Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…

Metoda „Escape room“ v klasické třídě

Únikovka. Úniková hra. V originále „Escape Room“. O co jde? Hra, která se hraje většinou v týmu několika hráčů s cílem získat indicie v uzavřeném prostoru, rozluštit je, tím získat například číselný kód, kterým se odemkne zámek a hra je vyhrána opuštěním místnosti.

 
A přesně ten samý princip se dá přenést do našich obyčejných tříd v běžné hodině prakticky jakéhokoliv předmětu. Samozřejmě nepůjde o takový adrenalinový zážitek jako v placené verzi, příběh nebude asi jak z hollywoodského filmu a prostředí nebude okouzlující, ale i tak se jedná pro žáky o něco výjimečného, co ještě nezažili.

 
Inspirace

 
Inspiraci mi poskytl Russel Tarr. Každý z vás ho může také sledovat a to hned na několika kanálech: twitter: https://twitter.com/russeltarr , blog: http://www.classtools.net/blog/ , poslední stránky jsou pouze dějepisné: https://www.activehistory.co.uk/about_the_site.htm . Poslední zmíněné jsou přímo Russela Tarra, kde sdílí prakticky vše – to také znamená, že nejsou zdarma (ale na dva týdny si je můžete vyzkoušet). Moje verze únikové hry je samozřejmě upravená, jeho verzi „Escape Room“ lze najít zde: https://www.activehistory.co.uk/escape_room/ .

 
Přípravy

 
Jak uspořádat vlastní únikovku a co bude potřeba? Upřímně, pro mě to nebylo jednoduché. Ale podruhé už to bude určitě jednodušší. Na první pokus jsem nevěděl, co přesně potřebuji, co mám vymyslet první. Ale pokus vyšel, dostal jsem zpětnou vazbu a mám nové nápady, jak příští únikovku vylepšit.

 
1) Jednoduchý krok. Odhodlat se.

 
2) Vymyslet si téma a rozmyslet si, jestli budete chtít spíše opakovat nebo naopak probírat nové téma.

 
3) Pak už přichází skutečná organizace. Budete potřebovat časovou osu složenou například z deseti událostí (nebo prostě jen deset „věcí“, které lze podle nějakého klíče seřadit). Úkol žáků bude tuto časovou osu seřadit stejně jako vy.

 
4) Nejdřív ale pro každou událost z časové osy musí splnit misi, úkol. A učitel je pochopitelně musí připravit.

 
5) Pro těchto deset misí napsaných na papíru (ale QR kódy by hru mohly udělat ještě více atraktivní…) musíte vymyslet místo, kde je skryjete. A pokud je skryjete, můžete napsat i „záhadné“ nápovědy pro žáky.

 
6) Vymyslet a připravit zdroje, které v průběhu hry budou žákům dostupné. Nezapomeňte i na rozptýlení a pár falešných zdrojů.

 
7) Připravit si příběh – proč vlastně žáci potřebují získat kód? Proč jsou zavřeni v místnosti?

 

Průběh hry

 
Na úplném začátku by měl být příběh, který záleží, jestli je vaše hra laděna nějakým směrem a má téma (Studená válka, Druhá světová válka, život v pravěku)… „Musíte získat kód a tím zachránit svět před jadernou válkou“. Můj příběh byl o dost obyčejnější: „Představte si, že máte dějepis. Je tři čtvrtě na tři. Učí vás šílený učitel, který vás zamknul ve třídě a pokud nenapíšete na tabuli kód, v půl čtvrté odsud neodejdete.“ Ano, můj příběh byl absolutně pravdivý.

 
Hra z pohledu žáka vypadá následovně: dostane nápovědu, kde je ukryt úkol. Pokud najde úkol, splní ho, odpověď řekne učiteli. Odpověď byla například Marie Terezie. Pokud je úkol splněn, dostane od učitele „jeden řádek“ se správnou odpovědí z časově osy („Marie Terezie 7“), který má na sobě zároveň jedno číslo z kódu. Takhle pokračuje následně devětkrát za sebou. Na konci hry má žák seřadit všechny odpovědi na časovou osu (musí tak získat nebo vědět, že Marie Terezie vládla 1740 – 1780 a zařadit jí například před „Stalin 1“) – tím získá kód nutný k otevření zámku a může odejít z místnosti (v tomto případě 7 – 1).

 
Pokud žáci odpoví špatně, měl by následovat trest. Pokud možno, tématický trest. Pokud je téma například jakákoliv moderní válka, žáci se musí na minutu „skrýt“, protože se zrovna blíží nepřítel se svým náletem. Cílem je samozřejmě na minutu znehybnit žáky, aby nemohli pokračovat ve hře. Taky si ale jednoduše mohou dát deset dřepů. Po minutě pokračují dál v práci a mají další možnost na odpověď.

 
Konkrétní ukázka. První nápověda „Roztáhni křídla“ a jedna žákyně se rovnou vypravila k tabuli, kde bylo skryto schéma středověké společnosti s úkolem doplnit jednotlivé vrstvy lidí. Hru hrálo patnáct holek z devátých tříd a v tento moment vzpomínaly na něco, co se učily dva roky zpět.

 
Reflexe

 
Co se povedlo? Co naopak musím zlepšit?

 
Druhá nápověda prozradila jednu slabinu – žákyně ji nechápaly a hledaly všude a našly jinou misi, než která byla skryta pod nápovědou. Napověda zněla „333“ (stránky knihy ve zdrojích) a žákyně našly karikaturu francouzské společnosti před revolucí. Skutečná nápověda pro tuto misi do skříně ale byla „Dveře do Narnie“. V reflexi žákyň tudíž další hodinu zaznělo, že by radši hrály bez nápověď, ale zároveň bych je měl mít připravené pro případ krize, kdy se jim nebude dařit a nebudou schopny něco najít.

 
Hra pokračovala dál – dlouho trvalo žákyním, než začaly používat zdroje. A prakticky až před koncem se rozdělily na skupiny – jedna skupina hledá, druhá luští a třetí řadí události. Problémem bylo, že ne všechny žákyně byly zapojené. To se dá vyřešit menšími skupinami. Ale jak udělat menší skupiny? Napadlo mě, že ven se může dostat ze hry jen jedna skupina a každá bude mít svou barvu lístečků k hledání. Nebo dokonce rozdělit třídu na dvě poloviny a každá hraje na své straně místnosti. Holkám by se líbilo, kdyby každá skupina byla zavřená ve své třídě, byla skutečně zamčená (učitel mimo třídu, ale s kličem, aby mohl nahlédnout) a musely by odemykat skutečný zámek. To je hezké, ale nevím, jestli uskutečnitelné. Kdybychom třeba měli ve škole knihovnu, byl by to ideální prostor.

 
Taky se musím zamyslet nad úkoly. V první verzi jsem měl opakování i neprobrané věci a neměl jsem otázky, ale například básničku od Františka Halase odkazující na Mnichovskou dohodu, Kiplingovu Břímě bílého muže a nebo jednoduše vlastní „aby rovnost byla, milióny lidí muselo zemřít“. Pak jsem použil i obrázky – mimo jiné protestující ženy na černobílé fotografii znamenající emancipace žen. Složitější, proto i zajímavější, byly neprobrané věci. Na probrané učivo nebyly vůbec použity zdroje, jen se kolektivně vzpomínalo.

 
Pokud bych dal do „Escape room“ jen zatím neprobranou látku nebo naopak pouze opakování, dokážu si to představit nejen jako hru na celou hodinu, ale klidně na takových dvacet minut. Probereme látku a pak se pustíme do hry – intenzivní, dynamičtější a například s příslibem, že pokud se dostanou z místnosti, test odložíme z příští hodiny až na hodinu po víkendu.

 
Většinová reakce byla velmi pozitivní, naprostou menšinu (dvě z patnácti) to nebavilo, protože „nápovědy byly divný“. Zároveň stejné žákyně musely dobíhat autobus, protože jsem je skutečně pustil, až když měly hotovo a to bylo pět minut po zvonění.

 
O „Escape room“ platí to, co o každé metodě – není to žádná (samo)spása českého školství, ale je to zábavné a zajímavé. Nutné je najít přesně určitý bod, který znamená rovnováhu mezi zábavou a učením se. Pro mě to je a bude něco, čím potěším žáky jednou, maximálně dvakrát během školního roku.

Jak se správně učit

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení. Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).

Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.

Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce. Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.

Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.

Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamtování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.

Zdroj informací v textu:
Název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
Autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
Nakladatelství: Jan Melvil Publishing

3 kroky pro kvalitnější školství

1. Pedagogické fakulty

Na pedagogických fakultách jsou podle mě dva hlavní problémy. Nedostatek praxe a vyprávění dinosaurů. Jako „dinosaury“ v žádném případě neoznačuji starší vyučující, ale učitele, kteří jsou zaseklí pravděpodobně někde v osmdesátých letech, kdy načerpali studiem znalosti z let padesátých. Kolotoč přednášek se míjí účinkem. Z osobní zkušenosti jsme jen v jednom předmětu (Didaktika dějepisu!) se spolužáky řešili realitu – od věcí jako je zasedací pořádek, způsob výuky, zlobení žáků, jednání s rodiči apod. Ostatní učitelé řešili v tolika předmětech vždy stejné teoretické věci. Všechny neužitečné. Měl jsem vůbec nějakou pedagogiku na pedagogické fakultě? Vlastně netuším, ale určitě jsem neměl skutečnou pedagogiku, kterou bych potřeboval.

Co si ale pamatuji, jsou různé předměty z psychologie, kde jsem měl učitele, kteří byli dva dny na fakultě a zbytek pracovního týdne pracovali ve vězení, v poradnách apod. Byli z praxe. Vyprávěli příběhy z praxe a tušili, s čím se můžeme setkat. Zatímco naši pedagogové nikdy neučili. Když si to uvědomíte, je to vážně smutné. Přednášení na vysoké škole a UČENÍ je něco absolutně jiného. A je to o to horší, když přednášíte, jak učit. Na pedagogických fakultách jsou nutné předměty jako moderní výuka, využívání technologií, motivace a „systém“ výuky, anglický jazyk, jednání s žáky a rodiči se také musí někde zmínit.

A pak to přijde. Zatímco student má plnou hlavu „druhů“ učitelů a „druhů“ žáků, přichází do praxe, kde odučí několik hodin. A ano, platí rozhodně odučí, nikoliv naučí. Zde se to stane. Najednou student zjistí, že nic neumí. Například pro mě bylo nejhorší, že jsem měl všechno krásně odvyprávěno za dvacet minut. Co pak? Byl jsem připraven výborně z mých předmětů, ale dnes už vím, že to není tak důležité. Můj hlavní předmět není dějepis nebo občanská výchova, ale pedagogika. Před nástupem na praxi jsem nikdy nepřemýšlel o nějakých cvičeních pro osmnáctileté studenty na gymnáziu a křížovka by je určitě strašně zajímala. Učitel, který vám má pomoci s praxí, není motivován, aby vám skutečně pomohl a to i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, že za pět týdnů práce se studentem dostane asi osm set korun. I tak pro mě praxe byla výbornou zkušeností – od učitelů, kteří mi měli pomoc, jsem se naučil, jaký nechci být učitel a jak nechci dopadnout a sám od sebe jsem se dozvěděl, jak nemá výuka vypadat. Celý systém toho, co jsem viděl, se mi zdál zkažený.

Nemůžu si pomoc, ale řešení se mi zdá strašně jednoduché. Najít školu, chodit na praxi pravidelně minimálně tři roky například jeden den v týdnu. Klidně se starat o výuku předmětu pouze v jedné třídě. Vidět, jak se zapisuje do třídní knihy. Jít pozorovat rodičovské sdružení. Jít vyzvídat na poradu. Jet se třídou na výlet, během dalšího roku výlet sám zařídit a zorganizovat. Psát známky na vysvědčení. To je praxe učitele. (Navíc by to bylo docela praktické vzhledem k tomu, kolik studentů dojíždí – vždy v pondělí nebo pátek by jednoduše chodili pracovat do své „domácké“ základní školy.)

2. Peníze

Tak to určitě nikdo nečekal…Podle mého se nemá cenu moc rozepisovat o finančních problémech, protože každý už nějaký argument četl nebo slyšel. Začínat na šestnácti tisících čistého není jednoduše atraktivní a posun na devatenáct tisíc za pět let taky pravděpodobně nikoho nevytrhne (a to počítám do čisté výplaty i suplované hodiny). Za tolik práce a vysokou míru (společenské) zodpovědnosti je to pochopitelně málo, stejně tak pro vysokoškolsky vzdělaného člověka. Nízké mzdy jsou jednoduše demotivující, ba dokonce odstrašující, pro spoustu talentovaných lidí a i statisticky v porovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými lidmi vychází z porovnání učitelé velmi špatně, nehledě na ostatní civilizované země.

Ale zvýšit plat učitelům o deset tisíc korun skokově není řešením, protože by se svezli i „nepracující“ učitelé a efekt by mohl být přesně opačný – do školství by se s výbornými mladými učiteli mohli svézt i mladí lemplové, kteří chtějí peníze za nic. Jakýkoliv skok v platech za nic také není motivující, alespoň ne pro všechny.

Proto je prvním krokem nejdříve nalezení učitelů, kteří jsou výborní a kteří jsou hodni odměňování. Osobně by se mi líbil systém dlouhodobého vzdělávání, kde by se učitelé dál vzdělávali a za své „nové“ vzdělávání by dostali pár procent mzdy navíc (například za každý kurz by dostal učitel pět bodů a za třicet bodů by mu byly přidány dvě procenta současné mzdy; samozřejmě jsou tam další podmínky a školení by musela být mnohem „tvrdší“ a učitel prokázat, že se něco naučil). „Novým vzděláním“ mohou být zahraniční online kurzy, školení v České republice od vzdělaných odborníků (ne parazitů, kterých je skutečně moc) a jsme v roce 2017, takže není důvod, proč by do Prahy nemohli přijet experti ze zahraničí a školit české učitele v angličtině, jak učit moderně. A pořádně.

V poslední době se často připomíná také další věc týkající se platů a to, že rozpočet ministerstva už je obrovský, ale peníze nejdou učitelům, nýbrž jiným směrem…

3. Inspekce

Všechny tři změny by do sebe teoreticky měly zapadat – na fakultě vychováte vynikající učitele, kteří jsou i penězi motivování skutečně do školy nastoupit a dál se vzdělávat. A pokud máte vynikající sebevzdělávací odborníky, k čemu je inspekce? Úkol inspekce je „evaluovat a kontrolovat“. Pokud systém funguje, učitel rozhodně nepotřebuje kontrolu (od toho má vedení školy a sám učitel je výborně vzdělaný, proto má určitě i sebereflexi) a už vůbec ne hodnotit od úředníků (hodnotí studenti, rodiče, kolegové, vedení školy). Nejhorší zde je, že inspekce kontroluje barvu výzdoby v třídách a hodnotí výuku, aniž by tomu rozuměla, alespoň ta „moje“, středočeská. Inspektor, který nepozná rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou práci, poté vysílá do médií zprávu o stavu českého školství (!). Zeptejte se sami sebe, kdo vlastně dělá školského inspektora? Naši páni inspektoři si za svých starých učitelských časů dali nohy na stůl, řekli žákům, ať jsou ticho a šli si číst noviny (skutečný příběh). Absolutně zbytečná součást vzdělávacího systému. Pokud nerušit tento odpad, tak alespoň změnit celou strukturu a funkci tak, aby inspektoři neměli právo na učitele vůbec mluvit a doporučovat jim, že vhodným a moderním doplněním výuky jsou referáty (skutečný příběh). Možná by se inspektoři mohli věnovat určitým problémům, jako je šikana a kontrola školních financí, ale to opět může dělat někdo jiný. Než se inspekce zruší, tak nás tito frustrovaní úředníci budou neustále šikanovat a po večerech radit rodičům, jejichž dítě ukradlo mobil za patnáct tisíc korun, jak na školu vyzrát a jak zrušit důtku za odcizení mobilu (věřte tomu, že stačí, aby nebylo podáno trestní oznámení slušnou matkou okradeného dítěte, která nechce dělat problém dětskému zloději – skutečný příběh).