Před maturitou

Zítra začíná maturita na naší škole, v úterý začíná i pro mě osobně. Nový zážitek, nová zkušenost. Přehodnotím svůj názor na maturitu? Pravděpodobně. Už jsem jeden text o maturitě napsal (zde), ale člověk čte cizí texty, získává zkušenosti, poslouchá příběhy dalších lidí a proto i mění názory.

Poprvé se něco pohnulo, když jsem si přečetl názor studenta na maturity na stránkách „Rodiče vítáni“ (zde). Od té doby jsem na názoru, že maturita smysl dávat může za určitých předpokladů. Například slohová práce jako součást maturitní zkoušky má smysl. Dokonce perfektní smysl. Maturant by určitě měl být schopný napsat různé texty, poradit si s formátem textu, formalitami apod. Ale i tak je současná verze pochybná. Pro mě především omezením počtu slov (strašně krátké) a tím, že se píše ručně, čímž opět škola ukazuje, jak je odříznutá od reality.

Jelikož nemám s maturitou z pohledu učitele konkrétní zkušenost(i), zeptal jsem se tentokrát na sociální síti Twitter na názor dalších lidí. Zde se ve spojitosti s maturitní slohovou prací objevují i slova jako hodnocení a Cermat.

Což kopíruje názor několika studentů, které jsem potkal. Maturita je rozložená do měsíce a stejně nevíte celou dobu, jak jste dopadli. Mimochodem, datum maturity některých studentů se muselo měnit, protože ve stejný den byly přijímací zkoušky. České školství pro studenty, hej?

Další věc mi přijde vážně neuvěřitelná. Člověk, který se prostě špatně vyspí, bude mít hlad, bude mu zrovna nepříjemně v oblečení, bude se stresovat, může neuspět jen kvůli patnácti minutám, i když byl čtyři roky nejlepším studentem na škole. A pak přijde jiný člověk, který sotva prolézal, ale náhodně si vybere jednoduchou otázku. Nebo ho třídní učitelka nechá losovat víckrát. Nebo mu při testu někdo poradí. Všechny příklady se staly. Patnáct minut rozhoduje. K čemu chodit do školy čtyři roky?

A nejde o žádnou maličkost, nebo nedůležitou hloupost. Jde o budoucí studium na vysoké škole.

Praktický příklad může poskytnout i moje maturita z dějepisu. A možná už víte, že dějepis učím. Na základní, střední i vysoké škole jsem nikdy nedostal horší známku, než je dvojka, a to některé zkoušky na univerzitě byly vážně rozsáhlé a složité. Ale u maturity jsem dostal vývoj křesťanství. A trojjedinost boží mi letos nevysvětlili ani studenti teologické fakulty, nemluvě o faráři, ten už vůbec neměl tušení. Ale zkrátka mám trojku z maturity.

O čem je vlastně současná maturita? Jen o schopnosti naučit se hromadu informací na jeden den a následující je zapomenout. Nic jiného. Proto by se maturita měla změnit do praktičtější a smysluplnější podoby.

Co se za poslední rok nezměnilo, je můj názor, jak by maturita mohla vypadat. Víc prakticky zaměřená a bez šprtání. Nejvýhodnější by mi přišlo napsat odbornou práci z předmětu, který (pravděpodobně) půjde student(ka) studovat na vysokou školu. Práci shrnout a obhájit před komisí, vysvětlit to i učitelům, kteří učí jiný předmět a tudíž danému problému tolik nemusí rozumět. Taková verze maturita by mi dávala smysl. Především proto, že testuje dovednosti a to dovednosti, které jsou důležité pro studium na vysoké škole – napsat samostatně práci s pomocí odborné literatury, ale zároveň komunikovat se svým učitelem, stoupnout si před lidi a o své vlastní práci mluvit, vytvořit prezentaci a odpovědět na kritické dotazy, sebereflexe. Co jiného znamená studium na vysoké škole, když ne předchozí dovednosti?

Klidně i řešit víc praktické úkoly. Klidně s internetem. Na obchodní akademii dostane student firmu a má za určitý čas udělat účetnictví. Na střední pedagogické napsat práci, představit pár metod a způsob učení tématu. A tak dále.

Uvidím, jestli naberu nové poznatky a za čtrnáct dní se zde objeví i článek s názvem „Po maturitě“.

„Kolo života“ – metoda pro analýzu a porovnání

Klasika. Vysvětlil jsem žákům metodu, oni pracovali a následně jsem si já práce přečetl. A bylo to výjimečně dobré na první pokus. Metodu jsem dal na Twitter a pokud se bavíme o škatulce „metody“, tak i tam měla extrémně pozitivní ohlas. A tak jsme se dostali až sem, protože jsem si řekl, že se podělím i na blogu.

Jedná se o další metodu, která je univerzální, dá se použít ve velkém množství předmětů a v různých formách. V originále se jmenuje „Wheel of life“.

Stačí zadat do Googlu a kliknout na „obrázky“:

KoloNáhled1

Jedná se o metodu, která může sloužit jak k úvodu do tématu a následnému vyhledávání informací, tak i opakování a procvičování tématu. Hlavní dovedností je porovnávání dvou (a více) osobností, věcí nebo událostí. Vedlejším „produktem“ je vtip a kreativita.

My jsme například v sedmé třídě porovnávali dva reformátory z patnáctého a šestnáctého století – Jana Husa a Martina Luthera. Oba jsme měli probrané (ale Husa už hodně týdnů zpátky), ale, jak mi došlo později, nejdůležitější byla stejně dovednost analýzy a následné srovnání, ne znalost. Ale samozřejmě pokud žák dokáže zařadit Luthera k německé reformaci, tak je úkol splněn. Pracovali jsme ve dvojicích. A nejtěžší bylo vysvětlit žákům, co po nich vlastně chci. Několikrát jsem to musel vysvětlovat, obejít žáky, vymyslet příklady. Ale všichni nakonec pochopili a mohli jsme pracovat.

Pokud vezmu dvě osobnosti, například Václava Klause a Miloše Zemana, tak v mé verzi je první úkol najít osm kategorií, v kterých mohu osobnosti analyzovat a porovnat. Může to být něco objektivního (věk v době prezidentování, počet milostí), ale i subjektivního (úspěšnost). Vymýšlení kategorií je z mého pohledu nejlepší část celé metody, může to být relativně těžké a žáci musí skutečně přemýšlet.

Další úkol je osobnosti v jednotlivých kategoriích zhodnotit. Nejdřív si studenti na papír udělají kruh a pokud je čas i zájem, tak stupnici pro jednotlivé kategorii. Prostředek je nula, obvod je deset. Bod pro Klause bude například modrý, pro Zemana červený. Ve všech kategoriích uděláme pro jedince bod na určitém čísle a následně je danou barvou spojíme, na první pohled tak bude vidět, kdo je „silnější“, případně v čem je „horší“ a „lepší“. (Samozřejmě je možné na internetu už najít template, vytisknout a nikdo nemusí vytvářet kružnici a rýsovat do ní body, ale proč by to někdo dělal?)

Metoda má samozřejmě spoustu možností. Za prvé jednotlivé body a hodnocení lze dovysvětlit. Proč jsem vybral tuhle kategorii? Proč je v ní X úspěšnější? Další možností je mít kategorie předepsané. Můžu hodnotit jen jednoho člověka. Můžu hodnotit tři lidi. Můžu změnit počet kategorií. Můžu vytvořit skupiny žáků a v každé skupině se musí shodnout na kategoriích a následně každý hodnotí svou jednu osobnost v domluvených kategoriích; pak samozřejmě následuje vzájemné hodnocení, vysvětlování, reflexe a výsledek může dát skupina například do tabulky.

Co další předměty? Pokud si pamatuji, tak původně jsem metodu našel pro literaturu. Mohu srovnávat literární postavy, ale i autory ve stejném období a literárním směru. V zeměpise mi přijde metoda snad nejvíce přirozená – porovnání států, regionů, světadílů. V biologii bych pravděpodobně mohl porovnávat některé rostliny mezi sebou, stejně tak zvířata. V angličtině pro menší děti by to mohlo být zajímavé, protože by si procvičily slovní zásobu na určité téma. Tady už každý učitel poradí určitě sám. Pokud bude chtít.

Pět největších chyb, které jsem dělal

Pravděpodobně při jedné z mých etap velkých pochyb o tom, co to vlastně dělám a proč to sakra dělám, jsem si zapsal do poznámek, že musím napsat text plný mých chyb. Chyb, které jsem udělal a dělával na základní škole, po nástupu do první práce rovnou z údajné přípravky na vysoké škole. O chybách na gymplu bude článek za pár let, pokud budu ještě učitelem.

(R)evoluce

Učitel, který už někdy zkoušel nové metody, projekty a celé koncepty, tak to asi zná. Třída na to prostě není připravená. Já jsem byl ale plný nadšení, jak to bude super, ale realita za mým snem a iniciativou hodně pokulhávala. Pokud se takové síly protnou, je z toho debakl. Samozřejmě jsem se v podobných situacích neocitl hned v září. Proč? Protože jsem nic neuměl. Ale postupně jsem zkoušel různé nápady. A několikrát jsem to zabalil hned během vysvětlování nebo hned při prvních námitkách po mé otázce, jestli tomu všichni rozumí.

Jde vlastně o jednoduchou věc, kterou se snažím vysvětlit. Nemohu přijít do nové třídy a zavádět hned nové pořádky, které tehdy děti na základní škole neznaly a nebyly na ně zvyklé. Mohou to být skvělá cvičení, já mohu být nejlepší didaktik, ale stejně se objeví problémy, nespokojenost a kecy. Probírat půl roku otroctví na různých příkladech z historie a projet na jednom fenoménu celé dějiny je strašně „cool“, pokud o tom čtu článek, ale v praxi je to naprostá blbost, kde se jen ukáže nedostatek sebereflexe učitele. Stejně tak vzít holocaust, probírat ho celé pololetí s tím, že na tom ukážu fungování moderního světa.

Jednoduché poučení. Nezačínat něčím, co je pro mě největší „bomba“, nezačínat projektem a velkou skupinovou prací, ale nejdřív si zjistit, kdo co zvládá, kolik toho stihneme a jak to ve třídě funguje. Malé kroky dopředu. Přemýšlet o tom.

(Ne)vysvětlovat

Spojeno s první chybou popsanou výše. Měl jsem připravená skvělá cvičení, která můžu teď používat bez problémů, ale nevěnoval jsem čas pořádnému vysvětlení a pozornost tomu, jestli mi žáci rozumí. Pak z toho byla špatně vyplněná cvičení v lepším případě, v horším „stávka“ a moje rozčilování.

Opět jednoduchý závěr – nestačí jen krásně rovně nastříhat papírky, ale i se zamyslet nad tím, proč něco dělám, jaký je cíl a jak to vysvětlím. Musí to dávat smysl ze všech stran.

Netrpělivost a rozčilování

Bod, který je pochopitelně jen důsledkem předchozích dvou mých chyb. Já jsem nadšený, žáci to se mnou nesdílí, to vyvolá vztek, který nedokážu skrýt. A to trvalo dva roky. Pamatuji si naprostou hloupost – chtěl jsem hrát kufr, žáci mi otráveně sdělili, že kufr dnes už jednou hráli a já naštvaně odešel ze třídy, kam jsem se už nevrátil. Jak jsem psal, neuvěřitelná hloupost, ale byl to můj první rok. Dnes už bych to samozřejmě neudělal, i když se pořád dokážu naštvat, tak je to už vždy právem. Pak je mi to líto, ale už to není bezdůvodně.

(Ne)sbírání válečných historek

Při praxi během studia na vysoké škole jsem měl jediný problém – za dvacet minut jsem všechno vysvětlil a pak najednou „co mám jako teď dělat?“. Je zajímavý, že mi někdo během studia neřekl, že bych mohl vymyslet nějaké cvičení, opakování. To je vážně vtipný, protože tehdy mě to ještě vážně nenapadlo. Jo, vím, omezenec. (A další zajímavost, na kterou teď vzpomínám, je, že mi už tehdy všichni říkali „pane profesore“, ačkoli jsem ještě neměl ukončené ani magisterské studium). Na závěr jsem do svého sebehodnocení zapsal, že bych měl sbírat „válečné historky“, abych měl co vyprávět. Tím myslím příklady z praxe, srovnání, skok do jiné země nebo jiné doby, prostě cokoliv, co se nemusí zapisovat, je to relativně zajímavé a patří k tématu.

Dnes samozřejmě stačí sledovat sociální sítě. Ale tehdy jsem si neuvědomoval, že cokoli čtu a vidím, můžu následně použít ve výuce. Pak jsem si za x měsíců vzpomněl, že jsem o tom někde četl, ale už jsem nevěděl, kde to mám najít. Proto dnes vše zaškrtávám, dávám do záložek a píšu si k tomu, jak a kdy to použiji.

Neházet křídu po dětech

To jsem se stále neodnaučil. Ale pracuji na tom a házím čím dál tím méně.