Distanční frustrace

Jarní distanční výuka mě – po dvoudenním záseku a přeorientování se, hodně bavila. Připadalo mi to logické vzhledem k situaci a se smyslem vzhledem ke škole. Ale je teď situace stejná? Posunuli jsme se?

Osobně jsem sám sebe dostal do největší krize za osm let. Naprostá paralýza. Prakticky nevím, co dělám a nevím, co mám dělat. Přijde mi, že jarní způsob výuky nestačí a zároveň jsem se nikam neposunul. Proč? To je otázka. Možná jsem měl pocit, že mi bude stačit to, co umím a že nic není potřeba měnit. A možná by to bylo správně, kdyby nepřišel příkaz, že musíme jet podle rozvrhu, používat Meet a spoustu dalších pravidel.

I když pravděpodobně většina z nás tušila, že se školy zavřou, tak stejně cítím, že jsem nebyl připraven, neproběhlo žádné školení, neproběhla žádná debata, jen „budeme učit distančně“ a příkazy. Notebooky přišly, ale přišly pozdě. A bez vybavení (sluchátka, mikrofon, myš, programy…). Co se změnilo? To, co na jaře stačilo a bylo fajn, najednou není dost dobré.

Prvním rozdílem je, že zmizela svoboda. Na jaře nebyl čas, vše si učitelé museli zařídit sami, co si nezařídili, to neměli. Ale komunita se semkla a vycházely z toho dobré věci. Teď je zde ale velký tlak na výkon, už to není jen si hraní na výuku (což podle mě nebylo ani na jaře, ale přijde mi, že i na oficiálních místech se šlo setkat s pohledem, že tři měsíce „nevýuky“ nic neznamenají), ale najednou nás obchází šéf, který určil, jak má výuka vypadat a to aniž by se poradil se svými učiteli a zjistil, co jim vyhovuje a především co jim fungovalo.

Najednou je taky víc možností. Až moc. Zeptal jsem se na nástroj, který by mi umožnil nahrávat obrazovku notebooku a zároveň to komentovat. No jo, ale za chvíli jsem měl deset tipů a kde mám začít? Frustrace a stres jen narostly, i když jsem dostal, co jsem chtěl, a lidé se mi jen snažili pomoct.

Bod frustrace a výše stresu se opět zvyšuje, protože najednou jsem ztratil směr, vůbec nevím, jak mám učit. Mám používat Meet? Nebo natáčet videa, aby si je studenti mohli zastavovat a pouštět víckrát, pokud budou potřebovat? Nebo si vystačím jen s úkoly? Nebo to mám různě kombinovat? Nevím. Můžu se zeptat studentů, každá třída mi řekne něco jiného a zas nebudu mít své finální řešení.

A do toho ještě pocit, že tohle nikdy neskončí. Do teď si pamatuji, když jsem na začátku března napsal, že do školy půjdeme až v září, jakou jsem dostal čočku, ať nestraším a nešířím poplašné zprávy. A jelikož naší vládě za půl roku nevyšlo prostě nic, žádné rozhodnutí, je prakticky jasné, že na začátku listopadu do školy opět nepůjdeme.

Předchozí odstavce jsem psal v úterý 13. října, v posteli před spaním. Vše jsem nechal uležet a „teď je o týden později“. Situace už je lepší. Ve větší míře mě podpořili studenti, na 24 hodin jsem o víkendu absolutně vypnul a finálně jsem se smířil s tím, že podle oficiální „politiky“ školy dělám svou práci špatně, nedodržuji pravidla, ale konec konců, „zákonům“ je vždy nadřazená morálka a učit špatně a především bez ohledů na studenty mě škola nedonutí.