Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se co a jak a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.
Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?
Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.
Učitel
Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.
A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal..).
Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)
Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.
Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.
Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.
Závěr
Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.
Žádné finální řešení určitě neposkytnu. Nabízí se střídání různých forem skupinových metod, různé rozdělování do skupin, ale i používání skupinových prací při různých příležitostech („projekty“, ale i jen zisk informací nebo opakování).
Relativně nedávno jsem zkoušel skupinovou práci, kdy jsem do skupiny čtyř studentů dal čtyři dějepisné úkoly (čtyři témata) a čtyři organizační úkoly (každý měl dva; například hlídání času, zodpovědnost za formát úkolu, odevzdání se všemi splněnými požadavky apod.). Mělo to zas jinou úroveň, možná to bylo až moc zaměřené na výkon. A při zpětné vazbě zazněla dobrá kritika – šlo o vůbec o skupinovou práci, když každý dostal úkoly, které si plnil sám? Zazněly i další dobré otázky týkající se organizačních úkolů, času apod.
Aby se odstranily komunikační problémy uvnitř skupiny, lze dát dvojice podle vlastního výběru a pak spojit dvě dvojice, které budou pracovat společně. Nebo mohou pracovat relativně „izolovaně“, ale pak se spojí jen kvůli tomu, aby si předaly výsledky svých prací.
Určitě to bude ještě dlouhá cesta za správným formátem skupinové práce, aby většina byla spokojená a aby se potkaly dovednosti se znalostmi, ale podle mě je to nutné pořád zkoušet, jednou za delší dobu. Za každý tip a diskusi k tématu budu rád.
Tajný Učitel 
Nemám ponětí, jak skupinové práce dělat. Ale přiznávám se, že zatím jsem neměla čas ani energii zjišťovat, jak skupinové práce dělat správně. Učitel na vejšce nás učil, že u skupinové práce sám dává třeba i 4 známky – za to, že si rozdělej práci, tak aby úkol stihli splnit, že se na tom podílí všichni atd. Víc konkrétně to z hlavy nedám. Z mé zkušenosti vím, že vždycky se někdo veze, chtě nechtě (mě na gymplu vždycky převálcovala spolužačka, protože ze sebe chrlila nápady a já ani neměla moc šanci něco vymyslet), jsem radši pro práci ve dvojicích, a pak případně čtveřice ze dvou dvojic.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Hezky zapsáno! Moje zkušenost je jako matky dvou synů na jedné zakladce. Skupinové práce učitele zadávají docela často – pravda jen někteří a stále ti stejní… A co jsem tak vyslechla od synů, tak si myslím že se názor shoduje s názorem vašeho studenta. Jeden ze skupiny to udělá vše, známku dostanou všichni stejnou. Ale pravda vazbu od učitelů nemám, pouze od synů. Držím vám palce ve vašem elánu, kéž bys takových učitelů se zdravými názory bylo stále víc. A já věřím že bude… Jen to trva, než se to začne dít ve větším měřítku!
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Co se týká skupinové výuky, mám zásadní problém už s tím, jak ty skupinky udělat. Na naší malé základce nehrozí, že by se děcka neznala, spíš se znají až moc. Takže „s tím já nechci být“, „tenhle nikdy nic nedělá“… A je podivuhodné, že vždycky se mi sestaví skupinky „těch chytrých“ a pak „těch hloupých“. Když namíchám skupinku jeden „chytrý“ a ostatní „blbí“, zaručeně pracuje jen ten jeden. Skupinka nesmělých neudělá nikdy nic, když k nesmělým dám „smělého“, udělá to za ně. Ale ke schopnostem učitelů vést skupinovou výuku mám jeden osobní postřeh: zapojila jsem se před pár lety do „Výzvy 22“ do „Spolupráce tří pedagogů“. Týkalo se to čtenářské gramotnosti. Vlastně mě přibraly 2 učitelky, co spolu kamarádily. Vzájemné přípravy neprobíhaly, protože na to neměly čas. Na té jedné jediné první jsem já vnášela nějaké podněty a otázky, ony jen řešily, jak to správně zapsat, aby to prošlo. Pak jsme si přišly na hospitace, abych se následně z jejich zápisů dověděla, že špatně učím, mám to špatně nachystané a nemám ve třídě zajištěný klid. Tím byla odbyta i povinná „reflexe“. Opravdu mě tato spolupráce „všestraně obohatila.“ Tak co pak chtít po studentech.
To se mi líbíTo se mi líbí