Učitelé na sociálních sítích #7 – Pavel Hodál

Představení

Ahoj, jmenuji se Pavel Hodál a už 19 let přemýšlím nad tím, co učit a jak to učit. Řešil jsem to jako žák, později jako student a nyní jako učitel. Je to podle mě nekonečný proces. A díky tomu, že je nekonečný, mě stále ještě i po těch mnoha letech baví.

Někdy před osmi lety jsem si omylem smazal z disku všechny přípravy, prezentace, písemky. Prostě vše. Celý můj dosavadní učitelský život odešel do virtuálního koše.

Ano, mohl jsem si vše obnovit ze zálohy. Ale neudělal jsem to a bylo to jedno z nejlepších profesních rozhodnutí. Byla to ideální příležitost začít znovu a jinak. Podívat se na vše z jiného úhlu pohledu. Takže bych mohl říct, že mým životním krédem je “učitelský vývoj, změna, nové podněty”.

Když už se tu tak představuji, musím zmínit i druhé mé důležité heslo. Tvrdím, že pracuji doma a bavím se v práci. Více či méně se mi to daří. Někdy je více té zábavy a jindy zase práce a povinností. V obou oblastech. Učitel je jen člověk jako každý jiný. Proto je velmi důležité vybalancovat osobní a pracovní život. Najít určitou rovnováhu.

Myslím, že třetím bodem, který mě charakterizuje, je cestování. Kdysi dávno jsem ještě jako student objel Evropu a pak se vydal do Indie. Prostě jsme v Brně sedli na autobus a po deseti dnech a mnoha busech, vlacích a taxících překročili indickou hranici. Takovou cestu po zemi jsem pak absolvoval ještě dvakrát. Indie mě chytala a už nepustila. Létal jsem tam každý rok. Následovalo přerušení práce a téměř dvouletá cesta kolem světa. Od té doby jezdím jen do Indie. Příští prázdniny už to bude 25 let.

Baví mě i publikování na webu. Na svých stránkách https://www.tybrdo.cz píšu o tom, co se mi osvědčilo ve škole a také sepisuji tipy, zážitky a návody pro cestování po Indii. Někdy mám víc náladu psát o Indii a jindy zase o výuce a školství. To je dost šílený mix. Ale rozdělovat to nechci.

Jaké bylo tvoje očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Očekávání? Je to už dlouho, moc si nevzpomínám. Ale troufám si říct, že asi žádná. Já nastoupil do školství po roce práce v soukromém sektoru a po téměř dvouleté a úžasně svobodné cestě kolem světa.

Ve škole jsem tedy začal totálně odpočatý a s nadhledem. Nebyl jsem typický student hned po státnicích. Ta chuť něco tvořit, dělat, učit… byla po dlouhém “cestovatelském nicnedělání” tak silná, že přehlušila všechny ostatní negativa. Šel jsem tehdy oproti soukromé sféře s platem o polovinu dolů a ocitl se okamžitě na hraně materiálního přežití. Čekal jsem to, ale bylo to těžší než jsem si kdy dokázal představit. Za garsonku v Brně se v té době platily 4 tisíce a mně na účet přišlo 5 700 Kč čistého.

Překvapilo mě tehdy složení učitelského sboru. Většinu tvořily důchodkyně a nebo učitelky těsně před důchodem. Muži žádní. Tomu bohužel také odpovídala témata hovorů ve sborovně, způsob komunikace s žáky, celková energie a nastavení školy. Nebylo to vždy příjemné. Pozitivní ostrůvky tu ale existovaly. Mladé kolegyně byly ve velké menšině, ale přeci jen se jich tu pár vyskytovalo. Jednu z nich jsem si pak vzal za manželku. Občas vtipkuji, že v tom davu důchodkyň vlastně neměla konkurenci 🙂

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla. 

Ideální hodina je taková, která má přesah. Neskončí zvoněním a hranicí jednoho předmětu. Když se mi podaří propojit přírodopis, zeměpis, chemii, článek z internetu, který četli, nebo třeba televizní dokument. Když se v očích žáka objeví takové to “AHA”.

Mě v tu chvíli stačí jeden takový žák ze třídy. Občas se totiž stane, že ten “aha” okamžik přijde u ostatních se zpožděním. Dříve nebo později ale přijde. Já jako učitel u toho už možná nebudu, ale věřím, že ten okamžik nastane.

Jedna žákyně mi poslala po prázdninách pohled z cest. Píše v něm doslova: “Drahý pane učiteli, posílám pozdrav z rozhraní dvou litosférických desek… Úplně si vás tady dokážu představit, jak se rozplýváte nad krásou země a hlavně nad geologií… Děkuji za cenné informace, které tu využiji.”

Takže ta ideální hodina (kterou jsem tak tehdy nevnímal), měla dohru o půl roku později.

Ideální hodina je také taková, kdy neodcházím vyčerpaný a s unaveným hlasem. Je to hodina, kdy žáci pracují více sami a já jsem jen jejich průvodcem.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Začnu těmi pozitivy. Mezi ně řadím v prvé řadě obrovské množství nadšených kolegů učitelů. Mám je kolem sebe a potkávám je na kurzech. Sám jsem v rámci různých projektů školil na rozmanitých školách. Potkal jsem úžasné lidi, kteří byli nadšení do své práce. Bylo poznat, že mají žáky rádi a také, že rádi učí. Co učitel, to originál.

Stačilo se projít po třídě, chvíli si s nimi povídat… a hned člověk získal obrovskou zásobu inspirace a elánu. Nemyslím, že bych to mohl a dokázal využít. Neznamená to, že musím hned převzít jejich nápady. Byli to často učitelé prvního stupně nebo mně vzdálených oborů. Ale jako inspirace a na dobití mých “učitelských baterek” to stačí. Myslím, si, že i přes negativní obraz v médiích, je takových většina. Data k tomu ale nemám.

Mezi ta negativa patří podobná setkání. Ale bohužel s úplně opačnou polaritou. Projel jsem různé školy nebo byli takoví jedinci násilím vysláni na má školení. Otrávení, naštvaní. S názory a metodami, které se už desetiletí nezměnily. Bohužel i takových jsem hodně potkal a nebylo to příjemné.

Dřív mi to bylo skoro jedno, ale od té doby, co mám vlastní děti, to řeším poněkud víc. Co kdyby takový jedinec měl učit mé dítě? Co s tím? Někdy mi připadá, že Český stát se chová jako takový nezodpovědný rodič, kterému nezáleží na tom, kdo a jak jejich děti učí.

O tom, co učit a jak to učit se vedou spory. Nebo ještě hůře ani se o tom nemluví. Chybí koncepce, chybí systematická podpora a chybí hluboký zájem. Ano, můžete namítnout, že tu máme učitelské komunity, konference, různé projekty… Jenže to je podle mě jen takové plácnutí. Ostrůvky pozitivní deviace. Ale systematická kvalitní vize školství chybí. Možná právě proto jsem rád za všechna ta pozitivní setkání s učiteli, kteří dělají svou práci dobře a s láskou. Takže abych to shrnul na závěr – za největší negativum českého školství považuji to, že stojí pouze na nadšených individualistech nebo výjimečných školách (jejich ředitelích).

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným?

Výjimečný učitel je podle mě osobnost. Učí přirozeně a žák mu věří to, co říká a prezentuje. Vyvolává touhu také to zkusit, zkoumat, jít víc do hloubky. Jde příkladem.

Myslím, že my všichni máme někde ve své minulosti nějaké učitelské vzory, které nás v průběhu dětství nebo dospívání ovlivnily. Potkali jsme je v určitém životním stádiu a v určitém osobním rozpoložení. Výjimečného učitele máme tedy každý jiného. Je náš osobní “úžasný učitel”.

To, že mě kdysi na gymplu zaujal biolog pro svůj předmět nebo angličtinářka se stala vzorem, ještě neznamená, že byli zároveň výjimeční i pro mé spolužáky. Jinak by tu dnes bylo dalších 30 učitelů biologie, že?!

V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele? Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatný učitel neučí. Špatný učitel přednáší. Pouze diktuje a nezáleží mu na tom, zda jeho žáci látku chápou. Špatný učitel neposkytuje zpětnou vazbu.

Špatný učitel se dále nevzdělává a učí tak, jak je už 20 a víc let zvyklý.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Jako každý začátečník jsem možná měl přehnanou představu, že můžu každého něco naučit. A že o to také žáci stojí. Brzy jsem vystřízlivěl. Dodnes si pamatuji na jednu moji žákyni, která mi v 9. třídě nedokázala na mapě ukázat Atlantik. Nevěděla, netušila, nechápala, co po ní chci. A bylo jí to jedno. Já z toho tehdy šílel. Nechápal jsem tu situaci.

Dnes je dospělá a občas se potkáme. Přitom si pěkně popovídáme. O všem jiném než o škole. Je spokojená, má rodinu a pracuje. Takže to vlastně dobře dopadlo, že?!

Za největší chybu tedy považuji přílišné soustředění na obsah konkrétního předmětu a chybějící nadhled. Když jsem jej (aspoň částečně) získal, ulevilo se mi.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Naprosto nepřipravila. Selhala jak odborně tak i v didaktické rovině. Vidím v tom jeden obrovský průšvih.

Asi bych měl zřejmě vysvětlit, jak to s mým studiem vlastně bylo. Já vystudoval učitelství biologie-zeměpis-geologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. To byla pro mě opravdová kombinace snů. Velký dík patří mnoha nadšeným učitelům, kteří byli zapálení pro svůj obor a dokázali nám zprostředkovat své znalosti. Přednášky i cvičení byly téměř bez výjimky velmi kvalitní a oni odvedli dobrou práci ve svém oboru.

Jenže žádný z nich nebyl učitel ani didaktik. Mluvili o buňce a horninách, mapách a rostlinách… prostě o svých oborech. V tom byli dobří. Jak to naučit, to je nezajímalo. I když bylo součástí studia pedagogické minimum, nikdo se nám, až na pár výjimek, v tom nijak nevěnoval. Občas na Přírodovědě zaskakovali lidé z brněnského Pajdáku a to pak byla velká bída. Lidsky i odborně.

Třeba taková didaktika geologie – ten předmět jsme měli v indexu ale ne v rozvrhu. Nikdo to totiž nechtěl učit. Tak jsme ten předmět vůbec neabsolvovali. Nikdo si toho nevšiml. Jenže pak jsme z toho státnicovali. Cekem úsměvné, že?

Později jsem si dodělával studium informatiky na Pedagogické fakultě v Brně. Měl jsem už za sebou šest let práce ve školství. A to, co jsem na “Pajdáku” viděl, mě znechutilo a odradilo. Učili nás lidé, kteří na přednášky chodili naprosto nepřipravení a vůbec netušili, jak to v reálné škole a v hodině probíhá. Třeba jednou přišel vyučující a dvě hodiny nám vysvětloval, jak ve Wordu formátovat odstavce, jak nastavit tučné písmo a podobně. Ozvali jsme se, že jsme všichni učitelé informatiky, že to sami umíme a učíme. Jeho to nezajímalo a mlel dál svou. Takových tam bylo hodně.

Někteří přednášející ale zájem měli a ptali se nás, svých studentů s praxí, co a jak ve škole děláme. Tak proběhly i některé přednášky a zkoušky. Původně jsem šel na studia pro nové informace já sám. Ale bývalo to naopak. Já vysvětloval zkoušejícímu, jaký software se ve škole používá, jaké jsou alternativy, co v něm žáci dokážou. On jen překvapeně doplňoval “aha!, to je zajímavé, to jsem netušil”. Pak mi zapsal jedničku a šel jsem domů. Jen tak mimochodem, za to studium jsem platil 🙂

Často jsme tam seděli s otevřenou pusou a nevěřili svým uším, jaké bludy, nepřesnosti s neznalostí školské reality nám páni docenti vyprávěli. Vůbec netušili, co je obsahem studia ZŠ a co patří na střední školu. Ti lidé tam učí dodnes. A připravují budoucí učitele.

Vlastně jsme všichni v kruhu (všichni učitelé s praxí) po prvním semestru naznali, že to nemá cenu a že to tam jen musíme odsedět a získat závěrečný papír s razítkem.

Nechci jim všem křivdit. Je to přeci jen už pár let zpět a situace se mohla změnit. Když se ale podívám na web těch kateder, kterými jsem na Pajdáku prošel, vidím stále stejná jména.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Mám rád techniku a rád ji využívám při výuce. Nemyslím si ale, že technika ve školství by měla být samoúčelná. Vždy by měla plnit roli podpůrného prostředku pro vlastní cíl výuky.

Technika není špatná a neměli bychom ji vinit za to, že ji žáci mají rádi. Mobil, tablet, internet – to jsou jen nástroje. Je to kladivo, které použiji ve správnou chvíli na správném místě. Nic víc. Je to jen prostředek, díky kterému může být hodina zajímavější, živější. Nezapomenutelná. Odlišná, efektivnější… vyberte si, co vám vyhovuje. Použijte správné kladivo na správném místě a nezatloukejte hřebík dlaní. Žáci to ocení. To mi dělá radost. Když se mi podaří díky technice efektivněji dosáhnout cíle hodiny.

Radost mi dělá také zpětná vazba od žáků, od rodičů, od kolegů. Nemusí být zrovna hned pozitivní. Stačí jakákoliv. Je totiž projevem zájmu. A to někdy stačí. Radost mi udělají absolventi, když se po půl roce staví a vypráví, že se jim daří. Že třeba zpětně ocenili, že jsem na ně byl víc náročný, než tehdy čekali, a že se jim to nyní v dobrém vrátilo.

Radost mi dělá i ta neustálá změna, kterou procházím já jako učitel. Stačí se podívat na mé starší metody práce a přípravy do hodin před dvěma třemi lety. Vidím u sebe posun a mohu srovnávat. Neznamená to, že jsou ty metody lepší. To netvrdím. Jsou jen jiné. A pro mě osobně je to znamení, že nestagnuji a pořád ještě si hraju v práci a pak pracuji doma.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jsem učitel a ne úředník. Byl bych špatný úředník a ještě horší ministr. Takže díky, nechci.

Co bych řešil? Finance? RVP? Různé “strategie”, inkluzi? Víceletá gymnázia? Stárnutí učitelské populace? Systém přípravy nových učitelů? Je toho hodně a zabývají se tím různé profesní skupiny. Pak se všichni pohádají a osočují se navzájem v médiích. Za ty roky, co to čtu, jsem ztratil iluze, že řešení existuje.

Panu ministrovi školství bych tedy přál silný mandát. Prostě jasné zadání a vizi od vlády směrem ke školství. Veškerou možnou podporu od vlády. Jasné slovo o prioritách podpořené konkrétními skutky a ne jen planými sliby. K tomu dobrý tým, který to dokáže zrealizovat.

Pokud bych přeci jen mohl něco navrhnout, něco z říše pohádek… Myslím si, že učitelům by někdy prospělo vyjít ze svého skleníkového prostředí do reality pracovního trhu. Hned by se na mnohé problémy koukali jinak 🙂

No a veřejnost, zejména různé rozumbrady z diskuzí, bych nechal rok učit. Se vším všudy. Možná by jim to také změnilo pohled na věc.

Organizoval jsi konferenci BUMeeting. Proč a jak tě napadlo něco podobného udělat? 

Učitelských konferencí a různých školení je celkem dost. Velkou řadu z nich jsem absolvoval jako účastník. Postupně mi ale docházelo, že se na nich setkává podobná skupina lidí. Většina z těch akcí je totiž zaměřená oborově. Třeba jen na technologie ve vzdělávání nebo na matematiku či jednu konkrétní platformu. Na tom není nic špatného, určitě je potřeba jít ve svém oboru do hloubky a dál se vzdělávat.

Jenže tomu někdy chybí ten přesah. Inspirace odjinud. Dokud jako učitel informatiky, přírodopisu a zeměpisu nepůjdu na přednášku o hudbě, nemám šanci zjistit, jak by mi pohled učitele hudebky mohl rozšířit obzory. Možná právě proto se mottem prvního ročníku BUMeetingu stala vzájemná inspirace:

  • Dějepisář zvládne programovat roboty.

  • Ajťák naučí přírodopis.

  • Hudebkářka se dozví o fakenews.

  • Mediální výchova zaujme všechny učitele.

Druhým podstatným důvodem bylo, že podobná velká akce v Brně chyběla. Ono jezdit z Moravy na konference do Prahy nebo do Plzně je prima. Jen to pro nás znamená velmi brzké vstávání, dopravu na druhou stranu republiky, případně hledání ubytování. Prostě samé komplikace.

Pro konferenci potřebuješ tým lidí, kteří se toho ujmou, vhodné prostory a chuť do toho dát čas a energii. To vše se v danou chvíli na daném místě splnilo. Tak vznikl Brněnský Učitelský Meeting.

Jaké to bylo po organizační stránce, vyskytly se nějaké problémy? 

Tým lidí se dal dohromady celkem snadno. Stačilo jen naťuknout a hned jsme chrlili nápady.

Problémy nastaly s účastníky. Asi bych to neměl nazývat přímo “problémy”. Bylo to vlastně příjemné. Zájem mezi učitelskou veřejností byl vyšší, než jsme čekali a než jsme byli schopni v daných podmínkách zvládnout. To je určitě sen každého organizátora akcí.

Když jsme konferenci plánovali, počítali jsme, že možná přijde až 60 lidí. Přeci jen akce je nová, nemá historii, reference, pověst… Ale plánovanou kapacitu jsme dosáhli už během prvního týdne a po pár dalších dnech jsme byli na stovce přihlášených. A to už byla krize. Sice příjemná, ale krize. Ty učitele je potřeba někam umístit, zajistit židličky, jídlo, více workshopů a tím pádem i více lektorů…

Když jsme byli někde na pozici 130 přihlášených, museli jsme vyhlásit stopstav a ostatní už odmítat. I přesto jsme v den zahájení akce měli desítky náhradníků. Proto největším problémem bylo odpovídat na e-maily a sdělovat, že to letos opravdu nejde, že musí počkat, jestli se neuvolní místo.

Můžeš BUMeeting s odstupem nějak zhodnotit? 

Chtěli jsme vzájemnou inspiraci a dostali jsme ji.

Prohlížel jsem si, jaké workshopy si jednotliví účastníci vybrali, a všiml si, že skutečně se naplnil náš předpoklad a oni si namixovali rozmanitou směs. Technici navštívili didaktické workshopy vedené učitelkami prvního stupně, humanitně zaměření účastníci si vyzkoušeli práci s roboty. V tomto ohledu se zřejmě cíl akce opravdu vyplnil.

Shrnul to jeden z mých kamarádů. Ptal jsem se jej, co absolvoval. Prý že už má dost toho svého technického oboru a tak si rád vyzkoušel papírové skládačky a bubnování. U tématu, které vůbec nesouviselo s jeho prací, si odpočal a získal nápady pro práci s vlastními dětmi.

Určitě nejen mě zajímá, jestli bude další ročník. Takže bude? 

Když jsme se ptali na závěr letošní akce účastníků, jestli by přijeli i příští rok, tvrdili, že ano. A také nesmíme zklamat všechny ty náhradníky, kteří se na první ročník nedostali.

Stálo nás to obrovské množství času, stálo nás to energii a nervy. Jenže – i v průběhu tohoto rozhovoru jsem několikrát mluvil o vzájemné inspiraci učitelů. To stejné platí i pro organizátory. Je příjemné mít kolem sebe šikovné a nadšené kolegy. Každý z nich umí to své a rád jsem se přiučil. Pokud se domluvíme, šel bych do toho znovu.

Učitelská depka

Znáte to, občas se něco nepodaří a jindy se zas prostě nedaří obecně. Nemusíme být vždy jen pozitivní, sdílet zde úspěchy, nápady, metody. Mám i horší období, mám je každý rok a každý rok přemýšlím, jestli má smysl učit, jestli má smysl pracovat s lidmi, jestli má smysl snažit se. A taky jsem si, klasické klišé, myslel, že ostatním učitelům se to neděje. Buď jsou už dole, nebo pořád nahoře. Ale ozvali se další učitelé, kteří to zrovna teď a tady cítí stejně. A pokud se podíváte na různé výzkumy, vypadá to, že svět je plný učitelů s depresemi a úzkostmi…

Všichni asi vědomě či podvědomě tušíme a víme, proč je tohle tak velký a důležitý problém. Máme se starat nejen o učení, ale i o to, aby se studenti cítili dobře, což asi učitel ve viditelné depresi nedokáže.

Není to nic nového, občas jsme dole, někdy nahoře. Stává se to naprosto pravidelně a stává se to ve všech povoláních. První roky ve škole jsem pozoroval, jak tři měsíce pomalou stoupám po imaginárních schodech, krok za krokem, je mi lépe a lépe, hodiny šlapou, není nač si stěžovat. Představte si, že se dostanu na bod do výšky 100. Pak přijde jeden den, jedna a více hodin, a všechna snaha předchozích měsíců je pryč. Přijde úder a pád rovnou o několik schodů dolů. Pro představu – spadnu až na bod 20. Takhle se pár dnů, někdy i týdnů hrabu v podsvětí, abych znovu pomalu stoupal směrem nahoru. Tentokrát na bod 120. Dokud nepřijde další pád, na bod 40.

Následná situace se dá popsat jako stav bez nálady, ale stačí málo a může se spustit „kanonáda“. Pak si uvědomím, jak nevhodně jsem se choval, je mi to líto a padám ještě níž. V tom případě je to na delší dobu, protože se spouští začarovaný kruh – bez nálady, jen učit, jíst, spát. Bohužel moc přemýšlení znamená špatný spánek. Nevyspalý zase do práce, kde mě nečeká nic hezkého, jen studenti, které to nezajímá a budou jen rušit, zase ten samý stereotyp.

Pokud neučíte, představte si situaci, kdy přijdete vyčerpaní domů, je půl pátý, máte hlad a musíte si vybrat. Buď se zastavíte, na chvíli si odpočinete a najíte se, nebo půjdete pracovat a pak se možná najíte. V případě prvním – relax, se celou dobu stresuji, že nestihnu mít připravené hodiny, že nemám čas na jídlo a ptám se na otázku, co když po večeři usnu? A co když nestihnu opravit práce? V druhém případě se mi při přípravě bude chtít spát, budu dělat chyby, budu mít hlad, a kdo ví, jak to dopadne. A navíc je to opět právě zmíněný stereotyp – přijdu domu z práce jen proto, abych šel pracovat. To se pak samozřejmě může projevit na mém chování. Co když se „obětuji“, připravím si hodinu, s kterou jsem si dal fakt práci, nejedl jsem a ještě jsem se pořádně nevyspal, jen proto, aby studenti rušili a nepracovali tak poctivě, jak bych chtěl?

Jak tak přemýšlím, tady je možná celý problém a „háček“ učitelské práce a deprese. Všechna práce najednou ztrácí smysl. Tam, kde v dobré náladě něco u sebe, práce studentů nebo kolegů dokážu přehlédnout, v horší náladě se z toho najednou stává problém řešitelný pouze „násilím“, protože se to neustále opakuje, stupňuje a najednou je to horší než obvykle.

Podle výzkumu musí být práce ve stresovém prostředí, v kterém podáme podle nás vysoký výkon, i reálně a vysoce oceněna. Vysoké nasazení se má potkat s vysokou odměnou, aby to vyvážilo nasazení a stres. Děje se to ve školství? Ocenění samozřejmě znamená plat, různé způsoby pochvaly od vedení, kolegů, ale třeba i domluvu s vedením nad rozvrhem jako způsob odměny za dobré služby.1 2

Důvody „učitelské depky“? Nic překvapivého. Může jich být více, ale může působit jen jeden hlavní. Spory s vedením školy; nedostatečně vyhovující, motivující a stimulující prostředí; rušící studenti, nezájem studentů (a kolegů); práce je hodně a není na ní čas, s tím souvisí propojení s osobním životem, na který nemusí zbývat dostatek prostoru a času.

Napadlo mě: „Zajímavý by byl výzkum, kolik učitelů bere různé antidepresiva či jiné prášky, které jim pomáhají s úzkostmi a dalšími stavy“, a pak mi došlo, že máme internet. Například nedávná australská studie zjistila3, že víc jak padesát procent učitelů pociťuje úzkost a skoro pětina trpí depresemi. Zároveň skoro stejná pětina přiznala problém s alkoholem. A ano, nebyl to stres související s manželem, svými vlastními dětmi, ale stres z práce. Následující „mrak“ je vytvořen z učitelských odpovědí na otázku, co u nich spouští stres:

file-20190523-187165-cusia6

Řeknete si „ok, co když se to neliší od zbytku společnosti a jiných povolání?“. Fér připomínka. V Austrálii pochopitelně mají změřeno i to, a učitelé jsou nad národním průměrem a to ne jen o pár procent, ale dvojnásobně…

Amerika se moc neliší, spíš se čísla ještě zvětšují. Podle jednoho průzkumu z roku 2017 pocítilo skoro šedesát procent učitelů „pokles ve svém duševním zdraví“, což je o víc jak dvacet procent více v porovnání se stejným průzkumem dva roky zpět.4

V jiné nové studiu zjistil Keith Herman, že přes devadesát procent učitelů na základních školách prožívá vysoký stres.5

Ano, vždy se dostanu trochu víc nahoru, vždy spadnu a jsem víc nahoře, než v případě předchozího pádu. Stejně tak pravděpodobně i u dalších učitelů. A navíc, a to je podstatné, vždy se zas dostanu nahoru. Ale otázkou je, kolikrát to já a pravděpodobně mnoho dalších učitelů vydrží…

Jeden rok a jeden měsíc na gymplu

Srpen 2018. Nastupuji na gymnázium a zároveň si píšu text plný očekávání, protože si vlastně nejsem jist, co mám očekávat, gymnázia mají často svou reputaci danou, stejně tak „gympláci“. Po roce a skoro dvou měsících se k původnímu textu vracím a zkouším si odpovídat na tehdejší otázky, reflektovat situace a vyřešit, kam jsem se to dostal. Původní text najdete zde.

V původním textu jsem začínal učiteli a abych byl upřímný, moc se mi do toho teď nechce. Asi chápeme. Ale každopádně výhodou je kabinet. Jak kabinet coby místnost, tak kabinet plný učitelek, které jsou v pohodě. Oproti sborovně na základní škole, kde jsem musel přijít v 7:30 a poslouchat různé zajímavosti směrem od kolegů a kolegyň, což znamenalo mít sluchátka a poslouchat hudbu, je to velký pokrok a sluchátka sundávám hned po příchodu do kabinetu. V kabinetu vědí, co dělá Babiš, jak se chová Okamura, i to, že homosexualita není nemoc, která by se měla léčit. Pokrok.

Samozřejmě je zvykem oslovovat učitele „profesore“, ale otázkou je, jak na tom kdo trvá. Je to spíše zvyk. S většinou učitelů, i když se ke mně dostalo několik jejich narážek na mou osobu užitých během jejich hodin, se neznáme. A znát asi ani nebudeme. Učitelů je na škole snad přes padesát. A většina z nich následující roky odejde do důchodu. Bude hodně zajímavé sledovat proměnu prakticky celého sboru, samozřejmě za předpokladu, že u toho budu. Smlouva mi končí v červnu, tak abych nebyl první, kdo bude odejit.

Asi se dá podotknout, že nejsme ničím výjimečná škola – někteří učitelé jsou v pohodě, někteří patří do armády, další spíš do banky. Někteří učí rádi, další neradi. Někteří se snaží něco vymyslet, další jen odučí, propustí studenty každý den o patnáct minut dřív a mizí pryč.

Střet učitelských kultur asi musel nastat. Narazil jsem třeba na situaci, že studenti nemohou mít tak dobré známky, protože x procent musí mít čtyřku, x procent trojku, pár lidí dvojku a jen výjimečně může být jednička. Existují ale i spřízněné duše. Ale zároveň jsem si uvědomil, proč víc učitelů nehledá po večerech na internetu nové věci, nové metody – mají rodinu. A ta je na prvním místě. A to se dá pochopit.

Neexistují žádné hospitace. Nemám nikoho za zády, kdo by mě kontroloval. Nebo kdo by mi říkal, jak mám dělat svou práci. Relativní svoboda. Relativní protože jsem zjistil, že jsem svobodný jen tehdy, když „správně“ zapíšu do třídnice. Čas od času se proto objeví nevyžádaná rada. Jednou na mě byla dokonce poslaná kontrola, ale na hodinu dějepisu se mi přišel podívat kolega dějepisář, který je modernější než já, takže mi kryl záda a podpořil mě.

O studentech jsem napsal: „Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost.“ A to se splnilo. Nejlepší práce jsou pochopitelně úplně jinde, než byly na základní škole. I ty průměrné práce. Studentů, kterým se vážně nic nechce, je minimum. Najdou se studenti s hlubokými znalostmi, obřím přehledem, i kreativitou, argumenty a kritickým myšlením. Samozřejmě ne všichni byli zvyklí na nějaká cvičení, ale zas to nebylo spojeno s nějakými složitými problémy. Ano, někomu to pořád vadí, někde je vyloženě nutné přemlouvat, ale většinou se dostaneme k pochopení situace.

Neobjevili se žádní experti, kteří by se ptali úmyslně na blbosti. Dotazy jsou buď kreativní a vtipné, nebo k doplnění výkladu. Když nevím, tak odpověď najdu, s tím se taky možná někteří setkali poprvé.

Skutečně ubylo řešení blbostí jménem „moderní hračky“, ale samozřejmě vyrušování pokračuje. Problém je, že mě nebaví přesvědčovat dospělého člověka, že by jako neměl asi rušit takovým způsobem, jakým to dělá. Ale vždy je to ještě v takové míře, že se to dá přežít.

Mnohem víc se ale objevují jiné problémy u studentů – únava, nevyspalost, problémy s psychikou spojené mimo jiné i s týráním od učitelů. Moc prací, moc testů v úzkém období, vyžadování blbostí a jejich šprtání, to se samozřejmě někde odrazit musí. Někteří systém „prokouknou“ a spokojí se se čtyřkami. Za zachování duševního zdraví to (asi) stojí.

Dobře je, že jsem nezačal víc přednášet, naopak čas od času vyzkouším něco nového, něco jiného. Přednášet určitě nezačnu ani na gymplu, ani kvůli maturitě. Čím větší je tlak na výklad, tím víc jdu do prací ve skupinách. Čím víc se ve třídě ruší, tím víc práce zadávám.

Během minulého školního roku proběhla změna v ŠVP směrem k „dobru“. Nejdřív se změnily přímo plány výuky dějepisu směrem k moderním dějinám, poté se změnily i dějepisné maturitní otázky. Pořád však škola vypadá extrémně moderně jen na papíře, ředitel dokonce na první stránce ročenky zkritizoval moderní výuky a „zábavné metody“. Pochopitelně se jede především na statistiku úspěšně odmaturovaných studentů a nic jiného není podstatného. A k vynikajícímu výkonu vede cesta jen formou výkladu, což znamená, že studenti se musí na maturitu vše naučit sami a zpaměti, protože v hodinách je to nikdo nenaučí.

Zajímavostí je pořádání různých akcí, výletů a exkurzí. Za prvé – akcí je strašně moc. Za druhé – pokud si něco vymyslím, vyargumentuji a projdu si složitým procesem, akce je mi povolena. Ale za třetí, je to vážně strašně složité. V podstatě bych měl vědět o akci rok dopředu, nechat si ji schválit od šéfů předmětu, zapsat ji do oficiálních dokumentů a pak teprve vyjet. Takže když jsem chtěl s prváky v rámci dějepisu jet do Itálie (antika – dějepis – exkurze) na pět dní asi za šest tisíc jako konkurenční akci dalším červnovým akcím – koupání se ve Španělsku za cenu přesahující dvacet tisíc a Francii snad za patnáct tisíc, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, ale až za rok a navíc, jelikož už je hodně akcí, musí se v tomto ročníku nějaká akce vyhodit a z mé akce se musí stát povinná akce, na kterou se bude jezdit každý rok. Poučen jsem uspořádal za rok už jen dvě akce – v Praze jsme navštívili Seznam zprávy a pak ještě regionální pobočku České televize. U obou akcí jsem musel slíbit, že se jedná o jednorázovou akci, na kterou už nikdy nepojedu.

Byrokracie. Neexistuje. Na základní škole jsem nechápal, proč na konci měsíce musím já dohledávat den po dni, kolik hodin jsem odučil, kolik odsuploval a kolik dní jsem měl samostudium. Na současné školu jen podepíšu papír, který je mi předložen až pod ruku. Nejsem třídní, takže žádné omluvenky, žádné individuální plány, nic. A pokud někdy třídní budu, tak se bude jednat vážně jen o omluvenky, z pochopitelných důvodů na gymplu zrovna nejede různé papírování plynoucí z inkluze.

Celkově vzato – největším plusem jsou zatím studenti, kteří jsou většinou super jak z pohledu výuky, tak často i mimo výuku. Dalším plusem je svoboda v rámci výuky a posun ŠVP k moderním dějinám, což se ale projeví až za roky. Půl na půl je bod s iniciativou a pořádáním akcí, což je složitější a pochopitelný – velká škola, hodně učitelů, každý si chce někoho pozvat nebo jet na výlet, proto existuje složitější systém a ne každá akce je schválena. Je to logické. Klasickým problémem je ve vysoké míře převládající výklad a především pocit, že to tak musí být kvůli maturitě a jinak to nejde. Že si studenti po letech nic nepamatují a stejně si musí koupit zpracované maturitní otázky, to už nikoho nezajímá.

Pozitivní je, že se snad blíží ještě lepší časy – připraveni jsou dohodnutí hosté na besedu (možná přijede i Jaroslav Kmenta!), připraven je studentský tým novinářů (čekáme jen na web) a zároveň si studenti snad už zvykají, že výklad nemusí být celou výukovou hodinu.

Okamura, Evropská unie a studenti

Ideální materiál na detailní rozebírání ve výuce poskytl Tomio Okamura na svém Facebooku v době připomínání výročí vstupu České republiky do Evropské unie. Text následně převzal mimo jiné server Parlamentní listy.

Okamura

Materiál lze samozřejmě použít v mediální výchově, pokud něco takového máte na vaší škole. Ale osobně jsem text připravil pro studenty posledního ročníku, když jsme probírali Evropskou unii. Studenti měli jednoduché zadání, ale těžký úkol – najít v textu pravdivé, lživé nebo manipulativní či zavádějící výroky. Ty lživé a pochybné zároveň opravit. Pomůcky nebyly omezené, možné bylo tak použít jak mobil a internet, tak jen vlastní hlavu, protože jsme zrovna probírali fungování Evropské unie. Nejčastěji spolu pracovali dva lidi, občas to zkoušel sám jednotlivec, nebo i trojice. Za ověření pěti informací bylo plus (za tři plusy je jednička), devět ověřených informací dva plusy a dvanáct ověřených informací byla jednička. Časově to vycházelo zhruba na dvacet minut práce. Hodnocení i čas vyšlo výjimečně v pohodě – všichni dostali minimálně plus, ale byla i jednička.

Z originálního textu jsem nepoužil několik odstavců (z konce a tak, abych nic nevytrhl z kontextu) a to především z praktických důvodů – potřeboval jsem se vejít na jednu stranu. Zároveň si myslím, ale nejsem právník, že použitím posledního odstavce bych mohl porušit zákon, protože se v něm objevuje výzva k volení konkrétní strany.

A aby studenti nebyli od začátku zaujatí, neprozradil jsem jim jméno autora, ani zdroj. Samozřejmě jsem jim v průběhu práce ukázal přímo stránky, odkud jsem čerpal, a autora se také dozvěděli, někteří ho sami správně odhadli.

Další hodinu jsme se snažili vše uvést na pravou míru. Jelikož jsme se mimochodem textem snažili dojít k závěru, proč má Evropská unie u části Čechů špatnou reputaci, doporučuji ještě pustit krátké video o mýtech:

Následuje text, který dostali studenti, ale zároveň v něm jsou už poznámky moje a studentů, čímž snad usnadním použití textu pro další učitele. Pokud se v poznámkách objevuje nepřesnost nebo chyba, prosím, upozorněte mě na ní. V textu jsem zeleně označil pravdu, červeně lež a modře sporné body. Zároveň červené a modré mají svůj komentář v poznámce pod čarou.

02.05.2019

Prvního května si připomínáme 15 let od vstupu České republiky do Evropské unie a opět se nám v reálu ukázala totalitní tvář EU1 a jejích českých přisluhovačů. Předseda Evropské komise Juncker poskytl rozhovor pro polské noviny Rzeczpospolita a v souvislosti s Polskem, Maďarskem, ale i patrně námi, řekl, že „čas od času si některé země dovolují určitou míru neposlušnosti, v závislosti na tom, kdo je u moci a v jaké jsou fázi politického cyklu.2Juncker oprašuje Brežněvovu doktrínu omezené suverenity3. Co si to vůbec dovoluje? My odmítáme být poslušní Bruselu! Chceme, aby Česká republika byla opět nezávislou zemí.

Rovněž připomeňme, že premiér Andrej Babiš řekl, že vystoupení z EU by bylo pro Českou republiku „smrtelné“. To je také pěkný nesmysl! Smrtelné by to bylo možná pro Babiše, protože by nedostával dotace z Evropské unie, na které přispívá každý z Vás ze svých daní. Možná i kvůli svým eurodotacím Babiš podpořil globální pakt pakt o uprchlících, který zavádí de facto uprchlické kvóty na globální úrovni a europoslanci ANO podpořili imigraci z Afriky a ze Sýrie do Evropy4. Možná i proto Babiš podpořil, aby univerzita globalisty a propagátora masové migrace George Sorose byla v České republice5

A že by vystoupení z EU bylo smrtelné? Je nepochybný fakt, že existují evropské státy, které nejsou členy EU, a prosperují. V Evropské unii nejsou například Švýcarsko, Island, Norsko, Monako, Andorra, San Marino, Lichtenštejnsko. My nejsme izolacionisté. Chceme dobrovolnou spolupráci suverénních rovnoprávných zemí. Vzorem nám může být třeba Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členy jsou Švýcarsko, Norsko, Lichtenštejnsko a Island. Tato organizace napomáhá obchodní spolupráci těchto zemí, ale neuzurpuje si jejich suverenitu.

EU dle německého ministerstva spravedlnosti rozhoduje zhruba o 84 procentech zákonů v národních státech, jedná se tedy o centralistickou diktaturu6. Dalším objektivním faktem je, že v Evropské unii nemůže fungovat demokracie, protože EU postrádá evropský démos neboli politický národ, lid. Evropská unie je diktaturou nevolených byrokratů7. Způsob přijímání předpisů EU funguje tak, že je vymýšlí a předkládají nevolení úředníci z Evropské komise8. Schvalují je pak zástupci vlád v Radě EU9. To je jasné porušení rovnováhy moci, kdy zástupci exekutiv schvalují legislativu. Navíc drtivou většinu směrnic předjednávají a schválí úředníci takzvaného COREPERu, opět byrokrati10. Jakápak řeč o demokracii?

Evropská unie způsobila migrační krizi11 a Schengenským systémem podpořila politiku kolektivní nezodpovědnosti, kdy nikdo nehájil hranice před invazí nelegálních imigrantů12. Evropská unie je pod silným lobbistickým vlivem George Sorose – víme, že unikl seznam europoslanců, které má pod palcem13. Evropská unie podporuje politiku masové imigrace, neomarxismu, genderu a multikulturalismu, což dokazují i její oficiální dokumenty (podpora imigrace, rezoluce podporující afrikanizaci Evropy, kvóty…)14

Dalším nepochybným faktem je, že euro je politickým nikoli ekonomický projekt, který prosperitě evropských států nepomáhá, naopak přinejmenším Řecku, Španělsku, Portugalsku či Itálii škodí 15. Eurozóna není optimální měnovou zónou. Vstupem do eurozóny bychom museli vstoupit do bankovní unie EU, kdy bychom museli ručit za krachující evropské banky a také bychom museli vstoupit do ESM, Evropského stabilizačního mechanismu, kdybychom museli platit za krachující státy eurozóny.

1Friedrich a Brzezinski přišli s jednou z nejpoužívanějších definic totality – totalitní stát má ideologii, monopol na armádu, monopol na média, používá násilí a zastrašování, řídí ekonomiku. Evropská unie jistě nemá armádu, necenzuruje média, nepoužívá násilí, ekonomiku tak maximálně reguluje a ideologii má, pokud ji bereme jako demokracii, trh, práva pro menšiny atd.

2 Extrémní případ manipulace, kterou bych mohl označit za lež. Klíčová je část, kdy Okamura zapojuje do rozhovoru, který skutečně proběhl, Českou republiku („i patrně námi“), což se v reálném rozhovoru nestalo.

3 Brežněvova doktrína bylo právo SSSR okupovat zemi východního bloku, pokud se přikloní „ke kapitalismu“. Pokud to vezmeme doslova, tak proti kapitalismu EU nic nemá, naopak podporu trh. A EU nikdy žádného svého člena vojensky neokupovala a ani na to nemá nástroje. Pro celou následující část platí jednoduchá věc – Brusel nás neomezuje, respektive sami jsme souhlasili s tím, co nám Evropská unie nabízí a věděli jsme při vstupu, že budeme přijímat právní vyhlášky EU.

4 Zde se autor textu odstřelil úplně – „globální pakt o uprchlících“ řešila OSN, ne EU a tudíž ani europoslanci.

5 Babiš skutečně tuto myšlenku podpořil, ale vedení univerzity se do Prahy přesunout nechtěli a tudíž se univerzita nepřemístila a do Prahy ani nepřemístí.

6 Pravdivé je, že německý ministr spravedlnosti tuto statistiku skutečně veřejně oznámil. Ale samotná statistika pravdivá není. Různé analýzy (OECD, Out of Control od Open Europe a další) se většinou pohybují do padesáti procent. Záleží na roku analýzy a jestli bereme jen legislativu, která má skutečný dopad. „Je to okolo 10-20% z celkové legislativy a zároveň asi 50% z legislativy, která má hospodářské dopady. To je ale jen průměr. Ve vybraných oborech, např. v zemědělství či ekologii, je to číslo vyšší než 50%.“ Zdroj: https://kremlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=402124

7 Evropští poslanci jsou voleni. Do Evropské komise jsou jmenováni a schvalováni zástupci států, kteří byli zvoleni v „domácích“ volbách, stejně tak v Radě jsou zástupci, kteří byli opět zvoleni v členském státě.

8 Přijímání legislativy je složitější proces, který má další části.

9 Naprosto krásná ukázka manipulace – ano, výrok je pravdivý, ale chybí zde podstatná informace – předpisy schvaluje i Evropský parlament. Proč je Okamura vynechal? Protože si tam volíme zástupce v přímých volbách.

10 Další klasika. COPEPER je klasický předvýbor. Ano, předjednává věci, ale neschvaluje je.

11 Migrační krizi způsobila válka v Sýrii, případně Islámský stát. S těmi nemá EU nic společného.

12 Vnější hranice jsou hájeny. Schengenský systém otevírá hranice vnitřní, mezi vlastními členy.

13 Tato zpráva se objevila na stránkách „blokprotiislamizaci“ a „aeronet“. Původ informace pochází od serveru DCLeaks, u kterého ale nelze dohledat žádné informace, majitele a žádné další informace. Proto také informace neprošly seriózními servery.

14 Jelikož zde nejsou jmenované žádné konkrétní dokumenty, mám problém s tím, co mám ověřovat. Je to jednoduše názor bez argumentů, plácnutí.

15 Je otázkou, jestli euro může za problémy jmenovaných států, do jaké míry byly pozadu už před vstupem do Evropské unie nebo přijetím eura; přinejmenším Řecko si za vše může samo.

 

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů? II.

Zatímco ve Velké Británii bude parlament již zítra (11.února) řešit, jestli výuka na střední škole má začínat od 10:00, protože pro to existují vědecké argumenty, u nás můžeme být rádi, že vyjde nějaký článek, který to vůbec zmíní. Petici za pozdější začátek školy podepsalo skoro 180 000 lidí.

O něčem tak hluboce zakořeněném v naší společnosti, a zároveň něčem tak extrémně škodlivém pro naši společnost, se samozřejmě těžko argumentuje a kritické myšlení mnoha lidí je zablokováno. Automaticky se o tom nepřemýšlí a automaticky se to případně shodí ze stolu. Jsme opět šíleně pozadu a pokud nějaká diskuse začne, pravděpodobně bude zabita argumenty zralých padesátníků, kteří prostě vstávali v pět ráno a taky to přežili!

Většina společnosti a její fungování je nastavena podle lidí, kteří chodí brzy spát a brzy vstávají. Což je pochopitelně extrémně nefér k „sovám“, které nemohou za to, že svůj nejlepší výkon podávají až později. A není to tak, že by ranních ptáčat bylo více, než kolik je sov. Přesto se nějak rozhodlo, že budeme diskriminovat sovy a budeme jako společnost ztrácet, protože velkou skupinu lidí nutíme fungovat v době, kdy nemohou fungovat optimálně. Člověk si následně zvykne na zhoršený výkon, na nižší úroveň energie a vše negativní považuje za svůj normální stav. A v tom pak nevědomě žije.

Jaký je hlavní argument pro zavedení pozdního začátku školního docházky? Nejen náš spánek, ale vlastně celý náš život a jeho kvalitu ovládá cirkadiánní rytmus. Jsou to jakési vnitřní hodiny, které nám říkají, kdy je čas spát a kdy je čas vstávat. Klíčem pro rytmus je samozřejmě střídání dne a noci. Problémem je individualizace rytmu během vývoje člověka. Profesor Kleitman se „zavřel“ na šest týdnů do jeskyně, aby si svůj rytmus změřil; respektive jak se rytmus změní, když nebude ovládán slunečním svitem. Spolu s ním v jeskyni žil i jeho dvacetiletý student a zde je něco, co bychom měli zvážit. Rytmus dospívajícího je naprosto jiný, než rytmus dítěte nebo rytmus rodičů. To znamená, že zatímco rodiče mají svou hodinu usínání nastavenou mezi desátou a jedenáctou večer, tak jejich dospívající děti v tu dobu prostě ještě musí být vzhůru. Není to věc dobrovolná nebo něco, co lze odvrátit. A nezáleží ani na mobilech, hrách či televizi – to je jen prostředek k vyplnění nudy.

Nejedná se tedy o můj názor nebo názor někoho jiného, ale o evoluci, DNA a naprostou nutnost, které naše tělo podstupuje a my to nedokážeme změnit.

Změny se už odehrávají, ale samozřejmě ve světě. Jedna ze škol v USA se rozhodla posunout začátek výuky o hodinu a půl. Začíná v 8:55. A se změnou startu výuky se škola zaměřila i na statistiky. Vybrala si nehodovost svých studentů (v USA mohou studenti řídit od šestnácti) a chybovost studentů řidičů klesla o sedmdesát procent. Stačí si jen představit to ohromné množství ušetřených peněz (pojištění aut, případná zranění a jejich léčení…).

Další škola posunula začátek výuky ze 7:25 na 8:30 a zaměřila se na sledování studijních výsledků. Ty byly po roce přibližně o dvacet procent lepší, pokud se bavíme o SAT. To znamená zvýšení šance na lepší univerzitu a to znamená šanci na lepší práci a život. Ale o to nám v České republice nejde, že? Hlavně někomu nepomáhat, i když hlavně to by měla být práce vlády…

Proto mi přijde otázka spánku a pozdějšího startu školy tak důležitá. My prostě dobrovolně ničíme šance studentů na lepší budoucnost. Což, z pohledu učitelů a lidí motajících se kolem vzdělání, prostě nedává smysl. Můžeme se snažit krásně vysvětlovat, používat super metody a mít moderní didaktiku, ale k čemu to je, pokud to používám v případě studenta, který musí dojíždět do školy a spal méně jak šest hodin?

Další důvod je v přístupu ke vzdělání, v kterém jsme už tak kritizováni za „nerovný přístup“. Brzký začátek školy znevýhodňuje dojíždějící a chudší studenty. Rodiče nastupují dříve do práce, tím pádem se studenti nedostanou do školy autem a musí cestovat například autobusem, což samozřejmě zhoršuje jejich situaci a vnímání školy.

Po zveřejnění prvního textu se objevily dva hlavní argumenty pro brzký začátek školy. „Pokud škola začne později, přijdu pozdě i domů“. Otázkou je, jestli to tak nutně musí být. Možná by se na problém dalo pohlížet více komplexně a rovnou začít diskutovat, jestli vážně musí mít středoškoláci tolik hodin a tolik předmětů. Pokud by se posunul start výuky a zároveň se k tomu připojily další dva nutné aspekty, výsledek by mohl být prospěšný. První je moderní vzdělání učitelů se závěrem, že výklad je efektivní pouze v kombinaci s další metodou; druhou změnou by mohla být větší možnost volit si předměty. Všechno by mohlo vyjít ke spokojenosti všech zúčastněných – učit se méně hodin a volit si více předmětů podle svých vlastních předpokladů (ano, to už studenti na střední škole zvládnou) je výhodné pro studenty, ale i pro učitele, pokud mají v hodině studenty, kteří mají o předmět zájem. A z lepších výsledků bude těžit i celý stát. Ach, ta moje naivita…(Zajímavá by byla možnost vybrat si třídu – „áčko“ by začínalo v 8:00, „béčko“ až v 8:55. Zároveň by se zde daly výborně porovnat výsledky.)

Druhý argument zněl „až budou chodit do práce, tak budou taky muset vstávat v pět“. Přesná ukázka nepochopení současnosti. Naopak v poslední době lze číst spoustu textů, že pokud zaměstnavatelé chtějí najímat mladé lidi, musí se jim přizpůsobit (jinak prostě nebudou mít nikoho). Takže to je přesně obráceně, než jak zněl původní argument. Nová generace si chce kontrolovat čas, chce mít po práci volný čas. A pokud chtějí podnikatelé dál vydělávat a mít nejlepší pracovníky, tak se musí přizpůsobit, snížit pracovní dobu a odložit začátek nástupu do práce na pozdější hodinu.

Dokud ale budeme žít ve společnosti, kde část lidí naprosto nezajímá vzdělání a žije v módu „už jsem se rozhodl, tak na mě nechoďte s fakty“, těžko dospějeme k nějaké pokrokové změně.

EDIT: Samozřejmě, že mám na mysli pouze střední školy. Studentů středních škol se týká změna rytmu spánku, proto by se pouze středoškoláků měla týkat i změna začátku výuky.

Zápisky ze střední #3

Den 36

Nižší nebo vyšší gympl? Toť otázka. Šel jsem na gymnázium, abych mohl učit na střední, takže jsem neměl velkou radost, že budu učit i na nižším gymplu. Ale vzal jsem to jako výhodu – už mám přípravy a mám základní představu. A výhoda je to i nyní, když už jsem v procesu. Ale zároveň jsou ty hodiny i zábavné a baví mě. Na vyšším gymplu to zatím moc „neumím“, nejsem si jistý, co si můžu dovolit, co nemůžu, kde je hranice. Na druhou stranu věc, kterou jsem už zmiňoval; na vyšším gymplu mám systémový problém – učit znovu ta samá dějepisná témata, která už studenti jednou nebo dokonce dvakrát probírali. A jelikož nechci tu a tu kulturu na našem území v pravěku probírat, neučím tam nějak extrémně odborně a k moderním dějinám mě zatím u starších nepustí. Na druhou stranu mě tam baví společenské vědy, protože mi přijde smysluplné tam naopak přidat větší odbornost v porovnání na základní škole. Takže dějepis na nižším gymplu a společenské vědy na vyšším gymplu?

Den 38

Věčné téma zápisků – seminář. Konečně proběhly normálně dvě hodiny. Prezentace studentů, moje doplnění, mezitím pár otázek, krátká videa. Na konci jsem dal prostor kritice, ale všichni říkali, že takhle je to v pohodě a lepší, než jen nudný výklad. Dám tam ještě nějaké cvičení a bude z toho moje klasická hodina, což může znít špatně, ale jelikož ani „moje klasická hodina“ není zaplněná výkladem, bude to snad v pořádku.

Den 45

Týden, kdy jsem byl odhalen! Alespoň ve větší míře. Studenti mě sledují na Twitteru a možná někdo čte i tyto řádky. A upřímně? Asi se nic nezměnilo, nic se nestalo (až na to, že právě text(y) zápisky na střední jsem přestal psát detailně a vydávám jen třetí závěrečný díl). Nechce se mi nikoho blokovat už jen z principu, znáte to, demokracie, svoboda a podobný věci (blokuji jen jednu studentku, která by podle věku ještě Twitter neměla mít). Nemám nikde žádné fotky nebo příliš osobní informace. Stejně je Twitter a tento blog jen další učitelská „věc“, která studenty časem přestane zajímat. Možná mi to pomůže v určité sebekontrole, víc si rozmyslím, co budu psát. Zatím jsem kvůli tomu nenapsal dva tweety. Samozřejmě to trochu divný je, protože se musím ptát sám sebe, proč někoho zajímá vlastní učitel, který navíc je i na sociálních sítích zase a opět jen učitel. Ale je to zatím v klidu (a to i v den číslo 99), proběhlo jen pár spikleneckých úsměvů a snad všichni chápou, že je školní život a život po škole.

Den 49

Napsala mi bývalá žákyně, která bude tento školní rok maturovat. A chce se stát učitelkou a jít po maturitě studovat pedagogickou fakultu do Brna, obor čeština a dějepis. A já myslím jen na to, co mladé lidi vede k tomu, že si vyberou právě pozici učitele a učitelky. Přece musí vidět realitu kolem sebe – ať už spolužáky či bývalé spolužáky na základce, politiky, rodiče, komentáře na internetu. A stejně do toho jdou. Stres. Zodpovědnost. Po nocích se připravujete, snažíte se o něco, pak si chcete vzít slovo jen na patnáct minut a stejně vám do toho někdo bude kecat. Nebo tohle mizí a v osmnácti prostě vidí jen tu hezkou stránku?

Den 50

Ta naše sociální bublina je něco neuvěřitelného. V neděli jsem vydal text na téma spánku v souvislosti se školou a s pár argumenty, proč by se mělo minimálně diskutovat o pozdějším začátku školy. Dnes mi nečekaně přišla kniha „Proč spíme?“ od jiného učitele, která řeší můj povrchní text na vědecké úrovni. Už jsem to psal, ale pořád si za tím stojím – věřím, že se povede školství reformovat právě díky několika málo učitelům a učitelkám a organizacím, v kterých jsou spojeni. Je to efekt sněhové koule – nabalují se noví a noví lidé, nová generace učitelů, některým zkušenějším se taky rozsvítí. Věděli jste, že jsme mohli mít ministra školství, kterému je pouhých 25 let? Ondřej Kania. To by byl teprve průstřel bubliny. Jen se nezastavit, dál trpělivě bojovat.

Den 75

Skoro měsíc jsem nenapsal ani čárku. Jen práce. Naštěstí mě to baví. Systém výuky už se zajel a já stihnu i dvě cvičení za hodinu. Což je ideální – místo toho, abych více času v hodině využil na více výkladu (nebo jeho větší hloubku), můžeme opakovat a procvičovat dovednosti. Tím pádem můžu pomalu začít myslet i na složitější věci, například úplně nové a zatím nevyzkoušené metody nebo projekty. S tím je ale spojen i další problém, který jsem tu už pravděpodobně zmínil. Omezený kopírování. K většině cvičení potřebuji kopírovat. Je začátek listopadu a já mám už utracenou půl svého kreditu. Chtěl jsem kopírovat obrázky do skupin, které musí být barevné (jednalo se o mapu okresů naší země, výsledky voleb, spokojenost v životě a podobné statistiky – tzn., že jsem vážně potřeboval barvy) a ty by mě vyšly na 560 kreditů. Tohle vážně skončí kampaní na hithit.cz.

Rozjíždí se i další věci, mimo výukové. Velký projekt, výstava pro Muzeum komunismu a soutěž o výlet do Berlína. Pořádání ekonomické olympiády. Alespoň pokus o dostání oblíbených tříd do Itálie. Hecování s nerozumnými studenty, kteří fandí Viktorce Plzeň nebo Spartě (fuj a fuj).

Všechno ale není jen veselé. Na nové škole mě potkala i zatím nejhorší událost během mého učitelování. Když se něco takového stane přímo ve vašem okolí, něco to změní. Všechny problémy jsou najednou nedůležité. Protože to nejsou skutečné problémy. Tak brutálně jednoduché to je. Špatná známka. Rozchod. Sportovní prohra. Poznámka. Dostat zaracha. Nemůžete jít večer ven. Rodiče vás nepustí do zahraničí. Nemáte peníze na šaty. Nemůžete najít správné kalhoty. Nic.

Učitel není důležitý a nemá takové slovo, aby někoho zastavil. Co znamenají „moudra“ učitelů pro někoho mladého? Pravděpodobně vůbec nic. Protože učitel je často automaticky nepřítel a „neví, o čem mluví“. A ano, vím, že někteří učitelé na některých školách jsou ******* a některé učitelky jsou *****, ale určitě se najde někdo normální na každé škole v republice, kdo je spolehlivý a komu se dá věřit. Samozřejmě, že učitel nic nevyřeší v daný moment, ale je to začátek. Sdílení pocitů a problémů, to je řešení.

Den 82

Končím jedno téma a začínám nové. V prváku skáču z Mezopotámie do Egypta. To znamená, že pro jistotu koukám do učebnice, abych věděl, co mám učit. Jedná se o takový kontrolní mechanismus. Samozřejmě už mám nějaké zkušenosti a vím, co bych chtěl naučit, ale jsem v novém prostředí, v nové lize, tak dělám kompromis mezi mými požadavky a požadavky systému. Učebnice je ale příšerná. Koukám na RVP a ŠVP a docela mě to zarazí. Vážně čumím. Stát chce prakticky (v případě Mezopotámie i Egypta) po studentech jen znalosti týkající se přínosu civilizace pro evropskou kulturu. Škola chce spojit vznik dané civilizace s přírodními podmínkami. Přidává „kulturní odkaz, památky“. To je konec. Navíc se stát nezajímá o to, jakým způsobem učíte. Učitel má svobodu. A žádné argumenty typu „to musíte vědět“ v případě Nabukadnezara, „je toho moc, nestíháme“ kdykoliv a kdekoliv, prostě neplatí. Samozřejmě tím narážím na moderní dějiny a fakt, že je stále někdo nestíhá. Vážně nechápu, co vlastně někteří učitelé o hodinách dělají, že nestíhají. O čem pořád mluví? A že to jsou zrovna učitelé, kteří mluví 40 minut v kuse. Těch 5 minut je káva ve sborovně. To jsou ti první, kteří by neměli mít problémy dostat se do roku 1989, pokud používají jen výklad a nemusí se zdržovat cvičeními. Na konci prváku budu hluboko ve středověku, na konci třeťáku budu mít probrané totalitní režimy po První světové válce. Bez výmluv. To mi za vynechaného Nabukadnezara stojí a doufám, že to studenti pochopí.

Den 91

Trochu volného času mi způsobilo pocit nostalgie. Ano, vzpomněl jsem si na starou školu a podíval jsem se na její sociální sítě. A vidím senzační projekty k výročí republiky a k výročí školy (starší než naše republika). Krásně to vypadá. Žáci po skupinách různých věkových kategorií chodí po různých dílnách, zkouší si věci na vlastní kůži. A pak mi dojde, že takhle by to mělo být každou hodinu. Trochu víc myslet na zákazníky. Tak jsem zavolal kolegovi a jen jsem slyšel horor o jiném kolegovi, jeho chování k žákům, stížnostech rodičů a jednání s ředitelem a byl jsem vyléčen z nostalgie. Ale obraz vytvořený na sociální síti byl hezký. No, všude je to stejné – musíte vypadat krásně, ale realita je jiná. Na stránkách bývalé školy, tady na blogu…

Den 100

Doba hájení skončila.

Všechno se zdá v pořádku. Snad nikoho moc nestresuji, hlavně když vidím, že každý už ve stresu je z každodenních testů a zkoušení. Snad jsem zatím nikomu neublížil, hlavně když vidím, jak učitelé mohou ublížit. Dokonce jsem zjistil, že existuje psychologický pojem „school anxiety“. Naučil jsem něco někoho? Upřímně? Těžko říct. Ale snažím se a snažit se budu dál. A „problém“ taky je, že toho už všichni poměrně dost ví a umí.

Čas na celkové hodnocení, SWOT analýzu.

Negativa

  • omezeno kopírování, ale velkou novinkou je, a teď přecházím od mínusu k příležitostem, že ředitel nemá žádné problémy s přidáním kreditů na můj účet

  • škola si zvyká na Bakaláře, takže zatím „divně“ zapisujeme známky na čtvrtletí a studenti nevidí známky, které dostávají z testů (což je velký problém, pokud chybí a obecně problém v tom, že prostě nevidí známky..)

  • v některých třídách chybí projektor

Pozitiva

  • absolutní svoboda

  • pohoda

  • pohoda s kolegy, s kterými se potkáváme a spolupracujeme

  • inteligentní studenti

  • díky tomu i rychlejší tempo hodiny, což znamená více cvičení a méně přednášení

  • nemusím (většinou) řešit blbosti během hodin (=vyrušování)

  • snad si studenti už zvykli; já určitě

  • v porovnání s minulou školou lépe zvládnutý systém suplování

  • v porovnání s minulou školou méně byrokracie (nemusím trapně zapisovat svoje příchody a odchody a nikdo nekontroluje, kdy přicházím; nemusím kontrolovat a zapisovat kdy a kde učím a pak to psát do výkazu práce…)

Hrozby

  • neprodloužení smlouvy

  • kvintáni mě příští pondělí zas vypráší ve fotbálku

Příležitosti

  • zapeklitost seminářů – jen přednášet je špatné, jen cvičení je taky špatné a na kompromis se mi zatím nepodařilo najet, ale je mi jasné, že musíme jen v módu teorie – příklad. Ale v hlavě mám nápad na „dokonalý“ seminář, který spočívá v tom, že máme několik seminářů společenských věd a super by bylo, kdyby u jednoho byla poznámka „příprava na maturitu“ a já bych mohl mít druhý seminář, u kterého by bylo jasně dáno, že přímo na maturitu nepřipravuje, ale věnuje se aktualitám, očekává se aktivní práce, témata jednou za měsíc vybírají studenti, bude se diskutovat a nepíšou se testy. Jo, sny musí být.

Začátek školy v 8:00 – příčina všech problémů?

Stres. Únava. Špatné známky. Jídlo během hodiny. Usínání během hodiny. Neschopnost vyjádřit se. Myšlenkami jinde. Sledování sociálních sítí během první hodiny. Co když vše popsané a spoustu dalšího má na vině jen brzké vstávání do školy? Nezapomínejme, že čím dál tím více lidí má problémy s usínáním, spánkem a jeho kvalitou. Následuje další seznam problémů a další nemoci ohrožující psychické zdraví. A pokud nejsme psychicky zdraví, nebude časem v pořádku ani naše zdraví fyzické.

Asi zde nemá smysl rozebírat důležitost spánku. Nejedná se pouze o biologickou nutnost, ale předpoklad pro duševní zdraví, správné rozhodování, dobrou paměť a „čisté“ myšlení.

A teď si představte rozvrh středoškoláka. V osm ráno nástup, často matematika nebo jazyk, kde je očekávaná plná připravenost. Nebo test z dějepisu, hned v 8:01. Škola končí například kolem třetí. Kroužky. Vlastní zájmy. Odpočinek. Čas s kamarády. S rodinou. Povinnosti do školy. Teď ještě jedna záležitost, kterou nelze popřít – podstatná část studentů musí ještě dojíždět do školy a ze školy, vstávat mnohem dřív a řídit se správnými odjezdy autobusů a vlaků. V důsledku spí průměrný středoškolák méně jak sedm hodin, zatímco biologická potřeba pro optimální výkon je osm až devět hodin (a to jsem šel ještě dolů, někteří odborníci uvádí až deset hodin).

Ve výsledku tak není absolutně možné, aby studenti podávali ve škole jakýkoliv výkon. Nezáleží, jestli chtějí nebo nechtějí, prostě nemohou. Tělo jim to nedovolí. Takže každý může nadávat na vzdělávací systém jak chce a stěžovat si na učitele nebo studenty, ale pokud se neposune čas začátku školy, neposune se ani výkon studentů.

Nedostatek spánků + špatný výkon ve škole = problémy. Krom nedostatečných výkonů ve škole a v zájmových činnostech (sport) to může být samozřejmě mnohem horší – deprese, agrese, špatné rozhodování a nedostatečná sebekontrola. Nebo si dá student radši něco na povzbuzení?

Tento text se dá strašně jednoduše zkritizovat za svou povrchnost. Samozřejmě. Vše, co je zde napsané, je staré minimálně padesát let – stačí si například vygooglit jméno „Mary Carskadon“. Samozřejmě naši komunisté se nestarali o duševní zdraví svých občanů (sami ho ničili), nestarali se produktivitu (celý systém založený na neproduktivitě), takže je pochopitelné, že se takové otázky neřešily. Museli tak přijít proradní kapitalisté, kteří otázky teoreticky vyřešili. No, ale my jsme pořád zaseknutí nejen v době komunismu, ale ještě za císaře. A v současnosti je téma školství vždy velkým tématem před volbami, posledních pár let i mimo volební období mezi nepolitiky, ale o čase začátku vyučování se nemluví z jednoduchých důvodů – máme mnohem hlubší a větší problémy. Údajně.

Pro obhajobu celého textu ale stačí porovnat vlastní vstávání v týdnu a přirozené vstávání o víkendech (v sobotu jsem vstával v osm, dnes v devět – a to nejsem středoškolák). Celkové „hodiny spánku“ jsou v moderní době posunuté a studenti mají vnitřně nastavené hodiny usínání na jedenáctou večer a později. A pokud vstávají tak, že nemají osm hodin spánku, začíná spánková deprivace a nemožnost optimálního výkonu.

Takže to vypadá, že tu máme velký střet – biologické potřeby středoškoláků VS zbytek společnosti, který má jiné zvyky a požadavky. Začátek školy je pochopitelně řízen druhou částí, protože když jdou dospělí do práce, musí jít i jejich děti do školy.

Samozřejmě proběhly různé experimenty – pár studentů si vyzkoušelo chodit do školy místo 8:30 na 7:30. Závěry jsou asi jasné – větší a větší problémy vyplývající z méně hodin strávených spaním.

Například American Academy of Pediatrics doporučuje začátek školy na 8:30 nebo později. V žádném případě dříve. Důvod? Jediný. Dát středoškolákům dostatek spánku.

Řešení v naší zemi? Vybrat pár středních škol ve všech krajích, kteří se budou chtít zapojit, dát jim pár peněz, nastavit začátek školy na dobu mezi 8:30 až 9:00, dva roky je sledovat a vyhodnotit výsledky. Pak porovnat s klasickými školami. Podivit se, napsat a podepsat pár papírů a můžeme začínat později. Pro dobro všech.

Pro zájemce nebo nevěřící dva odkazy:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4824552/

http://pediatrics.aappublications.org/content/early/2014/08/19/peds.2014-1697

Zápisky ze střední #2

Den 12

Začal víkend a najednou už je konec. Vážně urychleně. Přijde mi, že jsem celý víkend  propracoval. Připravuji se na pondělí, které mám docela zajímavý – učím osm hodin. A samotnému je mi to překvapením, ale beru to jako pozitivum. Na tak těžký den se mohu dobře připravit v neděli a učit osm hodin v pondělí znamená, že mám za sebou skoro čtyřicet procent svých hodin během prvního dne v týdnu.

Den 13

Učím prváky. Mluvím, ale ve skutečnosti přemýšlím, jestli to není úplně zbytečný – tím myslím učit je o pramenech, o pravěku. S vysokou pravděpodobností už to probírají potřetí. Představte si, kdyby se dějepis na víceletém gymplu rozsekal například na šest let. Bylo by spoustu prostoru jak pro dějepis, tak pro rozvíjení schopností (komunikace, týmová práce…). A ve zbývajících dvou letech? Čas na matiku, češtinu, angličtinu. A pro zájemce samozřejmě dějepisný seminář.

Den 15

Zvykám si na kabinet. Je to pozitivní a výhodné. Výhodné pro reálný život. Ale v důsledku života v kabinetě mám problém s komunikací virtuální s kolegy mimo můj kabinet. Že je vůbec neznám a některé jsem neviděl od prvního dne, to mi ani nevadí. Nepotřebuji je pro práci nebo život. Ale mrzí mě, že dostávám banální emaily typu „chybí Vám číslo hodiny u mé třídy“, ale když jsem prosil o výměnu třídy kvůli projektoru, ozval se jen jeden kolega z IT kabinetu s tím, že chce vědět, jestli mi někdo odpověděl. Padesát učitelů, ani jedna skutečná odpověď! A nebo když jsem psal jednomu třídnímu s dotazem na jeho žákyni (která vznesla určité požadavky na přístup k ní), odpověděl mi, „že to nechce řešit“.

Den 16

Od pondělí jsem nemusel nikoho napomínat. Zvláštní. Zvykám si na to, ale zároveň mě pak překvapí, když už někdo vyrušuje. Začínám pohodlnět. Dnes jsem šel do třídy s tím, že jsou v pohodě. A oni skutečně jsou. Mají relativně zájem, vždy někdo odpoví, vůbec nikdo neruší. A já si během hodiny uvědomil, že právě kvůli té pohodě ztrácím na ostražitosti. Hodinu jsem měl připravenou, ale neměl jsem žádnou „pecku“ cvičení. Povídám, ptám se. Krátký klip, otázky. Práce na dvě minuty, řešení. Zápis, otázky, odpovědi. Zápis. Šílená nuda. Alespoň mám motivaci příště to napravit a nepolevovat jen kvůli tomu, že stojím před super třídou.

Den 17

Seminář. Myslel jsem si, jak si to budu užívat, jak bude prostor pro cvičení a diskuse. A na aktuální dění. Místo toho studenti chtějí připravovat na maturitu. Což chápu. Ale oni jsou dokonce ochotni jet devadesát minut bez přestávky a poslouchat výklad, co napsal v té a té knize Aristoteles a co zas jinde napsal Tomáš Akvinský. Ale jo, i tohle chápu – chtějí mít vypracované otázky. To jim rovnou mohu poslat na email a v hodinách dělat něco zajímavého, ne? Vyjde to stejně – nebudou momentálně nic umět, ale budou mít zápis potřebný za rok a půl. Tohle je přesně onen „systém padajícího hovna“, o kterém jsem už psal – vysoká škola se učí X, dá si X do přijímaček, proto se z toho začne maturovat a když se z toho maturuje, musí se to učit. Učitelé to tím pádem považují za základ, no a když je to základ učiva, tak se to musí učit i na základce, ne?

Den 19

Směju se při pohledu na komentář k textu Dana Pražáka o začínajících učitelích. Je to něco ve smyslu „co na tom může být tak těžkého? Připravit si hodinu?“. No, nic, jdu dokončit a zkontrolovat včera dělané přípravy.

Den 21

Večer si vyměním pár zpráv s bývalou kolegyní, kamarádkou, která byla „vyhozena“, protože neměla pedagogické vzdělání. Mezitím vystudovala speciální pedagogiku a od září má speciální třídu se čtyřmi žáky. Asistentku si vybojovala až na začátku září. Její zpráva je voláním o pomoc, kde mimo jasně říká, že má problémy zajistit bezpečnost nejen dětem, ale i sobě. Systém selhává, „experti“ vystupují v médiích, ale když má kamarádka volá a zkouší desítkami hovorů týdně přivolat pomoc, nikdo jí nepomůže. Proč? Protože není nikdo schopen pomoci. Nikdo neví, jak v praxi pomoc. Poslední kapka, ponížení, zavolat na fakultu speciální pedagogiky UK a požádat o pomoc. Nic! Rána penálem do hlavy, hozená bačkora po učitelce, útok v družině. Zhroucení asistentky, protože ji dítě pokousalo. Naštvání na systém. To je jen jeden týden. Jedno dítě ze čtyř. Proč o tom píšu já? Teď a tady? Protože je to neuvěřitelný rozdíl – stejný den na gymplu ověřuje třída Trumpův tweet a stejnou hodinu dostali všichni bez výjimky za jedna z testu. Zatímco já si žiju na zámku, kamarádka kolegyně je ve sklepě, kde ji nikdo nevidí a neslyší…

Den 22

V kabinetě, myslím, jsme si lidsky sedli. Kolegyně mi pomáhaly od začátku, ale ve své sekci se shodneme nejen lidsky, ale i pedagogicky a politicky. Samozřejmě brzy hodnotit. A jak jsme se bavili, kolegyně začala mluvit o myšlence, kterou jsem řešil včera a trochu i na začátku září. Přijde mi, že jsem si na nové škole strašně rychle zvykl a říkám si kacířskou větu „co dál?“. Jde o to, že gympl je „nejvíc“, ve smyslu, kam se lze dostat, z mého pohledu. Pár let se budu snažit zlepšovat, ale co pak? Co pak, aby se ze mě nestala frustrovaná apatická konzerva? Vím, je to divný, mám smlouvu na dobu určitou a řeším takové věci. Ale tohle mě prostě skutečně napadá. Jak růst dál? Když jsem byl na základce, tak jsem se snažil, abych něco uměl a mohl jít na gympl. A co dál, když už jsem na gymplu?

Den 24

Semináře. Pořád s tím mám problém a pořád nevím, jak to uspořádat. Dnes byla většina studentů a studentek na exkurzi a v semináři nás zbyla jen třetina. Většina času práce ve dvojicích a prezentace výsledků, ale stejně mi to přišlo „mrtvý“. Pořád čekám na „normální“ seminář – byl úvodní, pak výklad, teď nás zase hodně chybělo. A příští pátek je svátek. Snad se do toho časem dostaneme tak, aby byly obě strany spokojeny.

Den 27

Docela náraz. Prakticky každá z osmi hodin mě něčím štvala, vždycky se našel někdo, kdo mě rušil ve chvíli, kdy neměl. Zase to možná souvisí s očekáváním. Moje chyba? Jejich chyba? Nevím. Vím, že se to spraví a že mě to překvapilo. Normální klasika, jako na základce – trávil jsem pět minut z každé hodiny napomínáním. Alespoň mi to tak přišlo.

Den 28

Poprvé za šest let ve školství mi někdo dovolil, abych se šel podívat na jeho hodinu. Výborná hodina, kvalitní učitel. A trochu uklidňující, že i kolegovi studenti v některých chvílích rušili, dokonce ti nejstarší na celé škole. Ale on to prostě vůbec neřešil, věnoval svou pozornost těm, kteří věnovali pozornost jemu. Taky je otázka, jestli studenti (jemu i mně) nerušili kvůli tomu, že máme evidentně „svobodnější“ výuku, žáci mají za úkol bavit se ve skupinách, a pak se už nevrátí do základní „tiché“ pozice. Kolega dokonce při prvním cvičení povzbuzoval studenty, ať opustí svá místa, pokud nevědí odpověď – správnou mají najít od spolužáků ve třídě. Není rušení jen daň za opuštění frontálního výkladu?

Den 29

Žáci na malém gymplu jsou vážně strašně nadupaní. Je neuvěřitelné, jak strašně moc chtějí vědět něco nového, něco se naučit. Kde a kdy se to ztratí?

Den 30

Týden končím v naprosté pohodě. Úplně všechny hodiny po pondělí proběhly ideálně. Kolegyni jsem půjčoval Tyranii od Snydera a budu půjčovat Opuštěnou společnost – což je pro mě něco nevídaného, že takové knihy mohu šířit dál. Další kolegyně šla kolem mého stolu, kde zrovna ležely studentské SWOT analýzy, a projevila zájem. Další chvíle, na které zatím nejsem zvyklý. Naprosto jiné prostředí.

Nutnost chyb a cyklus učení

Jedna z nejlepších a zároveň nejhorších vlastností učitele může být využití čehokoliv pro svou práci – čtení knihy nebo článků, sledování filmů nebo rozhovorů. Vždy se najde způsob, jak materiál využít.

Takto jsem nedávno četl článek o sportovci. Jedná se o projekt Bez frází, kde si sportovci píší své životní příběhy. V tomto případě šlo o hokejistu Michala Kempného, který v roce 2018 zvedl nad hlavu nejcennější hokejovou trofej na světě a to v době, kdy ho nesmírně obdivovali američtí i kanadští komentátoři jako důležitou součást týmu. Při tom přišel bez fanfár, pár měsíců předtím nehrál za jiný tým a pět let zpátky po něm jeho vlastní fanoušci házeli pivo. Ke konci příběhu se objeví věta: „Když dnes okolo sebe sleduju, jak pracují s mladými v Americe nebo ve Švédsku, jak sebevědomé a konstruktivní hráče promyšleně vychovávají, žasnu. Oni je nechají dělat chyby…

Hned jsem si poznamenal na Twitter: „Chyby jsou správný. Chyby jsou součástí učení. Ponižovat a seřvat někoho za chybu, je jeden z největších nesmyslů, co může učitel udělat. Z toho vyplývá, že nejlepší metoda je nechat žáky udělat chybu. A následně je nechat tu chybu opravit.

Což, jak se mi zdá, je v rozporu s tím, jak někteří z nás učíme a reagujeme. A otázkou je, jestli se to netýká i některých rodičů. Dává to jasný smysl a je to dokázáno výzkumy (odkaz na konci textu). Pokud se mi nepodaří odemknout jedním klíčem, zkusím to druhým. Pokud si popletu hlavní města Argentiny a Brazílie, vím, že příště to prohodím a bude to správně. Příště to „vytáhnutím z hlavy“ upevním a znalost je na světě.

Jak na to v praxi?

Známý učební model je „Bloomova taxonomie“. Ale…Pamatujete si, jak vám ve škole učitelé něco tak moc cpali, až vám to znechutili? Třeba Komenského? To je můj případ, jak u Komenského, tak i u Bloomovy taxonomie. Pokaždé, když slyším dnes „Bloom“ nebo „taxonomie“, tak mě začne bolet břicho. Přijde mi, že mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, co se prakticky za všemi jednotlivými kroky skrývá. Nebo jsem to možná nikdy nedokázal pochopit, protože jsem na to neměl mozkovou kapacitu. Představa vědomého rozpracování šesti stupňů učení je nejenom náročná na přípravu, ale pro mě prostě i nepraktická. Samozřejmě každý učitel někdy se svými studenty cyklem projde, aniž by o tom věděli. Osobně používám jiný systém, který stojí neviditelně v pozadí každé hodiny a každého tématu. Originál se jmenuje Kolbův učební cyklus. Jak už to tak bývá, jedná se spíše o inspiraci, kterou jsem si upravil pro své potřeby.

Čtyři jednoduché fáze učení.

  1. Obecně se jedná o jakýsi úvod, brainstorming, který pokaždé vypadá jinak. Jednou skutečný brainstorming („Co už víte o středověku?“), podruhé práce s textem („Zjisti, co to je Studená válka.“), potřetí skupinová práce („První skupina připraví výstup k bitvě o Británii, druhá o operaci Barbarossa a třetí o útoku na Pearl Harbor.“). Zadání může být jakékoliv. Jde o to, že se jedná o úvod do tématu, o kterém učitel ještě nemluvil. A mluvit bude až po žácích.

  2. První slovo učitele, první práce s případnou chybou. V této fázi je na řadě reflexe, čtení či opravování prací z první fáze. Obecně dochází na čas výkladu, kde se ideálně všechno ujasní, vysvětlí a pokud byly chyby, tak se zdůrazní skutečná verze.

  3. Třetí fáze se opět rovná práci žáků. Jde hlavně o připomenutí a zopakování procesu z fáze číslo dva. Může jít o soutěž, pracovní list, video, skupinovou práci – cokoliv učitele napadne. Téma je samozřejmě stejné, jako při prvních dvou fázích. Jakékoliv cvičení je opět ukončeno reflexí, opravou. Zde už je jasně vidět, kdo chápe a kdo nechápe téma. Poté je třeba ještě dokončit tuto fázi a upravit případný plán na poslední fázi.

  4. Finále. Test. Po testu opět kontrolování chyb a práce s ní. Zde už jasně učitel vidí, jestli, kdo a jak chybuje. Pokud má chybující zájem, může si látku opravit, domluvit se s učitelem na formě opakování.

Závěr

Je vidět, že se jedná o naprosto jednoduchý model, žádná „alternativní škola“, ale obyčejná realita. Jde jen o uvědomění si kruhu a napasování látky a cvičení do modelu. Žák si tak minimálně třikrát projde tématem. Pokud přidáme úvod do hodin a krátká připomenutí klíčových pojmů na konci hodiny, zazní jen „ježiš, už to opakujeme asi popadesátý a všichni to chápeme, jdeme dál“. A není to přesně to, co všichni chceme slyšet?

Příští text bude navazovat právě na tento cyklus učení a práci s chybou, aby to nebylo jen o teorii, ale zkusím předvést i praktický příklad. Vezmu podle některých nejtěžší téma pro učitele dějepisu – Odsun Němců, a na tomto tématu ukážu všechny fáze znovu.

Odkaz

Důležitost chyb pro učení, argumenty, experimenty, si může každý najít sám. Ať jsem dám cokoliv, tak to každý může zkritizovat a říct, že se jedná o špatný zdroj. Ale jeden jsem vybral – jedná se o text v „Psychology Today“, který odkazuje například na výzkum na Stanford Univerzity.

https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-moment-youth/201109/mistakes-improve-childrens-learning

Zápisky ze střední #1

Netradiční formát, já vím, ale musel jsem. Na následujících řádcích je krátký deník, který jsem se rozhodl psát při prvních dnech na střední škole. Je to pro mě velká změna, i proto jsem k tomu přistoupil. Bude mě to zajímat na konci roku, ale i za pár let. Stejně jako si po letech čtu zápisky z cest. Někteří z vás to určitě také dělají, je to forma sebereflexe a terapie. Zatím mám v plánu psát si zápisky a zveřejňovat je prvních sto dní na střední škole (a plány jsou pochopitelně od toho, aby nevycházely nebo se měnily).

Den 0

Až v poledne se dozvídám, kdy jdu do práce. Jak znepříjemnit učitelům začátek školního roku? Dát každý den povinné školení, včetně prvního dne, kdy jdou žáci do školy.

Den 1

Překvapení. Ráno si dokážu strčit kartáček do úst a nevyvolat tím zvracení. Do práce s úsměvem. Porada je asi všude stejná – vždy někdo slaví, vždy se někdo ozve s vtípkem, chvílemi učitelé kecají víc, než žáci. A když dojde na IT, ocitáme se v druhé třídě na základní škole, kdy žáci mají poprvé zapnout počítač.

Den 3

Včera jsem zjistil, že mám omezené kopírování. Celý den jsem se snažil uklidnit, že to zvládnu. Samozřejmě, že to zvládnu. Ale dnes jsem přišel do školy a zjistil, že k dispozici nejsou ani obyčejné prázdné kancelářské papíry. Zjistil jsem, že to ale není problém naší školy, ale celého systému. Což je, z mého pohledu, snad ještě smutnější.

Den 6

První skutečně školní den. Třetího září. Překvapivě – vím, že nebudu učit a nečeká mě nic zlého, je mi ráno špatně. Přicházím do kabinetu a tam nikdo není. Zvláštní. A pak mi dochází, že na střední je asi jiný systém, jiný přístup. Pokud nejsem třídní, proč bych chodil do školy? Ale kolegyně přichází pracovat, jen v době, kdy už žáci odchází. Neexistuje stanovená doba příchodu nebo odchodu a tím není ani nutnost úředně zapisovat tyto informace (jako na základní škole). Užívám si ještě svobodu na ulici a při nákupech, protože mě nikdo ze studentů a studentek nezná.

Den 7

První hodina. Pak čtyřhodinové čekání a další dvě hodiny. Samozřejmě jen představování. Je zajímavé mít dospělé osmnáctileté studenty a za „chvíli“ přejít k těm nejmladším, kterým je kolem jedenácti let. Dlouhou pauzu využívám k otravování mých dvou kolegyň, které jsou skvělé a pomáhají mi se zorientovat. Odpoledne jsem napsal na Twitter, jak moc mě překvapili nejmladší žáci svými znalostmi z mediální výchovy (hoax, neoznačená reklama, ale bohužel padlo i jméno Putin).

Den 8

Dnes jsem dokonce i učil! A tak jsem hned po práci běžel domů znaven dát si krátkého šlofíka. Po probuzení jdu na počítač a na internet pochopitelně. A nestačím zírat. U mého včerejšího tweetu mají sraz lidé, kteří si pak píší na svůj profil „Ať žije Putin“ a mě označují za „zrádce vlasti“. A to je pro mě „nejjemnější“ označení mezi těmito lidmi. Za chvíli vychází článek na Parlamentních listech. Paráda. Samozřejmě přichází i pozitivní odezva. Ale sto tisíc lidí na mém profilu za jeden den je pro mě moc, necítím se zrovna v pohodě a na dva následující dny mizím z internetu.

Den 9

Po včerejším večeru jsem nespal. Což přežiju, není to poprvé, ale obávám se, jak budou vypadat moje hodiny. A děje se něco neuvěřitelného – po pár minutách se už usmívám a jedu naplno. Nežiju totiž v jedné sociální internetové bublině, ale hned ve dvou. Ta druhá je naštěstí moje pracovní reálná bublina tvořená živými lidmi. A ta mi zlepšila naládu. Jedu šest hodin v kuse a mezitím dva dozory. Řikám si, jestli je náhodou nedržím jako jediný učitel na škole. Po pěti letech na základní škole je příjemné zjištění, že nikoho vlastně nezajímám a můžu se v klidu věnovat vlastním myšlenkám, práci a životu.

Den 10

Těším se do práce. Začínám třídou, kterou jsem si hned první hodinu extrémně oblíbil. K tomu jim stačil úsměv, pohoda, pár vtípků a především komunikace. Zatímco před skutečným začátkem školy jsem si říkal, jaká je to hrůza učit bez papírů (které jsem si nakonec koupil za vlastní peníze), po pár dnech mi blikají v hlavě i další poznatky. Dochází mi panující určitá úroveň svobody na střední. Jsme na začátku roku, z hodiny zbývalo pět minut, prohodím „Ok, to je vše. Můžete si sbalit“, mezitím se otočím, vypnu počítač a třída je pryč. Což mi vůbec nedošlo, že se stane. Na základní škole jsem žáky v pátek pustil o dvě minuty dřív, doprovodil je do jídelny a zástupkyně mě seřvala. A svobodu mám samozřejmě i já, nikdo mi neleze za zadkem a nekontroluje mě, nikdo mi necpe svoje názory na výuku. Taky se děje další věc, symbolické zakončení prvního týdne – po cestě domů přes město mě zdraví první studenti a studentky. Naštěstí se usmívají a mně přijde, že už tu jsem delší dobu, než jeden týden.