Zlobivý Winston Churchill o škole

Winstona Churchilla všichni „známe“. Nebo alespoň to, co nám předkládají učebnice. Politik, alkoholik, novinář, spisovatel. Bojovník. Antikomunista. Doutník, „V“ a tak bych mohl pokračovat. Světové dějiny ale tvořil v letech 1940 až 1941, kdy jako první dokázal odrazit Hitlera a vytvořil strategii na další úspěšné roky.

Při čtení knihy „Churchill“ od Sebastiana Haffnera jsem narazil i na jeho dětství, kde je popisováno za prvé školství v Anglii a za druhé, jak se na tento systém tvářil mladý Winston, respektive, jak na něj vzpomínal samotný Churchill.

Pár informací: Churchill se narodil roku 1874 a do školy nastoupil 1881. Pocházel ze šlechtické rodiny, čemuž odpovídaly i školy a nároky na mladého člověka v nich.

Proč tento netradiční text, který z obrovské části není vůbec můj? Každý si může udělat závěry sám. Ale anglické školství na konci 19.století velmi připomíná naše školství v 21.století. Všechno třískat do hlavy zpaměti, neposlušnost a otázky trestat. Může být dobré také se dozvědět z pohledu „zlobivých“ žáků, co je vlastně na škole nebaví, proč nesnáší učitele a proč vůbec zlobí. A taky je zajímavé, co děláme my, učitele, dneska s podobnými rebely, jakým Churchill bez pochyb byl. Myslím si, že máme dost předsudky a už vidíme podobné žáky ve vězení. A ono se tak i stane. Ale není to i zásluha učitelů? Co když jen zabíjíme jejich zvědavost a nutíme jim nesmysly, o kterých právě tito žáci vědí, že jsou to nesmysly. Právě na Churchillovi je fascinující to, jakým zloduchem v různých školách byl a jak dopadl ve svém životě. Chvílemi odpadlík, ale vždycky to bude ten, kdo zachránil svobodu a demokracii v Evropě. Kdy se změnil? Když přestal chodit do školy a stal se svobodným!

(Zajímavé také je podívat se na počet změn ve vzdělávacím systému v Anglii – například přímo uprostřed Druhé světové války proběhlo spoustu změn. 1965. 1979 a 1980. 1986. 1988. 1994. A tak dále. Někdy jen pár změn, ale celkově se systém mění. Evolučně.)

Nyní již Sebastian Haffner (překlad Jana Hrušky, vydalo nakladatelství VOTOBIA; strana 14) o tehdejším školství a zároveň našem dnešním školství:

V sedmi letech šlo dítě do prvního internátu, do přípravné školy, ve třinácti do druhého, do public school. Obě školy byly peklem co do výprasků a rájem co do kamarádství. Obě byly zcela vědomě zaměřeny na to, aby své chovance zlomily a pak je znovu slepily po svém. Když absolventi těchto proslulých anglických škol šli v osmnácti nebo devatenácti letech do Oxfordu nebo Cambridge, byli již všichni normovanými, ne nezajímavými, avšak uměle změněnými osobnostmi, něco jako přistřižené stromy ve francouzských barokních zahradách. V jedenadvaceti nebo dvaadvaceti vstupovali do života, kde vše probíhalo dobře, poznali své rodiče a byli připraveni světu imponovat, určitým způsobem jím pohrdat a při dostatku talentu jej ovládnout.

Tento výchovný systém je dávno vyzkoušen a selže jen zřídka. Jeho tlaky jsou mohutné a strašlivé, jeho sugestivní síle nemůže téměř nikdo odolat. Někoho zlomí, většina však vydrží jeho tvrdost a nechá se jím více méně ochotně a více méně bezezbytku formovat a utvářet. Později se tito lidé dívají na svá školní léta jako na nejšťastnější léta svého života.

Na stranách 14 až 16 cituje Haffner autobiografii Churchilla:

Moji učitelé měli k dispozici celou řadu donucovacích prostředků, ale vše na mně selhalo. Tam, kde nebyl vyvolán můj zájem, můj rozum nebo má fantazie, jsem se nechtěl nebo nemohl učit. Po celou dobu mých dvanácti školních let nebyl nikdo s to mě přimět napsat jedinou správnou latinskou větu. Proti latině jsem měl vrozený předsudek, který mi zřejmě zablokoval rozum.

(…) Opustili jsme pokoj ředitele a pohodlné soukromé křídlo domu a vešli do mrazivých školních a obytných prostorů chovanců. Zavedl mne do třídy, kde jsem si musel sednout do lavice. Ostatní chlapci byli všichni venku a já jsem osaměl a třídním učitelem. Vytáhl tenkou knihu v zelenohnědém obalu, která byla plná slov, vytištěných různými typy písmen.

Latinu jsi zatím ještě neměl, že ne?“ řekl.

Ne, pane.“

Toto je latinská gramatika.“ Nalistoval velmi ohmatanou stránku a ukázal na dvě řady zarámovaných slov. „Toto se musíš teď naučit,“ řekl. „Za půl hodiny přijdu a vyzkouším tě.“

Tak jsem seděl jednoho truchlivého odpoledne v truchlivé třídě s bolestí v srdci a s prvním skloňováním před sebou.

Co to, k čertu, má znamenat? Jaký to má smysl? Byla to pro mě španělská vesnice. Ale jedno jsem mohl alespoň udělat: naučit se to nazpaměť. Tak jsem se do toho pustil.

Po nějaké době se učitel vrátil.

Naučil ses to?“ otázal se.

Myslím, že to mohu odříkat,“ odpověděl jsem a lekci jsem odhrkal.

Zdálo se, že byl spokojen, a to mi dodalo odvahy se zeptat. „Co to vlastně znamená, pane?“

To, co tam stojí. Mensa – stůl. Mensa je podstatné jméno první deklinace. Je pět deklinací. Ty ses naučil singular první deklinace.“

Ale co to znamená?“ opakoval jsem otázku.“

Mensa znamená stůl,“ zněla odpověď.

Proč potom znamená mensa také: stole,“ hloubal jsem dále. „A co znamená stole?“

Mensa – stole je vokativ.“

Ale proč stole?“ Moje vrozená zvědavost mi nedala pokoj.

Stole se používá, obracíme-li se ke stolu nebo když na něj voláme.“

A protože viděl, že ho nestačím sledovat, řekl: „Použiješ ten tvar, když se stolem mluvíš.“

Ale to já nikdy nedělám,“ uklouzlo mi v upřímném údivu.

Budeš-li drzý, budeš potrestán, a to náležitě, to tě mohu ujistit,“ zněla jeho konečná odpověď.

Nenutíme taky náhodou žáky mluvit se stolem?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s