Učitelé na sociálních sítích #1 – Bohuslav Hora

V dnešním příspěvku najdete netradičně dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích. Pokud se to podaří, mohlo by jít o seriál, kde dostanou svůj prostor nejen učitelé základních a středních škol, ale snad i učitelé a učitelky z mateřských škol a doufejme, že se dostane i na univerzity a pedagogické fakulty. První oběťí se dobrovolně stal Bohuslav Hora.

Představení

Jmenuji se Bohuslav Hora, učitelem jsem od roku 1994, začal jsem učit ještě před dokončením pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Od 14 let jsem pracoval jako instruktor s dětmi. To bylo v době, kdy v této zemi byla ještě totalita, takže v organizaci pionýr, ale měl jsem štěstí na pionýrskou vedoucí. Pohybovali jsme se hodně v přírodě, organizovali různé dobrodružné hry a výpravy. Maturoval jsem na Střední zemědělské škole v Chebu, táta si přál, abych měl nějaké povolání, kdybych se nedostal na vysokou školu. Věděl, že chci být učitelem, a asi se mu to moc nelíbilo, zažil jako dítě nacistickou totalitu, od roku 1948 žil v další totalitní společnosti.

Začal jsem učit na záskok dějepis na Gymnáziu v Rokycanech. Tehdy jsem byl ve 4. ročníku pedagogické fakulty. Bylo to 6 hodin týdně, ale byla to pro mě praxe, která nám už tehdy chyběla. A také to byly peníze, které se mi jako studentovi hodily. V 5. ročníku jsem nastoupil na plný úvazek na ZŠ Mikuláše z Husi v Táboře. Dokončil jsem pedagogickou fakultu, učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, aprobaci český jazyk a literatura – dějepis, stal jsem se řádným učitelem. Na tomhle místě jsem vydržel do roku 2005, a pak jsem se přesunul do ZŠ Planá nad Lužnicí, kde jsem pracoval až do srpna 2018, 12 let jako zástupce ředitele.

Od září 2018 jsem se přesunul mimo školství, ale kolega Karel Derfl, ředitel ZŠ a MŠ Chraštice, mě přivedl do jeho sboru, kde učím informatiku. Informatice se jako učitel věnuji 20 let, začal jsem ji učit už v Táboře, tehdy vznikl problém – nebyl odborný učitel, mě to zajímalo. Učil jsem se postupně na různých kurzech, hodně mě naučili moji žáci. Jeden z nich se mnou spolupracuje do současnosti.

Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Myslel jsem si, že všechno z oboru vím, že nejdůležitější jsou ta fakta, která se ověřovala na zkouškách. Ale velmi rychle jsem vystřízlivěl a zjistil, že důležité jsou vztahy s kolegy, se žáky, s rodiči, že když ošéfuji tohle, tak už učení půjde lépe, ale chvíli to tedy trvalo. Byl jsem mnohdy netrpělivý a musel jsem si zvyknout na to, že všechny všechno nenaučím. Že musím vybrat to, co je zajímavé a dokážu tím ovlivnit další zájem žáků. Překvapilo mě, jak pomalu to všechno jde, jak život plyne hroznou setrvačností. Možná je to dobře, ale byl jsem netrpělivý, chtěl jsem a chci hodně věcí i dneska o dost rychleji, než okolí. Některé to hodně dráždí a dávají to najevo nevybíravým způsobem.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Ideální hodina? Když žáci pracují, aniž si to uvědomují. Když se mi podaří je nadchnout, práce je zaujme, je pro ně zábavou, když přijdou a poděkují, nebo o takové hodině hovoří někde jinde a ke mně se dostane ocenění oklikou. Nebo když se po letech potkáme, poznáme, pozdravíme – obvykle si jména pamatuji, protože mi dá hodně práce zapamatovat si je – popovídáme si o životě, zasmějeme se, nebo dáme i vážnější myšlenky. A oni vzpomínají např. na konkrétní hodinu, nebo na principy naší práce. Čím jsem starší, tím víc jim dávám svobodu v závislosti na vzrůstající zodpovědnosti za jejich vzdělávání.

Jdu do takové hodiny s tím, že i přes to, že je práce náročná, určitě se nám povede a výsledek bude stát za to. Jsem nositelem pozitivního myšlení, upozorním i na možná úskalí, ptám se, co se nedařilo a nastavujeme si další cíle na základě chyb, které jsme vygenerovali.

Také jsem zjistil, že 45 minut není ideální délka hodiny. Proto si nechávám hodiny v blocích, u dějepisu i informatiky po dvou hodinách. To pak zvládneme klasickou evokaci, uvědomění i reflexi. Ta je zvláště důležitá pro stanovení dalších cílů a odhalení rizik.

Ještě mám jednu myšlenku, kterou se mi daří úspěšně motivovat žáky – přichytit je při úspěchu. Každý z nás si úspěch zaslouží, každý ho denně generujeme, málo si ho uvědomujeme pod tíhou chyb a náročných úkolů. Je třeba ho najít, pojmenovat a na tom vystavět další úspěchy.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Negativ je asi hodně. Snažím se v poslední době hledat spíš to pozitivní a od toho se odpíchnout, budovat, ne bořit a nenabízet řešení. Ptát se skupin žáků, dospělých na jejich řešení, vést je problémem, naučit je překonávat překážku, přemýšlet o vlastním posunu, učit se ho naplánovat a mít radost z toho, co se podaří. Mám pak radost z úspěchů společně se svými žáky, kolegy. Opravdovou, neskrývanou.

Ještě je mezi českými učiteli hodně kolegů, kteří to mají podobně, sdílejí svoje nápady, nenechají se otrávit neúspěchy, hledají a nalézají. Někdy je to hodně těžké. Stačí jeden negativní, který otráví velkou skupinu spolupracovníků.

Velkým negativem je neúcta společnosti ke vzdělání a vzdělávání. Říkám ale, že pokud my, jako učitelé, si nebudeme vážit ostatních povolání, jak je možné, aby si vážili nás? Snažím se nesoudit, snažím se ptát, proč se některé věci dějí, porozumět jim, pokouším se je napravit, pokud je to v mých silách.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím, že to je porozumění klientům – žákům a rodičům, porozumění kolegům. Umění naslouchat a neradit – to je hodně těžké a i mně se nedaří, obecně chci některé věci urychlit, vymlouvám se na nedostatek času a už poskytuji nevyžádané rady. Důležité je pak o takových situacích přemýšlet, vyvodit závěry, uvědomit si a příště takové chyby neopakovat. Viselo mi v kanceláři heslo z nějakého vzdělávání: „Jen blbec opakuje stále stejné chyby.“ Takže jsem to už obrátil a raději se pak ptám, abych porozuměl, co to vlastně řešíme za překážku. 🙂

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Nezájem o školu, ve které pracuje, nezájem o děti, zažil už jsem i učitele, kteří nemají vůbec rádi děti, obtěžují je. Takoví by měli odejít. Poznáte je taky podle toho, že vám řeknou, že neví, co by dělali, že nic jiného neumí. Neváží si totiž sami sebe, jak si pak mohou vážit ostatních.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Definoval bych ji jako netrpělivost, nespokojenost s výsledkem, svým i mých žáků. Oni to hned ale poznali, byl jsem podrážděný, hlasitý, ta nespokojenost ze mě tryskala. Z tohohle jsme musel rychle vycouvat, rychle bych vyhořel jako člověk, jako partner, jako otec, jako učitel. V podstatě jsem zjistil, že když budu spokojený já, bude spokojené i okolí. A ta spokojenost, že souvisí s malými drobnými cíli, které jsem se naučil definovat a plnit je. Když dosáhnu cíle, dávám si další, naučil jsem psát si plán osobního pedagogického rozvoje, pomohlo mi to i v osobním životě. Na jednom semináři mluvila Denisa Dědičová o Flow lístku – najdi si tři věci za den, které byly fajn, kdy ti bylo dobře.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Odborně určitě ano – myslím aprobačně. S pedagogikou a psychologií to už bylo horší. Nebyla to vina učitelů, kteří nás učili, ale poměrem aprobační odbornosti a pedagogicko-psychologické části, té bylo nepoměrně méně, i když právě to učitele živí. A pamatuji si některé vlídné tváře, které mi daly do profesního života i něco víc než odbornost. Byl to zájem o studenty, jejich problémy, vstřícnost, laskavost.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Určitě vím, že nemůžu zasahovat do akademických svobod, ale hodně by se mi zamlouvala změna poměru výuky na pedagogických fakultách ve prospěch praxe a pedagogicko-psychologického bloku, přijímání studentů ke studiu – aby to nebyla poslední volba alespoň nějaké vysoké školy, měl by to být výběr těch nejlepších z nás, který nejde měřit podle známek na maturitním vysvědčení. Nazval bych to pedagogickým talentem. 🙂

Pak by to byla určitě otázka platů učitelů a jejich kariérního růstu. 25 let se mluví o standardu učitele a kariérním řádu. A s tím souvisí i reforma školství, kterou jsme zahájili v roce 2007 uvedením RVP do života v podobě ŠVP – tak aby všichni pedagogové pochopili, jaké jsou cíle, co jsou strategie a proč jsou důležité kompetence. Abychom se přestali dohadovat o tom, že poznatky důležité nejsou, že upřednostňujeme kompetence. Poznatky jsou důležité proto, abychom mohli budovat kompetence, jen musíme rozpoznat, kolik jich potřebujeme a nepřehltili naše žáky. Jsou to také lidé. Naše touha předat jim všechno možné je veliká, také s tím bojuji.

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma a proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Teď se tedy pouštíme na tenký led. 🙂 Chtěl bych říct, že nemám rád konfrontace a bourání, a když už se bourá, má se nabízet nějaké jiné řešení, že by to mělo jít ruku v ruce. Viděl jsem hodně zajímavých bouracích projektů, které nenabídly řešení. Skončily zoufale. Proto se snažím i v UP pracovat jinak, ptát se na možná řešení, hledat je společně s ostatními, a pak je nabízet na těch správných místech. A tím bychom mohli i měnit. V podobném duchu diskutujeme s učiteli na diskuzních fórech.

K otázce dvou nebo více organizací bych asi odpověděl paralelou na politické strany, taky jich existuje víc. Já se buď stanu straníkem nebo sympatizantem, nebo nejdu volit, tím jsem si také zvolil. Proč bych povinně musel být v jedné organizaci. Nabízím svobodu a také ji vyžaduji od druhých. A svoboda je pro mě dodržováním dohodnutých pravidel.

Cíle učitelské platformy jsou podrobně popsány na jejím webu. Některé se nám daří naplňovat, jiné ale ne. Běžně se potkáváme s tím, že s námi lidé sympatizují, ale nevstoupí do organizace, někteří chtějí aktivně spolupracovat, jiní si počkají na výsledek, až někdo něco vybojuje, zařídí. Všichni bychom měli aktivně nabízet řešení, ne jen nadávat, že je něco špatně, že nám něco nevyhovuje. Aktivně upozorňujeme na problémy, které v českém školství vidíme, nabízíme i řešení, někdy je řešením jen otevření dané problematiky, aby se o ní začalo diskutovat, jindy komentujeme vyhlášku či zákon, který se nás ve škole přímo dotýká, vysvětlujeme politikům, jak to vlastně v praxi chodí, co vlastně nejvíc tíží české učitele. Jsme lidé z praxe a často vidíme, jak by nám navrhovaná změna prospěla či ublížila.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Je to pestré. Tak jako život sám. Rodiče mají obavu o své děti. Nedivím se jim, děti jsou jejich budoucnost, snaží se jim zajistit lepší život. Často ale děti nechtějí pracovat, učit se, a my máme být ti Bozi, kteří to mají zařídit. Jsme podobní lékařům, nejsme Bozi, nemožné nedokážeme, zázraky už vůbec ne. A někteří rodiče jsou opravdu netrpěliví. Chtěli by mít doma doktora věd už po páté třídě. Tlak na děti je pak obrovský, ony selhávají (což je normální, taky se nám vždy a všechno nedaří) a viníkem je často učitel – zasedl si na něj, neumí učit, dává úkolů moc, nedává úkoly, dává jich málo, nevyjadřují se o učitelích doma příliš uctivě apod. To hned ve škole poznáme. Ono vůbec učení je složitý proces. Učitel dokáže zajistit jen podmínky pro kvalitní učení a i to je mnohdy dost složité.

Některé rodiče vůbec jejich děti nezajímají, nepřijdou do školy na setkání. Řešíme společně až velké požáry, někdy je to hodně složité. A pak jsou rodiče parťáci. Podporují dítě i vás, všímají si úspěchů, i když jsou malé, jsou rádi za to, když je jejich potomek spokojen. A to mnohdy stačí k nastartování úspěchu. Vždycky ale k řešení potřebujeme toho, koho se to týká – dítě/žáka. Bez dohody s ním to nikdy nepůjde. V mnoha případech jsem zažil ten zázrak, že když rodič pochopil, že je to vzájemné partnerství – rodič – dítě – učitel, ulevilo se všem stranám a úspěchy se začaly dostavovat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi dělá moje rodina, moje žena je také učitelka, daří se jí. Dcera studuje architekturu na ČVUT, syn kope fotbal za FAČR v Českých Budějovicích. Radost mi dělají žáci, výuka je baví, ptají se, to je vždy důkaz, že je to zajímavé. Občas za mnou někdo z nich přijde a chce poradit s nějakou náročnou životní situací, nebo chce sdílet svou radost. Radost mi dělají bývalí žáci, se kterými se potkávám, povídají o svých úspěších, prozradí i nějaký ten neúspěch, to je život. Radost mám také z bývalých žáků, o kterých se často dozvídám, že jsou úspěšní ve svých profesích, občas se potkám s jejich rodiči, kteří mají radost, že ode mě mají pozdravovat. „To bude mít radost.“ To je věta, kterou slýchávám, když se loučíme. Radost mi dělají kolegové v různých školách, když funguje něco z toho, co jsme spolu probírali ve sborovnách, učili se na kurzech, společně jsme přemýšleli na určitá témata. Moje radost pomáhá překonávat těžkosti nejen mně, ale i lidem kolem mě. Byl bych rád, aby se radovalo ve školství víc lidí. Je to na každém z nás, jak si nastaví konkrétní den. Jdu se o to snažit.

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s