Inkluze – rok poté

Za prvé. Pokud někdo žije v hyperkorektním světě, nebude tohle ideální text, protože bude popisovat realitu. A navíc, bude se škatulkovat.

Za druhé. „Rok poté“ je mediální zkratka. Inkluze nezačala na startu školního roku 2016/2017, ale dávno před ním. Důkazem jsou žáci, které učím už několik let. Na začátku školního roku k nám přišla nula „inkluzivních“ dětí. Zajímavé a aktuální téma by bylo jiné – kolik dětí k nám přišlo z rozbitých rodin po těžkých rozvodech a několikaletých tahanicích rodičů o dítě. Takové dítě je naprosto psychické zničené a po emoční i sociální stránce „nepoužitelné“. Ale…

Bylo naprosto nemožné nevysledovat určité typické znaky pro podobné handicapy, ale také pro handicapované s asistentkou nebo bez asistentky. Všechny žáky učím alespoň dvě hodiny týdně, minimálně jeden rok, maximálně tři roky.

Jak vypadá inkluzivní třída?

Žák D (osmá třída) a žákyně N (šestá třída) mají oba asistentky. Oba mají (samozřejmě) všechny možné „dys“ a společné mají i problémy s chůzí a celkově pohybem končetin a motorikou. Ze schodů sami nemohou. Psaní jim činí problémy.

Asistentky jim pomáhají v hodinách, s chůzí a s dalšími záležitostmi. Tím je drží v ochranném kruhu, v zóně komfortu. Pokud tito žáci nechtějí nic dělat, nemusí, asistentky jim zápis zapíšou. Ochranný kruh také ale znamená, že k žákům se nedostane žádný jiný spolužák. Naprostá izolace, bez přátel a bez spolužáků, kteří by pomáhali. Nebo jednoduše, kteří by s nimi pokecali jako normální spolužák bez ohledu na handicap. Avšak žádná komunikace se spolužáky se nekoná a tedy nevím, jestli to chápu správně, ale vlastně ani žádná inkluze. Handicapovaní žáci v třídě jsou fyzicky, ale nikoli sociálně či mentálně. Nikdo si jich nevšímá – jak v dobrém (nikdo je nešikanuje), tak ve zlém (nikdo s nimi nechce spolupracovat a proto je nelze zapojit přes skupinové práce). Na výlety a jakékoliv akce nejezdí, protože jim překáží handicap.

Menší práci v hodině zvládnou, testy na dvojky a horší známky. Problém propadnutí zatím nehrozí.

*

Žák S (sedmá třída) brečí na prázdné chodbě. Snažím se mu pomoct. Ptám se, co se stalo. Žák se po mně agresivně ohání a vyhání mě pryč. Odcházím tedy jinam a situaci pro jistotu sleduji z dálky. Nakonec jsem zjistil, že si z S dělali kluci ve třídě srandu a S se „zhroutil“, protože je to pořád to samé. Už několikrát měl záchvat – sekne se, je agresivní, neposlouchá, nevnímá a jede si svoje – většinou to znamená někoho udeřit.

S nemá asistentku (i když třídní učitel o ní už dva roky bojuje a od září, do osmé třídy, snad konečně přijde) a to znamená jednu věc – je zapojen do kolektivu. Bohužel zapojení do kolektivu vypadá tak, že se ostatní žáci S posmívají a během dvou let už bylo několik rvaček. Kdo asi vyhraje? Žák má určité „tiky“, kdy začne tleskat. Spolužáci to pak napodobují.

Během hodin kvůli špatnému zraku nemůže číst z tabule ani prezentace, proto nedává pozor, většinou si čte z učebnice úplně jiné téma. Pak zápisky dostane, aniž by si je přečetl. Takže téma neslyší, nevidí, nečte a pak se ho nadrtí na test. Kromě „dys“ má i problémy s nohou, ale nepoužívá žádnou hůl.

Druhý podobný případ je žák F v šesté třídě. Opět bez asistentky. Opět zapojený v kolektivu. Během šesté třídy se ukázal velký rozdíl ve znalostech a dovednostech v porovnání se zbytkem třídy. A to je už cítit v třídě jiná atmosféra – všichni vědí, že žák F dostane pětku, že nebude vědět odpověď. Tím, že je bez asistentky, nemá ani sešit, učebnici a další pomůcky. Nejen že nemůže psát zápis, protože nemá sešit, ale F nemá ani tužku (samozřejmě negativní roli tu hraje i rodina). Většinu hodiny je naprosto mimo. Hodinu jsme si říkali, co je reklama. Ukazovali jsme si videa, koukali na plakáty. Stejně jsem se na konci hodiny nedozvěděl, co reklama je. Ani naznačeno, ani slovo. Výsledkem je totální propadnutí, které jsem ještě nezažil – pravděpodobně pět nebo šest nedostatečných na vysvědčení.

Kde je chyba? V žákovi? Učiteli? Podle mě za podobný zásek v šesté třídě a totální krach mohou učitelky z prvního stupně, které aby nebyly za zlé, tak nechaly F projít vždy dál. Když mu chybí základy z prvního stupně, už nemá šanci je někdy dohnat a je odsouzen k tomu vždy být nejhorší. Takový je výsledek inkluze. Sice je ve třídě zdravých žáků, ale nikdy nezažije úspěch.

Oba žáci nevymyslí nebo nestíhají o hodinách vůbec nic. Pro představu, pokud dám žákům, aby vymysleli křížovku pro spolužáky, nedočkám se vůbec ničeho.

Další řádky jsou možná nejhorší. Kvůli posmívání S bylo několik žáků předvoláno před výchovnou komisi, kde prostě všem do očí řekli, co si myslí. Takový žák nemá na naší škole co dělat a patří do nějakého ústavu, jejich slova. A samozřejmě i samotný žák S si bolestně uvědomuje, že je jiný a že do třídy nepatří. Jak se asi cítí? Přemýšleli o tom úředníci, když chystali plány na inkluzi? Druhý žák, F, dostal od spolužáka botou do hlavy. Oplácel a žáka strčil. Bohužel, postrčený žák spadl na topení a rozbil si hlavu. Přišla matka a opět argumentovala stejně – „takový žák na normální školu nepatří.“ „Normální“ žáci se mezi „inkluzivními“ děti necítí dobře. Naopak dost dobře cítí, že dostávají speciální pozornost a pak, následuje velké překvapení, tvrdí, že jim všichni učitelé nadržují a neplatí stejná pravidla pro ně, jako pro handicapované.

*

Abych nepsal jen o extrémech. Existuje spoustu žáků pouze s „dys“ nebo poruchou pozornosti. V takovém případě záleží extrémně na rodičích. Jsou příklady, kdy si podobného problému učitel ani nevšimne a navíc vše skončí jedničkou. Když se dozvím o některých žácích, jaké by měli mít problémy, tak vůbec nechápu. Dnes je módou mít papír na poruchu a ve škole individuální vzdělávací plán. Máme ve škole třídu, v které je třicet dětí a deset z nich má „papíry“. To znamená, mají potvrzení na poruchu a často individuální vzdělávací plán. Jediné, co začalo v září 2016 je právě móda IVP – individuálních vzdělávacích plánů. Na celkově čtyři sta žáků na obou stupních jich máme nově během školního roku čtyřicet. Jsou žáci a rodiče, kteří specifické poruchy učení ne zcela chápou a používají to jako výmluvu, aniž by něco udělali. Chápou to tak, že dítě má poruchu, škola mu sníží požadavky a dítě pak nemůže propadnout. „Paní z poradny říkala, že Honza nemůže propadnout, nemůže dostat pětku a měl by nejhůř dostat jen trojku.“ Takové matky spoléhají vyloženě jen na papír a už nechápou druhou stranu – oni se musí doma věnovat svým dětem s extrémní pečlivostí a trpělivostí a být pro ně oporou. Podle individuálních vzdělávacích plánů mají rodiče žáků s plány chodit každých čtrnáct dní do školy. Nemusím to rozvádět – rodiče prostě nechodí a tím selhávají v něčem, co sami vyžadovali.

*

Pokud má žák asistentku, dokáže základní školou určitě projít. Ale bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Pokud je bez asistentky, má šanci projít základní školu rozhodně menší a navíc si žáci prochází těžkým prostředím, kde nezažijí úspěch a kde jsou neustále odmítáni.

Inkluze sama o sobě není špatný nápad, ale nemá jasná pravidla nebo má prostě špatná pravidla. Za všechny jmenujme v praxi nesmyslné rozhodování, kdo právo na asistentku má a kdo nemá. Druhý největším problémem podle mě je, že není stanoven maximální počet inkluzivních dětí na počet neinkluzivních dětí. Pokud máte ve třídě třicet dětí v pubertě, z nich je deset inkluzivních, nemáte jako učitel šanci. A kdo pyká? Nejlepší děti nestihnou probrat látku potřebnou na přijímací zkoušky. Některé děti nikdy nezažijí úspěch. Některé děti nikdy nepromluví a nebudou mít kamarády. Pykají všichni. Ale nejvíce ti chytří a se zájmem, protože jejich ambice jsou zkaženy. A pak nejvíce jsou trestáni ty děti, které měla inkluze zachránit.

Mám už nezvratitelný pocit, že inkluze nejvíc škodí samotným handicapovaným, protože jim inkluze dává pocítit, že jsou jiní a proto ve svých vlastních očích na takovou školu nepatří. Čím starší takové dítě bude, tím víc se tak bude cítit a tím víc vyloučenou bude.

Ačkoliv jsem byl a v některých případech jsem inkluzi nakloněn, v našem českém případě je to zpackaná práce několika úředníků, která dopadá jako každý jiný státní zásah – zásah jde vedle a přináší neočekáváné a většinou i zcela opačné výsledky a důsledky.

Reklamy

Simulace soudního procesu

Jedna z pouček moderní výuky říká, že žáci musí událost prožít, aby jí zpracovali, pochopili a tím si jí i zapamatovali. Můj první článek na blogu byl o tom, jak jsem na žácích vyzkoušel slavný experiment, když jsem z nich udělal nacisty. Tedy, pokusil jsem se. Také jsme obchodovali s akciemi, zakládali podniky, o čemž zde už je taky text. Ale možná nejtěžší je uspořádat simulaci soudního procesu. Dnes, když nám skončil druhý ročník školního procesu, můžu napsat s klidem, že pro žáky je to i nejlepší projekt.

Devátá třída. Červen. Kdo jen trochu sleduje svět kolem sebe, dokáže si to představit. Vysvědčení je nezajímá, přijímačky dááávno za sebou, do školy moc nechodí a rozhodně se jim nechce učit. Právě simulace trestního řízení, pro moje žáky přece jen něco neobvyklého, dokáže jejich pozornost ještě vzbudit a na pár hodin je zapojit.

Jak na to?

První je samozřejmě naučit žáky právo, aby měli alespoň nějaké znalosti a dovednosti. Klíčové je najít nebo vymyslet “správný” proces. Samotná simulace procesu nemusí pro žáky nic znamenat, pokud i případ nebude zajímavý. To, že učitelství není jen o osmi hodinách ve škole, dokazuje mnou nalezený případ. Jde totiž o soud a příběh z knihy “Jako zabít ptáčka” od Harper Lee. Hodně zjednodušeně jde o případ znásilnění (ahhh, žáci zbystřili). Další plus? Odehrává se téměř před sto lety. Což je excelentní pro mě, protože nemusím řešit DNA, otisky prstů a podobné věci, které prostě do školy neseženu a s žáky je o hodině nevyřešíme (první rok jsem jasně neřekl, že se jedná o sto let starý proces a dostal jsem žádost o “výtěr” oběti). Prostě musí přijít “oldschool” práce.

Jak to uspořádat ve třídě? Vymyslet role. Herci – dva svědci, obžalovaný, oběť. Novináři. Soudce. Žalobci. Obhajoba. Porota. Malíř. Lidi, kteří připraví místnost. Policie. Pokud někdo umí, ať vyrobí kladívko (skutečně se stalo). Vždy záleží na počtu dětí ve třídě – loni jsem měl třicet holek, měl jsem proto i porotu a malířku. Letos v patnácti to byla jiná liga. Důležité je zdvojení – soudce a právníky na obou stranách mám vždy dva, aby proces mohl jet dál, když někdo bude chybět. Pokud na hodinu dorazí všichni, alespoň si navzájem poradí a týmově vymyslí pravděpodobně lepší otázky a “teorie” a podají jako celek lepší výkon. Sice nechávám žáky hlásit se na jednotlivé role a nikoho do ničeho nenutím, ale druhý rok se to ukázalo jako chyba. Měl jsem právničku, která se bojí mluvit, je introvertní a tak položila jednu otázku a pak si sedla, aniž by něco řekla. Šerifa, který byl na místě činu jako oficiální autorita, se ani nezaptala, jak vypadalo místo činu. Fiasko. Příští budu pokračovat stejně, opět se žáků zeptám. Ale budu více usměrňovat. Platí pravidlo platné pro všechny situace ve škole – jako demokracie to musí vypadat, ale vždy musí rozhodnout učitel. Ale zkušenost pro mě. Tentokrát je prostě tento projekt místo pro lidi, kteří se chtějí předvádět. Herecké výkony mám vždy perfektní – slzy, ale i nečekanou improvizaci, kdy brečím smíchy. A pokud si vyberete zkorumpovaného šerifa, možná vás čeká i manipulace s důkazy…

Před samotným procesem dávám žákům úkol na počítačích. Každý si hledá svoje – soudce hledá, jaký je vlastně jeho úkol, jak postupuje, jak trestní řízení zahajuje, co říká, které straně dá možnost položit první otázku, jak vynáší rozsudek apod. Dva lidé hledají a malují si návod na papír, jak vypadá místnost soudu a další hodinu to mají na starost, já ani nehnu prstem. Právnicí mají jasný úkol přímo při trestním řízení, proto hledají odpovědi na moje úkoly – kdo to je obžalovaný, co to je presumpce neviny a především, jaké jsou orgány činné v trestním řízení a jaké jsou jejich úkoly (co dělá policie, co státní zástupce a co soud). Herci se učí role. Opět důležité – samozřejmě se neučí zpaměti, ale jen rámec, protože nemáme tušení, jaké padnou otázky. Proto je důležité mít obsazené hlavní postavy žáky, kteří mají rádi pozornost, utáhnou tlak a zodpoví nečekané nebo vyloženě hloupé otázky.

Další hodinu už začíná proces. Vysvětlím všem případ. Určím, kdo půjde první k výpovědi. Pět minut na přípravu otázek, mezitím se připraví i místnost. Všem rozdám papíry, ať si mohou psát poznámky. První svědek. Otázky. Odpovědi. Vše řídí soudce, který ví z minulé hodiny na počítačích, jak to chodí. (A samozřejmě dostal rady.) Já jako učitel jsem skrytý, nikdo se na mě nekouká, vše jede automaticky. Hotovo. Druhý svědek. Opět pět minut pauza na přípravu otázek. Znovu otázky. Takhle se dostaneme až ke konci. Závěrečná řeč. Pak už “…jménem republiky”, což si teď při psaní uvědomuji, jak velký to je nesmysl, když řešíme případ z Ameriky, ale je to prostě náš školní proces, který je potřeba upravit, abych zaměstnal všechny žáky, aby to dávalo smysl především pro žáky. Filtrujeme realitu.

A dvakrát po sobě jsem měl výborné reakce. Žádné červnové otrávené grimasy. Dokonce jsem měl i reakce po roce, když na to žákyně vzpomínaly. Letošním deváťaci vytýkali jednu věc – absenci některých žáků a to samozřejmě neovlivním. Proto je extrémně důležité zdvojení, které jsem vysvětloval dříve. Jedna z nejlepších věcí je, že každý žák si vybere to, co se mu líbí a to, co je pro něj přirozené. Žačka, která šla na uměleckou školu, malovala průběh soudu po americkém vzoru (i když soud probíhá po vzoru českém). Kdo se nechce předvádět, napíše o procesu článek do “novin”. A i když řešíme případ sto let starý, není důvod, proč by pár lidí nemohlo natočit televizní reportáž o případu.

Samozřejmě po skončení procesu je možná reflexe, dotazník, diskuse apod.

————————————————————————————————————————–

Níže nabízím přepis otázek a odpovědí ze soudního procesu z knihy “Jako zabít ptáčka”. Knihu napsala Harper Lee a přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek. Vydala Mladá Fronta a.s. v roce 2015. Jedná se o případ, který jsem dvakrát použil já. A řešení? Nejsem si jistý, jestli má smysl řešení nabízet. Výsledek v knize dopadl odsouzením z rasistických důvodů, pokud se nepletu. Ale žáci budou mít jistě jiný rozsudek a to není žádná chyba. Cílem není dojít ke stejnému výsledku. Cílem je, aby žáci došli k vlastnímu rozsudku. (Jména postav jsou změněná, aby si žáci nenašli výsledek a “fintu” na internetu. O jakou knihu jde jim říkám až po vyhlášení rozsudku.)

Výpověď svědka
Šerif

Š: Byl jsem zavolán. Přiběhl pro mě Robert. Pan Robert Novotný. Bylo to večer 21.listopadu. Zrovna jsem se chystal odejít z kanceláře domů a v tom přiběhl pan Novotný. Byl celý rozčílený, ať prý jedu honem k němu, že mu nějaký negr znásilnil dceru.
O: Jel jste?
Š: Skočil jsem do auta a hned jsme jeli.
O: Co jste zjistil?
Š: Našel jsem jí ležet na zemi uprostřed přední světnice, je to ta napravo, když se vejde. Byla pořádně potlučená, ale zvedl jsem jí na nohy, opláchla si obličej na vědru v rohu a řekla, že už jí je dobře. Ptal jsem se, kdo jí to udělal a ona řekl, že prý Tom. Jsem se jí zeptal, jestli on jí zmlátil, a ona řekla, že prý ano. Zeptal jsem se, jestli jí zneužil a ona řekla, ano, že prý jí zneužil. Tak jsem zajel k nim domů a přivedl Toma k Novotným. Prohlásila, že to je on, tak jsem ho sebral. To je všechno, co se seběhlo.
O: Zavolal jste lékaře?
Š: Nezavolal.
O: Nikdo nezavolal lékaře?
Š: Ne.
O: Proč ne?
Š: Nebylo toho zapotřebí, pane. Byla důkladně zřízená. Rozhodně se něco semlelo, to bylo hned vidět.
O: Popište prosím její zranění.
Š: No, byla potlučená všude na hlavě. Na pažích už jí naskakovaly modřiny, a to se stalo asi před půl hodinou.
O: Jak to víte?
Š: Říkali to oni. Stejně ale byla pořádně pohmožděná, když jsem tam přijel, na oku se jí dělala podlitina.
O: Na kterém oku?
Š: Počkejte…Na levém.
O: Bylo to její levé oko, když stála proti vám, nebo levé, když byla obrácena stejným směrem jako vy?
Š: O tak, to tedy bylo její pravé oko. Bylo to na pravém oku. Teď si vzpomínám, bylo potlučená na té straně obličeje…
O: Opakujte prosím.
Š: Že to bylo její pravé oko.
O: Jaká byla další zranění?
Š: Měla modřiny na rukou a ukazovala mi krk. Měla na hrdle zřetelné stopy po prstech.
O: Kolem celého krku?
Š: Řekl bych, že kolem dokola. Měla tenký krk, každý by ho sevřel.

Výpověď svědka
Robert Novotný
Otec oběti

O: Jste otcem Marie Novotné?
R: Ano, prosím.
O: Svými vlastními slovy, pověděl byste nám prosím, co se událo navečer dne 21.listopadu?
R: Vracel jsem se z lesa s náručí chrastí, a zrovna když jsem došel k plotu, slyším uvnitř v domě vřískat Marii jako píchnutý prase…Bylo to zrovna když zapadalo slunko. Marie teda vyváděla jako utržená, a tak praštím s dřívím a utíkám jako divej, vběh jsem ale do plotu a když jsem se vyplet, doběhnu k oknu….a vidím tamhle toho negra černýho, jak mi šoustá Marii.
O: Byl jste u okna?
R: Ano, prosím.
O: Jak vysoko je okno od země?
R: Asi metr.
O: Mohl jste vidět celou místnost?
R: Ano.
O: Jak to v místnosti vypadalo?
R: Bylo tam všechno zpřeházený, jako po rvačce.
O: Co jste učinil, když jste spatřil obžalovaného?
R: Oběhl jsem dům, abych tam vrazil, ale on utek předníma dveřma zrovna přede mnou. Dobře jsem viděl, kterej to je. Měl jsem plnou hlavu Marie, než abych za ním utíkal. Vběhl jsem do domu a ona tam ležela na zemi a ječela.
O: Co jste učinil pak?
R: Utíkal jsem co nejrychlejc pro šerifa. Poznal jsem dobře, kterej to je, bydlel dole v tom negerským hnízdě, každej den chodil kolem. Pane soudce, patnáct let žádám okres, aby se tam to hnízdo vyčistilo, je nebezpečný mít je nablízku a ještě mi znehodnocujou majetek.
O: Děkuji.
O: Spoustu běhání pane. Doběhl jste pro lékaře?
R: Nebylo třeba. Co se stalo, to jsem viděl.
O: Ale já nechápu jednu věc. Copak vám Mariin stav nedělal starost?
R: Samo sebou. Viděl jsem, kdo to udělal.
O: Nenapadlo vás, že by k ní měl ihned přijít lékař?
R: Vůbec mě to nenapadlo, v životě jsem k nikomu z rodiny doktora nevolal a kdybych ho zavolal, stálo by mě to hodně peněz.
O: Co zranění? Pan šerif popsal modřinu na pravém oku…
R: Souhlasím se vším, co řekl šerif.
O: Umíte číst a psát?
R: Jasně.
O: Ukázal byste nám, jak se podepisujete?
R: /podepisuje se levou rukou/

Výpověď obžalovaného
Tomáš Fiala
25 let, ženatý, tři děti
Trestní rejstřík – 30 dní ve vězení za výtržnost (rvačka)

O: Znal jste Marii?
T: Ano, musel jsem chodit kolem jejich domů každý den, když jsem šel na pole i z pole.
O: Na čí pole?
T: Já sbírám bavlnu u pana Sobotky.
O: To jste sbíral bavlnu v listopadu?
T: Ne, prosím, na podzim a v zimě pracuji u něho v domě a na farmě. Dělám u něho skoro pořád, jak je rok dlouhej.
O: Říkal jste, že jsme musel chodit kolem domku Novotných. Dá se jít jinudy?
T: Ne, o jiné cestě nevím.
O: Oslovila vás někdy Marie?
T: Ale to se ví, prosím. Já jsem vždycky pozdravil, když jsem šel kolem a jednou mě pozvala dovnitř na dvůr, abych jí prej rozštípal skříňku.
O: Kdy vás požádala, abyste jí rozsekal tu skříňku?
T: To už bylo dávno, loni na jaře. Pamatuje se na to, poněvadž se zrovna chodilo okopávat a měl jsem s sebou motyku. Řekl jsem, že nemám nic než tu motyku, ale ona, že prej má sekeru. Dala mi tu sekeru a já jí tu skříňku rozsekal. Řekla: To abych vám asi dala peníze, že jo? Povídám: kdepak slečno, za to já nic nechci. Potom jsem šel domů. To bylo dávno, dýl jak rok. Loni na jaře.
O: Zašel jste k nim ještě někdy?
T: Ano.
O: Kdy?
T: Byl jsem tam mockrát.
O: Proč?
T: Ona si mě vždycky zavolala. Vypadalo to, že pokaždý, když jsem tam šel okolo, našla pro mě nějakou tu maličkost na práci – naštípat dříví na podpal, donýst jí vodu. Zalívala ty červený kytky každý den.
O: Byl jste placen za své služby?
T: Ne. Rád jsem to pro ni dělal. Vypadalo to, že pan Novotný ji v ničem nepomáhá a děcka taky ne.
O: Kde byly ostatní děti?
T: Vždycky běhaly kolem, plno jich tam bylo.
O: Bavila se s vámi slečna Marie?
T: Ano, bavila se se mnou.
O: Vešel jste někdy na pozemek Novotných, aniž jste byl pozván?
T: Nikdy. To bych neudělal.
O: Co se vám přihodilo večer 21.listopadu minulého roku?
T: Šel jsem domů jako obvykle a když jsem šel domů, slečna Marie byla na verandě. Zavolala, abych jí šel pomoc. Vešel jsem do dvora a koukám po nějakým dříví na rozštípání, ale nic jsem neviděl. Povídá: Já mám pro vás práci v domě. Ty starý dveře vypadávaj z pantů. Ptám se: Máte šroubovák? Ona, že prej má. Vyšel jsem po schodech a ona mi ukazovala, ať jdu dál. Vešel jsem do pokoje, koukám na dveře: Těm nic nechybí. Panty drží. Bylo tam strašně ticho, děti tam najednou nebyly. Zeptal jsem se, kde jsou děti. Ona povídá, tak se přitom smála, že prej všichni šly do města na zmrzlinu. „Trvalo mi to celej rok, než jsem ušetřila těch pár korun. Ale povedlo se. Jsou ve městě.
O: Co jste řekl?
T: To jste provedla moc šikovně. „Myslíte“, řekla. Ale nepochopila mě, chtěl jsem říct, že byla šikovná, jak ušetřila a hodná, že to dala dětem. Tak jsem pak povídal, že radši půjdu, že jí nemám s čím pomoc. Že prej bych moh a prý abych si stoupnul na židli a sundal krabici ze skříně. Když jsem jí poslechl, najednou mě chytila za nohy. Vylekala mě, skončil jsem dolů a převrátil židli – to byl jedinej kus nábytku, kterej tam po mě zůstal rozházenej, přísáhám.
O: Co se dělo potom?
T: Já…jsem slez z tý židle a otočil se a ona na mě tak jako skočila?
O: Skočila? Násilně?
T: Ona…Ona mě objala. Kolem pasu.
O: Co pak?
T: Natáhla se a políbila mě na tvář. Že prej jakživa nepolíbila mužskýho a že je jedno, jestli líbá negra. Jak ji líbá tatínek, to prej není ono. Chtěl jsem utýct, ale opřela se zády o dveře. Musel bych jí odstrčit, ale nechtěl jsem jí ublížit. V tom zahulákal do okna pan Novotný.
O: Co říkal?
T: Povídal: ty kurvo zasraná, já tě zabiju. Utíkal jsem tak rychle, že jsem nevěděl, co se děje.
O: Znásilnil jste Marii?
T: Ne, prosím. Ani jsem jí neublížil.
O: Odolal jste jejímu nadbíhání?
T: Snažil jsem se. Bránil jsem se, přitom jsem se k ní nechtěl zachovat hrubě.
O: Proč jste utíkal?
T: Měl jsem strach.
O: Proč?
T: Kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach.
O: Pan Novotný, říkal vám něco?
T: Třeba povídal, ale já jsem tam nebyl.
O: Co jste slyšel? Na koho mluvil?
T: Mluvil a koukal na slečnu Marii.

O: Vy jste dostal 30 dní za výtržnictví?
T: Ano, prosím.
O: Jak vypadal protivník, když jste se s ním vypořádal?
T: On mě přepral.
O: Vy umíte dobře štípat dříví, že?
T: Ano, prosím.
O: A máte dost síly, abyste mohl škrtit ženu a povalit jí na zem?
T: To jsem nikdy nezkoušel.
O: Ale síly máte dost?
T: To snad mám.
O: Už jste po Marii dlouho pokukoval, co?
T: Ne, nikdy jsem se po ní nepodíval.
O: Tak to jste byl ale náramně dvorný, když jste jí takhle pomáhal, co?
T: Chtěl jsem jí jenom pomoc.
O: Proč jste se tak hrnul do práce u téhle slečny?
T: Zdálo se, že nemá nikoho, kdo by jí pomohl….
O: To jste to všechno dělal jen z dobroty?
T: Jen jsem jí chtěl pomoc.
O: To jste za všechno nedostal ani cent?
T. Ne. Mně jí bylo líto, připadalo mi, že se dře víc než ty ostatní.
O: Ona říká, že vás požádala, abyste jí rozštípal skříň, bylo to tak?
T: Ne, nebylo.
O: Tak vy tvrdíte, že ona lže?
T: Já netvrdím, že lže, já říkám, že jí klame pamět.
O: Nevyhnal vás pan Novotný?
T: Ne, to bych neřekl. Nezůstal jsem tam tak dlouho.
O: Proč?
T: Měl jsem strach.
O: Když jste měl čisté svědomí, proč ten strach?
T: Pro černocha bylo nebezpečný se octnout v takový bryndě.
O: Ale vy jste nebyl v bryndě, vy jste odolal. To jste měl strach, že by vám něco udělala?
T: Ne, měl jsem strach, abych nestál před soudem, jako stojím teďka.
O: Měl jste strach, že budete zatčen, že se budete muset zodpovídat z toho, co jste spáchal?
T: Ne, strach, že se budu muset zodpovídat z toho, co jsem nespáchal.

Výpověď oběti
Marie Novotná
19 let
Vzdělání: 3 roky základní školy
Rodinné poměry: 7 sourozenců, matka mrtvá, otec nezaměstnaný alkoholik; žijí za městem, otec chodí sbírat různé předměty, které pak prodává na skládce.

O: Kde jste byla ten den večer?
M: Na verandě.
O: Co jste dělala na verandě?
M: Nic.
O: Co se stalo?
M: /začne brečet/ Byla jsem na verandě a von šel kolem a von tam byl na dvoře ta stará skříňka, víte, co jí táta přitáhl, aby se rozštípala na topení. Táta mi řekl, ať jí rozštípu, než se vrátí z lesa, ale já jsem se zrovna na to necejtila a tak von šel kolem.
O: Kdo je „on“?
M: /ukazuje na obžalovaného/ Tom.
O: Co se dělo pak?
M: Já povídám, pojď sem negře a rozštípej mi tu almaru, dostaneš za to pár korun. Pro něho to žádná práce nebyla, to ne. A tak von přišel na dvůr a já zašla do domu donýst mu ten pěťák a votočila jsem se, a než jsem se nadála, von po mě skočil. Rozběh se za mnou takhle zezadu. Chyť mě za krk, nedával a říkal sprostý slova. Já se bránila, řvala, ale von mě držel za krk. Mlátil mě jak divej…praštil se mnou na zem, škrtil mě a zneužil mě.
O: Co se dělo dál?
M: Moc dobře se nepamatuju, ale první, na co si vzpomínám, bylo, že se tam objevil táta a stál nade mnou a řval, prej kdo to udělal, kdo ti to udělal? Pak jsem nějak vomdlela a dál se už jen pamatuju, že mě pan šerif zvedal ze země a ved mě ke škopku s vodou.
O: Máte ráda svého otce? Je na vás hodný? Vycházíte s ním?
M: Sneseme se, až na to, když….Sneseme se.
O: Až na to…, když pije? Prohání vás někdy? Zbije vás někdy?
M: Můj táta mě jaktěživo nezkřivil ani vlásek. Nikdy na mě nešáhl.
O: Znala jste Toma? Věděla jste, kdo to je? Kde bydlí?
M: Věděla. Chodil kolem nás každý den.
O: Bylo to prvně, co jste ho pozvala dovnitř za plot?
M: Ano, prvně.
O: Bil vás do obličeje?
M: Semlelo se to všecko tak rychle…Ano udeřil. Já si ani nevzpomínám.
O: Bránila jste se?
M: Řvala jsem, kopala, bránila se.
O: Proč jste neutekla?
M: Chtěla jsem, ale povalil mě. A skočil na mě. A znásilnil mě.