Na konci června odešli ze školy žáci a žákyně, kterým jsem byl čtyři roky třídním učitelem a ještě jsme spolu měli jeden rok v páté třídě. Už teď plánuji, jak jim na konci prázdnin napíšu, pokud to vydržím až do konce srpna. Co teď ale se všemi vzpomínkami a plány? Hádkami? Veselými tanečky? A společnými zážitky?
V pátek na konci června jsme si rozdali vysvědčení a šli do restaurace na oběd, v pondělí si bylo pár z nás zahrát volejbal. Pak jsem na pár dní zmizel do zahraničí a hned první den po příjezdu už jsem potkal svého žáka, který mi zas připomněl tento „syndrom“.
Jde o jasnou věc – jsem učitel a každý rok odejdou žáci, které jsem učil. A já už je pravděpodobně nikdy neuvidím a o většině z nich ani neuslyším. A ano, je to divný, ale mně je to líto. Roky něco připravujete, v tomhle případě žáky na přijímací zkoušky, ale dejme tomu, že je připravujeme s dalšími učiteli i na život. A výsledek se nikdy nemusíme dozvědět. Jen vzpomínky.
První prázdniny to na mě dolehlo. Hlavně kvůli tomu, že jsem to vůbec nečekal. Byl jsem rád, že mám prázdniny a najednou mě to uhodilo. Strašně divný pocit. S jednou třídou deváťáků jsme si relativně rozuměly, najednou přišly prázdniny a mně to došlo. „Vypaření“, svým způsobem zbytečně strávený čas společně, kvůli tomu, že už se neuvidíme. Že nebudu vědět, jak dopadli. Dostanou se na vysokou? Budou spokojení?
Tento školní rok jsem se potkal právě s jedním žákem z této třídy. V pátek, kdy pospíchám domů a chci mít klid. Najednou utekly dvě hodiny a my stáli celou dobu na ulici. Alespoň tak něco pochytím. Teď je to samozřejmě o něco složitější tím, že se stěhuji.
Tento text představuje jen formu terapie, prázdninový štěk, který si nikdo nepřečte. Ale pro mě jde o důležitou věc, kterou jsem si nikdy nedokázal představit a s kterou se prostě jako učitel musím vyrovnat. A například právě první rok to bylo extrémně těžké, protože mě na to nikdo nepřipravil.
Samozřejmě nezbývá nic jiného, než se situací vyrovnat. Zvyknout si. I když v normální situaci se zvyknutí rovná rezignaci, což nemám v lásce. Zůstat v kontaktu pochopitelně dnes není nemožné. Vždy přijdou noví žáci a žákyně. Ale mě pochopitelně zajímají ti, s kterými mám fotku na zdi. Možná jde jen o obavu, že s dalšími žáky už nebudu mít takový vztah. Žádné speciální pozdravy, žádné vtípky a hlášky, které nikdo jiný nechápe a žádné společné ostudy.
Vidím jistě, jak si někdo klepe na hlavu a říká si „to je ale citlivka“. Ale také jistě vím, že jsou učitelé, kteří to cítí stejně jako já.
Jedno z nejlepších řešení je také prázdninové „extrémní“ cestování. „Extrémním“ myslím stopování nebo pouť. Pokud si lehnu k moři či rybníku, stejně budu myslet na školu, na lepší metody, na lepší způsoby chování. A pak na žáky. Ale při cestování se musím starat jen o důležité věci – co budu jíst a kde budu večer spát. A proto na chvíli zapomenu.
Během studia na střední škole jsem si myslel, že budu někde dělničit, bydlet na ubytovně. Dopadlo to trochu jinak a já nikdy nebyl spokojenější. Ale to platí jen od září do června.
Tajný Učitel 
Když se mi tohle stalo poprvé se třídou, kterou jsem učila čtyři roky, tak mi bylo vlastně hodně smutno… Ale kolegové říkali, že to mají taky, třeba třídní si u nás zpravidla další rok neberou další třídu – nejen aby si odpočinuli, ale myslím, že pro to mají i osobní důvody. Zkrátka to potřebují zažít. Situace je o to specifičtější, že na střední odcházejí maturanti vlastně v průběhu školního roku. Jako jistý katarzní zážitek jsem si zavedla maturitní večírek – a pak zpravidla naplánuji nějakou akci s jinou třídou, kterou to dobou učím, abych vlastně zážitky přebila zážitky. Je to taková moje forma netruchlení… Ale ten balanc hledám furt, neb si říkám, že když to budu prožívat, tak časem vyhořím. Neumím to ale asi neprožívat…
To se mi líbíTo se mi líbí
Možná spíš neprožívání by bylo „špatné“ a svědčilo by o nějakém problému, ne?
Každopádně Vám děkuji za komentář. Jsem rád, že v tom nejsem sám. I sdílení zkušeností pomůže.
To se mi líbíTo se mi líbí
Uff, nejsem v tom sama. Jsem na střední. První rok jsem odchod maturantů neřešila, neučila jsem je a téměř vůbec neznala o to horší jsou teď ty dva roky, napřed jedni „vypiplaní“ maturanti a teď i moje třída. Naštěstí se alespoň někteří občas vrací – na ples, konec školního roku… Je to radost je vidět a slyšet, že se jim daří. A taky existují sociální sítě, díky tomu o nich alespoň něco vím… Studenti mi chybí už po týdnu i když celé prázdniny jsem ve stavu „vyhýbám se lidem a ječícím dětem“. Vypnout neumím už chci září – novou třídu a ty zážitky, jen potřebuji načerpat energii.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Nejste určitě sama. U nás se na základní školu vrací hodně dětí, problém je, že měním školu a město. A Facebook mi tak nic neříká…Ale nějak to budu muset zvládnout:)
To se mi líbíTo se mi líbí