Jak jsem zrušil známky – formativní hodnocení I.

Na začátku školního roku se naskytla ideální šance – dostal jsem ekonomický seminář pro čtvrtý ročník, který nemá daný obsah. Zároveň jsem o letních prázdninách přečetl knihu o zavádění formativního hodnocení a tak jsem spojil dvě věci a rozhodl se, že ekonomický seminář je ideální místo pro „experiment“. Seminář je dvouhodinovka, je pro maturanty, není to předmět, který by měl vysoký profil, což znamená, že by někdo od něj něco očekával a někdo by ho sledoval či kontroloval. A studenti maturitního ročníku budou rádi, že se věci trochu změní, uvolní a nebudou muset dělat tolik věcí. I když poslední část je trochu zavádějící. Alespoň kvůli známkám se nebudou muset stresovat. Ve vysvětlení totiž padlo, že nebudou známky. A to většinu nalákalo, zrušení známek a na druhé straně zavedení formativního hodnocení si studenti odhlasovali. To byl krok první. Jak vše probíhalo? Jaké byly představy? Plány? Jak vše vypadá po třech měsících?

Ale na startu musí stát otázka: „co je formativní hodnocení?“ Za prvé, je to v realitě docela složitý proces. Definice: „průsečík tří procesu“ – kde je žák teď, kam se ubírá a jak se tam dostane, vám nedá praktický postup. A to je nejhorší na formativním hodnocení, nikde není jasně stanovené, jak máte postupovat, co k tomu používat, čím skončit atd. A nejtěžší je samozřejmě odhodlat se ke změně, už jen právě kvůli tomu, že sami nevíte, jak začít, a úspěch rozhodně není zaručený. Další složitý problém je vysvětlit vše studentům a vyrovnat se s (sebe)kritikou, možnou vzpourou studentů a vlastními pochybami.

asfsdf

Dylan Wiliams a Siobhán Leahy stanovili v knize Zavádění formativního hodnocení pět základních bodů, od kterých se lze odrazit a které znamenají formativní hodnocení v praxi.

  • Začít od konce, to znamená stanovit si cíle, kritéria, které znamenají úspěch studenta.
  • Teprve poté zjistit, kde se student nachází, získat pro to důkazy a odtud se odrazit k formování k cíli.
  • Po druhém bodě musí následovat zpětná vazba od učitele ke studentům, kteří se mají dozvědět, jak na tom jsou a co udělat, aby se dozvěděli více, byli úspěšní. Jinými slovy, aby došlo k formování.
  • Následně jde o vzájemný proces mezi studenty, mezi učitelem a studenty, kteří by se měli navzájem podporovat při učení, vzájemně se hodnotit a vzájemně se obohacovat a zlepšovat se.
  • Hlavní cíl je podle autorů knihy dosáhnout jakési autonomie studenta, samostatnosti.

Jak vypadalo moje převedení této teorie do reality výuky na gymnáziu?

Krok první. Stanovit si cíle. Co žáci mají umět? To musí být dopředu jasné a zveřejněné pro studenty. Což je trochu problém u předmětu, kde to není určené a vy ho učíte poprvé. Ale na x hodin jsem podobné body vypracoval.

oba

Další věc. Určitě jsem věděl, že k výuce vedené formativním hodnocením patří portfolio. Nakoupil jsem tak „obaly“, desky a rozdal je studentům. Vysvětlil jejich účel – „budeme dělat hodně cvičení, portfolio je místo, kam si budete práce zakládat, já je budu kontrolovat a psát  k tomu komentáře, vy případně opravovat a upravovat“. Jinými slovy, budu si průběžně zjišťovat, jak na tom jsou. Zároveň jsme první hodinu vyplňovali dva testy finanční gramotnosti, abych věděl, k čemu všemu se vrátit, jaké mají či nemají studenti základy (jestli například mám probírat RPSN).

Testy. Psát se budou, ale nebudou z nich známky, jen body. Pokud student něco nebude mít, nebude vědět, tak si to připraví na jednu z dalších hodin, doučí se, případně požádá o pomoc a znovu vysvětlení, pak už zbývá jen domluva, jakou formu mi dá vědět, že to skutečně umí a chápe látku.

Zpětná vazba je další podstatná věc (nejen pro formativní hodnocení). Sami studenti už mají body, které mají umět a mohou se kontrolovat, jestli je zvládají. Pak samozřejmě já občas zkontroluji přes různá cvičení, jestli látku ovládají. Portfolia si dvakrát za pololetí vyberu, napíšu komentář, poskytnu ke všemu zpětnou vazbu. Cvičení v hodinách chvíli zaberou, mám tak čas každého obejít, poradit, zkonzultovat, zeptat se. A poslední část zpětné vazby samozřejmě je, že studenti mohou kdykoliv hodnotit mě, hodinu, téma a mohou zasahovat do výuky. Dále dostanou za určitý čas papír, kde mohou anonymně hodnotit seminář, výuku a mě jako učitele.

Jak to funguje v realitě? Není to asi úplný „fail“, chyba, ale taky to není vyložený úspěch. Zatím. Respektive výuka je i podle hodnocení studentů v pohodě, ale otázka je, jestli k tomu přispívá formativní hodnocení a metody s ním spojené. Problém je v tom, že neexistuje žádný jednoduchý a jasný návod, jak formativní hodnocení aplikovat, takže je realita výuky zúžená na zrušení známek a „nějaká divná porfolia“. U portfolia je problém, že čtvrťáci se pochopitelně nebudou nijak extrémně vyvíjet během osmi měsíců ve škole, nedojde k velkým změnám a vývoji. Což je možná celkový problém – má smysl zkoušet formativní hodnocení u osmnáctiletých studentů, kteří se už tolik neformují?

Totální neúspěch jsou testy, kdy sice devět z deseti studentů by mělo jedničky (kdyby se známkovalo), ale nikdo nepodstoupil znovu vyzkoušení a nikdo si neopravil chyby (třeba i jen tu jednu malou věc, kterou neznali nebo si spletli), takže opět nedochází k žádnému formování a celá metoda pak postrádá smysl.

Otázkou tak je, jak moc se hodina vlastně liší od klasické hodiny?

Přes prázdniny budu muset načerpat energii, sílu a především inspiraci z internetu, stejně tak si budu muset opět přečíst knihu o formativním hodnocení, protože ekonomický seminář je super, ale formativní hodnocení v něm úplně nezáří, není jasně viditelná a nezanechává stopy.

Finální hodnocení pokusu o zavedení formativního hodnocení na semináři najdete tedy až v druhém díle, na konci školního roku.

 

Jeden rok a jeden měsíc na gymplu

Srpen 2018. Nastupuji na gymnázium a zároveň si píšu text plný očekávání, protože si vlastně nejsem jist, co mám očekávat, gymnázia mají často svou reputaci danou, stejně tak „gympláci“. Po roce a skoro dvou měsících se k původnímu textu vracím a zkouším si odpovídat na tehdejší otázky, reflektovat situace a vyřešit, kam jsem se to dostal. Původní text najdete zde.

V původním textu jsem začínal učiteli a abych byl upřímný, moc se mi do toho teď nechce. Asi chápeme. Ale každopádně výhodou je kabinet. Jak kabinet coby místnost, tak kabinet plný učitelek, které jsou v pohodě. Oproti sborovně na základní škole, kde jsem musel přijít v 7:30 a poslouchat různé zajímavosti směrem od kolegů a kolegyň, což znamenalo mít sluchátka a poslouchat hudbu, je to velký pokrok a sluchátka sundávám hned po příchodu do kabinetu. V kabinetu vědí, co dělá Babiš, jak se chová Okamura, i to, že homosexualita není nemoc, která by se měla léčit. Pokrok.

Samozřejmě je zvykem oslovovat učitele „profesore“, ale otázkou je, jak na tom kdo trvá. Je to spíše zvyk. S většinou učitelů, i když se ke mně dostalo několik jejich narážek na mou osobu užitých během jejich hodin, se neznáme. A znát asi ani nebudeme. Učitelů je na škole snad přes padesát. A většina z nich následující roky odejde do důchodu. Bude hodně zajímavé sledovat proměnu prakticky celého sboru, samozřejmě za předpokladu, že u toho budu. Smlouva mi končí v červnu, tak abych nebyl první, kdo bude odejit.

Asi se dá podotknout, že nejsme ničím výjimečná škola – někteří učitelé jsou v pohodě, někteří patří do armády, další spíš do banky. Někteří učí rádi, další neradi. Někteří se snaží něco vymyslet, další jen odučí, propustí studenty každý den o patnáct minut dřív a mizí pryč.

Střet učitelských kultur asi musel nastat. Narazil jsem třeba na situaci, že studenti nemohou mít tak dobré známky, protože x procent musí mít čtyřku, x procent trojku, pár lidí dvojku a jen výjimečně může být jednička. Existují ale i spřízněné duše. Ale zároveň jsem si uvědomil, proč víc učitelů nehledá po večerech na internetu nové věci, nové metody – mají rodinu. A ta je na prvním místě. A to se dá pochopit.

Neexistují žádné hospitace. Nemám nikoho za zády, kdo by mě kontroloval. Nebo kdo by mi říkal, jak mám dělat svou práci. Relativní svoboda. Relativní protože jsem zjistil, že jsem svobodný jen tehdy, když „správně“ zapíšu do třídnice. Čas od času se proto objeví nevyžádaná rada. Jednou na mě byla dokonce poslaná kontrola, ale na hodinu dějepisu se mi přišel podívat kolega dějepisář, který je modernější než já, takže mi kryl záda a podpořil mě.

O studentech jsem napsal: „Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost.“ A to se splnilo. Nejlepší práce jsou pochopitelně úplně jinde, než byly na základní škole. I ty průměrné práce. Studentů, kterým se vážně nic nechce, je minimum. Najdou se studenti s hlubokými znalostmi, obřím přehledem, i kreativitou, argumenty a kritickým myšlením. Samozřejmě ne všichni byli zvyklí na nějaká cvičení, ale zas to nebylo spojeno s nějakými složitými problémy. Ano, někomu to pořád vadí, někde je vyloženě nutné přemlouvat, ale většinou se dostaneme k pochopení situace.

Neobjevili se žádní experti, kteří by se ptali úmyslně na blbosti. Dotazy jsou buď kreativní a vtipné, nebo k doplnění výkladu. Když nevím, tak odpověď najdu, s tím se taky možná někteří setkali poprvé.

Skutečně ubylo řešení blbostí jménem „moderní hračky“, ale samozřejmě vyrušování pokračuje. Problém je, že mě nebaví přesvědčovat dospělého člověka, že by jako neměl asi rušit takovým způsobem, jakým to dělá. Ale vždy je to ještě v takové míře, že se to dá přežít.

Mnohem víc se ale objevují jiné problémy u studentů – únava, nevyspalost, problémy s psychikou spojené mimo jiné i s týráním od učitelů. Moc prací, moc testů v úzkém období, vyžadování blbostí a jejich šprtání, to se samozřejmě někde odrazit musí. Někteří systém „prokouknou“ a spokojí se se čtyřkami. Za zachování duševního zdraví to (asi) stojí.

Dobře je, že jsem nezačal víc přednášet, naopak čas od času vyzkouším něco nového, něco jiného. Přednášet určitě nezačnu ani na gymplu, ani kvůli maturitě. Čím větší je tlak na výklad, tím víc jdu do prací ve skupinách. Čím víc se ve třídě ruší, tím víc práce zadávám.

Během minulého školního roku proběhla změna v ŠVP směrem k „dobru“. Nejdřív se změnily přímo plány výuky dějepisu směrem k moderním dějinám, poté se změnily i dějepisné maturitní otázky. Pořád však škola vypadá extrémně moderně jen na papíře, ředitel dokonce na první stránce ročenky zkritizoval moderní výuky a „zábavné metody“. Pochopitelně se jede především na statistiku úspěšně odmaturovaných studentů a nic jiného není podstatného. A k vynikajícímu výkonu vede cesta jen formou výkladu, což znamená, že studenti se musí na maturitu vše naučit sami a zpaměti, protože v hodinách je to nikdo nenaučí.

Zajímavostí je pořádání různých akcí, výletů a exkurzí. Za prvé – akcí je strašně moc. Za druhé – pokud si něco vymyslím, vyargumentuji a projdu si složitým procesem, akce je mi povolena. Ale za třetí, je to vážně strašně složité. V podstatě bych měl vědět o akci rok dopředu, nechat si ji schválit od šéfů předmětu, zapsat ji do oficiálních dokumentů a pak teprve vyjet. Takže když jsem chtěl s prváky v rámci dějepisu jet do Itálie (antika – dějepis – exkurze) na pět dní asi za šest tisíc jako konkurenční akci dalším červnovým akcím – koupání se ve Španělsku za cenu přesahující dvacet tisíc a Francii snad za patnáct tisíc, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, ale až za rok a navíc, jelikož už je hodně akcí, musí se v tomto ročníku nějaká akce vyhodit a z mé akce se musí stát povinná akce, na kterou se bude jezdit každý rok. Poučen jsem uspořádal za rok už jen dvě akce – v Praze jsme navštívili Seznam zprávy a pak ještě regionální pobočku České televize. U obou akcí jsem musel slíbit, že se jedná o jednorázovou akci, na kterou už nikdy nepojedu.

Byrokracie. Neexistuje. Na základní škole jsem nechápal, proč na konci měsíce musím já dohledávat den po dni, kolik hodin jsem odučil, kolik odsuploval a kolik dní jsem měl samostudium. Na současné školu jen podepíšu papír, který je mi předložen až pod ruku. Nejsem třídní, takže žádné omluvenky, žádné individuální plány, nic. A pokud někdy třídní budu, tak se bude jednat vážně jen o omluvenky, z pochopitelných důvodů na gymplu zrovna nejede různé papírování plynoucí z inkluze.

Celkově vzato – největším plusem jsou zatím studenti, kteří jsou většinou super jak z pohledu výuky, tak často i mimo výuku. Dalším plusem je svoboda v rámci výuky a posun ŠVP k moderním dějinám, což se ale projeví až za roky. Půl na půl je bod s iniciativou a pořádáním akcí, což je složitější a pochopitelný – velká škola, hodně učitelů, každý si chce někoho pozvat nebo jet na výlet, proto existuje složitější systém a ne každá akce je schválena. Je to logické. Klasickým problémem je ve vysoké míře převládající výklad a především pocit, že to tak musí být kvůli maturitě a jinak to nejde. Že si studenti po letech nic nepamatují a stejně si musí koupit zpracované maturitní otázky, to už nikoho nezajímá.

Pozitivní je, že se snad blíží ještě lepší časy – připraveni jsou dohodnutí hosté na besedu (možná přijede i Jaroslav Kmenta!), připraven je studentský tým novinářů (čekáme jen na web) a zároveň si studenti snad už zvykají, že výklad nemusí být celou výukovou hodinu.

Skupinová práce – učitel VS student

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.

Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).

Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.

Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).

Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.

Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.

Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.

Pět největších chyb, které jsem dělal

Pravděpodobně při jedné z mých etap velkých pochyb o tom, co to vlastně dělám a proč to sakra dělám, jsem si zapsal do poznámek, že musím napsat text plný mých chyb. Chyb, které jsem udělal a dělával na základní škole, po nástupu do první práce rovnou z údajné přípravky na vysoké škole. O chybách na gymplu bude článek za pár let, pokud budu ještě učitelem.

(R)evoluce

Učitel, který už někdy zkoušel nové metody, projekty a celé koncepty, tak to asi zná. Třída na to prostě není připravená. Já jsem byl ale plný nadšení, jak to bude super, ale realita za mým snem a iniciativou hodně pokulhávala. Pokud se takové síly protnou, je z toho debakl. Samozřejmě jsem se v podobných situacích neocitl hned v září. Proč? Protože jsem nic neuměl. Ale postupně jsem zkoušel různé nápady. A několikrát jsem to zabalil hned během vysvětlování nebo hned při prvních námitkách po mé otázce, jestli tomu všichni rozumí.

Jde vlastně o jednoduchou věc, kterou se snažím vysvětlit. Nemohu přijít do nové třídy a zavádět hned nové pořádky, které tehdy děti na základní škole neznaly a nebyly na ně zvyklé. Mohou to být skvělá cvičení, já mohu být nejlepší didaktik, ale stejně se objeví problémy, nespokojenost a kecy. Probírat půl roku otroctví na různých příkladech z historie a projet na jednom fenoménu celé dějiny je strašně „cool“, pokud o tom čtu článek, ale v praxi je to naprostá blbost, kde se jen ukáže nedostatek sebereflexe učitele. Stejně tak vzít holocaust, probírat ho celé pololetí s tím, že na tom ukážu fungování moderního světa.

Jednoduché poučení. Nezačínat něčím, co je pro mě největší „bomba“, nezačínat projektem a velkou skupinovou prací, ale nejdřív si zjistit, kdo co zvládá, kolik toho stihneme a jak to ve třídě funguje. Malé kroky dopředu. Přemýšlet o tom.

(Ne)vysvětlovat

Spojeno s první chybou popsanou výše. Měl jsem připravená skvělá cvičení, která můžu teď používat bez problémů, ale nevěnoval jsem čas pořádnému vysvětlení a pozornost tomu, jestli mi žáci rozumí. Pak z toho byla špatně vyplněná cvičení v lepším případě, v horším „stávka“ a moje rozčilování.

Opět jednoduchý závěr – nestačí jen krásně rovně nastříhat papírky, ale i se zamyslet nad tím, proč něco dělám, jaký je cíl a jak to vysvětlím. Musí to dávat smysl ze všech stran.

Netrpělivost a rozčilování

Bod, který je pochopitelně jen důsledkem předchozích dvou mých chyb. Já jsem nadšený, žáci to se mnou nesdílí, to vyvolá vztek, který nedokážu skrýt. A to trvalo dva roky. Pamatuji si naprostou hloupost – chtěl jsem hrát kufr, žáci mi otráveně sdělili, že kufr dnes už jednou hráli a já naštvaně odešel ze třídy, kam jsem se už nevrátil. Jak jsem psal, neuvěřitelná hloupost, ale byl to můj první rok. Dnes už bych to samozřejmě neudělal, i když se pořád dokážu naštvat, tak je to už vždy právem. Pak je mi to líto, ale už to není bezdůvodně.

(Ne)sbírání válečných historek

Při praxi během studia na vysoké škole jsem měl jediný problém – za dvacet minut jsem všechno vysvětlil a pak najednou „co mám jako teď dělat?“. Je zajímavý, že mi někdo během studia neřekl, že bych mohl vymyslet nějaké cvičení, opakování. To je vážně vtipný, protože tehdy mě to ještě vážně nenapadlo. Jo, vím, omezenec. (A další zajímavost, na kterou teď vzpomínám, je, že mi už tehdy všichni říkali „pane profesore“, ačkoli jsem ještě neměl ukončené ani magisterské studium). Na závěr jsem do svého sebehodnocení zapsal, že bych měl sbírat „válečné historky“, abych měl co vyprávět. Tím myslím příklady z praxe, srovnání, skok do jiné země nebo jiné doby, prostě cokoliv, co se nemusí zapisovat, je to relativně zajímavé a patří k tématu.

Dnes samozřejmě stačí sledovat sociální sítě. Ale tehdy jsem si neuvědomoval, že cokoli čtu a vidím, můžu následně použít ve výuce. Pak jsem si za x měsíců vzpomněl, že jsem o tom někde četl, ale už jsem nevěděl, kde to mám najít. Proto dnes vše zaškrtávám, dávám do záložek a píšu si k tomu, jak a kdy to použiji.

Neházet křídu po dětech

To jsem se stále neodnaučil. Ale pracuji na tom a házím čím dál tím méně.

Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí. Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky? Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsalo daný bod):

    • použití tématických videoukázek – 56

    • skupinové práce – 34

    • pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31

    • přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29

    • učení na příkladech – 17

    • výlety, exkurze – 17

    • srozumitelnost výkladu – 10

    • krátké opakování na začátku hodiny – 9

    • občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7

    • technické vybavení na určité úrovni – 7

    • znalosti učitele – 7

    • ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.

    • jen výklad a zapisování – 48

        • k tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad

    • ústní zkoušení před tabulí – 46

    • domácí úkoly – 33

    • nehlášené testy – 14

    • přetahování hodiny do přestávky – 13

    • moc věcí a jejich nepodstatnost – 11

    • stres způsobený učiteli – 9

    • neobjektivnost učitelů – 7

    • jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7

    • monotónnost – 6

    • velký důraz na známky 4

    • nemožnost vybrat si předměty 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi studenty? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí, je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

original

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

136

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Desatero

Během pěti let jsem zjistil, co jako učitel potřebuji a vytvořil si určité návyky, způsoby práce, závislosti apod. Učitelskou rutinou se zřejmě můžeme nazvat. Jakoukoliv rutinu nemám rád, ale v souvislosti s prací ji vytvářím a jsem za ní rád, protože mi ulehčuje práci a šetří čas. Mezi takový návyk a způsob práce patří i to, že mám rád někde uložený přehled všech metod, které používám. Stejně jako mám rád sepsaná určitá pravidla. První rok jsem si napsal na papír jen „NEKŘIČET!“ a nalepil jsem si ho na dveře bytu. Potřeboval jsem se uklidnit, uvědomit si, kde je problém a problém vyřešit – tedy nekřičet v hodinách. Následující měsíce a roky přibývalo nápisů, až byl papír popsán celý, stejně jako celá nejrozlehlejší zeď bytu byla polepená papíry s metodami. Ale musel jsem se přestěhovat, vše odlepit a strhnout, a proto i sepsat si nově aktualizovaná uklidňující pravidla, díky kterým dokážu přežít slabé chvíle. Jsou to tedy pravidla napsaná mnou pro mě. Ale třeba někomu pomohou, třeba se někdo podělí o svá pravidla.

Nepohoříš, buď v klidu

A proto musíš odpočívat. A cestovat, chodit do lesa, hrát šachy, poslouchat hudbu – cokoliv tě baví. Bez koníčku vyhoříš. Ale zároveň musí být spokojenost ve škole, proto v práci vyzkoušej každý měsíc novou metodu a každé pololetí nový projekt v rámci prevence vyhoření. Nerozčiluj se. Tahej práci domů, ale nikdy netahej domov do školy. Na žáky se neřve. Při každém takovém řvaní jsou to žáci, kdo „vyhrává“. Jakmile se rozčiluješ, zkus se vrátit k dalším bodům v desateru.

Zpětná vazba a opakování

Dobrý prostředek pro tebe i pro tvé žáky. Pokud se nenecháš od žáků férově zhodnotit a zkritizovat, nikdy nebudeš lepší učitel. To samé platí směrem od tebe k žákům. Opakuj a opakuj. Doma to bude bolet při přípravách a opravách, ale budou hlubší znalosti, lepší známky, lepší zpětná vazba a větší šance na klid a nevyhoření. A nezapomeň – vždy opakuj téma, stanov záchytné body a vysvětli, kde se zrovna nacházíme v látce, ať žáci vědí, kde jsme a téma jim dává smysl.

Nebuď posera

Zkoušej nové věci. Pokud se bojíš, vysvětli žákům, že jde o první pokus a je na nich, aby pokus opravili či vylepšili. Evoluční proces. Zkus s žáky jezdit na nová místa a ne pořád dokola na ty samé lokace. Zkus učit téma jiným způsobem, než minulý rok. Vyzkoušej technologie; pokud nevíš jak, požádej o pomoc. Zkus projekty, připrav si Escape room. Zapoj lidi z jiných škol a z jiných oborů.

Emoce

Radost, strach, smutek – hlavně, když si to žáci zapamatují bez šprtání. Pokud to jde, využívej příběhy. Pokud žáci jdou z hodiny a řeší před chvíli probrané téma a příběh, jedná se o výjimečnou hodinu.

Nech žáky chybovat

Chybami se člověk učí. A ty pro to musíš vyrobit vhodné prostředí a atmosféru.

Buď realista

Neočekávej od žáků zázraky. Základy učiva pro život stačí, ne každý je génius. Oceň každou snahu a každý malý úspěch. To samé platí pro tebe – neočekávej od sebe zázraky. „Kdo zachrání jednoho, zachrání celý svět.

Buď připraven

Technika zklame. Je důležité mít v záloze vždy náhradní cvičení, aktivity, aktuality, mezipředmětové vztahy.

Aktivní učení

V hodinách nech co nejčastěji práci na žácích. Spoustu se tím naučí.

Pravidla

Oznámit a vysvětlit vždy na začátku roku, první hodinu. Jasně a zřetelně. A vždy se jich důsledně držet. Neexistují výjimky. Oblíbený či neoblíbený žák, odměna nebo trest musí být vždy stejný.

Motivace

Pro tebe i pro žáky je motivace důležitá. Pokud tě práce nebaví, nemáš v ní cíle a nevidíš v ní smysl, proč marnit čas? Pokud nejsou žáci motivováni a ty je motivovat nedokážeš, proč marnit jejich čas? Pokud není vnitřní motivace, musí nastoupit vnější. A vnější motivace se během delší doby má stát vnitřní motivací.

Nástup na gympl – očekávání

Když jsem odcházel ze základní školy, napsal jsem si text, ke kterému jsem se v případě pochyb měl vrátit. Nikdy jsem se k textu vrátit nemusel, pochyby sice přišly, ale stačila minuta a veškeré přemýšlení bylo pryč.

Teď se chystáte číst svým způsobem stejný text. Příští týden vstoupím na posvátnou půdu (ha ha) gymnázia. A zde si zkusím sepsat, co od toho vlastně očekávám. A za měsíc, za půl roku nebo za rok se k textu vrátím v situaci, kdy už budu schopen zhodnotit, jak moc jsem se mýlil. A jak moc jsem byl naivní.

Učitelé. Je jasné, že se i na gymplu najde nějaký rasista, antisemita, homofob, nadšenec z rozkvětu naší země za vlády Babiše a nepochybně i fandové Okamury a Zemana, kteří se jako jediní chovají „správně“. Až takové iluze nemám. Výhodou v tomto případě je, že mě čeká kabinet a ne sborovna. Což má plusy (nemusím ostatní učitele znát) i mínusy (nemusím ostatní učitele znát). Jsem zvědavý, jaké bude soužití s malým kabinetem, kde se mnou budou jen dámy. A upřímnost na závěr odstavce – doufám, že si místní učitelé nenechávají říkat „profesoři“.

Samozřejmě mi v hlavě trochu hraje možný střet „kultur“ a myšlenky na to, kolik přednášek budu muset absolvovat. Myslím tím přednášky na téma, proč je lepší stát před třídou celou vyučovací hodinu a vyprávět si svoje téma bez interakce se studenty. Protože přece jinak to nelze stihnout a jedině tak se toho naučí požadované „množství“. V ideálním případě tak nebude učit nikdo z kolegů a nebude potřeba přednášky pro mě. V realitě snad nikdo nebude mít potřebu mě poučovat, jak se „správně učí“.

Studenti. Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost. Uvidíme, jestli je s tím spojená i menší kreativita. Trochu se obávám, že zmizí zábava, vtípky a „vztahy“ s žáky. Jsou vůbec na střední škole dozory? Na základní škole to něco znamenalo, tam jsem se toho nejvíce dozvěděl a také nejvíce vyřešil. Na dozory jsem chodil rád (i proto, že to bylo lepší než poslouchat některé učitele ve sborovně, především jejich neustálé stěžování si).

Před týdny a měsíci jsem nejvíce řešil otázku, jestli místní studenti nebudou zvyklí na přednášení a tupé psaní zápisů (které jim může vyhovovat, protože je to jednoduché, nemusí přemýšlet a obecně nic dělat) a tím pádem nebudou mít problém se mnou. Ale nakonec jsem došel k závěru, že si časem zvyknou i na můj způsob výuky, pokud si vůbec budou muset zvykat. To je přece moje práce. A pokud to nedokážu, tak nemám na gymnáziu co dělat.

Určitě se musím připravit na „experty“, kteří se budou ptát úmyslně na naprosté blbosti, jen aby mě vyzkoušeli. V dějepise například na přesná data. Dělá se to pořád? V tomto případě budu muset natrénovat s dobrou intonací „nevím“. Ale samozřejmě budu muset dbát více na detaily.

Ve studentech se „skrývá“ jeden z důvodů, proč jsem chtěl na střední. Srabácky doufám, že na střední nebudu muset řešit v takovém množství záležitosti, které se netýkají výuky. Vyrušování. To, že žák nemá čím psát. Nohy na stole, flusačky, různé zrovna módní hračky. Řešení takových věcí mě stálo pět minut z každé hodiny. Poslední roky to nebylo nějak hrozné, ale unavuje to, frustruje a přispívá to k důvodům, proč mají učitelé problémy nebo chtějí končit. Je mi jasné, že zodpovědnost se zvýší, budu muset být víc připravený a objeví se nové problémy jiného charakteru. Ale pokud se týkají výuky, nevadí mi to. Stejně tak přežiji, pokud občas někdo „zahlásí“.

Samozřejmostí je, že „klesnu v žebříčku“, budu jen jedním z mnoha, protože předpokládám, že bude více učitelů, kteří se snaží. Doufám, že mě systém nesemele a nestane se ze mě přednášející „profesor“. Ale to by byla moje smrt, takže to nedopustím. Sám poznám, kdy je zle – když se nudím já sám. Proto největší odhodlání a předsevzetí je, aby formy a techniky učení zůstaly stejné, abych dál zkoušel nové metody. I když zde očekávám, že první rok budu zkoušet moje „staré“ ozkoušené metody a jejich funkčnost v novém středoškolském prostředí. A kdyby se to nedařilo, vždy mohu odejít.

Školní vzdělávací program mi přijde v pořádku, v dějepise spoustu věcí vynechává a urychluje vše způsobem, že zbývá výrazný prostor pro moderní dějiny. Trochu jsem se vylekal, když jsem viděl, kolik toho mám probrat v hodinách společenských věd, ale  téma protřídím, vyberu priority a budu podvádět. Například těžko budu učit o vhodném výběru partnera.

Netuším, kolik místa bude pro vlastní iniciativu, například pro pořádání různých akcí, výletů apod. Škola vypadá, že už má „najeto“ na tradice a každý rok opakuje to samé v tomto ohledu. Tehdy do Osvětimi, tehdy na výměnný pobyt atd. Pokud to tak vážně bude a nebude prostor pro vlastní akce, bude to zklamání.

Očekávám, že nebude tolik byrokracie. Už jsem zaslechl, že pořád budu muset dělat výkaz – přehled, kolik jsem každý měsíc odučil hodin. Pořád nechápu, proč něco takového v roce 2018 dělám a jaký to má smysl. Ale nebudu třídní, ani šéf předmětové komise (jsem zvědav, kdy na minulé škole zjistí, že jsem pravidelná čtvrtletní hlášení nedělal víc jak dva roky…), to mi ušetří čas a starosti. Uvidíme, jak s dalšími věcmi. Možná přijde nějaká nová byrokracie, která patří jen na střední školu?

Držte palce.

Babišova výchova občanů

Vláda chce připravovat aktivní a zodpovědné občany, což na základě materiálů od vlády popisuje ČTK jako porozuměnísociálním, ekonomickým, právním a politickým pojmům a strukturám či mediální gramotnost“.

Pokud pomineme otázku, jestli zodpovědný a aktivní občan opisuje nebo kupuje diplomovou práci, tak je zarážející, že právě tuto oblast a tuto problematiku „zaštiťuje premiér Andrej Babiš“, jehož diplomovou práci nemůžeme najít a ani ji nikdy neuvidíme. Není to ale samozřejmě jen o Babišovi, je to o vládě, která se zapíše do historie nejen svými opsanými diplomovými prácemi, ale i způsobem svého vzniku. A právě tito nekompetentní občané chtějí rozhodnout o tom, jak mám já ve svých hodinách vychovávat budoucí občany. A především, co to znamená být občanem.

00jewishED6

Podívejme se na výše zmíněné jednotlivé body patřící k popisu „aktivního a zodpovědného občana“ a porovnejme s činy premiéra Babiše. Začneme od konce – mediální gramotnost a premiér Babiš. Pamatujete Marka Přibila? Marek Přibil je bývalý novinář MF Dnes, kterému bylo na nahrávkách řečeno Babišem, kdy a jaké články má vypustit do světa, aby to co nejvíce zasáhlo konkurenty Babišova hnutí ANO. Zneužívání médií politiky pro své hry patří do nedemokratické společnosti. Nehledě na to, jak se premiér Babiš chová k dalším novinářům, neodpovídá na jejich dotazy a uráží je. A lže.

Politické pojmy. Tady asi nemá cenu lhát – nikdo nebude rozumět politickým pojmům lépe, než Babiš. Většina lidí kolem něj se chová jako příslušníci sekty, což popisoval například Jaroslav Kmenta v magazínu Reportér na příkladě odpadlíků od „víry“. Sám Babiš rozhoduje ve své straně a musí být zvolen velmi přesvědčivě, ale zas ne sto procenty, protože to pak vypadá „divně“ a připomíná to nedemokratickou minulost. Že je ANO nedemokratické hnutí nemusím moc rozhlašovat, protože je to jasné a sám Babiš to nepopírá. Demokracie je pomalá a Babiš potřebuje „makat“. Kdokoliv nejede podle jeho linie, je odstraněn z volební kandidátky či politického života. Na to, jak propaguje heslo „makáme“, tak docela často chybí ve sněmovně. Pamatujete, jak byl údajně nemocný a nemohl do sněmovny, ale dělat volební kampaň mohl? Jo, komunista za minulého režimu a soudem potvrzený spolupracovník StB, kdo jiný by měl lépe rozumět skutečné politice? A hlavně politické struktuře naší země…

Politické struktury. Je opět správný příklad Babiš? Je ideální mít na každého oponenta nějaké kompromitující materiály? Mít ve své firmě vlastní bezpečností sekci složenou z bývalých agentů StB? Propojovat média a politiku? Propojit média, politiku a bezpečnostní složky? Demokratická ústava, do této kolonky naše ústava stále patří, rozlišuje mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složkou. Tyto složky mají být nezávislé, jinými slovy, nemají být propojené. Pro Babiše jen překážka, kterou musí odstranit a proto obsazuje důležitá místa svými lidmi. Opět se tedy ukazuje, že na danou oblast je Babiš skutečným expertem. Bohužel expertem na rušení či minimálně poškozování demokratických politických struktur. (Nedávno se například ukázalo, že nově dosazený šéf GIBS, Babišův kůň pochopitelně, požádal vydavatelský dům o data k online textům o skupině Šuman a chtěla tak detailní informace o velkém množství lidí. Uvidíme, jak dopadnu já, když jsem si kontroloval, abych měl správné informace pro tento text…)

Právní pojmy. Trestně stíháný premiér bude učitelům říkat, jak učit právo? To je výsměch, který by měl aktivní a zodpovědné občany vyhnat do ulic. Dále nesmíme zapomínat, že Babiš neustále odmítá uznat závěry slovenských soudů a bude se soudit se Slovenskem o tom, jestli byl či nebyl v StB, i když nekolikrát bylo jasně rozhodnuto.

Ekonomické pojmy. Babišův Agrofert loni získal 2100 miliónů korun na dotacích, ale na daních zaplatil jen 739 miliónů korun. Což není zrovna vzor pro zodpovědné občany – vyhýbat se placení daní, hledat různé finty, aby se daně nemusely platit. Ekonomickým pojmem jsou také korunové dluhopisy. Právní pojem je využití mezery v zákoně a trestní stíhání za krácení daní. Opět vše patří k našemu hlavnímu komisaři na výchovu nových občanů. Miliarda a půl dluhopisů, abych nemusel platit daně? Za těch devadsát miliónů korun ročně to asi stojí. Ale dělat to uvnitř vlastní firmy…

Sociální. Babišova rodina si pravděpodobně účelně přepisovala akcie, aby znepřehlednila majetkové struktury. Zajímavé je, že zatímco Babiš má imunitu, jeho rodinní příslušníci nikoliv. Takže zatímco Babiš se vězení může vyhnout, členové rodiny ne. Zatáhnout rodinu do svých podezřelých aktivit na hraně zákona. To se vážně dělá rodině? Vzor pro všechny občany.

Tento článek by mohl být dlouhý několik stran. Jedná se však jen o krátký přehled, proč současná vláda (a je otázka, jestli by vůbec nějaká vláda mělo něco podobného zkoušet) nemůže určovat nejen to, co učit ve školách na téma „občanství“ a „demokracie“, ale ani co jmenované pojmy znamenají, protože o tom mají velice zkreslené představy. Nebo to možná vědí, ale rozhodně se podle toho nechovají.

29A4BFE300000578-0-Germans_who_grew_up_with_Nazi_propaganda_at_school_are_still_mor-a-2_1434384213492

Současná vláda a současný premiér nemohou v žádném případě představovat morální kompas, ke kterému by mohl někdo mladý vzhlížet.

Už jen pokus o vydání dokumentů podobného typu by měl být v současné situaci v naší zemi důvod pro občanskou neposlušnost.

Zdroje:

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/vlada-ma-plan-jak-vychovat-aktivni-obcany-koncepci-vzdelavani_490124.html

https://zpravy.idnes.cz/babis-trestni-oznameni-kraceni-dani-d6h-/domaci.aspx?c=A170104_143423_domaci_hro

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/andrej-babis-stb-slovensko-nejvyssi-soud_1806080720_ako

https://www.lidovky.cz/babis-vlozil-akcie-svych-firem-do-sverenskych-fondu-fh5-/zpravy-domov.aspx?c=A170203_121839_ln_domov_ELE

https://archiv.ihned.cz/c1-66202310-agrofertu-pritekly-rekordni-dotace-firma-z-nich-loni-ziskala-vice-penez-nez-zaplatila-na-danich

https://echo24.cz/a/w7PXm/jak-babis-a-jeho-firmy-plati-dane-davame-mu-vic-nez-odvede-statu

https://hlidacipes.org/kdo-je-marek-pribil-z-babisovy-nahravky-nekolikrat-ze-lzi-usvedceny-novinar-muz-na-cernou-praci/

http://www.reflex.cz/clanek/volby-volby-2017/81237/podle-policie-babis-lze-volici-by-to-konecne-meli-pochopit-take.html

https://demagog.cz/politici/183

https://echo24.cz/a/wjakS/9-minut-10-lzi-babis-mel-tiskovku

https://www.euportal.cz/Articles/18728-lzi-a-podvody-andreje-babise-zde-je-mate-prehledne.aspx

https://reportermagazin.cz/a/iyrrg/svedkove-babisovi

https://echo24.cz/a/wi4j4/babis-sverazne-o-demokracii-proc-soutezit-aby-to-bylo-v-rozkladu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanecke-absence-hlasovani-poslanci-andrej-babis-karel-schwarzenberg_1806040600_hm

https://echo24.cz/a/ixuP9/babis-se-zazracne-uzdravil-poslancum-se-omluvil-na-vse-prisel

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exkluzivne-policiste-sbirali-kompro-materialy-na-chovance-a-tuheho-predavali-je_1706290750_ako

https://reportermagazin.cz/a/w2Q2T/babisuv-gibs-vydejte-nam-data-tisicu-ctenaru

https://zpravy.idnes.cz/zadost-o-vydani-babis-faltynek-capi-hnizdo-detaily-fwf-/domaci.aspx?c=A170816_093408_domaci_jkk

Úděl učitele

Na konci června odešli ze školy žáci a žákyně, kterým jsem byl čtyři roky třídním učitelem a ještě jsme spolu měli jeden rok v páté třídě. Už teď plánuji, jak jim na konci prázdnin napíšu, pokud to vydržím až do konce srpna. Co teď ale se všemi vzpomínkami a plány? Hádkami? Veselými tanečky? A společnými zážitky?

V pátek na konci června jsme si rozdali vysvědčení a šli do restaurace na oběd, v pondělí si bylo pár z nás zahrát volejbal. Pak jsem na pár dní zmizel do zahraničí a hned první den po příjezdu už jsem potkal svého žáka, který mi zas připomněl tento „syndrom“.

Jde o jasnou věc – jsem učitel a každý rok odejdou žáci, které jsem učil. A já už je pravděpodobně nikdy neuvidím a o většině z nich ani neuslyším. A ano, je to divný, ale mně je to líto. Roky něco připravujete, v tomhle případě žáky na přijímací zkoušky, ale dejme tomu, že je připravujeme s dalšími učiteli i na život. A výsledek se nikdy nemusíme dozvědět. Jen vzpomínky.

První prázdniny to na mě dolehlo. Hlavně kvůli tomu, že jsem to vůbec nečekal. Byl jsem rád, že mám prázdniny a najednou mě to uhodilo. Strašně divný pocit. S jednou třídou deváťáků jsme si relativně rozuměly, najednou přišly prázdniny a mně to došlo. „Vypaření“, svým způsobem zbytečně strávený čas společně, kvůli tomu, že už se neuvidíme. Že nebudu vědět, jak dopadli. Dostanou se na vysokou? Budou spokojení?

Tento školní rok jsem se potkal právě s jedním žákem z této třídy. V pátek, kdy pospíchám domů a chci mít klid. Najednou utekly dvě hodiny a my stáli celou dobu na ulici. Alespoň tak něco pochytím. Teď je to samozřejmě o něco složitější tím, že se stěhuji.

Tento text představuje jen formu terapie, prázdninový štěk, který si nikdo nepřečte. Ale pro mě jde o důležitou věc, kterou jsem si nikdy nedokázal představit a s kterou se prostě jako učitel musím vyrovnat. A například právě první rok to bylo extrémně těžké, protože mě na to nikdo nepřipravil.

Samozřejmě nezbývá nic jiného, než se situací vyrovnat. Zvyknout si. I když v normální situaci se zvyknutí rovná rezignaci, což nemám v lásce. Zůstat v kontaktu pochopitelně dnes není nemožné. Vždy přijdou noví žáci a žákyně. Ale mě pochopitelně zajímají ti, s kterými mám fotku na zdi. Možná jde jen o obavu, že s dalšími žáky už nebudu mít takový vztah. Žádné speciální pozdravy, žádné vtípky a hlášky, které nikdo jiný nechápe a žádné společné ostudy.

Vidím jistě, jak si někdo klepe na hlavu a říká si „to je ale citlivka“. Ale také jistě vím, že jsou učitelé, kteří to cítí stejně jako já.

Jedno z nejlepších řešení je také prázdninové „extrémní“ cestování. „Extrémním“ myslím stopování nebo pouť. Pokud si lehnu k moři či rybníku, stejně budu myslet na školu, na lepší metody, na lepší způsoby chování. A pak na žáky. Ale při cestování se musím starat jen o důležité věci – co budu jíst a kde budu večer spát. A proto na chvíli zapomenu.

Během studia na střední škole jsem si myslel, že budu někde dělničit, bydlet na ubytovně. Dopadlo to trochu jinak a já nikdy nebyl spokojenější. Ale to platí jen od září do června.