V síti – zjednodušená oficiální metodika

K filmu V síti vyšla metodika. Oficiálně a zdarma je ke stažení zde. Ve spolupráci s filmaři ji připravil Kamil Kopecký (E-Bezpečí, Univerzita Palackého v Olomouci, odborný poradce filmu a osvětové kampaně).

Je důležité, že něco vyšlo a počítá se s vzděláváním. „Problém“ je, že metodika toho nabízí hodně, až moc. A proto tento text. Vycházím z toho, že realita je složitá, není moc času, učitelé učí spoustu hodin, mají rodiny, a tak třeba nezbude čas projít metodiku celou, dohledat si informace, připravit si minutu po minutě kvalitní hodinu. A proto zkusím metodiku zjednodušit tak, aby zabírala v reálně třídě jen několik minut, maximum jednu hodinu, protože nemá smysl chodit na film bez reflexe, ale zároveň se všemi povinnosti může být složité něco připravit. A to je účel tohoto textu.

Dvě důležité poznámky. Nic z následujícího jsem nevymýšlel sám, nic mi nepatří a k ničemu nevlastním autorská práva. Jen vybírám z metodiky pana Kopeckého, třídím materiál. Filtruji cizí metodiku tak, aby z ní zbyla základní kostra. Druhá je, že pokud se jedná o verzi pro mladší studenti, vážně nemá smysl jít do kina s tím, že učitelé budou šokováni, studenti se zasmějí a jdeme dál. Je nutná diskuse. A pokud možno dlouhodobá systematická práce s tématem, ne jednorázové zakňourání „dávejte si pozor na internetu“.

A bonusová poznámka, která je zmíněna i na konci filmu – nezakazovat internet, nenadávat studentům, že jsou závislí na internetu apod.

Začít se může jednoduše jen s vyjádřením pocitů žáků, ať už ústně, nebo písemně. Pokud probíhá metoda ústní formou, vhodné je zapisovat pocity studentů na tabuli.

Diskuse

Základní otázky pro nastartování hodiny. Slouží jak k úvodu reflexe filmu, tak i reality mezi žáky.

Bavíte se na internetu také s neznámými lidmi, které jste mimo internet nikdy osobně neviděli? Jak to probíhá?

Mají vaši internetoví kamarádi přezdívky, nebo používají spíše klasické jméno a příjmení, ať už reálné, nebo vymyšlené? Mají ve svých profilech svou reálnou fotku? A používáte vůbec ke komunikaci webku?

(Překvapení ve filmu bylo, že „Ústečan“ používal skutečné jméno, v realitě to ale není běžné. Buď se jedná o přezdívky nebo vymyšlená jména. „Webka“, kamera zamířená na uživatele počítače, by měla být VŽDY přelepená, pokud se bavíme o té přímo v počítači. Pro šikovné uživatele není problém sledovat oběť přes kameru, i když není připojená například na Skypu.)

Intervence a prevence

Druhé kolo, jdeme hlouběji. Zásadní téma – jak by reagovali žáci, kdyby se jim podobná situace stala? Zatímco v prvním kolem bych nechal žáky odpovídat volně, „házet“ odpovědi po učiteli, zde bych spíš použil skupiny nebo individuální psaní odpovědí. Ať se každý zapojí, ať každý přemýšlí a prožije si situaci.

Co byste dělali, kdybyste se dostali do podobných situací? Řekli byste to někomu, nebo doufali, že problém zmizí?

Znáte nějaké internetové linky, které vám mohou pomoci s vašimi problémy?

Co konkrétně byste napsali? Co je důležité uvést?

Máte na internetu nějaký profil? A kde? Jak ho máte zabezpečen? Může si třeba kdokoli prohlédnou seznam vašich přátel, nebo se dívat na vaše fotky? A jak se vlastně takový profil dá zabezpečit?

(Nejlepší samozřejmě o problému povědět rodičům. Základ. Pokud to nejde, tak požádat o pomoc odborníky – kontakty na konci textu. A profil se dnes dá zabezpečit „zámečkem“, což znamená, že nebude dostupný veřejně, bude dostupný jen pro lidi, kterým to autor profilu povolí. Další zabezpečení jsou samozřejmě logická – nedovolovat a nezveřejňovat polohu, své fotografie, své jméno a žádné osobní údaje.)

Právní minimum

Od kolika let můžeme mít legálně sex? (od 15 let)

Od kolika let můžeme na internet nahrávat své aktuální intimní fotografie či videa? (od 18 let)

Je trestné, když nám někdo na internetu navrhne setkání v reálném světě, aby s námi např. měl sex nebo s námi nafotil intimní materiály? (do 15 let věku dítěte je trestný již samotný návrh viz §193b TZ)

Aktivita 1

Úkolem je z fotografií pěti mužů vybrat sexuálního predátora. Žáci mohou být rozděleni do skupinek a měli by vybrat jednoho z mužů a následně obhájit výběr.

Po řešení by samozřejmě mělo zaznít, že sexuální predátor není jasně odlišitelný od jiných lidí a může vypadat jakkoliv. Není to plešatý starý muž, který bydlí u své mámy.

Aktivita 2

Žáci dostanou před oči falešný profil a jejich úkol je sdělit, jaké pocity v nich vyvolává a co si o profilu myslí. Zde by žáci měli pochopitelně dojít k tomu, že za profilem se může skrývat někdo úplně jiný.

Aktivita 3

Jak si ověřit identitu osoby, se kterou komunikujeme?

„Pomocí této aktivity lze trénovat základní dovednosti v oblasti ověřování informací v online prostředí. Žáci budou mít za úkol např. ověřit identitu osoby, se kterou videochatují, ověřit profil kamaráda, profil celebrity apod. a odhalit, zda jde nebo nejde o fake apod.

V rámci aktivity lze trénovat: reverzní vyhledávání fotografií v online prostředí, ověřování identity v reálném čase (“teď hned se mi vyfoť se vzkazem”…), detekce ověřených profilů celebrit, třeba na Facebooku (symbol modré “fajfky” u profilu), analýza podezřelé komunikace (dívky používají mužský rod, nutí k výměně intimních materiálů, nucení k výměně fotek apod.).“

Co by měl znát učitel?

Dodatečné informace o základních pojmech z filmu:

Sexting je dobrovolné sdílení vlastních intimních materiálů (fotografií, videí, případně sexuálně explicitního textu) s jinými osobami (partnerem, přáteli, ale také např. neznámými lidmi). Sexting je potenciálně velmi rizikový jev, protože pokud dojde k úniku intimních materiálů do online prostředí (a tvůrce a příjemce tak nad šířením materiálů ztratí kontrolu), dítě se snadno může stát obětí různých druhů online útoků – např. verbálního dehonestování, vydírání či vyhrožování, které mají na dítě vážný dopad a v extrémních situacích mohou končit až sebevraždou dítěte. Tyto situace film V síti věrně dokumentuje a zaznamenává.

Dalším fenoménem, na který se film V síti zaměřuje, je tzv. kybergrooming, což je termín, který označuje manipulaci dítěte v online prostředí jinou osobou s cílem přivést dítě na osobní schůzku v reálném světě. Zde pak může dojít k další manipulaci, ale také sexuálnímu zneužití či jiné formě fyzického ataku. Ne každá schůzka však musí končit atakem na dítě – naopak, řada abuzérů se k dítěti chová mile, kupuje mu dárečky, platí za něj útratu a chová se k němu velmi pěkně. Cílem je získat si důvěru dítěte, které je pak ochotno plnit to, co po něm pachatel požaduje.

Ve filmu narazíme také na celou řadu situací, které naplňují skutkovou podstatu různých trestných činů, např. Svádění k pohlavnímu styku, Účast na pornografickém představení, Výrobu a nakládání s dětskou pornografií, Zneužití dítěte k výrobě pornografie, Sexuální nátlak, Navazování nedovolených kontaktů s dítětem apod.

Zdroj: Kopecký, Kamil, V síti: Za školou METODICKÁ PODPORA PRO PEDAGOGY

Časté otázky a odpovědi k filmu:

Důležité kontakty:

E-bezpečí

http://e-bezpeci.cz

https://www.facebook.com/EBezpeci

Poradna: http://poradna.e-bezpeci.cz

Dětské krizové centrum

https://www.ditekrize.cz

Kontakt pro problematiku rizik kyberprostoru: +420 778 510 510

https://www.elinka.iporadna.cz

Národní ústav duševního zdraví

Projekt pro potenciální i reálné predátory https://parafilik.cz/poradna/

Rusko, hybridní válka a česká veřejnost proti učitelům

Toto vás zaručeně dostane! Rusko může za to, proč mi Jarda nadává na internetu.

Osobně nemám s čím porovnávat, ale nezdá se vám, že v minulých letech strašně přibylo (internetových) útoků na učitele? Je jasné, že podobné řeči tu byly i na konci minulého režimu, jen je nebylo možné ventilovat tak jednoduše a veřejně. Ale bylo jich vážně tolik? Myslí si většina lidí, že mám plat čtyřicet tisíc, pracuji čtyři hodiny denně, a učím, protože nic jiného neumím?

Možná to bylo v myslích veřejnosti už desítky let, možná tak zaplnil mysl lidí komunismus. Možná je za tím něco jiného. Jasné jen to, že velké množství lidí papouškují stále to samé. Podle vzorce.

Zajímavé je taky zkusit se zamyslet, jestli jste takového rodiče potkali v reálném světě. Potkali? Já nikdy. Vždy jen na internetu. A vše mi přijde stupňované. Co když je vše jinak? Co když je vše řízeno? Co když za vše může Putin a jeho trollové, kteří jsou placeni za každý příspěvek podle šablony?

V třetím tisíciletí se ustoupilo mimo jiné od pravidla, že prostor v médiích a politických stranách dostávají vzdělání lidé, protože mají co říct. Mají co říct pořád, ale prostor nyní dostávají i amatéři. Čas „mluvících hlav“ pominul: „Od okamžiku, kdy propaganda zaměnila slova odborník za sousloví „samozvaná elita“, bylo možno nahradit lidovou úctu zuřivou nenávistí.1

Elity selhávají, nevysvětlují složité problémy jednoduše; budí pak zdání, že se jen snaží oblbnout obyčejného člověka, kterému odborníci nevěnují pozornost. Dílo dokončeno.

Marketéři ignoranty milují, nejvíc ty zamindrákované. Jsou díky své nenávisti ke svému složitějšímu, vzdělanějšímu a bohatšímu tak snadno manipulovatelní, že to skoro nic nestojí, jen trochu přemýšlení a vhodně zabalenou dávku nenávisti.2

Osnovy skončily, rámcové vzdělávací programy začaly. Začala i inkluze. Nové metody, nové výzkumy. Nová realita. A víte co? Nová realita je komplikovaná a obyčejný člověk ji nerozumí. A přichází strach.

Všechny předchozí řádky a odstavce vytváří jednoduchou rovnici, jejíž výsledek zní: konec úcty k vzdělání. Už to není univerzita, ale marketingová agentura, která rozhoduje o výsledku voleb.

Proč? Ruská strategie zaměřená na sestřelení elit. Na prvním místě proti elitám z Bruselu, což u nás už viditelně nese ovoce. Proti skutečným ekonomům. Poptávka, nabídka, tomu přece rozumí každý, ne? Proti vysokoškolsky vzdělaným lidem. Vysoká škola života, to je skutečně důležitá příprava.

Ok. Pravděpodobně si Putin a jeho poradci neřekli: „Tak teď půjdeme proti učitelům v naší bývalý kolonii.“ Jde o to, že učitelé představují vše, proti čemu míří vládnoucí ruská elita a jejich poskoci v České republice.

Právě teď si představte školu a šokující informace – učí se zde mír a tolerance (strašák „multikulti“), demokracie a občanské vzdělávání je jeden z hlavních cílů a výbav pro život. Mediální vzdělávání taky přibývá, to už je vážně přes hranici pro Rusa píšícího pod nickem „Jarda“ na serveru novinky.cz. Dokonce máme v dokumentech, co si děti mají myslet o islámu a homosexuálech, ani jedno není nemoc, ani jedno není něco, proti čemu se má zbrojit. Občas si do školy pozveme nějakou neziskovku. Snažíme se učit dvacáté století, komunistické zločiny. To vše dělá v očích určité části společnosti ideální terč a patří přesně do ruských šablon, jak rozeštvat společnost, polarizovat ji a zničit. Taková společnost se samozřejmě zničí sama, bez zásahu zahraničních vojáků.

Válka se změnila. Území, které chce Rusko dobýt, se už neskládá z vojáků, ale z informací. Stačí je jen sebrat. Stačí jen sebrat „lajky“ – strach a radost. Putinovo Rusko sází na tom, že nepřátelské země rozloží přes konflikty uvnitř dané země – proto jsou schopni financovat rasistické a nacistické hnutí, a zároveň ve stejně době a ve stejné zemi i hnutí na podporu Afroameričanů.3 4 5 6

Úspěch nové války není jen v tomto přesunu a síle názoru, ale i v tom, že to, co si lidé dříve jen mysleli a styděli se to publikovat a vypouštět veřejně, nyní se vší parádou sunou na internet.

Příčiny? Ruské peníze, internet, propracovaná psychologie a sociologie, a nepřipravenost druhé strany.

Důsledky? Polarizovaná společnost. Prezident v zajetí. Bahno na veřejnosti. Panika. Emoce. Spory. Strach.

A bude hůř. Cílem je „probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí. Lidé musí být otráveni, rozzuření,. ….. a plní vzdoru.7

Ruku v ruce s výše zmíněným jde i fakt, že média prodávají zábavu. Další média jsou pod tlakem a pod útoky. Volíme mezi informováním nebo formováním. Klasickým cílem je člověk, který neví, že neví. Čímž se dostáváme zpět do školy. A snad i do způsobu, jak se z kruhu vymanit. Otázkou je, jestli jsme toho schopni.

Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.

Mimochodem, víte, co jsem udělal v první větě? Přesně podle šablony…

1 ALVAROVÁ, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.181.

2 Tamtéž, s.185.

7 ALVAROVÁ, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.51.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni zde.

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

BRIT SCHOOL KIDS

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať rychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

221338-NVqvh59jesqs8yQw

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

hey-teacher-leave-those-kids-alone

Kritické myšlení? Jak jsme ověřovali informace od Donalda Trumpa.

Co je kritické myšlení? Hned zde mohou vzniknout spory. Ale já beru kritické myšlení v mých školních možnostech jako alespoň zpochybnění napsaného nebo řečeného. A to v dnešní době není automatické (nebo naopak jsou lidé, kteří automaticky odmítají vše, pro jistotu) u žádné generace. Pokud něco zpochybním, jsem už jen krůček od toho, abych došel k tomu důležitému – zkusit najít fakta. Pokud je to tedy možné.

V dnešním textu se ukáží mimo jiné i výhody a nevýhody sociálních sítí. Výhodou je, že je zde mnoho informací a v nich spoustu inspirace pro mě jako učitele. Nevýhodou je, že mezi informacemi je spoustu zavádějících, pochybných nebo přímo lživých informací. A takové se v internetovém prostředí šíři nejrychleji.

A tak to přišlo i v mém případě, kdy jeden pochybný tweet přiletěl až do Čech. Donald Trump – John Warner – Michal Kubal – Petr Kuthan, který pak označil mě. Přes tento řetězec lidí se ke mně dostal tweet amerického prezidenta a já věděl, že to hned musím vyzkoušet. Jak na to? Stačí materiál ke zkoumání, pár minut práce, papír a samozřejmě připojení k internetu. My postupovali při prvním pokusu ve skupinách a se zdůrazněním, že si to jen vyzkoušíme a uvidíme, jak to půjde. Slib byl jasný, pokud „schéma“ rozluští celé, byla slíbená jednička na úrovni čtvrtletní práce (kterou nepíšeme nikdy…).

Práce se rozběhla automaticky. Samozřejmě se vloudily chyby. Například první skupina měla tweet aktuální, takže se musela víc bořit do hloubky internetu a hledat skutečné statistiky. Druhá třída dostala úkol se zpožděním a měla už k dispozici celé články nebo ověřené statistiky přímo pod tweetem Trumpa (jehož finanční tým později přiznal, že šlo o tweet s chybnými informacemi).

Celkově mi přišly výsledky výborné. Samozřejmě „lepší“ byly u druhé skupiny, kdy už bylo čerpáno z odborných anglicky psaných textů. Zajímavější byly zas práce v první skupině, už jen sledovat, kam je internet zavane.

EkonomieKritickéMyšleníTrumpTweet

Informace z tweetu nejsou všechny pochopitelně pravdivé. Růst HDP sedí, stejně tak míra nezaměstnanosti. Současnost je tedy pravda. I to může být matoucí. Někdo si může ověřit jen tyto informace a odejít spokojeně. Další část je ta zavádějící. Situace popisovaná americkým prezidentem se nestala poprvé za sto let, ale mohl bych zde vypsat 22 letopočtů, kdy se dařilo americké ekonomice stejně nebo lépe. Další podstatná informace je, že statistiky se ani sto let nesbírají, což by americký prezident mohl vědět. Nejtěžší je poslední „skrytý“ úkol. Souvisí spolu vůbec informace? Neporovnává Trump jablko s jedoucím autem? Souvisí spolu vůbec míra nezaměstnanosti a růst HDP tak, jak Trump naznačuje? Je to složité. Samozřejmě spolu HDP a nezaměstnanost souvisí – pokud roste HDP, snižuje se nezaměstnanost. Ale…Za prvé, ne vždy to musí být senzační zpráva – ubývá pracovní síly, firmy hledají delší dobu kvalifikované zaměstnance. Takže čísla to jsou hezká na chlubení, ale pro podnikatele to není zas tak růžová situace. Podle zahraničních komentátorů je ale minimálně nefér taková čísla uvádět vedle sebe způsobem, jakým to udělal Donald Trump a to už jen z principu, že míra nezaměstnanosti je současný stav, zatímco míra HDP ukazuje situaci za minulý rok. Proč vůbec tento tweet Trump napsal? Jaký byl jeho záměr? I to jsou důležité otázky.

Další materiál mi poskytl náš premiér, když „citoval“ dalajlamu tak, jak se mu to hodilo a při tom vynechal důležitá slova. To je ale příliš jednoduché. Co dál? Vytvořit databázi informací k ověřování a pořád to zkoušet dál ve více třídách a s větší frekvencí. Problémem samozřejmě je takovou databázi vytvořit a pokud vytvořit, musí jít o informace, u kterých nevadí, že se budou ověřovat i za rok.

Vždy existuje možnost ověřovat informace okamžitě, ale to je poměrně složité a je náhoda, když se pochybná informace dostane až například ke mně. Jakmile dám takový úkol, nesmí být hned v prvním komentáři pod statusem řešení. Takže tento způsob práce je komplikovaný a je to běh na dlouhou trať. Navíc nemá smysl ověřovat jen politiky, ale i další statusy jiných lidí.

Nicméně to má smysl zkoušet z několika důvodů. Zpochybňování politiků a ověřování informací nás může dovést ke skutečné demokracii. A ta existuje jen tehdy, pokud se voliči nedají lehce ovlivnit lží a mají ke svému rozhodnutí dostatek informací.

Potřebujeme nový předmět – mediální výchovu

Scéna první

Do školy přichází policista z oddělení kybernetických zločinů. Zatím jen na přednášku do devátých tříd. První hodinu mluví obecně, dostáváme se ke kreditním kartám, heslům apod. Druhá hodina už je zajímavější. Jednoho žáka sleduje na Facebooku pedofil. Fotku naší žačky měl u sebe i další nemocný a dnes odsouzený člověk. Podle nejhoršího příkladu, stále jsme u našich deváťáků, dokonce natočila policie preventivní snímek, kde se slečna baví po sociálních sítích s milým cizincem, učí se anglicky. Alespoň se domnívá, že tohle je hlavní výhoda jejich konverzace. Takhle to začíná. Končí to ale odeslanou fotkou bez oblečení a následnou žádostí o sto euro, jinak bude foto zveřejněno.

Scéna druhá

Další hodinu učím sedmáky společenské vědy. Z naštvanosti a šoku z předchozí zkušenosti se bavíme o sociálních sítích a bezpečnosti na internetu. „Ok, vyzkoušíme, jak jste na tom vy,“ říkám jim. Zadám slečnu z první lavice do vyhledávače. Instagram veřejný, fotky obličeje, fotky spolužaček, skutečné jméno. V pozadí snímku i vlastní dům. V třinácti letech ji sleduje přes sedm stovek lidí, sama sleduje přes sto. Má tam skutečně jen pár fotek. Ale není ji divný, proč ji sleduje tolik lidí. (Řekněme si rovnou, že na snímcích není nic „uměleckého“ a nic, co by stálo za pozornost.)

Scéna třetí

S šesťáky jdu na počítače, dávám jim pět vět, které mají ověřit na internetu a případně napsat správnou verzi. Pět vět, celá hodina, každý s vlastním počítačem. Následující potvrzuje, že žáci na začátku druhého stupně mají internet jen k hraní her, sociálním sítím a sledování porna. Prakticky jsou na něm naprosto negramotní a nemají potuchy, co se na něm děje a jak na něm něco najít. Věty byly následující:

1) Hlavní město Lotyšska je Tallin.

Jednoduché na začátek. Není potřeba vysvětlovat.

26 lidí psalo tento test, 26 bodů získala třída za první větu – všichni správně. Každý žák mohl samozřejmě získat 1 bod za 1 větu.

2) Nejúspěšnějším českým youtuberem je Kovy.

Zde šlo o to zjistit si nebo dokonce zvolit, co znamená „nejúspěšnější“ – například počet odběratelů na youtube.

10,5 bodů z 26 možných. Půl bodu bylo za to, když žáci napsali, že nejúspěšnější youtuber je (jsou) Viral Brothers, ale už se neobtěžovali s vysvětlováním, proč tomu tak je.

3) V jediném fotbalovém pražském derby v roce 1939, kdy začali Československo okupovat němečtí nacisté, remizovala Slavia se Spartou 3-3.

Těžké. Musí se samozřejmě najít výsledek fotbalového zápasu, kolik zápasů bylo, ale zároveň kdy Hitler začal okupovat Československo. Jeden zápas skutečně skončil 3-3, ale hrálo se více zápasů.

2,5 bodů. Fiasko. Stačí si najít zápasy a vše je jasné. Velké zklamání.

4) V roce 2016 požádalo o azyl v České republice 1475 cizinců. Nejvíce žadatelů bylo muslimů. V roce 2015 bylo žadatelů o azyl méně.

Skutečné hledání užitečných a oficiálních informací. Číslo žadatelů sedí, ale v roce předchozím bylo žadatelů více. Navíc nejvíc žadatelů bylo Ukrajinců.

9 bodů z 26. Hodně žáků mířilo správným směrem, jen nedokázali najít úplně všechny informace (hodně žáků mělo jen půl bodu, protože opravili jen Ukrajince nebo rok 2015).

5) Kvůli Evropské unii musíme mít správě zahnuté banány.

Nasměrování na internetové stránky Parlamentních listů, o kterých si budeme povídat následující hodinu. Složitá věta a složitý problém. Je to pravda nebo není? Nejde jen o špatný překlad? Často jde spíš o to, aby žáci dočetli text až do konce. Pravda to samozřejmě není. Banány jsou prostě zahnuté a podle kvality jsou rozděleni do skupin, toť vše. Koupit si můžete i „špatně“ zahnutý banán.

2 body. Dva žáci na to přišli, že se jedná o mýtus a nic takového se vlastně v Evropské unii neřeší a neřešilo.

Současnost

Jak jsme na tom ve školách v současné době s výukou mediální výchovy? Složité. Každý po svém. Měla by být součástí výuky společenských věd, ale to je individuální, záleží na učiteli. A i kdyby každý učitel konal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, má na média pár hodin. A každý, kdo se pohybuje v okolí škol, ví, k čemu slouží „občanka“. Jako zbytečný předmět se často dá třídním učitelům, aby tam řešili třídní věci. Zkrátka se neučí občanka, a proto se neučí ani mediální výchova.

Naše škola je další skvělý příklad. Máme speciální předmět „Mediální výchova“. Je volitelný, tudíž jim neprojde každý. A za druhé, je až k neuvěření, co se tam (ne)děje. Žáci jsou celou hodinu v počítačové učebně, mají volno, hrají hry. A na konci měsíce musí odevzdat článek do školních novin, který je většinou o sportovních neúspěších školy, občas se objeví rozhovor s učitelem či učitelkou. Problém je, že se tam nic neučí, ani klást otázky do rozhovoru. Dokonce i výtisk časopisu připravuje učitelka, všechno formátuje, zarovnává a jinak upravuje.

Samozřejmě těžko soudit obecně, jak je na tom celé školství. Ve školách, které jsem navštívil, neměli nic, co by se dotýkalo mediální výchovy.

Problémem samozřejmě může být i to, že menšina učitelů je sama mediálně negramotná, což jsou lidé, kteří si pochopitelně žádný text o mediální výchově nikdy nepřečtou. Moje kolegyně, zrovna před tím, než k nám přišel do školy policista z kybernetického oddělení a vyprávěl nám o heslech a zabezpečení, nám pobaveně prozradila své heslo. „Marie63“. Můžete hádat, jak se jmenuje a jaký je ročník narození…

Další výmluvou bude: „Já bych to rád(a) učil(a), ale nemám žádné materiály. Nevím, kde začít.“ V naší době lehce řešitelné. Už tak je na internetu spousta materiálu. Každý den se objevuje nový, stačí si sednout k počítači. A pokud by se vážně mediální výchova začala skutečně učit, nebyl by problém založit internetové stránky, kde se bude sdílet materiál a radit. Tohle je skutečně jen výmluva a lenost.

Obsah mediální výchovy

  1. Teorie. Co jsou média, jaké druhy existují a jak fungují. Jaký mohou mít pozitivní a negativní vliv. Trochu historie.

  2. Reklama, její fungování, její cíle. Příklady. Výroba vlastní reklamy.

  3. Hoaxy. Fake news. Manipulace. Propaganda. A samozřejmě jak s těmito jevy pracovat, jak je odhalovat. Vyhledávání informací a práce se zdroji.

  4. Internet a sociální sítě. Rizika a nebezpečí čekající na internetu. Jak pracovat bezpečně s internetem a sítěmi. V čem je nebezpečný Instagram, v čem Facebook a další sociální sítě. Jak konkrétně zabezpečit své účty a proč.

  5. Jevy spojené s médii – šikana a kyberšikana, poruchy příjmu potravy, obraz „celebrit“ a jejich zkreslený život v médiích.

Vše na praktických příkladech. V dnešní době existuje spoustu zdrojů a spoustu učitelů, kteří poradí. Lze pracovat, čistě pro zábavu, i s filmovými ukázkami a bavit se o tom, proč je v tom a tom filmu taková scéna, proč je tak nasvícená apod. Hodně práce s texty, s obrázky a fotografiemi. Dá se točit i vlastní materiál.

Zařazení do výuky

Otázkou samozřejmě je, jak vyrobit nový předmět a prakticky ho včlenit do rozvrhu mezi ostatní předměty. Nechci samozřejmě přidávat hodiny a dát žákům do batohu další metaforickou cihlu.

Jednoduché by samozřejmě bylo například v devátém ročníku omezit hudební nebo výtvarnou výchovu, která nikoho už nezajímá (a pokud ano, tak to většina žáků bez zájmu zkazí těm, co zájem mají). Jenže v devátém ročníku je už pozdě.

Další možnost je rozdělit mediální výchovu na části a učit to postupně. V rámci předmětu společenské vědy. Ale u toho jsme už byli. Skončí to tak, že na některých školách se to nebude učit vůbec.

Volitelný předmět? Tím neprojdou všichni.

Možná nejpraktičtější možnost by bylo přidat mediální výchovu do „kruhu“ předmětů vaření – dílny – pěstitelky, který ale nevím, jestli mají na všech základních školách. Tímto kruhem projde každý žák, po pololetí nebo celém školním roce se předmět změní. První pololetí v šestce tak má žák X pěstitelky, v druhém pololetí dílny. V sedmém ročníku by měl pololetí vaření a pololetí mediální výchovu (i když se tematicky nehodí, slouží to taky praktickému životu). Zde by se to mohlo dotáhnout do konce a vytvořit „velký“ předmět, kde by se žáci učili praktické věci a výše vyjmenované by pokračovalo dál, až na věci jako je například pojištění, kreditní karty apod.

Poslední možností je pochopitelně naprosto samostatný předmět, například jednu hodinu týdne v jednom ročníku.

Finále

Důležitost mediální gramotnosti roste. Na rozdíl od významu Karla Martela, je mediální výchova něco, co bude každý žák v budoucnu využívat. Problémem je, že se to netýká jen budoucnosti, ale že už žáci prvního stupně jsou, ačkoliv mediálně negramotní, zapojeni do mediálního světa a často se registrují všude, kde je to napadne, kde chtějí a nejsou schopni domyslet důsledky. Ačkoliv sociální sítě jsou oficiálně povoleny od třinácti let, jedenáctiletou slečnu to pochopitelně nezastaví. Pak musíme řešit kyberšikanu, rozeslané polonahé fotky (a horší) a především lidskou hloupost, kdy žáci věří všemu, co se na internetu objeví. Spoustu dětí je schopno sdělit lidem na internetu své osobní údaje a prozradit spoustu informací. Nejsou si vůbec vědomi, že svět není plný hodných lidí a že se lidé mohou vydávat za někoho jiného.

Tohle prostě nezastavíme jinak, než vzděláním. Jedině vzděláním zachráníme naše děti a žáky před nebezpečím, které na ně číhá často od nemocných lidí nebo lidí naprosto bez morálních zábran. Není to jednoduché, ale je to splnitelné. Jen se musí začít. Není to také jen o „moderní výuce“, je to i o naprosto obyčejných našprtaných znalostech, protože žáci musí znát balíček informací a postup, jak zacházet například s psaným textem. Pak samozřejmě nastupuje kritické myšlení a další dovednosti.

Jak „experti“ ničí naše školství

Ničit je špatné slovo. Možná už jen kvůli tomu, že nemůžete zničit to, co už zničené je. Jedná se spíše o zpomalení změn či dokonce jejich pozastavení. Učitelé se těmto “expertům” často smějí. Nebo reagují negativními výkřiky. Přál bych vám vidět a slyšet naší sborovnu v časech čtení textů od těchto lidí. “Experti” jsou často příliš radikální ve svých požadavcích, žijí pouze ve své bublině a jejich výstupy mají své důsledky, které už samozřejmě “experty” nezajímají. Na “experty” jsou totiž naštvaní jak učitelé, tak i veřejnost. Pochopitelně každá část z jiných důvodů. Veřejnost se ale pak staví proti učitelům, protože promluvili “experti” na školství. Celé to nedává smysl, protože experti se snaží o změny (s kterými můžu klidně i souhlasit!), ale zároveň sami proti sobě staví učitelé a proti učitelům a škole veřejnost.

Pokud jste zde na blogu, pravděpodobně se zajímáte o školství. A pokud se zajímáte o školství, sledujete novinky z médií a tam vidíte stále dokola několik tváří. “Experty” na školství. Kde se vlastně vzali? Proč dostávají takový prostor? Odpověď bohužel neznám, ale to neznamená, že by mě to nezajímalo.

Téma na tento článek mám zapsán dlouho, ale dlouho jsem přemýšlel, jak ho pojmout. Jmenovat, či nejmenovat. Rozhodl jsem se, že každému “expertu” věnuji odstavec, budu je jmenovat a rozepíšu se ke každému. Ale pak jsem to změnil těsně před “uzávěrkou” s tím, že všichni mají společné znaky. Nejde o to, z jakého jsou politického spektra či jestli jsou konzervativní nebo naopak progresivní.

Všichni mají společnou klasickou věc. Nejsou to učitelé. Chápete to? Na téma školství mluví v rozhlase, televizi i novinách lidé, kteří neučí ve školách a jsou naprosto mimo realitu třídy a sborovny. Někteří neučili nikdy (!), což je typické pro člověka, který je vidět a slyšet snad nejvíce, někteří školu opustili kvůli penězům (uděláme výjimku a pozdravíme tímto pana Sárköziho, diktátora mezi „experty“, který nedokáže přijmout jiný názor a posílá mi neuvěřitelné emaily, jimiž se mě snaží lákat do NSDA…pardon, do Pedagogické komory), někteří kvůli politice. Takoví lidé mi říkají, co je špatně ve školství a jak mám svou práci dělat.

Jeden z expertů například tvrdí, že pedagogika není žádná věda, že učitel by měl znát POUZE svůj předmět. Přijdete, vypočítáte příklad, a kdo to nechápe, má smůlu, je to prostě blbec, protože “to nevidí”, nepochopil postup. Tohle tvrzení je něco neuvěřitelného a dokáže ho vyvrátit snad každý žák či student. Je hezké umět cokoliv, ale pokud to učitel neumí předat a žáky naučit, nemá smysl něco umět a otevírat pusu, protože žák se to stejně musí naučit sám. V takovém případě se jedná jen o ztrátu času a pozice “učitele” je beze smyslu. Podle mě je to naopak pochopitelně, dnes je pedagogika důležitější, než předmět, který učím. Jak učivo předat, jak vysvětlovat, jak opakovat, mít cvičení a vědět, kdy je použít, to jsou znaky kvalitního učitele. Znát svůj předmět je samozřejmost. Tento expert nikdy v životě skutečně neučil, ale přednášel na elitním gymnáziu. A přednášet, tedy mluvit do zdi, a učit, to je obří rozdíl a je to něco, co se nedá srovnávat. Učitel nepřednáší, učitel učí.

Pokud jsou “mimo realitu”, jak jsem psal výše, kde berou své názory? Zde je hlavní kámen úrazu. Z různých ročenek, hlášení, statistik. Vždycky mě dojme, když slyším, jak si vedeme v PISA testech nebo dalších srovnávacích testech. Naše škola byla součástí testování pátých a devátých ročníků. Tyto testy se psaly na počítačích. V červnu. Deváťáci, kteří mají po přijímačkách, škola je nezajímá, na vysvědčení nezáleží. A ještě jsou na počítači, opakuji podruhé. Samozřejmě, že dopadnou hůř, než žáci pátého ročníku, protože mladší žáci mají alespoň nějakou motivaci. Jediná motivací deváťáka je co nejrychleji to odklikat a jít hrát hry na počítači. Proč by ho měl zajímat výsledek? Nehraje za sebe, nehraje za školu, nehraje za předmět. Proč by měl stát o kvalitní výsledek?

Po testech přijde ohlášení výsledků, ty si vezme “expert” a začne hlásit své pravdy. Jaké to zklamání – škola nefunguje, musíme udělat změny. Hodně lidí bude zajímat, jak vlastně test a následně srovnání vypadaly, ale „expert“ si vezme to, co potřebuje. Že by mohla být chyba v testech nelze připustit, protože expert by neměl o čem psát.

Další zdroj informací pro „experta“ ve formě “fake news” jsou pochopitelně hlášení inspekce. Pravděpodobně si dokážete představit, jak vypadá škola, do které přijde inspekce. A jak se inspekce chová. Inspekce přijde na pár dní a popíše školu na základě papírů. Pokud mají v papírech nepořádek, jedná se o špatnou školu. Aby se neřeklo, někoho pošlou i do hodiny. Moje zkušenost je taková, že paní nepoznala rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou prací. A nutné je se zamyslet, kdo to vlastně je inspektor? Člověk, který buď selhal jako učitel nebo člověk, který vůbec nechtěl učit. Paráda.

Od těchto lidí a za těchto okolností se pak vytváří mediální obraz školství, který vůbec nemusí odpovídat realitě. Z tohoto mediálního obrazu se pak k společnosti dostává „pravda“ o českých školách, učitelích, ale třeba i inkluzi a dalších součástech každodenního života našich učitelů. A na základě mediálního obrazu a poptávce veřejnosti se dělá politika týkající se školství.

(Bohužel sem musím dát speciální poznámku. Prosím pana Janka Wagnera (nebo kohokoliv zodpovědného ze serveru pedagogicke.info) aby tento ani žádný jiný text v budoucnosti nekopíroval na zmíněné stránky. Taky mimochodem zajímavý úkaz – již třikrát jsem prosil, pokaždé bez odpovědi. Pan Wagner k mému článku již dokázal dát jiného autora, zasáhnout mi do textu, ale slušnost zeptat se nebo odpovědět, ta se u něj moc nenosí.)

Jako obvykle, když napíšu nějaký “kritický” text, snažím se i navrhnout řešení. I zde existuje řešení, to znamená, že existují lidé, které stojí za to poslouchat a kteří jsou z praxe, ne z vysněného světa, kde sedíte u stolu, čtete falešné informace a z nich skládáte texty. Světlo na konci tunelu je, protože existují sociální sítě a zajímavého textu či akce si může někdo všimnout.

Kdo stojí za pozornost? Za změnu pedagogických fakult bojuje Otevřeno, složeno překvapivě ze studentů pedagogických fakult po celé republice. O změnu výuky na středních školách se snaží Středoškolská unie. A o změnu se snaží i Učitelská platforma. A v poslední době se dostali do zaměřovače médií i jednotlivci, skuteční učitelé, čemuž se dá těžko uvěřit. Andrea Svobodová, učitelka z učiliště, mluví o učilištích. Překvapivá a osvěžující změna. Několik rozhovorů v poslední době poskytl i Bohuslav Hora, oceněný učitel z Global Teacher Prize. Ať se nám to líbí či nelíbí, budoucnost je v technice a v aplikacích, které budou pomáhat učení a přispívat ke kvalitním hodinám, o tento aspekt se stará například Libor Klubal a Jitka Rambousková. Už stálicí na další důležité téma – mediální výchovu, je Michal Kaderka a jeho Svět médií.

Několik odkazů:

http://otevreno.org/

https://stredoskolskaunie.cz/

https://ucitelskaplatforma.cz/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vyucovani/se-bystrych-kluku-stavaji-skladnici-spis-nezamestnani-ve-skole-ne-kaslou-rika-ucitelka-anglictiny-sou/

http://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/ucitele/jsme-skola-na-malem-meste-nasi-konzervativni-rodice-nad-mymi-metodami-krouti-hlavou-rika-oceneny-dejepisar/

http://ipadvetride.cz/

http://www.cojsemvyzkousela.cz/

Všichni jmenovaní jsou samozřejmě aktivní na sociálních sítích. Facebook nevlastním, ale všechny organizace se tam dají sledovat i bez vlastního účtu. Jednotlivci jsou aktivní na Twitteru, kde už vám mohu pomoc:

https://twitter.com/michalkaderka

https://twitter.com/vivalafuckoff

https://twitter.com/JitkaRa

https://twitter.com/Libor_Klubal

https://twitter.com/kukuslav

https://twitter.com/ucitele

10 metod, kterými začít a ukončit hodinu II.

Před necelým rokem jsem napsal první díl (zde), kde jsem představil deset metod, které mají několik společných znaků – použít je lze ve více předmětech, jsou krátké a jednoduché, jejich cílem je opakování a vytváření přehledu po určitém tématu nebo po hodině. Dnes nabízím dalších deset metod.

Stejně jako minule i zde připomínám jednu další nezanedbatelnou výhodu – vypadne proud během hodiny, jdete rychle suplovat nebo se stane cokkoliv jiného (když jsem učil první rok, vždy mi zbylo deset až patnáct minut na konci hodiny, kde jsem neměl nic připraveno…), přesně v těchto případech můžete improvizovat s pomocí následujících metod.

Pouze dvě metody jsou „moje“ – Dvojice a Foto prezentace. A to jsou zrovna metody naprosto obvyklé, které jistě používá tisíce učitelů v České republice, protože na ně každý přišel sám. Dalších osm jsem si pouze dokázal najít. V případě hlubšího zájmu doporučuji jméno Russel Tarr.

4×4
V poslední době moje oblíbená metoda. Žáci při ní výborně opakují, přemýšlí, ale především dávají věcí do souvislostí. Počet slov (jmen) se může určitě měnit, ale já používám šestnáct a úkol žáků je vždy spojit čtyři z nich, která k sobě z nějakého logického důvodu patří. Celkově tak vzniknou čtyři čtveřice. Žáci nemohou žádné slovo použít víckrát než jednou a naopak žádné slovo nesmí chybět. Postupně jsem zkoušel různé podoby této metody, ale nejlepší asi je na papír žákům napsat všech šestnáct slov do „zásobníku“ (tak je mohou postupně škrtat) a vedle toho vždy dva obdélníky slepené k sobě, kdy jeden má řádky (pro čtyři slova) a druhý je bez řádků – sem totiž přijde vysvětlení žáků, proč k sobě právě dané pojmy spojily. Pokud není argument, řešení je neplatné. Důležité je proto žákům připomenout, že úkol nemá jedno řešení, pokud budou jejich argumenty dávat smysl, musí být uznány. Příklad: jeden člověk seřadí v první čtveřici jména k sobě, protože jsou z 8.A a v druhém případě vytvoří čtveřici a v ní žáci z 8.B; druhý je rozřadí na kluky a holky. Tak jako tak, smysl a logiku to má.

Právě probíráme…
Jednoduché opakování – žáci v podstatě vyrábí plakát na poslední probíranou látku. Hodí se vždy, ať už probíráte dlouho dobu jedno důležité téma nebo naopak více malých témat, žáci vyrábí přehled, třídí informace na podstatné a nepodstatné. Podle toho, jaké žáky učím, lze metodu upravovat. Mladší žáci mohou spíše kreslit, starší spíše psát. Klíčové je si uvědomit, co vlastně probíráme, zařadit látku do kontextu a udělat si v hlavě přehled. Klidně je možné „plakát“ na týden vylepit na dobře viditelné místo.

Jeopardy
Jeopardy je televizní hra na způsob „Riskuj“, s tím rozdílem, že zde jsou odpovědi a vy na ně musíte přijít s otázkou. Jednoduché a krátké opakování. Na tabuli napíšu X slov a žáci mají chvíli, aby přišli s vhodnou otázkou. Samozřejmě jakmile cvičení chápou, je zbytečné psát například jméno v prvním pádě a psát otázku, ale zajímavější se stává metoda, pokud změníte číslo, pád apod., aby to bylo trochu komplikovanější. Vhodné je napsat podobně deset slov a oznámit žákům, že si jich musí vybrat třeba šest. Pět jich bude v prvním pádě, u pár dalších bude jiný pád a například dvě budou celá spojení typu „protože nechtěly další válku“. Důležité. Úkolem žáků je otázka, ne doplňovačka typu: „Francie a Anglie podepsaly Mnichovskou dohodu, protože…“. Správně řešení tedy vypadá následujícím způsobem: „Proč Anglie a Francie podepsaly Mnichovskou dohodu? Protože nechtěly další válku.

Dvojice
Opět krátké, jednoduché, přehledné a informace třídící cvičení. Horší už je to s opravováním. Jde o dva sloupce, kde je úkol žáků spojit pojem z levého sloupce s dalším pojmem na straně pravé. Kolik řádků bude mít cvičení, je na každém učiteli. Osobně používám většinou dvacet řádků. Žáci mohou jednotlivá pole barvit, ale jednoduché je, když si hned na začátku řádky levého sloupce očíslují od jedničky až do dvacítky a pak už jen připisují čísla na druhé straně. Možná je společná oprava, kdy si žáci vymění papíry ve dvojici a společně opakujeme a říkáme si, jaké bylo správné řešení. Opět se zde stává, že žáci najdou jinou dvojici, než jsem zamýšlel. Pokud to dává smysl, uznávám to jako správně s tím, že samozřejmě na jiném řádku jim to ale nevyjde.

Screenshot from 2017-12-13 17:12:21

Foto prezentace
Částečně podobné cvičení, tentokrát však učitel připraví prezentaci složenou jen z obrázku a úkolem žáků je napsat na papír, kdo nebo co na obrázku je (v krátkosti, není to slohová práce). Samozřejmě některé obrázky budou těžší, některé jednodušší, některé viděli v hodině, některé neviděli. I tak je to opět „něco jiného“ a žáky to většinou baví a pak o tom diskutujeme. Jedná se vlastně o jednoduchou „poznávačku“.

Screenshot from 2017-12-13 17:07:05

Breaking News
Pro žáky naprosto překvapivé cvičení. Jedná se o opakování nějaké důležité události formou zpravodajství. Žákům vždy vyprávím, ať si představí, že moderátorka zpráv právě uvádí důležitou reportáž a za ní musí být úvodní obrázek a titulek k reportáži, která bude odvysílaná za moment. A vytvořit tuto obrazovku je právě úkol žáků. Stejně tak samozřejmě může jít o noviny. Obvykle dávám žákům svobodu, ať si vyberou jakou událost uznají za vhodnou, jen je omezím tématem. Dále samozřejmě záleží na možnostech učitele, respektive školy, jestli žáci mohou lehce na počítače nebo mají tablet. Já takovou možnost nemám, proto mám pro žáky připravený papírový template a pokud se mi některé z žákovských děl líbí, vypracuji ho sám doma na počítači a další hodinu se k tomu vracíme, což je další dobrý bod, protože tím opět opakujeme.

Template můžete najít zde.

Canvas (2)

Google Doodle
Pokud víte, co Google Doodle je, nemusím vám cvičení představovat. Google Doodle je upravené logo k důležitým výročím. Místo klasického barevného loga „Google“ se tak objeví 17.listopadu logo „Google“ jen v červené a modré a mezi písmeny budou klíče, které zvonily na konci roku 1989 a společnost Google nám tím připomíná výročí Sametové revoluce. Úkol žáků je úplně stejný. Samozřejmě může jít o výročí, které právě probíhá, ale taky jsem říkal žákům, ať si představí, že „dnes je výročí nástupu Hitlera k moci“. Pak v písmeně „G“ byly oči a knírek, v „O“ hákový kříž, v druhém „O“ přeškrtnutá šesticípá hvězda atd.

Screenshot from 2017-11-09 18:18:44

T-graf
Pod označením T-graf se skrývá opravdu jednoduchá metoda. Nakreslíme na tabuli velké „T“, nad horní část písmena dáme výrok „Křesťanství je násilné náboženství“ nebo „Jan Lucemburský byl nejlepší český panovník v historii“ a na jednu stranu pod horní část „T“ dáme „pro“ (podporující výrok) a na druhou „proti“ (odporující výroku). Žáci mohou pracovat samostatně i ve skupinách. Jednotlivá pro a proti můžeme poté samozřejmě zapsat na tabuli.

Fakebook
Metoda, při které se žáci dokážou odvázat. Jak název napovídá, žáci tvoří falešný facebookový profil nějaké osobnosti. Samozřejmě musí mít jméno a osobní informace (stav, bydliště), další úkoly jsou zajímavější – přátelé, nepřátelé, zájmy a především příspěvky z pohledu dané osobnosti psané žáky. „24.prosince. Papež mě přechytračil a nechal mě korunovat římským císařem!“ Facebookový příspěvek, status, za Karla Velikého z pohledu žáka. Žákům cvičení jde, proto obvykle přidávají další věci, obrázky s komentáři, chat, co daná osobnost „lajkla“, do jaké skupiny patří apod.

Svatební pozvánka
Při použití této metody už na mě deváťáci zírali s úsměvem, jestli to myslím vážně (ale dopadlo to chvalitebně). Jejich úkol bylo vybrat si dva ze tří diktátorů (Stalin, Mussolini, Hitler) a vytvořit fiktivní pozvánku pro jejich nejhezčí den v životě. Samozřejmě hlavní úkol je „skrytý“ – jedná se o hledání společných prvků zabalených do zábavnější formy, než je zvykem ve škole. Může dělat svatební pozvánku pro Žižku a Husa, ale součástí pozvánky je krátký text, v kterém by mělo být vystiženo, co dvě osobnost mají společného a proč „mají“ svatbu. Svatební pozvánku má i svou vizuální stránku, pokud to žáci stíhají, každopádně alespoň minimální úprava textu je nutná. Dále žáci už sami psali například program svatby, co mají mít hosté sebou nebo naopak jaké oni očekávají dárky.

Screenshot from 2017-12-13 17:00:50

 

Role učitele v roce 2017

Jaká je role učitele v době, kdy existuje internet, wifi pokrytí po celé republice a smartphony? Role učitele se samozřejmě mění a těžko předpokládat, jaká bude role učitele za padesát let. Ovšem je jasné, jaká byla role učitele v minulosti. A bohužel je úplně jedno, jestli tím myslím před padesáti nebo před sto padesáti lety.

Role učitele a vztah k žákům v minulosti byl jasný – žák je “prázdný” a učitel ho proto musí co nejvíce “naplnit”. Metoda k tomu existovala většinou jen jedna – učitel mluví, žák poslouchá. Následně vyzkoušet a zkontrolovat, zda něco v hlavě žáka zůstalo. Klíčová byla samozřejmě poslušnost.

Dnes? Samozřejmě stále existují učitelé chodící temnými stíny minulosti a učí stejným způsobem, jakým byli učeni. Nepsal bych tento text, kdybych s tímto režimem souhlasil.

Když jsem s žáky osmé třídy nedávno psal dvě hodiny po sobě čtyři “slidy” powerpointové prezentace (každý po třech až čtyřech řádcích), sám sobě jsem si nadával, co to zas dělám a proč tu hodinu sám kazím. Žáci nic nenamítali. Ale já jsem věděl, že jsem zase selhal a říkal jsem si, k čemu jim sakra je postup Bismarcka k sjednocení Německa? Nestačí jim jen věta “Německo se sjednotilo”?

Ale nemohl bych učit, kdybych každý problém nebral jako výzvu. Z krize jde cesta jen nahoru. Alespoň pro mě. Jen jsem si znovu uvědomil, jaká je moje role učitele. Musím být filtr.

Filtr na několik způsobů. Jasný je první způsob – k žákům musím dostat jen to nejpodstatnější. Pokud historii dáme na papír, který bude dlouhý sto kilometrů, můj úkol je žákům předložit jen pět klíčových kilometrů.

Další úkol a další filtr, pro mě se stal časem mnohem důležitější než první a nemůžu si pomoc, že by to tak mělo být u každého učitele na základní škole, je, jak těchto profiltrovaných pět kilometrů žákům předložit. Jinými slovy přiřadit správné metody k určitým tématům tak, aby se žáci neunudili k smrti a zároveň se něco naučili.

Třetí způsob filtrování je v současnosti plný otevřených možností. Spočívá v tom, že si učitel metody sám najde. Na internetu je neuvěřitelné množství cvičení, videí, obrázků, metod apod. Sám mám vypsaných přes 190 metod, které můžu hodit do každé hodiny. A teď ještě to velké množství cvičení na konkrétní témata. Je to jen o tom, najít si správné sociální sítě a internetové stránky a pak už jen být odvážný zkoušet neustále nové věci a opět filtrovat – nechat ty efektní a efektivní metody a cvičení. Problémem už nejsou jazyky. Kdo je neumí, použije překladač. Jediné, co brání učitelům najít nové, žáky aktivizující metody, je jen lenost nebo nezájem. Žádná metoda samozřejmě nespasí školství, ale pokud jich bude hodně v rukou a hlavách většího množství učitelů, situace se změnit může. Jen se ukazuje, jak klíčová je postava učitele pro vzdělání.

Motivace a Kreativita. Kreativita, Internet a Porno.

Otrávené obličeje dětí. Přesně to, co nemám rád. Nutím se odpovědět na otázku, jestli jsem to já, kdo jim dal na obličeje takový výraz. Je poslední hodina, tři hodiny odpoledne. Chvíli se zasmějí, pak jdou zase do své klasické polohy otrávenosti. Holky z devátých tříd. Co to po nich chci, nějaký Stalin, kdo to sakra byl? Mají přece Facebook a Instagram, k čemu komunismus a milióny mrtvých? To už se stalo. Podstatné je, aby jim někdo dal „like“ na fotku. „Jak to jen naaranžovat? Už to mám. Hned jak skončí ta otrava, tak se o přestávce vyfotím.“

Další hodina, další den. Osmáci. Máme probranou Marii Terezii. Vysvětlím, co po nich chci. Básničku. O Marii Terezii, kde bude v rýmech částečně historie, zbytek si mohou vymýšlet a dělat vtípky. Jen ať jsou kreativní. Na projektoru mají návod, šablonu, kdyby je nic nenapadalo. Ale nastane naprostý zásek, někteří jen deset minut přemýšlejí a koukají do zdi. Nejvíce jedničkáři, kteří při testu papouškují moje zápisky z prezentace.

Sedmá třída. „Pane učiteli, Honza kouká na internetu na porno!“

Šestá třída. Vyhledávání na internetu. Úkol: „Zařaď na časovou osu období, kdy žil Homo Habilis.“ „Pane učiteli, já to nemůžu najít!“ „Pane učiteli, tady není žádná časová osa!“.

Za pár generací budou děti chodit do pedagogicko-psychologické poradny a po návratu do školy si budeme na papíře číst diagnózu: digitální demence. Internet nám měl dát svobodu, ale často nás jen omezuje a slouží spíše k našemu sledování. Internet nám měl dát informace, ale dal prostor tolika informacím, že není možné si vybrat a je komplikované, najít skutečné hodnotné informace. Internet nám měl dát vzdělání, ale šíří jen povrchnost a nevzdělanost. Internet měl lidi socializovat, ale dnes je internet plný asociálů uzavřených ve své bublině.

Kam v tom zapadá učitel? Mám dát do testu otázku „Jak by si naaranžovala fotku Stalina, aby měl na Instagramu co nejvíce „likes“?

Je pátek, jdu dělat přípravy na další týden. Znovu stejné, jako minulý týden. Kreativita se musí probudit a vyhledávání informací, nejen pornografie a přihlášení na facebook, se musí naučit. Snad budu přes víkend zacházet s internetem tak, že najdu něco zajímavého pro děti. Povím to během hodiny a třeba místo „porno“ zadají šesťáci do internetového vyhledávače „atentát na Heydricha“.