politika

Prezidentské volby – metodika

Posted on by tajnyucitel

Minulý týden v pondělí jsem zjistil, že mi dvě třetiny studentů na semináři budou chybět, tak jsem se zeptal zbylých devíti studentů, co by chtěli dělat. Padlo několik návrhů, ale nejvíce hlasů dostalo téma „prezidentské volby“. Jelikož to je téma aktuální a ještě pár týdnů bude, tak jsem si řekl, že budu jednoduchou metodiku a prezentaci sdílet, třeba někomu pomůže. Odkaz na stažení prezentaci bude tradičně na konci textu. Metodika vyšla přesně na dvě hodiny.

Prezentace začíná jednoduchými otázkami (jak probíhají prezidentské volby; kdo se může stát kandidátem a jaké má prezident pravomoci), které dávají tématu nejen úvod, ale především kontext. A otázky ani nemusí být tak jednoduché, jak se může zdát, studenti mohou tápat. A pochopitelně záleží, v jakém ročníku se budeme ptát. Způsob práce pak záleží právě na úrovni studentů – odpovědi mohou vyhledávat na internetu, či dokonce v Ústavě. U nás ve třídě to proběhlo jen režimem moje otázka – studenti odpovědí. Šlo o starší studenty, předpokládal jsem, že látku budou znát a samozřejmě jsem se potřeboval vejít do dvou hodin. Co dál?

Hlavním bodem hodiny bylo představit kandidáty. Jak jsem psal výše, hodinu s volbou prezidenta jsem připravil, protože většina třídy chyběla, u nás to vyšlo přesně jeden kandidát na studenta a jeden kandidát pro mě. Je devět kandidátů, pokud budeme metodiku probírat v klasické třídě, tak lze sběr informací a prezentace provádět ve dvojici či větších skupinách. Nemá jít o detailní informace a hollywoodský životopis, jen pár vteřin. Kolik je kandidátovi, jaké má vzdělání, jakou má práci, minulost, kde bere peníze. A třeba pár názorů a myšlenek. Hledání zabere tak patnáct až dvacet minut. Poté je pochopitelně čas na představení jednotlivých kandidátů. Předchozí záležitosti zabraly skoro přesně jednu vyučovací hodinu (tři kandidáty jsme si představili na začátku druhé hodiny).

Druhá polovina začínala puštěním dvou oficiální volebních spotů, víc jich k 13.12. nebylo k dispozici. Pouze Danuše Nerudová a Petr Pavel měli na svém oficiálním Youtube kanálu volební spot (zároveň například z účtu Jaroslava Bašty a sociálních sítí Karla Diviše šlo vyčíst, že video připravují, proto je možné prezentaci aktualizovat; některé informace zastarají pochopitelně). Po videu studenti sdělovali své dojmy, jak to na ně zapůsobilo, jaké emoce to v nich vyvolalo. Pochopitelně je užitečné chtít po studentech srovnání. Například studenti si podle mě výborně všimli, že Pavel v klipu vlastně vůbec nehraje, zatímco Nerudová ano; Pavlovo video je o jeho minulosti, Nerudová míří na budoucnost. Otazníky a pochybnosti vyvolalo zapojení dítěte do klipu. Někteří studenti znali Nerudovou ze sociálních sítí, o tom lze také diskutovat.

Pro zajímavost nakoukneme i na transparentní účty a prezentace krátce vysvětluje, jak je to s financemi na kampaň. Zajímavostí je, že prakticky milion na kampaň rovná se jednomu procentu v předvolebních průzkumech. To stojí za zmínku a za zamyšlení. I proto jsem do prezentace přidal části textu z iRozhlasu, kde odborníci popisují, že nejde o politiku, jde o emoce. Volíme marketingový produkt.

Poslední částí je volební kalkulačka (ta, která byla v době hodiny zatím dostupná). Jde o přirozený závěr dvouhodinovky a bloku, studenti si zjistí, s kým mají největší souvis názorů, hodnot a odpovědí.

Prezentaci ke stažení najdete zde.

Rusko, hybridní válka a česká veřejnost proti učitelům

Posted on by tajnyucitel

Toto vás zaručeně dostane! Rusko může za to, proč mi Jarda nadává na internetu.

Osobně nemám s čím porovnávat, ale nezdá se vám, že v minulých letech strašně přibylo (internetových) útoků na učitele? Je jasné, že podobné řeči tu byly i na konci minulého režimu, jen je nebylo možné ventilovat tak jednoduše a veřejně. Ale bylo jich vážně tolik? Myslí si většina lidí, že mám plat čtyřicet tisíc, pracuji čtyři hodiny denně, a učím, protože nic jiného neumím?

Možná to bylo v myslích veřejnosti už desítky let, možná tak zaplnil mysl lidí komunismus. Možná je za tím něco jiného. Jasné jen to, že velké množství lidí papouškují stále to samé. Podle vzorce.

Zajímavé je taky zkusit se zamyslet, jestli jste takového rodiče potkali v reálném světě. Potkali? Já nikdy. Vždy jen na internetu. A vše mi přijde stupňované. Co když je vše jinak? Co když je vše řízeno? Co když za vše může Putin a jeho trollové, kteří jsou placeni za každý příspěvek podle šablony?

V třetím tisíciletí se ustoupilo mimo jiné od pravidla, že prostor v médiích a politických stranách dostávají vzdělání lidé, protože mají co říct. Mají co říct pořád, ale prostor nyní dostávají i amatéři. Čas „mluvících hlav“ pominul: „Od okamžiku, kdy propaganda zaměnila slova odborník za sousloví „samozvaná elita“, bylo možno nahradit lidovou úctu zuřivou nenávistí.“1

Elity selhávají, nevysvětlují složité problémy jednoduše; budí pak zdání, že se jen snaží oblbnout obyčejného člověka, kterému odborníci nevěnují pozornost. Dílo dokončeno.

„Marketéři ignoranty milují, nejvíc ty zamindrákované. Jsou díky své nenávisti ke svému složitějšímu, vzdělanějšímu a bohatšímu tak snadno manipulovatelní, že to skoro nic nestojí, jen trochu přemýšlení a vhodně zabalenou dávku nenávisti.“2

Osnovy skončily, rámcové vzdělávací programy začaly. Začala i inkluze. Nové metody, nové výzkumy. Nová realita. A víte co? Nová realita je komplikovaná a obyčejný člověk ji nerozumí. A přichází strach.

Všechny předchozí řádky a odstavce vytváří jednoduchou rovnici, jejíž výsledek zní: konec úcty k vzdělání. Už to není univerzita, ale marketingová agentura, která rozhoduje o výsledku voleb.

Proč? Ruská strategie zaměřená na sestřelení elit. Na prvním místě proti elitám z Bruselu, což u nás už viditelně nese ovoce. Proti skutečným ekonomům. Poptávka, nabídka, tomu přece rozumí každý, ne? Proti vysokoškolsky vzdělaným lidem. Vysoká škola života, to je skutečně důležitá příprava.

Ok. Pravděpodobně si Putin a jeho poradci neřekli: „Tak teď půjdeme proti učitelům v naší bývalý kolonii.“ Jde o to, že učitelé představují vše, proti čemu míří vládnoucí ruská elita a jejich poskoci v České republice.

Právě teď si představte školu a šokující informace – učí se zde mír a tolerance (strašák „multikulti“), demokracie a občanské vzdělávání je jeden z hlavních cílů a výbav pro život. Mediální vzdělávání taky přibývá, to už je vážně přes hranici pro Rusa píšícího pod nickem „Jarda“ na serveru novinky.cz. Dokonce máme v dokumentech, co si děti mají myslet o islámu a homosexuálech, ani jedno není nemoc, ani jedno není něco, proti čemu se má zbrojit. Občas si do školy pozveme nějakou neziskovku. Snažíme se učit dvacáté století, komunistické zločiny. To vše dělá v očích určité části společnosti ideální terč a patří přesně do ruských šablon, jak rozeštvat společnost, polarizovat ji a zničit. Taková společnost se samozřejmě zničí sama, bez zásahu zahraničních vojáků.

Válka se změnila. Území, které chce Rusko dobýt, se už neskládá z vojáků, ale z informací. Stačí je jen sebrat. Stačí jen sebrat „lajky“ – strach a radost. Putinovo Rusko sází na tom, že nepřátelské země rozloží přes konflikty uvnitř dané země – proto jsou schopni financovat rasistické a nacistické hnutí, a zároveň ve stejně době a ve stejné zemi i hnutí na podporu Afroameričanů.3 4 5 6

Úspěch nové války není jen v tomto přesunu a síle názoru, ale i v tom, že to, co si lidé dříve jen mysleli a styděli se to publikovat a vypouštět veřejně, nyní se vší parádou sunou na internet.

Příčiny? Ruské peníze, internet, propracovaná psychologie a sociologie, a nepřipravenost druhé strany.

Důsledky? Polarizovaná společnost. Prezident v zajetí. Bahno na veřejnosti. Panika. Emoce. Spory. Strach.

A bude hůř. Cílem je „probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí. Lidé musí být otráveni, rozzuření,. ….. a plní vzdoru.“7

Ruku v ruce s výše zmíněným jde i fakt, že média prodávají zábavu. Další média jsou pod tlakem a pod útoky. Volíme mezi informováním nebo formováním. Klasickým cílem je člověk, který neví, že neví. Čímž se dostáváme zpět do školy. A snad i do způsobu, jak se z kruhu vymanit. Otázkou je, jestli jsme toho schopni.

„Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“

Mimochodem, víte, co jsem udělal v první větě? Přesně podle šablony…

1 ALVAROVÁ, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.181.

2 Tamtéž, s.185.

7 ALVAROVÁ, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.51.

7 (+1) otázek ke stávce učitelů

Posted on by tajnyucitel

„O nás bez nás“

Stávku vyhlásily odbory. Kdo jsou odbory? Kdo je vybral? Koho vlastně zastupují? Nezastupují jen své zájmy a nejde jim jen o zviditelnění? Samozřejmě o stávce si má rozhodovat škola hlasováním mezi učiteli. Složitější na vyjádření, ale jde mi o to, že se o stávce rozhoduje „nahoře“, někdo, kdo nestojí před studenty a kdo si hraje za sebe a pro sebe; stávka byla měla pocházet „zezdola“, od samotných učitelů a s více body a požadavky, než pouhé peníze. Zároveň by měla být masová a měla by být provázena demonstracemi. Vyhlašovat stávku bez zajištěné podpory všech učitelů je hloupost.

Učitel

Co budou dělat učitelé ve středu? Půjdou na demonstraci? Budou někde vidět? Nebo se prostě vyspí, dají si oběd a odpočinou si? Má to smysl, pokud nebude plný Václavák? Jaký je teda smysl stávky?

Prospěch

Komu celá akce prospěje? Učitelům určitě ne, protože budou zase kritizováni za zbytečnou akci. Studenti budou mít radost, protože nemusí do školy. Rodiče budou jen naštvaní, že se jim škola nestará o děti a budou remcat, že učitelé mají dva měsíce prázdniny a zas by něco chtěli.

„Zase dostali přidáno“

Už vidím ty komentáře o tom, jak učitelé nic nedělají a chtějí za to víc a víc peněz, i když už přidáno dostali. A přiznejme si, že přidáno učitelé dostanou; dostali přidáno nedávno a je to v plánu i na další roky. A stěžovat si v situaci, kdy dostáváme pravidelně přidáno, mi nepřijde úplně rozumné a nepřispívá to dobré reputaci českých učitelů. Takže je otázkou, proč je stávka zrovna teď? Co sakra dělali učitelé za předchozích třicet let?

Paradox

Není trochu zvláštní, že si mám stěžovat na nedostatek peněz tím, že přijdu o denní mzdu? I když vím, že přidáno více, než mi bylo slíbeno, už nedostanu.

Tarif

Co je špatného na tom, že část peněz navíc půjde řediteli a ten bude mít svobodu, komu přidá? Za podmínek, že peníze skutečně přijdou, je to pozitivní věc. Peníze teoreticky dostanou ti, kterým skutečně patří.

Důstojnost

Vážně se musíme hádat o dvě procenta?

Bonus

Praktická věc – o stávce se rozhodne v pondělí a má se konat ve středu. Odbory ukazují své skvělé manažerské schopnosti. O stávce totiž musí být včas informováni rodiče a je otázkou, jestli je reálné vše stihnout. V pondělí se rozhodne, v úterý se pošlou informace a teď ten detail – kdo rozsoudí, jestli pár hodin před stávkou je „dostatečný časový předstih“?

K čemu tedy stávka je? Proč právě teď? Proč ve středu? Proč jen jeden den? Jaké bude mít stávka důsledky?

Učitelé nedostanou víc peněz, to je jasné. Naopak přijdou o část mzdy tím, že půjdou do stávky. Reálným důsledkem tak pravděpodobně bude jen další odpor veřejnosti vůči učitelům. Veřejnost si bude stěžovat na učitele, ne na Babiše a jeho vládu, a dále budou pokračovat negativní komentáře směrem k učitelům od určité části společnosti. Jedinou výhodou tak je, že si studenti odpočinou a budou se věnovat svým životům.

Desatero Nejvyššího Václava, aneb až bude Klaus ministrem školství

Posted on by tajnyucitel

Václav Klaus mladší, v posledních letech politik, ale také bývalý ředitel „elitního“ soukromého gymnázia, který oslovoval pravidelně stovky tisíc čtenářů svými texty na serveru novinky.cz. Kdo jiný by měl být kandidát na ministra školství? I přes lži, manipulace a neodpovídajícímu soukromému statutu „tradiční rodiny“ (již dva rozvody), má vysokou podporu a určitě se najdou i učitelé, kteří by tuto možnost přivítali. Jak by naše školství vypadalo? Jakým změnám by podlehlo? Podívejme se na to v pár bodech.

Vítejte u Desatera Nejvyššího Václava.

1)

Žena bude patřit znovu za plotýnku a muž bude vydělávat. Jasně rozdělené sociální role. Žádné zmatky. Zapomeňte na rovnost! Ženy budou chodit opět na vaření a vyšívání, muži na dílny a přípravu vlastního piva. To vše se usnadní zrušením předmětu občanská výchova či společenské vědy, protože ten většinou učí sluníčkoidní multikulti feministicky-genderově vyšinutí fašisti. Klausovo hnutí ještě bude muset probrat, jestli se ziskem většího vlivu nezruší volební právo pro ženy.

2)

K tomu patří i další bod – povinné sukně pro Vás, vážené paní učitelky.

3)

Věda a vědci do školy nepatří. Pouze člen hnutí Trikolóra vám a vašim studentům vysvětlí, že žádné klimatické změny neexistují, nic se neděje a vše je jen zbytečná hysterie nepoučitelných fašistů.

Klaus

4)

Dál bude platit zákaz propagace politických stran ve školách, ale bude uzákoněna výjimka pro Klausovo hnutí. A hlavně žádné neziskovky do škol, jo? Člověk v tísni je jen parazit na státu, který propaguje feminismus, multikulti agendu a politickou korektnost. Tahle šílenost musí skončit.

5)

Prázdniny se zkrátí, protože jsou „pekelně dlouhé“ a podle Klause byly zavedeny jen kvůli hospodářským potřebám v 18.století.

6)

Vrátí se osnovy s předepsaným učivem pro všechny školy. Žádné rozdíly, žádná svoboda pro učitele. Ve všech předmětech bude především „národní akcent a konzervativní hodnoty“. Učivo o Evropské unii bude se stejných nádechem jako se nyní učíme o hrůzách totalitních režimů, protože Evropská unie je „nefunkční, nedemokratický a socialistický systém omezující demokracii členských států“.

Přímo v osnovách mají být dokonce i předepsané učebnice, které projdou kontrolou samotného nejvyššího Václava a které budou schválené. Hlavně žádná „globální rozvojová témata“ a podobné ideologické blbosti, kde se dozvíte, jak funguje svět a že existují i jiné národnosti, nebo dokonce, že existují i horší věci, než je prohnaná Evropská unie, která nám zakázala rum. A nezlobte se, ale škola má učit znalosti, žádné kompetence k celoživotnímu učení. Škola byla totiž nejlepší za komunismu, kde „to fungovalo a systém byl silný“.

7)

Zrušená bude jakákoliv moderní výuka – projekty, skupinové práce, četba primárních pramenů a podobné metody, protože ty vyučují pouze „alternativní magoři“. Samozřejmostí je, že nebudou existovat žádné mezipředmětové vztahy a průřezová témata, žádné kompetence, žádné dovednosti, a především ne komunikace, kreativita a kritické myšlení. Předmět mediální výchova bude zakázán pod přísným trestem.

8)

Samozřejmostí je povinná maturita z matematiky, kterou bude sám nejvyšší Václav opravovat.

9)

Tělocvikáři budou muset mít předepsaný vzhled, váhu a svalovou hmotu, protože „tlustí a líní tělocvikáři (a že jich je) – jsou mor„.

10)

Žáci budou mít v důležitých momentech svého vzdělávání předepsanou milou povinnost – napsal učiteli pochvalný dopis. Řekněme, že za důležité momenty bude považován pouze konec první třídy, konec prvního stupně, konec devátého ročníku, konec prváku na střední škole a konec střední školy. Vysoké vzdělání už nebude podporováno, protože máme moc vysokoškoláků a my potřebujeme hlavně řemeslníky a dělníky, pouze tyto skupiny jsou Hnutím považovány za skutečně poctivé lidi.

A teď se přiznejte, upřímně, kolik odstavců jsem si podle vás vymyslel a kolik z nich je hloupý pokus o vtip?

Pravda je taková, že vše jsou reálné názory Václava Klause mladšího, o kterých se nebál rozepsat nebo rozpovídat.

Níže jsou zdroje.

https://www.novinky.cz/komentare/clanek/komentar-dobri-ucitele-vaclav-klaus-ml-40067359

https://www.expres.cz/zpravy/politicka-korektnost-skolstvi-vaclav-klaus-mladsi.A160422_172851_dx-zpravy_pali

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Udej-sveho-ucitele-ze-odbyva-globalne-rozvojova-temata-Skolstvi-se-vraci-do-osmdesatych-let-vladnou-ideologicti-komisari-varoval-Klaus-mladsi-pred-uciteli-482553

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/musim-trosku-prehanet-aby-mi-lide-rozumeli-rika-klaus/r~bde6f83ceeb511e99d020cc47ab5f122/

https://www.novinky.cz/komentare/clanek/komentar-konec-demokracie-nebo-konec-vladnuti-vaclav-klaus-ml-40054448

Bonusový odkaz, abychom se nehádali, jestli Václav Klaus mladší lže a manipuluje.

https://manipulatori.cz/nesnesitelna-lehkost-lhani-vaclava-klause-ml/

Roční volno pro učitele

Posted on by tajnyucitel

Před několika týdny začalo hnutí STAN mluvit o (studijním) volnu pro učitele (zde). Je to dobré téma k diskusi, ale následující text nebude tolik o mém názoru, protože to moc nemá smysl, ale spíše o zkušenostech a podmínkách ročního volna pro učitele v zahraničí. Proč nemá smysl psát svůj názor? Protože se jedná o hezkou myšlenku, ale je prakticky neproveditelná v naší zemi. A to hned z několika důvodů. Jako první jmenujme nedostatečný počet učitelů. Pokud máme málo učitelů, asi těžko budeme další stovky až tisíce pouštět na dovolenou. Další je pochopitelně nedostatek financí, protože i učitelé na ročním volnu jsou placení a my potřebujeme například dotovat jízdné, ne vzdělávat lidi. Otázkou je, co by po prosazení sabatiklu, jak se nazývá roční studijní volno, dělaly malé školy? Těžko budou moct pustit dva učitele ve stejnou dobu. Zvládnou pustit jednoho učitele každý rok? Zajímavé by bylo řešit i jaké by byly podmínky pro roční volno a co by se teoreticky stalo, když podmínky nebudou dodrženy.

Myšlenka ročního volna má vlastně jednoduchý důvod. Jde o snahu zmírnit stres, o prevenci před vyhořením. O motivaci do další práce. Všechny důvody potvrzují i výzkumy, stejně tak výsledky ročního volna.

Jaké jsou tedy zkušenosti ze zahraničí? Za jakých podmínek si mohou učitelé vzít roční volno? Jaké jsou finanční podmínky? Začněme s Anglii, kde sabatikl ještě není právně zakotven, ale právě probíhá diskuse a padají první návrhy.

Anglie

Jak jsem psal výše, jedná se pouze o návrh. Učitelé mají dostat rok placeného volna s hlavním cílem udržet zkušené učitele ve třídách. Vládu vystrašil průzkum, v kterém se přes osmdesát procent učitelů přihlásilo k možnosti „uvažuji o změně povolání“, zároveň nastoupilo méně nových učitelů, než se předpokládalo. Jen polovina britských učitelů si myslí, že budou za deset let stále učit.

První podmínkou je mít odpracováno deset let. Druhou je dokázat, že z toho učitelova výuka bude těžit po návratu z volna. Možnosti jsou studování nebo práce v oboru, který souvisí s výukovým předmětem učitele.

Zdroj

Nový Zéland

Asi jediný stát, který má v systému volna pro učitele jiné podmínky. Tou první je, že se jedná pouze o deset týdnů. Zároveň člověk, který chce dosáhnout na toto volno, musí být zaměstnán ve státní škole, pracovat alespoň pět let jako učitel (a minimálně tři roky na státní škole). Tak jako i v ostatních zemích jsou potřeba formální věci, jako souhlas ředitele, mít vystudováno, vyplnit formulář apod.

Zajímavé je, že je to vážně jen pro studijní účely, dlouhodobé školení či práci pro školu. Lze se proklikat ke zprávám jednotlivých učitelů a najít si, že například John Allpress z Green Bay High School si vzal volno, aby nastudoval historii určité školy a vše převedl do online podoby pro komunitu školy. Učitelé si vážně berou volno, aby připravili určité projekty či metody. Martin Burden třeba jen zjišťoval, jak fungují další vzdělávací systémy po světě.

Zdroj

USA (New York)

Ve státě New York existují oficiálně tři důvody pro volno: zlepšit si učitelské dovednosti, zlepšit si zdraví, získat certifikáty. Podmínky jsou z mého pohledu docela rozumné – samozřejmě musíte dodat certifikáty či jakékoliv další „papíry“ ze školení, v prvním případě se odevzdává i určitá závěrečná práce. Pokud chci jít na zdravotní volno, musím mít papíry od lékaře. (Jsou zde i další detailní podmínky týkající se braní si volna před odchodem do důchodu.) Každý učitel, který chce využít možnost volna, musí být členem odborů (UFT).

Výjimkou v New Yorku je časové období, po jaké si může učitel zažádat o volno – jeden rok po čtrnácti letech (jsou zde ale další možnosti, například na zdravotní sabatikl lze jít na jeden semestr už po sedmi letech). Při zdravotním sabatiklu dostávají učitelé sedmdesát procent platu, pokud trvá celý rok, a šedesát procent platu, pokud volno trvá šest měsíců. U studijní volna je to vždy sedmdesát procent platu.

Zdroj

Německo

U sousedů nemají volno pouze pro učitele, ale i úředníky. Hlavní motivací byly výzkumy, které potvrzovaly nutnost rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, správný poměr způsobuje větší motivaci pracovníků. V Německu se nejedná o žádnou převratnou novinku, studijní volno umožňuje zákon z roku 1998 o „sociální ochraně pružné pracovní doby“ a další úpravy z roku 2001 v zákonech o částečném úvazku a pracovních smlouvách, které dávají tuto možnost také. Není to ale povinnost ze zákona. Musí souhlasit zaměstnavatel, takže to může být těžké. Pokud nevyjde volno, má jít zkrácení úvazku.

Naši německy mluvící sousedé nemají jen jednu možnost sabatiklu, ale mají více variant, aby si každý mohl vybrat takovou, která mu bude nejvíce svědčit. Takže například můžete pracovat dva roky na plný úvazek s tím, že další půl rok budete pracovat jen na nižší úvazek, ale plat zůstává stoprocentní. Roky lze i zdvojnásobit – to znamená práce na plný úvazek po čtyři roky a roční volno, zde ale musíte souhlasit s tím, že budete mít ony čtyři roky snížený plat, který vám ale zůstane i během ročního volna. Promyšlené. Ale je jasné, že tohle obnáší už detailní plánování do budoucna a dohoda musí být vyjednána dost předčasně.

Pro Německo je typické, že existuje velké množství variant, které jsou navíc v každé části státu rozdílné. Každý stát má svá pravidla pro rok volna. Ale evidentně to není problém, v Německu má sabatikl už tradici.

Zdroj

Rakousko

Rakousko má samozřejmě dost podmínek pro sabatikl společných s Německem, ale například nemá žádné zákony, vždy se jedná jen o dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem s tím, že šéf(ka) může vždy odmítnout a nebude mít nějaké problémy se zákonem nebo odbory.

Jelikož volno není omezeno jen pro učitele, existuje více důvodů, proč mít volno – další vzdělání, ale i dostavba baráku čí více času pro děti.

Ačkoliv jde o individuální dohodu, chytly se v Rakousku dva hlavní modely ročního volna. První možností je pobírání stejného platu během volna, což ale znamená, že v předchozím období musíte pracovat „přesčasy“ a na volno si napracovat a vydělat dopředu. Druhá varianta samozřejmě počítá se sníženým platem.

Zajímavostí je, že v Rakousku neexistují žádné oficiální podmínky pro to, kdo a kdy může žádat o sabatikl.

Zdroj

Je evidentní, že máme odkud čerpat informace a praktické zkušenosti a ani nemusíme jezdit daleko. Pro mě překvapivě mají sousedé liberální podmínky a naopak USA mají poměrně dost podmínek, formulářů, certifikátů apod., a zároveň New York nabízí volno až po čtrnácti letech, což už asi těžko zachrání učitele, protože vyhoří dřív. Ale jak jsem psal v úvodu, nepřijde mi to jako téma, které by se mělo řešit v České republice, spíš to odnáší pozornost od mnoha jiných a především skutečných problémů.

Kritické myšlení? Jak jsme ověřovali informace od Donalda Trumpa.

Posted on by tajnyucitel

Co je kritické myšlení? Hned zde mohou vzniknout spory. Ale já beru kritické myšlení v mých školních možnostech jako alespoň zpochybnění napsaného nebo řečeného. A to v dnešní době není automatické (nebo naopak jsou lidé, kteří automaticky odmítají vše, pro jistotu) u žádné generace. Pokud něco zpochybním, jsem už jen krůček od toho, abych došel k tomu důležitému – zkusit najít fakta. Pokud je to tedy možné.

V dnešním textu se ukáží mimo jiné i výhody a nevýhody sociálních sítí. Výhodou je, že je zde mnoho informací a v nich spoustu inspirace pro mě jako učitele. Nevýhodou je, že mezi informacemi je spoustu zavádějících, pochybných nebo přímo lživých informací. A takové se v internetovém prostředí šíři nejrychleji.

A tak to přišlo i v mém případě, kdy jeden pochybný tweet přiletěl až do Čech. Donald Trump – John Warner – Michal Kubal – Petr Kuthan, který pak označil mě. Přes tento řetězec lidí se ke mně dostal tweet amerického prezidenta a já věděl, že to hned musím vyzkoušet. Jak na to? Stačí materiál ke zkoumání, pár minut práce, papír a samozřejmě připojení k internetu. My postupovali při prvním pokusu ve skupinách a se zdůrazněním, že si to jen vyzkoušíme a uvidíme, jak to půjde. Slib byl jasný, pokud „schéma“ rozluští celé, byla slíbená jednička na úrovni čtvrtletní práce (kterou nepíšeme nikdy…).

Práce se rozběhla automaticky. Samozřejmě se vloudily chyby. Například první skupina měla tweet aktuální, takže se musela víc bořit do hloubky internetu a hledat skutečné statistiky. Druhá třída dostala úkol se zpožděním a měla už k dispozici celé články nebo ověřené statistiky přímo pod tweetem Trumpa (jehož finanční tým později přiznal, že šlo o tweet s chybnými informacemi).

Celkově mi přišly výsledky výborné. Samozřejmě „lepší“ byly u druhé skupiny, kdy už bylo čerpáno z odborných anglicky psaných textů. Zajímavější byly zas práce v první skupině, už jen sledovat, kam je internet zavane.

EkonomieKritickéMyšleníTrumpTweet

Informace z tweetu nejsou všechny pochopitelně pravdivé. Růst HDP sedí, stejně tak míra nezaměstnanosti. Současnost je tedy pravda. I to může být matoucí. Někdo si může ověřit jen tyto informace a odejít spokojeně. Další část je ta zavádějící. Situace popisovaná americkým prezidentem se nestala poprvé za sto let, ale mohl bych zde vypsat 22 letopočtů, kdy se dařilo americké ekonomice stejně nebo lépe. Další podstatná informace je, že statistiky se ani sto let nesbírají, což by americký prezident mohl vědět. Nejtěžší je poslední „skrytý“ úkol. Souvisí spolu vůbec informace? Neporovnává Trump jablko s jedoucím autem? Souvisí spolu vůbec míra nezaměstnanosti a růst HDP tak, jak Trump naznačuje? Je to složité. Samozřejmě spolu HDP a nezaměstnanost souvisí – pokud roste HDP, snižuje se nezaměstnanost. Ale…Za prvé, ne vždy to musí být senzační zpráva – ubývá pracovní síly, firmy hledají delší dobu kvalifikované zaměstnance. Takže čísla to jsou hezká na chlubení, ale pro podnikatele to není zas tak růžová situace. Podle zahraničních komentátorů je ale minimálně nefér taková čísla uvádět vedle sebe způsobem, jakým to udělal Donald Trump a to už jen z principu, že míra nezaměstnanosti je současný stav, zatímco míra HDP ukazuje situaci za minulý rok. Proč vůbec tento tweet Trump napsal? Jaký byl jeho záměr? I to jsou důležité otázky.

Další materiál mi poskytl náš premiér, když „citoval“ dalajlamu tak, jak se mu to hodilo a při tom vynechal důležitá slova. To je ale příliš jednoduché. Co dál? Vytvořit databázi informací k ověřování a pořád to zkoušet dál ve více třídách a s větší frekvencí. Problémem samozřejmě je takovou databázi vytvořit a pokud vytvořit, musí jít o informace, u kterých nevadí, že se budou ověřovat i za rok.

Vždy existuje možnost ověřovat informace okamžitě, ale to je poměrně složité a je náhoda, když se pochybná informace dostane až například ke mně. Jakmile dám takový úkol, nesmí být hned v prvním komentáři pod statusem řešení. Takže tento způsob práce je komplikovaný a je to běh na dlouhou trať. Navíc nemá smysl ověřovat jen politiky, ale i další statusy jiných lidí.

Nicméně to má smysl zkoušet z několika důvodů. Zpochybňování politiků a ověřování informací nás může dovést ke skutečné demokracii. A ta existuje jen tehdy, pokud se voliči nedají lehce ovlivnit lží a mají ke svému rozhodnutí dostatek informací.

Kritika školy z roku 1895

Posted on by tajnyucitel

Dlouho jsem si chtěl přečíst knihu Psychologie davu, kterou napsal Gustave Le Bon. Napsal ji už roku 1895 a předpovídá v ní mnoho z 20.století. Popisuje pochopitelně to, jak se lidé chovají v davu. A jedna část knihy patří tomu, proč lidé podléhají vůdci, proč se nechají ovlivňovat a proč v davu mizí jejich inteligence a individualita. A jelikož tento blog je na téma vzdělávání, je jasné, že jedním z faktorů je podle Gustava Le Bona i systém školství. Slova v knize mi přišla tak zajímavá, že jim chci věnovat celý článek. Především kvůli tomu, že častá kritika školství zní: „škola se vůbec nezměnila, pořád jak v 19.století“. Kdo ale ví, jak škola v 19.století vypadala? Proto okopírované části knihy, které ukazují kritiku francouzského školství na úplném konci 19.století.

Jelikož dnes nechám výjimečně „promluvit“ někoho jiného, než jsem já, proto pro jistotu informace o vydání Psychologie davu. Knihu vydalo nakladatelství Portál, s. r. o. roku 2016 a to v překladu L. K. Hofmana a Z. Ullricha. Citace jsou ze stran 58 až 64.

Hlavním nebezpečím této výchovy, jež byla správně označena za latinskou, je, že spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením knih nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit se co nejvíce. Od obecné školy až po doktorát nebo státní zkoušku se mladý člověk učí nazpaměť obsah knih, aniž nějak cvičí svůj úsudek a iniciativu. Pokynem je pro něj odříkávat naučené a být poslušný. „Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a napodobit, to je,“ jak píše bývalý ministr školství Jules Simon, „podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými.“

Kdyby tato výchova byla jenom neužitečná, mohli bychom pouze litovat nešťastné děti, kterým se v obecné škole, místo tolika nutných věcí, vykládá raději genealogie synů Clotharových, války Neustrie a Austrasie nebo zoologické třídění. Tato výchova však představuje mnohem vážnější nebezpečí, neboť vštěpuje tomu, kdo ji přijal, prudkou nechuť k poměrům, z nichž se zrodil, a neodolatelnou touhu z nich uniknout. Dělník nechce už zůstat dělníkem, sedlák sedlákem a i ten poslední měšťan vidí pro svého syna jedinou možnou kariéru ve státních úřadech. Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy.

Po sedm nebo osm let je uzavřen ve škole, vzdálen přímé a osobní zkušenosti, která by mu byla dala přesný a živý názor na věcí, lidi a způsoby, jak s nimi zacházet. Alespoň devět z deseti jich ztratilo čas, námahu a několik let svého života, a to let výkonných, důležitých, dokonce rozhodujících. Kladly se na ně příliš velké požadavky, aby byli v určitý den v lavici nebo před tabulí po dvě hodiny a pro celou řadu věd živými tlampači všech lidských vědomostí; oni jimi toho dne skutečně po dvě hodiny byli; ale za měsíc už jimi nejsou, už by nemohli podstoupit tutéž zkoušku znovu; jejich vědomosti, poněvadž jsou příliš černé a příliš těžké, vyprchávají ustavičně z jejich mysli a nové nezískávají. Jejich duševní svěžest se otupila; bohatá míza vyschla, objevuje se hotový člověk, a často je to člověk, jehož vývoj je ukončen.

Ztížila se tím, že je mu (začátek dospělého života pro francouzského muže) podáno pouze abstraktní pojetí o skutečném světě, do kterého vstoupí mlád, a obklopující ho společností, které se musí přizpůsobit nebo už předem přimět k rezignaci, o lidském boji, kde musí být ten, kdo se chce uhájit a udržet na nohou, předběžně opatřen, vyzbrojen, vycvičen a otužen. A toto nutné vyzbrojení, toto získání vědomostí, důležitějších než vše ostatní, tuto pevnost zdravého rozumu, vůle a nervů, to mu školy nedají; právě naopak, místo aby ho připravily, činí ho neschopným k jeho budoucímu a definitivnímu povolání. Proto jsou jeho vstup a jeho první kroky na poli praktické činnosti obyčejně řadou bolestných pádů; zůstává po nich zjizven a na dlouho zdrcen, často zmrzačen navždy.

Výchova, kterou některá země své mládeži poskytuje, nám umožňuje poněkud předvídat osud této země. Výchova dnešní generace opravňuje k nejchmurnějším obavám. Duši davů lze alespoň částečně zlepšit nebo zhoršit vzděláním a výchovou. Bylo tedy nutné ukázat, jak ji dnešní systém zformoval a jak se množství lhostejných a neutrálních lidí stalo postupně obrovskou armádou nespokojenců, kteří jsou ochotní podlehnout všem vlivům utopistů a davových řečníků.

Závěr? Dnes ať si každý udělá svůj závěr o tom, jak se změnilo školství, jak se změnila kritika. A jak se změnil okolní svět a potřeby lidí.

Pět let učitelem

Posted on by tajnyucitel

Pět let je pro mě dlouhá doba. Pět let pracuji v českém školství. Pět let na základní škole. Malé město. Pět stovek žáků na celé škole. Z těchto pohledů je psán následující článek. Co mi těchto pět dalo? Co mi vzalo? Naučil jsem se něco?

Kromě toho, že učitel chodí domu ve dvanáct (i když nedávno mi došlo, že i ve škole existují směny – češtinářky mají ranní a jsou domů v jednu a pak jsme tu my ostatní, kteří máme ranní i odpolední) a má pořád prázdniny, není pravda ani to, že se všechny přípravy udělají za první dva roky a pak se už vše jen opakuje. Pořád dělám přípravy, pořád se učím a pořád zkouším něco nového. Je samozřejmě pravda, že jsem si našel svůj systém a neležím v přípravách od soboty rána až do neděle večer s tím, že mám připravené hodiny jen do středy. Největší vrchol ale pořád je pustit si seriál večer v průběhu pracovního týdne. A nebudu lhát, jednou do týdne se mi to podaří. A je to tak dobře. Jakmile povolím, vrátí se mi to. Trochu nepřipravená hodina a žáci se buď nic nenaučí, nebo zboří školu. A důležitá věc – pokud bych udělal přípravy za první dva roky a vše pak opakoval dalších čtyřicet let, šíleně bych nudil. Sám sebe. A neměl bych z toho radost. Někdy pomůže vidět špatnou praxi – když jsem byl v posledním ročníku univerzity, byl jsem na praxi, kde učitel v paralelních hodinách říkal úplně stejné věty a ve stejný čas i stejný vtip. „Tak takhle nesmím nikdy dopadnout“, řekl jsem si a přísahám, že dodnes je to pro mě velká motivace. I když to byl zábavný člověk a dobrý učitel, naučil jsem se, co nedělat. I špatná zkušenost je zkušenost, která může posouvat dále.

Prakticky všechno, co udělám, vymyslím a vytvořím, se mi pak vrací zpět – od rodičů, občas některých kolegů, občas ze sociálních sítí. A většinou od žáků.

Co mi škola vzala krom volného času, budou skutečně iluze. Například co za lidi může učit a co některým projde. Mám pocit, že české školství brzdí těch pár neschopných, kteří mají problémy s alkoholem, urážejí děti, učení je nebaví, rezignovali a chodí pozdě na hodiny (nebo nechodí vůbec). Ve školství neplatí, že i špatná reklama je pořád reklama.

Nejlepší učitel je ten, který má splněno papírování. Může o hodinách mít horečku a popírat holocaust přečtením článku z Parlamentních listů, ale pokud má zapsáno v třídnici poučení o bezpečnosti pro děti na víkend, je v pohodě. To mě ale také vede k tomu, že bude extrémně záležet na vedení školy. To vytváří atmosféru a kolem té se točí vztahy všech ve škole.

Dlouho jsem žil v tom, že na řediteli a vedení školy nezáleží, protože vlastně o ničem podstatném (=výuka) nerozhodují. První měsíce a pravděpodobně i roky tomu nasvědčovaly. Ale když už jsem začal mít čas řešit i jiné věci, než přípravu na hodiny, došlo mi pár dalších věcí. A hodně věcí mě začalo šíleně rozčilovat. Možná to vše začalo tím, když nám ředitel snad šestkrát změnil rozvrh během září a já žil v domněnce, že jediné co ředitel vlastně dělá, je rozvrh. A pokud nedokáže ani to? Některé kroky ve školství a některé další kroky vedení školy mi prostě přišly a stále přijdou nelogické. Například musím učit čtyři žákyně poslední hodinu, ale když chybí v třídě jedné třídy sedm žáků, v druhé třídě taky sedm žáků, tak jsou dvě třídy spojené do jednoho chumlu, kde je čtyřicet lidí. A mně to nedává smysl, protože i dvacet žáků v „áčku“ se mohlo normálně učit a dvacet žáků v „béčku“ se také mohlo učit. Dělá se vše, aby učitelé nemohli učit. Výsledkem spojení je pochopitelně to, že se nikdo nic nenaučí. Ale čtyři žákyně v jiný den a v jiném ročníku mám ve tři hodiny odpoledne učit.

Uklízečka. Nejdůležitější člověk ve škole. Seřve mě za bordel ve třídě, kde jsem celý den neučil. To ale nestačí. Jde si na mě stěžovat řediteli a ten mi domlouvá.

Školník. Přijde do hodiny, nezaklepe, nepozdraví a jde si do něčeho mlátit ve chvíli, kdy píšeme test.

Žáci. Zjistil jsem to, co už asi víte. Ať je dítě jakékoliv, je to práce rodičů. Ať se žák chová jakkoliv, je to vždy „jen“ reakce na něco. Ale uvědomit si to v ten daný moment a na tom místě je neuvěřitelně těžké.

Univerzita. Jen potvrzení dalšího známého faktu – absolutně mě nepřipravila. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, proč a jak jsem se stal dobrým učitelem. A proč se vlastně snažím. Já si uvědomil, že první rok jsem byl docela vláčen žáky. Následně jsem zrušil prázdniny a celé léto ležel v knihách a článcích. Druhý rok jsem začal tak, že jsem už něco věděl a začal měnit svůj systém práce, výuky a disciplíny. Vlastně jsem do sebe za dva měsíce dostal to, co mi univerzita nedala. Druhý rok byl tak ve skutečnosti mým prvním, kdy jsem byl učitel s kontrolou. Třetí rok jsem se začal formovat jako učitel. Dnes už spoustu věcí ve třídě ani nemusím říkat. Osm z deseti problémů se vyřeší oční kontaktem, gestem nebo tichem – nejmocnější nástroj.

Alternativní školy. Stav: vyléčen. První dva roky jsem snil o učení mimo systém. Dnes si přeju zakládání „jiných“ škol pro ostatní, ale sám bych na ní už učit nechtěl. Dostal jsem před pár týdny nabídku učit na škole, a pokud bych nebral v potaz fakt, že už mám podepsanou smlouvu jinde, tak bych stejně došel k závěru, že asi nemůžu učit na škole, kde se ročně platí sto tisíc za žáka. Takže žádné další sny o SCIO škole a podobných podnikatelských projektech. Projekty a zábavné hry mohu bez problémů realizovat i na státní škole. Došlo mi i to, že každý extrém je špatný a je jedno, jestli jde o učení pouze pomocí výkladu nebo učení pouze přes projekty.

Pro mě je nejlepší systém „zjisti si sám – teď ti to já vyložím a ty kontroluj a opravuj – opakování – test“. Pokud to chcete odborně, říká se tomu Kolbův učební cyklus, i když je samozřejmě trochu upraven pro mé potřeby a pro potřeby třiceti puberťáků ve třídě. A jednou za čas projekt ve skupinách, tvorba powerpointové prezentace nebo něco „úplně mimo“ jako například Escape room.

Získal jsem klid, větší trpělivost, sebevědomí a zároveň jistotu nebát se nikoho a ničeho, klidně jít do konfliktu, pokud to za to stojí. Nechápu kastování na žáci vs učitelé. Pokud má žák „pravdu“, je nutné se ho zastat i před ostatními učiteli a nedržet při sobě jen kvůli tomu, že jsme učitelé.

Jedna věc mě neuvěřitelně děsí. Kromě Václava Klause mladšího jako budoucího ministra školství, je to šílená nesvoboda některých učitelů. Systém je svobodný, učitelé si mohou dělat prakticky cokoliv ve výuce, pokud samozřejmě neporušují práva někoho jiného. Ale občas na mě odněkud vylítnou otázky: „Co říká ministerstvo na X a A? Můžu to udělat tak a tak? Musíme dělat čtenářské deníky? Nebude se inspekce zlobit, když...“. Tady teprve začíná skutečné peklo. Pokud učitel učí tak, aby se to líbilo ministerstvu a inspekci, pak jsme v koncích.

Ale osobně, a na to, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a na gymplu si myslel, že budu žít v ubytovně a kopat silnice, jsem dnes až neuvěřitelně spokojen. Mimo jiné i proto, že zatím funguje systém „tvrdá práce se vyplatí“ a já přestupuji na gymnázium, což je úroveň, na kterou mám oficiálně vzdělání. A protože mám práci, která má smysl. A stát, ať už ministerstvo nebo inspekce, to nemohou ovlivnit.

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Posted on by tajnyucitel

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Peníze

Posted on by tajnyucitel

Mnoho článků týkajících se školství se zároveň dotýká tématu peněz v českých školách. Zvýšit nebo nezvýšit platy učitelů? O kolik? Za jakých podmínek? Zvýšit všem učitelům?

Proč zvýšit platy učitelům? Protože v ideálním případě to nastartuje kolotoč. Zvýší se platy, to namotivuje pár jedinců, kteří nejen vystudují pedagogickou fakultu, ale zároveň se rozhodnou učit. Sebeprezentace úspěšných učitelů, lepší obraz v médiích, větší respekt učitelů. Pak se už rozjíždí efekt sněhové koule a vlna nových namotivovaných učitelů je větší a větší, úspěchy a spokojenost nabalí další vrstvu nových talentů. A bum, máme školství plné vynikajících nevyhořelých učitelů. Kvalita školství se zlepší. Teoreticky.

Další důvody jsou ze škatulky “jde o princip”. Dorovnat se dalším lidem s vysokoškolským vzděláním. Dorovnat se učitelům ze zbytku civilizovaného světa.

Jak zvýšit platy učitelům? Přidat všem učitelům je podle mě…hloupé. Koho to namotivuje? Nikoho, kdo už učí. Může to nastartovat scénář z předchozího odstavce, ale také to může nastartovat lidi ze skupiny “kdo neumí, učí”. Přidávat peníze nad určitou hranici je nesystematické. Systematické je změnit studium na pedagogických fakultách a těm, kteří změněným studiem projdou, zvýšit nástupní plat. Pro současné učitele by bylo systematické dorovnat propast v platech a pak přijmout systém pro ohodnocení učitelů a přijmout pravidla, kdo si zaslouží přidat nad rámec a kdo nikoliv. Taková pravidla by podle mě měla být dvojího charakteru. O první části osobního ohodnocení by měl(a) rozhodovat ředitel(ka), který(á) vidí práci navíc přímo na místě a přínos učitele pro školu – i tak by ale tato část měla mít jasná pravidla a bodování, za co peníze navíc budou a za co ne. O druhé části by mělo rozhodovat ministerstvo s tím, že opět bude jasné bodování. Jedná se o formální část – kurzy, školení, MOOC, sebevzdělávání. “Tohle a tohle je za tolik bodů. Splníš x bodů, dostaneš přidáno x procent.” Ne každý je ochoten toto podstoupit, mohl by se tak vytvořit tým “superučitelů”, ti by školili další učitele a tak dále.

Proč nepřidat všem učitelům? Protože jak všichni víme nebo tušíme, stále existují učitelé, kteří buď neumí učit nebo na to rezignovali. Pokud někdo hodinu tráví tak, že čte z učebnice nebo prezentace, nezaslouží si přidáno. Naopak bych mu plat ještě snížil.

Je otázkou, jaké dopady by mělo plošné zvýšení platů všem učitelům ze skutečně dlouhodobého hlediska. Probudil by se “trh”, došlo by k selekci a dobří učitelé by přirozeně nahradili špatné učitele? Nemyslím si. Zažil jsem v posledních týdnech několikrát, že ředitel se prostě špatného učitele nemůže zbavit, dokud neprovede něco skutečně závažného.

Peníze nikdy školství nezachrání. Jen změna přístupu. A s tím se musí začít na pedagogických fakultách.

Samozřejmě teď slyším argument, že jde o začarovaný kruh, protože studenty by možná namotivovaly zvýšené platy a určitá perspektiva. Jde o to nastartovat skutečnou diskuzi podloženou argumenty, zkušenostmi ze zahraničí (které mimochodem naznačují, že peníze nemají vliv na respekt učitelské profese a masivní investice do školství automaticky neznamenají zlepšení výsledků vzdělávacího procesu), možná dokonce experimenty. Dnes má učitel jen dvě možnosti – být bez rodiny nebo odejít ze školství. A to nejsou zrovna nadějné vyhlídky…