Loučení a proslov

Následující řádky obsahují proslov, který jsem přečetl při vyřazování svých deváťáků v divadle za přítomnosti učitelů, vedení školy, rodičů a příbuzných. Byl jsem o jeho zveřejnění požádán a jelikož jsem proslov měl napsaný na počítači, tak to není problém. Kurzívou jsou pochopitelně určitá vysvětlení. Samozřejmě pár věcí jsou vnitřní záležitosti, které mohou být nepochopitelné bez širšího kontextu.

Dobrý den.
Rád bych začal rovnou omluvou všem, kterým jsem za poslední čtyři, pět let ublížil, za všechny chyby, které jsem udělal, za všechny hlouposti, které jsem řekl, ne všechno jsem myslel vážně. To platí k našim mladším přítomným, které jsem učil. Co se týká dospělých, tak se omlouvám také za slova, která někomu mohla ublížit. Zde už byla ale většina myšlena vážně.

Každý rok zde probíhá stejná slavnost, každý rok posloucháme prakticky stejná slova. Jednou jsou pravdivá, podruhé se opakují jen jako fraška. Minulý rok jsem přišel na recepci, jeden žák mě pozdravil hajlováním, druhý mi řekl „Čau vole“. Ale pochvala stejně byla. Další moje omluva tedy je za porušení nepsaných pravidel při řečnění, které má být pouze oslavné. Nemám rád lhaní a lhát v důležitých momentech nezačnu ani teď.

V první řadě bych chtěl poděkovat rodičům. Skutečně poděkovat. Samozřejmě netuším, co jste si říkali doma, co si myslíte, ale směrem ke mně jste se chovali vždy tak, že jsem se mohl starat jen o svou práci a nemusel řešit nic vedlejšího. Pět let jsem sledoval kolegy, jak píší zprávy pro soud, někteří soudy i navštěvovali. Nebo dokonce chodili na výslechy k policii. Všechno kvůli rodičům. Učitel se pak nesoustředí, je ve stresu a to dopadá zpět na žáky. Bez srandy a zveličování – moji kolegové mi záviděli, jaké mám rodiče žáků. Při tom by stačilo z Vašeho pohledu málo, pokud Vám něco vadilo – přijít za panem ředitelem, stěžovat si a vše by bylo v mžiku vyřešeno. Na učitelích ve skutečnosti tolik nezáleží. Vedení školy – rodiče – žáci – uklízečky – učitelé – taková je pyramida důležitosti na naší škole. Vy jste mě a naší třídu vždy podporovali a za to Vám ještě jednou děkuji. Dokonce jste se mnou pustili své děti i na víkend. To už něco musí znamenat. Možná to znamená, že jste se jich chtěli zbavit a trochu si odpočinout…

Jelikož se s naší školou a městem po pěti letech loučím, chtěl bych pár vět věnovat i kolegům a kolegyním. Snad se neurazí, ale někteří se stali mými náhradními rodiči. Pokud jsem požádal, vždy pomohli. Od věcí souvisejících s bydlením a situací, kdy jsem rozbil klíče a hledal někoho, kdo vyrazí dveře, až po problematiku „jakou část králíka si mám koupit k večeři“. Samozřejmě mi museli pomáhat i se školou, protože přiznejme si fakt, že absolvent pedagogické fakulty neumí nic, co by se hodilo do reality školní třídy.

Děkuji pochopitelně všem, kteří mi kdy pomohli. Jmenovat musím paní učitelku A, B, C, D a E. Paní E, tehdy ještě slečna Svobodná, dorazila do školy ve stejný moment jako já. Ve dveřích sborovny nám beze slov dali skleničku alkoholu (bohužel to už se pak nikdy neopakovalo) a tím začala naše spolupráce. Stejné radosti, stejné problémy, stejné rozčilování nad zbytečnými papíry. A dokud nám je nepřesunuli, tak i dvě stejná křesla, na která si sedneme znovu za asi 36 let. Děkuji, E.

Poslední jmenovaný člověk, nikoliv však v pořadí významu, je člověk, který je neskutečná autorita, aniž by o tom možná tušil. Pohodový, neuvěřitelně trpělivý (to vážně nechápu), vždy pomůže se vším a dokáže zachovat klidnou hlavu. Nedosažitelná modla v učení. Když jsem přišel na naší školu, na konci školního roku udělali žáci prezentace, kde každý jmenoval své oblíbené učitele. Na velkém množství prezentací bylo JEHO jméno. Cože, říkal jsem si sám pro sebe, dyť učí chemii a matiku. To musí být vážně borec. Samozřejmě během dalších let jsem pochopil, v čem je kouzlo pana učitele F, takže F, děkuji, že jsem se mohl učit, jak se v budoucnu stát učitelem, právě vedle tebe.

Samozřejmě ne všechno je růžové, ne všichni lidé mají charakter a morálku a ne všichni lidé jsou skuteční kolegové. Představte si, že máte nehodu na dálnici a Váš kolega, říkejme mu B (zde není jméno upraveno kvůli blogu, B byl „B“ i při proslovu), běží za ředitelem pět minut po začátku hodiny, aby žaloval, že chybíte a nejste v práci. Radši by převzal Vaší práci, potřebuje větší úvazek. Kdyby však B dodržoval pravidla a přišel do práce včas, jako všichni ostatní, ne pět minut před vyučováním, věděl by o nehodě, která se řešila hned po příchodu do práce ve sborovně. Takže děkuji dalšímu kolegovi, tentokrát za to, že mi ukázal dno, kam je až člověk schopen zajít.

Teď se už konečně dostáváme k hlavním osobnostem dnešního dne. Říká se, že na první třídu se nikdy nezapomíná. To budu moct potvrdit až za další roky. Je pravda, že čtyři roky jsou dlouhá doba. Navíc jsme měli ještě jeden společný rok v pátém ročníku, kdy jsem neměl absolutně tušení, co u vás vlastně dělám. Ale přežili jste všichni, to je první úspěch. Přežili jste všechny deštivé výlety, výšlapy, dokonce i rozlučka se obešla bez sanitky a policie. Údajně. Můžu jen doufat, že jste se za těch pár let něco naučili. Možná bude nakonec důležitější, jestli se naučili něco o sobě a ostatních lidech, než co byla Zlatá bula sicilská. Já se od vás určitě naučil spoustu věcí. Pár tanečních kroků, které ale radši nebudu předvádět. Na burze škol jsem se díky vám naučil, že se nemám koukat na jmenovky, pokud jsou připíchnuté na poprsí slečen. Viděl jsem nové seriály a filmy, četl „moderní“ knížky, takže jsem se ocitl v 21.století a navíc jsem se trochu vzepřel kalendáři, znáte to, jen mládí, nikdy stáří, být stále mlád zkouším i přes ty známky času ve své tváři. Jde o to, že si nepřestáváme hrát, protože stárneme, ale stárneme, protože si přestáváme hrát, abych vykradl kromě textu písničky i jeden film. Akorát pořád nedokážu ocenit moderní písničky, to jste mě nezvládli naučit. Co jsem se ale naučil je, že nemám nikoho napodobovat, jak hází míčkem, protože to skončí tím, že vyhodím míček z otevřeného okna během hodiny. Z tohoto památného činu vznikla i básnička, kterou vám teď, ještě před oficiálním zveřejněním a oceněním, přečtu. Ale recitovat mě nikdo z vás nenaučil, takže se omlouvám: (Opsáno tak, jak bylo napsáno žáky.)

Naše škola
Naše škola je ta nej,
zábavu si užijem!
Učíme se, hrajeme si, zpíváme si
s našimi učitely.
Kteří hází křídy
z okna ven a
děti pro ně běhají
rychle ven!
Učitelé se vztekají
když tak blbě děti házejí.
A nakonec to všechno dobře dopadlo
i křída už je na světě. Hejj.

Někteří už zívají, takže poslední část. Žádná velká moudra, protože vím, že by se začal ozývat pískot a ironické poznámky. Mohl bych vás samozřejmě poprosit, ať za pár let neměníte svůj hlas za koblihu, ale ve skutečnosti je to naprosto vaše věc, protože žijeme ve svobodné zemi. Zatím. A třeba vám koblihy chutnají. Jediné, co vám můžu popřát, je hodně úspěchů. A ty vám skutečně přeji, a je úplně jedno, jestli to znamená, že z vás bude první prezidentka naší země, řemeslník vydělávající dvojnásobek mého platu, zubařka nebo právník.

V tento moment jsem oznámil, že jsem našel papírky, kde byly napsané sny a cíle žáků napsané v šesté třídě. Všechny papíry jsem přečetl a každému z žáků dal malý dárek, který nějakým způsobem patřil k onomu přečtenému cíli. Žákovi, který chtěl mít hodně peněz jsem vytiskl zimbabwský dolar z dob hyperinflace, veterinářce jsem dal plyšového medvídka na první operaci s radou, že se má prát na třicet stupňů, až poteče krev. Budoucímu chirurgovi doktorskou soupravičku pro malé děti. Budoucí prezidentce papír, na kterém byly fotografie tří prezidentů České republiky – čtvrtá fotografie byla oné žačky. Jedna žákyně měla na papíře přeškrtnuto přání mít bohatého manžela a místo toho napsala, že by chtěla být ona bohatá – dostala známý plakát na téma emancipace žen. A tak dále.

Cokoliv se stane, hlavně ať vás to baví. Nemá smysl dělat práci, která vám nedává smysl a která vás nebaví. Peníze podle mě nic nezachrání. Pokud budete vydělávat sto tisíc měsíčně a budete jezdit z práce v deset večer, k čemu vám bude těch sto tisíc? Ale mám pro některé z vás špatnou zprávu. Úspěch nepřijde sám, ani největší talent nebude stačit. Úspěch znamená mít cíl, tvrdě pracovat, dělat chyby a mít odvahu. To, že děláte chyby, znamená, že se o něco snažíte a jen nesedíte a nečumíte do zdi. Po cestě za cílem uděláte určitě spoustu chyb a stane se hodně špatných věcí, ale důležité je zase se zvednout a pokračovat. Právě to, jak rychle se otřepete ve špatných dnech a jestli se poučíte z chyb, takové momenty určí, co budete za člověka a jestli budete úspěšní. Abych si byl jistý, že si rozumíme a že se pochopíme, tak mám pro vás poslední úkol. A přemýšlím, jestli náhodou není i první. Vím totiž, že vše, co jsem teď řekl, do večera zapomenete. Proto večer, až budete mít čas, zadejte do googlu „svět patří těm“ a počkejte, co na vás vyjede. A nezapomeňte to.

Reklamy

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Holocaust ve výuce

Zadání:

Místo testu na téma Holocaust napsat příběh na stejné téma. Malé dějiny na pozadí velkých dějin. Smyšlený příběh, který ale bude mít reálné pozadí. Psát během přibližně dvaceti pěti minut o hodině. Některé žákyně si text vzaly domů, protože to chtěly mít na úrovni. To jsem povolil, protože přece nebudu bránit snaze a vlastní iniciativě.

Téma jsme probírali snad pět hodin. První dvě hodiny jen obrázky, které zobrazovaly cestu lidí od nástupu Hitlera k moci až do plynové komory. Další hodiny kontext – jména zodpovědných, co je Holocaust, proč se to nazývá Holocaust, jaký je rozdíl mezi Holocaustem a genocidou. Dále popírání Holocaustu, Spravedlivé mezi národy. Dostalo se i na filmová doporučení.

O co jde v tomhle textu:

V únoru jsem napsal na sociální sítě, že jsme místo testu psali příběh. A že jsem právě četl to nejhorší z lidstva, ale to nejlepší z práce mých žáků. Pár lidí si chtělo text přečíst a zajímali je detaily. Onen vybraný příběh je hlavní část tohoto příspěvku. Autorka k jeho zveřejnění dala svolení. Berte na vědomí několik věcí, prosím. Je to pořád práce žákyně základní školy. Sama žákyně text označila jako „kýč“. Zveřejněno je tak, jak bylo napsáno, neopravoval jsem žádné chyby.

—————————————————————————————————————–

Stál jsem tam a mlčel

10.den

Už 8 dní jsem je neviděl. 8 dní – nikdy jsem od nich nebyl takhle dlouho. Chci vědět, jak se mým holčičkám vede. Chci si s nimi promluvit a sevřít je v obětí a už nikdy nepustit. První dva dny, když jsme do tohohle místa hrůzy přijeli, jsme jen seděli a čekali. Ve vlaku Avi brečela a Salome ji držela za ruku. Nebyl to ani tak projev lásky nebo útěchy, spíše strachu, že Avi v tom chumlu lidí ztratíme. Salome ji držela tak pevně, až si Avi chvilkami stěžovala, že ji to bolí. Salome však stisk nepovolila.

Už přes týden jsem se neumyl a soudě podle okolí nejsem sám. Pořád nám jen něco slibují: „Zítra už dostanete své kufry. Čekáme jen na rozřazení.“ Nebo „Večer už se půjdete umýt, pokud opraví vodu“. Někdy pár lidí taky jen tak zmizí a nikdo neví kam. Asi se vrátím domů. Kam jinam, ne? Šťastlivci.

16.den

Kaše. Už zase kaše. S každou další lžicí je mi hůř a hůř, ale jíst musím. Všichni začínáme mít podezření, že ti lidé, co mizí, se nevracejí domů. A proto musím jíst a snažit se. Musím totiž odsud moje holčičky dostat. Za každou cenu. Nedovolím, aby se jim něco stalo.

Z mého myšlení mě vytrhne mužský hlas. Zvednu hlavu a pohlédnu na majitele toho hlasu – Abraham. Sedíme naproti sobě při obědě a je jeden z mála lidí s kterými jsem tu zatím mluvil. „Hej. Pst!“, snaží se přilákat mojí pozornost. „Měl bych pro tebe práci. Nabídl mi ji tchán mého kamaráda z domova.“ Šeptá. Takhle on vždycky mluví. Nikdy mi neřekl odkud je. Říká pouze: „Domov, domov.“Mohl bych to jít dělat sám, ale vím, že ty si kvůli dcerkám potřebuješ přilepšit, tak to nabízím tobě.“ Šeptá čím dál tím tišeji, že ho skoro neslyším. „A proč by jsi to dělal?“, ptám se udiveně. Většina lidí tady se stará jako sobecká zvířata, která chtějí jenom přežít. A já jim to nevyčítám. „Jak jsem řekl. Pomůže ti to s tvými dcerami. Já už nemám, kromě sebe, pro koho bych to dělal a tak to nechám někomu, kdo to více potřebuje“, řekne a já žasnu. Kolem sebe vidím spoustu lidí, ale tady přede mnou sedí poslední živý člověk na kilometry daleko. „Tak já to beru. O co by šlo?“ vyhrknu.

17.den

7316?“ poklepe mi někdo na rameno. Položím lžíci plnou kaše a otočím se. Za mnou stojí upravený muž v uniformě, v ruce má zbraň. Vystrašeně se otočím na Abrahama a ten jen s klidem kývne. Z toho nabudu dojmu, že ví, o co jde. „Ano, to jsem já.“, řeknu a snažím se znít snad co nejvíce sebejistě. „Půjdete se mnou.“, oznámí. Vstanu a on mě chytne za paži a vede mě neznámo kam. Vyjdeme z haly a projdeme přes dvůr. Blížíme se k velké budově. Nemá skoro žádná okna, ale zato velký komín a čím blíže, tím více cítím ten puch. Není to smrad nemytých těl, který je zde na denním pořádku. Ne, tenhle je jiný. Smrad, z kterého máte spíše husí kůži než pocit „blížících se zvratků“, jak by řekl Abraham. „Tak jsme tady“, řekne a otevře dveře.

Všechno mi řekl. Je to šílené. Zvrácené. Tolik lidí, za kterými zavřu nadobro dveře. „Teď půjdete za švadlenami. Dají vám nějaké lepší oblečení. Nemůžete chodit v tomhle“, pohlédne na mě zhnuseně a uchechtne se. Jako by mi chtěl připomenout, že pořád patřím mezi špínu. A já si tak připadám. Připadám si ještě horší než jsem na tu práci kývnul.

Zavede mě za švadlenami. Pohled na místnost plnou žen mě rozhodí. Kdy naposled jsem viděl nějakou ženu? Týden? Dva? „Tati? Jsi to ty?“, ozve se. Němcův tlak na mé paži zesílí. Otočím se a konečně ji spatřím – Salome. Moje holčička žije. „Salome!“, vykřiknu a pokusím se za ní běžet. Jenže Němec mě drží silně a nevypadá, že by mě hodlal pustit. Nechá nás však si spolu rychle promluvit. Moc toho spolu nestihneme probrat, ale stihnu zjistit, že Avi je také v pořádku. A pak už mě Němec táhne pryč. Vrazí mi do ruky pruhovaný mundur a řekne: „Tohle si oblečte a zítra se pro vás ráno přijdeme.“ Ten večer jsem usínal lépe než obvykle.

31.den

Klap a dveře se zavřou. Klap a tisíce lidí mrtvých. Klap a moje svědomí mizí. „Pomoc! Pomozte nám!“, křičí, ale já je neslyším. Mým jediným úkolem je držet dveře. Stojí to za to. Salome s Avi tajně vídám jednou za dva týdny a stojí to za to. Jednou jsem řekl, že pro ně udělám cokoli a to platí, ale dělám tohle spíše pro sebe nebo pro ně?

56.den

Cítil jsem dotek na své noze. „Hej! Vstávejte!“, šeptal kdosi. Otevřel jsem oči, ale v té tmě jsem nic neviděl. Neznámý mě vzal za ruku a vložil mi do dlaně zmuchlaný papír. „Tady máte. Přečtěte si to až budete sám.“ A pak najednou nebyl. Slyšel jsem pouze oddalující se kroky. Klap, klap, klap. V tom šeru jsem to nemohl přečíst, musel jsem počkat až do rána.

Tu noc jsem nespal. Čekal jsem do rána a když už bylo trošku vidět a všichni zatím spali, vytáhl jsem kousek zmuchlaného papíru a začal číst.

Tatínku, Avi má hlad. Předevčírem jí někdo v noci

ukradl misku. Prosím, pomoc. Zítra v noci.

Moje holčička. Moje malá holčička má hlad. A já jí musím pomoct. Otočil jsem a viděl Abrahama, který svíral svojí misku tak silně, že to vypadalo, jakoby měla každou chvílí prasknout. Neměl jsem na vybranou – dopis sice nebyl dopsaný, ale mohl jsem si domyslet, co se stane zítra v noci.

Den byl jako každý jiný. Kaše, zavírání dveří, kaše, zavírání dveří. Večer jsem počkal až všichni usnou. Abraham jakoby tušil mojí zradu a byl více výřečný než obvykle. Trvalo hodiny než domluvil a usnul. Musel jsem to udělat. Neměl jsem na vybranou. Vyrval jsem mu misku z rukou a strčil mu tam místo ní polínko, které jsem dnes ukradl u spalovny. O pár hodin později jsem opět slyšel kroky. V té tmě jsem ho neviděl, ale cítil jsem, že stojí blízko mě. „Tak co?“, zeptal se tišeji než včera. „Tady. Předejte to prosím Avi.“, podal jsem mu misku. Rychle ji čapl a utekl. Nevím, kdo to byl a jestli jí to předá, ale jinou možnost jsem neměl.

58.den

Abraham mě silně drží za ruku. Sípe a je ještě více pohublý než před pár dny. Myslím, že umírá. Snažím se přivolat pomoc, ale oni jako by byli spíše rádi a měli radost, že zmizí další lidský život. Leží na posteli, pokud se tomu tak dá říkat a zrychleně dýchá. A já tu jenom stojím a mlčím. On nic netuší. Netuší, že to já jsem vlastně jeho vrah. Pak se mi zadívá do očí a usměje se. A pak si jen tak umře.

83.den

Zahlédl jsem je v davu. Moje malá Avi žije. Poslední týdny jsem od nich nedostal žádnou zprávu. Bál jsem se, že ten cizinec misku nepředal a Avi to nezvládla, ale moje srdnatá dcerka to zvládla a přežila. Tedy zatím.

110.den

Ráno mě probudí paprsky slunce. Pokusím se zvednout, ale ze sevřené dlaně mi vypadne zmuchlaná koule z papíru. Všichni ostatní ještě spí. Papír se pokusím srovnat. Je to dopis. Písmo je rozmáchlé ale čitelné.

Salome je na tom zle. Už nešije a Němci jakoby

vytušili nevyhnutelné a zmenšili jí porce.

Moje Salome je na tom zle. Nevím, kdo dopis psal nebo mi ho donesl. To je v tuhle chvíli jedno. Co teď budu dělat?

113.den

Další!“, křičí Eugen – můj spolupracovník u dveří. On mluví a já zavírám. Poslední tělo v místnosti vynesu a hodím do spalovny. A pak už se hrnou. Hlouček lidí se rozejde do komory. Vevnitř je tolik lidí, že někteří musí těm druhým vylézt na záda. Slyším pláč a křik. Začnu zavírat dveře, ale ten křik, ten křik znám. Patří dívce. Znám jí, je to moje dcera. „Tati! Tatínku!“, škubnu hlavou. Snaží se za mnou tím davem prodrat a za sebou táhne malou Avi. „Zavřete! Zavřete ty dveře!“, zařve za mnou někdo německy. Pustím dveře a snažím se za nimi do toho chumle vběhnout. „Vytáhněte ho!“, chopí se mě dvě ruce a u hlavy cítím zbraň. „A teď půjdeš se mnou!“, zašeptá mi Němec do ucha. „Tati! Pomoc nám!“, ječí Avia, po tváři jí začnou téct slzy jako korále. Tlak zbraně u mojí hlavy neustával. Němec mě postavil před dveře a šeptá mi do ucha „Teď půjdeš a zavřeš ty dveře.“ Stojím tam a dívám se na svoje dcery stojící uvnitř toho zvířete. Z korálů slz jsou teď potoky. Co jsem to udělal. Všechno to bylo zbytečné – Abraham, ta miska i tohle všechno. Udělám krok ke dveřím a zavřu.

X.den

Jmenuji se Shirah Konezis. Je mi 43 let. Měřím 186 cm a vážím 89 kilo. Mám manželku Enezis a dvě nádherné dcery Salome a Avi. Jmenuji se Shirah Konezis. Jmenuji se Shirah. Mám dvě dcery a manželku.

Řídit třídu jako firmu…

Další “maličkost” do sbírky “co mi na univerzitě neřekli” se týká třídnictví. Vlastně dokud jsem byl mimo školství, nebral jsem to jako něco významného a jediný rozdíl moje třída versus jiná třída, kde také učím, byly školní výlety. Alespoň v mé hlavě. Jen kolegové přikládali třídnictví velkou důležitost.

Následující článek je mix teorie a praxe. Server Edutopia udělal anketu, sedm stovek učitelů odpovědělo a vyšel jasný vzorec. Vyšlo jakýchsi pět zákonů třídnictví. V podstatě beru těchto pět nadpisů, protože se mi zalíbily a souhlasím s nimi, a rozepisuji je z vlastních zkušeností a názorů. Originální text v angličtině najdete zde.

Kdyby to viděli moji žáci, určitě by se smáli. Proto upozorňuji, že jde o nějaký ideál, na který mistři učitelé dosáhli, ale já nikoliv. Zatím. Jde spíše o to, že když jsem začínal, tak jsem byl po této stránce na nule procent, teď jsem na šedesáti a v budoucnosti snad půjdu ještě výše.

1. “Já”

Tento bod je naprosto jasný – aby byli žáci spokojeni, musím být já spokojen. Odpočinout si, spát, udělat si jednou za čas radost, jet na výlet, jít do kina, užívat si. Pak můžu poctivě pracovat. Teprve se zkušenostmi mi došlo, že když jsem unaven, nemá cenu čtyři hodiny pracovat a prakticky nic neudělat. Radši si po práci na dvě hodiny lehnu a za další hodinu mám odpracováno. Ve výsledku toho udělám víc za kratší čas a jsem spokojen.

Musím chodit do práce dobře naladěn, pokud možno. Každý zažil situaci, kdy přijde učitel do třídy už evidentně nasrán a zlobu dál rozesílá kolem sebe na nevinné žáky, kteří ve skutečnosti za nic nemohou. Klasika. Učitel by proto měl mít naprosto stabilní domácí prostředí, vyjasněné vztahy a pokud jsou problémy, netahat si je do školy. To se jednoduše napíše, hůř provede.

Já mám v tomhle naprosto čisté svědomí a doma žádné problémy nemám. Ale občas se stane, že mě naštve kolega či kolegyně, nebo vedení školy, a do třídy nejdu v optimální náladě na rozdávání znalostí. V nejhorších situacích se mi vážně osvědčila nečekaná věc – řeknu žákům, že mám vážně blbou náladu, ať to ještě nezhorší a chovají se extrémně slušně a pracují. Přísahám, že zatím pokaždé žáci situaci pochopili a vlastně mi dokázali zlepšit náladu. Už od svých prvních zkušeností ve třídách jsem si všiml, že žáci na druhém stupni základní školy mají pro toto šestý smysl a dokážou vycítit náladu učitele – když přijdu s extrémně dobrou náladou, přeleje se to i na ně, víc si dovolí a nakonec z toho je většinou bordel. Takže úsměv, pohoda, vtípek, ale nepřehánět to. A hlavně vždy začít hodinu prací žáků.

Jakási pohodová stabilní atmosféra pomáhá jak žákům, tak i učiteli. Výsledkem je pochopitelně nejlepší možné prostředí pro učení z obou stran.

2. Vztah s žáky

Já jsem viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.” Stalo se před čtyřmi roky a pořád si to pamatuji. Jedna maminka se topila v synových problémech a házela kolem sebe klacky. Je to už i zde na blogu několikrát řešené téma, jak se chovat k žákům. Jestli si hrát na přísného vojáka, autoritu nebo situaci nechat plynout a nemít respekt.

Já to samozřejmě neřeším, snažím se zaujmout metodami a znalostmi a proto na řešení respektu není čas – žáci totiž pořád pracují a za hodinu dělají i několik cvičení. Kdy mají stihnout rušit? Naopak jsem toho názoru, že autoritativní učitelé proti sobě poštvávají žáky, kteří proti nim jsou logicky v odboji a dělají čím dál tím horší věci.

Zkrátka není důvod, proč si nepokecat ve volném čase s žákyní o seriálu a s žákem o fotbale. Skutečný zájem žáci ocení, a pokud učitel bude vědět o žácích něco navíc, určitě pochopí, proč se v některých situacích chovají tak, jak se chovají. Takhle jednoduché to je. Pro koho asi žáci udělají něco navíc nebo se “podvolí” nějaké žádosti? Pro učitele, proti kterému bojují v zákopech? Nemyslím si. Pro učitele, ke kterému mají nějaký vztah. Vše je o komunikaci a rozumně nastavených pravidlech, vynechání řešení neuvěřitelných blbostí, na kterých někteří učitelé bazírují či se až příliš podřizují inspekci či vedení.

Mám pravidlo, že každý test oznamuji týden dopředu. Zrovna minulý týden jsem ve středu požádal žáky, jestli hned ve čtvrtek nemůžeme psát test. V pěti minutách vyřešeno a demokraticky odhlasováno „ano“, napíšeme si test hned zítra, i když píšeme další tři testy v ten den. Nepřikázal jsem. Požádal jsem. Dal jsem argumenty. Čas na rozmyšlenou. Nechal jsem žáky hlasovat. A dopadlo tak, jak jsem chtěl.

Plácnout si s žákem “high-five” nebo, ach, nedej bože, pozdravit první, není žádné ponížení ani prosba o pozornost. Je to vytváření důvěry.

3. Pravidla, hranice, očekávání

Extrémně důležitý bod. Jako naivní mladý blbec jsem si myslel, že dám žákům svobodu a oni mi to vrátí poctivou prací (ano, taky se tomu teď směju). Dokonce jsem jedno pololetí zkoušel, aby osmáci fungovali podle vlastních pravidel a trestů. Znáte to, všichni učitelé se něčím podobným chlubí, prezentují to jako zázrak, který ve skutečnosti funguje. Co už vám často neřeknou, že je to v druhé třídě a druháčkům stejně ty pravidla nadiktovala paní učitelka a schválila je. Můj experiment v osmé třídě skončil po jednom pololetí, jednoduše jsem ho zrušil a zavedl jasná pravidla.

Přesto si myslím, že u mě mají žáci relativně dost svobody. Určuji jen velký rámec, v kterém si smí dělat prakticky to, co chtějí, ale nesmí z rámce ven. Kdo a za co dostane poznámku, to musí být předem dáno, stejně tak horší kázeňská opatření. Za jakých podmínek dostane žák pětku, je také určeno. Co je důležité pro učitele, na čem záleží v hodinách, a tedy podle čeho budou dlouhodobě hodnoceni. Co se bude probírat o hodině, jaká jsou pravidla cvičení. To vše je pro žáky důležité, aniž by o tom možná věděli. A i kdyby nebylo, předchází se tím sporům jak s žákem, tak i rodiči.

Nejlepší je, pokud to vypadá jako demokracie, ale skutečně úplná demokracie to není. Výběr výletu. Žáci vybírají, navrhují, hlasují. Výběr trička v deváté třídě. Začínáme probírat Druhou světovou válku. „Napište mi na papírek, pokud chcete, abychom se něčemu nebo někomu věnovali víc, než je obvyklé a já si pro Vás připravím speciální prezentaci.“ Ve skutečnosti je to taková učitelem řízená demokracie a prakticky vždy se dostaneme tam, kam chci, nebo tam, kam to schvaluji. A ano, jednou jsem musel jako slávista dělat prezentaci na téma Sparta za Protektorátu a podruhé jsem dělal prezentaci na historii Humpolce. Mimochodem, v prvním případě jsem prezentoval, jak Sparta málem sestoupila a musel ji zachraňovat hráč půjčený ze Slavie. V druhém jsem dostal extrémní aplaus.

4. Získat si složité žáky

Pedagogickou fakultu jen kritizuji, ale tuto teorii a výjimečně i praxi mě naučila právě ona. Existuje spousta způsobu, jak “vládnout” třídě (nebo i nevládnout – říká se tomu překvapivě „učitel anarchista“).

Jeden z nich je najít klíčové žáky, získat si jejich důvěru, ale ne podlým způsobem či jakoukoliv formou „podplácení“ nebo dokonce lezení do zadku („abych byl oblíben, nebudu po nich nic chtít; půjdeme na počítače hrát hry; místo hodiny ven;“ atd. atd.). Většinou je ve třídě žák či žákyně, jeden nebo dva, kteří patří do kolonky „přirozený lídr“. Většina problémů nebo naopak pozitivně výjimečných momentů začíná u tohoto lídra. Jak se chová on či ona, chová se i zbytek třídy. A to jak vědomě, tak i nevědomě. Když si lídr dovolí, dovolí si i další dva žáci a pak pochopitelně i další a další. Pokud je v negativním smyslu, žák na sebe pochopitelně upozorňuje z nějakých důvodů. A tady je právě prostor pro učitele a ono získání důvěry. Nemám a pravděpodobně ani neexistuje nějaká univerzální rada, protože podobní žáci mají pokaždé jiný problémy, ale zároveň to z mých zkušeností vždy pramení z rodičů a obecně rodinné situace.

Už se mi stalo, že jsem vedl doslova válku s žákem (pochopitelně to bylo v období prvních dvou let, když jsem netušil NIC). Jednalo se o dlouhodobé problémy s jedním žákem, což narušovalo celý proces učení. Známky ho moc nezajímaly, poznámky už vůbec ne. Vždy jsem se musel uklidňovat až doma, a až doma vymýšlet strategii, jak to zahraju příště. Na každou hodinu jsem byl připraven. Postupně jsem byl víc a víc chápající a víc a víc trpělivý. Mluvil jsem s žákem o přestávkách, až se situace uklidnila zrovna v druhé pololetí deváté třídy a my se mohli bavit jako lidi.

Jakmile je získaná důvěra, tito lídři už pak “lobují” za učitele ve zbytku třídě a získají pro ně zbylé žáky. Nebo jednoduše jakmile mlčí lídr, mlčí i ostatní. Show se nekoná. Ve výsledku je opět vytvořeno žádoucí prostředí pro učení.

5. Rodiče

Nejhorší věc, která se může stát učiteli – rodič, který jde přímo proti učiteli nebo poštvává své dítě proti učiteli. Osobně se mi nestalo v mé třídě, alespoň ne přímo a nějakým způsobem, o kterém bych věděl. Se „svými“ rodiči mám vynikající zkušenosti, takže tu nebude nic objevovat.

Rodiče moji třídy na mě mají email, mají na mě soukromý telefon a mohou zavolat, pokud mají problém či omluvit dítě zprávou. Jednoduché. Asi to tak má většina učitelů. Funguje to samozřejmě i obráceně a několikrát se mi to stalo – místo nic neříkající poznámky prostě napíšu zprávu či zavolám a problém je vyřešen. Žák či žákyně se prostě přestali chovat nevhodným způsobem.

Všechno jsme si vždy vysvětlili, všechno byly „transparentní“, takže nikdo z rodičů nemá problém mi svěřit svoje děti na víkend, kdy jsme byli a opět pojedeme na třídní výlet.

Pohádka o inkluzi

Bylo nebylo, v okolí žádné hory a řeky, jen jedno malé městečko v nížině. Žil zde Honzíček, který pracoval v místní továrně. Honzíček byl velice slušný, hodný a oblíbený v kolektivu. Ale práce mu nešla od ruky tak rychle. Nebyla to jeho chyba. Prostě se stalo a Honzíček nemohl některé věci dělat tak jednoduše, jako ostatní. Ale vždy je nakonec dokázal udělat, svoje si vždy odpracoval, protože byl velice poctivý. Některé věci dokázal i lépe a rychleji, než ostatní.

Šéfovi, a už vůbec ne jeho kamarádům, jeho pomalejší tempo tolik nevadilo. Respektovali Honzíčka i jeho práci. Přece ho nebudou nálepkovat jenom kvůli tomu, že je o něco pomalejší, ne? Každý umí něco jiného.

Ale pánové od stolu ve vládě řekli, že všichni musí pracovat stejně rychle a aby se tak stalo i v případě Honzíčka, byla mu doručena asistentka na pomoc. Znáte to, šéf firmy byl nadšen. Nejen, že platil o trochu pomalejšího Honzíčka, ale teď musel platit ještě asistentku.

Zatímco Honzíček pracoval u pásu, nová paní asistentka si sedla na židli za něj. A začala ho pozorovat, občas mu i něco řekla. „Zrychli. To musíš takhle a takhle. A napít se nechceš?“ Chodila s ním i do kavárny pro zaměstnance, kde mu nalévala čaj a připravovala svačinu.

Asistentky práce bylo zrychlit Honzíčkovu práci, ale jak toho dosáhnete? To je úkol nadlidský, Honzíček prostě zrychlit nemůže. A tak se změnila i rutina asistentky. Občas sice pořád do Honzíčka šťouchla, ale většinu času si hrála na mobilu. Někdy si dokonce i zdřímla, když už byla unavená. Stereotyp a nuda, to znamená jistotu spánku, milé děti.

Honzíček pracoval pořád stejně. Ale vztah okolí k němu se výrazně změnil. Šéf už ho tolik netoleroval, protože za něj najednou utrácel hodně peněz a jeho práce neodpovídala těmto utraceným zlaťákům. Ale o peníze, o ty přece v životě nejde, mávl nad tím rukou šéf. Zkousnul to, ale za Honzíčkem už přestal chodit na krátký pokec, který měli oba tak rádi.

Ale co bylo nejhorší? Milá paní asistentka se o Honzíčka tak moc starala, nespustila ho z očí, že mezi ním a jeho kamarády postavila zeď. Představte si to! Honzíček už svoje kamarády nevídal, vždy u něj byla asistentka a kamarádi k němu nemohli nalézt cestu. Honzíček se taky začal stydět. Sakra, říkal si, dyť jsem to celé roky zvládal sám a teď mi i tkaničky chce zavazovat tahle cizí paní.

Takhle pokračovala Honzíčkova práce dál. Byl odkázán jen na asistentku a žil si ve své malé bublině. Nikdy už nevídal své kamarády a nové také neměl šanci poznat. Hned od rána asistentka, po práci pak Honzíčka zas asistentka předala mámě.

Honzíček bohužel ještě neměl tušení, co to pro něj znamená do budoucna, ve skutečném dospěláckém světě…

Jak jsme volili prezidenta na základní škole

Kolegy nápad, který byl na dlouho uložen k spánku. Na začátku ledna jsem ho nakonec probudil, vypracoval a předal žákovské radě. Jak vypadaly prezidentské volby na základní škole? Jaká byla pravidla? Jaká byla účast a kdo vyhrál?

kandidáti

Možnost volit měli jen žáci druhého stupně. Celý pracovní týden byla největší nástěnka využita právě k prezidentské volbě. Místo dostal nejen každý kandidát, ale i ústava. Konkrétně se zde objevil prezidentský slib a pravomoci prezidenta (článek ústavy 62 a 63). Každý kandidát dostal stejný prostor – oficiální fotografie, věk, základní osobní údaje (studium, povolání) a názory kandidáta na třináct vybraných témat či otázek. Konkrétně se jednalo o následující – milost obviněnému Babišovi, přijmutí Eura, vystoupení z Evropské unie, vyznamenání lidí s komunistickou minulostí, možnost volit na internetu, jmenování trestně stíhaného premiéra, vystoupení z NATO, udělení prezidentské milosti, udělení milosti Kájinkovi, účast armády na zahraničních misích, progresivní zdanění (vysvětleno samozřejmě jinými slovy), poplatky u lékaře a kouření v restauraci. Tyto údaje a názory byly vybírány ze skutečně volební kalkulačky.

Ve školním rozhlase byly oznámeny všechny informace. Kromě hlasů pro svého kandidáta mohli žáci házet lístek se svým jménem do další krabice, z které byla vylosována tři jména. Tito tři žáci dostali odměnu (bonbóny, čokoládu…). Zvažoval jsem, že žáci při volbě budou muset vyplnit i jakýsi test (například napsat jména tří dalších kandidátů a tři názory jejich kandidáta), ale jelikož to neodpovídá realitě, ale snu, upustil jsem od toho a zvolili jsme naopak motivační slosování.

Problém byl pochopitelně se současným prezidentem, který se nezúčastnil žádné debaty, ani neodpověděl do žádné volební kalkulačky. Proto jsem k němu umístil několik informací o jeho prvních pěti letech prezidentství. Bohužel z toho vyšly jen negativní informace, a jelikož jsem chtěl být super objektivní, neměl jsem čisté svědomí. Snažil jsem se najít pozitivní zprávy, ale nenašel. Nakonec mi spolupracující zkušenější kolegyně řekla, že je to v pořádku. Ozval se i jeden kolega s výtkou, že se jedná pouze o negativní informace. Když jsem ho požádal o pozitivní informace, odpověděl mi pouze „dyť ty víš…“. A já vážně nevěděl. (U současného prezidenta tedy bylo napsáno, že má cukrovku a částečně ztratil sluch. Dále byla popsána jeho „viróza“ u korunovačních klenotů z pohledu všech stran – tedy opilý i neopilý. Místo si našla i jeho věta o novinářích u Putina, stejně tak kauza Peroutka a omilostnění odsouzeného vraha Kájinka. Nikdo nemohl popřít, že se jedná o fakta. Například u Topolánka bylo pochopitelně zmíněno, že proslul vulgárním chováním, urážením novinářů a má za sebou několik skandálů.)

V den volby byla samozřejmě k dispozici volební místnost, urna se státním znakem, dohlížející volební komise a lístky pro hlasování. Dokonce zde byla první přestávku i fronta. Někteří vybírali na poslední chvíli, další měli jasno, další vybírali jen ze srandy.

Odvolilo 76 žáků, což je volební účast zhruba 40%.

Kdo se stal prezidentem žáků naší školy? V prvním kole by se prezidentem nestal nikdo a muselo by se jít do druhého kola.

  1. Marek Hilšer (21 hlasů, což je 27,6% všech hlasů)

  2. Jiří Drahoš (16 hlasů, což je 21% všech hlasů)

  3. Miloš Zeman (14 hlasů, což je 18,4% všech hlasů)

Michal Horáček dostal 9 hlasů, Mirek Topolánek 7 a Pavel Fischer 6. Jiří Hynek 3. Zbylí kandidáti – Petr Hannig a Vratislav Kulhánek neobdrželi hlas žádný.

Samozřejmě bych mohl napsat své teorie, proč výsledky dopadly tak, jak dopadly. Ale to by byly jen subjektivní odhady. Stejně tak bych mohl psát o smyslu voleb u tak mladých žáků, ale každý si svůj (ne)smysl určitě najde sám, podobně to bude s plusy i mínusy.

Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…

Jak se správně učit

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení. Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).

Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.

Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce. Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.

Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.

Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamtování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.

Zdroj informací v textu:
Název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
Autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
Nakladatelství: Jan Melvil Publishing

Inkluze – rok poté

Za prvé. Pokud někdo žije v hyperkorektním světě, nebude tohle ideální text, protože bude popisovat realitu. A navíc, bude se škatulkovat.

Za druhé. „Rok poté“ je mediální zkratka. Inkluze nezačala na startu školního roku 2016/2017, ale dávno před ním. Důkazem jsou žáci, které učím už několik let. Na začátku školního roku k nám přišla nula „inkluzivních“ dětí. Zajímavé a aktuální téma by bylo jiné – kolik dětí k nám přišlo z rozbitých rodin po těžkých rozvodech a několikaletých tahanicích rodičů o dítě. Takové dítě je naprosto psychické zničené a po emoční i sociální stránce „nepoužitelné“. Ale…

Bylo naprosto nemožné nevysledovat určité typické znaky pro podobné handicapy, ale také pro handicapované s asistentkou nebo bez asistentky. Všechny žáky učím alespoň dvě hodiny týdně, minimálně jeden rok, maximálně tři roky.

Jak vypadá inkluzivní třída?

Žák D (osmá třída) a žákyně N (šestá třída) mají oba asistentky. Oba mají (samozřejmě) všechny možné „dys“ a společné mají i problémy s chůzí a celkově pohybem končetin a motorikou. Ze schodů sami nemohou. Psaní jim činí problémy.

Asistentky jim pomáhají v hodinách, s chůzí a s dalšími záležitostmi. Tím je drží v ochranném kruhu, v zóně komfortu. Pokud tito žáci nechtějí nic dělat, nemusí, asistentky jim zápis zapíšou. Ochranný kruh také ale znamená, že k žákům se nedostane žádný jiný spolužák. Naprostá izolace, bez přátel a bez spolužáků, kteří by pomáhali. Nebo jednoduše, kteří by s nimi pokecali jako normální spolužák bez ohledu na handicap. Avšak žádná komunikace se spolužáky se nekoná a tedy nevím, jestli to chápu správně, ale vlastně ani žádná inkluze. Handicapovaní žáci v třídě jsou fyzicky, ale nikoli sociálně či mentálně. Nikdo si jich nevšímá – jak v dobrém (nikdo je nešikanuje), tak ve zlém (nikdo s nimi nechce spolupracovat a proto je nelze zapojit přes skupinové práce). Na výlety a jakékoliv akce nejezdí, protože jim překáží handicap.

Menší práci v hodině zvládnou, testy na dvojky a horší známky. Problém propadnutí zatím nehrozí.

*

Žák S (sedmá třída) brečí na prázdné chodbě. Snažím se mu pomoct. Ptám se, co se stalo. Žák se po mně agresivně ohání a vyhání mě pryč. Odcházím tedy jinam a situaci pro jistotu sleduji z dálky. Nakonec jsem zjistil, že si z S dělali kluci ve třídě srandu a S se „zhroutil“, protože je to pořád to samé. Už několikrát měl záchvat – sekne se, je agresivní, neposlouchá, nevnímá a jede si svoje – většinou to znamená někoho udeřit.

S nemá asistentku (i když třídní učitel o ní už dva roky bojuje a od září, do osmé třídy, snad konečně přijde) a to znamená jednu věc – je zapojen do kolektivu. Bohužel zapojení do kolektivu vypadá tak, že se ostatní žáci S posmívají a během dvou let už bylo několik rvaček. Kdo asi vyhraje? Žák má určité „tiky“, kdy začne tleskat. Spolužáci to pak napodobují.

Během hodin kvůli špatnému zraku nemůže číst z tabule ani prezentace, proto nedává pozor, většinou si čte z učebnice úplně jiné téma. Pak zápisky dostane, aniž by si je přečetl. Takže téma neslyší, nevidí, nečte a pak se ho nadrtí na test. Kromě „dys“ má i problémy s nohou, ale nepoužívá žádnou hůl.

Druhý podobný případ je žák F v šesté třídě. Opět bez asistentky. Opět zapojený v kolektivu. Během šesté třídy se ukázal velký rozdíl ve znalostech a dovednostech v porovnání se zbytkem třídy. A to je už cítit v třídě jiná atmosféra – všichni vědí, že žák F dostane pětku, že nebude vědět odpověď. Tím, že je bez asistentky, nemá ani sešit, učebnici a další pomůcky. Nejen že nemůže psát zápis, protože nemá sešit, ale F nemá ani tužku (samozřejmě negativní roli tu hraje i rodina). Většinu hodiny je naprosto mimo. Hodinu jsme si říkali, co je reklama. Ukazovali jsme si videa, koukali na plakáty. Stejně jsem se na konci hodiny nedozvěděl, co reklama je. Ani naznačeno, ani slovo. Výsledkem je totální propadnutí, které jsem ještě nezažil – pravděpodobně pět nebo šest nedostatečných na vysvědčení.

Kde je chyba? V žákovi? Učiteli? Podle mě za podobný zásek v šesté třídě a totální krach mohou učitelky z prvního stupně, které aby nebyly za zlé, tak nechaly F projít vždy dál. Když mu chybí základy z prvního stupně, už nemá šanci je někdy dohnat a je odsouzen k tomu vždy být nejhorší. Takový je výsledek inkluze. Sice je ve třídě zdravých žáků, ale nikdy nezažije úspěch.

Oba žáci nevymyslí nebo nestíhají o hodinách vůbec nic. Pro představu, pokud dám žákům, aby vymysleli křížovku pro spolužáky, nedočkám se vůbec ničeho.

Další řádky jsou možná nejhorší. Kvůli posmívání S bylo několik žáků předvoláno před výchovnou komisi, kde prostě všem do očí řekli, co si myslí. Takový žák nemá na naší škole co dělat a patří do nějakého ústavu, jejich slova. A samozřejmě i samotný žák S si bolestně uvědomuje, že je jiný a že do třídy nepatří. Jak se asi cítí? Přemýšleli o tom úředníci, když chystali plány na inkluzi? Druhý žák, F, dostal od spolužáka botou do hlavy. Oplácel a žáka strčil. Bohužel, postrčený žák spadl na topení a rozbil si hlavu. Přišla matka a opět argumentovala stejně – „takový žák na normální školu nepatří.“ „Normální“ žáci se mezi „inkluzivními“ děti necítí dobře. Naopak dost dobře cítí, že dostávají speciální pozornost a pak, následuje velké překvapení, tvrdí, že jim všichni učitelé nadržují a neplatí stejná pravidla pro ně, jako pro handicapované.

*

Abych nepsal jen o extrémech. Existuje spoustu žáků pouze s „dys“ nebo poruchou pozornosti. V takovém případě záleží extrémně na rodičích. Jsou příklady, kdy si podobného problému učitel ani nevšimne a navíc vše skončí jedničkou. Když se dozvím o některých žácích, jaké by měli mít problémy, tak vůbec nechápu. Dnes je módou mít papír na poruchu a ve škole individuální vzdělávací plán. Máme ve škole třídu, v které je třicet dětí a deset z nich má „papíry“. To znamená, mají potvrzení na poruchu a často individuální vzdělávací plán. Jediné, co začalo v září 2016 je právě móda IVP – individuálních vzdělávacích plánů. Na celkově čtyři sta žáků na obou stupních jich máme nově během školního roku čtyřicet. Jsou žáci a rodiče, kteří specifické poruchy učení ne zcela chápou a používají to jako výmluvu, aniž by něco udělali. Chápou to tak, že dítě má poruchu, škola mu sníží požadavky a dítě pak nemůže propadnout. „Paní z poradny říkala, že Honza nemůže propadnout, nemůže dostat pětku a měl by nejhůř dostat jen trojku.“ Takové matky spoléhají vyloženě jen na papír a už nechápou druhou stranu – oni se musí doma věnovat svým dětem s extrémní pečlivostí a trpělivostí a být pro ně oporou. Podle individuálních vzdělávacích plánů mají rodiče žáků s plány chodit každých čtrnáct dní do školy. Nemusím to rozvádět – rodiče prostě nechodí a tím selhávají v něčem, co sami vyžadovali.

*

Pokud má žák asistentku, dokáže základní školou určitě projít. Ale bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Pokud je bez asistentky, má šanci projít základní školu rozhodně menší a navíc si žáci prochází těžkým prostředím, kde nezažijí úspěch a kde jsou neustále odmítáni.

Inkluze sama o sobě není špatný nápad, ale nemá jasná pravidla nebo má prostě špatná pravidla. Za všechny jmenujme v praxi nesmyslné rozhodování, kdo právo na asistentku má a kdo nemá. Druhý největším problémem podle mě je, že není stanoven maximální počet inkluzivních dětí na počet neinkluzivních dětí. Pokud máte ve třídě třicet dětí v pubertě, z nich je deset inkluzivních, nemáte jako učitel šanci. A kdo pyká? Nejlepší děti nestihnou probrat látku potřebnou na přijímací zkoušky. Některé děti nikdy nezažijí úspěch. Některé děti nikdy nepromluví a nebudou mít kamarády. Pykají všichni. Ale nejvíce ti chytří a se zájmem, protože jejich ambice jsou zkaženy. A pak nejvíce jsou trestáni ty děti, které měla inkluze zachránit.

Mám už nezvratitelný pocit, že inkluze nejvíc škodí samotným handicapovaným, protože jim inkluze dává pocítit, že jsou jiní a proto ve svých vlastních očích na takovou školu nepatří. Čím starší takové dítě bude, tím víc se tak bude cítit a tím víc vyloučenou bude.

Ačkoliv jsem byl a v některých případech jsem inkluzi nakloněn, v našem českém případě je to zpackaná práce několika úředníků, která dopadá jako každý jiný státní zásah – zásah jde vedle a přináší neočekáváné a většinou i zcela opačné výsledky a důsledky.

Zoologická zahrada a jednodenní syndrom vyhoření

Zvláštní, ale stává se to pravidelně. Stane se to každý rok. Jeden den, kdy se můj stav nedá ani popsat slovem “rozčílení”. Spíše zoufalství a smutek, neschopnost reagovat, naprosté profesní dno, kdy pro mě práce učitele ztratila svůj veškerý smysl a popřela všechnu radost. Tady začínám chápat, proč si někdo může dát po práci alkohol. Tehdy chápu, proč si dospělý člověk dokáže sednout do rohu pokoje a brečet. Tehdy chápu, proč si někdo může relativně z ničeho vzít život.

Můj první rok přišly podobné dny dvakrát, relativně za sebou. Na jaře. Absolutní chuť dát výpověď, přestěhovat se a prostě zmizet. Začít od nuly, znovu. Klidně v jiném povolání. Klidně v jiné zemi. Ano, přesně takový den a přesně stejné pocity mě “navštívily” dnes.

Začíná to jednoduše. Plíživě. Kolega či kolegyně ukážou svou neschopnost či něco řeknou. Všechny ovce ve škole mají v ruce novou hračku, kterou točí dokola. A mimochodem také hračku, kterou před týdnem neznaly, která je k ničemu a která stojí dvě stovky. První hodina. Čtyřikrát vysvětlím, co mají žáci dělat a stejně jich pár přijde a zeptá se, co mají dělat. Další hodinu puberťáci mávnou rukou nad připraveným cvičením, to už letos jednou dělali a nemají na to náladu – jsou líní a radši chtějí suchý výklad, zapsat zápisky a jít o třídu dál. Nic vážného, každodenní problémky učitele. Pak přijde skutečná zoologická zahrada. V sedmé třídě si jednotlivci jen tak libovolně hrají na zvířátka, dělají opičáky, do ticha začnou řvát různé skřeky. Nebo napodobují handicapovaného žáka, který například “tleská” a má další “tiky”. Poznámka? Rodiče to nezajímá, akorát z toho budu mít problémy, až zavolají inspekci, protože já jsem situaci špatně vyřešil. Inspekce se mě bude ptát, jestli jsem zajistil třídu o třiceti žácích tak, aby měli všichni stejné podmínky a tak, aby se všichni chovali tak, jak mají. “A než jste otevřel okno, zkontroloval jste pylové zpravodajství?” To je inspekce, bez ironie, sarkasmu či jakékoliv srandy. Test a špatná známka? To žáky nezajímá. Problém a že to bude “ten den..” si pořád neuvědomuji. Včera jsem měl pouze perfektní hodiny. Další hodina je prostě další hodina – snažím se ze začátku vykládat, patnáct minut, nikoho to vlastně nezajímá. Proč tam jsem? Zbytečnost. Tak dáme zábavné cvičení? Ok. Žáci to využijí jen ke kecání. A teprve po cestě domů mě ona nálada dostává.

Už teď, dvě hodiny po příchodu “vyhoření” a při čtení svého textu si říkám, jaké to jsou hlouposti. Možná pro mě netradiční řešení vypsat se z toho asi pomáhá. Přesto si myslím, že téma je to důležité. Představte si několik podobných dní za sebou. A nebo další, pro práci relativně vedlejší, osobní problémy. A také – každý má jinou trpělivost a obecně osobnost. Každý je jinak citlivý.

Co s mým jednodenním vyhořením udělám já? Nebo jinak – jak je možný, že vyhoření bude jen na jeden den? Jak jsem psal, už jsem “tam” byl a myslím, že situaci ustojím a zvládnu. Praštit jsem nikoho nemohl, když už jsem byl naštvaný. Výpověď? Na tu jsem asi moc zodpovědný a nechci to udělat svým osmákům, respektive jejich rodičům. A tak to zatím dopadlo vždy stejně. Klid a hudba, to je můj základ pro zvednutí se ze dna. A pak už jen tvrdá práce. Mým řešením je vrátit se na místo činu a připravit neprůstřelnou dokonalou hodinu, kde není čas na žádné kecání a hraní si v pavilonu opic.