Školství jako systém padajícího hovna

Slovní spojení „systém padajícího hovna“ ve školství lze vysvětlit nejlépa na příkladu. Vysoká škola dá do přijímacích zkoušek jméno bulharského panovníka ve vrcholném středověku. Zodpovědná gymnázia to začnou učit. Za rok je to v ŠVP. Za pár dalších let v učebnici. Na závěr to spadne nejníže – bulharský panovník se propadne až na základní školy. Kruh je uzavřen. A nutné je říct, kruh si uzavřely školy samotné. Ale…

Systém se zdá být na povrchu svobodný, ale uvnitř je to zatuchlý režim plný povinností. Ve výuce dějepisu je jen velmi málo prostoru pro vlastní tématickou (!) iniciativu. Prostě mám jako dějepisář jet pravěk, středověk, novověk a moderní dějiny. Ptám se sám sebe: “Napadlo vůbec někoho to změnit?” Co třeba tématické bloky? Život člověka. Vývoj války. Vývoj vlády a státu. Od nejjednoduššího po nejtěžší – v posledním roce by se stejně učily totalitní režimy. A v poslední době se objevuje nový požadavek, pro mě absolutně přijtelný a pochopitelný, kterým je učit “Současnost”. Teď si jen představte, co by na změnu řekla inspekce?

Například šéf naší školní gestapo inspekce je pán, který učil mé kolegyně. “Učil” v praxi znamenalo, že si dal nohy na stůl a četl noviny. Tento pán mi dnes říká, jak mám učit. Tento pán podává zprávu směrem výše, kterou pak zveřejní média (a mimochodem tak vytváří špatný obraz školství – vinu svede na neschopné učitele). Tento pán se mě po hodině zeptá, kolik mám ve třídě handicapovaných žáků a co dělám pro jejich integraci. Tento pán mi pak doporučí, že bych mohl zkusit referáty. Tento pán to tak totiž dělal, “když ještě učil”. Tento pán mi pak zkontroluje “papíry” – třídnici, zápisy z hodiny, omluvenky a podobně. Tento pán pak odejde a na základě zjištěných informací napíše zprávu o kvalitě mé výuky. Tento pán právě smrskl výuku na byrokratický zápis, v kterém vůbec nejde o výuku a vlastně ani o žáky. Tento pán je ztělesněním systému padajícího hovna a právě zajistil další žblunknutí, protože mi říká, že nejlepší učitel v systému je ten, který má nejlepé sepsané zprávy o handicapovaných žácích a který má v třídní knize varování na každý nebezpečný víkend, které mimochodem tráví žák doma, u vlastních rodičů. Tento pán posouvá hovno směrem dolů, protože ředitel se ho bojí a ředitel je další na řadě s posunutím.

Posunutí právě proběhlo pomocí porady a učitelé byli ředitelem požádani o změny. Někteří učitelé se přizpůsobí a hovno je u cíle – u žáků. Další kruh je uzavřen, tentokrát už nedobrovolně. Tento kruh už přidělává práci a dělá z učitelů cvičené opice, které mají zakázany vlastní myšlení a iniciativu v mnoha směrech. A pokud učitel riskne iniciativu, musí projít další paralelním systémem a trpí u dalších papírů, které mu pak zkontroluje další inspekce.

Otázkou tak je, jestli si “tento pán” nezaslouží spláchnutí.

Jan Hus ve výuce

Rok 2004

9.třída

Vše je jasné a jednoduché. Dějepis mě baví. Učitelka řekne, já napíšu. Prakticky bez otázek. Hus je originální hrdina, který chtěl pouze napravit církev, Dobrovský s Jungmannem byli Češi, takže samozřejmě i psali česky, Karel IV. vykonal jen dobré věci a žádné pogromy na Židech neschvaloval. Fašismus a nacismus proberem v jedné hodině, o komunismu nemám potuchy a výuka končí koncem Druhé světové války. Za jedna.

Rok 2012

Univerzita

Už vím, co je komusnimus! Řekli nám to na gymplu. Objevuje se tedy i druhý názor. Na druhou stranu nám zde na vysoké škole pořád vyprávějí o nějakém Fukuyamovi, který říká, že s koncem Studené války skončily ideologické dějiny. To znamená, opět jedna pravda. Ale nakonec vyhrává druhý intelektuál, který píše o tom, že se brzy střetně nekolik civilizací. To znamená, zase několik názorů. Ten pán se jmenuje Samuel Huntington.

Rok 2017

Tisková konference, jedna z prvních po inauguraci nového amerického prezidenta. Padne zde spojení “alternativní fakta”. Slovem roku 2016 v německém jazyce bylo zvoleno slovo “postfaktické”, pokud ho přeložíme do našeho jazyka. Postmoderní doba, kde si každý může říct nejen svůj názor, ale každý má svou pravdu. Do toho několik civilizací, několik lhářů, politiků. A Ovčáček. Každý si kroutí fakta jak potřebuje.

A teď k dnešnímu textu – jak v tomhle učit dějepis a společenské vědy? Jak učit důležité osobnosti a události měnící svět, které si každý bere do pusy, ale každý o nich říká něco jiného. Někdy dokonce dokonala protiřečící “fakta”.

Byl tedy Hus “osvoboditel” nebo naopak člověk utlačující zbohatlíky? Která pravda je skutečně pravdivá? A můžeme tuto “pravdu” učit? Nebo mám učit všech několik pravd?

Hus je pouze příklad. Vybral jsem si ho, protože je šest století po smrti, vzniklo o něm spoustu knih a každý režim se o něj zajímá a následně vybírá to, co se mu hodí. Manipuluje nikoliv s Husem, ale vytváří jeho obraz. No a důležitá je pochopitelně další věc – mám zdroje, která mi pomohla vytvořit cvičení.

Následující lze použít při výuce dějepisu v sedmé třídě (probírá se Hus), v deváté třídě (probírá se komunismus, propaganda). Pravděpodobně by se dalo použít i v českém jazyce (výuka o Husovi, ale taky například Národní obrození) a určitě ho lze použít v hodinách společenských věd.

O co půjde? “Systém” cvičení je jednoduchý – žáci mají před sebou několik citací o Husovi (nebo husitství) a odpovídají na otázky. Problém je samozřejmě v tom, že každá ukázka se liší od další a tím pádem se liší i podání Husa. Úkol žáka je analyzovat každou ukázku samostatně, ale zároveň všechny dohromady, pokusit se rozlišit fakta a názor a tím vytvořit “pravdu” o Janu Husovi. Ale osobně pokládám za nejdůležitější, aby žáci zkusili vysvětlit, proč existuje několik obrazů Jana Husa.

Zajímavé by mohlo být dát žákům zadání, aby vytvořily svůj vlastní obraz osobnosti podle zadání – například vytvoř text o Husovi tak, aby odpovídal naší demokratické době, kde ma každý právo na svůj názor.

Nejsem teoretik, cvičení bylo vyzkoušeno v praxi. A tak mohu upřímně prozradit, že cvičení je samozřejmě těžké. Používám ho v sedmé třídě. Pracujeme ve dvojicích. Za cvičení jsou slíbené jedničky v případě kompletního splnění (respektive pokusu o splnění), a alespoň plusy za částečné “správné” vyplnění. Žákům bez problémů sdělím, že je to jedno z nejtěžších cvičení, které budou v mých hodinách dělat. Ale samozřejmě, že je to v jejich silách a věřím jim. A taková je i realita – půlka žáků to zvládne. Další se pokusí. Je to ideální cvičení – není pro nikoho lehké, ale je splnitelné.

Nabízím ukázek několik, bylo by samozřejmě šílenství dávát žákům všechny. Začínal jsem pouze na protektorátní a komunistické ukázce. Dnes vybírám tak čtyři až šest ukázek. Všechno záleží na učiteli – dokonce každá dvojice/skupina/jednotlivec může mít jiné ukázky, klidně i podle schopností žáků, každý žák má úroveň “ne moc těžké, ale ani lehké, musím přemýšlet” jinde.

Ukázky:

15.století, anonymní autor

…že se jal na hříchy horlivě kázati a snažně trestati, ctnosti a života svatost vychvalovati a spravedlnost Boží vyhledávati, přikázání také božská, kterých před ním žádná známost v České zemi nebyla, jal se jim jasně oznamovati.

17.století, knihy a letáky tištěné v Německu, dovážené do Čech, kde byly pochopitelně hledány Koniášy a určeny k pálení

Hus se vynořuje jako milovník Boží pravdy, jako nástroj k odhalení antikristovské římské církve a jako nástroj k obnově pravé církve Kristovy a jako předchůdce pozdější a dokonalejší německé reformace, která se mimo jiné také zastávala práv českého národa. A nakonec pro statečné hlásání očištěného evangelia a pro kárání kněžských neřestí byl upálen, a proto je mučedník.

Kollár

Bůh o svou církev neustále pečuje tak, že když blud zastíní pravdu, dává jí k očistě učené muže. A tohle dílo začal Slovan – mistr Jan Hus. Hus vyšel z domácích tradic, které se sice do Čech dostaly přes německé území, ale od Slovanů z Balkánu. A proto tedy Hus je právem jedním z českých mučedníků, stejně tak jako sv.Václav a sv.Ludmila, protože zemřel, když nechtěl zapřít pravdu.” (upraveno)

První, co na Husovi v tomto věku a stavu obdivovati musíte, byla jeho láska k národu svému, ke své vlasti a ke svým rodákům.

Masaryk

Pro něj (Masaryka) to nebyl jen Hus vlastenec, ale Hus, který důsledně hledal Ježíšovu pravdu a která měla dovést lidi k čistému lidství. Masaryk chtěl tedy řešit potíže a problémy společnosti v duchu Husově, jeho považuje především za duchovního reformátora a husitství je pro něho hnutí duchovní.”

Pelcl

Podle Pelcla Hus zasel sémě zpustošení Čech, ale už nemluví o jeho bludech, ale jen o novotách a chválí velice Husovu statečnost. Nikdo nevěřil, že by tak svatý muž, za kterého byl Hus pokládán, mohl sám sebe nebo jiné klamat.

Dobrovský

Hus Dobrovského přitahoval, neboť napsal, že byl nevinnou obětí. A proto mu dával vřelé přívlastky a prohlašoval, že jeho zásluhou se počalo rozednívat, když celá Evropa dosud tonula v temnotách.

Palacký

Vyzdvihoval Husa jako bojovníka za svobodu svědomí. Husův zápas byl pro něj především zápasem mezi autoritou a svědomím a Hus to byl, kdo se jako první postavil proti slepému poslouchání autority, užíval rozumu a svobodné kritiky a tak se stal prvním zástupcem duchovní svobody, prvním člověkem nového věku.

Jungmann

Podle něj (Jungmanna) český národ po smrti Karla IV. v šílenství upadl, jakého historie málo příkladů udává. Vůdcové jejich byli teology, kteří celý národ potřeštili. Češi toho věku byli k hrůze všem národům. Jungmann vidí jediný veliký klad husitství v tom, že došlo k zvelebení českého jazyka.”

Jirásek

Husa zpodobňuje nejen jako reformátora, který národu udává směr, od kterého když se odchýlí, upadá pokaždé do mravní bídy, ale ukazuje ho také jako bojovníka za práva lidu.”

Nejedlý

Hus nebyl apoštolem Kristovým, ale apoštolem třídního boje, který po jeho smrti přerostl v násilný pokus utlačovaných o nové uspořádání společenských poměrů. Hus není ani tak zjev národně zanícený nebo náoženský, sociální či kulturní, ale především iniciátor všeobrozující bouře celého národa, komunistické revoluce.”

Balbín

Zaujímá k Husovi odmítavý postoj, ale řadil Husa ne tak mezi kacíře, jako mezi bezbožníky, a uznával jeho spravedlivé potrestání. Balbín byl ovšem ochoten uznat Husovu osobní mravní bezúhonnost.”

Hájek z Libočan

Velice na husity a na husitské války nadává, protože je sám zažil. O Husovi prohlašuje, že to byl muž dobrého života a ctnostného chování.”

Kašpar (kardinál, arcibiskup, 1926)

Hus šířil spory i mezi lid a svou smrt si zavinil svojí neústupností. Kostnický sněm pro něj udělal, co mohl. Jeho učení pak vedlo k anarchii v církvi i ve státě, a proto byl spravedlivě potrestán.”

Stručné dějiny říše (Protektorát Čechy a Morava, 1943, s.35)

Hus byl vášnivý řečník, za nímž se brzo hrnuly velké davy lidu. (…) Když Hus vystoupil také proti papežství, byla na něho uvalena klatba. Ale působil dále na venkově, až byl posléze katolickou církví upálen jako kacíř. Krátce na to došlo v Praze i na venkově k velkým výtržnostem Husových poštvaných stoupenců. Husovi odpůrci byli přepadáni, zabíjeni a topeni. Kláštery byly drancovány a nevázaná zaslepená masa zahy nabyla rozhodného vlivu a začaly se surové a krvavé husitské války. Husitské zástupy vpadaly do sousedních zemí, přičemž ničily vše, na co padly. Hnutí, které mělo původně hluboký náboženský význam, ztratilo svůj smysl úplně a změnilo se v povstání spikleneckých mas, které částečně hodlovaly komunistickým názorům. V zemi usedlí Němci byli zvlášť vydáni hrabivosti a krvelačnosti luzy.”

Obrázky z dějin (komunistické Československo, 1952, s.29)

Husa upálili, ale jeho myšlenku nezničili. Myšlenka, že je nutno změnit nespravedlivé uspořádání světa, zůstala v lidu a rostla. Ba, jeho mučednická smrt ji v lidu ještě posílila. Ukázalo se to v husitském revolučním hnutí, které vzniklo zanedlouho po Husově smrti.

Čím více byl lid vykořisťován církví a německými i českými pány, tím více se stupňovala jeho nespokojenost. Tato nespokojenost vyvrcholila v husistském revolučním hnutí. Lid poznal, že se svých vykořisťovatelů nezbaví jinak než bojem. Proto zaútočil proti svým utiskovatelům. Zabíral velké církevní statky, odmítal pánům robotovat a ve městech se zbavoval vlády německých bohatých měšťanů. Bojoval za osvobození od útisku, bojoval za osvobození od poddanství.”

Úkoly pro žáky:

Na základě přečtení textů napiš ke každé ukázce jedno slovo, které vystihuje Jana Husa.

(Hus Kazatel, Vlastenec, Jazykovědec, Bojovník, Komunista, Řečník, Oběť, Humanista….)

Napiš ke každé ukázce, jak je Jan Hus popisován. Jaké měl podle ukázky vlastnosti?

(Stačí pár přidavných jmen – spravedlivý, zbožný, nevinný, pravdivý, statečný, ale samozřejmě nemusí být jen přídavná jména – rebel, bojovník za spravedlnost, kacíř…)

O čem se každá z ukázek snaží čtenáře přesvědčit? (Jaké k tomu používá prostředky?)

(Samozřejmě, že Hus byl “jejich” člověkem a že byl stejný jako oni a už Jan Hus bojoval za jejich věc – žáci by měli vypsat, co je ona “jejich věc” konkrétně. Každá ukázka se snaží o něco jiného – německá samozřejmě přesvědčuje, že Hus byl monstrum, protože šel proti Němcům. V komunistické verzi je to ale chváleno, protože Němci byli bohatí a “vykořisťovali” obyčejný český lid apod.)

Dokážeš rozlišit fakta a pouhý názor autora? Nebo se v textech objevují dokonce lži?

(Fakta se týkají osobnosti – například byl Jan Hus skutečně “bezúhonný”, uměl mluvit, lidi ho měli rádi právě kvůli tomu, že jim uměl “přeložit” složité věci (někdy dokonce mluvil sprostě), pravděpodobně i statečný. Nepopíratelná fakta jsou kázání v Betlemské kapli, rektor na univerzitě, Kostnice, smrt, vliv na český jazyk,)

Zkus vytvořit svou vlastní krátkou ukázka o Janu Husovi.

Z tohoto nebo podobného cvičení by si žáci mohli odnést základní kostru, pravdu, o Janu Husovi. Na druhé straně by ale měli pochopit, že každá známá a důležitá osobnost může být zneužita pro ideologii. Ve spolupráci s učiteli by se měli dostat k tomu, jak se to stane a proč se to stane.

Stejný typ cvičení lze udělat o každé důležité osobnosti. Nabízí se Karel IV., svatý Václav – všemi známé osobnosti, ke kterým se všichni v určitých chvílích vracíme. Ze zahraničních by se mi líbila například Johanka z Arku, kterou mají žáci velmi rádi. Respektive mají rádi její “pohádkový” obraz. Klíčové je ale mít zdroje.

Stejně jako mnoho vynálezů, i můj “vynález” tohoto cvičení je jen spojením dvou věcí, které jsem spojil a upravil. Prvním zdrojem všech citací až na poslední dvě jsou z knihy Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti, což je vydaná přednáška Jaroslava V. Polce. Podle názvu by se mohlo zdát, že inspiraci k cvičení byla právě knížka, ale systém cvičení je převzat od Josefa Märce, mého učitele na univerzitě, od něhož pochází poslední dvě citace, respektive odkázal mě na ně. Jak jsem uvedl na začátku odstavce, já pouze spojil citace a změnil otázky tak, aby bylo (snad) možné je zvládnout na základní škole.

Typy učitelů

Přesně před rokem jsem si chtěl odpočinout a napsal jsem text o svých žácích, které jsem, jak typické pro učitele, zaškatulkoval. Cílem bylo pobavit. Letos jsem měl v plánu učinit přesně to samé, ale o učitelích. A zdá se mi, bohužel, že výsledkem není až tak vtipný text, protože je až moc realistický. A realita českých škol je…. (doplňte si vhodné slovo).

O spoustě typů učitelů nejsou napsány jejich učitelské schopnosti, protože jednoduše převažuje jiná charakteristika. Nejde učitele generalizovat do jedné škatulky, protože se (snad) mění, sbírají zkušenosti a získávají tipy na nové metody a postupy. To znamená, stávají se lepšími a lepšími. Snad. Možná. Doufejme. Proto určitá škatulka většinou vystihuje jen jedno období a učitel může skákat z jedné kategorie do druhé.

Nejedná se pouze o moje kolegy, ale spíše o průřez učitelů, které jsem měl možnost potkat na základní a střední škole. Dnešní kolegové většinu kategorií jen potvrdili.

Princezna

Učitelka vyskytující se na prvním stupni. Ráda nosí šaty a kostýmky. Proč to nevyužít profesně? Tajné sny se tak přetaví ve školním „projektu“ typu Život v pohádce. Paní učitelka si tak sama sobě umožní hrát svou roli, původně pouhou fantazii. Nutností ale jsou samozřejmě fotografie v šatičkách zveřejněné na sociálních sítích. K čemu by to jinak bylo, než pro veřejné uznání?

Politik

Učitel, který nezvládá hypotéku a v průběhu let mu dojde, že má spoustu kontaktů (rodiče) a voličů (bývalí žáci). Rozhodnutí být starostou je na světě! Pe-ní-ze, pe-ní-ze, peníze!

Snaživka

Představte si mladou a křehkou slečnu, jak přijde do třídy plné puberťáků. Vyjukaná a naivní slečna, která mluví pouze spisovně a která je odhodlaná měnit život svých žáků k lepšímu. Má našprtanou teorii, v sešitcích podtržené metody a přístupy. Zeptá se žáků na otázku k tématu, ale oni neodpovědí a jen čumí. Nebo dokonce odpoví „nevhodně“, to znamená – vulgárně. Snaživka se zalekne, uteče a jde brečet do skříně. Postěžuje si na třídu ve sborovně a tím svůj problém prohloubí. Žalovat třídnímu? To se nedělá. Záleží jen na ní, jestli „najde“ lokty, pochlapí se a problémy bude brát jako výzvy. Nebo se změní na jiný typ učitelky – zbouchnutou. Nebo odejde na klidnější místo.

Milovník

Původní název „osahávač“ nebo také „poeta“. Líbí se mu slečny a tak má dvě možnosti – stát se učitelem češtiny a přednášet krásné básně slečnám na střední škole, nebo se stát učitelem tělocviku a legalizovat ohmatávání. Myšleno samozřejmě ve vší počestnosti!

Zbouchnutá

Učitelka, kterou někteří žáci ani nepotkají. Učí první rok a na jeho konci dostane smlouvu na dobu neurčitou. Bum a je těhotná. Ve svých třiceti letech se vrátí na zahřáté místečko ve sborovně a po dalších dvou letech jí dojde, že chce ještě další miminko…

Anarchista

Jede bez příprav. Přijde na hodinu a nějak to odvypráví. Nebo pustí video a to okomentuje. Ideální materiál pro některá gymnázia.

Model

Zcela nový typ učitele. Má instagram, na kterém sbírá „lajky“ od žáků a prezentuje zde své nejnovější nákupy z Paříže a Milána. Povinností je mít sladěné ponožky s páskem a nosit pouze značkové oblečení. Růžová už je jen bonusem. Akné rovná se týdenní nemocenská.

Zprávař

Ať učí cokoliv, je také schopen skočit kamkoliv a mimo téma povídat třicet minut. Probíráme jihovýchodní Asii? Pojďme si povídat o šikaně. Nelze se divit, že u zprávaře žáci vždy zvažují jeho mentální zdraví.

Sdílející

Zítra jdu na kolonoskopii. Držte mi palce. Pak vám vše povyprávím.

Sexy učitelka

Jo, znáte to. Chlapci zrudnou, většina se neodváží něco udělat či pronést souvislou větu. I ti největší frajeři spustí svoje prasečinky až o přestávce. Ale jakmile se paní učitelka otáčí, zírají okamžitě s tichou úctou na její zadek. A holky? Ty jí samozřejmě většinou nesnáší, protože „nechápou“, co na ní spolužáci vidí.

Ajťák

Trochu složitější kategorie, protože jsou dva typy ajťáků. První počítačům nerozumí, ale musel mít plný úvazek a výuka informatiky prostě zbyla. V takovém případě se informatika rovná serveru nabízející bezplatné hraní her. Druhý typ je naopak (extrémně) inovativní učitel, který nenápadně prostřednictvím projektů a dalších akcí supluje i jiné předměty.

Zažraný učitel

Učitel, který miluje svůj předmět a učí ho s takovou vášní, že zapomíná na jednu důležitou „věc“ ve třídě – žáky. Od zaměření učitele se pak odvíjí jeho přezdívka – učitel literatury menšího vzrůstu se těžko bude divit své přezdívce „Hobit“.

Neučitel

Učitel“, který nemá zájem o předmět a žáci jsou spíše překážkou. Ale peníze jsou třeba! Typická hodina se tak odehrává na počítačích, kde si neučitel pročítá novinky ze světa a žáci mají volno. Nadčasovou klasikou a trikem je také oprava testu přímo v hodině – vypadá to, že to dělá pro žáky, ale ve skutečnosti nemusí učit a navíc nemusí opravovat testy doma. A co teprve, když tento učitel zručně objeví stránky, na kterých lze pouštět bezplatně filmy….

Motivátor

Zařazen úmyslně hned za neučitele, protože používá částečně stejné prostředky. Žáci chodí na počítače, koukají na filmy nebo mají prostě volno. Ale to vše dělají za odměnu. Nejdříve splní úkol, pak jdou hrát hry na počítače. A samozřejmě takové odměny jsou k dispozici jen výjimečně, aby se udržela motivace dlouhodobě. Pokud bude chování žáků bez problémů celé druhé pololetí, poslední dvě hodiny se mohou koukat na film místo učení se.

Důvěrník

Učitel zaměřený na žáky. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Jednoduchá strategie – zaměřit se na vůdce třídy, získat je pro sebe tak, aby učiteli věřili a byli na stejné vlně. Z vládnoucí menšiny třídy se pak důvěra přenese na většinu třídy. Důvěrník bere žáky jako sobě rovné a co je špatné na tom vzít žáky poslední předvánoční hodinu na kávu? Pochopitelně se vyskytuje spíše na středních školách. Otázkou pak zůstává, jak vypadá druhá část „vztahu“ – výuka. Pokud i učí kvalitně, důvěra přijde sama a přirozeně a je pevná. Druhá možnost je zákeřnost – učitel výuky z určitých důvodů nezvládá a proto si třídu potřebuje získat jiným způsobem.

Diktátor

Nutně potřebuje autoritu. Přirozeně jí pochopitelně „nesežene“ už jen kvůli tomu, jak moc jí vyžaduje. Tak se jí snaží získat „uměle“. Co zvedne ruku, to trestá. Co promluví, to potrestá dvojnásobně.

Dinosaurus

Učitel, který odmítá měnit své návyky. O velké přestávce káva a tatranka. Čaj a horalka? Neé! Svět se rozpadá, nic už není takové, jak bývalo. To samé platí i o hodinách. Každý rok na stejný výlet. Každý rok stejné akce. Týden trvá rozdýchat jakékoliv netradiční novoty – například pokud se před Vánoci nejde na českou pohádku, ale na americký film.

Autorita

Zakončíme text pozitivně. Osoba, která si ani neuvědomuje, že má autoritu větší než ředitel a velký respekt i celého neškolního okolí. V jakémkoliv ročníku oblíbený učitel jak pro učitelské kvality, tak pro charakter. Vzor pro mladší kolegy, jako jsem já. Když vidíte, že každý rok deváťáci mají učitele před důchodem mezi oblíbenými učiteli, je to velmi motivující.

Simulace slavných bitev

Další pokus o zábavnější výuku mě napadl náhodou, když jsem četl detaily o bitvě o Konstantinopol z roku 1453 a uviděl jsem obrázek hradeb. Jednoduché. Překreslil jsem hradby na papír s tím, že je nechám žáky bránit. Stačilo mi už jen zjistit počet vojáků na obou stranách a poté vyzkoušet přímo ve třídě. Žáci, nejdříve trochu překvapeni a zmateni, co po nich chci, nakonec pochopili a pokus dopadl výborně s tím, že některým žákům jsem papír kopíroval ještě jednou “na doma”.

Od té doby se katalog bitev zvětšuje s tím, že se pochopitelně mění zbraně, ale především rozhodující faktor bitvy. Tím mám na mysli, že z mého pohledu nemá smysl dát žákům bitvu u Kresčaku a za půl roku bitvu na Bílé hoře, protože se obě doslova točí kolem stejného rozhodujícího faktoru – kopce. Proto jde jednou o obranu hradeb nebo naopak o útok na hradby, podruhé o kopec, potřetí je rozhodujícím faktorem, jestli žáci pochopí účinek deště na pole…

Opět nejde o “puntičkářskou historii”, ale velké zjednodušení, jakým dějepis je a má být. Žák si nemá ze simulace odnést letopočet bitvy, ale logiku a mechanismus bitvy. “Kam mám postavit vojáky na obranu města? Budou mít větší užitečnost na blátě vynikající rytří na konci nebo lučištníci?” Za čtyři roky dějepisu žáci samozřejmě budou vědět i to, jak se vyvíjely zbraně. Myslím si, že nejde jen o dějepis, ale obecně o myšlení – co udělá nepřítel? Kudy přijde? Jak se zachová po mém útoku? Myšlení a předvídání.

Jak pracovat s bitvou o hodinách? Zjistit si informace. Připravit nákres a ten poskytnout žákům (nebo ho promítnout). Sdělit žákům informace o armádě a další historické detaily. Promyslet a sdělit pravidla hry – může se hrát ve skupinách, ve dvojicích i jednotlivě. Mohou si žáci vybrat stranu, za kterou budou bojovat? Dokonce lze hrát proti sobě jakousi “tahovou strategii”. Osobně upřednostňuji, když žáci hrají ve dvojici za jednu stranu, obvykle přijde více originálních nápadů. Po patnácti minutách práce s papírem vyberu, doma okomentuji a další hodinám žákům řeknu, jak vypadala realita.

Základní cíl je tedy jednoduchý – žáci strategicky rozmisťují vojáky do připravených prostorů. Zbytek už záleží na učiteli. Můžeme žáky nechat reagovat na první pohyb nepřítele, který nakreslí učitel na tabuli. Nebo první tah udělá žák A, druhý tah žák B atd.

Celkově jde o pokus prožít historii, pokud je to alespoň trochu možné.

Uvádím pár bitev pro lepší představu.

Bitva u Thermopyl (480 pnl.)

Slavná bitva statečných Řeků proti obrovské perské přesile. Žáci zde nemají na výběr a „hrají“ za Řeky. Poměrně velký test, v šesté třídě zkouší tuto metodu poprvé.

Informace pro žáky:

Peršané přicházejí se 100 000 vojáky (těžké určit, protože chodili s celou rodinou, proto se dají nalézt i mnohem větší čísla) a žáci se jim musí postavit v krajině. Mají pouze 7000 vojáků. Brání vlastní zemi. Jakmile neuspějí, neuspěje celá země. Brání tedy prostor „za sebou“.

theromopyly

Řešení:

Pro žáky pravděpodobně neřešitelné, jenom jeden žák zatím přišel na klíč k boji, podle kterého se skutečná bitva odehrála. Oním klíčem je nerozdělit vojáky, protože tak mohutná nepřátelská armáda je postupně pobije. Musí držet co největší sílu a zmenšit počet vojáků nepřítele. Řekové to udělali ideálně – připravili a čekali na nepřítele v úzké soutěsce, kam se vešel jen vůz. Tím se sníží počet vojáků, kteří jsou schopni bojovat. Vlastně se tím počet vyrovná a ohromný zbytek armády jen čeká, protože bojuje jen několik prvních řad v soutěsce. Tři dny se Řekové pod vedením Leonida bránili, až je zradil jeden z Řeků, který za úplatu prozradil skrytou cestu přes skály, kterou Peršané využili, Řeky obešli a do jednoho zabili. Ještě před tím stihl část armády Leonidas poslat pryč, aby varovala další města a pochopitelně i k tomu, aby v budoucnosti, až nastane další bitva, mohla Persii porazit. Cíl zbytku bojující armády nebyl vyhrát, ale jen dostatečně zdržet Peršany.

Bitva u Azincourtu (1415)

Součást Stoleté války, kde proti sobě stáli Angličané a Francouzi. V této bitvě zkouším tahovou strategii – žáci hrají proti sobě. Nejdříve rozestaví své armády, pak první hráč udělá tah, druhá hráč reaguje a stejným způsobem se pokračuje až do konce. (Samozřejmě je nutné se domluvit, co znamená “jeden tah”.)

Informace pro žáky:

Angličané chtějí směrem do Calais, ale Francouzi jim zablokovali cestu. Celou noc před bitvou pršelo. Angličané měli 1000 rytířů a 6000 lučištníků. Proti stálo 20 000 Francouzů. Třetinu francouzské vojska tvořili rytíři. Cílem Angličanů je projít dál a cíl Francouzů jednoduše zastavit nepřítele, odrazit Angličany a nepustit je dál na své území.

azincourt

Řešení:

Bitva dlouho nezačínala, protože se nikdo nehnul. První krok udělali angličtí lučištníci, kteří mohli střílet daleko a byli tedy sami v bezpečí. Francouzi museli odpovídat. Tady začíná být důležitá strategie. Jelikož se bitva odehrává v přírodě mezi lesy a předchozí den a noc pršelo, plocha je samozřejmě rozmočená a z půdy se stalo bláto. Proto angličtí rytíři sestoupili z koně a pouze stáli u svých lučištníků, kteří byli vlastně netradičně povýšeni na hlavní část armády. Na druhé straně Francouzi zůstali na koních a byli ve velkém odstřelováni anglickými šípy. Francouzi se kvůli početní převaze k Angličanům dostali, ale jelikož byli moc těžcí a lehcí angličtí lučištníci se rychle adaptovali na boj zblízka, byl útok odražen. Žádná další vlna už se tak blízko nedostala. Podle historiků bylo důležité i to, že šlechtici bojující za Francii se soustředili na bohaté Angličany, které chtěli zajmout kvůli výkupnému, proto se nesoustředili na lučištníky. Další rozhodující faktor je efekt „Thermopyly“ – bojovalo se na úzkém pruhu krajiny a proto početní převaha nehrála žádnou roli jednoduše kvůli tomu, že Francouzi se nevešli do trychtýře. Angličané počítali ztráty po desítkách a stovkách, Francouzi po tisících.

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Azincourtu)

Bitva o Konstantinopol (1453)

Bitva mezi útočícími Turky (muslimové) a bránícími křesťany. Dvojici žáků nechám vybírat, jestli budou útočit nebo bránit. V minulých letech to bylo půl na půl, letos už nikdo za muslimy nehrál…

Informace pro žáky:

Křesťanských obránců je 20 000, ale mají tehdy pravděpodobně nejkvalitnější hradby. Útočníků je 70 000 a mají s sebou novinku – 10 velkých děl, které jsou obsluhovány velkým počtem lidí. Na druhou stranu jsou schopná vystřelit jen několikrát za den (v řádu jednotek). Cílem útočníků je samozřejmě získat město a obránci mají cíl město zachránit, to znamená ubránit.

konstantinopol

Řešení:

Bitva trvala poměrně dlouhou dobu – 2 měsíce. Útočníci vyhráli. Ale důležitější pro nás je samozřejmě to, jakým způsobem se to stalo. Pokud si žák zvolí obranu, tak je to samozřejmě poměrně jednoduché – vše skrýt za hradby, používat lučištníky, pokusit se vymyslet něco originálního – olej a jeho zapálení, do příkopu „naházet“ krokodýly například. Pokud si žák zvolí útok, bude to mít těžší. Nejdřív jak se zbavit vody a dostat se k hradbám. Skutečnost byla taková, že se útočníci snažili dlouhodobě podkopat a tak celkově bylo v zemi spoustu cest, které obránci museli zatopit, zasypat nebo vyhodit do vzduchu. Od začátku bylo také povinností útočníků házet do příkopu cokoliv možného. Útok se soustředil na jedno místo, na které střílela děla. Děla samozřejmě udělala svou práci a v hradby byly více a více poškozeny. Po nocích obránci „zalepovány“ pytli s pískem. Obrana ale nestíhala, jakmile padl Gustiniani a stáhl se z boje, jednotky zazmatkovaly a myslely, že je konec – všichni se vrhli do brány a nepřítel toho využil.

(Zdroj: http://bajgy.webzdarma.cz/byzanc/fall.html)

Bitva na Bílé hoře (1620)

Jelikož taktika v průběhu bitvy nehrála žádnou roli a za hodinku bylo hotovo, jde spíš o význam bitvy pro naše dějiny. Každopádně se setkali bojovníci českých stavů a vojáky císaře. Bitvu žákům nedávám na papíře, ale kreslím na tabuli. Žáci v mých hodinách bojují za české stavy.

Informace pro žáky:

20 000 „českých“ vojáků proti 30 000 katolickým. Katolíci útočí směrem na Prahu, stavy jí brání. Změna proti předchozím bitvám je v tom, že k dispozici jsou „moderní“ zbraně – střelné pušky. Každá strana má také malý počet děl – pro lepší práci žáků například 10.

bilahora

Řešení:

Těžké, protože rozestavění armád v tomto případě moc neřeší. Samozřejmě by žáci měli využít kopec, postavit překážky. Jak už asi víte, vedoucí stavovské armády byli v hospodách a přijeli až po bitvě, tudíž chybí vedení. Katolíkům se už nechtělo moc bojovat (byl listopad) a tak jen zkusili částečný útok, spíše jako provokaci, co se stane. A byl z toho takový zmatek, že se stavovští vojáci rozprchli do všech stran. Doporučuji jako „řešení“ pustit pořád Slavné dny na stream.cz. Výhody byly na straně stavů (kopec; blízkost Prahy, kam se mohli v nejhorším ukrýt), přesto prohráli.

Bitva o Francii (1940)

Součást Druhé světové války. Proti předchozím bitvám už o dost širší záběr. Zatím vyzkoušeno pouze jednou a jelikož se mi to zdálo zajímavější z pohledu strategie, tak žáci bojovali za Německo. Musí naplánovat útok. Načasovat vše správně, aby vše zapadlo. Rád vidím, pokud použijí “návnadu” a snaží se zmást soupeře.

Informace pro žáky:

Vše podstatné je na obrázku. Nutné je vysvětlit, co je divize a jaké mají k dispozici zbraně. S počty vojáků je to zde samozřejmě složitější, ale udávám celková čísla vojáků (které samozřejmě na začátku války a bitvy nebyly kompletně k dispozici). Spojence Německa je samozřejmě Itálie. Žáci plánovali útok ve dvojicích.

francie

Řešení:

Útok přes neutrální Belgii a naprosté zhroucení Francie. Velké množství jednotek se ale dokázalo dostta do Anglie.

Do budoucna se samozřejmě nabízí další bitvy, které lze zpracovat. Určitě chystám 2.punskou válku a v osmém ročníku je “prázdno” – nabízí se například občanská válka ve Spojených státech amerických.

Finanční gramotnost

Kdy jindy už má být škola praktická, než při výuce ekonomie? V deváté třídě už žáci chápou, že výuka tzv. finanční gramotnosti pro ně má smysl a proto je i jejich motivace vyšší. Jde jen o to, zájem žáků nezabít nevhodnou teorií ve velkém měřítku, protože téma nabízí velké množství aktivit.

Finanční gramotnost pro mě neznamená nutně čísla a počítání, ale to, že žáci budou rozumět ekonomickému světu kolem nás. To znamená, jak fungují banky, co je potřeba k podnikání, proč čokoláda za 19 korun asi nebude skutečná čokoláda…

Všechny následující postupy byly použity na základní škole v 9.ročníku. V té době mají žáci za sebou výuku jen lehkých příbuzných témat, jako je například v šestém ročník domácí rozpočet a v sedmém ročníku majetek a vlastnictví.

Hra na obchod

Téma: Úvod do ekonomie

Hra, kterou žáci chtějí hrát i další hodinu a po pěti měsících ekonomie se stále ptají, jestli si jí nemůžeme zahrát opakovaně. Zároveň cvičení, které používám na „zaháčkování“ žáků, abych je naladil a namotivoval, že výuka nebude nudná a teoretická. Pravděpodobně nejoblíbenější cvičení u žáků, s kterým jsem kdy přišel do hodiny.

Veškerý kredit jde za Ch.Aidem a autory knihy Cvičení a hry pro globální výchovu 2, kteří jeho metodu zveřejnili (strana 167).

Postup:

  1. Pro jistotu říct žákům, že si mají přinést nůžky, pravítko, kružítko. Učitelův úkol je připravit bankovky – stačí malé papírky s čísly na nich.

  2. V soutěžní hodině na tabuli nakreslit naše „produkty“ a jejich ceny (lepší je připravit si tento a následující bod o přestávce):

  • čtverec (10×10 centimetrů) za 10 „korun“

  • obdélník (10×15) za 20 korun

  • kruh (12,5) za 50 korun

  • trojúhelník (15) za 30 korun

  • vajíčko“ (12,5×17) za 100 korun

  1. Opět na tabuli, viditelně pro žáky, ceny zdrojů:

  • list papíru za 5 korun

  • nůžky za 15 korun

  • pravítko za 25 korun

  • kružítko za 50 korun

  1. Žákům vysvětlit, že budeme hrát hru. Jejich cílem je být nejbohatší. Úkolem je vyrábět produkty znázorněné na tabuli. Učitel je bankéř, který rozhoduje o všem – o cenách, o zdrojích; je to on(a), komu žáci prodávají své produkty a kdo rozhoduje, jestli produkty stojí za to (není povinností bankéře každá výrobek přijmout, pokud nemá dostatečnou kvalitu – všechno měřím a za špatné rozměry dávám žákům jen část z ceny). Žáky vždy upozorním, že budou zklamaní, frustrovaní, ale musí myslet kreativně, „out of the box“, jemně naznačím, že jsem neřekl žádná pravidla…Jen samozřejmě počítám s tím, že mi nebudou krást peníze z banky a zdroje ze stolu (což se mimochodem letos poprvé stalo…).

  2. Teď to speciální a hlavní vysvětlení. Žáci jsou ve skupinách po čtyřech a bankéř jim rozděluje zdroje pro začátek hry. (To znamená, že pomůcky, které si přinesli, odevzdají bankéři nebo dají na prázdný stůl poblíž, aby si později kupovali své vlastní věci.) Rozdělení je možné například následujícím způsobem:

  • Stůl číslo 1 má jen 2 papíry a 5 korun

  • Stůl číslo 2 má 4 papíry, nůžky a 10 korun

  • Stůl číslo 3 má všechny zdroje a dost peněz

  • Stůl číslo 4 má 2 nůžky, 2 kružítka, 2 pravítka, 80 korun, ale žádný papír

(Další hodinu je pochopitelně nutná reflexe a vysvětlení, které je jednoduché – první stůl je ve skutečnosti například Somálsko, nemá ani přírodní zdroje (papír ve hře), tak ani infrastrukturu a průmysl (nůžky, pravítko, kružítko). Stůl číslo 3 je USA – přírodní zdroje, průmysl i peníze, vše připraveno. Zvláštní jsou pak některé moderní státy – peníze a průmysl je, ale nejsou přírodní zdroje. Do této kategorie by mohla pravděpodobně zapadnout i ČR.)

  1. Hru hrajeme až do zazvonění. Ideální by byla dvouhodinovka. Důležitou rolí se během hry stává postava bankéře – musí reagovat. Podmínky hry se neustále mění, vše je nutné hlásit. Například žáci dělají jen čtverce, trh je plný a cena musí jít dolů. Některý stůl může objevit nové „ložisko“ papíru. Některý stůl napadne vzít si půjčku (což se mi ale ještě nestalo; jedna skupina mi ale nabídla reklamu pro mou banku po celém jejich státě a další skupina mi nabídka recyklovaný odpad – papír). Ve „Francii“ může proběhnout stávka, tak stačí sebrat na pět minut nůžky! Výborné a moje oblíbená úprava hry je vložit do hry lepící papírky, který zvýší hodnotu papíru, na kterém je nalepen. Takový lepící papírek dám vždy nejchudší skupině, které už ale neřeknu, jakou má papírek funkci. Informaci ale dostane jeden z bohatších států (Velká Británie v 19.století tímto způsobem vytěžila africké státy, „papírkem“ byla ale měď a další kovy).

  2. Další hodiny následující výsledky a reflexe.

Na první pohled možná složitá hra, žáci se ale rychle orientují a zatím u každé třídy byla hra velmi oblíbená. Důležité je dbát na to, komu přidělit roli chudého státu. Dávám ji pravidelně inteligentním (neznamená nutně „jedničkářům“, takové škatulky nepoužívám) žákům, pro které je to výzva a normální hra by je nudila. Až na jeden případ pokaždé vyhrál právě nejchudší stát a v onom jednom případě slečny strávily většinu času stěžováním si na chudobu. Poté jim vadilo, že kluci si nepřinesli pomůcky a „kupují“ si jejich. Skončily druhé.

11.září 2001

Téma: Úvod do ekonomie

Maličkost, ve které chci ukázat praktickou stránky ekonomie a tím i praktickou výuku. A také maličkost, ve které spojím dějepis, ekonomii a pro žáky náročné myšlení. Stačí pustit video z daného dne na stream.cz v pořadu Slavné dny a po videu žákům zadat úkol – sepsat, jaké to podle nich mělo ekonomické důsledky. Stačí 5-10 minut a příští hodinu promluvit o výsledcích.

Podobné úkoly lze dělat častěji s různými tématy – každá válka, kolonizace a dekolonizace, ale například i současné problémy. Za prvé jsou žáci nuceni přemýšlet v souvislostech a za druhé získávají tolik nutný všeobecný přehled.

Založ si bar

Téma: Konkurence

Jednoduché cvičení pro dvojici žáků na 15 minut. Úkolem je si vymyslet základ podniku – restaurace či baru. Je na učiteli, jestli místem pro podnik určí město, ve kterém škola je, nebo do nejbližšího velkého města.

Nyní není účelem řešit peníze, jen připomínám, aby žáci zůstali v realitě. To znamená, drahé luxusní obklady ano, ale koncert světové kapely každou sobotu těžko. Cvičení dávám předtím, než konkurenci začneme probírat.

Teprve po odevzdání papíru s podnikem a domácím vyhodnocení jim řeknu, ať si představí, že všechny jejich podniky jsou v jedné ulici. Následuje představení podniků a případně doplňující otázky.

Žáci by poté měli říct, co je konkurence a jak konkurenci porazit. Jak vybočit a být speciální. Potom je úkol učitele vyhodnotit, kdo by měl šanci na úspěch a v ulici našich podniků přežil.

Apple Cup

Téma: Konkurence

Další žáky extrémně oblíbená hra a těžce návyková záležitost, která má pro ně jednu výhodu – hraje se online, na počítači. Také další hra, kterou žáci chtějí hrát opakované a někteří ji i hráli doma.

Hru je nutné nejdříve nainstalovat (stačí na jeden počítač) a vyzkoušet si zapnutí a fungování – není to ale žádný problém i díky faktu, že hra je česká.

Ve hře se žáci rozdělí na farmáře a dodavatele do supermarketů. Hraje se v přímém přenosu, všichni soutěží a je to samozřejmě napínavé. První skupina farmářů má své náklady a potřebuje prodat jablka s co nejvyšším ziskem – žáci vidí náklady na obrazovce a nabízí jablka k prodeji na online trhu. Druhá skupina si tak vybírá z jejich nabídky za farmáři určenou cenu a opět za předem určenou cenu prodává do supermarketů. Každé kolo se mění náklady a výkupní cena supermarketů. Učitel je organizátor a kola začíná a končí on. Může také určit, jaké kolo chce – může opakovat předchozí, může dát náhodně, kdy farmáře může postihnout například špatná úroda. Důležité je v půlce hodiny prohodit role, aby se z farmářů stali také ziskuchtiví dodavatelé.

Po mých předchozích zkušenostech je podstatné žákům vysvětlit, aby si při registraci dali jméno a heslo, které si zapamatují – při výměně rolí se totiž budou muset znovu přihlásit.

Hru lze najít zde:

http://cse.cz/hranatrh/?path=hranatrh

Nákup auta

Téma: Obchod

Krátké a praktické cvičení, při kterém dvojice vybírá „správné“ auto, pochopitelně pouze na papíře. Žáci si samozřejmě musí představit, že jim je 18 a více (učitel by měl stanovit pro všechny stejný věk, jinak budou děti zmateni). Jejich úkol je najít finančně výhodnější auto – je rozumné si koupit nové auto nebo starší auto? Určitě někteří žáci budou řešit úkol logicky, to je v pořádku, argumenty beru taky. Ale cílem cvičení je vypočítat výhodnost nákupu auta a tím pádem rozhoduje především to, k čemu přesně auto žáci potřebují.

Parametry:

Nové auto

Starší auto

Spotřeba na 100 kilometrů

6 litrů

15 litrů

Ujeté kilometry za měsíc

800

800

Cena benzínu (litr)

35

35

Cena automobilu

290 000

40 000

V tabulce je vše, co žáci potřebují. Správným řešením je vypočítat roční výdaje (nákup + provoz), pokračovat s počítáním útraty rok za rok. Žáci by pak měli přijít na to, že prvních tuším 7-8 let je výhodnější starší auto, ale od 8-9 je výhodnější nové auto. Logickým vyústěním je tedy vážně otázka „Na co auto potřebují?“. Pokud ho mají na dojíždění 20 kilometrů do práce a zpět a za 5 let si chtějí koupit další auto, protože budou mít rodinu, nemá smysl kupovat si hned po škole nový a drahý typ automobilu a tím se (pravděpodobně) zadlužit. Ale závěry jsou samozřejmě na každém učiteli.

Pro lepší představivost je lepší najít si na internetu dva obrázky – starší typ „škodovky“ a jeden z nových typů.

Podobné cvičení lze samozřejmě udělat na další životní rozhodnutí – například nákup versus pronájem bytu.

Cvičení je ukradeno z příručky ukázek dobrých praxí na středních školách.

Obchodování na burze

Téma: Akcie, banky, podnikání….

Složitější na organizaci, ale žáci tím byli překvapeni. V dobrém slova smyslu. I jeden tatínek za mnou po vyřazení devítek ze základní školy přišel a bavil se mnou o tom, jak s dcerou řešili, jaké akcie koupit.

Princip je samozřejmě jednoduchý – žáci dostanou fiktivní milión korun a investují do akcií. Hru jsem omezil jen na pražskou burzu a pouze akcie. Počet podniků na pražské burze se totiž pohybuje jen kolem 20. Hra v mém případě trvala přesně měsíc.

První problém, který učitel musí řešit je, kdy a jak investovat. Budou žáci nakupovat a prodávat každou hodinu? Co když má někdo dvouhodinovku? Co když má někdo hodinu v úterý a hned ve středu? S žáky jsme to vyřešili tak, že všichni poprvé investovali přímo v hodině, kdy jsme s hrou začínali (kde jsem ji zároveň ukázal postup, jak se na stránku s akciemi dostat a řekl něco o firmách na burze). Dále v průběhu měsíce už žáci investovali každý podle sebe – to znamená, že někdo mi psal emaily každý den; jiný žák chodil do sborovny s papírkem; jedna žákyně vydělala hned první den a už nikdy neobchodovala („kdo bude v plusu, dostane jedničku…“); a jiní investovali jen o první hodině a pak na hru zapomněli…

Druhý problém je opět organizační. Jde o to, jak udělat systém, v kterém bude lehké se pro učitele pohybovat a zapisovat výdělky žáků, jejich koupě a prodeje, zbytkové peníze atd. Tabulku je jednoduché vyrobit, ale co do ní dát?

Minulý rok jsem tam měl:

  • datum, název (firmy)

  • počet (akcií)

  • vstup (za kolik koupili)

  • výstup (za kolik prodali)

  • profit (kolik na dané akcii vydělali/prodělali)

  • a vím, že letos tam budu muset přidat něco jako „zbytek“ (žáci neinvestují vše a pokud obchodují každý den, tak je pak zmatek v tom, kolik jim zbývá neinvestovaných peněz a kolik vlastně mají na „účtu“)

Může se to zdát jako hodně zbytečné práce, pokud žáci píší učiteli email večer, ať jim koupí tu a tu akcii. Ale v minulém roce polovina žáků nakoupila jen v úvodní hodině (to si zapsali sami). Další pak psali v průběhu měsíci jen jednou či dvakrát; jen například 5-8 žáků psalo pravidelně. Navíc učitel nemusí hned zapisovat změny – stačí se domluvit s žáky, že do emailu napíši kolik je momentální cena akcií v době nákupu či prodeje; na internetu pražské burzy jsou samozřejmě ceny z minulých dní, proto stačí zapisovat do organizačního papíru například jednou za týden. Hra je to velmi dobrá a určitě si jí vyzkouším s žáky znovu.

Vlastní podnik

Téma: Podnikání

Vlastní firmu zakládají snad na každé škole v hodinách ekonomie. Jinak to nejde. Projektu věnuji 4 hodiny a část hodiny před zahájením projektu. 2 hodiny tráví žáci na počítačích tvorbou prezentace svého nápadu a 2 hodiny se projekt prezentuje (pokud je ve třídě obvyklý počet žáků – nad 20). Hodinu před začátkem tvorby prezentace věnuji projektu například 20 minut – vysvětlím, o co půjde, co po žácích budu chtít a dám jim pár minut na brainstorming, aby příští hodinu na počítačích už přesně věděli, v jakém oboru budou podnikat.

Žáci pracují v malých skupinách – nejlepší jsou dva nebo tři žáci. Nepovolím větší skupinu, než čtyři žáci (a i čtyři žáci se mi zdá moc a povolil jsem to jednou, když projekt byl skutečně obsáhlý). Výsledkem může být třeba 10 skupin, proto je potřeba na prezentaci 2 hodiny.

Každá skupina musí splnit následující požadavky:

  • Jméno firmy

  • Obor podnikání

  • Výroba

    • (pokud prodává skupina pečivo, budou mít i pekárnu nebo jen prodávat?; pokud podnikají žačky v módě, jaké látky použijí?; pokud si kluci založí hernu, jaké počítače a hry použijí? Atd.)

  • Klientela

    • (na koho cílí?Proč?)

  • Konkurence

    • (nutnost zjistit skutečnou konkurenci v okolí a vysvětlit, v čem bude projekt žáků „lepší“ nebo jiný)

  • Financování

    • (najít skutečný úvěr, případně hypotéku, na internetu od české banky a sepsat podmínky – dnes velmi jednoduché, každá banka má na internetu online výpočty svých podmínek na úvěry)

  • Lokalita

    • (kde budou podnikat? Opět žáci hledají skutečně nabídky na internetu a přemýšlí, které místo bude lepší a finančně výhodnější)

  • SWOT analýza

    • (nutné předem vysvětlit a vyzkoušet, v našem případě jednoduché, protože SWOT analýzu používám jako metodu výuky například i v dějepise – žáci tvoří SWOT analýzu komunismu například)

  • Powerpointová prezentace

    • (bez slušné prezentace úspěchu nedosáhnou; žáci chodí na svou prezentaci i patřičně oblečení – slečny od bio potravin přišly v montérkách, bylo i kvádro například…)

Banány, čokoláda, kalhoty…

Téma: Globalizace, Fair Trade

Název odpovídá tomu, čemu se bude cvičení věnovat. Holky můžou řešit kalhoty, kluci fotbalové míče, ale čokoláda nebo banán nikdy nezklamou.

Cílem cvičení je ukázat na jasném příkladu, co je globalizace v praxi, jak funguje a jaké má důsledky. Práce probíhá ve skupinách.

Postup:

  1. Jednoduché otázky – „kolik stojí kilo banánů? Kolik stojí jeden banán?“

  2. Žáci se zamyslí nad tím, co vše částka za jeden banán musí pokrýt a mezi koho je částka rozdělena. Výsledky ve skupině zapíší. Učitel na tabuli napíše realitu.

  3. Žáci mají na tabuli 7 částí, mezi které je částka rozdělena. Jejich úkolem je nyní rozdělit banán na 7 částí podle toho, kolik si myslí, že činí podíly jednotlivých částí (ať už v procentech nebo přímo částku). Učitel dá žákům čas a poté napíše na tabuli realitu.

  4. Porovnání žákovských variant a reality.

  5. Vysvětlení, co je fair trade.

Řešení:

Cena jednoho banánu je zhruba 5 korun (150 gramů).

Oněch 7 částí a jejich podíly, mezi které je cena jednoho banánu rozdělena, jsou: plantáž (1,36%), vlastník plantáže (9,60%), vývoz (22%), distributor (15,4%), obchod (29,4%), clo (13,2%), DPH (9%).

Cvičení je převzato ze stránek www.nazemi.cz a www.varianty.cz , kde se nachází mnoho podobných cvičení. Případně tam najdete i podrobné vysvětlení, co je fair trade a globalizace a jaké jsou globální problémy.

Další cvičení a hry mám připravené, jen je musím vyzkoušet. O nich budu zase další text v budoucnosti.

Motivace a Kreativita. Kreativita, Internet a Porno.

Otrávené obličeje dětí. Přesně to, co nemám rád. Nutím se odpovědět na otázku, jestli jsem to já, kdo jim dal na obličeje takový výraz. Je poslední hodina, tři hodiny odpoledne. Chvíli se zasmějí, pak jdou zase do své klasické polohy otrávenosti. Holky z devátých tříd. Co to po nich chci, nějaký Stalin, kdo to sakra byl? Mají přece Facebook a Instagram, k čemu komunismus a milióny mrtvých? To už se stalo. Podstatné je, aby jim někdo dal „like“ na fotku. „Jak to jen naaranžovat? Už to mám. Hned jak skončí ta otrava, tak se o přestávce vyfotím.“

Další hodina, další den. Osmáci. Máme probranou Marii Terezii. Vysvětlím, co po nich chci. Básničku. O Marii Terezii, kde bude v rýmech částečně historie, zbytek si mohou vymýšlet a dělat vtípky. Jen ať jsou kreativní. Na projektoru mají návod, šablonu, kdyby je nic nenapadalo. Ale nastane naprostý zásek, někteří jen deset minut přemýšlejí a koukají do zdi. Nejvíce jedničkáři, kteří při testu papouškují moje zápisky z prezentace.

Sedmá třída. „Pane učiteli, Honza kouká na internetu na porno!“

Šestá třída. Vyhledávání na internetu. Úkol: „Zařaď na časovou osu období, kdy žil Homo Habilis.“ „Pane učiteli, já to nemůžu najít!“ „Pane učiteli, tady není žádná časová osa!“.

Za pár generací budou děti chodit do pedagogicko-psychologické poradny a po návratu do školy si budeme na papíře číst diagnózu: digitální demence. Internet nám měl dát svobodu, ale často nás jen omezuje a slouží spíše k našemu sledování. Internet nám měl dát informace, ale dal prostor tolika informacím, že není možné si vybrat a je komplikované, najít skutečné hodnotné informace. Internet nám měl dát vzdělání, ale šíří jen povrchnost a nevzdělanost. Internet měl lidi socializovat, ale dnes je internet plný asociálů uzavřených ve své bublině.

Kam v tom zapadá učitel? Mám dát do testu otázku „Jak by si naaranžovala fotku Stalina, aby měl na Instagramu co nejvíce „likes“?

Je pátek, jdu dělat přípravy na další týden. Znovu stejné, jako minulý týden. Kreativita se musí probudit a vyhledávání informací, nejen pornografie a přihlášení na facebook, se musí naučit. Snad budu přes víkend zacházet s internetem tak, že najdu něco zajímavého pro děti. Povím to během hodiny a třeba místo „porno“ zadají šesťáci do internetového vyhledávače „atentát na Heydricha“.

Hra na rozhodování – Rudolf II.

Po prvních dvou letech ve školství, kdy jsem se hledal, jsem měl relativně kvalitní a zároveň pohodový třetí rok. Přesto nebo právě proto jsem cítil, že potřebuji najít nové metody, trochu oživit zásobník, abych neusnul a neopakoval se s pár osvědčenými zábavnými metodami. Jedna z nalezených metod se jmenoval „Decision game“.

Její vysvětlení zní vlastně dost jednoduše – žáci hrají za slavnou osobnost a v určitých okamžicích vstupují do předem připraveného scénáře, tedy do života oné osobnosti, a určují další životní rozhodnutí. Každé rozhodnutí má své důsledky.

Nejjednodušší variantou se mi zdálo, že připravím možnosti, o kterých budou žáci ve třídě hlasovat. Hra ale nabírá na vážnosti a z pohledu učitele na užitečnosti, pokud se žáci začínají navzájem přesvědčovat, že jejich možnost bude „ta lepší“.

Hru jsem připravil při první možnosti – zvolil jsem osmý ročník a slavnou českou historickou postavu, Rudolfa II. A to je i konkrétní příklad, který Vám představím.

Měl bych zmínit, že hra není pro dějepisné puntičkáře. Má jít především o zábavu a o logické uvažování v rovině příčina – důsledek. V rámci dějepisu na konkrétním příkladu Rudolfa II. si žáci mají uvědomit „maličkosti“ – byli jsme součástí mezinárodního soustátí, souboj protestantů versus katolíků atd.

(V elektronické podobě je trochu problém, jak samotný průběh hry sepsat a znázornit, aby to bylo srozumitelné a přehledné v průběhu hraní. Originál byl psaný rukou na papíře. V této verzi jsou proto použité některé symboly, které odkazují na místo, kam máte „jet“ pro další hraní – cílové místo má symbol zbarvený do červena. Pro správnou úroveň hraní sledujte odsazení řádků a barvu.)

Kurzívou jsou části, které učitel čte pro děti jako reakce na jejich akci, na jejich rozhodnutí. Tučně jsou možnosti, které učitel dává žákům na výběr. Mezi těmito možnostmi jsou pro lepší přehlednost rovnou sepsané reakce učitele, které je samozřejmě nutné přeskočit při hraní. Teprve pokud jsou zvolené, učitel je čte. Chvílemi bude samozřejmě nutná improvizace…

Začátek hry:

V Čechách, Rakousku a Uhrách vládne tvůj rod, Habsburkové. Tvůj děda, Ferdinand, si poradil s proradnými Čechy, protestanty, a porazil jejich povstání. Tvůj otec ale nebyl jako děda, chtěl klid a s českými nekatolíky se dohodl na míru – rovnosti náboženství. Smlouvu, nazývanou, Česká konfese, ale nestihl podepsat. Umírá…

První rozhodnutí.

Jaké si zvolíš hlavní město?

a) Praha

b) Vídeň

c) Pešť

A) PRAHA

Češi tě milují. Konečně mají naději na splnění svých snů.

Z Prahy chceš udělat hlavní město Evropy. Jak toho dosáhneš?

  1. zaútočím na vedlejší země

          Jak seženeš peníze? ×××

  1. postavím velkolepé památky v Praze

          Jak seženeš peníze? ×××

  1. pozvu do Prahy vědce, umělce, papeže

          Jak toho dosáhneš?

          a) zaplatím jim ze státní kasy

          b) budu doufat, že přijdou a spoléhat na své jméno, jsem přece císař

            Někteří přicházejí. Úroveň Prahy se zvyšuje, ale rozhodně není hlavním městem Evropy.

            Cíl nesplněn.

          c) zaplatím jim z kasy Habsburků, osvobodím je od daní

           Umělci z Evropy se ženou do Prahy. Je jich moc. Od celebrit jako Kepler nebo Brahe, až po podivné existence hledající nesmrtelnost. Blázni! Pořád ale musíš platit. Praha vzkvétá, ale tvoje soukromá pokladna je prázdná a život v luxusu ohrožen. Co uděláš? Co peníze? Tvůj základní život je zajištěn ze státních peněz, kde zatím peníze zbývají. Chceš ale mít něco své pokladně?

                      Chci penízeJak seženeš peníze? ×××

                     Nepotřebuji penízeV zemi je klid, Praha i její občané bohatnou.

B) VÍDEŇ.

V pořádku. Tradiční město Habsburků. Ale trochu nebezpečné, blízko se nachází turecké nebezpečí.

(Jít na €€€, ale číst verzi bez uherské šlechty.)

C) PEŠŤ

Divoká uherská šlechta se spojila s tvým tureckým nepřítelem a blíží se útok. Co uděláš? €€€

a) uteču a zvolím si jiné hlavní město ZPĚT NA „PRVNÍ ROZHODNUTÍ“

b) budu bojovat

      Jak seženeš peníze? ×××

      a) zvýším daně

       V Čechách vypukla vzpoura proti tvému rozhodnutí. Co uděláš?

               a) pošlu armádu, viníky potrestám, hlavní osoby popraví

               Úspěch. Ale Češi tě nesnášejí, odmítají tvou autoritu. Po čase musí přijít další vzpoura.

               b) pojedu do Prahy, uklidnit situaci, jednat o kompromisu

               Češi chtějí potvrdit Českou konfesi za tolerování zvýšení daní po dobu války

                                                 ANO NE

             c) nechám situaci, ať se vyřeší sama.

             Ztratil jsi Čechy, stavy si zvolily nového krále. Na znovuzískání nemáš peníze.

       b) donutím Čechy (a Rakušany) mi pomoc pod výhružkami násilí

       Šlechta s pomocí tvého bratra tě otrávila, byl si nebezpečím pro svou vlastní zemi. KONEC HRY!

       c) poprosím Čechy a Rakušany o pomoc

       Odmítnutí. ZPĚT NA STEJNOU OTÁZKU, BEZ MOŽNOSTI „C“

c) pokusím se jednat

Uhry chtějí samostatnost. Zůstanou uvnitř tvého soustátí, budeš stále císařem, ale nebudeš mít žádnou moc, protože Uhry budou míst vlastní parlament. Oficiálně tedy budou Uhry patřit pod tebe, fakticky budeš ale jen „pán na obrázku“.

                  ANO NE

             ANO – Výborně. Uhry jsou oddáni tvé věci a připraveni na válku. Za svůj stát jsou ochotni položit život. ×××

             NE – Nevycvičení obyvatelé Uher se připravují po boku Turků na největší bitvu historie. 400 000 vojáků se žene na tvou říši. ×××

Druhé rozhodnutí.

Zatím nemáš manželku, ani syna, kterého potřebuješ jako dědice trůnu. Je ti 40 let. Co uděláš?

a) Cože? Směšná otázka. Budu si dál užívat život.

      Jsi přítěží. Neplníš své povinnosti. Bratr tě zbavuje trůnu. KONEC HRY!

b) Zkusím najít nějaké povolné děvče, služebnou, abych získal potomka

Umíráš na syfilis! KONEC HRY!

c) najdu si ženu z velkého a slavného rodu

            První ženou na výběr je Marie Medicejská, která vládne ve Francii za svého syna; je katolička a podporuje Habsburky. Je jí 20 let.

           Češi novou ženu nemají rádi. Tvoje obliba klesá. Marie, tvoje žena ztrácí moc, vlastní syn ji vyhnal a už jí nechce vidět. Stále ale mladá žena ti dává potomka.

           Druhou možností je Alžběta I., anglická královna, protestantka. Je jí 40 let.

           Češi tě milují! Protestantská královna! Češi neměli nikdy radši svého panovníka. Rodina tě ale nemůže ani vidět – jsi katolík! Jak jsi to mohl udělat? Ovšem panovníka, dědice, se nedočkáš a královna umírá.

Poslední rozhodnutí

Stárneš. Tvůj zdravotní stav se horší. Jak se zachováš? Tvůj bratr by rád začal vládnout.

a) jsem císař, nevzdám se bez boje. Budu dál vládnout

Tvůj mladší bratr chce vládnout. Má podporu stavů v Rakousku, Uhersku a na Moravě! Češi ti nabízí podporu, pokud oficiálně povolíš náboženskou svobodu. Bereš?

                               ANO NE

       NE – Češi vyjednávají s tvým bratrem, ztrácíš další území a už nemáš žádnou moc.

       ANO – Máš Čechy, bratr Matyáš Rakousko, Uhersko a Moravu. Bratrovražedný boj. Bude, či nebude, toť otázka. Budeš bojovat proti vlastnímu bratrovi? To znamená, chceš zpátky Uhry a Rakousko?

                           ANO            NE, nechám si Čechy, bratr může mít Rakousko a Uhry.

               ANO – Bez šance. Češi tě nepodpoří v útočné válce. Navíc ztrácíš autoritu a Češi chtějí jednat s tvým bratrem o jeho podpoře….

               NE – Matyáš Čechy získal, jsi bez trůnu a moci. Vyhrává silnější! KONEC HRY!

b) Dobrovolně předám trůn bratrovi

V klidu dožíváš, máš dost masa a vína. Ale tvůj bratr si přesouvá sídlo a ničí tvůj historický odkaz.

Co žáci očekávají od základní školy?

První dny školy, noví žáci na druhém stupni a pro ně nový předmět společenské vědy. V ten samý moment jsem přemýšlel o článku, který měl být o možné změně systému výuky na základní škole. Psal a přemýšlel jsem o tom, jak na tom jsou s případnou změnou rodiče, politici a učitelé. Ale pak mi to došlo, zapomněl jsem na ty nejdůležitější – žáky. A tak jsem se jich zeptal…

Výborně to zapadlo do tématu, protože jsme zrovna probírali téma „Škola“, konkrétně práva a povinnosti žáků. Odpovídalo 38 žáků šestých ročníků. Úkolem bylo napsat 5 práv a 5 povinností, které by žáci mít chtěli nebo měli plnit. Ještě před tím však měli napsat, jaký by měl být „správný“ cíl naší školy. Neměli žádný výběr, neříkal jsem jim příklady, vše psali sami na čistý papír. Pro jistotu jim bylo vysvětleno, že právo je nějaká možnost a něco, co mohou udělat a povinnost něco, co musí.

Jsme „normální“ základní škola 21.století – město do 25 000 obyvatel, žádná vyloučená lokalita a každá třída má 20-25% žáků s různými handicapy. V třídách, kde byl zadán úkol, je vždy kolem 20 žáků (někteří samozřejmě daný den chyběli).

Jak „výzkum“ dopadl? Jak žáci odpovídali? Pochopitelně je vzorek příliš malý na to, aby kdokoliv dělal nějaké závěry, ale přišlo mi to zajímavé a každý pokus se dozvědět jakoukoliv zpětnou vazbu od žáků stojí za to.

Cíl školy

(Někteří žáci napsali dvě i více možností.)

  • cílem školy by mělo být vzdělání – 92% dětí (11% z nich k tomu dodalo, že by to mělo být pomocí her a 5%, že by vzdělání mělo sloužit k usnadnění života)

  • naučit děti slušně se chovat – 26% dětí

  • škola by žákům měla pomoc získat dobrou práci – 11% dětí

  • připravit děti do běžného života – 11% dětí

  • další možnosti: naučit děti spolupracovat, najít si kamarády a upozornit co je bezpečné a co není

Práva žáka

  • právo na odpočinek, přestávku – 79%

  • právo více prosazovat svůj názor – 53%

  • právo položit otázku – 42%

  • právo odejít o hodině na záchod – 42%

  • právo pít a jíst o hodině – 42%

  • právo na soukromí – 16%

  • právo na ochranu proti šikaně – 11%

  • právo dostat učebnice – 11%

  • právo na doučování – 11%

  • právo vybrat si vlastní přátelé – 11%

Povinnosti žáka

  • poslouchat učitele – 68%

  • být připraven do školy – 63%

  • přijít včas do školy a na vyučování – 47%

  • slušné chování – 47%

  • plnit domácí úkoly a pracovat o hodinách – 47%

  • učit se – 32%

  • chodit do školy – 21%

  • dodržovat školní řád – 21%

  • nebavit se – 21%

  • mít vždy připravenou žákovskou knížku – 21%

  • mít vypnutý telefon – 11%

  • dělat si zápisky – 11%

Každý si může interpretovat předchozí řádky po svém. U cílů školy se nestalo žádné překvapení, vlastně je překvapivé pouze to, jak málo dětí si chce „hrát“. Při následné diskusi jen málo žáků chtělo nějakou změnu systému školy. Kdyby například neměli fyziku, tak by prostě byli blbci. Jejich slova. U práv už například pro mě překvapení je, protože je vidět, že právo mít názor, diskutovat s učitelem a ptát se ho na otázky není úplně zakořeněné v našem systému. Když jsem minulý víkend potkal loňské žákyně devátého ročníku, dnešní „gymplačky“, tak první, na co si stěžovaly, bylo, že se nemůžou na nic zeptat, aniž by je „profesoři“ nechtěli propálit laserovým zrakem. Otázky a zpochybnění učitele jsou naprosto nežádoucími jevy. Stejně tak někteří učitelé nechtějí dovolit žákům napít se o hodině a pustit je na záchod…U povinností už je pak jen úsměvné, jak žáci své povinnosti znají, ale často se podle toho nechovají.

Čas (r)evoluce

Lze změnit české školství na úrovni základních škol? Jak?

Poslední minimálně tři roky to slýcháváme a čteme v pravidelném intervalu – české školství neslouží tak, jak by mělo; žáci se neučí myslet, ale memorovat; vzdělání nepřipravuje na život v 21.století, protože se vlastně od 19.století ani nezměnilo. Články jsou to pořád stejné, opakují se a jsou vlastně jak filmy Woodyho Allena – vykrádají samy sebe a jsou každý rok více a více povrchní. Nakonec nezbývají v těchto článcích žádná fakta, jen opakované názory někoho cizího.

Souhlasím s kritikou, ale rozhodně teď a tady nebudu kritizovat, protože už to ztratilo smysl. Lidé se vzděláním, zkušenostmi a starostmi o budoucnost (svých dětí) mají jasno a není třeba je přesvědčovat. Nutné je konečně nabídnout (státní) alternativu.

Nový systém musí mít cíle. Pokud možno by jich mělo být co nejméně, aby pozornost nebyla rozdělena na velké množství cílů, které pak není možné naplnit na sto procent. Nejsme naštěstí už součástí východního komunistického bloku, tak proč by systém a cíle měly být centralizovány? Ministerstvo stanoví návrhy, každá škola si vybere tři vlastní cíle. Kritické myšlení? Finanční gramotnost? Příprava na další život? Úspěch žáka? Zdravé sebevědomí? Prezentovat sebe a svou vlastní práci?

Největší problém jakékoliv změny ve školství by se dal prezentovat pod nadpisem “musí se chtít”. Trojice rodiče – učitelé – politici se musí shodnout. Politiky to bude stát peníze, výsledky jsou nejisté, odvaha chybí a volební hlasy na téma školství se získat nedají. Rodiče, kteří situaci ve škole vnímají jako problematickou, dají děti na soukromou školu s “novým” přístupem. Nebo si dokonce založí novou školu se svými přáteli nebo stejně smýšlejícími kolegy. Další malá část se nezajíma o školu a většině je to prostě jedno, hlavně když je klid a slušné známky. A učitelé? Nechci prvoplánově střílet do svých řad (a zad), ale nejsou oni největším problémem? Nemůžu soudit celou zemi a výzkumy snad ani neexistují. Ale fakta jsou taková, že čeští učitelé jsou starší a mladí chybí. A starší učitelé nejsou schopni se přizpůsobit požadavkům žáků a doby. Čest výjimkám, jsou tu, znám je a mám je ve sborovně. Ale chtít po nich, aby našli a zkusili novou metodu? Nepředstavitelné.

Kdy se u těchto tří skupin sejde “ano, chceme změnu?” Vážně se mi zdá, ačkoliv se tomu sám vnitřně divím, že nejvíce průchozí je to u politiků; rodičům je nutné vysvětlit výhody a učitele motivovat. Masivní školení moderních metod, následná aplikace a snad, když učitel s novou metodou zažije úspěch u svých žáků, bude chtít zažít další úspěch. Úspěch u žáků zažene motivační motor mnohem více než peníze navíc. Školení a nové metody ale neznamenají změnu systému…

Na prvním stupni neučím, takže se v něm samozřejmě nevyznám. Ale kritika nezní tak hlasitě, děti si na prvním stupni ještě hrají, smějí se a jsou bez odpoledního vyučování, takže mají čas rozvíjet na kroužcích to, co je baví. Učím dějepis, proto jen poznámka k vlastivědě a našemu jedinečnému systému, kdy se žáci učí některé téma hned třikrát – v průběhu prvního a druhého stupně, poté ještě na střední škole. Proč neučit na prvním stupni například pravěk a část středověku? Na druhém stupni by se navázalo tam, kde žáci skončili a konečně by bylo více prostoru pro moderní dějiny. Pro dějepis by to byl skok o kilometry daleko, ale pro systém jen krůček.

Jednou mě zaujal tweet o tom, jak jeho autorka musí zachraňovat na čtyřku předměty, které jí nebaví a poté už nemá čas se věnovat předmětům, které jí zajímají. Proto “moje” ideální škola by měla mít na prvním místě žáka a stejně jako sportovci nejradši vítězí, i žáci by měli zažívat úspěch. Kde jinde zažít úspěch, než v předmětech, ke kterým mají vztah?

Povinné předměty po celou školní docházku by byly jen tři – český a anglický jazyk, a matematika. A osobně mám k matematice ještě výhrady – možná by mohla být povinná jen do osmého ročníku nebo alespoň devátý ročník rozdělit podle úrovní.

Další předměty by byly povinné jen první rok na druhém stupni. V šesté třídě by tak žák měl po jeden rok předmět s názvem například “Základy fyziky”. Stejně tak chemie. Pouze do náhled do SPV (občanská výchova) – probrat téma jako škola, domov, zdraví, státní symboly apod. Rychlokurz dějepisu – co to vlastně je za předmět, proč se to učíme a pak přůřez historií – jak žili lidé ve všech dobách, jak změnila válka a jak se měnil stát. Jeden rok přírodopisu a jediné téma – člověk. Jeden rok zeměpisu – vývoj Země, složení planety a práce s mapou.

Z “relaxačních” předmětů – výtvarná, hudební a tělesná výchova – bych dal žákům povinnost vybrat si dva předměty. Je zbytečné, aby někdo, kdo nemá zájem o zpěv a neumí to, byl nucen zpívat. Stejně se to nemůže naučit! Buď je pak u špatného učitele ponižován a nucen zpívat nebo u dobrého učitelé jednoduše překáží, případně ruší.

Od sedmého ročníku si žáci volí předměty. Šestý ročník pro ně byl takovou upoutávkou, co od předmětů čekat a už vědí, co je baví více, co méně a co vůbec. Což vnáší do státního školství trochu tržního systému, protože o ně musí bojovat. Jak jinak, než zábavnou výukou? Pořád platí, že mají povinné dva jazyky a matematiku. Z šesti předmětů – přírodopis, zeměpis, fyzika, chemie, dějepis a občanská výchova, si vyberou tři předměty. Povinné předměty zaberou například dvanáct až patnáct hodin týdně. Dobrovolně vybrané předměty tvoří dalších šest hodin týdně a čtyři hodiny týdně zabere volba dvou předmětů z možností výtvarná, hudební a tělesná výchova. Jsme na dvaceti pěti hodinách týdně. To znamená, každý den pět hodin. Luxus, který nám nechává prostor pro nové předměty. Mediální výchova? Ekologie? Politika? Filmový kurz? Tvůrčí psaní? Dějiny umění? Cokoliv si vymyslí učitelé, pokud k tomu samozřejmě mají odborné předpoklady.

Samozřejmě, krátký a jednoduchý text o složité věci. Chápu takovou výtku. Ale pro vysvětlení triviálního “nápadu” si myslím, že je to dostatečné. Zároveň si nemyslím si, že by žáci v tomto systému byli více hloupí, než dnes. Jen by se věnovali tomu, k čemu mají předpoklady. Možná by se zmenšil počet propadlíků, možná by škola získala lepší status, protože by na ní žáci pořád nenadávali. Ano, naučili by se méně z některých předmětů. To ale neznamená, že by byli hloupí. Všichni ale víme, že ono méně je stejně to, co jsme hned zapomněli a co jsme nikdy k životu nepotřebovali. Jen si to konečně musíme přiznat.

Začínající učitel

Po třech letech učení na základní škole se mi zdá, že už jsem nasbíral alespoň nějaké zkušenosti, které můžu shrnout do tématu, v kterém by mělo být především to, co očekávat od prostředí školy pro nováčky. Jaké jsem udělal chyby? Co jsem se naučil? Připravila mě univerzita na vstup do školy?

Existuje kniha – První kroky učitele, která se snaží vysokoškoláky připravit a popisuje, jak se chovat ke kolegům, upozorňuje na rostoucí byrokracii, ale vše je stejně v obecné rovině typu „příprava Vám zabere čas“.

Na pedagogických fakultách se učí spoustu předmětů, ale žádný Vás nepřipraví na první hodinu. Existuje správný způsob, jak se představit a seznámit s žáky? Stále si pamatuji první hodinu a mé „řekněte mi něco o sobě; co máte rádi?“ Stydliví neříkali nic, sebevědomí vzali pozornost na sebe a jedna slečna mi prozradila, že má ráda kluky a poté mi ukázala svůj tampón. Nepoužitý. (Od té doby proto úvodní seznámení probíhá písemně a graficky.)

Následuje tedy několik chyb a následně mé vlastní poučení a napravení chyb, případně tipy pro potencionální učitele.

  1. Chyba – (ne)systém výuky

Přišel jsem a nevěděl, co čekat. Věděl jsem, že můžu udělat křížovku, abych žáky zabavil. Probereme učivo, napíšeme test. Zkoušet nebudu. A jakmile jsem začal učit, sám sebe jsem nudil. Navíc jsem vše odvyprávěl za dvacet minut a nevěděl, co s hodinou dále.

Dnes se moje ideální hodina skládá ze tří částí: práce žáků (ať už samostatná nebo skupinová, většinou jde o získávání informací jakoukoliv formou), moje práce (výklad a zápis) a opakování. Na pořadí nezáleží. Samozřejmě situace nemůže být vždy ideální, a proto mám častou rozdělenou hodinu na dvě části, kdy jedna ze tří jmenovaných částí odpadne.

Důležitá je poté motivace žáků. Pokud každou hodinu žáci něco dělají, musí následovat možnost odměny. Proto mám zavedené „plusy a mínusy“. Makáš, máš plus a za tři plusy jedničku, která je na stejné úrovni jako známka z testu. Rekord je zatím 29 plusů jedné žákyně za pololetí. Naopak nemakáš, máš mínus a za tři mínusy máš pětku. Pokud uděláš chyby, nevadí, za to mínus není.

Po třech letech už nikdo neprotestuje, když jednou za pololetí píšeme celou hodinu zápis. Nikdo neprotestuje, protože vědí, že příště nebudeme psát nic, bude nějaké cvičení.

A do třetice do systému patří pochopitelně rušení žáků a co s takovým nežádoucím chováním. Postupem času jsem i do tohoto oboru zavedl podobný systém jako plusy a mínusy. Žák ruší, napíšu ho na tabuli a dám k jménu čárku. Za tři čárky je poznámka. Pokud žák už poznámku má v probíhajícím pololetí, je zkoušen. Vyhneme se tak syndromu hysterických učitelek, které mají nepořádek v hodině, celou hodinu je ruší Jarda, a když pak v poslední minutě začne rušit Honza, paní učitelka už to nevydrží a dá poznámku Honzovi.

Nic z předchozího pochopitelně nejde „založit“ v půlce měsíce, ale nutné je začít hned od startu školního roku. A držet se toho.

  1. Chyba – domácí (ne)organizace a připravování na výuku

Jeden z mých nejhorších okamžiků byl, když jsem zjistil na začátku druhého roku, že nemám připravený žádný zápis pro žáky. Dodnes nechápu, jak jsem vlastně učil začátek mého prvního školního roku. Podle čeho? Mám na papíře body typu „Zeptat se na…“, „Udělat to…“, ale žádné zápisy. Vše jsem musel dělat znovu. Proto moje rada zní vše skladovat, zapisovat. První dva roky jsem zapisoval i téma každé hodiny – nyní mám přehled a porovnání, jakým tempem jedu a kolik mi zbývá učiva do konce roku.

Další velké téma – přípravy na výuku. Každý to má jinak, ale pro mě jsou přípravy nejdůležitější. Improvizovaná hodina může být kvalitní jedna náhodná, ale není možné to opakovat pořád dokola. Hodinu mám připravenou z domova a do práce pak už chodím jen odpočívat. Přípravy do noci nebyly v prvních dvou letech výjimkou, ale dnes už to není nutné. Najel jsem postupně na systém, kdy si všechno připravím o víkendu, případně větší nové téma nebo projekt připravuji o prázdninách. V týdnu pak mám větší klid, nakonec i přípravy o víkendu jsou bez tlaku. Výsledkem je celkově nižší hladina stresu. A není se čeho děsit, třetí rok se víkendové přípravy zmenšily na dvě až tři hodiny v sobotu a pár maličkostí, dodělávek a předělávek, v neděli.

Důležité je mít všechno, ať už papíry nebo dokumenty v počítači, srovnané do kategorií a témat. Mít připravený „katalog“ metod obecně, ale i už připravená cvičení, která jsou osvědčená. V učebnicích mám nalepené papírky, kde si sám sobě připomínám, jaká cvičení mám připravená z minulých let nebo jaká videa mám pustit.

  1. Chyba – (ne)mít odvahu

Zkoušet neustále nové věci a podstupovat riziko, o tom by měla být dnešní výuka. Zároveň je nutné mít trpělivost. Pamatuji si frustraci a imaginární hledání práce skladníka, když první cvičení a projekty nevycházely. V některých případech nebyly uspokojivé výsledky, v dalších jsme ani nezačali, protože žáci protestovali; nechápali, co po nich chci. I ty uskutečněné žáci zneužívali a měli moc volnosti, proto je důležité mít jasné instrukce a pravidla. Klíčové je vysvětlení, co budeme dělat a především proč to budeme dělat. Nutností je i motivace – ať už známky, výstava vlastních výsledků nebo například exkurze. Časem přijde pochopení a snad i ochota.

Vyhledávání nových věcí, cvičení, experimentů a projektů není s internetem problém. Zvlášť, pokud můžeme vyhledávat i v cizím jazyce.

Po třech letech ale vím, že budu muset obnovit můj repertoár cvičení a her, protože i sebevíc zábavná cvičení se časem stávají ohraná.

  1. Chyba – (ne)odpočinek

Přijít ve čtyři hodiny z práce a jít rovnou dělat přípravy na další den – chyba blázna. Přesto jsem jí první rok opakoval každý všední den. Dnes si v klidu pustím hudbu, přečtu časopis, jdu na trénink – jednoduše minimálně hodinu dělám cokoliv mimo školu. Ochrana před syndromem vyhoření. Důležité je mít vlastní zábavu. Klidně se i vyspat. Jsou totiž dvě cesty – čtyři hodiny se unaven trápit s jedním cvičením na další den, nebo si na dvě hodiny lehnout, cvičení udělat za hodinu a hodina zbyde k dobru. Lehnout si můžu s klidným svědomím, protože si věřím, že ve zbytku času úkoly zvládnu. A taky mám přípravy z víkendu. Každý má svou cestu, jak být efektivní, odpočinutý a spokojený.

  1. Chování k žákům

Možná nejsložitější problém. Ze všech rohů je slyšet „Autorita“, „Musíš mít respekt“, „Usmívej se až po Velikonocích“. A pak hlavních motto: „Vždy můžeš ubrat. Polevit. Ale na začátku musíš být zlo.“ Za zmínku stojí pak učitelé a jejich slavná věta: „Nejsem tu proto, aby mě měli děti rádi.“

Jakoby ani neexistoval jiný učitel, než autoritativní. Když jsem přišel do práce, měla mi pomáhat paní, která už přesluhovala a jejíž typickým znakem byla autorita vnucená. Děti nic nenaučila, ale měla v hodinách klid. I ti největší spratci se báli, že jim spadne tužka a paní učitelka zavolá sociálku. To byl její způsob řešení problémů. Co si děti odnesou do života? Je třeba poslouchati diktátora?

Ale vyzkoušel jsem to. Vybral jsem si třídu s tím, že na ní budu přísný. Víc než obvykle. Vydrželo mi to přesně dvacet minut. Můj největší problém je, že před dveřmi nedokážu skrýt úsměv a hrát si na „přísňáka“. Nejsem takový a proto bych to musel hrát. Ale zkuste to každý den, každou hodinu a každou minutu. Nejsem autoritativní a osobnost nezměním. Proto jsem musel volit jinou strategii.

Musel jsem jít jinou cestu. Alespoň to nás na univerzitě naučili. Kritici to nazvou „hra na kamaráda“. V pedagogických knihách o moderní výuce to ale popíšou jako způsob získání důvěry. Cílem je získat si pro sebe jádro třídy – jeden člověk, dvojice, maximálně čtyřka zlobivých. Jakmile učitel pochytí do sítě důvěry jádro, začne efekt sněhové koule a k jádru se přidají další žáci, kteří dají na přirozenou autoritu vůdců třídy, kteří jsou už ale se mnou. Slabí pochopitelně poslechnout taky. Pak už to vypadá tak, že jádro uklidňuje zbytek třídy, pokud jsou moc hluční a já to dělat nemusím.

Otázkou jsou výsledky. Autoritativní učitel fungoval dříve a na vesnici, kdy potkal matku za plotem zahrady a otce v hospodě. Jak otec, tak i matka, poděkovali za facku, který učitel dal jejich dítku předchozí den. Dnes pro něj není ve třídě místo (nejen kvůli inspekci). Děti pod jeho vedením ztrácí zájem o školu a předmět. Nic se nenaučí, protože nemají vztah k učiteli a tím pádem ani k jeho předmětu. A co chce nejvíc autoritativní učitel? Klid, a aby ho ostatní poslouchali. Dostane to? Podle mých omezených zkušeností ne. Vždy dostane přesný opak – vypukne vzpoura, protože děti už tu nenávist nevydrží a musí vybouchnout.

Výsledky „důvěry“ tu budu těžko prezentovat, když takovým stylem učím já a každý mi může vytknout neobjektivitu. Ale moje třída je bezproblémová a ostatními učiteli je chválená. V paralelních třídách proti autoritativním učitelům jsou lepší i výsledky. A o čím starší ročník se jedná, tím jsou výsledky lepší. Zatímco ve vedlejší třídě v osmém ročníku vypuká vzpoura proti autoritativnímu učiteli a v devítce už „pro něj“ všichni odmítají pracovat, my jedeme v pohodové atmosféře, půl třídy samé jedničky a můžeme dělat projekty, kde se výuka propojí se skutečným světem.

Co jsem zatím vysledoval, autoritativní učitel má i omezené metody. Jede jen výklad, zkoušení, čtení textu a celé znovu. Těžko udělá projekt a nechá děti pracovat ve skupině, protože by ve třídě nebylo absolutní ticho. Chceme absolutní ticho ve třídě? Chceme atmosfétu strachu? Chceme vůbec ve třídě autoritativního učitele?