Skupinová práce – učitel VS student

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.

Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).

Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.

Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).

Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.

Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.

Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.

Babišova výchova občanů

Vláda chce připravovat aktivní a zodpovědné občany, což na základě materiálů od vlády popisuje ČTK jako porozuměnísociálním, ekonomickým, právním a politickým pojmům a strukturám či mediální gramotnost“.

Pokud pomineme otázku, jestli zodpovědný a aktivní občan opisuje nebo kupuje diplomovou práci, tak je zarážející, že právě tuto oblast a tuto problematiku „zaštiťuje premiér Andrej Babiš“, jehož diplomovou práci nemůžeme najít a ani ji nikdy neuvidíme. Není to ale samozřejmě jen o Babišovi, je to o vládě, která se zapíše do historie nejen svými opsanými diplomovými prácemi, ale i způsobem svého vzniku. A právě tito nekompetentní občané chtějí rozhodnout o tom, jak mám já ve svých hodinách vychovávat budoucí občany. A především, co to znamená být občanem.

00jewishED6

Podívejme se na výše zmíněné jednotlivé body patřící k popisu „aktivního a zodpovědného občana“ a porovnejme s činy premiéra Babiše. Začneme od konce – mediální gramotnost a premiér Babiš. Pamatujete Marka Přibila? Marek Přibil je bývalý novinář MF Dnes, kterému bylo na nahrávkách řečeno Babišem, kdy a jaké články má vypustit do světa, aby to co nejvíce zasáhlo konkurenty Babišova hnutí ANO. Zneužívání médií politiky pro své hry patří do nedemokratické společnosti. Nehledě na to, jak se premiér Babiš chová k dalším novinářům, neodpovídá na jejich dotazy a uráží je. A lže.

Politické pojmy. Tady asi nemá cenu lhát – nikdo nebude rozumět politickým pojmům lépe, než Babiš. Většina lidí kolem něj se chová jako příslušníci sekty, což popisoval například Jaroslav Kmenta v magazínu Reportér na příkladě odpadlíků od „víry“. Sám Babiš rozhoduje ve své straně a musí být zvolen velmi přesvědčivě, ale zas ne sto procenty, protože to pak vypadá „divně“ a připomíná to nedemokratickou minulost. Že je ANO nedemokratické hnutí nemusím moc rozhlašovat, protože je to jasné a sám Babiš to nepopírá. Demokracie je pomalá a Babiš potřebuje „makat“. Kdokoliv nejede podle jeho linie, je odstraněn z volební kandidátky či politického života. Na to, jak propaguje heslo „makáme“, tak docela často chybí ve sněmovně. Pamatujete, jak byl údajně nemocný a nemohl do sněmovny, ale dělat volební kampaň mohl? Jo, komunista za minulého režimu a soudem potvrzený spolupracovník StB, kdo jiný by měl lépe rozumět skutečné politice? A hlavně politické struktuře naší země…

Politické struktury. Je opět správný příklad Babiš? Je ideální mít na každého oponenta nějaké kompromitující materiály? Mít ve své firmě vlastní bezpečností sekci složenou z bývalých agentů StB? Propojovat média a politiku? Propojit média, politiku a bezpečnostní složky? Demokratická ústava, do této kolonky naše ústava stále patří, rozlišuje mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složkou. Tyto složky mají být nezávislé, jinými slovy, nemají být propojené. Pro Babiše jen překážka, kterou musí odstranit a proto obsazuje důležitá místa svými lidmi. Opět se tedy ukazuje, že na danou oblast je Babiš skutečným expertem. Bohužel expertem na rušení či minimálně poškozování demokratických politických struktur. (Nedávno se například ukázalo, že nově dosazený šéf GIBS, Babišův kůň pochopitelně, požádal vydavatelský dům o data k online textům o skupině Šuman a chtěla tak detailní informace o velkém množství lidí. Uvidíme, jak dopadnu já, když jsem si kontroloval, abych měl správné informace pro tento text…)

Právní pojmy. Trestně stíháný premiér bude učitelům říkat, jak učit právo? To je výsměch, který by měl aktivní a zodpovědné občany vyhnat do ulic. Dále nesmíme zapomínat, že Babiš neustále odmítá uznat závěry slovenských soudů a bude se soudit se Slovenskem o tom, jestli byl či nebyl v StB, i když nekolikrát bylo jasně rozhodnuto.

Ekonomické pojmy. Babišův Agrofert loni získal 2100 miliónů korun na dotacích, ale na daních zaplatil jen 739 miliónů korun. Což není zrovna vzor pro zodpovědné občany – vyhýbat se placení daní, hledat různé finty, aby se daně nemusely platit. Ekonomickým pojmem jsou také korunové dluhopisy. Právní pojem je využití mezery v zákoně a trestní stíhání za krácení daní. Opět vše patří k našemu hlavnímu komisaři na výchovu nových občanů. Miliarda a půl dluhopisů, abych nemusel platit daně? Za těch devadsát miliónů korun ročně to asi stojí. Ale dělat to uvnitř vlastní firmy…

Sociální. Babišova rodina si pravděpodobně účelně přepisovala akcie, aby znepřehlednila majetkové struktury. Zajímavé je, že zatímco Babiš má imunitu, jeho rodinní příslušníci nikoliv. Takže zatímco Babiš se vězení může vyhnout, členové rodiny ne. Zatáhnout rodinu do svých podezřelých aktivit na hraně zákona. To se vážně dělá rodině? Vzor pro všechny občany.

Tento článek by mohl být dlouhý několik stran. Jedná se však jen o krátký přehled, proč současná vláda (a je otázka, jestli by vůbec nějaká vláda mělo něco podobného zkoušet) nemůže určovat nejen to, co učit ve školách na téma „občanství“ a „demokracie“, ale ani co jmenované pojmy znamenají, protože o tom mají velice zkreslené představy. Nebo to možná vědí, ale rozhodně se podle toho nechovají.

29A4BFE300000578-0-Germans_who_grew_up_with_Nazi_propaganda_at_school_are_still_mor-a-2_1434384213492

Současná vláda a současný premiér nemohou v žádném případě představovat morální kompas, ke kterému by mohl někdo mladý vzhlížet.

Už jen pokus o vydání dokumentů podobného typu by měl být v současné situaci v naší zemi důvod pro občanskou neposlušnost.

Zdroje:

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/vlada-ma-plan-jak-vychovat-aktivni-obcany-koncepci-vzdelavani_490124.html

https://zpravy.idnes.cz/babis-trestni-oznameni-kraceni-dani-d6h-/domaci.aspx?c=A170104_143423_domaci_hro

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/andrej-babis-stb-slovensko-nejvyssi-soud_1806080720_ako

https://www.lidovky.cz/babis-vlozil-akcie-svych-firem-do-sverenskych-fondu-fh5-/zpravy-domov.aspx?c=A170203_121839_ln_domov_ELE

https://archiv.ihned.cz/c1-66202310-agrofertu-pritekly-rekordni-dotace-firma-z-nich-loni-ziskala-vice-penez-nez-zaplatila-na-danich

https://echo24.cz/a/w7PXm/jak-babis-a-jeho-firmy-plati-dane-davame-mu-vic-nez-odvede-statu

https://hlidacipes.org/kdo-je-marek-pribil-z-babisovy-nahravky-nekolikrat-ze-lzi-usvedceny-novinar-muz-na-cernou-praci/

http://www.reflex.cz/clanek/volby-volby-2017/81237/podle-policie-babis-lze-volici-by-to-konecne-meli-pochopit-take.html

https://demagog.cz/politici/183

https://echo24.cz/a/wjakS/9-minut-10-lzi-babis-mel-tiskovku

https://www.euportal.cz/Articles/18728-lzi-a-podvody-andreje-babise-zde-je-mate-prehledne.aspx

https://reportermagazin.cz/a/iyrrg/svedkove-babisovi

https://echo24.cz/a/wi4j4/babis-sverazne-o-demokracii-proc-soutezit-aby-to-bylo-v-rozkladu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanecke-absence-hlasovani-poslanci-andrej-babis-karel-schwarzenberg_1806040600_hm

https://echo24.cz/a/ixuP9/babis-se-zazracne-uzdravil-poslancum-se-omluvil-na-vse-prisel

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exkluzivne-policiste-sbirali-kompro-materialy-na-chovance-a-tuheho-predavali-je_1706290750_ako

https://reportermagazin.cz/a/w2Q2T/babisuv-gibs-vydejte-nam-data-tisicu-ctenaru

https://zpravy.idnes.cz/zadost-o-vydani-babis-faltynek-capi-hnizdo-detaily-fwf-/domaci.aspx?c=A170816_093408_domaci_jkk

Pět let učitelem

Pět let je pro mě dlouhá doba. Pět let pracuji v českém školství. Pět let na základní škole. Malé město. Pět stovek žáků na celé škole. Z těchto pohledů je psán následující článek. Co mi těchto pět dalo? Co mi vzalo? Naučil jsem se něco?

Kromě toho, že učitel chodí domu ve dvanáct (i když nedávno mi došlo, že i ve škole existují směny – češtinářky mají ranní a jsou domů v jednu a pak jsme tu my ostatní, kteří máme ranní i odpolední) a má pořád prázdniny, není pravda ani to, že se všechny přípravy udělají za první dva roky a pak se už vše jen opakuje. Pořád dělám přípravy, pořád se učím a pořád zkouším něco nového. Je samozřejmě pravda, že jsem si našel svůj systém a neležím v přípravách od soboty rána až do neděle večer s tím, že mám připravené hodiny jen do středy. Největší vrchol ale pořád je pustit si seriál večer v průběhu pracovního týdne. A nebudu lhát, jednou do týdne se mi to podaří. A je to tak dobře. Jakmile povolím, vrátí se mi to. Trochu nepřipravená hodina a žáci se buď nic nenaučí, nebo zboří školu. A důležitá věc – pokud bych udělal přípravy za první dva roky a vše pak opakoval dalších čtyřicet let, šíleně bych nudil. Sám sebe. A neměl bych z toho radost. Někdy pomůže vidět špatnou praxi – když jsem byl v posledním ročníku univerzity, byl jsem na praxi, kde učitel v paralelních hodinách říkal úplně stejné věty a ve stejný čas i stejný vtip. „Tak takhle nesmím nikdy dopadnout“, řekl jsem si a přísahám, že dodnes je to pro mě velká motivace. I když to byl zábavný člověk a dobrý učitel, naučil jsem se, co nedělat. I špatná zkušenost je zkušenost, která může posouvat dále.

Prakticky všechno, co udělám, vymyslím a vytvořím, se mi pak vrací zpět – od rodičů, občas některých kolegů, občas ze sociálních sítí. A většinou od žáků.

Co mi škola vzala krom volného času, budou skutečně iluze. Například co za lidi může učit a co některým projde. Mám pocit, že české školství brzdí těch pár neschopných, kteří mají problémy s alkoholem, urážejí děti, učení je nebaví, rezignovali a chodí pozdě na hodiny (nebo nechodí vůbec). Ve školství neplatí, že i špatná reklama je pořád reklama.

Nejlepší učitel je ten, který má splněno papírování. Může o hodinách mít horečku a popírat holocaust přečtením článku z Parlamentních listů, ale pokud má zapsáno v třídnici poučení o bezpečnosti pro děti na víkend, je v pohodě. To mě ale také vede k tomu, že bude extrémně záležet na vedení školy. To vytváří atmosféru a kolem té se točí vztahy všech ve škole.

Dlouho jsem žil v tom, že na řediteli a vedení školy nezáleží, protože vlastně o ničem podstatném (=výuka) nerozhodují. První měsíce a pravděpodobně i roky tomu nasvědčovaly. Ale když už jsem začal mít čas řešit i jiné věci, než přípravu na hodiny, došlo mi pár dalších věcí. A hodně věcí mě začalo šíleně rozčilovat. Možná to vše začalo tím, když nám ředitel snad šestkrát změnil rozvrh během září a já žil v domněnce, že jediné co ředitel vlastně dělá, je rozvrh. A pokud nedokáže ani to? Některé kroky ve školství a některé další kroky vedení školy mi prostě přišly a stále přijdou nelogické. Například musím učit čtyři žákyně poslední hodinu, ale když chybí v třídě jedné třídy sedm žáků, v druhé třídě taky sedm žáků, tak jsou dvě třídy spojené do jednoho chumlu, kde je čtyřicet lidí. A mně to nedává smysl, protože i dvacet žáků v „áčku“ se mohlo normálně učit a dvacet žáků v „béčku“ se také mohlo učit. Dělá se vše, aby učitelé nemohli učit. Výsledkem spojení je pochopitelně to, že se nikdo nic nenaučí. Ale čtyři žákyně v jiný den a v jiném ročníku mám ve tři hodiny odpoledne učit.

Uklízečka. Nejdůležitější člověk ve škole. Seřve mě za bordel ve třídě, kde jsem celý den neučil. To ale nestačí. Jde si na mě stěžovat řediteli a ten mi domlouvá.

Školník. Přijde do hodiny, nezaklepe, nepozdraví a jde si do něčeho mlátit ve chvíli, kdy píšeme test.

Žáci. Zjistil jsem to, co už asi víte. Ať je dítě jakékoliv, je to práce rodičů. Ať se žák chová jakkoliv, je to vždy „jen“ reakce na něco. Ale uvědomit si to v ten daný moment a na tom místě je neuvěřitelně těžké.

Univerzita. Jen potvrzení dalšího známého faktu – absolutně mě nepřipravila. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, proč a jak jsem se stal dobrým učitelem. A proč se vlastně snažím. Já si uvědomil, že první rok jsem byl docela vláčen žáky. Následně jsem zrušil prázdniny a celé léto ležel v knihách a článcích. Druhý rok jsem začal tak, že jsem už něco věděl a začal měnit svůj systém práce, výuky a disciplíny. Vlastně jsem do sebe za dva měsíce dostal to, co mi univerzita nedala. Druhý rok byl tak ve skutečnosti mým prvním, kdy jsem byl učitel s kontrolou. Třetí rok jsem se začal formovat jako učitel. Dnes už spoustu věcí ve třídě ani nemusím říkat. Osm z deseti problémů se vyřeší oční kontaktem, gestem nebo tichem – nejmocnější nástroj.

Alternativní školy. Stav: vyléčen. První dva roky jsem snil o učení mimo systém. Dnes si přeju zakládání „jiných“ škol pro ostatní, ale sám bych na ní už učit nechtěl. Dostal jsem před pár týdny nabídku učit na škole, a pokud bych nebral v potaz fakt, že už mám podepsanou smlouvu jinde, tak bych stejně došel k závěru, že asi nemůžu učit na škole, kde se ročně platí sto tisíc za žáka. Takže žádné další sny o SCIO škole a podobných podnikatelských projektech. Projekty a zábavné hry mohu bez problémů realizovat i na státní škole. Došlo mi i to, že každý extrém je špatný a je jedno, jestli jde o učení pouze pomocí výkladu nebo učení pouze přes projekty.

Pro mě je nejlepší systém „zjisti si sám – teď ti to já vyložím a ty kontroluj a opravuj – opakování – test“. Pokud to chcete odborně, říká se tomu Kolbův učební cyklus, i když je samozřejmě trochu upraven pro mé potřeby a pro potřeby třiceti puberťáků ve třídě. A jednou za čas projekt ve skupinách, tvorba powerpointové prezentace nebo něco „úplně mimo“ jako například Escape room.

Získal jsem klid, větší trpělivost, sebevědomí a zároveň jistotu nebát se nikoho a ničeho, klidně jít do konfliktu, pokud to za to stojí. Nechápu kastování na žáci vs učitelé. Pokud má žák „pravdu“, je nutné se ho zastat i před ostatními učiteli a nedržet při sobě jen kvůli tomu, že jsme učitelé.

Jedna věc mě neuvěřitelně děsí. Kromě Václava Klause mladšího jako budoucího ministra školství, je to šílená nesvoboda některých učitelů. Systém je svobodný, učitelé si mohou dělat prakticky cokoliv ve výuce, pokud samozřejmě neporušují práva někoho jiného. Ale občas na mě odněkud vylítnou otázky: „Co říká ministerstvo na X a A? Můžu to udělat tak a tak? Musíme dělat čtenářské deníky? Nebude se inspekce zlobit, když...“. Tady teprve začíná skutečné peklo. Pokud učitel učí tak, aby se to líbilo ministerstvu a inspekci, pak jsme v koncích.

Ale osobně, a na to, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a na gymplu si myslel, že budu žít v ubytovně a kopat silnice, jsem dnes až neuvěřitelně spokojen. Mimo jiné i proto, že zatím funguje systém „tvrdá práce se vyplatí“ a já přestupuji na gymnázium, což je úroveň, na kterou mám oficiálně vzdělání. A protože mám práci, která má smysl. A stát, ať už ministerstvo nebo inspekce, to nemohou ovlivnit.

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Zázračná metoda – Crime Board

Od prvního pohledu to byla láska, teď už je to s prvním pokusem dokonce manželství.

O co jde? Netroufám si na překlad, to by se vyrojilo kritiků. Ale jde samozřejmě o zmapování zločinu. (Pochopitelně jde jen o záminku a vůbec nemusí jít o žádný zločin.) Inspirací jsou tabule kriminalistů, na kterých propojují podezřelé, svědky, související události, mapy, alibi a tak dále.

To samé dělají žáci. Propojují souvislosti, hledají „větší obrázek“. Metoda velmi podporuje dějepisné myšlení v rovině příčina – důsledek, či akce – reakce, chcete-li. Analýza. Myšlení. Můžeme přidat i kritické myšlení směrem ke zdrojům. Argumentování, co je důležité. Byl jsem vážně překvapen, jak žáci pracovali.

Dokonce i jak reagovali na zadání. Hodinu předem jsem si vyčlenil pět minut na vysvětlení, abych nemusel při TÉ hodině ztrácet čas vysvětlováním. Za minutu bylo hotovo, stačil jediný pokus. Stačilo nadhodit téma televizních seriálů, filmů a vyšetřujících policistů, kteří mají svou tabuli a jen propojují věci a osoby, které spolu souvisí. Na práci měli žáci jednu vyučovací hodinu.

Co zajistí učitel? Téma. A pak pomůcky – sháněl jsem skutečné nástěnky, do kterých bychom mohli píchat připínáčky nebo spojovat pomocí nitě. Ale to se mi nepovedlo, takový luxus u nás nemáme. Nicméně jsem sehnal obří papíry, které jsem použil. Pak už jsem obstaral jen klasické lepící barevné papírky, na které si píšeme poznámky typu „nezapomeň zaplatit obědy“ a izolepy. V případě naší školy jsem musel jít na počítače, kde si žáci vyhledávali informace. Což samozřejmě může být řešeno jinak, ale můj cíl byl i vyhledávání a tisk obrázků, což mi přijde i zajímavější pro žáky. A samozřejmě rozdělení žáků do skupin, já měl skupiny po čtyřech, maximálně pěti žácích.

Není nic lepšího, než vidět žáky sedící na zemi, jak spolupracují, jak spolu mluví, plánují, klidně se i hádají, ale pracují a učí se, aniž by si toho byli skutečně vědomi. Každý si najde své. Někdo má „oko“ a vezme si na starosti vzhled, další propojuje příčiny a důsledky, další hledá na internetu informace a fotografie. Spolupráce. Ta je vedlejším produktem. I proto jsem snad poprvé skupiny vybral (skutečně) náhodně já, jediné pravidlo pro mě bylo střídat při výběru holku s klukem.

Výhoda metody je, že je snad vážně použitelná do všech předmětů. Dějepis je jasný. Je založen na politice a násilí, proto není těžké najít nějaký trestný čin a hledat spojitosti. Už přemýšlím, jestli devítkám dám zpracovat spíš atentát na Kennedyho nebo Luthera. Zde jen poznámka o výhodách metody. Pokud jim dám Kennedyho, objeví žáci spoustu nejasností, konstruktů a teorií, proto budou muset hodně kriticky myslet, co na svou tabuli dají. Jsou ve skupině, budou argumentovat, co je podstatné a co není. A pokud jim dám Luthera, objeví se jim mimo jiné celé velké pozadí malých velkých dějin – rasová segregace ve Spojených státech amerických. Samozřejmě, teď už je jasné, že rozdělím mezi skupiny oba pány. A pochopitelně je lepší zadat jméno atentátníka, žákům to za prvé strukturuje téma (Luther nebo Kennedy je téma moc široké a pak z toho spíše bude myšlenková mapa, brainstorming a seznam věcí, které vykonali), vědí, kam míří, a za druhé předpokládám, že jméno Kennedyho znají, ale neznají jméno atentátníka. Zajímavější začátek, který víc připoutá žáky k cílům hodiny.

Nejvíc mě na tom baví, že se můžu věnovat slavným „velkým“ dějinám, ale můžu se věnovat i malým dějinám obyčejných lidí. Stačí mít nápad. A nástěnka ideální zobrazí delší dějiny, celý kontext událostí. Pokud dám žákům jména vrahů Caesara, objeví se jim celá krize republiky. Výjimečné.

Jak jsem již psal výše, nemusí jít o žádný zločin. Dejme tomu, že budu chtít použít tuto metodu v matematice. Zadám Thaletovu kružnici. Žáci téma ještě neznají, první spoje se tedy budou věnovat pravděpodobně tomu, co to je a kdo to byl Thales. Ale další, „hlubší“ spoje, by se už mohly věnovat využití Thaletovy kružnice v reálném životě.

Možná nejzajímavější použití mě napadá ve fyzice a chemii. Samozřejmě to není můj obor, takže nebudu konkrétní, ale představte si, že žákům zadáte nějaký malý objev, pokus, který vedl až k neskutečným důsledkům pro celé lidstvo. Od starověkého Řecka až po Oppenheimera. Od Turinga až po mobil žáků. Nebo například Curie-Sklodowská, na pozadí se šikovným žákům objeví emancipace žen.

Literatura. Za prvé tam můžeme dát zajímavé spisovatele a spisovatelky, rozdělit například nástěnku na dvě části a zajímat se o to, jak život autora či autorky ovlivnil jeho či její dílo. A pochopitelně můžeme stejně rozebírat samotné literární postavy a jejich činy. Vraždu v Zločinu a trestu. Kafka a Proces. Ahhh, Kafka a Zámek, snad ještě lepší. Můžeme takto analyzovat každou literární postavu a každý její čin.

Nejtěžší je vždy vymyslet případy využití metody pro matematiku, fyziku a chemii, proto si myslím, že například o občanské výchově a zeměpise se nemusím rozepisovat. Například naprosto jasně před sebou vidím detektivní práci, jak žáci odhalují hoax…

Jakmile je hotovo, je dobré práci žáků zhodnotit, reflektovat tedy nejen téma, ale i jejich práci. Klidně lze použít SWOT analýzu na rozebrání práce a metody. Teprve poté by podle mě měl nastoupit výklad a zápis.

Mým žákům šla práce neskutečně. Jedna výuková hodina byla naprosto ideální – práce šla rychle, byl tam určitý tlak a stres, aby byla práce odevzdána včas, což podle mě jednou za čas nemůže uškodit. Všichni končili se zvoněním, ale všichni s hotovou prací. Nebyl čas na rušení a žádné jiné způsoby narušování výuky.

Nebyl to závod na čas, ani na body. Každá skupina má svou práci a každá skupina se stará jen o sebe. Cílem není porazit spolužáky. Naopak když žáci viděli další nástěnky, tak práce vždy chválili, což není zvyk ani slušnost. Já jsem jen chodil dokola a jediné, do čeho jsem zasahoval, bylo vracení izolepy na můj stůl, aby byla dostupná i pro další skupiny.

Určitě mě napadá i jiný způsob využití metody. Můžeme dát každé skupině jiné téma a vytvořit jednu velkou tabuli. Může to být delší proces, nejen na jednu hodinu. Může to probíhat hromadně, formou brainstormingu, kdy žáci chodí k tabuli a spojují události před zraky všech žáků a musí argumentovat, proč to má být zrovna tímto způsobem. Zbytek třídy souhlasí nebo nesouhlasí. Můžeme čas strávený s metodou i zkrátit, zjednodušit, protože ne každému vyhovuje nechat žáky pracovat jednu celou hodinu. Pokud budou mít žáci materiály a zmenšíme skupiny, není důvod, proč by to nemohli stihnout za dvacet až třicet minut. Jakékoli použití metody bude určitě lepší, než výklad.

Tři metody pro lepší výuku

Zatím jsem pokaždé metody rozděloval do skupin. Například opakování pro skupiny, metody na přemýšlení, metody na začátek a konec hodin. Dnešní text je pouze o třech metodách, jsou ale podle mě tak vynikající (samozřejmě všechny dostatečně vyzkoušené ve skutečných třídách), že jsem je sem musel dát hned. Poslouží ve více předmětech a při více situacích. Jsou opět pár minut trvající s tím, že žáci mohou opakovat, ale i získávat nové informace. A bude je to bolet, protože budou muset přemýšlet.

Hexagon

Podle mě geniální metoda, která se hned zařadila mezi mé nejoblíbenější. Překvapivě rychle se s ní dokázali vypořádat i žáci.

Cvičení, které má spoustu výhod. Může sloužit k opakování, ale i k zápisu nových informací. Záleží na využití, ale za deset minut může být hotovo. Lze s ní pracovat individuálně, ale i ve skupinách. Použití je samozřejmě v dějepise, ale vidím ho jednoduše i v zeměpise, literatuře, jazycích, občance a pravděpodobně dalších předmětech.

Hexagondf

O co jde? Hlavní cíl je analýza, proč se něco stalo. Srovnání příčin a vyvozování důsledků. Akce a reakce. Zařazení událostí do širšího kontextu, vytvoření celého obrázku, seřazení prioritních důvodů pro nějakou událost. „Proč a jak?“ jsou dvě otázky patřící k této metodě. Proč byly Čechy ve čtrnáctém století evropskou velmocí? Proč byly už v půlce století následujícího Čechy na dně? Proč a jak se rozpadl Řím? Proč a jak se komunisté ujali moci během roku 1948? Proč je v Praze největší průměrná mzda? Jak se k moci dostal Babiš? Proč vyhrál Hitler volby? Poslední dvě otázky jsou za sebou čistě náhodně a nemají žádnou souvislost…

Do prostředního pole celého pracovního listu se tedy napíše hlavní téma či otázka, na kterou žáci hledají odpověď. Ze všech stran mají jít šipky do středu. Všechny pole mají být vyplněny tak, aby měly spojení na střed. Pokud je ve středu „Proč byl Karel IV. největší borec?“ , tak v poli před tím bude například „hodně peněz“ a před „hodně peněz“ bude „doly v Kutné Hoře“. Všechno je propojené a všechno souvisí se vším.

Je několik možností, jak s hexagonem naložit. Můžete dát žákům prázdný hexagon, zadat téma a nechat žáky pracovat. Také ale můžeme zvolit různé kategorie, nadpisy, a tím žákům pracovní list strukturovat a zaměřit chtěným směrem. A specialitou je obrazový hexagon – tvořen ať už skutečnými fotografiemi a tedy vypracován na počítači, nebo tvořen ručním malováním. Cíl zůstává stejný – analýza, řazení, souvislosti, kontext.

Processed with Moldiv

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://jivespin.wordpress.com/2015/03/21/visual-hexagons/)

Další možností je dát žákům hexagon vyplněný, rozstříhaný a úkol žáků je události správně seřadit, spojit, vymyslet kategorie apod.

Generátor hexagonu, pokud by někdo chtěl žákům některá pole předvyplnit, se nachází zde:

https://www.classtools.net/hexagon/

(Bohužel nefunguje česká diakritika.)

Prázdný hexagon lze stáhnout zde:

http://www.activehistory.co.uk/Miscellaneous/menus/A_Level/Late_Modern/Stalin_Rise/hexagons/3.docx

Kdo jsem?

Upravená verze tradičního „Kdo jsem?“

Byl jsem „doktor“, který dělal neuvěřitelné věci v koncentračních táborech. Například jsem sešil k sobě dvojčata.“ Jsem Mengele. Nemožné tímhle zabavit žáky. A skutečně nemožné zabavit tímhle třídu plnou žáků.

V upravené verzi je pět úrovní a pět druhů nápověď. V první je historické téma, něco velmi obecného, aby bylo prakticky nemožné uhádnout jméno osobnosti. Například „Druhá světová válka“ nebo „Holocaust“ v případě Mengeleho. Druhá nápověda by se měla už točit kolem něčeho důležitého, co daná osobnost vykonala. „Jsem důležitý, protože jsem jeden z největších válečných zločinců.“ Třetí nápověda by měla být nějaká myšlenka nebo názor dané osobnosti. „Můj názor byl, že můžu dělat nelidské pokusy na nevinných lidech, pokud to zachrání alespoň jeden árijský život.“ Čtvrtá nápověda je nejdůležitější moment dané osobnosti. U zločince typu Mengeleho složité. „Poslal jsem 400 000 lidí do plynu.“ Nebo spíše: „Po Druhé světové válce se mi povedlo utéct a žil jsem si v klidu ještě dalších třicet let.“ Poslední pátá nápověda je libovolná, bez zadání. Už by samozřejmě měla být hodně napovídající.

Co teď s tím? Za prvé. Tyhle nápovědy by měli už vyrábět samotní žáci. Dostanou malý papírek, na kterém může být předepsán charakter nápovědy, kterou mají vyplnit:

  1. Historické téma, se kterým souvisím:

  2. Jsem důležitý, protože:

  3. Řekl jsem: ; Můj názor byl:

  4. Můj nejdůležitější moment:

Každý žák jich vypracuje několik, učitel jen později zkontroluje. Další hodinu mám připraveno desítky kartiček a čtu nápovědy. Hru jsem hrál po řadách. Odpovídat může kdokoliv z dané řady. Jen by žák neměl vykřiknout a zkazit kolo celému týmu, proto doporučuji přihlásit se a poradit se s někým kolem sebe.

Jak postupovat a jaká jsou pravidla? Během jednoho kola má tým jen jednu šanci. Pokud odpoví správně, má body a je konec kola. Pokud odpoví špatně, v daném kole už skončila celá řada. Pokud někdo odpoví už při první nápovědě správně, tým dostane padesát bodů. Pokud při druhé nápovědě, dostane tým čtyřicet bodů. A tak dále. Dejme tomu, že začíná řada u dveří. Sdělím jim první nápovědu. Pokud nevědí, jdu k prostřední řadě a pak k řadě u okna. Nikdo neodpověděl, tak dám další, druhou, nápovědu. Opět jdu od řady u dveří. Takhle pořád dokola, dokud někdo odpoví správně. Pokud odpoví někdo špatně, tak už nemá další možnost hádat, jak jsem psal výše. Na tabuli píšu skóre. Jakmile je hotovo, kartu zahodím a beru další. Tentokrát dám první nápovědu řadě uprostřed. Pokud nikdo neodpoví, tak prostřední řada dostane i druhou nápovědu jako první v pořadí. Ve třetím kole směřuji první nápovědu řadě u okna. A takhle pořád dokola.

Evolučně, pomocí metody pokus-omyl, jsem došel k vylepšením:

  1. Žáci si papírky podepíší svým jménem z druhé strany. Daný žák a většinou spolusedící v lavici poté nesmí hádat, pokud se hraje jeho/její karta.

  2. A nejlepší by samozřejmě bylo, pokud vezmu karty vyrobené 7.A a dám je 7.B k hraní. A naopak pochopitelně.

Někteří žáci nedělali jen osobnosti, ale i věci či události. Typicky třeba Protektorát Čechy a Morava nebo gulag. Těžší na vyjádření názoru v trojce, ale dá se to a je to pak složitější. Což ale dělá celou hru zábavnější.

Výhoda metody je, že pokud si upravíte jednotlivé úrovně, tak můžete krásně hádat města, řeky, státy nebo třeba například i kosti, savce a podobně. Učitel jazyků taky určitě něco dokáže vymyslet.

Kolo života

Jednoduchá metoda, v které žáci hodnotí osobnost. Problém pro ně je, že si zároveň musí sami vyrobit osm kategorií, podle kterých budou osobnosti hodnotit. Na pracovním listě pouze napíší jméno osobnosti, do rámečku název kategorie a pak jednoduše pomocí čísel na ose hodnotí. Deset nejvyšší, nula nejmenší. Čím silnější střed, tím lepší panovník, například. Vhodná je další hodina určitá reflexe.

photo-dec-07-2-28-24-pm

(Tento obrázek není můj. Zdroj: https://engagetheirminds.com/2016/12/08/tuck-everlasting-and-the-wheel-of-life/)

Pochopitelně jsou možné úpravy. Například doplnit kategorie pro žáky. Já ještě nutím rychlejší žáky, aby vysvětlovali jednotlivé body. To znamená, proč dali Jiřímu z Poděbrad hodně bodů za „řešení problémů“ například.

Opět nebude problém zařadit metody do jiných předmětů. Opět zeměpis a hodnocení průmyslu, regionů, státu. Na vyšší úrovni, než je základní škola, vidím srovnání politických systému. Opět si myslím, že každý učitel si dokáže jednoduše vymyslet cvičení pro svůj předmět.

Pracovní list (template) ke stažení zde:

http://www.classtools.net/blog/wp-content/uploads/2015/01/Wheel_of_Life.doc

Holocaust ve výuce

Zadání:

Místo testu na téma Holocaust napsat příběh na stejné téma. Malé dějiny na pozadí velkých dějin. Smyšlený příběh, který ale bude mít reálné pozadí. Psát během přibližně dvaceti pěti minut o hodině. Některé žákyně si text vzaly domů, protože to chtěly mít na úrovni. To jsem povolil, protože přece nebudu bránit snaze a vlastní iniciativě.

Téma jsme probírali snad pět hodin. První dvě hodiny jen obrázky, které zobrazovaly cestu lidí od nástupu Hitlera k moci až do plynové komory. Další hodiny kontext – jména zodpovědných, co je Holocaust, proč se to nazývá Holocaust, jaký je rozdíl mezi Holocaustem a genocidou. Dále popírání Holocaustu, Spravedlivé mezi národy. Dostalo se i na filmová doporučení.

O co jde v tomhle textu:

V únoru jsem napsal na sociální sítě, že jsme místo testu psali příběh. A že jsem právě četl to nejhorší z lidstva, ale to nejlepší z práce mých žáků. Pár lidí si chtělo text přečíst a zajímali je detaily. Onen vybraný příběh je hlavní část tohoto příspěvku. Autorka k jeho zveřejnění dala svolení. Berte na vědomí několik věcí, prosím. Je to pořád práce žákyně základní školy. Sama žákyně text označila jako „kýč“. Zveřejněno je tak, jak bylo napsáno, neopravoval jsem žádné chyby.

—————————————————————————————————————–

Stál jsem tam a mlčel

10.den

Už 8 dní jsem je neviděl. 8 dní – nikdy jsem od nich nebyl takhle dlouho. Chci vědět, jak se mým holčičkám vede. Chci si s nimi promluvit a sevřít je v obětí a už nikdy nepustit. První dva dny, když jsme do tohohle místa hrůzy přijeli, jsme jen seděli a čekali. Ve vlaku Avi brečela a Salome ji držela za ruku. Nebyl to ani tak projev lásky nebo útěchy, spíše strachu, že Avi v tom chumlu lidí ztratíme. Salome ji držela tak pevně, až si Avi chvilkami stěžovala, že ji to bolí. Salome však stisk nepovolila.

Už přes týden jsem se neumyl a soudě podle okolí nejsem sám. Pořád nám jen něco slibují: „Zítra už dostanete své kufry. Čekáme jen na rozřazení.“ Nebo „Večer už se půjdete umýt, pokud opraví vodu“. Někdy pár lidí taky jen tak zmizí a nikdo neví kam. Asi se vrátím domů. Kam jinam, ne? Šťastlivci.

16.den

Kaše. Už zase kaše. S každou další lžicí je mi hůř a hůř, ale jíst musím. Všichni začínáme mít podezření, že ti lidé, co mizí, se nevracejí domů. A proto musím jíst a snažit se. Musím totiž odsud moje holčičky dostat. Za každou cenu. Nedovolím, aby se jim něco stalo.

Z mého myšlení mě vytrhne mužský hlas. Zvednu hlavu a pohlédnu na majitele toho hlasu – Abraham. Sedíme naproti sobě při obědě a je jeden z mála lidí s kterými jsem tu zatím mluvil. „Hej. Pst!“, snaží se přilákat mojí pozornost. „Měl bych pro tebe práci. Nabídl mi ji tchán mého kamaráda z domova.“ Šeptá. Takhle on vždycky mluví. Nikdy mi neřekl odkud je. Říká pouze: „Domov, domov.“Mohl bych to jít dělat sám, ale vím, že ty si kvůli dcerkám potřebuješ přilepšit, tak to nabízím tobě.“ Šeptá čím dál tím tišeji, že ho skoro neslyším. „A proč by jsi to dělal?“, ptám se udiveně. Většina lidí tady se stará jako sobecká zvířata, která chtějí jenom přežít. A já jim to nevyčítám. „Jak jsem řekl. Pomůže ti to s tvými dcerami. Já už nemám, kromě sebe, pro koho bych to dělal a tak to nechám někomu, kdo to více potřebuje“, řekne a já žasnu. Kolem sebe vidím spoustu lidí, ale tady přede mnou sedí poslední živý člověk na kilometry daleko. „Tak já to beru. O co by šlo?“ vyhrknu.

17.den

7316?“ poklepe mi někdo na rameno. Položím lžíci plnou kaše a otočím se. Za mnou stojí upravený muž v uniformě, v ruce má zbraň. Vystrašeně se otočím na Abrahama a ten jen s klidem kývne. Z toho nabudu dojmu, že ví, o co jde. „Ano, to jsem já.“, řeknu a snažím se znít snad co nejvíce sebejistě. „Půjdete se mnou.“, oznámí. Vstanu a on mě chytne za paži a vede mě neznámo kam. Vyjdeme z haly a projdeme přes dvůr. Blížíme se k velké budově. Nemá skoro žádná okna, ale zato velký komín a čím blíže, tím více cítím ten puch. Není to smrad nemytých těl, který je zde na denním pořádku. Ne, tenhle je jiný. Smrad, z kterého máte spíše husí kůži než pocit „blížících se zvratků“, jak by řekl Abraham. „Tak jsme tady“, řekne a otevře dveře.

Všechno mi řekl. Je to šílené. Zvrácené. Tolik lidí, za kterými zavřu nadobro dveře. „Teď půjdete za švadlenami. Dají vám nějaké lepší oblečení. Nemůžete chodit v tomhle“, pohlédne na mě zhnuseně a uchechtne se. Jako by mi chtěl připomenout, že pořád patřím mezi špínu. A já si tak připadám. Připadám si ještě horší než jsem na tu práci kývnul.

Zavede mě za švadlenami. Pohled na místnost plnou žen mě rozhodí. Kdy naposled jsem viděl nějakou ženu? Týden? Dva? „Tati? Jsi to ty?“, ozve se. Němcův tlak na mé paži zesílí. Otočím se a konečně ji spatřím – Salome. Moje holčička žije. „Salome!“, vykřiknu a pokusím se za ní běžet. Jenže Němec mě drží silně a nevypadá, že by mě hodlal pustit. Nechá nás však si spolu rychle promluvit. Moc toho spolu nestihneme probrat, ale stihnu zjistit, že Avi je také v pořádku. A pak už mě Němec táhne pryč. Vrazí mi do ruky pruhovaný mundur a řekne: „Tohle si oblečte a zítra se pro vás ráno přijdeme.“ Ten večer jsem usínal lépe než obvykle.

31.den

Klap a dveře se zavřou. Klap a tisíce lidí mrtvých. Klap a moje svědomí mizí. „Pomoc! Pomozte nám!“, křičí, ale já je neslyším. Mým jediným úkolem je držet dveře. Stojí to za to. Salome s Avi tajně vídám jednou za dva týdny a stojí to za to. Jednou jsem řekl, že pro ně udělám cokoli a to platí, ale dělám tohle spíše pro sebe nebo pro ně?

56.den

Cítil jsem dotek na své noze. „Hej! Vstávejte!“, šeptal kdosi. Otevřel jsem oči, ale v té tmě jsem nic neviděl. Neznámý mě vzal za ruku a vložil mi do dlaně zmuchlaný papír. „Tady máte. Přečtěte si to až budete sám.“ A pak najednou nebyl. Slyšel jsem pouze oddalující se kroky. Klap, klap, klap. V tom šeru jsem to nemohl přečíst, musel jsem počkat až do rána.

Tu noc jsem nespal. Čekal jsem do rána a když už bylo trošku vidět a všichni zatím spali, vytáhl jsem kousek zmuchlaného papíru a začal číst.

Tatínku, Avi má hlad. Předevčírem jí někdo v noci

ukradl misku. Prosím, pomoc. Zítra v noci.

Moje holčička. Moje malá holčička má hlad. A já jí musím pomoct. Otočil jsem a viděl Abrahama, který svíral svojí misku tak silně, že to vypadalo, jakoby měla každou chvílí prasknout. Neměl jsem na vybranou – dopis sice nebyl dopsaný, ale mohl jsem si domyslet, co se stane zítra v noci.

Den byl jako každý jiný. Kaše, zavírání dveří, kaše, zavírání dveří. Večer jsem počkal až všichni usnou. Abraham jakoby tušil mojí zradu a byl více výřečný než obvykle. Trvalo hodiny než domluvil a usnul. Musel jsem to udělat. Neměl jsem na vybranou. Vyrval jsem mu misku z rukou a strčil mu tam místo ní polínko, které jsem dnes ukradl u spalovny. O pár hodin později jsem opět slyšel kroky. V té tmě jsem ho neviděl, ale cítil jsem, že stojí blízko mě. „Tak co?“, zeptal se tišeji než včera. „Tady. Předejte to prosím Avi.“, podal jsem mu misku. Rychle ji čapl a utekl. Nevím, kdo to byl a jestli jí to předá, ale jinou možnost jsem neměl.

58.den

Abraham mě silně drží za ruku. Sípe a je ještě více pohublý než před pár dny. Myslím, že umírá. Snažím se přivolat pomoc, ale oni jako by byli spíše rádi a měli radost, že zmizí další lidský život. Leží na posteli, pokud se tomu tak dá říkat a zrychleně dýchá. A já tu jenom stojím a mlčím. On nic netuší. Netuší, že to já jsem vlastně jeho vrah. Pak se mi zadívá do očí a usměje se. A pak si jen tak umře.

83.den

Zahlédl jsem je v davu. Moje malá Avi žije. Poslední týdny jsem od nich nedostal žádnou zprávu. Bál jsem se, že ten cizinec misku nepředal a Avi to nezvládla, ale moje srdnatá dcerka to zvládla a přežila. Tedy zatím.

110.den

Ráno mě probudí paprsky slunce. Pokusím se zvednout, ale ze sevřené dlaně mi vypadne zmuchlaná koule z papíru. Všichni ostatní ještě spí. Papír se pokusím srovnat. Je to dopis. Písmo je rozmáchlé ale čitelné.

Salome je na tom zle. Už nešije a Němci jakoby

vytušili nevyhnutelné a zmenšili jí porce.

Moje Salome je na tom zle. Nevím, kdo dopis psal nebo mi ho donesl. To je v tuhle chvíli jedno. Co teď budu dělat?

113.den

Další!“, křičí Eugen – můj spolupracovník u dveří. On mluví a já zavírám. Poslední tělo v místnosti vynesu a hodím do spalovny. A pak už se hrnou. Hlouček lidí se rozejde do komory. Vevnitř je tolik lidí, že někteří musí těm druhým vylézt na záda. Slyším pláč a křik. Začnu zavírat dveře, ale ten křik, ten křik znám. Patří dívce. Znám jí, je to moje dcera. „Tati! Tatínku!“, škubnu hlavou. Snaží se za mnou tím davem prodrat a za sebou táhne malou Avi. „Zavřete! Zavřete ty dveře!“, zařve za mnou někdo německy. Pustím dveře a snažím se za nimi do toho chumle vběhnout. „Vytáhněte ho!“, chopí se mě dvě ruce a u hlavy cítím zbraň. „A teď půjdeš se mnou!“, zašeptá mi Němec do ucha. „Tati! Pomoc nám!“, ječí Avia, po tváři jí začnou téct slzy jako korále. Tlak zbraně u mojí hlavy neustával. Němec mě postavil před dveře a šeptá mi do ucha „Teď půjdeš a zavřeš ty dveře.“ Stojím tam a dívám se na svoje dcery stojící uvnitř toho zvířete. Z korálů slz jsou teď potoky. Co jsem to udělal. Všechno to bylo zbytečné – Abraham, ta miska i tohle všechno. Udělám krok ke dveřím a zavřu.

X.den

Jmenuji se Shirah Konezis. Je mi 43 let. Měřím 186 cm a vážím 89 kilo. Mám manželku Enezis a dvě nádherné dcery Salome a Avi. Jmenuji se Shirah Konezis. Jmenuji se Shirah. Mám dvě dcery a manželku.

Řídit třídu jako firmu…

Další “maličkost” do sbírky “co mi na univerzitě neřekli” se týká třídnictví. Vlastně dokud jsem byl mimo školství, nebral jsem to jako něco významného a jediný rozdíl moje třída versus jiná třída, kde také učím, byly školní výlety. Alespoň v mé hlavě. Jen kolegové přikládali třídnictví velkou důležitost.

Následující článek je mix teorie a praxe. Server Edutopia udělal anketu, sedm stovek učitelů odpovědělo a vyšel jasný vzorec. Vyšlo jakýchsi pět zákonů třídnictví. V podstatě beru těchto pět nadpisů, protože se mi zalíbily a souhlasím s nimi, a rozepisuji je z vlastních zkušeností a názorů. Originální text v angličtině najdete zde.

Kdyby to viděli moji žáci, určitě by se smáli. Proto upozorňuji, že jde o nějaký ideál, na který mistři učitelé dosáhli, ale já nikoliv. Zatím. Jde spíše o to, že když jsem začínal, tak jsem byl po této stránce na nule procent, teď jsem na šedesáti a v budoucnosti snad půjdu ještě výše.

1. “Já”

Tento bod je naprosto jasný – aby byli žáci spokojeni, musím být já spokojen. Odpočinout si, spát, udělat si jednou za čas radost, jet na výlet, jít do kina, užívat si. Pak můžu poctivě pracovat. Teprve se zkušenostmi mi došlo, že když jsem unaven, nemá cenu čtyři hodiny pracovat a prakticky nic neudělat. Radši si po práci na dvě hodiny lehnu a za další hodinu mám odpracováno. Ve výsledku toho udělám víc za kratší čas a jsem spokojen.

Musím chodit do práce dobře naladěn, pokud možno. Každý zažil situaci, kdy přijde učitel do třídy už evidentně nasrán a zlobu dál rozesílá kolem sebe na nevinné žáky, kteří ve skutečnosti za nic nemohou. Klasika. Učitel by proto měl mít naprosto stabilní domácí prostředí, vyjasněné vztahy a pokud jsou problémy, netahat si je do školy. To se jednoduše napíše, hůř provede.

Já mám v tomhle naprosto čisté svědomí a doma žádné problémy nemám. Ale občas se stane, že mě naštve kolega či kolegyně, nebo vedení školy, a do třídy nejdu v optimální náladě na rozdávání znalostí. V nejhorších situacích se mi vážně osvědčila nečekaná věc – řeknu žákům, že mám vážně blbou náladu, ať to ještě nezhorší a chovají se extrémně slušně a pracují. Přísahám, že zatím pokaždé žáci situaci pochopili a vlastně mi dokázali zlepšit náladu. Už od svých prvních zkušeností ve třídách jsem si všiml, že žáci na druhém stupni základní školy mají pro toto šestý smysl a dokážou vycítit náladu učitele – když přijdu s extrémně dobrou náladou, přeleje se to i na ně, víc si dovolí a nakonec z toho je většinou bordel. Takže úsměv, pohoda, vtípek, ale nepřehánět to. A hlavně vždy začít hodinu prací žáků.

Jakási pohodová stabilní atmosféra pomáhá jak žákům, tak i učiteli. Výsledkem je pochopitelně nejlepší možné prostředí pro učení z obou stran.

2. Vztah s žáky

Já jsem viděla, jak se k dětem chováte. Jako jejich kamarád.” Stalo se před čtyřmi roky a pořád si to pamatuji. Jedna maminka se topila v synových problémech a házela kolem sebe klacky. Je to už i zde na blogu několikrát řešené téma, jak se chovat k žákům. Jestli si hrát na přísného vojáka, autoritu nebo situaci nechat plynout a nemít respekt.

Já to samozřejmě neřeším, snažím se zaujmout metodami a znalostmi a proto na řešení respektu není čas – žáci totiž pořád pracují a za hodinu dělají i několik cvičení. Kdy mají stihnout rušit? Naopak jsem toho názoru, že autoritativní učitelé proti sobě poštvávají žáky, kteří proti nim jsou logicky v odboji a dělají čím dál tím horší věci.

Zkrátka není důvod, proč si nepokecat ve volném čase s žákyní o seriálu a s žákem o fotbale. Skutečný zájem žáci ocení, a pokud učitel bude vědět o žácích něco navíc, určitě pochopí, proč se v některých situacích chovají tak, jak se chovají. Takhle jednoduché to je. Pro koho asi žáci udělají něco navíc nebo se “podvolí” nějaké žádosti? Pro učitele, proti kterému bojují v zákopech? Nemyslím si. Pro učitele, ke kterému mají nějaký vztah. Vše je o komunikaci a rozumně nastavených pravidlech, vynechání řešení neuvěřitelných blbostí, na kterých někteří učitelé bazírují či se až příliš podřizují inspekci či vedení.

Mám pravidlo, že každý test oznamuji týden dopředu. Zrovna minulý týden jsem ve středu požádal žáky, jestli hned ve čtvrtek nemůžeme psát test. V pěti minutách vyřešeno a demokraticky odhlasováno „ano“, napíšeme si test hned zítra, i když píšeme další tři testy v ten den. Nepřikázal jsem. Požádal jsem. Dal jsem argumenty. Čas na rozmyšlenou. Nechal jsem žáky hlasovat. A dopadlo tak, jak jsem chtěl.

Plácnout si s žákem “high-five” nebo, ach, nedej bože, pozdravit první, není žádné ponížení ani prosba o pozornost. Je to vytváření důvěry.

3. Pravidla, hranice, očekávání

Extrémně důležitý bod. Jako naivní mladý blbec jsem si myslel, že dám žákům svobodu a oni mi to vrátí poctivou prací (ano, taky se tomu teď směju). Dokonce jsem jedno pololetí zkoušel, aby osmáci fungovali podle vlastních pravidel a trestů. Znáte to, všichni učitelé se něčím podobným chlubí, prezentují to jako zázrak, který ve skutečnosti funguje. Co už vám často neřeknou, že je to v druhé třídě a druháčkům stejně ty pravidla nadiktovala paní učitelka a schválila je. Můj experiment v osmé třídě skončil po jednom pololetí, jednoduše jsem ho zrušil a zavedl jasná pravidla.

Přesto si myslím, že u mě mají žáci relativně dost svobody. Určuji jen velký rámec, v kterém si smí dělat prakticky to, co chtějí, ale nesmí z rámce ven. Kdo a za co dostane poznámku, to musí být předem dáno, stejně tak horší kázeňská opatření. Za jakých podmínek dostane žák pětku, je také určeno. Co je důležité pro učitele, na čem záleží v hodinách, a tedy podle čeho budou dlouhodobě hodnoceni. Co se bude probírat o hodině, jaká jsou pravidla cvičení. To vše je pro žáky důležité, aniž by o tom možná věděli. A i kdyby nebylo, předchází se tím sporům jak s žákem, tak i rodiči.

Nejlepší je, pokud to vypadá jako demokracie, ale skutečně úplná demokracie to není. Výběr výletu. Žáci vybírají, navrhují, hlasují. Výběr trička v deváté třídě. Začínáme probírat Druhou světovou válku. „Napište mi na papírek, pokud chcete, abychom se něčemu nebo někomu věnovali víc, než je obvyklé a já si pro Vás připravím speciální prezentaci.“ Ve skutečnosti je to taková učitelem řízená demokracie a prakticky vždy se dostaneme tam, kam chci, nebo tam, kam to schvaluji. A ano, jednou jsem musel jako slávista dělat prezentaci na téma Sparta za Protektorátu a podruhé jsem dělal prezentaci na historii Humpolce. Mimochodem, v prvním případě jsem prezentoval, jak Sparta málem sestoupila a musel ji zachraňovat hráč půjčený ze Slavie. V druhém jsem dostal extrémní aplaus.

4. Získat si složité žáky

Pedagogickou fakultu jen kritizuji, ale tuto teorii a výjimečně i praxi mě naučila právě ona. Existuje spousta způsobu, jak “vládnout” třídě (nebo i nevládnout – říká se tomu překvapivě „učitel anarchista“).

Jeden z nich je najít klíčové žáky, získat si jejich důvěru, ale ne podlým způsobem či jakoukoliv formou „podplácení“ nebo dokonce lezení do zadku („abych byl oblíben, nebudu po nich nic chtít; půjdeme na počítače hrát hry; místo hodiny ven;“ atd. atd.). Většinou je ve třídě žák či žákyně, jeden nebo dva, kteří patří do kolonky „přirozený lídr“. Většina problémů nebo naopak pozitivně výjimečných momentů začíná u tohoto lídra. Jak se chová on či ona, chová se i zbytek třídy. A to jak vědomě, tak i nevědomě. Když si lídr dovolí, dovolí si i další dva žáci a pak pochopitelně i další a další. Pokud je v negativním smyslu, žák na sebe pochopitelně upozorňuje z nějakých důvodů. A tady je právě prostor pro učitele a ono získání důvěry. Nemám a pravděpodobně ani neexistuje nějaká univerzální rada, protože podobní žáci mají pokaždé jiný problémy, ale zároveň to z mých zkušeností vždy pramení z rodičů a obecně rodinné situace.

Už se mi stalo, že jsem vedl doslova válku s žákem (pochopitelně to bylo v období prvních dvou let, když jsem netušil NIC). Jednalo se o dlouhodobé problémy s jedním žákem, což narušovalo celý proces učení. Známky ho moc nezajímaly, poznámky už vůbec ne. Vždy jsem se musel uklidňovat až doma, a až doma vymýšlet strategii, jak to zahraju příště. Na každou hodinu jsem byl připraven. Postupně jsem byl víc a víc chápající a víc a víc trpělivý. Mluvil jsem s žákem o přestávkách, až se situace uklidnila zrovna v druhé pololetí deváté třídy a my se mohli bavit jako lidi.

Jakmile je získaná důvěra, tito lídři už pak “lobují” za učitele ve zbytku třídě a získají pro ně zbylé žáky. Nebo jednoduše jakmile mlčí lídr, mlčí i ostatní. Show se nekoná. Ve výsledku je opět vytvořeno žádoucí prostředí pro učení.

5. Rodiče

Nejhorší věc, která se může stát učiteli – rodič, který jde přímo proti učiteli nebo poštvává své dítě proti učiteli. Osobně se mi nestalo v mé třídě, alespoň ne přímo a nějakým způsobem, o kterém bych věděl. Se „svými“ rodiči mám vynikající zkušenosti, takže tu nebude nic objevovat.

Rodiče moji třídy na mě mají email, mají na mě soukromý telefon a mohou zavolat, pokud mají problém či omluvit dítě zprávou. Jednoduché. Asi to tak má většina učitelů. Funguje to samozřejmě i obráceně a několikrát se mi to stalo – místo nic neříkající poznámky prostě napíšu zprávu či zavolám a problém je vyřešen. Žák či žákyně se prostě přestali chovat nevhodným způsobem.

Všechno jsme si vždy vysvětlili, všechno byly „transparentní“, takže nikdo z rodičů nemá problém mi svěřit svoje děti na víkend, kdy jsme byli a opět pojedeme na třídní výlet.

Co kdyby Hitler vyhrál Druhou světovou válku?

Na začátku byl jeden tweet. „What if“, aneb Co kdyby. Vždycky říkám, že v dějepise se „na co kdyby nehraje“. Ale vyzkoušet jsem to musel.

WhatIf

To je výhoda Twitteru. Jaký si to uděláte, takový to máte. V neděli se mi na mém Twitteru objevila zajímavá myšlenka a po pár minutách přemyšlení jsem ji zařadil hned na první pondělní hodinu.

Co kdyby“ se rovná jakési alternativní historii. A alternativní historie zní v dnešní mediálně složité době jako něco špatného, ale vždy záleží, jak je metoda použita. Pokud je aplikována správně, má své výhody. Žáci musí přemýšlet velmi široce, v kontextu a především v rovině příčina – důsledek. A to znamená přemýšlet historicky. Přemýšlet nad tím, jestli se historie můžeme opakovat.

Nevýhody ale jsou také, proto je důležité tuto metodu nepoužívat plošně pro všechny třídy, ale jen pro vybrané třídy nebo ročníky. Hlavní nevýhoda je prostě taková, že některým žákům nemusí dojít, že se bavíme o imaginárních situacích, které se nestaly. Alespoň pokud se bavíme o učení na základní škole. Pořád si pamatuji, jak jsem žákům dával text s chybami, kde byly naprosté hlouposti. Žáci mi ale právě ony mnou vymyšlené věci dávali do testu.

Důležité je také vybrat správnou fiktivní situaci. V mém případě Druhou světovou válku. Z několika důvodů. Deváťáky mám inteligentní. Druhou světovou jsme zrovna probrali a všichni ji znali a vědí, že Německo ve skutečnosti prohrálo. Samozřejmě je to pro ně téma pořád zajímavé, protože nesledují televizi, kde běží každý den nějaké dokument o Hitlerovi, Válce nebo nacistickém Německu. A co si budeme říkat, nic jiného mě nenapadlo a vlastně ani v současnosti mě nic nenapadá, pokud vyloučím moderní dějiny dvacátého století.

Man-in-the-High-Castle

Výhoda otázky „Co kdyby Hitler vyhrál Druhou světovou válku“ je, že si s takovou myšlenkou už lidé pohrávali a minimálně seriál „The Man in the High Castle“ je zajímavý a i já jsem dvě ukázky zařadil do reflexe cvičení.

Jak jsem postupoval? Danou hodinu jsme klasicky probrali nové učivo, část Studené války. Poté jsem nechal zhruba dvacet minut na následující cvičení. Žákům jsem jednoduše položil otázku, rozdal papír a řekl, že mohou spolupracovat ve dvojici, pokud chtějí. Tentokrát se žáci usmívali, takže metoda i téma pro ně bylo zajímavé. Na zeď jsem pustil mapu světa z období právě probíhající Druhé světové války a oznámil jim, že Hitler právě získal i Sovětský svaz.

WhatIfMapa

Co se bude dít dál? Co Hitler a jeho armáda potřebuje dál? Kam půjde? Jak budou žít obyčejné občané? Co bude s Hitlerem?“ Postupně jsem se snažil dávat podobné nápovědy a stimulovat zaseklé žáky.

Níže se můžete podívat na pět ukázek, jak práce žáků dopadly. Pracovali zhruba pouze deset minut čistého času.

(Přepsáno tak, jak je na papíře od žáků. Někteří mají celé věty, někteří jen v bodech. Pokud jsou pravopisné chyby, opsáno i s chybami.)

1)

Nacistická Evropa, vraždění Židů

Amerika by použila atomovou bombu na Německo

Válka by pokračovala

Čína by se spojila s Amerikou a Británií proti Německu a Japonsku

Atentát na Hitlera

Nástupce Hitlera špatný vůdce

Amerika s Británií vyhrají

2)

Po úspěšných taženích Hitlera se to v Evropě na chvíli uklidnilo. Hitler verboval armádu i z jiných zemí, které neměli na výběr. Armáda stále rostla. Ve všech státech v Evropě se pracuje pro Hitlera. Hitler zaútočí na Afriku a celou vyhladí. Zakládá si tam kolonie. Z Afriky čerpá všechny zdroje. Prakticky celý svět ovládá Hitler. Lidé žijí ve strachu. Znovu se objevuje propaganda a vznikají filmy a knihy o skvělém Hitlerovi.

3)

Po Hitlerově smrti – byly by „demonstrace“ – státy by se chtěly oddělit od Německa

Německo by chtělo dobýt Ameriku – suroviny

Kdyby jeden stát udělal demonstraci – Německo pošle vojáky a tanky – ostatní státy by mohli pomoct – všechny státy – demonstrace proti Německu

Německo by se nemuselo ubránit – všechny státy by byli volné, vlastní zákony, vláda, armáda

4)

Hitler zlomí vůli nepřátel v Evropě, nabude velké síly a pravděpodobně dobije Ameriku – ve světě zavládne brutálně diskriminace, Hitlerův plán se naplní – přeživší budou pravděpodobně jen Arijci a otroci

Odpor Evropě vůči Hitlerovi, Amerika dostává info, šance výhry 50:50

Život za Hitlera – nacisti vládci světa

5)

Vše by bylo hlídané, nemohli by jsme se vyvíjet

Doba by šla pomalu, stále by byl přídělový systém a vše v Německu jak za války by pokračovalo, Hitler by chtěl ostatní státy, i Ameriku

Stavělo by se vše jak by se líbilo Hitlerovi, byla by vyhlazena celá židovská populace

Začali by válčit s Amerikou (která by na ně možná shodila atomovku)

Vše hlídané a cenzurované!

——-

Poté, co mi žáci práce odevzdali, jsme si pustili trailer na první sezónu seriálu „The Man in the High Castle“ a ještě první scénu z druhé sezóny stejného seriálu, kdy jedna z postav jde do školy v nacistické uniformě, celá třída odříkává slib Vůdci a v úplně závěru „zdraví“ obraz Hitlera.

Krátké pokračování a finální slovo se odehrálo na začátku další hodiny, kdy jsme si pár ukázek přečetli, zhodnotili a řešili nahlas a všichni společně, co by mohlo odehrát.

Myslím, že metoda splnila očekávání, žáci se rádi zapojili, všichni něco napsali a pokusili se něco vymýšlet. Často podle mého poměrně logicky a „správně“ odhadovali, co by se dít mohlo. Jedná se tedy o „klasickou moderní“ metodu, kdy není důležité nic memorovat, jen myslet, analyzovat, argumentovat. Není důvod, proč ji nepoužít i v dalších hodinách a s jinými žáky.

Pokud si dokážou představit cenzuru, manipulaci a propagandu, možná si ji budou více všímat i v našich dnešních životech.

Patří politika do škol?

Poslední týden se stalo hodně událostí – volby, mlácení novinářů, Babišovo urážení Emmy Smetany kvůli její matce, Okamurovo odmítání Daniely Drtinové. A i když se to nezdá, vše se nakonec odráží ve školství a samotné škole. A dnes mě tak nadzvedl text o pardubickém gymnáziu, kde byl údajně na nástěnce text vyhrožující trestem lidem se „špatným“ názorem, že jsem se nad tím trochu zamyslel.

Je jasné, že co se děje dnes v naší společnosti je jen zrcadlem našeho školství před x lety a desetiletími.

Když jsem byl já žák, na základní škole jsem o politiku nezavadil. Pochopitelně. Výuka dějepisu končila Druhou světovou válkou. Na střední jsme byli pořád bez politiky, pokud nepočítám Platóna a fyzikáře, který mlel třicet minut výuky o zkažených Američanech a jel si svoje, což ve skutečnosti nikomu nevadilo – bylo to mnohem zábavnější než se učit fyziku. To vše je o to více zarážející, že jsem chodil na gymnázium.

Můžu to dát i do dnešního kontextu, kdy se na mě nedávno obořila jedna slečna na sociální síti, že jako učitel musím být přísně apolitický a měl bych být vyhozen za to, že poukazuji na pochybnou realitu kolem Andreje Babiše a Čapího hnízda. Otázkou tedy je, jestli politika patří do škol nebo má škola být apolitická. A mě přijde nejhorší, že o tom vůbec někdo musí přemýšlet.

Oficiálně i neoficiálně samozřejmě politika do školy nejen patří, ale musí být její součástí. Oficiálně existují v Rámcovém vzdělávacím programu „Kompetence občanské“ a hlavními body jsou práva, povinnosti a respekt. Jiným slovy – demokracie a svoboda.

Chtěl bych prosím zdůraznit jednu věc – když tvrdím, že politika patří do školy, nemyslím tím propagaci té či oné strany.

Neoficiální“ část je na učiteli. Samozřejmě vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství neznamená mu podsouvat své názory a dělat agitku pro konkrétní stranu či člověka. Vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství znamená dát mu možnost získat si fakta, vytvořit si vlastní názor a argumenty, myslet kriticky a zpochybňovat vše.

Možná zde je problém. Pokud má žák zpochybňovat vše, zpochybní i učitele. A znám takové učitele, kteří to nezvládnou. A myslím, že každý takového učitele a učitelku zažil. Co kdyby náhodou měl žák jiný názor, než učitel? Co kdyby si to žák dokázal zdůvodnit a obhájit? Zažili jste to? Nezměnil učitel čistě náhodou téma? Nešel radši učit něco jiného? Nepřeskočil vás příště, když jste se hlásili?

Bohužel, stát se to může. Jistě znáte paní Semelovou, povoláním učitelku. Někteří učitelé jsou rasisté nebo antisemité. Je to špatné? Jistě. Mají být ve škole? Patří ještě rasismus a antisemitismus mezi právo mít vlastní názor? Složitá otázka. Je mi jasné, že po mně začnete házet kameny, pokud napíšu, že takoví lidé do školy nepatří, protože přece žijeme v demokracii a nemůžu ostatním brát práva či názor. Pokud (ještě) máme demokracii, samozřejmě musíme vstřebat i jiné názory. I tací učitelé tedy učí a mají na to právo. Otázkou je, jestli dokáží v hodině oddělit výuku a svůj soukromý názor a jestli se dokáží k žákovi chovat slušně i pokud mají jiný názor. (Pokud ne, nastává čas rodičů a jejich zákroku. Problém samozřejmě je, pokud jsou rodiče…“apolitičtí“.)

Jako nutnou součást výuky mám například přehled zpráv z minulého týdne, který je prezentován žáky. Získávají tím přehled, ale trénují i otázky a zpochybňují prezentující, snaží se je nachytat. Po prezentaci se bavíme. Tím samozřejmě narazíme na Okamuru a mizející peníze z účtu jeho strany i na Babiše a jeho hnízdo, které zaplatíme z daní. Není to prezentace mých názorů, není to propaganda pro určitou stranu, ale přesto je to jasně politika. Žáci se ptají, učí se dovednostem, zpochybňují, něco si myslí. Když pak žák položí otázku týkající se „vyndání“ Čapího hnízda ze seznamu dotací Evropské unie, úkol je splněn. To je podle mě správný přístup. Nic neříkáme o ideologii. Jen říkáme společně se třídou, že jeden politik možná krade a další mu to pomáhají urovnat. Je to špatně?

Každý samozřejmě může zpochybnit, že politika do školy patří. Každý může zpochybnit i mě a moje metody. Ano, pokud se mě žáci zeptají, koho jsem volil, řeknu jim to a řeknu jim proč. Oni mi řeknou, že to je blbost a já řeknu „OK, proč?“. Stejně tak jsem musel reagovat na prezidentské volby. Připravil jsem si prezentaci, kde byly zdrojem jen internetové stránky Rozhlasu a České televize. Hned se k tomu ptám žáků, proč jen tyto zdroje. „Komu patří Česká televize?“. Opět politika. Žáci dostali na začátku prostor pro vyjádření svého názoru. „Proč Miloš Zeman dostal nejvíce hlasů?“. Kdo chtěl, řekl svůj názor. Pak nastoupila moje prezentace, kde se jim buď vyvrátil nebo potvrdil jejich názor. Hotovo. V prezentaci byly jen čísla a fakta. Je to špatně?

Není to také o prezentaci skvělé nebo zkažené Evropské unie a dalších mezinárodních organizací. Je to o vyjmenování pozitiv a negativ. Vytvoření listu plusů a mínusů, protože Evropská unie skutečně má plusy i mínusy. Je to o tom, že žáci sednou k počítači a zjistí si, co by se stalo, kdybychom Evropskou unii opustili. Druhá část sedne k dalším počítačům a zjišťuje, jak je to s fungováním Evropské unie a jestli nám vážně tihle byrokrati zruší rum a banán musí být speciálně zahnutý. Následně prezentují výsledky. Pořád politika. Opět se ptám – je to špatně?

Nejlepší politická škola pro žáka? Žádná přednáška, ale praxe. „Můj“ sedmák napsal na oficiální facebook Okamury dotaz. Nejen, že nebyl zodpovězen, ale dokonce byl vymazán po pár dnech. Pochopitelně bych sem nepsal něco podobného, kdyby byl vzkaz sprostý nebo jakýmkoliv způsobem hrubý. Byla to jen kritická otázka. A následná cenzura. Kdyby se naučil za celý rok jen tohle, je to dobrá škola.

Celá historie a velká část společenských věd je jen politika. Učit moderní dějiny znamená učit historii politických vražedných teorií, které bohužel vstoupily do mnoha zemí a mnoha životů.

Pokud nebudeme učit ve školách politiku, jsme odsouzení k dělání chyb, které už jednou lidé udělali. Pokud nebudeme učit politiku, popřeme tím obrovskou část naší historie, která byla založena na politické vizi, kterou momentálně špiníme a otázkou je, jestli ji nezničíme úplně. Pokud nebudeme učit ve školách politiku, zůstaneme v Evropě osamoceni. Lidé budou dále podléhat lživým informacím a manipulacím, až jim nebudou vadit ani největší skandály a budou volit korupční politiky, kteří bojují proti korupci. Nikdo nebude chodit k volbám, protože je to prostě nebude zajímat, neuvidí v tom smysl. Nutno říct, že některé popsané situace se už odehrávají a tak stát s heslem „Pravda vítězí“ trpce zjišťuje, že na pravdě nezáleží.

Proč? Protože učitelé vylučují politiku ze školy a protože pravdu neučíme.

Učit politiku znamená jen dát prostor žákům pro debatu a nechat je říct jejich názor za použití argumentů, dát jim čas na zjištění informací a jejich prezentování. Nic víc to neobnáší a nic víc není potřeba. Jen někteří učitele musí začít být demokraté (nebo si na ně zahrát) a překousnout své mocné ego a uvědomit si, že žák může mít lepší informace. Nejlepší, co učitel může udělat, je žáka navést na tyto lepší informace a nechat žáka vyrůst v lepšího občana.