Stav: vyléčen. První dva roky jsem snil o učení mimo systém. Dnes si přeju zakládání „jiných“ škol pro ostatní, ale sám bych na ní už učit nechtěl. Dostal jsem před pár týdny nabídku učit na škole, a pokud bych nebral v potaz fakt, že už mám podepsanou smlouvu jinde, tak bych stejně došel k závěru, že asi nemůžu učit na škole, kde se ročně platí sto tisíc za žáka. Takže žádné další sny o SCIO škole a podobných podnikatelských projektech. Projekty a zábavné hry mohu bez problémů realizovat i na státní škole. Došlo mi i to, že každý extrém je špatný a je jedno, jestli jde o učení pouze pomocí výkladu nebo učení pouze přes projekty.

Pro mě je nejlepší systém „zjisti si sám – teď ti to já vyložím a ty kontroluj a opravuj – opakování – test“. Pokud to chcete odborně, říká se tomu Kolbův učební cyklus, i když je samozřejmě trochu upraven pro mé potřeby a pro potřeby třiceti puberťáků ve třídě. A jednou za čas projekt ve skupinách, tvorba powerpointové prezentace nebo něco „úplně mimo“ jako například Escape room.

Získal jsem klid, větší trpělivost, sebevědomí a zároveň jistotu nebát se nikoho a ničeho, klidně jít do konfliktu, pokud to za to stojí. Nechápu kastování na žáci vs učitelé. Pokud má žák „pravdu“, je nutné se ho zastat i před ostatními učiteli a nedržet při sobě jen kvůli tomu, že jsme učitelé.

Jedna věc mě neuvěřitelně děsí. Kromě Václava Klause mladšího jako budoucího ministra školství, je to šílená nesvoboda některých učitelů. Systém je svobodný, učitelé si mohou dělat prakticky cokoliv ve výuce, pokud samozřejmě neporušují práva někoho jiného. Ale občas na mě odněkud vylítnou otázky: „Co říká ministerstvo na X a A? Můžu to udělat tak a tak? Musíme dělat čtenářské deníky? Nebude se inspekce zlobit, když...“. Tady teprve začíná skutečné peklo. Pokud učitel učí tak, aby se to líbilo ministerstvu a inspekci, pak jsme v koncích.

Ale osobně, a na to, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a na gymplu si myslel, že budu žít v ubytovně a kopat silnice, jsem dnes až neuvěřitelně spokojen. Mimo jiné i proto, že zatím funguje systém „tvrdá práce se vyplatí“ a já přestupuji na gymnázium, což je úroveň, na kterou mám oficiálně vzdělání. A protože mám práci, která má smysl. A stát, ať už ministerstvo nebo inspekce, to nemohou ovlivnit.

Paraziti

Myslím, že to trvalo dva roky – vedení si mě vždy zavolalo a zeptalo se, jestli od u dveří stojící paní nechci něco koupit (za školní peníze). Nechci, samozřejmě. Pak už se mě přestali ptát a já na stole pravidelně najdu mapy; bez diskuse, argumentů nebo alespoň oznámení. Občas tam najdu třeba plakát se státními symboly a podobně. Jako dějepisář najdu na stole mapu střední Evropy za Karla IV., mapu Evropy během Druhé světové války. K čemu to je? Jakoukoliv mapu si mohu najít na internetu a pracovat s ní. Vytisknout žákům. Dokonce na ní můžu malovat, pokud si ji vložím do Malování, Wordu nebo budu ve třídě s interaktivní tabulí. Papírová mapa nahrává akorát škole z dob Marie Terezie a frontální výuce. Mimochodem, víte, kolik taková mapa stojí? Dva a půl tisíce. Víte, co se s ní stane? Hodí se do skříně, každý rok se zaškrtne, že ji škola vlastní, ale reálně se nikdy nepoužije. Proč by se také používala? Za pár let se vyškrtne, roztrhá a hodí do popelnice.

Našel jsem na stole i mnohem dražší věci, které nikdy nikdo nevyužije.

Dnešní text je jen taková malá a zbytečná stížnost v krátkém vydání, ale je to další mozaika do reality naší školy. Možná části školství? Samozřejmě si uvědomuji, že to může být problém jen naší školy a našeho vedení. Ale někoho tento obrázek třeba bude zajímat.

Věc, která mě jako začínajícího učitele překvapila a nyní, jako lehce pokročilého učitele, mě znechucuje víc a víc. Každý den několik emailů s nabídkami, jestli chci to a to. Musím to údajně vyzkoušet. Ani už neřeším, kde na mě vzali email (se svým učitelským emailem jsem se samozřejmě nikde neregistroval a nepřihlašoval).

Základní škola je lehký terč. Roky a roky jsem se divil, co se to děje. O co jde? Žáci zaplatí peníze za něco, co vůbec nechtějí a ředitel si odškrtne kulturní, preventivní či jinou akci. Nebo ředitel něco objedná a zaplatí, zaškrtne se položka na nějakém papíře a bum, vzděláváme se a navíc jsme moderní škola, která kupuje novinky na „trhu“ a snaží se nabízet žákům lepší pomůcky a prostředí. Splněno. Na papíře to vypadá dobře, provozovatel je spokojený. Ve skutečnosti děláme vše možné, jen ne to, kvůli čemu jsme ve škole. Ano, to je učení se.

Nechápejte mě špatně. Jsou i skvělé a fungující přednášky či preventivní akce. Ale takové si učitelé najdou sami a většinou jsou zdarma. Chodí k nám gynekolog a gynekoložka na biologii – nejlepší zkušenost pro žáky. Tito lidé jsou profesionálové, dělají rádi svou práci a dělá jim i radost šířit své znalosti dál tím, že jednou za rok do školy přijdou. Ale také se mi neustále stává, že učím žáky dva týdny o poruchy příjmu potravy a za měsíc přijde paní, která udělá žákům hodinovou přednášku na stejné téma za padesát korun na hlavu. Takhle se vydělávají peníze.

Proto to různí pochybní lidé a uskupení neustále zkouší. Na školách vždy uspějí. Stačí napsat pěkný email, ředitel se nadchne a všichni jdeme povinně na žesťový koncert. Pak se nelze divit, jak to tam vypadá. Kapela zjistí, že si nedokáže večerním koncertem vydělat, tak si pozve celou školu, která prostě nemůže odmítnout. Lehce vydělané peníze. Těžko se lze divit, že žáci pak dělají bordel a nebaví je to. A především to dávají najevo. Učitelům je trapně a jsou na vážkách. Má jim být muzikantů vůbec líto? Nebo si to zaslouží? Vsadili na lehce vydělané peníze, tak ať si je trochu zaslouží. Když mají tu odvahu donutit puberťáky jít na něco podobného, musí očekávat reakci. A pokud nedokáží pracovat s davem, dostanou to, co si zaslouží.

Už jsem takto byl v divadle například na Petrovi a Lucii. S šesťáky, kteří vůbec neměli tušení, co se děje a neměli šanci tomu porozumět. Deváťáci tomu samozřejmě rozuměli více. Co mají všichni společného? Z peněženek rodičů vytáhli stokorunu a škola byla na velké kulturní akci a žáci se vzdělávali. Učitelé se o tom pro jistotu dozvěděli v půl třetí odpoledne den předtím, aby nestihli protestovat. Peníze se vybírali až po odehraném představení.

Poslední dobou chodí na email často nabídka powerpointových prezentací za desítky až stovky korun. Paní mi dokonce nabízela i testy pro žáky. Jak použiju ve své hodině cizí testy, to mi hlava nebere. „Plackohraní“ by také určitě stálo za to. Teď zrovna čtu další email. Výjimečný email. Pozvánku na „světovou novinku, interaktivní program s názvem Hledání společného rytmu“. Taky mi psal už i jeden spisovatel, jestli by nemohl udělat historickou přednášku. Dokonce se nabídl, že žákům poví i tajemství, jak se píše kniha. Za padesát korun na žáka! No neberte to. Zvládne i dohromady sto žáků ve dvou skupinách, za čtyři hodiny. Takže si vydělá za čtyři hodiny pět tisíc. Což já vydělám za pracovní týden, oficiálně čtyřicet pracovních hodin. V jeho profilu na internetových stránkách bylo mimo jiné napsáno, že je často kritizován za psaní knih z komunistického pohledu a zkreslování historických faktů. Neúspěšný člověk, který se chce nalepit na školství a začít vydělávat peníze na bezmocných. Parazit.

Přijde mi, že se minimálně na naší školu lepí neschopní lidé, kteří se nedokáží prosadit v klasickém prostřední a využívají nás. Proč to nezkusit na škole? Tam jsou dostatečně blbí….

Samozřejmě lze vše jednoduše vyřešit tím, že učitelé a vedení školy budou aktivně sami vyhledávat akce. Ale to se asi nenosí.

Největší paradoxem tak zůstává, když jsem psal nedávno několik emailů kvůli pomoci, jak učit zahraniční studentku, která neumí slovo česky ani anglicky. Nikdo mi neodepsal. Když si najdu sám nějakou akci, tak stejně vše musí jít přes vedení školy. Když jsem po první výplatě (třináct tisíc korun čistého) zjistil, že kniha Moderní vyučování od Pettyho stojí osm až devět stovek, myslíte, že mi pomohla škola? Z té knihy v budoucnu měla škola velký prospěch. Jaký prospěch má škola ze zaprášené mapy za několik tisíc?

Proto možná některé školy tak zaostávají – uzavřené věznice bez kontaktu s vnějším skutečným světem, které se nechávají hloupě využívat a pomáhají parazitům.

Maturita? Zrušit.

K čemu maturita je? Co přináší systému? Co žákům?

Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem podobné otázky neřešil. Až když jsem ležel ve stovkách stran na čtvery státnice, začal jsem pochybovat o smyslu takové závěrečné zkoušky. K čemu je, že se musím naučit znovu něco, z čeho jsem už zkoušku udělal? Naprosto nesmyslné. A bohužel, takový názor mi už nikdo nevezme. Naprostá ztráta času. Z dějepisu to byl vážně jen seznam otázek, které jsem se musel znovu naučit. Ze společenských věd jsem měl nádhernou zkoušku – dostal jsem fenomenologii a po minutě mi došlo, že nikdo ze zkoušejících nemá absolutně tušení, o čem mluvím. Tím mám na mysli, že nevěděli, co fenomenologie je, ne že bych mluvil nesmysly (i když…). Pedagogika a státnice? Seznam nepoužitelných blbostí. Psychologie a státnice? Dobře, to už bylo použitelné, ale stále jen seznam otázek, na které jsem musel odpovědět už u jednotlivých zkoušek.

S maturitou je to pochopitelně stejné – pokud učitel nechal žáka projít jednotlivé ročníky, tak to přece musí znamenat, že něco umí. Ano, opakování je matka moudrosti, ale k čemu je, že žák za další roky projde učivo znovu, napapouškuje zpaměti látku za dlouhé roky a za týden opět zapomene? Zbytečnost pro všechny zúčastněné. Žáci se zbytečně stresují a ztrácí čas hloupostmi. Učitelé se, velké překvapení, nemohou skutečně věnovat své práci. To je učení, mimochodem. A pro některé z nich, pro svědomité učitele, to znamená opět stres, protože co když to jejich studenti nedají? Pro celý systém to znamená určitě další a další byrokracii. Pravděpodobně i peníze. Spoustu organizačních změn v průběhu zkoušení. A pak se divíme, že žáci netuší, co se stalo v roce 1968 a 1989. Já se tomu (už) nedivím, když chybí výuka posledních dvou měsíců, kde se řeší právě (zbytečné) maturity. Proč vlastně maturita probíhá v květnu a ne na konci června? Nechápu.

Celý systém maturit mi přijde, jako kdyby stát říkal: „Vy jste je za x let nic nenaučili, proto se to musí naučit sami během pár dní/týdnů.“ Maturita nedává už žádný smysl, pokud jde o žáky toužící po studiu na vysokých školách. Student často tráví čas zbytečností (=maturita), aby dostal jeden papír, a na důležitou věc, přijímací zkoušky, už mu nezbývá tolik času. Maturita dávala smysl právě tehdy, pokud to byl zároveň určující prvek přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Pokud vysoké školy mají přijímací zkoušky, je z maturity opět zbytečnost, která navíc překáží při přípravě na univerzitní přijímací zkoušky.

A pokud maturant nemíří na vysokou školu, ale do práce, firma si za sebe udělá své vlastní „přijímací zkoušky“, které nemají s maturitní zkouškou nic společného. Najednou vám je k ničemu, kdy byla Bartolomějská noc, protože se prostě musíte dobře obléknout, napsat strukturovaný životopis a umět komunikovat a dobře se prezentovat.

Nějaký závěr by pochopitelně studium na střední škole i univerzitě mělo mít. Ale jednoduché a „oborové“. Elektrikář si připraví projekt a zapojí elektrický obvod, zkoušející se ho zeptá, jak by opravil to a to, když je situace taková a taková. Truhlář si sežene materiál a postaví knihovnu. Co absolvent gymnázia nebo obchodní akademie? Napsat desetistránkovou práci na libovolné téma, připravit prezentaci a obhájit svou práci. To je to, co by člověk mířící na vysokou školu měl zvládat, protože univerzitní studium není nic jiného, než čtení odborných knih, psaní prací a dělání prezentací a vystupování před „kolegy“. K tomu je potřeba práce se zdroji, cizí jazyky, argumenty, kritické myšlení apod. Na obchodní akademii samozřejmě podobné, záleží na oboru. Další možnosti jsou samozřejmě business plán fiktivní firmy, účetnictví firmy atd.

Co tedy s maturitou? Zrušit. Neexistuje jediný důvod, proč si ji nechat v systému v současné podobě.

Tři metody pro lepší výuku

Zatím jsem pokaždé metody rozděloval do skupin. Například opakování pro skupiny, metody na přemýšlení, metody na začátek a konec hodin. Dnešní text je pouze o třech metodách, jsou ale podle mě tak vynikající (samozřejmě všechny dostatečně vyzkoušené ve skutečných třídách), že jsem je sem musel dát hned. Poslouží ve více předmětech a při více situacích. Jsou opět pár minut trvající s tím, že žáci mohou opakovat, ale i získávat nové informace. A bude je to bolet, protože budou muset přemýšlet.

Hexagon

Podle mě geniální metoda, která se hned zařadila mezi mé nejoblíbenější. Překvapivě rychle se s ní dokázali vypořádat i žáci.

Cvičení, které má spoustu výhod. Může sloužit k opakování, ale i k zápisu nových informací. Záleží na využití, ale za deset minut může být hotovo. Lze s ní pracovat individuálně, ale i ve skupinách. Použití je samozřejmě v dějepise, ale vidím ho jednoduše i v zeměpise, literatuře, jazycích, občance a pravděpodobně dalších předmětech.

Hexagondf

O co jde? Hlavní cíl je analýza, proč se něco stalo. Srovnání příčin a vyvozování důsledků. Akce a reakce. Zařazení událostí do širšího kontextu, vytvoření celého obrázku, seřazení prioritních důvodů pro nějakou událost. „Proč a jak?“ jsou dvě otázky patřící k této metodě. Proč byly Čechy ve čtrnáctém století evropskou velmocí? Proč byly už v půlce století následujícího Čechy na dně? Proč a jak se rozpadl Řím? Proč a jak se komunisté ujali moci během roku 1948? Proč je v Praze největší průměrná mzda? Jak se k moci dostal Babiš? Proč vyhrál Hitler volby? Poslední dvě otázky jsou za sebou čistě náhodně a nemají žádnou souvislost…

Do prostředního pole celého pracovního listu se tedy napíše hlavní téma či otázka, na kterou žáci hledají odpověď. Ze všech stran mají jít šipky do středu. Všechny pole mají být vyplněny tak, aby měly spojení na střed. Pokud je ve středu „Proč byl Karel IV. největší borec?“ , tak v poli před tím bude například „hodně peněz“ a před „hodně peněz“ bude „doly v Kutné Hoře“. Všechno je propojené a všechno souvisí se vším.

Je několik možností, jak s hexagonem naložit. Můžete dát žákům prázdný hexagon, zadat téma a nechat žáky pracovat. Také ale můžeme zvolit různé kategorie, nadpisy, a tím žákům pracovní list strukturovat a zaměřit chtěným směrem. A specialitou je obrazový hexagon – tvořen ať už skutečnými fotografiemi a tedy vypracován na počítači, nebo tvořen ručním malováním. Cíl zůstává stejný – analýza, řazení, souvislosti, kontext.

Processed with Moldiv

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://jivespin.wordpress.com/2015/03/21/visual-hexagons/)

Další možností je dát žákům hexagon vyplněný, rozstříhaný a úkol žáků je události správně seřadit, spojit, vymyslet kategorie apod.

Generátor hexagonu, pokud by někdo chtěl žákům některá pole předvyplnit, se nachází zde:

https://www.classtools.net/hexagon/

(Bohužel nefunguje česká diakritika.)

Prázdný hexagon lze stáhnout zde:

http://www.activehistory.co.uk/Miscellaneous/menus/A_Level/Late_Modern/Stalin_Rise/hexagons/3.docx

Kdo jsem?

Upravená verze tradičního „Kdo jsem?“

Byl jsem „doktor“, který dělal neuvěřitelné věci v koncentračních táborech. Například jsem sešil k sobě dvojčata.“ Jsem Mengele. Nemožné tímhle zabavit žáky. A skutečně nemožné zabavit tímhle třídu plnou žáků.

V upravené verzi je pět úrovní a pět druhů nápověď. V první je historické téma, něco velmi obecného, aby bylo prakticky nemožné uhádnout jméno osobnosti. Například „Druhá světová válka“ nebo „Holocaust“ v případě Mengeleho. Druhá nápověda by se měla už točit kolem něčeho důležitého, co daná osobnost vykonala. „Jsem důležitý, protože jsem jeden z největších válečných zločinců.“ Třetí nápověda by měla být nějaká myšlenka nebo názor dané osobnosti. „Můj názor byl, že můžu dělat nelidské pokusy na nevinných lidech, pokud to zachrání alespoň jeden árijský život.“ Čtvrtá nápověda je nejdůležitější moment dané osobnosti. U zločince typu Mengeleho složité. „Poslal jsem 400 000 lidí do plynu.“ Nebo spíše: „Po Druhé světové válce se mi povedlo utéct a žil jsem si v klidu ještě dalších třicet let.“ Poslední pátá nápověda je libovolná, bez zadání. Už by samozřejmě měla být hodně napovídající.

Co teď s tím? Za prvé. Tyhle nápovědy by měli už vyrábět samotní žáci. Dostanou malý papírek, na kterém může být předepsán charakter nápovědy, kterou mají vyplnit:

  1. Historické téma, se kterým souvisím:

  2. Jsem důležitý, protože:

  3. Řekl jsem: ; Můj názor byl:

  4. Můj nejdůležitější moment:

Každý žák jich vypracuje několik, učitel jen později zkontroluje. Další hodinu mám připraveno desítky kartiček a čtu nápovědy. Hru jsem hrál po řadách. Odpovídat může kdokoliv z dané řady. Jen by žák neměl vykřiknout a zkazit kolo celému týmu, proto doporučuji přihlásit se a poradit se s někým kolem sebe.

Jak postupovat a jaká jsou pravidla? Během jednoho kola má tým jen jednu šanci. Pokud odpoví správně, má body a je konec kola. Pokud odpoví špatně, v daném kole už skončila celá řada. Pokud někdo odpoví už při první nápovědě správně, tým dostane padesát bodů. Pokud při druhé nápovědě, dostane tým čtyřicet bodů. A tak dále. Dejme tomu, že začíná řada u dveří. Sdělím jim první nápovědu. Pokud nevědí, jdu k prostřední řadě a pak k řadě u okna. Nikdo neodpověděl, tak dám další, druhou, nápovědu. Opět jdu od řady u dveří. Takhle pořád dokola, dokud někdo odpoví správně. Pokud odpoví někdo špatně, tak už nemá další možnost hádat, jak jsem psal výše. Na tabuli píšu skóre. Jakmile je hotovo, kartu zahodím a beru další. Tentokrát dám první nápovědu řadě uprostřed. Pokud nikdo neodpoví, tak prostřední řada dostane i druhou nápovědu jako první v pořadí. Ve třetím kole směřuji první nápovědu řadě u okna. A takhle pořád dokola.

Evolučně, pomocí metody pokus-omyl, jsem došel k vylepšením:

  1. Žáci si papírky podepíší svým jménem z druhé strany. Daný žák a většinou spolusedící v lavici poté nesmí hádat, pokud se hraje jeho/její karta.

  2. A nejlepší by samozřejmě bylo, pokud vezmu karty vyrobené 7.A a dám je 7.B k hraní. A naopak pochopitelně.

Někteří žáci nedělali jen osobnosti, ale i věci či události. Typicky třeba Protektorát Čechy a Morava nebo gulag. Těžší na vyjádření názoru v trojce, ale dá se to a je to pak složitější. Což ale dělá celou hru zábavnější.

Výhoda metody je, že pokud si upravíte jednotlivé úrovně, tak můžete krásně hádat města, řeky, státy nebo třeba například i kosti, savce a podobně. Učitel jazyků taky určitě něco dokáže vymyslet.

Kolo života

Jednoduchá metoda, v které žáci hodnotí osobnost. Problém pro ně je, že si zároveň musí sami vyrobit osm kategorií, podle kterých budou osobnosti hodnotit. Na pracovním listě pouze napíší jméno osobnosti, do rámečku název kategorie a pak jednoduše pomocí čísel na ose hodnotí. Deset nejvyšší, nula nejmenší. Čím silnější střed, tím lepší panovník, například. Vhodná je další hodina určitá reflexe.

photo-dec-07-2-28-24-pm

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://engagetheirminds.com/2016/12/08/tuck-everlasting-and-the-wheel-of-life/)

Pochopitelně jsou možné úpravy. Například doplnit kategorie pro žáky. Já ještě nutím rychlejší žáky, aby vysvětlovali jednotlivé body. To znamená, proč dali Jiřímu z Poděbrad hodně bodů za „řešení problémů“ například.

Opět nebude problém zařadit metody do jiných předmětů. Opět zeměpis a hodnocení průmyslu, regionů, státu. Na vyšší úrovni, než je základní škola, vidím srovnání politických systému. Opět si myslím, že každý učitel si dokáže jednoduše vymyslet cvičení pro svůj předmět.

Pracovní list (template) ke stažení zde:

http://www.classtools.net/blog/wp-content/uploads/2015/01/Wheel_of_Life.doc