Zoologická zahrada a jednodenní syndrom vyhoření

Zvláštní, ale stává se to pravidelně. Stane se to každý rok. Jeden den, kdy se můj stav nedá ani popsat slovem “rozčílení”. Spíše zoufalství a smutek, neschopnost reagovat, naprosté profesní dno, kdy pro mě práce učitele ztratila svůj veškerý smysl a popřela všechnu radost. Tady začínám chápat, proč si někdo může dát po práci alkohol. Tehdy chápu, proč si dospělý člověk dokáže sednout do rohu pokoje a brečet. Tehdy chápu, proč si někdo může relativně z ničeho vzít život.

Můj první rok přišly podobné dny dvakrát, relativně za sebou. Na jaře. Absolutní chuť dát výpověď, přestěhovat se a prostě zmizet. Začít od nuly, znovu. Klidně v jiném povolání. Klidně v jiné zemi. Ano, přesně takový den a přesně stejné pocity mě “navštívily” dnes.

Začíná to jednoduše. Plíživě. Kolega či kolegyně ukážou svou neschopnost či něco řeknou. Všechny ovce ve škole mají v ruce novou hračku, kterou točí dokola. A mimochodem také hračku, kterou před týdnem neznaly, která je k ničemu a která stojí dvě stovky. První hodina. Čtyřikrát vysvětlím, co mají žáci dělat a stejně jich pár přijde a zeptá se, co mají dělat. Další hodinu puberťáci mávnou rukou nad připraveným cvičením, to už letos jednou dělali a nemají na to náladu – jsou líní a radši chtějí suchý výklad, zapsat zápisky a jít o třídu dál. Nic vážného, každodenní problémky učitele. Pak přijde skutečná zoologická zahrada. V sedmé třídě si jednotlivci jen tak libovolně hrají na zvířátka, dělají opičáky, do ticha začnou řvát různé skřeky. Nebo napodobují handicapovaného žáka, který například “tleská” a má další “tiky”. Poznámka? Rodiče to nezajímá, akorát z toho budu mít problémy, až zavolají inspekci, protože já jsem situaci špatně vyřešil. Inspekce se mě bude ptát, jestli jsem zajistil třídu o třiceti žácích tak, aby měli všichni stejné podmínky a tak, aby se všichni chovali tak, jak mají. “A než jste otevřel okno, zkontroloval jste pylové zpravodajství?” To je inspekce, bez ironie, sarkasmu či jakékoliv srandy. Test a špatná známka? To žáky nezajímá. Problém a že to bude “ten den..” si pořád neuvědomuji. Včera jsem měl pouze perfektní hodiny. Další hodina je prostě další hodina – snažím se ze začátku vykládat, patnáct minut, nikoho to vlastně nezajímá. Proč tam jsem? Zbytečnost. Tak dáme zábavné cvičení? Ok. Žáci to využijí jen ke kecání. A teprve po cestě domů mě ona nálada dostává.

Už teď, dvě hodiny po příchodu “vyhoření” a při čtení svého textu si říkám, jaké to jsou hlouposti. Možná pro mě netradiční řešení vypsat se z toho asi pomáhá. Přesto si myslím, že téma je to důležité. Představte si několik podobných dní za sebou. A nebo další, pro práci relativně vedlejší, osobní problémy. A také – každý má jinou trpělivost a obecně osobnost. Každý je jinak citlivý.

Co s mým jednodenním vyhořením udělám já? Nebo jinak – jak je možný, že vyhoření bude jen na jeden den? Jak jsem psal, už jsem “tam” byl a myslím, že situaci ustojím a zvládnu. Praštit jsem nikoho nemohl, když už jsem byl naštvaný. Výpověď? Na tu jsem asi moc zodpovědný a nechci to udělat svým osmákům, respektive jejich rodičům. A tak to zatím dopadlo vždy stejně. Klid a hudba, to je můj základ pro zvednutí se ze dna. A pak už jen tvrdá práce. Mým řešením je vrátit se na místo činu a připravit neprůstřelnou dokonalou hodinu, kde není čas na žádné kecání a hraní si v pavilonu opic.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s