10 (+1) grafických metod do výuky

Po extrémně dlouhé době skutečně učitelský a snad praktický článek pro další učitele, v kterém jsou tipy na metody. Všechny mají společné využití ve více předmětech a učení či myšlenky v nich jsou znázorněny graficky. Do výuky se tyto metody vyplatí zařadit minimálně ze dvou důvodů. Prvním je pestrost výuky. Druhým je, že pokud je něco znázorněno graficky, lépe se to učí a je větší šance na dlouhodobé uskladnění v paměti.

Myšlenková mapa

Nejjednodušší. Na vysvětlení, pochopení i vyrobení. Existuje spoustu možností, jak s myšlenkovou mapou pracovat. Na konci hodiny i na začátku; opakování nebo jako brainstorming na úvod tématu i hodiny. Svobodně nebo lze zadat strukturu („příčiny, průběh, důsledky“). Individuálně nebo ve skupinách. Může být i součástí projektu. Zvládnou šesťáci i senioři.

Pokud by někdo nevěděl, jak s myšlenkovou mapou pracovat, uvedu příklad. Dejme tomu, že mám v sedmé třídě probrat Sámovu říši. Existuje jediný zdroj, v kterém se o Sámovi a Slovanech píše – Fredegarova kronika. Zmínka o pro nás důležité části dějin má jen jednu stranu, kterou lze vytisknout a rozdat žákům. Žáci dostanou ještě prázdný papír, do jehož středu si napíší „Sámo“ a jméno dají do obdélníku. Pak už mají do dalších obdélníků psát, co o Sámovi zjistili. Další údaje postupně pojí pomocí šipek, nejen směrem od středu, ale i od jiných obdélníků, které se mohou různě větvit.

„Mapa“

Náhodně vymyšlená metoda. Až teď jsem si uvědomil, že není moc logické pojmenovat ji „mapa“ a zařadit ji po myšlenkové mapě. Ale jednou mě toto cvičení napadlo, studenti a studentky pochopili a výsledky byly výborné. Tehdejší zadání bylo jednoduché – udělat na jednom konci papíru bod pro začátek pravěku, na druhé straně konec pravěku. A mezitím? Naprostá svoboda. Jen spojit oba dva body. Někdo psal, někdo kreslil, někdo to namíchal. Někdo to zpracoval jako tekoucí řeku; další jako prsty ruky, kde články byly ty největší změny v daném období. Se svobodou přichází zodpovědnost a kreativita, takže tuto metodu bych asi nezkoušel u nejmladších dětí nebo studentů, kteří zažívali doposud jen výklad. Časová osa bez času, dá se možná říct. A když si teď vzpomenu na výsledky minulého použití, tak mám chuť metodu používat hned i v jiných třídách. Lze použít i jako životní mapu určité osobnosti i s chybami jako slepé cesty apod.

Sketchnoting

Jedna z mých oblíbených metod, která už dorazila i do češtiny a lze o ní najít i články v našem jazyce. Stačí si ale vyhledat obrázky. Metoda se poměrně složitě vysvětluje (také je o ní celá kniha…), proto vždy ukazuji obrázky pro lepší a především rychlejší pochopení. Metoda spojuje předchozí metody s dalšími, například koláží. Maluje se zde, píše, spojuje, zvýrazňuje – každý si najde svůj styl, pokud to párkrát vyzkouší. Barvy mohou být, ale nemusí. Metoda je dobrá opět jako opakování, ale původně vznikla jako výhodné dělání si zápisu z přednášky – místo slohové práce jen určité symboly a obrázky, které se zároveň lépe pamatovaly. Použil jsem nedávno při suplování v primě u žáků, které jsem viděl poprvé v životě a šlapalo to. To je velká výhoda metody – přišel jsem do třídy suplovat, o čemž jsem se dozvěděl pár minut předem a hned jsem věděl, co budu dělat. Opakování látky prvních tří měsíců pomocí metody sketchnoting; je to zajímavé, zabralo to u primánů celou hodinu a všichni byli spokojení. U starších studentů jde čas dolů, ale minimálně patnáct minut čistého času bude potřeba. Často povoluji sešit (i u dalších zde vyjmenovaných metod), aby se studenti učili tam, kde mají – ve škole, a doma si mohli dělat cokoliv chtějí a uznají za vhodné.

Koláž

Asi si každý z nás představíme pod tímto pojmem podobnou věc – několik obrázků na stejné téma. Klasické malování, scénky, postavy, symboly, piktogramy, to vše lze použít. Hodí se podle mě pro opakování, alespoň tak jsem koláž vždy používal. A zároveň vždy na větší obnos učiva, ať je z čeho vybírat – pravěk, starověk, Egypt, „Německo“ mezi roky 1918-1938. U několika jedinců vždy vládne strach, protože prý neumí kreslit. Nutné zdůraznit, že o to nejde. Nemáme výtvarnou výchovu a kvalita obrázků není předmětem hodnocení. Jde o opakování dějepisu (v mém případě). Proto se počítá s tím, že postava bude mít jednu čáru jako trup, dvě čáry jako nohy, další dvě čáry jako ruce a velkou kouli jako hlavu. Jde o myšlenky. To samé platí pro všechny metody zde zmíněné, ale především pro koláž a další metodu v seznamu.

Komiks

Když jsem byl na Slovensku a chtěl jsem tam kolegům domluvit, abychom netvořili nudné pracovní listy, ale třeba kreativnější komiks, koukali na mě dost překvapivě. Komiks brali jako dlouhodobý projekt, který musí být krásný, detailní, barevný a především jako něco, co nelze použít v rámci jedné hodiny. Nebo dokonce jako cvičení na 25 minut. Nechci zde zase detaily ani barvy. Komiks používám vždy na nějaké velké příběhy (našich) dějin, u kterých mi přijde vhodné znát větší detaily. A proto obvykle dávám žákům za úkol i číst text a získat si samostatně informace pro tvorbu komiksu. Platí klasická pravidla komiksu – obdélníky s příběhem, jednoduché kresby, bubliny, posouvání děje („o x let později“). Konkrétní příklad? Třeba příběh Konstantina a Metoděje. Komiksy se mohou klidně vystavit nebo poslat po třídě další hodinu, to už záleží na každém učiteli. Lze práci i omezit, třeba lze stanovit maximální počet rámečků pro komiks. Nebo každý může zpracovat jinou část příběhů.

Stránka učebnice

Název říká vše – žáci mají za úkol navrhnout jednu stránku učebnice, nejen textem, který slouží jako opakování látky, ale i grafickým návrhem. Lze to brát i tak, že se tím učitel dozví, jaká učebnice by teoreticky žákům pravděpodobně vyhovovala. Problém může být v tom, že žáci o své ideální učebnici samozřejmě nepřemýšlí a jsou „zaseknutí“ v systému a vypracují prakticky stejnou stránku v porovnání s reálnou učebnicí. Zvyk má velkou sílu, ať je učebnice jakékoliv pochybné kvality. Například já jsem tuto metodu použil, protože jsem otevřel učebnici dějepisu, která mi extrémně nevyhovovala. A studenti to měli napravit. Často to dokázali a do jejich učebnic bych investoval – QR kódy, odkazy, úkoly, texty, zamyšlení či dokonce hudební playlist k učení. Kreativitě nemá cenu stát v cestě.

Prezentace

Po žácích na základní škole jsem chtěl, aby časem dokázali tvořit bez problémů kvalitní powerpointovou prezentaci a vždy v každém ročníku jednu za 45 minut vyrobili na mnou vybrané téma. Jak vypadá u mě „správná“ prezentace? Zdroje na konci, úvod na začátku. Obrázky. Co možná nejkratší text psaný vlastními slovy. Ale pokaždé, než jsme šli na počítače, jsem jim nejdříve dal vyrobit „falešnou“ prezentaci na papír. Bílý čistý papír, dvakrát přeložen, vrácen zpět do původního stavu a mám čtyři „slajdy“ prezentace. Pravidla stejná – jeden ze čtyř „slajdů“ je úvod, tři zbývají na prezentaci. Obrázky lze kreslit (zjednodušeně) nebo jen naznačit (stačí nakreslit rámeček a do něj napsat „fotografie von Bismarcka“). A zdrojem u mě byla vždy učebnice. To je vše. Jde samozřejmě o úpravu a jak vše vypadá, proto je ve výčtu grafických metod. Vždy jsem používal na nové téma, o kterém si žáci nejdřív museli informace najít.

Profilové kartičky

Jednoduché, ale strašně dobrý materiál pro učení. Můžeme začít stejným postupem jako u komiksu – čistý papír, žáci dvakrát přehnou a mají čtyři části. Nebo taky čtyři kartičky. Na každou kartičku patří (například) jeden panovník – jméno, obrázek a základní informace. Mimo samostatnou práci a nezáměrného učení je kartička dobrá i pro opakování a lze vymyslet několik her a způsobů upevnění látky. V praxi používám například pro česká přemyslovská knížata nebo římské císaře (nechci je do detailů učit a vytvářet seznam nedůležitých osob k memorování; právě místo toho děláme kartičky). Jméno je jasné. Obrázek. Zažil jsem šesťáky, kteří dělali výborné karikatury římských císařů. Tudíž obrázky pro mě neznamená povinně kreslit přesnou podobu panovníka. Císař byl v učebnici, žáci jim udělali obří hlavu a všichni byli spokojeni. Karikatura, reálný obrázek, svůj naprosto vlastní osobitý styl nebo komiksový styl, to vše je možné a zažil jsem u žáků. A pokud není k dispozici obrázek obličeje, stačí nakreslit jiný výtvor, který vystihuje vládu daného člověka. Když Břetislav nechal sepsat první český zákoník, lze nakreslit symbol pro zákoník. A poslední částí jsou informace. Důležitá část, protože žáci sami zjišťují, zkracují a zapisují. Co nejstručněji, žádný sloh. Vlastní slova. A podpora kreativity. Byli žáci, kteří místo klasického zápisu volili informace vhodné pro skutečné karty, jen škatulky typu inteligence, peníze, boj apod., a v těchto kategoriích všechny panovníky zhodnotili. Geniální. Minulý týden jsem viděl kartičky českých knížat a králů ve stylu Instagramu.

Plakát

Probereme příběh svatého Vojtěcha a žáci mají udělat filmový plakát na filmový trhák o životě tohoto Slavníkovce. Pokud je čas, mohou udělat i imaginární herecké obsazení, obsadit režisérské křeslo. A nebo mohou dělat obal DVD, kde je na druhé straně krátce i děj budoucího oscarového hitu. A nebo pochopitelně nemusí vůbec jít o film, ale o klasický plakát na něco upozorňující. Nebo v zeměpise jen plakát na určitou zemi, v biologii na zvíře. V dějepise například na vynález. Zase se dá různě pohrát s nápadem na plakát a nabízí se spoustu možností.

Crime Board

Určitě jste viděli nějaký seriál nebo film, který řešil vraždu nebo jiný zločin. Policisté na obrazovce si dělají na tabuli seznam možných pachatelů, jejich motivů, míst a dalších spojitostí s případem. A tvorba takové tabule je další metoda. Už je potřeba více pomůcek (ale jako obvykle záleží na učiteli) – větší papír nebo nástěnná tabule, lepící papírky, izolepa, provázek, připínáčky, internet a tiskárna (pokud někdo bude chtít vytisknout něco). Také je potřeba zvolit správně téma – nejlépe mi zatím fungovala zadat skupinám jen jméno Gavrilo Princip, tedy jméno pachatele. Oběť je pochopitelně taky možná – JFK například. Metodě jsem věnoval celý text, který najdete zde.

Google Doodle

O této metodě jsem už také jednou psal, proto vykradu sám sebe:

Pokud víte, co Google Doodle je, nemusím vám cvičení představovat. Google Doodle je upravené logo k důležitým výročím. Místo klasického barevného loga „Google“ se tak objeví 17.listopadu logo „Google“ jen v červené a modré a mezi písmeny budou klíče, které zvonily na konci roku 1989 a společnost Google nám tím připomíná výročí Sametové revoluce. Úkol žáků je úplně stejný. Samozřejmě může jít o výročí, které právě probíhá, ale taky jsem říkal žákům, ať si představí, že „dnes je výročí nástupu Hitlera k moci“. Pak v písmeně „G“ byly oči a knírek, v „O“ hákový kříž, v druhém „O“ přeškrtnutá šesticípá hvězda atd.

Přichází zachránkyně školství – totalitní Pedagogická komora

Chtěl jsem si dnes připravit „old school“ (na papír) nový článek o metodách (konečně!). Ale zaujal mě další pokus o záchranu českého školství. Tentokrát od spolku s názvem Pedagogická komora. A proč se nepodělit o zkušenosti především s lidmi mimo školství, že? Kdo se to vlastně snaží zachránit české školství?

Moje první zkušenost s Pedagogickou komorou je starší pochopitelně. Pravidelně mi od nich chodily nevyžádané emaily. Zajímavé by to bylo dnes probrat s expertem na média, jestli se vlastně nejednalo o hoaxy. Pár prvků bylo určitě společných – strašení (stejně v dnešním textu tvrdí, že školství je „na pokraji kolapsu“) a především prosby o sdílení a šíření. Pokud ne hoaxy, tak nevyžádaná reklama?

Proč si někdo založil učitelský spolek? „V současnosti není hlas učitelů jasně slyšet a na jejich zkušenosti není brán zřetel při rozhodování o školství. Učitelé nemají reprezentativní organizaci, která by jednala s ministerstvem školství o chystaných změnách a jejíž zástupci by se účastnili diskuzí v médiích. Často se tak rozhoduje o nás bez nás. Chceme to napravit, a proto zakládáme pedagogickou komoru. Čím více členů bude mít, tím větší váhu získáme. Proto neváhejte a aktivně se zapojte do příprav. Ukažme, že se dokážeme domluvit.

S jakými cíli? „Zvyšuje prestiž učitelského povolání. Reprezentuje všechny pedagogy MŠ, ZŠ, SŠ a VOŠ jakožto společensky významnou profesi. Pečuje o kvalitu pedagogické obce (etický kodex učitele, zlepšení podmínek k práci, navýšení prostředků na vzdělávání…). Organizuje diskuze uvnitř komory o tématech, které považují učitelé za důležité.

Přečtěte si prosím předchozí dva odstavce ještě jednou. Za prvé, i kdyby se všechno splnilo, jde zase jen o záležitosti nepedagogické, ba byrokratické. Zase jen peníze a nepromyšlené změny, které v důsledky nic nezmění. Peníze jsou nutné a pomohou, ale rozhodně nejsou jedinou nutnou změnou.

Za druhé. Pedagogická komora má hlavní platformu k diskusi a řešení otázek skupinu na sociální síti Facebook. Uzavřenou. Takže musím projít lustrací, abych vůbec byl do skupiny vpuštěn. To je ta „reprezentativní organizace“? Proč musí být uzavřená? Pokud chce něco měnit, musí inspirovat. A za zavřenými dveřmi bude těžko inspirovat. „Učitelé nemají reprezentativní organizaci, která by jednala s ministerstvem“ a „rozhoduje se o nás bez nás“. A kdo nás tedy zastupuje v Pedagogické komoře? Pan Sárközi, který přestal učit, protože mu nestačily peníze. Skutečně mi takové jednání mluví ze srdce a motivuje mě, abych se stal lepším učitele. A především lepší osobností s neposkvrněným charakterem. Opět nás tedy zastupuje neučitel (i když, abych nebyl nefér – děti kdysi potkal a ve škole skutečně učil). I Kápo má svého „Faltýnka“, ale to by bylo na dlouho. Zase neučitel, mimochodem, není to tak?

Ukažme, že se dokážeme domluvit.“ „Reprezentuje všechny pedagogy.“ „Organizuje diskuze uvnitř komory.“ Krása, že? Ale má to háček. Pokud projdete lustrací a dostanete se dovnitř skupiny, musíte být jednotní, neoriginální a souhlasit s Kápem. Jakmile projevíte svůj vlastní názor, nebo dokonce nesouhlas s vedením Pedagogické komory, okamžitě ve skupině končíte, dostane blok a „dopis“ na rozloučenou. Víte, kde to funguje stejným způsobem? Na Facebooku Okamury. Ale ten má alespoň tu slušnost, že má nedemokratickou stránku demokraticky otevřenou.

Ano, vím, článek působí jak hádky mezi dětmi. Ale přijde mi, že zájemci z řad učitelů nebo i mimoškolská veřejnost by neměla naletět hezkým slovům. Nemám s Pedagogickou komorou ani žádnou skupinou nebo organizací nic společného. Jsem tu sám za sebe. Možná se jen snažím naznačit, že tato skupina mě rozhodně nezastupuje. Ani kdyby mi vyjednala o deset tisíc korun měsíčně navíc. Jedná se o falešně znějící nedemokratické hnutí, které se snaží získat legitimitu chlubením se o zastupování nejvíce učitelů (jako Zeman voličů), které navíc získalo na hystericky podaných a nevysvětlených tématech (kariérní řád a inkluze); vystupuje pouze prostřednictvím jedné osoby (Kápo), který jediný má správný názor; a chce krásné nesplnitelné cíle. Co mi to jen připomíná? Největší korupčníci vždy slibují, že zametou s korupcí; největší zachránci demokracie vždy demokracii utopí. Stejné je to s Pedagogickou komorou. Takovou skupinku šéfa a věrných už tady máme a demokracie nám pomalu mizí. Nemilá Pedagogická komoro, neničte naše školství a neničte už tak pošramocenou reputaci nás, skutečných učitelů. Děkuji.

Zápisky z moderních dějin #1 – život v SSSR za Stalina

Další pokus o rozšíření blogu, v zásadě se jedná o pomoc začínajícím učitelům dějepisu. Když jsem byl na praxi nebo když jsem začínal učit, tak mi chybělo něco, co dnes nazývám „válečné historky“ (a vím, že i dalším učitelům něco podobného chybělo). Jedná se o fakta, která nejsou v učebnici a běžně ani na internetu, ale dobře mohou doplnit výuku. Žádná teorie, jen praktické příklady. Zajímavosti. A ty se právě teď pokusím šířit dál. Zkusím pár dílů, pokud bude poptávka, tak budu pokračovat. Pokud nebude zájem, tak skončím. Jednoduché. A pokud by se někdo chtěl zapojit a napsat podobný text na jiné téma, rád mu to umožním. Ne všichni mají čas nebo zájem číst objemné knihy, proto by mohla tato rubrika trochu pomoc. Samozřejmě pokud texty bude číst někdo jen z vlastního zájmu, zlobit se nebudu. Postupně se zde objeví další témata a události z dějin 20.století, která vychází čistě z knih – jedná se tedy o ověřená fakta, žádné soukromé názory.

Text samozřejmě vynechává naprosto základní fakta, která jsou v každé učebnici dějepisu.

První téma je každodenní život v Sovětském svazu za vlády Stalina. Informace pochází z knihy Každodenní stalinismus od Sheily Fitzpatrick. Samozřejmě výběr je čistě subjektivní a navíc jsem sám sebe omezil na dvě strany informací (kniha má 500 stránek…).

b19f123b2f508088d46e089b10b1a2b45aee633c

Život v Stalinové Sovětském svazu:

  • Urychlená industrializace a kolektivizace znamenaly, že milióny lidí změnilo bydliště a zaměstnání. Ke všemu byly potřebné obří investice, což se muselo projevit jinde (viz další bod).

  • Typickým prvkem pro novou komunistickou společnost byl nedostatek. Proto se občané SSSR stali novodobými lovci a sběrači, kdy museli ztrácet čas hledáním zboží ve městě.

  • Stát měl na starosti všechno zboží, stát byl jediným zaměstnavatelem a stát měl právo zasáhnout do života obyčejných lidí  tím nejzbytečnějším způsobem.

  • Ke kolektivizaci nebyly vydány žádné instrukce, jak má probíhat.

  • Zmatky se smrtelnými důsledky se netýkaly jen kolektivizace, ale i cenzury. Některé zprávy se šířily v tajném režimu – například politbyro sdělilo ministerstvu kultury, že hra Dny Turbinových od Bulgakova může být uvedena v divadle, ale jelikož to byla tajná zpráva, nikdo to neposlal dál a úředníci a pracovníci divadel se dlouhé týdny přeli.

  • Postupně času si i komunisté uvědomovali, že vše nejde podle plánu. Vždy se to vysvětlilo existujícím spiknutím lidí, kteří nesnášeli Sovětský svaz.

  • Nejoblíbenější technikou Stalina, jak si udržet moc a poslušnost okolí, bylo vyhrožování rodinným příslušníkům. Jakmile byl někdo z hlavních komunistů „vyvržen“ z rozhodovacích procesů, bylo nepsaným pravidlem, že všichni ostatní důležití komunisté s touto osobou přeruší všechen kontakt.

  • Velkým paradoxem je, že k revoluci došlo teoreticky kvůli tomu, aby dělníci nebyli vykořisťování podnikateli. V sovětské společnosti všechny firmy vlastnil stát a tak stát nahradil podnikatele a byla to přímo vláda původně stěžující si na vykořisťování, která vykořisťovala všechny občany.

  • Propaganda 20. a 30. let se vždy točila kolem jednoho příběhu – dnešek si žádá oběti, musíme se mít špatně, ale jen kvůli tomu, abychom se v budoucnosti měli lépe, než občané jiných států. Dnes oběť a strádání, zítra odměna. Další téma propagandy bylo „pryč se zaostalostí“ – což bylo mířeno na carský režim a jeho ekonomickou a především vojenskou zaostalost (prohra s Japonskem a První světová válka). „Kejklíř z východu…Zasadil pecky švestek v neděli, a z těch vyrostly paláce v pondělí.

  • Nejhorší byl rok 1933. Průměrný dělník s rodinou si musel vystačit s méně než polovinou množství chleba a mouky než průměrný dělník s rodinou na začátku 20.století. Spotřeba masa a ryb klesla na pětinu v porovnání se začátkem století. Lidé často čekali na chléb od půlnoci jen kvůli tomu, aby ráno žádný chléb nedorazil. Tisíce lidí cestovalo pro chléb 200 kilometrů a více a tisíce lidí umrzlo ve frontě.

  • Mezi lety 1926 až 1933 se zvedl počet lidí žijících ve městech o 60 procent.

  • Nejdůležitějším produktem byla vodka. Na státní příjmech se podílela pětinou.

  • V roce 1931 stát zakázal řemeslnou výrobu obuvi.

  • Na jednoho obyvatele v Moskvě připadalo 5,5 metrů čtverečních obytné plochy (1930). V roce 1940 už to byly jen 4 metry čtvereční. Například Molotovovi přišel dopis od dělníka, který bydlel 5 let na chodbě. Další v knize zveřejněný dopis byl od šesti dětí žijících ve „výklenku“ na chodbě. Obvyklé bylo spolubydlení s cizími lidmi, které vám do bytu „přinesl“ stát.

  • Města byla v příšerném stavu. Například Stalingrad neměl v roce 1938 kanalizaci. Lidé neměli v bytech koupelny, proto se chodili mýt do městských lázní, kterých byl ale dostatek pouze v Moskvě. Velká města pak trápilo chuligánství.

  • Dvě třetiny lidí (Moskva a Petrohrad) se stravovaly ve veřejných jídelnách. Zrušení trhu a nahrazení novou distribucí potravin bylo naprosté selhání.

  • Torgsin (1930-1936) byl obchod, kde bylo dostatek zboží. Ale platilo se zde zahraniční měnou nebo cennostmi (zlato, stříbro), což bylo nemožné pro obyčejný lid, i když ceny zde byly paradoxně menší než v jiných státních obchodech. Cílem obchodu bylo získat kapitál na nákup nástrojů ze zahraničí pro industrializaci.

  • Stát měl pro občany klasifikační systém, rozdělení na třídy, což dokonce bylo zapsáno v občanském průkazu. Každá třída měla jiná práva a povinnosti. Samozřejmě stranická šlechta měla privilegia a měla přístup tam, kam se normální člověk nedostal (například do Torgsinu).

  • Kriminálník mohl být převychován. Člověk špatného původu nikoliv, ten byl rovnou zavržen státem a následně společností, ztratil práva a musel si poradit sám (nedostával ani potravinové lístky).

  • Komunistická strana si dělala své „průzkumy“ (například přes agenty a jejich donašeče) a vždy zjistila, že jejich vlastní názor na kolektivizaci a další prvky nové společnosti jsou přijímány pouze menšinou společnosti. Ale byli si jistí, že jsou to oni, kdo je intelektuálně na výši úrovni a šli proti zbytku společnosti i násilím.

  • Od roku 1932 existovala vnitřní pasová povinnost. To znamená, že pokud jste chtěli jet z Moskvy do Petrohradu, museli jste mít v pase povolení od úředníka.

  • Celá mocenská struktura fungovala jako středověké léno.

  • Byrokracie fungovala samostatně, nejednala podle zákona. Ovlivnit se dala jen osobními konexemi (leník a šlechtic).

  • Mnoho úředníků odmítalo povýšení. Povýšení znamenalo větší zodpovědnost a to znamenalo větší šanci na „odhalení“ v rámci spiknutí.

  • Celý systém byl pak založený na absurdních rozhodnutích úředníků. Například pokud přímo v továrně vzniklo kadeřnictví, všichni se tam museli chodit stříhat a holit. Pokud se pán oholil doma, měl být napráskán a odveden k soudu. Pokuta byla udělena například i za neumytou podlahu ve své vlastní chatrči nebo za nošení klobouku ve městě.

  • Celý systém nemohl fungovat bez nelegální činnosti (zásobování, byrokracie…).

  • Domácí služebnictvo, obvyklé pro vysoko postavené komunisty, nebylo chápáno jako vykořisťování.

  • Auto nemohlo být soukromým vlastnictví. Nešlo koupit, jen dostat za služby pro stát. V roce 1937 bylo v Moskvě 400 automobilů. (Ani komunisté nic nevlastnili – všechny obrazy a luxusní ubytováni patřily státu.)

  • Volební právo bylo ústavou odebráno „osobám, které využívají práci k dosažení zisku“; osobám žijící z úroků; soukromí obchodníci a komerční zprostředkovatelé také nemohli volit, bez nároku byli i mniši a duchovní, zaměstnanci bývalé policie a všichni Romanovci (než byli vyvražděni).

  • Děti lidí bez volebního práva bylo vyloučeni ze škol. Lidé bez volebního práva byli vyhozeni z nemocnic. Tito lidé postupně ztratili i možnost zapsat se na úřad práce.

  • Zatýkalo se podle kvót. Například zátah z 2.července 1937 měl kvótu 70 000 popravených a 200 000 odvlečených do gulagů.

  • Samostatnou kapitolou jsou stigmatizované rodiny nebo opuštěné ženy. Na lidi se „špatným původem“ bylo jednoduše nahlíženo jako na největší vrahy a jen málokteré rodiny vydržely toto peklo přetrpět spolu. Proto docházelo k veřejnému odcizení, rozvodům a opuštěním rodiny.

  • Dalším paradoxem systému bylo, že lidé nesměli říkat své soukromé názory na veřejné záležitosti. Ale režim strašně chtěl vědět, co si lidé myslí. Byly dva způsoby, jak to zjistit. První byl přes tajné agenty a druhý dopisy vrcholným komunistům – ano, i takoví odvážlivci se našli. A systém dopisování s úřady fungoval. Nejen, že se dopisy četly, ale bylo na ně často i odpovídáno. Tehdy to byl nejlepší způsob komunikace a způsob, jak se dozvědět, co se děje mezi obyčejnými lidmi. Dopisy sloužily pochopitelně i k udávání a bylo pravděpodobně, že stát se přikloní na stranu udavače.

  • Samozřejmě když pak byl jeden z dělníků pokárán za půlhodinové zpoždění při příchodu do práce a postěžoval si soukromě, že je to „utlačování dělníků jako za kapitalismu“, šel na tři roky do vězení.

  • Odposlouchávání vedlo také k tomu, že úředníci zjistili a následně přepisovali vtipy a různé komentáře mířící na režim a jeho představitele. Například zkratka SSSR se četla jako Smrt Stalina Spasí Rusko. Zkratka tajné policie OGPU po přeložení do češtiny znamenala pro lid „Ó Hospodine! Pomoc nám utéct!“ Nebo pozpátku: „Když utečeš, chytí tě a uříznou ti hlavu!“ Po Ukrajině zas kolovalo: „Lenin bránil naší třídu, netřeli jsme nikdy bídu. Stalin nás všechny zamordoval, na hřbitově zakopal.“ Docházelo i k další situacím, třeba v regionálním tisku se u fotografie členů politbyra objevil komentář „Celkový stav dobytka v SSSR„. Hned vedle byly hospodářské statistiky.

  • Volby probíhaly. Ale probíhaly do parlamentu, který neměl žádnou moc. A probíhaly pomocí jednotné kandidátky, na které byli jen komunisté.

Zápisky ze střední #3

Den 36

Nižší nebo vyšší gympl? Toť otázka. Šel jsem na gymnázium, abych mohl učit na střední, takže jsem neměl velkou radost, že budu učit i na nižším gymplu. Ale vzal jsem to jako výhodu – už mám přípravy a mám základní představu. A výhoda je to i nyní, když už jsem v procesu. Ale zároveň jsou ty hodiny i zábavné a baví mě. Na vyšším gymplu to zatím moc „neumím“, nejsem si jistý, co si můžu dovolit, co nemůžu, kde je hranice. Na druhou stranu věc, kterou jsem už zmiňoval; na vyšším gymplu mám systémový problém – učit znovu ta samá dějepisná témata, která už studenti jednou nebo dokonce dvakrát probírali. A jelikož nechci tu a tu kulturu na našem území v pravěku probírat, neučím tam nějak extrémně odborně a k moderním dějinám mě zatím u starších nepustí. Na druhou stranu mě tam baví společenské vědy, protože mi přijde smysluplné tam naopak přidat větší odbornost v porovnání na základní škole. Takže dějepis na nižším gymplu a společenské vědy na vyšším gymplu?

Den 38

Věčné téma zápisků – seminář. Konečně proběhly normálně dvě hodiny. Prezentace studentů, moje doplnění, mezitím pár otázek, krátká videa. Na konci jsem dal prostor kritice, ale všichni říkali, že takhle je to v pohodě a lepší, než jen nudný výklad. Dám tam ještě nějaké cvičení a bude z toho moje klasická hodina, což může znít špatně, ale jelikož ani „moje klasická hodina“ není zaplněná výkladem, bude to snad v pořádku.

Den 45

Týden, kdy jsem byl odhalen! Alespoň ve větší míře. Studenti mě sledují na Twitteru a možná někdo čte i tyto řádky. A upřímně? Asi se nic nezměnilo, nic se nestalo (až na to, že právě text(y) zápisky na střední jsem přestal psát detailně a vydávám jen třetí závěrečný díl). Nechce se mi nikoho blokovat už jen z principu, znáte to, demokracie, svoboda a podobný věci (blokuji jen jednu studentku, která by podle věku ještě Twitter neměla mít). Nemám nikde žádné fotky nebo příliš osobní informace. Stejně je Twitter a tento blog jen další učitelská „věc“, která studenty časem přestane zajímat. Možná mi to pomůže v určité sebekontrole, víc si rozmyslím, co budu psát. Zatím jsem kvůli tomu nenapsal dva tweety. Samozřejmě to trochu divný je, protože se musím ptát sám sebe, proč někoho zajímá vlastní učitel, který navíc je i na sociálních sítích zase a opět jen učitel. Ale je to zatím v klidu (a to i v den číslo 99), proběhlo jen pár spikleneckých úsměvů a snad všichni chápou, že je školní život a život po škole.

Den 49

Napsala mi bývalá žákyně, která bude tento školní rok maturovat. A chce se stát učitelkou a jít po maturitě studovat pedagogickou fakultu do Brna, obor čeština a dějepis. A já myslím jen na to, co mladé lidi vede k tomu, že si vyberou právě pozici učitele a učitelky. Přece musí vidět realitu kolem sebe – ať už spolužáky či bývalé spolužáky na základce, politiky, rodiče, komentáře na internetu. A stejně do toho jdou. Stres. Zodpovědnost. Po nocích se připravujete, snažíte se o něco, pak si chcete vzít slovo jen na patnáct minut a stejně vám do toho někdo bude kecat. Nebo tohle mizí a v osmnácti prostě vidí jen tu hezkou stránku?

Den 50

Ta naše sociální bublina je něco neuvěřitelného. V neděli jsem vydal text na téma spánku v souvislosti se školou a s pár argumenty, proč by se mělo minimálně diskutovat o pozdějším začátku školy. Dnes mi nečekaně přišla kniha „Proč spíme?“ od jiného učitele, která řeší můj povrchní text na vědecké úrovni. Už jsem to psal, ale pořád si za tím stojím – věřím, že se povede školství reformovat právě díky několika málo učitelům a učitelkám a organizacím, v kterých jsou spojeni. Je to efekt sněhové koule – nabalují se noví a noví lidé, nová generace učitelů, některým zkušenějším se taky rozsvítí. Věděli jste, že jsme mohli mít ministra školství, kterému je pouhých 25 let? Ondřej Kania. To by byl teprve průstřel bubliny. Jen se nezastavit, dál trpělivě bojovat.

Den 75

Skoro měsíc jsem nenapsal ani čárku. Jen práce. Naštěstí mě to baví. Systém výuky už se zajel a já stihnu i dvě cvičení za hodinu. Což je ideální – místo toho, abych více času v hodině využil na více výkladu (nebo jeho větší hloubku), můžeme opakovat a procvičovat dovednosti. Tím pádem můžu pomalu začít myslet i na složitější věci, například úplně nové a zatím nevyzkoušené metody nebo projekty. S tím je ale spojen i další problém, který jsem tu už pravděpodobně zmínil. Omezený kopírování. K většině cvičení potřebuji kopírovat. Je začátek listopadu a já mám už utracenou půl svého kreditu. Chtěl jsem kopírovat obrázky do skupin, které musí být barevné (jednalo se o mapu okresů naší země, výsledky voleb, spokojenost v životě a podobné statistiky – tzn., že jsem vážně potřeboval barvy) a ty by mě vyšly na 560 kreditů. Tohle vážně skončí kampaní na hithit.cz.

Rozjíždí se i další věci, mimo výukové. Velký projekt, výstava pro Muzeum komunismu a soutěž o výlet do Berlína. Pořádání ekonomické olympiády. Alespoň pokus o dostání oblíbených tříd do Itálie. Hecování s nerozumnými studenty, kteří fandí Viktorce Plzeň nebo Spartě (fuj a fuj).

Všechno ale není jen veselé. Na nové škole mě potkala i zatím nejhorší událost během mého učitelování. Když se něco takového stane přímo ve vašem okolí, něco to změní. Všechny problémy jsou najednou nedůležité. Protože to nejsou skutečné problémy. Tak brutálně jednoduché to je. Špatná známka. Rozchod. Sportovní prohra. Poznámka. Dostat zaracha. Nemůžete jít večer ven. Rodiče vás nepustí do zahraničí. Nemáte peníze na šaty. Nemůžete najít správné kalhoty. Nic.

Učitel není důležitý a nemá takové slovo, aby někoho zastavil. Co znamenají „moudra“ učitelů pro někoho mladého? Pravděpodobně vůbec nic. Protože učitel je často automaticky nepřítel a „neví, o čem mluví“. A ano, vím, že někteří učitelé na některých školách jsou ******* a některé učitelky jsou *****, ale určitě se najde někdo normální na každé škole v republice, kdo je spolehlivý a komu se dá věřit. Samozřejmě, že učitel nic nevyřeší v daný moment, ale je to začátek. Sdílení pocitů a problémů, to je řešení.

Den 82

Končím jedno téma a začínám nové. V prváku skáču z Mezopotámie do Egypta. To znamená, že pro jistotu koukám do učebnice, abych věděl, co mám učit. Jedná se o takový kontrolní mechanismus. Samozřejmě už mám nějaké zkušenosti a vím, co bych chtěl naučit, ale jsem v novém prostředí, v nové lize, tak dělám kompromis mezi mými požadavky a požadavky systému. Učebnice je ale příšerná. Koukám na RVP a ŠVP a docela mě to zarazí. Vážně čumím. Stát chce prakticky (v případě Mezopotámie i Egypta) po studentech jen znalosti týkající se přínosu civilizace pro evropskou kulturu. Škola chce spojit vznik dané civilizace s přírodními podmínkami. Přidává „kulturní odkaz, památky“. To je konec. Navíc se stát nezajímá o to, jakým způsobem učíte. Učitel má svobodu. A žádné argumenty typu „to musíte vědět“ v případě Nabukadnezara, „je toho moc, nestíháme“ kdykoliv a kdekoliv, prostě neplatí. Samozřejmě tím narážím na moderní dějiny a fakt, že je stále někdo nestíhá. Vážně nechápu, co vlastně někteří učitelé o hodinách dělají, že nestíhají. O čem pořád mluví? A že to jsou zrovna učitelé, kteří mluví 40 minut v kuse. Těch 5 minut je káva ve sborovně. To jsou ti první, kteří by neměli mít problémy dostat se do roku 1989, pokud používají jen výklad a nemusí se zdržovat cvičeními. Na konci prváku budu hluboko ve středověku, na konci třeťáku budu mít probrané totalitní režimy po První světové válce. Bez výmluv. To mi za vynechaného Nabukadnezara stojí a doufám, že to studenti pochopí.

Den 91

Trochu volného času mi způsobilo pocit nostalgie. Ano, vzpomněl jsem si na starou školu a podíval jsem se na její sociální sítě. A vidím senzační projekty k výročí republiky a k výročí školy (starší než naše republika). Krásně to vypadá. Žáci po skupinách různých věkových kategorií chodí po různých dílnách, zkouší si věci na vlastní kůži. A pak mi dojde, že takhle by to mělo být každou hodinu. Trochu víc myslet na zákazníky. Tak jsem zavolal kolegovi a jen jsem slyšel horor o jiném kolegovi, jeho chování k žákům, stížnostech rodičů a jednání s ředitelem a byl jsem vyléčen z nostalgie. Ale obraz vytvořený na sociální síti byl hezký. No, všude je to stejné – musíte vypadat krásně, ale realita je jiná. Na stránkách bývalé školy, tady na blogu…

Den 100

Doba hájení skončila.

Všechno se zdá v pořádku. Snad nikoho moc nestresuji, hlavně když vidím, že každý už ve stresu je z každodenních testů a zkoušení. Snad jsem zatím nikomu neublížil, hlavně když vidím, jak učitelé mohou ublížit. Dokonce jsem zjistil, že existuje psychologický pojem „school anxiety“. Naučil jsem něco někoho? Upřímně? Těžko říct. Ale snažím se a snažit se budu dál. A „problém“ taky je, že toho už všichni poměrně dost ví a umí.

Čas na celkové hodnocení, SWOT analýzu.

Negativa

  • omezeno kopírování, ale velkou novinkou je, a teď přecházím od mínusu k příležitostem, že ředitel nemá žádné problémy s přidáním kreditů na můj účet

  • škola si zvyká na Bakaláře, takže zatím „divně“ zapisujeme známky na čtvrtletí a studenti nevidí známky, které dostávají z testů (což je velký problém, pokud chybí a obecně problém v tom, že prostě nevidí známky..)

  • v některých třídách chybí projektor

Pozitiva

  • absolutní svoboda

  • pohoda

  • pohoda s kolegy, s kterými se potkáváme a spolupracujeme

  • inteligentní studenti

  • díky tomu i rychlejší tempo hodiny, což znamená více cvičení a méně přednášení

  • nemusím (většinou) řešit blbosti během hodin (=vyrušování)

  • snad si studenti už zvykli; já určitě

  • v porovnání s minulou školou lépe zvládnutý systém suplování

  • v porovnání s minulou školou méně byrokracie (nemusím trapně zapisovat svoje příchody a odchody a nikdo nekontroluje, kdy přicházím; nemusím kontrolovat a zapisovat kdy a kde učím a pak to psát do výkazu práce…)

Hrozby

  • neprodloužení smlouvy

  • kvintáni mě příští pondělí zas vypráší ve fotbálku

Příležitosti

  • zapeklitost seminářů – jen přednášet je špatné, jen cvičení je taky špatné a na kompromis se mi zatím nepodařilo najet, ale je mi jasné, že musíme jen v módu teorie – příklad. Ale v hlavě mám nápad na „dokonalý“ seminář, který spočívá v tom, že máme několik seminářů společenských věd a super by bylo, kdyby u jednoho byla poznámka „příprava na maturitu“ a já bych mohl mít druhý seminář, u kterého by bylo jasně dáno, že přímo na maturitu nepřipravuje, ale věnuje se aktualitám, očekává se aktivní práce, témata jednou za měsíc vybírají studenti, bude se diskutovat a nepíšou se testy. Jo, sny musí být.

Učitelé na sociálních sítích #4 – Libor Klubal

Představení

Jmenuji se Libor Klubal a věcem kolem učení se věnuji vlastně už od gymnázia. Už někdy kolem roku 1990 jsem začal vést kroužek informatiky na jedné základní škole a tam jsem zjistil, že mě ta práce strašně baví. Postupně jsem se propracoval studiem matematické informatiky, pak učitelstvím matematiky a výpočetní techniky pro základní školy a aprobaci informatika jsem si pak rozšířil i na další typy škol. A protože vzdělávat se má člověk pořád, dokončuji momentálně doktorské studium na Pedagogické fakultě v Ostravě v oboru Specializace v pedagogice – Informační a komunikační technologie ve vzdělávání.

Za svou učitelskou kariéru jsem si vyzkoušel více typů škol. Začínal jsem na Základní škole ve Vítkově, ale brzy jsem utekl na Wichterlovo gymnázium. A tam jsem přes 12 let učil matematiku, informatiku a programování a 8 let také působil jako zástupce ředitele. A protože člověk má stále zkoušet něco nového, působím v posledních několika letech jako odborný asistent na Katedře informačních a komunikačních technologiích na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Od učení dětí jsem však neutekl, půl úvazku mám na Základní škole ve Štítině, kde si díky skvělému technickému vybavení užívám výuky matematiky s iPady téměř v každé hodině.

Další aktivitou, která mě v posledních letech velmi naplňuje, je lektorování. Snažím se kolegům učitelům ukázat možnosti IT techniky ve výuce. Učím je, jak si pomocí tabletů a počítačů mohou zjednodušit práci, udělat výuku zajímavější pro ně i pro žáky, jak přiblížit žákům reálný svět. Organizujeme společně s dalšími učiteli Letní školu s iPady.

Jaká byla Vaše očekávání před nástupem do školství? Překvapilo Vás něco?

Začnu trochu zeširoka. Patřím ke generaci mužů, která ještě musela povinně absolvovat vojenskou službu. Já si tehdy vybral tzv. civilní službu, kdy jsem nemusel „narukovat do zbraně“, ale věnoval jsem se obecně prospěšné práci. Rok a půl jsem byl osobním asistentem žáka s tělesným postižením a absolvoval jsem s ním celou devátou třídu. Z hlediska mé budoucí profese to byla úžasná škola. Absolvoval jsem vlastně obrovské množství náslechů v roli žáka. Viděl mnoho různých přístupů učitelů, vyzkoušel si podle nich dělat zápisy do sešitu, pomáhal jsem plnit jejich zadání a úkoly, … Měl jsem za sebou čerstvě dokončenou pedagogickou fakultu a tak jsem mohl hodně srovnávat teorii s praxí. Žádná velká očekávání jsem vlastně neměl. Jen jsem si potvrdil, že jednat s žáky jako sobě rovnými a být jim partnerem je asi ten nejlepší recept na dobrou hodinu.

Jak vypadá Vaše ideální hodina? Hodina, po které cítíte, že se povedla.

Tady se vlastně budu opakovat. Z ideální hodiny odcházím s pocitem, že jsme byli s žáky „na jedné lodi“. Chci dělat práci, která mě baví. Nechci s žáky bojovat, trestat známkou, nastavovat zbytečně formální pravidla. Chci s nimi strávit nějaký čas, kdy si popovídáme o matematice, robotech, nebo klidně i o něčem úplně jiném. Chci, aby si uvědomili, že bez vzdělání nám nikomu nebude dobře. Asi jsem nepopsal návod na ideální hodinu, ale obávám se, že recept neexistuje.

Jaká jsou podle Vás největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

I když se mnou možná nebude hodně kolegů souhlasit, máme ve škole spoustu svobody. Jako učitel si můžu vést hodinu podle sebe, nastavit si vlastní postupy, využívat libovolné materiály. To považuji za obrovské pozitivum. Je to také velmi zavazující a odpovědný učitel si vždy musí uvědomit, co je jeho cílem.

A negativa? Já jsem spíše pozitivní člověk a ve všem hledám to lepší. Jestli mi ale něco opravdu vadí, tak je to přílišné nastavení na výkon. Neumíme žáka hodnotit jinak než známkou, nebo body. Voláme po nových postupech, dovednostech, kompetencích. Jak ale nakonec vypadají rozhodující okamžiky ve škole? Na přijímacích zkouškách je zavřeme do izolované místnosti, sebereme veškeré pomůcky a testujeme výhradně znalost. Maturita je velmi podobná. A to je špatně. A ještě jedna věc. Příliš trestáme chybu. Z chyb se máme poučit, ne ji okamžitě ohodnotit špatnou známkou. Nesmíme se pak divit, že se žáci bojí projevit.

Co podle Vás dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Asi zapálení pro věc. Že hodně přemýšlí nad tím co dělá. Že jeho opravdovým cílem je ukázat dětem cestu. Nevím. Kde je hranice mezi dobrý a výjimečný?

Naopak, co si myslíte, že definuje špatného učitele?

Za mě je to takový učitel, který do školy chodí jen „do práce“. Postaví se za katedru, odmluví si svoje, dá test, ohodnotí a další hodinu stejně. A vůbec nevnímá rozdílnost žáků ve třídě. A taky učitel, který se nechce dále vzdělávat. Pedagogika i didaktika se vyvíjí. A bohužel spousta učitelů zůstává u metod, které se naučili před desítkami let. Například vůbec nevnímají možnosti technologií. Vždy dávám příměr, že kdyby se takto chovali lékaři, polovina z nás tu není.

Jaká je Vaše největší chyba, kterou jste během práce ve školství udělal?

Jak se už jsem říkal, chybami se člověk učí. A bylo jich hodně. Příliš vysoké nároky na výsledek, netrpělivost, sklouznutí do stereotypu, nevhodně zvolené slovo… Ale největší? Snad to, že jsem v počátku své učitelské kariéry přebíral špatné vzory a nepoznal jsem to.

Myslíte si, že Vás pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Z hlediska didaktiky a pedagogiky skoro vůbec. Já už během studia učil a znal jsem tak realitu školy. Navíc jsem z učitelské rodiny, takže jsem mohl spoustu věcí řešit doma. A tak jsem brzy poznal, že v předmětech pedagogicko-psychologického základu naprosto chybí praktický pohled. Jakákoliv snaha o komunikaci byla marná. Brzy jsem na to rezignoval a předměty prostě jen absolvoval. A to asi taky byla chyba.

Představte si situaci, kdy se z Vás stává ministr školství. Pokud se rozhodnete něco změnit, co to bude?

Rozhodně bych se snažil o větší propojení akademické sféry a praxe. Nechci házet všechny pedagogické fakulty do jednoho pytle, ale v obecné rovině je výuka na fakultách hodně teoretická a absolvent není dobře připraven. Viděl jsem to i z pozice vedení školy při přijímání nových učitelů. Po odborné stránce to bylo vše ok, ale pedagogika, nebo třeba i základní orientace v legislativě – to je pro absolventy pedagogických fakult velký problém. Nakonec i to byl jeden z důvodů, proč jsem začal na VŠ učit. Snažím se do výuky zvát učitele z praxe, více zapojovat studenty do aktivit ve školách. Je špatně, že se student – budoucí učitel – dostane před žáky například až po 3 letech studia. Mnohdy teprve zde zjistí, že se na tu práci nehodí. Systém vzdělávání budoucích učitelů se určitě musí změnit.

A další věc, která mě trápí, je už dříve zmíněná orientace na měřitelný výkon. Ale chápu, že taková změna je velmi obtížná a hodnotit úroveň dovedností je velmi obtížné.

Jaké jsou Vaše zkušenosti s rodiči žáků?

Hodně se liší přístup rodičů na základní a střední škole. U základní školy mám někdy pocit, že část rodičů vnímá školu jen jako místo k hlídání na dopoledne. Rodiče středoškoláků už mají vetší představu o tom, co od školy očekávají.

Myslím si, že by školy měly více dávat najevo svůj vzdělávací záměr. Vysvětlit proč, jak a co dělají. A musí si rodiče získat jako partnery. Když bude rodič v rozporu s tím, co ve škole dělá, nemůže vzdělávání jeho dítěte fungovat. Pokud rodič s něčím nesouhlasí, měl by si o tom rozumně popovídat s vedením školy a učitelem. To často nefunguje. Jsou rodiče, kteří jdou hned do sporu a nechtějí slyšet argumenty. To ale souvisí s nízkou společenskou prestiží učitelů a školství obecně.

Teď to vypadá, že nemám rodiče rád. Ale jedna špatná zkušenost přebije 100 dobrých. Takže jinak – mám rád rodiče, kteří se se mnou přijdou popovídat o tom, co ve škole děláme. A takových je hodně.

Co Vám jako učiteli dělá radost? A co se podle Vás za posledních x let povedlo?

Mám radost z malých věcí. Když se na Instagramu mých žáků objeví „dobrá hodina“. Když se děti spontánně rozesmějí, když nečekají, kdy už konečně bude konec hodiny, když se za mnou přijdou kolegové poradit, jak udělat na iPadech tu hru, jak u toho byl minule takový řev (rozuměj Kahoot). Když si na odchodu žáci instalují do svých telefonů výukovou aplikaci. A pak jsou velké radosti, když Vám přijde pohled z americké VŠ s poděkováním bývalých studentů za to, co jste je naučil.

A co se povedlo? Mám radost z toho, že se mi daří ovlivňovat učitele na školeních k tomu, aby uvažovali o nových věcech a také o tom, jak udělat svou výuku zajímavější. Není to jednoduché, ale když mi pak někdo napíše, že to zafungovalo, těší mě to.

Ze světa internetu Vás znám především jako lektora. Můžete to ještě rozebrat? Dá se například zobecnit, jaká škola si Vás pozve na školení? Jde jen o osobu ředitele nebo ředitelky a jejich vlastní aktivitu a přání? Dále by mě více zajímalo i Vaše působení na univerzitě. Je to cesta, jak osobně něco změnit v rámci celého systému?

Já s lektorováním začal asi trochu neobvykle. Celé se to váže k využívání iPadů, které mě prostě před lety nadchlo a jejich využití ve škole mi obrovsky dávalo smysl. Začal jsem se účastnit různých popularizačních konferencí, kde jsem předával zkušenosti a nápady, jak se dá s iPady ve třídě pracovat. A právě tady mě začaly oslovovat různé školy, zda bych pro ně neuspořádal nějaký workshop nebo školení. Začal jsem tehdy také tvořit stránky iPadvetride.cz a i přes tyto stránky mám poměrně velké množství ohlasů a požadavků. A o jaké školy se jedná? Úplně všechny. Jednou je to malotřídka na vesnici, jednou velká sídlištní škola, jindy zase gymnázium. Vedení školy má na celkovém výsledku školení hodně velký podíl. Naprosto ideální je situace, kdy o školení mají zájem samotní učitele a vedení je v jejich nadšení podporuje. Pak ani není problém dobudovat wifi, nakoupit aplikace atp. Z takových škol mám velmi často i zpětnou vazbu a výsledky jejich práce se objevují i na Twitteru či Facebooku. Někdy se ale objeví školy, kde ředitel do využívání tabletu jen „tlačí“, nemá vlastně ani představu o tom, co od toho očekává a učitelé jdou na školení z přinucení. Ono to totiž není jen o tom, že dám učiteli tablet a on jako zázrakem bude mít naprosto úžasné hodiny. Žádná technika tohle nedokáže. Je to o tom změnit svoje uvažování, o tom, čeho chci dosáhnout, chtít se naučit nové metody a používat je. To je ale běh na dlouho trať. To se jedno nebo dvě školení úplně zvládnout nedá. Proto se dnes již spíše staráme o určitou skupinu škol, kterým pomáháme v integraci technologií, ve zkoušení nových metod a forem výuky, s výměnou zkušeností atp.

No a tady se vlastně dostávám ke svému působení na VŠ. Začal jsem asi před pěti lety jen s výukou předmětu Informační technologie ve vzdělávání a postupně jsem poznával zevnitř systém vzdělávání učitelů. Nyní jsem na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity interním pedagogem a snažím se ovlivňovat obsah spousty dalších předmětů. Podařilo se nám vytvořit předměty Mobilní technologie, Webové aplikace pro výuku, Management digitální třídy, Edukační robotika, Digitální gramotnost a spoustu dalších. Snažíme se ukazovat budoucím učitelům příklady z praxe. Změnili jsme také způsob profesních praxí, testujeme model, kdy mají studenti po dobu dvou let „svou“ školu a učitele, se kterým absolvují vždy jednou za 14 dní celý školní den. Mnohem lépe tak poznají realitu školy. Chceme více propojit teoretickou výuku s praxí, proto do výuky zveme aktivní učitele. Na 9. března 2019 jsme také naplánovali velkou workshopovou konferenci, kde budou opět učitelé z praxe představovat své zkušenosti a praktické ukázky z výuky.

Možná jsem velký optimista, ale věřím tomu, že jsme schopni věci změnit. Že jako učitel trochu zapřemýšlím nad tím jak učím, že jako lektor předám nějaké zkušenosti a ukážu možnost změny, že jako pedagog na VŠ „vypustím“ do škol připravené učitele …