Finanční gramotnost

Kdy jindy už má být škola praktická, než při výuce ekonomie? V deváté třídě už žáci chápou, že výuka tzv. finanční gramotnosti pro ně má smysl a proto je i jejich motivace vyšší. Jde jen o to, zájem žáků nezabít nevhodnou teorií ve velkém měřítku, protože téma nabízí velké množství aktivit.

Finanční gramotnost pro mě neznamená nutně čísla a počítání, ale to, že žáci budou rozumět ekonomickému světu kolem nás. To znamená, jak fungují banky, co je potřeba k podnikání, proč čokoláda za 19 korun asi nebude skutečná čokoláda…

Všechny následující postupy byly použity na základní škole v 9.ročníku. V té době mají žáci za sebou výuku jen lehkých příbuzných témat, jako je například v šestém ročník domácí rozpočet a v sedmém ročníku majetek a vlastnictví.

Hra na obchod

Téma: Úvod do ekonomie

Hra, kterou žáci chtějí hrát i další hodinu a po pěti měsících ekonomie se stále ptají, jestli si jí nemůžeme zahrát opakovaně. Zároveň cvičení, které používám na „zaháčkování“ žáků, abych je naladil a namotivoval, že výuka nebude nudná a teoretická. Pravděpodobně nejoblíbenější cvičení u žáků, s kterým jsem kdy přišel do hodiny.

Veškerý kredit jde za Ch.Aidem a autory knihy Cvičení a hry pro globální výchovu 2, kteří jeho metodu zveřejnili (strana 167).

Postup:

  1. Pro jistotu říct žákům, že si mají přinést nůžky, pravítko, kružítko. Učitelův úkol je připravit bankovky – stačí malé papírky s čísly na nich.

  2. V soutěžní hodině na tabuli nakreslit naše „produkty“ a jejich ceny (lepší je připravit si tento a následující bod o přestávce):

  • čtverec (10×10 centimetrů) za 10 „korun“

  • obdélník (10×15) za 20 korun

  • kruh (12,5) za 50 korun

  • trojúhelník (15) za 30 korun

  • vajíčko“ (12,5×17) za 100 korun

  1. Opět na tabuli, viditelně pro žáky, ceny zdrojů:

  • list papíru za 5 korun

  • nůžky za 15 korun

  • pravítko za 25 korun

  • kružítko za 50 korun

  1. Žákům vysvětlit, že budeme hrát hru. Jejich cílem je být nejbohatší. Úkolem je vyrábět produkty znázorněné na tabuli. Učitel je bankéř, který rozhoduje o všem – o cenách, o zdrojích; je to on(a), komu žáci prodávají své produkty a kdo rozhoduje, jestli produkty stojí za to (není povinností bankéře každá výrobek přijmout, pokud nemá dostatečnou kvalitu – všechno měřím a za špatné rozměry dávám žákům jen část z ceny). Žáky vždy upozorním, že budou zklamaní, frustrovaní, ale musí myslet kreativně, „out of the box“, jemně naznačím, že jsem neřekl žádná pravidla…Jen samozřejmě počítám s tím, že mi nebudou krást peníze z banky a zdroje ze stolu (což se mimochodem letos poprvé stalo…).

  2. Teď to speciální a hlavní vysvětlení. Žáci jsou ve skupinách po čtyřech a bankéř jim rozděluje zdroje pro začátek hry. (To znamená, že pomůcky, které si přinesli, odevzdají bankéři nebo dají na prázdný stůl poblíž, aby si později kupovali své vlastní věci.) Rozdělení je možné například následujícím způsobem:

  • Stůl číslo 1 má jen 2 papíry a 5 korun

  • Stůl číslo 2 má 4 papíry, nůžky a 10 korun

  • Stůl číslo 3 má všechny zdroje a dost peněz

  • Stůl číslo 4 má 2 nůžky, 2 kružítka, 2 pravítka, 80 korun, ale žádný papír

(Další hodinu je pochopitelně nutná reflexe a vysvětlení, které je jednoduché – první stůl je ve skutečnosti například Somálsko, nemá ani přírodní zdroje (papír ve hře), tak ani infrastrukturu a průmysl (nůžky, pravítko, kružítko). Stůl číslo 3 je USA – přírodní zdroje, průmysl i peníze, vše připraveno. Zvláštní jsou pak některé moderní státy – peníze a průmysl je, ale nejsou přírodní zdroje. Do této kategorie by mohla pravděpodobně zapadnout i ČR.)

  1. Hru hrajeme až do zazvonění. Ideální by byla dvouhodinovka. Důležitou rolí se během hry stává postava bankéře – musí reagovat. Podmínky hry se neustále mění, vše je nutné hlásit. Například žáci dělají jen čtverce, trh je plný a cena musí jít dolů. Některý stůl může objevit nové „ložisko“ papíru. Některý stůl napadne vzít si půjčku (což se mi ale ještě nestalo; jedna skupina mi ale nabídla reklamu pro mou banku po celém jejich státě a další skupina mi nabídka recyklovaný odpad – papír). Ve „Francii“ může proběhnout stávka, tak stačí sebrat na pět minut nůžky! Výborné a moje oblíbená úprava hry je vložit do hry lepící papírky, který zvýší hodnotu papíru, na kterém je nalepen. Takový lepící papírek dám vždy nejchudší skupině, které už ale neřeknu, jakou má papírek funkci. Informaci ale dostane jeden z bohatších států (Velká Británie v 19.století tímto způsobem vytěžila africké státy, „papírkem“ byla ale měď a další kovy).

  2. Další hodiny následující výsledky a reflexe.

Na první pohled možná složitá hra, žáci se ale rychle orientují a zatím u každé třídy byla hra velmi oblíbená. Důležité je dbát na to, komu přidělit roli chudého státu. Dávám ji pravidelně inteligentním (neznamená nutně „jedničkářům“, takové škatulky nepoužívám) žákům, pro které je to výzva a normální hra by je nudila. Až na jeden případ pokaždé vyhrál právě nejchudší stát a v onom jednom případě slečny strávily většinu času stěžováním si na chudobu. Poté jim vadilo, že kluci si nepřinesli pomůcky a „kupují“ si jejich. Skončily druhé.

11.září 2001

Téma: Úvod do ekonomie

Maličkost, ve které chci ukázat praktickou stránky ekonomie a tím i praktickou výuku. A také maličkost, ve které spojím dějepis, ekonomii a pro žáky náročné myšlení. Stačí pustit video z daného dne na stream.cz v pořadu Slavné dny a po videu žákům zadat úkol – sepsat, jaké to podle nich mělo ekonomické důsledky. Stačí 5-10 minut a příští hodinu promluvit o výsledcích.

Podobné úkoly lze dělat častěji s různými tématy – každá válka, kolonizace a dekolonizace, ale například i současné problémy. Za prvé jsou žáci nuceni přemýšlet v souvislostech a za druhé získávají tolik nutný všeobecný přehled.

Založ si bar

Téma: Konkurence

Jednoduché cvičení pro dvojici žáků na 15 minut. Úkolem je si vymyslet základ podniku – restaurace či baru. Je na učiteli, jestli místem pro podnik určí město, ve kterém škola je, nebo do nejbližšího velkého města.

Nyní není účelem řešit peníze, jen připomínám, aby žáci zůstali v realitě. To znamená, drahé luxusní obklady ano, ale koncert světové kapely každou sobotu těžko. Cvičení dávám předtím, než konkurenci začneme probírat.

Teprve po odevzdání papíru s podnikem a domácím vyhodnocení jim řeknu, ať si představí, že všechny jejich podniky jsou v jedné ulici. Následuje představení podniků a případně doplňující otázky.

Žáci by poté měli říct, co je konkurence a jak konkurenci porazit. Jak vybočit a být speciální. Potom je úkol učitele vyhodnotit, kdo by měl šanci na úspěch a v ulici našich podniků přežil.

Apple Cup

Téma: Konkurence

Další žáky extrémně oblíbená hra a těžce návyková záležitost, která má pro ně jednu výhodu – hraje se online, na počítači. Také další hra, kterou žáci chtějí hrát opakované a někteří ji i hráli doma.

Hru je nutné nejdříve nainstalovat (stačí na jeden počítač) a vyzkoušet si zapnutí a fungování – není to ale žádný problém i díky faktu, že hra je česká.

Ve hře se žáci rozdělí na farmáře a dodavatele do supermarketů. Hraje se v přímém přenosu, všichni soutěží a je to samozřejmě napínavé. První skupina farmářů má své náklady a potřebuje prodat jablka s co nejvyšším ziskem – žáci vidí náklady na obrazovce a nabízí jablka k prodeji na online trhu. Druhá skupina si tak vybírá z jejich nabídky za farmáři určenou cenu a opět za předem určenou cenu prodává do supermarketů. Každé kolo se mění náklady a výkupní cena supermarketů. Učitel je organizátor a kola začíná a končí on. Může také určit, jaké kolo chce – může opakovat předchozí, může dát náhodně, kdy farmáře může postihnout například špatná úroda. Důležité je v půlce hodiny prohodit role, aby se z farmářů stali také ziskuchtiví dodavatelé.

Po mých předchozích zkušenostech je podstatné žákům vysvětlit, aby si při registraci dali jméno a heslo, které si zapamatují – při výměně rolí se totiž budou muset znovu přihlásit.

Hru lze najít zde:

http://cse.cz/hranatrh/?path=hranatrh

Nákup auta

Téma: Obchod

Krátké a praktické cvičení, při kterém dvojice vybírá „správné“ auto, pochopitelně pouze na papíře. Žáci si samozřejmě musí představit, že jim je 18 a více (učitel by měl stanovit pro všechny stejný věk, jinak budou děti zmateni). Jejich úkol je najít finančně výhodnější auto – je rozumné si koupit nové auto nebo starší auto? Určitě někteří žáci budou řešit úkol logicky, to je v pořádku, argumenty beru taky. Ale cílem cvičení je vypočítat výhodnost nákupu auta a tím pádem rozhoduje především to, k čemu přesně auto žáci potřebují.

Parametry:

Nové auto

Starší auto

Spotřeba na 100 kilometrů

6 litrů

15 litrů

Ujeté kilometry za měsíc

800

800

Cena benzínu (litr)

35

35

Cena automobilu

290 000

40 000

V tabulce je vše, co žáci potřebují. Správným řešením je vypočítat roční výdaje (nákup + provoz), pokračovat s počítáním útraty rok za rok. Žáci by pak měli přijít na to, že prvních tuším 7-8 let je výhodnější starší auto, ale od 8-9 je výhodnější nové auto. Logickým vyústěním je tedy vážně otázka „Na co auto potřebují?“. Pokud ho mají na dojíždění 20 kilometrů do práce a zpět a za 5 let si chtějí koupit další auto, protože budou mít rodinu, nemá smysl kupovat si hned po škole nový a drahý typ automobilu a tím se (pravděpodobně) zadlužit. Ale závěry jsou samozřejmě na každém učiteli.

Pro lepší představivost je lepší najít si na internetu dva obrázky – starší typ „škodovky“ a jeden z nových typů.

Podobné cvičení lze samozřejmě udělat na další životní rozhodnutí – například nákup versus pronájem bytu.

Cvičení je ukradeno z příručky ukázek dobrých praxí na středních školách.

Obchodování na burze

Téma: Akcie, banky, podnikání….

Složitější na organizaci, ale žáci tím byli překvapeni. V dobrém slova smyslu. I jeden tatínek za mnou po vyřazení devítek ze základní školy přišel a bavil se mnou o tom, jak s dcerou řešili, jaké akcie koupit.

Princip je samozřejmě jednoduchý – žáci dostanou fiktivní milión korun a investují do akcií. Hru jsem omezil jen na pražskou burzu a pouze akcie. Počet podniků na pražské burze se totiž pohybuje jen kolem 20. Hra v mém případě trvala přesně měsíc.

První problém, který učitel musí řešit je, kdy a jak investovat. Budou žáci nakupovat a prodávat každou hodinu? Co když má někdo dvouhodinovku? Co když má někdo hodinu v úterý a hned ve středu? S žáky jsme to vyřešili tak, že všichni poprvé investovali přímo v hodině, kdy jsme s hrou začínali (kde jsem ji zároveň ukázal postup, jak se na stránku s akciemi dostat a řekl něco o firmách na burze). Dále v průběhu měsíce už žáci investovali každý podle sebe – to znamená, že někdo mi psal emaily každý den; jiný žák chodil do sborovny s papírkem; jedna žákyně vydělala hned první den a už nikdy neobchodovala („kdo bude v plusu, dostane jedničku…“); a jiní investovali jen o první hodině a pak na hru zapomněli…

Druhý problém je opět organizační. Jde o to, jak udělat systém, v kterém bude lehké se pro učitele pohybovat a zapisovat výdělky žáků, jejich koupě a prodeje, zbytkové peníze atd. Tabulku je jednoduché vyrobit, ale co do ní dát?

Minulý rok jsem tam měl:

  • datum, název (firmy)

  • počet (akcií)

  • vstup (za kolik koupili)

  • výstup (za kolik prodali)

  • profit (kolik na dané akcii vydělali/prodělali)

  • a vím, že letos tam budu muset přidat něco jako „zbytek“ (žáci neinvestují vše a pokud obchodují každý den, tak je pak zmatek v tom, kolik jim zbývá neinvestovaných peněz a kolik vlastně mají na „účtu“)

Může se to zdát jako hodně zbytečné práce, pokud žáci píší učiteli email večer, ať jim koupí tu a tu akcii. Ale v minulém roce polovina žáků nakoupila jen v úvodní hodině (to si zapsali sami). Další pak psali v průběhu měsíci jen jednou či dvakrát; jen například 5-8 žáků psalo pravidelně. Navíc učitel nemusí hned zapisovat změny – stačí se domluvit s žáky, že do emailu napíši kolik je momentální cena akcií v době nákupu či prodeje; na internetu pražské burzy jsou samozřejmě ceny z minulých dní, proto stačí zapisovat do organizačního papíru například jednou za týden. Hra je to velmi dobrá a určitě si jí vyzkouším s žáky znovu.

Vlastní podnik

Téma: Podnikání

Vlastní firmu zakládají snad na každé škole v hodinách ekonomie. Jinak to nejde. Projektu věnuji 4 hodiny a část hodiny před zahájením projektu. 2 hodiny tráví žáci na počítačích tvorbou prezentace svého nápadu a 2 hodiny se projekt prezentuje (pokud je ve třídě obvyklý počet žáků – nad 20). Hodinu před začátkem tvorby prezentace věnuji projektu například 20 minut – vysvětlím, o co půjde, co po žácích budu chtít a dám jim pár minut na brainstorming, aby příští hodinu na počítačích už přesně věděli, v jakém oboru budou podnikat.

Žáci pracují v malých skupinách – nejlepší jsou dva nebo tři žáci. Nepovolím větší skupinu, než čtyři žáci (a i čtyři žáci se mi zdá moc a povolil jsem to jednou, když projekt byl skutečně obsáhlý). Výsledkem může být třeba 10 skupin, proto je potřeba na prezentaci 2 hodiny.

Každá skupina musí splnit následující požadavky:

  • Jméno firmy

  • Obor podnikání

  • Výroba

    • (pokud prodává skupina pečivo, budou mít i pekárnu nebo jen prodávat?; pokud podnikají žačky v módě, jaké látky použijí?; pokud si kluci založí hernu, jaké počítače a hry použijí? Atd.)

  • Klientela

    • (na koho cílí?Proč?)

  • Konkurence

    • (nutnost zjistit skutečnou konkurenci v okolí a vysvětlit, v čem bude projekt žáků „lepší“ nebo jiný)

  • Financování

    • (najít skutečný úvěr, případně hypotéku, na internetu od české banky a sepsat podmínky – dnes velmi jednoduché, každá banka má na internetu online výpočty svých podmínek na úvěry)

  • Lokalita

    • (kde budou podnikat? Opět žáci hledají skutečně nabídky na internetu a přemýšlí, které místo bude lepší a finančně výhodnější)

  • SWOT analýza

    • (nutné předem vysvětlit a vyzkoušet, v našem případě jednoduché, protože SWOT analýzu používám jako metodu výuky například i v dějepise – žáci tvoří SWOT analýzu komunismu například)

  • Powerpointová prezentace

    • (bez slušné prezentace úspěchu nedosáhnou; žáci chodí na svou prezentaci i patřičně oblečení – slečny od bio potravin přišly v montérkách, bylo i kvádro například…)

Banány, čokoláda, kalhoty…

Téma: Globalizace, Fair Trade

Název odpovídá tomu, čemu se bude cvičení věnovat. Holky můžou řešit kalhoty, kluci fotbalové míče, ale čokoláda nebo banán nikdy nezklamou.

Cílem cvičení je ukázat na jasném příkladu, co je globalizace v praxi, jak funguje a jaké má důsledky. Práce probíhá ve skupinách.

Postup:

  1. Jednoduché otázky – „kolik stojí kilo banánů? Kolik stojí jeden banán?“

  2. Žáci se zamyslí nad tím, co vše částka za jeden banán musí pokrýt a mezi koho je částka rozdělena. Výsledky ve skupině zapíší. Učitel na tabuli napíše realitu.

  3. Žáci mají na tabuli 7 částí, mezi které je částka rozdělena. Jejich úkolem je nyní rozdělit banán na 7 částí podle toho, kolik si myslí, že činí podíly jednotlivých částí (ať už v procentech nebo přímo částku). Učitel dá žákům čas a poté napíše na tabuli realitu.

  4. Porovnání žákovských variant a reality.

  5. Vysvětlení, co je fair trade.

Řešení:

Cena jednoho banánu je zhruba 5 korun (150 gramů).

Oněch 7 částí a jejich podíly, mezi které je cena jednoho banánu rozdělena, jsou: plantáž (1,36%), vlastník plantáže (9,60%), vývoz (22%), distributor (15,4%), obchod (29,4%), clo (13,2%), DPH (9%).

Cvičení je převzato ze stránek www.nazemi.cz a www.varianty.cz , kde se nachází mnoho podobných cvičení. Případně tam najdete i podrobné vysvětlení, co je fair trade a globalizace a jaké jsou globální problémy.

Další cvičení a hry mám připravené, jen je musím vyzkoušet. O nich budu zase další text v budoucnosti.

Motivace a Kreativita. Kreativita, Internet a Porno.

Otrávené obličeje dětí. Přesně to, co nemám rád. Nutím se odpovědět na otázku, jestli jsem to já, kdo jim dal na obličeje takový výraz. Je poslední hodina, tři hodiny odpoledne. Chvíli se zasmějí, pak jdou zase do své klasické polohy otrávenosti. Holky z devátých tříd. Co to po nich chci, nějaký Stalin, kdo to sakra byl? Mají přece Facebook a Instagram, k čemu komunismus a milióny mrtvých? To už se stalo. Podstatné je, aby jim někdo dal „like“ na fotku. „Jak to jen naaranžovat? Už to mám. Hned jak skončí ta otrava, tak se o přestávce vyfotím.“

Další hodina, další den. Osmáci. Máme probranou Marii Terezii. Vysvětlím, co po nich chci. Básničku. O Marii Terezii, kde bude v rýmech částečně historie, zbytek si mohou vymýšlet a dělat vtípky. Jen ať jsou kreativní. Na projektoru mají návod, šablonu, kdyby je nic nenapadalo. Ale nastane naprostý zásek, někteří jen deset minut přemýšlejí a koukají do zdi. Nejvíce jedničkáři, kteří při testu papouškují moje zápisky z prezentace.

Sedmá třída. „Pane učiteli, Honza kouká na internetu na porno!“

Šestá třída. Vyhledávání na internetu. Úkol: „Zařaď na časovou osu období, kdy žil Homo Habilis.“ „Pane učiteli, já to nemůžu najít!“ „Pane učiteli, tady není žádná časová osa!“.

Za pár generací budou děti chodit do pedagogicko-psychologické poradny a po návratu do školy si budeme na papíře číst diagnózu: digitální demence. Internet nám měl dát svobodu, ale často nás jen omezuje a slouží spíše k našemu sledování. Internet nám měl dát informace, ale dal prostor tolika informacím, že není možné si vybrat a je komplikované, najít skutečné hodnotné informace. Internet nám měl dát vzdělání, ale šíří jen povrchnost a nevzdělanost. Internet měl lidi socializovat, ale dnes je internet plný asociálů uzavřených ve své bublině.

Kam v tom zapadá učitel? Mám dát do testu otázku „Jak by si naaranžovala fotku Stalina, aby měl na Instagramu co nejvíce „likes“?

Je pátek, jdu dělat přípravy na další týden. Znovu stejné, jako minulý týden. Kreativita se musí probudit a vyhledávání informací, nejen pornografie a přihlášení na facebook, se musí naučit. Snad budu přes víkend zacházet s internetem tak, že najdu něco zajímavého pro děti. Povím to během hodiny a třeba místo „porno“ zadají šesťáci do internetového vyhledávače „atentát na Heydricha“.

Hra na rozhodování – Rudolf II.

Po prvních dvou letech ve školství, kdy jsem se hledal, jsem měl relativně kvalitní a zároveň pohodový třetí rok. Přesto nebo právě proto jsem cítil, že potřebuji najít nové metody, trochu oživit zásobník, abych neusnul a neopakoval se s pár osvědčenými zábavnými metodami. Jedna z nalezených metod se jmenoval „Decision game“.

Její vysvětlení zní vlastně dost jednoduše – žáci hrají za slavnou osobnost a v určitých okamžicích vstupují do předem připraveného scénáře, tedy do života oné osobnosti, a určují další životní rozhodnutí. Každé rozhodnutí má své důsledky.

Nejjednodušší variantou se mi zdálo, že připravím možnosti, o kterých budou žáci ve třídě hlasovat. Hra ale nabírá na vážnosti a z pohledu učitele na užitečnosti, pokud se žáci začínají navzájem přesvědčovat, že jejich možnost bude „ta lepší“.

Hru jsem připravil při první možnosti – zvolil jsem osmý ročník a slavnou českou historickou postavu, Rudolfa II. A to je i konkrétní příklad, který Vám představím.

Měl bych zmínit, že hra není pro dějepisné puntičkáře. Má jít především o zábavu a o logické uvažování v rovině příčina – důsledek. V rámci dějepisu na konkrétním příkladu Rudolfa II. si žáci mají uvědomit „maličkosti“ – byli jsme součástí mezinárodního soustátí, souboj protestantů versus katolíků atd.

(V elektronické podobě je trochu problém, jak samotný průběh hry sepsat a znázornit, aby to bylo srozumitelné a přehledné v průběhu hraní. Originál byl psaný rukou na papíře. V této verzi jsou proto použité některé symboly, které odkazují na místo, kam máte „jet“ pro další hraní – cílové místo má symbol zbarvený do červena. Pro správnou úroveň hraní sledujte odsazení řádků a barvu.)

Kurzívou jsou části, které učitel čte pro děti jako reakce na jejich akci, na jejich rozhodnutí. Tučně jsou možnosti, které učitel dává žákům na výběr. Mezi těmito možnostmi jsou pro lepší přehlednost rovnou sepsané reakce učitele, které je samozřejmě nutné přeskočit při hraní. Teprve pokud jsou zvolené, učitel je čte. Chvílemi bude samozřejmě nutná improvizace…

Začátek hry:

V Čechách, Rakousku a Uhrách vládne tvůj rod, Habsburkové. Tvůj děda, Ferdinand, si poradil s proradnými Čechy, protestanty, a porazil jejich povstání. Tvůj otec ale nebyl jako děda, chtěl klid a s českými nekatolíky se dohodl na míru – rovnosti náboženství. Smlouvu, nazývanou, Česká konfese, ale nestihl podepsat. Umírá…

První rozhodnutí.

Jaké si zvolíš hlavní město?

a) Praha

b) Vídeň

c) Pešť

A) PRAHA

Češi tě milují. Konečně mají naději na splnění svých snů.

Z Prahy chceš udělat hlavní město Evropy. Jak toho dosáhneš?

  1. zaútočím na vedlejší země

          Jak seženeš peníze? ×××

  1. postavím velkolepé památky v Praze

          Jak seženeš peníze? ×××

  1. pozvu do Prahy vědce, umělce, papeže

          Jak toho dosáhneš?

          a) zaplatím jim ze státní kasy

          b) budu doufat, že přijdou a spoléhat na své jméno, jsem přece císař

            Někteří přicházejí. Úroveň Prahy se zvyšuje, ale rozhodně není hlavním městem Evropy.

            Cíl nesplněn.

          c) zaplatím jim z kasy Habsburků, osvobodím je od daní

           Umělci z Evropy se ženou do Prahy. Je jich moc. Od celebrit jako Kepler nebo Brahe, až po podivné existence hledající nesmrtelnost. Blázni! Pořád ale musíš platit. Praha vzkvétá, ale tvoje soukromá pokladna je prázdná a život v luxusu ohrožen. Co uděláš? Co peníze? Tvůj základní život je zajištěn ze státních peněz, kde zatím peníze zbývají. Chceš ale mít něco své pokladně?

                      Chci penízeJak seženeš peníze? ×××

                     Nepotřebuji penízeV zemi je klid, Praha i její občané bohatnou.

B) VÍDEŇ.

V pořádku. Tradiční město Habsburků. Ale trochu nebezpečné, blízko se nachází turecké nebezpečí.

(Jít na €€€, ale číst verzi bez uherské šlechty.)

C) PEŠŤ

Divoká uherská šlechta se spojila s tvým tureckým nepřítelem a blíží se útok. Co uděláš? €€€

a) uteču a zvolím si jiné hlavní město ZPĚT NA „PRVNÍ ROZHODNUTÍ“

b) budu bojovat

      Jak seženeš peníze? ×××

      a) zvýším daně

       V Čechách vypukla vzpoura proti tvému rozhodnutí. Co uděláš?

               a) pošlu armádu, viníky potrestám, hlavní osoby popraví

               Úspěch. Ale Češi tě nesnášejí, odmítají tvou autoritu. Po čase musí přijít další vzpoura.

               b) pojedu do Prahy, uklidnit situaci, jednat o kompromisu

               Češi chtějí potvrdit Českou konfesi za tolerování zvýšení daní po dobu války

                                                 ANO NE

             c) nechám situaci, ať se vyřeší sama.

             Ztratil jsi Čechy, stavy si zvolily nového krále. Na znovuzískání nemáš peníze.

       b) donutím Čechy (a Rakušany) mi pomoc pod výhružkami násilí

       Šlechta s pomocí tvého bratra tě otrávila, byl si nebezpečím pro svou vlastní zemi. KONEC HRY!

       c) poprosím Čechy a Rakušany o pomoc

       Odmítnutí. ZPĚT NA STEJNOU OTÁZKU, BEZ MOŽNOSTI „C“

c) pokusím se jednat

Uhry chtějí samostatnost. Zůstanou uvnitř tvého soustátí, budeš stále císařem, ale nebudeš mít žádnou moc, protože Uhry budou míst vlastní parlament. Oficiálně tedy budou Uhry patřit pod tebe, fakticky budeš ale jen „pán na obrázku“.

                  ANO NE

             ANO – Výborně. Uhry jsou oddáni tvé věci a připraveni na válku. Za svůj stát jsou ochotni položit život. ×××

             NE – Nevycvičení obyvatelé Uher se připravují po boku Turků na největší bitvu historie. 400 000 vojáků se žene na tvou říši. ×××

Druhé rozhodnutí.

Zatím nemáš manželku, ani syna, kterého potřebuješ jako dědice trůnu. Je ti 40 let. Co uděláš?

a) Cože? Směšná otázka. Budu si dál užívat život.

      Jsi přítěží. Neplníš své povinnosti. Bratr tě zbavuje trůnu. KONEC HRY!

b) Zkusím najít nějaké povolné děvče, služebnou, abych získal potomka

Umíráš na syfilis! KONEC HRY!

c) najdu si ženu z velkého a slavného rodu

            První ženou na výběr je Marie Medicejská, která vládne ve Francii za svého syna; je katolička a podporuje Habsburky. Je jí 20 let.

           Češi novou ženu nemají rádi. Tvoje obliba klesá. Marie, tvoje žena ztrácí moc, vlastní syn ji vyhnal a už jí nechce vidět. Stále ale mladá žena ti dává potomka.

           Druhou možností je Alžběta I., anglická královna, protestantka. Je jí 40 let.

           Češi tě milují! Protestantská královna! Češi neměli nikdy radši svého panovníka. Rodina tě ale nemůže ani vidět – jsi katolík! Jak jsi to mohl udělat? Ovšem panovníka, dědice, se nedočkáš a královna umírá.

Poslední rozhodnutí

Stárneš. Tvůj zdravotní stav se horší. Jak se zachováš? Tvůj bratr by rád začal vládnout.

a) jsem císař, nevzdám se bez boje. Budu dál vládnout

Tvůj mladší bratr chce vládnout. Má podporu stavů v Rakousku, Uhersku a na Moravě! Češi ti nabízí podporu, pokud oficiálně povolíš náboženskou svobodu. Bereš?

                               ANO NE

       NE – Češi vyjednávají s tvým bratrem, ztrácíš další území a už nemáš žádnou moc.

       ANO – Máš Čechy, bratr Matyáš Rakousko, Uhersko a Moravu. Bratrovražedný boj. Bude, či nebude, toť otázka. Budeš bojovat proti vlastnímu bratrovi? To znamená, chceš zpátky Uhry a Rakousko?

                           ANO            NE, nechám si Čechy, bratr může mít Rakousko a Uhry.

               ANO – Bez šance. Češi tě nepodpoří v útočné válce. Navíc ztrácíš autoritu a Češi chtějí jednat s tvým bratrem o jeho podpoře….

               NE – Matyáš Čechy získal, jsi bez trůnu a moci. Vyhrává silnější! KONEC HRY!

b) Dobrovolně předám trůn bratrovi

V klidu dožíváš, máš dost masa a vína. Ale tvůj bratr si přesouvá sídlo a ničí tvůj historický odkaz.

Co žáci očekávají od základní školy?

První dny školy, noví žáci na druhém stupni a pro ně nový předmět společenské vědy. V ten samý moment jsem přemýšlel o článku, který měl být o možné změně systému výuky na základní škole. Psal a přemýšlel jsem o tom, jak na tom jsou s případnou změnou rodiče, politici a učitelé. Ale pak mi to došlo, zapomněl jsem na ty nejdůležitější – žáky. A tak jsem se jich zeptal…

Výborně to zapadlo do tématu, protože jsme zrovna probírali téma „Škola“, konkrétně práva a povinnosti žáků. Odpovídalo 38 žáků šestých ročníků. Úkolem bylo napsat 5 práv a 5 povinností, které by žáci mít chtěli nebo měli plnit. Ještě před tím však měli napsat, jaký by měl být „správný“ cíl naší školy. Neměli žádný výběr, neříkal jsem jim příklady, vše psali sami na čistý papír. Pro jistotu jim bylo vysvětleno, že právo je nějaká možnost a něco, co mohou udělat a povinnost něco, co musí.

Jsme „normální“ základní škola 21.století – město do 25 000 obyvatel, žádná vyloučená lokalita a každá třída má 20-25% žáků s různými handicapy. V třídách, kde byl zadán úkol, je vždy kolem 20 žáků (někteří samozřejmě daný den chyběli).

Jak „výzkum“ dopadl? Jak žáci odpovídali? Pochopitelně je vzorek příliš malý na to, aby kdokoliv dělal nějaké závěry, ale přišlo mi to zajímavé a každý pokus se dozvědět jakoukoliv zpětnou vazbu od žáků stojí za to.

Cíl školy

(Někteří žáci napsali dvě i více možností.)

  • cílem školy by mělo být vzdělání – 92% dětí (11% z nich k tomu dodalo, že by to mělo být pomocí her a 5%, že by vzdělání mělo sloužit k usnadnění života)

  • naučit děti slušně se chovat – 26% dětí

  • škola by žákům měla pomoc získat dobrou práci – 11% dětí

  • připravit děti do běžného života – 11% dětí

  • další možnosti: naučit děti spolupracovat, najít si kamarády a upozornit co je bezpečné a co není

Práva žáka

  • právo na odpočinek, přestávku – 79%

  • právo více prosazovat svůj názor – 53%

  • právo položit otázku – 42%

  • právo odejít o hodině na záchod – 42%

  • právo pít a jíst o hodině – 42%

  • právo na soukromí – 16%

  • právo na ochranu proti šikaně – 11%

  • právo dostat učebnice – 11%

  • právo na doučování – 11%

  • právo vybrat si vlastní přátelé – 11%

Povinnosti žáka

  • poslouchat učitele – 68%

  • být připraven do školy – 63%

  • přijít včas do školy a na vyučování – 47%

  • slušné chování – 47%

  • plnit domácí úkoly a pracovat o hodinách – 47%

  • učit se – 32%

  • chodit do školy – 21%

  • dodržovat školní řád – 21%

  • nebavit se – 21%

  • mít vždy připravenou žákovskou knížku – 21%

  • mít vypnutý telefon – 11%

  • dělat si zápisky – 11%

Každý si může interpretovat předchozí řádky po svém. U cílů školy se nestalo žádné překvapení, vlastně je překvapivé pouze to, jak málo dětí si chce „hrát“. Při následné diskusi jen málo žáků chtělo nějakou změnu systému školy. Kdyby například neměli fyziku, tak by prostě byli blbci. Jejich slova. U práv už například pro mě překvapení je, protože je vidět, že právo mít názor, diskutovat s učitelem a ptát se ho na otázky není úplně zakořeněné v našem systému. Když jsem minulý víkend potkal loňské žákyně devátého ročníku, dnešní „gymplačky“, tak první, na co si stěžovaly, bylo, že se nemůžou na nic zeptat, aniž by je „profesoři“ nechtěli propálit laserovým zrakem. Otázky a zpochybnění učitele jsou naprosto nežádoucími jevy. Stejně tak někteří učitelé nechtějí dovolit žákům napít se o hodině a pustit je na záchod…U povinností už je pak jen úsměvné, jak žáci své povinnosti znají, ale často se podle toho nechovají.

Čas (r)evoluce

Lze změnit české školství na úrovni základních škol? Jak?

Poslední minimálně tři roky to slýcháváme a čteme v pravidelném intervalu – české školství neslouží tak, jak by mělo; žáci se neučí myslet, ale memorovat; vzdělání nepřipravuje na život v 21.století, protože se vlastně od 19.století ani nezměnilo. Články jsou to pořád stejné, opakují se a jsou vlastně jak filmy Woodyho Allena – vykrádají samy sebe a jsou každý rok více a více povrchní. Nakonec nezbývají v těchto článcích žádná fakta, jen opakované názory někoho cizího.

Souhlasím s kritikou, ale rozhodně teď a tady nebudu kritizovat, protože už to ztratilo smysl. Lidé se vzděláním, zkušenostmi a starostmi o budoucnost (svých dětí) mají jasno a není třeba je přesvědčovat. Nutné je konečně nabídnout (státní) alternativu.

Nový systém musí mít cíle. Pokud možno by jich mělo být co nejméně, aby pozornost nebyla rozdělena na velké množství cílů, které pak není možné naplnit na sto procent. Nejsme naštěstí už součástí východního komunistického bloku, tak proč by systém a cíle měly být centralizovány? Ministerstvo stanoví návrhy, každá škola si vybere tři vlastní cíle. Kritické myšlení? Finanční gramotnost? Příprava na další život? Úspěch žáka? Zdravé sebevědomí? Prezentovat sebe a svou vlastní práci?

Největší problém jakékoliv změny ve školství by se dal prezentovat pod nadpisem “musí se chtít”. Trojice rodiče – učitelé – politici se musí shodnout. Politiky to bude stát peníze, výsledky jsou nejisté, odvaha chybí a volební hlasy na téma školství se získat nedají. Rodiče, kteří situaci ve škole vnímají jako problematickou, dají děti na soukromou školu s “novým” přístupem. Nebo si dokonce založí novou školu se svými přáteli nebo stejně smýšlejícími kolegy. Další malá část se nezajíma o školu a většině je to prostě jedno, hlavně když je klid a slušné známky. A učitelé? Nechci prvoplánově střílet do svých řad (a zad), ale nejsou oni největším problémem? Nemůžu soudit celou zemi a výzkumy snad ani neexistují. Ale fakta jsou taková, že čeští učitelé jsou starší a mladí chybí. A starší učitelé nejsou schopni se přizpůsobit požadavkům žáků a doby. Čest výjimkám, jsou tu, znám je a mám je ve sborovně. Ale chtít po nich, aby našli a zkusili novou metodu? Nepředstavitelné.

Kdy se u těchto tří skupin sejde “ano, chceme změnu?” Vážně se mi zdá, ačkoliv se tomu sám vnitřně divím, že nejvíce průchozí je to u politiků; rodičům je nutné vysvětlit výhody a učitele motivovat. Masivní školení moderních metod, následná aplikace a snad, když učitel s novou metodou zažije úspěch u svých žáků, bude chtít zažít další úspěch. Úspěch u žáků zažene motivační motor mnohem více než peníze navíc. Školení a nové metody ale neznamenají změnu systému…

Na prvním stupni neučím, takže se v něm samozřejmě nevyznám. Ale kritika nezní tak hlasitě, děti si na prvním stupni ještě hrají, smějí se a jsou bez odpoledního vyučování, takže mají čas rozvíjet na kroužcích to, co je baví. Učím dějepis, proto jen poznámka k vlastivědě a našemu jedinečnému systému, kdy se žáci učí některé téma hned třikrát – v průběhu prvního a druhého stupně, poté ještě na střední škole. Proč neučit na prvním stupni například pravěk a část středověku? Na druhém stupni by se navázalo tam, kde žáci skončili a konečně by bylo více prostoru pro moderní dějiny. Pro dějepis by to byl skok o kilometry daleko, ale pro systém jen krůček.

Jednou mě zaujal tweet o tom, jak jeho autorka musí zachraňovat na čtyřku předměty, které jí nebaví a poté už nemá čas se věnovat předmětům, které jí zajímají. Proto “moje” ideální škola by měla mít na prvním místě žáka a stejně jako sportovci nejradši vítězí, i žáci by měli zažívat úspěch. Kde jinde zažít úspěch, než v předmětech, ke kterým mají vztah?

Povinné předměty po celou školní docházku by byly jen tři – český a anglický jazyk, a matematika. A osobně mám k matematice ještě výhrady – možná by mohla být povinná jen do osmého ročníku nebo alespoň devátý ročník rozdělit podle úrovní.

Další předměty by byly povinné jen první rok na druhém stupni. V šesté třídě by tak žák měl po jeden rok předmět s názvem například “Základy fyziky”. Stejně tak chemie. Pouze do náhled do SPV (občanská výchova) – probrat téma jako škola, domov, zdraví, státní symboly apod. Rychlokurz dějepisu – co to vlastně je za předmět, proč se to učíme a pak přůřez historií – jak žili lidé ve všech dobách, jak změnila válka a jak se měnil stát. Jeden rok přírodopisu a jediné téma – člověk. Jeden rok zeměpisu – vývoj Země, složení planety a práce s mapou.

Z “relaxačních” předmětů – výtvarná, hudební a tělesná výchova – bych dal žákům povinnost vybrat si dva předměty. Je zbytečné, aby někdo, kdo nemá zájem o zpěv a neumí to, byl nucen zpívat. Stejně se to nemůže naučit! Buď je pak u špatného učitele ponižován a nucen zpívat nebo u dobrého učitelé jednoduše překáží, případně ruší.

Od sedmého ročníku si žáci volí předměty. Šestý ročník pro ně byl takovou upoutávkou, co od předmětů čekat a už vědí, co je baví více, co méně a co vůbec. Což vnáší do státního školství trochu tržního systému, protože o ně musí bojovat. Jak jinak, než zábavnou výukou? Pořád platí, že mají povinné dva jazyky a matematiku. Z šesti předmětů – přírodopis, zeměpis, fyzika, chemie, dějepis a občanská výchova, si vyberou tři předměty. Povinné předměty zaberou například dvanáct až patnáct hodin týdně. Dobrovolně vybrané předměty tvoří dalších šest hodin týdně a čtyři hodiny týdně zabere volba dvou předmětů z možností výtvarná, hudební a tělesná výchova. Jsme na dvaceti pěti hodinách týdně. To znamená, každý den pět hodin. Luxus, který nám nechává prostor pro nové předměty. Mediální výchova? Ekologie? Politika? Filmový kurz? Tvůrčí psaní? Dějiny umění? Cokoliv si vymyslí učitelé, pokud k tomu samozřejmě mají odborné předpoklady.

Samozřejmě, krátký a jednoduchý text o složité věci. Chápu takovou výtku. Ale pro vysvětlení triviálního “nápadu” si myslím, že je to dostatečné. Zároveň si nemyslím si, že by žáci v tomto systému byli více hloupí, než dnes. Jen by se věnovali tomu, k čemu mají předpoklady. Možná by se zmenšil počet propadlíků, možná by škola získala lepší status, protože by na ní žáci pořád nenadávali. Ano, naučili by se méně z některých předmětů. To ale neznamená, že by byli hloupí. Všichni ale víme, že ono méně je stejně to, co jsme hned zapomněli a co jsme nikdy k životu nepotřebovali. Jen si to konečně musíme přiznat.

Začínající učitel

Po třech letech učení na základní škole se mi zdá, že už jsem nasbíral alespoň nějaké zkušenosti, které můžu shrnout do tématu, v kterém by mělo být především to, co očekávat od prostředí školy pro nováčky. Jaké jsem udělal chyby? Co jsem se naučil? Připravila mě univerzita na vstup do školy?

Existuje kniha – První kroky učitele, která se snaží vysokoškoláky připravit a popisuje, jak se chovat ke kolegům, upozorňuje na rostoucí byrokracii, ale vše je stejně v obecné rovině typu „příprava Vám zabere čas“.

Na pedagogických fakultách se učí spoustu předmětů, ale žádný Vás nepřipraví na první hodinu. Existuje správný způsob, jak se představit a seznámit s žáky? Stále si pamatuji první hodinu a mé „řekněte mi něco o sobě; co máte rádi?“ Stydliví neříkali nic, sebevědomí vzali pozornost na sebe a jedna slečna mi prozradila, že má ráda kluky a poté mi ukázala svůj tampón. Nepoužitý. (Od té doby proto úvodní seznámení probíhá písemně a graficky.)

Následuje tedy několik chyb a následně mé vlastní poučení a napravení chyb, případně tipy pro potencionální učitele.

  1. Chyba – (ne)systém výuky

Přišel jsem a nevěděl, co čekat. Věděl jsem, že můžu udělat křížovku, abych žáky zabavil. Probereme učivo, napíšeme test. Zkoušet nebudu. A jakmile jsem začal učit, sám sebe jsem nudil. Navíc jsem vše odvyprávěl za dvacet minut a nevěděl, co s hodinou dále.

Dnes se moje ideální hodina skládá ze tří částí: práce žáků (ať už samostatná nebo skupinová, většinou jde o získávání informací jakoukoliv formou), moje práce (výklad a zápis) a opakování. Na pořadí nezáleží. Samozřejmě situace nemůže být vždy ideální, a proto mám častou rozdělenou hodinu na dvě části, kdy jedna ze tří jmenovaných částí odpadne.

Důležitá je poté motivace žáků. Pokud každou hodinu žáci něco dělají, musí následovat možnost odměny. Proto mám zavedené „plusy a mínusy“. Makáš, máš plus a za tři plusy jedničku, která je na stejné úrovni jako známka z testu. Rekord je zatím 29 plusů jedné žákyně za pololetí. Naopak nemakáš, máš mínus a za tři mínusy máš pětku. Pokud uděláš chyby, nevadí, za to mínus není.

Po třech letech už nikdo neprotestuje, když jednou za pololetí píšeme celou hodinu zápis. Nikdo neprotestuje, protože vědí, že příště nebudeme psát nic, bude nějaké cvičení.

A do třetice do systému patří pochopitelně rušení žáků a co s takovým nežádoucím chováním. Postupem času jsem i do tohoto oboru zavedl podobný systém jako plusy a mínusy. Žák ruší, napíšu ho na tabuli a dám k jménu čárku. Za tři čárky je poznámka. Pokud žák už poznámku má v probíhajícím pololetí, je zkoušen. Vyhneme se tak syndromu hysterických učitelek, které mají nepořádek v hodině, celou hodinu je ruší Jarda, a když pak v poslední minutě začne rušit Honza, paní učitelka už to nevydrží a dá poznámku Honzovi.

Nic z předchozího pochopitelně nejde „založit“ v půlce měsíce, ale nutné je začít hned od startu školního roku. A držet se toho.

  1. Chyba – domácí (ne)organizace a připravování na výuku

Jeden z mých nejhorších okamžiků byl, když jsem zjistil na začátku druhého roku, že nemám připravený žádný zápis pro žáky. Dodnes nechápu, jak jsem vlastně učil začátek mého prvního školního roku. Podle čeho? Mám na papíře body typu „Zeptat se na…“, „Udělat to…“, ale žádné zápisy. Vše jsem musel dělat znovu. Proto moje rada zní vše skladovat, zapisovat. První dva roky jsem zapisoval i téma každé hodiny – nyní mám přehled a porovnání, jakým tempem jedu a kolik mi zbývá učiva do konce roku.

Další velké téma – přípravy na výuku. Každý to má jinak, ale pro mě jsou přípravy nejdůležitější. Improvizovaná hodina může být kvalitní jedna náhodná, ale není možné to opakovat pořád dokola. Hodinu mám připravenou z domova a do práce pak už chodím jen odpočívat. Přípravy do noci nebyly v prvních dvou letech výjimkou, ale dnes už to není nutné. Najel jsem postupně na systém, kdy si všechno připravím o víkendu, případně větší nové téma nebo projekt připravuji o prázdninách. V týdnu pak mám větší klid, nakonec i přípravy o víkendu jsou bez tlaku. Výsledkem je celkově nižší hladina stresu. A není se čeho děsit, třetí rok se víkendové přípravy zmenšily na dvě až tři hodiny v sobotu a pár maličkostí, dodělávek a předělávek, v neděli.

Důležité je mít všechno, ať už papíry nebo dokumenty v počítači, srovnané do kategorií a témat. Mít připravený „katalog“ metod obecně, ale i už připravená cvičení, která jsou osvědčená. V učebnicích mám nalepené papírky, kde si sám sobě připomínám, jaká cvičení mám připravená z minulých let nebo jaká videa mám pustit.

  1. Chyba – (ne)mít odvahu

Zkoušet neustále nové věci a podstupovat riziko, o tom by měla být dnešní výuka. Zároveň je nutné mít trpělivost. Pamatuji si frustraci a imaginární hledání práce skladníka, když první cvičení a projekty nevycházely. V některých případech nebyly uspokojivé výsledky, v dalších jsme ani nezačali, protože žáci protestovali; nechápali, co po nich chci. I ty uskutečněné žáci zneužívali a měli moc volnosti, proto je důležité mít jasné instrukce a pravidla. Klíčové je vysvětlení, co budeme dělat a především proč to budeme dělat. Nutností je i motivace – ať už známky, výstava vlastních výsledků nebo například exkurze. Časem přijde pochopení a snad i ochota.

Vyhledávání nových věcí, cvičení, experimentů a projektů není s internetem problém. Zvlášť, pokud můžeme vyhledávat i v cizím jazyce.

Po třech letech ale vím, že budu muset obnovit můj repertoár cvičení a her, protože i sebevíc zábavná cvičení se časem stávají ohraná.

  1. Chyba – (ne)odpočinek

Přijít ve čtyři hodiny z práce a jít rovnou dělat přípravy na další den – chyba blázna. Přesto jsem jí první rok opakoval každý všední den. Dnes si v klidu pustím hudbu, přečtu časopis, jdu na trénink – jednoduše minimálně hodinu dělám cokoliv mimo školu. Ochrana před syndromem vyhoření. Důležité je mít vlastní zábavu. Klidně se i vyspat. Jsou totiž dvě cesty – čtyři hodiny se unaven trápit s jedním cvičením na další den, nebo si na dvě hodiny lehnout, cvičení udělat za hodinu a hodina zbyde k dobru. Lehnout si můžu s klidným svědomím, protože si věřím, že ve zbytku času úkoly zvládnu. A taky mám přípravy z víkendu. Každý má svou cestu, jak být efektivní, odpočinutý a spokojený.

  1. Chování k žákům

Možná nejsložitější problém. Ze všech rohů je slyšet „Autorita“, „Musíš mít respekt“, „Usmívej se až po Velikonocích“. A pak hlavních motto: „Vždy můžeš ubrat. Polevit. Ale na začátku musíš být zlo.“ Za zmínku stojí pak učitelé a jejich slavná věta: „Nejsem tu proto, aby mě měli děti rádi.“

Jakoby ani neexistoval jiný učitel, než autoritativní. Když jsem přišel do práce, měla mi pomáhat paní, která už přesluhovala a jejíž typickým znakem byla autorita vnucená. Děti nic nenaučila, ale měla v hodinách klid. I ti největší spratci se báli, že jim spadne tužka a paní učitelka zavolá sociálku. To byl její způsob řešení problémů. Co si děti odnesou do života? Je třeba poslouchati diktátora?

Ale vyzkoušel jsem to. Vybral jsem si třídu s tím, že na ní budu přísný. Víc než obvykle. Vydrželo mi to přesně dvacet minut. Můj největší problém je, že před dveřmi nedokážu skrýt úsměv a hrát si na „přísňáka“. Nejsem takový a proto bych to musel hrát. Ale zkuste to každý den, každou hodinu a každou minutu. Nejsem autoritativní a osobnost nezměním. Proto jsem musel volit jinou strategii.

Musel jsem jít jinou cestu. Alespoň to nás na univerzitě naučili. Kritici to nazvou „hra na kamaráda“. V pedagogických knihách o moderní výuce to ale popíšou jako způsob získání důvěry. Cílem je získat si pro sebe jádro třídy – jeden člověk, dvojice, maximálně čtyřka zlobivých. Jakmile učitel pochytí do sítě důvěry jádro, začne efekt sněhové koule a k jádru se přidají další žáci, kteří dají na přirozenou autoritu vůdců třídy, kteří jsou už ale se mnou. Slabí pochopitelně poslechnout taky. Pak už to vypadá tak, že jádro uklidňuje zbytek třídy, pokud jsou moc hluční a já to dělat nemusím.

Otázkou jsou výsledky. Autoritativní učitel fungoval dříve a na vesnici, kdy potkal matku za plotem zahrady a otce v hospodě. Jak otec, tak i matka, poděkovali za facku, který učitel dal jejich dítku předchozí den. Dnes pro něj není ve třídě místo (nejen kvůli inspekci). Děti pod jeho vedením ztrácí zájem o školu a předmět. Nic se nenaučí, protože nemají vztah k učiteli a tím pádem ani k jeho předmětu. A co chce nejvíc autoritativní učitel? Klid, a aby ho ostatní poslouchali. Dostane to? Podle mých omezených zkušeností ne. Vždy dostane přesný opak – vypukne vzpoura, protože děti už tu nenávist nevydrží a musí vybouchnout.

Výsledky „důvěry“ tu budu těžko prezentovat, když takovým stylem učím já a každý mi může vytknout neobjektivitu. Ale moje třída je bezproblémová a ostatními učiteli je chválená. V paralelních třídách proti autoritativním učitelům jsou lepší i výsledky. A o čím starší ročník se jedná, tím jsou výsledky lepší. Zatímco ve vedlejší třídě v osmém ročníku vypuká vzpoura proti autoritativnímu učiteli a v devítce už „pro něj“ všichni odmítají pracovat, my jedeme v pohodové atmosféře, půl třídy samé jedničky a můžeme dělat projekty, kde se výuka propojí se skutečným světem.

Co jsem zatím vysledoval, autoritativní učitel má i omezené metody. Jede jen výklad, zkoušení, čtení textu a celé znovu. Těžko udělá projekt a nechá děti pracovat ve skupině, protože by ve třídě nebylo absolutní ticho. Chceme absolutní ticho ve třídě? Chceme atmosfétu strachu? Chceme vůbec ve třídě autoritativního učitele?

Jeden den v kůži učitele

Ráno

Vstávám v 7:00. Za dvanáct minut vycházím. Před školou první vesničané hrají hry na mobilech a tabletech. Pozdravíme se, zasalutujeme. Rychle vytisknout přípravy a na dozor. Nyní kdykoliv do šatny přijde dospělý člověk, musím se ho zeptat, co tady dělá. Nesmí projít! Jeden vzdělaný pán v časech minulých prošel s prázdnou krabičkou v ruce až k ředitelně, kde zaklepal a prohlásil: „Prošel jsem až do posledního patra s bombou v ruce! Dělejte něco!“ Ano, i takový rodič existuje. A od té doby musím každého člověka nad 15 let složit na zem. Mezitím ke mně přicházejí ubrečení žáci z prvního stupně a řešíme různé problémy – nejde jim odemknout zámek od skříně, rozepnout bunda nebo rozvázat tkanička. Většinou jim nerozumím, komunikace je omezená na slzy a posunky. Ke konci dozoru přicházejí alespoň starší žáci a já se dozvídám, proč běhají blondýny na louce nahé. Pasou kozy.

Výuka

První hodina. 8:00. Klíčovou otázkou je: „Nechám je spát?“ Pokud budu klidný, budu mít i klidnou hodinu. A to chcete. Budu mít taky ale nudnou hodinu. A to nechcete. Pokud ale přijdu s úsměvem a dostatkem energie, přenesu to na žáky. A můžu mít ve třídě bordel. Věčné dilema první hodiny.

Velká přestávka

Nudím se. Chodím kontrolovat svou třídu. Přestávka je moc dlouhá. Nestačím se ale divit. Paní učitelka psala minulý den Pythagoriádu se svými žáky. V počítačové učebně, kde byly, světě div se, i zapnuté počítače. Ťukání kláves, oči na monitoru, ruce na myši – asi jí to nebylo divné a tak žáci opisovali výsledky z internetu. Zmínil jsem, že paní učitelka učí kromě matematiky i počítače? Jen potvrzuje moje myšlenky o tom, jak nevnímá realitu. Žáci jí říkají „od Vás to nechápu“, výsledky různých průzkumů jí říkají „máte žáky s nejlepšími výsledky v republice, ale zároveň i s jasně nejhoršími výsledky“. Inteligentní žáci by to pochopili i od opice kreslící na tabuli, ostatní to nechápou, tak proč něco měnit? Podle jejího názoru jsou děti prostě hloupé a nikdy jim to nemůže vysvětlit, protože DĚTI to nejsou schopné pochopit. Nulová sebereflexe. Nevadí jí, že žáci kvůli ní nejdou na gymnázium a obchodní akademie a že jim tím podstatně mění život? Hlavně, že má svou sušenku a kávičku. Uff, zvoní. Konečně čas na jiné myšlenky.

Poledne

Hodina v mé vlastní třídě. „Kam pojedeme na výlet? Tak to nejedu. Pane učiteli, Pepa mi vzal svačinu. Vona mě první!“ „Maruška mě strčila!“ Utečou tři minuty, než se zapne počítač a z emailu pustím prezentaci. Kolegové, kterým se nechce učit, stráví deset minut zapisováním do třídnice: číslo hodiny, téma hodiny, absence. Hodina se odvíjí od toho, kolik měli lídři třídy cukru k svačině. Buď mají spoustu energie a lítá jeden hloupý dotaz za druhým nebo mají puberťáckou depresi a nemluví se mnou. Já pak sice mluvím o Přemyslovcích, ale přemýšlím, co jsem jim zase provedl, že se mnou nekomunikují. Samozřejmě, že nic. Jen neměli ke svačině sušenku.

Další hodina. Osmáci. Každá věta se v úvodu hodiny mění v sexuální narážku. Když pak začneme nové téma – sexuální výchovu, všichni sklapnou, zčervenají a stydí se cokoliv říct.

Oběd

Hodinová pauza na oběd, která je zároveň hodinovým dozorem na chodbě. Chvíli hlídám, jestli nedorazí útočník s nožem. Když projde ředitel, jdu na oběd. Patnáct gramů masa ve třech bobulích, rýže a klasická UHO – univerzálně hnědá omáčka. Přeslazený čaj. Chvíle rozjímání se mění v peklo – děti křičí, smějí se, hádají se. Nebo pohazují s jídlem všude kolem sebe. „Teď jsem teprve naštvanej. Už abych radši učil“, říkám si. Polévku z pytlíku už nestíhám, musím dokončit dozor. Zbývá mi ještě čtyřicet pět minut hlídání prázdné chodby.

Odpolední vyučování

Druhá osmá třída. Z odpolední pauzy přicházejí s úsměvem. A kofolou v ruce. Zase ten cukr. To znamená, že hodina se může lehce vymknout z ruky. Sice z toho nebude revoluce, ale minimálně vyšší hlasitost a přeřvávání druhého. Otázky a diskusi radši ruším. Logické pravidlo – žáci ruší, musím je umlčet prací. Nejdřív uděláme zápis. Únava začíná. Potom samostatná práce a hodina v klidu končí.

Na závěr téměř třicet patnáctiletých holek ve tři hodiny odpoledne. Doba, kdy se slečnám chce povídat o botách a youtuberech. Speciálně na tuto hodinu nosím od jisté doby pokaždé několik cvičení. Pokud se nezastaví celou hodinu, nemají šanci kontrolovat mobily a kecat. Konec. Půl čtvrté. Slečny a já musíme ještě bok po boku dorazit až ke skříňkám. Po cestě zpět mě seřve uklízečka, že jsme jí pošlapali podlahu. Argument „vytírat máte po konci výuky“ jí nezajímá.

Konec výuky

Zapíši celý den do elektronické třídnice. Na deset minut se zastavím. Poté vyrážím domů. Seřve mě uklízečka, že nejsou zvednuté židle v 6.A. Odpověď, že v 6.A vůbec neučím, jí opět vůbec neobměkčí. Nadává mi. Prý jsem moc mladý. Klasický začarovaný kruh jménem „Rozhovor s uklízečkou“ se blíží ke konci, zbývá tečka: uklízečka, která neumí uklízet, uráží demokracii a dodává: „Joó, to by se za komunistů nestalo…

Doma

16:10. Poslechnu si hudbu jako formu terapie. 17:00. Testy musí být opraveny do příští hodiny a jelikož nechci být ukamenován, opravuji. Zoufalství. Třicet testů jedné třídy, dvacet pět u druhé třídy. 19:00. Hotovo a nechápu, že to šlo tak rychle. Jídlo. Sprcha. 20:30. Zapínám počítač, kontroluji email, z kterého vyplývá, že musím udělat zápisky a poslat je nemocnému žákovi. Pak píše už jen nějaký parazit, který si chce přivydělat na školství. Spisovatel, který chce přednášet o občanské válce ve Španělsku. To je podezřelé téma. Kontroluji jeho profil. Položka číslo jedna – Hálo noviny. Za zmínku také stojí, že ve válce Severu proti Jihu „straní Jihu“. Odepisuji na email: „Děkuji za zájem, ale komunistů je ve veřejném prostoru až moc. A o rasistu nemáme zájem už vůbec.“ Nechápu, že ho někdo vůbec do školy pustí.

Následuje jen lehký běh do cíle. Jelikož dělám přípravy na další týden vždy o víkendu, teď už jen kontroluji testy a prezentace na zítra. Připravím jednu soutěž. Je 21:30 a já jsem svobodný člověk.

Pohodový den je za mnou.

Inkluze – teorie a realita

Co je inkluze?

Wikipedia odpovídá následujícím způsobem:

Inkluze je praxe zařazování všech dětí do běžné školy (do tzv. hlavního vzdělávacího proudu), která je na to patřičně připravena. V inkluzivní škole se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od dětí bez nich. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, dětí cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti. Pedagog se všem dětem věnuje rovnocenně, nikomu více ani méně. Heterogenní složení kolektivu, kde se každý jedinec stává objektem individualizovaného přístupu, považuje inkluzivní přístup za přínos pro všechny žáky.

Na školu, která je inkluzivní, jsou ovšem kladeny vyšší nároky spojené s širokou heterogenitou složení jejich žáků. Jedná se především o uzpůsobení prostředí, pomůcek, využívání asistentů či externích odborníků a péči o duševní zdraví všech žáků i učitelů.“

Úmyslně jsem použil tento popis, protože přesně vystihuje hned několik zajímavých okolností inkluze.

  1. Pokud je inkluze zařazování všech dětí do klasické školy, tak už probíhá dlouhé roky. Ve škole jsou české děti i děti cizinců (Ukrajinci, Vietnamci), děti zdraví, ale i děti s handicapem (dnes už „klasické“ specifické poruchy učení, ale i Asperger, lehká mentální retardace, poruchy řeči a tak dále). Proč to vzrušení ve společnosti a v médiích? Dvacet až dvacet pět procent žáků na druhém stupni naší školy má individuální vzdělávací plán – to znamená v praxi, že mají handicap. A jen malá poznámka – to jsou pouze děti rodičů, kteří jsou schopni chodit každých čtrnáct dní do školy na konzultace právě zmíněného vzdělávacího plánu a kontrolovat, zda se jejich dítě posouvá ze vzdělávacího místa A do místa B.

  2. Problémem tedy není začátek inkluze a Bleskem vyvolaná hysterie kolem invaze mentálně retardovaných k normálním žákům. Problémem je ona „patřičná připravenost“. Roky probíhající inkluze stále ještě nezavadila o výraznější školení učitelů a ředitelů, souhru s asistentkami, peníze na pomůcky a zmíněné asistentky. Ano, školení si můžeme najít sami. Sehrát s asistentkami taky. Problémem, který učitelé nevyřeší, jsou opět (a bohužel) peníze. Nemluvě o určitých „zákonech“ třídy, o těch později.

    Jeden příklad za všechny – jeden z mých oblíbených žáků, říkejme mu A, je handicapovaný. A je šesťák o berlích, jednu nohu za sebou vyloženě tahá. Na zadní části hlavy má jizvu o velikosti golfového míčku. Ruce má v zápěstí „ohnuté“ a jeho záchvat o hodině spočívá právě v rychlých nevědomých pohybech rukou. Dalším problémem je koordinace očí – špatného zraku a mozku – A nemůže zvládnout zvednout hlavu nahoru a zapisovat. Prostě v takovém případě nevidí a písmena spolu s tabulí mu lítají rozmazaně. O všech možných „dys“ se ani nemá cenu zmiňovat. Jedny prášky „tlumí mozkovou činnosti“, aby A ve škole nedostal silný epileptický záchvat. Další prášky mozek povzbudí, aby mohl ve škole fungovat. Další čtyři prášky ničí vedlejší účinky těch předchozích. Přes vše zmíněné – žák A nemá právo na asistentku…

  1. Další věc jsem nakousl v předchozím bodě. Inkluzivní vzdělání velmi komplikuje (a Blesku nahrává) třída, v které je třicet dětí, z nichž je deset handicapovaných. Taková třída nahrává autoritativnímu učiteli, který naučí děti řevem a trestem v naprosté poslušnosti odevzdat svojí osobnost pánovi s koblihou výměnou za hlas ve volbách. Žádná zajímavá výuka – hry, skupinové práce, kritické myšlení. Jen výklad, zápis, test. V této třídě není prakticky možná žádná samostatná práce, protože když budu obcházet všechny žáky a bavit se s nimi o úkolu, zabere mi to celou hodinu. Budu kontrolovat jeden roh třídy, další tři rohy se budou nekontrolovaně bavit. Budu vysvětlovat úkol „inkluzivním“ žákům, mezitím ztratím samostatné žáky zajímající se o předmět. Tito potencionálně talentovaní žáci začnou rušit.

  2. Proč inkluze ve vzdělávání? Protože jsme si všichni rovni ve svých příležitostech a každý má právo na vzdělání. „Pedagog se všem dětem věnuje rovnocenně, nikomu více ani méně.“ Snad nejvíc zmýlený názor či fakt, pokud chcete. Přesně jako v jiných oblastech se karta obrací, pokud je „rovnost“ nařízena. Stejně jako jakékoliv kvóty znemožňují zaměstnat nejvíce kvalifikované pracovníky, i inkluze znamená, že někteří žáci budou „rovnější“ mezi rovnými. Učitel se bude věnovat mnohem více inkluzivním dětem. Taková je povinnost, takový je záměr a taková je a bude nutnost. Učitel se bude věnovat menšině. Převrácená diskriminace, kdy většina ztrácí své postavení a musí tolerovat vyšší postavení menšiny. Mizí tak cíl inkluze – rovnost, individuální přístup a názor, že inkluze bude přínosem pro všechny žáky. A menšina se může stát terčem…

  3. Psychologie. Zkusme se vcítit do hlavy žáka, případně i jeho rodičů. Žák potřebuje úspěch a motivaci. Úspěch vede k motivaci. Co když dítě, jehož rodiče donutili jít na „normální“ školu, nikdy nezažije úspěch? Co když takovému dítěti bude ubližováno? Jsme v 21.století, šikana se neodehrává stylem „dej mi peníze a svačinu“. Dnes je šikanou ignorace jedince kolektivem. Proč může inkluzivní dítě být ignorováno? Protože podle „zákonů“ se musí stát mazlíčkem učitele, kteří mají přikázáno se o něj starat na každém kroku. Z pohledu většiny – nespravedlnost, aby jeden žák dostával větší prostor, než ostatní žáci ve třídě. A ignoraci kolektivu učitel ani kdokoliv jiný nezmění. Nelze přikázat jedné žákyni, ať se kamarádí s druhou žákyní.

Rodiče se najednou budou muset snažit s domácí přípravou, budou muset chodit do školy jednou za čtrnáct dní na konzultace a přispívat k progresu dítěte. Zvládnou to VŠICHNI rodiče? Protože inkluze je přece o tom, že všichni si mají být rovni a proto by se měli stejně i všichni rodiče snažit…

Ačkoliv to nevypadá – jsem pro inkluzi. Vadí mi jen všechno kolem inkluze. Jako kdyby se mi líbila podlaha v chodbě, ale nelíbily se mi boční strany a strop.

Prvním problém je specifický a těžký vyřešit. Blesk je Blesk a celkově je v dnešním světě spousta mylných informací pokládaných za pravdu. Nelze Blesk ignorovat, čtenáře mají a mít budou. Jediná možnost je dělat opak toho, co dělá Blesk – kampaň za správné informace a mediálně vzdělávat. A taky vláda se svým monopolem na násilí musí umět srozumitelně vysvětlit takovou z jejího pohledu maličkost a samozřejmost, jako je neškodná inkluze.

Druhý problém je problém čistě vládní. Peníze, peníze a peníze. Plus zřetelně stanovená pravidla pro inkluzi. Proč jeden žák má právo na asistentku a druhý ne?

U třetího problému se pochopitelně nabízí velmi jednoduché řešení – handicapovaných žáků ve třídě smí být jen určité procento na celkový počet žáků. Pokud má mít třída větší počet handicapovaných, musí mít celkový počet dětí menší, aby měl každý rovné šance. Není možné mít deset handicapovaných ve třídě, kde je dohromady třicet žáků. Nejvíc tím trpí samotní žáci a jejich vzdělání.

Čtvrtý a pátý bod spolu souvisejí a dají se jednoduše popsat jako „dělat z komára velblouda“. Možná hlavní důvod, proč píšu tyto řádky. Proč musíme dělat z inkluze něco speciálního? Proč kolem ní musí být takový povyk a tolik „názorů“?

Přeci je naprosto jasné, že v moderní vzdělané a bohaté společnosti mají všichni děti rovný přístup ke vzdělání. Je samozřejmé, že učitel vysvětluje úkol a látku tak, aby to bylo všem srozumitelné. Kvalifikovaný učitel si zkontroluje u všech žáků, jestli je to pro ně srozumitelné. Pokud ne, vysvětlí to jiným způsobem. Pokud žák nerozumí, pomůže mu osobně.

Problémem se stává příkaz vlády, příkaz inspekce a systém padajícího hovna následně dopadne na ředitele. Po něm na učitele. Poslední jsou žáci a jejich rodiče. Proč inspekce během týdne na škole kontroluje POUZE papíry s popsanými handicapy žáků a založené individuální plány pro žáky? Proč po učitelích chce jen seznam handicapovaných žáků, kteří byli přítomni na hodině? Proč se inspekce nezabývá, já nevím, třeba tím, jak učitelé učí?

Z úřednického hlediska se něco děje jen kvůli tomu, aby se něco dělo. Jestliže dnes inspekce kontroluje handicapy na papíře, před pěti lety bylo moderní – podle mých kolegů, já ještě neučil – enviromentální prvky. Za pět let si inspekce vymyslí další téma. Inkluze už nebude podstatná.

Žáci nepotřebují štítek s názvem „inkluze“, aby si byli rovni. Žáci si rovni jsou. Teprve tím, že jim inkluze dá štítek na čelo s nápisem „handicap“, si přestávají být rovni. Stávají se terčem, stávají se menšinou. A teprve tento štítek jim ubližuje.

Alternativní osnovy pro dějepis

Jedna věc jsou „moderní“ aktivizující metody, druhou jsou pak nepodstatné učivo. Učivo o polské-litevském státě nezachrání ani nejkvalitnější a nejoblíbenější metody. Proto je nutné nezměnit pouze styl výuky, ale i obsah výuky dějepisu na českých školách.

Je nezbytné znát, kdo byl Hugo Kapet? (Otázkou je, jestli si to žáci zapamatují, i když se to učit budeme. Odpovědí je jednoznačné „NE, pamatovat si to nebudou“.) Nebo je pro výuku o středověku důležitější křesťanství a jeho vliv na životy obyčejných lidí? Vznik měst? A co je nejdůležitější z celé čtyřleté výuky dějepisu? Nalezené kosti v Rusku, které jsou staré tisíce a milióny let? Nebo moderní dějiny dvacátého století?

I kdyby jedna nalezená kost změnila náš náhled na život v pravěku, zůstanou podle mého názoru důležitější moderní dějiny, protože mají větší dopad na náš současný život. Pro nás, Čechy, je navíc téma uplynulých dějin, především komunismu a následujících let, stále aktuální. Dokonce bych si dovolil říct, že více než kdy jindy je aktuální právě dnes – s komunisty v našem veřejném prostoru a (n)ostalgií v životě soukromém.

Návrh na nové osnovy jsem proto začal od moderních dějin, pro které musí být ve výuce prostor na každé základní škole. Učitelé se neustále vymlouvají, že na výuku komunismu v Československu jim už nezbývá čas. Pochopitelně je to naprostá hloupost. Pokud nestíhám, vynechám nepodstatné učivo, abych měl čas na důležité učivo. Učitelé vymlouvající se na nedostatek času pro výuku komunismu tak ve skutečnosti říkají „komunismus v Československu není důležitý a žáci ho znát nemusí“. A nebo hůře: „byl(a) jsem ve straně a nebudu to interpretovat „špatně“, protože komunisti nebyli žádní vrazi a Horáková si trest smrti zasloužila“.

Našel jsem si sešit ze svých studií na základní škole, kterou jsem ukončil patnáct let po Sametové revoluci a můj zápis končí Druhou světovou válkou. Žádný komunismus nebo Studená válka. Co hůř, komunismus se paní učitelka bála probírat úplně – nemám žádný zápis ani o Sovětském svazu. Zápis o nacismu a fašismu je dohromady na půl strany. Stihli jsme probrat nacismus a fašismus za jednu hodinu! (Dějepis mě pochopitelně bavil, mám všechny zápisy a neprodělal jsem žádnou dlouhodobou nemoc.) Pokud stejné způsoby existují do dnešní doby, je to vzdělávací katastrofa nejen z pohledu dějepisáře.

Nové osnovy by proto neměly dát žádnou šanci na podobné výmluvy. Většina devátého ročníku by tak měla patřit komunismu a Studené válce.

Pokud děti škola nezajímá, tak proto, že pro ně není přitažlivá. Moderní dějiny jsou pro děti nejatraktivnější látkou z celé výuky dějepisu. Stačí, aby učitel byl kvalifikovaný a trochu snaživý (=najde videa, fotografie, vymyslí projekt…) a dějepis bude žáky bavit. Největší šancí pro z pohledu dětí zábavnou a zajímavou výuku poskytují právě moderní dějiny.

Osnovy

Důraz není kladen na jména králů a letopočty, ale na lidi, občana a stát (říši, rod, kmen, národ atd.). Důležitější je význam zemědělství, než Nabukadnezar; zámořské objevy vítězí nad Alfrédem Velikým; boj za občanská práva a emancipace žen poráží Josefa Dobrovského.

V každém ročníku jsou tak „stejná“ témata – jak lidé žili a jak jim bylo vládnuto. V 6.ročníku skočíme od tlupy, přes tyranidu až po první pokusy o demokracie. V 7.ročníku jsou již trvalou součástí lidské života státy. Přibývá význam církve. V 8.ročníku jsou lidé nespokojeni a bojují za svá práva – chtějí se stát občanem. V 9.ročníku jsou jim občanská a lidská práva odebrána a vládnou diktátoři. Život lidí se opět změnil. A úkolem dnešního dne je vychovat občany, kteří si nenechají líbit manipulaci a odebrání občanských a lidských práv.

Původně měl být pokus o nový návrh osnov radikálnější, ale nedokázal jsem Druhou světovou válku dostat do 8.ročníku. Není to na škodu, protože vysvětlení Studené války k sobě potřebuje Druhou světovou válku a naopak v osmém ročníku téma totalitních režimů k sobě potřebuje První světovou válku.

Do budoucna ale počítám s dalším pokusem, kdy se zbavím pocitu povinnosti vykládat nejstarší dějiny do detailů (Řecko proti Persii, Řím proti Kartágu, Alexandr Veliký – což jsou témata, která si protiřečí s výše napsaným, ale jsou zajímavá a děti baví).

Pomoc od státu

Další pomocí by byla celková reforma dějepisu. V našem systému si žák projde některými tématy (například celé české dějiny) třikrát – na prvním stupni, na druhém stupni a poté ještě jednou na střední škole. Kdyby se „pohádkové“ české nejstarší dějiny odvyprávěli na prvním stupni, opět by zbylo více prostoru pro moderní (české) dějiny. Václava, Přemysla Otakara a Jana Žižku žáci znají a já jako učitel se cítím při výuce těchto témat zbytečně a trapně. Výuka dějepisu na prvním stupni by tak mohla končit například u Marie Terezie a Josefa II. Následující budování moderní společnosti by se pak probíralo na druhém stupni, učivo by na sebe jednoduše navazovalo.

Detailní osnovy pro zájemce:

(Čísla znamenají počet hodin, kolik bych tématu věnoval. Ve všech ročnících se součet pohybuje kolem 55 hodin, což znamená určitou rezervu pro libovolná témata (lokální historie, kultura..). Respektive spíš počítám s výlety, kinem a dalšími absencemi tříd.)

6.ročník

Úvod do dějepisu

  • Pojmy, prameny, časová osa, periodizace dějin 4

Pravěk

  • Úvod, dělení 1

  • Život lidí v pravěku 2

  • Vznik zemědělství, důsledky 2

  • Doba bronzová a doba železná 2

  • Pravěk na našem území 1

Starověk

  • Úvod, vznik státu a písma 2

  • Mezopotámie

    • Úvod, státy, společnost a kultura 3

  • Egypt

    • Úvod, společnost, kultura, dějiny 5

  • Řecko

    • Úvod, přírodní podmínky, význam civilizace 1

    • Společnost, paláce – nejstarší období řeckých dějin 2

    • Raná tyranida a vznik městského státu 1

    • Kolonizace a její důsledky 1

    • Sparta VS Athény 2

    • Řecko – perské války 2

    • Peloponéská válka 1

    • Alexandr Veliký 2

    • Kultura 2

  • Řím

    • Úvod 1

    • Etruskové a vznik Říma 1

    • Stát a jeho fungování 1

    • Punské války 2

    • Důsledky válek a řešení krize 3

    • Císařský Řím 2

    • Krize a rozpad 2

    • Kultura 2

  • Středověk

    • Úvod 1

    • Stěhování národů 1

    • První středověké státy: Francká říše, Německo, Byzanc 3

7.ročník

Opakování 1

Středověk

  • Společnost a její rozdělení, význam křesťanství 5

  • Boj o investituru 1

  • Islám 1

  • Křížové výpravy 2

  • Dějiny českých zemí

    • Sámova říše 1

    • Velkomoravská říše 2

    • Přemyslovci 1

    • Václav a Boleslav 1

    • Boleslav II., Slavníkovci, Břetislav 2

    • První čeští králové 2

  • Stoletá válka 2

  • Vrcholný středověk – zemědělství, vznik měst 3

  • Kritika církve, papežské schizma 2

  • Objevné plavby 2

  • Dějiny českých zemí

    • Poslední Přemyslovci 2

    • Lucemburkové 3

    • Husitství 4

    • Ladislav Pohrobek a Jiří z Poděbrad 2

    • Jagellonci 1

Novověk

  • Společnost, stavy 2

  • Reformace 2

  • Renesance 1

  • Habsburkové na českém trůně 3

  • Třicetiletá válka 4

  • Čechy po Třicetileté válce, Marie Terezie a Josef II. 4

8.ročník

Opakování 1

  • Občanská revoluce a nové typy monarchií 2

    • Konstituční monarchie – Anglie 2

    • Absolutistická monarchie – Francie 2

    • Osvícenská monarchie – Rusko 1

  • Vznik Spojených států amerických 2

  • Velká francouzská revoluce a Napoleon 6

  • Průmyslová revoluce 3

  • Metternichovský absolutismus 1

  • Národní obrození 2

  • Revoluce 1848 2

  • Emancipace žen 1

  • Technický pokrok 1

  • Německo, Itálie, Velká Británie, Rusko a Francie na konci 19.století 4

  • USA – Sever proti Jihu 2

  • Habsburská monarchie – Bach, vznik Rakouska-Uherska, moderní česká společnost 2

20.století

  • První světová válka 6

  • Pařížská mírová konference 1

  • Totalitní režimy

    • Úvod 1

    • SSSR a komunismus 4

    • Itálie a fašismus 2

    • Německo a nacismus 4

  • První republika

    • Vznik, politická situace, ústava 1

    • Hranice a národnostní menšiny 1

    • Hospodářství a zahraniční politika 1

    • Mnichovská dohoda, Druhá republika a konec republiky 3

9.ročník

Opakování 1

Druhá světová válka

  • Průběh 6

  • Holocaust 3

  • Protektorát 6

Poválečný svět

  • Důsledky války, Hirošima a Nagasaki 1

  • Německo po Válce 1

  • Vznik Studené války (charakteristika termínu) 1

    • Fultonský projev Churchilla, Marshallův plán a Trumanova doktrína 2

    • První berlínská krize 1

    • Korejská válka 1

    • Protesty ve Východním bloku po smrti Stalina 1

    • Druha berlínská krize a stavba Zdi 1

    • Karibská krize 1

    • Vietnam a protesty proti válce (hippies) 2

    • Martin Luther King a JFK 1

    • Dějiny SSSR po smrti Stalina 1

    • Uvolnění, Reagan VS Gorbačov, rozpad SSSR 2

  • Dekolonizace a Třetí svět 2

  • Čína 1

Poválečné Československo

  • 1945 – 1948

    • Politická situace a hospodářství, Dekrety 2

    • Odsun Němců 1

    • Volby 1946 1

    • Přípravy komunistů, Únor 1948 2

  • Komunismus v Československu

    • Upevnění moci

      • Politika 1

      • Odpůrci 1

      • Politické procesy 2

      • Ekonomika a běžný život 2

    • Pokus o reformy

      • 60.léta 1

      • Pražské jaro a Srpen 1968 2

      • Normalizace 3

      • Sametová revoluce 2

      • Václav Havel 1

Česká republika

  • Vznik ČR, privatizace, restituce 2

Opakování, „matka moudrosti“ – metody

Klíčem k úspěchu učitele jsou spokojení žáci vybaveni znalostmi a dovednostmi a žáci, kteří se zároveň alespoň na chvíli usmějí. K tomu nelze dojít pouze jakkoli vynikajícím výkladem, ale nutné je informace opakovat. A opakovat pokud možno zábavně. Za dva a půl roku učitelství jsem vyzkoušel už pár desítek cvičení a na následujících řádcích je pár z nich, které jsou použitelné prakticky do všech předmětů a žáci je vždy přijímají bez problémů.

Cvičení si lze upravovat a je jedno, jestli se použijí na začátku/konci výuky, před testem nebo jen ve volnější hodině. Upravit lze i časovou dotaci. Vše záleží na učiteli.

Sázení

Cvičení, u kterého vlastní autorská práva má kolegyně (a jen ona ví, kde metodu vzala) a které zároveň prošlo tolika změnami, že už nemám tušení, jak původní verze vypadala. Extrémně oblíbená metoda u žáků – nejde totiž jen o naučené znalosti, ale i o taktiku. Princip je jednoduchý.

  1. Žáci jsou rozdělení ve skupinách (v mých hodinách maximálně po čtyřech).

  2. Každá skupina dostane body na počáteční sázení (například 500). Následně je nutné určit pravidla – kolik je maximální sázka na jedno kolo, jestli lze sázky kolo po kole zvyšovat (první kolo lze vsadit maximálně 100, druhé kolo 200 atd.). Minimální sázka je 10. Osobně mám ještě srážky za vyrušování.

  3. Následuje sdělení tématu („Život v pravěku“), na které žáci podle sebevědomí a taktiky sázejí. Žáci sázejí sami na sebe, na svou vlastní dobrou odpověď otázky, kterou teprve uslyší a která bude ze sděleného tématu. Logicky tak skupina, která téma zná, vsadí maximální možnou částku – v prvním kole tedy například 100.

  4. Teprve po zapsání sázek následuje otázka (na tabuli jsou sloupce pro jednotlivé očíslované skupiny a řádky pro sázky a stav konta), na kterou budou žáci odpovídat. Téma je život v pravěku, otázka tedy bude znít: „Jak se lidé v pravěku živili v létě a jak v zimě?“.

  5. Žáci odpovídají na papír. Jakmile mají hotovo, zvedají ruce a já jim kontroluji odpověď. (Samozřejmě se lze domluvit, že odpověď budou nosit učiteli ke stolu.)

  6. Vyhodnocení. Správná odpověď rovná se přičtení vsazené částky (500+100=600). Špatná odpověď rovná se odečtení vsazené částky (500-100=400).

  7. Následuje druhé kolo. Nové téma, nové sázky a nová otázka.

Možné úpravy:

Lze samozřejmě měnit částky. Použil jsem i variantu, kde žáci začínají na nule, na tabuli jsem napsal deset pojmů a skupinám dal dvouminutový limit na vysvětlení. Za každý správně vysvětlený pojem dostala skupina 50 bodů jako kapitál do začátku hry.

Sázet obvykle umožnuji po stovkách. Aby hra byla zajímavá, musí se stupňovat a musí existovat možnost změnit pořadí týmů do posledního kola. Například předposlední kolo se může vsadit až půl současného stavu konta a v posledním kole „all in“ (všechny bodě na kontě).

Vyhrává samozřejmě tým s nejvyšším počtem bodů a v mých hodinách dostávají vítězní žáci většinou jedničky. Často jsou výsledky těsné, proto dostávají jedničky i další skupiny, které měly srovnatelné výsledky.

Twitter

Absolutně jednoduchá metoda. Použitelná jak na zopakování uplynulé hodiny, tak i předchozí hodiny. Twitter je sociální síť, jejíž specialitou je, že zpráva může být maximálně o velikosti 140 znaků. Tečka na konci věty, čárka mezi souvětími nebo mezera – to vše se počítá jako znak. Zadání úkolu je proto rychlé: „Napište, co si pamatujete z dnešní hodiny o Jižní Americe/K.H.Borovském/savcích“. Žáci mohou psát na papír (a znaky počítají nad slova) a pokud jste Vy jako učitel pro, tak klidně do mobilu, kde se jim znaky počítají automaticky.

Osobně používám tuto metodu hlavně při složitých tématech, které probíráme dlouho a žáci se mohou ztrácet. V podstatě po nich pak chci, aby ukázali, že znají kostru tématu. Zkuste si dát celé husitství do 140 znaků. Detailní informace v životě potřebovat nebudou, ale základní přehled určitě ano.

A pak je ještě jedno využití. Improvizační. Zbylo Vám hodně času na konci hodiny? Nebo naopak, plán je nabourán tak, že potřebujete na připravenou práci dvacet minut, ale máte jen deset? Ideální pro Twitter metodu. Žáci budou pár minut tvořit a pár minut si budete společně ve třídě číst jejich díla.

Pyramida

Podle mě nesmírně univerzální metoda – do pyramidy lze „vložit“ jména, pojmy, místa, příklady nebo cizí slovíčka a věty k přeložení.

Základem je nakreslená pyramida s například pěti patry. V prvním nejnižším patře je pět lehkých pojmů, každý z nich za jeden bod. V druhém patře jsou čtyři pojmy, každý za dva body. V druhém patře lze tak získat dohromady osm bodů. Princip je jasný. Na vrcholu bude stát jeden pojem, nejtěžší, za pět bodů. Žáci samozřejmě hledají odpovědi na pojmy či příklady, které zapisují buď přímo do pyramidy nebo pod ní.

Opět ale záleží na taktice – důležitý je stanovit časový limit, například šest minut a dané hranice bodů, na které mají žáci dosáhnout. V popisované pyramidě je celkem 35 bodů. První hranice tak může být například 20 bodů a druhá 31 bodů. Žáci s 20 body a více získávají v mých hodinách plus (a za tři plusy jedničku) a žáci s vyššími ambicemi mohou obdržet rovnou jedničku, pokud budou mít nad 31 bodů.

Velikost pyramidy lze zvětšovat (měl jsem i devět pater), stejně tak lze hýbat s časovým limitem a bodovými hranicemi. Pět pater, šest minut a bodové hranice z ukázky jsou vyzkoušené.

Největší výhoda metody spočívá v tom, že je rychlá a míří na různé kvality žáků a diferencuje jejich úkoly – nadaní „jedou“ po jedničce a například žáci nenaučení nebo s poruchami učení míří po menší výhře. Každý má však něco. Každý soutěží jen sám se sebou, nemusí být nejlepší.

Milionář

Převést známou soutěž Chcete být milionářem do výuky se přímo nabízí, ale dlouho jsem nevěděl, jak na to prakticky. Nakonec to nebylo tak složité.

Princip hry je jednoduchý – učitel klade otázky z probraného učiva a nabízí čtyři odpovědi, z nichž jen jedna je správná. Obtížnost otázek se stupňuje od nejlehčí k složitějším. Žáci mají tři nápovědy – (1) padesát na padesát, což znamená, že dvě možnosti zmizí, dvě zbývají; (2) hlasování třídy a (3) „spolužák na příjmu“, který nahrazuje přítele na telefonu. Spolužák na příjmu znamená, že si žáci žádající tuto nápovědu vyberou jejich spolužáka, který jim může poradit. (A samozřejmě jim může poradit úmyslně chybně.) I když hraje každý sám za sebe, nápovědu má třída jako celek. To znamená, nápovědu lze využít, jen pokud zvedne ruku určitý počet žáků. Například tři zvednuté ruce jsou potřeba pro padesát na padesát, šest rukou pro hlasování a devět pro poslední nápovědu. Záleží na počtu žáků ve třídě.

Pravidla pro žáky:

  1. Kdo změní svojí odpověď a škrtá původní, nahlásí se učiteli. Učitel si píše jména na tabuli. Jde o způsob, jak zabránit podvádění.

  2. Kdo vypadne, hraje dál, ale pouze „neoficiálně“. Aby to pro vypadnuté žáky mělo smysl, používám tuto metodu tehdy, když následující hodinu píšeme test a téma otázek z milionáře bude v testu. Jedině tak se budou soustředit i dál, když jsou mimo hru.

  3. Každou nápovědu lze využít jen jednou.

  4. Každý hraje sám za sebe. Cílem je „přežít“ až do konce.

Další důležité poznámky:

Po přečtení otázky a možností dejte čas žákům na odpověď a vždy se ujistěte, jestli už všichni odpověděli. Následně vyvolejte žáky, jak odpověděli, což je zároveň pro učitele kontrola žáků, kteří by mohli sklouznout k podvádění (nemá smysl vyvolávat nejchytřejší…). Kdo vypadnul, ten se přihlásí. Učitel jejich jména zapíše na tabuli. Na konci zbývá rychle projet sešity/papíry se škrtanci (pokud se Vám žák nenahlásil, že škrtal, a při tom škrtance má, tak podváděl) – což jsem udělal snad jen jednou. Zbývá vyhlášení vítězů a předání výhry.

Riskuj

Další klasická televizní hra, u žáků možná vůbec nejoblíbenější, protože má velmi jednoduchá pravidla.

Úkol pro učitele je připravit témata a otázky pod tyto témata. Otázky obodovat, obvykle patří do soutěže pět otázek k jednomu tématu. Žáci pak zvolí téma z výběru, například „Průmyslová revoluce“ a volí, za kolik bodů chtějí toto téma – 100, 200, 300, 400 nebo 500 bodů. Pod těmito body se skrývá otázky pro soutěžící. Bodům by pochopitelně měla odpovídat obtížnost otázky.

Ke hře obvykle přidávám i témata mimo moje předměty – například hlavní města, všeobecné znalosti (politika), aktuální dění, sport nebo i hudební ukázky.

Hru si lze připravit na papíře i v elektronické verzi (například v Powerpointu). Důležité je, aby žáci měli hrací plochu před sebou, aby viděli témata a jaké otázky už byly vybrány. Takže i když si Riskuj připravuji pouze na papíře, rychle vždy na tabuli nakreslím tabulku s tématy a body a na křídlo tabule zapisuji body pro skupiny.

Samotná hra probíhá tak, že žáci jsou rozděleni ve skupinách. Určíme pořadí skupinám. První skupina vybírá téma a částku. Učitel přečte otázku (a na tabuli přeškrtne danou částku na znamení, že otázka už není k dispozici), žáci se snaží odpovědět. Pokud neznají odpověď, další skupina rozhoduje, jestli si vyberou vlastní otázku nebo přeberou nezodpovězenou otázku předešlé skupiny. Pokud zvolí druhou variantu, odpovídají jen na tuto otázku, už nevolí vlastní otázku, protože nemohou samozřejmě odpovídat na dvě otázky během jednoho kola. Všechny skupiny musí mít stejný počet zvolených otázek, aby hra byla spravedlivá. Vyhrává skupina s nejvíce body. Vítězům obvykle rozdávám jedničky.