Třídní schůzky

Jako žák jsem třídní schůzky nesnášel. I když jsem nikdy neměl žádné problémy, vždy jsem se obával, co si paní učitelka vymyslí a do čeho všeho mě, samozřejmě neprávem, zahrne a zapojí. Jako učitele mě z „rodičáku“ bolí břicho. A jako rodič jsem je zatím nezažil, ale z výrazů rodičů mohu soudit své.

 
Čím to je? Měl by to být svátek. Něco jako volby pro demokracii. Rodiče mohou něco změnit ve škole, kam chodí jejich děti a kde tráví podstatnou část svého dětského života. A teď jsem si neplánovaně odpověděl, aniž bych to měl v plánu. Rodiče něco mohou změnit jen teoreticky.

 
Stále jsem nepochopil, k čemu slouží první třídní schůzka na naší škole, na konci září. Rodiče přijdou a jejich hlavní úkol je si vyslechnout rozpočet školy za minulý rok a plánovaný rozpočet na rok následující. Nejtrapnější ale je, že musí hlasovat. Už taky vidíte tatínky a maminky, celé nažhavené, aby mohli zvednout ruku a odsouhlasit rozpočet? Čtyřikrát jsem tento proces absolvoval. Nikdy se nezvedla ani jedna ruka. Čtyřikrát ale nikdo nehlasoval ani proti a nikdo nic nenamítal. Situace, kdy se sám stydím za to, co musím dělat.

 
Když přejdeme k dalším, už skutečným třídním schůzkám. Co je na nich špatného? Co nefunguje? Funguje vůbec něco? Přijde mi, že se rodiče vrací do svých lavic jako do vězení. Navíc na třídní schůzky přijdou rodiče, kteří jsou informováni (ze žákovské, z internetu) a jdou si pro informace, které vědí nebo které se brzy stejně dozvědí z facebookových stránek školy. A čas by pochopitelně mohli trávit jinde, nemuseli by chodit dřív z práce. Rodiče „problémových“ dětí pochopitelně nepřicházejí.

 
Navíc „ach ti učitelé“. Pořád melou to samé, pořád omluvenky, vybrat peníze, přezouvat. Připomínání již připomenutého. A vlastně nikdy nic pořádného nesdělí, protože musí fungovat diplomacie a „vztahy“ se nesmí pokazit.

 
Proto nemám třídní schůzky rád. Pořád to samé, stejný stereotyp. Potřeboval bych s každým rodičem mluvit jiným „tónem“, ale musím mluvit ke všem a tak vlastně nic neřeknu. Zapíšeme si zbytečná data, pojedeme na výlet. A zbytek popisovaný v předchozím odstavci už radši vynechávám, protože mi je samotnému trapně. Pak se samozřejmě všem věnuji individuálně, to zas ale znamená, že někteří mohou čekat klidně hodinu, než se na ně dostane řada. A to je buď nepříjmné pro ně, protože musí čekat, nebo pro mě, protože mezitím zmizí a jejich návštěva svatostánku byla zbytečná.

 
Na třídních schůzkách mě nejvíce trápí jedna věc – rodiče přicházejí s velkým očekáváním, já jim něco za deset minut řeknu a je hotovo. Jde tedy o to, že já jako učitel už dopředu vím nebo spíše cítím, že rodiče chodí zbytečně, protože se nedozví nic extrémně důležitého. Říct jim to nemůžu. Oni pak odcházejí „zklamaní“, doma prohodí pár slov a za všechno můžu já coby učitel. Nikoho nezajímá, že bych taky třídní schůzky nejradši zrušil. Na všechny rodiče mám telefon a email a když se něco děje – jak problémy, tak i plánování výletů apod., tak jim napíšu okamžitě a řešíme to. K čemu pak třídní schůzka?

 
Zajímaly by mě dějiny třídních schůzek a kolik desítek let se nic nezměnilo. A ještě větším tajemstvím pro mě je, proč něco, co je většinově nepříjemné pro všechny tři strany, zůstává nedotčené.

 
Existuje jednoduché řešení. Zrušit hromadné třídní schůzky a zavést individuální schůzky, kam může dorazit rodič i s žákem, aby se něco neztratilo v překladu a aby i žák mohl argumentovat ve svůj prospěch. Není to nic, co by bylo nového, originálního nebo dokonce něco, co bych vymýšlel já. Některé školy, možná spíše někteří učitelé, už na podobný program najeli.

 
Dejme tomu, že třídní schůzka probíhá 22.listopadu. Rodiče si v horizontu jednoho týdne před nebo po domluví schůzku a dorazí v čase, kdy se jim to bude hodit. První výhoda. V klidu na sebe rodič a učitel (případně žák) mají například dvacet minut, nikdo nikam nepospíchá, probere se prospěch i chování, každá strana dostane svůj prostor, všechno se vysvětlí, předá se nudný papírek s daty a nutnostmi a je hotovo. Výhoda druhá. Nevýhodou první samozřejmě je, že učitel musí být připraven. A někdo by mohl argumentovat tím, že se rodiče nepoznají a nevytvoří se kolektiv a „správná atmosféra“, ale teď upřímně, kde tohle mají? Rodiče stejně z třídních schůzek odcházejí individuálně a pospíchají na nákup a domů. Hlavně pryč z vězení.

Reklamy

Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…

Jak jsem potkal Matku Lvici

Prolog

Ve třídě jsou jasně daná pravidla, při jejich prvním porušení v daném pololetí dostává žák trest v podobě zápisu do žákovské knížky. Delší příběh zkrácený do jednoduché verze zní, že žák se choval tak, že měl dostat poznámku. Na žádost o ní mi řekl „Hovno“. Následně mi potykal s tím, ať si tu žákovskou vezmu tedy sám z tašky. Samozřejmě věděl, že to máme zakázané. Na vše jsem reagoval v klidu, bez křiku a nakonec jsem se žákovské dočkal, když po mě byla hozena.

I. Dějství – Poznámka

Jan vyrušoval o hodině dějepisu. Jan pravidla v mých hodinách zná a rád bych Vás upozornil, že platí pro všechny žáky stejně. Přesto mi Jan odmítl vydat žákovskou a následně mě vulgárně napadl.“

II. Dějství – Setkání

Reakce přišla okamžitě. A nečekaně. Vibrováním mobilu, které oznamovalo příchozí zprávu. Dodnes nevím, kde vzala moje soukromé telefonní číslo.

Dobrý den, pane učiteli. Četla jsem zápis v Honzíkově žákovské a ráda bych to s Vámi probrala osobně, abych věděla, co se přesně stalo a hlavně, co padlo a nepadlo za slova. Můžu se stavit zítra před školou?“

Setkání bylo potvrzeno. Druhý den se matka dostavila připravena k „boji“. Hovor začal na chodbě.

Dobrý den, paní Honzíková.“

Dobrý den.“

O čem přesně chcete mluvit?“

No teď spolu mluvit nebudeme. Já chci svědky. Půjdeme k řediteli.“

Nezkušenému učiteli jako já se hned rozklepaly všechny kosti a svaly v těle, srdce rozbušené. Agresivní a nepřátelský začátek jsem nečekal. Teď navíc přibyla ředitelna, úzký stůl a u něj ředitel, zástupkyně ředitele, výchovná poradkyně. A lvice, která bude své dítě bránit do krve.

Argumenty šly stranou. Přišly emoce. Hysterická žena bránila své mládě. Červená v obličeji a se slzami na krajíčku. Připravena odrazit cokoliv, co jejím směrem vyšlou nepřátelé. Zakopat se a nepustit. Připravit. Štíty. Teď.

Každý spustil svou verzi příběhu. Paní Honzíková vysvětlila, že poznámku chápe. Omluvila se za drzost syna. „Ale co mi vadí, je spojení „vulgárně mě napadl“. Představuju si pod tím něco úplně jiného. Navíc Honzík tvrdí, že to slovo neřekl.“

Ale já mám svědky“, sdělil jsem na svou obranu. Hned během hodiny jsem se zeptal žáků, jestli slyšeli to, co já. Kolotoč začal.

Proč jste se ptal žáků? To jste si nebyl jistý, co jste slyšel?“

Jistý jsem si byl. Ale ptal jsem se přesně kvůli této situaci.“

Proč by ale Honzík všechno přiznával a pak by lhal jen v tomhle případě?“

Možná právě proto, že ho to staví do mnohem horší pozice. Ono vulgární slovo je přece v naší situaci to nejhorší.“

Prosím Vás, nechovejte se tak, jako by Honzík to slovo řekl.“

Ale on to řekl.“

Nemáte důkazy.“

Jak to, že je nemám? Ptal jsem se spolužáků, kteří to potvrdili.“

A proč jste se ptal zrovna jich?“

Protože byli nejblíž Honzovi…?“

Proč jste se nezeptal Lukáše, ten sedí skoro vedle Honzíka. Lukáš svý mámě tvrdil, že nic neslyšel.“

Dobře, to je možný. Všichni to přece slyšet nemuseli, syn Vaší kamarádky může být samozřejmě mezi nimi. Ale půlka třídy to slyšela.“

Ne.“

Co…Jak ne?“

Honzík to neřekl.“

V tu chvíli jsem si jen setřel pot z čela, složil obě ruce na stůl a sledoval úplně totožné kolo běžet po další hodinu. Stejně otázky, stejné argumenty.

Já jsem Vás viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.“

Cože? Jak to sem patří?“

Jediné vyklonění z daného kurzu. Paní Honzíková se začala topit a házela kolem sebe vším možným, aby se zachránila.

Po hodině a čtvrt bylo jednání ukončeno s famózním výsledkem – shodneme se, že se neshodneme. V případě paní Honzíkově totiž „vulgární napadení“ znamená něco jiného, hrubšího, než v případě zaměstnanců školy. Co po Honzíkovi chtěla? Aby mě zmlátil?

Epilog

Na čtvrtletní poradě byl s příběhem seznámen celý sbor. Brutální většinou byla odhlasována ředitelská důtka. Což bylo hned změněno na důtku třídního učitele, protože už nikdo z nás nechtěl poslouchat argumentaci paní Honzíkové.

Po měsíci byla zrušená i třídní důtka, protože Honzík obdržel papíry od pedagogicko-psychologické poradny, že je psychicky labilní. A proto je mojí chybou, že mi o hodině řekl „hovno“. Honzík byl jen rozrušen. A upřímně? Kdo by se mu divil? Mít jeho matku doma, jsem psychicky rozrušen 24 hodin denně.

Epilog 2

Za měsíc dostal Honzík pětku z jiného předmětu. Byl z toho velice rozrušen. Vyndal mobil a o hodině psal mamince textovou zprávu. Paní učitelka mu napsala poznámku, protože mobily o hodinách samozřejmě zakazuje školní řád. Paní Honzíková si přišla stěžovat, protože to byla paní učitelka, která ho tak rozrušila, že musel psát domů. A proto paní Honzíková zavolala na paní učitelku Českou školní inspekci…

Paní Honzíková se s inspektorem seznámila a každý krok spolu konzultovali. Měla tak někoho, kdo se jí zastal. Učitelka neměla nikoho. Ředitel jí naznačil, ať vycouvá. Právník mu to poradil. „Asi bychom prohráli.“

A tak škola prohrála a Honzík se usmíval.