Loučení a proslov

Následující řádky obsahují proslov, který jsem přečetl při vyřazování svých deváťáků v divadle za přítomnosti učitelů, vedení školy, rodičů a příbuzných. Byl jsem o jeho zveřejnění požádán a jelikož jsem proslov měl napsaný na počítači, tak to není problém. Kurzívou jsou pochopitelně určitá vysvětlení. Samozřejmě pár věcí jsou vnitřní záležitosti, které mohou být nepochopitelné bez širšího kontextu.

Dobrý den.
Rád bych začal rovnou omluvou všem, kterým jsem za poslední čtyři, pět let ublížil, za všechny chyby, které jsem udělal, za všechny hlouposti, které jsem řekl, ne všechno jsem myslel vážně. To platí k našim mladším přítomným, které jsem učil. Co se týká dospělých, tak se omlouvám také za slova, která někomu mohla ublížit. Zde už byla ale většina myšlena vážně.

Každý rok zde probíhá stejná slavnost, každý rok posloucháme prakticky stejná slova. Jednou jsou pravdivá, podruhé se opakují jen jako fraška. Minulý rok jsem přišel na recepci, jeden žák mě pozdravil hajlováním, druhý mi řekl „Čau vole“. Ale pochvala stejně byla. Další moje omluva tedy je za porušení nepsaných pravidel při řečnění, které má být pouze oslavné. Nemám rád lhaní a lhát v důležitých momentech nezačnu ani teď.

V první řadě bych chtěl poděkovat rodičům. Skutečně poděkovat. Samozřejmě netuším, co jste si říkali doma, co si myslíte, ale směrem ke mně jste se chovali vždy tak, že jsem se mohl starat jen o svou práci a nemusel řešit nic vedlejšího. Pět let jsem sledoval kolegy, jak píší zprávy pro soud, někteří soudy i navštěvovali. Nebo dokonce chodili na výslechy k policii. Všechno kvůli rodičům. Učitel se pak nesoustředí, je ve stresu a to dopadá zpět na žáky. Bez srandy a zveličování – moji kolegové mi záviděli, jaké mám rodiče žáků. Při tom by stačilo z Vašeho pohledu málo, pokud Vám něco vadilo – přijít za panem ředitelem, stěžovat si a vše by bylo v mžiku vyřešeno. Na učitelích ve skutečnosti tolik nezáleží. Vedení školy – rodiče – žáci – uklízečky – učitelé – taková je pyramida důležitosti na naší škole. Vy jste mě a naší třídu vždy podporovali a za to Vám ještě jednou děkuji. Dokonce jste se mnou pustili své děti i na víkend. To už něco musí znamenat. Možná to znamená, že jste se jich chtěli zbavit a trochu si odpočinout…

Jelikož se s naší školou a městem po pěti letech loučím, chtěl bych pár vět věnovat i kolegům a kolegyním. Snad se neurazí, ale někteří se stali mými náhradními rodiči. Pokud jsem požádal, vždy pomohli. Od věcí souvisejících s bydlením a situací, kdy jsem rozbil klíče a hledal někoho, kdo vyrazí dveře, až po problematiku „jakou část králíka si mám koupit k večeři“. Samozřejmě mi museli pomáhat i se školou, protože přiznejme si fakt, že absolvent pedagogické fakulty neumí nic, co by se hodilo do reality školní třídy.

Děkuji pochopitelně všem, kteří mi kdy pomohli. Jmenovat musím paní učitelku A, B, C, D a E. Paní E, tehdy ještě slečna Svobodná, dorazila do školy ve stejný moment jako já. Ve dveřích sborovny nám beze slov dali skleničku alkoholu (bohužel to už se pak nikdy neopakovalo) a tím začala naše spolupráce. Stejné radosti, stejné problémy, stejné rozčilování nad zbytečnými papíry. A dokud nám je nepřesunuli, tak i dvě stejná křesla, na která si sedneme znovu za asi 36 let. Děkuji, E.

Poslední jmenovaný člověk, nikoliv však v pořadí významu, je člověk, který je neskutečná autorita, aniž by o tom možná tušil. Pohodový, neuvěřitelně trpělivý (to vážně nechápu), vždy pomůže se vším a dokáže zachovat klidnou hlavu. Nedosažitelná modla v učení. Když jsem přišel na naší školu, na konci školního roku udělali žáci prezentace, kde každý jmenoval své oblíbené učitele. Na velkém množství prezentací bylo JEHO jméno. Cože, říkal jsem si sám pro sebe, dyť učí chemii a matiku. To musí být vážně borec. Samozřejmě během dalších let jsem pochopil, v čem je kouzlo pana učitele F, takže F, děkuji, že jsem se mohl učit, jak se v budoucnu stát učitelem, právě vedle tebe.

Samozřejmě ne všechno je růžové, ne všichni lidé mají charakter a morálku a ne všichni lidé jsou skuteční kolegové. Představte si, že máte nehodu na dálnici a Váš kolega, říkejme mu B (zde není jméno upraveno kvůli blogu, B byl „B“ i při proslovu), běží za ředitelem pět minut po začátku hodiny, aby žaloval, že chybíte a nejste v práci. Radši by převzal Vaší práci, potřebuje větší úvazek. Kdyby však B dodržoval pravidla a přišel do práce včas, jako všichni ostatní, ne pět minut před vyučováním, věděl by o nehodě, která se řešila hned po příchodu do práce ve sborovně. Takže děkuji dalšímu kolegovi, tentokrát za to, že mi ukázal dno, kam je až člověk schopen zajít.

Teď se už konečně dostáváme k hlavním osobnostem dnešního dne. Říká se, že na první třídu se nikdy nezapomíná. To budu moct potvrdit až za další roky. Je pravda, že čtyři roky jsou dlouhá doba. Navíc jsme měli ještě jeden společný rok v pátém ročníku, kdy jsem neměl absolutně tušení, co u vás vlastně dělám. Ale přežili jste všichni, to je první úspěch. Přežili jste všechny deštivé výlety, výšlapy, dokonce i rozlučka se obešla bez sanitky a policie. Údajně. Můžu jen doufat, že jste se za těch pár let něco naučili. Možná bude nakonec důležitější, jestli se naučili něco o sobě a ostatních lidech, než co byla Zlatá bula sicilská. Já se od vás určitě naučil spoustu věcí. Pár tanečních kroků, které ale radši nebudu předvádět. Na burze škol jsem se díky vám naučil, že se nemám koukat na jmenovky, pokud jsou připíchnuté na poprsí slečen. Viděl jsem nové seriály a filmy, četl „moderní“ knížky, takže jsem se ocitl v 21.století a navíc jsem se trochu vzepřel kalendáři, znáte to, jen mládí, nikdy stáří, být stále mlád zkouším i přes ty známky času ve své tváři. Jde o to, že si nepřestáváme hrát, protože stárneme, ale stárneme, protože si přestáváme hrát, abych vykradl kromě textu písničky i jeden film. Akorát pořád nedokážu ocenit moderní písničky, to jste mě nezvládli naučit. Co jsem se ale naučil je, že nemám nikoho napodobovat, jak hází míčkem, protože to skončí tím, že vyhodím míček z otevřeného okna během hodiny. Z tohoto památného činu vznikla i básnička, kterou vám teď, ještě před oficiálním zveřejněním a oceněním, přečtu. Ale recitovat mě nikdo z vás nenaučil, takže se omlouvám: (Opsáno tak, jak bylo napsáno žáky.)

Naše škola
Naše škola je ta nej,
zábavu si užijem!
Učíme se, hrajeme si, zpíváme si
s našimi učitely.
Kteří hází křídy
z okna ven a
děti pro ně běhají
rychle ven!
Učitelé se vztekají
když tak blbě děti házejí.
A nakonec to všechno dobře dopadlo
i křída už je na světě. Hejj.

Někteří už zívají, takže poslední část. Žádná velká moudra, protože vím, že by se začal ozývat pískot a ironické poznámky. Mohl bych vás samozřejmě poprosit, ať za pár let neměníte svůj hlas za koblihu, ale ve skutečnosti je to naprosto vaše věc, protože žijeme ve svobodné zemi. Zatím. A třeba vám koblihy chutnají. Jediné, co vám můžu popřát, je hodně úspěchů. A ty vám skutečně přeji, a je úplně jedno, jestli to znamená, že z vás bude první prezidentka naší země, řemeslník vydělávající dvojnásobek mého platu, zubařka nebo právník.

V tento moment jsem oznámil, že jsem našel papírky, kde byly napsané sny a cíle žáků napsané v šesté třídě. Všechny papíry jsem přečetl a každému z žáků dal malý dárek, který nějakým způsobem patřil k onomu přečtenému cíli. Žákovi, který chtěl mít hodně peněz jsem vytiskl zimbabwský dolar z dob hyperinflace, veterinářce jsem dal plyšového medvídka na první operaci s radou, že se má prát na třicet stupňů, až poteče krev. Budoucímu chirurgovi doktorskou soupravičku pro malé děti. Budoucí prezidentce papír, na kterém byly fotografie tří prezidentů České republiky – čtvrtá fotografie byla oné žačky. Jedna žákyně měla na papíře přeškrtnuto přání mít bohatého manžela a místo toho napsala, že by chtěla být ona bohatá – dostala známý plakát na téma emancipace žen. A tak dále.

Cokoliv se stane, hlavně ať vás to baví. Nemá smysl dělat práci, která vám nedává smysl a která vás nebaví. Peníze podle mě nic nezachrání. Pokud budete vydělávat sto tisíc měsíčně a budete jezdit z práce v deset večer, k čemu vám bude těch sto tisíc? Ale mám pro některé z vás špatnou zprávu. Úspěch nepřijde sám, ani největší talent nebude stačit. Úspěch znamená mít cíl, tvrdě pracovat, dělat chyby a mít odvahu. To, že děláte chyby, znamená, že se o něco snažíte a jen nesedíte a nečumíte do zdi. Po cestě za cílem uděláte určitě spoustu chyb a stane se hodně špatných věcí, ale důležité je zase se zvednout a pokračovat. Právě to, jak rychle se otřepete ve špatných dnech a jestli se poučíte z chyb, takové momenty určí, co budete za člověka a jestli budete úspěšní. Abych si byl jistý, že si rozumíme a že se pochopíme, tak mám pro vás poslední úkol. A přemýšlím, jestli náhodou není i první. Vím totiž, že vše, co jsem teď řekl, do večera zapomenete. Proto večer, až budete mít čas, zadejte do googlu „svět patří těm“ a počkejte, co na vás vyjede. A nezapomeňte to.

Reklamy

Řídit třídu jako firmu…

Další “maličkost” do sbírky “co mi na univerzitě neřekli” se týká třídnictví. Vlastně dokud jsem byl mimo školství, nebral jsem to jako něco významného a jediný rozdíl moje třída versus jiná třída, kde také učím, byly školní výlety. Alespoň v mé hlavě. Jen kolegové přikládali třídnictví velkou důležitost.

Následující článek je mix teorie a praxe. Server Edutopia udělal anketu, sedm stovek učitelů odpovědělo a vyšel jasný vzorec. Vyšlo jakýchsi pět zákonů třídnictví. V podstatě beru těchto pět nadpisů, protože se mi zalíbily a souhlasím s nimi, a rozepisuji je z vlastních zkušeností a názorů. Originální text v angličtině najdete zde.

Kdyby to viděli moji žáci, určitě by se smáli. Proto upozorňuji, že jde o nějaký ideál, na který mistři učitelé dosáhli, ale já nikoliv. Zatím. Jde spíše o to, že když jsem začínal, tak jsem byl po této stránce na nule procent, teď jsem na šedesáti a v budoucnosti snad půjdu ještě výše.

1. “Já”

Tento bod je naprosto jasný – aby byli žáci spokojeni, musím být já spokojen. Odpočinout si, spát, udělat si jednou za čas radost, jet na výlet, jít do kina, užívat si. Pak můžu poctivě pracovat. Teprve se zkušenostmi mi došlo, že když jsem unaven, nemá cenu čtyři hodiny pracovat a prakticky nic neudělat. Radši si po práci na dvě hodiny lehnu a za další hodinu mám odpracováno. Ve výsledku toho udělám víc za kratší čas a jsem spokojen.

Musím chodit do práce dobře naladěn, pokud možno. Každý zažil situaci, kdy přijde učitel do třídy už evidentně nasrán a zlobu dál rozesílá kolem sebe na nevinné žáky, kteří ve skutečnosti za nic nemohou. Klasika. Učitel by proto měl mít naprosto stabilní domácí prostředí, vyjasněné vztahy a pokud jsou problémy, netahat si je do školy. To se jednoduše napíše, hůř provede.

Já mám v tomhle naprosto čisté svědomí a doma žádné problémy nemám. Ale občas se stane, že mě naštve kolega či kolegyně, nebo vedení školy, a do třídy nejdu v optimální náladě na rozdávání znalostí. V nejhorších situacích se mi vážně osvědčila nečekaná věc – řeknu žákům, že mám vážně blbou náladu, ať to ještě nezhorší a chovají se extrémně slušně a pracují. Přísahám, že zatím pokaždé žáci situaci pochopili a vlastně mi dokázali zlepšit náladu. Už od svých prvních zkušeností ve třídách jsem si všiml, že žáci na druhém stupni základní školy mají pro toto šestý smysl a dokážou vycítit náladu učitele – když přijdu s extrémně dobrou náladou, přeleje se to i na ně, víc si dovolí a nakonec z toho je většinou bordel. Takže úsměv, pohoda, vtípek, ale nepřehánět to. A hlavně vždy začít hodinu prací žáků.

Jakási pohodová stabilní atmosféra pomáhá jak žákům, tak i učiteli. Výsledkem je pochopitelně nejlepší možné prostředí pro učení z obou stran.

2. Vztah s žáky

Já jsem viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.” Stalo se před čtyřmi roky a pořád si to pamatuji. Jedna maminka se topila v synových problémech a házela kolem sebe klacky. Je to už i zde na blogu několikrát řešené téma, jak se chovat k žákům. Jestli si hrát na přísného vojáka, autoritu nebo situaci nechat plynout a nemít respekt.

Já to samozřejmě neřeším, snažím se zaujmout metodami a znalostmi a proto na řešení respektu není čas – žáci totiž pořád pracují a za hodinu dělají i několik cvičení. Kdy mají stihnout rušit? Naopak jsem toho názoru, že autoritativní učitelé proti sobě poštvávají žáky, kteří proti nim jsou logicky v odboji a dělají čím dál tím horší věci.

Zkrátka není důvod, proč si nepokecat ve volném čase s žákyní o seriálu a s žákem o fotbale. Skutečný zájem žáci ocení, a pokud učitel bude vědět o žácích něco navíc, určitě pochopí, proč se v některých situacích chovají tak, jak se chovají. Takhle jednoduché to je. Pro koho asi žáci udělají něco navíc nebo se “podvolí” nějaké žádosti? Pro učitele, proti kterému bojují v zákopech? Nemyslím si. Pro učitele, ke kterému mají nějaký vztah. Vše je o komunikaci a rozumně nastavených pravidlech, vynechání řešení neuvěřitelných blbostí, na kterých někteří učitelé bazírují či se až příliš podřizují inspekci či vedení.

Mám pravidlo, že každý test oznamuji týden dopředu. Zrovna minulý týden jsem ve středu požádal žáky, jestli hned ve čtvrtek nemůžeme psát test. V pěti minutách vyřešeno a demokraticky odhlasováno „ano“, napíšeme si test hned zítra, i když píšeme další tři testy v ten den. Nepřikázal jsem. Požádal jsem. Dal jsem argumenty. Čas na rozmyšlenou. Nechal jsem žáky hlasovat. A dopadlo tak, jak jsem chtěl.

Plácnout si s žákem “high-five” nebo, ach, nedej bože, pozdravit první, není žádné ponížení ani prosba o pozornost. Je to vytváření důvěry.

3. Pravidla, hranice, očekávání

Extrémně důležitý bod. Jako naivní mladý blbec jsem si myslel, že dám žákům svobodu a oni mi to vrátí poctivou prací (ano, taky se tomu teď směju). Dokonce jsem jedno pololetí zkoušel, aby osmáci fungovali podle vlastních pravidel a trestů. Znáte to, všichni učitelé se něčím podobným chlubí, prezentují to jako zázrak, který ve skutečnosti funguje. Co už vám často neřeknou, že je to v druhé třídě a druháčkům stejně ty pravidla nadiktovala paní učitelka a schválila je. Můj experiment v osmé třídě skončil po jednom pololetí, jednoduše jsem ho zrušil a zavedl jasná pravidla.

Přesto si myslím, že u mě mají žáci relativně dost svobody. Určuji jen velký rámec, v kterém si smí dělat prakticky to, co chtějí, ale nesmí z rámce ven. Kdo a za co dostane poznámku, to musí být předem dáno, stejně tak horší kázeňská opatření. Za jakých podmínek dostane žák pětku, je také určeno. Co je důležité pro učitele, na čem záleží v hodinách, a tedy podle čeho budou dlouhodobě hodnoceni. Co se bude probírat o hodině, jaká jsou pravidla cvičení. To vše je pro žáky důležité, aniž by o tom možná věděli. A i kdyby nebylo, předchází se tím sporům jak s žákem, tak i rodiči.

Nejlepší je, pokud to vypadá jako demokracie, ale skutečně úplná demokracie to není. Výběr výletu. Žáci vybírají, navrhují, hlasují. Výběr trička v deváté třídě. Začínáme probírat Druhou světovou válku. „Napište mi na papírek, pokud chcete, abychom se něčemu nebo někomu věnovali víc, než je obvyklé a já si pro Vás připravím speciální prezentaci.“ Ve skutečnosti je to taková učitelem řízená demokracie a prakticky vždy se dostaneme tam, kam chci, nebo tam, kam to schvaluji. A ano, jednou jsem musel jako slávista dělat prezentaci na téma Sparta za Protektorátu a podruhé jsem dělal prezentaci na historii Humpolce. Mimochodem, v prvním případě jsem prezentoval, jak Sparta málem sestoupila a musel ji zachraňovat hráč půjčený ze Slavie. V druhém jsem dostal extrémní aplaus.

4. Získat si složité žáky

Pedagogickou fakultu jen kritizuji, ale tuto teorii a výjimečně i praxi mě naučila právě ona. Existuje spousta způsobu, jak “vládnout” třídě (nebo i nevládnout – říká se tomu překvapivě „učitel anarchista“).

Jeden z nich je najít klíčové žáky, získat si jejich důvěru, ale ne podlým způsobem či jakoukoliv formou „podplácení“ nebo dokonce lezení do zadku („abych byl oblíben, nebudu po nich nic chtít; půjdeme na počítače hrát hry; místo hodiny ven;“ atd. atd.). Většinou je ve třídě žák či žákyně, jeden nebo dva, kteří patří do kolonky „přirozený lídr“. Většina problémů nebo naopak pozitivně výjimečných momentů začíná u tohoto lídra. Jak se chová on či ona, chová se i zbytek třídy. A to jak vědomě, tak i nevědomě. Když si lídr dovolí, dovolí si i další dva žáci a pak pochopitelně i další a další. Pokud je v negativním smyslu, žák na sebe pochopitelně upozorňuje z nějakých důvodů. A tady je právě prostor pro učitele a ono získání důvěry. Nemám a pravděpodobně ani neexistuje nějaká univerzální rada, protože podobní žáci mají pokaždé jiný problémy, ale zároveň to z mých zkušeností vždy pramení z rodičů a obecně rodinné situace.

Už se mi stalo, že jsem vedl doslova válku s žákem (pochopitelně to bylo v období prvních dvou let, když jsem netušil NIC). Jednalo se o dlouhodobé problémy s jedním žákem, což narušovalo celý proces učení. Známky ho moc nezajímaly, poznámky už vůbec ne. Vždy jsem se musel uklidňovat až doma, a až doma vymýšlet strategii, jak to zahraju příště. Na každou hodinu jsem byl připraven. Postupně jsem byl víc a víc chápající a víc a víc trpělivý. Mluvil jsem s žákem o přestávkách, až se situace uklidnila zrovna v druhé pololetí deváté třídy a my se mohli bavit jako lidi.

Jakmile je získaná důvěra, tito lídři už pak “lobují” za učitele ve zbytku třídě a získají pro ně zbylé žáky. Nebo jednoduše jakmile mlčí lídr, mlčí i ostatní. Show se nekoná. Ve výsledku je opět vytvořeno žádoucí prostředí pro učení.

5. Rodiče

Nejhorší věc, která se může stát učiteli – rodič, který jde přímo proti učiteli nebo poštvává své dítě proti učiteli. Osobně se mi nestalo v mé třídě, alespoň ne přímo a nějakým způsobem, o kterém bych věděl. Se „svými“ rodiči mám vynikající zkušenosti, takže tu nebude nic objevovat.

Rodiče moji třídy na mě mají email, mají na mě soukromý telefon a mohou zavolat, pokud mají problém či omluvit dítě zprávou. Jednoduché. Asi to tak má většina učitelů. Funguje to samozřejmě i obráceně a několikrát se mi to stalo – místo nic neříkající poznámky prostě napíšu zprávu či zavolám a problém je vyřešen. Žák či žákyně se prostě přestali chovat nevhodným způsobem.

Všechno jsme si vždy vysvětlili, všechno byly „transparentní“, takže nikdo z rodičů nemá problém mi svěřit svoje děti na víkend, kdy jsme byli a opět pojedeme na třídní výlet.

Třídní schůzky

Jako žák jsem třídní schůzky nesnášel. I když jsem nikdy neměl žádné problémy, vždy jsem se obával, co si paní učitelka vymyslí a do čeho všeho mě, samozřejmě neprávem, zahrne a zapojí. Jako učitele mě z „rodičáku“ bolí břicho. A jako rodič jsem je zatím nezažil, ale z výrazů rodičů mohu soudit své.

 
Čím to je? Měl by to být svátek. Něco jako volby pro demokracii. Rodiče mohou něco změnit ve škole, kam chodí jejich děti a kde tráví podstatnou část svého dětského života. A teď jsem si neplánovaně odpověděl, aniž bych to měl v plánu. Rodiče něco mohou změnit jen teoreticky.

 
Stále jsem nepochopil, k čemu slouží první třídní schůzka na naší škole, na konci září. Rodiče přijdou a jejich hlavní úkol je si vyslechnout rozpočet školy za minulý rok a plánovaný rozpočet na rok následující. Nejtrapnější ale je, že musí hlasovat. Už taky vidíte tatínky a maminky, celé nažhavené, aby mohli zvednout ruku a odsouhlasit rozpočet? Čtyřikrát jsem tento proces absolvoval. Nikdy se nezvedla ani jedna ruka. Čtyřikrát ale nikdo nehlasoval ani proti a nikdo nic nenamítal. Situace, kdy se sám stydím za to, co musím dělat.

 
Když přejdeme k dalším, už skutečným třídním schůzkám. Co je na nich špatného? Co nefunguje? Funguje vůbec něco? Přijde mi, že se rodiče vrací do svých lavic jako do vězení. Navíc na třídní schůzky přijdou rodiče, kteří jsou informováni (ze žákovské, z internetu) a jdou si pro informace, které vědí nebo které se brzy stejně dozvědí z facebookových stránek školy. A čas by pochopitelně mohli trávit jinde, nemuseli by chodit dřív z práce. Rodiče „problémových“ dětí pochopitelně nepřicházejí.

 
Navíc „ach ti učitelé“. Pořád melou to samé, pořád omluvenky, vybrat peníze, přezouvat. Připomínání již připomenutého. A vlastně nikdy nic pořádného nesdělí, protože musí fungovat diplomacie a „vztahy“ se nesmí pokazit.

 
Proto nemám třídní schůzky rád. Pořád to samé, stejný stereotyp. Potřeboval bych s každým rodičem mluvit jiným „tónem“, ale musím mluvit ke všem a tak vlastně nic neřeknu. Zapíšeme si zbytečná data, pojedeme na výlet. A zbytek popisovaný v předchozím odstavci už radši vynechávám, protože mi je samotnému trapně. Pak se samozřejmě všem věnuji individuálně, to zas ale znamená, že někteří mohou čekat klidně hodinu, než se na ně dostane řada. A to je buď nepříjmné pro ně, protože musí čekat, nebo pro mě, protože mezitím zmizí a jejich návštěva svatostánku byla zbytečná.

 
Na třídních schůzkách mě nejvíce trápí jedna věc – rodiče přicházejí s velkým očekáváním, já jim něco za deset minut řeknu a je hotovo. Jde tedy o to, že já jako učitel už dopředu vím nebo spíše cítím, že rodiče chodí zbytečně, protože se nedozví nic extrémně důležitého. Říct jim to nemůžu. Oni pak odcházejí „zklamaní“, doma prohodí pár slov a za všechno můžu já coby učitel. Nikoho nezajímá, že bych taky třídní schůzky nejradši zrušil. Na všechny rodiče mám telefon a email a když se něco děje – jak problémy, tak i plánování výletů apod., tak jim napíšu okamžitě a řešíme to. K čemu pak třídní schůzka?

 
Zajímaly by mě dějiny třídních schůzek a kolik desítek let se nic nezměnilo. A ještě větším tajemstvím pro mě je, proč něco, co je většinově nepříjemné pro všechny tři strany, zůstává nedotčené.

 
Existuje jednoduché řešení. Zrušit hromadné třídní schůzky a zavést individuální schůzky, kam může dorazit rodič i s žákem, aby se něco neztratilo v překladu a aby i žák mohl argumentovat ve svůj prospěch. Není to nic, co by bylo nového, originálního nebo dokonce něco, co bych vymýšlel já. Některé školy, možná spíše někteří učitelé, už na podobný program najeli.

 
Dejme tomu, že třídní schůzka probíhá 22.listopadu. Rodiče si v horizontu jednoho týdne před nebo po domluví schůzku a dorazí v čase, kdy se jim to bude hodit. První výhoda. V klidu na sebe rodič a učitel (případně žák) mají například dvacet minut, nikdo nikam nepospíchá, probere se prospěch i chování, každá strana dostane svůj prostor, všechno se vysvětlí, předá se nudný papírek s daty a nutnostmi a je hotovo. Výhoda druhá. Nevýhodou první samozřejmě je, že učitel musí být připraven. A někdo by mohl argumentovat tím, že se rodiče nepoznají a nevytvoří se kolektiv a „správná atmosféra“, ale teď upřímně, kde tohle mají? Rodiče stejně z třídních schůzek odcházejí individuálně a pospíchají na nákup a domů. Hlavně pryč z vězení.

Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…

Jak jsem potkal Matku Lvici

Prolog

Ve třídě jsou jasně daná pravidla, při jejich prvním porušení v daném pololetí dostává žák trest v podobě zápisu do žákovské knížky. Delší příběh zkrácený do jednoduché verze zní, že žák se choval tak, že měl dostat poznámku. Na žádost o ní mi řekl „Hovno“. Následně mi potykal s tím, ať si tu žákovskou vezmu tedy sám z tašky. Samozřejmě věděl, že to máme zakázané. Na vše jsem reagoval v klidu, bez křiku a nakonec jsem se žákovské dočkal, když po mě byla hozena.

I. Dějství – Poznámka

Jan vyrušoval o hodině dějepisu. Jan pravidla v mých hodinách zná a rád bych Vás upozornil, že platí pro všechny žáky stejně. Přesto mi Jan odmítl vydat žákovskou a následně mě vulgárně napadl.“

II. Dějství – Setkání

Reakce přišla okamžitě. A nečekaně. Vibrováním mobilu, které oznamovalo příchozí zprávu. Dodnes nevím, kde vzala moje soukromé telefonní číslo.

Dobrý den, pane učiteli. Četla jsem zápis v Honzíkově žákovské a ráda bych to s Vámi probrala osobně, abych věděla, co se přesně stalo a hlavně, co padlo a nepadlo za slova. Můžu se stavit zítra před školou?“

Setkání bylo potvrzeno. Druhý den se matka dostavila připravena k „boji“. Hovor začal na chodbě.

Dobrý den, paní Honzíková.“

Dobrý den.“

O čem přesně chcete mluvit?“

No teď spolu mluvit nebudeme. Já chci svědky. Půjdeme k řediteli.“

Nezkušenému učiteli jako já se hned rozklepaly všechny kosti a svaly v těle, srdce rozbušené. Agresivní a nepřátelský začátek jsem nečekal. Teď navíc přibyla ředitelna, úzký stůl a u něj ředitel, zástupkyně ředitele, výchovná poradkyně. A lvice, která bude své dítě bránit do krve.

Argumenty šly stranou. Přišly emoce. Hysterická žena bránila své mládě. Červená v obličeji a se slzami na krajíčku. Připravena odrazit cokoliv, co jejím směrem vyšlou nepřátelé. Zakopat se a nepustit. Připravit. Štíty. Teď.

Každý spustil svou verzi příběhu. Paní Honzíková vysvětlila, že poznámku chápe. Omluvila se za drzost syna. „Ale co mi vadí, je spojení „vulgárně mě napadl“. Představuju si pod tím něco úplně jiného. Navíc Honzík tvrdí, že to slovo neřekl.“

Ale já mám svědky“, sdělil jsem na svou obranu. Hned během hodiny jsem se zeptal žáků, jestli slyšeli to, co já. Kolotoč začal.

Proč jste se ptal žáků? To jste si nebyl jistý, co jste slyšel?“

Jistý jsem si byl. Ale ptal jsem se přesně kvůli této situaci.“

Proč by ale Honzík všechno přiznával a pak by lhal jen v tomhle případě?“

Možná právě proto, že ho to staví do mnohem horší pozice. Ono vulgární slovo je přece v naší situaci to nejhorší.“

Prosím Vás, nechovejte se tak, jako by Honzík to slovo řekl.“

Ale on to řekl.“

Nemáte důkazy.“

Jak to, že je nemám? Ptal jsem se spolužáků, kteří to potvrdili.“

A proč jste se ptal zrovna jich?“

Protože byli nejblíž Honzovi…?“

Proč jste se nezeptal Lukáše, ten sedí skoro vedle Honzíka. Lukáš svý mámě tvrdil, že nic neslyšel.“

Dobře, to je možný. Všichni to přece slyšet nemuseli, syn Vaší kamarádky může být samozřejmě mezi nimi. Ale půlka třídy to slyšela.“

Ne.“

Co…Jak ne?“

Honzík to neřekl.“

V tu chvíli jsem si jen setřel pot z čela, složil obě ruce na stůl a sledoval úplně totožné kolo běžet po další hodinu. Stejně otázky, stejné argumenty.

Já jsem Vás viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.“

Cože? Jak to sem patří?“

Jediné vyklonění z daného kurzu. Paní Honzíková se začala topit a házela kolem sebe vším možným, aby se zachránila.

Po hodině a čtvrt bylo jednání ukončeno s famózním výsledkem – shodneme se, že se neshodneme. V případě paní Honzíkově totiž „vulgární napadení“ znamená něco jiného, hrubšího, než v případě zaměstnanců školy. Co po Honzíkovi chtěla? Aby mě zmlátil?

Epilog

Na čtvrtletní poradě byl s příběhem seznámen celý sbor. Brutální většinou byla odhlasována ředitelská důtka. Což bylo hned změněno na důtku třídního učitele, protože už nikdo z nás nechtěl poslouchat argumentaci paní Honzíkové.

Po měsíci byla zrušená i třídní důtka, protože Honzík obdržel papíry od pedagogicko-psychologické poradny, že je psychicky labilní. A proto je mojí chybou, že mi o hodině řekl „hovno“. Honzík byl jen rozrušen. A upřímně? Kdo by se mu divil? Mít jeho matku doma, jsem psychicky rozrušen 24 hodin denně.

Epilog 2

Za měsíc dostal Honzík pětku z jiného předmětu. Byl z toho velice rozrušen. Vyndal mobil a o hodině psal mamince textovou zprávu. Paní učitelka mu napsala poznámku, protože mobily o hodinách samozřejmě zakazuje školní řád. Paní Honzíková si přišla stěžovat, protože to byla paní učitelka, která ho tak rozrušila, že musel psát domů. A proto paní Honzíková zavolala na paní učitelku Českou školní inspekci…

Paní Honzíková se s inspektorem seznámila a každý krok spolu konzultovali. Měla tak někoho, kdo se jí zastal. Učitelka neměla nikoho. Ředitel jí naznačil, ať vycouvá. Právník mu to poradil. „Asi bychom prohráli.“

A tak škola prohrála a Honzík se usmíval.