Dojmy začínající učitelky (2.)

2. První hodina

Ačkoliv tohle píšu s určitým odstupem, první hodina mi utkvěla v hlavě naprosto přesně. Aby taky ne; prý se na ni jen tak nezapomíná.

Čekala jsem všechno. Rozklepaná kolena, totální fiasko a hodinu vlastně o ničem. Uklidňovalo mě snad jen to, že člověk neskáče do rozjetého vlaku, jako tomu bylo na fakultních praxích, ale začíná svou první hodinu v prvním zářijovém týdnu; tedy nemá moc co z hlediska obsahu hodiny pokazit a navíc – pokud mu první hodina vychází v prváku stejně jako mně, může mluvit o dvojité výhře – ani oni totiž nevědí, co od nové školy, potažmo nového učitele na daný předmět, čekat.

Kolegové v kabinetu si dělali legraci, jestli prý uteču po prvních deseti minutách z hodiny s pláčem. Nutno dodat, že tak dalece můj pesimismus nesahal, nicméně rozklepaná kolena jsem pocítila.

Nejdeš do třídy zombíků, vrahů, násilníků nebo co já vím. Hlavu ti neutrhnou,“ uklidňovala jsem se v duchu a vydala se z kabinetu odučit svou historicky první hodinu mimo praxe.

A víte co?

Ona ta hodina proběhla naprosto normálně. Ráda bych řekla, že přirozeně, ale od toho jsou tu druzí, aby ji zhodnotili – žáci. Při příchodu do třídy ze mě všechno spadlo – na úvod jsem se představila já i oni, pak jsme vyřešili organizační záležitosti a mé požadavky k předmětu, zopakovali pár věcí z koronavýuky a na konci hodiny si stihli střihnout ještě jednu dvě hry k tématu. Celých 45 minut se opravdu bez přehánění hlásili, snažili se odpovídat a spolupracovat. Až mě samotnou překvapilo, jak hladce to -na první hodinu- šlo. Možná proto, že jsou tu noví a nevědí, co čekat; možná k tomu přispělo mé nadšení v hlase, s jakým jsem se snažila hodinu vést (a taky tím překrýt své obavy, to nepopírám) a možná prostě jen mou nervozitu prokoukli a snažili se být milí. (Tak či tak, -SPOILER ALERT!- i další hodiny s touto třídou byly moc bezva a já se k nim těšila.)

Když všichni po zazvonění odešli ze třídy, jedna žačka zůstala déle a povídá mi: „Paňčelko, vy jste tu nová, žejo? Já taky, z toho si nic nedělejte, to pude!

Ta bezstarostnost a upřímnost v jejím hlase mi dodala naději, že mé počáteční zmatené hledání tří třídnic či otázka, zda mažou tabuli oni nebo já, vlastně v kontextu celé hodiny vůbec nic neznamenají, a je jedno, zda je na vás poznat, že jste nováček, protože roli hraje především to, jak budete přistupovat k dětem, jak danou hodinu povedete a zda jste schopni sebereflexe. Ač mám za sebou příliš málo odučených hodin na to, abych rozdávala moudra, jedno vím jistě – děti nikdy neoblafnete a poznají, kdy to s nimi myslíte, jak by řekla ona žačka, „správňácky.“

@prayforlasagne

Dojmy začínající učitelky (1.)

Jak už jsem psal v minulém příspěvku, letošní „sezóna“ na blogu bude mít téma začínající učitel a i dnes budeme pokračovat. Další odstavec už ale není mým textem. Podařilo se mi najít na Twitteru právě teď nastupující absolventku pedagogické fakulty, na tomto místě budou její školní poznámky, dojmy a sebereflexe.

1. Příliš mnoho neznámých

Je pondělí 24. srpna.

“Poslední den svobody” zní možná lehce melodramaticky, nicméně fakt, že od zítřka je ze mě učitelka, a tudíž právoplatný člen pedagogického sboru se svými povinnostmi, mě maličko děsí. Netuším, co mám očekávat – kromě malé nápovědy od ochotných učitelů na Twitteru, jíž se mi dostalo. Mám si hned zítra brát svůj oblíbený hrnek a zásobu čaje, s nímž bude rok nováčka snesitelnější? Nebo nám dřív zaklepe na dveře korona a školy se opět zavřou? Kdo mi ráno otevře, když vrátná (odpozorováno v červnu při podpisu smlouvy) věčně někde poletuje a já klíče zatím nemám?

Samé otázky.

Nikdo tě za ručičku vodit nebude, hodí tě do vody a plav. Tak to chodí všude, zvykej si,” slyším ze všech stran. Nojo, jenže není to trochu škoda? Pokud se nemýlím, chybí ve školách kolem šesti tisíc učitelů. Opomineme-li nyní platy, to nejmenší, co pro mladé absolventy pedagogických fakult můžou školy udělat, je nabídnout jim podporu v podobě mentora (čili uvádějícího učitele) a zázemí.

Co mě poslední dny s blížícím se datem nástupu nejvíce tíží, je to, že budu naprosto nemožná. Že natrefím na netrpělivé zkušené kolegy, pro které bude zmatená holka u kopírky znamenat protočení očí až kamsi na půdu. Můj orientační smysl je otřesný, takže myslím, že budu děti bavit, až se jich budu první týdny neustále ptát, “kde je áčko” a “kudy se dostanu do céčka?”

A vůbec, co když mě děti “nevezmou” a skončím jako jedna z neoblíbených učitelek s kosočtvercem u jména na stránkách Oznámkuj učitele, na které jsem včera s lehce sevřeným žaludkem při projíždění Googlu narazila?

Ale abych nezněla jenom ustrašeně a pesimisticky – pravdou je, že se těším. Nová životní etapa je něco, k čemu poslední roky netrpělivě vzhlížím a -přestože mi ještě chybí dokončit druhý obor a napsat diplomku- ta etapa je nakonec tady. Budu dělat něco, co má smysl a na co jsem se poslední roky připravovala. Něco, co mě na praxích tolik obohacovalo.

Dočkala jsem se. Konečně.

Vstupenku do dospěláckého světa naleznete v příloze e-mailu, není nutné tisknout. Děkujeme za Váš zájem.

A teď mne omluvte, letím si do Zásilkovny vyzvednout učitelský diář, na který už tak netrpělivě čekám! ❤

@prayforlasagne

Zápisky ze střední #3

Den 36

Nižší nebo vyšší gympl? Toť otázka. Šel jsem na gymnázium, abych mohl učit na střední, takže jsem neměl velkou radost, že budu učit i na nižším gymplu. Ale vzal jsem to jako výhodu – už mám přípravy a mám základní představu. A výhoda je to i nyní, když už jsem v procesu. Ale zároveň jsou ty hodiny i zábavné a baví mě. Na vyšším gymplu to zatím moc „neumím“, nejsem si jistý, co si můžu dovolit, co nemůžu, kde je hranice. Na druhou stranu věc, kterou jsem už zmiňoval; na vyšším gymplu mám systémový problém – učit znovu ta samá dějepisná témata, která už studenti jednou nebo dokonce dvakrát probírali. A jelikož nechci tu a tu kulturu na našem území v pravěku probírat, neučím tam nějak extrémně odborně a k moderním dějinám mě zatím u starších nepustí. Na druhou stranu mě tam baví společenské vědy, protože mi přijde smysluplné tam naopak přidat větší odbornost v porovnání na základní škole. Takže dějepis na nižším gymplu a společenské vědy na vyšším gymplu?

Den 38

Věčné téma zápisků – seminář. Konečně proběhly normálně dvě hodiny. Prezentace studentů, moje doplnění, mezitím pár otázek, krátká videa. Na konci jsem dal prostor kritice, ale všichni říkali, že takhle je to v pohodě a lepší, než jen nudný výklad. Dám tam ještě nějaké cvičení a bude z toho moje klasická hodina, což může znít špatně, ale jelikož ani „moje klasická hodina“ není zaplněná výkladem, bude to snad v pořádku.

Den 45

Týden, kdy jsem byl odhalen! Alespoň ve větší míře. Studenti mě sledují na Twitteru a možná někdo čte i tyto řádky. A upřímně? Asi se nic nezměnilo, nic se nestalo (až na to, že právě text(y) zápisky na střední jsem přestal psát detailně a vydávám jen třetí závěrečný díl). Nechce se mi nikoho blokovat už jen z principu, znáte to, demokracie, svoboda a podobný věci (blokuji jen jednu studentku, která by podle věku ještě Twitter neměla mít). Nemám nikde žádné fotky nebo příliš osobní informace. Stejně je Twitter a tento blog jen další učitelská „věc“, která studenty časem přestane zajímat. Možná mi to pomůže v určité sebekontrole, víc si rozmyslím, co budu psát. Zatím jsem kvůli tomu nenapsal dva tweety. Samozřejmě to trochu divný je, protože se musím ptát sám sebe, proč někoho zajímá vlastní učitel, který navíc je i na sociálních sítích zase a opět jen učitel. Ale je to zatím v klidu (a to i v den číslo 99), proběhlo jen pár spikleneckých úsměvů a snad všichni chápou, že je školní život a život po škole.

Den 49

Napsala mi bývalá žákyně, která bude tento školní rok maturovat. A chce se stát učitelkou a jít po maturitě studovat pedagogickou fakultu do Brna, obor čeština a dějepis. A já myslím jen na to, co mladé lidi vede k tomu, že si vyberou právě pozici učitele a učitelky. Přece musí vidět realitu kolem sebe – ať už spolužáky či bývalé spolužáky na základce, politiky, rodiče, komentáře na internetu. A stejně do toho jdou. Stres. Zodpovědnost. Po nocích se připravujete, snažíte se o něco, pak si chcete vzít slovo jen na patnáct minut a stejně vám do toho někdo bude kecat. Nebo tohle mizí a v osmnácti prostě vidí jen tu hezkou stránku?

Den 50

Ta naše sociální bublina je něco neuvěřitelného. V neděli jsem vydal text na téma spánku v souvislosti se školou a s pár argumenty, proč by se mělo minimálně diskutovat o pozdějším začátku školy. Dnes mi nečekaně přišla kniha „Proč spíme?“ od jiného učitele, která řeší můj povrchní text na vědecké úrovni. Už jsem to psal, ale pořád si za tím stojím – věřím, že se povede školství reformovat právě díky několika málo učitelům a učitelkám a organizacím, v kterých jsou spojeni. Je to efekt sněhové koule – nabalují se noví a noví lidé, nová generace učitelů, některým zkušenějším se taky rozsvítí. Věděli jste, že jsme mohli mít ministra školství, kterému je pouhých 25 let? Ondřej Kania. To by byl teprve průstřel bubliny. Jen se nezastavit, dál trpělivě bojovat.

Den 75

Skoro měsíc jsem nenapsal ani čárku. Jen práce. Naštěstí mě to baví. Systém výuky už se zajel a já stihnu i dvě cvičení za hodinu. Což je ideální – místo toho, abych více času v hodině využil na více výkladu (nebo jeho větší hloubku), můžeme opakovat a procvičovat dovednosti. Tím pádem můžu pomalu začít myslet i na složitější věci, například úplně nové a zatím nevyzkoušené metody nebo projekty. S tím je ale spojen i další problém, který jsem tu už pravděpodobně zmínil. Omezený kopírování. K většině cvičení potřebuji kopírovat. Je začátek listopadu a já mám už utracenou půl svého kreditu. Chtěl jsem kopírovat obrázky do skupin, které musí být barevné (jednalo se o mapu okresů naší země, výsledky voleb, spokojenost v životě a podobné statistiky – tzn., že jsem vážně potřeboval barvy) a ty by mě vyšly na 560 kreditů. Tohle vážně skončí kampaní na hithit.cz.

Rozjíždí se i další věci, mimo výukové. Velký projekt, výstava pro Muzeum komunismu a soutěž o výlet do Berlína. Pořádání ekonomické olympiády. Alespoň pokus o dostání oblíbených tříd do Itálie. Hecování s nerozumnými studenty, kteří fandí Viktorce Plzeň nebo Spartě (fuj a fuj).

Všechno ale není jen veselé. Na nové škole mě potkala i zatím nejhorší událost během mého učitelování. Když se něco takového stane přímo ve vašem okolí, něco to změní. Všechny problémy jsou najednou nedůležité. Protože to nejsou skutečné problémy. Tak brutálně jednoduché to je. Špatná známka. Rozchod. Sportovní prohra. Poznámka. Dostat zaracha. Nemůžete jít večer ven. Rodiče vás nepustí do zahraničí. Nemáte peníze na šaty. Nemůžete najít správné kalhoty. Nic.

Učitel není důležitý a nemá takové slovo, aby někoho zastavil. Co znamenají „moudra“ učitelů pro někoho mladého? Pravděpodobně vůbec nic. Protože učitel je často automaticky nepřítel a „neví, o čem mluví“. A ano, vím, že někteří učitelé na některých školách jsou ******* a některé učitelky jsou *****, ale určitě se najde někdo normální na každé škole v republice, kdo je spolehlivý a komu se dá věřit. Samozřejmě, že učitel nic nevyřeší v daný moment, ale je to začátek. Sdílení pocitů a problémů, to je řešení.

Den 82

Končím jedno téma a začínám nové. V prváku skáču z Mezopotámie do Egypta. To znamená, že pro jistotu koukám do učebnice, abych věděl, co mám učit. Jedná se o takový kontrolní mechanismus. Samozřejmě už mám nějaké zkušenosti a vím, co bych chtěl naučit, ale jsem v novém prostředí, v nové lize, tak dělám kompromis mezi mými požadavky a požadavky systému. Učebnice je ale příšerná. Koukám na RVP a ŠVP a docela mě to zarazí. Vážně čumím. Stát chce prakticky (v případě Mezopotámie i Egypta) po studentech jen znalosti týkající se přínosu civilizace pro evropskou kulturu. Škola chce spojit vznik dané civilizace s přírodními podmínkami. Přidává „kulturní odkaz, památky“. To je konec. Navíc se stát nezajímá o to, jakým způsobem učíte. Učitel má svobodu. A žádné argumenty typu „to musíte vědět“ v případě Nabukadnezara, „je toho moc, nestíháme“ kdykoliv a kdekoliv, prostě neplatí. Samozřejmě tím narážím na moderní dějiny a fakt, že je stále někdo nestíhá. Vážně nechápu, co vlastně někteří učitelé o hodinách dělají, že nestíhají. O čem pořád mluví? A že to jsou zrovna učitelé, kteří mluví 40 minut v kuse. Těch 5 minut je káva ve sborovně. To jsou ti první, kteří by neměli mít problémy dostat se do roku 1989, pokud používají jen výklad a nemusí se zdržovat cvičeními. Na konci prváku budu hluboko ve středověku, na konci třeťáku budu mít probrané totalitní režimy po První světové válce. Bez výmluv. To mi za vynechaného Nabukadnezara stojí a doufám, že to studenti pochopí.

Den 91

Trochu volného času mi způsobilo pocit nostalgie. Ano, vzpomněl jsem si na starou školu a podíval jsem se na její sociální sítě. A vidím senzační projekty k výročí republiky a k výročí školy (starší než naše republika). Krásně to vypadá. Žáci po skupinách různých věkových kategorií chodí po různých dílnách, zkouší si věci na vlastní kůži. A pak mi dojde, že takhle by to mělo být každou hodinu. Trochu víc myslet na zákazníky. Tak jsem zavolal kolegovi a jen jsem slyšel horor o jiném kolegovi, jeho chování k žákům, stížnostech rodičů a jednání s ředitelem a byl jsem vyléčen z nostalgie. Ale obraz vytvořený na sociální síti byl hezký. No, všude je to stejné – musíte vypadat krásně, ale realita je jiná. Na stránkách bývalé školy, tady na blogu…

Den 100

Doba hájení skončila.

Všechno se zdá v pořádku. Snad nikoho moc nestresuji, hlavně když vidím, že každý už ve stresu je z každodenních testů a zkoušení. Snad jsem zatím nikomu neublížil, hlavně když vidím, jak učitelé mohou ublížit. Dokonce jsem zjistil, že existuje psychologický pojem „school anxiety“. Naučil jsem něco někoho? Upřímně? Těžko říct. Ale snažím se a snažit se budu dál. A „problém“ taky je, že toho už všichni poměrně dost ví a umí.

Čas na celkové hodnocení, SWOT analýzu.

Negativa

  • omezeno kopírování, ale velkou novinkou je, a teď přecházím od mínusu k příležitostem, že ředitel nemá žádné problémy s přidáním kreditů na můj účet

  • škola si zvyká na Bakaláře, takže zatím „divně“ zapisujeme známky na čtvrtletí a studenti nevidí známky, které dostávají z testů (což je velký problém, pokud chybí a obecně problém v tom, že prostě nevidí známky..)

  • v některých třídách chybí projektor

Pozitiva

  • absolutní svoboda

  • pohoda

  • pohoda s kolegy, s kterými se potkáváme a spolupracujeme

  • inteligentní studenti

  • díky tomu i rychlejší tempo hodiny, což znamená více cvičení a méně přednášení

  • nemusím (většinou) řešit blbosti během hodin (=vyrušování)

  • snad si studenti už zvykli; já určitě

  • v porovnání s minulou školou lépe zvládnutý systém suplování

  • v porovnání s minulou školou méně byrokracie (nemusím trapně zapisovat svoje příchody a odchody a nikdo nekontroluje, kdy přicházím; nemusím kontrolovat a zapisovat kdy a kde učím a pak to psát do výkazu práce…)

Hrozby

  • neprodloužení smlouvy

  • kvintáni mě příští pondělí zas vypráší ve fotbálku

Příležitosti

  • zapeklitost seminářů – jen přednášet je špatné, jen cvičení je taky špatné a na kompromis se mi zatím nepodařilo najet, ale je mi jasné, že musíme jen v módu teorie – příklad. Ale v hlavě mám nápad na „dokonalý“ seminář, který spočívá v tom, že máme několik seminářů společenských věd a super by bylo, kdyby u jednoho byla poznámka „příprava na maturitu“ a já bych mohl mít druhý seminář, u kterého by bylo jasně dáno, že přímo na maturitu nepřipravuje, ale věnuje se aktualitám, očekává se aktivní práce, témata jednou za měsíc vybírají studenti, bude se diskutovat a nepíšou se testy. Jo, sny musí být.

Zápisky ze střední #2

Den 12

Začal víkend a najednou už je konec. Vážně urychleně. Přijde mi, že jsem celý víkend  propracoval. Připravuji se na pondělí, které mám docela zajímavý – učím osm hodin. A samotnému je mi to překvapením, ale beru to jako pozitivum. Na tak těžký den se mohu dobře připravit v neděli a učit osm hodin v pondělí znamená, že mám za sebou skoro čtyřicet procent svých hodin během prvního dne v týdnu.

Den 13

Učím prváky. Mluvím, ale ve skutečnosti přemýšlím, jestli to není úplně zbytečný – tím myslím učit je o pramenech, o pravěku. S vysokou pravděpodobností už to probírají potřetí. Představte si, kdyby se dějepis na víceletém gymplu rozsekal například na šest let. Bylo by spoustu prostoru jak pro dějepis, tak pro rozvíjení schopností (komunikace, týmová práce…). A ve zbývajících dvou letech? Čas na matiku, češtinu, angličtinu. A pro zájemce samozřejmě dějepisný seminář.

Den 15

Zvykám si na kabinet. Je to pozitivní a výhodné. Výhodné pro reálný život. Ale v důsledku života v kabinetě mám problém s komunikací virtuální s kolegy mimo můj kabinet. Že je vůbec neznám a některé jsem neviděl od prvního dne, to mi ani nevadí. Nepotřebuji je pro práci nebo život. Ale mrzí mě, že dostávám banální emaily typu „chybí Vám číslo hodiny u mé třídy“, ale když jsem prosil o výměnu třídy kvůli projektoru, ozval se jen jeden kolega z IT kabinetu s tím, že chce vědět, jestli mi někdo odpověděl. Padesát učitelů, ani jedna skutečná odpověď! A nebo když jsem psal jednomu třídnímu s dotazem na jeho žákyni (která vznesla určité požadavky na přístup k ní), odpověděl mi, „že to nechce řešit“.

Den 16

Od pondělí jsem nemusel nikoho napomínat. Zvláštní. Zvykám si na to, ale zároveň mě pak překvapí, když už někdo vyrušuje. Začínám pohodlnět. Dnes jsem šel do třídy s tím, že jsou v pohodě. A oni skutečně jsou. Mají relativně zájem, vždy někdo odpoví, vůbec nikdo neruší. A já si během hodiny uvědomil, že právě kvůli té pohodě ztrácím na ostražitosti. Hodinu jsem měl připravenou, ale neměl jsem žádnou „pecku“ cvičení. Povídám, ptám se. Krátký klip, otázky. Práce na dvě minuty, řešení. Zápis, otázky, odpovědi. Zápis. Šílená nuda. Alespoň mám motivaci příště to napravit a nepolevovat jen kvůli tomu, že stojím před super třídou.

Den 17

Seminář. Myslel jsem si, jak si to budu užívat, jak bude prostor pro cvičení a diskuse. A na aktuální dění. Místo toho studenti chtějí připravovat na maturitu. Což chápu. Ale oni jsou dokonce ochotni jet devadesát minut bez přestávky a poslouchat výklad, co napsal v té a té knize Aristoteles a co zas jinde napsal Tomáš Akvinský. Ale jo, i tohle chápu – chtějí mít vypracované otázky. To jim rovnou mohu poslat na email a v hodinách dělat něco zajímavého, ne? Vyjde to stejně – nebudou momentálně nic umět, ale budou mít zápis potřebný za rok a půl. Tohle je přesně onen „systém padajícího hovna“, o kterém jsem už psal – vysoká škola se učí X, dá si X do přijímaček, proto se z toho začne maturovat a když se z toho maturuje, musí se to učit. Učitelé to tím pádem považují za základ, no a když je to základ učiva, tak se to musí učit i na základce, ne?

Den 19

Směju se při pohledu na komentář k textu Dana Pražáka o začínajících učitelích. Je to něco ve smyslu „co na tom může být tak těžkého? Připravit si hodinu?“. No, nic, jdu dokončit a zkontrolovat včera dělané přípravy.

Den 21

Večer si vyměním pár zpráv s bývalou kolegyní, kamarádkou, která byla „vyhozena“, protože neměla pedagogické vzdělání. Mezitím vystudovala speciální pedagogiku a od září má speciální třídu se čtyřmi žáky. Asistentku si vybojovala až na začátku září. Její zpráva je voláním o pomoc, kde mimo jasně říká, že má problémy zajistit bezpečnost nejen dětem, ale i sobě. Systém selhává, „experti“ vystupují v médiích, ale když má kamarádka volá a zkouší desítkami hovorů týdně přivolat pomoc, nikdo jí nepomůže. Proč? Protože není nikdo schopen pomoci. Nikdo neví, jak v praxi pomoc. Poslední kapka, ponížení, zavolat na fakultu speciální pedagogiky UK a požádat o pomoc. Nic! Rána penálem do hlavy, hozená bačkora po učitelce, útok v družině. Zhroucení asistentky, protože ji dítě pokousalo. Naštvání na systém. To je jen jeden týden. Jedno dítě ze čtyř. Proč o tom píšu já? Teď a tady? Protože je to neuvěřitelný rozdíl – stejný den na gymplu ověřuje třída Trumpův tweet a stejnou hodinu dostali všichni bez výjimky za jedna z testu. Zatímco já si žiju na zámku, kamarádka kolegyně je ve sklepě, kde ji nikdo nevidí a neslyší…

Den 22

V kabinetě, myslím, jsme si lidsky sedli. Kolegyně mi pomáhaly od začátku, ale ve své sekci se shodneme nejen lidsky, ale i pedagogicky a politicky. Samozřejmě brzy hodnotit. A jak jsme se bavili, kolegyně začala mluvit o myšlence, kterou jsem řešil včera a trochu i na začátku září. Přijde mi, že jsem si na nové škole strašně rychle zvykl a říkám si kacířskou větu „co dál?“. Jde o to, že gympl je „nejvíc“, ve smyslu, kam se lze dostat, z mého pohledu. Pár let se budu snažit zlepšovat, ale co pak? Co pak, aby se ze mě nestala frustrovaná apatická konzerva? Vím, je to divný, mám smlouvu na dobu určitou a řeším takové věci. Ale tohle mě prostě skutečně napadá. Jak růst dál? Když jsem byl na základce, tak jsem se snažil, abych něco uměl a mohl jít na gympl. A co dál, když už jsem na gymplu?

Den 24

Semináře. Pořád s tím mám problém a pořád nevím, jak to uspořádat. Dnes byla většina studentů a studentek na exkurzi a v semináři nás zbyla jen třetina. Většina času práce ve dvojicích a prezentace výsledků, ale stejně mi to přišlo „mrtvý“. Pořád čekám na „normální“ seminář – byl úvodní, pak výklad, teď nás zase hodně chybělo. A příští pátek je svátek. Snad se do toho časem dostaneme tak, aby byly obě strany spokojeny.

Den 27

Docela náraz. Prakticky každá z osmi hodin mě něčím štvala, vždycky se našel někdo, kdo mě rušil ve chvíli, kdy neměl. Zase to možná souvisí s očekáváním. Moje chyba? Jejich chyba? Nevím. Vím, že se to spraví a že mě to překvapilo. Normální klasika, jako na základce – trávil jsem pět minut z každé hodiny napomínáním. Alespoň mi to tak přišlo.

Den 28

Poprvé za šest let ve školství mi někdo dovolil, abych se šel podívat na jeho hodinu. Výborná hodina, kvalitní učitel. A trochu uklidňující, že i kolegovi studenti v některých chvílích rušili, dokonce ti nejstarší na celé škole. Ale on to prostě vůbec neřešil, věnoval svou pozornost těm, kteří věnovali pozornost jemu. Taky je otázka, jestli studenti (jemu i mně) nerušili kvůli tomu, že máme evidentně „svobodnější“ výuku, žáci mají za úkol bavit se ve skupinách, a pak se už nevrátí do základní „tiché“ pozice. Kolega dokonce při prvním cvičení povzbuzoval studenty, ať opustí svá místa, pokud nevědí odpověď – správnou mají najít od spolužáků ve třídě. Není rušení jen daň za opuštění frontálního výkladu?

Den 29

Žáci na malém gymplu jsou vážně strašně nadupaní. Je neuvěřitelné, jak strašně moc chtějí vědět něco nového, něco se naučit. Kde a kdy se to ztratí?

Den 30

Týden končím v naprosté pohodě. Úplně všechny hodiny po pondělí proběhly ideálně. Kolegyni jsem půjčoval Tyranii od Snydera a budu půjčovat Opuštěnou společnost – což je pro mě něco nevídaného, že takové knihy mohu šířit dál. Další kolegyně šla kolem mého stolu, kde zrovna ležely studentské SWOT analýzy, a projevila zájem. Další chvíle, na které zatím nejsem zvyklý. Naprosto jiné prostředí.

Zápisky ze střední #1

Netradiční formát, já vím, ale musel jsem. Na následujících řádcích je krátký deník, který jsem se rozhodl psát při prvních dnech na střední škole. Je to pro mě velká změna, i proto jsem k tomu přistoupil. Bude mě to zajímat na konci roku, ale i za pár let. Stejně jako si po letech čtu zápisky z cest. Někteří z vás to určitě také dělají, je to forma sebereflexe a terapie. Zatím mám v plánu psát si zápisky a zveřejňovat je prvních sto dní na střední škole (a plány jsou pochopitelně od toho, aby nevycházely nebo se měnily).

Den 0

Až v poledne se dozvídám, kdy jdu do práce. Jak znepříjemnit učitelům začátek školního roku? Dát každý den povinné školení, včetně prvního dne, kdy jdou žáci do školy.

Den 1

Překvapení. Ráno si dokážu strčit kartáček do úst a nevyvolat tím zvracení. Do práce s úsměvem. Porada je asi všude stejná – vždy někdo slaví, vždy se někdo ozve s vtípkem, chvílemi učitelé kecají víc, než žáci. A když dojde na IT, ocitáme se v druhé třídě na základní škole, kdy žáci mají poprvé zapnout počítač.

Den 3

Včera jsem zjistil, že mám omezené kopírování. Celý den jsem se snažil uklidnit, že to zvládnu. Samozřejmě, že to zvládnu. Ale dnes jsem přišel do školy a zjistil, že k dispozici nejsou ani obyčejné prázdné kancelářské papíry. Zjistil jsem, že to ale není problém naší školy, ale celého systému. Což je, z mého pohledu, snad ještě smutnější.

Den 6

První skutečně školní den. Třetího září. Překvapivě – vím, že nebudu učit a nečeká mě nic zlého, je mi ráno špatně. Přicházím do kabinetu a tam nikdo není. Zvláštní. A pak mi dochází, že na střední je asi jiný systém, jiný přístup. Pokud nejsem třídní, proč bych chodil do školy? Ale kolegyně přichází pracovat, jen v době, kdy už žáci odchází. Neexistuje stanovená doba příchodu nebo odchodu a tím není ani nutnost úředně zapisovat tyto informace (jako na základní škole). Užívám si ještě svobodu na ulici a při nákupech, protože mě nikdo ze studentů a studentek nezná.

Den 7

První hodina. Pak čtyřhodinové čekání a další dvě hodiny. Samozřejmě jen představování. Je zajímavé mít dospělé osmnáctileté studenty a za „chvíli“ přejít k těm nejmladším, kterým je kolem jedenácti let. Dlouhou pauzu využívám k otravování mých dvou kolegyň, které jsou skvělé a pomáhají mi se zorientovat. Odpoledne jsem napsal na Twitter, jak moc mě překvapili nejmladší žáci svými znalostmi z mediální výchovy (hoax, neoznačená reklama, ale bohužel padlo i jméno Putin).

Den 8

Dnes jsem dokonce i učil! A tak jsem hned po práci běžel domů znaven dát si krátkého šlofíka. Po probuzení jdu na počítač a na internet pochopitelně. A nestačím zírat. U mého včerejšího tweetu mají sraz lidé, kteří si pak píší na svůj profil „Ať žije Putin“ a mě označují za „zrádce vlasti“. A to je pro mě „nejjemnější“ označení mezi těmito lidmi. Za chvíli vychází článek na Parlamentních listech. Paráda. Samozřejmě přichází i pozitivní odezva. Ale sto tisíc lidí na mém profilu za jeden den je pro mě moc, necítím se zrovna v pohodě a na dva následující dny mizím z internetu.

Den 9

Po včerejším večeru jsem nespal. Což přežiju, není to poprvé, ale obávám se, jak budou vypadat moje hodiny. A děje se něco neuvěřitelného – po pár minutách se už usmívám a jedu naplno. Nežiju totiž v jedné sociální internetové bublině, ale hned ve dvou. Ta druhá je naštěstí moje pracovní reálná bublina tvořená živými lidmi. A ta mi zlepšila naládu. Jedu šest hodin v kuse a mezitím dva dozory. Řikám si, jestli je náhodou nedržím jako jediný učitel na škole. Po pěti letech na základní škole je příjemné zjištění, že nikoho vlastně nezajímám a můžu se v klidu věnovat vlastním myšlenkám, práci a životu.

Den 10

Těším se do práce. Začínám třídou, kterou jsem si hned první hodinu extrémně oblíbil. K tomu jim stačil úsměv, pohoda, pár vtípků a především komunikace. Zatímco před skutečným začátkem školy jsem si říkal, jaká je to hrůza učit bez papírů (které jsem si nakonec koupil za vlastní peníze), po pár dnech mi blikají v hlavě i další poznatky. Dochází mi panující určitá úroveň svobody na střední. Jsme na začátku roku, z hodiny zbývalo pět minut, prohodím „Ok, to je vše. Můžete si sbalit“, mezitím se otočím, vypnu počítač a třída je pryč. Což mi vůbec nedošlo, že se stane. Na základní škole jsem žáky v pátek pustil o dvě minuty dřív, doprovodil je do jídelny a zástupkyně mě seřvala. A svobodu mám samozřejmě i já, nikdo mi neleze za zadkem a nekontroluje mě, nikdo mi necpe svoje názory na výuku. Taky se děje další věc, symbolické zakončení prvního týdne – po cestě domů přes město mě zdraví první studenti a studentky. Naštěstí se usmívají a mně přijde, že už tu jsem delší dobu, než jeden týden.