Začínající učitel

Po třech letech učení na základní škole se mi zdá, že už jsem nasbíral alespoň nějaké zkušenosti, které můžu shrnout do tématu, v kterém by mělo být především to, co očekávat od prostředí školy pro nováčky. Jaké jsem udělal chyby? Co jsem se naučil? Připravila mě univerzita na vstup do školy?

Existuje kniha – První kroky učitele, která se snaží vysokoškoláky připravit a popisuje, jak se chovat ke kolegům, upozorňuje na rostoucí byrokracii, ale vše je stejně v obecné rovině typu „příprava Vám zabere čas“.

Na pedagogických fakultách se učí spoustu předmětů, ale žádný Vás nepřipraví na první hodinu. Existuje správný způsob, jak se představit a seznámit s žáky? Stále si pamatuji první hodinu a mé „řekněte mi něco o sobě; co máte rádi?“ Stydliví neříkali nic, sebevědomí vzali pozornost na sebe a jedna slečna mi prozradila, že má ráda kluky a poté mi ukázala svůj tampón. Nepoužitý. (Od té doby proto úvodní seznámení probíhá písemně a graficky.)

Následuje tedy několik chyb a následně mé vlastní poučení a napravení chyb, případně tipy pro potencionální učitele.

  1. Chyba – (ne)systém výuky

Přišel jsem a nevěděl, co čekat. Věděl jsem, že můžu udělat křížovku, abych žáky zabavil. Probereme učivo, napíšeme test. Zkoušet nebudu. A jakmile jsem začal učit, sám sebe jsem nudil. Navíc jsem vše odvyprávěl za dvacet minut a nevěděl, co s hodinou dále.

Dnes se moje ideální hodina skládá ze tří částí: práce žáků (ať už samostatná nebo skupinová, většinou jde o získávání informací jakoukoliv formou), moje práce (výklad a zápis) a opakování. Na pořadí nezáleží. Samozřejmě situace nemůže být vždy ideální, a proto mám častou rozdělenou hodinu na dvě části, kdy jedna ze tří jmenovaných částí odpadne.

Důležitá je poté motivace žáků. Pokud každou hodinu žáci něco dělají, musí následovat možnost odměny. Proto mám zavedené „plusy a mínusy“. Makáš, máš plus a za tři plusy jedničku, která je na stejné úrovni jako známka z testu. Rekord je zatím 29 plusů jedné žákyně za pololetí. Naopak nemakáš, máš mínus a za tři mínusy máš pětku. Pokud uděláš chyby, nevadí, za to mínus není.

Po třech letech už nikdo neprotestuje, když jednou za pololetí píšeme celou hodinu zápis. Nikdo neprotestuje, protože vědí, že příště nebudeme psát nic, bude nějaké cvičení.

A do třetice do systému patří pochopitelně rušení žáků a co s takovým nežádoucím chováním. Postupem času jsem i do tohoto oboru zavedl podobný systém jako plusy a mínusy. Žák ruší, napíšu ho na tabuli a dám k jménu čárku. Za tři čárky je poznámka. Pokud žák už poznámku má v probíhajícím pololetí, je zkoušen. Vyhneme se tak syndromu hysterických učitelek, které mají nepořádek v hodině, celou hodinu je ruší Jarda, a když pak v poslední minutě začne rušit Honza, paní učitelka už to nevydrží a dá poznámku Honzovi.

Nic z předchozího pochopitelně nejde „založit“ v půlce měsíce, ale nutné je začít hned od startu školního roku. A držet se toho.

  1. Chyba – domácí (ne)organizace a připravování na výuku

Jeden z mých nejhorších okamžiků byl, když jsem zjistil na začátku druhého roku, že nemám připravený žádný zápis pro žáky. Dodnes nechápu, jak jsem vlastně učil začátek mého prvního školního roku. Podle čeho? Mám na papíře body typu „Zeptat se na…“, „Udělat to…“, ale žádné zápisy. Vše jsem musel dělat znovu. Proto moje rada zní vše skladovat, zapisovat. První dva roky jsem zapisoval i téma každé hodiny – nyní mám přehled a porovnání, jakým tempem jedu a kolik mi zbývá učiva do konce roku.

Další velké téma – přípravy na výuku. Každý to má jinak, ale pro mě jsou přípravy nejdůležitější. Improvizovaná hodina může být kvalitní jedna náhodná, ale není možné to opakovat pořád dokola. Hodinu mám připravenou z domova a do práce pak už chodím jen odpočívat. Přípravy do noci nebyly v prvních dvou letech výjimkou, ale dnes už to není nutné. Najel jsem postupně na systém, kdy si všechno připravím o víkendu, případně větší nové téma nebo projekt připravuji o prázdninách. V týdnu pak mám větší klid, nakonec i přípravy o víkendu jsou bez tlaku. Výsledkem je celkově nižší hladina stresu. A není se čeho děsit, třetí rok se víkendové přípravy zmenšily na dvě až tři hodiny v sobotu a pár maličkostí, dodělávek a předělávek, v neděli.

Důležité je mít všechno, ať už papíry nebo dokumenty v počítači, srovnané do kategorií a témat. Mít připravený „katalog“ metod obecně, ale i už připravená cvičení, která jsou osvědčená. V učebnicích mám nalepené papírky, kde si sám sobě připomínám, jaká cvičení mám připravená z minulých let nebo jaká videa mám pustit.

  1. Chyba – (ne)mít odvahu

Zkoušet neustále nové věci a podstupovat riziko, o tom by měla být dnešní výuka. Zároveň je nutné mít trpělivost. Pamatuji si frustraci a imaginární hledání práce skladníka, když první cvičení a projekty nevycházely. V některých případech nebyly uspokojivé výsledky, v dalších jsme ani nezačali, protože žáci protestovali; nechápali, co po nich chci. I ty uskutečněné žáci zneužívali a měli moc volnosti, proto je důležité mít jasné instrukce a pravidla. Klíčové je vysvětlení, co budeme dělat a především proč to budeme dělat. Nutností je i motivace – ať už známky, výstava vlastních výsledků nebo například exkurze. Časem přijde pochopení a snad i ochota.

Vyhledávání nových věcí, cvičení, experimentů a projektů není s internetem problém. Zvlášť, pokud můžeme vyhledávat i v cizím jazyce.

Po třech letech ale vím, že budu muset obnovit můj repertoár cvičení a her, protože i sebevíc zábavná cvičení se časem stávají ohraná.

  1. Chyba – (ne)odpočinek

Přijít ve čtyři hodiny z práce a jít rovnou dělat přípravy na další den – chyba blázna. Přesto jsem jí první rok opakoval každý všední den. Dnes si v klidu pustím hudbu, přečtu časopis, jdu na trénink – jednoduše minimálně hodinu dělám cokoliv mimo školu. Ochrana před syndromem vyhoření. Důležité je mít vlastní zábavu. Klidně se i vyspat. Jsou totiž dvě cesty – čtyři hodiny se unaven trápit s jedním cvičením na další den, nebo si na dvě hodiny lehnout, cvičení udělat za hodinu a hodina zbyde k dobru. Lehnout si můžu s klidným svědomím, protože si věřím, že ve zbytku času úkoly zvládnu. A taky mám přípravy z víkendu. Každý má svou cestu, jak být efektivní, odpočinutý a spokojený.

  1. Chování k žákům

Možná nejsložitější problém. Ze všech rohů je slyšet „Autorita“, „Musíš mít respekt“, „Usmívej se až po Velikonocích“. A pak hlavních motto: „Vždy můžeš ubrat. Polevit. Ale na začátku musíš být zlo.“ Za zmínku stojí pak učitelé a jejich slavná věta: „Nejsem tu proto, aby mě měli děti rádi.“

Jakoby ani neexistoval jiný učitel, než autoritativní. Když jsem přišel do práce, měla mi pomáhat paní, která už přesluhovala a jejíž typickým znakem byla autorita vnucená. Děti nic nenaučila, ale měla v hodinách klid. I ti největší spratci se báli, že jim spadne tužka a paní učitelka zavolá sociálku. To byl její způsob řešení problémů. Co si děti odnesou do života? Je třeba poslouchati diktátora?

Ale vyzkoušel jsem to. Vybral jsem si třídu s tím, že na ní budu přísný. Víc než obvykle. Vydrželo mi to přesně dvacet minut. Můj největší problém je, že před dveřmi nedokážu skrýt úsměv a hrát si na „přísňáka“. Nejsem takový a proto bych to musel hrát. Ale zkuste to každý den, každou hodinu a každou minutu. Nejsem autoritativní a osobnost nezměním. Proto jsem musel volit jinou strategii.

Musel jsem jít jinou cestu. Alespoň to nás na univerzitě naučili. Kritici to nazvou „hra na kamaráda“. V pedagogických knihách o moderní výuce to ale popíšou jako způsob získání důvěry. Cílem je získat si pro sebe jádro třídy – jeden člověk, dvojice, maximálně čtyřka zlobivých. Jakmile učitel pochytí do sítě důvěry jádro, začne efekt sněhové koule a k jádru se přidají další žáci, kteří dají na přirozenou autoritu vůdců třídy, kteří jsou už ale se mnou. Slabí pochopitelně poslechnout taky. Pak už to vypadá tak, že jádro uklidňuje zbytek třídy, pokud jsou moc hluční a já to dělat nemusím.

Otázkou jsou výsledky. Autoritativní učitel fungoval dříve a na vesnici, kdy potkal matku za plotem zahrady a otce v hospodě. Jak otec, tak i matka, poděkovali za facku, který učitel dal jejich dítku předchozí den. Dnes pro něj není ve třídě místo (nejen kvůli inspekci). Děti pod jeho vedením ztrácí zájem o školu a předmět. Nic se nenaučí, protože nemají vztah k učiteli a tím pádem ani k jeho předmětu. A co chce nejvíc autoritativní učitel? Klid, a aby ho ostatní poslouchali. Dostane to? Podle mých omezených zkušeností ne. Vždy dostane přesný opak – vypukne vzpoura, protože děti už tu nenávist nevydrží a musí vybouchnout.

Výsledky „důvěry“ tu budu těžko prezentovat, když takovým stylem učím já a každý mi může vytknout neobjektivitu. Ale moje třída je bezproblémová a ostatními učiteli je chválená. V paralelních třídách proti autoritativním učitelům jsou lepší i výsledky. A o čím starší ročník se jedná, tím jsou výsledky lepší. Zatímco ve vedlejší třídě v osmém ročníku vypuká vzpoura proti autoritativnímu učiteli a v devítce už „pro něj“ všichni odmítají pracovat, my jedeme v pohodové atmosféře, půl třídy samé jedničky a můžeme dělat projekty, kde se výuka propojí se skutečným světem.

Co jsem zatím vysledoval, autoritativní učitel má i omezené metody. Jede jen výklad, zkoušení, čtení textu a celé znovu. Těžko udělá projekt a nechá děti pracovat ve skupině, protože by ve třídě nebylo absolutní ticho. Chceme absolutní ticho ve třídě? Chceme atmosfétu strachu? Chceme vůbec ve třídě autoritativního učitele?

Reklamy