Učitelé na sociálních sítích #3 – Daniel Pražák

Představení

Jmenuji se Daniel Pražák, mám rád dobré jídlo a víno, životní výzvy a špatný humor. Jsem jedno z prvních dětí, které bylo v ČR v domácím vzdělávání (4. a 5. třída). Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem absolvoval školu snů – Gymnázium Přírodní škola. Tam jsem se také poprvé postavil před katedru, protože každý student musel do oktávy odučit minimálně 10 hodin v nižších třídách jako lektorskou práci. Tady jsem potkal učitelské osobnosti takového kalibru, že „když jsem se rozhodoval co chci dělat, kantořina byla jasná volba“. Přírodní škola mě naučila několik důležitých věcí – kromě faktů a znalostí taky schopnost zachránit život, umět si zorganizovat svůj čas (zkušební systém je tam velmi blízký tomu na VŠ) a především mi dala do vínku neschopnost přejít mávnutím ruky věci co mě štvou. Jako příklad bych uvedl to, když tehdejší hejtman David Rath usiloval o zrušení Dětského domova v Pyšelích, kam jsme se školou několikrát do roka jezdili (a jezdíme stále) dělat programy pro děti. Tehdy jsme se postavili proti, záměr medializovali, psali tiskové zprávy, vyjednávali na zastupitelstvech a nakonec se podařilo DD zachránit. Tehdy jsem se naučil, že pokud člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho co může, tak se to taky podaří (zní to jako z nějaké Disneyovky a myslím, že to v nějaké i bylo… ale je to tak).

Proto jsem také na PedF UK založil nejdřív Studentskou oborovou radu katedry biologie, později s partou skvělých aktivních studentů spolek Drosophila a nakonec se s vděčností připojil k myšlence Otevřena (iniciativy usilující o proměnu přípravy učitelů „zevnitř“ – prostřednictvím působení na pedagogických fakultách).

Půl roku po maturitě jsem pomáhal jako suplent na Gymnáziu Přírodní škole, kde s přestávkami a v měnící se formě působím dodnes. Kromě toho jsem učil na Střední škole, základní škole a mateřské škole Da Vinci v Dolních Břežanech, krátce na ZŠ Letohradská ve třídách s programem intuitivní pedagogiky a v současnosti učím přírodopis a angličtinu na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Pedagogické zkušenosti jsem v oblasti neformálního vzdělávání sbíral, kromě děcáku, ve vyloučených lokalitách v ČR, při výuce dětí ulice v Kongu. Vtipnou zkušeností bylo, že jsem – rok před dosažením Bc. – učil v rámci Výzvy 51 učitele, jak učit s tablety.

Před měsícem jsem dosáhl pedagogické kvalifikace s kombinací biologie – dějepis a v současnosti jsem doktorandem na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK.

Baví mě cestování, focení, prohrávání proti dětem v League of Legends a vzdělávací politika. Mám úžasnou přítelkyni, která je taky učitelka.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Mám problém s vymezením „před nástupem do školství“. Některá překvapení byla už při „lektorských praxích“ a následně jsem do školství spíše difundoval, než nastupoval – jako kvalifikovaný-legální učitel učím teprve dva měsíce. Překvapilo mě každopádně, jak málo jsou (byli) učitelé propojení. Často jsem viděl učitele, kteří naprosto netuší o skvělých metodách, co používá jejich kolegyně ve stejném kabinetu. To mi přišlo naprosto šílené. Každý svojí přihrádku, svůj metr čtvereční. Na mé nynější škole mám naprosto odlišnou zkušenost.

Dalším opakujícím se překvapením pro mě je, jak má naše společnost vzdělávání a školství „na salámu“. Nechci mluvit o platech a o tom, jak je to téma jenom před volbami a pak nic… Naprosto mě šokovalo, že se nezvedl žádný rodičovský odpor proti jednotným přijímacím zkouškám, které brutálním způsobem (ve své nynější podobě) zasáhnou do života jejich dětí. Jeden standardizovaný test v jedno datum, který prostě potopí ty, kteří nejsou dobří ve vyplňování testů, nebo nejsou z prostředí, kde by jim s přípravou pomohla rodina.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

„Něco“ se tam stane. Žáci netuší, že se učí a ve třídě panuje kreativní atmosféra. Je v ní hluk a pohyb. Hodina, kdy se povede nějaký pokus. Byla to třeba hodina, kdy jsme propojili dějepis a angličtinu a pracovali s textem powermetalové skupiny Sabaton 1648, kde se zpívá o dobývání Prahy Švédy na konci 30leté války. Bonusem bylo, že vedle zrovna učil zástupce ředitele a my dali žákovský bluetooth reprák naplno.

Fakt mě baví, když si žáci dobrovolně připraví aktivitu a část hodiny. Baví mě, když zjistí, že jsou v něčem fakt dobří, i když si to o sobě nemysleli.

Jaké jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

  • Máme RVP. Máme jako učitelé (pokud učíme na fajn škole… a v Praze a Středočeském kraji se učitel snad ani nemůže vymlouvat, že takovou školu v okolí nemá) neuvěřitelnou svobodu v tom kdy, co a jak učit. Jeden z důvodů dobrovolného přechodu na státní školu (po třech soukromých) byl, že chci tohle ověřit. A našem jsem školu, která mi maximálně vychází vstříc v tom, jak a co učím (alespoň nakolik mohu po dvou měsících soudit). Nikdo mi jako učiteli nevnucuje učit systematiku protist (která dávno neexistuje a během mého VŠ studia se změnila dvakrát), je to jenom na mně. Chápu ale, že to není pro každého a nevím, jestli bych dokázal takhle učit i při plném úvazku. Je to podstatně těžší, než jet podle učebnice.

  • Vzdělání není priorita. Prostě není. To se projevuje i tak, že se ministři školství střídají stejně rychle, jako učitelé obrany proti černé magii v Harrym Potterovi. Tím pádem chybí koncepce a tak nějak nevíme, co vlastně chceme. Kvůli tomu zároveň máme RVP a společné vzdělávání a k tomu státní maturity a jednotné přijímačky. To na prvním místě. Na druhém, protože je to nutně podřazený bod, je samozřejmě obligátní nedostatek peněz, které na vzdělávání dáváme jako společnost. Naše postavení v žebříčku zemí OECD (kam asi chceme patřit i do budoucna, ne?) je tristní a to dlouhodobě.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Když si představím pantheon mých „best of“, tak musím použít slovo sebeobětování. Výjimečný učitel dává škole maximum. Upřímně si nedokážu představit, že bych třeba trávil s dětmi ze své školy každý víkend, že bych dal přednost doučování lemplů (já byl jeden z nich, takže to snad můžu napsat) den před svým posledním termínem státnic. A z toho jednoduššího 🙂 : učitel musí žáky respektovat a jít příkladem. Zároveň by měl na sobě dál pracovat – neznám žádného skvělého učitele, který se dál nerozvíjí. Často zaznívá, že učitel by měl být hlavně sám sebou. S tím mám trochu problém – pokud jsem totiž běžně sarkastická bestie, nemyslím si, že bych měl být takový i ve škole a osobně se snažím sarkasmu v hodině vyvarovat.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Apatie, stereotyp, vynucování autority. Četl jsem nádhernou větu: „Dnešní žáci neuznávají autoritu a ani tu přirozenou!“ – to mi přijde naprosto geniální.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Nevím tu největší… Ale jedna věc se mi poslední dobou hodně vrací. Protože jsem učil při studiu, tak učitelování nebylo to nejdůležitější a nebyl jsem na učitelském místě závislý co do obživy, tak jsem ve chvíli konfliktu s vedením jedné ze škol prostě pokrčil rameny a šel (snažil jsem se situaci nějak s vedením reflektovat, ale tahle snaha nebyla vyslyšena). Myslím, že jsem se tím připravil o hodně a nechci tohle opakovat. Taky se mi úplně nepovedlo to, že jsem nastoupil na školu, kde bylo všechno hodně volné a v té době jsem spíš potřeboval pevné vedení a ukázání jak a kudy. Tady jsem byl svým pánem, což by bylo fajn spíš pro zkušenějšího učitele. Ze spousty chyb jsem ale následně reflexí získal hodně pro sebe a tak jsem za ně rád.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Ta otázka je sama o sobě nefér a byla by na několik A4 textu. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Je hodně jednoduché říct: „Ne. Ani nemohla,“ – a bude to svým způsobem pravda. Zatímco svět se mění, žáci se mění, díky Bohu se mění i styly výuky, tak svět univerzit a tím pádem i fakult je dělaný spíš na pomalé změny, pokud nějaké. Potkal jsem ale na fakultě hodně inspirativních osobností a třeba teď hodně těžím z toho, že mě fakulta naučila systém reflektování hodin – byť v té nejzákladnější formě.

Hodně tuhle otázku dostávám a hodně se s ní peru. Na druhou stranu neznám žádnou firmu, která si svoje zaměstnance – ať už mají jakékoliv vzdělání – dál nevychovává a netrénuje.

Analogicky se můžu zeptat: „Připravila tě autoškola na jízdu po D1 v pátek večer?“ Tyjo, jasně, že ne! Naučil ses tam rozjet se, nenabourat do ostatních, naučil se základy bezpečné jízdy. Ale určitě tě autoškola nepřipraví na agresivní řidiče, nenadálé události, nečekané objížďky.

To co se třeba teď na peďácích děje spolu s reakreditací studijních plánů, to je obrovská revoluce – před pár lety bylo skoro nemyslitelné, aby se student bakalářského studia dostal k dětem a páchal tam nějakou praxi. To se v současnosti stává celkem normou. Té praxe je sice pořád málo (ale pořád nesrovnatelně víc se situací před pár lety zpět), ale já jsem rád i za tohle a tleskám.

Představ si situaci, kdy se staneš ministrem školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Já bych teď ani nechtěl. Prsty se brání to o někom z ANO napsat, ale jsem fakt rád, že tam pan ministr Plaga je. A pokud bych se stal ministrem, chtěl bych dělat na začátku svého působení přesně to, co on. Viditelně nic. Zní to možná absurdně, jenže je to hrozně dobře. Každý ministr za posledních 10 let měl nutnou potřebu přijít s něčím revolučním, co bude stát jako pomník jeho geniality. Teď tedy čekáme, jak dopadne reforma financování regionálních škol, ale to popravdě není „jeho“ novinka. Rozhodně bych ale tlačil na NÚV (Národní ústav vzdělávání, má na starosti například revizi RVP a předtím zavedení RVP), aby podstatně lépe komunikoval s učitelskou, odbornou a širokou veřejností. Snažil bych se ukazovat víc a víc na příklady skvělých učitelů a skvělých věcí, co v našem školství jsou. Snažil bych zvrátit trend posledních dvou let, kdy je stále těžší založit soukromou školu. Určitě bych otevřel diskuzi o přípravě učitelů a vstupu do profese, případně její prostupnosti a každopádně bych znovu otevřel téma státních maturit a jednotných přijímacích zkoušek a podporoval diskuzi jestli je to to, co chceme a jestli je to užitečné. Vlastně by toho bylo na čtyři roky docela dost…

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma? Proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro nás obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Celá situace mě velmi mrzí, hlavně v tom smyslu, že pokud se opravdu podaří sjednotit hlas učitelů, ať už v komoře, nebo v platformě, tak to s sebou ponese tíhu toho, jak se to stalo. Tedy s osočováním, dštěním síry a dělání zlé krve. Myslím si ale, že teď se situace stabilizovala a ukazuje se, že vedle sebe tyto organizace existoval snad mohou.

Učitelská platforma se stala cenným partnerem jak pro orgány MŠMT, tak například pro média – díky kontaktům UP mohou novináři získávat nové expertní názory, daří se komunikovat do veřejného prostoru pohled běžných učitelů a to je samo o sobě pro mě dobrou věcí. UP se skrze připomínkovací řízení věnovala legislativě a to je další plus – do procesu tvorby tak více než kdy předtím vstoupil hlas učitelů.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s rodiči žáků?

Vlastně zatím pouze skvělé. Měl jsem jediný vážnější problém a to bylo s maminkou-ředitelkou školy. Tam mi vadilo, že se sloučila role maminky a ředitelky a situace nebyla dál reflektovaná právě z role vedení školy. Na nové škole mám za sebou zatím jedny třídní schůzky a byl jsem mile překvapen zájmem rodičů a jejich dotazy například na styl výuky. Přišlo mi skvělé, že se zajímali, jaký že bude ten nový učitel přírodopisu a co budou jejich děti v hodinách dělat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi udělá, když zkusím něco nového a zafunguje to. Když se mi podaří vytvořit ve třídě takové klima, že se zapojí všichni a když i ti, kteří si tolik nevěří, zažívají úspěch. Možná to zní jako klišé, ale nenapadá mě lepší popis. Radost mi také dělají dozory. Vážně. Je to chvíle, kdy se zase o trošičku mění role a mizí jeden z prvků vnější autority. Najednou jsme na té chodbě jako dva lidi a můžeme si povídat o něčem úplně jiném – anebo o tom, co bylo v hodině. To mě pak potěší dvojnásob, když mají žáci i po vyučování chuť to dál řešit.

Celkem chápu, že na řadu učitelů působí EDUin jako červený hadr na býka. První věc co mě ale napadne, když mám říct co se za posledních X let povedlo, je právě jejich práce. Sluší se připomenout, že před 10-12 lety nebylo vzdělávání zdaleka takové téma ve veřejném prostoru (nebo jenom nárazově), redakce neměly vlastního člověka pro školství a obecně to moc nikoho mimo profesi nezajímalo. To EDUin změnil a přijde mi to skvělé a důležité.

One comment

  1. Lukáš Hartmann · 18 listopadu, 2018

    Dík…tenhle rozhovor made my day…to té diskuzi na Učitelé+, kde borec jako velký problém školství napsal, že by místo důtky, která je jen na vysvědčení, zavedl nějaký systém sešitů a zapisovalo by se to během let a až by někam šel, použilo by se to…ještě teď kroutím hlavou…o to víc se mi líbí váš přístup.

    Dík za něj, za tenhle rozhovor i za blog, na který občas koukám a odcházím plný inspirace 😉

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s