Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…

Reklamy

Jak se správně učit

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení. Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).

Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.

Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce. Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.

Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.

Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamtování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.

Zdroj informací v textu:
Název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
Autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
Nakladatelství: Jan Melvil Publishing

Inkluze – rok poté

Za prvé. Pokud někdo žije v hyperkorektním světě, nebude tohle ideální text, protože bude popisovat realitu. A navíc, bude se škatulkovat.

Za druhé. „Rok poté“ je mediální zkratka. Inkluze nezačala na startu školního roku 2016/2017, ale dávno před ním. Důkazem jsou žáci, které učím už několik let. Na začátku školního roku k nám přišla nula „inkluzivních“ dětí. Zajímavé a aktuální téma by bylo jiné – kolik dětí k nám přišlo z rozbitých rodin po těžkých rozvodech a několikaletých tahanicích rodičů o dítě. Takové dítě je naprosto psychické zničené a po emoční i sociální stránce „nepoužitelné“. Ale…

Bylo naprosto nemožné nevysledovat určité typické znaky pro podobné handicapy, ale také pro handicapované s asistentkou nebo bez asistentky. Všechny žáky učím alespoň dvě hodiny týdně, minimálně jeden rok, maximálně tři roky.

Jak vypadá inkluzivní třída?

Žák D (osmá třída) a žákyně N (šestá třída) mají oba asistentky. Oba mají (samozřejmě) všechny možné „dys“ a společné mají i problémy s chůzí a celkově pohybem končetin a motorikou. Ze schodů sami nemohou. Psaní jim činí problémy.

Asistentky jim pomáhají v hodinách, s chůzí a s dalšími záležitostmi. Tím je drží v ochranném kruhu, v zóně komfortu. Pokud tito žáci nechtějí nic dělat, nemusí, asistentky jim zápis zapíšou. Ochranný kruh také ale znamená, že k žákům se nedostane žádný jiný spolužák. Naprostá izolace, bez přátel a bez spolužáků, kteří by pomáhali. Nebo jednoduše, kteří by s nimi pokecali jako normální spolužák bez ohledu na handicap. Avšak žádná komunikace se spolužáky se nekoná a tedy nevím, jestli to chápu správně, ale vlastně ani žádná inkluze. Handicapovaní žáci v třídě jsou fyzicky, ale nikoli sociálně či mentálně. Nikdo si jich nevšímá – jak v dobrém (nikdo je nešikanuje), tak ve zlém (nikdo s nimi nechce spolupracovat a proto je nelze zapojit přes skupinové práce). Na výlety a jakékoliv akce nejezdí, protože jim překáží handicap.

Menší práci v hodině zvládnou, testy na dvojky a horší známky. Problém propadnutí zatím nehrozí.

*

Žák S (sedmá třída) brečí na prázdné chodbě. Snažím se mu pomoct. Ptám se, co se stalo. Žák se po mně agresivně ohání a vyhání mě pryč. Odcházím tedy jinam a situaci pro jistotu sleduji z dálky. Nakonec jsem zjistil, že si z S dělali kluci ve třídě srandu a S se „zhroutil“, protože je to pořád to samé. Už několikrát měl záchvat – sekne se, je agresivní, neposlouchá, nevnímá a jede si svoje – většinou to znamená někoho udeřit.

S nemá asistentku (i když třídní učitel o ní už dva roky bojuje a od září, do osmé třídy, snad konečně přijde) a to znamená jednu věc – je zapojen do kolektivu. Bohužel zapojení do kolektivu vypadá tak, že se ostatní žáci S posmívají a během dvou let už bylo několik rvaček. Kdo asi vyhraje? Žák má určité „tiky“, kdy začne tleskat. Spolužáci to pak napodobují.

Během hodin kvůli špatnému zraku nemůže číst z tabule ani prezentace, proto nedává pozor, většinou si čte z učebnice úplně jiné téma. Pak zápisky dostane, aniž by si je přečetl. Takže téma neslyší, nevidí, nečte a pak se ho nadrtí na test. Kromě „dys“ má i problémy s nohou, ale nepoužívá žádnou hůl.

Druhý podobný případ je žák F v šesté třídě. Opět bez asistentky. Opět zapojený v kolektivu. Během šesté třídy se ukázal velký rozdíl ve znalostech a dovednostech v porovnání se zbytkem třídy. A to je už cítit v třídě jiná atmosféra – všichni vědí, že žák F dostane pětku, že nebude vědět odpověď. Tím, že je bez asistentky, nemá ani sešit, učebnici a další pomůcky. Nejen že nemůže psát zápis, protože nemá sešit, ale F nemá ani tužku (samozřejmě negativní roli tu hraje i rodina). Většinu hodiny je naprosto mimo. Hodinu jsme si říkali, co je reklama. Ukazovali jsme si videa, koukali na plakáty. Stejně jsem se na konci hodiny nedozvěděl, co reklama je. Ani naznačeno, ani slovo. Výsledkem je totální propadnutí, které jsem ještě nezažil – pravděpodobně pět nebo šest nedostatečných na vysvědčení.

Kde je chyba? V žákovi? Učiteli? Podle mě za podobný zásek v šesté třídě a totální krach mohou učitelky z prvního stupně, které aby nebyly za zlé, tak nechaly F projít vždy dál. Když mu chybí základy z prvního stupně, už nemá šanci je někdy dohnat a je odsouzen k tomu vždy být nejhorší. Takový je výsledek inkluze. Sice je ve třídě zdravých žáků, ale nikdy nezažije úspěch.

Oba žáci nevymyslí nebo nestíhají o hodinách vůbec nic. Pro představu, pokud dám žákům, aby vymysleli křížovku pro spolužáky, nedočkám se vůbec ničeho.

Další řádky jsou možná nejhorší. Kvůli posmívání S bylo několik žáků předvoláno před výchovnou komisi, kde prostě všem do očí řekli, co si myslí. Takový žák nemá na naší škole co dělat a patří do nějakého ústavu, jejich slova. A samozřejmě i samotný žák S si bolestně uvědomuje, že je jiný a že do třídy nepatří. Jak se asi cítí? Přemýšleli o tom úředníci, když chystali plány na inkluzi? Druhý žák, F, dostal od spolužáka botou do hlavy. Oplácel a žáka strčil. Bohužel, postrčený žák spadl na topení a rozbil si hlavu. Přišla matka a opět argumentovala stejně – „takový žák na normální školu nepatří.“ „Normální“ žáci se mezi „inkluzivními“ děti necítí dobře. Naopak dost dobře cítí, že dostávají speciální pozornost a pak, následuje velké překvapení, tvrdí, že jim všichni učitelé nadržují a neplatí stejná pravidla pro ně, jako pro handicapované.

*

Abych nepsal jen o extrémech. Existuje spoustu žáků pouze s „dys“ nebo poruchou pozornosti. V takovém případě záleží extrémně na rodičích. Jsou příklady, kdy si podobného problému učitel ani nevšimne a navíc vše skončí jedničkou. Když se dozvím o některých žácích, jaké by měli mít problémy, tak vůbec nechápu. Dnes je módou mít papír na poruchu a ve škole individuální vzdělávací plán. Máme ve škole třídu, v které je třicet dětí a deset z nich má „papíry“. To znamená, mají potvrzení na poruchu a často individuální vzdělávací plán. Jediné, co začalo v září 2016 je právě móda IVP – individuálních vzdělávacích plánů. Na celkově čtyři sta žáků na obou stupních jich máme nově během školního roku čtyřicet. Jsou žáci a rodiče, kteří specifické poruchy učení ne zcela chápou a používají to jako výmluvu, aniž by něco udělali. Chápou to tak, že dítě má poruchu, škola mu sníží požadavky a dítě pak nemůže propadnout. „Paní z poradny říkala, že Honza nemůže propadnout, nemůže dostat pětku a měl by nejhůř dostat jen trojku.“ Takové matky spoléhají vyloženě jen na papír a už nechápou druhou stranu – oni se musí doma věnovat svým dětem s extrémní pečlivostí a trpělivostí a být pro ně oporou. Podle individuálních vzdělávacích plánů mají rodiče žáků s plány chodit každých čtrnáct dní do školy. Nemusím to rozvádět – rodiče prostě nechodí a tím selhávají v něčem, co sami vyžadovali.

*

Pokud má žák asistentku, dokáže základní školou určitě projít. Ale bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Pokud je bez asistentky, má šanci projít základní školu rozhodně menší a navíc si žáci prochází těžkým prostředím, kde nezažijí úspěch a kde jsou neustále odmítáni.

Inkluze sama o sobě není špatný nápad, ale nemá jasná pravidla nebo má prostě špatná pravidla. Za všechny jmenujme v praxi nesmyslné rozhodování, kdo právo na asistentku má a kdo nemá. Druhý největším problémem podle mě je, že není stanoven maximální počet inkluzivních dětí na počet neinkluzivních dětí. Pokud máte ve třídě třicet dětí v pubertě, z nich je deset inkluzivních, nemáte jako učitel šanci. A kdo pyká? Nejlepší děti nestihnou probrat látku potřebnou na přijímací zkoušky. Některé děti nikdy nezažijí úspěch. Některé děti nikdy nepromluví a nebudou mít kamarády. Pykají všichni. Ale nejvíce ti chytří a se zájmem, protože jejich ambice jsou zkaženy. A pak nejvíce jsou trestáni ty děti, které měla inkluze zachránit.

Mám už nezvratitelný pocit, že inkluze nejvíc škodí samotným handicapovaným, protože jim inkluze dává pocítit, že jsou jiní a proto ve svých vlastních očích na takovou školu nepatří. Čím starší takové dítě bude, tím víc se tak bude cítit a tím víc vyloučenou bude.

Ačkoliv jsem byl a v některých případech jsem inkluzi nakloněn, v našem českém případě je to zpackaná práce několika úředníků, která dopadá jako každý jiný státní zásah – zásah jde vedle a přináší neočekáváné a většinou i zcela opačné výsledky a důsledky.

Zoologická zahrada a jednodenní syndrom vyhoření

Zvláštní, ale stává se to pravidelně. Stane se to každý rok. Jeden den, kdy se můj stav nedá ani popsat slovem “rozčílení”. Spíše zoufalství a smutek, neschopnost reagovat, naprosté profesní dno, kdy pro mě práce učitele ztratila svůj veškerý smysl a popřela všechnu radost. Tady začínám chápat, proč si někdo může dát po práci alkohol. Tehdy chápu, proč si dospělý člověk dokáže sednout do rohu pokoje a brečet. Tehdy chápu, proč si někdo může relativně z ničeho vzít život.

Můj první rok přišly podobné dny dvakrát, relativně za sebou. Na jaře. Absolutní chuť dát výpověď, přestěhovat se a prostě zmizet. Začít od nuly, znovu. Klidně v jiném povolání. Klidně v jiné zemi. Ano, přesně takový den a přesně stejné pocity mě “navštívily” dnes.

Začíná to jednoduše. Plíživě. Kolega či kolegyně ukážou svou neschopnost či něco řeknou. Všechny ovce ve škole mají v ruce novou hračku, kterou točí dokola. A mimochodem také hračku, kterou před týdnem neznaly, která je k ničemu a která stojí dvě stovky. První hodina. Čtyřikrát vysvětlím, co mají žáci dělat a stejně jich pár přijde a zeptá se, co mají dělat. Další hodinu puberťáci mávnou rukou nad připraveným cvičením, to už letos jednou dělali a nemají na to náladu – jsou líní a radši chtějí suchý výklad, zapsat zápisky a jít o třídu dál. Nic vážného, každodenní problémky učitele. Pak přijde skutečná zoologická zahrada. V sedmé třídě si jednotlivci jen tak libovolně hrají na zvířátka, dělají opičáky, do ticha začnou řvát různé skřeky. Nebo napodobují handicapovaného žáka, který například “tleská” a má další “tiky”. Poznámka? Rodiče to nezajímá, akorát z toho budu mít problémy, až zavolají inspekci, protože já jsem situaci špatně vyřešil. Inspekce se mě bude ptát, jestli jsem zajistil třídu o třiceti žácích tak, aby měli všichni stejné podmínky a tak, aby se všichni chovali tak, jak mají. “A než jste otevřel okno, zkontroloval jste pylové zpravodajství?” To je inspekce, bez ironie, sarkasmu či jakékoliv srandy. Test a špatná známka? To žáky nezajímá. Problém a že to bude “ten den..” si pořád neuvědomuji. Včera jsem měl pouze perfektní hodiny. Další hodina je prostě další hodina – snažím se ze začátku vykládat, patnáct minut, nikoho to vlastně nezajímá. Proč tam jsem? Zbytečnost. Tak dáme zábavné cvičení? Ok. Žáci to využijí jen ke kecání. A teprve po cestě domů mě ona nálada dostává.

Už teď, dvě hodiny po příchodu “vyhoření” a při čtení svého textu si říkám, jaké to jsou hlouposti. Možná pro mě netradiční řešení vypsat se z toho asi pomáhá. Přesto si myslím, že téma je to důležité. Představte si několik podobných dní za sebou. A nebo další, pro práci relativně vedlejší, osobní problémy. A také – každý má jinou trpělivost a obecně osobnost. Každý je jinak citlivý.

Co s mým jednodenním vyhořením udělám já? Nebo jinak – jak je možný, že vyhoření bude jen na jeden den? Jak jsem psal, už jsem “tam” byl a myslím, že situaci ustojím a zvládnu. Praštit jsem nikoho nemohl, když už jsem byl naštvaný. Výpověď? Na tu jsem asi moc zodpovědný a nechci to udělat svým osmákům, respektive jejich rodičům. A tak to zatím dopadlo vždy stejně. Klid a hudba, to je můj základ pro zvednutí se ze dna. A pak už jen tvrdá práce. Mým řešením je vrátit se na místo činu a připravit neprůstřelnou dokonalou hodinu, kde není čas na žádné kecání a hraní si v pavilonu opic.

Role učitele v roce 2017

Jaká je role učitele v době, kdy existuje internet, wifi pokrytí po celé republice a smartphony? Role učitele se samozřejmě mění a těžko předpokládat, jaká bude role učitele za padesát let. Ovšem je jasné, jaká byla role učitele v minulosti. A bohužel je úplně jedno, jestli tím myslím před padesáti nebo před sto padesáti lety.

Role učitele a vztah k žákům v minulosti byl jasný – žák je “prázdný” a učitel ho proto musí co nejvíce “naplnit”. Metoda k tomu existovala většinou jen jedna – učitel mluví, žák poslouchá. Následně vyzkoušet a zkontrolovat, zda něco v hlavě žáka zůstalo. Klíčová byla samozřejmě poslušnost.

Dnes? Samozřejmě stále existují učitelé chodící temnými stíny minulosti a učí stejným způsobem, jakým byli učeni. Nepsal bych tento text, kdybych s tímto režimem souhlasil.

Když jsem s žáky osmé třídy nedávno psal dvě hodiny po sobě čtyři “slidy” powerpointové prezentace (každý po třech až čtyřech řádcích), sám sobě jsem si nadával, co to zas dělám a proč tu hodinu sám kazím. Žáci nic nenamítali. Ale já jsem věděl, že jsem zase selhal a říkal jsem si, k čemu jim sakra je postup Bismarcka k sjednocení Německa? Nestačí jim jen věta “Německo se sjednotilo”?

Ale nemohl bych učit, kdybych každý problém nebral jako výzvu. Z krize jde cesta jen nahoru. Alespoň pro mě. Jen jsem si znovu uvědomil, jaká je moje role učitele. Musím být filtr.

Filtr na několik způsobů. Jasný je první způsob – k žákům musím dostat jen to nejpodstatnější. Pokud historii dáme na papír, který bude dlouhý sto kilometrů, můj úkol je žákům předložit jen pět klíčových kilometrů.

Další úkol a další filtr, pro mě se stal časem mnohem důležitější než první a nemůžu si pomoc, že by to tak mělo být u každého učitele na základní škole, je, jak těchto profiltrovaných pět kilometrů žákům předložit. Jinými slovy přiřadit správné metody k určitým tématům tak, aby se žáci neunudili k smrti a zároveň se něco naučili.

Třetí způsob filtrování je v současnosti plný otevřených možností. Spočívá v tom, že si učitel metody sám najde. Na internetu je neuvěřitelné množství cvičení, videí, obrázků, metod apod. Sám mám vypsaných přes 190 metod, které můžu hodit do každé hodiny. A teď ještě to velké množství cvičení na konkrétní témata. Je to jen o tom, najít si správné sociální sítě a internetové stránky a pak už jen být odvážný zkoušet neustále nové věci a opět filtrovat – nechat ty efektní a efektivní metody a cvičení. Problémem už nejsou jazyky. Kdo je neumí, použije překladač. Jediné, co brání učitelům najít nové, žáky aktivizující metody, je jen lenost nebo nezájem. Žádná metoda samozřejmě nespasí školství, ale pokud jich bude hodně v rukou a hlavách většího množství učitelů, situace se změnit může. Jen se ukazuje, jak klíčová je postava učitele pro vzdělání.

Šprti

Varování – následující text obsahuje nadměrně škatulkování žáků. Omlouvám se všem, kteří nepracují ve škole, ale v neziskovém sektoru a snaží se vzdělávat učitele v teorii.

Dlouhodobě obchází naší zemi velký počet strašidel – strašidla, které nazýváme “šprti”.

Štvanici na šprty ale nikdo nepořádá. Kdo je to šprt? Žák, který má většinou samé jedničky a který je (opět většinou) ze slušné rodiny. Někteří učitelé si tyto žáky hýčkají jako své oblíbené mazlíčky. Šprti se do našeho školského systému hodí, respektive jsou jeho perfektním produktem vyrobeným v průběhu prvního stupně. Šprt neklade odpor, neptá se. “Nevadí, že to nechápu, nebudu rušit, naučím se to doma.

Podle popisu zní popis šprta jako popis výborného žáka, kterého přece každý učitel musí mít rád ve své třídě. Už asi chápete, že se mezi tyto učitele neřadím. Proč? Protože absolutně nesnáším, když v testu najdu úplně stejné věty, kteté jsem napsal do prezentace a žák si je přepsal do sešitu jako své zápisky. Přemýšlím, že bych zkusil experiment – napsat do prezentace úmyslně chybu, například “nacysté…” a pak už jen čekat, až se mi to od šprta bezmyšlenkovitě objeví v testu. Proč zrovna toto tak nesnáším? Protože to znamená, že žák nic nechápe. Protože to znamená, že zítra to už zapomene. Dalším problémem je nulový přínos do hodiny. “Král ví, že příští rok na jaře přijde útok na jeho zemi. Co udělá?” Nic, žádná reakce. Šprt se ani nepokusí nic říct, protože říct chybnou odpověď by ho ztrapnilo. “Potřebuje armádu. Kde na ní sežene peníze?” Opět bez reakce. Proč? Protože jsme se to zatím neučili. Protože to nemáme v sešitě. Nebo hůř – protože není před testem a šprt se učí jen na test. Jakmile opakujeme a soutěžíme mimo testovou “sezónu”, výsledky šprta padají do hlubokého podprůměru. Nulový přehled, nulová aktivita, žádné myšlení.

Jediný rozdíl mezi například “inteligentním trojkařem” a “šprtem jedničkářem” je v domácím prostředí. Podle mých zkušeností má spoustu přirozeně inteligentních žáků domácí problémy a nikdo je nepodporuje. Bez učení dosáhnou dobrých výsledků, protože jsou chytří, ale ne výborných, protože jim chybí motivace. (Samozřejmě existuje i žák, který je šprt a zároveň inteligentní.)

Řešení? Aktivní výuka. Cvičení. Jakákoliv činnost v hodině. Šprti se tim budou šprtat už o hodině a inteligent se tím naučí to, co by se normálně vůbec nenaučil nebo připomene to, co by mu doma nikdo nepřipomenul.

Motivace a Kreativita. Kreativita, Internet a Porno.

Otrávené obličeje dětí. Přesně to, co nemám rád. Nutím se odpovědět na otázku, jestli jsem to já, kdo jim dal na obličeje takový výraz. Je poslední hodina, tři hodiny odpoledne. Chvíli se zasmějí, pak jdou zase do své klasické polohy otrávenosti. Holky z devátých tříd. Co to po nich chci, nějaký Stalin, kdo to sakra byl? Mají přece Facebook a Instagram, k čemu komunismus a milióny mrtvých? To už se stalo. Podstatné je, aby jim někdo dal „like“ na fotku. „Jak to jen naaranžovat? Už to mám. Hned jak skončí ta otrava, tak se o přestávce vyfotím.“

Další hodina, další den. Osmáci. Máme probranou Marii Terezii. Vysvětlím, co po nich chci. Básničku. O Marii Terezii, kde bude v rýmech částečně historie, zbytek si mohou vymýšlet a dělat vtípky. Jen ať jsou kreativní. Na projektoru mají návod, šablonu, kdyby je nic nenapadalo. Ale nastane naprostý zásek, někteří jen deset minut přemýšlejí a koukají do zdi. Nejvíce jedničkáři, kteří při testu papouškují moje zápisky z prezentace.

Sedmá třída. „Pane učiteli, Honza kouká na internetu na porno!“

Šestá třída. Vyhledávání na internetu. Úkol: „Zařaď na časovou osu období, kdy žil Homo Habilis.“ „Pane učiteli, já to nemůžu najít!“ „Pane učiteli, tady není žádná časová osa!“.

Za pár generací budou děti chodit do pedagogicko-psychologické poradny a po návratu do školy si budeme na papíře číst diagnózu: digitální demence. Internet nám měl dát svobodu, ale často nás jen omezuje a slouží spíše k našemu sledování. Internet nám měl dát informace, ale dal prostor tolika informacím, že není možné si vybrat a je komplikované, najít skutečné hodnotné informace. Internet nám měl dát vzdělání, ale šíří jen povrchnost a nevzdělanost. Internet měl lidi socializovat, ale dnes je internet plný asociálů uzavřených ve své bublině.

Kam v tom zapadá učitel? Mám dát do testu otázku „Jak by si naaranžovala fotku Stalina, aby měl na Instagramu co nejvíce „likes“?

Je pátek, jdu dělat přípravy na další týden. Znovu stejné, jako minulý týden. Kreativita se musí probudit a vyhledávání informací, nejen pornografie a přihlášení na facebook, se musí naučit. Snad budu přes víkend zacházet s internetem tak, že najdu něco zajímavého pro děti. Povím to během hodiny a třeba místo „porno“ zadají šesťáci do internetového vyhledávače „atentát na Heydricha“.

Co žáci očekávají od základní školy?

První dny školy, noví žáci na druhém stupni a pro ně nový předmět společenské vědy. V ten samý moment jsem přemýšlel o článku, který měl být o možné změně systému výuky na základní škole. Psal a přemýšlel jsem o tom, jak na tom jsou s případnou změnou rodiče, politici a učitelé. Ale pak mi to došlo, zapomněl jsem na ty nejdůležitější – žáky. A tak jsem se jich zeptal…

Výborně to zapadlo do tématu, protože jsme zrovna probírali téma „Škola“, konkrétně práva a povinnosti žáků. Odpovídalo 38 žáků šestých ročníků. Úkolem bylo napsat 5 práv a 5 povinností, které by žáci mít chtěli nebo měli plnit. Ještě před tím však měli napsat, jaký by měl být „správný“ cíl naší školy. Neměli žádný výběr, neříkal jsem jim příklady, vše psali sami na čistý papír. Pro jistotu jim bylo vysvětleno, že právo je nějaká možnost a něco, co mohou udělat a povinnost něco, co musí.

Jsme „normální“ základní škola 21.století – město do 25 000 obyvatel, žádná vyloučená lokalita a každá třída má 20-25% žáků s různými handicapy. V třídách, kde byl zadán úkol, je vždy kolem 20 žáků (někteří samozřejmě daný den chyběli).

Jak „výzkum“ dopadl? Jak žáci odpovídali? Pochopitelně je vzorek příliš malý na to, aby kdokoliv dělal nějaké závěry, ale přišlo mi to zajímavé a každý pokus se dozvědět jakoukoliv zpětnou vazbu od žáků stojí za to.

Cíl školy

(Někteří žáci napsali dvě i více možností.)

  • cílem školy by mělo být vzdělání – 92% dětí (11% z nich k tomu dodalo, že by to mělo být pomocí her a 5%, že by vzdělání mělo sloužit k usnadnění života)

  • naučit děti slušně se chovat – 26% dětí

  • škola by žákům měla pomoc získat dobrou práci – 11% dětí

  • připravit děti do běžného života – 11% dětí

  • další možnosti: naučit děti spolupracovat, najít si kamarády a upozornit co je bezpečné a co není

Práva žáka

  • právo na odpočinek, přestávku – 79%

  • právo více prosazovat svůj názor – 53%

  • právo položit otázku – 42%

  • právo odejít o hodině na záchod – 42%

  • právo pít a jíst o hodině – 42%

  • právo na soukromí – 16%

  • právo na ochranu proti šikaně – 11%

  • právo dostat učebnice – 11%

  • právo na doučování – 11%

  • právo vybrat si vlastní přátelé – 11%

Povinnosti žáka

  • poslouchat učitele – 68%

  • být připraven do školy – 63%

  • přijít včas do školy a na vyučování – 47%

  • slušné chování – 47%

  • plnit domácí úkoly a pracovat o hodinách – 47%

  • učit se – 32%

  • chodit do školy – 21%

  • dodržovat školní řád – 21%

  • nebavit se – 21%

  • mít vždy připravenou žákovskou knížku – 21%

  • mít vypnutý telefon – 11%

  • dělat si zápisky – 11%

Každý si může interpretovat předchozí řádky po svém. U cílů školy se nestalo žádné překvapení, vlastně je překvapivé pouze to, jak málo dětí si chce „hrát“. Při následné diskusi jen málo žáků chtělo nějakou změnu systému školy. Kdyby například neměli fyziku, tak by prostě byli blbci. Jejich slova. U práv už například pro mě překvapení je, protože je vidět, že právo mít názor, diskutovat s učitelem a ptát se ho na otázky není úplně zakořeněné v našem systému. Když jsem minulý víkend potkal loňské žákyně devátého ročníku, dnešní „gymplačky“, tak první, na co si stěžovaly, bylo, že se nemůžou na nic zeptat, aniž by je „profesoři“ nechtěli propálit laserovým zrakem. Otázky a zpochybnění učitele jsou naprosto nežádoucími jevy. Stejně tak někteří učitelé nechtějí dovolit žákům napít se o hodině a pustit je na záchod…U povinností už je pak jen úsměvné, jak žáci své povinnosti znají, ale často se podle toho nechovají.

Typy žáků na základní škole

Na vysoké škole se několik hodin prochází různými typologiemi žáků a studentů. Podle toho, jestli se učí, jak se učí, jak vnímají, jak jsou citliví a podle mnoha dalších kritérií. Otázkou zůstává, kolik hodin autoři těchto typologií odučili. Proto jsem se odhodlal přispět a do světa vypustit zcela reálnou a praktickou typologii žáků z pohledu začínajícího učitele.

Snílek („Daydreamer“) aneb „Walter Mitty“

V průběhu hodin sní o hvězdách, budoucí kariéře, odpoledním hraní na playstationu nebo o nahé Miley Cyrus. Pak je schopný se po dvaceti pěti minutách vyučování zeptat „My máme dějepis?“.

Drbnička

Nejvíce času tráví nakloněna a s jednou rukou u svých úst a blízkosti ucha své kamarádky, kam přenáší části své snídaně. Neustále se culící a aktivní v nových poznámkách o křivém vlasu učitele nebo přiblblém výrazu spolužáka Snílka.

Venkovan

Ráno před výukou stíhá nakrmit zvěř, podojit krávy a napsat úkoly. Příjemní lidé, praktické znalosti. Ví naprosto jasně, co chce a proto se snaží.

Pražák

Záliba nakupování v supermarketech, sledování pravicových webů, hnutí Anonymous a konspiračních teorií. Svět podle něj řídí Ilumináti. To vše platí od šesté třídy. Dokáže mluvit s udivující slovní zásobou, nepřiměřenou na svůj věk a proto se cítí nadřazeně.

Tichošlápek

Každá třída má svého tichého žáka, který je nesmírně inteligentní, hodný a proto radši ani nemluví – začala by šikana. V módě je hloupost a hrubost.

MacGyver

Také se obvykle nachází alespoň jeden exemplář v každé třídě. V kapse nožík, zapalovač, v tašce nůžky a šroubovák. Vždy připraven věci „opravit“ a „vylepšit“. To chápejte tak, že z propisky udělá střelnou zbraň a z papíru udělá pomocí slin svou velkou kulku. V pravidelném intervalu přichází s „novými“ zbraněmi, vynálezy a aktualizacemi, které pak na týden zaplní školu.

Darth Vader

Nejhorší typ žáka z pohledu učitele. V podstatě geniální žák, vynikající psycholog a manipulátor. V čem je tedy problém? Přešel na temnou stranu a vše co umí a zná, využívá ke zničení učitele a znemožnění výuky.

Šprtka a chytrá šprtka

Zásadní rozdíl mezi šprtkou a chytrou šprtkou je jednoduchý. „Jak dlouho trvala Třicetiletá válka?“ Šprtka odpoví: „Nevím, to jsme se ještě neučili“. Chytrá šprtka odpoví: „Že by třicet let? Pokud to není chyták jako se Stoletou válkou, která trvala víc jak sto let.“ Půlka šprtek je navíc nesmírně ukecaných a patří zároveň i k „Drbničkám“, z čehož vzniká problém – šprtka se to doma naučí a dostane za 1, ale spolužačka šprtka není, z hodiny nic neví, protože neposlouchala a doma není schopná se naučit.

Sympaťačka a sympaťák

Ano, taková škatulka by neměla existovat a proto se nikdy nedostane do učebnic. Oficiálně se samozřejmě nesmí projevovat v praktické stránce výuky, s výjimkou úsměvu a pokecu na chodbě. Sympaťáci mají často spousty a rozdílných zájmů – jedna sportuje, druhý hraje na kytaru, třetí je ve sboru atd. Spojujícím znakem členících je do této kategorie je věčně dobrá nálada, smysl pro humor (ironie, sarkasmus, černý humor) přirozená inteligence (neznamená nutně jedničky!), zájem o svět kolem, a proto se s nimi dá naprosto normálně mluvit o více tématech, nejen o škole. Jak to tak vypadá z mé zkušenosti, vše „dědí“ po rodičích.

Sporťák

První znakem je, že často chybí, neboť reprezentuje školu na sportovních akcích. Proto většina z nich má problém dosahovat na úplně nejlepší známky, velká část z nich je ale dost chytrá a proto nemají problém látku dohnat. Nejhorší variantou sporťáka je žák, jeden z deseti, který spoléhá na budoucí úspěšnou kariéru fotbalisty, k čemuž pochopitelně nepotřebuje číst a psát.

Odložená hračka

Smutná poslední kategorie. Bohužel nesmí být opomenuta, pokud mám zůstat objektivní. Prázdná krabice. Nedá větu dohromady. Žák, který absolutně není schopný něco se naučit. Jediný důvod – nefungující rodina, respektive jeden zbylý rodič, který se o dítě naprosto nezajímá.