Skupinová práce – učitel VS student

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.

Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).

Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.

Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).

Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.

Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.

Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.

Aktivita „Estébáci po Sametové revoluci“

Letos jsme v devítce zvládli dojít ještě dál, než k tradiční finální látce, kterou je Sametová revoluce s následnou zmínkou o privatizaci a restituci. Naopak poslední dvě zmíněná témata jsem částečně propojil prakticky s přímou současností. Nápad přišel s článkem „Všude plno rozvědčíků“, který vyšel v květnovém čísle magazínu Reportér. Autorem je Jiří Štický, který mi zároveň dal svolení šířit v tomto textu jeho materiál. Zdrojem obrazových materiálů je tak právě magazín Reportér.

O co jde? Článek vlastně popisuje složitou realitu, kterou lze jednoduše vyjádřit následovně: bývalí příslušníci tajné komunistické policie (StB), nebo alespoň Sboru národní bezpečnosti, si navzájem přihazovali různé zakázky a služby v Dopravním podniku. Každý tak měl svůj podíl na zisku a to jen kvůli tomu, že jde o složitý proces, kde je zapojeno až zbytečně moc firem. Zároveň všechno vzniklo pravděpodobně z falešného udání spolupracujícího policisty, který oznámil, že na trh přijdou falešné padělky jízdenek a je potřeba vymyslet a vytisknout nové jízdenky s novými a kvalitnějšími bezpečnostními prvky (neexistuje žádný důkaz a padělané jízdenky samozřejmě nedorazily) A kolotoč dohod se rozjíždí.

 

 

Cílem tak je krom trénování klasických dovedností i ukázat, jak funguje svět obchodu a zároveň to nejdůležitější je zjištění informací, že „estébáci“ jsou stále mezi námi, nic se jim z pohledu práva nestalo, naopak nám vládnou nejen politicky, ale i šéfují velkým firmám a institucím. Jen převlékli kabáty a soukromé podnikání a vlastnictví jim „z ničeho nic“ nevadí.

 

 

Jak pracují žáci? Žáci dostanou papír se jmény, případně jednotlivé kartičky s profily, a jejich úkolem je ve skupině zpracovat celé schéma a vytvořit obraz toho, co se stalo. Přijít na to, co měli všichni společného. Ideální metodou je „Crime board“, o které jsem psal zde. Jednoduché shrnutí metody – žáci dělají práci detektivů, kterou pravděpodobně viděli v televizi – spojují si jednotlivé jména, jejich činy, firmy, odkrývají pozadí toho, co se stalo.

Nejlepší je pak sledovat debaty o tom, kdo je kdo, co udělal, co se vlastně stalo, argumenty mezi studenty. Každý má svou verzi, kdo je „horší“, kde všechno začalo atd.

Zdálo se mi, že cvičení bylo pro studenty relativně těžké. Je to pochopitelné. Hodně jmen, která jsou navíc naprosto cizí. Ještě k tomu se jasně neobjevuje žádný zločin, což mimochodem potvrdil i soud v květnu tohoto roku. To je důležité na závěr říct a zároveň by pochopitelně nemělo padnout ani „crime board“. Zároveň jsem málo zdůraznil, že vše je reálné, každé jméno, každý čin, každá firma a nic jsem si já nevymýšlel a nejedná se o hru.

My měli daný den klasickou hodinu a ještě další suplovanou hodinu. Bylo to naprosto ideální. První hodinu jsme klasicky dobrali Sametovou revoluci a další výše zmíněná témata, a zároveň jsem vysvětlovat toho cvičení, rozdal papír s jmény a další materiál (obří papíry, lepící papírky, izolepy, provázky – jen možnosti pro studenty, nic z toho nebylo povinné). Zbylo přibližně dvacet minut z první hodiny, což byl ideální čas na seznámení s jmény a začít připravovat práci nanečisto na klasický formát papíru. Druhou hodinu už se jelo právě podle příprav z části první hodiny a schéma se přepracovávalo na větší papír. Před další hodinou (třetí; jiný den) jsem požádal studenta a proběhla zpětná vazba – co studenti zjistili, co si o tom myslí a zároveň jsme si promítli jejich práce. Samozřejmě jsem ukázal i články z médií o tom, že všichni jsou nevinní a zároveň zmínil jméno Rittiga.

Následují profily jednotlivých aktérů, které jsem rozdal studentům a které jsou zkrácené a zjednodušené oproti originálu. Původní informace zpracoval Jiří Štický.

Vladimir Abraham

Odpadl z vysoké školy, pak nastoupil do SNB. Od roku 2006 pracoval ve Státní tiskárně cenin jako bezpečnostní ředitel, kde měl pod sebou utajované informace, mimochodem i ochranné prvky na jízdenkách. V roce 2016 nastoupil do Dopravního podniku.

Michal Pčolar

Od roku 1980 pracoval pro StB, v listopadu 1989 vyšetřoval údajné úmrtí studenta Martina Šmída. Od roku 1990 pracoval ve Státní tiskárně cenin, kde získal postupně důležité postavení. Ředitelem tiskárny byl vyslán do firmy Neograph, aby tam pomohl se zabezpečením výroby.

Jiří Brož

Odpadl z vysoké školy, dal se k SNB, později se přidal k StB. Po Sametové revoluci zůstal u policie. V roce 2007 je v úvodu naší kauzy, protože poslal Státní tiskárně cenin dopis z pozice policisty, že má informace o chystané várce padělaných jízdenek MHD, s tím, že je potřeba připravit nové a více chráněné jízdenky. Vlna padělků nikdy nedorazila.

Michal Musil

V sedmdesátých letech začal jako tiskařský dělník. V roce 1974 nastoupil do SNB, kde později začal zkoumat padělky. Po revoluci působil jako soudní znalec v oblasti cenin a padělků. Doporučil nové prvky na jízdenky a doporučil konkrétní firmy, které je dokáží zpracovat a vyrobit – Neograph a Státní tiskárna cenin.

Peter Kmeť

Vystudoval v Moskvě, poté agentem StB například v New Yorku. Pár dní po policistovi Brožovi přichází do Dopravního podniku a nabízí řešení – jízdenky vyrobí Neograph a nebude potřeba výběrové řízení. Za toto doporučení šlo jeho firmě v zahraničí (Cokeville Assets) sedmnáct haléřů z každé zakoupené jízdenky firmě Neograph.

Antonín Vilímec

Agent a spolupracovník československé lidové armády. V kauze vystupuje jako zástupce společnosti Crowsnet, která vyráběla pro Dopravní podnik elektronické jízdenky.

Pavel Švarc

Kariéra v SNB a později StB. Zástupce společnosti Cross Point, která dostala zakázku na prodej papírových jízdenek ve vestibulu metra.

Petr Oumrt

Práce pro StB. V Dopravním podniku se stal vedoucím, který měl na starosti zásobování a veřejné zakázky. Jednal s Neographem o všem, co se týkalo jízdenek. Spolužákem Jana Janků v kurzu StB a spolupracovníkem Sitty v StB.

Jan Janků

Vystudoval v Moskvě, v rodině měl vysoce postavené členy StB, kde sám později pracoval. Po revoluci se stal polovičním vlastníkem firmy Neograph. S celým nápadem na jízdenky za ním údajně přišel Peter Kmeť.

Vladimír Sitta starší

Začínal v papírnách, v osmdesátých letech se dal k SNB a později StB. Po revoluci začal podnikat, stal se polovičním vlastníkem Neographu.

Diplomatický „poker“ – simulace Pařížské mírové konference po první světové válce

Hned na začátek musím sdělit, že pokeru vůbec nerozumím a vím o něm absolutní nic. Ale ze zkušeností vím, že to je nejlepší vysvětlení pro studenty při následujícím cvičení. Jde totiž o to, že každý dostane kartičku s pokyny, které je klíčové udržet v tajnosti a pokud se ji dozví oponent, hra ztrácí smysl.

Jedna situace a jedna hra je právě zde představovaná Pařížská mírová konference po první světové válce, ale lze podobnou aktivitu použít při dalších válkách, při dalších akcích a především i v dalších předmětech. Můžete mít jednání NATO a dalších organizací, OPEC a jeho handrkování o ceně ropy. V literatuře můžeme nechat studenty shodnout se, kdo dostane Nobelovu cenu za literaturu. Nebo o nejlepšího českého spisovatele. Můžeme mít samozřejmě politiky při prosazování jakéhokoliv zákona. Myslím, že každého učitele napadne příklad pro svůj předmět.

Vyrobit kartičky zabere pár minut a výborná věc je na světě. Jde vlastně o to, že student musí prosadit svou, respektive přiřazený názor, což je taky potřebná dovednost a nutí vymýšlet argumenty, nebo alespoň ničit argumenty druhé strany. Zatím se mi cvičení vždy osvědčilo, v hodině zabere patnáct až dvacet minut. Ideální pak samozřejmě je cvičení „vyřešit“, to znamená, pokud se jedná o reálnou situaci, tak vysvětlit, jak to skutečně proběhlo, jaké byly argumenty apod.

O co konkrétně jde v mé verzi cvičení? Končí první světová válka a u jednoho stolu se schází hlavní válečné státy: Německo, Francie, Velká Británie a Spojené státy americké. Každý student představuje jeden stát, musíme tedy hrát ve čtyřčlenných týmech (ale samozřejmě za každý stát může bojovat více studentů, to už záleží na výběru učitele). Cílem je podepsat mír, s kterým každý souhlasí a každý ze studentů papír dobrovolně podepíše. Pokud se papír se čtyřmi podpisy dostane k učiteli a zároveň splní požadavky, přichází domluvená odměna. Zákeřné pochopitelně je, že studenti na kartičkách mají protichůdné pokyny k tomu, jak se mají chovat. Musí přesně odhalit, kdo co chce, na čí straně reálně je a s jakou „kartou hraje“, i když samozřejmě karty neviděl a tehdejší diplomacii jiných států pravděpodobně nezná. Bude riskovat a prosazovat svou? Nebo se spokojí s málem?

Jde o dějepis. Samozřejmě. Ale na druhou stranu je zde taktizování, kompromis, komunikace, schopnosti argumentace a prosazování svých požadavků, čtení situace a spoustu další dovedností.

V další části nabízím mé konkrétní kartičky, které okopírované dávám studentům. Samozřejmě je nutné zvolit správně, komu jakou kartičku předáte. Nezdá se mi rozumné to nechávat náhodě. Německo musí mít někdo, kdo tu situace snese a bude se bránit.

Kartičky pro studenty:

Německo

Největším nepřítelem je Francie, která byla za války zničena. Jsi považován za hlavního viníka války a ostatní budou chtít, aby si platil(a). Dej si pozor, máš prázdnou kasu, i deset miliard marek zaplacených ostatním tě zničí. Důležité je tvoje území na hranicích s Francií, máš tam hlavní průmyslovou oblast. Zkus jednání mířit na USA a Velkou Británii.

Francie

Tvoje země za války trpěla. A nyní, po válce, je naprosto zničená. Za všechno může Německo. Co s tím? Jednoznačně chtěj peníze, aby si mohl(a) zaplatit škody a postavit znovu svou zemi. Chtěj minimálně deset miliard marek pouze pro sebe a čím více budou chtít tvoji spojenci, tím lépe pro tebe. Tvým cílem je zařídit, aby tě Německo už nikdy nemohlo napadnout. Zkus se dohodnout se spojenci a zařídit, aby Německo ztratilo svou vojenskou techniku a taky, aby na hranicích s tvou zemí zůstali po několik let vaši vojáci a nebyli tam žádní němečtí vojáci. Nebylo by špatné toto území získat pro sebe – nachází se tam velké zásoby úhlí.

Velká Británie

Německo je pro tebe hlavní viník války, ale vůbec tě neohrožuje – není tvůj soused. Na tvém území se vůbec neválčilo. Ale pozor, hlídej Francii, ta je tvůj hlavní konkurent a nemůžeš dovolit, aby Francie byla moc silná. I proto nemůžeš nechat Německo padnout na úplné dno, Německo potřebuješ, aby vyrovnávalo svou politickou silou vliv Francie.

USA

Ležíš za mořem, tak proč se starat o Evropu? Válka k tobě nedoletěla ani nedoplavala. Ale víš, že tě poradci varovali – pokud bude Německo příliš poškozené a bude platit moc, z obyvatel se stanou radikálové a Německo se opět stane válečnou zónou a kdo ví, možná začne další válku. Tvým konkurentem je Velká Británie, dobře ji hlídej.

Po maturitě

Když jsem napsal text „Před maturitou“, cítím povinnost napsat i pár řádků po maturitách. Připomínám, že šlo o mou první zkušenost a byl jsem pouze přísedící.

Zároveň nepočítejte s nějakou koncepcí a velkými závěry, jedná se spíše o nahodilé komentáře a otázky.

Pozitivně mě určitě překvapila atmosféra. Všichni byli najednou pozitivně naladěni, usměvaví, ať už učitelé nebo i předsedové, kteří nedělali problémy a moc se neptali. Radši. Občas proběhly dokonce i vtípky během zkoušky.

Otázka je, jestli všechno musí být tak, slovy studentky, „naškrobený“. Ale pravděpodobně má svou hodnotu jednou za čas se obléknout na důležitou společenskou událost. Co je ale důležitější? Oblek nebo znalosti? Osobně mi přijde, že „přijít slušně oblečen“ je na prvním místě a je to něco, kde se chyby neodpouští, na rozdíl od zkoušení.

Pořád mi přijde špatné, že škola je ukončena patnáct minut dlouhou zkouškou a na předchozích letech prakticky nezáleží. Někdo se rozklepe a je po čtyřleté práci. Ono je to v pořádku, pokud se studenti čtyři roky učí učit se, vystupovat před lidmi, mluvit, a pracovat s vlastním sebevědomím. Děje se to u vás na škole? Pokud ne, tak je to jen další selhání školy ve vytváření rovných podmínek pro všechny studenty.

Někdo prostě chodí s nosem nahoru, působí sebevědomě, zkoušejícímu všechno odkývá, doplní poslední slovo z odpovědi a je hotovo. Druhý člověk se kouká směrem na zem, stydí se, bojí se chyby. Znalosti budou stejné, bude stejná známka?

Prodat sebe, skvělá a důležitá vlastnost i mimo školu, a nejen do budoucího pracovního života, ale i osobního. Učíme to studenty? Jak může někdo prodat sám sebe v patnácti minutách, když mu učitel čtyři roky pravidelně opakuje, že na to nemá?

Další bod se těžko vysvětluje. Ale dejme tomu, že jsem slyšel příběhy, jak to po x letech učitel u maturity raději vzdá a nedělá problémy, stačí mu méně a méně. Škola, alespoň prakticky každé gymnázium, musí mít co možná největší procento úspěšných maturantů, aby zvenčí škola dobře vypadala, aby o školu byl zájem a pochopitelně, aby se hlásili další studenti, na kterých je každá škola závislá.

Tradiční věc na všech stupních škol, která souvisí částečně s předchozím bodem, jsou falešný autority. Pořád a pořád musíme mít nad sebou autority, které nás roky ničí, ale pak se na nás jednou usmějí po čtyřech letech a všechno je v pohodě. Nejdůležitější je pustit studenty od maturity. Když jsem slyšel od studentek, jak jim to takhle přesně vyhovuje – čtyři roky brutální přísnost, mučení a pak jednou úsměv a milost, tak mě to strašně mrzelo. „Hlavní je, aby nám pak dal(a) maturitu a poradil(a)!

Když si to shrnu pro sebe, tak máme maturitu, kde se studenti učí velké množství informací, část studentů je v obřím stresu a ne všichni učitelé k ní přistupují jako k skutečnému zkoušení, ale jako k nutné propustce ze střední školy, ke které stačí dostavit se v šatech a obleku. A dodejme, že se obecně jedná o kus papíru, který v dnešním světě nic neznamená.

Otázka pak je, jestli to je správně. To už si každý musí obhájit sám.