„Mnichovský mýtus“ ve výuce

Už je to nějaký čas, co jsem četl recenzi na knihu „Mnichovský komplex“ od Jana Tesaře. Asi před měsícem byla na knihu poměrně velká sleva, čtyřicet procent, tak jsem neváhal. Kniha přede mě položila hodně odlišný pohled na otázky týkající se roku 1938 a 1939 v Československu, dokonce i na Moravce jako symbol kolaborace s nacistickým režimem.

625_bg

Neselhal zde dějepis obecně a pravděpodobně většina dějepisářů? Existuje dobro a zlo v rámci výuky o Mnichovské dohodě? Pokud ano, máme ho jako zodpovědní lidé za výuky učit? Máme vůbec v dějepise učit „dobro“ a „zlo“? Můžeme to hodnotit? Zeptejte se sami sebe – co se vám vybaví, když uslyšíte spojení Mnichovská dohoda? Pokud učíte dějepis, jak učíte tuto událost a období? Není to celé jen alibi a hra na vlastenectví?

Cítím zde i já své selhání. Učím Mnichovskou dohodu tradičně, zpochybňujeme její mezinárodní právní platnost, řešíme, jestli jsme měli bojovat, ale taky se pohybuju na rovnici „smlouva nám byla předložena“ a bylo to „o nás bez nás“. A samozřejmě nechybí Hlas úzkosti od Františka Halase:

„Zvoní zvoní zrady zvon zrady

zvon čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali“

stažený soubor

Ale jsou tu další nepříjemné otázky. Pokud většina společnosti zná Mnichovskou dohodu jako „zradu“ a „o nás bez nás“, nejsem povinen ji takto učit a žáky socializovat do mýtu? Když budu učit nepříjemnou pravdu, neuškodím tím vlastně studentům? K čemu jim bude „pravda“, když všichni ostatní žijí v mýtické pohádce?

mnichov1_1

Jaká byla realita? O čem píše Tesař? V čem spočívá onen mýtus? Proč Mnichov nebyl žádnou zradou? Zjednodušeně Tesař píše, že tolik chválená „první republika“ byla plná politikaření a podprůměrných lidí. Což se dá pochopit, protože to byli většinou starší pánové vychovaní a vzdělaní za jiných podmínek a demokracii se učili za pochodu. Výsledkem bylo, že Československo o budoucí válce vědělo dlouho dopředu, ale nedělalo nic pro to, aby bylo samostatně relativně schopné ustát alespoň počáteční útok na vlastní zemi a občany, aby dokázalo alespoň vystřelit jako známku hrdosti a nesouhlasu. Jako jasný důkaz neschopnosti a nepřipravenosti lze použít argumenty, že zničená Francii se na další válku začala připravovat roky před tím, než u nás vůbec padlo rozhodnutí něco dělat. To, že politici pak nedokázali hrát psychologickou hru a že vše bylo přetočeno v náš neprospěch (bude naše chyba, pokud válka začne), už je jen finální důkaz nepochopení nové reality.

Teprve v roce 1932 padlo rozhodnutí, že republika musí být nejpozději do 1937 připravena na válku s Německem. Opevnění se začalo stavět 1936… Silnice a železnice se nikam neposunuly za celých 20 let republiky. Sklady benzinu neexistovaly.

Zbraně se z Československa stále vyvážely do světa, československé armádě chyběly. Šlo o zisk. V roce 1938 NIKDO nezničil jedinou zbraň, což je opak nepsaného zákona – zničíte zbraně, aby je nedostal nepřítel. Naopak, ještě před okupací jsme zbraně prodávali Německu (!). Při německém útoku na Francii bylo 5 z 20 tankových divizí z naší země, 15 z 50 pěších divizí bylo vyzbrojeno československými zbraněmi. Další „naše“ zbraně Německo přeprodávalo svým spojencům.

Když bylo obsazeno Rakousko, naši politici nic neřekli, nic neudělali. Jasný důkaz, že politika appeasementu neublížila jen nám, naopak, my sami jsme takovou politiku vyznávali a řídili se jí. Když se rakouský scénář přihodil nám, křičeli jsme „zrada“.

Podle Tesaře šlo o vypočítavost a vytvoření sjednocujícího mýtu. Počítalo se s tím, že za nás bude Francie bojovat, že za nás budou umírat Francouzi a že to pro nás bude levnější, protože to zaplatí Francie. A když to Francie neudělala, tak je to „zrada“. Proč to všechno? Nenastala prohra a její důsledky – nerozdělil se národ, naopak se lidé sjednotili, protože „chtěli jsme bojovat, ale nemůžeme“. Měli jsme alibi. Takový mýtus zamlčel našel slabosti a sousedy dal do škatulky „nenávist“. A pomohl zdůvodnit vztah k SSSR a komunismu.

stažený soubor (1)

Pokud zpochybňujeme osm desítek let trvající „pravdu“, musíme samozřejmě být ochotní pohlížet kriticky na novou „pravdu“, konkrétně na Tesaře.

Co s tím ve výuce? Možná za pár let vymyslím konkrétní program a návod, ale teď myslím, že budou stačit otázky a možnosti, jak naložit s „mnichovskou zradou“. Na otázky lze odpovídat „pocitově“, lze ale i hledat informace. Můžeme najít a vytisknout historické texty z novin, v kterých lze hledat informace. Klasicky lze zadat do lavice, i do skupin.

  • Byla Československá republika připravena na střet s Německem? Co bychom potřebovali pro úspěšnou obranu? Měli jsme to?

  • Byli lidé připraveni se bránit? Lze najít zmínky, projevy a důkazy ochoty bojovat a bránit zemi i v jiném období, než v posledním týdnu před Mnichovskou dohodou?

  • Byla pomoc Francie a SSSR reálná? Zaručovaly nám mezinárodní smlouvy s těmito státy vojenskou pomoc? Za jakých podmínek?

  • Existoval plán na obranu? Existoval plán na vítězství? Existoval záložní plán? Co kdybychom vojensky prohráli, jaké by nám zbyly možnosti?

  • Proč se nebránit? Pokud nebudeme bojovat, co by měl stát udělat se zbraněmi a vojenským materiálem?

  • Jak se měli zachovat českoslovenští politici, když Německo zabralo sousední Rakousko? Jaké byly reálné možnosti? Pokud nic neřekneme, jaké to může mít důsledky? Pokud se ozveme, jaké to může mít důsledky? Může pomoct Rakousku vojensky?

4 comments

  1. Jana · 23 května

    I tak si myslím, že je to pořád „o nás bez nás“. Mnichov dávno nevnímám (a neučím) jako špatné gesto. Spíš jako otázku: co byste udělali vy? Podepsali, nepodepsali?Jít do boje, nebo ne? Co by nás to stálo? Nechala jsem žáky psát úvahu, kdyby byli Beneš, co by udělali? Hodně mě v tom ovlivnil jakýsi rozhovor s pamětníkem – vojákem, v té době 20letým, který popsal svoje pocity po mnichovské dohodě. „My jsme vlastně byli rádi. Byli jsme mladí, báli jsme se smrti, a vlastně jsme byli rádi, že jsme se mohli vrátit zdraví domů.“ PS: snažím se nepředávat svoje myšlenky. Úvahy dopadly tak půl na půl.

    To se mi líbí

    • tajnyucitel · 25 května

      Chápu, chápu.

      Ale jde o to, že otázky „co byste udělali vy? Podepsali, nepodepsali?Jít do boje, nebo ne? Co by nás to stálo? Nechala jsem žáky psát úvahu, kdyby byli Beneš, co by udělali?“ nedávají smysl a jsou zbytečné, podle mnichovského mýtu. To neberte špatně, také jsem to tak učil. Nic z těch otázek se neřešilo. Nebylo možné dělat nic, protože jsme nebyli připraveni a připraveni jsme být nechtěli. Jde o to, že jsme tehdy byli neschopní a všechny ty otázky, o kterých píšete, spojili neschopné lidi dohromady v tom, že si mohli lhát do kapsy.

      To se mi líbí

  2. Anonymní · 3 července

    Přislíbila jsem odkaz na velmi inspirativní výukové hodiny (Stanford nikoli Harvard :). Nenašla jsem kontakt, tak sdílím touto cestou (snad to doputuje) https://sheg.stanford.edu/history-lessons

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s