Holocaust ve výuce

Zadání:

Místo testu na téma Holocaust napsat příběh na stejné téma. Malé dějiny na pozadí velkých dějin. Smyšlený příběh, který ale bude mít reálné pozadí. Psát během přibližně dvaceti pěti minut o hodině. Některé žákyně si text vzaly domů, protože to chtěly mít na úrovni. To jsem povolil, protože přece nebudu bránit snaze a vlastní iniciativě.

Téma jsme probírali snad pět hodin. První dvě hodiny jen obrázky, které zobrazovaly cestu lidí od nástupu Hitlera k moci až do plynové komory. Další hodiny kontext – jména zodpovědných, co je Holocaust, proč se to nazývá Holocaust, jaký je rozdíl mezi Holocaustem a genocidou. Dále popírání Holocaustu, Spravedlivé mezi národy. Dostalo se i na filmová doporučení.

O co jde v tomhle textu:

V únoru jsem napsal na sociální sítě, že jsme místo testu psali příběh. A že jsem právě četl to nejhorší z lidstva, ale to nejlepší z práce mých žáků. Pár lidí si chtělo text přečíst a zajímali je detaily. Onen vybraný příběh je hlavní část tohoto příspěvku. Autorka k jeho zveřejnění dala svolení. Berte na vědomí několik věcí, prosím. Je to pořád práce žákyně základní školy. Sama žákyně text označila jako „kýč“. Zveřejněno je tak, jak bylo napsáno, neopravoval jsem žádné chyby.

—————————————————————————————————————–

Stál jsem tam a mlčel

10.den

Už 8 dní jsem je neviděl. 8 dní – nikdy jsem od nich nebyl takhle dlouho. Chci vědět, jak se mým holčičkám vede. Chci si s nimi promluvit a sevřít je v obětí a už nikdy nepustit. První dva dny, když jsme do tohohle místa hrůzy přijeli, jsme jen seděli a čekali. Ve vlaku Avi brečela a Salome ji držela za ruku. Nebyl to ani tak projev lásky nebo útěchy, spíše strachu, že Avi v tom chumlu lidí ztratíme. Salome ji držela tak pevně, až si Avi chvilkami stěžovala, že ji to bolí. Salome však stisk nepovolila.

Už přes týden jsem se neumyl a soudě podle okolí nejsem sám. Pořád nám jen něco slibují: „Zítra už dostanete své kufry. Čekáme jen na rozřazení.“ Nebo „Večer už se půjdete umýt, pokud opraví vodu“. Někdy pár lidí taky jen tak zmizí a nikdo neví kam. Asi se vrátím domů. Kam jinam, ne? Šťastlivci.

16.den

Kaše. Už zase kaše. S každou další lžicí je mi hůř a hůř, ale jíst musím. Všichni začínáme mít podezření, že ti lidé, co mizí, se nevracejí domů. A proto musím jíst a snažit se. Musím totiž odsud moje holčičky dostat. Za každou cenu. Nedovolím, aby se jim něco stalo.

Z mého myšlení mě vytrhne mužský hlas. Zvednu hlavu a pohlédnu na majitele toho hlasu – Abraham. Sedíme naproti sobě při obědě a je jeden z mála lidí s kterými jsem tu zatím mluvil. „Hej. Pst!“, snaží se přilákat mojí pozornost. „Měl bych pro tebe práci. Nabídl mi ji tchán mého kamaráda z domova.“ Šeptá. Takhle on vždycky mluví. Nikdy mi neřekl odkud je. Říká pouze: „Domov, domov.“Mohl bych to jít dělat sám, ale vím, že ty si kvůli dcerkám potřebuješ přilepšit, tak to nabízím tobě.“ Šeptá čím dál tím tišeji, že ho skoro neslyším. „A proč by jsi to dělal?“, ptám se udiveně. Většina lidí tady se stará jako sobecká zvířata, která chtějí jenom přežít. A já jim to nevyčítám. „Jak jsem řekl. Pomůže ti to s tvými dcerami. Já už nemám, kromě sebe, pro koho bych to dělal a tak to nechám někomu, kdo to více potřebuje“, řekne a já žasnu. Kolem sebe vidím spoustu lidí, ale tady přede mnou sedí poslední živý člověk na kilometry daleko. „Tak já to beru. O co by šlo?“ vyhrknu.

17.den

7316?“ poklepe mi někdo na rameno. Položím lžíci plnou kaše a otočím se. Za mnou stojí upravený muž v uniformě, v ruce má zbraň. Vystrašeně se otočím na Abrahama a ten jen s klidem kývne. Z toho nabudu dojmu, že ví, o co jde. „Ano, to jsem já.“, řeknu a snažím se znít snad co nejvíce sebejistě. „Půjdete se mnou.“, oznámí. Vstanu a on mě chytne za paži a vede mě neznámo kam. Vyjdeme z haly a projdeme přes dvůr. Blížíme se k velké budově. Nemá skoro žádná okna, ale zato velký komín a čím blíže, tím více cítím ten puch. Není to smrad nemytých těl, který je zde na denním pořádku. Ne, tenhle je jiný. Smrad, z kterého máte spíše husí kůži než pocit „blížících se zvratků“, jak by řekl Abraham. „Tak jsme tady“, řekne a otevře dveře.

Všechno mi řekl. Je to šílené. Zvrácené. Tolik lidí, za kterými zavřu nadobro dveře. „Teď půjdete za švadlenami. Dají vám nějaké lepší oblečení. Nemůžete chodit v tomhle“, pohlédne na mě zhnuseně a uchechtne se. Jako by mi chtěl připomenout, že pořád patřím mezi špínu. A já si tak připadám. Připadám si ještě horší než jsem na tu práci kývnul.

Zavede mě za švadlenami. Pohled na místnost plnou žen mě rozhodí. Kdy naposled jsem viděl nějakou ženu? Týden? Dva? „Tati? Jsi to ty?“, ozve se. Němcův tlak na mé paži zesílí. Otočím se a konečně ji spatřím – Salome. Moje holčička žije. „Salome!“, vykřiknu a pokusím se za ní běžet. Jenže Němec mě drží silně a nevypadá, že by mě hodlal pustit. Nechá nás však si spolu rychle promluvit. Moc toho spolu nestihneme probrat, ale stihnu zjistit, že Avi je také v pořádku. A pak už mě Němec táhne pryč. Vrazí mi do ruky pruhovaný mundur a řekne: „Tohle si oblečte a zítra se pro vás ráno přijdeme.“ Ten večer jsem usínal lépe než obvykle.

31.den

Klap a dveře se zavřou. Klap a tisíce lidí mrtvých. Klap a moje svědomí mizí. „Pomoc! Pomozte nám!“, křičí, ale já je neslyším. Mým jediným úkolem je držet dveře. Stojí to za to. Salome s Avi tajně vídám jednou za dva týdny a stojí to za to. Jednou jsem řekl, že pro ně udělám cokoli a to platí, ale dělám tohle spíše pro sebe nebo pro ně?

56.den

Cítil jsem dotek na své noze. „Hej! Vstávejte!“, šeptal kdosi. Otevřel jsem oči, ale v té tmě jsem nic neviděl. Neznámý mě vzal za ruku a vložil mi do dlaně zmuchlaný papír. „Tady máte. Přečtěte si to až budete sám.“ A pak najednou nebyl. Slyšel jsem pouze oddalující se kroky. Klap, klap, klap. V tom šeru jsem to nemohl přečíst, musel jsem počkat až do rána.

Tu noc jsem nespal. Čekal jsem do rána a když už bylo trošku vidět a všichni zatím spali, vytáhl jsem kousek zmuchlaného papíru a začal číst.

Tatínku, Avi má hlad. Předevčírem jí někdo v noci

ukradl misku. Prosím, pomoc. Zítra v noci.

Moje holčička. Moje malá holčička má hlad. A já jí musím pomoct. Otočil jsem a viděl Abrahama, který svíral svojí misku tak silně, že to vypadalo, jakoby měla každou chvílí prasknout. Neměl jsem na vybranou – dopis sice nebyl dopsaný, ale mohl jsem si domyslet, co se stane zítra v noci.

Den byl jako každý jiný. Kaše, zavírání dveří, kaše, zavírání dveří. Večer jsem počkal až všichni usnou. Abraham jakoby tušil mojí zradu a byl více výřečný než obvykle. Trvalo hodiny než domluvil a usnul. Musel jsem to udělat. Neměl jsem na vybranou. Vyrval jsem mu misku z rukou a strčil mu tam místo ní polínko, které jsem dnes ukradl u spalovny. O pár hodin později jsem opět slyšel kroky. V té tmě jsem ho neviděl, ale cítil jsem, že stojí blízko mě. „Tak co?“, zeptal se tišeji než včera. „Tady. Předejte to prosím Avi.“, podal jsem mu misku. Rychle ji čapl a utekl. Nevím, kdo to byl a jestli jí to předá, ale jinou možnost jsem neměl.

58.den

Abraham mě silně drží za ruku. Sípe a je ještě více pohublý než před pár dny. Myslím, že umírá. Snažím se přivolat pomoc, ale oni jako by byli spíše rádi a měli radost, že zmizí další lidský život. Leží na posteli, pokud se tomu tak dá říkat a zrychleně dýchá. A já tu jenom stojím a mlčím. On nic netuší. Netuší, že to já jsem vlastně jeho vrah. Pak se mi zadívá do očí a usměje se. A pak si jen tak umře.

83.den

Zahlédl jsem je v davu. Moje malá Avi žije. Poslední týdny jsem od nich nedostal žádnou zprávu. Bál jsem se, že ten cizinec misku nepředal a Avi to nezvládla, ale moje srdnatá dcerka to zvládla a přežila. Tedy zatím.

110.den

Ráno mě probudí paprsky slunce. Pokusím se zvednout, ale ze sevřené dlaně mi vypadne zmuchlaná koule z papíru. Všichni ostatní ještě spí. Papír se pokusím srovnat. Je to dopis. Písmo je rozmáchlé ale čitelné.

Salome je na tom zle. Už nešije a Němci jakoby

vytušili nevyhnutelné a zmenšili jí porce.

Moje Salome je na tom zle. Nevím, kdo dopis psal nebo mi ho donesl. To je v tuhle chvíli jedno. Co teď budu dělat?

113.den

Další!“, křičí Eugen – můj spolupracovník u dveří. On mluví a já zavírám. Poslední tělo v místnosti vynesu a hodím do spalovny. A pak už se hrnou. Hlouček lidí se rozejde do komory. Vevnitř je tolik lidí, že někteří musí těm druhým vylézt na záda. Slyším pláč a křik. Začnu zavírat dveře, ale ten křik, ten křik znám. Patří dívce. Znám jí, je to moje dcera. „Tati! Tatínku!“, škubnu hlavou. Snaží se za mnou tím davem prodrat a za sebou táhne malou Avi. „Zavřete! Zavřete ty dveře!“, zařve za mnou někdo německy. Pustím dveře a snažím se za nimi do toho chumle vběhnout. „Vytáhněte ho!“, chopí se mě dvě ruce a u hlavy cítím zbraň. „A teď půjdeš se mnou!“, zašeptá mi Němec do ucha. „Tati! Pomoc nám!“, ječí Avia, po tváři jí začnou téct slzy jako korále. Tlak zbraně u mojí hlavy neustával. Němec mě postavil před dveře a šeptá mi do ucha „Teď půjdeš a zavřeš ty dveře.“ Stojím tam a dívám se na svoje dcery stojící uvnitř toho zvířete. Z korálů slz jsou teď potoky. Co jsem to udělal. Všechno to bylo zbytečné – Abraham, ta miska i tohle všechno. Udělám krok ke dveřím a zavřu.

X.den

Jmenuji se Shirah Konezis. Je mi 43 let. Měřím 186 cm a vážím 89 kilo. Mám manželku Enezis a dvě nádherné dcery Salome a Avi. Jmenuji se Shirah Konezis. Jmenuji se Shirah. Mám dvě dcery a manželku.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s