Pět největších chyb, které jsem dělal

Pravděpodobně při jedné z mých etap velkých pochyb o tom, co to vlastně dělám a proč to sakra dělám, jsem si zapsal do poznámek, že musím napsat text plný mých chyb. Chyb, které jsem udělal a dělával na základní škole, po nástupu do první práce rovnou z údajné přípravky na vysoké škole. O chybách na gymplu bude článek za pár let, pokud budu ještě učitelem.

(R)evoluce

Učitel, který už někdy zkoušel nové metody, projekty a celé koncepty, tak to asi zná. Třída na to prostě není připravená. Já jsem byl ale plný nadšení, jak to bude super, ale realita za mým snem a iniciativou hodně pokulhávala. Pokud se takové síly protnou, je z toho debakl. Samozřejmě jsem se v podobných situacích neocitl hned v září. Proč? Protože jsem nic neuměl. Ale postupně jsem zkoušel různé nápady. A několikrát jsem to zabalil hned během vysvětlování nebo hned při prvních námitkách po mé otázce, jestli tomu všichni rozumí.

Jde vlastně o jednoduchou věc, kterou se snažím vysvětlit. Nemohu přijít do nové třídy a zavádět hned nové pořádky, které tehdy děti na základní škole neznaly a nebyly na ně zvyklé. Mohou to být skvělá cvičení, já mohu být nejlepší didaktik, ale stejně se objeví problémy, nespokojenost a kecy. Probírat půl roku otroctví na různých příkladech z historie a projet na jednom fenoménu celé dějiny je strašně „cool“, pokud o tom čtu článek, ale v praxi je to naprostá blbost, kde se jen ukáže nedostatek sebereflexe učitele. Stejně tak vzít holocaust, probírat ho celé pololetí s tím, že na tom ukážu fungování moderního světa.

Jednoduché poučení. Nezačínat něčím, co je pro mě největší „bomba“, nezačínat projektem a velkou skupinovou prací, ale nejdřív si zjistit, kdo co zvládá, kolik toho stihneme a jak to ve třídě funguje. Malé kroky dopředu. Přemýšlet o tom.

(Ne)vysvětlovat

Spojeno s první chybou popsanou výše. Měl jsem připravená skvělá cvičení, která můžu teď používat bez problémů, ale nevěnoval jsem čas pořádnému vysvětlení a pozornost tomu, jestli mi žáci rozumí. Pak z toho byla špatně vyplněná cvičení v lepším případě, v horším „stávka“ a moje rozčilování.

Opět jednoduchý závěr – nestačí jen krásně rovně nastříhat papírky, ale i se zamyslet nad tím, proč něco dělám, jaký je cíl a jak to vysvětlím. Musí to dávat smysl ze všech stran.

Netrpělivost a rozčilování

Bod, který je pochopitelně jen důsledkem předchozích dvou mých chyb. Já jsem nadšený, žáci to se mnou nesdílí, to vyvolá vztek, který nedokážu skrýt. A to trvalo dva roky. Pamatuji si naprostou hloupost – chtěl jsem hrát kufr, žáci mi otráveně sdělili, že kufr dnes už jednou hráli a já naštvaně odešel ze třídy, kam jsem se už nevrátil. Jak jsem psal, neuvěřitelná hloupost, ale byl to můj první rok. Dnes už bych to samozřejmě neudělal, i když se pořád dokážu naštvat, tak je to už vždy právem. Pak je mi to líto, ale už to není bezdůvodně.

(Ne)sbírání válečných historek

Při praxi během studia na vysoké škole jsem měl jediný problém – za dvacet minut jsem všechno vysvětlil a pak najednou „co mám jako teď dělat?“. Je zajímavý, že mi někdo během studia neřekl, že bych mohl vymyslet nějaké cvičení, opakování. To je vážně vtipný, protože tehdy mě to ještě vážně nenapadlo. Jo, vím, omezenec. (A další zajímavost, na kterou teď vzpomínám, je, že mi už tehdy všichni říkali „pane profesore“, ačkoli jsem ještě neměl ukončené ani magisterské studium). Na závěr jsem do svého sebehodnocení zapsal, že bych měl sbírat „válečné historky“, abych měl co vyprávět. Tím myslím příklady z praxe, srovnání, skok do jiné země nebo jiné doby, prostě cokoliv, co se nemusí zapisovat, je to relativně zajímavé a patří k tématu.

Dnes samozřejmě stačí sledovat sociální sítě. Ale tehdy jsem si neuvědomoval, že cokoli čtu a vidím, můžu následně použít ve výuce. Pak jsem si za x měsíců vzpomněl, že jsem o tom někde četl, ale už jsem nevěděl, kde to mám najít. Proto dnes vše zaškrtávám, dávám do záložek a píšu si k tomu, jak a kdy to použiji.

Neházet křídu po dětech

To jsem se stále neodnaučil. Ale pracuji na tom a házím čím dál tím méně.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Pravěk. Proč zase pravěk?

Pravěk. Proč sakra zase pravěk? Na to poslední dobou myslím, ačkoliv mě to ještě nikdy netrápilo. Nemuselo. Pro upřesnění – život člověka v pravěku, nám historicky nejvzdálenější období, se učí student minimálně třikrát (ve čtvrté a šesté třídě na základní škole, a v prváku na střední škole). Je dobré mít základní informace a přehled, to znamená znát význam jeskyně, lovu, venuše, proč lidé byli v neustálém pohybu a naopak proč se usadili, tedy vznik zemědělství a začátek zpracování kovů. A to je skutečný základ, který se lze naučit na základní škole. Učit to na střední škole znamená přidat kenyapitéka a kulturu s vypíchanou keramikou, což ale znamená učit s prominutím blbosti.

Co nám pravěk dal? Co z pravěku používáme dnes? Obdivujeme jeskyně v Lascaux a Altamiře, Venuší se posmíváme, kroutíme hlavou nad údajným tehdejším životem. Oheň. Pes. Ok. To všechno jsem učil i šesťáky. Pravěkem strávím v lepším případě dva měsíce a jsou to stejné dva měsíce, o které za čtyři roky končí dříve maturanti. V ročníku, kde se probírá nejdůležitější období pro dnešek – druhá polovina dvacátého století. A na co se vymlouvají nezodpovědní učitelé? „Chybí nám dva měsíce, poslední ročník je moc krátký.

Můžeme jít i dál. Co nám dal starověk? A ten už nám ale něco dal. Demokracii. Republiku. Architekturu. Písmo. Silnice. Olympijské hry. Divadlo. Vše důležité věci nebo myšlenky, ale zároveň vše učivo základní školy a jít do hloubky znamená opět učit nepodstatné věci, které studenti rychle ztratí z hlavy. Pokud si je vůbec zapamatují.

Středověk? Škoda každého slova. Ani si nedokážete představit ten pocit trapnosti učit Karla IV. v

sedmé třídě na základní škole. Všichni už Karla IV. znají a vy neříkáte nic nového a vidíte, jak každého otravujete. Jan Hus, Jan Žižka, Národní obrození – to samé. A pár dalších témat s nimi, to jsou témata, které žáci probírají „teprve“ podruhé, ale jsou (pochopitelně) protežována na prvním stupni a doma mezi některými rodiči.

Představte si teď studenty. Jak otravné to pro ně musí být? A víte, co je nejhorší? Je to jen můj pocit, ale právě takhle, učením (se) zbytečností, se přesně ničí alespoň trochu pozitivní vztah k historii a dějepisu. A co může být horší, než učit se zbytečnosti? Učit se zbytečnosti opakovaně. A když už se dostanete k moderním dějinám, tak už mohou mít studenti k dějepisu a dějinám negativní vztah. Ale možná budou znát kulturu s vypíchanou keramikou. A to se vyplatí…

Stačila by jediná věc. Na střední škole v prvním ročníku „sfouknout“ pravěk, starověk a středověk rychle, do Vánoc, nejpozději do konce prvního pololetí na konci ledna. Jde to? Samozřejmě. Jen se musí chtít. Stačí neprobírat obsáhle celé epochy, ale jen dvě témata a jejich proměnu v průběhu daných epoch. První téma: život obyčejných lidí. Druhé téma: forma vlády, pod kterou tito lidé žili. A pak začne novověk, kde šlo o vznik občana s právy, které získal přes revoluce a změny forem vlády. Perfektně to navazuje. A studenti tak budou držet „nit“ od začátku dějin, vše si zopakují a látka bude dávat smysl, protože je propojená a protože bude alespoň relativně užitečná.

Zároveň, pokud se bavíme o prvním ročníku, je výše popsaná změna dobrá pro učitele, může se chopit šance a poznat dovednosti žáků. Já například učím pravěk docela rád, stejně tak obecné „fungování“ středověku, a učím to právě teď. Ale vynechávám některé věci a radši trávím čas cvičeními – jednou vyzkouším samostatnou práci s textem, pak skupinovou práci na něčem jiném, pak zas nějakou grafickou metodu atd. Já se dozvím, co studenti umí a jestli jsou například schopni (a ochotni) pracovat ve skupinách, oni si mezitím (snad) zvyknou na mojí výuku a až přijdou složitější věci, budou připraveni. Obě strany vyhrají.

Úděl učitele

Na konci června odešli ze školy žáci a žákyně, kterým jsem byl čtyři roky třídním učitelem a ještě jsme spolu měli jeden rok v páté třídě. Už teď plánuji, jak jim na konci prázdnin napíšu, pokud to vydržím až do konce srpna. Co teď ale se všemi vzpomínkami a plány? Hádkami? Veselými tanečky? A společnými zážitky?

V pátek na konci června jsme si rozdali vysvědčení a šli do restaurace na oběd, v pondělí si bylo pár z nás zahrát volejbal. Pak jsem na pár dní zmizel do zahraničí a hned první den po příjezdu už jsem potkal svého žáka, který mi zas připomněl tento „syndrom“.

Jde o jasnou věc – jsem učitel a každý rok odejdou žáci, které jsem učil. A já už je pravděpodobně nikdy neuvidím a o většině z nich ani neuslyším. A ano, je to divný, ale mně je to líto. Roky něco připravujete, v tomhle případě žáky na přijímací zkoušky, ale dejme tomu, že je připravujeme s dalšími učiteli i na život. A výsledek se nikdy nemusíme dozvědět. Jen vzpomínky.

První prázdniny to na mě dolehlo. Hlavně kvůli tomu, že jsem to vůbec nečekal. Byl jsem rád, že mám prázdniny a najednou mě to uhodilo. Strašně divný pocit. S jednou třídou deváťáků jsme si relativně rozuměly, najednou přišly prázdniny a mně to došlo. „Vypaření“, svým způsobem zbytečně strávený čas společně, kvůli tomu, že už se neuvidíme. Že nebudu vědět, jak dopadli. Dostanou se na vysokou? Budou spokojení?

Tento školní rok jsem se potkal právě s jedním žákem z této třídy. V pátek, kdy pospíchám domů a chci mít klid. Najednou utekly dvě hodiny a my stáli celou dobu na ulici. Alespoň tak něco pochytím. Teď je to samozřejmě o něco složitější tím, že se stěhuji.

Tento text představuje jen formu terapie, prázdninový štěk, který si nikdo nepřečte. Ale pro mě jde o důležitou věc, kterou jsem si nikdy nedokázal představit a s kterou se prostě jako učitel musím vyrovnat. A například právě první rok to bylo extrémně těžké, protože mě na to nikdo nepřipravil.

Samozřejmě nezbývá nic jiného, než se situací vyrovnat. Zvyknout si. I když v normální situaci se zvyknutí rovná rezignaci, což nemám v lásce. Zůstat v kontaktu pochopitelně dnes není nemožné. Vždy přijdou noví žáci a žákyně. Ale mě pochopitelně zajímají ti, s kterými mám fotku na zdi. Možná jde jen o obavu, že s dalšími žáky už nebudu mít takový vztah. Žádné speciální pozdravy, žádné vtípky a hlášky, které nikdo jiný nechápe a žádné společné ostudy.

Vidím jistě, jak si někdo klepe na hlavu a říká si „to je ale citlivka“. Ale také jistě vím, že jsou učitelé, kteří to cítí stejně jako já.

Jedno z nejlepších řešení je také prázdninové „extrémní“ cestování. „Extrémním“ myslím stopování nebo pouť. Pokud si lehnu k moři či rybníku, stejně budu myslet na školu, na lepší metody, na lepší způsoby chování. A pak na žáky. Ale při cestování se musím starat jen o důležité věci – co budu jíst a kde budu večer spát. A proto na chvíli zapomenu.

Během studia na střední škole jsem si myslel, že budu někde dělničit, bydlet na ubytovně. Dopadlo to trochu jinak a já nikdy nebyl spokojenější. Ale to platí jen od září do června.

4(+1) metody pro opakování ve skupinách

Už se zde nachází několik textů o různých metodách – krátkých i více času zabírajících, naprosté experimenty i běžné metody na opakování. Dnešní text je věnován taky opakování, ale všechny cvičení budou mít speciální dvě charakteristiky. Za prvé: jsou pro skupiny (tři a více žáků). A za druhé: zároveň nejde o „suché“ opakování typu otázka – odpověď, ale důležitou součástí hry je strategie, taktika. Proto jsou následující cvičení u žáků velice oblíbená, za to ručím. (Samozřejmě za předpokladu, že je nebude používat každý učitel každou druhou hodinu, jak se stalo na mé škole s aplikací Kahoot. Každou z těchto metod používám vždy dvakrát až třikrát za školní rok.)

Všechny hry mají zároveň společné jedné pravidlo pro žáky – jednou ruší, dostanou varovaní. Ruší podruhé, strhávám skupině body. Ruší potřetí, strhávám skupině dvojnásobek toho, co při druhém rušení. A tak dále. Vážně nutné zdůraznit, protože skupinová práce nahrává rušení. Nebo spíše při skupinové práci musí být vždy šum, ruch, ale nesmí přesáhnout určitou hranici. Prevencí je tedy výše vyjmenované pravidlo. Plus „jenom zkusíme, jestli i u vás můžeme hrát hru ve skupinách, pokud to nepůjde, tak se nic neděje, ale už nikdy nic hrát nebudeme“.

Forbes

Nejnovější objev, který jsem měl v počítači asi tři roky, než jsem ho skutečně vyzkoušel. Na internetu (i českém) můžete najít skutečně šerednou komplikovanou verzi této metody, která je z mého pohledu naprosto nepoužitelná. Až když jsem dvě třetiny pravidel vyhodil, zbyla mi úspěšná metoda.

O co jde? Stačí připravit otázky rozdílné obtížnosti na malých papírcích (pokud budou všechny na jednom papíře, vzbudí to u žáků podezření, že zrovna jejich řadě dáváte těžké otázky; proto dávám malé papírky a nechám jednoho žáka před začátkem hry zamíchat hrací karty). Otázky mají padat rychle a odpovědi ještě rychleji, proto klidně dávám do soutěže související otázky typu „Kdo spáchal atentát na Heydricha“ a za pár kol padne „Co udělali Gabčík s Kubišem?“ Samozřejmě to dělám v případě odpovědí, které považuji za základní a důležité.

Jak jsou na tom žáci a jaké jsou pro ně pravidla? Já je rozděluji podle řad. Vyberu žáka z řady, položím otázku. Úkolem žáka je pochopitelně odpovědět správně, ale může mu být poskytnuta pomoc. Ale i to má své pravidlo – pomáhá pouze žák, který sedí vedle odpovídajícího, za ním nebo před ním. Pokud sedí sám v poslední lavici, pomoci může jen žák před ním.

A teď to, co dělá tuto metodu úspěšnou u žáků. Je to hrací pole. Za každou správnou odpověď má skupina bod, ale zároveň možnost do hracího pole dát svůj znak (například křížek; nutné předem oznámit, a pokud možno i nakreslit na tabuli vedle hrací plochy). Pokud v hracím poli vytvoří požadovaný vzor (například mají celou řadu, sloupec), dostává skupina další bonusové body. Osobně jsem zatím vždy použil tři hrací pole (4*4) nakreslené na tabuli, zároveň jsem je pojmenoval, aby mi žáci mohli říct jen „Sparta 3“, kde Sparta je jméno jedné z hracích ploch a číslo označuje přesné místo v hracím poli. Papír s možnými vzory a jejich bodováním má k dispozici každá dvojice.

Forbes

Postupně se samozřejmě střídají řady a žáci.

Chvíli trvalo, než se žáci zorientovali, než celou hru vstřebali. Ale soutěž má určitou atmosféru. Je skutečně napínavá a pokud má tempo, žáky to vážně chytne. Tempo je nutné pro větší zajímavost, kdy se žáci musí rychle rozhodovat – hraje se na třech polích zároveň, kdokoliv může svůj znak položit kamkoliv. Je důležité sledovat i soupeře a strategicky je případně blokovat.

Sázení

Zde používám ne řady, ale skupiny, většinou po čtyřech, pokud je to možné. Učiteli stačí papír s otázkami (stačí pět až sedm, obtížnost se musí stupňovat). Žákům stačí do skupiny jeden papír a jedna tužka.

Učitel nejdřív oznámí téma. Následně žáci sami na sebe vsadí, podle toho, jak si na téma věří. Učitel si mezitím na tabuli připravil tabulku s očíslovanými skupinami, jimž přiřadil pět set bodů. Nyní k nim napíše do dalšího řádku kolik jednotlivé skupiny vsadily. A teprve v dalším kroku jim poví otázku.

Žáci odpověď zapíší a přihlásí se, pokud mají hotovo. Následně probíhá bodování. A jde se na další kolo.

Zajímavé bylo nedávno sledovat šesťáky (mimochodem, i ve třiceti lidech ve třídě jsme tuto i předchozí metodu zvládli bez problémů), kteří se při sázení strašně báli a sázeli směšné částky. Zatímco deváťáci hrají po pár kolech v tisících, šesťáci hráli o padesát bodů. Ale právě to je ta zajímavá část hry, různé strategie, různá důvěra. V pozdějších kolech praktikuji to, že kdo má nejméně bodů, sází první, aby mohli ti nejlepší hrát víc strategicky.

Soutěž může mít velké množství úprav. Hrát si můžete s povolenou částkou na sázení, která se může každé kolo měnit a postupně se zvyšovat až na „all in“. Stejně lze udělat jakési předkolo, v kterém žáci teprve získávají částku na sázení ve hře (například v čase dvou minut vysvětlit x pojmů, za každý pojem y bodů). Další možnost je dát do jednoho tématu více otázek a za každou správně zodpovězenou dostávají násobek vsazeného (například vsadili pět set a téma má čtyři otázky – pokud dají správně jen tři, získající tisíc pět set).

Kufr

Hra, kterou asi nemusím představovat, protože se jedná o známý televizní pořad. Ve zkratce jde o to, že jeden žák sedí tak, aby neviděl na tabuli nebo zeď (na kterou vysílá projektor obraz), kde se objevují různá slova. Žák, který na pojmy vidí, napovídá tak, aby první žák řekl ono slovo na tabuli. Samozřejmě se nesmí používat kořen slova ani „první písmeno je S“. Jak si zahrát kufr v klasické třídě o třiceti žácích?

Opět se hraje po řadách. Ale možností je více. Jasné je, že v křesle čelem ke třídě vždy sedí jeden člověk. Napovídat mu může buď jeden vybraný žák nebo celá řada s tím, že se hlásí a postupně střídají v nápovědách.

Může se hrát na počet slov na jednoho žáka a pak střídání žáka a řady, nebo také na čas (například jedna minuta, kolik se stihne pojmů tak záleží čistě na hráčích).

Bodování může být také různé. Může samozřejmě být za každé slovo jeden bod. Tak jsem to hrál v začátcích. Teď dostávají žáci bod v případě „normálního“ slova a tři body v případě slova dějepisného. Nebo se může bodovat úplně jinak – na každé slovo je třicet vteřin a kolik vteřin zbyde po sdělení správné odpovědi, tolik má skupina bodů.

Osobně používám v poslední době tuto metodu jako improvizační cvičení pro případ mého největšího strašáka – suplování na prvním stupni. Kdykoliv mě ředitel pošle na první stupeň, hrajeme kufr. Asi proto tam jsem extrémně populární. Já to mám jako cvičení bez přípravy (slova prostě vymýšlím; připravené je mám jen pro své žáky na druhém stupni), ale ve skutečnosti je to pro žáky z prvního stupně dost dobré cvičení, protože se při něm učí mluvit nahlas a rychle formulovat myšlenky před celou třídou.

Riskuj a Jeopardy

Další televizní hra, kterou asi nemusím zdlouhavě představovat. Několik témat, pod každé patří různé složité a různě bodované otázky. Nejlepší jsou tři skupiny či řady. Učitel tak musí mít témata a otázky připravené. Žáci vidí hrací plochu, kde jsou témata, body za otázku, které jsou postupně proškrtána s tím, jak si je žáci vybírají. Vedle hrací plochy by mělo být bodování jednotlivých skupin.

jeopardy

Pro žáky je důležité sdělení, co s vybranou, ale nezodpovězenou otázkou. To je třeba promyslet dopředu.

V Riskuj jsou otázky a odpovědi. Speciální je americká verze Jeopardy, kde jsou odpovědi a žáci musí tvořit otázky.

Právě pro Jeopardy existuje na internetu bezplatný a bez nutnosti registrace fungující template, aplikace. Učitel si je doma připraví, zahesluje, okopíruje si odkaz a před třídou pak jen kliká. Zároveň kliká na plus a minus, podle toho jak žáci odpovídají.

https://jeopardylabs.com/

Patří politika do škol?

Poslední týden se stalo hodně událostí – volby, mlácení novinářů, Babišovo urážení Emmy Smetany kvůli její matce, Okamurovo odmítání Daniely Drtinové. A i když se to nezdá, vše se nakonec odráží ve školství a samotné škole. A dnes mě tak nadzvedl text o pardubickém gymnáziu, kde byl údajně na nástěnce text vyhrožující trestem lidem se „špatným“ názorem, že jsem se nad tím trochu zamyslel.

Je jasné, že co se děje dnes v naší společnosti je jen zrcadlem našeho školství před x lety a desetiletími.

Když jsem byl já žák, na základní škole jsem o politiku nezavadil. Pochopitelně. Výuka dějepisu končila Druhou světovou válkou. Na střední jsme byli pořád bez politiky, pokud nepočítám Platóna a fyzikáře, který mlel třicet minut výuky o zkažených Američanech a jel si svoje, což ve skutečnosti nikomu nevadilo – bylo to mnohem zábavnější než se učit fyziku. To vše je o to více zarážející, že jsem chodil na gymnázium.

Můžu to dát i do dnešního kontextu, kdy se na mě nedávno obořila jedna slečna na sociální síti, že jako učitel musím být přísně apolitický a měl bych být vyhozen za to, že poukazuji na pochybnou realitu kolem Andreje Babiše a Čapího hnízda. Otázkou tedy je, jestli politika patří do škol nebo má škola být apolitická. A mě přijde nejhorší, že o tom vůbec někdo musí přemýšlet.

Oficiálně i neoficiálně samozřejmě politika do školy nejen patří, ale musí být její součástí. Oficiálně existují v Rámcovém vzdělávacím programu „Kompetence občanské“ a hlavními body jsou práva, povinnosti a respekt. Jiným slovy – demokracie a svoboda.

Chtěl bych prosím zdůraznit jednu věc – když tvrdím, že politika patří do školy, nemyslím tím propagaci té či oné strany.

Neoficiální“ část je na učiteli. Samozřejmě vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství neznamená mu podsouvat své názory a dělat agitku pro konkrétní stranu či člověka. Vychovávat a vzdělávat mladého člověka k občanství znamená dát mu možnost získat si fakta, vytvořit si vlastní názor a argumenty, myslet kriticky a zpochybňovat vše.

Možná zde je problém. Pokud má žák zpochybňovat vše, zpochybní i učitele. A znám takové učitele, kteří to nezvládnou. A myslím, že každý takového učitele a učitelku zažil. Co kdyby náhodou měl žák jiný názor, než učitel? Co kdyby si to žák dokázal zdůvodnit a obhájit? Zažili jste to? Nezměnil učitel čistě náhodou téma? Nešel radši učit něco jiného? Nepřeskočil vás příště, když jste se hlásili?

Bohužel, stát se to může. Jistě znáte paní Semelovou, povoláním učitelku. Někteří učitelé jsou rasisté nebo antisemité. Je to špatné? Jistě. Mají být ve škole? Patří ještě rasismus a antisemitismus mezi právo mít vlastní názor? Složitá otázka. Je mi jasné, že po mně začnete házet kameny, pokud napíšu, že takoví lidé do školy nepatří, protože přece žijeme v demokracii a nemůžu ostatním brát práva či názor. Pokud (ještě) máme demokracii, samozřejmě musíme vstřebat i jiné názory. I tací učitelé tedy učí a mají na to právo. Otázkou je, jestli dokáží v hodině oddělit výuku a svůj soukromý názor a jestli se dokáží k žákovi chovat slušně i pokud mají jiný názor. (Pokud ne, nastává čas rodičů a jejich zákroku. Problém samozřejmě je, pokud jsou rodiče…“apolitičtí“.)

Jako nutnou součást výuky mám například přehled zpráv z minulého týdne, který je prezentován žáky. Získávají tím přehled, ale trénují i otázky a zpochybňují prezentující, snaží se je nachytat. Po prezentaci se bavíme. Tím samozřejmě narazíme na Okamuru a mizející peníze z účtu jeho strany i na Babiše a jeho hnízdo, které zaplatíme z daní. Není to prezentace mých názorů, není to propaganda pro určitou stranu, ale přesto je to jasně politika. Žáci se ptají, učí se dovednostem, zpochybňují, něco si myslí. Když pak žák položí otázku týkající se „vyndání“ Čapího hnízda ze seznamu dotací Evropské unie, úkol je splněn. To je podle mě správný přístup. Nic neříkáme o ideologii. Jen říkáme společně se třídou, že jeden politik možná krade a další mu to pomáhají urovnat. Je to špatně?

Každý samozřejmě může zpochybnit, že politika do školy patří. Každý může zpochybnit i mě a moje metody. Ano, pokud se mě žáci zeptají, koho jsem volil, řeknu jim to a řeknu jim proč. Oni mi řeknou, že to je blbost a já řeknu „OK, proč?“. Stejně tak jsem musel reagovat na prezidentské volby. Připravil jsem si prezentaci, kde byly zdrojem jen internetové stránky Rozhlasu a České televize. Hned se k tomu ptám žáků, proč jen tyto zdroje. „Komu patří Česká televize?“. Opět politika. Žáci dostali na začátku prostor pro vyjádření svého názoru. „Proč Miloš Zeman dostal nejvíce hlasů?“. Kdo chtěl, řekl svůj názor. Pak nastoupila moje prezentace, kde se jim buď vyvrátil nebo potvrdil jejich názor. Hotovo. V prezentaci byly jen čísla a fakta. Je to špatně?

Není to také o prezentaci skvělé nebo zkažené Evropské unie a dalších mezinárodních organizací. Je to o vyjmenování pozitiv a negativ. Vytvoření listu plusů a mínusů, protože Evropská unie skutečně má plusy i mínusy. Je to o tom, že žáci sednou k počítači a zjistí si, co by se stalo, kdybychom Evropskou unii opustili. Druhá část sedne k dalším počítačům a zjišťuje, jak je to s fungováním Evropské unie a jestli nám vážně tihle byrokrati zruší rum a banán musí být speciálně zahnutý. Následně prezentují výsledky. Pořád politika. Opět se ptám – je to špatně?

Nejlepší politická škola pro žáka? Žádná přednáška, ale praxe. „Můj“ sedmák napsal na oficiální facebook Okamury dotaz. Nejen, že nebyl zodpovězen, ale dokonce byl vymazán po pár dnech. Pochopitelně bych sem nepsal něco podobného, kdyby byl vzkaz sprostý nebo jakýmkoliv způsobem hrubý. Byla to jen kritická otázka. A následná cenzura. Kdyby se naučil za celý rok jen tohle, je to dobrá škola.

Celá historie a velká část společenských věd je jen politika. Učit moderní dějiny znamená učit historii politických vražedných teorií, které bohužel vstoupily do mnoha zemí a mnoha životů.

Pokud nebudeme učit ve školách politiku, jsme odsouzení k dělání chyb, které už jednou lidé udělali. Pokud nebudeme učit politiku, popřeme tím obrovskou část naší historie, která byla založena na politické vizi, kterou momentálně špiníme a otázkou je, jestli ji nezničíme úplně. Pokud nebudeme učit ve školách politiku, zůstaneme v Evropě osamoceni. Lidé budou dále podléhat lživým informacím a manipulacím, až jim nebudou vadit ani největší skandály a budou volit korupční politiky, kteří bojují proti korupci. Nikdo nebude chodit k volbám, protože je to prostě nebude zajímat, neuvidí v tom smysl. Nutno říct, že některé popsané situace se už odehrávají a tak stát s heslem „Pravda vítězí“ trpce zjišťuje, že na pravdě nezáleží.

Proč? Protože učitelé vylučují politiku ze školy a protože pravdu neučíme.

Učit politiku znamená jen dát prostor žákům pro debatu a nechat je říct jejich názor za použití argumentů, dát jim čas na zjištění informací a jejich prezentování. Nic víc to neobnáší a nic víc není potřeba. Jen někteří učitele musí začít být demokraté (nebo si na ně zahrát) a překousnout své mocné ego a uvědomit si, že žák může mít lepší informace. Nejlepší, co učitel může udělat, je žáka navést na tyto lepší informace a nechat žáka vyrůst v lepšího občana.

Pohádka o inkluzi

Bylo nebylo, v okolí žádné hory a řeky, jen jedno malé městečko v nížině. Žil zde Honzíček, který pracoval v místní továrně. Honzíček byl velice slušný, hodný a oblíbený v kolektivu. Ale práce mu nešla od ruky tak rychle. Nebyla to jeho chyba. Prostě se stalo a Honzíček nemohl některé věci dělat tak jednoduše, jako ostatní. Ale vždy je nakonec dokázal udělat, svoje si vždy odpracoval, protože byl velice poctivý. Některé věci dokázal i lépe a rychleji, než ostatní.

Šéfovi, a už vůbec ne jeho kamarádům, jeho pomalejší tempo tolik nevadilo. Respektovali Honzíčka i jeho práci. Přece ho nebudou nálepkovat jenom kvůli tomu, že je o něco pomalejší, ne? Každý umí něco jiného.

Ale pánové od stolu ve vládě řekli, že všichni musí pracovat stejně rychle a aby se tak stalo i v případě Honzíčka, byla mu doručena asistentka na pomoc. Znáte to, šéf firmy byl nadšen. Nejen, že platil o trochu pomalejšího Honzíčka, ale teď musel platit ještě asistentku.

Zatímco Honzíček pracoval u pásu, nová paní asistentka si sedla na židli za něj. A začala ho pozorovat, občas mu i něco řekla. „Zrychli. To musíš takhle a takhle. A napít se nechceš?“ Chodila s ním i do kavárny pro zaměstnance, kde mu nalévala čaj a připravovala svačinu.

Asistentky práce bylo zrychlit Honzíčkovu práci, ale jak toho dosáhnete? To je úkol nadlidský, Honzíček prostě zrychlit nemůže. A tak se změnila i rutina asistentky. Občas sice pořád do Honzíčka šťouchla, ale většinu času si hrála na mobilu. Někdy si dokonce i zdřímla, když už byla unavená. Stereotyp a nuda, to znamená jistotu spánku, milé děti.

Honzíček pracoval pořád stejně. Ale vztah okolí k němu se výrazně změnil. Šéf už ho tolik netoleroval, protože za něj najednou utrácel hodně peněz a jeho práce neodpovídala těmto utraceným zlaťákům. Ale o peníze, o ty přece v životě nejde, mávl nad tím rukou šéf. Zkousnul to, ale za Honzíčkem už přestal chodit na krátký pokec, který měli oba tak rádi.

Ale co bylo nejhorší? Milá paní asistentka se o Honzíčka tak moc starala, nespustila ho z očí, že mezi ním a jeho kamarády postavila zeď. Představte si to! Honzíček už svoje kamarády nevídal, vždy u něj byla asistentka a kamarádi k němu nemohli nalézt cestu. Honzíček se taky začal stydět. Sakra, říkal si, dyť jsem to celé roky zvládal sám a teď mi i tkaničky chce zavazovat tahle cizí paní.

Takhle pokračovala Honzíčkova práce dál. Byl odkázán jen na asistentku a žil si ve své malé bublině. Nikdy už nevídal své kamarády a nové také neměl šanci poznat. Hned od rána asistentka, po práci pak Honzíčka zas asistentka předala mámě.

Honzíček bohužel ještě neměl tušení, co to pro něj znamená do budoucna, ve skutečném dospěláckém světě…

Československo 1945-1989. Praktické tipy a cvičení II.

Hokejisté a politika

Některé politické procesy byly velmi široce medializovány, některé naopak měly veřejnosti uniknout. Přesně takový je případ hokejových mistrů světa. Ivan Biel natočil o politickém procesu s hokejisty dokument nazvaný Postavení mimo hru a k vidění je legálně na serveru jsns.cz, který nabízí i cvičení. Cvičení se většinou týkají obecně zneužití sportu nedemokratickými režimy a logickými otázkami, které by měly zaznít („Proč byl proces skrytý a nikdo o něm neměl vědět? Proč byli sportovci důležitý pro komunistický režim?“). Dokument má téměř hodinu, ale stačí pustit jen klíčovou úvodní část, což je i doporučené přímo na serveru.

JSNS

Měnová reforma z roku 1953

Měnová reforma, která udělala z lidí žebráky a vzala jim veškeré našetřené peníze. Ale pokud jste byl v této době ředitel státního podniku s obřími dluhy, měnová reforma pro vás byla záchranou, protože dluhy najednou zmizely.

Ještě den před reformou prezident Antonín Zápotocký prohlásil „měnová reforma nebude“. To, co přišlo, hádám, muselo vážně překvapit. V důsledku měnové reformy došlo k velkým demonstracím, které byly násilím potlačeny.

Jak toto opomenuté téma představit žákům? Jednoduše. Prostřednictvím příběhů. Každý žák dostane příběh rodiny, kde jsou uvedeny i různé částky financí, ať už v hotovosti nebo na vkladní knížce (nutné vysvětlit, co to je; studenti nemají absolutní tušení). Následně stačí napsat na tabuli kurzy, za které byly peníze směněny. Po chvíli si několik příběhů přečteme, poslechneme si výsledek (to je, kolik peněz měla rodina před a po měnové reformě) a můžeme spustit reflexi. Součástí reflexe by měly být i ceny po reformě. V průměru byly peníze před reformou vyměněny v kurzu 35:1, ale změny v obchodech na základní potraviny se pohybovaly v mnohem menším kurzu (5:1) a zde právě je ono ožebračení. Kilogram chlebu se změnil z 8 korun na 2,80 korun, kilo vepřového masa z 46 na 30 korun, například.

Pár příběhů, které používám:

Jsi z rodiny majitelů továren na textil, kterou vám komunisté zabavili. Tušili jste, že komunisté lžou a reforma bude, proto jste většinu peněz utratili za nábytek, potřeby do domácnosti, oblečení a auto. Na vkladní knížce vám zbylo 1500 korun. Kolik to bude po reformě?“

Jsi součástí pětičlenné dělnické rodiny. Žijete od výplaty do výplaty. V hotovosti máte 150 korun, našetřit v bance jste stihli 1300 korun. Kolik budete mít po reformě?“

Jsi součástí tříčlenné rodiny. Otec je v KSČ a tak ví dopředu o reformě. Za Prahou koupí pozemek, matce koupí auto a luxusní oblečení, tobě motorku. Na účtu ale stále zbyde 40 000 korun. Kolik budete mít po reformě?“

Jsi součástí tříčlenné rodiny. Otec pracuje v dolech, matka je sestřičkou v nemocnici. Oba pracují dvojité směny, aby co nejvíce našetřili na auto. V hotovosti máte 333 korun, na vkladní knížce 75 000 korun. Kolik budete mít po reformě?“

Propaganda a Milada Horáková

Milada Horáková – nacistům se jí zavraždit nepovedlo, československým komunistům už ano. Stejně jako kolektivizaci, i Miladě Horákové věnuji celou hodinu jako určitému symbolu.

Navodit atmosféru je vhodně prostřednictvím videa ze serveru stream.cz, určitě znáte jeden z jejich nejúspěšnějších pořadů Slavné dny. Jeden díl je věnován právě životu Miladě Horákové.

Žáci se z videa dozvědí základní informace (pokud je zatím neznali) a přecházíme k cvičení. Zaujaly mě dopisy celých škol a státních firem s podpisy žáků a zaměstnanců, kteří prosili státní aparát, aby tuto „zrádkyni“ popravili. Jak se TOHLE komunistům povedlo? Co to bylo sakra za dobu, když lidé žádají pro někoho trest smrti a jsou ochotně masově psát státu? Chápu, že někteří se jen podepsali a že chtěli trest, ale psát dopis, aby někoho stát zabil? Pro mě samozřejmě nepochopitelné, nežil jsem tehdy. Ale můžeme zkusit žákům tehdejší dobu přiblížit a to právě na příkladu manipulace a komunistické propagandy v období brutální první poloviny padesátých let.

Horáková

Následující cvičení dělají moji žáci ve dvojicích. Dopředu je upozorním, že jde asi o nejtěžší cvičení za celé roky v dějepisných hodinách. Na jednom papíře jsou techniky komunistické propagandy a na druhém papíře je zkrácená verze textu z Rudého práva o procesu s Horákovou. Úkol je jednoduchý na vysvětlení, ale těžší na provedení. Cílem pro žáky je číslo techniky z prvního papíru napsat do textu na druhém papíře. Najdou větu, jejíž cílem je vyvolat v čtenáři strach o svoje živobytí? Větu podtrhnou a napíšou k ní číslo označující techniku „Vyvolání strachu“. Toť vše. Samozřejmě žáky je nutné trochu popostrčit, obejít je, poradit, motivovat. Pokud budou mít například patnáct vět označených „správně“ (co je správně, určí učitel, proto uvozovky), mají splněno. Samozřejmostí je kontrola, reflexe.

Horáková12

Text se jmenuje „Hněv pracujících“ a najdete ho, stejně jako Techniky propagandy, na serveru jsns.cz

Horáková1

Srpnová okupace

Zde nic speciálního, vždycky jsem měl a stále mám pocit, že žáci musí vidět obrázky. Jednoduše si pouštíme obrázky, já komentuju fotografie, po žácích pak chci komentovat karikatury či různé „vtipné“ obrázky na toto téma.

Obrázky nabízí i jeden z videoklipů na serveru Youtube, a jelikož v pozadí hraje Karel Kryl, je to vždy silný zážitek. Pro mě. Ale žáky vždy upozorňuji, že se jim pravděpodobně Krylův zpěv nebude líbit a prosím je, ať to neřeší, že to vůbec není důležité. Konkrétní video najdete zde. Po klipu následně společně rozebíráme text písně („beránka vlku se zachtělo„; „tato noc nebude krátká„….).

Doporučuji i videa týkající se hokejového mistrovství světa, kde jsme několik měsíců po okupaci porazili stát, který nám přijel poskytnout „bratrskou pomoc“. A to hned dvakrát. „Vy nám tanky, my vám branky.

Rozhodování za Normalizace

U následujícího cvičení záleží, jaké máte ve třídě žáky, protože ne se všemi to má smysl. Jedná se o určité reálné situace, v kterých se žáci ocitli v průběhu Normalizace a mají zkusit odpovědět. Z mých zkušeností se překvapivé žáci chovají „normálně“, což znamená, že si příliš na hrdiny nehrají. Cvičení lze dělat písemně nebo jednoduše vyvoláváním žáků, hlasováním. Možné je také situace vytisknout pro žáky nebo je nechat prostřednictvím projektoru „vyslat“ na zeď. Úkolem žáků je tedy rozhodnout se v situaci a zkusit zdůvodnit proč.

Cvičení se snaží přiblížit skutečný tehdejší život, vtáhnout žáky do děje, který nebyl a není jen o vrcholných politicích a mezinárodním dění.

Pár příkladů (pochopitelně každý si může vymyslet své, čím víc reálná situace bude, tím lépe; proto může být výhodné poradit se s lidmi, kteří podobné situaci zažili a řešili):

Tvoji příbuzní emigrovali do ciziny. Pokud se jich veřejně zřekneš, uchráníš se řady problémů. Jak se rozhodneš?“

Víš, že se v pohraničí dá snadno přijít k majetku po odsunutých Němcích. Pokud vstoupíš do KSČ, nabízejí ti tam celý dům a práci. Jak se rozhodneš?“

Pokud chceš nadále pracovat jako literární kritik, měl(a) bys sepsat pozitivní kritiku na román Rudá záře nad Kladnem, i když víš, že je to literární brak. Jak se rozhodneš?“

Jsi učitel(ka) dějepisu. V hodině se tě jeden žák ptá, zda je pravda, že v srpnu 1968 nás přijela okupovat sovětská vojska. Řekneš mu pravdu? Jak se rozhodneš?“

Při zahraniční cestě se ti nabídla možnost zůstat v emigraci. Nemáš rodinu ani děti, ve své vlasti bys však nechal(a) své rodiče, které možná už nikdy neuvidíš, a samozřejmě svůj majetek a práci. Jak se rozhodneš?“

V práci ti nabídli příležitost vycestovat na konferenci do Německé spolkové republiky. Kolega ti den před cestou dá strojopis s prosbou, zda bys jej nezkusil(a) provést přes hranice. V případě, že ti strojopis na hranicích zabaví, hrozí ti vězení, nebo budeš muset podepsat spolupráci v StB. Jak se rozhodneš?“

Soudružka z kádrového oddělení tě požádá, jestli bys jí jednou za měsíc nesepsal(a) stručné hlášení o jednom tvém podřízeném (co dělá, s kým telefonuje apod.). Jak se rozhodneš?“

Za komunistů bylo všechno levnější“

Další věc, s kterou je potřeba se vyrovnat. Starší lidé porovnávají dnešní ceny obyčejných potravin s cenami, kdy měla naše země jednu vládnoucí stranu. Proto absolutně jednoduché cvičení, které dělám i při probírání „První republiky“ (zde používám rok 1930) – stačí vzít ceny „dnes“ a ceny z minulosti a porovnat s průměrným platem v dnešní a tehdejší době. „Dnešní“ ceny zde uvedené nebudou, protože se pochopitelně neustále mění a průměrná mzda je každým rokem o několik stovek korun větší a to už určitou roli hrát může. Ceny z roku 1989 lze nalézt například ZDE, ale mě zajímají trochu starší ceny, třeba z roku 1973. Průměrná měsíční hrubá mzda byla tehdy 2164 korun (zdroj). Ceny potravin a surovin lze nalézt na obrázku nebo přímo u zdroje ZDE.

Ceny1973

Teď jen do jednoho sloupce dát ceny a mzdu tehdy a dnes a zeptat se na správnou otázku. „Za kolik průměrných měsíčních bylo možné koupit auto „tehdy“ a „dnes“? Kolik kilogramů chleba bylo možné za průměrný plat koupit v roce 1973 a v roce 2017? Kolik kilogramů masa bylo možné koupit za průměrný plat…“

CenyRepublika

Náhodou jsem našel i ceny britské u stejných surovin a ve stejném roce (1973), taky možné porovnat, pokud se k tomu dodá vysvětlení o ekonomických rozdílech obou zemí.

MEV51fe68_tabulka2

Václav Havel

Kdysi jsem si o něm, stejně jako o Masarykovi, myslel jen „ve správný čas na správném místě“. Miloš Zeman však nastavil takové zrcadlo, že jsem si začal prvních dvou zmíněných pánů více vážit.

Václav Havel se samozřejmě probírá už na úplném konci školního roku, zápis se už někomu psát nechce, prázdniny jsou doslova za okny. Proto využívám na organizaci jednoduchou metodu – pustím žákům píseň „Havel v kostce“, rozdám jim nakopírovaný text stejné písně a jejich úkol je udělat Havlovi strukturovaný životopis. Opět lze pracovat ve dvojicích, ve skupinách nebo individuálně.

Píseň lze nalézt zde.

Československo 1945-1989. Praktické tipy a cvičení I.

Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“


V poslední době se můžeme hodně podivovat a rozčilovat nad politickou situací naší země (zvolený manipulátor za prezidenta země, premiérem zloděj a agent StB, silná strana SPD, jejíž zakladatel jen vydělává na tom, že říká to, co lidé chtějí slyšet – v současnosti tedy zbrojí proti migrantům, i když si můžete najít, jak před léty chválil na svém facebooku muslimy a mešitu v Londýně nebo uváděl soutěž miss, v které soutěžily pouze cizinky), ale pravdou je, že všichni jmenovaní byli zvoleni a volby byly svobodné. Je to jen důsledek. A je to mimo jiné i důsledek špatného vzdělávání.

Lidé si nejsou ochotni, nebo schopni, dohledat další informace, zkontrolovat si své politiky, prohlédnout manipulaci. Někde se začít musí, stejně jako kolibřík hasil požár a splnil svou část, chci si i já splnit svůj úkol a svých několik žáků každý rok učit o naší historii zodpovědně. Proto nabízím různá cvičení, tipy a triky, jak se pokusit vzdělat žáky na základní škole na téma komunismus v Československu. Komunismus a jeho historie v naší zemi plně ukazují spoustu jevů – slabost demokracie, manipulaci, sklony lidí, šedou zónu společnosti, neaktivitu lidí a co se stane, pokud aktivní nezačnou být a mnoho dalšího.

(Jak jsem již psal v jednom článku, úkolem učitele je podle mě hledat si správné zdroje, cvičení, metody a pak si je upravovat pro vlastní žáky do takové míry, aby to pro ně bylo zvládnutelné. Stejně to dělám já a stejným způsobem se snažím úspěšně fungující cvičení šířit dál. Některá cvičení jsou moje, některá patří jiným učitelům, některé zdroje patří Ústavu pro studium totalitních režimů, další webu Moderní dějiny. Snažím se uvádět zdroje tam, kde je to možné, ale bohužel všechny následující cvičení jsou už vyzkoušené a fungující, proto je používám a proto je šířím dál, ale taky to znamená, že mám problémy po pěti letech najít zdroje, kde jsem je našel. Všechny ale byly volně ke stažení.)

Záměrem cvičení není memorování a dokonalý přehled událostí rok po roce, ale získat přehled a pokusit se naučit některé dovednosti důležité pro praktický život (nebo si to tak alespoň namlouvám) – práce s textem, s informacemi na internetu, najít manipulaci v textu a videu, udělat rozhodnutí, zkusit pochopit jednání někoho.

Komunismus – teorie a realita („rovnost“ a šest miliónů mrtvých Ukrajinců)

JB43880a_1935

Úkolem a cílem následujících cvičení také není vysvětlovat, co komunismus je, protože žáci už by měli mít znalosti z prvního pololetí, kdy se probírá samotný komunismus a dějiny Sovětského svazu. Pro tuto fázi doporučuji pustit žákům část dokumentu „The Soviet Story“ o hladomoru na Ukrajině.

https://www.youtube.com/watch?v=yCaHt9iz5n4

Velmi brutální, ale velmi vypovídající. O síle videa stačí napsat jen to, že všichni žáci minimálně do konce školního roku dokážou vyprávět na toto téma, pokud jim řeknu klíčové slovo Ukrajina. Poté, co žákům video pustím, jim dám pracovní list s otázkami a na druhé polovině je obrázek (související s hladomorem na Ukrajině), ke kterému žáci mají vypracovat titulek a napsat krátký článek.

Úvod

Látku v deváté třídě se učíme následujícím způsobem – totalitní režimy, Československo, Druhá světová válka, Studená válka, komunistické Československo. Od prvního probírání komunismu (SSSR) uteče půl roku a žáci pochopitelně něco zapomněli. Proto je dobré si látku připomenout. To samozřejmě lze jakoukoliv metodou, užitečné může být jednoduše nechat si vysvětlit několik pojmů od žáků. Ale osobně doporučuji SWOT analýzu, o které si můžete detailně přečíst ZDE. Proč zrovna SWOT analýzu? Pro další průběh výuky a pro další cvičení bude užitečné znát, co se asi lidem mohlo tehdy na komunismu líbit, co pro ně bylo lákavé („silné stránky“), ale naopak i některé kritické věci („slabé stránky“), které mohou komunismus ohrozit do budoucna („hrozby“). Nebo naopak („příležitosti“), co může komunismus udělat, aby byl ještě lákavější a zůstal na věčné časy…

Práce s textem – Košický vládní program

Nudný, ale nutný. Nejde o čtení, ale o porozumění textu – tolik potřebné pro dnešní dobu a pro spoustu povolání. Přesně to vždycky musím vysvětlovat žákům, ale jednou za pololetí to chápou. V šesté třídě začínáme čtením z učebnice a následnými cvičení, v sedmé třídě trochu složitější texty a začínáme originálními historickými dokumenty. Tak pokračujeme až do deváté třídy (Fultonský projev, Deklarace nezávislosti…). Starším stačí ukázat, jak vypadají přijímací zkoušky z českého jazyka a můžeme se pustit do čtení. Nutností je nějaká odměna.

V případě dnešního tématu jde o text známý jako „Košický vládní program“, jehož originál má čtrnáct stránek. Je volně dostupný na internetu. Stačí přelouskat, vybrat to nejvhodnější či nejdůležitější a vymyslet si, jakým způsobem s textem pracovat. Abych zaměřil žáky na to nejdůležitější, dávám v tomto případě obyčejné otázky pod text, na které mají žáci najít odpověď. A napsat ji svými vlastními slovy, abych věděl, že to i chápou.

Předkládám svou vlastní upravenou verzi a otázky. Dlouhé, těžké, ale…

Po více než šesti letech cizácké poroby přišel čas, kdy nad naší těžce zkoušenou vlastí vzchází slunce svobody. Na své slavné vítězné cestě na západ osvobodila Rudá armáda první části Československé republiky. Tak bylo umožněno díky našemu velkému spojenci, Sovětskému svazu, že na osvobozené území se vrátil prezident republiky.

Nová vláda má býti vládou široké Národní fronty Čechů a Slováků a tvoří ji představitelé všech sociálních složek a politických směrů, které doma i za hranicemi vedly národně osvobozenecký zápas za svržení německé a maďarské tyranie. Nová vláda považuje za svůj úkol, aby po boku Sovětského svazu a ostatních spojenců dovedla tento zápas do konce, do úplného osvobození republiky.

S pomocí Sovětského svazu bude dovršeno osvobození Československé republiky, aby tak s jeho oporou byla navždy zajištěna její svoboda a bezpečnost a aby za všestranné součinnosti se Sovětským svazem byl národům Československa zabezpečen pokojný rozvoj a šťastná budoucnost.

Ve své domácí politice bude vláda vycházet ze základního článku československé ústavy, že lid je jediným zdrojem státní moci. Proto vláda bude budovati veškerý veřejný život na podkladě široce demokratickém, zabezpečí lidu všechna politická práva a povede neúprosný boj za vymýcení všech fašistických prvků.
Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu tvoří se v obcích, okresech a zemích, jakožto nové orgány státní a veřejné správy, lidem volené národní výbory. Tyto lidem volené, pod neustálou kontrolou lidu stojící a až na další lidem odvolatelné národní výbory budou v obvodu své působnosti spravovat všechny veřejné záležitosti.

Zaručeny budou plně ústavní svobody, zejména svoboda osobní, shromažďovací, spolčovací, projevu mínění slovem, tiskem i písmem, domovní, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí a náboženského vyznáni.

Z občanů Československé republiky německé a maďarské národnosti, kteří měli československé státní občanství před Mnichovem 1938, bude státní občanství potvrzeno a návrat do republiky zajištěn u antinacistů a antifašistů, u těch, kteří vedli už před Mnichovem aktivní boj proti Henleinovi a proti maďarským stranám a za Československou republiku. U ostatních československých občanů německé a maďarské národnosti bude československé státní občanství zrušeno.

Odhodlána vykořenit fašismus politicky a morálně do všech důsledků, vyhlásí vláda zákaz všech fašistických stran a organizací a nedovolí obnovení v jakékoli formě těch politických stran, které se tak těžce provinily na zájmech národa a republiky (agrární strany, její odnože tzv. živnostenské strany, Národního sjednocení, jakož i těch stran, které v r. 1938 splynuly s ludovou stranou).

Ve smyslu dekretu prezidenta republiky o zabezpečení nerušeného chodu hospodářského života v době přechodné budou zajištěny a pod národní správu dány ihned majetky všeho druhu, pokud jsou v držbě, ve vlastnictví anebo ve správě: občanů nepřátelských států, zejména Německa a Maďarska; německých a maďarských občanů Československé republiky, kteří aktivně napomáhali rozbití a okupaci Československa.

1. Kdo byl naším hlavním spojencem během Druhé světové války a co bylo díky němu umožněno?

2. Jak vypadala nová československá vláda?

3. Co vše nám měl podle dokumentu Sovětský svaz zajistit?

4. Jaký byl základní článek československé ústavy?

5. Co to byly národní výbory?

6. Jaké svobody nová vláda zaručovala?

7. Co se dělo s českými občany německé národnosti a jejich majetkem?

8. Jaké politické strany byly zakázány?

9. Svými slovy (v bodech) vyjádři, jak vypadal program vlády po II.světové válce na základě tohoto dokumentu.

Test na počítači – poválečné Československo

Další důležitá dovednost – vyhledávání, třídění, porovnávání a zpracování informací z internetu. Dějepisná učebnice je zakázaná. V podmínkách naší školy musím vzít žáky do počítačové učebny, kde pracuje každý sám u svého počítače. Pravidla jsou jasná – žádné opisování a kopírování, vlastní slova. Kdo má hotovo, má volno. Žákům dávám známky, které mají stejnou váhu jako klasický test na opakování látky. Další hodinu vše kontrolujeme, zápisky žákům rozdávám už vytištěné.

Celý „test“ se týká období několika měsíců po Druhé světové válce a našeho příklonu k Sovětskému svazu a jeho vraždící ideologii. Přikládám opět otázky, některé jsou přímo primitivní, některé složitější na formulaci a některé lze nalézt jen „mezi řádky“:

Benešovy dekrety

1) Co jsou Benešovy dekrety?

2) Proč je Beneš vydával?

3) Kolik dekretů bylo?

4) Vyjmenuj pět libovolných Benešových dekretů.

Volby 1946

1) Jaké byly výsledky voleb?

2) Proč /díky čemu/ vyhrála vítězná strana?

3) Kdo se stal novým premiérem?

4) Co to byly volební bílé lístky?

Co byla „Krčmaňská aféra“?

Prohraný únor 1948

Jednoduché cvičení. Žáci už znají kontext (konec války, odsun Němců, volby 1946…) a mají se zkusit vžít do role komunistů (i když to není ani potřeba) a vybrat tři ministerstva, která jsou pro ně z nějakých důvodů důležitá, aby ve výsledku převzali celkovou moc ve státě. Cíl žáků je tedy vytvořit plán na vznik totalitního režimu, ale s tím, že cesta jde přes tři ministerstva, jejichž výběr musí pochopitelně odůvodnit.

Možné je pracovat ve skupinách, ve dvojicích, individuálně, kreslit myšlenkovou mapu a spoustu dalších metod zde lze také aplikovat.

MinisterstvaForumValka

(Roku 1946 vznikla dvě nová ministerstva – ministerstvo techniky a ministerstvo pro sjednocování zákonů.)

Řešením“ je ministerstvo vnitra (dohled nad policií, armádou…), ministerstvo zemědělství (rozdělovalo půdu po Němcích a samozřejmě jí nebudou rozdávat někomu, kdo není ve straně; tah, kterým se získává přízeň občanů) a tehdejší ministerstvo informací (kontrola novin, počínající cenzura). Alespoň takhle na to šli komunisté, když neměli obsazené všechny ministerstva.

Kolektivizace

Osobně vysvětluji na příkladu, kdy naše fiktivní vesnice složená z žáků odevzdává majetek do nově vzniklého JZD. Samozřejmě, každý má přidělen jiný majetek a hlavní otázkou je, kdo asi je spokojen a kdo je nespokojen nejvíce. Jak se asi cítí lidé, když jim je ukraden majetek, s kterým pak stejně jdou pracovat.

Ale hlavní cvičení týkající se Československa je spjato s Ústavem pro studium totalitních režimů a jejich vzdělávacím DVD Obrazy (z) kolektivizace. Toto DVD bylo zdarma odesláno na tisíce škol, proto je velká šance, že pokud s ním nepracujete, tak je někde skryto na Vaší škole nebo u kolegy. Případně ho mají knihovny k vypůjčení nebo ho musí mít další škola. A nebo můžete zkusit napsat přímo na ÚSTR. Detailní informace o DVD zde.

Jelikož jako každý učitel nestíhám, používám jen jedno cvičení, které zabere celou hodinu. Pro deváťáky je na konci roku ještě přijatelné koukat na video a psát svůj názor. Pokud se dostanete na správné místo (Hlavní menu – Obrazy venkova – Zobrazení kolektivizace), zobrazí se vám možnost pustit pět videí z československých filmů, v kterých je vždy zobrazen venkov. Žáci jen vyplňují připravený pracovní list, který nežádá žádná fakta, ale ptá se, co je podle nich pro ukázky a lidi v ní typické.

Výsledkem samozřejmě je, že první video ukazuje naprostou bídu a je čistou komunistickou propagandou – divák si má myslet, že venkov je na tom špatně a kolektivizaci potřebuje. Druhá hned navazuje a ukazuje venkov po začátku kolektivizace. Slunce, úsměv, láska. A úroda. Cílená manipulace. Další videa jen ukazují, jak se povaha komunismu a lidí v Československu měnila.

kolektivizace

(Velikost tabulky je změněna pro účely zobrazení v textu.)

První úvodní část je u konce. V druhé části budou podle mého důležitější témata, ale zároveň „horší“. Horší především na strávení a na pochopení, jak se něco pdoobného mohlo stát v naší zemi. Čeká vás tedy proces s československými hokejisty, měnová reforma z roku 1953, Milada Horáková. Ale také okupace z roku 1968 a následná normalizace. A konečně se také za použití rozumu a argumentů musíme zbavit onoho pocitu, že za komunistů bylo lépe, protože bylo vše levnější.

Respekt ve školství

Už dlouho jsem měl v plánu napsat pár řádků na téma „respekt“. Českým školstvím hýbou jiná témata, od peněz, přes inkluzi až po modernizaci výuky. Pravděpodobně právem, slovo respekt si ani nedovolím definovat a tudíž je to něco ne úplně jednoduše uchopitelného. Proč se jím tedy zabývat?

Na vysoké škole při studiu pedagogiky, od kolegů a jednou za rok i od některého žáka občas slovo respekt zaslechnu. Na vysoké škole vždy zazní typická hláška, kterou musela vyslovit snad i samotná Marie Terezie: „musíte být přisní a pak teprve můžete polevovat, jedině tak si získáte respekt“. Stejně mi radila i většina kolegů při mých začátcích a minulé tři týdny jsem to zase slyšel, tentokrát pro nové třídní šesťáků.

Připadá mi to jako velká hloupost, stejně jako většina podobných otřepaných frází. Budu se chovat zle, pak hezky a žáci si mě pak určitě zamilují, protože jsem přeci jen byl „spravedlivý“. K čemu mi to je dobré? V první fázi mě budou nesnášet a pak najednou milovat? Když mě budou nesnášet, budou pracovat s lepším nasazením? Ne, nebudou. Když mě budou milovat, budou lépe pracovat? Ne, protože budeme řešit něco jiného, než výuku.

Kolegové mi občas vytknou můj domnělý nedostatek respektu se slovy „ty sis to teda zařídil“. Ano, pokud mám žáka rád, plácnu si s ním na chodbě, prohodíme pár slov o tom, jak hrál můj oblíbený fotbalový tým příšerně a jdeme dál. Ano, určitý žák si ze mě může vystřelit, protože já si z něj taky dělám srandu. A protože oba známe hranici. A ať se to někomu líbí nebo ne, takový žák se v hodině chová slušně, ne poslušně. To znamená, že může říct svůj názor nejen na téma výuky, ale i pokud se mu něco nelíbí v hodině. Nebo třeba moje košile.

A ano, možná by také chtělo, aby učitel respektoval žáka. Aby učitel respektoval žáka jako jedince, kterého prostě nemusí bavit právě jeho předmět nebo jako jedince, který prostě jen nemá svůj den a má právo mít špatnou náladu z osobních důvodů, aniž by to souviselo s učitelem nebo výukou.

Když seřvu žáky a oni jsou ticho, poslušní a hodní, znamená to, že mám jako učitel respekt? Nebo mám žákům říct, aby mě respektovali, jinak je budu trestat? „Já jsem přece učitel!“ Prakticky všichni učitelé, které znám, slučují respekt s tichem v hodině, uposlechnutím příkazů bez komentáře a seřváním žáka.

Ticho v hodině nesnáším, protože znamená absolutní nezájem, kdy mluvím jen do zdi. A nebo také to, že jsem žáky unudil až ke spánku. Šum musí být. Pokud mi žák odpoví, že židle po hodině zvedat nebude, tak ho přesvědčím argumenty. A pomůžu mu. A na žáky se snažím neřvat. Čemu by to pomohlo?

Na otázky žáků týkající se respektu odpovídám jednoduchým a pro mě pravdivým způsobem. Na respekt nehraju. Hraju na to, aby se žáci něco naučili pokud možno v relativně důvěrném prostředí, kde se ničeho nemusí bát (zkoušení, kolektivní tresty, nečekaný test) a občas se něco dozví i (opět relativně) zábavnou metodou.

Co úplně jiná otázka – potřebuji od žáků respekt, abych je mohl něco naučit? Pokud někdo ruší a ostatní se nemohou soustředit, porušil tím moje pravidla a je potrestán. Automaticky, v klidu, bez emocí. Je to jen nudná formalita, protože pravidla jsou nastavená a platí pro všechny stejně. Pokud první trest v podobě jedné poznámky do žákovské knihy neuspěl, zvolím jiný trest. V podstatě mi pak stačí, když řeknu, aby si někdo přesedl na jiné místo, a daný žák si přesedne. Proč bych někomu měl nadávat a tím ho zkoušet převychovávat? Výsledkem vynuceného respektu je a vždy bude neustálá vzpoura žáků. Přijde mi, že někteří učitelé toto absolutně nechápou – někoho seřvu, odejdu a žáci se mi za dveřmi budou jen smát, jak jsem vybuchl. Další hodinu jsou pro jistotu a ze strachu v klidu a za týden jedou znovu, plánují, jak mě naštvou.

Dovolím si napsat, že jediný automatický respekt by měl ve vztahu rodič – učitel. Problémy školství jsou na této rovině, v neustálém stavení barikád. Někteří rodiče automaticky dávají všechny dnešní učitele do stejné škatulky a ponižují je všemožnými způsoby před dětmi. Stejně jako toto neplatí pro většinu rodičů, všichni učitelé nejsou stejně neschopní. A ano, přiznávám, pokud vaše dítě učí Marta Semelová, tak není na místě nic jiného, než zhnusení a petice. Ale jinak platí, že právě doma v komunikaci s dětmi se poškozuje nejvíce povolání, prestiž a tím i respekt učitele. Ve větách, jimiž rodič vysvětluje své dceři ve čtvrté třídě, že má mobil v hodnotě měsíčního platu své učitelky…