Již několikrát jsem měnil způsob, jakým se snažím vyučovat dějepis. Často jsem byl na něco zaměřen, měl jsem nějaký styl, učitelskou „ideologii“. Už to bude přibližně rok, kdy jsem opět zkoušel občas udělat něco jiného a tento nový systém bych chtěl dnes (a příště) popsat.
Proč mít ucelený systém, jakým učit dějepis, proč mít jasnou strukturu, cíle a koncept? Pro mě je to důležité, když trochu tápu, nevím, jak uchopit nové téma, nebo jak změnit téma, které už zpracované mám. V takové situaci mi pomůže říct si „dějepis učím takto“ a jen dosadím do svého systému téma.
V současnosti se zároveň prosazuje i „nový“ styl výuky dějepisu ve veřejném prostoru – pár zmínek v médiích, nová učebnice, webináře, školení. Objevují se různé škatulky, nejčastější mi přijde pravděpodobně „badatelský dějepis“.
Moje inspirace pochází z knihy „The Big Six: Historical Thinking Concepts“ (Peter Seixas a Tom Morton). The Big Six se věnuje (překvapivě) šesti okruhům, tématům. Dějepisné okruhy odpovídají na otázky, které nás dějepisáře vždy trápí a trápit budou. Zmíněnými otázkami pochopitelně jsou především výběr témat, které učit, a výběr faktů, kterým věnovat již tak omezený prostor ve výuce. Co mají studenti umět? Proč? To je věčný boj.
První z šesti okruhů z The Big Six je „historical significance“ (lze přeložit jako historický význam). Právě tady jde o výběr témat, těch je moc a učitel je odsouzen k výběru, protože vše nemůže zvládnout. Odpověď na tuto otázku má být, že máme vybírat témata, která jsou pro nás stále živá, která jsou aktuální, které lze propojit s dnešním světem.
Co je podstatné pro veřejnost se časem mění, zmínky a zájem o téma se liší a mění, což vyjadřuje flexibilní vztah mezi námi a minulostí. Zároveň se to liší ze skupiny na skupinu. Každý má jinou perspektivu. Proč autor zahrnuje x, ale ne y? Proč má někdo menší prostor? Čí hlas vůbec neslyšíme? Proč každý vypráví jinak?
Dalším bodem je „evidence“ (důkaz), kde jde o práci (především) s primárními zdroji. Studenti by měli hodnotit spolehlivost zdrojů, případně hledat spolehlivé zdroje; snažit se vybírat „správné“ informace, hledat pro ně kontext a interpretovat je. Argumentovat, potvrzovat či zamítat různá tvrzení.
Prvním krokem je všechno analyzovat, ptát se na otázky. Kdy to bylo napsáno? Kdo to napsal? Jaká byla pozice autora či autorky? Jaký byl názor autorky/autora na x? Proč psal/a zrovna o tomto? Cílem je „přečíst“ informace, které nejsou na stránkách přímo zobrazeny. Jedná se o trojúhelník, kde na jednom vrcholu jsou položeny dobré otázky, v druhém stojí analýza dostupných zdrojů a třetím je, že musíme vzít do naší úvahy kontext.
Zajímavý je i další koncept „continuity and change“ (kontinuita a změna), kde studenti mohou tvořit časové osy, řadit na ně události, které také mohou vybírat (či hledat pouze jejich omezený počet). Jde o sledování změn, ale zároveň i procesů, které se za danou dobu nezměnily. Změny můžeme i hodnotit. Byla změna k lepšímu? K horšímu? A pro koho?
Klíčové je zde opět klást správné otázky. Myslím, že v této části jsou jasné a jednoduché. Jak se x změnilo za tuto dobu? A v čem x naopak zůstalo stejné? Co bylo klíčovým bodem, po kterém se události změnily?
„Cause and consequence“ (příčina a následek) hledá klíčové činitele změn. Byl to člověk? Jakou hrál roli? Proč udělal(a) takové rozhodnutí? Co okolí? Nemůže za změnu spíš skupina lidí? Či dokonce tlak celé společnosti?
Jádrem dějin jsou lidi, protože se rozhodují, konají se záměrem; jediní přemýšlí o budoucnosti. Abychom ale mohli prozkoumat příčiny, nestačí jen znát motivaci aktéra, ale i širší okolnosti. Dějiny jsou tvořeny na určitém místě a v určitém čase, v určité kultuře, do kterých se člověk narodil a v které žil. Opět je podstatné klást správné otázky. Co leží za x? Jak x rozhodlo? Jak se x změnilo? Jak x změnilo y?
„Historical perspective“ (historická perspektiva) je zde proto, abychom vyřadili dnešní perspektivu, abychom nesoudili společnost v roce 1900 dnešními znalostmi. Ptáme se, čemu tehdy lidé věřili. Jde o sociální, kulturní, intelektuální a emocionální pozadí, které ale musí být založeno na důkazech. Pokus vidět události očima lidí, kteří je prožívali. Znamená to vidět všechny rozdíly, které tvořily jejich život, socioekonomické a politické rozdíly. Vyhnout se anachronismu a presentismu. Důležitý je kontext a perspektiva, úhel pohledu.
„The ethical dimension“ (etická dimenze) by mělo následovat, jak je z názvu pravděpodobně zřejmé, jde o náš soud. Může to znít zvláštně, ale cílem je nesoudit příliš přísně. Říct „ne“ černobílému vidění. Pokud soudíme přes dnešní pohled, zapomínáme reálnou (šedivou) lidskou zkušenost. Jsme zodpovědní za minulé zločiny? Dlužíme obětem a jejich dědicům? Měli bychom přijmout, že nemůžeme ovlivnit minulost a jít dál? Nebo bychom měli odpovědět, například prostřednictvím vlády?
Příští text bude vyloženě praktický, představím v něm metody, které lze použít do právě popsaného systému.
Podpořit blog a odměnit mě jako autora můžete zde nebo pomocí QR kódů níže. Děkuji.
Tajný Učitel 