Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí. Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky? Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsalo daný bod):

    • použití tématických videoukázek – 56

    • skupinové práce – 34

    • pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31

    • přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29

    • učení na příkladech – 17

    • výlety, exkurze – 17

    • srozumitelnost výkladu – 10

    • krátké opakování na začátku hodiny – 9

    • občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7

    • technické vybavení na určité úrovni – 7

    • znalosti učitele – 7

    • ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.

    • jen výklad a zapisování – 48

        • k tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad

    • ústní zkoušení před tabulí – 46

    • domácí úkoly – 33

    • nehlášené testy – 14

    • přetahování hodiny do přestávky – 13

    • moc věcí a jejich nepodstatnost – 11

    • stres způsobený učiteli – 9

    • neobjektivnost učitelů – 7

    • jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7

    • monotónnost – 6

    • velký důraz na známky 4

    • nemožnost vybrat si předměty 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi studenty? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí, je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

original

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

136

Učitelé na sociálních sítích #3 – Daniel Pražák

Představení

Jmenuji se Daniel Pražák, mám rád dobré jídlo a víno, životní výzvy a špatný humor. Jsem jedno z prvních dětí, které bylo v ČR v domácím vzdělávání (4. a 5. třída). Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem absolvoval školu snů – Gymnázium Přírodní škola. Tam jsem se také poprvé postavil před katedru, protože každý student musel do oktávy odučit minimálně 10 hodin v nižších třídách jako lektorskou práci. Tady jsem potkal učitelské osobnosti takového kalibru, že „když jsem se rozhodoval co chci dělat, kantořina byla jasná volba“. Přírodní škola mě naučila několik důležitých věcí – kromě faktů a znalostí taky schopnost zachránit život, umět si zorganizovat svůj čas (zkušební systém je tam velmi blízký tomu na VŠ) a především mi dala do vínku neschopnost přejít mávnutím ruky věci co mě štvou. Jako příklad bych uvedl to, když tehdejší hejtman David Rath usiloval o zrušení Dětského domova v Pyšelích, kam jsme se školou několikrát do roka jezdili (a jezdíme stále) dělat programy pro děti. Tehdy jsme se postavili proti, záměr medializovali, psali tiskové zprávy, vyjednávali na zastupitelstvech a nakonec se podařilo DD zachránit. Tehdy jsem se naučil, že pokud člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho co může, tak se to taky podaří (zní to jako z nějaké Disneyovky a myslím, že to v nějaké i bylo… ale je to tak).

Proto jsem také na PedF UK založil nejdřív Studentskou oborovou radu katedry biologie, později s partou skvělých aktivních studentů spolek Drosophila a nakonec se s vděčností připojil k myšlence Otevřena (iniciativy usilující o proměnu přípravy učitelů „zevnitř“ – prostřednictvím působení na pedagogických fakultách).

Půl roku po maturitě jsem pomáhal jako suplent na Gymnáziu Přírodní škole, kde s přestávkami a v měnící se formě působím dodnes. Kromě toho jsem učil na Střední škole, základní škole a mateřské škole Da Vinci v Dolních Břežanech, krátce na ZŠ Letohradská ve třídách s programem intuitivní pedagogiky a v současnosti učím přírodopis a angličtinu na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Pedagogické zkušenosti jsem v oblasti neformálního vzdělávání sbíral, kromě děcáku, ve vyloučených lokalitách v ČR, při výuce dětí ulice v Kongu. Vtipnou zkušeností bylo, že jsem – rok před dosažením Bc. – učil v rámci Výzvy 51 učitele, jak učit s tablety.

Před měsícem jsem dosáhl pedagogické kvalifikace s kombinací biologie – dějepis a v současnosti jsem doktorandem na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK.

Baví mě cestování, focení, prohrávání proti dětem v League of Legends a vzdělávací politika. Mám úžasnou přítelkyni, která je taky učitelka.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Mám problém s vymezením „před nástupem do školství“. Některá překvapení byla už při „lektorských praxích“ a následně jsem do školství spíše difundoval, než nastupoval – jako kvalifikovaný-legální učitel učím teprve dva měsíce. Překvapilo mě každopádně, jak málo jsou (byli) učitelé propojení. Často jsem viděl učitele, kteří naprosto netuší o skvělých metodách, co používá jejich kolegyně ve stejném kabinetu. To mi přišlo naprosto šílené. Každý svojí přihrádku, svůj metr čtvereční. Na mé nynější škole mám naprosto odlišnou zkušenost.

Dalším opakujícím se překvapením pro mě je, jak má naše společnost vzdělávání a školství „na salámu“. Nechci mluvit o platech a o tom, jak je to téma jenom před volbami a pak nic… Naprosto mě šokovalo, že se nezvedl žádný rodičovský odpor proti jednotným přijímacím zkouškám, které brutálním způsobem (ve své nynější podobě) zasáhnou do života jejich dětí. Jeden standardizovaný test v jedno datum, který prostě potopí ty, kteří nejsou dobří ve vyplňování testů, nebo nejsou z prostředí, kde by jim s přípravou pomohla rodina.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

„Něco“ se tam stane. Žáci netuší, že se učí a ve třídě panuje kreativní atmosféra. Je v ní hluk a pohyb. Hodina, kdy se povede nějaký pokus. Byla to třeba hodina, kdy jsme propojili dějepis a angličtinu a pracovali s textem powermetalové skupiny Sabaton 1648, kde se zpívá o dobývání Prahy Švédy na konci 30leté války. Bonusem bylo, že vedle zrovna učil zástupce ředitele a my dali žákovský bluetooth reprák naplno.

Fakt mě baví, když si žáci dobrovolně připraví aktivitu a část hodiny. Baví mě, když zjistí, že jsou v něčem fakt dobří, i když si to o sobě nemysleli.

Jaké jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

  • Máme RVP. Máme jako učitelé (pokud učíme na fajn škole… a v Praze a Středočeském kraji se učitel snad ani nemůže vymlouvat, že takovou školu v okolí nemá) neuvěřitelnou svobodu v tom kdy, co a jak učit. Jeden z důvodů dobrovolného přechodu na státní školu (po třech soukromých) byl, že chci tohle ověřit. A našem jsem školu, která mi maximálně vychází vstříc v tom, jak a co učím (alespoň nakolik mohu po dvou měsících soudit). Nikdo mi jako učiteli nevnucuje učit systematiku protist (která dávno neexistuje a během mého VŠ studia se změnila dvakrát), je to jenom na mně. Chápu ale, že to není pro každého a nevím, jestli bych dokázal takhle učit i při plném úvazku. Je to podstatně těžší, než jet podle učebnice.

  • Vzdělání není priorita. Prostě není. To se projevuje i tak, že se ministři školství střídají stejně rychle, jako učitelé obrany proti černé magii v Harrym Potterovi. Tím pádem chybí koncepce a tak nějak nevíme, co vlastně chceme. Kvůli tomu zároveň máme RVP a společné vzdělávání a k tomu státní maturity a jednotné přijímačky. To na prvním místě. Na druhém, protože je to nutně podřazený bod, je samozřejmě obligátní nedostatek peněz, které na vzdělávání dáváme jako společnost. Naše postavení v žebříčku zemí OECD (kam asi chceme patřit i do budoucna, ne?) je tristní a to dlouhodobě.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Když si představím pantheon mých „best of“, tak musím použít slovo sebeobětování. Výjimečný učitel dává škole maximum. Upřímně si nedokážu představit, že bych třeba trávil s dětmi ze své školy každý víkend, že bych dal přednost doučování lemplů (já byl jeden z nich, takže to snad můžu napsat) den před svým posledním termínem státnic. A z toho jednoduššího 🙂 : učitel musí žáky respektovat a jít příkladem. Zároveň by měl na sobě dál pracovat – neznám žádného skvělého učitele, který se dál nerozvíjí. Často zaznívá, že učitel by měl být hlavně sám sebou. S tím mám trochu problém – pokud jsem totiž běžně sarkastická bestie, nemyslím si, že bych měl být takový i ve škole a osobně se snažím sarkasmu v hodině vyvarovat.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Apatie, stereotyp, vynucování autority. Četl jsem nádhernou větu: „Dnešní žáci neuznávají autoritu a ani tu přirozenou!“ – to mi přijde naprosto geniální.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Nevím tu největší… Ale jedna věc se mi poslední dobou hodně vrací. Protože jsem učil při studiu, tak učitelování nebylo to nejdůležitější a nebyl jsem na učitelském místě závislý co do obživy, tak jsem ve chvíli konfliktu s vedením jedné ze škol prostě pokrčil rameny a šel (snažil jsem se situaci nějak s vedením reflektovat, ale tahle snaha nebyla vyslyšena). Myslím, že jsem se tím připravil o hodně a nechci tohle opakovat. Taky se mi úplně nepovedlo to, že jsem nastoupil na školu, kde bylo všechno hodně volné a v té době jsem spíš potřeboval pevné vedení a ukázání jak a kudy. Tady jsem byl svým pánem, což by bylo fajn spíš pro zkušenějšího učitele. Ze spousty chyb jsem ale následně reflexí získal hodně pro sebe a tak jsem za ně rád.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Ta otázka je sama o sobě nefér a byla by na několik A4 textu. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Je hodně jednoduché říct: „Ne. Ani nemohla,“ – a bude to svým způsobem pravda. Zatímco svět se mění, žáci se mění, díky Bohu se mění i styly výuky, tak svět univerzit a tím pádem i fakult je dělaný spíš na pomalé změny, pokud nějaké. Potkal jsem ale na fakultě hodně inspirativních osobností a třeba teď hodně těžím z toho, že mě fakulta naučila systém reflektování hodin – byť v té nejzákladnější formě.

Hodně tuhle otázku dostávám a hodně se s ní peru. Na druhou stranu neznám žádnou firmu, která si svoje zaměstnance – ať už mají jakékoliv vzdělání – dál nevychovává a netrénuje.

Analogicky se můžu zeptat: „Připravila tě autoškola na jízdu po D1 v pátek večer?“ Tyjo, jasně, že ne! Naučil ses tam rozjet se, nenabourat do ostatních, naučil se základy bezpečné jízdy. Ale určitě tě autoškola nepřipraví na agresivní řidiče, nenadálé události, nečekané objížďky.

To co se třeba teď na peďácích děje spolu s reakreditací studijních plánů, to je obrovská revoluce – před pár lety bylo skoro nemyslitelné, aby se student bakalářského studia dostal k dětem a páchal tam nějakou praxi. To se v současnosti stává celkem normou. Té praxe je sice pořád málo (ale pořád nesrovnatelně víc se situací před pár lety zpět), ale já jsem rád i za tohle a tleskám.

Představ si situaci, kdy se staneš ministrem školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Já bych teď ani nechtěl. Prsty se brání to o někom z ANO napsat, ale jsem fakt rád, že tam pan ministr Plaga je. A pokud bych se stal ministrem, chtěl bych dělat na začátku svého působení přesně to, co on. Viditelně nic. Zní to možná absurdně, jenže je to hrozně dobře. Každý ministr za posledních 10 let měl nutnou potřebu přijít s něčím revolučním, co bude stát jako pomník jeho geniality. Teď tedy čekáme, jak dopadne reforma financování regionálních škol, ale to popravdě není „jeho“ novinka. Rozhodně bych ale tlačil na NÚV (Národní ústav vzdělávání, má na starosti například revizi RVP a předtím zavedení RVP), aby podstatně lépe komunikoval s učitelskou, odbornou a širokou veřejností. Snažil bych se ukazovat víc a víc na příklady skvělých učitelů a skvělých věcí, co v našem školství jsou. Snažil bych zvrátit trend posledních dvou let, kdy je stále těžší založit soukromou školu. Určitě bych otevřel diskuzi o přípravě učitelů a vstupu do profese, případně její prostupnosti a každopádně bych znovu otevřel téma státních maturit a jednotných přijímacích zkoušek a podporoval diskuzi jestli je to to, co chceme a jestli je to užitečné. Vlastně by toho bylo na čtyři roky docela dost…

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma? Proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro nás obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Celá situace mě velmi mrzí, hlavně v tom smyslu, že pokud se opravdu podaří sjednotit hlas učitelů, ať už v komoře, nebo v platformě, tak to s sebou ponese tíhu toho, jak se to stalo. Tedy s osočováním, dštěním síry a dělání zlé krve. Myslím si ale, že teď se situace stabilizovala a ukazuje se, že vedle sebe tyto organizace existoval snad mohou.

Učitelská platforma se stala cenným partnerem jak pro orgány MŠMT, tak například pro média – díky kontaktům UP mohou novináři získávat nové expertní názory, daří se komunikovat do veřejného prostoru pohled běžných učitelů a to je samo o sobě pro mě dobrou věcí. UP se skrze připomínkovací řízení věnovala legislativě a to je další plus – do procesu tvorby tak více než kdy předtím vstoupil hlas učitelů.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s rodiči žáků?

Vlastně zatím pouze skvělé. Měl jsem jediný vážnější problém a to bylo s maminkou-ředitelkou školy. Tam mi vadilo, že se sloučila role maminky a ředitelky a situace nebyla dál reflektovaná právě z role vedení školy. Na nové škole mám za sebou zatím jedny třídní schůzky a byl jsem mile překvapen zájmem rodičů a jejich dotazy například na styl výuky. Přišlo mi skvělé, že se zajímali, jaký že bude ten nový učitel přírodopisu a co budou jejich děti v hodinách dělat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi udělá, když zkusím něco nového a zafunguje to. Když se mi podaří vytvořit ve třídě takové klima, že se zapojí všichni a když i ti, kteří si tolik nevěří, zažívají úspěch. Možná to zní jako klišé, ale nenapadá mě lepší popis. Radost mi také dělají dozory. Vážně. Je to chvíle, kdy se zase o trošičku mění role a mizí jeden z prvků vnější autority. Najednou jsme na té chodbě jako dva lidi a můžeme si povídat o něčem úplně jiném – anebo o tom, co bylo v hodině. To mě pak potěší dvojnásob, když mají žáci i po vyučování chuť to dál řešit.

Celkem chápu, že na řadu učitelů působí EDUin jako červený hadr na býka. První věc co mě ale napadne, když mám říct co se za posledních X let povedlo, je právě jejich práce. Sluší se připomenout, že před 10-12 lety nebylo vzdělávání zdaleka takové téma ve veřejném prostoru (nebo jenom nárazově), redakce neměly vlastního člověka pro školství a obecně to moc nikoho mimo profesi nezajímalo. To EDUin změnil a přijde mi to skvělé a důležité.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone