Jak jsem z dětí udělal nacisty

Dobrý den. Dneska si vyzkoušíme experiment. Založíme politické hnutí.“ Ozývá se očekáváná reakce: „Aahhhh. Cože?

Budeme se jmenovat Čtvrtá republika.

Proč Čtvrtá republika?“, zazní pochopitelná otázka. Už teď je mi jasné, že nejsem Vůdce. Vůdce by nepřipustil otázky. V třídě je šrum. Jeden žák sedí mimo zónu „ovládaných“, kterou jsem připravil – jednoduše jsem srazil židle k sobě. Jsme jednolitá formace, jeden útvar. A jeden odpadlík od naší víry, kterou jsme ještě nestihli založit.

Protože jsme měli První republiku v letech 1918-1938, pár měsíců Druhou republiku před příchodem Hitlera, a po Válce Třetí.“ Zdá se, že chápou.

Další otázka. Proč zakládat hnutí?“, chodím s hlavou sklopenou k zemi, pomalu od okna ke dveřím a rozvážně zvedám hlavu s pohledem na své deváťáky. Dnes mé malé „nacisty“.

Hnutí zakládáme, abychom jako třída byli mnohem úspěšnější. Budeme spolupracovat. Vytvoříme komunitu, která bude důležitější než jedinec. Sám člověk nic nedosáhne. Proto budeme od dnešní hodiny sdílet známky. Jaký bude průměr celé třídy, taková bude známka i pro každého z vás.

Náraz. „Cože? Vy jste se zbláznil? Jak to vysvětlím rodičům?“, byly nejčastější reakce. Dalším výstupem jsem si ale získal třídu na svou stranu. Klíčový bod – výběr nepřítele. První terč byl jednoduchý – náš prezident skutečně nemá ani jednoho fanouška mezi žáky druhého stupně. Za další jsem jako nepřítele označil současnou vlnu uprchlíků. Ačkoliv to není můj názor, věděl jsem, kam mířím. A třetí nepřítel byl zřejmý. Druhá třída devítek, kterou neučím.

Důležitým bodem je disciplína. Kdo nemá disciplínu, nic nedokáže. Kde by byl Jágr nebo Ronaldo bez disciplíny? Proto budete sedět rovně a budete mít ruce na lavici.“ Většina třídy se překvapivě narovnala a plácla rukami o lavici.

Extrémně důležité pravidlo – nikdo se o našem hnutí nesmí dozvědět a proto o něm mimo naší třídu nesmíme mluvit.

Od zítřka budete nosit pouze bílé tričko, košili nebo mikinu. A poslední, ale rozhodně ne nejméně důležité pravidlo je náš pozdrav. Žádné Dobrý den, pane učiteli T., ale…“, ukazuji pozdrav – pravá ruka spuštěná podél těla, v lokti zlomená a směřující směrem na tělo. „Tak vytvoříte čtyřku, protože jsme Čtvrtá republika.

Vám se vážně něco stalo.“, zazní. Je jasné, že další hodinu budeme soudit zrádce.

Všichni vstaňte.“ Pomalu a s chutí jim vysvětluji, že pod námi ve třídě je paní učitelka, kterou jemně řečeno moc nemusejí. „A levá. Pravá. Levá. Pořádně! Pravá. Levá. Pravá. Nic neslyším! Levá. Pravá. Je to vaše matikářka!“ Všichni se culí. Nutím je přidat. Dobrý. Konec.

Píšeme test ve dvojicích, známky budou sdílené. Ze třídy následně vyhazuji dva „zrádce“. Jdou do sborovny, kde je hlídá…ano, neoblíbená matikářka a Vůdce republiky je přistižen při lži. Dupali jsme na někoho jiného. Jedeme dál, jsem neomylný. Jsem Vůdce.

Rozdávám stranické legitimace. Tajná policie má zpracovat, jak bude pracovat – jaké budou tresty, za co budou trestat a další detaily. Ideologové sepisují náš manifest. Bodyguardi plánují, jak uhlídají Vůdce. Propagandistická média kreslí naše logo. A samozřejmě nesmí chybět donašeč.

Konec hodiny. Žáci dostávají na předloktí černé 4R – Čtvrtá republika. Jdeme na oběd a všichni „to“ řeší. I když jím, chodí za mnou: „Vážně máme přijít v bílým? A já mám informace o zrádci!

Večer jdu z obchodu a někdo za mnou běží. Je mi jasné, že to musí být žák. Ale neuhodí mě, ani mi nenadává. Deváťák má pravděpodobně rande. Zdraví beze slov, naším totalitním pozdravem. Dostávám trochu strach. Tento experiment vyzkoušel Američan Ron Jones. Jeho hnutí Třetí vlna přesáhla třídu a oblíbený učitel byl vyhozen bez šance najít si práci ve školství. Ale…Vycházíme ze stejného principu, podmínky na našich školách jsou však naprosto odlišné. Na mojí totalitní hodinu nemůže přijít 200 žáků. Nemáme takovou volnost, jakou měli v americkém systému.

Druhý den nemáme dějepis. Přesto do školy pospíchám, abych naskenoval naše logo, vložil ho do Wordu a alespoň 150 našich log vytiskl a vystříhal. První přestávka a na stůl na chodbě pokládám jeden papírek s logem. Tajně. Ihned klepou na sborovnu deváťáci. Jedno logo na stole stále zůstává, a i když má 6 × 4 centimetrů, poutá pozornost. Šestáci koukají, logo zůstává. O velké přestávce dávám na stejný stůl několik desítek log. Do tří minut jsou pryč – deváťáci je musí uklidit z rozkazu naštvaného dozoru. Celý den chce jeden ze zrádců vědět, co jsem říkal jeho spolužákům o hodině. Chce zpět do hnutí. Zrádce ale zpátky nemůže.

Loga se dostávají zpět ke mně a já je distribuuji na skřínky za cedule s jménem žáka. Už je to jen vtípek. Zdaleka ne všichni si totiž přinesli bílý svršek. To náš totalitní režim pokládá.

Ukazuje se, že pro žáky to bylo zajímavé, ale nejsou hloupí a nenechají se ovládat. Byl to pro ně vtip – oproti nudným hodinám, kdy učitel přednáší a prakticky sám sebe nudí a všichni vědí, že toto téma k životu nebudou potřebovat. Doma taky nuda, děti tráví čas pouze na počítači a před televizí. Mají svobodu dělat cokoliv, ale nevyužijí to. Ze stereotypních a nudných dní pak vybočuje a zajímavou se stává i možnost stát se obětí totalitního režimu.

Druhá hodina s experimentem začala soudem se zrádci. „Při založení hnutí se vyrojili lidé nespokojení, kteří okamžitě neváhali zradit. Jeden z nich už tu s námi není. Tajná policie se o něj postarala…“ Ve skutečnosti se o něj postaral tělocvikář, který ho vzal reprezentovat školu. „Druhý revolucionář je mezi námi. Prosím, pane K., posaďte se na připravenou židli.“ V tuto chvíli jsem vypustil monstrum – státního prokurátora s německy znějícím jménem. Ač trpěl nejistotou a nervozitou, stala se z něj mocná zbraň. Zrádce se nejen přiznal k zradě a revoluci (založené hnutí Pátá republika nám dokonce vyhlásilo válku), ale postavil se na židli, všem se omluvil a žádal o přijetí k našem hnutí. Ve všelidovém hlasování byl odsouzen jménem Čtvrté republiky k trestu smrti. Zrádce je zrádce.

Tím byl experiment ukončen. Nutná byla reflexe. Bavili jsme se o tom, co se naučili. Žáci samozřejmě brzy prokoukli, co s nimi dělám. Příště spustím experiment hned 3.září, první hodinu, ne po představení totalitních režimů. Přesto nám po experimentu něco zůstalo – jsou to dobré známky z následujícího testu (který psal už každý sám) a loga Čtvrté republiky na skříňkách ještě měsíc po akci.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s