Příručka pro začínající učitele – známky

Další oblast práce učitele, kterou je podle mě nutnou už mít rozmyšlenou před skutečným učením, je známkování a jak známky získám. Budu ústně zkoušet? Budu hodnotit aktivitu v průběhu hodin? Jak?

Následovat by pochopitelně mělo sdělení svého závěru žákům v první hodině, vysvětlit jim všechny kritéria, možnosti. Být transparentní. Podmínky testování se nemohou měnit ze dne na den.

První téma – ústní zkoušení. Je nutné zkoušet? Není to jen zvyk, který jsme zažili, když jsme byli sami v lavicích? Výmluva „je to ve školním řádu/ škola to po mně chce“ dnes už nemůže obstát, protože známka ze zkoušení či z ústního zkoušení, záleží na textu školního řádu, se dá prostě jednoduše obejít (v nejhorším případě se můžu pár studentů na začátku hodiny zeptat na jednu otázku a dát jim jedničku – když už musí být ÚSTNÍ zkoušení). Jaké jsou argumenty proti ústnímu zkoušení? Ztráta času, to za prvé. Už takhle si prakticky každý učitel stěžuje, jak nestíhá, ústní zkoušení to samozřejmě jen zhoršuje. Navíc svůj čas a svou pozornost při zkoušení věnujete pouze jednomu člověku a zbytek třídy nemá co na práci. A pokud jim práci dáte, musíte ji vymyslet. A pak se jí věnovat v hodině nebo případně opravovat. Zkoušený studenti, zkoušení studenti, pak jsou pozadu a cvičení nemají. Tento veškerý čas se dá použít jinak. Měli jste vy ve škole rádi ústní zkoušení před tabulí? A „náhodně vybírání šťastných“ podle záhadných čísel? To jsou důvody, proč nezkouším.

Způsoby, jakým se učit průběžně, vedou jinou cestou a tu cestu můžete kontrolovat vy, pokud se všichni místo ústního zkoušení budou věnovat opakování během výuky, ne doma, čímž zároveň (alespoň částečně) vyrovnáte podmínky, které studenti (ne)mají doma. Místo losování a trápení studentů u tabule doporučuji krátké aktivity pro všechny studenty. Opakování. Procvičování. Pokud student splní vaše požadavky, dostane plus. Za tři plusy jednička. Pokud práce nesplní vaše požadavky nebo v ní bude hodně chyb, student nedostane nic. Jen zpětnou vazbu. Pokud student nic nedělá, dostane minus. A pokud bude mít tři minusy, tak se nedá nic dělat, dostane pětku.

Další způsobem na „zisk“ známky je samozřejmě klasický test. Doporučuji oznamovat týden předem, pokud máte klasicky dvě hodiny týdně, tak to znamená dvě hodiny před testem – v pondělí oznámení, ve středu opakování, v pondělí test. Opakování je důležitá část. Zjistíte, jak na tom studenti jsou. Studenti zjistí, jak na tom jsou (!). To je další podstatná záležitost. Proto se moje testy a opakování z velké části shodují, jen test je oficiální, v opakování jsou otázky jinak formulované, třeba přes různá cvičení. Když student zjistí, že neumí X při opakování, ví, že se to musí doučit na test. Nebo poslouchat, protože opakování dělá každý sám, ale pak vše projíždíme společně. Student pak má všechny „esa“ ve vlastní ruce.

Výhodné pro studenty je, pokud testy určitým způsobem standardizujete, budete v nich mít systém, který se jen opakuje. Mít očíslované otázky, mít stanovené, za kolik bodů je ta a ta otázka, jaké bude bodování a hodnocení. A to vše transparentně sdělit studentům. Nejlepší by bylo se vždy snažit mít v testu stejný počet bodů, které lze maximálně získat, a tím pádem mít stejné bodování. Já vždy mířím na test za dvacet bodů, kde dva body, deset procent, je rozmezí pro jedničku a zároveň pětku na opačném pólu. Čtyři body, dvacet procent, je rozmezí pro dvojku a čtyřku, osm bodů, čtyřicet procent, je trojka.

Je to samozřejmě jen hrubá pomůcka, prakticky nikdy bodování nevyjde přesně. Nebo se vám to nebude líbit. Obvykle postupuji tak, že si to „rozepíšu do pyramidy“ (pokud mám jiný počet bodů, než dvacet, protože u dvaceti už to znám zpaměti):

20 – 19 – 18

17 – 16 – 15 – 14

13 – 12 – 11 – 10 – 9

8 – 7 – 6 – 5

4 – 3 – 2 – 1

Vidíte? Skoro pyramida. Převrácená.

Osmnáct, čtrnáct, devět a další jsou hraniční body, proto dávám příslušnou známku s minusem. Naopak, sedmnáct je „smutný“ bod, známka je dva plus. Ale sedmnáct a půl bodů už je jedna minus. Pro některé studenty propastný rozdíl i kvůli tomu, že plus a minus se nezapisují do žákovské knihy (pokud je škola ještě má). Proto na konec každého testu dávám bonus, kdy se ptám studentů na starší látku nebo něco, co jsme si jen říkali, ale nezapisovali jsme si, občas se i zeptám „Jak se máš?“ nebo něco podobného, a možná to bude překvapivé, ale najde se skupina studentů, která na to neodpoví. Pokud je bonus správně zodpovězen, a student je zároveň na hraně, to znamená, chybí mu půl bodu k lepší známce, dám mu právě lepší známku. Bonus se tedy aktivuje jen tehdy, pokud má student dva plus, tři plus, čtyři plus nebo pět plus, a dostane lepší známku.

Pak už je na zvážení, kolik testů psát, jakou váhu jim dávat. Pokud probíhá klasický výuka, tak mám většinou čtyři až šest známek z testů a často podobný počet jedniček za aktivity – co bude mít větší váhu, to už je opět na vašem rozhodnutí. Já se často přikláním spíše k známkám za aktivitu a obecně k tomu, jak daný člověk pracuje v hodinách. Pokud student pracuje v hodinách a plní různé aktivity, tak to samozřejmě vede i k lepším známkám v testech, a „vo tom to je“.

Zatím zveřejněné texty příručky:

První část: přípravný týden.

Druhá část: poprvé před žáky.

Třetí část: přípravy.

Čtvrtá část: sociální sítě.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s