Zápisky ze střední #2

Den 12

Začal víkend a najednou už je konec. Vážně urychleně. Přijde mi, že jsem celý víkend  propracoval. Připravuji se na pondělí, které mám docela zajímavý – učím osm hodin. A samotnému je mi to překvapením, ale beru to jako pozitivum. Na tak těžký den se mohu dobře připravit v neděli a učit osm hodin v pondělí znamená, že mám za sebou skoro čtyřicet procent svých hodin během prvního dne v týdnu.

Den 13

Učím prváky. Mluvím, ale ve skutečnosti přemýšlím, jestli to není úplně zbytečný – tím myslím učit je o pramenech, o pravěku. S vysokou pravděpodobností už to probírají potřetí. Představte si, kdyby se dějepis na víceletém gymplu rozsekal například na šest let. Bylo by spoustu prostoru jak pro dějepis, tak pro rozvíjení schopností (komunikace, týmová práce…). A ve zbývajících dvou letech? Čas na matiku, češtinu, angličtinu. A pro zájemce samozřejmě dějepisný seminář.

Den 15

Zvykám si na kabinet. Je to pozitivní a výhodné. Výhodné pro reálný život. Ale v důsledku života v kabinetě mám problém s komunikací virtuální s kolegy mimo můj kabinet. Že je vůbec neznám a některé jsem neviděl od prvního dne, to mi ani nevadí. Nepotřebuji je pro práci nebo život. Ale mrzí mě, že dostávám banální emaily typu „chybí Vám číslo hodiny u mé třídy“, ale když jsem prosil o výměnu třídy kvůli projektoru, ozval se jen jeden kolega z IT kabinetu s tím, že chce vědět, jestli mi někdo odpověděl. Padesát učitelů, ani jedna skutečná odpověď! A nebo když jsem psal jednomu třídnímu s dotazem na jeho žákyni (která vznesla určité požadavky na přístup k ní), odpověděl mi, „že to nechce řešit“.

Den 16

Od pondělí jsem nemusel nikoho napomínat. Zvláštní. Zvykám si na to, ale zároveň mě pak překvapí, když už někdo vyrušuje. Začínám pohodlnět. Dnes jsem šel do třídy s tím, že jsou v pohodě. A oni skutečně jsou. Mají relativně zájem, vždy někdo odpoví, vůbec nikdo neruší. A já si během hodiny uvědomil, že právě kvůli té pohodě ztrácím na ostražitosti. Hodinu jsem měl připravenou, ale neměl jsem žádnou „pecku“ cvičení. Povídám, ptám se. Krátký klip, otázky. Práce na dvě minuty, řešení. Zápis, otázky, odpovědi. Zápis. Šílená nuda. Alespoň mám motivaci příště to napravit a nepolevovat jen kvůli tomu, že stojím před super třídou.

Den 17

Seminář. Myslel jsem si, jak si to budu užívat, jak bude prostor pro cvičení a diskuse. A na aktuální dění. Místo toho studenti chtějí připravovat na maturitu. Což chápu. Ale oni jsou dokonce ochotni jet devadesát minut bez přestávky a poslouchat výklad, co napsal v té a té knize Aristoteles a co zas jinde napsal Tomáš Akvinský. Ale jo, i tohle chápu – chtějí mít vypracované otázky. To jim rovnou mohu poslat na email a v hodinách dělat něco zajímavého, ne? Vyjde to stejně – nebudou momentálně nic umět, ale budou mít zápis potřebný za rok a půl. Tohle je přesně onen „systém padajícího hovna“, o kterém jsem už psal – vysoká škola se učí X, dá si X do přijímaček, proto se z toho začne maturovat a když se z toho maturuje, musí se to učit. Učitelé to tím pádem považují za základ, no a když je to základ učiva, tak se to musí učit i na základce, ne?

Den 19

Směju se při pohledu na komentář k textu Dana Pražáka o začínajících učitelích. Je to něco ve smyslu „co na tom může být tak těžkého? Připravit si hodinu?“. No, nic, jdu dokončit a zkontrolovat včera dělané přípravy.

Den 21

Večer si vyměním pár zpráv s bývalou kolegyní, kamarádkou, která byla „vyhozena“, protože neměla pedagogické vzdělání. Mezitím vystudovala speciální pedagogiku a od září má speciální třídu se čtyřmi žáky. Asistentku si vybojovala až na začátku září. Její zpráva je voláním o pomoc, kde mimo jasně říká, že má problémy zajistit bezpečnost nejen dětem, ale i sobě. Systém selhává, „experti“ vystupují v médiích, ale když má kamarádka volá a zkouší desítkami hovorů týdně přivolat pomoc, nikdo jí nepomůže. Proč? Protože není nikdo schopen pomoci. Nikdo neví, jak v praxi pomoc. Poslední kapka, ponížení, zavolat na fakultu speciální pedagogiky UK a požádat o pomoc. Nic! Rána penálem do hlavy, hozená bačkora po učitelce, útok v družině. Zhroucení asistentky, protože ji dítě pokousalo. Naštvání na systém. To je jen jeden týden. Jedno dítě ze čtyř. Proč o tom píšu já? Teď a tady? Protože je to neuvěřitelný rozdíl – stejný den na gymplu ověřuje třída Trumpův tweet a stejnou hodinu dostali všichni bez výjimky za jedna z testu. Zatímco já si žiju na zámku, kamarádka kolegyně je ve sklepě, kde ji nikdo nevidí a neslyší…

Den 22

V kabinetě, myslím, jsme si lidsky sedli. Kolegyně mi pomáhaly od začátku, ale ve své sekci se shodneme nejen lidsky, ale i pedagogicky a politicky. Samozřejmě brzy hodnotit. A jak jsme se bavili, kolegyně začala mluvit o myšlence, kterou jsem řešil včera a trochu i na začátku září. Přijde mi, že jsem si na nové škole strašně rychle zvykl a říkám si kacířskou větu „co dál?“. Jde o to, že gympl je „nejvíc“, ve smyslu, kam se lze dostat, z mého pohledu. Pár let se budu snažit zlepšovat, ale co pak? Co pak, aby se ze mě nestala frustrovaná apatická konzerva? Vím, je to divný, mám smlouvu na dobu určitou a řeším takové věci. Ale tohle mě prostě skutečně napadá. Jak růst dál? Když jsem byl na základce, tak jsem se snažil, abych něco uměl a mohl jít na gympl. A co dál, když už jsem na gymplu?

Den 24

Semináře. Pořád s tím mám problém a pořád nevím, jak to uspořádat. Dnes byla většina studentů a studentek na exkurzi a v semináři nás zbyla jen třetina. Většina času práce ve dvojicích a prezentace výsledků, ale stejně mi to přišlo „mrtvý“. Pořád čekám na „normální“ seminář – byl úvodní, pak výklad, teď nás zase hodně chybělo. A příští pátek je svátek. Snad se do toho časem dostaneme tak, aby byly obě strany spokojeny.

Den 27

Docela náraz. Prakticky každá z osmi hodin mě něčím štvala, vždycky se našel někdo, kdo mě rušil ve chvíli, kdy neměl. Zase to možná souvisí s očekáváním. Moje chyba? Jejich chyba? Nevím. Vím, že se to spraví a že mě to překvapilo. Normální klasika, jako na základce – trávil jsem pět minut z každé hodiny napomínáním. Alespoň mi to tak přišlo.

Den 28

Poprvé za šest let ve školství mi někdo dovolil, abych se šel podívat na jeho hodinu. Výborná hodina, kvalitní učitel. A trochu uklidňující, že i kolegovi studenti v některých chvílích rušili, dokonce ti nejstarší na celé škole. Ale on to prostě vůbec neřešil, věnoval svou pozornost těm, kteří věnovali pozornost jemu. Taky je otázka, jestli studenti (jemu i mně) nerušili kvůli tomu, že máme evidentně „svobodnější“ výuku, žáci mají za úkol bavit se ve skupinách, a pak se už nevrátí do základní „tiché“ pozice. Kolega dokonce při prvním cvičení povzbuzoval studenty, ať opustí svá místa, pokud nevědí odpověď – správnou mají najít od spolužáků ve třídě. Není rušení jen daň za opuštění frontálního výkladu?

Den 29

Žáci na malém gymplu jsou vážně strašně nadupaní. Je neuvěřitelné, jak strašně moc chtějí vědět něco nového, něco se naučit. Kde a kdy se to ztratí?

Den 30

Týden končím v naprosté pohodě. Úplně všechny hodiny po pondělí proběhly ideálně. Kolegyni jsem půjčoval Tyranii od Snydera a budu půjčovat Opuštěnou společnost – což je pro mě něco nevídaného, že takové knihy mohu šířit dál. Další kolegyně šla kolem mého stolu, kde zrovna ležely studentské SWOT analýzy, a projevila zájem. Další chvíle, na které zatím nejsem zvyklý. Naprosto jiné prostředí.

Odsun Němců ve výuce

Nedávno jsem četl článek, v kterém zaznělo, že pro část učitelů dějepisu je nejsložitější téma k učení Odsun Němců. Pro mě je to naopak. Je to pochopitelně kontroverzní (politické) téma, ale čistě z pohledu výuky dějin je to téma výborné – má příčiny (které ale nejsou úplně pochopitelné dnes, proto je nutné vžít se do tehdejší doby), má důsledky, má příběhy a emoce. Ideální látka pro zajímavou výuku. Samozřejmě mohou nastat problémy, je tenká hranice mezi skutečným uznáním kolektivní viny Němců a naopak pouhým kritizováním Čechů za to, že se Němcům vyrovnali. A to po Válce, v době míru, zatímco Němci páchali zločiny během Války. „Taková byla doba…

Tento text jsem chtěl napsat už nějakou dobu, ale rozhodl jsem se ho spojit s minulým tématem. Žáci mají nějaké představy, nejsou prázdní, něco si myslí a měli by být podporováni v tom, aby se pokusili něco říct, i když to bude „chyba“. Minule jsem zmínil cyklus učení o čtyřech fázích, kde je prostor pro skutečné učení (což znamená chybovat a opravení chyb), dnešní téma zasadím právě do tohoto rámce.

Fáze 1

Můžeme lehce uvést atmosféru, zeptat se na konec Druhé světové války, na Protektorát Čechy a Morava. A na představy žáků, co se u nás asi dělo po Válce. Po odpovědích pouštím vždy následující obrázek.

1

Co tento obrázek představuje? Jaký je jeho význam? Opět po pár odpovědích následuje důležitá otázka: „Proč byli Němci vyhnáni?“ Případně: „Museli být Němci vyhnáni? Proč?

Poslední otázka je samozřejmě pochybná, ale směřuje k další práci. K práci s videoukázkou z jednoho českého a jednoho československého filmu. Obě ukázky jsou na DVD, který zasílal na každou školu Ústav pro studium totalitních režimů. A zázrakem je k dispozici (spolu s dalšími ukázkami k tématu) online zde. 

První ukázka je z filmu „Nástup“ od Otakara Vávry. Zachycuje vlastně poklidný odchod Němců z vesnice, kde Němci jen nahlásili své jméno a odešli. A jediným složitým momentem je zvýšení hlasů. Samozřejmě zde nejde jen o dějepis a odsun Němců, ale i o zobrazení události ve filmu, který nějakým způsobem interpretuje dějiny a dělá to tak pro jiné dějiny. Je dobré začít jednoduše tím, co se v ukázce stalo. Jak se chovají Němci, jak se chovají Češi? A otázka musí mířit i na pány v pozadí. Komunisty. Jaká byla asi jejich role? Ukázka vyznívá pochopitelně ve prospěch komunistů, kteří dokázali Němce v klidu vyházet ze země a byli garantem bezpečnosti a zlepšení situace a jedinými zachránci před „nacisty“.

Druhá ukázka už je moderní – „Krev zmizelého“ od Milana Cieslera. Opět by žáci měli být schopni popsat obsah ukázky, ale zároveň míříme hlavně za tím, aby byli schopni popsat rozdíly mezi ukázkami. Ale to nestačí – musíme se společně dostat i k tomu, proč jsou ukázky tak rozdílné. Proč je novější film násilný? Proč ukazuje Čechy jako vrahy? Proč to by první ukázka nedělala?

Fáze 2

Výklad, zápis, obrázky a příběhy. Zápisky pro žáky nabízím v galerii.

Nutností je podle mě spojit zápis i s fotografiemi:

Příběhy lze pravděpodobně najít i lokální, podle toho, kde se škola nachází. Za všechny ale doporučuji přerovský masakr a Karola Pazúra. Bez příkazů, „jen“ z vlastní iniciativy nechal povraždit kolem 250 osob, mezi nimiž byl velký počet dětí a žen. A to jen proto, že je potkal po cestě. Zajímavá je i další věc – Pazúr stihl být odsouzen, ale po svém nástupu k moci ho komunisté osvobodili a začali s nim spolupracovat. Bližší informace například zde.

Další známou akcí ukazující tehdejší atmosféru je masakr v Ústí nad Labem. Zde došlo k výbuchu v továrně a automaticky se šlo na Němce. Němci byli například házeni z mostu, na březích stáli připraveni muži, kteří po Němcích stříleli, pokud přežili strčení do vody. V okolí řádili lidé z Revolučních gard. Ústecký masakr, na rozdíl od přerovského, byl veřejný a vzbuzující emoce hned od počátku, proto se v Ústí objevili i vysocí představitelé tehdejšího státu. Mimochodem, ústecký historik Kaiser vydal knihu, v které obviňuje z výbuchu v továrně komunisty. Cíl? Urychlit vysídlení Němců. Další informace zde.

Do třetice všeho špatného – Žatec, Postoloprty. Tentokrát velký masový hrob, který vláda radši nechala v utajení, protože by ohrozil vývoj země. Přes sedm stovek lidí. Informace zde.

Fáze 3

Celková reflexe, pokus zachytit tehdejší dobu. A vytvořit si názor. Především s tímto cílem pořádám simulaci soudu. Takový soud může probíhat různými způsoby. Může být soudce, porota, obžaloba a obhajoba. V mém případě vždy záleží, jak na tom jsme časově – věnoval jsem tomu celou hodinu, ale taky jen dvacet minut. To znamená, že jsem měl soud se vším všudy, ale taky jednoduše, kdy půl třídy byla obhajoba a půl třídy obžaloba. Jelikož jsem nechtěl, aby se někomu nadávalo, aby se někomu dávala kvůli mé hodiny nová škatulka, vždy jsem hrál „Němce“ já. Vyprávím svůj příběh. Vybraní žáci ze skupin pak přednesou obhajobu a obžalobu. Skupiny by se měly prohodit v druhém případě. Pokud je soudce (soudci, případně porota), tak samozřejmě vynáší rozsudek.

Používám dva reálně příběhy, oba jsem našel v časopise Reflex (číslo 19, z roku 2013). Citace jsou z textu „Třísky z českého lesa“ od Dana Hrubého.

Případ první – Zdeněk Sternberg. Jak jsem pal výše, příběh vyprávím já, uvedu to zde ve stejné podobě.

Pocházím ze šlechtické rodiny. Rok 1938 jsem prožíval studiem gymnázia v Praze. Jakmile přišli Němci, byl otci zabaven hrad Šternberk, ocitli jsme se bez peněz. Já musel přerušit studium a pracovat na Václaváku ve Svazu řemesel. V tom přišel květen 1945: „Najednou vtrhl do mé kanceláře asi osmnáctiletý kluk v německé uniformě. Ještě neměl vousy, jen takové chmýří. Byl strašně vyděšený, nemohl ani mluvit, jen koktal. Tak jsem ho uklidňoval, mluvil jsem na něj německy: odkud je a kde se tu vzal. Byl odněkud z Bavorska. Honili po ho Václaváku a on vletěl do pasáže pod Palácem Koruna, zahnul na první schodiště, na které narazil, a teď mi podával nějakou konzervu ze zásob Wehrmachtu jako to nejcennější, co má…“ Chlapce jsme převlékli, skryli a později šli před Prahu. „Věděl, že nesmí promluvit – to by znamenalo rozsudek smrti. Šel mezi námi a my se hlasitě bavili česky. Tak jsme se dostali až na smíchovské nádraží, odkud jezdily vlaky na Plzeň, kde už byli v té chvíli Američané. Na nádraží panoval strašný zmatek, ale stál tam vlak s otevřenými vagóny naplněnými uhlím, který se chystal západním směrem. Chlapec vylezl na jeden z nich a v uhlí si vyhrabal takové hnízdo, aby na něj nebylo vidět.

Byl Zdeněk Sternberg zrádce? Zaslouží si trest? To mají rozhodnout žáci.

Případ druhý – Otto Rzach, který byl Němec z Prahy. Hodiny po osvobození byl zatčen a převezen do tábora. Byl na seznamu pro odsun. Byl mu zabaven byt, byl naprosto bez majetku. Neměl české občanství. Text je psaný právě z tábora, kde byl zadržen.

Jsme děti univerzitního profesora Dr. Aloise Rzacha, vysokoškolského rektora a děkana zdejší univerzity, který v Praze učil plných 120 semestrů a těšil se obecné vážnosti a oblibě v českých kruzích, také byl ve zvlášť přátelském poměru se zemským prezidentem osvoboditelem T. G. Masarykem a jeho častým hostem. Dále se sluší poznamenat, že ze strany matky pocházíme z rodiny Ferdinandiové, kterážto rodina původu španělsko-italského se usadila v Čechách před 300 lety, ze kteréžto rodiny pochází druhá choť Bedřicha Smetany (sestra naší babičky). Tato tradice naší rodiny způsobila, že jsme byli v nejpřátelštějších stycích s nejčelnějšími představiteli českého kulturního a politického života (…). Dnes ovšem jsme již staří, já, Ing. Otto Rzach, přes 70 let, (…) a toto naše stáří a churavost způsobily, že jsme samozřejmě nemohli se nijak aktivně zúčastnit odboje, ačkoliv můžeme osvědčit celou řadu okolností, jež by za takovou aktivní účast považovány býti mohly. Žádáme proto uctivě, aby naší žádosti o vynětí z odsunu bylo vyhověno.

První svědek, Rzachova hospodyně Marie Růžičková: „Když nás němci zabrali, tak jsme nadávali, a když studenty zavírali a naše lidi mučili, tak jsme říkali, že odplata přijde na němce. Chodila jsem k němu též poslouchat cizí rozhlas.

Kuchařka Růžena Buriánová: „Když nás němci zabrali, tak nás jen těšil a posiloval a varoval, abychom byli velmi opatrní, nenadávali veřejně na němce, jako se tomu dělo u něho v bytě.

Soused o první měsících Války, kdy byli Němci neporazitelní: „Událost stíhala jedna druhou. Ale Ing. Rzach při rozmluvách nijak necenil tehdejší válečné úspěchy němců. Naopak odsuzoval nacismus a Hitlera stejně jako předtím. Huboval na vše právě tak jako já, když jsem již bez bázně před ním němcům spílal. Mluvili jsme česky a nikdo by byl netušil, kdyby nás slyšel, že jeden z nás je němec.

Pokud je čas a chuť, pokračujeme s třetím fiktivním příběhem, který je ale inspirován příběhem hlavním postavy z knihy Smrt je mým řemeslem (Robert Merle).

„Jmenuji se Karl Hermann Gertrud. Jako mladý jsem sloužil už v První světové válce. Po jejím konci nebyla žádná práce, dělal jsem občas kopáče, ale nebavilo mě to a peníze za to taky nebyly. Tak jsem si našel něco jiného. Uměl jsem jednu věc – střílet, a podle toho jsem se zařídil. Pohyboval jsem se v různých polovojenských jednotkách. Tak jsem se dostal i do SS. Dostal jsem statek, árijskou ženu a byl jsem spokojen. O politiku jsem se nezajímal, jen jsem dělal svou práci a plnil rozkazy. Postupně jsem stoupal z okresní až na národní úroveň. Pak jsem dostal úkol, tak jsem ho splnil. Jednalo o stavbu tábora pro naše nepřátelé. Podle mého modelového tábora Dachau se pak stavěly další tábory. V roce 1941 si mě Reinhard Heydrich vzal do Čech. Rozkazem jsem dostal upravit město Terezín na ghetto a tranzitní tábor, postavit pece pro spalovaní, a obecně zařídit chod Terezína. Při pokusu o útěk jsem byl chycen u Litoměřic.“

Fáze 4

Určitě by měla být nějaká forma debaty o soudu, jeho reflexe. Proč byla situace taková, jaká byla. Co si myslí žáci o principu kolektivní viny. Zhodnotit, jestli Němci byli odsunuti právem, spravedlivě. Muselo se to stát? Předchozí dvě fáze jsou dvě hodiny, z kterých se těžko bude psát test. Ale spolu s další látkou samozřejmě patří do testu, což je uzavření tématu.

Nutnost chyb a cyklus učení

Jedna z nejlepších a zároveň nejhorších vlastností učitele může být využití čehokoliv pro svou práci – čtení knihy nebo článků, sledování filmů nebo rozhovorů. Vždy se najde způsob, jak materiál využít.

Takto jsem nedávno četl článek o sportovci. Jedná se o projekt Bez frází, kde si sportovci píší své životní příběhy. V tomto případě šlo o hokejistu Michala Kempného, který v roce 2018 zvedl nad hlavu nejcennější hokejovou trofej na světě a to v době, kdy ho nesmírně obdivovali američtí i kanadští komentátoři jako důležitou součást týmu. Při tom přišel bez fanfár, pár měsíců předtím nehrál za jiný tým a pět let zpátky po něm jeho vlastní fanoušci házeli pivo. Ke konci příběhu se objeví věta: „Když dnes okolo sebe sleduju, jak pracují s mladými v Americe nebo ve Švédsku, jak sebevědomé a konstruktivní hráče promyšleně vychovávají, žasnu. Oni je nechají dělat chyby…

Hned jsem si poznamenal na Twitter: „Chyby jsou správný. Chyby jsou součástí učení. Ponižovat a seřvat někoho za chybu, je jeden z největších nesmyslů, co může učitel udělat. Z toho vyplývá, že nejlepší metoda je nechat žáky udělat chybu. A následně je nechat tu chybu opravit.

Což, jak se mi zdá, je v rozporu s tím, jak někteří z nás učíme a reagujeme. A otázkou je, jestli se to netýká i některých rodičů. Dává to jasný smysl a je to dokázáno výzkumy (odkaz na konci textu). Pokud se mi nepodaří odemknout jedním klíčem, zkusím to druhým. Pokud si popletu hlavní města Argentiny a Brazílie, vím, že příště to prohodím a bude to správně. Příště to „vytáhnutím z hlavy“ upevním a znalost je na světě.

Jak na to v praxi?

Známý učební model je „Bloomova taxonomie“. Ale…Pamatujete si, jak vám ve škole učitelé něco tak moc cpali, až vám to znechutili? Třeba Komenského? To je můj případ, jak u Komenského, tak i u Bloomovy taxonomie. Pokaždé, když slyším dnes „Bloom“ nebo „taxonomie“, tak mě začne bolet břicho. Přijde mi, že mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, co se prakticky za všemi jednotlivými kroky skrývá. Nebo jsem to možná nikdy nedokázal pochopit, protože jsem na to neměl mozkovou kapacitu. Představa vědomého rozpracování šesti stupňů učení je nejenom náročná na přípravu, ale pro mě prostě i nepraktická. Samozřejmě každý učitel někdy se svými studenty cyklem projde, aniž by o tom věděli. Osobně používám jiný systém, který stojí neviditelně v pozadí každé hodiny a každého tématu. Originál se jmenuje Kolbův učební cyklus. Jak už to tak bývá, jedná se spíše o inspiraci, kterou jsem si upravil pro své potřeby.

Čtyři jednoduché fáze učení.

  1. Obecně se jedná o jakýsi úvod, brainstorming, který pokaždé vypadá jinak. Jednou skutečný brainstorming („Co už víte o středověku?“), podruhé práce s textem („Zjisti, co to je Studená válka.“), potřetí skupinová práce („První skupina připraví výstup k bitvě o Británii, druhá o operaci Barbarossa a třetí o útoku na Pearl Harbor.“). Zadání může být jakékoliv. Jde o to, že se jedná o úvod do tématu, o kterém učitel ještě nemluvil. A mluvit bude až po žácích.

  2. První slovo učitele, první práce s případnou chybou. V této fázi je na řadě reflexe, čtení či opravování prací z první fáze. Obecně dochází na čas výkladu, kde se ideálně všechno ujasní, vysvětlí a pokud byly chyby, tak se zdůrazní skutečná verze.

  3. Třetí fáze se opět rovná práci žáků. Jde hlavně o připomenutí a zopakování procesu z fáze číslo dva. Může jít o soutěž, pracovní list, video, skupinovou práci – cokoliv učitele napadne. Téma je samozřejmě stejné, jako při prvních dvou fázích. Jakékoliv cvičení je opět ukončeno reflexí, opravou. Zde už je jasně vidět, kdo chápe a kdo nechápe téma. Poté je třeba ještě dokončit tuto fázi a upravit případný plán na poslední fázi.

  4. Finále. Test. Po testu opět kontrolování chyb a práce s ní. Zde už jasně učitel vidí, jestli, kdo a jak chybuje. Pokud má chybující zájem, může si látku opravit, domluvit se s učitelem na formě opakování.

Závěr

Je vidět, že se jedná o naprosto jednoduchý model, žádná „alternativní škola“, ale obyčejná realita. Jde jen o uvědomění si kruhu a napasování látky a cvičení do modelu. Žák si tak minimálně třikrát projde tématem. Pokud přidáme úvod do hodin a krátká připomenutí klíčových pojmů na konci hodiny, zazní jen „ježiš, už to opakujeme asi popadesátý a všichni to chápeme, jdeme dál“. A není to přesně to, co všichni chceme slyšet?

Příští text bude navazovat právě na tento cyklus učení a práci s chybou, aby to nebylo jen o teorii, ale zkusím předvést i praktický příklad. Vezmu podle některých nejtěžší téma pro učitele dějepisu – Odsun Němců, a na tomto tématu ukážu všechny fáze znovu.

Odkaz

Důležitost chyb pro učení, argumenty, experimenty, si může každý najít sám. Ať jsem dám cokoliv, tak to každý může zkritizovat a říct, že se jedná o špatný zdroj. Ale jeden jsem vybral – jedná se o text v „Psychology Today“, který odkazuje například na výzkum na Stanford Univerzity.

https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-moment-youth/201109/mistakes-improve-childrens-learning

Zápisky ze střední #1

Netradiční formát, já vím, ale musel jsem. Na následujících řádcích je krátký deník, který jsem se rozhodl psát při prvních dnech na střední škole. Je to pro mě velká změna, i proto jsem k tomu přistoupil. Bude mě to zajímat na konci roku, ale i za pár let. Stejně jako si po letech čtu zápisky z cest. Někteří z vás to určitě také dělají, je to forma sebereflexe a terapie. Zatím mám v plánu psát si zápisky a zveřejňovat je prvních sto dní na střední škole (a plány jsou pochopitelně od toho, aby nevycházely nebo se měnily).

Den 0

Až v poledne se dozvídám, kdy jdu do práce. Jak znepříjemnit učitelům začátek školního roku? Dát každý den povinné školení, včetně prvního dne, kdy jdou žáci do školy.

Den 1

Překvapení. Ráno si dokážu strčit kartáček do úst a nevyvolat tím zvracení. Do práce s úsměvem. Porada je asi všude stejná – vždy někdo slaví, vždy se někdo ozve s vtípkem, chvílemi učitelé kecají víc, než žáci. A když dojde na IT, ocitáme se v druhé třídě na základní škole, kdy žáci mají poprvé zapnout počítač.

Den 3

Včera jsem zjistil, že mám omezené kopírování. Celý den jsem se snažil uklidnit, že to zvládnu. Samozřejmě, že to zvládnu. Ale dnes jsem přišel do školy a zjistil, že k dispozici nejsou ani obyčejné prázdné kancelářské papíry. Zjistil jsem, že to ale není problém naší školy, ale celého systému. Což je, z mého pohledu, snad ještě smutnější.

Den 6

První skutečně školní den. Třetího září. Překvapivě – vím, že nebudu učit a nečeká mě nic zlého, je mi ráno špatně. Přicházím do kabinetu a tam nikdo není. Zvláštní. A pak mi dochází, že na střední je asi jiný systém, jiný přístup. Pokud nejsem třídní, proč bych chodil do školy? Ale kolegyně přichází pracovat, jen v době, kdy už žáci odchází. Neexistuje stanovená doba příchodu nebo odchodu a tím není ani nutnost úředně zapisovat tyto informace (jako na základní škole). Užívám si ještě svobodu na ulici a při nákupech, protože mě nikdo ze studentů a studentek nezná.

Den 7

První hodina. Pak čtyřhodinové čekání a další dvě hodiny. Samozřejmě jen představování. Je zajímavé mít dospělé osmnáctileté studenty a za „chvíli“ přejít k těm nejmladším, kterým je kolem jedenácti let. Dlouhou pauzu využívám k otravování mých dvou kolegyň, které jsou skvělé a pomáhají mi se zorientovat. Odpoledne jsem napsal na Twitter, jak moc mě překvapili nejmladší žáci svými znalostmi z mediální výchovy (hoax, neoznačená reklama, ale bohužel padlo i jméno Putin).

Den 8

Dnes jsem dokonce i učil! A tak jsem hned po práci běžel domů znaven dát si krátkého šlofíka. Po probuzení jdu na počítač a na internet pochopitelně. A nestačím zírat. U mého včerejšího tweetu mají sraz lidé, kteří si pak píší na svůj profil „Ať žije Putin“ a mě označují za „zrádce vlasti“. A to je pro mě „nejjemnější“ označení mezi těmito lidmi. Za chvíli vychází článek na Parlamentních listech. Paráda. Samozřejmě přichází i pozitivní odezva. Ale sto tisíc lidí na mém profilu za jeden den je pro mě moc, necítím se zrovna v pohodě a na dva následující dny mizím z internetu.

Den 9

Po včerejším večeru jsem nespal. Což přežiju, není to poprvé, ale obávám se, jak budou vypadat moje hodiny. A děje se něco neuvěřitelného – po pár minutách se už usmívám a jedu naplno. Nežiju totiž v jedné sociální internetové bublině, ale hned ve dvou. Ta druhá je naštěstí moje pracovní reálná bublina tvořená živými lidmi. A ta mi zlepšila naládu. Jedu šest hodin v kuse a mezitím dva dozory. Řikám si, jestli je náhodou nedržím jako jediný učitel na škole. Po pěti letech na základní škole je příjemné zjištění, že nikoho vlastně nezajímám a můžu se v klidu věnovat vlastním myšlenkám, práci a životu.

Den 10

Těším se do práce. Začínám třídou, kterou jsem si hned první hodinu extrémně oblíbil. K tomu jim stačil úsměv, pohoda, pár vtípků a především komunikace. Zatímco před skutečným začátkem školy jsem si říkal, jaká je to hrůza učit bez papírů (které jsem si nakonec koupil za vlastní peníze), po pár dnech mi blikají v hlavě i další poznatky. Dochází mi panující určitá úroveň svobody na střední. Jsme na začátku roku, z hodiny zbývalo pět minut, prohodím „Ok, to je vše. Můžete si sbalit“, mezitím se otočím, vypnu počítač a třída je pryč. Což mi vůbec nedošlo, že se stane. Na základní škole jsem žáky v pátek pustil o dvě minuty dřív, doprovodil je do jídelny a zástupkyně mě seřvala. A svobodu mám samozřejmě i já, nikdo mi neleze za zadkem a nekontroluje mě, nikdo mi necpe svoje názory na výuku. Taky se děje další věc, symbolické zakončení prvního týdne – po cestě domů přes město mě zdraví první studenti a studentky. Naštěstí se usmívají a mně přijde, že už tu jsem delší dobu, než jeden týden.

Desatero

Během pěti let jsem zjistil, co jako učitel potřebuji a vytvořil si určité návyky, způsoby práce, závislosti apod. Učitelskou rutinou se zřejmě můžeme nazvat. Jakoukoliv rutinu nemám rád, ale v souvislosti s prací ji vytvářím a jsem za ní rád, protože mi ulehčuje práci a šetří čas. Mezi takový návyk a způsob práce patří i to, že mám rád někde uložený přehled všech metod, které používám. Stejně jako mám rád sepsaná určitá pravidla. První rok jsem si napsal na papír jen „NEKŘIČET!“ a nalepil jsem si ho na dveře bytu. Potřeboval jsem se uklidnit, uvědomit si, kde je problém a problém vyřešit – tedy nekřičet v hodinách. Následující měsíce a roky přibývalo nápisů, až byl papír popsán celý, stejně jako celá nejrozlehlejší zeď bytu byla polepená papíry s metodami. Ale musel jsem se přestěhovat, vše odlepit a strhnout, a proto i sepsat si nově aktualizovaná uklidňující pravidla, díky kterým dokážu přežít slabé chvíle. Jsou to tedy pravidla napsaná mnou pro mě. Ale třeba někomu pomohou, třeba se někdo podělí o svá pravidla.

Nepohoříš, buď v klidu

A proto musíš odpočívat. A cestovat, chodit do lesa, hrát šachy, poslouchat hudbu – cokoliv tě baví. Bez koníčku vyhoříš. Ale zároveň musí být spokojenost ve škole, proto v práci vyzkoušej každý měsíc novou metodu a každé pololetí nový projekt v rámci prevence vyhoření. Nerozčiluj se. Tahej práci domů, ale nikdy netahej domov do školy. Na žáky se neřve. Při každém takovém řvaní jsou to žáci, kdo „vyhrává“. Jakmile se rozčiluješ, zkus se vrátit k dalším bodům v desateru.

Zpětná vazba a opakování

Dobrý prostředek pro tebe i pro tvé žáky. Pokud se nenecháš od žáků férově zhodnotit a zkritizovat, nikdy nebudeš lepší učitel. To samé platí směrem od tebe k žákům. Opakuj a opakuj. Doma to bude bolet při přípravách a opravách, ale budou hlubší znalosti, lepší známky, lepší zpětná vazba a větší šance na klid a nevyhoření. A nezapomeň – vždy opakuj téma, stanov záchytné body a vysvětli, kde se zrovna nacházíme v látce, ať žáci vědí, kde jsme a téma jim dává smysl.

Nebuď posera

Zkoušej nové věci. Pokud se bojíš, vysvětli žákům, že jde o první pokus a je na nich, aby pokus opravili či vylepšili. Evoluční proces. Zkus s žáky jezdit na nová místa a ne pořád dokola na ty samé lokace. Zkus učit téma jiným způsobem, než minulý rok. Vyzkoušej technologie; pokud nevíš jak, požádej o pomoc. Zkus projekty, připrav si Escape room. Zapoj lidi z jiných škol a z jiných oborů.

Emoce

Radost, strach, smutek – hlavně, když si to žáci zapamatují bez šprtání. Pokud to jde, využívej příběhy. Pokud žáci jdou z hodiny a řeší před chvíli probrané téma a příběh, jedná se o výjimečnou hodinu.

Nech žáky chybovat

Chybami se člověk učí. A ty pro to musíš vyrobit vhodné prostředí a atmosféru.

Buď realista

Neočekávej od žáků zázraky. Základy učiva pro život stačí, ne každý je génius. Oceň každou snahu a každý malý úspěch. To samé platí pro tebe – neočekávej od sebe zázraky. „Kdo zachrání jednoho, zachrání celý svět.

Buď připraven

Technika zklame. Je důležité mít v záloze vždy náhradní cvičení, aktivity, aktuality, mezipředmětové vztahy.

Aktivní učení

V hodinách nech co nejčastěji práci na žácích. Spoustu se tím naučí.

Pravidla

Oznámit a vysvětlit vždy na začátku roku, první hodinu. Jasně a zřetelně. A vždy se jich důsledně držet. Neexistují výjimky. Oblíbený či neoblíbený žák, odměna nebo trest musí být vždy stejný.

Motivace

Pro tebe i pro žáky je motivace důležitá. Pokud tě práce nebaví, nemáš v ní cíle a nevidíš v ní smysl, proč marnit čas? Pokud nejsou žáci motivováni a ty je motivovat nedokážeš, proč marnit jejich čas? Pokud není vnitřní motivace, musí nastoupit vnější. A vnější motivace se během delší doby má stát vnitřní motivací.