Poslední hodina dějepisu

Posted on by tajnyucitel

Před pár lety jsem nabízel metodiku na úplně první hodinu, nyní jsem dostal nápad, jak dějepis uzavřít. Není podstatné, jestli na základní nebo střední škole, i když předpokládám, že dospělí studenti na konci střední školy budou mít větší přehled a hodina bude efektivnější. Osobně jsem hodinu vyzkoušel u maturantů před posledním zvoněním.

Metodika vychází z knihy „Věk autoritářů“, která nedávno vyšla díky Deníku N i v českém překladu. Kniha nabízí ideální uzavření výuky dějepisu, řeší 21. století a dnešní dny.

Samozřejmě si každý může upravit hodinu podle sebe, trochu proměnit, jedná se jen o nabídku, možnost.

Metodika:

1. Hodinu jsem začal videem o Jelcinovi, kterého neberu jako současného autoritáře, ale video pro mě mělo dva účely. Za prvé, ukázalo studentům vzorec, jak se k moci často autoritáři dostávají. A za druhé, na konci období, na konci videa, se k moci dostává Vladimir Putin, v knize Věk autoritářů uveden jako archetyp.

    2. Další fáze má dvě části. Jak se Putin dostal k moci? Co mu pomohlo, co mu vytvořilo prostor? Studenti tedy hledají výše zmíněný vzorec viděný ve videu o Jelcinovi. Odpovědi mohou být ekonomická krize, chaos, bankrot státu, nestabilita, nezaměstnanost, inflace apod. Druhou fází je charakterizovat styl vládnutí Vladimira Putina.

    3. Třetí část a úkol je hledání vládců s podobným stylem vlády, znaky a hodnotami. Tady pochopitelně záleží na tom, jestli metodiku použijete dnes nebo za dva roky; stejně tak na tom, v jaké věkové skupině jsou studenti a jaký mají přehled.

    Mezi autoritáře řadí Gideon Rachman následující muže: Trump (USA), Módí (Indie), Netanjahu (Izrael), Orbán (Maďarsko), Kaczynski (Polsko), Si Ťin Pching (Čína), Erdogan (Turecko), Bolsonaro (Brazílie), jistě by tam zapadl i Fico. Rachman zmiňuje i styl Johnsona, bývalého britského premiéra. „Autoritáře“ autor knihy tak definuje svým vlastním způsobem, postava autoritáře je o vystupování a hodnotách, neznamená to, že musí být v nedemokratickém režimu. Může se chovat nedemokraticky v demokratickém systému a celý systém ohrožovat. Často se jedná o režim v problémech, o režim měnící se, nebo neliberální demokracii.

    4. Co mají společného? To je otázka do další fáze hodiny.

    Prvků společných či podobných je poměrně hodně. Patří sem určitě rétorika násilí, tolerance ke střetu zájmu (příbuzní v různých vládních funkcích, nebo příbuzní/blízcí získávají dotace a zakázky). Klasickým prvkem je netolerance k novinářům a soudům, ti většinou představují elity, vůči kterým politik vystupuje. Propojenými prvky jsou často „nostalgický nacionalismus“ („Make America Great Again“, Orbán s mapou „Velkého Maďarska“ apod.) a kulturní konzervatismus, tito politici jsou často zaměření na údajné tradice, především v oblasti rodiny a sexuality. S tím souvisí netolerance k menšinám, ať už národnostním nebo sexuálním. Problém mají autoritáři i s tzv. zahraničním zájmem (často se jedná o neziskovky, které shánějí peníze v zahraničí, proto je režim označí za „zahraniční agenty“). „Pro lid, proti elitám“ je už několikrát zmíněná hodnota, ačkoliv všichni politici samozřejmě dlouhodobě patří mezi elitu. Zákon a instituce ovládají elity (jsou proti lidu), proto musí být zničeny. Autoritáři nabízejí simplismus, to je nabídka jednoduchých a líbivých řešení pro velmi složité problémy („Postavíme zeď!“). Trump se jednou přiznal, že „miluje méně vzdělané lidi“, což dává smysl, protože skupinu těchto politiků volí právě méně vzdělaní lidí, kteří jsou často na Facebooku a existuje průzkum, že lidé, kteří mají Facebook jako hlavní zdroj informací, zároveň více věří konspiračním teoriím. Slib stability a prosperity je dalším prvkem.

    Možné je zde si najít video s některým z politiků a jeho proslovem s vyjmenovanými znaky.

    5. Klíčem k vytvoření „věku autoritářů“ v demokratických vyspělých zemích byla ekonomická krize z roku 2008. Zde můžeme mířit na studenty další otázku, například právě to, jak ekonomická krize mohla způsobit změnu v politikách jednotlivých států, jak mohla ekonomická krize „pustit“ do světa nové hodnoty apod.

    Příčiny ekonomické recese jsou složitější, ale v jednoduché verzi šlo o chamtivost. Zatímco „lid“ byl potrestán ekonomickým propadem, nezaměstnaností, ztrátou investic, exekucemi apod., elita, která krizi způsobila svým chováním, zůstala nejen nepotrestána, ale mnohdy si ještě odnesla šeky na desítky až stovky miliónů dolarů. To vytvořilo napětí a polarizaci mezi elitou a lidem, čehož se autoritáři chytají. Slibují nejen zákroky proti elitám, ale zároveň i stabilitu, „budeme zase skvělí, když mi dáte moc“ apod.

    Autoritáři mimo západní svět, mimo ekonomickou krizi, se vyrojili se stejnými sliby, ale chaos v jejich zemích byl způsoben…chaosem, vraždami, korupcí.

    Zajímavé je, že v Asii je nástup autoritářů spojen s rostoucím očekáváním („konečně jsme svobodni, bez imperialismu západních mocností nám bude dobře“), na západě je věk autoritářů spojen se strachem z poklesu.

    6. Hodinu můžeme zakončit depresivní zprávou – Freedom House, organizace, která měří svobodu a demokracii po světě, hlásí, že od roku 2005 každý rokem míra globální svobody klesá.

    Jak na mediální vzdělávání? Neřešit dezinformace, ale mediální gramotnost

    Posted on by tajnyucitel

    Podle různých zdrojů a průzkumů čtvrtina až třetina Čechů podléhá různým formám dezinformací. Co s tím? Existuje vůbec řešení? Jaké jsou cesty?

    Společnost se nám od rozšíření sociálních sítí prakticky rozpadá v přímém přenosu. Není to v žádném případě česká výjimka. Existuje příklad státu, kde lidé nepodléhají v takové míře dezinformacím? V žebříčcích se na prvním místě mediální gramotnosti a tedy nepodléhání dezinformacím objevuje Finsko. A Finsko se věnuje mediální scéně ve školách už minimálně přes třicet let.

    Česká cesta?

    Existují podle mě dva základní způsoby, jak se věnovat mediální gramotnosti ve školách.

    Prvním je způsob, který jsem nazval „český“, protože se dobrovolně v pár školách už objevuje. Je to cesta, kdy bude existovat zcela nový předmět – mediální výchova.

    Pro systém je to složité, protože vzniká nový předmět, pro který musí vzniknout prostor v rozvrhu, pravděpodobně by se tak muselo jinde ubrat. V takovém případě začne konflikt, protože nikdo nebude chtít ztratit čas věnovaný svému předmětu, každý se bude bránit. Další složitost je pochopitelně otázka, kdo bude daný předmět učit a jak bude předmět přesně vypadat.

    Podle mě nejsou oba „problémy“ složité a neřešitelné. Prakticky je to o velmi malé části společnosti. Řešením může být jednoduše vznik skupiny v oboru vzdělaných lidí, spustit weby, kde budou tipy a materiály, následně se učitele dovzdělají a vše je připraveno. Samozřejmě na prvním místě ale musí být politická poptávka a iniciativa a to může být problém vůbec největší.

    Finská cesta

    Druhá cesta je cesta finská. Finsko neřeší dezinformace, finské školství učí mediální gramotnost. To v praxi znamená, že neexistuje jeden předmět „mediální výchova“, ale mediální výchova je v každém předmětu. V matematice se učí statistika a grafy, v předmětu dějepis se učí stereotypy, mýty a dezinformace. Ale nejdůležitějším předmětem je finština, kde se rozebírají reklamy, kde se žáci naučí rozdíly mezi komentářem, reportáží a příspěvkem na sociální sítí a samozřejmě mnohem víc. Finské učebnice jsou aktualizované a moderní, například učebnice pro sedmou třídu má dvě strany o Instagramu.

    Ale finské děti začínají s mediální gramotností už v mateřské školce, kde natáčí na mobily krátké příspěvky a následně nad nimi diskutují a uvědomují si, že autor má vždy nějaký cíl. Na první stupni už řeší zdroje, ale i například bulvár.

    Finský model mi zní krásně, až neskutečně. Bohužel. Výhodou i nevýhodou zároveň je, že jde o propracovaný systém, do kterého jsou zapojeni všichni učitelé a do jisté míry i celá společnost, všichni mají svůj kus zodpovědnosti.

    Problém pro naši společnost je, že Finsko začalo realizovat své cíle na poli mediální gramotnosti už v 90. letech, kde se ustanovil obor na univerzitách, který následně vše sdílel s učiteli a poskytoval jim materiály.

    Pozitivní ve srovnání Finska a České republiky je, že najdeme něco, co máme s Finskem společného – i u nás mají veřejnoprávní média vzdělávací web a web pro děti, stejně tak máme hustou síť knihoven, jejichž účel není omezen pouze na půjčování knih, ale i na pořádání různých akcí včetně těch vzdělávacích.

    Klíčové problémy

    V čem mezi námi a Finskem je nejhlubší příkop, je porozumění demokracii, společnosti, politice, světu. Jednoduše řešeno přístup k humanitním vědám. Finská společnost důvěřuje expertům, novinářům a politikům. A ačkoliv i my máme své historické zkušenosti s Ruskem (respektive Sovětským svazem), Finové mají Rusko hned za hranicemi a vědí, že z Ruska nemůže přijít nic pozitivního.

    Část našich politiků dokonce šíří dezinformace, část naslibovala nesplnitelné, část je řízena čistě ideologií a průmyslovými či finančními zájmy. Část odborníků poškodila reputaci všem odborníkům, to je jen důsledek toho, že se zubař vyjadřuje k virům, válce na Ukrajině i stíhačkám. A problém novinářů a médií obecně je, že takového člověka do médií vůbec pozvou. A pochopitelně i novináři mohou udělat chyby, část novinářů nemá kvality, neumí pracovat se statistikami a interpretovat je, věnují se „pražským“ problémům a co je z mého pohledu nejklasičtější problém médií je, že si novinář(ka) večer nastuduje například školství a další týdny věnuje školství celý seriál. Jednoduše se někteří novináři věnují všemu a pochopitelně nemohou všemu rozumět. Jakákoliv důvěra se pak rozpadá.

    Další problém? Už teď je velmi pozdě.

    A představa, že by jakýkoliv český politik či politička měli vizi, koncepci a plány na několik let, na období přesahující jedno či dokonce dvě volební období? To je představa, která na mě působí až komicky.

    UPDATE: Samozřejmě oficiálně i u nás razíme „finskou cestu“, mediální gramotnost je v RVP průřezovým tématem a měla by být ve všech předmětech. Je ale obrovskou otázkou, jestli matematikáři spojí s grafy s mediální výchovou, češtináři řeší reklamní slogany apod. Někteří určitě, těm bychom měli děkovat. Ale taky všichni učitelé vědí, že nedošlo k překlopení osnov a RVP. Jde o další klasický souboj teorie vs realita. Na papíře je české školství skvělé.

     

     

     

    Novinky

    Posted on by tajnyucitel

    Blog měl nejdelší pauzu ve své historii, kterou přeruším jen kvůli pár slovům.

    Nemám v plánu s blogem skončit, to je první informace.

    Pauza má dva důvody. První je, že se momentálně nesoustředím na nové metody, nevyhledávám je, ale spíš se snažím zlepšit svou komunikaci a…asi bych to nazval psychickou odolnost. A jelikož chci na blogu psát především o metodách, nemám o čem psát. A druhý důvod je, naprosto upřímně, že jsem chtěl, aby blog byl čistě praktický, to jsou metody, které jsem už zmínil, a to jsou metodiky na konkrétní témata. A na metodiky se soustředím, ale je to spoustu práce. A osobně jsem došel k tomu, že už odmítám pracovat zdarma.

    Proto první novinka je, že moje metodiky může nakupovat na Učitelnici. Nemusíte utrácet své vlastní soukromé peníze, lze nakupovat za školu. Většina materiálů obsahuje prezentaci na celé konkrétní téma a metodiku, kde jsou popsána cvičení, která mám se studenty vyzkoušená právě na toto téma. Zde je odkaz na mé materiály:

    https://www.ucitelnice.cz/tajny-ucitel

    A kdyby někdo chtěl číst o dějinách a společenských vědách, nebo hledal pro studenty a studentky vhodné texty pro práci v hodinách, píšu pravidelně na Seznam Medium:

    https://medium.seznam.cz/autor/tajny-ucitel-2323

    Držte se. Snad brzy u nějaké nové vynikající metody.

    Jednoduché opakování do každého předmětu

    Posted on by tajnyucitel

    Na další skvělou aktivitu do výuky, kterou jsem vyzkoušel hned následující den, jsem narazil na Twitteru na profilu uživatelky „Jazykářka“. Její verze je z hodin angličtiny, já si ji klasicky přizpůsobil pro své potřeby a mezitím vyzkoušel už několikrát v různých ročnících a různých formách. Funguje krásně, jedná se o nástroj, díky kterému můžu v hodinách lehce opakovat. A vůbec nezáleží na předmětu či věku studentů a studentek.

    V první části rozdáme studentům papíry, měli by mít čtyři lístečky. Na každý lísteček napíší jeden termín, jméno, událost, cokoliv, co se v daném předmětu probíralo. Každý student tak má čtyři papírky a čtyři pojmy, na každém papíru jeden pojem. To je vše. Kolik papírků a kolik pojmů mají studenti psát, je samozřejmě na Vás.

    Na začátku druhé části je dobré studentům vysvětlit, co se bude dít dál, aby se podle toho mohli rozhodnout. Studenti totiž na volný prostor (první lavice; lavice učitele/učitelky…) odloží všechny svoje lístečky s pojmy a zároveň si jiné čtyři lístečky vezmou a vrátí se s nimi do lavic. Vybírají si podle úrovně, kterou si zvolili a právě ty je nutné před odevzdáním pojmů vysvětlit. První úroveň je vysvětlení pojmu, druhá úroveň je spojení pojmů (jak spolu souvisí, jak je lze propojit, například si vezmu pojmy, které všechny souvisí s průmyslovou revolucí a úkol je vysvětlit „cestu“, jak spolu souvisí). Třetí úroveň je „umělecká“, studenti mohou své čtyři pojmy dát do básně, na každý pojem vyrobit haiku, rap battle, pohádku, cokoliv je napadne, třetí úroveň je kreativní. Samozřejmě je možné třetí úroveň vynechat, klidně i druhou a třetí.

    Praktická poznámka – pokud mám ve třídě třicet studentů, tudíž většinou, tak jedu po řadách, to znamená, že studenti sedící u okna dávají lístečky na své vlastní místo a berou ze stejného místa, další řady mají zas svá místa.

    Studentům necháme čas na práci, mohou pracovat na druhou stranu lístečků. Následně záleží na časových možnostech, zde můžeme klidně končit. Studenti papírky odevzdají a učitel(ka) je může zkontrolovat. Ale pokud je čas, tak nechám každého ve třídě ještě vysvětlit jeden z jejich pojmů, se kterými pracovali. Podle mě se jedná o ideální formu, jak si zopakovat pojmy z výuky za delší časové období. Nebo například z maturitních otázek, to už je na každém. Každý několik pojmů zpracuje a zároveň ještě uslyší dalších x pojmů.

    Po dohodě s autorkou přikládám i původní verzi cvičení, třeba vás také inspiruje a aktivitu si poskládáte podle sebe.

    „Na tabuli napsali co nejvíc sloves, na která si vzpomněli. V Aj, v infinitivu. Každý si vylosoval 4 slovesa. Věděli, že budou mít 10 minut na práci. Mohli si vybrat, jakou úroveň splní, alespoň jednu úroveň museli splnit všichni.

    Úrovně: BASIC: Použij slovesa ve větách (+/-) v Past simple. MEDIUM: Vytvoř dvě souvětí, kde použiješ slovesa (+/-) v Past simple. HARD: Rozmysli, jak propojit všechna slovesa (významem) a vytvoř s nimi věty (+/-) v Past simple. EXPERT: Napiš příběh/rozhovor, použij všechna slovesa v PS. WIZARD: Napiš báseň/píseň, ve které použiješ všechna slovesa v PS.

    Názvy úrovní pomohly vymyslet děti. V jedné sedmičce to vyšlo 1:1 experti a medium/basic, v druhé sedmičce to vyšlo 2:1, ale už to byla pátá hodina, tak myslím, že to bylo únavou. Nicméně v obou třídách šly vytvořit skupiny/dvojice tak, aby v každé byl alespoň 1 expert.

    Experti nejprve zkontrolovali s těmi, kdo zvolili nižší úroveň, jejich práci a vysvětlili, v čem vznikly chyby, případně mě zavolali na pomoc. Poté se podělili o svůj příběh se skupinou a vypsali pro zbytek skupiny slovíčka, případně na svém textu dovysvětlili pravidla PS.

    Kdo chtěl, odevzdal mi na konci hodiny to, co vytvořil, kdo nechtěl, nechal si to pro sebe. Dostanou to ode mě zpátky opravené a s komentářem k opakovaným chybám, případně jim pak posílám nějaké odkazy na cvičení, která by jim mohla pomoci atd.“

    Aktivita „Tic Tac Toe“

    Posted on by tajnyucitel

    Rád bych sdílel jednu metodu. Našel jsem ji pod názvem Tic Tac Toe, což ale nemusí odpovídat, protože pod tímto názvem se skrývají piškvorky. A to pak záleží, jak s aktivitou naložíte.

    V aktivitě jde o hledání společných prvků mezi několika jmény, procesy, události. Proto je vhodná do více předmětů. A zároveň můžeme aktivitu posílit o herní prvek právě zmíněných piškvorek.

    Jak na to? Cvičení přiblížím přesně tak, jak jsem na něj narazil já. Mám určený čas na prokrastinaci, koukal jsem na Youtube Shorts a pánové na jednom z videí hráli hru. Na jedné ose měli tři fotbalové kluby, na druhé ose měli tři další fotbalové kluby, mezi nimi prázdné pole a hledali hráče, který hrál během své kariéry za oba fotbalové týmy.

    A to je první způsob, jak jsem cvičení vyzkoušel. Na jednu osu jsem dal například první světovou válku, osvícenství a kolonialismus, na druhou osu průmyslovou revoluci, emancipaci národů a Velkou francouzskou revoluci. A studenti ve dvojicích hledali, co a jak spolu souvisí. Hodně těžký, ale zajímavý, studenti už fakt musí mít přehled. A pokud neví, nic se neděje, najdeme to společně po tom, co studentům vyprší čas na práci.

    Vyzkoušel jsem i další variantu, kde na obou osách byly stejné pojmy, v mém případě čtyři vládnoucí dynastie na našem území (Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci a Habsburkové). Studenti proškrtali pole, kde se potkávali Přemyslovci s Přemyslovci a mohli začít. Opět ve dvojicích, opět na malý papír. Zatím šlo pro studenty různých ročníku o hodně těžká cvičení.

    A jelikož jsem pomalejší, tak mi až při psaní textu došlo, proč se cvičení jmenuje v překladu „piškvorky“. To ještě musím vyzkoušet. Kdybychom chtěli přidat zábavu, můžeme přidat piškvorkový rozměr, kterým je snaha mít tři spojená políčka. V takovém případě ale podle mě musí hrát dva hráči proti sobě, nebo například dvě dvojice, střídají se v tazích a tam může přijít komplikace s tím, co je a není správně a kdo to bude v daný moment kontrolovat, ale určitě je to něco, co je vyzkouším.

    Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.

    Kluci a škola

    Posted on by tajnyucitel

    Vítám Vás u další sezóny na blogu. Díky všem za čtení a podporu.

    Dnes mám ne úplně klasický text, spíš krátké povzdechnutí či zamyšlení nad podle mě velkým problémem, který má dopady na celý měnící se svět a obří důsledky na fungování společnosti.  

    Kluci a škola. Na toto téma se už určitě nějaký text objevil, ale rozhodně to není TÉMA. A mávnutí rukou „kluci jsou prostě kluci, vždy budou zlobit“ nepomůže.

    Kluci a muži potřebují pomoc. A důvod je ve školách, kde kluci zůstávají pozadu. Ne však vlastní chybou. Stejně tak se nutně nejedná o naší učitelskou chybu, ale to je složitější.

    Ve vyspělých zemích, prakticky v každém měřítku a v každé věkové skupině, ženy nechávají muže za sebou. Zvládání předmětů na středních školách, chození na univerzitu, ale i úspěšnost na univerzitě a s tím spojené výdělky a společenský status, ve všech těchto pohledech jsou ženy úspěšnější.

    V roce 1972 byl ve Spojených státech amerických rozdíl 13 %, o tolik víc mužů úspěšně zakončilo univerzitu. Teď je rozdíl 15 %. Ale obráceně, o dost víc žen úspěšně dostuduje univerzitu. Genderová nerovnost je tak větší, než byla před padesáti lety. Tehdy v neprospěch žen, dnes v neprospěch mužů.

    Proč je to problém? Muži si dnes vydělávají méně než v 70. letech, pokud se bavíme pouze o vzdělání na úrovni maturity. Výsledkem je zvýšená nezaměstnanost a pokles sociálního statusu. V některých oborech chybí muži, je to pak těžší i pro ostatní chlapce. Nemají vzor, nemají koho následovat. Typickým příkladem je například psychologie, což je dnes prakticky ženský obor, je zde jen pět procent mužů do 30 let. Obecně jde ale o všechny pomáhající profese.

    S nezaměstnaností a poklesem důležitosti ve společnosti jde u některých mužů ruku v ruce zvyšující se míra závislostí a „řešení“ situace drogami, alkoholem a v nejhorších případech sebevraždou, na jejíž spáchání je u mužů třikrát větší šance než u žen. Muži častěji ztrácejí kontakt s rodinou a zůstávají izolováni. Jedna studia zkoumala poslední slova mužů před sebevraždou, nejčastěji se objevovala slova bezcenný (worthless), neužitečný (useless), nepotřebný (not needed). Mimochodem, koho myslíte, že budou „ztracení muži“ volit?

    Ženský mozek se vyvíjí rychleji a právě ve škole, kde dívky získávají náskok, to hraje větší roli. Dívky jsou víc zodpovědné, což je vhodné pro systém školství, který máme ve většině zemí. Odevzdávání úkolů, poslouchání, soustředit se, pilně se učit, to jsou vše vlastnosti a schopnosti, které povzbuzuje školství a které mají spíš dívky než chlapci, protože jsou dříve vyspělé. Něco podobného nebylo možné odhalit například před padesáti lety, protože univerzity nebyly dostupné pro tolik žen.

    Řešení? Richard Reeves, autor knihy o této problematice, navrhuje logické, ale podle mě nereálné řešení, na které není společnost připravena. Chlapci by mohli začít chodit do školy o rok později, aby se vyrovnaly mentální rozdíly. A samozřejmě by pomohlo více mužských učitelů a obecně mužů v pomáhajících profesích. To je zatím jedna z reálných věcí, kterou můžete dělat, pokud jsme muži učitelé. Být vzorem. A komunikovat s respektem, slušně a bez stereotypů a nálepek („kluci jsou prostě kluci,  vždy budou zlobit“) můžeme samozřejmě všichni, stejně tak vytvářet jiné než „šprťacké“ prostředí. Je to samozřejmě málo a není to řešení, ale někde se začít musí.

    Ženy a jejich postavení v posledních desetiletích rostly, což je výborná zpráva, ale muži jsou zaseknutí ve starých rolích, které buď není možné držet, nebo je muži ani nechtějí. Mužská emancipace v žádném případě nejde proti ženské emancipaci, naopak, ženská emancipace osvobozuje i muže, osvobozuje je od tradičních rolí a stereotypů. Čím úspěšnější bude nadále ženská emancipace, tím vhodnější prostor bude i pro mužskou emancipaci.

    Pokud Vás téma zaujalo, doporučuji Richarda Reevese, není potřeba hned objednávat knihu, stačí si pustit video na Youtube, kde jsou další souvislosti.

    Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.

    Kdy už konečně pustíme romské děti do českých škol?

    Posted on by tajnyucitel

    Na konci května přišly krátce po sobě dvě zprávy – nejdříve česká studia o segregovaných školách pro romské děti a hned vzápětí to samé potvrdil Evropský soud pro lidská práva.

    Evropský soud pro lidská práva

    V roce 2000 několik romských dětí zažalovalo Českou republiku a rozsudek zněl jasně – Česká republika nezajišťuje rovný přístup k vzdělávání. Jsme skoro o čtvrt století dále a stále se nic nezměnilo. I ve zprávě za rok 2022 Evropský soud pro lidská práva uznal některé stížnosti a potvrdil, že mimo jiné náš vzdělávací systém porušuje dětská práva.

    Česká sociologická studie

    V minulém školním roce bylo v České republice 30 škol, kde bylo více než 75 % romských žáků, 66 škol s více než 50% podílem romským žáků a 126 škol s více než třetinovým podílem romských žáků. Tyto školy jsou rozeseté po celé České republice a nachází se i tam, kde není velká romská komunita.

    Náš systém vzdělávání je segregační a porušuje dětská práva. Co to znamená? Romské děti jsou vyloučené ze vzdělání, jsou přesouváni do speciálních tříd, v některých městech dokonce do celých škol, kde tvoři většinu. Tímto způsobem jsou vyčleněni z kolektivu, ačkoliv romských dětí jsou v českých školách pouze tři procenta, v některých třídách a školách tvoří mnohonásobně větší podíl žáků.

    Školy a učitelé pak s těmito třídami a žáky neumí pracovat, nedokáží je podpořit, vzbudit v nich zájem. Malé děti jsou tak nespravedlivě a bez vlastního přičinění odsouzeny k horšímu vzdělání a tím pádem i k chudobě, což ve svém důsledku znamená větší šanci na nezaměstnanost, větší šance na protiprávní jednání a pobyt ve vězení, horší zdravotní stav a proto častější pobyt v nemocnicích. To vše stojí ohromné množství peněz, které poskytujeme systému my všichni, daňoví poplatníci. Pokud bychom investovali do vzdělávání, ve výsledku všichni ušetříme, protože kolotoč negativních důsledků se s dostatečným vzděláním zastaví.

    Jak se romské dítě stane segregovaným? Přijde do poradny, která používá nesprávnou diagnostiku, dítě uslyší diagnózu „lehké mentální postižení“ a jde do speciální třídy. Reálně se však nemusí jednat o skutečné mentální postižení, o něco, co je vrozené, jen o důsledek situace, v které se romské dítě nachází, protože pochází z prostředí, které nenabízí dostatečné podněty k vzdělávání, k vyjadřování. Podle autora studie zabývající se tímto tématem mohou pracovníci poraden, ať už vědomě či nevědomě, podporovat segregaci.

    „Výzkumníci se mezi pracovníky poraden setkávali s přesvědčením, že speciální školství je pro romské děti údajně lepší. Úsudek se většinou nezakládá na hodnocení pedagogického přístupu na speciálních školách, vychází z obecného pocitu, že zde mají děti větší sociální a jinou podporu.“

    Závěr

    Ve výsledku popsaný systém a přístup všem vyhovuje. Romští rodiče mají obavy z klasických škol a tříd, protože tam nejsou dobře přijímáni. Na romské děti nejsou ve speciální třídě takové požadavky, tím pádem jsou také spokojené. Pro školu, pro bílé rodiče, pro všechny je to výhodné. Pokud by romské děti šly do klasické třídy, rodiče bílých dětí budou chtít odejít, což je špatné pro školu, protože ztratí žáky a peníze. Ale výhodné je to jen zdánlivě, všichni tím jen ztrácíme.

    I mezi učiteli lze slyšet „bude jim lépe mezi svými“, „neváží si vzdělání“, „rodiče se nestarají“ apod. Což odpovídá tomu, že segregační není jen náš systém, ale i myšlení některých lidí v systému. A podobné argumenty vytvářejí kruh, který není možné rozbít. Samozřejmě, že si rodiče a jejich děti neváží vzdělání, když se k nim učitelé a systém chovají podobným způsobem. Je to mezigenerační proces. Jakmile jedna generace projde systémem, který jim dá šanci a bude se chovat s respektem, získají lepší šanci na život díky vzdělání, vzdělání si budou vážit a přenesou to na své děti. Tak jednoduché to je.

    Zdroje:

    1) GARGULÁK, Karel, Segregace přetrvává. Jak Česko odpírá romským dětem vzdělání . PAQ Research | Daniel Prokop [online]. [cit. 07.06.2023]. Dostupné z: https://www.paqresearch.cz/post/segregace-romu-vzdelavani

    2) Jak si vede Česko v oblasti lidských práv? Hlavními problémy jsou diskriminace a tělesné tresty | iROZHLAS – spolehlivé zprávy. iROZHLAS – spolehlivé a rychlé zprávy [online]. Copyright © 1997 [cit. 07.06.2023]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/evropsky-soud-pro-lidska-prava-ceska-republika-diskriminace-romskych-zaku-umluva_2305310700_ank

    Text vyšel před týdnem na Seznam Medium, kde můžete najít mé další texty, především k výuce moderních dějin či občanské výchovy. Odkaz zde.

    Deset let učitelem

    Posted on by tajnyucitel

    Před pěti lety, v čase, kdy jsem končil na základní škole a přecházel jsem na gymnázium, jsem napsal text Pět let učitelem. Pět let uteklo a tak je tu čas na další rekapitulaci, zamyšlení a reflexi.

    Začněme tím nejhorším, co se může stát, to nepatří někam na náhodné místo uprostřed textu. Za minulých pět let „mi“ zemřeli dva studenti. Student a studentka. Nehoda a sebevražda. Nic, na co se lze připravit. Nic, na co lze zapomenout a vymazat. Studentku jsem bohužel nestihl poznat. Se studentem, Tondou, jsme si rozuměli. Extrémně slušný, milý, chytrý člověk, který rád sportoval. Například jsme se potkali na hokeji a Tonda pak zařídil, aby mě jeho taťka vzal domů s nimi (což vůbec nemusel dělat, měl jsem normálně koupenou jízdenku na vlak, nešlo o nějaký průšvih, který byl potřeba řešit). Byl to právě Tondův táta, který mi osobně napsal v pro mě nepředstavitelném období ještě před pohřbem e-mail o Tondově smrti a jak o mně doma Tonda mluvil. Tondovu fotku mám doma, abych na něj nezapomněl.

    —

    Vyhoření?

    Měl jsem minulý (devátý) školní rok vyhoření? Možná. Pravděpodobně. Zajímavý je, že to vyšlo na období, na které by podle zkušeností ze světa a různých výzkumů ideálně seděl rok učitelského volna (sabatikl), aby se předešlo „únavě materiálu“. Osmý až desátý rok. Hlavně leden až červen (2022) beru zpětně jako kritický a vím, že jsem to vnímal stejně už v dané době. Podrážděnost, špatná nálada, nic moc se mi nechtělo vymýšlet. Do hluboké díry mě stáhlo, že jsem se těšil, až budu mít volnější program po odchodu maturantů a zvládnu se už během školního roku zregenerovat. Ale nakonec jsem skončil s tím, že jsem měl ještě větší úvazek a učil jsem cizí žáky na malém gymplu. Určitě hrály roli i osobní věci. Neměl jsem z ničeho radost. Nedělal jsem nic navíc. Nepořádal žádné akce. I někteří studenti se ptali, co se děje a měli starosti. Dodnes mi to připomínají. Na konci školního roku jsem skončil v kavárně a „plánoval život“, co teď, jak se z toho dostanu. Dal jsem si rok. Pokud to nebude na konci dalšího (letošního) června lepší, tak to balím. I během „co se životem“ v kavárně si mě našli studenti, kteří měli svou vlastní pomaturitní schůzku, dodnes určitě ani netuší, jak mě svým způsobem zachránili.

    O rok později. I když zrovna teď na mě jdou zase chmury, tak vím, že jsem na mnohem lepším místě, je mi lépe, spoustu situací zvládám lépe, jsem chytřejší, zkušenější, „udržitelnější“, snad se víc usmívám a mám obecně a častěji lepší náladu, doufám, že mám trochu i lepší komunikaci, na které pořád pracuji a budu i dále pracovat. Pomáhá cestování, vaření, hodně hudby, rituály, vztah se studenty.

    Poučení

    Konečně jsem pochopil rady moudřejších učitelů a učitelek a, představte si to, začínám víc odpočívat. Začínám používat pravidlo „zaplať jako prvnímu sám sobě“, což je sice ekonomický princip, ale já ho přeneseně používám pro práci. Znamená to dost jednoduchou věc, nejdřív jsem já, pak práce. Nic převratného pro brutální většinu lidí, ale velký přelom pro mě. Nejdřív si po práci uvařím dobrý jídlo, poslechnu hudbu, podcast, kouknu na Youtube a Twitter, pak teprve přesouvám pozornost na práci a další pracovní den. Večer už žádná práce a neexistuje, abych po deváté večer kontroloval pracovní e-mail.

    Největší lekce? Myslím, že jsem se konečně naučil nebrat si věci osobně. Vždy jsem chápal, že ne všichni budou milovat dějepis nebo občanku, nebo je nemusí bavit konkrétní téma. Dalším budu nesympatický já, to je přirozené. To jsem chápal od prvního roku. Ale cítím, že až poslední rok jsem vážně  pochopil, že „nezájem“ studentů nemusí být vůbec osobní, jen mohou být unavení, nemocní, mohou mít osobní či rodinné problémy, nebo se prostě jedná o sedmou hodinu za sebou, kterou člověk absolvuje. A už je čtvrtek. Zní vše samozřejmě. Jasně. Vždy jsem si touto cestou vysvětlil „problémy“ později, doma, to jsem dokázal, a šel jsem dál. Ale stejně jsem měl tendenci brát si to osobně ve smyslu, že jsem měl hodinu lépe připravit, počítat s tím, že sedmou hodinu budou už všichni unaveni, a proto musím příště něco změnit. Teď už si to dokážu přebrat během hodiny, zvládnout to, vzít to s pochopením a úsměvem. Zítra je taky den. Hodina nemusí být vždy perfektní nebo zábavná. Někdy stačí, aby hodina byla „středně“ příjemná, stačí s úsměvem a v pohodě zvládnout cvičení nebo projet krátký výklad. Nemusí být extra komplikovaná cvičení s dechberoucími závěry a pochvalami.

    Pozitiva

    Poslední rok se myslím povedlo dost věcí. Přijde mi, že jsem měl lepší a stabilnější náladu, jelikož si vedu nově deník, tak vím, že jsem se naštval jen jednou v souvislosti s výukou. Mám rád všechny třídy, do každé třídy se mi chodí dobře a těším se tam, osobně nemám žádné problémy s někým. Konečně, na třetí pokus, se nám povedl spustit studentský blog, vydrželi jsme celý rok a chystáme se i na rok druhý, snad se nám podaří rozšířit tým i naše aktivity. Na tento rok jsem chystal spoustu akcí a hostů ve škole, realita mě vrátila zpátky na zem, když mi byly během dvou měsíců zamítnuty vedením tři akce, ale nakonec se něco povedlo a možná se povedlo i prozřít, když jsem pozval hosta pro studenty mimo výuku a stejně přišlo asi 70 lidí. Bonusem je, že takovou akci mi nikdo nemůže zakázat, protože nezasahuje do výuky. Uvidíme, jestli se to dokáže zopakovat a opět rozšířit, zavést pravidelnost. I když z chvály Prezentiády jsem letos vystřízlivěl, opět se nám podařily úspěchy. První rok jsem letos učil dvouletý seminář dějin po roce 1945, který jsem si i sám vymyslel. Poprvé se studenti na dalším semináři, tentokrát ze společenských věd, rozhodli neprobírat maturitní otázky, ale vybrat si a odhlasovat si témata, která je zajímají. To byl pokrok. Dál se divím, co všechno studenti dokážou, co všechno znají, jak dokáží komunikovat, co zvládnou s technologiemi, jak jsou v obraze a jaký mají přehled. Mám radost, že se konečně našli i studenti, kteří zkouší nové těžké věci, mají odvahu, nebojí se chyb a neúspěchu, prostě to zkusí risknout. A dokáží dotáhnout věci do konce.

    Cítím se extrémně dobře finančně ohodnocen. Což je trochu past, protože cítím, že jsem si na to zvykl a rozhodně nejsem ochoten jít finančně dolů a tak si mě jiná škola „nemůže dovolit“ (vím, zní to hrozně…), ale na druhou stranu mi to dává v mnoha ohledech pozitivní pocity, svobodu a prostor pro rozvoj (mohu si dovolit jezdit do divadla, kupovat knihy, platit si vzdělávací akce, investovat do sebe i skutečně investovat v pravém slova smyslu) a relax (cestování, což je pro mě stejně největší odpočinek od všeho). Ačkoliv se nevyhneme jiným pohledům na některé věci s vedením školy, tak mám svobodu, nikdo mě ve výuce nekontroluje a nesnaží se mě ovlivňovat jiným směrem, než jakým osobně mířím, čehož si vážím. Chce to trochu zvyku a přizpůsobení se na nastavení, jak škola a ředitel fungují. Chybí mi svoboda v mimoškolních akcích, ale i to se podle mě dá vykomunikovat, pokud na sobě v tomto ohledu zapracuji.

    Co mě čeká další rok? Brutální škrtání. Nevím, jestli dostanu první ročníky, ale v dějepise musím škrtat pořádně a konečně se odhodlat k výraznému proškrtání starověkého Říma a Řecka, všechno už jsem proškrtat dokázal, ale tady jsem zatím nedokázal „vyhrát“. Škrtat budu dál a dál, i když na tom s dějepisem nejsem nějak tragicky, chci na tom být ještě lépe a už to musím udělat. To je výzva, která přede mnou stojí. Zároveň pokud dostanu prváky i na společenské vědy, budu si muset poradit s tím, že psychologii, kterou probíráme v prváku, budu muset taky zkrátit a to již ze zkrácené verze, protože jdeme z 1 a půl hodiny týdně na jednu hodinu týdně kvůli nové informatice. Zatímco se v naší bublině řeší duševní stav, úzkosti a další duševní poruchy, stres a well-being, my budeme rušit hodinu psychologie.

    Jaké jsou další plány? Už jsem to v podstatě zmiňoval výše. Pořád nemám hotovo, pořád se vše mění, cílem je tedy pochopitelně dál zlepšovat výuku. Ale mezi hlavní plán patří dělat pro studenty víc akcí mimo výuku, nejradši bych zavedl režim každý měsíc jeden zajímavý host, ale to pak samozřejmě narazí na realitu. Ale za pokus to stojí. Mám v hlavě naivní představu, že gymnázium na malém městě by mělo být centrem lokálního dění, dělat akce i pro veřejnost, což bych chtěl ve spolupráci se studenty vyzkoušet. Osobně chci vyzkoušet i další akce, projekty a produkty, ale to je víc zaměřené směrem ven, mimo školu, pro učitelskou veřejnost. Pokud se to povede, tak budu informovat.

    Chyby

    Co se nepovedlo, v čem jsem selhal? V komunikaci jsem propadl. Jak v osobní rovině, tak i ve škole. Propadl jsem občas v (ne)asertivitě, (ne)trpělivosti a nedostatečné snaze pochopit druhou stranu. Mám pocit, že občas se dělají věci jen proto, aby se dělaly, nebo se dělají způsobem, jakým se dělaly vždy a to je i argument pro jejich pokračování. A nedokážu to „zbořit“ komunikací a postavit znovu. Pak jednám zkratkovitě a to rovnou směrem k řediteli školy. A ještě k tomu po e-mailu. Začátečnické chyby. Ředitel školy má otevřené dveře, kdybych přišel, pochopil bych jeho úhel pohledu a některé věci mohly být jinak.

    Měl jsem takový „sranda plán“ – pět let na základní škole, pět let na gymnáziu a pak začít učit na univerzitě, jen jako vedlejšák na jeden den, ale to se samozřejmě nepovede a nic jsem pro to neudělal, ani upřímně nevím, co bych pro to udělat měl a studovat kvůli tomu doktorát se mi nechce. Ale jak jsem psal, byl to sranda plán, proto je to samozřejmě „selhání“ s úsměvem.

    Společnost a politika

    Víc a víc si uvědomuji nerovnosti, nejen v celé společnosti pochopitelně, ale především ve škole. V první pětiletce mě nenapadlo, že v našem státě existuje něco jako segregace dětí, ale podle dat tomu tak je. A i na vlastní oči občas vidím to, že někdo doma podporu má, jiný ji nemá a jak rozdílné pak jsou výsledky. Je to přirozené? Možná. Těžko říct. Každopádně je to něco, co mě mrzí, když to vidím.

    Stále mě udivuje, čeho jsou učitelé schopní. V dobrém i zlém. Objevilo se větší množství skvělých učitelů, ale zároveň jsou tu stále učitelé, kteří nemají ve školách co dělat. Teď nemám na mysli učitelské kvality či nekvality týkající se přímo výuky předmětu, ale neslušné a nerespektující chování, podléhání dezinformacím a dokonce celým konspiračním teoriím (což je samozřejmě problém celé společnosti). Co je čistě pozitivní, to jsou budoucí učitelky a učitelé, kteří prošli za posledních pět let naším kabinetem, měli vymakaný systém, učili moderně, měli odvahu, měli například i svou podpůrnou skupinu na internetu složenou z univerzitních spolužáků a společně si radili a sdíleli. Během pěti let se i výrazně zvýšil počet našich studentů mířících za učitelskou kariérou.

    Pokud se podíváme na veřejnost, přijde mi, že se nic nezměnilo. Je to extrémně subjektivní, jsou to jen pocity, žádná data, ale nepochopení se podle mě jen prohloubilo, zatímco ve školství se něco děje, zaznívají hlasy změny a lze cítit i pozitivitu, jáma se jen prohlubuje, školství volá po změně, hlasitá část veřejnosti po tradicích.

    Politicky někam míříme, ale špatné zkušenosti velí kriticky se ptát, jestli to dopadne tak, jak má a jestli míříme správným směrem. A pokud míříme správným směrem, nebude tento směr za deset let opět zastaralý a nebudeme se neustále točit v kruhu opožděných pokusů o změny? Stihne se to? Nebo to radši rovnou přeformulujme – jak moc velké zpoždění budeme mít? Dokáže všechny změny ministerstvo vykomunikovat? Nestane se to samé, co v případě rušení osnov a zavádění Rámcových a školních vzdělávacích programů, kdy se „něco“ přepsalo z jednoho formuláře do druhého a nic se prakticky nezměnilo?

    Závěr

    Skvělý pocit je se na začátku června už těšit na začátek dalšího školního roku. Většinu rozvrhu budu (snad; úvazek zatím nemám) mít studenty již čtvrtý rok za sebou, takže nás čeká maturita. Sice se budeme bohužel i loučit, ale určitě to bude stát za to. Čeká nás druhý rok studentského blogu, což bude mnohem těžší než rok první. Snad nás čeká i spoustu akcí a zkoušení nových věcí, snad se nám podaří zorganizovat něco skvělého. Osobně bych se rád pustil do dalších výzev, na podzim budu poprvé školit učitele, podle toho, jaké to bude, je možné, že začnu nabízet i pár (drahých) školení za rok. Pokud najdu odvahu, tak budu od září nabízet i další nové služby. Možná se to neujme, možná na to nemám, možná nejsem ten správný člověk, možná o to nebude zájem, ale zkusit to chci.

    Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.

    Memes, memes a zase memes! Perfektní aktivita do každého předmětu

    Posted on by tajnyucitel

    Co je meme?

    Nejjednodušeji vysvětleno je meme obrázek s textovým komentářem, který se šíří po internetu. Často se jedná o vtipný komentář k aktuální události. Obrázky, které se používají k výrobě memes, se často opakují, vznikly už před léty, jen se mění kulturní kontext, komentář. V posledních letech se jedná o dost velký kulturní fenomén, mladší generace spolu pomocí memes komunikuje naprosto běžně.

    Proč používat memes ve výuce?

    1) Memes ve výuce je geniální koncept, protože je to vynikající kontrola pochopení látky. Ne našprtání, ale pochopení. V podstatně se jedná o aplikování učiva. Pokud student nechápe látku, těžko udělá vtip. Student musí znát kontext a „pointu“ učiva, aby mohl vytvořit memes.

    2) Další výborná věc na memes je, že jsou zařaditelné snad do každého předmětu. Dějepis, chemie, biologie, zeměpis, na tom nezáleží, na všechno lze využít memes. Sami se můžete přesvědčit zde, jedná se o počin Daniela Pražáka, který založil galerii vytvořených memes v hodinách českých učitelů.

    3) Je to zábava. Pokud není učitel suchar, tak i pro učitele, ale především pro většinu studentů. Když memes děláme v hodině, vždy se stane, že mi nějaké výtvory navíc přijdou po hodině, v noci, protože studenty ještě něco napadlo a vrátili se k tomu i po škole. Je to oživení. Je to něco, co patří do každodenního studentského života a použitím ve výuce se tedy konečně dostáváme do reality. Jelikož si vytvořené memes obvykle další hodinu pouštíme (nebo sdílíme jiným způsobem), vytváříme galerii, pobavit se můžeme i nad dalšími memes od spolužáků. Tímto bodem se vracíme k bodu číslo jedna, protože můžeme „zkoušet“ studenty, jak chápou memes svých spolužáků.

    4) Učitelé, kteří se snaží vytvářet zajímavá cvičení, se pravděpodobně setkali, že některým studentům kreativnější cvičení nejdou, nevěří si, nezkusí to, protože sami sebe nepovažují za kreativní. Výhoda výroby memes je, že jdou kreativitě naproti. Studenti si totiž najdou memes generátor, kde už jsou memes připravená a jim stačí jen doplnit text, což je podle mě přece jen pomoc a i studenti, kteří válčí s kreativitou, tak je jeden či dva memes napadnou. Rozvíjení a trénink kreativity je podle mě tedy další důvod, proč používat memes.

    5) V jedné třídě při práci s memes spontánně vznikly jakési „creative hubs“, studenti se otočili k sobě, vytvořili skupinu, vytvářeli samostatně, ale pracovali ve skupině, povídali si, sdíleli mezi sebou nápady a výtvory, radili si. Byla to (alespoň pro mě) příjemná atmosféra. Od té doby už doporučuji vytvoření skupin, dobrovolně, kde studenti pracují společně, komunikují, dávají si tipy. Spolupráce spojená s kreativitou a zábavou.

    6) A samozřejmě nejde jen o zábavu, komunikaci a kreativitu, ale i klasické opakování látky.

    Jak na to?

    Memes jsem původně používal náhodně, nesystematicky. Poslední dva tři roky vždy na konci pololetí dám většinu jedné hodiny na opakování celého pololetí, mám prezentaci, kde nabízím přibližně deset způsobů na opakování, studenti si zde vybírají dobrovolně metodu, jakou použijí. Je zde i memes a obvykle polovina studentů si vybere právě memes. Tento rok jsem udělal ale i výjimku a použil jsem memes například během suplované hodiny, o které jsem dopředu nevěděl (třídu jsem neznal, nevěděl jsem, co probírají, proto jsem musel improvizovat), nebo po složité látce, kde jsem chtěl vědět, jestli studenti látku chápou (pro mě například husitství).

    Co musí udělat učitel? Vytvořit prostor, kam studenti výtvory uloží nebo pošlou. Já používám někdy Google Classroom, ale většinou postačí jen e-mail.

    Stačí aktivitu sdělit studentům, oni už budou vědět, co mají dělat. Z mých osobních zkušeností to funguje všude od šesté třídy až po maturitní ročník, další učitelé mi posílali i memes zadané během výuky na univerzitě. Studenti si jen vygooglí „meme generator“, půjdou na odkaz, najdou vhodný obrázek, napíší text a vše uloží.

    Doporučuji nemít obavy, zatím nevím o nikom, kdo by z výsledků neměl radost. A aktivita především baví studenty a studentky. Hodně štěstí. A pokud budete chtít, můžete výtvory přidat do výše zmínění galerie.

    Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.

    6 způsobů práce s časovou osou

    Posted on by tajnyucitel

    Časovou osu jsem většinu učitelského života nepoužíval, možná trochu paradoxně jsem začal až na střední škole. V mé výuce slouží především k opakování, zpřehlednění složité látky, hodnocení a hledání klíčových bodů.

    V následujícím textu zkusím popsat šest základních typů časové osy, které používám ve výuce a myslím si, že mohou být užitečné i pro ostatní. Podle mě nutně nepatří pouze do dějepisu, ale to už je na volbě každého učitele.

    1) Klasická časová osa

    Základní typ osy je přímka, na které jsou data, obvykle i s přidaným popisem o jakou událost jde. Můžeme vylepšit například tím, že přidáme obrázky či fotografie.

    2) Časová osa s klíčovými body

    Opět jeden ze základních typů, ale cílem zde pro mě není narvat na osu co nejvíce události a dat, ale naopak určím počet událostí, které na osu mohou. Například určit pět klíčových bodů dějin 20. století, vysvětlit změnu a argumentovat, proč je x důležitější než další podstatné okamžiky.

    3) Časová osa s grafem

    Dlouhodobě se jedná o typ časové osy, kterou používám nejčastěji. Nejlepší bude podle mě vysvětlit tuto osu na příkladu. Představte si osu, která zobrazuje dějiny Československa a našim měřítkem bude míra demokracie – úkol studenta je znázornit, jak se demokracie u nás proměňovala, kdy jsme měli demokracii „nejvíc“ a kdy nejméně. Krom osy a zobrazení zadávám ještě studentům, aby mi do grafu vysvětlili všechny propady a vzestupy, vrcholy a dna.

    4) Časová osa s příčinami a důsledky + klíčové body

    V následující ose přebírá víc prostoru a důrazu něco jiného než samotná osa a řazení událostí a procesů. Představme si zleva pět obdélníků, které postupně představují: dlouhodobé příčiny, krátkodobé příčiny, klíčové body, krátkodobé důsledky a dlouhodobé důsledky. Nutné je stanovit si, kde je hranice mezi krátkodobým a dlouhodobým. Zatím vše jsem dával studentům za úkol napsat do každého pole tři body s tím, že důsledky a příčiny stačí jen vyjmenovat, ale klíčové body chci rozebrat, vysvětlit, proč zrovna daný bod považují studenti za klíčový.

    5) „Před a po“

    Časová osa zaměřená na charakteristiku změn. Úkol může být formulován hned několika způsoby, můžeme zadat, aby student zpracoval určitý počet bodů, ale také může učitel(ka) přímo jmenovat klíčové body a student pak zpracovává prakticky pouze „před a po“. Představme si, že zadám pět klíčových momentů 20. století na našem území. Spojíme tak několik cvičení – student vyrábí časovou osu, vybírá důležité události, řadí je. A kromě toho přichází pravděpodobně nejtěžší část. Ke každému klíčovému momentu zpracuje „před a po“, představme si tak například rok 1918 a vznik Československa. Pár bodů student napíše k „před“ a pár k „po“, jedná se o analýzu změny. „Před a po“ znamená samozřejmě před a po klíčovém bodu, před a po klíčové změně. Před vznikem Československa? Vláda Habsburků, hlavní město Vídeň, rakouské zákony apod. Po vzniku Československa? Nové zákony, nová ústava, vlastní měna, demokratický systém.

    6) Časová osa s kontextem

    Klasická časová osa, která by ale zároveň měla znázorňovat to, co se dělo i jinde ve světě a co bylo po celou dobu stejné. Na klasické časové ose budou události československých dějin, na kontextové časové ose budou události z Evropy a ze světa, čímž můžeme vidět, jak nás ovlivňovalo prostředí.

    Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.